CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Návykové látky mezi zlínskými skauty

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Návykové látky mezi zlínskými skauty Téma práce: Návykové látky mezi zlínskými skauty Jan Chmelař Vedoucí práce: Mgr. Vladislava Závrská Olomouc

2 Prohlašuji, že jsem práci vypracoval/a samostatně a že jsem všechny použité informační zdroje uvedl/a v seznamu literatury.. Děkuji mé vedoucí, magistře Závrské, za trpělivé vedení a cenné rady, bez kterých bych svou práci jen s obtížemi dokončil. 2

3 OBSAH ÚVOD 4 1. NÁVYKOVÉ/PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKY Vymezení pojmů Drogová scéna České republiky od historie po současnost Rizikové faktory pro rozvoj návykového chování u dětí a mladistvých PREVENCE UŢÍVÁNÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK Úvodem o prevenci v ČR Primární prevence Co by mělo patřit do primárního preventivního působení? Prevence z hlediska věkových skupin SKAUTING Objekt výzkumu METODOLOGIE VÝZKUMU ANALÝZA Ritualizovaná marihuana Tabák a alkohol jako společenská norma 40 ZÁVĚR 46 POUŢITÉ ZDROJE 48 3

4 ÚVOD Drogy patří k jednomu ze specifických problémů dnešního světa. Mladí i starší lidé čím dál častěji utíkají k drogám jako prostředku zintenzivnění zábavy a bavení se, někteří z nich v nich nacházejí lék na zlomenou duši a na bolesti celého těla a i na duchovní bolest. Uţ léta se vede mezioborová diskuze, jak nejlépe nastavit systémy výchovy mladé generace tak, aby ve svém ţivotě nepotřebovala berličku návykové látky. Skauting patří k těm organizacím, které svou prací s dětmi a mládeţí zasahují velmi komplexně na pole primární drogové prevence. V první kapitole se zaměřuju na definici a vymezení pojmů týkajících se závislosti na návykových látkách. Rozebírám historický kontext uţívání psychoaktivních látek na českém území a důvody, které vedly první v západní Evropě a posléze i v Československu k vypracování modelů národní protidrogové politiky zahrnující vymezení legality a ilegality, zavedení sociálních a zdravotních sluţeb směřovaných pro potřeby drogově závislých, zapracování teoretických i praktických konceptů programu harm reduction atd. Ve stejné kapitole představuji čtenáři rizikové faktory u dětí a mladistvých, které mohou vést k určité formě návykového chování. Druhá kapitola je věnována protidrogové prevenci. Rozebírám všechny její úrovně, ale nejvíce pozornosti věnuji primárně zaměřeným aktivitám. Znovu se přikláním k diferenciaci podle věku a snaţím se vymezit potřeby kaţdé věkové kategorie, jejichţ případné nenaplnění je z hlediska primární drogové prevence rizikové. Třetí kapitola rozebírá skauting, jakoţto neziskovou organizaci mající na výchovu a vzdělání mládeţe v celosvětovém měřítku nemalý vliv. Snaţím se navázat na kapitolu o drogové prevenci a představuji organizaci spolu s jejím celistvým působením specifickými i nespecifickými metodami na výchovu mládeţe. Součástí kapitoly je i popis objektu výzkumu, oddílu s dlouholetou tradicí a širokou členskou základnou, do jehoţ ţivota jsem na jeden rok pronikl, abych vypozoroval, jaké specifika se pojí s uţíváním návykových látek ve skautském oddíle. V závěrečné podkapitole teoretické části se věnuji metodologickému ukotvení svého pozorování a představuji svou výzkumnou roli úplného participanta. Mezi hlavní cíle výzkumu patří zjistit, zda se na půdě skautského oddílu drogy vyskytují, jak je na ně nahlíţeno, a jestli podléhají určitým specifikám vycházejícím ze struktur skautingu a z filozofie jeho řízení a jeho existence. Skauting specificky integruje celou rozsáhlou plochu 4

5 základních preventivních aktivit, tak jak jsou definovány národní protidrogovou politikou. Motivem pro výzkum je zjistit úspěšnost předloţených metod vzdělávání mládeţe. 5

6 1. NÁVYKOVÉ/PSYCHOAKTIVNÍ LÁTKY 1.1. Vymezení pojmů Psychoaktivní látka je chemická substance, která je schopná proniknout hematoencefalickou bariérou do centrálního nervového systému a ovlivnit jeho funkce určitým, pro kaţdou konkrétní látku, specifickým způsobem. Rozdělení termínů návyková a psychoaktivní v nadpisu kapitoly má svůj smysl, neboť ne vţdy lze mezi oba termíny vloţit rovnítko. Psychoaktivní látky jsou i látky, které závislost nevyvolávají, neboť jejich efekt na psychiku není příjemný, nebo jeho nástup je dlouhodobý a tudíţ jej uţivatel ani nezaznamená. Do kategorie psychoaktivních léků nevyvolávající závislost můţeme zařadit například antidepresiva nebo antipsychotika. O návykovosti nemůţeme mluvit ani u mnoţství jedů, ať uţ syntetických, např. strychnin, nebo získaných z rostlin jako je třeba bolehlav. Do nerovového systému pronikají, ale výsledkem jejich působení je jeho poškození nebo smrt, která je často velmi nepříjemná a bolestivá. Jen některé látky se uţívají k rekreačním nebo léčebným účelům kvůli pozitivním účinkům na náladu i způsob vnímání a právě ony pro potřeby práce můţeme nazvat drogami (Kalina, K. 2003, st. 102). V medicíně můţe jít o látky s anestetickým účinkem, které se vyuţívají při operacích k celkové anestezii, nebo při menších zákrocích k lokálnímu umrtvení. Celková anestetika působí komplexní znecitlivění a v odpovídající dávce i bezvědomí, které bývá např. u ketaminu provázené silnými halucinogenními účinky. Vedle ketaminu se pouţívají a zneuţívají barbituráty, oxid dusný aj. (Bečková, 1999, 46) Další velkou skupinou jsou analgetické přípravky. Mezi psychoaktivní látky tlumící i ty nejsilnější bolesti patří opiáty jako je morfin, kodein, heroin a mnoho dalších přípravků. Analgetika vyvolávají vedle útlumu bolesti často i příjemnou povznesenou náladu, tlumí úzkosti a deprese a celkově uklidňují. Předávkování způsobuje zástavu dechu a srdečního oběhu (Bečková, 1999, st. 21). Nespočet psychoaktivních látek pouţívá i psychiatrická medicína. Ne ale všechny látky mají potenciál ke zneuţití. Ty, které jej mají, patří nejčastěji do skupiny takzvaných malých trankvilizérů. Jedná se o látky mající vliv na neurotické obtíţe psychiatrických pacientů. Tlumí úzkostné stavy, rozpouštějí strach, odstraňují panické ataky a celkově 6

7 zklidňují. V dnešní době mezi ně řadíme látky ze skupiny benzodiazepinů. Jsou často předepisovány i obvodními lékaři proti úzkosti a nespavosti. Jejich návykový potenciál ale většinou znemoţňuje dlouhodobé uţívání. Uţ po několika měsících pravidelného uţívání předepsaných dávek vzniká riziko silné psychické a fyzické závislosti, jejíţ léčba bývá jen zřídkakdy snadná a trvale úspěšná. Rozsah indikací k předpisu benzodiazepinů je velice široký. Nebezpečí tkví v rychlém a velice specifickém účinku léku a podcenění rizika plynoucího z jeho uţívání. Jedná se o nejvíce předepisované a zneuţívané psychiatrické látky v České republice. Ročně se předepíší miliony balení. Uţivatelé benzodiazepinů se v odborné literatuře dělí na dvě kategorie. V první jde o lidi, kteří léky uţívají na lékařský předpis a jedná se primární a často jedinou uţívanou drogu. Uţívání vede k rychlému exponenciálnímu rozvoji tolerance, která uţivatele nutí uţívat i desítky tablet denně. Ač jde o léky relativně bezpečné z hlediska předávkování, mají nespočet vedlejších účinků, které většinou postupně vedou u uţivatelů k selháváním v běţných denních aktivitách a ţivotních povinnostech. Malé trankvilizéry způsobují značné poruchy krátkodobé paměti, reakčního času, zbavují uţivatele motivace k řešení problémů a ve stavech intoxikace často vedou ke zmatenosti, ze které můţe pramenit agresivní chování k okolí i sobě samému. Druhou kategorií uţivatelů charakterizuje uţívání jiného druhu návykové látky, kdy jsou benzodiazepiny drogou doplňkovou. Diazepam bývá uţíván uţivateli opiátů k prohloubení jejich tlumivého účinku, závislí na heroinu v době nedostatku primární opiátové drogy uţívají nárazově někdy neuvěřitelné mnoţství tablet ke zmírnění odvykacích příznaků a tlumivý účinek psychofarmak bývá vyuţíván i uţivateli stimulačních drog, kdy pomáhá překonat paranoidně úzkostné stavy v době, kdy efekt stimulační drogy odeznívá (Minařík, 2005, drogovaporadna.cz, občanské sdruţení Sananim). Mezi tzv. stimulanty patří např. pervitin, kokain a také kofein s nikotinem. Účinek je závislý na podané dávce, narůstá euforická nálada, dostavuje se příval energie, mizí potřeba spát a jíst. Negativním účinkem bývá poškození kardiovaskulárního systému a rozvoj úzkostných aţ psychotických poruch (Svoboda a kol., 2012, st. 52). Typickým českým zástupcem psychostimulačních drog je pervitin, který je mimo jiné i nejrozšířenější tvrdou drogou u nás. Velice zajímavou kategorií návykových látek je skupina halucinogenních, resp. tzv. entheogenních drog. Sem patří LSD, psylocibinové houby a také marihuana. Účinkem můţe být stav rozšířeného vědomí, hluboké introspekce, objevují se mystické záţitky atd. Psychedelické neboli halucinogenní látky bývají rovněţ pouţívány v medicíně ve velice specifických indikacích. Uvedené látky jsou od nepaměti uţívány k náboţenským účelům, ke 7

8 kontaktu se světem duchů a bohů. V dnešní medicíně jsou vyuţívány např. při extrémním strachu ze smrti v rámci paliativní medicíny, neboť pod dozorem zkušeného terapeuta a průvodce mohou navodit uţivateli stav, který nelze nazvat subjektivně jinak neţ mystickým. Jejich vyuţití je i v hlubokých a jinými metodami nevyléčitelných depresivních a úzkostných stavech, kdy záţitek přesahující zkušenost běţného ţivota a vnímání zcela a razantně mnění pacientův pohled na celý ţivot ve všech jeho úrovních. V 60. letech se na poli psychiatrie rozmohl boom experimentálního pouţívání LSD a lysohlávek. (Leary, 2002) Nutno říct, ţe s nepopiratelnými pozitivními výsledky. Látky patřící do kategorie psychedelických drog se po kvalitativní i kvantitativní stránce zcela vymykají účinkům všech jiných drog. Nezpůsobují z pravidla závislost, nevedou k destrukci osobnosti samozřejmě pokud jsou uţívány správně a pod dohledem a výzkumy ukazují, ţe jejich uţití zásadně mnění nazírání člověka na svůj ţivot, případně na svůj hendikep. Zpětně i po letech po experimentálním poţití lidé udávají, ţe záţitek např. na LSD proţitý, patří minimálně k jedněm z nejintenzivnějších a nejduchovnějších záţitků jejich ţivota. Uţívání bez patřičné přípravy a zázemí je ale velmi nebezpečné, neboť efekt tak razantně měnící vědomí člověka, nemusí kaţdý zvládnout sám a vyskytují se případy, kdy uţivatelům efekt látky způsobil deprese a úzkosti, jeţ dříve neměli. Je rovněţ dokázané, ţe lidé s genetickou predispozicí k psychotickým onemocněním by halucinogenní drogy neměly uţívat, protoţe reálně hrozí probuzení doposud spící nemoci. 60. roky se nesly ve znamení právě masivního uţívání LSD a mu podobných látek mezi mládeţí téměř celého západního světa a samozřejmě byly zaznamenávány výše popsané účinky a vláda USA, a po ní i vlády dalších států, výzkum psychedelických látek na mnoho desetiletí zakázaly. O kategorii halucinogenních drog by šla napsat celá kniha a pro potřeby práce není třeba více uvádět. Co je nejdůleţitější, je fakt, ţe lidé uţívající typ drog patřící do téhle kategorie, jen málokdy patří k rizikovým uţivatelům potřebujícím sluţby drogových sluţeb (Groff, 2005, st. 58). Drţení návykových látek je ve většině zemí západního světa trestné. Samotné uţívání kriminalizované nebývá. Drogy se v odborných kruzích vedle mnoha dalšího dělí podle potencionální nebezpečnosti na měkké a tvrdé látky. Většinou to nemá co dělat s legalitou a ilegalitou konkrétních látek. Mezi měkké drogy se dneska řadí vedle kofeinu a nikotinu také marihuana a někdy i další halucinogeny, hlavně lysohlávky a MDMA známá jako extáze. Alkohol je v medicíně brán jako tvrdá droga způsobující silnou fyzickou závislost, smrtelný abstinenční syndrom a přímé fyziologické poškození orgánových soustav. Vedle něho se 8

9 k tvrdým drogám řadí pervitin, kokain a opiáty. Na samém vrcholu toxicity a nebezpečnosti stojí toluen a další mu podobné inhalační přípravky. (Vetešník, J. 2011, st. 152) Pojmem, který jsme doposud dopodrobna nerozebrali, je závislost na psychoaktivních látkách. K jeho vymezení zvolím nejběţněji pouţívanou metodu pomocí pojmů fyzické a psychické závislosti. Jde o rozdělení velmi staré a v dnešní době je zřejmé, ţe začíná být nedostačující, neboť rozlišit mezi tělesnou a psychologickou závislostí, není vţdy tak snadné. Příkladem uvedu psychostimulační drogy jako je pervitin a např. rovněţ kofein. O stimulantech se v odborných kruzích hovoří jako o látkách způsobujících silnou psychickou závislost ale nulovou závislost tělesnou. Přesto člověk, který po dlouhodobém uţívání svou drogu vysadí, zaţívá mnoho z příznaků z vysazení. Vedle deprese a úzkosti se objevuje potřeba spánku, silná únava, vlčí hlad a celková neschopnost jakékoliv aktivity krom spánku. U kofeinu a nikotinu jsou zmíněné příznaky mnohem mírnější, ale těţcí uţivatelé, kteří proţili typické příznaky odnětí jako u silnějších látek, existují. Nejde jen o chuť po droze, která je vedoucím ukazatelem psychologického návyku. Je zde mnoho dalších symptomů, které váţně nejsou tělesné? Oproti tomu u tlumivých a narkotických drog je tělesný odvykací symptom popsán dobře. Týká se léků na bolest opiátového typu heroin, kodein, tramal -, léků na spaní a na uklidnění diazepam, rohypnol, barbituráty a rovněţ alkoholu. Nejnebezpečnější projevy abstinenčního syndromu najdeme u uţivatelů tlumivých léků a alkoholu. Odvykání můţe být po dlouhodobém uţívání vysokých dávek i smrtelné. Opiáty vedle toho způsobují méně razantní, ale o nic méně nepříjemné symptomy. Jedná se ve slabších případech o příznaky podobné chřipce spojené s depresí, úzkostí a nespavostí. V silnějších případech se příznaky projevují v podobě silných bolestí celého těla, zvracením, panických atak a klidně i epileptických záchvatů. Abstinenční syndrom ovšem z pravidla je nepříjemný, ale neohroţuje ţivot. Je nutno zmínit, ţe tělesný návyk můţe být někdy prost návyku psychického a vysazení látky postupným sniţováním léku, je docela snadné a rychlé. Taková závislost se vyskytuje u pacientů s bolestí léčených opiáty. Ti většinou netouţí po euforickém proţitku a ani jej nezaţívají. Fyzickou závislost ovšem opiáty vyvolají dřív nebo později vţdy, uţívají-li se denně. Z textu vyplívá zásadní věc. Psychický návyk je mnohem nebezpečnější a méně zvládnutelný. Člověk můţe překonat abstinenční syndrom po heroinu, po pár měsících se srovnat a být i několik let čistý, ale touha, aneb psychický návyk je přítomen vţdy po celý ţivot a stačí málo, aby mu podlehl a propadl relapsu. Patologickou závislost na drogách poznáme podle přítomnosti symptomů psychické závislosti. Právě podle nich můţeme uţivatele nazvat/nenazvat narkomanem. (Kalina, 2003, st. 25) 9

10 Z historie víme, ţe kaţdá lidská společnost byla do určité míry prostoupena uţíváním návykových látek. Ve starověkém Egyptě bylo poprvé pouţíváno opium pro své bolest tišící účinky, jihoameričtí indiáni ţvýkali uţ před několika tisíci lety kokové listy, aby překonaly těţká období nedostatku potravy, a aby snesly tvrdou práci často ve vysokých nadmořských výškách And. Střední Amerika byla charakterizována aţ do příjezdu prvních Evropanů kultem mystických boţských hub, jejichţ moci vyuţívali šamani k vědění, léčení a ke kontaktu se světem boţstev. V severní Americe to byl tabák, který byl dobyvateli převezen do Evropy a stal se velice módní záleţitostí. Rovněţ první alkoholické nápoje se vyráběly uţ ve starověkém světě. (Gohlert, Kuhn, 2001 s. 18) Kaţdá společnost měla a má svou drogu. Výjimkou nejsou ani české země. V následující kapitole popíšu situaci našeho území a svým způsobem celého evropského kontinentu, jehoţ jsme čím dál větší součástí. Hranice se smazávají a drogová problematika se stává globálním problémem, v němţ právě Česká republika drţí svůj specifický prim Drogová scéna České republiky od historie po současnost 19. století znamenalo pro Evropu jistý průlom, co se drogové situace týče. Uţívaly se v podstatě všechny dnes běţně zneuţívané drogy, ač se tehdy týkaly převáţně ekonomicky zámoţnější části obyvatelstva. V intelektuálních kruzích se kouřilo opium a hašiš, niţší sociální třídy uţívali alkohol a tabák. Ke konci 19. století dochází k rychlému rozvoji vědění na poli farmacie, z opia se extrahují účinné látky jako morfin a kodein, z koky se daří získat účinnou substanci pojmenovanou kokain, vzniká injekční stříkačka a uţívání návykových látek dostává zcela nový rozměr. Na počátku 20. století vzniká ve švýcarských laboratořích heroin. Zpočátku je většina léčivých látek k dostání bez lékařského předpisu, uţívání kokainu vychvalují přední představitelé vědy např. Freud, heroin je k dostání ve formě sirupu proti kašli, na spaní a na bolest jako účinná a nenávyková náhraţka morfinu doporučována i malým dětem. (Zavřelová, 1995, st. 26) První vlna závislostí přichází do českých zemí s koncem první světové války. Zchudlí a zmrzačení váleční veteráni, stejně jako strádající obyvatelstvo propadá uţívání morfinu a alkoholu a situace nutí vlády jednotlivých států k prvním regulačním pravidlům a zákonům. Vzniká drogová problematika jako patologie společnosti. Vznikají první zákony na omezení dostupnosti narkotik, jejichţ normy přebírají do svého právního řádu vyspělé evropské státy. 10

11 Situace ale není snadná a záhy po konci doposud nejhorší války lidských dějin bují na evropském kontinentu a posléze na celém světě konflikt ještě horší a vraţednější. Drogy se stávají dopingem pro vojáky na frontu. Nacisté a japonští vojáci dostávají stimulační drogu, která potlačuje spánek, strach ze smrti a podněcuje zuřivost v boji. Později, v 70. letech, se v Československu podaří podomácku onu látku vyrábět z běţně dostupných léků a na svět přichází pervitin, v Německu nazýván dodnes příznačně Czeko. (Nešpor, 2003, st. 16) Od 50. let jsou západní vyspělé země zaplavovány drogami a ty se stávají pravým a závaţným patologickým jevem ve všech společenských vrstvách. Socialistický blok není vůči tomu nikterak imunní, ale oficiální politika existenci jakékoliv patologie popírá. A jinak tomu není ani v ČSSR. Hranice přesto nejsou nikdy tak těsně uzavřeny jak se zdá a drogové trendy pronikají i k nám a my je kopírujeme. Místo kokainu vyrábí tajné party v bytech po domácku pervitin z léků obsahujících efedrin, které jsou bez předpisu, místo heroinu vzniká oblíbená česká opiátová droga braun vyráběná z léků s obsahem kodeinu, které jsou rovněţ stále bez předpisu a objednáváním si specifických krmiv pro exotické ptáky se k nám znovu dostávají semínka marihuany. Drogová scéna roste, ač před listopadem představuje jen okrajový problém, který je většinou tvrdě potlačován policejní persekucí, vězněním uţivatelů bez jakékoliv přidruţené lékařské péče. O situaci 80. let názorně vypovídá kniha Radka Johna Memento (1986). Za socializmu více neţ nelegální drogy kvete uţívání drog legálních, jako je alkohol a psychoaktivní léky. Z nich byl velice oblíbený alnagon, coţ je lék proti bolesti obsahující opiát kodein, stimulační kofein a velice návykový uspávající fenobarbital, který je v dnešní době nahrazen méně nebezpečnými, leč stejně návykovými benzodiazepiny. Před listopadem neexistoval ţádný opravdový drogový trh, drogy se měnily mezi spřátelenými skupinami. Po rozpadu východního bloku uţ nic nebrání tomu, aby se celosvětový drogový trh vrhnul i k nám a situace se zásadně změnila. Jistě, i dříve by se k nám světové drogy mohly dostávat, neb poptávka byla, ale paradoxně chyběla nabídka, protoţe ze strany mezinárodních gangů chyběl zájem o tehdejší nekonvertibilní československou měnu. (Presl, 2005, st. 50) Po změně reţimu vedle sebe nastupují rychlé změny v pozitivním i negativním duchu. Negativní duch v sobě nese přísun doposud neobvyklých drog jako je heroin a s ním spojenou vlnu předávkování - a taneční drogy, které v 90. letech zaplavují drogovou scénu. Pozitivní změny se nesou na vlně neziskového sektoru, který rychle vytváří síť sociálních sluţeb pro drogově závislé a je schopný odpovídat na jejich potřeby. Státní i nestátní sektor začíná spolupracovat. Vládní strategie přináší program sniţování rizik harm reduction. 11

12 Vznikají programy na výměnu jehel, kontaktní centra, protidrogoví koordinátoři a později i specializovaná substituční pracoviště předepisující heroinově závislým metadon a jiné náhradní opiátové léky. (drogovaporadna.cz, Minařík, ze dne ) Staly jsme se součástí otevřené Evropy a vedle pozitiv se objevila i negativa. V 90. letech se objevuje mnoţství případů nakaţení virem HIV a hepatitidy C, vzniká tzv. rekreační drogová scéna spojená převáţně s uţíváním marihuany a tanečních drog mládeţí. Situace u nás se v posledních letech v podstatě podobá jiným zemím EU. Prakticky i legislativně. Ţijeme v zemi, která je v rámci celé evropské unie na prvních místech četnosti uţívání legálních i nelegálních látek. Kulturní tolerance k alkoholu je největším problémem, který brání úspěchu různých preventivních akcí, jeţ se zaměřují na omezení konzumace alkoholických nápojů u nezletilé populace. Tolerance k alkoholu je generačně předávaná, děti se setkávají s pitím u rodinných příslušníků a ani sami dospělí si často nejsou vědomi rizik a nebezpečí, která z uţívání alkoholu plynou. Je to dáno společenským klimatem, ve kterém se stále i v odborné literatuře alkohol vymezuje od pojmu droga. Titulky v médiích, kapitoly v učebnicích i slova odborníků často nadpisují text, který uvádějí slovy alkohol a drogy. Jakoby alkohol ani nebyl drogou v pravém slova smyslu. Kaţdým dnem se setkáváme na televizní obrazovce a na internetových stránkách s přemírou reklam na alkoholické výrobky, pití je prezentováno jako normální společenská činnost, která k člověku patří jako potřeba jídla. Ani na láhvi alkoholu se člověk nedočká byť sebemenšího varování, které by upozorňovalo na návykovost etanolu, na smrtelné riziko plynoucí z předávkování nebo z kombinování s ostatními látkami, např. i běţně dostupnými léky jako je paralen. Z toho vyplívá, ţe se Česká republika nachází na prvním místě vypitého alkoholu na obyvatele. V roce 2007 se jednalo o 10 litrů čistého lihu na kaţdého za rok (Kalina, 2008, st. 341). Aţ 80 % ţáků druhých stupňů základních škol uvádí, ţe se minimálně jednou napili alkoholu a 30% z nich zaţilo alespoň jedenkrát stav opilosti intoxikace alkoholem.(nešpor, 2003, st. 72) Česká republika drţí prvenství i v uţívání konopných drog. Podle výzkumu národního monitorovacího střediska pro drogovou problematiku provedeného v roce 2011 uţilo ve svém ţivotě alespoň jednou marihuanu 49,3% lidí ve věku 15 aţ 34 let (Běláčková, 2012, národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti). Pokud jde o věkovou kategorii ţáků druhého stupně základních škol, výzkumy uvádějí, ţe marihuanu ochutnalo zhruba 32% dětí. Opakovanou zkušenost s drogou uvedlo 50% z nich (Zeman, 2011, národní monitorovací středisko pro drogy a závislosti). 12

13 Stejně tak tabákové drogy jsou u nás velice rozšířené mezi mladou populací, ač se zdá, ţe čísla v téhle oblasti podle vzoru západní Evropy pomalu klesají a kouření cigaret přestává být tak společensky bezproblémové a normální. Mezi ţáky ve věku 12 aţ 16 let na základních školách uvádí ochutnání tabáku zhruba 60% dětí. 25% z nich se hlásí k dennímu kouření cigaret. ( z ) První zkušenosti s uţitím návykové látky jsou alarmující. Zhruba 30% dětí uvádějící zkušenost s legální drogou zaţívá první ochutnání ve věku pod 10 let. U marihuany se doba prvního experimentu datuje do lehce pozdějšího věku. 80% ţáků uvádí, ţe se poprvé k marihuaně dostali aţ po 12. narozeninách. Z výzkumů je patrné, ţe k uţívání drog mají blíţe děti, které nedokáţou konkrétně definovat náplň svého volného času, které tak říkajíc tráví své volno na vlastní pěst. (Kalina, 2008, st. 315) Evropský projekt školního průzkumu uţívání alkoholu a jiných drog ESPAD prováděl v letech 1995, 1999 a 2003 v České republice výzkum mezi ţáky středních škol, kterého se účastnilo osob. (Polanecký, 2004, st. 7) Výzkum se týkal pravidelnosti uţívání návykových látek mezi 15letými a 16letými studenty a druhem návykové látky. Výsledky ukázaly, ţe jakoukoliv zkušenost s alkoholem má 98% dotazovaných mladistvých. Pravidelných konzumentů máme mezi studenty 46%. Opakoval bych se, kdybych znovu uváděl výsledky průzkumů z českých škol. Výzkum ukázal hlavní trend, který je určitě pozitivní. U mladistvých klesá zájem o uţívání tvrdých drog, jako je heroin a pervitin, téměř nulová je potom prevalence uţívání kokainu, naopak narůstá uţívání marihuany a tanečních/halucinogenních drog jako je extáze a LSD. Problémem číslo jedna je u dětí a mladistvých alkohol. Klesá i počet injekčních uţivatelů drog, ač se rok od roku zvyšuje číslo vyměněných injekčních stříkaček v rámci terénní sociální práce. Je to paradox vysvětlitelný zvýšenou dostupností sociálních sluţeb, které jsou bezbariérové a přibliţují se více klientele závislých Rizikové faktory pro rozvoj návykového chování u dětí a mladistvých Karel Nešpor (2003, st. 15) rozděluje okolnosti zvyšující riziko návykového chování do čtyř kategorií. První z nich je dítě samo. Obecně zvyšuje sklon k uţívání drog duševní nemoc jako deprese nebo úzkostná porucha, poruchy chování a emocí, syndrom ADHD, dlouhá a bolestivá zranění, nemoci a fyziologické poškození nervové soustavy. Důleţitým 13

14 faktorem je vztah k sobě samému, míra sebevědomí, schopnost stavět se čelem stresovým situacím, sociální dovednosti a sociální příslušnost. Neméně důleţitá je i míra inteligence. Je vţdy důleţité s dítětem pracovat důsledně a komplexně, všímat si jeho chování a projevů emocí a nepodceňovat příznaky, které mohou ukazovat na jednu z výše uvedených poruch. Primární prevence je a zůstane nejúčinnější formou předcházení a odstraňování patologických projevů chování. Druhou kategorií, která můţe dítě přivézt k návykovým látkám je rodina a rodinné zázemí. Často se s problémy setkáváme v nějak nefunkčních rodinách. První příčinou budoucího rozvoje návykového chování můţe být citová deprivace a odtaţitost rodičů, které dítě zaţívá hned po narození a která déle trvá a projevuje se chladným a neosobním chováním, které dítěti znemoţňuje proţívat příslušnost k rodinné skupině a znemoţňuje mu mít po celé dětství a dospívání citové zázemí. Rodiče můţou dítě podceňovat nebo ho přeceňovat a klást na něj nereálné a nesplnitelné nároky, coţ vede k trestání a budování si pocitu u dítěte, ţe je neschopné a nikdy nenaplní očekávání lidí kolem sebe. Rodina můţe být místem, kde se návykové látky přímo uţívají a patří k rodinné kultuře. Takové děti se s účinkem drogy seznamují velice brzo a závislost vzniká ještě na prvním stupni základní školy. Drogy jsou rodiči nejen tolerovány, ale jejich uţívání můţe být přímo podporováno. Dítě se také můţe narodit do rodiny, kde je fyzicky a psychicky týráno, kde dochází k sexuálnímu zneuţívání a droga se pak stává útěkem z bolestné reality, lékem na bolavou duši a zraněné tělo. (Vágnerové, 2000, st. 50) Školní prostředí je definováno jako třetí samostatná kategorie. Pokud dítě nestíhá probíranou látku, prospívá jen s obtíţemi anebo jej třídní kolektiv nepřijímá mezi sebe, můţe se u něj vyvinout averze ke škole a ke všem institucím obecně. Následkem toho dochází k záškoláctví, k vyhledávání part se stejným zaměřením, kde je absence výplně volného času často důvodem k uţívání návykových látek. (Sikorová, 2011, st. 131) Pro dítě pubertální a adolescentní bývá nejdůleţitější vrstevnická skupina, která je pro nás poslední kategorií schopnou přivést člověka k uţívání drog. Můţe se jednat o příslušnost ke skupině, ve které se drogy uţívají přímo a patří k rituálům, na kterých skupina ţije, anebo můţe být dítě vrstevnickou skupinou odmítané, nechtěné a právě osamocenost a sociální vyloučenost můţou být motivem k uţívání, které na sebe bere často masku viditelného odporu proti společenským konvencím, proti všem a všemu. Dítě tím dává najevo svou bolest a doufá, ţe jeho volání o pomoc někdo vyslyší. (Nešpor, 2003, st. 80) 14

15 K výše uvedeným kategoriím můţeme přidat jednu všechny ostatní zastřešující. A jí je obecné společenské klima. To ono vytváří prostor pro návykové látky, tím, ţe jsou dostupné, levné, podléhají nízkému zdanění myslíme ty legální patří sem sociální napětí, ohroţení sociálním vyloučením, nízké vzdělání, chudoba a mnoho dalších faktorů. Protidrogová politika státu a nekompetentní lidé na vedoucích pozicích umoţňují rozvoj černého trhu s návykovými látkami, znemoţňují rozvoj dostatečné sítě sociálních sluţeb pro drogově závislé a sluţeb věnujícím se primární prevenci, tzn. kontrola rodin, vedení k aktivnímu ţivotnímu stylu, podpora integrace menšin a odstranění diskriminace a věnování zvýšené pozornosti návykovému chování u mladistvých. (Kalina, 2003, st. 92) Stanislav Grof spatřuje v návykovém chování a uţívání psychoaktivních látek převáţně zvrácenou touhu po transcendenci. Ve svých studiích poukazuje na prázdnost dnešní doby, co se týče rituálů, převáţně iniciačních obřadů, během kterých byl jedinec v přírodních kulturách za doprovodu celé společnosti provázen zásadními ţivotními změnami a přechody jako je např. dospívání, stárnutí, příprava na smrt a rovněţ vítání do ţivota a provázení celým dospívajícím procesem. Dítě potřebuje někam patřit a proţít určitou formu iniciace. Není těţké spatřit paralelu mezi různými obřady dospívání u přírodních kultur a národů a dnešní první intoxikací alkoholu, kdy je dítě vzato ze světa dětství do světa dospělosti. Pokud dítěti chybí doprovázení a pevné vazby v rodině a vrstevnické skupině, je velmi náchylné k propadnutí jednoduché cestě v podobě psychoaktivních látek. Grof stejně jako např. Frankl poukazuje na fakt, ţe za obrovskou svobodu dneška platíme vysokou daň v podobě absence odpovědnosti, bez které nemůţe svoboda být pravou svobodou. A odpovědnost se váţe ke smyslu, k Bohu, k transcendenci. Komu se nedostává duchovního, láskyplného prostředí a vedení v dospívání, je náchylný k závislosti, neboť drogy způsobují stavy změněného stavu vědomí a mohou velmi snadno ono prázdné místo Nitzcheho mrtvého boha zaplnit. 15

16 2. PREVENCE UŽÍVÁNÍ NÁVYKOVÝCH LÁTEK 2.1. Úvodem o prevenci v ČR Preventivní aktivity sociálně patologických jevů se dělí do tří na sebe navazujících kategorií. Jde o primární, sekundární a terciální aktivity. Jelikoţ se celá práce nese v duchu primární prevence, kterou rozebírám na následujících stranách, je cílem kapitoly přiblíţit čtenáři zbylé dva okruhy, které navazují na primární aktivity, pokud primárně zaměřené působení selţe. (Hajný, 2001, st. 52) O sekundárně preventivních aktivitách můţeme zjednodušeně říct, ţe nastupují ve chvíli, kdy uţ určitý problém, v našem případě uţívání drog, nastal. Jde o to, jakým způsobem působit na uţivatele, aby přehodnotili svůj ţivotní styl a našli v sobě dostatek motivace k jeho změně, ať uţ aby drogy přestal úplně uţívat, nebo alespoň zmírnil rizika s jejich poţíváním spojených. (Pešek a kol. 2008, st. 23) Pro uţivatele se od počátku 90. let neustále rozvíjí systém pomoci, kde jednotlivé jeho sloţky nabízí pomoc podle indikátorů jako je hloubka závislosti, přítomnost motivace změnit se a její míra, ochota spolupracovat, úroveň tělesného a duševního poškození aj. Lidé pracující v sociálních a zdravotnických sluţbách musí mít na paměti, ţe léčba jakéhokoliv druhu látkové a rovněţ i nelátkové závislosti si vyţádá nezměrné úsilí klienta či pacienta a představuje nemalou fyzickou a psychickou zátěţ. Je většinou pravidlem, ţe problém v člověku uzrává po dlouhá léta a nedá se odstranit ze dne na den. Často si vyţádá dlouhodobé řešení a léčbu, někdy delší neţ byla doba, kdy se problematická situace v našem případě závislost vyvíjela. Za 20 let polistopadového vývoje u nás vyrostla síť sociálně zdravotnických sluţeb pro osoby závislé na drogách, které jsou sto poskytnout odbornou pomoc dle svého zaměření a individuálních potřeb klienta. Pro děti a mládeţ a také pro jejich rodiče existují telefonické poradenské linky, pedagogickopsychologické poradny a specializované poradny pro drogové závislosti. Na jejich základě se klienti mohou rozhodnout, jak chtějí svou situaci řešit dál. Drogová závislost je v čisté biologické rovině zdravotním problémem - nemocí se specifickým číslem pro diagnózu syndromu závislosti -a jako takový je řešen převáţně v psychiatrických ambulancích a k nim přidruţeným AT ambulancím a poradnám (alkoholicko toxikologickým). Některé jsou schopny zajistit komplexní péči o klienty kombinujíce medicínskou práci předepisování léků s psychologickou podporou, zprostředkovávají pobytové sluţby, poskytují ambulantní péči a poradenské sluţby a starají se i o vyléčené narkomany. Důleţitou sociální sluţbou 16

17 působící na poli sekundární prevence je kontaktní centrum, coţ je bezbariérová sluţba pro problémové uţivatele, která poskytuje své sluţby bezplatně. Je často spojena se street workem a realizuje sluţby jako výměna injekčních stříkaček, poradenství, testování na infekční choroby, zajišťuje komunikaci s úřady, poskytují hygienický a leckde i potravinový servis a mnoho dalšího. Je mnoho sluţeb a jejich popisu a výpisu by mohla být věnována celá samostatná práce. (Kalina, 2001, st. 82) Uvedu na závěr ještě několik příkladů sociálních zařízení a přesunu se k terciálnímu rozměru prevence. Vedle výše zmíněných sluţeb v nabídce protidrogové sítě v ČR najdeme různá doléčovací centra, detoxikační jednotky, terapeutické komunity, anonymní skupiny, azylové sluţby atd. Sekundární preventivní aktivity státních i nestátních subjektů směřují k odstranění problému. Terciální prevence oproti tomu spadá do vod programu zmírňování rizik harm reduction. Její filozofie počítá s tím, ţe jsou lidé, kteří uţívání drog nechtějí nebo z nějakých důvodů nemohou ukončit a nechtějí se léčit. Některé sociální a zdravotní sluţby se prolínají, co se týče aktivit, které pro své klienty vyvíjejí. Zmínil jsem sice výměnu injekčních stříkaček u sekundární prevence, ale odborně se řadí do prevence terciální. Záleţí vţdy ale na úhlu pohledu a nelze dělat jasnou dělící čáru mezi léčícím se klientem a klientem, co se svých problémů zbavit nechce. Výměna injekčního materiálu je toho dobrým příkladem. Stejně tak AT ambulance poskytující substituční léčbu pro osoby závislé na opiátech. Substituce metadonem nebo buprenorfinem můţe vést k postupnému sniţování dávek, aţ k úplnému vysazení, a nebo můţe nabrat formy paliativní péče, a v takovém případě ji lékař můţe předepisovat po celý ţivot klienta. Jak tedy chápat terciální úroveň prevence? Nejde v ní o odstranění problému ale o volbu menšího zla. A to jak pro společnost, tak pro jedince samotného. (Pešek a kol. 2008, st. 81) 2.2. Primární prevence O příčinách, které mohou vést u člověka k návykovému chování, uţ bylo napsáno mnoho. Kudrle (2003, st. 91) v mezioborové práci vydané úřadem vlády pro drogovou problematiku přikládá uţívání návykových látek bio spirito- psycho-sociální model. Patologické chování se jen málokdy dá popsat pomocí jediné sféry člověka, většinou se jedná o komplexní záleţitost. Stejně tak by byla chyba působit v programech prevence jen na jednu oblast. Kudrle se věnuje prevenci na všech jejich úrovních. Skauting v moţnostech svého 17

18 působení na člověka spadá do oblasti primární prevence. A věnuje se jí komplexně. Primární prevence se v odborné literatuře dělí na specifickou a nespecifickou oblast činností. (Milovský, M. a kol. 2010) Švarcová (2002, st. 112) uvádí zásadní body efektivní všeobecné specifické prevence. Patří mezi ně: 1. Program má začínat uţ v útlém věku 2. Program je interaktivní a je vedený v menší skupině 3. Program je nejlépe veden pro všechny děti ve škole, ve skautu a jinde 4. Program se orientuje na získávání sociálních dovedností 5. Program musí být šitý na míru místním specifikám 6. Program představuje pozitivní modely a vzory 7. Program nerozlišuje mezi legální a nelegální drogou 8. Program zahrnuje i sniţování dostupnosti návykových látek 9. Program musí být soustavný a dlouhodobý 10. Program je prezentovaný kvalifikovaně a důvěryhodně 11. V případě potřeby je program volen selektivně pro více potřebné jedince a skupiny Cílem specifických preventivních aktivit je zaměření se na konkrétní cílové skupiny, u kterých se snaţí předcházet rozvoji patologického, např. návykového chování, nebo jeho rozvoj alespoň omezit, či přesunout do vyššího věku. Je trendem dnešní doby, ţe se věková hranice prvního kontaktu s návykovou látkou relativně výrazně posouvá k niţšímu věku. Výzkumy naznačují skutečnost, ţe první ochutnání drogy se realizuje uţ na prvním stupni základní školy. Není výjimkou, ţe výzkum na druhém stupni základních škol odhalí skutečnost, ţe naprostá většina ţáků ochutnala alkohol. Situace se jistě liší podle lokalit, ve kterých se výzkumníci pohybují, ale jde-li o legální drogy jako tabák a alkohol, jsou čísla relativně vyrovnaná (Nešpor, 2003, st. 65). Z toho důvodu je potřeba začít s preventivními aktivitami dříve, nejlépe na prvním stupni základní školy. Mezi specifické metody patří vzdělávací a motivační aktivity realizované převáţně ve školách upevňující u dětí postoje a znalosti, které vedou ke zdravému ţivotnímu stylu. Informace by měly být komplexní. Dítě samo by mělo být schopno rozpoznat rizika a samo si říct NE proti uţívání návykových látek. Kampaně uţ dávno nebývají výrazně jednostranně negativní. S faktickými informacemi negativní stránka věci na povrch vypluje nenásilně sama. (Kudrle, 2003, st. 145) 18

19 Mezi nespecifické metody prevence patří všechny aktivity, které dítě vedou k harmonickému a zdravému rozvoji osobnosti od tělesné schránky aţ po duchovní část člověka. Nemají na první pohled ţádnou přímou souvislost se šikanou, xenofobií, návykovým chováním a jinými patologickými problémy. Jsou to právě nespecifické metody, které jsou nosným kamenem celého preventivního působení. U dítěte se jedná primárně o rodinu, školní a mimoškolní krouţky, které pomáhají dotvářet strukturu pracovního dne. Rozvíjí u dítěte jeho vlohy a talenty, posilují sebevědomí a vědomí odpovědnosti za své chování a celý ţivot. Sniţují obecně riziko rozvoje patologických forem chování. (Sikorová, 2012, st. 139) Nespecifické preventivní aktivity tvoří většinu náplně práce skautského oddílu na preventivním poli a zaslouţí si vlastní podkapitolu Co by mělo patřit do primárního preventivního působení? Primární znamená prvotní, základní nebo přední, zaměřuje se na situace, kde se problém ještě neobjevil, tedy na zdravou populaci. Rozlišujeme dvě základní oblasti, ve kterých můţeme preventivně působit. Jedná se o oblast biologickou a psychologickou (do které zařadíme i spirituální potřeby). Pyramida potřeb je dobře známá. Její základy tvoří základní biologické potřeby jako je jídlo a spánek, pocit bezpečí, potřeba uspokojení sexuálního pudu a tedy touha po slasti, která se manifestuje a uspokojuje různými prostředky. Můţeme směle říci, ţe jde v podstatě o potřebu změněného stavu vědomí. Nejen uspokojením sexuálního pudu, ale např. tancem, lovem, sportem, výtvarným uměním, zpěvem a tisíci jinými prostředky. Jsou to aktivní prostředky dosaţení slasti, které v moderní době často ustupují do pozadí pasivním prostředkům jak uspokojení dosáhnout. Sem patří televize, internetová kultura, virtuální realita a samozřejmě také drogy. V mládí je potřeba uspokojení zvlášť důleţitá a proto je nasnadě věnovat právě u dětí tolik pozornosti primární prevenci. Neméně důleţité jsou rovněţ základní psychické potřeby, které rozebírám více v následující kapitole, neboť se pojí k věkové diferenciaci dítěte. Stejně tak jsou zakomponovány do kapitoly rizikových faktorů rozvoje závislosti, takţe nyní pouze stručně pro propojení dvou zmíněných kapitol. (Fromm, 1997, st. 45) Za prvé je pro zdravý vývoj jedince důleţité určité mnoţství, kvalita a proměnlivost vnějších podnětů. Zjednodušeně řečeno, jde o to najít rovnováţnou plochu pro vyplnění volného času tak, aby se dítě nenudilo a zároveň aby nebylo přetěţováno. Nemálo mladých 19

20 lidí po droze sahá, protoţe nemá lepší vyuţití volného času. Někteří samozřejmě uţívají, aby svou výkonnost zvýšili a zvládli toho více. Prevence na téhle úrovni má vézt k dovednosti zorganizování si volného času, vyváţení práce a odpočinku a nabídky dostatečného mnoţství variant zaplnění volného času. (Bernard, 2011, st. 91) Za druhé v ţivotě potřebujeme určitý řád a stálost, podněty, učení, zpracováváme podle určitého klíče, kterému se dítě musí učit. Třetí důleţitou oblastí jsou vztahy, které dítě navazuje v podstatě uţ od prenatálního vývoje v postoji a citech matky k plodu. Jdou přes období raného dětství a potřeby zdravého rodinného prostředí přes dospívání a pevnou pozici ve vrstevnických skupinách, hledání si partnera aj. Bez naplnění vztahové oblasti nemůţe člověk dosáhnout pocitu ţivotní jistoty a klidu a celkový vývoj osobnosti bývá trvale narušen, ať uţ je problém v jakémkoliv věku dítěte. Platí, ţe čím dříve se problém objeví, tím hůře se odstraňuje. (Nešpor, 2003, st. 106) K předchozí oblasti se úzce váţe potřeba osobní identity, společenského uplatnění a pevného místa ve společnosti. Uvědomění si vlastní identity začíná útlým dětstvím a poruchy v jejím vývoji bývají statisticky velice závaţným faktorem vzniku drogové závislosti. Bez ní člověk nemá pocit otevřené budoucnosti a perspektivy, upadá od naděje k beznaději a do zoufalství, ţivot přestává dávat smysl a samotná existence se můţe začít zdát být zbytečnou. Drogově závislí od sebe odstřihávají budoucí perspektivy a ţijí pro konkrétní okamţik. Ne jako mystici a svatí, ale jako pseudo duchovně hledající a stále nenalézající. Člověk potřebuje sny, motivy svých jednání, potřebuje cíle a přání jako hnací faktory svého ţivota. Pokud si není jistý sám sebou, pokud dokonce není sám sebou, nemůţe je mít, chybí úrodná půda, ze které vyrůstají. Proto je velmi důleţité uţ od raného dětství budovat v dítěti pocit sama sebe, posilovat kladné stránky osobnosti, vlohy a talenty a vést k aktivnímu stylu ţivota, jinými slovy kloubit svobodu s odpovědností. A jaké jsou nejvíce rizikové faktory pro dítě? Rodina, vrstevníci, škola, sociální zázemí a dědičné faktory. (Groff, 2005, st. 185) 2.4. Prevence z hlediska věkových skupin Kaţdá epizoda vývoje a růstu dětské osobnosti je specifická a její podcenění a nenaplnění můţe vést v budoucnu k mnoha problémům. Kaţdá z nich je specifická potřebami, které dítě má, a které, jsou-li naplněny, vedou k harmonickému a zdravému vývoji aţ do dospělosti. Po určitou dobu vývoje zabezpečuje většinu potřeb dítěte rodina, a čím dřív 20