Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen

Transkript

1 Komplexní analýza švýcarského systémového projektu Lokremise St. Gallen Přenos dobré praxe, zkušeností a informací v konverzi industriálního dědictví pro kulturní účely mezi Českou republikou a Švýcarskem zpracováno v rámci sub-projektu, podpořeného z Programu švýcarsko-české spolupráce MgA. Kateřina Melenová, Ing. arch. Anna Sigmundová 10/2013

2 OBSAH 1 Úvod Výměna zkušeností a přenos dobré praxe, příprava 4x4 CF Světovar Filozofie revitalizací brownfields a průmyslových objektů 2 Kulturní centrum Lokremise 2.1 Urbanisticko architektonická analýza objektu Lokalizace v rámci města: Město, sousedství, přístup k Lokremise Historie místa a objektu Zrození myšlenky a vznik kulturního centra v Lokremise Rozbor objektu / dispozice, specifika, památková ochrana 2.2 Analýza konverze Hlavní myšlenka konverze a její naplnění Přístup a inspirace autorů architektonického řešení Dispozice nového řešení Řešení jednotlivých provozů Specifika řešení infrastruktury / technické vybavení objektu / provozní reţimy Analýza realizace: autentická a soudobá architektura 2.3 Provozní analýza Analýza z hlediska kulturního provozu Multifunkční kulturní prostory obecně Lokremise divadelní sály kino výstavní sál Logistika prostorů, komunikační vztahy Provozní a organizační model / uţivatelé Finanční model 3 Zhodnocení konverze - inspirace pro 4x4 CF Světovar Umístění v městské struktuře / výhody a nevýhody / návštěvnost Stavebně technické hledisko Provoz Organizace a financování INSPIRACE PRO Světovar Inspirace pro ČR obecně

3 1 Úvod Výměna zkušeností a přenos dobré praxe, příprava 4x4 CF Světovar Město Plzeň získalo v roce 2010 titul Evropské hlavní město kultury pro rok Mezi stěţejní projekty, popsané v přihlášce do této soutěţe, patřila konverze části bývalého pivovaru Světovar v Plzni na Slovanech. Protoţe se jedná o velmi významnou příleţitost, jak zhodnotit chátrající technickou památku a proměnit ji na multfunkční kulturní centrum 4x4 Cultural Factory, byla přípravě projektu věnována velká pozornost. Jednou z příleţitostí, jak získat zkušenosti a inspirativní příklady úspěšných konverzí, bylo získání grantu z Programu švýcarsko-české spolupráce. Švýcarsko je zemí, která se revitalizaci průmyslových objektů věnuje programově jiţ mnoho let. Studie se zpracovává z důvodu přenosu dobré praxe, její vyuţití se uplatní při řešení 4x4 Cultural Factory. Metodologie tvorby studie 1/ Sestavení tým řešitelek, konzultantů a oponentky: Hlavní řešitelky: MgA. Kateřina Melenová Ing. arch. Anna Sigmundová Experti & konzultanti: Isa Stürm architekt Helen Bisang architekt Michael Grädel, Rotefabrik Kati Michalk, Lokremise PhDr. Alexandra Brabcová Oponentura: Ing. arch. Daniela Šimková Hlavní řešitelky úkolu: MgA. Kateřina Melenová / *1964/ je absolventka DAMU Praha katedry alternativního a loutkového divadla, oboru reţie a dramaturgie. Byla spoluzakladatelkou profesionálního divadelního souboru Studio dell`arte, který 10 let vedla jak umělecky, tak administrativně jako ředitelka / V industriálním objektu bývalých pekáren v Českých Budějovicích zaloţila nezávislý kulturní prostor, který slouţil jako zázemí a prostor pro představení a činnost Studia dell`arte a stal se první nezávislou stagionovou scénu ve městě. V Českých Budějovicích se dále podílela na dvou investičních akcích jako project manager společnosti ING Real Estate Development ČR - na konverzi národní kulturní památky Solný sklad /také jako autorka designu interiéru/

4 a na realizaci kulturního centra Bazilika. Oba dva prostory následně vedla pod hlavičkou obecně prospěšné společnosti Bazilika jako ředitelka do roku Pod jejím vedením společnost dále realizovala přes 50 domácích i mezinárodních projektů, festivalů a významných kulturních akcí /Culture 2000, ROP, INTERREG/. V roce 2009 zaloţila občanské sdruţení Teatrum mundi o.s., které se věnuje regionální kultuře a v roce 2013 firmu Organic development s.r.o. pro konzultace a poradenství v oboru arts managementu, provozu a organizaci kulturních center a konverzi průmyslových objektů na kulturní a komunitní infrastrukturu. Byla členkou Rady pro umění ministra kultury ČR. Od roku 2010 pracovala v přípravném týmu kandidatury EHMK Plzeň Po úspěšném získání titulu pracuje ve vedení projektu jako regionální manaţerka. Ing. arch. Anna Sigmundová / *1984/ je architektka, absolventka FA ČVUT v Praze a ENSA v Grenoblu. Vedle provozování vlastní architektonické praxe je třetím rokem doktorandkou Fakulty architektury ve svém výzkumu se zabývá tématem typologie průmyslových staveb a moţnostmi jejich nového vyuţití. Působí ve Výzkumném Centru Průmyslové Architektury FA ČVUT v Praze, podílí se na přípravě akcí a publikací, které tato organizace produkuje. Jmenovitě to v minulých letech byly studentské workshopy Nové vyuţití Nákladového nádraţí Ţiţkov v roce 2011 a Automatické mlýny Pardubice v roce Oba workshopy byly zakončeny uspořádáním výstavy a vydáním publikace v případě Pardubic je autorka editorkou publikace. Články, týkající se nejen průmyslové architektury, také publikuje v českých časopisech o stavebnictví a architektuře. Vedle sledování domácí scény autorka dlouhodobě sbírá zkušenosti a inspiraci v oblasti renovace průmyslového dědictví také v zahraničí a je patronkou Databáze konverzí, která je postupně zpřístupňována v rámci Industriální topografie ČR. 2/ studijní cesta do Švýcarska 06/2013: konverze, provoz i organizační model Lokremise St. Gallen zkoumány v místě: Osobní návštěva je jediným moţným způsobem, jak získat potřebné informace pro kvalitní kritické zhodnocení projektu a také posoudit, v čem tkví jeho objektivní přednosti, jejichţ popsáním vznikne předpoklad pro předání zkušenosti českému centru Světovar a lidem, kteří na tomto projektu pracují. Je jisté, ţe bez osobního setkání ţivoucím organismem Lokremise - s architekturou centra, ale také s lidmi, kteří byli u jejího vzniku, s lidmi, kteří centrum provozují a spravují a dokonce i s těmi, kteří celému příběhu vzniku centra přihlíţeli z pozice městské správy, by nemohl obrázek o dotčeném domě a jeho ţivotě být úplný. Cesta proběhla ve dnech Je na místě poděkování panu Michaelu Grädelovi z curyšské Rotefabrik, který byl při

5 návštěvě v St. Gallen ochotným průvodcem a zprostředkoval nám celou řadu přínosných setkání. Hlavním aktérem prvního dne byla slečna Kati Michalk, umělecká ředitelka centra jako osoba nejpovolanější - vysvětlila způsob, jakým způsobem centrum funguje po provozní stránce, jak je financováno a rozhovořila se o jeho vzniku. Další setkání, tentokrát s architektkou z odporu městského plánování Helen Bisang, se týkalo celého území brownfieldu severní části nádraţí. Kromě zevrubného vysvětlení situace rozvoje tohoto území byla poskytnuta celá řada materiálů v čele s dokumentací urbanistických soutěţí, které zde za posledních 20 let probíhali. Hlavním setkáním dalšího dne byl rozhovor a tour po Lokremise s architektkou Isou Stürm, autorkou návrhu adaptace, z atelieru Stürm Wolf. Setkání s touto ţenou bylo velice pozitivní především, protoţe bylo zcela zřejmé, s jakým entuziasmem byl projekt celou dobu připravován a veden je nabíledni, ţe dobrý výsledek je úzce spjat se způsobem přístupu po dobu příprav projektu a jeho provádění a v případě Lokremise v St. Gallen byly všechny okolnosti nakloněny pozitivnímu konci. S dalšími osobami, jako například vedoucími jednotlivých uměleckých organizací - pronajímatelů Lokremise, nebo s příslušnými úředníky kantonu, zodpovědnými za přípravu referenda a vůbec uskutečnění celého záměru, jsme se bohuţel nesetkaly osobně, ale bylo nám při rozhovorech poskytnuto mnoho informací, týkajících se Lokremise, jeho příběhu a provozu ze všech stran. Během pobytu bylo nafoceno mnoţství fotografií, které jsou částečně pouţity v této analýze. Filozofie revitalizací brownfields a průmyslových objektů Úspěšná realizace projektu Lokremiese v St.Gallen i připravovaná konverze Světovaru v Plzni se odehrává době, kdy v západní Evropě dochází k rozsáhlé přeměně původně industriální společnosti ve společnost kreativity a inovací. Celé rozsáhlé oblasti Evropy, které měly výrazně průmyslový charakter /Švýcarsko, německé Porýní a Porúří Vestfálsko nebo tzv. Velký region na pomezí čtyř zemí, a to Německa, Francie, frankofonní Belgie a Lucemburska /, se proměňují v území, jimţ dominují odvětví orientovaná na technologie, kulturu a znalostní společnost. Zelená kniha EU Uvolnění potenciálu kulturních a tvůrčích odvětví - konstatuje, ţe novým faktorem konkurenceschopnosti je nyní schopnost vytvářet sociální zkušenosti a sociální sítě. K tomu je nezbytné, aby nová podnikatelská struktura podporovala kreativitu a inovace. Jednou z hlavních podmínek tohoto procesu je vytvoření infrastruktury, která v mnoha případech vyrůstá z opuštěných a nefunkčních průmyslových objektů. Nový ţivot těchto areálů se rodí na půdorysu průmyslové historie Evropy a symbolicky tvoří most k její budoucnosti. Stejně jako v celé Evropě, byla celá řada průmyslových budov transformována pro

6 účely kulturních center i ve Švýcarsku. Kromě citlivého architektonického přístupu, respektujícího maximálně původní genius loci, vynutila si hledání nových forem také organizace provozu. Nezbytnost revitalizovat průmyslové památky, prohlášené za společné evropské industriální dědictví, a zároveň najít nový účel jejich vyuţití vedla k vzniku nové formy organizace pro 21. století. Rozsáhlé objekty nemůţe rentabilně vyuţívat jediná kulturní instituce nebo nájemce. Zkušenosti dospěly k tomu, ţe vzniká nová organizační struktura zaloţená na spolupráci více autonomních uţivatelů a synergiích jejich činností. Ve zkoumaném případu Lokremise je vidět tento model v praxi. 2 Kulturní centrum Lokremise 2.1 Urbanisticko architektonická analýza objektu Lokalizace v rámci města: Město, sousedství, přístup k Lokremise St. Gallen, město o 75 tisíci obyvatelích, se nachází při švýcarsko rakouských hranicích a je metropolí kantonu stejného jména. Leţí v krajině kopců zvedajících se od Bodamského jezera směrem k Alpám. St. Gallen vzniklo v údolí při říčce Steinach. Tok řeky, která se vlévá do Bodamského jezera, teče od západu k východu a je ve městě sotva znatelná. Údolí, které vytvořila, má velmi příkré stěny město se v minulosti rozvíjelo především podélně. Jiţní svah údolí patřil od počátku osídlení bohatším stavbám, na severním svahu byla zástavba vzácnější, při pozdějším rozvoji se zde usadil průmysl a bydlení pro méně majetnou pracující třídu. Osou údolí prochází komunikace, na níţ jsou navlečeny městské čtvrti a posléze příměstské části či okolní vsi, vše spojeno v jednu aglomeraci. Centrum St.Gallen je poloţeno lehce mimo tuto osu, v místě, kde se údolí jemně otevírá a rozšiřuje. Kompaktní staré město tvoří křivolaké ulice nepravidelného charakteru, dominantou je benediktínský klášter Sv. Havla, zaloţený v 7. století, s jednou z nejbohatších středověkých knihoven a stejnojmennou katedrálou.

7 Podélně městem prochází také železnice, hlavní městské nádraží je situováno na severozápadním okraji centra. Bývalé železniční depo kruhového charakteru Lokremise sloužilo od počátku 19. století právě tomuto nádraží, je na něj však napojeno ze zadní - severní strany, na opačné straně od centra. Svému účelu depo sloužilo do 80. let.

8 Severozápadní lokalita za nádraţím (Areal HB Nordwest) byla v té době zanedbaným koutem, díky příznivé vzdálenosti do centra však plným potenciálu. Území, částečně ve vlastnictví kantonu a soukromých subjektů, především však Švýcarských drah (SBB Swiss Bundesbahnen), bylo od 90. let předmětem ţivého plánování městského rozvoje. Po opuštění od nevhodného záměru umístění distribučního centra Švýcarské pošty (PTT) 1 pro širší region východního Švýcarska (ideová soutěţ 1988), proběhla soutěţ o regulaci v roce Ani její výsledky nebyly realizovány všechny tři oceněné návrhy vytvářeli novou regulaci masivních bloků, ani v jednom z návrhů budova původního depa nebyla zachována. V roce 1997 pak došlo k dohodě všech majitelů území o plánu rozvoje a další plánování probíhalo jiţ v Úřadu plánování města St. Gallen, pod zadáním a kontrolou kantonu. V té době byl také areál depa prohlášen kulturní památkou. Výsledkem této práce byl v roce 2000 sestavený provizorní plán asanace území, který jiţ počítal s novou funkcí pro rekonstruované depo Lokremise a vytyčil další cíle v území v čele s vystavěním nové budovy Fachhochschule (projekt 2002, realizace 2012). Konečnou podobu předeslal regulační plán území z roku 2007 (Überbauungsplan Hauptbahnhof Nordwest), práce na stavbě školy započaly v témţe roce. 1 Ideová soutěţ: Ideenwettbewerb 05/1988, Banhof St. Gallen - nordwest, zdroj: Stadtplanungsamts der Stadt St.Gallen 2 Soutěţ o regulaci: Testplanung 04/1997, Areal Nordwechlist, Entwicklungsplan, zdroj: Stadtplanungsamts der Stadt St.Gallen

9 Dnes je lokalita v pokročilém stadiu postupné přeměny - částečné odstranění liniové bariery dráhy vytvořením komfortního podchodu zajistilo propojení s centrem a pomohlo ucelení struktury této části města. Začlenění nových důleţitých funkcí pak vnáší nový ţivot do neutěšeného brownfieldu - v bezprostřední blízkosti kulturního centra Lokremise vzniklo po roce 2000 několik administrativních budov pod názvem Geschäftshaus St. Leonhard. Tvořícím celý blok mezi ulicemi St. Leonhard Strasse a Grüberstrasse, při severní hranici jejich pozemku vznikla nová pěší cesta, čímţ se zvýšila prostupnost území. Objektem s nejasným osudem je vila Wiesenthal, severozápadně od Lokremise. Tovární vila z konce 19. století je dnes nevyuţitá a na srázu hodnotný pozemek se tlačí komerční aktivity. Situaci v území pak zcela změnilo dokončení nová budovy Univerzity HSG - Fachhochschule St. Gallen. Výšková budova Vyšší odborné školy působí jako dominanta a nemá prakticky v celém centru konkurenci. Přilehlý parter je v současnosti stále nedokončený, záměrem však je napojit shromaţdiště před budovou školy na cyklostezku a maximálně zvýšit prostupnost území. Areál Lokremise, vzdálené asi 50 metrů od tohoto nového náměstí, přiléhá z jihu těsně k funkčnímu kolejišti. Při cestě k němu ulicí Lagerstrasse musíme minout poměrně kapacitní parkoviště, za přízemní budovou depa pak oko zachytí výrazná tříbarevná fasáda nové administrativní budovy Geschäftshaus St. Leonhard a vlevo pak tyčící se věţ kostela Svatého Leonharda. V tomto poměrně výrazném okolí je kulturní centrum jakoby neviditelné nízká stavba z části utopená pod hranou terénu se z pohledu chodce ztrácí. (Naopak velmi jednoduše lze objekt nalézt v mapě pro jeho specifický tvar.) Dá se však říci, ţe tento efekt je záměrem. Parter objektu i depo samotné jsou z exteriéru ponechány ve stavu co nejvíce se blíţícímu době jeho aktivního vyuţití ţeleznicí.

10 Jakoby si nikdo nedělal starost s přílišným pucováním okolí budovy autoři se nebojí přiznat, ţe jsme stále na zanádraţní periferii, nechávají objekt zarostlý polodivokými rostlinami, plac mezi parkovištěm a terasou je jen udupaná zemina. Jako sklady jsou uţívány průmyslové kontejnery, bez ladu a skladu stojící před budovou. K hlavní změně tak jako tak došlo uvnitř budovy. Avšak, nutno říci, ţe fasáda stavby je velice pečlivě, téměř restaurátorsky opravena, pouze je tak učiněno způsobem prostým senzace. V severním rohu se na kulturní komplex nesměle upozorňuje vodárna - Wasserturm, součástí areálu je také u dráhy stojící, ač třípatrový, ne zrovna nápadný Badhaus. Před Lokremise pak jako poutač působí ohromná písmena, oznamující, jaká kulturní aktivita zde zrovna dlouhodobě probíhá také ta jsou zcela prostá, bílá, jakoby zhmotnělá informace na sebe vzala tu nejtriviálnější formu, aby nerušila existující atmosféru...

11 Historie místa a objektu Lokomotivní depo Lokremise je symbolem vzestupu celého regionu východního Švýcarska. K němu došlo vlivem rozrůstajícího se textilního, později zejména výšivkářského průmyslu. Díky němu město získalo na přelomu 19. a 20. století na váţnosti a postupně bohatlo a mohlo si tak najímat nejlepší odborníky na výstavbu vil, obchodních domů, ale také účelových staveb. První lokomotiva vyjela z ţelezniční stanice v St. Gallen Na rozhodnutí postavit na západní straně starého města ţelezniční nádraţí navazovala postupná výstavba nové čtvrti s přísným pravoúhlým rastrem ulic. Tato oblast nazývaná později Neustadt (Nové Město) vyvolala strukturální změny a stala se vyhledávanou adresou administrativních institucí (kanceláře, banky, pojišťovny, právní firmy, architektonická studia aj.) V letech bylo na severozápad od novobarokní nádraţní budovy postaveno Spojenými švýcarskými dráhami lokomotivní depo, jako největší kruhová stavba tohoto typu ve Švýcarsku (dodnes). Slouţila zprvu k údrţbě a uskladnění parních lokomotiv a to aţ do 40. let 20. století. Poté byly parní lokomotivy nahrazeny elektrickými, jeţ zde byly garáţovány aţ do 80. let 20. století. Plány depa pocházejí od stavebního inţenýra Königa, fasády pak od Karla Mosera a Heinricha Ditschera. Práce byly svěřeny pouze vysoce specializovaným podnikům. První návrhy pocházejí z roku 1897, poté následovalo další plánování. V roce 1900 musela být v provozu minimálně jedna část depa, protoţe jiţ v roce 1903 se objevily stíţnosti na šíření kouře do okolí. Tento problém byl řešen prostřednictvím dvou dnes jiţ neexistujících komínů. Z roku 1902 pochází také badhaus, neboli lázeňský domek, určený pro ţelezniční

12 zaměstnance. Kromě bytů zde byly hygienické prostory slouţící zaměstnancům k očistě po celodenní práci. V roce 1906 byla přistavěna betonová vodárenská věţ dle návrhu Roberta Maillarda, která slouţila pro zásobování parních lokomotiv vodou, a rovněţ coby poţární nádrţ. Toto zpoţdění vůči výstavbě samotného depa bylo zapříčiněno rozdílností názorů ohledně výsledné podoby věţe. Po výstavbě ţelezniční trati Bodensee - Toggenburg ( ) jiţ stávající prostory nepostačovaly a tak byl objekt rozšířen z šestnácti lokomotivních stanovišť na dvacet jedna. Právě toto rozšíření je patrné i v půdorysu stavby, neboť má nová část o 3 m větší rozpon. Mezitím se měnilo i okolí Lokremise, růst však probíhal spíše na jiţní straně kolejí, směrem k centru. Na základě soutěţe byl realizován na západní straně vedle staré nádraţní budovy novobarokní projekt hlavního nádraţí ( ), později hlavní pošty ( ) a menší nádraţí ( ). Architektem byl Alexandr von Senger. V případě stavby hlavní pošty je výrazná zejména věţ od architektů Pflegharta a Heafeliho z Curychu. Depo bylo v provozu do konce 80. let, poté lokalita chátrala a tvořila mrtvý uzel při centru města. Jak jiţ bylo popsáno, po opuštění od původního záměru vybudovat zde regionální distribuční centrum a několika etapách městských plánů došlo ke změně charakteru území teprve po rozhodnutí kantonální vlády vystavět zde vysokou školu pro aplikované vědy FHS ST. Gallen (momentálně jiţ v provozu). Dalším a důleţitým stimulem pro revitalizaci této čtvrti byla ze strany kantonu právě podpora projektu kulturního centra Lokomotivní depo v září Zrození myšlenky a vznik kulturního centra v Lokremise První kulturní intervence do budovy depa proběhla jiţ v roce 1999 a nešlo o událost jen tak ledajakou. Nevyuţité prostory depa Lokremise se dostaly do hledáčku

13 světově známé galerie Hauser & Wirth, sídlící v Curychu, které zde zřídilo po dohodě s majitelem (stále SBB) galerii moderního umění (sběratelka Ursula Hauser pochází právě ze St. Gallen). Po pět sezón zde probíhaly mezinárodní výstavy současných umělců, ale reţim byl velmi náročný. Provoz mohl fungovat pouze v letních měsících, v zimě byly v neupravené budově pochopitelně neúnosné podmínky. Zvýšená vlhkost a proměnlivost vnitřního klimatu navíc pro umělecká díla znamenala neúnosné nebezpečí a galeristé se tedy po pěti letech rozhodli svou činnost ukončit. Semínko zájmu bylo však jiţ zaseto Lokremise se stalo v kulturním světě pojmem, místní si zvykli, ţe se tu něco děje a kanton St. Gallen se naštěstí rozhodl této příznivé konstelace vyuţít. V roce 2004 se tedy začíná rodit idea vytvoření interdisciplinárního kulturního centra, provozovaného kantonem St. Gallen (za tento záměr se zasadili především Catherine Liban za město St. Gallen a Hans Schmidt z Kulturního odboru Správy kantonu St. Gallen). Lokremise bylo však stále ve vlastnictví SBB k tomu, aby mohly být uvolněny prostředky na jeho odkoupení a posléze na provedení rekonstrukce, museli dát občané svolení v referendu. Příprava referenda a především sestavování konceptu fungování centra zabralo tři roky. Mezitím však Lokremise nespalo jiţ v této době zde probíhaly v provizorních podmínkách s velkým úspěchem rozličné umělecké aktivity. Tato skutečnost zajisté pomohla tomu, aby si lidé na ideu kulturního centra v bývalém depu zvykli a aby si jeho jedinečnou atmosféru zamilovali. Sestavení projektu pro referendum se účastnili také budoucí pronajímatelé budovy. Theater St. Gallen - hlavní městská divadelní scéna - deklarovala potřebu dalšího, více experimentálního prostoru na městě léta a byla při jednáních od samého počátku. Kinok, nezávislá organizace fandů kinematografie fungovala do té doby spíše provizorně na různých místech ve městě, projekce byly spontánní a nepravidelné. Posledním uměleckým zástupcem se stal Kunstmuseum St. Gallen, se záměrem instalovat v nové výstavní síni mladé současné umělce. Čtveřici obyvatel depa doplnil provozovatel budoucího baru.

14 Architektonická soutěţ o návrh proběhla v roce Jejím vítězem se stalo architektonické studio Isy Stürm a Urse Wolfa. Vítězný projekt přesvědčil silným konceptem pod jednou střechou v rozlehlém prostoru depa byly instalovány tři buňky, nenásilně dělící půdu pro čtyři pronajímatele. Společný prostor mezi buňkami pak měl být sdílen dle momentálních potřeb a příleţitostí. Síla konceptu se projevila při rozpracovávání studie budoucí nájemci se stali aktéry procesu navrhování a dali jednotlivým buňkám tvář. Z původně bílých forem se tak staly osobité, barevně i charakterem odlišené prvky, které tak mohly být přesně přizpůsobeny budoucím potřebám a získaly tak silnou šanci stát se pravým domovem pro své uţivatele. Celý projekt byl sestaven na sklonku roku 2007 a to včetně rozpočtu 5 milionů CHF pro koupi a 17 milionů CHF pro rekonstrukci. V roce 2008 proběhlo referendum, kterého se mohli účastnit všichni obyvatelé kantonu St. Gallen - s výsledkem 57,9 % pro ano. Rekonstrukce mohla začít hned v následujícím roce. Dokončené kulturní centrum Lokremise bylo otevřeno dle plánu v září Rozbor objektu / dispozice, specifika, památková ochrana Celý komplex Lokremise sestává z několika objektů. Jedná se o vodárenskou věţ, obytný dům s lázněmi tzv. Badhaus a samozřejmě kruhovou budovu ţelezničního depa (původně komplex zahrnoval také dva vysoké komíny a stavědlo). 3 Právě 3 Ţelezniční depo je objekt situovaný poblíţ ţelezničního nádraţí. Slouţí k údrţbě a deponaci hnacích vozidel dráhy (lokomotiv) v čase mezi jejich uţíváním. Kaţdé depo je vybaveno kolejemi a

15 posledně zmíněná rotunda" tvoří ústřední motiv celého projektu. Kruhový půdorys, charakteristický pro tento typ dráţních objektů, do značné míry vymezuje jedinečnost místa. Jak jiţ bylo zmíněno, rondel vznikl dle návrhu inţenýra Königa ze Spojených Švýcarských drah za přispění architekta Karla Mosera. Jedná se v podstatě o kruhovou halu s největším půdorysným průměrem 83m a příčným rozponem 18, 21 a 23m. Jelikoţ se jedná o největší zachovanou kruhovou stavbu tohoto typu ve Švýcarsku, je objekt památkově chráněn od roku 1997 a dostal se tak do hledáčku společnosti Heimatschutz chránící švýcarské architektonické dědictví. Nosný systém je tvořen ţelezobetonovým skeletem s vyzdívaným vnějším pláštěm. Sloupy umístěné v podélné ose stavby, nesou průvlak kopírující zakřivení vnějších stěn. Jejich vzájemná rozteč se pohybuje kolem 6m. Na průvlak jsou pak přímě nasazeny paprskovitě se rozbíhající štíhlé nosníky. Nosníky mají v nejširším bodě u fasády osovou vzdálenost 4,8m. Stropní pole těchto monolitických betonových ţeber jsou vyplněna deskou o síle 8cm, jejíţ kontinuita je prolomena pouze střešními světlíky obdélníkového půdorysu. Světlíky jsou v polích radiálně směrované. Podlahová deska je rovněţ betonová a byla vylita přímo na zeminové podloţí. Na fasádě zděné z pálených cihel jsou patrny náznaky secesních motivů. Propracovanost detailů klempířských prvků oken i vrat, stejně jako pojetí fasády, jsou patrně dílem samotného Karla Mosera. Okenní otvory sestávají z tabulkového skla obdélníkového a čtvercového tvaru. Celkový rozměr oken je cca 4 x 2m. Nad hlavním otvorem je konstrukčně vyčleněn ještě jeden drobný vodorovný pás zasklení v šíři spodního okna. Dvoukřídlá vrata z třicátých let jsou stále ve skvělém stavu a po citlivě řešeném zateplení stále funkční. V průběhu ţivota stavby byly mnohé detaily rekonstruovány a upraveny. Mimo jiné i ţelezné rámy okenních tabulí a světlíků. Při poslední totální rekonstrukci byly tyto znaky, poukazující na vývoj ţivota budovy, pokud moţno zachyceny a ponechány ve své výmluvnosti na odiv. zařízeními pro přesun vozidel mezi kolejemi (výhybkami, přesuvnami, točnami) a zastřešenou budovou pro údrţbu vozidel. Další zařízení závisí na typu hnacích vozidel (parní, motorová, elektrická).

16 Zdroj: Kniha Lokremise St. Gallen Sanierung 2010; Baudepartement des Kantons St.Gallen, Hochbauamt; September 2011; ISBN

17 2.2 Analýza konverze Hlavní myšlenka konverze a její naplnění Všechny kultury pod jednu střechu. Mottem konverze depa Lokremise je idea vytvoření multiţánrového kulturního centra, sloţeného z různých provozů s různými poţadavky. Pro záměr byl charakteristický jeho vznik rozhodnutím shora místo postupného ţivelného zabydlování tak byla budova depa pojata jako tabula rasa byl objekt, byl program. Díky tomu mohl vzniknout silný koncept, podpořený v dalších fázích pečlivou specifikací poţadavků budoucích obyvatel - jednotlivých provozů. Tato koncepce kladla důraz na poskytnutí těch nejlepších prostor pro jednotlivá kulturní dění, a přitom plnohodnotnou existenci centrálního / plynoucího prostoru, který zastřešuje a spojuje vše dohromady. Kaţdý z kulturních obyvatel nově osídleného depa dostal svou buňku, která zajišťuje jeho ţivotní funkce a poskytuje mu útočiště, a poté byla kaţdému provozu podle jeho potřeb vyčleněna část otevřeného prostoru - open space. Prostory o různých kvalitách a charakterech tak plynule navazují jeden na druhý. Divadelní a výstavní sál, vyţadující vlastní intimní prostor, si ukrojily krajní části budovy pro sebe, naopak kino či bar spíše vyhřezávají do sdíleného centra budovy. Buňky uvnitř Lokremise jsou doplněny dvěma jednotkami externími Badhausem, který poskytuje provozní zázemí a kanceláře pronajímatelům, a také nabízí byty pro umělce s rezidenčním programem a Wasserturm svébytný výstavní prostor ve vodárenské věţi, situované při vchodu do budovy. Důleţitým aspektem konceptu je také snaha o maximální propojení interiéru s kruhovým dvorem depa - bývalou točnou pro lokomotivy, v různých rovinách a stupních intenzity. Snaha o citlivý přístup k původním prvkům, jejich uplatnění v nových rolích a zachování autentického ducha stavby je pro projekt citlivě pojaté konverze v podstatě samozřejmostí. Přístup a inspirace autorů architektonického řešení Autoři projektu Isa Stürm a Urs Wolf k jeho vývoji přistupovali s pokorou a nadšením, hodným tohoto výjimečného zadání. Během sbírání inspirace jim byl velkým zdrojem slavný Fun Palace Cedrica Price 4 a především kulturní centrum Palais de Tokyo / Site de création contemporaine, vzniklé ve východním křídle výstavní budovy z počátku 20. století po intervenci francouzského ministerstva 4 Cedric Price, britský architekt, pedagog, teoretik a vizionář, proţil vrchol své kariery v 60. letech. Je povaţován za duchovního spřízněnce členů Archigramu. Projekt Fun Palace, který sestavil s divadelní reţisérkou Joan Littlewood, nebyl nikdy realizován, ale stal se mocným inspiračním zdrojem - jeho volné pojetí prostoru a industriální logika mezi jinými znatelně ovlivnila Renza Piana a jeho Centre George Pompidou v Paříţi.

18 kultury po roce Utopický Fun Palace vtiskl tvůrcům myšlenku, ţe nic není nemoţné, a také ukotvil dnes jiţ zaběhlý přístup k nekašírované industriální estetice, kdy se tvůrci nestydí ukázat funkční střeva budovy a poskládat provozy vedle sebe především dle jejich technických vlastností. Z paříţského projektu pak bylo kromě pozitivní energie převzato mnoho osvědčených technických řešení. Tyto inspirační zdroje a vývoj projektu, který se rodil za interakce s budoucími uţivateli, pomohly definovat základní princip: Ponechme maximum autentického, zachraňme kaţdý detail, který je moţno zachránit zachyťme ducha budovy a doplňme ji moderními technologiemi a chytrými technickými řešeními té nejlepší kvality tak, aby její provoz běţel jako na drátkách a aby ji umělci mohli pouţívat jako do dokonalosti vybroušený nástroj. 5 Palais de Tokyo, postavený na břehu Seiny v roce 1932 jako stánek moderní kultury, působil jako výstavní síň po celé 20. století. Od sklonku milenia je zde v provozu interdisciplinární centrum soudobého umění. Ačkoli nejde o industriální objekt, technické řešení provozu jeho rozlehlých prostor vyţadovalo zákroky, jakých lze s úspěchem vyuţít také při konverzi průmyslových objektů na kulturní.

19

20 Koncept byl upřesňován během dalších projekčních prací také v souvislosti s technickým řešením. Celá fáze navrhování byla aţ nadstandardně detailní některá technická řešení jsou v podstatě prototypy, design většiny prvků pak prošel mnoha fázemi, neţ byly vybrány finální varianty. Mimo jiné byl při procesu navrhování vypracován obrovský model o průměru 3 m, kde byly do detailu vytvořeny vnitřní prostory včetně autentických materiálů. Makro fotografie, které vznikly při simulaci světelných podmínek v prostorech se aţ znepokojivě přibliţují výsledné architektuře centra. Dispozice nového řešení

21 Do budovy překvapivě nevstupujeme z jejího středu ve vnitřku dvora - písmena C, ale naopak asi v jedné třetině jeho obvodu, v místě odskočení novější přístavby. Ke vstupu od ulice scházíme po poměrně nepohodlných schodech dolů (bezbariérový přístup je řešen ze dvora). Vstup je tím pádem utopený, bohuţel zde poněkud chybí adekvátní předprostor je to způsobeno tím, ţe terénní řešení neposkytuje dostatečný prostor kolem budovy. Po vstupu do budovy nastává menší problém s orientací. Za vstupem chybí univerzální recepce, směr vstupu je do galerie, (její recepce je tedy zaměňována za univerzální), přitom větší část budovy (3 ze 4 provozů) jsou orientovány proti směru vstupujícího. Brzy se však zorientujeme centrální prostor, vzniklý mezi dvěma moduly kina a technického zázemí, upoutá naši pozornost. Jeho hlavním lákadlem je kavárna a restaurace, ale odehrává se tu také všeobecné hemţení, které ke kulturnímu centru patří. Díky důvtipnému řešení předsazené prosklené fasády je tento prostor velice světlý, velkorysé rozměry paprskovitých prostor pro někdejší údrţbu lokomotiv zde plně vyznívají. Otvíravá skleněná stěna nejen osvětluje a zvětšuje vnitřní prostor a jeho propojení s exteriérem, ale také dovoluje průhledy do koncových částí a v neposlední řadě poskytuje univerzální prostor pro konání recepcí, rautů apod. V centrálním sdíleném prostoru můţeme vnímat rytmus Lokremise jednotlivé kulturní aktivity se překrývají, střídají, kaţdá ţije jiným rytmem, rychlostí a ţiví ji jiný počet lidí v jiném čase... Funkce depa se vyznačovala centrální dispozicí. Vše se točilo kolem točny, která nasměrovala lokomotivy do paprsků jejich domovů, kde jim byl poskytnut nezbytný servis. Paprskovité kóje však nebyly děleny a Lokremise tedy bylo jediným plynoucím prostorem, po obrysu kruhu. Vrchní osvětlení rozměrnými světlíky tento dojem umocňovalo. Dnes se centrální dispozice funkčně mění na podélnou buňky, uţívané jako nástroje pro jednotlivé kulturní odvětví, způsobují řazení prostorů za sebe. Přesto, díky jejich odpoutanosti od fasád a stropu budovy, stále vnímáme pocit plynutí prostoru ţádná z částí není klasicky dělena příčkami. Dispozice má také výhodu kontinuálního zásobování - kaţdý ze současných provozů můţe být samostatně obslouţen z exteriéru, nedochází tedy k rušivému kříţení, či obtíţnému mísení obsluhy objektu a pohybu návštěvníků. Ve dvoře (a externím středu ) budovy je na místě bývalé točny vytvořena