Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

Transkript

1 62011 Vážené čtenářky, vážení čtenáři, červnové číslo dostáváte do rukou v době kalendářního příchodu léta. Věřím, že právě v letních měsících bude pro Vás časopis příjemným osvěžením ve chvílích odpočinku od standardního pracovního běhu. V tomto čísle přinášíme řadu zajímavých článků. Boris Popesko v rubrice Manažerské účetnictví a controlling řeší otázku, jak zvolit správnou kalkulační metodu. Ve svém článku mj. definuje výhody a nevýhody různých metod nákladových kalkulací s cílem usnadnit čtenáři volbu metody vhodné pro jeho podnik. Ve stejné rubrice najdete i článek Vladimíra Zelenky, který se zabývá vymezením konsolidačního celku podle našich účetních předpisů. Článek nepřímo navazuje na jeho předchozí dva příspěvky, které věnoval pravidlům IFRS upravujícím tuto oblast, a obsahuje také srovnání obou přístupů. Přeji Vám hezké letní dny a příjemné čtení. Kateřina Žáčková redaktorka FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011 1

2 obsah Úvodník 1 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ ACONTROLLING Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XVIII) Manažerské rozhodování Tomáš Petřík 3 Jak zvolit správnou kalkulační metodu Boris Popesko 14 Revize směrnice OECD o převodních cenách Aspekty převodních cen u podnikových restrukturalizací Veronika Solilová 23 Konsolidační celek podle naší úpravy účetnictví Vladimír Zelenka 29 ZEPTALI JSME SE Ing. Mariana Bodiho, CFO IBM Slovensko 51 PERSONALISTIKA Cíle a metody personálního controllingu Jan Urban 53 CAFIN INFORMUJE Ideální proces reportingu 59 MONITORING Z domova 61 Finanční trhy květen 2011 Jan Traxler 62 TRENDY A ANALÝZY Lean management Cesta a způsob, jak být efektivní Peter Debnár 34 Krizové řízení není sen Marie Mikušová 40 Analýza finančních pozic Controller Česká asociace pro finanční řízení 46 O prázdninách vyjde časopis jako letní dvojčíslo 7 8/2011, v první polovině srpna. 2 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

3 Manažerské účetnictví pro ekonomické a finanční řízení firmy a podniku (XVIII) Manažerské rozhodování Tomáš Petřík V tomto článku se budeme zabývat základní oblastí a funkcí manažerského účetnictví (management accounting, MA), a to komplexním dlouhodobým manažerským rozhodováním. Odvodíme a aplikujeme již dříve probíranou diskontní odúročovací míru (sazbu) obvykle označovanou jako r, která představuje komplexní náklady kapitálu (cost of capital). Ty jsou v ekonomické, finanční i manažerské praxi široce užívány a jsou dnes neopominutelné v rozvinutém MA, controllingu a moderním firemním řízení (corporate management, CM). Jinými slovy, budeme aplikovat problematiku nákladů kapitálu v oblasti investičního rozhodování, hodnocení a tvorby dlouhodobých a strategických manažerských rozhodnutí a odvozovat celkové náklady kapitálu firmy a podniku. Důraz bude kladen také na základní metody odvození nákladů kapitálu (WACC, CAPM) a jeho teoretické základy a předpoklady. Právě ty nám umožní pochopit tuto klíčovou problematiku v celém jejím současném rozsahu. Diskontní sazba a náklady kapitálu (cost of capital) Dosud jsme v předchozích příspěvcích uvažovali diskontní a mezní (referenční) sazbu jako známou danou veličinu, kterou investor zná a která vyjadřuje přesně jeho alternativní náklady, tedy výnos, o nějž přichází v nejlepší srovnatelné (alternativní) investiční příležitosti. Pro připomenutí byla aplikována na tzv. dynamické metody investičního a dlouhodobého manažerského rozhodování. Tyto metody lze nazvat, a v praxi se tak běžně děje, i metodami diskontními. Zohledňují hotovostní toky, riziko i časovou hodnotu peněz. Mezi nimi jsou pro praxi klíčové jejich absolutní (čistá současná hodnota NPV a současná hodnota PV) a relativní podoby, zejména vnitřní výnosové procento IRR, probrané a aplikované v minulém výkladu v čísle 5/2011 časopisu. Vpraxi je ovšem situace při jejich odvození poněkud složitější, diskontní sazba se stanovuje obvykle na základě unifikovaných kalkulací pracujících se širšími konstrukčními vstupy a předpoklady. Ty pak mají přispět k její maximální věrohodnosti a pomoci přizpůsobit ji konkrétním interním a externím podmínkám. Odvozuje se pomocí postupu, který se nazývá metoda kalkulovaných nákladů kapitálu. Je třeba zdůraznit, že stanovení, respektive věrohodné odvození nákladů kapitálu je v teorii i praxi velice obsáhlý problém, FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011 3

4 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING který zahrnuje mnoho aspektů. Těmito ovlivňujícími faktory jsou především: způsob financování, finanční a kapitálová struktura, daňová oblast a daňové dopady, likvidita i požadavky top manažerů a vlastníků na určitou minimální hodnotu zhodnocení vlastního kapitálu (equity), stejně jako jejich vztah k riziku a požadavky na zajištění aktiv, ale také komplexní a dnes řízená interaktivní a neopominutelná motivace jednotlivých firemních a podnikových úrovní (stakeholders). Všechny tyto aspekty je třeba zahrnout při uvažování o stanovení a kalkulaci vhodné diskontní a mezní sazby, jež je pak v ideálním případě schopna reálně reflektovat skutečné komplexní náklady firemního kapitálu. To znamená do určité míry odstranit zjednodušený pohled, když byly zohledňovány pouze alternativní náklady a požadovaný výnos celkového firemního a investorského kapitálu. Metoda kalkulovaných nákladů kapitálu se na první pohled může jevit jako poměrně přesná, sofistikovaná a výpočty podložená když jsou určeny vhodné diskontní sazby, které představují konkrétní náklady kapitálu (investora, firmy, podniku). Samozřejmě ale i tato technika má své nedostatky, omezení a jistý prvek odhadnutých a subjektivně stanovených veličin. Proto s ní doporučuji pracovat jako s expertním odhadem, což ji však rozhodně v konkrétní praxi nediskvalifikuje! K podpoře a doplnění tohoto tvrzení je třeba říci, že bylo na základě renomovaných empirických studií prokázáno, že mnoho manažerů, vlastníků i investorů stále uvažuje při stanovení vhodné diskontní sazby víceméně intuitivně a kalkulaci nákladů kapitálu používá v lepším případě pouze doplňkově a podpůrně. Přesto je tato kalkulačně-odvozovací metoda základní, všeobecně uznávanou i standardní odvozovací technikou používanou nejenom pro určení vhodné diskontní sazby a měla by být známá všem osobám zúčastněným na firemním řízení i širším uživatelům manažerského účetnictví, finančního řízení a controllingu. To se týká také jejího efektivního využití ve firemní a zejména místní podnikové praxi, kde se, stejně jako v managementu, s náklady kapitálu začíná postupně interně i externě pracovat. Mohu to potvrdit i na základě své konzultantské a CFO praxe. Dvě základní metody kalkulačního stanovení a odvození nákladů kapitálu se nazývají: 1. metoda průměrných nákladů kapitálu (weighted average cost of capital, WACC) 2. metoda oceňování kapitálových aktiv (capital assets pricing model, CAPM) Metoda průměrných nákladů kapitálu (weighted average cost of capital, WACC) Určuje-li firma náklady kapitálu podle této metody, musí uvažovat všechny složky celkového kapitálu, který je nebo může být využíván při její aktivitě, tedy jak kapitál vlastní, tak obvykle i kapitál cizí. V praxi existuje značné množství kapitálových zdrojů, které firma může využít k financování. Struktura kapitálových zdrojů závisí převážně na konkrétní vnitřní situaci firmy, kvalitě vedení, druhu činnosti a její kredibilitě a rizikovosti, postavení na trhu i na kvalitě celkového bankovního sektoru. A jak dále uvidíme, i kapitálového trhu a jeho datové a informační vybavenosti. Přes značnou různorodost jednotlivých složek celkového kapitálu firmy existují obecně uznávaná mezinárodní základní pravidla, která stanovují, jaké složky z celkového kapitálu mají být zahrnuty do výpočtu a odvození nákladů kapitálu představovaných diskontní sazbou r. Podle těchto pravidel 4 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

5 MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ je nutno do vážené konstrukce WACC zahrnout všechny skutečně dlouhodobé kapitálové fondy firmy (long term funds) a poté je shrnout do celkového souhrnného dlouhodobého fondu, který se stane základním ukazatelem při výpočtu nákladů dlouhodobého kapitálu a diskontní sazby používané pro hodnocení, oceňování a řízení investic a investičních projektů a celé společnosti. S výjimkou investičních projektů malého rozsahu, kde plné financování vlastním kapitálem přichází za určitých podmínek v úvahu, není vhodné při stanovení WACC spojovat konkrétní rozsáhlý investiční projekt pouze s jedním zdrojem dlouhodobého financování, vzhledem k pravidlu diverzifikace rizika a optimalizaci nákladů zdrojů! Potíže však mohou nastat při určitých speciálních finančních instrumentech využívaných k dlouhodobému financování firemních investičních aktivit, u kterých je diskutabilní jejich určení z hlediska dlouhodobosti daného zdroje. Jedná se zejména o speciální bankovní úvěry, které mohou být podmínečně užity i k dlouhodobému financování, oblíbené kontokorentní úvěry a některé formy dlouhodobých pronájmů z opcí na koupi nebo s automatickým přechodem vlastnického práva na nájemce po době skončení kontraktu. V našich podmínkách se jedná zejména o finanční a některé druhy operativního leasingu, jak s nimi pracuje náš právní řád i související právní normy, zejména účetní a daňové. V nich je stále často právo nesprávně nadřazeno ekonomice a financím. Obecné pravidlo, které by mělo být respektováno při zařazení daného finančního instrumentu do souhrnného fondu dlouhodobého kapitálu relevantního pro určení WACC, zní: Každý finanční zdroj, který je nebo může být použit pro dlouhodobé financování daného investičního záměru, zejména toho, který směřuje přímo do fixních aktiv firmy, je nutno zahrnout do základu pro výpočet WACC! I zde platí základní finanční i účetní pravidlo opatrnosti, které při určitém zjednodušení lze vyjádřit tak, že firma nesmí nikdy přecenit (nadcenit) svá aktiva a podcenit své závazky. V praxi není obvykle jednoduché rozlišit podstatu konkrétního kapitálového zdroje z hlediska jeho dlouhodobého a investičního užití. Tato skutečnost vyplývá především ze značné složitosti obecně uznávaných účetních postupů a principů (GAAP) a vysoké flexibility bankovních i nebankovních finančních instrumentů určených k financování firmy a v neposlední řadě z nejednotnosti finančně-účetních legislativ. Co se týká konkrétní podpory dlouhodobého manažerského a investičního rozhodování, je v praxi vždy nutné pečlivě a individuálně zvážit podmínky konkrétního investičního projektu a stanovit relevantní WACC co nejreálněji, aby metoda plnila svůj základní účel, tedy určení vhodné diskontní a mezní, neboli referenční sazby při oceňování a hodnocení investic a investičních projektů. Rád bych zdůraznil, že koncepce nákladů kapitálu ajejich produktivního užití v MA a CM je dnes podstatně širší a bude dále probírána i vzhledem k problematice ocenění podniku (firm valuation). Použití metody Při aplikaci metody WACC v manažerských investičních a dlouhodobých rozhodnutích se postupuje tak, že daný investiční projekt (investice) musí vydělat nejméně (proto mezní a referenční sazba) tzv. průměrné náklady použitého dlouhodobého kapitálu. Kalkulace WACC je pak u standardně smíšeně financované investice založena na stanovení váženého aritmetického průměru nákladů vlastního FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011 5

6 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING i cizího kapitálu (viz tabulka 1). V praxi je vhodné ještě zvážit daňové dopady, jelikož platba úroků je u nás za určitých zákonných podmínek daňově účinná a například u výplaty dividend lze uplatnit slevu na dani u poplatníka daně z příjmů právnických osob. V případě platby úroků to znamená, že podnik daňový poplatník může realizovat výhody z aplikace tzv. daňového štítu dle vzorce: daňový štít = úrok z cizího úročeného kapitálu x sazba daně z příjmu Při posuzování jednotlivých položek vstupujících do kalkulace WACC je nutno v souladu s preferencemi MA orientovaného na trh a budoucnost již zahrnovat jednotlivé složky dlouhodobého kapitálu v tržní ceně. Tomuto problému a tržnímu cílení se budeme věnovat i dále v rámci problematiky ocenění podniku a celkové cílené hodnoty společnosti. V praxi se setkáváme zatím nejčastěji s tzv. účetním odvozením nákladů kapitálu vycházejícím z jednoduššího, ale mnohdy i značně zavádějícího účetního ocenění kalkulačních kapitálových složek a užití strnulé účetní kapitálové struktury vycházející z povinného finančního účetnictví a jeho předepsaného formalizovaného ocenění. To platí i pro standardně používanou tradiční finanční analýzu založenou na tzv. finančních poměrových ukazatelích odvozených převáženě z povinně strukturovaných statutárních finančních výkazů. Předepsané účetní ocenění a odvození základních a standardizovaných kalkulačních složek WACC by bylo provedeno na základě následující tabulky. Jde o účetní odvození vyplývající z regulovaného externě orientovaného finančního účetnictví a předepsaného ocenění (book value). Tab. 1: Kalkulace WACC v tržních hodnotách (book/market value) složky celkového tržní hodnota podíl na náklady dlouhodobého kapitálu v mil. EUR CDK % p. a. % WACC % vlastní kapitál obyčejné akcie1 21,00 mil. x 2 EUR/A 60,20 % 17 % 60,2 x 0,17 = 10,23 % (ordinary shares) 42,00 mil. preferenční akcie2 3,00 mil. x 1,25 EUR/A 5,40 % 12 % 5,4 x 0,12 = 0,65 % (preference shares) 3,75 mil. cizí kapitál 14,00 mil. x 1 EUR/D 20,10 % 9 % 20,0 x 0,09 = 1,80 % dluhopisy (debentures) 14,00 mil. bankovní investiční úvěr (bank LT LOAN) 10,00 mil. 14,30 % 10 % 15,0 x 0,01 = 1,50 % Celkem 69,75 mil. 100,00 % WACC = 14,18 % České účetní standardy a obchodní zákoník: 1. kmenové akcie 2. prioritní akcie 6 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

7 MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Vrátíme-li se k předpokladu preferovaného tržního pohledu předpokládajícího tržní odvození kalkulačních složek znázorněných v tabulce, vážený průměr nákladů kapitálu tržně odvozené WACC (market value) a současně diskontní (odúročovací) sazba je v daném případě stabilní kapitálové struktury rovna 14,18 %. Za předpokladu preference tržního vyjádření (ocenění) jednotlivých kalkulačních složek a kapitálové struktury je možno tuto hodnotu považovat za dnes preferované a kalkulačně odvozené tržní náklady firemního kapitálu. Jak tržně odvodit a ocenit jeho jednotlivé složky, tedy cizí (dluhový) a zejména vlastní kapitál, probereme v dalším výkladu. Kalkulace WACC s pomocí standardizovaných kalkulačních složek se zahrnutím případného daňového úrokového štítu odvozeného z možné daňové účinnosti platby úroků z cizího kapitálu: WACC (%) = NVK (VK / CK) + + [r úck x(1 SDPPO) CúK / CK] NVK náklady vlastního kapitálu, VK vlastní kapitál, CK celkový kapitál, r úck úroková míra dluhu (CúK), SDPPO sazba daně z příjmu právnických osob, CúK cizí úročený kapitál (dluh) POZNÁMKA Vztah a formy diskontní sazby a NPV: Dosadíme-li WACC za diskontní sazbu do dříve probraného vzorce čisté současné hodnoty (net present value, NPV), pak kladná současná hodnota budoucích hotovostních toků znamená, že výnosová míra investičního projektu je vyšší než WACC. Jedná se tudíž o kvalitní projekt, který přidá hodnotu k celkovému majetku firmy, a to přímo v peněžním hotovostním vyjádření. Je třeba připomenout, že pokud použijeme takto stanovenou diskontní sazbu, jedná se o její běžnou nominální hodnotu, ve vzorcích indexu profitability, PV a NPV musí být peněžní toky projektu vyjádřeny také v běžných nominálních hodnotách. Ohodnocení hotovostních toků projektu vběžných cenách je v praxi vhodné při proměnlivé míře inflace během životního ekonomického cyklu investičního projektu. Jsou-li hotovostní toky vyjádřeny ve stálých cenách, což je vhodné za předpokladu nízké a stabilní inflace v době trvání projektu, je nutno použít reálnou (upravenou) diskontní sazbu, která se spočítá podle vzorce: reálná (upravená) úroková sazba (%) = = RDS = [(1 + r)/(1 + m) 1] x100 RDS reálná (upravená) diskontní sazba, r nominální diskontní sazba (% / 100), m průměrná roční míra inflace (% / 100) Poměr mezi cizím a vlastním kapitálem Abychom mohli v praxi věrohodně odvodit a aplikovat vážené náklady kapitálu (WACC), musíme znát především kapitálovou strukturu, konkrétní poměry jednotlivých konstrukčních složek. Dostáváme se tak k zásadnímu poměru mezi vlastním a cizím kapitálem a jejich ocenění, tedy ke kapitálové struktuře. Toto téma je v teorii i praxi často diskutovaným problémem a existují na něj různé pohledy. Škála názorů je široká od tradiční ekonomické školy, která pracuje s optimálním dluhovým poměrem, až po názor zastávaný Gordonem a Williamsem, kteří pochybují o tom, že lze náklady kapitálu efektivně měřit, a tudíž stanovit optimální dluhový poměr. Neexistence optimálního dluhového poměru v současném nazírání na tuto problematiku převládá, podobně jako předpoklad proměnlivé kapitálové struktury namísto zjednodušeného a zažitého předpokladu stabilní kapitálové struktury. Dluhový poměr je nazýván také finanční nebo kapitálovou pákou (v Británii označován pojmem gearing a v USA leverage) FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011 7

8 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING a může být v praxi používán ve velkém počtu modifikací. Základní varianta je stanovena jako poměr dluhu k součtu dluhu a vlastního jmění [capital gearing, CG = total debt / (total debt + equity)]. V praxi při porovnávání takto stanovených finančních poměrových ukazatelů, které mohou být počítány jak v účetní, tak tržní hodnotě (book/market value), je třeba vždy pečlivě rozklíčovat jednotlivé položky a srovnávat vždy srovnatelné a symetrické hodnoty. Tradičně je přijímán závěr, že zvyšování poměrového ukazatele CG, tedy zvýšení dluhového poměru nebo kapitálové páky, má vždy za následek zvýšení rizika investic do firmy, ale i do jakéhokoliv smíšeně financovaného investičního projektu. To platí jak pro investory požadující trvalý příjem v podobě pevných a garantovaných úroků z dluhopisů nebo pevnou preferenční dividendu z tzv. preferenčních akcií, tak pro vlastní akcionáře investující do obyčejných akcií, jejichž výnos se odvíjí od realizovaného zisku. Převažuje názor, že více roste riziko investování do obyčejných, u nás tzv. kmenových akcií, protože jsou, narozdíl od dluhopisů, závislé na ekonomických výsledcích společnosti ( jejich tržní cena a realizovaný a vyplácený zisk dividendy). Přestože dluhopisy jsou emitovány různě kvalitní a rizikové, musí být v drtivé většině případů splacen jak úrok, tak jistina bez ohledu na provozní výsledky společnosti. Souvislosti mezi dluhovým poměrem a náklady kapitálu vyjádřenými WACC jsou v tradičním ekonomickém pohledu znázorněny následně na obrázku 1. Z tohoto schématu plyne, že tradiční ekonomická škola pracuje s předpokladem, že existuje optimální dluhový poměr, tedy poměr dluhu k součtu dluhu a vlastního jmění, a lze určit. Obr. 1: Kapitálová páka (gearing) a průměrné vážené náklady kapitálu (WACC) náklady kapitálu (cost of capital %) náklad akciového financování (cost of equity finance) WACC náklad dluhového financování (cost of debt finance) 0 OCS kapitálová páka (D/E gearing %) OCS optimnální kapitálová struktura dluhu k vlastnímu jmění v klasickém a tradičním přístupu (optimum capital structure for firm given proportion debt to equity, D/E) 8 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

9 MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Metoda WACC je v praxi široce používána, protože poskytuje firmě reálnější a širší pohled na náklady kapitálu a stanovení vhodné diskontní mezní sazby, než byly pouze alternativní náklady dané investice. Je kalkulována často manažerskými účetními i controllery a je konstruována na účetních základech. Přesto také tato technika musí být používána při oceňování investic uvážlivě a nesmí být přeceňována, i ona má samozřejmě svá omezení. Hlavní kritici vytýkají této technice především účetní zpětný pohled na historickou kapitálovou strukturu, která je obsažena ve finančních výkazech, jež většinou slouží jako základní podklady pro kalkulaci WACC. Z tohoto minulého pohledu nemůže podle jejich mínění být takto pojímaná kapitálová struktura vhodným vodítkem pro stanovení optimálních nákladů kapitálu vyjádřených diskontní sazbou. Firmu zajímá především budoucí kapitálová struktura, zejména tehdy, lze-li očekávat v budoucnosti její podstatnou změnu vyvolanou přijetím dané investice! Z toho vyplývá, že užití metody založené na WACC při oceňování investic je vhodné především tam, kde se dá očekávat víceméně stabilní kapitálová struktura a je eliminován business risk, tedy když firma má již větší zkušenosti s tímto typem investičního projektu! Lze použít výsledky post-auditu realizované investice i její dříve vypracované a ověřené studie proveditelnosti. Z toho plyne, že firma by již měla podrobně znát reálnost, proveditelnost, riziko i výnos dané investice na základě minulých srovnatelných investičních projektů. Je třeba připomenout, že určitá část renomovaných kritiků, z nichž nejznámějšími jsou zmiňovaní Gordon a Williams, pochybuje o reálné měřitelnosti nákladů kapitálu, a tedy nepřímo i možnosti stanovení vhodné optimální kapitálové struktury a věrohodné univerzální diskontní sazby. Přesto je metoda WACC na poli manažerských a investičních rozhodnutí široce používána. Je třeba zdůraznit, že k jejímu zpřesnění používá MA často modifikace, které mají za úkol zajistit v co nejvyšší míře přizpůsobení vnějším i vnitřním podmínkám, v kterých investiční a rozhodnutí vzniká. Tyto podmínky zahrnují především riziko, vývoj finančních a kapitálových trhů, vývoj relevantních úrokových sazeb, míru inflace i inflační očekávání a v neposlední řadě budoucí vývoj zdanění a investičního klimatu. Metoda oceňování kapitálových aktiv (capital assets pricing model, CAPM) Původně se jedná o alternativní metodu k metodě k určení nákladů kapitálu pomocí účetní kalkulace WACC. Vznikla již v 60. letech, jejími tvůrci jsou J. Lintner, W. Sharpe a J. Treynor, byla původně koncipována pro potřeby investorů na kapitálovém trhu. Jedná se o základní metodu, která je využitelná i na poli oceňování a hodnocení investic a dlouhodobého manažerského rozhodování, zejména pro velké firmy a korporace. Jak jsme vysvětlili, metoda WACC i ostatní postupy pracující s nákladem kapitálu a diskontní mezní sazbou určenou na jeho základě nezohledňují dostatečně především existenci rizika daného investičního projektu. Náklad kapitálu společnosti určený pomocí WACC je totiž správným ukazatelem pouze v případě, že jeho prostřednictvím posuzujeme srovnatelné projekty z hlediska ekonomické podstaty i obsaženého rizika! Výnosová míra srovnatelné investice neboli diskontní sazba musí být totiž upravena tak, aby zahrnovala i individuální riziko projektu, přičemž platí, že čím je riziko dané investice vyšší, tím je požadována vyšší výnosová míra FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011 9

10 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING diskontní sazba určená pro danou investici a rozhodnutí. Není tedy beze zbytku pravda, že z hlediska řízení investic a projektů má jedna firma pouze jednu požadovanou výnosovou míru diskontní sazbu, která je určena přesně náklady kapitálu velmi často vyjádřenými WACC a může ji univerzálně používat pro posouzení všech investičních příležitostí. Mnoho firem rovněž požaduje od určitých kategorií investic a projektů různé výnosy reflektující obsah rizika, a používá tedy jiné diskontní (referenční) sazby. POZNÁMKA Například posuzované a realizované investice, ale i celé firmy zakládané formou stále oblíbenějšího rizikového kapitálu (venture capital) jsou v praxi běžně posuzovány 30 35% diskontní sazbou a mírou výnosnosti, zavedení nových výrobků 20% a inovace stávající produkce 15% sazbou, což jsou na první pohled značné rozdíly vyjadřující i rizikovost daných oblastí pro poskytovatele kapitálu investora. Vyjádření relativního rizika investice a investičního projektu pomocí metody CAPM založené na informacích perfektně fungujícího kapitálového trhu je možným řešením tohoto problému. Děje se tak díky jeho zahrnutí do koncepce oceňování investic pomocí používaných diskontovaných hotovostních toků. Základním předpokladem je ale dlouho fungující, likvidní, vysoce rozvinutý, transparentní a rozumně regulovaný kapitálový trh i míra zdanění kapitálových výnosů, což se jeví v našich současných podmínkách bohužel stále jako nereálný předpoklad. Z tohoto důvodu je potřeba považovat tuto klíčovou koncepci používanou k ocenění investičních příležitostí v českých podmínkách bohužel za omezeně využitelnou. Metoda CAPM je dále založena na následujících předpokladech. Investor poměřuje výnos dané investice s výnosem efektivního portfolia tvořeného z cenných papírů, které mají stejné riziko jako zvažovaná investiční příležitost. Trh cenných papírů je rizikový stejně jako cenné papíry, které se na něm obchodují. Každý cenný papír má své celkové riziko, které může být rozloženo do dvou složek. První je riziko specifické, které se nazývá také riziko jedinečné, je typické pro daný cenný papír, přičemž toto riziko může být v optimálně složeném diverzifikovaném portfoliu teoreticky zcela eliminováno. Druhé je riziko tržní (systematické), které je spojeno se změnami kapitálového trhu, a tudíž ho nelze produktivně diverzifikovat (viz obrázek 2 na straně 11 ). Efektivní plně diverzifikované portfolio cenných papírů má tržní riziko vyjádřené relativním koeficientem beta, který měří citlivost daného cenného papíru na tržní změny. Je-li beta rovna jedné, znamená to, že daný cenný papír má stejné tržní riziko jako referenční tržní index, tedy trh jako celek. Je-li beta naopak větší než jedna, je daný cenný papír rizikovější než celkový trh měřený tržním indexem. Pojmem stejné riziko je zde míněno to, že výnosy cenného papíru jdou s trhem, tedy že reagují na celkové tržní změny stejně. Pomocí následujícího výrazu můžeme určit vhodnou diskontní sazbu při oceňování investic a investičních projektů se začleněním koncepce rizika stanoveného na základě výsledků kapitálového trhu. Pracuje s očekávanou výnosovou mírou diskontní sazbou jako s odměnou za riziko investice a jejím vztahem s bezrizikovou investicí do určitých specifických druhů cenných papírů: r e =r f + β (r m r f ) r e očekávaný výnos z držby cenného papíru, r f bezriziková úroková sazba ( je často definována jako sazba vládních pokladničních poukázek, 10 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

11 MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ Obr. 2: Přímka cenných papírů v CAPM požadovaný výnos investice do CP (required rate of return) přímka trhu CP (security market line) r m r f bezrizikové CP (např. vládní pokladniční poukázky) (riziko hodnota β) 0 0,5 1 1,5 tj. treasury bills), β koeficient citlivosti daného CP na tržní změny, r m očekávaný výnos tržního portfolia vyjádřeného tržním indexem Rozdíl (r m r f ) se nazývá odměna za riziko, přesněji riziková prémie (risk premium) a např. v USA je její průměrná hodnota počítaná do konce 90. let ve formě investorské rizikové prémie ve výši cca 8,4 %. Je odvozena z aktivně obchodovaných akcií a relevantních finančních instrumentů (viz r f ). To znamená při historické kalkulaci očekávaného výnosu z akcií (r e ) známé globální firmy McDonald s s relativním citlivostním koeficientem beta 1,02 její tehdejší hodnotu ve výši 16,57 %. PŘÍKLAD Zúžíme-li daný pohled pouze na obyčejné akcie, budeme počítat, jaký očekávaný výnos a diskontní sazbu by investor použil pro rizikově srovnatelnou investiční příležitost pomocí modelu CAPM za předpokladu, že by aktiva firmy byla kryta pouze obyčejnými (kmenovými) akciemi: beta = 1,5, r f = 8 % a r m = 16,4 % r= 8 + 1,5 (16,4 8) = 20,6 % Očekávaný výnos z dané alternativní investiční příležitosti by pak musel být vyšší než takto určená mezní (referenční) sazba na základě metody CAPM. Výnos dané investice tedy investor poměřuje s výnosem plně diverzifikovaného efektivního portfolia obsahujícího pouze tržní riziko, jehož očekávaný výnos a od něj odvozená diskontní sazba vyjadřují jeho alternativní náklady spojené s danou investiční příležitostí, projektem a dlouhodobým manažerským rozhodnutím. FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/

12 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING POZNÁMKA Je třeba připomenout, že model CAPM funguje při oceňování a hodnocení investičních příležitostí jako všechny teoretické modely s určitými omezeními. Předpokládá například, že posuzovaná investice má stejné tržní riziko jako stávající aktiva společnosti. V tomto případě se totiž požadovaný výnos nové investice rovná výnosu efektivního portfolia složeného ze všech cenných papírů firmy. Je nutno si rovněž uvědomit, že při výpočtu koeficientu beta nestačí stanovit pouze betu připadající na obyčejné akcie společnosti, ale pro všechny druhy cenných papírů firmy, což může být v praxi značně obtížné kvůli dostupnosti relevantních dat a informací. Potom je nutno hodnotu beta rozšířit i na tyto ostatní cenné papíry tím, že se odhadne jejich očekávaný výnos a dále se vypočte jejich vážený průměr, pomocí něhož se zahrnutním hodnoty beta stanovené pro obyčejné akcie zjistí celková hodnota beta pro všechny cenné papíry firmy. Teprve takto upravená beta může být dosazena do vzorce pro určení diskontní sazby použité pro oceňování investičních příležitostí a hodnocení dlouhodobých manažerských rozhodnutí. Jestliže takto firma stanoví diskontní sazbu, neznamená to automaticky, že tuto sazbu může paušálně aplikovat na všechny nové investiční projekty, ale pouze na projekty se stejným rizikem! Proto se všeobecně doporučuje pro každý nový a rozsáhlý projekt stanovit konkrétní hodnotu diskontní sazby, která musí respektovat vždy především riziko investičního projektu, a tedy zobrazit co nejlépe a reálně skutečné alternativní náklady investiční příležitosti, které jsou základním kritériem u investičních i jakýchkoliv dalších dlouhodobých rozhodnutí. Toto doporučení platí jak pro model CAPM, tak pro techniku WACC, kde lze dané riziko s určitými omezeními včlenit do použité kalkulované diskontní sazby. Dále uvidíme, jak se aplikuje upravený a rozvinutý oceňovací model CAPM pro zásadní a v MA a CM široce používané komplexní tržní odvození nákladů celkového a vlastního kapitálu firmy a podniku. To předpokládá jeho využití pro ekonomicky a manažersky věrohodnou konstrukci klíčové tržní diskontní (odúročovací) sazby pojímané jako náklady firemního kapitálu. S tou pak pracuje rozvinuté manažerské účetnictví i finanční controlling a moderní firemní řízení. V příštím příspěvku se budeme věnovat praktickému tržnímu odvozování nákladů kapitálu pomocí koncepce CAPM. Odborné veřejnosti je známo, že tento model byl původně určen pro oceňování akcií na aktivním kapitálovém trhu, jedná se o tzv. model oceňování kapitálových aktiv, dnes je však jeho uplatnění širší. Jeho výhodou je především to, že pracuje se skutečnými tržními kalkulačními vstupy odvozenými z reálného trhu, které jsou nutné pro určení zmiňovaných a preferovaných tržních nákladů kapitálu. Rozvedeme tradiční i moderní pohledy na kapitálovou strukturu a její optimální formy, např. optimální dluhové poměry a věrohodné úrovně ocenění vlastního a cizího dluhového kapitálu. Právě ekonomicky věrohodné ocenění zásadního vlastního kapitálu je v praxi často problematické. Tato klíčová složka celkového kapitálu označovaná v praxi equity pak vyjadřuje finanční a ekonomickou sílu, stabilitu a finanční nezávislost dané společnosti a je dnes zásadní pro její ocenění a tržní, investorské a věřitelské vnímání. Budeme se věnovat užití tržní diskontní míry a nákladů kapitálu, postupně odvodíme celkové tržní náklady kapitálu v praxi standardně smíšeně financované firmy. Následně si takovou firmu komplexně oceníme v hladině tržní hodnoty (market value). POUŽITÉ ZKRATKY: MA (management accounting) manažerské účetnictví a jím nastolované efektivní finanční a ekonomické řízení CM (corporate management) firemní, podnikové, případně organizační ekonomické a finanční řízení 12 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

13 FM (financial management) finanční řízení (často v praxi postavené na datech a struktuře finančního účetnictví) WACC (weighted average cost of capital) používá se jako diskontní odúročovací míra (r) vyjadřující alternativní náklady investovaného a zapojeného kapitálu PV (present value) současná hodnota NPV (net present value) čistá současná hodnota IRR (internal rate of return) vnitřní výnosová míra investice, tj. diskontní sazba, při níž je NPV Ing. Tomáš Petřík MANAŽERSKÉ ROZHODOVÁNÍ investice = 0, v praxi se nazývá i tzv. vnitřním výnosovým procentem CG (capital gearing) kapitálová páka dluhový poměr DOPLŇKOVÉ ZDROJE A LITERATURA: 1) PETŘÍK, T. Ekonomické a finanční a řízení firmy Manažerské účetnictví v praxi I a II. Grada Publishing, 2005 a ) CIMA and ACCA lectures, study and terminology. Absolvoval VŠE v Praze, Fakultu národohospodářskou s finanční specializací (1994). Působil jako asistent auditora, daňový poradce, obchodní ředitel renomované auditorské firmy, jako finanční ředitel ve společnosti Expandia a CFO v obchodním zastoupení americké firmy Caterpillar S. A. Poté pracoval jako výkonný ředitel české výrobní a obchodní firmy v oblasti realit a stavebnictví, v české pobočce německé firmy ThyssenKrupp a ve společnosti Body International Brokers (člen burzy BCPP) jako ekonomický a finanční ředitel. V současnosti pracuje jako nezávislý manažerský a business konzultant. Zaměřuje se na oblast manažerského účetnictví, controlling a finanční řízení, moderní corporate management, aplikace systémů ekonomického řízení, včetně komplexního řízení nákladů firem (doplněné procesním pojetím a metodou ABC/ABM) a jejich začlenění do IT systémů, FIS a MIS atd. Navrhuje optimální organizační a manažerské struktury společností, korporátní a business strategie, systémy efektivní a interaktivní motivace a výkonnostního řízení, včetně relevantních KPI/KSI. Specializuje se i na související oceňování společností/businessu (firm and business valuation) a řízení jejich hodnoty a výkonnosti (value and performance management). Kontakt na autora: petrik.ing@mybox.cz, petrik.tom@gmail.com Tabulky a informace pro daně a podnikání 2011 Cílem publikace je poskytnout přehled nejdůležitějších pojmů, sazeb, čísel, postupů a údajů z daňových zákonů a ze zákonů s nimi souvisejících. 420 stran cena 255 Kč vazba brožovaná KNIŽNÍ TIP V publikaci naleznete např.: sazby a postupy výpočtů potřebné ke správnému stanovení výše daňové povinnosti ze všech daňových oblastí, termíny, které je třeba dodržet, daňové odpisy, sazby cestovních náhrad, vyměřovací základy pro pojistné na zdravotní pojištění a sociální zabezpečení, přehled dávek nemocenského pojištění a státní sociální podpory, přehled judikatury Evropského soudního dvora z daňové oblasti, sazby daní v Evropské unii a dalších vybraných států. Publikaci lze objednat na obchod@wkcr.cz, tel nebo na adrese Wolters Kluwer ČR, a. s., U Nákladového nádraží 6, Praha 3. Při osobním nákupu přímo v nakladatelství získáte slevu 15 %. FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/

14 Jak zvolit správnou kalkulační metodu Boris Popesko Tradiční manažerské účetnictví definuje celou řadu metod nákladových kalkulací, které v zásadě řeší stále aktuální problematiku kvantifikace nákladů ve vztahu k výkonu organizace. I když bylo o nákladových kalkulacích popsáno množství informací, řada firem v současné době stále řeší otázku, jakou metodu kalkulace zvolit, aby byla pro organizaci co nejvhodnější. Cílem tohoto článku je prezentovat argumenty pro podporu jednotlivých používaných kalkulačních metod a napomoci uživatelům definovat jejich výhody a nevýhody, což jim usnadní volbu odpovídající metody kalkulace v praxi. Základní charakteristiky kalkulace aproblémy s jejím využitím Zjednodušeně řečeno představuje nákladová kalkulace výpočetní postup, který nám umožňuje přiřadit výrobku, službě nebo jinému typu produktu náklady, které jsou s jeho tvorbou spojeny. Pro vyjádření objektu spotřeby nákladů, tedy předmětu kalkulace, používáme pojem nákladový objekt (cost object). Vyjádření účelovosti vynaložení nákladu ve vztahu k nákladovému objektu dosahujeme pomocí přiřazování nákladů (cost assignment). Náklady přiřazené nákladovému objektu můžeme obecně rozdělit na přímé a nepřímé. Přímé náklady lze přesně přiřadit nákladovému objektu, protože mezi nimi a objektem alokace existuje přímá exkluzivní vazba. Pro přiřazení tohoto typu nákladů se používá termín přímé přiřazení nákladů (cost tracing). Na druhé straně nepřímé náklady většinou není možné nákladovému objektu přiřadit přímo, protože tyto náklady jsou zpravidla společné pro více nákladových objektů. Pokud tedy chceme přiřadit nákladovému objektu tento typ nákladů, musíme použít určitý přepočet. Pro tento typ přiřazení s použitím zprostředkující veličiny používáme pojem nákladová alokace (cost allocation). Nákladová alokace je tedy procesem přiřazování nákladů v případě, že neexistuje přímý exkluzivní vztah mezi nákladem a výkonem. Při nákladové alokaci tedy používáme určitou zprostředkující veličinu, pomocí které přiřazujeme nepřímé náklady objektu alokace. Tato veličina bývá označována termínem rozvrhová základna (allocation base, recovery base), která bývá nejčastěji používána u tradičních nákladových systémů nebo také jako vztahová veličina (cost driver), u moderních procesních nákladových systémů (activity-based costing). 14 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

15 Obr. 1: Přiřazení nákladů objektu JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU Přímé náklady Přímé přiřazení Nákladová alokace Nepřímé náklady? Nákladový objekt Základním problémem spojeným s nákladovými kalkulacemi je zřejmá nejasnost vztahů mezi nepřímými náklady a podnikovými výkony (nákladovými objekty). Zatímco u materiálových a přímých mzdových nákladů jsou manažeři schopni relativně transparentně popsat dopad jejich změny na výkony nebo naopak popsat změnu jejich výše při změně objemu nebo struktury výkonů, u nepřímých nákladů, při aplikaci tradičních postupů atradičních systémů řízení nákladů, zůstávají tyto vazby zpravidla skryty. Nepřímé náklady, režijní náklady nebo fixní náklady jsou v organizaci zpravidla vynakládány společně pro více produktů a nelze jednoznačně stanovit podíl jejich spotřeby u jednotlivých výrobků či produktů. Změna struktury nákladů a výkonů na nákladovou kalkulaci Jedním ze zásadních problémů, které komplikují nákladovou kalkulaci, jsou i významné změny, které se v podnikatelském prostředí v uplynulých desetiletích odehrály a které se odrazily ve struktuře vykonávaných činností a struktuře nákladů organizací. V uplynulých desetiletích došlo v souvislosti s technologickým rozvojem, růstem objemu výrobních kapacit, odstraňováním tržních překážek a růstem konkurence k významnému nárůstu struktury režijních činností, které jsou organizace nuceny vykonávat. Tyto změny se významně promítly i do struktury nákladů organizací. V uplynulých desetiletích jsme svědky celé řady jevů, které mají za následek dramatický nárůst nepřímých, resp. režijních nákladů na úkor nákladů přímých. Tradiční podnik v první polovině 20. století byl charakterizován přibližně 10% podílem režijních nákladů. Podstatnou část nákladů firem v té době činily přímé materiálové a mzdové náklady. Není se čemu divit, tehdejší jednoduché, manuálně intenzivní technologie, používání tradičních materiálů, relativně nenároční zákazníci a omezené množství doprovodných činností prováděných podnikem měly za následek, že režijní náklady nepředstavovaly nijak významný element a pro manažery byla jejich alokace výkonům velmi snadná. V současné době podíl nepřímých (režijních) nákladů činí v průměrných výrobních organizacích často FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/

16 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING více než 50 % celkových nákladů. Zvláštní situace existuje navíc v sektoru služeb, kde se náklady velice často vyznačují obtížnou možností alokace. Zde podíl nepřímých nákladů může činit v některých případech i více než 80 % celkových nákladů. Zvýšený podíl nepřímých nákladů významně komplikuje jejich přiřazení. Nejenom že se riziko nesprávné alokace nepřímých nákladů s růstem jejich podílu zvyšuje, vzhledem k jejich složitější struktuře a různorodosti prováděných režijních činností se komplikuje také hledání správné rozvrhové základny, pomocí které se tyto nepřímé náklady na výkony rozpočítávají. Základní typy nákladových kalkulací V uplynulých desetiletích byla detailně popsána celá řada kalkulačních metod a postupů a většina z nich byla i prakticky odzkoušena v podnikové praxi. Obecným cílem těchto metod bylo podat co nejpřesnější a nejvěrohodnější informace o výši a struktuře nákladů výkonu. Tyto jednotlivé metody se od sebe liší způsobem využití, principem alokace režijních nákladů, rozsahem alokovaných nákladů, charakterem technologie transformačního procesu, počtem vstupů a výstupů transformačního procesu nebo jinými speciálními parametry. I když je komplexní přehled všech dostupných kalkulačních metod relativně rozsáhlý, celá řada z nich představuje velmi specifické kalkulační nástroje, které jsou využitelné pouze za určitých podmínek a ve specifických formách výrob. Tyto metody zpravidla nejsou pro běžný podnik využitelné. V zásadě dnes existují tři možnosti, jakou metodu nákladové kalkulace zvolit. Tyto tři varianty se nejvíce liší způsobem, jakým jsou alokovány režijní, resp. fixní náklady výkonu. První možností je situace, kdy se uživatel rozhodne použít kalkulaci úplných nákladů (tj. takovou, která přičítá předmětu kalkulace všechny podnikové náklady) apoužije objemové přiřazení režijních nákladů. Tuto metodu kalkulace nazýváme přirážkovou nebo také zakázkovou kalkulací (absorption costing). Druhou možností je také využití kalkulace úplných nákladů s tím rozdílem, že přiřazení nepřímých nákladů bude provedeno dle měření výkonu prováděných režijních činností. Tuto metodu kalkulace označujeme jako kalkulace podle aktivit (activity-based costing). Poslední variantou, kterou může uživatel zvolit, je taková, při níž režijní, resp. fixní náklady nebude výkonu alokovat v plné výši a jejich část ponechá nealokovánu. Tento princip je podstatou kalkulace variabilních nákladů (variable costing) (viz obrázek 2 na straně 17 ). Pojďme si nyní tyto kalkulační metody srovnat, definovat jejich výhody a nevýhody a objasnit, v jakých typech organizací a pro jaké účely jsou jednotlivé kalkulační metody vhodné. Kalkulace přirážková Přirážková kalkulace je v tuzemských podmínkách stále nejčastěji používanou metodou kalkulace. Výzkumy provedené v uplynulých letech (Popesko, Novák, 2008; Novák 2009) ukázaly, že v letech byla tato kalkulace využívána u % českých výrobních podniků. Vysoká míra její popularity je způsobena také tím, že její využívání ve formě typového kalkulačního vzorce bylo před rokem 1990 tuzemským podnikům zákonem předepisováno. Přirážková (někdy označovaná také jako zakázková) kalkulace je založena na přiřazování nepřímých 16 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

17 JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU Obr. 2: Základní typy nákladových kalkulací Kalkulační metoda (metoda alokace režijních nákladů) Kalkulace plných nákladů Kalkulace neúplných nákladů Tradiční přirážková kalkulace Kalkulace podle aktivit Kalkulace variabilních nákladů nákladů pomocí zvolené, hodnotově nebo naturálně vyjádřené rozvrhové základny. Na základě rozvrhové základny je poté vypočtena hodnota koeficientu režie či režijní přirážka, která vyjadřuje podíl nepřímých nákladů připadajících na jednotku rozvrhové základny. Čím vyšší tedy bude hodnota zvolené rozvrhové základny u konkrétního výkonu, tím vyšší podíl režijních nákladů bude tomuto výkonu přiřazen. Přirážkovou kalkulaci lze ukázat na konkrétním příkladě. Přepokládejme, že výrobní podnik ve sledovaném období evidoval přímé materiálové náklady vhodnotě 55 mil. Kč, přímé mzdové náklady v hodnotě 15 mil. Kč a nepřímé náklady v hodnotě 75 mil., které rozdělil do výrobní režie ve výši 30 mil. Kč a správní režie v hodnotě 45 mil. Kč. Podnik se rozhodl, že pro výrobní režii stanoví jako rozvrhovou základnu přímé mzdy a pro správní a odbytovou režii přímé náklady. Vypočtené sazby režie poté budou 200 % pro výrobní režii (30/15) a 50 % pro správní a odbytovou režii [45 / ( )]. Výsledná kalkulace pro dva zvolené výrobky pak může vypadat následovně: Tab. 1: Přirážková kalkulace výrobek A výrobek B přímý materiál 200 Kč 100 Kč přímé mzdy 50 Kč 100 Kč výrobní režie 100 Kč 200 Kč správní a odbytová režie 125 Kč 100 Kč náklady celkem 475 Kč 500 Kč cena výrobku 550 Kč 550 Kč zisk na výrobek 75 Kč 50 Kč FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/

18 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING Takto provedená kalkulace produktů má několik neoddiskutovatelných výhod. V první řadě je její konstrukce značně snadná a nenáročná. Pro provedení kalkulace není nutné zjišťovat žádné dodatečné informace než ty, které jsou běžně dostupné v účetních výkazech. Její druhou významnou výhodou je její téměř univerzální využitelnost. Díky zjednodušenému, často podílovému, přiřazování nepřímých nákladů ji lze uplatnit u jakkoliv heterogenní výroby. Zde však výčet jejích výhod končí. Daleko širší bude výčet jejich nevýhod a omezení. Základní nevýhoda přirážkové kalkulace tkví ve volbě správné rozvrhové základny. Zatímco u výrobní režie v našem příkladě můžeme předpokládat, že její značná část bude závislá na objemu přímé práce, potažmo přímých mezd, u správní a odbytové režie tento předpoklad nelze obecně akceptovat. Odbytové a správní náklady nemají zpravidla žádnou souvislost s výší přímých materiálových a mzdových nákladů produktu a jejich alokace pomocí námi zvolené rozvrhové základy má čistě nahodilý charakter (arbitrary allocation). Zahrnutí nákladů vzniklých z různých příčin do souhrnných skupin, jakou je správní a odbytová režie v našem příkladě, a volba neodpovídající rozvrhové základny zpravidla vede ke značné nepřesnosti přirážkové kalkulace. Jednotlivé výrobky mohou být významně rozdílné na spotřebu různých obslužných režijních činností, jako je údržba, konstrukční příprava, odbyt a vyjednávání se zákazníky nebo balení a expedice. Takto nastavená kalkulace potom vede ke značnému zprůměrování nepřímých nákladů přiřazených produktů. Praxe ukázala, že přirážková kalkulace ve velké části případů nadhodnocuje náklady standardních velkosériových výkonů, které jsou proporcionálně nenáročné na spotřebu obslužných režijních činností, a naopak podhodnocuje náklady speciálních malosériových výkonů, které spotřebovávají nadprůměrný objem těchto obslužných činností. Standardní nenáročné výrobky se tak společnosti jeví jako málo ziskové, na druhé straně speciální malosériové výkony se jeví jako vysoce ziskové, i když skutečnost může být opačná. Orientace firmy na zdánlivě ziskové speciální malosériové výkony pak může spustit spirálu vyšších nároků na režijní útvary, jejichž náklady začnou v důsledku nedostatečné kapacity narůstat. I když kalkulace mohou dále ukazovat, že jednotlivé výkony jsou ziskové, hospodářský výsledek firmy se začne propadat do červených čísel. Dalším zásadním omezením přirážkové kalkulace je skutečnost, že fixní výpočet režijních přirážek předpokládá ustálené využití výrobních kapacit. Při výkyvech v kapacitě nastává situace, kdy je stabilní objem fixních nákladů rozpočítáván na různý objem výkonů, čímž dochází k výkyvům v nákladech na jednotku výkonu. Náklady na jednotku jsou tak v důsledku měnícího se objemu výroby při různých situacích rozdílné. V jakých situacích je tedy vhodné přirážkovou kalkulaci využít? I přes své nedostatky má přirážková kalkulace stále široké uplatnění zejména v případech, kdy by uplatnění sofistikovanějších kalkulačních metod nebylo efektivní. V případě, že má organizace nízký podíl nepřímých nákladů, relativně stabilní skladbu výkonů, její výkony jsou velmi podobné a neexistují mezi nimi významné rozdíly v objemu spotřeby režijních činností. Za takovýchto podmínek může přirážková kalkulace přinést uspokojivé výsledky s relativně nízkými náklady. 18 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011

19 JAK ZVOLIT SPRÁVNOU KALKULAČNÍ METODU Kalkulace variabilních nákladů Kalkulace variabilních nákladů, v praxi také někdy označovaná jako metoda krycího příspěvku, se stala v tuzemských podmínkách velmi populární zejména v 90. letech. Výzkumy provedené v letech ukázaly její využití až u 29 % tuzemských podniků, i když v posledních letech míra jejího využití poněkud klesá. Kalkulace variabilních nákladů představuje odlišný koncept od kalkulace přirážkové zejména z toho důvodu, že výkonu zde nejsou přiřazovány fixní náklady, které s těmito výkony zpravidla nesouvisí. Kalkulace variabilních nákladů vychází z předpokladu, že přiřazování fixních nákladů výkonu je pracné, nepřesné a nemělo by tak být vůbec prováděno. Daleko přesnější je přičítat výkonu jen variabilní náklady a tyto výkony posuzovat podle toho, jaký příspěvek nad rámec svých variabilních nákladů dokázal vygenerovat. Druhým důvodem, který vysokou míru rozšíření tohoto typu kalkulace zapříčinil, je skutečnost, že současné podniky se díky velmi turbulentnímu hospodářskému prostředí, zkracujícím se životním cyklům výrobků a služeb a také kratším dodávkovým cyklům potýkají s významnými výkyvy využití svých kapacit. V souvislosti s těmito problémy tedy vzrůstá význam odděleného sledování variabilních a fixních nákladů a také potřeba nástroje, který by umožnil řízení volných kapacit a přispěl by k maximalizaci zisku. Právě tyto možnosti nabídla kalkulace variabilních nákladů, která je díky absenci alokace fixních nákladů relativně jednoduchá na výpočet a využití. Kalkulaci variabilních nákladů lze také demonstrovat na jednoduchém příkladu. Základem kalkulace je výpočet příspěvků na úhradu pro jednotlivé výrobky, které se vypočtou jako rozdíl mezi cenou a variabilními náklady. Suma těchto příspěvků na úhradu pak slouží jednak k pokrytí fixních nákladů organizace a po jejich úhradě generuje de facto čistý zisk. Tab. 2: Kalkulace variabilních nákladů výrobek A výrobek B... celkem cena výrobku 550 Kč 550 Kč... variabilní náklady 250 Kč 200 Kč... příspěvek na úhradu (u) 300 Kč 350 Kč... celkový příspěvek (U) Kč fixní náklady Kč zisk Kč Kalkulace variabilních nákladů má oproti přirážkové kalkulaci značné výhody. Základní výhodou je odstranění často nepřesné alokace fixních nákladů. Tato nepřesná alokace fixních nákladů způsobuje zkreslení výsledné kalkulace, a deformuje tak informace týkající se profitability jednotlivých výrobků zejména v situacích, kdy dochází k výkyvům ve výrobní kapacitě. Základní výhodou této kalkulace je, že příspěvek na úhradu narozdíl od jednotkového zisku je absolutně nezávislý na míře využití výrobních kapacit. Při jejich výkyvech nám naopak přirážková kalkulace FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/

20 MANAŽERSKÉ ÚČETNICTVÍ A CONTROLLING může poskytovat nesprávné informace o ziskovosti výrobků a může nastat situace, kdy se rentabilní výrobek jeví jako nerentabilní. Shrnuto, kalkulace variabilních nákladů v první řadě poskytuje adekvátní informace pro řešení řady rozhodovacích úloh při pevné kapacitě a v krátkém období, umožňuje rychlejší orientaci v sortimentní výhodnosti výkonů, v úvahách o cenových změnách a v rozhodnutích typu vyrobit či koupit, resp. pokračovat či zrušit provádění výkonů. Důvodem je zejména blízký vztah variabilních nákladů k nákladům, které jsou pro řešení daného problému či úkolu relevantní, a naopak vyloučení fixních nákladů jako irelevantních. Na druhé straně je ale nutné poznamenat, že tato metoda byla konstruována pro jiný účel, než je komplexní řízení nákladů firmy. Metoda variabilních nákladů slouží nejčastěji jako nástroj řízení výrobkového portfolia v krátkém období v případě, že dochází k výkyvům cen a objemu prodávaných výrobků. Lze pomocí ní lehce stanovit, jak se zachovat při nenaplnění výrobních kapacit nebo naopak při nutnosti volit mezi objednávkami, a lze také stanovit minimální cenu, při které je ještě výhodné vyrábět. Metoda variabilních nákladů ovšem není schopna stanovit to, co je nejdůležitější vlastností každé kalkulace, tj. vyčíslit co nejpřesněji úplné náklady na určitý výkon nebo výrobek. S fixními náklady pracuje nejčastěji jako s celkem, o jehož strukturu a přiřazení výkonům se nestará. Poskytuje velmi omezené informace o struktuře a příčinách spotřeby fixních, resp. režijních nákladů. Jde tedy spíše o určitý doplňkový manažerský nástroj využitelný v určitých situacích a provozovaný paralelně s jinými systémy kalkulací než o kalkulaci samotnou, která má tvořit základ nákladového řízení. Otázkou tedy není, kterou kalkulaci využít, zda plných či variabilních nákladů, ale k jakým rozhodovacím úlohám využít jednotlivé typy kalkulací. Kalkulace podle aktivit (activity-based costing) Poslední metodou, kterou si v tomto srovnání představíme, je kalkulace podle aktivit (activity-based costing). Jedná se o relativně novou metodu kalkulace, která byla konstruována v USA v 80. letech 20. století a v České republice se její první aplikace objevily až koncem 90. let. V současné době je ABC kalkulace dle výše zmíněných výzkumů provedených v letech využívána u 5 7 % organizací. ABC kalkulace pro přiřazování nákladů objektů používá měření skutečných fyzických výkonů jednotlivých prováděných činností a aktivit. V praxi se ukázalo, že tento postup je jedinou možností, jak eliminovat paušalizovaní nákladů v různých objemových způsobech jejich alokace. Zprostředkovaný vztah mezi nákladem a výkonem nám již netvoří zkreslující rozvrhová základna, ale skutečné aktivity a činnosti, které podnik provádí s cílem tvorby výkonů. V rámci této metody tedy sledujeme náklady a jejich tok podél prováděných procesů a aktivit a těmto skutečnostem odpovídá i způsob jejich přiřazování. Kalkulace podle aktivit je zpravidla tvořena ve dvou fázích. V první fázi jsou kalkulovány tzv. jednotkové náklady aktivit (JNA), tedy náklady na jednotku sledované aktivity. Ty jsou vypočteny tak, že se nejdříve stanoví celkové náklady aktivit (CNA), které představují hodnotu nákladů spotřebovaných danou aktivitou ve sledovaném období. Pro každou aktivitu se stanoví vztahová veličina (cost driver, CD), která představuje měřítko, jímž je měřen její výkon. Dále se stanoví objem vztahových veličin ve sledovaném období, 20 FINANČNÍ ŘÍZENÍ & CONTROLLING V PRAXI 6/2011