Jak je konstruován význam a smysl znaku vlk v hudebních textech českého mainstreamu od devadesátých let do současnosti

Transkript

1 Jak je konstruován význam a smysl znaku vlk v hudebních textech českého mainstreamu od devadesátých let do současnosti Jindřich Kohm Katedra sociální a mediální komunikace, Univerzita J. A. Komenského Praha Otakar Šoltys Katedra mediálních studií Fakulty sociálních věd UK Shrnutí Práce se zabývá tématem, jak se znakem vlk pracují textaři nejznámějších českých interpretů populární hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti. Jsou hledány souvislosti s archetypálním vnímáním znaku vlk a jeho dramatizací v průmyslové moderní a postmoderní společnosti a je v ní tematizována zejména medializace tohoto znaku. Poznatky získané historickou reflexí a vlastním výzkumným šetřením hledají odpověď na výzkumnou otázku, zda se při konstruování významu a smyslu znaku vlk v hudebních textech českého mainstreamu od devadesátých let do současnosti objevují negativní stereotypy. Summary This work focuses on the symbol "wolf" and its usage by the lyricists of the most famous Czech pop-music singers. It analyzes what syntactic, semantic and pragmatic characteristics are being assigned to the symbol by the lyricists. The connections between archetype perception of the "wolf" symbol and and its dramatization in the modern and postmodern industrial society are being searched for. The publicizing of the symbol is being highlighted. The key research question is whether some negative stereotypes have been occurring in the Czech mainstream music from the ninetieth until today when assigning the meaning to the symbol "wolf". To find the answers, the knowledge gained via historical reflection and own research work were used. Klíčová slova Archetyp, hudební texty, kolektivní nevědomí, mainstream, masmédia, medializace, popkultura, postmoderní společnost, sociální konstrukce reality, socializace, vlk. Key words - 1 -

2 Archetype, lyrics, collective unconscious, mainstream, mass media, publicizing, popculture, postmodern society, social construction of reality, socialization, wolf. 1. Úvod Jak člověk vnímá svět, jak se mu snaží porozumět, jak si vysvětluje významy sociálních a psychických jevů, které jsou jeho všudypřítomnou součástí? Naše výchova probíhá v socializačních rámcích, mnohé vědomosti, které přebíráme, jsou zprostředkované a nemáme ve struktuře života mnoho prostoru ani času přemýšlet o původu jejich vzniku. Cílem práce bylo, pokusit se popsat, jak se znakem vlk pracují textaři nejznámějších českých interpretů populární hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti i hledání souvislostí s archetypálním vnímáním tohoto znaku a jeho dramatizací v průmyslové, moderní a postmoderní společnosti. Za zkoumaný soubor byla zvolena textová složka vokální produkce nejznámějších českých interpretů populární hudby za dvacetileté období ( ) podle prodejnosti hudebních nosičů. Tematizována byla zejména medializace tohoto znaku. Diskurzivní a sémiotická analýza hudebních textů byla doplněna hloubkovými rozhovory s odborníky, kteří se s vlkem setkávají z různých pozic svých profesních zájmů, a výzkumným šetřením postojů k psovitým šelmám žáků prvního stupně málotřídní základní školy. Nejpopulárnější hudební texty se ke svým posluchačům dostávají zejména v procesu masové komunikace, která je jednou z rovin komunikace sociální. Masová komunikace se vyznačuje tím, že veškeré komunikační aktivity se dějí v institucionalizované podobě prostřednictvím masových médií. Specializované technologie slouží k výrobě vysoce standardizovaných sdělení určených pro rozsáhlé a nesourodé publikum. Nové formy komunikace spolu s rozvojem trhu učinily téměř všechny společenské statky předmětem obchodu. Výjimku netvořily ani produkty kulturní sféry. Masová společnost se chce bavit a konzumuje kulturu stejně jako každé jiné spotřební zboží (Bell 1999, s. 67). Vynález nahrávání magnetofonových pásků a gramofonových desek, upozorňoval před lety Stanley Edgar Hymen, a jejich rostoucí výroba i prodej by se mohly stát větší kulturní revolucí než zavedení paperbacků a ty pro poezii znamenaly bezesporu více než kterákoli jiná ediční technika. Doslova stovky firem, z nichž některé mají sotva vlastní obchodní značku, vyrábějí tisíce a tisíce desek, zpřístupňují celému světu široký sortiment hudby a vyvolávají růst poptávky po živé hudbě i jinde než v obvyklých centrech. Každý si dnes za přijatelnou cenu může pořídit sbírku, které by se ještě v minulé generaci nevyrovnal žádný z velkých světových archivů (Bell 1999, s. 114). Populární hudba se v moderní a postmoderní společnosti stala fenoménem, který je schopný za pomoci technologických prostředků (rozhlas, televize, gramofony, magnetofony, přehrávače CD, mp3 apod.) a institucí (vydavatelské firmy, filmové společnosti, televizní a rozhlasové stanice, manažersko-producentské útvary, umělecké agentury apod.) vytvářet kulty hvězd srovnatelné svou intenzitou s kulty náboženskými. Populární hudba ovlivňuje životní styl celých vrstev populace, především dospívající mládeže (Jandourek 2007, s. 188)

3 2. Sociální konstrukce reality Realita je vytvářena sociálně. Společnost je výtvorem člověka. Společnost je objektivní realitou. Člověk je výtvorem společnosti. Veškeré společenské jevy jsou konstrukty vytvořenými v průběhu historie lidskou činností, není žádná společnost jako celek považována za samozřejmou, a tím spíše nemůže být za samozřejmý považován ani celý symbolický svět (Berger, Luckmann 1999, s. 106). Po velkou část dějin lidstva byla pro člověka skutečností příroda a člověk se v poezii a fantazii vztahoval k přirozenému světu. Sociálními konstrukty nejsou jen společenské jevy, ale i celý symbolický svět. Souřadnice našeho života ve společnosti jsou naplňovány objekty, které pro nás něco znamenají. Jednotlivec ví, že jeho vnímání světa se shoduje s tím, jak tento svět vnímají ostatní, neboť oni též chápou objektivizace, které tomuto světu dávají řád, i oni si budují tento svět kolem tady a teď svého vlastního bytí v něm a mají své plány, co v něm budou dělat. Také samozřejmě ví, že náhled ostatních na tento svět není totožný s jeho. Pokud se chceme tomuto vzorci vzepřít, musíme vyvinout velké úsilí, které nám umožní přejít od přirozeného vnímání světa třeba k teoretickým úvahám vědců či filozofů. Estetická a náboženská zkušenost je na vytváření přechodů bohatá právě proto, že umění a náboženství jsou typickými zdroji vyhraněných oblastí významů, které se vyznačují odklonem pozornosti od reality každodenního života. Běžná mluva, kterou máme k dispozici, abychom mohli objektivizovat své zkušenosti, je zakořeněná v každodenním životě a neustále na něj odkazuje, dokonce i tehdy, když ji používáme k výkladu zkušeností nasbíraných ve vyhraněných oblastech významů. Každodenní život je pro nás strukturován časem a prostorem. Vědomí konečnosti času hraje klíčovou roli v orientaci ve světě. Hodiny a kalendář nás ukotvují v životě a dávají nám každým okamžikem najevo, že jsme lidé naší doby (Berger, Luckmann 1999, s. 33). Sociální interakce tváří v tvář nabízí největší množství projevů subjektivity v sociálním kontaktu. Každodenní realita v sobě obsahuje typizační schémata, jejichž optikou posuzujeme ostatní lidi a která přímo ovlivňují naše chování vůči nim. Vzorce, v nichž se kontakty odehrávají, jsou však díky četné a různorodé výměně subjektivních významů neustále obměňovány. Sociální realita je vnímána jako nepřetržitý sled typizací, které čím jsou vzdálenější od tady a teď, v situacích tváří v tvář, tím jsou anonymnější. Sociální struktura je souhrnem všech těchto typizací, proto je základním prvkem reality každodenního života. Naše vztahy k ostatním lidem nejsou omezeny jen na naše blízké a současníky. Vztah si vytváříme i ke svým předchůdcům a následovníkům, k těm, kteří tu byli před námi, a těm, kdo přijdou po nás v průběhu všeobklopujících společenských dějin (Berger, Luckmann 1999, s. 39). Důležitou součástí objektivizace je označování (signification) neboli lidské vytváření znaků. Znak odkazuje na subjektivní významy. Nejdůležitějším znakovým systémem je jazyk. Jazyku jako znakovému systému je vlastní objektivnost. K jazyku přistupujeme jako k vnější zkušenosti a jazyk se vůči nám projevuje jako donucovací prostředek nutí nás přijmout jeho vzorce. Typizuje a anonymizuje zkušenosti a zároveň je schopen zpřítomnit různé objekty (prakticky celý svět) i osoby, které nejsou prostorově, časově ani sociálně tady a teď přítomny, i - 3 -

4 transcendovat realitu. Každý den se pohybujeme ve světě znaků a symbolů. Naše interakce s ostatními lidmi je ovlivňována naší společnou účastí na dostupné sociální zásobě vědění. Ta zahrnuje vědění o naší situaci a jejích omezeních (Berger, Luckmann 1999, s. 46). Vědomí uchovává jen zlomek veškerých zkušeností člověka. Ty jsou pak sedimentovány, což znamená, že ve vzpomínkách tvoří zřetelné a zapamatování hodné entity. Objektivně přístupný znakový systém propůjčuje sedimentovaným zkušenostem počáteční anonymitu tím, že je oddělí od jejich původního kontextu konkrétních životů jedinců a učiní je obecně přístupné všem, kdo daný znakový systém sdílejí či v budoucnu mohou sdílet. Předávání zkušeností se tak stane mnohem jednodušším. K objektivizaci zkušeností čili k přetvoření v obecně přístupný objekt vědění dochází prostřednictvím jazyka. Začlenění do širokého souboru tradic může dojít například prostřednictvím morálního poučení, oslavného básnictví, náboženské alegorie, pohádky apod. Symbolický svět propojuje současníky s jejich předchůdci a následovníky v jeden smysluplný celek. Střet alternativních symbolických světů s sebou nese problém moci. Jde o to, která ze soupeřících definic reality ve společnosti získá převahu (Berger, Luckmann 1999, s. 109). 3. Archetypální vnímání znaku v pohádkách Archetyp je praobraz, který tvoří předem dané obsahy kolektivního nevědomí, pocházející z již archaických dob a vznikající dlouhodobou kondenzací lidských zkušeností. Jedná se o pojem z hlubinné psychologie, který zavedl Carl Gustav Jung. Archetypy se objevují v mýtech, náboženstvích, uměleckých dílech a snech (Jandourek, 2007, s. 32). Archetypy jsou nejen pravzory lidského jednání a usilování, pocitů a poznání, ale i základem veškeré lidské symboliky. Jednotlivé prvky archetypu skládají kolektivní nevědomí lidstva a apriorním způsobem vytvářejí jeho představivost (Hartl, Hartlová 2009, s. 54). Ilustrativním příkladem řečeného může být pro příslušníky euroamerické civilizace zdobení vánočního stromku spojené s emocionálním prožíváním vánočních svátků. Málokterá rodina tento každoroční rituál ignoruje, ale kdo zná kořeny a význam této symboliky, kdo se nad ní zamýšlí? Marie-Louise von Franz, která osobně spolupracovala s C. G. Jungem osmadvacet let, považuje pohádky za nejčistší a nejjednodušší výraz kolektivně nevědomých psychických procesů, jejichž hodnota pro vědecký výzkum převyšuje hodnotu všeho ostatního materiálu. Pohádky zobrazují archetypy v jejich nejjednodušší, nejhutnější a nejpřesnější podobě (Franz 2011, s. 21). Archetyp není jen myšlenkovým vzorcem sám o sobě, důležité je jeho propojení s emocionální zkušeností jedince. Archetypový obraz je tedy pro člověka živý a plný významu pouze tehdy, má-li má pro něj emocionální a citovou hodnotu. Právě na pohádkách lze podle Junga studovat srovnávací anatomii psýché. U složitějšího mytologického materiálu, za který považoval například mýty nebo pověsti, není základní vzorec psýché tak zřejmý jako u pohádek, které samy o sobě stojí mimo kulturní i rasové rozdíly a jejichž jazyk se jeví jako mezinárodní. Ruský lingvista a průkopník strukturalistických analýz lidových pohádek Vladimir - 4 -

5 Jakovlevič Propp o účinku vypravování pohádek řekl: Vyprávění je svým způsobem slovesný amulet, je to prostředek magického působení na okolní svět (Propp 2008, s. 163). Dle poznatků Marie-Louisy von Franz při studiu světových pohádek zjišťujeme, že určité etnické skupiny nazývají pohádkou výhradně příběhy o zvířatech. Tyto postavy jsou lidé ve zvířecí nebo zvířata v lidské podobě; nejsou tím, co bychom dnes nazvali zvířaty (Franz 2011, s. 27). Je lhostejné a není si třeba lámat hlavu s tím, zda se jedná o lidi převlečené za zvířata, či obráceně. Jedná se o symbolická zvířata, která jsou nositeli lidských psychických faktorů. Hezky je to vidět v příbězích o zvířatech, která zobrazují archetypové lidské sklony. Tato zvířata jsou lidská, protože ve skutečnosti nezobrazují instinkty zvířat, ale naše zvířecí instinkty, a v tom smyslu jsou skutečně antropomorfní. Řekneme-li například, že tygr v jednom příběhu znázorňuje chamtivost, neznázorňuje chamtivost skutečného tygra, ale naši vlastní tygří chamtivost (Franz 2011, s. 28). Řada vědců se domnívá, že podobné příběhy o zvířatech lze považovat za nejstarší typ mytologického příběhu. Jung uvádí, že je tolik archetypů, kolik je typických situací v životě. Nekonečné opakování vštípilo tyto zkušenosti do psychické konstituce nikoli ve formě obrazů, jež by byly naplněny obsahem, nýbrž zprvu pouze jako formy bez obsahu, které toliko představují možnost určitého typu chápání a jednání (Jung 1998, s. 155). Právě proto může být v archetypální rovině například pro jednoho vědce vším matka, pro jiného vegetace a pro dalšího zase sluneční mýtus. Archetyp se aktivuje právě ve chvíli, kdy se přihodí v životě něco, co mu odpovídá. Dochází k instinktivní reakci, nutkání k souboji s rozumem a vůlí (Jung 1998, s. 156). 4. Archetypální vnímání znaku vlk v průmyslové moderní a postmoderní společnosti Jung definuje masového člověka jako někoho, kdo nechápe nebo nepotřebuje chápat, neboť jediným subjektem, který se může dopustit chyb, je velký anonym označovaný jako stát nebo společnost. Masový člověk má výhodu, že svými velkými politickými a sociálními katastrofami, do nichž je celý svět zapleten, není právě vůbec vinen (Jung 1998, s. 64). Zřejmě to nebude jen soubojem o životní prostor, který je spojený s nárůstem lidské populace, ale i proměna člověka a jeho vztahu k životnímu prostředí, jež stály u zrodu fragmentace živočišných druhů na užitečné a škodné (Lopez In: Kvasnica 2009a, s. 26). Archetypy determinují imaginaci a cítění a jsou spojeny s určitými univerzálními symboly a vystupují v obsahu pohádek a mýtů (Nakonečný 1995, s. 112). Co tedy víme o symbolické roli vlka, která sedimentovala v jeho archetypální vnímání v průmyslové, moderní a postmoderní společnosti? Vlk jako symbol před nástupem křesťanství Galové si připevňovali na přilbu vlčí hlavu jako symbol mužnosti a síly. Píseň o Nibelunzích vypravuje o tom, jak Germáni, rovněž za účelem nabytí síly, pojídali maso vlků. Hlavní bůh severského panteonu Ódin byl znázorňován s dvěma havrany a dvěma vlky. Hlava - 5 -

6 vlka byla v severní Germánii umisťována nad vchody domů jako kultovní prostředek (apotropaion), který měl stavení ochránit před zlými silami, čarami nebo kletbou (Royt, Šedinová 1998, s. 158). Ve starém Egyptě byl vlk spojován s kultem světla a slunce. Bylo to údajně pro jeho světélkující oči, které dokázaly protnout tmu. Vlčí bůh Vepvovet se stal ochráncem města Asiút, nazývaného Řeky Lykopolis, vlčí město. V Řecku patřil vlk mezi zvířata slunečního boha Apollóna a byly mu přinášeny oběti. V řečtině se používaly pro označení vlka a světla velmi podobné výrazy: lykos = vlk a leukos = světlý, bílý. Dalším bohem světla byl galský Belen (Belenos); slovo bleis označuje vlka v keltštině. Se světlem byl vlk též spojován v norských legendách. Pozitivní roli sehrála vlčice v báji o založení města Říma, kdy zachránila a vychovávala do řeky Tiberu v košíku odložené chlapce Romula a Rema, syny boha Marta a vestálky Rhey Silvie. V Římě bylo považováno zjevení vlka za šťastné znamení. Vítězství Římanů nad Galy u města Sentium v roce 195 před Kristem pomohl vlk, kterého poslal Římanům na pomoc samotný bůh války Mars. Svůj původ od vlků odvozovali Mongolové i Turci. Mongolský vládce Džingischán se považoval dokonce za vlčího syna (Royt, Šedinová 1998, s. 158). Jedna z pověstí vypráví, že mladého tureckého bojovníka, který jako jediný přežil ničivý nájezd mongolské hordy, zachránila šedá vlčice, která ho odvedla do pozemského ráje vysoko v horách. Z jejich svazku se zrodil na dnešním území Turecka nový národ (Kvasnica 2009b, s. 173). V severské mytologii zosobňoval rozvrat a ničivou sílu vlk Fenrir. Ten při Ragnarku (Soumraku bohů) měl podle proroctví pozřít samotného Ódina. Bohyně Artemis byla v Řecku nazývána Artemis Lykoktonos, což značí tu, který zabíjela vlky. Byla považována za ochránkyni stád před smečkami vlků. V Řecku je hora Lyké spojována s bájí, podle níž Zeus proměnil ve vlka krále Lykáona za to, že mu při hostině předložil lidské maso. V Číně se věřilo, že velký nebeský vlk způsobuje zatmění Slunce, proto lidé při zatmění vystřelovali proti nebesům šípy a bubnováním zaháněli vlka. Latinské jméno pro děvku je lupa, tedy vlčice (Kvasnica 2009b, s. 227). Pro horské Gruzínce bylo společenství vlků symbolem společenství lidí. Patronem vlků a včel byl svatý Jiří z Hor Giorgi. Horalé z Gruzie nepovažovali vlky za divokou zvěř. Lovec, který zabil vlka, nosil smutek, stejně jako kdyby zabil člověka (Royt, Šedinová 1998, s. 170). Indiánské kmeny národů Severní Ameriky měly vlka ve velké úctě. Indiáni vnímají vesmír v šesti směrech nad a pod reálným světem a ve čtyřech světových stranách (Kvasnica 2009b, s. 174). Indiáni šelmy ctili zejména pro jejich lovecké schopnosti: neslyšnost kočky, obrovská síla medvěda, nezdolná vytrvalost vlka či zrak orla, to byly vlastnosti, kterým se chtěli alespoň částečně přiblížit. Původní Severoameričané uctívali nejen Stvořitele, ale zároveň i soulad mezi člověkem a přírodou, který tvořil v jejich myslích neviditelnou podstatu všech věcí v magickém kruhu (Kvasnica 2009b, s. 174). Vlk hrál důležité postavení v duchovním životě kmene Šošonů. Lid kmene Pawnee nazýval sousední kmeny vlky. Šajenové, Komančové, Wichiatové atd. tvrdili, že se Pawneeové toulají jako vlci, s nezdolnou odolností a vytrvalostí. Prý dokážou putovat mnoho dní bez potravy, v případě nouze se živili i zdechlinami nalezenými cestou. Členové kmene Skidi Pawnee se často halili do vlčích kožešin a považovali sami sebe - 6 -

7 za vlčí lid. Vlk se v jejich mytologii vyskytoval mnohem častěji než u jiných indiánských kmenů (Kvasnica 2009b, s. 176, 177 ). Pawneeové si představovali, že vlk se po planinách pohybuje jako voda, tedy tiše, účelně a bez námahy. Má tak ostrý sluch, že slyší plynout oblaka. Je velmi bystrý a obdařený dvěma pohledy (Lopez In: Kvasnica 2009b, s. 178). Vlk v křesťanské symbolice Křesťanská víra jednoznačně (na rozdíl například od buddhismu) staví člověka vysoko nad vše živé. Jako by svět byl stvořen pro člověka a vše ostatní bylo stvořeno k jeho užitku. (Kvasnica, 2009a) Negativní symbolika vlka se objevuje již ve Starém zákoně. Podle Izajášova (11,6) proroctví nastane poté, co vzejde proutek z pařezu Jidášova (interpretováno Kristem), svornost mezi lidmi i v přírodě, kdy vlk bude pobývat s beránkem. U Ezechiela (22,27) jsou jeruzalémští velmožové pro své špatné chování srovnáváni s vlky, protože trhají kořist, prolévají krev a hubí duše, neboť chamtivě shánějí zisk (Royt, Šedinová 1998, s. 159). V katakombách sv. Praetexta jsou na freskách znázorněni dva starci v podobě vlků, kteří falešně obvinili Zuzanu ve starozákonním příběhu, který je interpretován jako příklad víry křesťana v boží spravedlnost. V Novém zákoně je vlkova role rovněž negativní, zpravidla se objevuje v bipolárním vztahu s beránkem. Evangelista Matouš (7,15) přirovnává falešné proroky k dravým vlkům, kteří přicházejí v rouše ovčím. Metaforicky znázorněný nelehký úkol Kristových učedníků při hlásání Evangelia vyjádřil Matouš (10,16) následovně: Hle, já vás posílám jako ovce mezi vlky (Royt, Šedinová 1998, s. 159). V dalších alegoriích je vlk prezentován jako lstivé a zlé zvíře, které loupí pasoucí se ovce, avšak zbaběle utíká před pastýřem. Basil Veliký přirovnává vlka ke kacíři, tedy špatnému člověku, který podobně jako vlk pustoší ovčinec. Boj berana s vlkem je prezentován jako boj Krista se samotným ďáblem. Na portálech či hlavicích románských a gotických chrámů je znázorňován vlk v mnišské kápi. Jedná se o alegorii, která znázorňuje lstivost a pokrytectví skrývající se pod mnišskou kutnou. Poprvé je tento námět zmíněn v bule papeže Urbana II., zaslané roku 1096 klášteru Montierneuf v Poitiers. Vlk v křesťanské symbolice znázorňuje některé neřesti, jako jsou loupež, žádostivost a nestřídmost (Royt, Šedinová 1998, s. 160). Germánský pohled na vlka Vlk byl u Germánů historicky vnímám jako pozitivní symbol. Právě na pozadí střetu symbolických světů pohanského a židovsko-křesťanského můžeme pozorovat formování pozitivního vlčího archetypu, jehož společenské etablování dosáhlo vrcholu protřednictvím ideologické propagandy nacistů za třetí říše. Germáni uctívali svá pohanská božstva nikoliv v chrámech, ale v posvátných hájích. Na počátku letopočtu byli Germáni Římany vnímáni jako impulzivní a bojechtiví lidé nezkažení městkým způsobem života, kteří provozovali primitivní zemědělství, chovali dobytek a obchodovali s koňmi. Tradiční germánská identifikace se - 7 -

8 světem přírody sahá až k bitvě v Teutoburském lese, jež proběhla v roce 9 našeho letopočtu (Sax 2003, s. 41). Celá římská legie císaře Augusta byla na hlavu poražena v hloubi germánského lesa Teuntonskými kmeny. Imperiální expanze Římanů narazila a Germáni si tak po řadu let udrželi mnoho ze svých tradičních praktik a kultů v době evropské expanze křesťanství. V roce 772 začal nakonec Karel Veliký převádět na křesťanskou víru pohanské Sasy a Frísy násilím (Sax 2003, s. 41). V této době, kdy byla saská pohanská božstva démonizována, sedimentoval v Germánech odpor proti novému náboženství.v 19. století z kontur budocí německé říše povstal umělecký směr zvaný romantismus, který je považován za ryze německý, stejně jako renesance za italskou či osvícenství za francouzské. K základním idejím romantismu patřila touha po absolutnu, kult ducha, uctívání přírody, nostalgie ve vztahu ke vzdálené minulosti, vyzdvihování vášní, podezřívavost vůči vědě a spása prostřednictvím umění (Sax 2003, s. 42). Romantičtí spisovatelé a filozofové touto formou vzdorovali kulturní nadvládě Francie. Jejich umělecká aktivita vedla k pokusu sjednotit lid na platformě společné starodávné historie. Kolem poloviny 19. století však začaly romantické metafory ztrácet na přesvědčivosti v důsledku častých konfrontací s drsnými podmínkami cestovalů do exotických krajů. Identifikace s přírodou se jevila jako určitá forma extrému, ideály přírodních harmonií ztrácely na přesvědčivosti. Bojiště se stávalo běžnou metaforou pro přírodu, metaforou, kterou v roce 1859 potvrdil Darwin svou prací O původu druhů (Sax 2003, s. 43 ). Darwinova vývojová teorie Kdyby evoluční teorie odvozovala původ ne od opic, ale od lvů, lidé by neměli tak velké problémy s jejím přijetím (Sax 2003, s. 52). Pojem darwinismus začíná být na konci 19. století chápán nikoliv již jen jako empirická teorie, ale také jako myšlenka, že rasové zdokonalování probíhá skrze boj o přežití. Ve společnosti dochází k diskreditaci nostalgických myšlenek po rajské minulosti lidstva, nabourávání archetypu Zlatého věku. Evoluční teorie se stává inspirací pro nejrůznější pseuodovědecké či pseudokulturní interpretace, se kterými posléze sugestivně pracovala nacistická antisemitská propaganda. Například podle Haeckela se germánská rasa dostala od lidoopů nejdále, a dokázala tudíž v civilizovanosti předstihnout jiné větve lidského rodu (In: Sax 2003, s. 55) Literární kritik a autor romantických románů Wilhelm Bölsche svou knihou Milostný život v přírodě (příběh evoluce lásky z roku 1901) uvedl do společenského diskurzu termín rasová hygiena. Význačný přírodovědec konce 19. století Cesare Lombreso přišel s teorií, že jisté anatomické znaky, jako jsou například velké čelisti, vysedlé lícní kosti či špičaté uši, jsou typické nejen pro opice a divochy, ale rovněž pro zločince. Zjištění biologa Sömmeringa, který prokazoval příbuznost černochů s opicemi podle tvaru lebky, považoval zakladatel kulturní biologie Walter Scheidt ještě v roce 1930 za bezchybná (In: Sax 2003, s. 60). A byl to právě vlk, který byl obsazen do jedné z hlavních rolí nacistického kultu

9 Kult vlka v nacistické ideologii třetí říše Nacisté se ztotožňovali s přírodou jako s drsnou a neúprosnou silou. Poslušnost, kterou požadovali od ostatních i od sebe samých, znamenala podřídit své chování přírodě (Sax 2003, s. 25). V nihilistickém pojetí nacistů nebyl tradiční pohled na rozdíl mezi lidmi a zvířaty podstatný. Klíčový byl rozdíl mezi vítězem a poraženým, mezi pánem a otrokem. Právě vztah mezi dravcem a kořistí byl přesnou alegorií těchto vztahů. Nacisté si osobovali právo zabíjet na základě jejich vnitřního ztotožnění s idealizovanými představami o dravcích. Jejich vůdce Adolf Hitler toužil po násilnické, dravé a panovačné nadcházející generaci, která bude schopná snášet bolest a nebude se projevovat slabošsky: Svobodný a velkolepý dravec se musí znovu lesknout v jejích očích (In: Sax 2003, s. 36 ). Vlk tedy pro Němce symbolizoval prapůvodní vitalitu. Paradoxem je, že právě v Německu byl vlk vyhuben téměř před jedním stoletím, ale stále byl v kulturním odkazu národa přítomen v řečnických obratech, lidových pověstech a ikonografii. Absence zkušenosti s vlkem jako predátorem, jejímiž nositeli jsou pastýři či zemědělci, glorifikaci vlka usnadňovala. Dalším aktem s výrazně symbolickým akcentem byl fakt, že se Německo v roce 1934 stalo první zemí, která začala vlka chránit zákonem. Nacisté projektovali do vlka jako svého vzoru vlastnosti, které chtěli sami rozvíjet. Byla to věrnost, udržování hierarchické sociální struktury, divokost, odvaha, poslušnost a také krutost. Krycí jméno Adolfa Hitlera bylo Vlk, někdy se mu také přezdívalo Strýček vlk či Malý vlk. Místa, ze kterých řídil válku, nesla příznačné názvy: Vlkodlak (Werwolf), Vlčí rokle (Wolfschlucht) a Vlčí doupě (Wolfschanzel). Příslušníci SS byli označováni jako smečka vlků. Členové Hitlerjugend byli přezdíváni jako vlkodlaci (werwolfové), (Sax 2003, s. 87). Příroda pro nacisty představovala ideální říši absolutního pořádku, který se jevil jako protiklad vůči anarchii způsobované civilizací. Personifikace Matky země byla nahrazena otčinou (Sax 2003, s. 46). 5. Mediální obraz vlka versus vlk jako zvíře Obsáhnout celý mediální diskurz, ve kterém je formován pohled na vlka konstruování významu a smyslu tohoto znaku a jeho dekódování v kontextu nabízeného kulturního produktu, je úkolem, který snad nelze splnit. Můžeme předpokládat, že známá kulturní díla, v nichž je vlk obsazen do jedné z hlavních rolí, mají vliv na vytváření lidských postojů k tomuto zvířeti a symbolu. Pokusit se tato díla vybrat a interpretovat za pomoci dostupných akademických poznatků se už jeví jako úkol podstatně reálnější. Spisovatel Rudyard Kipling, označovaný za básníka britského imperialismu, napsal dvě Knihy džunglí, které vyšly v letech 1894 a Jádro povídkových příběhů tvoří osud malého chlapce Mauglího, kterému se změní život ve chvíli, kdy je ze své rodné vesnice unesen lidožravým tygrem. Mauglí je zachráněn vlčí smečkou, která se stává jeho novou rodinou. Malý chlapec je plnohodnotným obyvatelem džungle, který si dokáže osvojit i řeč zvířat. Podle Borii - 9 -

10 Saxe knihy vyšly právě v době, kdy Evropané prožívali strach z úpadku společnosti. Obranou proti tomuto stavu byla iluze jakéhosi vojenského života spojeného s pěstováním odvahy, dravosti a disciplíny. Společenská pravidla se dovolávala instinktu, moc byla považována za přirozený stav, který podkopával sentimentálnost demokratického věku. V Kiplingově džungli není místo pro přecitlivělost; trestem za porušení zákonů džungle bývá obvykle smrt. Mauglí byl skoro nacistickým supermanem. Zvířata k němu vzhlížela se strachem a obdivem (Sax 2003, s. 83). Scénu, kdy Mauglí s vlky vláká nepřátelské dhóly do pasti a brutálně všechny protivníky společně pobijí, označuje Boria Sax za hrozivou předzvěst nacistického Německa. Kipling nám předvádí genocidu, kterou provádí jedna skupina psovitých šelem, zdánlivě zákonů dbalá a statečná, proti jiné skupině, která se nehodlá přizpůsobit (Sax 2003, s. 83 ). Ač můžeme mít k podobným interpretacím výhrady, zůstává nepopiratelným faktem, že se Knihy džunglí staly mezinárodním bestsellerem a byly přeloženy téměř do všech hlavních evropských jazyků. Vlci se v tomto uměleckém pojetí stali vzorem válečnické společnosti. Mauglího příběhy lze také vyložit jako evoluční alegorii, ve které malý chlapec zastupuje lidstvo a vlci nahrazují opice jako předchůdci lidí. Neoddiskuvatelný je fakt, že si příběhy z indické džungle udržely svou popularitu přes celé jedno století a staly se součástí mediálního diskurzu moderní a postmoderní doby, skrze který aktuálně promlouvají k formování lidského pohledu na vlka. Přetrvávající popularitu příběhů dokládá nejen mnoho reedic knih na celém světě, ale i třeba české uvedení muzikálu Mauglí autorské dvojice Ondřej Soukup a Gabriela Osvaldová v premiéře v divadle Kalich. Dokumentární film BBC s názvem Lobo vlk, který změnil Ameriku vypráví příběh lovce, přírodovědce, výtvarníka a spisovatele Ernesta Evana Thomsona, který na podzim roku 1893 přichází do Nového Mexika jako nájemný lovec, jenž má zdejší farmáře zbavit vůdce obávané smečky vlků, která jim páchá velké škody na stádech dobytka a ovcí. Dokumetární film byl natočen podle předlohy deníku, který si Thomson vedl a jenž vyšel i v knižní podobě. Po třech měsících nerovného boje, při kterých šelma prokázala nesmírnou inteligenci, kdy Thomson používal všech tehdy známých loveckých lstí, například otrávené maso nebo železné pasti, Loba zabil. Ernest Thomson Seton svého činu hluboce litoval a dle jeho později publikovaných slov již nikdy žádného dalšího vlka o život nepřipravil. Jeho příběh vzbudil u amerických čtenářů velký ohlas. Právě souběh těchto dvou činů ulovení vlka a sepsání a vydání celého emotivního příběhu s morální sebereflexí lze označit za počátek paradigmatického obratu ve vnímání divoké přírody Američany. Jejich snaha si ji civilizačně naprosto podmanit kulminovala během celého 19. století, což vedlo mimo jiné k téměř úplnému vyhubení vlků na americkém kontinentě. V roce 1902 založil Seton pro mládež výchovnou organizaci Woodcrafts Indians a stál tak na počátku ochranářských snah a změny přístupu ke krajině. Vlk Lobo se stal symbolem i dalších hnutí, která usilovala a usilují o to, přivést vlky zpět do jejich odvěkých lovišť (Kvasnica 2011, s ). Českého specialistu na vlky, autora odborných článků a několika publikací o vlcích Jaroslava Monteho Kvasnicu přivedla k profesnímu zájmu o tyto šelmy kniha Farleyho Mowata

11 Never Cry Wolf, jejíž český překlad vyšel v nakladatelství Svoboda v roce 1968 pod názvem Nedělejte poplach. Kniha zachycuje etologii vlků obývajících arktické pásmo Kanady. Jak Kvasnica uvádí, zoologický výzkum popsaný v knize je fikcí, což ale knize neubírá na její hodnotě (Kvasnica 2009, s. 239). Boria Sax ve své studii tvrdí, že kult dravců v čele s vlkem západní civilizaci ani po pádu nacistické ideologie neopustil. V Americe jsou obchody se suvenýry plné triček a stříbrných šperků s romanticky zpodobněnými vlky. Spuštění vlčího šílenství Sax připisuje právě bestselleru Farleyho Mowata z roku Mystičnost, kterou Mowat připisuje vlkům, je podobná té, jaká jim byla připisována v nacistickém Německu (Sax 2003, s. 91). Jednou z nejpopulárnějších pohádek, která je reprodukována v mnoha žánrových podobách, je pohádka O Červené karkulce. V pohádka o Červené karkulce v podání Karla Jaromíra Erbena je narace následující. Matka poslala Čevenou karkulku přes hluboký les za jejich babičkou, aby jí popřála k svátku. V lese potkala vlka, ale ona nevěděla, jaké je to zlé zvíře, a nebála se ho (Erben 1905, s. 51). Vlk se vyptal na cestu k babičce a Červenou karkulku lstivě zabavil trháním květů, aby získal náskok. Mezitím sežral babičku, převlékl se do jejích šatů a lehl si do postele. Jakmile se Červená karkulka, která dorazila za babičkou s pestrou kyticí, po velikých uších a očích zeptala i na to, proč má babička tak obrovská ústa, vlk ji sežral. Po vydatných hodech pak na posteli usnul, ale velmi nahlas chrápal. Jak by mohla stará babička takto chrápat, pomyslel si myslivec, který šel okolo. Jakmile vlezl do světnice, zvolal: Našel jsem tě konečně, starý lupiči! (Tamtéž, s. 54). Vzal nůžky a rozpáral vlkovi břicho, aby mohl vysvobodit babičku s Červenou karkulkou. Před zašitím břicha do něj společně nacpali kameny, pro které rychle doběhla Červená karkulka. Když se vlk vzbudil, chtěl vyskočit, ale kameny byly příliš těžké, takže upadl na zem a zabil se. Z toho měli všichni tři radost, myslivec si vzal vlčí kůži, babička snědla koláč a vypila víno, které jí Červená karkulka přinesla, a tím se zas posilnila (Tamtéž, s. 54). Červená karkulka si na závěr pohádky pomyslila, že už se nikdy neodchýlí z lesní cesty, jak jí to maminka nakázala. V podobné úloze je vlk vykreslen v pohádce Vlk a sedm kůzlátek ve verzi od bratří Grimmů. Koza šla jednou na louku pro trávu a nakázala svým sedmi dětem, aby do domečku nikoho nepouštěly. Pokud by někdo zaklepal, měly si děti nechat ukázat kopýtko, protože vlk má hluboký hlas a černé tlapy, jak je poučila maminka. Vlk se rozhodl využít příležitosti a kůzlátka obelstít. Ta ho nejprve odhalila díky jeho hlubokému hlasu a podruhé, když jim ukázal své černé tlapy. Vlk se nemínil vzdát vidiny pochoutky a uchýlil se k úspěšné lsti: ve mlýně se vyválel v mouce. Kůzlátka si myslela, že se jim vrací maminka, a vlka vpustila do světnice. Vlk zhltl šest kůzlátek, jen jedno, které bylo schované v hodinách, nenašel. Sytý odešel do lesa, kde spokojeně usnul pod stromem. Malé kůzlátko prozradilo mámě, co se stalo. Ta vzala nůž, jehlu a nůžky a pospíchala do lesa. Ve spánku vlkovi rozpárala břicho, vysvobodila všechna kůzlátka a pak všichni nasbírali kamení, které vlkovi zašili do břicha. Jakmile se vlk probudil, hrozně ho tlačilo v žaludku. S námahou se dovlekl k blízké řece. Jakmile se naklonil, aby se napil, těžké kamení ho stáhlo ke dnu a vlk se utopil (Grimm 2009, s )

12 Zjištěné poznatky z různých zdrojů nám do sebe logicky zapadají. Základy charakterových vlastností mnohých postav, které byly dále rozpracovávány v pohádkách, vycházejí z bajek nejstaršího a nejoblíbenějšího žánru ústní slovesnosti. Bajky jsou krátké smyšlené příběhy, které alegorickou formou demonstrují morální pravidlo nebo jinou obecnou zkušenost (Mocná, Peterka 2004, s. 32). Hrdiny bajky bývají zpravidla antropomorfizovaná zvířata nesoucí typicky lidské povahové vlastnosti a plnící tak ustálené role (lstivá liška, hloupý osel, panovačný lev, zákeřný a násilnický vlk, mírný beránek, obratná myš, pracovitý mravenec apod.) (Mocná, Peterka 2004, s. 32) Stereotypní vnímání vlka jako prostého hlupáka se objevilo i v českých, dnes již klasických literárních dílech. Ladova říkadla z roku 1955 vykreslují hloupého vlka napáleného liškou. Lépe si nevedl ani vlk Vrtinoha v ojedinělé Ladově verzi Červené karkulky, která vyšla v souborném vydání pohádek v roce Napálený vlk sice nikoho nesnědl a nebyl ani zabit, ale na místo chutného koláče pozřel gramofonovou desku (Lada 1953, s ). Ve slavném dvacetidílném sovětském animovaném seriálu pro děti Jen, počkej zajíci!, který byl uváděn od roku 1969, byl vlk znovu znázorňován jako antihrdina, který ze souboje s malým ušatým zajícem odejde vždy zaslouženě ponížen a potrestán. Negativní mediální pohled na vlka, tentokrát jako na opravdového zplozence pekel, je spojený i s jeho příbuzenstvím s vlkodlakem. Přesněji řečeno s jeho zaměňováním s touto bájnou či pohádkovou postavou. Vlk se stal ústředním symbolem knihy Ženy, které běhaly s vlky od Clarissy Pinkoly Estés, diplomované psychoanalytičky Jungovy školy International Associatino of Analytical Psychology. Na knize Ženy, které běhaly s vlky, pracovala autorka přes dvacet let; první vydání vyšlo v roce Její dílo bylo přeloženo do osmnácti jazyků po celém světě a bylo přijato jako klasická práce týkající se vnitřních životů žen, která je určena k dalšímu studiu (Estés 1995, s. 430). Podtitul zní Mýty a příběhy archetypů divokých žen. Stěžejním záměrem knihy, která je primárně určena ženám, je prostřednictvím mnoha příkladů usilovat o obnovení a uvědomění si instinktivní ženské přirozenosti, která byla s rozvojem civilizace soustavně narušována a potlačována. Jádro obsahu knihy se opírá o autorčiny zkušenosti z biologického studia přírody, a to zejména života vlků. Zdraví vlci a zdravé ženy sdílejí určitou duševní charakteristiku: ostré smysly, hravého ducha a silně vyvinutý cit pro oddanost. Vlci i ženy jsou si od přírody podobní svou zvídavostí a darem velké vytrvalosti a síly. Jsou hluboce intuitivní, náruživě se starají o své potomky, své partnery a blízké. Zkušeně se přizpůsobují neustále se měnícím okolnostem: jsou velice odolní a stateční. Přesto byli příslušníci obou těchto druhů obviňováni, že jsou hltaví, nevyzpytatelní, přehnaně agresivní, jednoduše řečeno že nejsou hodni stejné úcty jako jejich osočovatelé (Estés 1995, s. 16). Výjimku mezi mainstreamovými díly, za kterou lze považovat znázornění vlka s pozitivním akcentem je globální dobrodružný velkofilm režiséra Kevina Costnera z roku 1990 Tanec s vlky. Na konci kontinuální řady příkladů, které se staly vlivnou předlohou medializace vlka v moderní a postmoderní společnosti, stojí film, který se stal v oblasti kinematografie globální událostí. Režisérem snímku je Martin Scorsese, který do hlavní role obsadil hereckou

13 superstar západní civilizace Leonarda DiCapria. Film je inspirován životem finančníka Jordana Belforta. Příběh člověka, který si za podvody s akciemi odseděl 22 měsíců v americké federální věznici, je distributorem filmu anotován takto: Ve dne vydělával miliony dolarů, noci prožíval na drogách a sexu. Fascinující příběh finančníka Jordana Belforta brilantní autobiografie o chamtivosti, moci a výstřednostech, které si nikdo neumí představi. Titul filmu, který vše uvedené shrnuje, zní: Vlk z Wall Street (v původním znění Wolf of Wall Street) Bontonfilm2014). Světová premiéra filmu se uskutečnila Vlk jako zvíře Vlka jako zvíře poprvé popsal v roce 1758 švédský univerzitní profesor Carl Linné, který je považován za zakladatele systematické botaniky. Linné charakterizoval všechny dosud známé organismy krátkým latinským popisem a pro druhy rostlin a živočichů zavedl dvojslovné názvosloví. Jeho latinské pojmenování vlka Canis lupus je platné i dnes (Kvasnica 2009a, s ). Vlci patří do třídy savců, řádu šelem a čeledi psovitých. Psovití (Canidae) jsou většinou masožravci, případně všežravci. Do této čeledi patří psi, vlci, lišky, kojoti a šakalové. Vlk obývá rozsáhlé lesní komplexy. Jeho výška se pohybuje okolo cm, délka kolem cm a hmotnost v rozmezí kg. Je podobný německému ovčáku, ale na rozdíl od něj má vždy svěšenou oháňku, má šikmější oči a silnější lebku (věncový šev odděluje kost temenní od čelní, oblouk lebky má dozadu zkosený, pes rovný). Vlci žijí ve smečkách s přísnou hierarchií. Přes léto tvoří smečku jednotlivé rodiny, které se na zimu spojují. Vlci se živí živočišnou potravou: spárkatou i drobnou zvěří, domácími zvířaty, drobnými hlodavci, bezobratlými, ptáky apod. Obvykle uloví kořist tak, že ji uštvou. Při lovu upřednostňují nemocnou a slabou zvěř. Vlci se vyhýbají lidem (Zabloudil 2014). Vlk patří mezi biologicky flexibilní druhy s vysoce rozvinutou sociální strukturou, která mu umožňuje poměrně rychle odolávat nepříznivým činitelům v případě, že se mu ponechá alespoň minimální šance na přežití. Vlci jsou velmi důležitou složkou biocenóz. Stáda kopytníků musí být redukována, aby jejich početnost zůstala v rovnováze s úživností krajiny. Velmi výrazný je i selekční tlak vlků uvnitř populací lovných zvířat. Selekce je především zaměřena na mláďata a stará zvířata. Zdravý vlk je nesmírně plachý a není důvod se ho obávat. Případné nebezpečí může hrozit od vlků nakažených vzteklinou. Lidské předsudky, domnělé vlastnické právo na každý kus zvěřiny a po generace zakotvený lidský strach z vlků jsou velkými překážkami ochranářských snah i v těch zemích, kde veterinární problémy nejsou tak závažné. Z biologického hlediska však nemůže být pochyb o tom, že vlci do přírody patří (Mikulica 199, s. 15) Tři vlčí archetypy

14 Jak jsme si uvedli a definovali, pojem archetyp je vnímám zejména v kontextu Jungova teoretického konceptu kolektivního nevědomí. Archetyp představuje zdroj symbolické ideje, která není reflektována vědomím. Přesto se zásadním způsobem podílí na utváření psychické reality osobnosti. Jednotlivé archetypy se projevují prostřednictvím svých symbolických manifestací, které nejsou samy o sobě totožné se svými obrazy. Protože ztvárnění archetypu ve svých významových vrstvách prochází proměnami determinovanými dobou a prostředím, jsou konkrétní vzorce reality i uměleckých děl ztvárňovány symboly, které zapadají do dobového paradigmatu. Důsledkem relativity postmoderního pohledu je nekonzistentní čtení symbolů. Každému jedinci může být bližší jiný kulturní a symbolický diskurz, což v důsledku povede k tomu, že stejný symbolický podnět bude více lidmi vnímán s podobnou emocionální intenzitou, avšak čtení jeho smyslu, nejen v archetypální rovině na úrovni nevědomí, bude rozdílné. Pokud se tedy na symbolický konstrukt podíváme jako na lidský výtvor za pomoci teorie možných světů fikce Lubomíra Doležela, zbavujeme tento pojem metafyzické zátěže a činíme z něho potencionální nástroj empirického teoretizování (Doležel 2003, s. 25). Fikční světy jsou tvarovány historickými proměnnými faktory (umělecký cíl, normy typu a žánru, dobové a individuální styly) a nepodléhají požadavkům pravděpodobnosti, pravdivosti nebo hodnověrnosti. A právě z nich nám v přechozích kapitolách a oddílech vykrystalizovaly tři přístupy k archetypálnímu zobrazování vlka jako symbolu: archetyp vlčího krále, archetyp vlčího stínu a archetyp vlčí biodiverzity. Archetyp vlčího krále. Odedávna byl symbol vlka zejména pro bojové národy nositelem mužnosti, síly, ale i prostředkem ochrany proti zlým duchům. Mnoho pověstí a legend vlka oslavovalo jako vyslance bohů a dárce života. Biologické vlastnosti vlka byly v různých dějinných etapách glorifikovány a poetizovány, a to nejen národy úzce spjatými s přírodou a indiány. Třídy či národy předurčené k vládnutí, ať už jejich vláda byla legitimizována dědičnými nároky, nebo silou, si zdobily své erby (i jiné propriety symbolizující moc) nejrůznějšími podobami dravců, které se tak stávaly metaforami ospravedlnění způsobu jejich vládnutí. Vrchol civilizační genocidy vlků učinil z obětí hrdiny, zejména prostřednictvím beletrizovaných emocionálních příběhů. V postmoderní době je vlk symbolickým zosobněním krále, jednoho z posledních strážců nenávratně mizející divočiny, který stojí ve věčné opozici proti destruktivní síle rozpínavé civilizace. Vlčí král je statečným vůdcem, duchovním utěšitelem, je inteligentní, nenechá se ošálit, nijak uplatit ani kompromitovat. Jako mistr strategie umí zajistit svým nejbližším bezpečí, prosperitu a zachování rodu. Je věrný své smečce, kterou v případě nebezpečí bez váhání brání s nasazením života. Nezná kompromisy, je nezištný, charismatický, bystrý a vytrvalý. Archetyp vlčího stínu. V dávných dobách vlk svou ničivou silou ohrožoval i bohy a způsoboval zatmění Slunce. Proměna člověka ve vlka byla považována za trest. Od vlků se

15 například odvozovalo pojmenování prostitutek. Křesťanství, které se formovalo jako náboženství chudiny a otroků, se svou pacifickou náturou ostře vymezilo proti aristokratickým kultům dravců. Čistota beránka znázorňovala Krista. Boj beránka s vlkem se rovnal souboji Krista se samotným ďáblem. Věřící, kteří byli v alegoriích zpodobňováni jako stádo, nad nímž bdí duchovní pastýř, čelili zákeřným útokům vlků na jejich nevinnost. Označení za vlka v sobě neslo cejch kacířství, lstivosti a pokrytectví. Vlk zosobňuje zlo, které může kdykoliv udeřit z hlubokých lesů, náhle a krvavě! V sekularizované společnosti se beletrizovaná zákeřnost vlka snoubí s jeho prostotou, hloupostí a naivitou. V bajkách bývá napálen, v pohádkách potrestán za svou lstivost a nenasytnost. Klece a velmi dobře zabezpečené ohrady v zoologických zahradách u dravců jsou demonstrativním uznáním jejich nebezpečnosti pro člověka. Vlčí stín je hrozbou nahánějící strach a ohrožující život. Je nositelem pokrytectví, zákeřnosti, je lstivý, zlý a žádostivý. Ovládá ho touha loupit a drásat. Je nepřítelem stád a pastýřů. Dále je hltavý, nevyzpytatelný a přehnaně agresivní. Dokáže zabíjet z rozmaru a kanibalizovat ve smečce. Archetyp vlčí biodiverzity. Biologická diverzita (zkráceně biodiverzita) je termín, který zastřešuje veškerou rozmanitost života v přírodě. Biodiverzita bývá pro lepší pochopení svého významu opisována synonymickým souslovím bohatství života na Zemi, které zahrnuje všechno živé na naší planetě: rostliny, živočichy i mikroorganismy včetně genů (Zelenka, Štejfa 2000, s. 19). Lidskou činností způsobujeme degradaci ekosystémů a životního prostředí, ohrožení populací mnoha druhů a úbytek nenahraditelných přírodních zdrojů, což dohromady znamená značné snižování biodiverzity v celosvětovém měřítku. Odhaduje se, že úbytek biodiverzity je v současné době 100krát až 1000krát rychlejší, než kdyby byl způsoben pouze přírodními procesy. Navíc se tlak na ekosystémy spíše zvyšuje zvyšuje se poptávka po zemědělské půdě, potravinách atd. (Veronica 2014). Optikou tohoto pohledu na vlka v rámci konstrukcí symbolických světů není vlk hoden ani magické úcty ani pekelného zatracování. Je součástí přírodních cyklů, ekosystému planety Země a v něm má svoji nezastupitelnou roli predátora, který redukuje stav zvěře ve svém loveckém revíru, tak, aby jejich počet zůstal v rovnováze s úživností krajiny. Velmi důležitý je i jeho selekční tlak dovnitř populací lovných zvířat. U některých přírodních národů včetně indiánů byla takto popsaná vlčí role v přírodě součástí jejich symbolických světů. Chápání životních cyklů a uvědomování si instinktivní přirozenosti lidí je v některých psychoanalytických přístupech vysvětlováno na základě analogií vzniklých z pozorování života vlků v divoké přírodě. Vlčí biodiverzita je uvědomění si a obnovování instinktivní přirozenosti, která je narušována a potlačována s rozvojem civilizace. Ostré smysly, hravý duch, cit pro oddanost, vytrvalost a síla jsou ve vlčích populacích rozvíjeny. Rovněž také umění přizpůsobit se okolnostem, zůstat odolný, statečný a projevovat solidaritu. Samozřejmostí je prožívání plného života v harmonii s přírodními cykly. Psychoanalytička Clarissa Pinkola Estés uvádí ve své studii o archetypech divokých žen deset všeobecných pravidel vlka pro život, jejichž obsah

16 náleží zde formovanému archetypu: jíst, odpočívat, toulat se, oplácet věrnost, milovat děti, hašteřit se za měsíčního svitu, nastražit uši, starat se o kosti, milovat se a často výt (Estés 1995, s. 386). 7. Výzkumné šetření diskurzivní a sémiotická analýza textů Cílem výzkumného šetření bylo zjistit, jak se znakem vlk pracují textaři nejpopulárnějších českých interpretů populární hudby a jaké přisuzují jeho roli syntaktické, sémantické a pragmatické vlastnosti i hledání souvislostí s archetypálním vnímáním tohoto znaku v průmyslové moderní a postmoderní společnosti. Tématizována byla zejména medializace tohoto znaku. Výzkum provázela hypotéza, zda se objevují při symbolickém zobrazování znaku vlk negativní stereotypy. Součástí výzkumného šetření byly tyto výzkumné metody: diskursivní a sémiotická analýza, hloubkové rozhovory a dotazníkové šetření. Za mainstream neboli hlavní proud jsou v populární kultuře považována díla, která se obecně těší největší popularitě u publika, konzumentů medializovaných sdělení. Předmětem výzkumu je analýza hudebních textů přesněji hledání použití znaku vlk v jejich obsahu a kategorizování tohoto ztvárnění, které spolu vytvářejí symbolický obsah dominantního kulturního proudu populární masové kultury. Za hlavní kritérium, na jehož základě byl vymezen zkoumaný soubor, byla určena prodejnost hudebních nosičů interpretů české populární hudby. Aby zkoumaný soubor tvořil skutečně reprezentativní vzorek, bylo analyzováno dvacetileté období Za každý zkoumaný rok bylo do analýzy zahrnuto 20 nejprodávanějších hudebních nosičů v České republice dle žebříčků vedených Českou národní skupinou mezinárodní federace hudebního průmyslu IFPI (ČNS IFPI 2014), jejíž členové pokrývají trh s hudebními nosiči dominantním způsobem, v součtu zastřešují cca 98 % veškeré legální produkce na domácím trhu. Do prodejních statistik není započítáno něco kolem 2 % legálních prodejů na území České republiky, které vytvářejí minoritní undergroundová vydavatelství a jiné alternativní hudební směry. Analýza se tedy týkala celkem 400 alb. Některé nahrávky se objevily v ročních přehledech TOP 20 vícekrát, ale to pro naši práci není podstatné. Stejně tak není podstatné opakování písní na jednotlivých albech. Některé skladby vyšly u stejných interpretů v rámci jejich kariérních best of výběrů, jiné písně (hity) se objevily v cover-verzích u jejich kolegů z branže. Níže uvedené statistické sumarizace tedy obsahují souhrnná data, kde prolínání skladeb a alb v ročních žebříčcích není reflektováno. Ve všech použitých zdrojích nebyly nalezeny texty k 15 albům. Konečný počet analyzovaných textů byl V tomto počtu textů bylo nalezeno 52 použití znaku vlk. U některých alb nebylo možné dohledat texty všech písní, které se na nahrávce objevily. Tyto texty nebyly počítány mezi analyzované. Tabulka 1: Sumarizace výskytu znaku vlk v hudebních textech

17 Číslo textu Interpret Název písně 1 Bílá, Lucie Soumrak 2 Bílá, Lucie Ze mě dým 3 Bratři Ebenové To nic 4 Bratři Ebenové O filmových milovnících 5 Černý, Miroslav Čarodějka Chvějka 6 Divokej Bill Unisono 7 Filipová, Lenka Svět se zbláznil 8 Hapka a Horáček Přišlo mi to vhod 9 Hapka a Horáček Jak se ten chlap na mě dívá 10 J. A. R. Kosti minulosti 11 Kabát Bum Bum Tequila 12 Kabát Kdeco nám zachutná 13 Kabát Burlaci 14 Kabát Frau Vogelrauch 15 Kabát Rio Grande (Ta, co tančí s vlkem) 16 Koller, David V erbu krysy 17 Klus, Tomáš Dno za dnem 18 Kryl, Karel Smečka 19 Kryl, Karel Bratříčku, zavírej vrátka 20 Kryštof pohádkách 21 Kryštof Skříň 22 Landa, Daniel Ztracení hoši 23 Landa, Daniel Bílá hora 24 Landa, Daniel Táta 25 Landa, Daniel Právo je síla 26 Landa, Daniel Rapsodie vlků 27 Machálková, Leona Doufej 28 Matuška Waldemar Hříšník a fláma 29 Maxim Turbulenc Severní vítr 30 Maxim Turbulenc Večerníček 31 Nedvědové, František a Jan Kanada 32 Nedvědové, František a Jan Ticho 33 Nedvědové, František a Jan Noe 34 Nedvědové, František a Jan Jižní kříž 35 Nedvědové, František a Jan Albatros 36 Nohavica, Jaromír Ty ptáš se mě 37 Nohavica, Jaromír Mám jizvu na rtu 38 Nohavica, Jaromír Český fousek 39 Nohavica, Jaromír Mařenka 40 Nohavica, Jaromír Strach 41 Nohavica, Jaromír Unaven 42 Patrasová, Dáda Vlci 43 Pražský výběr Hrabě X 44 Pražský výběr Tož vem to ďas 45 Radůza Ocelový město 46 Radůza Jsem vlk 47 Radůza Už břízy zlátnou 48 Svěrák a Uhlíř Strašidýlko Emílek 49 Svěrák a Uhlíř Karkulka 50 Těžkej Pokondr Z mamba nejsem štajf 51 Wanastowi vjecy Vlkodlak 52 Zemětřesení Co dělá indián Zdroj: autor práce (vlastní šetření) Tématizování medializace znaku vlk

18 Na základě interpretace použití znaků vlk byl text přiřazen do jedné ze tří definovaných archetypových skupin. Jedná se o tyto tři skupiny: archetyp vlčího krále, archetyp vlčího stínu a archetyp vlčí biodiverzity. Subjektivní rozdělení výskytu znaku vlk podle autora práce do tří skupin dle konotativního archetypového vnímání přineslo v analyzovaných 52 hudebních textech tento výsledek: Skupina archetypů vlčího stínu: 39 textů Skupina archetypů vlčí biodiverzity: 10 textů Skupina archetypů vlčího krále: 3 texty Výzkumná hypotéza zněla, zda se ve zkoumaném souboru objeví negativní stereotypy použití znaku vlk. Vymezení nejpopulárnějších českých písňových textů za dvacetileté období ( ) dle prodejnosti hudebních nosičů učinilo předmětem analýzy soubor o velikosti 6545 textů. Zkoumané znaky se objevily pouze v 52 písňových textech. Žádné ze 400 analyzovaných hudebních alb nemělo ve svém názvu znaky vlk ani vlčí. Pouze ve čtyřech případech se tyto znaky dostaly do názvu skladby. Jednalo se o následující písně: Jsem vlk (Radůza), Rapsodie vlků (Daniel Landa), Vlci (Dagmar Patrasová) a Rio Grande (Ta, co tančí s vlkem),(kabát). Znak vlka jako hrozby, zastrašování, přímého ohrožení člověka a demonstrace moci se v hudebních textech objevil dvanáctkrát. Vylíčení negativních pocitů a vlastností, odporu či navození nelibosti bylo v textech nalezeno ve třinácti případech. Odkaz na pohádku o Červené Karkulce byl v hudebních textech zaznamenán čtyřikrát. Znak vlk byl v antonymické dvojici s beránkem lokalizován rovněž čtyřikrát. Všech 39 souhrnně uvedených výčtů spadá do souboru negativní symbolické interpretace znaků vlk, do kategorie archetyp vlčího stínu, jak byla definována v teoretické části práce. Deset hudebních textů, které byly zařazeny do skupiny archetypu vlčí biodiverzity, se váže k pozitivnímu symbolickému ztvárnění znaku vlk, který v těchto případech reprezentuje vitalitu, přírodní cyklus a harmonii. Pouze tři hudební texty se znakem vlk byly zařazeny do skupiny archetypu vlčího krále, ve kterém je tato šelma symbolickým ztvárněním duchovního vůdce s idealizovanými vlastnosti a metaforou svobodného či nespoutaného života. Hypotéza o stereotypním znázorňování znaku vlk v písňových textech českého mainstreamu byla potvrzena. Její naplnění má však ještě doplňující vyznění u písňových textů určených pro dětské posluchače. Z 52 zkoumaných písňových textů pocházelo 5 od interpretů, jejichž tvorba je zaměřena primárně na nejmenší publikum. Všech pět písní je svým negativním ztvárněním vlka reprezentací archetypu vlčího stínu. 8. Výzkumné šetření hloubkové rozhovory Respondenti pro hloubkové rozhovory byli vybráni tak, aby jejich odpovědi obsahovaly s co největší pravděpodobností různé pohledy na zkoumanou problematiku. Odpovědi na osm

19 otázek byly zaznamenány na diktafon a následně přepsány. Respondenti byli v přípravné fázi rozděleni na dvě skupiny: na ty, u kterých byl předpokládán v odpovědích kladných vztah ke znaku vlk, a na ty, u nichž se předpokládal pohled opačný, nebo alespoň neutrální. Všichni dotazovaní jsou odborníky v předmětných oblastech svých profesí a právě jejich pohled na vlka jako na symbol i zvíře, které je předobrazem kulturních výstupů, nám nabídl další informace potřebné k finální sumarizaci získaných poznatků. Respondenti, u kterých byl předpokládán kladný vztah ke znaku vlk: Tanja Askani více než dvacet let vychovává vlky volně žijící v Německu (v případě přeživších mláďat, která přišla o biologické rodiče vinou pytláctví či jiných vlivů), pracuje v zooparku poblíž Hamburku; Jaroslav Monte Kvasnica spisovatel, autor čtyř knih a mnoha odborných článků o vlcích; Miroslav Kutal vedoucí sekce ochrany velkých šelem v organizaci hnutí DUHA. Respondenti, u kterých byl předpokládán záporný nebo neutrální vztah ke znaku vlk: RNDr. Vladimír Zýval hodnotitel vlivů na životní prostředí, odpovědný řešitel; Petr Granz majitel lovecké kanceláře, která pořádá i zájezdy na lovy vlků; Ing. Luděk Králíček pracovník Českomoravské myslivecké jednoty, odborný referent pro myslivost a ekologii, člen redakční rady časopisu Myslivost, autor odborných článků. Oslovení respondenti z téměř protichůdných oblastí profesních zájmů, při nichž se setkávají s vlkem, kteří odpovídali na osm otázek v hloubkovém rozhovoru, se až nečekaně v mnohých pohledech na mediální obraz vlka v postmoderním světě shodli. V západní společnosti existuje zakořeněný strach z vlka, který je konstruován více mytologicky než souhrnem negativních zkušeností ze života. Metafyzické očerňování vlka nemá na svědomí jen křesťanství, které z něho učinilo protipól božího beránka, ale i velmi populární pohádky, zejména ty O Červené karkulce a O sedmi kůzlátkách. Myslivec, lovec, ochranář šelem, spisovatel, chovatelka vlků i profesionální posuzovatel životního prostředí se shodují v tom, že vlk je nesmírně inteligentní sociální zvíře a vzorný rodič. Všichni u reakce na sugestivně negativní líčení vlka v aktuální dětské encyklopedii od renomovaného vydavatelství zdůraznili, že vlk je plaché, opatrné zvíře, které se vyhýbá lidem. Všichni respondenti vnímají mediální hry, ve kterých se ochranáři a příznivci této psovité šelmy všemi silami snaží negativní symbolický obraz vlka ve společnosti změnit. Tento přístup naráží nejen na zakořeněné paradigma většinové společnosti, která apriorně vnímá vlka jako hrozbu a nebezpečí, ale i na pragmaticky smýšlející ekology, kteří koukají na přírodu jako na ekosystém bez zátěže historií konstruovaného symbolického marasmu jakéhokoliv znaku. I když všichni oslovení mají o vlkovi hlubší znalosti, a pro některé je dokonce hlavním předmětem zájmu, dokázali souhrnně uvést jen velmi málo příkladů reprezentace vlka v kulturních produktech a zejména pak ve zkoumaných hudebních textech. Většina uvedených příkladů znázorňovala vlka v negativním světle. Z obsahu odpovědí je patrný velký rozpor mezi tím, jaké jsou vlkovi připisovány vlastnosti, a tím, v jakých rolích je znázorňován v kulturních

20 produktech, které se těší pozornosti většinové společnosti. I z tohoto pohledu byl negativní stereotyp vnímání vlka jako znaku v hudebních textech potvrzen. 9. Výzkumné šetření dotazníkové šetření Dotazníkové šetření proběhlo na malotřídní Základní škole Antonína Dvořáka v Nelahozevsi. Zúčastnilo se ho celkem 70 žáků z třídy, 36 chlapců a 34 dívek. Mezi odpověďmi chlapců a dívek se žádné významné statistické rozdíly neobjevily, takže výsledná data výzkumu budeme interpretovat souhrnně za obě pohlaví. Rovněž v odpovědích žáků různých tříd se neobjevily žádné rozdíly, které by stály za zvláštní pozornost. Žáci obdrželi oboustranný dotazník formátu A4, který obsahoval tři uzavřené otázky a jednu otevřenou. Ve výzkumné části s kvantitativním přístupem odpovídali žáci na tři uzavřené otázky, odpověď volili na škále sémantického diferenciálu o pěti stupních. Uzavřené otázky zjišťovaly jejich postoje k pěti psovitým šelmám. V každé ze tří otázek byly dvě stupňované odpovědi pozitivní, dvě negativní a jedna neutrální. Pro lepší orientaci nejmenších respondentů byla každá možnost z nabídky označena emotikonem, který svým výrazem doprovázel emocionální hodnotu výpovědi. Pro interpretaci výsledků byly kategorie sloučeny. Tabulka 2: Sumarizace odpovědí na otázku v dotazníkovém šetření. Napište, kde všude jste se setkali s vlkem (pohádky, filmy, písničky, říkanky, počítačové hry apod.), a zda byl hodný, nebo zlý. Název kulturního produktu, kde se vyskytuje vlk Počet výskytů Hodnocení vlka Pohádka O Červené Karkulce 70 zlý Kreslený seriál Jen počkej, zajíci! 32 zlý Pohádka O sedmi kůzlátkách 15 zlý Film Nekonečný příběh 7 zlý Pohádka Tři prasátka 5 zlý Zdroj: autor práce (vlastní šetření) Tabulka 3: Celkový počet děl s výskytem vlka uvedených respondenty Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením zlý 126 Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením neutrální (nebo zlý i hodný) 11 Počet všech kulturních děl s výskytem vlka s hodnocením hodný 9 Zdroj: autor práce (vlastní šetření) U 70 dětí z prvního stupně základní školy byly zjištěny statisticky významné negativní postoje k hodnoceným psovitým šelmám. Celkem 61 dětí ze 70 označilo vlka za zvíře nebezpečné pro člověka. Pokud sloučenou zápornou kategorii rozklíčujeme, zněly přesné odpovědi respondentů takto: vlka za velmi nebezpečné zvíře označilo 40 žáků, za trochu