Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta. Řízení školy. Diplomová práce. Bc. Kateřina Čermáková

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Provozně ekonomická fakulta Řízení školy Diplomová práce Brno 2006 Bc. Kateřina Čermáková

2 Prohlašuji, že jsem tuto diplomovou práci vypracovala samostatně s použitím literatury, kterou uvádím v seznamu použité literatury. V Brně dne 9. června 2006 Kateřina Čermáková 1

3 Děkuji vedoucímu práce prof. Ing. Zdeňku Pošváři, CSc. za rady a připomínky k této práci. Dále chci poděkovat vedení školy, která je předmět této práce, za poskytnutí potřebných podkladů a informací. 2

4 Abstract ČERMÁKOVÁ, K. School management. Brno, This thesis deals with the basics of educational system in the Czech republic, its structure, legislative and management. It focuses especially on secondary schools and illustrates how to use the methodics of management in practice. The analysis of external and internal environment for a particular organization is performed and on its findings several strategies are proposed. It depends on the management of the school whether they will take these proposals into account during their decision making process. Abstrakt ČERMÁKOVÁ, K. Řízení školy. Brno, Práce se zabývá problematikou řízení školství v České republice, se zaměřením na oblast středních škol. Seznamuje se vzdělávacím systémem, jeho strukturou, legislativou a s principy řízení. U konkrétní střední školy ukazuje aplikaci metodických postupů v praxi. Je provedena analýza vnitřního a vnějšího prostředí a na jejím základě jsou formulovány návrhy strategií, kterých může vedení školy využít a zohlednit je při svém rozhodování. 3

5 Osnova: 1 Úvod Přehled literatury Řízení Řízení školství Vzdělávací systém Principy řízení školství Kultura a image škol Řízení středních škol Rozhodování a plánování Organizování Personalistika Kontrola škol Strategie vzdělávání Vývoj středních škol v ČR Cíl a metodika práce Výsledky Vnitřní prostředí Charakteristika školy Organizace a řízení Poskytované vzdělání Pracovníci školy Koncepce školy S školy Silné a slabé stránky Vnější prostředí Charakteristika okresu Analýza faktorů obecného okolí PEST analýza Konkurenční prostředí Příležitosti a hrozby SWOT analýza Návrhy strategií Diskuse Závěr Literatura

6 1 Úvod Pojmy jako manažer, management, řízení se objevují v našem slovníku se zvýšenou frekvencí. Trh je zaplaven literaturou o řízení či o problémech s řízením úzce spojených. Současná doba uvolnila hráze iniciativě a podnikavosti ve všech sférách lidské činnosti. Objevují se nové typy vedoucích pracovníků, kteří si stále více uvědomují význam a smysl kvalifikovaného řízení pro dosahování dobrých výsledků v jakémkoliv skupinovém úsilí lidí. Nezbytnost kvalitního řízení vyplývá z hluboké dělby práce a z její složitosti. Jednotliví členové společnosti nebo jednotlivé skupiny lidí jsou na sobě závislí a jeden bez druhého by nemohli uhájit svou existenci na obvyklé kulturní úrovni. Sladění činností se dosáhne pouze tehdy, když lidé svoje aktivity vědomě usměrňují neboli řídí. Řízení se tak stává znakem každé skupiny složené ze dvou nebo více lidí, která se snaží dosahovat společných cílů. Obecná teorie řízení vznikla z potřeby řídit hospodářské organizace a je aplikovatelná do oblasti školství, ale vyžaduje jistý stupeň adaptace, která vyhovuje obecným cílům vzdělávání a situaci každé vzdělávací instituce. Školy jsou více nezávislé na centrálních úřadech, získaly větší samostatnost až na úroveň právní subjektivity, ale i s tím spojenou vyšší odpovědnost za své svobodné rozhodování. Aby byly schopny účinně odpovídat na měnící se potřeby svých zákazníků, dokázaly reagovat na změny okolí a zásadní ohrožení, které se v případě škol očekává snížením počtu narozených dětí, je nutné, aby využívali metod a nástrojů managementu. Předmětem této práce je proces řízení školství, se zaměřením na oblast středních škol. Cílem práce je na základě získaných informací vypracovat analýzu vnitřního a vnějšího prostředí sledované školy a navržení směru jejího dalšího vývoje. 5

7 2 Přehled literatury Anglickému pojmu management terminologicky nejlépe odpovídá české slovo řízení. Po zobecnění rozdílných přístupů různých autorů k definování obsahu pojmu management je možno vymezit čtyři jeho obsahové oblasti [10]: 1. Management je chápán jako souhrn činností, jejichž hlavní obsahovou náplní je koordinace a vedení lidí, směřující k dosahování a plnění vytýčených cílů. 2. Management je chápán v širším významu než vedení lidí a je zpravidla charakterizován jako souhrn specifických aktivit zahrnujících tzv. manažerské funkce, které vykonávají řídící pracovníci, manažeři, při využívání veškerých, nejen lidských, zdrojů organizace. 3. Pojem management je používán pro označení pracovníků, kteří v organizaci vykonávají manažerské činnosti a funkce. 4. Management je chápán jako vědní disciplína, tj. uspořádaný soubor poznatků, většinou odpozorovaných z praxe, které jsou zpracovány formou návodů pro jednání nebo jako principy. Je to nauka o obsahu, metodách a technikách řízení organizací. 2.1 Řízení Manažer Manažerské funkce jsou v organizacích realizovány skupinou pracovníků, kteří se nazývají manažeři. Obecně se rozlišují tři úrovně manažerů: TOP vrcholový management MIDDLE střední management LINE funkční liniový management 6

8 Zastoupení vykonávaných manažerských funkcí je na jednotlivých úrovních hierarchie managementu různé. Vždy jsou vykonávány všechny funkce managementu, ale liší se proporcionálně i kvalitativně. Vrcholový management garantuje formulování dlouhodobé strategie organizace, střední management je zaměřen na taktickou koordinaci výkonu operativních činností, funkční management první linie zabezpečuje operativní řízení každodenních činností. Prostředí managementu Prostředí managementu je prostor, ve kterém manažeři vykonávají manažerské funkce. Jde o souhrn všech faktorů a vlivů, které je obklopují a ovlivňují. Základní členění je na prostředí vnější a vnitřní. Vnější prostředí je tvořeno faktory, které mají původ mimo organizaci. Pro analýzu tohoto prostředí se nejčastěji používá tzv. PESTE analýza, zahrnující: P politické a právní prostředí, E ekonomické prostředí, S sociální, demografické a kulturní prostředí, T technické a technologické prostředí, E ekologické prostředí (někdy je označována jako STEPE analýza). Tato analýza je popisována v odborné literatuře v řade modifikací. Možnou variantou je tzv. SLEPT analýza, oblast ekologie je nahrazena faktory legislativního prostředí. Další možností analýzy vnějšího prostředí je zjistit na jedné straně tržní příležitosti, které prostředí organizaci nabízí a na druhé straně hrozby, kterým bude muset organizace čelit. Vnitřním prostředím rozumíme množinu prvků a jejich vzájemných vztahů existujících uvnitř organizace. Vnitřní prostředí je specifické pro každou organizaci. Možností pro analýzu vnitřního prostřední je definování silných a slabých stránek organizace. Další variantou analýzy je definování základních složek vnitřního prostředí organizace známé jako systém 7 S firmy McKinsey. 7

9 Strategie Schopnosti Struktura Sdílené hodnoty Styl Systémy řízení Spolupracovníci Obr. 1: Schéma 7 S Zdroj: Literatura [10] Analýza vnitřního a vnějšího prostředí poskytuje informace pro SWOT analýzu, která je založena na analýze silných a slabých stránek, příležitostí a hrozeb. SWOT analýza poskytuje východiska pro plánování a reakce organizace na změny prostředí. Vychází z předpokladu, že organizace dosáhne strategického úspěchu maximalizací předností a příležitostí a minimalizací nedostatků a hrozeb. Manažerské funkce Podle klasického členění, můžeme použít rozdělení manažerských funkcí: - plánování, - organizování, - personalistika a vedení, - kontrola. Rozhodování je průběžnou manažerskou funkcí. Je to proces řešení rozhodovacích problémů, tj. proces výběru jednoho z více možných řešení [10]. Rozhodovací procesy probíhají ve všech výše uvedených manažerských funkcích. 8

10 Plánování Plánování je výchozí manažerská funkce, jejíž úspěšné vykonávání vyžaduje od manažera (vedoucího pracovníka) rozhodování v následujících oblastech [10]: 1. Vytyčování cílů, kterých má být v budoucnu dosaženo 2. Určení aktivit, které musejí být vykonány, mají-li být dosaženy vytyčené cíle. 3. Určení zdrojů, jejich množství a alokaci, potřebných k dosažení cílů. 4. Rozhodnutí o implementaci plánu, určení pracovníků a jejich úkolů při plnění plánu. Význam plánování spočívá v tom, že určuje směry rozvoje organizace: koordinuje činnost lidí a vnitropodnikových jednotek při plnění plánu, snižuje podíl zbytečných činností a ztrát při dosahování cílů organizace, vypracovává standardy výkonnosti pro kontrolní činnosti, orientuje práci manažerů na plánovité a koncepční řízení vývoje organizace a rozvíjí jejich schopnosti a dovednosti předvídat budoucí vývoj. Současná situace, stávající stav VIZE 1. obecný cíl 2. obecný cíl 3. obecný cíl konkrétní cíle Obr. 2: Schéma plánování Zdroj: Literatura [12] Organizování Manažerskou funkcí organizování je zabezpečována druhá fáze řídícího procesu. Organizace znamená vytváření funkční organizační struktury, tzn. uspořádání prvků 9

11 pomocí vazeb tak, aby byly zajištěny následující požadavky: cíle, specializace, koordinace, pravomoc, zodpovědnost. Organizování vytváří hierarchické prostředí v organizaci, zavádí formální organizační strukturu, zefektivňuje fungování vnitropodnikových organizačních jednotek a zavádí v organizaci řád. Organizační struktura je prostředkem k dosahování podnikových cílů. V odborné literatuře se vyskytuje několik přístupů ke klasifikaci organizačních řídících struktur. Například podle toho, které útvary řízení se v řídící struktuře nacházejí se rozlišují řídící struktury: liniové, funkcionální a liniově štábní [10]. Personalistika a vedení V souvislosti s manažerskou funkcí personalistiky se lze v odborné literatuře setkat s termíny: personální práce, personální administrativa, personální řízení, řízení lidských zdrojů. Zastřešujícím názvem je personalistika. Další označení vyjadřují vývojové fáze a různé koncepce pojetí personalistiky. Jako jeden z hlavních účelů personalistiky můžeme uvést: Umožňovat managementu zkvalitňování individuální a kolektivní přínosy lidí ke krátkodobému i dlouhodobému úspěchu podniku [12]. Mezi hlavní úkoly personalistiky patří: 1. Výběr a přijímání pracovníků. 2. Usilovat o zařazování správného člověka na správné místo a snažit se, aby byl flexibilní. 3. Optimálně využívat pracovních sil (pracovní doby i kvalifikace pracovníků). 4. Formovat týmy, volit efektivní styl vedení a podporovat zdravé mezilidské vztahy na pracovišti. 5. Pečovat o personální a sociální rozvoj pracovníků. 6. Dodržovat všechny zákony v oblasti práce, zaměstnávání lidí a lidských práv a vytvářet dobrou zaměstnavatelskou pověst organizace. Vedení lidí je v managementu považováno za manažerskou sekvenční funkci, jejímž obsahem je ovlivňování lidí (spolupracovníků) takovým způsobem, že jejich činnost přispívá k dosahování skupinových a podnikových cílů. 10

12 Způsob jednání a chování manažera ke spolupracovníkům je označovaný jako styl vedení. Teorie vedení rozlišuje mnoho různých stylů vedení a zdůrazňuje, že neexistuje jediný, absolutně správný styl vedení. Žádný styl vedení není použitelný za každých okolností a neplatí ve všech situacích. Klasická klasifikace stylů vedení vychází z toho jak vedoucí pracovník ve svém jednání využívá formální a osobní autoritu a rozlišuje: Autokratický styl vedení, založený výhradně na funkční pravomoci, je to styl nařizovací (donucovací), při němž vedoucí pracovník rozhoduje o všem sám. Demokratický styl vedení, založený na spolupráci vedoucího a spolupracovníků, přičemž vedoucí rozhoduje sám na základě konzultací se spolupracovníky, nebo rozhodují společně. Volný styl vedení, při němž vedoucí pracovník ponechává spolupracovníkům volnost v rozhodování, spoléhá na to, že vědí co a jak se má dělat. Mezi těmito styly může být několik stylů přechodných. Kontrola Kontrola je manažerskou funkcí, která je obsažena ve všech předcházejících funkcích. Kontrolovat je nutné v plánování, v organizování i v oblasti vedení lidí. Podstatou a posláním kontroly je včasné zjištění odchylek od původních záměrů, jejich rozbor a přijetí závěrů k nim. Odchylky mohou být z hlediska formulovaných cílů pozitivní kdy bylo dosaženo lepších výsledků než zamýšlených, nebo negativní kdy došlo k porušení norem, pravidel apod. Přístup ke klasifikaci kontrolních procesů je široký. Obvykle jsou členěny podle obsahové náplně, úrovně řízení a charakteru provádění. Obsahem kontroly může být kvalita různých činností organizace. Podle úrovně řízení se rozlišují kontroly, které věnují pozornost vrcholové úrovni řízení nebo kvalitě činností na nejnižší úrovni managementu. 11

13 2.2 Řízení školství Pojem školství můžeme chápat v širším významu jako soubor všech škol, školských zařízení a jiných vzdělávacích institucí, jejich pracovníků, materiálních a finančních prostředků, legislativních úprav, který jako celek zajišťuje ve státě realizaci vzdělávání. Protože má tento soubor strukturu, regulované fungování a vztahy s jinými systémy společnosti, představuje také systém [12]. Cílem řízení školství je vytvářet všestranně příznivé podmínky (politické, ekonomicko-finanční, materiálně technické, administrativně správní, organizační) pro kvalitní průběh pedagogického procesu a jeho maximální účinnost. Z pohledu školy můžeme hovořit o makro a mikrořízení školy. Pohlíží-li se na školu jako na prvek systému školství, pak je makrořízení školy zabezpečováno řídícími procesy v tomto systému. Mikrořízení školy označuje řídící procesy uvnitř systému školy včetně řízení pedagogického procesu. Makrořízení a mikrořízení školy mají vzájemnou návaznost. Sledují společný cíl, kterým je kvalita pedagogického procesu Vzdělávací systém Vzdělávací systém ČR se realizuje prostřednictvím: - předškolního vzdělávání (mateřské školy), - základního vzdělávání (základní školy), - středoškolského vzdělávání (všeobecné střední školy gymnázia, střední odborné školy a střední odborná učiliště), - terciálního vzdělávání (vyšší odborné školy, vysokoškolské instituce). Mateřské školy Mateřská škola zajišťuje předškolní výchovu dětí od tří do šesti let (případně do té doby, než dítě zahájí povinnou školní docházku). Docházka do mateřské školy je nepovinná. Při mateřských školách jsou zřizovány speciální nebo specializované třídy pro děti se zdravotním postižením, s poruchami učení a chování a pro děti ze sociálně nebo kulturně znevýhodněného prostředí. 12

14 Základní školy Základní škola poskytuje základní vzdělání a připravuje žáky pro další vzdělávání a pro praxi. Základní škola zajišťuje povinnou školní docházku naprosté většině odpovídající populace. Povinná školní docházka v ČR je podle školského zákona devítiletá a začíná zpravidla počátkem školního roku, který následuje po dni, kdy dítě dovrší šestý rok věku. Základní školy vyučují žáky ve třech základních vzdělávacích programech: Základní škola, Obecná škola a Národní škola. V posledních několika letech se rovněž experimentálně ověřuje systém domácího vzdělávání. Základní škola má devět ročníků, dělí se na první (pět ročníků) a druhý stupeň (čtyři ročníky). Nadané děti mohou navštěvovat základní školy s rozšířenou výukou některých předmětů nebo po absolvování prvního stupně pokračovat (uspějí-li v přijímacím řízení) v povinné školní docházce v osmiletém (po 5. ročníku), případně šestiletém (po 7. ročníku) studijním programu gymnázií nebo v osmiletém oboru tanec na konzervatořích. Děti se zdravotním postižením mohou být integrovány do běžných tříd nebo do speciálních a specializovaných tříd základních škol. Mohou také navštěvovat speciální školy. Dětem s mentálním postižením jsou určeny zvláštní nebo pomocné školy. Děti s těžkým postižením mohou být osvobozeny od docházení do školy, případně osvobozeny na určitou dobu od plnění povinné školní docházky. Střední školy Střední školy poskytují střední vzdělání, a to buď všeobecné, nebo odborné. Všeobecné vzdělání je zajišťováno na úrovni úplného středního vzdělání (gymnázia). Odborné vzdělání může mít dvě úrovně: střední odborné nebo úplné střední odborné (střední odborné školy a střední odborná učiliště). O studium na střední škole se mohou ucházet žáci, kteří splnili devítiletou povinnou školní docházku. Výjimku tvoří žáci víceletých gymnázií a oboru tanec na konzervatořích, kteří na střední škole dokončují povinnou školní docházku. Studium je ukončeno úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky ve studijních (maturitní zkouška) nebo učebních oborech (výuční list nebo maturitní zkouška). Vzdělávání na středních školách je v denním studiu převážně tříleté (učební obory středních odborných učilišť) nebo čtyřleté (studijní obory na gymnáziích, na středních odborných školách a na středních odborných učilištích). 13

15 Střední školy mohou organizovat také programy nástavbového studia, které je určeno pro absolventy učebních oborů. Gymnázia poskytují úplné střední vzdělání ukončené maturitní zkouškou. Studium je buď čtyřleté, určené pro absolventy devátých ročníků, nebo šestileté či osmileté, přičemž v nižších ročnících těchto víceletých programů žáci dokončují povinnou školní docházku. Gymnázia připravují absolventy především ke studiu na vysoké či vyšší odborné škole. Střední odborné školy poskytují především úplné střední odborné vzdělání ukončené maturitní zkouškou ve čtyřletých oborech. Kromě toho nabízejí i dvou až tříleté studium v oborech poskytujících střední odborné vzdělání, ve kterých však studuje méně než jedno procento studentů. Střední odborné školy připravují absolventy především pro výkon odborných činností v technicko-hospodářských, ekonomických, zdravotnických, pedagogických a dalších oborech. Připravují však také pro studium na vysoké nebo vyšší odborné škole. Zvláštním typem střední odborné školy je konzervatoř, která poskytuje vzdělání v uměleckých oborech. Konzervatoř má šest (hudební a dramatické obory) nebo osm ročníků (v oboru tanec) a je ukončena absolutoriem, případně maturitní zkouškou. Střední odborné školy (a střední odborná učiliště) nabízejí také studium v oborech nástavbového studia, které je určeno absolventům tříletých učebních oborů středních odborných učilišť. Studium poskytuje úplné střední odborné vzdělání, trvá v denním studiu zpravidla dva roky a je ukončeno maturitní zkouškou. Speciální školy Odborná učiliště vzdělávají žáky, kteří úspěšně ukončili devátý ročník zvláštní školy. Příprava v oborech odborných učilišť podle upravených učebních plánů je dvou až tříletá a je zakončena složením závěrečné učňovské zkoušky. Učiliště poskytují možnost dvouleté, případně tříleté přípravy pro žáky, kteří ukončili povinnou školní docházku v nižším než devátém ročníku nebo devátý ročník nedokončili úspěšně. Studium je ukončeno závěrečnou učňovskou zkouškou. Učiliště jsou v drtivé většině součástí školy, jejíž stěžejní součástí je střední odborné učiliště. Praktické školy vzdělávají ve dvou nebo tříletých programech. Do praktické školy s tříletou přípravou jsou přednostně přijímáni žáci, kteří úspěšně ukončili zvláštní školu nebo 14

16 ukončili školní docházku v nižším než devátém ročníku základní školy. Příprava je ukončena úspěšným vykonáním závěrečné zkoušky. Do praktické školy s dvouletou přípravou se přijímají žáci, kteří splnili povinou školní docházku na zvláštní nebo pomocné škole. Příprava je ukončena závěrečným vysvědčením. Vyšší odborné školy Vyšší odborné studium je určeno absolventům středních škol, kteří úspěšně složili maturitní zkoušku. Ve srovnání se studiem na vysokých školách jsou obory vyššího studia zaměřeny především na praktickou profesní orientaci. Vyšší odborné školy patří do české vzdělávací soustavy od roku Vzdělávací programy vyšších odborných škol jsou zpravidla dvouleté nebo tříleté. Výuka na vyšších odborných školách se uskutečňuje jak formou denního, tak i dálkového studia. Většina škol přitom existuje jako jeden právní subjekt se střední odbornou školou. Absolventi získávají titul diplomovaný specialista v oboru, zkráceně Dis., který jsou oprávněni užívat za jménem. Pokud absolvent pokračuje ve studiu na vysoké škole, může mu být (ale nemusí) podle vysokoškolského zákona část vyššího odborného studia uznána. Vysoké školy Vysoké školy poskytují vysokoškolské vzdělání absolventům oborů středních škol, kteří úspěšně vykonali maturitní zkoušku. Vysoké školy organizují tři druhy vzdělávacích programů: bakalářský, magisterský a doktorský. Studium v bakalářských programech je tříleté až čtyřleté a je ukončeno státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je zpravidla obhajoba bakalářské práce. Absolventi získávají titul bakalář, zkráceně Bc. (v uměleckých oborech BcA.). Studium v magisterských programech je zpravidla čtyřleté až pětileté, v lékařských, veterinárních a architektonických oborech šestileté. Některé vysoké školy realizují dvoustupňové programy - po ukončení studia v bakalářském programu studenti pokračují ve dvouletém až tříletém magisterském studijním programu. Magisterské studium je ukončeno státní závěrečnou zkouškou, jejíž součástí je obhajoba diplomové práce, absolventi získávají titul magistr (Mgr., v oborech uměleckých MgA.), v oborech ekonomických, technických a zemědělských věd titul inženýr (Ing., v oboru architektura 15

17 Ing. arch). Studium v oborech lékařství a veterinářství se ukončuje rigorózní zkouškou a absolventi získávají titul doktor všeobecné medicíny (MUDr.) a doktor veterinární medicíny (MVDr.). Státní rigorózní zkoušku mohou složit i absolventi magisterského studia v oborech přírodních věd (získávají titul doktor přírodních věd RNDr.), humanitních, pedagogických a společenských věd (doktor filozofie PhDr.), právních věd (doktor práv JUDr.), farmaceutických věd (doktor farmacie PharmDr.), teologických věd (doktor teologie ThDr. nebo licetát teologie ThLic.). Absolventi magisterských studijních programů mohou pokračovat ve studiu v doktorských programech a připravovat se k vědecké a tvůrčí práci. Studium trvá zpravidla tři roky, je ukončeno obhajobou disertační práce a státní doktorskou zkouškou, absolventi získávají akademický titul Ph.D. Na vysokých školách je možné studovat formou prezenční (dříve denní studium), distanční (dříve studium při zaměstnání) nebo kombinovat obě formy studia (studium kombinované). Kromě standardních druhů studia nabízejí vysoké školy i další formy vzdělávání: rekvalifikační studium, univerzity třetího věku, studium směřující k získání pedagogické kvalifikace a další. Od roku 1999 začal pronikat i do vysokého školství soukromý sektor a začaly vznikat soukromé vysoké školy neuniverzitního charakteru. 16

18 Obr. 3: Školská soustava České republiky Zdroj: NÚOV 17

19 Vývoj školství v ČR Od roku 1995/96, v důsledku optimalizace sítě škol, předškolních a školských zařízení a v důsledku snížení počtu žáků středních škol (po zavedení povinné devítileté školní docházky na základní škole) se snížil počet škol. V roce 2002/03 bylo o 11 % méně škol než v roce 1995/96, kdy bylo škol nejvíce. Ve sledovaném období se měnila i struktura škol podle typu a druhu. Stabilní podíl na celkovém počtu škol zaujímají základní školy a speciální školy. Největší změna nastala ve snížení podílu mateřských škol a zvýšení podílu středních škol. Tab. 1: Školství celkem počty škol Typ školy 1995/ / / /99 99/ / / /03 Celkem Mateřské školy Základní školy Střední školy gymnázia SOŠ SOU Speciální školy Školy při VÚ Vyšší odborné školy x Vysoké školy/fakulty Zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání v tom V roce 1996/97 byla zavedena povinná devítiletá školní docházka na základní škole a těmto školám přibyli žáci jednoho postupového ročníku. V důsledku této změny naopak přišly střední školy na období 3-4 let o jeden postupový ročník. Žáci základních škol tvořili v roce 2002/03 celkem 46% všech výkonů vzdělávací soustavy. 18

20 Tab. 2: Školství celkem počty žáků/studentů Typ školy 1995/ / / /99 99/ / / /03 Celkem Mateřské školy Základní školy Střední školy gymnázia SOŠ SOU Speciální školy Školy při VÚ Vyšší odborné školy x Vysoké školy/fakulty Zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání v tom Struktura školství Ze systému vzdělávání vychází struktura školství. Je vertikálně organizačně rozdělena, přičemž víceletá gymnázia zasahují jak do stupně škol poskytujících základní vzdělání, ta i do stupně škol garantujících středoškolské vzdělání. Jednotlivé stupně lze členit i horizontálně podle druhů a typů škol. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy Obce Kraje Vysoké školy Mateřské školy Základní školy Střední školy Vyšší odborné školy Obr. 4: Struktura řízení školství jako celku podle zřizovatele a typu studia 19

21 Státní správu ve školství vykonávají ředitelé škol a školských zařízení, obecní úřady obcí s rozšířenou působností, krajské úřady, Česká školní inspekce, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, popř. jiné ústřední orgány (Ministerstvo vnitra, Ministerstvo obrany atd.) v případě škol a školských zařízení, které zřizují. Samosprávu ve školství vykonávají školské rady, obce a kraje. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy (dále MŠMT) řídí výkon státní správy ve školství, připravuje pro ně legislativní normy a odpovídá za koncepci, stav a rozvoj vzdělávací soustavy jako celku (a to uvnitř státu i směrem k zahraničí). MŠMT připravuje legislativní normy pro výkonné i operativní činnosti. MŠMT určuje centrální vzdělávací politiku a celkovou strategii, a to tím, že zpracovává a zveřejňuje dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy, který předkládá vládě. Poprvé byl záměr předložen (již podle předchozího školského zákona) v roce MŠMT metodicky řídí a koordinuje tvorbu dlouhodobých záměrů vzdělávání a rozvoje výchovně vzdělávací soustavy na úrovni krajů. Každoročně předkládá vládě výroční zprávu o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy. Vychází přitom z výročních zpráv, které zpracovávají kraje. Ministerstvo určuje obsah vzdělávání. Formuluje Národní program vzdělávání jako politický dokument projednávaný nejen s odborníky z oblasti vědy, ale i s ústředními odborovými orgány, s představiteli zaměstnavatelů a s kraji. Předkládá jej k projednání vládě a ta jej předkládá ke schválení oběma komorám Parlamentu. Pro každou vzdělávací úroveň (až po vyšší sekundární), pro jednotlivé obory na těchto úrovních a pro jazykové a základní umělecké vzdělávání vydává rámcové vzdělávací programy, které jsou závazným základem pro tvorbu školních vzdělávacích programů. Akredituje vzdělávací programy pro jednotlivé vyšší odborné školy. V oblasti financování škol ministerstvo odpovídá za uplatňování státní finanční politiky v odvětví školství. V oblasti pracovněprávní ministerstvo: - stanovuje míru vyučovací povinnosti učitelů, - stanovuje odbornou a pedagogickou způsobilost pedagogických pracovníků, - stanovuje zásady pro sestavování konkursních komisí na vybrané funkce ve školství, - jmenuje a odvolává ředitele institucí, které přímo zřizuje, ústředního školního inspektora a na jeho návrh školní inspektory. 20

22 MŠMT pozbylo většiny svých zřizovatelských kompetencí. Nadále je zřizovatelem jen několika desítek školských zařízení pro výkon ústavní a ochranné výchovy, ve zvlášť stanovených případech může být zřizovatelem některých škol a několika přímo řízených organizací, které se zabývají statistickým sledováním, obsahem vzdělávání, pedagogickým poradenstvím, dalším vzděláváním pedagogických pracovníků apod. S ohledem na povinnost státu zajistit funkčnost, efektivitu a soudržnost vzdělávací soustavy České republiky jako celku ministerstvo vede rejstřík škol a školských zařízení všech zřizovatelů. Zápisem do něho vzniká škole právo poskytovat vzdělávání ve stanoveném oboru a formě a nárok na finanční prostředky z příslušných veřejných rozpočtů maximálně v rozsahu daném zápisem. Vedení rejstříku mateřských škol a některých školských zařízení, jejichž působnost je ryze místní, je delegováno na krajskou úroveň. Ve vysokém školství je v působnosti MŠMT jmenování správní rady veřejné vysoké školy (po projednání s rektorem) a registrace vnitřních předpisů vysokých škol, jíž teprve nabývají platnosti. Ministerstvo dále zpracovává dlouhodobý záměr vzdělávací a vědecké, výzkumné, vývojové, umělecké a další tvůrčí činnosti pro oblast vysokých škol a projednává a vyhodnocuje dlouhodobé záměry jednotlivých veřejných vysokých škol a jejich aktualizaci; rozděluje finanční prostředky ze státního rozpočtu a kontroluje jejich využití; na základě stanoviska Akreditační komise rozhoduje o udělení akreditace studijních programů vysokým školám. Veřejným vysokým školám byla poskytnuta autonomie ve všech oblastech řízení. Samosprávná působnost zahrnuje vnitřní organizaci institucí, především ustavování samosprávných akademických orgánů, obsah i organizaci studia, pracovněprávní vztahy i hospodaření. Vykonává ji akademický senát (zastupitelský orgán, v němž je nejméně třetina a nejvýše polovina studentů), rektor, vědecká (umělecká) rada a disciplinární komise. Dalšími orgány jsou správní rada, která dbá na uplatňování veřejného zájmu v činnosti školy a na řádné hospodaření s majetkem, a kvestor. Samosprávné orgány existují i na úrovni fakult, ty však nejsou právnickými osobami. Vysoké školy mají i orgán reprezentace, složený z delegovaných členů akademických obcí, jímž je Rada vysokých škol. Státní vysoké školy, jimiž jsou Univerzita obrany a Policejní akademie, jsou zřizovány příslušnými ministerstvy. Jejich autonomie je omezená: nemají ustavenu správní 21

23 radu, nemají autonomii v oblasti mezd, jejich rozpočet je napojen na rozpočet příslušného ministerstva; Univerzita obrany nemá právní subjektivitu. Kraje v rámci regionální úrovně se plně ujaly svých kompetencí ve školství od Reprezentace kraje v čele s hejtmanem je volena. Vedoucího odboru školství krajského úřadu jmenuje a odvolává rada kraje se souhlasem ministerstva. Zastupitelstvo kraje zřizuje vždy výbor pro výchovu, vzdělávání a zaměstnanost (nejméně pětičlenný). Krajský úřad zpracovává každé dva roky dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v kraji, a to v souladu s dlouhodobým záměrem České republiky. Vychází přitom z analýzy dosavadního vývoje vzdělávání, z demografických předpokladů, z vývoje trhu práce a z hospodářských cílů na svém území. Stanoví cíle pro jednotlivé oblasti vzdělávání, strukturu vzdělávací nabídky, především strukturu oborů a jejich kapacitu, a návrh na financování. Část dlouhodobého záměru, která se týká škol zřizovaných krajem, předkládá rada kraje zastupitelstvu kraje ke schválení. Pak ho předkládá ministerstvu k vyjádření a poté zveřejňuje. Poprvé byl předložen v roce Každoročně zpracovává krajský úřad výroční zprávu o stavu a rozvoji vzdělávací soustavy v kraji. Kraje jsou zřizovatelem vyšších odborných škol, středních škol a dále škol a školských zařízení pro žáky s postižením, základních speciálních škol, škol s vyučovacím jazykem národnostní menšiny, jazykových škol s právem státní jazykové zkoušky, základních uměleckých škol a školských zařízení sloužících uvedeným školám včetně zařízení pro zájmové vzdělávání a dalších institucí. Protože Česká republika má vysoký počet obcí, z nichž některé jsou velmi malé, byl ustaven řídicí mezičlánek, jímž jsou tzv. obce s rozšířenou působností, které plní vymezené funkce v rámci státní správy pro školy a školská zařízení zřizované obcemi, a to především v oblasti financování. Na úrovni vysokých škol se regionální zájmy prosazují prostřednictvím regionálních zástupců ve správních radách vysokých škol. Obce jsou důležitou složkou veřejné správy (státní správu ve školství obce v současné době nevykonávají vůbec). V rámci samosprávy jsou odpovědné za zajištění podmínek pro povinnou školní docházku a pro předškolní vzdělávání v posledním roce před zahájením povinné školní docházky. Obce nebo svazky obcí zřizují a po ekonomické stránce spravují mateřské školy a základní školy. Zajišťují, aby bylo poskytováno školní 22

24 stravování a zabezpečena péče o žáky mimo vyučovací dobu (s podstatnou finanční pomocí státu). Autonomie škol Všechny školy získaly ze zákona právní subjektivitu, a tím i vyšší stupeň autonomie (autonomii můžeme v širším slova smyslu definovat jako možnost subjektu rozhodovat bez dotazování nadřízeného orgánu). Právní subjektivita představuje způsobilost být účastníkem subjektem právních vztahů. Právní subjekt vstupuje do právních vztahů vlastním jménem a nese za ně odpovědnost. Ředitelé škol jsou jmenováni zřizovatelem (obcí, krajem nebo ministerstvem) na základě konkursního řízení. Podle nového školského zákona mohou být propuštěni pouze ze zákonem stanovených důvodů. Ředitelé mají plnou odpovědnost nejen za kvalitu a efektivitu vzdělávacího procesu (včetně úprav vzdělávacích programů a volby učebnic), ale také za finanční řízení školy, za přijímání a propouštění učitelů a za vztahy s obcí a veřejností. Některé základní školy a další vzdělávací zařízení jsou v zájmu dostupnosti zřizovány i pro malé počty žáků. Malé školy neusilovaly o právní subjektivitu, protože nebyly s to dostát povinnostem s ní spojeným. Proto rovněž z důvodu klesajícího počtu žáků dochází ke slučování a spojování malých škol (stejné i různé vzdělávací úrovně). Minimální velikost škol a tříd je předepsána zákonem, výjimky povoluje zřizovatel za podmínky, že zvýšené náklady sám uhradí. Podle zákona musí zřizovatel školy zřídit školskou radu, která umožní rodičům, zaměstnancům, občanům a dalším podílet se na správě školy. 23

25 2.2.3 Principy řízení školství Legislativa Základními právními dokumenty České republiky jsou Ústava České republiky a Listina základních práv a svobod, která je součástí Ústavy. Z těchto právních norem pochopitelně vychází i legislativní prostředí českého školství. Vlastní formování českého školského systému je založeno na základních pěti zákonech: - zákon o soustavě základních, středních a vyšších škol, - zákon o předškolních a školských zařízeních, - zákon o vysokých školách, - zákon o státní správě a samosprávě, - zákon o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky. Na tyto zákony následně navazuje řada vyhlášek a nařízení vlády a dokumentů nižší právní síly. Zákon o soustavě základních, středních a vyšších škol Základním právním dokumentem týkající se základních, středních, speciálních a vyšších odborných škol, který v současné době upravuje zákon o soustavě základních, středních a vyšších odborných škol, tzv. školský zákon, je výsledkem několika novel původního zákona č. 29/1984 Sb., o soustavě základních a středních škol. K podstatným změnám ve školském zákoně došlo na základě nového územně správního uspořádání a zákona č. 132/2000 Sb., a to s účinností k a zákona č. 284/2002 Sb. Tyto dva zákony změnily především kompetence ve školství a systém řízení školství. Zákon o předškolních a školských zařízeních Zákon č. 76/1978 Sb., o předškolních a školských zařízeních ve znění pozdějších předpisů vymezuje soustavu zařízení, která zajišťují předškolní výchovu (mateřské školy), výchovu zájmovou (základní umělecké školy, jazykové školy), mimoškolní (školní družiny, školní kluby), ústavní (dětské domovy, výchovné a diagnostické ústavy) a účelová zařízení (školní jídelny, domovy mládeže,...). V tomto zákoně je mimo jiné zakotvena možnost 24

26 integrace postižených dětí do běžných mateřských škol. V důsledku zákona č. 306/1999 Sb., byl tento zákon novelizován zákonem č. 19/2000 Sb., kterým byla zrušena ustanovení o úpravě dotací soukromým a církevním zařízením prostřednictvím nařízení vlády. Se zákonem o předškolních a školských zařízeních souvisí i zákon č. 109/2002 Sb., o výkonu ústavní a ochranné výchovy ve školských zařízeních a o preventivně výchovné péči ve školských zařízeních. Tímto zákonem byla stanovena pravidla pro ústavní a ochrannou výchovu a byly uzákoněny nové typy zařízení diagnostický ústav, dětský domov, dětský domov se školou a výchovný ústav. Zákon o vysokých školách Legislativní změny v oblasti vysokého školství byly po roce 1989 zahájeny přijetím zákona 172/1990 Sb., o vysokých školách. Tento zákon navrátil vysokým školám akademické svobody, samosprávu a autonomii. Byly jím zavedeny vedle vědeckých rad samosprávné akademické senáty na úrovni škol a fakult. Orgánem samosprávy vysokých škol se stala Rada vysokých škol. Zákon zavedl tři nové formy vysokoškolského studia: bakalářské, magisterské/inženýrské a postgraduální studium. Významnou změnu v legislativě týkající se vysokých škol učinil zákon č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Zákonem se vysoké školy, které byly příspěvkovými organizacemi, staly právnickými osobami veřejnými vysokými školami. Výjimku tvoří vysoké školy vojenské Ministerstva obrany a vysoké školy policejní Ministerstva vnitra. Do majetku veřejných vysokých škol se převedl státní majetek potřebný k plnění pedagogické, výzkumné a veřejné činnosti. Zákon o státní správě a samosprávě ve školství Zásadní význam má pro oblast školství i zákon, který byl zcela novým v soustavě vzdělávání, a to zákon ČNR č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství ve znění pozdějších předpisů. Zákon zavedl školské úřady, jakožto orgány řízení základních a středních škol. Státní správu ve školství podle tohoto zákona vykonávají ředitelé škol a školských zařízení, školské úřady, Česká školní inspekce, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy a jiné ústřední orgány. Zákon zároveň vymezil působnost orgánů samosprávy ve školství (obec, školská rada a rada školy), definoval pravidla pro 25

27 vedení sítě škol, předškolních a školských zařízení (zařazování, vyřazování škol a školských zařízení) a stanoví, kdo může zřizovat jednotlivé školy a školská zařízení (orgán státní správy, obec, soukromý subjekt, církev). V průběhu let byly v oblasti školství přenášeny kompetence v oblasti učňovského a středního odborného školství. Zákon č. 474/1992 Sb., o opatřeních v soustavě ústředních orgánů státní správy České republiky navazuje na zákon č. 522/1990 Sb., kterým byly přeneseny kompetence v oblasti učňovského školství na ústřední orgány. Zákonem č. 474/1992 Sb. byly přeneseny kompetence v oblasti učňovského školství na Ministerstvo hospodářství a zákonem č. 272/1996 Sb. došlo ke zpětné delimitaci zařízení středního odborného školství Ministerstva hospodářství a Ministerstva zdravotnictví zpět pod Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Další změny v kompetencích (přenesení kompetencí na kraje) vznikly především v důsledku zákona č. 132/2000, Sb. s účinností k a zákona č. 284/2002 Sb., kterým se mění zákon o státní správě a samosprávě ve školství. Těmito zákony se změnila státní správa ve školství a navíc kraje jako orgány samosprávy zřizují střední školy a vyšší odborné školy. Těmito zákony bylo prakticky české školství decentralizováno. Soukromé a církevní školy Soukromým a církevním školstvím se zabývají vyhlášky a nařízení vlády vycházející z novely č. 171/1990 Sb. Z těchto vyhlášek a nařízení uvádíme ty, které jsou pro nestátní školství nejvýznamnější. Jde především o nařízení vlády o poskytování dotací soukromým školám č. 379/1990 Sb., dále o vyhlášku 353/1991 Sb., o soukromých školách, která upravuje zařazování a vyřazování soukromých škol ze sítě, a tím zrovnoprávňuje z hlediska vzdělávání školu veřejnou a soukromou, zařazení do sítě je navíc podkladem pro dotaci soukromé škole. Tato vyhláška upravuje způsob hodnocení, klasifikace a plnění školní docházky. Vyhláška č. 452/1991 Sb., o zřizování a činnosti církevních škol a škol náboženských společností upravuje tytéž otázky pro školy církevní. Zákon č. 306/1999 Sb., o poskytování dotací soukromým školám, předškolním a školským zařízením, ustanovil výši dotace. 26

28 Reforma státní správy a samosprávy Podstatné změny, které se dotkly prakticky všech zákonů týkajících se regionálního školství, nastaly v důsledku reformy státní správy a samosprávy. K nabyl účinnosti zákon č. 347/1997 Sb., o vytvoření vyšších územně správních celků. Finanční toky v systému školství Financování školství představuje poměrně složitý systém, navazující na systém řízení a státní správy ve školství. Do roku 1989 bylo školství financováno pouze ze státního rozpočtu. Novela školského zákona v roce 1990 umožnila existenci soukromých a církevních škol a vytvořila základ samostatnosti škol a školských zařízení tím, že jim poskytla právní subjektivitu. Zákon č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, pak zásadně změnil finanční toky v systému vzdělávání. Zdroje financování školství jsou veřejné (státní, obecní a krajské rozpočty) a soukromé (výdaje soukromých institucí, individuální výdaje žáků a jejich rodičů). Veřejné finance plynou do systému vzdělávání ze státního rozpočtu. Státní rozpočet vypracovává Ministerstvo financí v součinnosti s ústředními orgány a předkládá jej vládě České republiky. Návrh státního rozpočtu schvaluje Poslanecká sněmovna Parlamentu ČR. Prostřednictvím Ministerstva financí jsou řízeny finanční toky ústředních orgánů státní správy ve školství, tj. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, Ministerstva spravedlnosti, Ministerstva obrany a Ministerstva vnitra. Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy v důsledku reformy v oblasti školství je zřizovatelem škol a školských zařízení, které přímo financuje z kapitoly 333-MŠMT (příspěvkem). V letech 2001 a 2002 Ministerstvo školství rozdělovalo finanční prostředky v oblasti regionálního školství krajským úřadům, které je dále rozepisovaly na jednotlivé školy a školská zařízení, jejichž zřizovatelem je kraj. Finanční prostředky na přímé výdaje pro školy zřizované obcemi byly převedeny z kapitoly 333-MŠMT rozpočtovým opatřením do kapitoly 380-okresní úřady, následně uvolňovány Ministerstvem financí jednotlivým okresním úřadům, které je uvolnily jednotlivým školám. MŠMT přímo ekonomicky zabezpečuje církevní školy, předškolní a školská zařízení a dotace na soukromé školy, předškolní a školská zařízení jsou převáděny z ministerstva účelově na kraje. Finanční prostředky na přímé vzdělávací výdaje, tj. zejména na platy učitelů a ostatních pracovníků 27

29 a na učební pomůcky hradí Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy. Tyto prostředky jsou rozdělovány prostřednictvím rozpočtů krajů, a to na základě počtu žáků a stanovených jednotkových výdajů normativů. Republikové normativy stanoví ministerstvo pro čtyři věkové kategorie odpovídající jednotlivým vzdělávacím úrovním: 3 5, 6 15, a let. Veřejné vysoké školy hospodaří s vlastním majetkem, který jim byl svěřen zákonem o vysokých školách v roce Jejich činnost je však z rozhodující části financována státem přímo, jednotlivým vysokým školám přiděluje dotaci MŠMT. Výuka je financována prostřednictvím normativů vyjadřujících finanční náročnost přípravy. Pro tyto účely jsou studijní programy rozděleny do sedmi skupin oborů s koeficienty náročnosti od 1 do 5,9. Celková dotace je snížena o koeficient vyjadřující propadovost studentů na příslušné škole a promítají se do ní i další kvalitativní hlediska. Podle zvláštních pravidel dostávají vysoké školy prostředky na výzkum a vývoj a dále prostředky na stravování a ubytování studentů a dotace investiční. Od září 2005 se příspěvek na ubytování přiděluje přímo dojíždějícím studentům, nikoli kolejím. Příjmy vysokých škol pocházejí z hospodaření s majetkem a z poplatků. Těmi jsou kryty především náklady na přijímací řízení. Platí se též za studium delší než je standardní doba prodloužená o jeden rok, za studium v druhém studijním programu a za studium v cizím jazyce. Vysoké školy mají dále příjmy z programů celoživotního vzdělávání, které nejsou studiem ve smyslu vysokoškolského zákona. Státní vysoké školy jsou financovány svými zřizovateli, tj. Univerzita obrany Ministerstvem obrany a Policejní akademie Ministerstvem vnitra. Druhým zdrojem veřejného financování školství jsou rozpočty obcí a krajských úřadů. Rozpočty obcí a krajských úřadů jsou napojeny na státní rozpočet prostřednictvím Ministerstva financí. Obce jsou zřizovateli škol (mateřských a základních) a školských zařízení na úrovni regionálního školství. Kraje jsou zřizovateli středních a vyšších škol. V oblasti financování těchto zařízení hradí obec a kraj náklady, které nejsou financovány z prostředků státního rozpočtu, a to zejména investiční náklady a náklady na údržbu a opravy investičního majetku. U škol a školských zařízení, jejichž zřizovatelem je obec, byly v letech 2001 a 2002 hrazeny ze státního rozpočtu prostřednictvím kapitoly 380-Okresní úřady mzdové prostředky, zákonné odvody vyplývající z velikosti mzdových prostředků, náklady na učebnice, učební pomůcky a školní potřeby, pokud jsou 28

30 poskytovány žákům ze zákona zdarma. Krajský úřad stanoví na základě zásad a ukazatelů stanovených ministerstvem krajské normativy přímých vzdělávacích výdajů na jednotku výkonu, tj. na žáka v příslušném vzdělávacím programu. Vychází přitom ze svého dlouhodobého záměru, z náročnosti vzdělávacích programů apod. Krajské normativy zahrnují i zvýšené výdaje spojené s výukou osob se speciálními vzdělávacími potřebami. Krajský úřad přiděluje objem prostředků (vypočtený vynásobením normativu počtem žáků) školám a školským zařízením, které zřizuje, a základním školám a mateřským školám, které zřizují obce. Učebnice (pokud jsou schváleny) a další vzdělávací materiály jsou žákům základních škol poskytovány (zapůjčovány) bezplatně. Na středních školách a na vyšších odborných školách jsou bezplatně zapůjčovány pouze sociálně znevýhodněným žákům. Všechny školy mohou z vlastní iniciativy využívat na nákup učebnic a didaktických pomůcek i další finanční zdroje (od sponzorů, od budoucích zaměstnavatelů, prostředky z pronájmu místností či sportovišť atd.). Ostatní ministerstva (Ministerstvo obrany, Ministerstvo vnitra a Ministerstvo spravedlnosti), která jsou orgány státní správy ve školství, financují školství ve své působnosti z prostředků svých kapitol státního rozpočtu. Rozpočtové organizace jsou v oblasti financování napojeny na státní rozpočet. Pro zabezpečení hlavního poslání těchto organizací byly závazné ukazatele rozpočtu včetně platů a počtu zaměstnanců plně finančně pokryty státním rozpočtem. Mezi rozpočtové organizace patří vlastní úřad MŠMT, Česká školní inspekce a v minulých letech školské úřady, školy a školská zařízení bez právní subjektivity později organizační složky územně správních celků). Příspěvkové organizace jsou napojeny na rozpočet svého zřizovatele finančním vztahem příspěvek nebo odvod (ze státního rozpočtu mají výdaje zohledněny pouze ve výši příspěvku na provoz a investice, ve mzdových prostředcích jsou však při vykazování promítnuty i mimorozpočtové prostředky). Organizace mohou se souhlasem zřizovatele provozovat hospodářskou činnost mimo svou hlavní činnost, pro kterou byly zřízeny, za předpokladu, že ve své hlavní činnosti plní úkoly stanovené zřizovatelem. Příspěvková forma hospodaření dává dostatečný prostor pro rozvoj iniciativ nezbytných na posílení vlastních finančních zdrojů. Mezi příspěvkové organizace patří všechny přímo řízené organizace a školy a školská zařízení regionálního školství s právní subjektivitou. 29

31 Statistické ukazatele vývoje školství v ČR Velice stabilní podíl výdajů z celkových veřejných výdajů na školství je zaznamenán u mateřských škol (8-9 %), základních škol (32 % od roku 2001), středních odborných škol včetně vyšších odborných škol (9 %). Pokles podílu z výdajů na školství je zřejmý u středních odborných učilišť. Naopak stále větší podíl výdajů byl směřován k vysokým školám (12 % výdajů v roce 1993, 16 % výdajů na školství v roce 2000, 17 % v roce 2002). Stále menší podíl finančních prostředků je vynakládán na ostatní výdaje (ubytování, stravování, další školská zařízení, státní správa), které poklesly na 17 % v roce 2000, 14 % v roce 2001 (pokles je nemalou měrou způsoben zrušením školských úřadů k v roce 2000 výdaje na školské úřady činily 0,8 % všech výdajů na školství). V roce 2002 se podíl finančních prostředků na ostatní výdaje stabilizoval. Tab. 3: Školství celkem veřejné výdaje ve stálých cenách roku 2000 (v tis. Kč) z toho Druh/typ školy/zařízení Výdaje na školství celkem Mateřské školy Základní školy a školní družiny Základní umělecké školy Gymnázia a sportovní školy Střední odborné školy a VOŠ Střední odborná učiliště Speciální školy Stravování žáků MŠ, ZŠ, SŠ Ubytovací zařízení Vysoké školy včetně kolejí a menz Státní správa MŠMT Školské úřady (zrušeny k ) x x Česká školní inspekce Ostatní výdaje 1) Komentář: 1) Výdaje na peněžní a statistické služby, domy dětí a mládeže, zařízení výchovného poradenství, tělovýchovu a sport, kulturu, zdravotnictví, ochranu životního prostředí a ekologii apod. Zdroj: Ústav pro informace ve vzdělávání 30