Chov srnce obecného (Capreolus capreolus)

Transkript

1 Chov srnce obecného (Capreolus capreolus) Chov srnce obecného (Capreolus capreolus)... 1 Historie... 1 Zoologické zařazení... 1 Rozšíření... 2 Legislativa... 3 Zoologie... 4 Ekologie... 5 Choroby zvěře... 8 Infekční (nakažlivá) onemocnění... 8 Parazitární onemocnění... 9 Alimentární (dietetické) poruchy Citovaná a doporučená literatura: Historie Srnčí zvěř je u nás původní druh. Zoologické zařazení kmen: třídy: řádu: podřád: čeledi: podčeledi: rodu: druh: obratlovci (Vertebrata) savci (Mammalia) sudokopytníků (Artiodyctyla) přežvýkavců (Ruminatia) jelenovitých (Cervidae) jelenů (Cervinae) srnec (Capreolus) srnec obecný (Capreolus capreolus) Kromě toho jsou uznávány dva poddruhy (někdy označovány jako zeměpisné formy), a to srnec obecný západní, který žije na území Evropy, Malé Asie až po Zakavkazsko. Druhým poddruhem je srnec obecný sibiřský, žijící na východ od Kaspického jezera a Uralu.

2 Rozšíření Srnčí zvěř je naší nejrozšířenější teritoriální zvěří. Vyskytuje se ve všech našich honitbách alespoň jako zvěř přebíhavá. Vývoj stavů srnčí zvěře můžeme nejlépe posoudit na základě údajů o ročních odstřelech. Do roku 1929 se tyto odstřely pohybovaly řádově mezi a kusy ročně. Po roce 1930 se roční odstřel zvýšil na 40 až kusů. V 70. letech se podle statistických výkazů pohybovali jarní kmenové stavy srnčí zvěře v českých zemích od 195 do kusů. Odstřel v roce 1989 byl kusů. V roce 2007 odstřel činil kusů. Rozšíření srnčí zvěře v Evropě

3 Rozšíření srnčí zvěře v ČR Legislativa Doba lovu srnce obecného je stanovena podle zákona 449/2001 Sb., o myslivosti, upraveno vyhláškou č. 245 ze dne 7. června 2002 o době lovu jednotlivých druhů zvěře a bližším podmínkám provádění lovu. Srnec se loví od 16. května do 30. září, srna a srnče od 1. září do 31. prosince. Celoročně lze srnce obecného lovit v oboře, která pro něj byla zřízena a byly pro něj v daném roce určeny minimální a normované stavy. Lov srnce obecného v ČR úlovek (ks) Rok

4 Zoologie Pojmenování: Samec Srnec Samice Srna Mládě Srnče Výška v kohoutku u srnce je 68 až 75cm, u srny 67 až 72cm. Tělo má krátké válcovité, s dlouhým štíhlým krkem a štíhlými běhy. Délka těla srnce je 95 až 110cm, srny 90 až 100cm. Ocas (kelka) je dlouhý 3 až 5cm a je ukrytý v srsti. Hmotnost srnce je 14 až 25kg, srny 12 až 20kg. Růst tělesné hmotnosti srnčat vrcholí v prosinci (ve věku sedmi měsíců). V tu dobu dosahují dobře vyspělá srnčata 9 až 15kg, což je 50 až 60% hmotnosti dospělých jedinců. V osmém měsíci života (v lednu) dochází u srnčat k dočasnému poklesu hmotnosti. Teprve v březnu se začíná hmotnost srnčat opět zvyšovat a v květnu ve věku 11 měsíců dosahuje 60 až 70% hmotnosti dospělých jedinců. Růst tělesné hmotnosti srnce i srny vrcholí ve věku jednoho roku. Zvyšování tělesné hmotnosti má rychlý nárůst do věku tří let, potom se mírně zpomalí a nejvyšší je ve věku pěti až šesti let. Srnčí zvěř je naším nejmenším druhem jelenovitých žijící v Evropě. Srnčí zvěř žijící na severu a v nížinách bývá větší než srnčí z jihu a z míst ležících výše nad mořem. V Evropě se mění ještě velikost srnčí zvěře od východu k západu. Nelze ovšem jednoznačně prohlásit, že se bude tělesná hmotnost vždy zvyšovat ve směru od západu k východu a od jihu k severu. Významný vliv na průměrnou tělesnou hmotnost bude mít nejen to, v které části republiky populace žije, ale také v jaké nadmořské výšce. Polohu podle světových stran a nadmořskou výšku lze tedy považovat za významný faktor ovlivňující klima daného životního prostředí zvěře. Hlavním klimatickým faktorem, který ovlivňuje tělesnou hmotnost, je průměrná zimní teplota. Čím bude průměrná zimní teplota nižší, tím větší energetickou zátěž bude zvěři působit udržování tepelné regulace. Velikost ztráty tepla je podmíněna poměrem velikosti povrchu těla k jeho objemu. Proto v podmínkách s nízkou průměrnou zimní teplotou budou mít větší zátěž organismu jedinci konstitučně (celkový tělesný stav) a kondičně slabší. Trvalá zátěž slabé jedince stále oslabuje a pokud působí další faktory, jako je výskyt parazitóz, tak dochází k jejich častému úhynu. Stále působící drsné klimatické podmínky mají kladný vliv na tělesnou hmotnost. Naopak krátkodobě větší poklesy teplot v některých zimách působí výrazné snížení hmotnosti zvěře až o 32% u srnců a 38% u srnčat. Dědičný vliv se na tělesnou hmotnost uplatňuje v menší míře a je výrazně překrýván vnějšími faktory životního prostředí. Dalším vlivem, který ovlivňuje tělesnou hmotnost, je kapacita prostředí (potravní nabídka, krytové a klidové podmínky). Populace srnčí zvěře žijící v lesních porostech, kde je zastoupení jehličnanů nad 60% a kde je často rušena denní rekreací a turistikou, má hmotnost o 2,1kg nižší proti populaci žijící na okraji lesních porostů a v polích. Zvyšující se délka okrajů lesních porostů v sousedství zemědělských kultur působí v kladném směru na tělesnou hmotnost. Obdobná závislost byla zjištěna i u podílu rozptýlené zeleně v krajině. Výrazný pokles hmotnosti ovlivňují především onemocnění. Hmotnost se podle výskytu parazitů

5 snižuje u jedince o 2,8 až 35,7 %. Největší pokles byl zaznamenán u mladé zvěře. Značný vliv na hmotnost zvěře má také populační hustota. Vysoká hustota vytváří v populaci napjaté vnitrodruhové vztahy zvláště po rozpadu zimních tlup. Silnější jedinci si obsadí výhodnější domovské okrsky a nadbytečná mladá zvěř, která neemigruje bude vytlačena na okraj okrsků, kde jsou nevýhodné potravní i klidové podmínky. Tato zvěř, místo aby v době vegetačního růstu zvyšovala svou tělesnou kondici, ztrácí hmotnost. V každé takové okrajové populaci se najde zvěř konstitučně a kondičně podprůměrná. Také tělesná velikost srnce je velice proměnlivá a rozměry dospělých jedinců z různých geografických oblastí mohou být velmi rozdílné. Plynulé změny tělesné velikosti srnčí zvěře jsou patrné zpravidla až při srovnání geograficky vzdálenějších populací. Na evropském kontinentu je známo, že v některých oblastech (Španělsko, Karpaty, Chorvatsko) se vyskytují srnci mohutnější, jednoznačné geografické tendence k postupným změnám jsou však zjišťovány jen výjimečně. Změny ve velikosti jsou patrné i při srovnání populací ze západní, střední a východní Evropy. Rozdíly ovšem nejsou příliš velké. Tělesná velikost je biologická vlastnost, která má značný adaptivní význam a její změny přímo působí na schopnost jedinců a populací úspěšně se vyrovnávat s podmínkami vnějšího prostředí. Srnčí zvěř má dlouhé a velice štíhlé běhy. Zadní jsou zřetelně delší než přední, což umožňuje daleké i vysoké skoky. Hlava je poměrně krátká, kuželovitá, světla jsou velká tmavá, a slecha poměrně dlouhá. Natáhne-li a sklopí srnčí zvěř krk, má její tělo klínovitý tvar, který umožňuje rychlý běh. Její tělo ale není přizpůsobeno k vytrvalému běhu na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř umí sice prudce a rychle odskočit velkými skoky, ale při pronásledování rychle ztrácí síly, takže je snadno predátory uštvána. Poměrně špatně se pohybuje v mělké půdě nebo v hlubokém sněhu, plave však dobře. V letní období je tělo srnčí zvěře kryto kratší, přiléhavou, rezavě červenohnědou srstí. Vyskytují se též individuální barevné odstíny, jako plavožluté, žlutavé, světle červené, tmavě červené až šedočervené. V zimním období je zbarvení srnčí zvěře méně výrazné, převládá hlavně šedohnědá, která může mít světle šedý až tmavě šedý tón. Zimní srst je delší, hustší a hrubší. Má sice poměrně málo podsady, zato je podstatně silnější než letní srst, takže vytváří velice dobrý izolační obal těla. Srst právě narozených srnčat je hnědá až žlutohnědá, bohatě zdobená bílými až žlutobílými skvrnami. Skvrny začínají po jednom měsíci pozvolna mizet a asi ve dvou měsících se ztratí docela. Ekologie Srnčí zvěř má velice ráda okraje mlazin a hustých keřovitých podrostů rozptýlené zeleně v krajině, ať to jsou trvalé nebo dočasné remízky nebo břehové porosty podél vodotečí a mokřadů. Úživnost přírodního prostředí je v současné době pro srnčí zvěř velmi nízká. Zemědělci v zájmu vyšších výnosů zemědělských produktů vytvořili z krajiny kdysi velmi bohaté na vegetaci plochu, která neposkytuje vhodné krytové podmínky a vhodnou pestrost potravní nabídky. Lesní prostředí se proti minulým stoletím také výrazně změnilo. Z přírodních lesních porostů ubyla pestrá skladba celé řady listnáčů a převládl svým zastoupením smrk a borovice. Místo přirozené obnovy lesa nastoupila všude velkoplošná umělá obnova, která je chráněna před zvěří a buření chemicky a mnohdy i mechanicky stavbou nákladných

6 oplocenek. Hospodářský způsob jednotlivě nebo skupinově výběrný, který znamenal mimořádný přínos pro kvalitu životního prostředí, byl vytlačen intenzivními způsoby hospodaření. Když zhodnotíme současnou úživnost biotopů, a to jak lesního, tak i polního, zjistíme, že je několikanásobně nižší, než byla v minulosti a odpovídá chovu srnčí zvěře s minimální populační hustotou. Pokud chceme chovat kvalitní srnčí zvěř v lovecky využitelných stavech je třeba se v první řadě starat o to, aby podmínky prostředí co nejvíce odpovídaly jejím potřebám. Se zhoršenými podmínkami prostředí se v současné době potýkají všechny naše druhy zvěře. Především je značně omezena potravní nabídka. Srnčí se přitom zaměřuje na selektivní výběr potravy s vysokým obsahem živin. Tomuto účelu odpovídá stavba jejího trávicího traktu, který je relativně malý a přijatá potrava jím rychle prochází. Ostatní druhy naší zvěře mají trávicí trakt přizpůsoben k využívání obtížněji stravitelné potravy s menší koncentrací energie a vyšším zastoupením balastních látek. To má za následek, že jsou tyto druhy méně náročné na kvalitu potravy a že vystačí se spásáním objemné vegetace, popř. s menším množstvím jadrných krmiv. Naproti tomu pro srnčí zvěř jsou snadno stravitelná energeticky bohatá krmiva. Ani neomezená nabídka kvalitních krmiv nevyvolá trávicí komplikace, protože zvěř v přírodě konzumuje dostatek jiné potravy. Pokud má srnčí zvěř dlouhodobě k dispozici pouze objemná krmiva, která nedokáže dostatečně využít, trpí nedostatkem živin (kvalitativní hladovění). Tím, že srnčí zvěř bere potravu výběrovým způsobem, jsou vzniklé škody na polních plodinách až na výjimky způsobeny většinou rozšlapáním. Jiná je situace v lesních porostech, kde srnčí zvěř hledá doplňkovou potravu (měkké dřevnaté části) v množství a druzích potřebných k uspokojení fyziologických potřeb. Způsobuje tak pomístně nemalé škody. Denní aktivita je rozdělena na pastvení, které během 24 hodin vyplňuje asi 15 až 20%, přežvykování 20 až 25%, odpočinek 30až 40%, spánek 5%. Požadované množství potravy je přímo závislé na skladbě zvěře, ročním období, kvalitě prostředí a atraktivnosti ostatních bioklimatických podmínek biotopu. Bezprostředně upotřebitelná nabídka potravy pro zvěř podléhá silným a často krátkodobým změnám, jak během roku, tak během dne. Srnčí zvěř má malý objem předžaludku (2 až 5,8 litrů). Tím pádem srnčí zvěř v jedné pastevní periodě příjme málo potravy. Jsou tedy nutné časté pastevní cykly (11 12 za den). Srnčí přijímá potravu prakticky každé dvě hodiny, přičemž si bachor nikdy zcela nezaplní, maximálně do 60 % svého objemu. Počet period přežvykování pak souhlasí s počtem pastevních cyklů. Větší část příjmu potravy včetně přežvykování připadá na denní dobu, která je v současnosti značně ovlivněna pohybem lidí v krajině. Stresovaná zvěř pak hledá klid i potravu v hustých lesních mlazinách, kde potom dochází ke zvýšenému poškozování porostů. Zimní období představuje pro všechny volně žijící živočichy kritické období, kdy přírodní podmínky provádí výběr, kterým jsou odstraněny všechny slabé a nadpočetné kusy. Naše spárkatá zvěř se tomuto období přizpůsobila sezónními změnami v metabolismu i chování. Důležitou roli v energetické bilanci srnčí zvěře během zimního období hraje její schopnost ukládat si zásobní energii v tukové tkáni (běli). Energie obsažená v tělním tuku může být v případě potřeby rychle mobilizována, což umožní překlenout krátkodobý nedostatek potravy. Pokud srnčí zvěř nemá na podzim dostatečnou možnost vytvořit si potřebné tukové zásoby, musí případný nedostatek energie během zimního období krýt zvýšeným odbouráváním svalové tkáně. Získávání dodatečné energie ze svaloviny je však možné pouze v omezeném rozsahu a znamená značnou zátěž organismu. Zda si srnčí zvěř vytvoří během podzimu dostatek energetických zásob, závisí přitom na dvou podstatných

7 faktorech. V prvé řadě je to dostatečná nabídka kvalitativně hodnotné potravy. Zároveň musí zvěř mít možnost potravu také optimálně využít. Samotný dostatek kvalitní potravy na pastevních plochách nestačí, pokud tato nemůže být zvěří v důsledku častého zneklidňování pravidelně v potřebném množství přijímána. Kromě toho také špatný zdravotní stav zvěře (např. silné napadení parazity) má za následek výrazně zhoršené využití dané potravní nabídky. Dostatek kvalitních krmiv, které zvěř přijímá v podzimním období, umožní tvorbu nezbytných tukových zásob. V přirozených podmínkách, kde jsou v potravní nabídce zastoupeny energeticky bohaté plody (žaludy, kaštany aj.) se zvěř může dostat do dobré kondice z těchto přirozených zdrojů. Pokud tyto zdroje v prostředí chybějí, je vhodné právě v této době podávat jadrná krmiva. V polovině prosince dochází k postupnému poklesu příjmu krmiv. Zároveň se sníží intenzita metabolismu a čas věnovaný aktivitě poklesne na 35-40% dne. Sníží se počet pastevních period a rovněž dojde ke změnám v trávicím traktu zvěře. Zvěř je v této době zaměřena především na šetření energie. Dostatečné podzimní zásoby tělesného tuku jsou u srnčí zvěře pro přežití zimního období rozhodující a je třeba si uvědomit, že ani intenzivní přikrmování kvalitními krmivy v zimě nedokáže nahradit nedostatky v podzimním období. Vlivem změn v trávicím traktu zvěř hůře tráví přijatá krmiva a při jednorázové nadměrné konzumaci snadno stravitelných krmiv hrozí poruchy trávení. Pokud chceme zvěř i v tomto období přikrmovat, je nutné dbát na zásady podávání krmiv. Zvěř by měla mít především stále přístup ke krmivu. Každá nepravidelnost v podávání krmiv se projeví jeho zhoršeným využitím. Je třeba krmit pouze kvalitními krmivy s nízkým obsahem nestravitelných látek. Velmi vhodným doplňkem jadrných krmiv jsou dužnatá krmiva, která příznivě působí na průběh bachorové fermentace. V zimě zvěř potřebuje především klid, aby vydávala co nejméně energie. Každé vyrušení zvěře znamená podstatné ztráty energie. Důležité je i umístění přikrmovacích zařízení. Ta by se měla nacházet v blízkosti stávanišť zvěře a v krytu, aby zvěř nebyla rušena a nemusela přecházet na velké vzdálenosti. Srnčí zvěř by se měla přikrmovat pokud možno pravidelně v malých dávkách, aby zvláště jadrné krmivo nekonzumovali pouze silnější jedinci, kteří si vždy vynutí přednostní příjem potravy v nadbytečném množství. Zvláště je třeba vynechat z přikrmovacích dávek pšenici, která je dieteticky nevhodná. Seno, kterým se přikrmuje, se nesmí kropit slanou vodou, abychom nenutili zvěř k většímu příjmu soli, než skutečně potřebuje. Pohybová aktivita srnce a srny je rozdílná, konkrétně při pastvení je srnec stále v pohybu, zatímco srna často na delší dobu zůstává stát na jednom místě. Srnčí zvěř má velice dobrý čich a sluch, pohybující předměty rozlišuje velice dobře. Během roku dochází k změnám chování srnčí zvěře. První, nejdelší období, se vyznačuje společným životem obou pohlaví v tlupách. Začíná většinou v srpnu a končí v polovině března. Je to období, které se vyznačuje minimálními projevy nesnášenlivosti. Sdružené rodinné skupiny se v říjnu spojují s dalšími skupinami a vytvoří se tlupy, které můžeme pozorovat celou zimu. Počet kusů v tlupě je ovlivňován mnoha ekologickými faktory, jako je potravní nabídka, kryt apod. Větší počty zvěře v tlupách vytváří polní srnčí zvěř. Období pobytu v tlupách končí zpravidla v polovině března, kdy se srnci jako první vzdalují od zimních tlup. Hormonální změny a narůstající agresivita srnců způsobí postupný rozpad zimních tlup. Srnci, zvláště věkově i kondičně vyspělejší, se stávají nesnášenlivými a postupně se vzdalují od zimních tlup do letních pobytových domovských okrsků, vzdáleny mnohdy i několik kilometrů. Srnci, kteří vycházejí z období bojů, ve kterém se upravuje jejich sociální postavení v populaci, jako úspěšní, většinou hájí své teritorium z minulé sezóny, popřípadě jiné volné. Ostatní dospělí srnci s nižším

8 hodnostním postavení většinou neobhájí žádné teritorium a jsou nuceni odejít do přilehlých, ale někdy i vzdálených domovských okrsků. Podobný osud čeká i roční a dvouleté srnce, kteří projevují prvky teritoriality, a proto jsou teritoriálním srncem vyhnáni z místa zrození, zpravidla natrvalo. Rozpad zimních tlup zakončují srny, které se většinou i se srnčaty vracejí do svých původních domovských okrsků. Období bojů a obhajování teritoria je velmi dokonalý přírodní mechanizmus, který má zajistit optimální podmínky pro reprodukci kondičně nejlepší zvěři místní populace. Za teritorium lze považovat území v honitbě, které splňuje v současných podmínkách požadavky srnce na vhodnost expozice, dostatečný klid, kryt, dostatek potravní nabídky pro denní pastevní periody. Velikost teritoria je přímo úměrná kvalitě daného prostředí. Říje začíná v polovině července podle klimatických poměrů a trvá přibližně 4 týdny. Jako adaptační mechanizmus se u srnčí zvěře vyvinula tzv. latentní březost, která spočívá v tom, že růst vajíček je vlivem nedostatečného vyživování téměř zanedbatelný. Toto období trvá 4,5 měsíce. Tato adaptace umožní srnčí zvěři po říji dostatečnou regeneraci sil a vytvoření rezervních látek před dobou vývoje plodu. Mláďata se rodí do vhodných klimatických podmínek. Srna klade od poloviny května do začátku června nejčastěji 2, výjimečně 1 nebo 3 srnčata na chráněné místo. Kojí je až do 6 měsíců. Srnčata se osamostatní ve věku 12 měsíců. Pohlavně dospívají v jednom roce života. Choroby zvěře Úspěšný chov srnčí zvěře je závislý na celé řadě faktorů, avšak rozhodující podmínkou je a zůstane dobrý zdravotní stav. Na zhoršené životní podmínky reaguje zvěř snižováním hmotnosti, zhoršením kondice a sníženou odolností proti vnějším vlivům, v konečné fázi popřípadě až úhynem. Škála příčin poruch zdraví je rozsáhlá a ve většině případů je úhyn způsoben kombinací několika příčin. Infekční (nakažlivá) onemocnění Onemocnění tohoto druhu se podílejí na úhynech srnčí zvěře v průměru 10%. Vzteklina S výskytem vztekliny u srnčí zvěře se můžeme setkat v celé Evropě, včetně území našeho státu. Původcem onemocnění je virus, který napadá nervový systém, způsobuje zánět mozku a míchy a vede nevyhnutelně k smrti postižených jedinců. Hlavním zdrojem nákazy jsou lišky, které se podílejí více než 90% na celkovém výskytu vztekliny u nás. K nakažení dochází nejčastěji proniknutím infekční sliny do rány, způsobené útokem vzteklé lišky. Inkubační doba (doba od nakažení do vypuknutí choroby) je závislá na místě průniku nákazy do organismu. Čím je infikovaná rána blíže mozku, tím je inkubační doba kratší. U srnčí zvěře se pohybuje zpravidla mezi 3 až 6 týdny. Typickým příznakem vztekliny u srnčí zvěře je, stejně jako u všech volně žijících zvířat, ztráta plachosti. Z ostatních příznaků bývá často hojný výtok slin a vydávání různých atypických bečivých zvuků. Pozorovány bývají rovněž poruchy koordinace pohybu různého typu. Nemocné kusy se někdy pohybují do kruhu, narážejí do stromů a předmětů, chůze je potácivá a obtížná.

9 V pokročilejším stadiu choroby dochází k ochrnutí pánevních i hrudních končetin a zvěř bezvládně leží. Dosti typické je křečovité vytočení krku a hlavy. Onemocnění vrcholí obrnou dýchacích svalů, zvíře namáhavě a sténavě dýchá, křečovitě škube celým tělem, dostavuje se bezvědomí a úhyn. Klinický průběh trvá obvykle 4 až 7 dní. Parazitární onemocnění Původci této skupiny onemocnění jsou organismy, které část nebo celý svůj život žijí v těle hostitele na jeho úkor. Plicní červivost Plicní červivost srnčí zvěře způsobuje plicnivka jelení a plicnivka srnčí. Plicnivka jelení je hlístice o velikosti 40 až 80mm, parazitující v průdušnici a v průduškách. Vývoj tohoto druhu je přímý, bez mezihostitele. Dospělí paraziti kladou vajíčka s larvou, která zvěř vykašlává, spolkne a s trusem odchází do vnějšího prostředí. V něm se larvy v závislosti na teplotě a vlhkosti stávají během 4 až 15 dnů invazními. Po spasení zvěří cestují invazní larvy přes stěnu střeva, mízními a krevními cestami do plic, kde za 25 až 30 dní dosahují dospělosti a celý cyklus se opakuje. Plicnivka srnčí je hlístice o velikosti 10 až 15mm. Parazituje přímo v plicní tkáni v nejmenších průdušinkách. Má nepřímý vývoj a jejím mezihostitelem jsou různé druhy suchozemských plžů. Cesta larev z plic do vnějšího prostředí je obdobná jako u předchozího druhu. Malé plicnivky jsou v ČR značně rozšířené. Průměrný výskyt je 25%, v některých oblastech až 100%. V průběhu roku je rozšíření rovnoměrné. Červivost trávicího traktu Převážná většina těchto parazitů je společná více druhům spárkaté přežvýkavé zvěře i domácím přežvýkavcům. Společným znakem těchto parazitů je přímý vývoj. Dospělé samičky kladou vajíčka, které odcházejí trusem do vnějšího prostředí, kde se za příznivých podmínek líhnou larvy, které jsou schopné přežívat letní sucha i nízké teploty v zimě. Vývoj larvy trvá do invazního stadia při optimálních podmínkách (teplo, vlhkost) podle jednotlivých druhů 7 až 21 dní. K nakažení zvěře dojde spasením potravy s invazními larvami, které se uchytí v trávicím traktu zvěře a dospějí v nového jedince. Hlístice mechanicky zraňují střevní sliznici a vyvolávají její zánět. Parazitací hlístic dochází k ovlivnění bakteriální mikroflóry trávicího traktu a ke změně schopnosti trávení. Gastrointestinální nematodi jsou rozšířeni po celém území ČR, v průměru u 50% srnčí zvěře. V průběhu roku bývá výskyt největší v dubnu a v červnu. Motoličnatost jater U srnčí zvěře mají význam dva druhy motolic motolice jaterní a motolice obrovská. Oba druhy parazitují v játrech, liší se lokalizací a velikostí. Motolice jaterní je plochý červ velikosti 8 až 13mm, listovitého tvaru a cizopasí převážně ve žlučovodech jater. Motolice obrovská dosahuje 40 až 100mm délky a 18 až 37mm šířky a parazituje přímo v jaterní tkáni. Vývoj obou druhů motolic je stejný, patří mezi cizopasníky s nepřímým vývojem. Vajíčka motolic se z jater dostávají do střeva a trusem do vnějšího prostředí. K dalšímu vývoji je nutné vlhké prostředí (stojatá voda,

10 kaluže, podmáčené pastviny apod.), kde se z vajíčka líhne larvička, která se aktivně pohybuje a vniká do mezihostitele. Nedospělé motoličky při své cestě do žlučovodů poškozují tkáň jater, kde vytvářejí chodbičky naplněné krví a detritem (drť odumřelých buněk). Dospělé motolice způsobují zánět žlučovodů a jaterní tkáně, vedoucí k dystrofickým (poruchy látkové výměny) změnám. Srnčí zvěř je velice citlivá především k invazi motolice obrovské, kdy nastává úhyn již při výskytu 2 až 4 motolic v játrech. Střečkovitost Střečkovitost je značně rozšířené a závažné onemocnění srnčí zvěře. Střečci patří do třídy hmyzu. Dospělci připomínají mouchu. Onemocnění zvěře způsobují larvy střečků. Podle lokalizace larev rozeznáváme střečkovitost nosní (nosohltanovou) a střečkovitost podkožní. U srnčí zvěře parazitují dva druhy nosních střečků hojně střeček hltanový, vzácně střeček šedočerný a jeden druh podkožního střečka střeček srnčí. Dospělí střečci žijí v jarních a letních měsících, nejčastěji v květnu a v červenci. Oplodněné samičky nalétávají na zvěř a kladou vajíčka na srst zvěře, v případě nosních střečků vystřikují kapičky tekutiny s larvami do nozder zvěře. Dospělí střečci žijí krátkou dobu, jeden až dva týdny. Nakladené larvy se provrtávají kůží do podkoží a putují do oblasti hřbetu a beder, nosních dutin a hltanu. V průběhu roku se larvy vyvíjejí a postupně zvětšují, takže následující jaro dosahují velikosti 3 až 4cm a na jaře až v létě vypadávají nebo je zvěř vykašlává na zem, kde se kuklí. Stadium kukly trvá 1 až 2 měsíce. Potom vylétá dospělý střeček a celý cyklus se opakuje. Larvy střečků dráždí místo, kde parazitují, vyvolávají záněty podkoží a nosních dutin. Zvěř je zneklidňována, špatně přímá potravu, bývá apatická, hubne a často dochází k úhynu. Alimentární (dietetické) poruchy Vyčerpání tukových rezerv Pro srnčí zvěř je rozhodující vliv výživy v podzimním období. Toto období je čas tvorby tukových podkožních a útrobních zásob, které jsou během zimy spotřebovány a poskytují rozhodující zdroj energie. Sebeintenzivnější přikrmování v zimě nemůže nahradit význam tukových zásob z podzimu, neboť zvěř v zimě není schopna dodanou potravu zužitkovat v nadbytku. Velmi často se setkáváme s případy, že srnčí zvěř, především při tvrdší nebo déle trvající zimě, hyne v důsledku naprostého vyčerpání tukových rezerv. Příčinou bývá buď nedostatečné vytvoření tukových zásob na podzim, nebo jejich naprosté spotřebování v zimním období. Příjem nevhodné potravy Opatření proti těmto vlivům spočívají především v dodržování zásad správného přikrmování. Úhyn srnčí zvěře často způsobuje nadměrný příjem zrnin, dieteticky nevhodné potravy a přechod na zelenou pastvu v jarním období. Problémem u srnčí zvěře je nadměrný příjem řepky v době přirozeného nedostatku potravy. Řepka je pro zvěř vysoce atraktivní krmivo s nízkým procentem sušiny, vysokým obsahem vody, vysokým obsahem bílkovin a nepatrným podílem hrubě vlákniny. U zvěře dochází k těžkým poruchám funkce trávicího traktu, jmenovitě k nadmutí a pěnivému kvašení bachorového obsahu, následně k porušení

11 bachorová mikroflóry, k zánětu žaludku a střev, což v mnoha případech vede k úhynu zvěře. Otravy zvěře Intoxikace srnčí zvěře mohou být způsobeny celou řadou látek. a) biologických toxiny, plísně b) anorganických těžké kovy z exhalací, průmyslová hnojiva c) organických pesticidy

12 Citovaná a doporučená literatura: Červený, J., 2003: Encyklopedie myslivosti, Ottovo nakladatelství, Praha, 591 s. ISBN Drmota, J., Kolář, Z., Zbořil, J., 2007: Srnčí zvěř v našich honitbách, Grada, Praha, 256 s. Hanzal, V., 1993: Myslivost v obrazech zoologie. Českomoravská myslivecká jednota, Praha, 102s. Rakušan, C., Wolf, R., Kolář, Z., 1998: Chov a lov zvěře. Myslivost, s.r.o, Praha, 198 s. Vach, M., 1993: Srnčí zvěř, Silvestris. Uhlířské Janovice, 402 s. Vach, M., 1999: Myslivost, Silvestris. Uhlířské Janovice, 368 s. Vodňanský, M.,2002: Adaptace srnčí zvěře na zimu Význam zimního krmení Zabloudil, F., Vala, Z., 2008: Srnčí zvěř její životní potřeby v současnosti Myslivost 3/2008, str. 50