VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA. Katedra cestovního ruchu. Obor cestovní ruch

Transkript

1 VYSOKÁ ŠKOLA POLYTECHNICKÁ JIHLAVA Katedra cestovního ruchu Obor cestovní ruch Využití parahotelových ubytovacích zařízení v rozvoji sociálního cestovního ruchu v České republice bakalářská práce Autor: Eva Zachová Vedoucí práce: Ing. Ivica Linderová, PhD. Jihlava 2014

2

3 Prohlašuji, že předložená bakalářská práce je původní a zpracoval/a jsem ji samostatně. Prohlašuji, že citace použitých pramenů je úplná, že jsem v práci neporušil/a autorská práva (ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů, v platném znění, dále též AZ ). Souhlasím s umístěním bakalářské práce v knihovně VŠPJ a s jejím užitím k výuce nebo k vlastní vnitřní potřebě VŠPJ. Byl/a jsem seznámen s tím, že na mou bakalářskou práci se plně vztahuje AZ, zejména 60 (školní dílo). Beru na vědomí, že VŠPJ má právo na uzavření licenční smlouvy o užití mé bakalářské práce a prohlašuji, že s o u h l a s í m s případným užitím mé bakalářské práce (prodej, zapůjčení apod.). Jsem si vědom/a toho, že užít své bakalářské práce či poskytnout licenci k jejímu využití mohu jen se souhlasem VŠPJ, která má právo ode mne požadovat přiměřený příspěvek na úhradu nákladů, vynaložených vysokou školou na vytvoření díla (až do jejich skutečné výše), z výdělku dosaženého v souvislosti s užitím díla či poskytnutí licence. V Jihlavě dne... Podpis

4 Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí bakalářské práce Ing. Ivice Linderové, PhD. za odborné vedení práce, cenné rady, konzultace a připomínky.

5 Copyright 2013 Eva Zachová

6 Abstrakt ZACHOVÁ, Eva: Využití parahotelových ubytovacích zařízení v rozvoji sociálního cestovního ruchu v České republice. Bakalářská práce. Vysoká škola polytechnická Jihlava. Katedra cestovního ruchu. Vedoucí práce: Ing. Ivica Linderová, PhD. Stupeň odborné kvalifikace: bakalář. Jihlava stran. Cílem bakalářské práce je analyzovat možnosti využití parahotelových ubytovacích zařízení v oblasti sociálního cestovního ruchu v České republice. Práce poukazuje na specifické požadavky na ubytovací zařízení cílových skupin sociálního cestovního ruchu, charakterizuje parahotelová ubytovací zařízení a zabývá se možnostmi lepšího využití parahotelových ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu. Výsledky ukazují, jaké jsou možnosti využití parahotelových ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu a jakým vybavením by mělo parahotelové ubytovací zařízení disponovat, aby bylo využitelné v sociálním cestovním ruchu. Klíčová slova Mimosezóna. Parahotelové ubytovací zařízení. Požadavky. Sociální cestovní ruch. 6

7 Abstract ZACHOVÁ Eva: Use of non-hotel accommodation facilities in social tourism development in the Czech Republic. Bachelor thesis. College of Polytechnics Jihlava. Department of tourism. Supervisor: Ing. Ivica Linderová, PhD. Grade of qualification: bachelor. Jihlava pages. The objective of the bachelor thesis is to analyse possibilities of use of non-hotel accommodation in the area of social tourism in the Czech Republic. The thesis focuses on specific requirements of accommodation facilities for particular groups of people in social tourism. It defines non-hotel accommodation and concerns itself with possibilities of better use of non-hotel accommodation in social tourism. The results not only show possible options of non-hotel accommodation in social tourism, but they also define appropriate accommodation facilities which are used in social tourism. Key words Non-hotel accommodation. Off season. Requirements. Social tourism. 7

8 Obsah Seznam tabulek... 9 Úvod Ubytovací zařízení v sociálním cestovním ruchu Parahotelová ubytovací zařízení a jejich specifika Vymezení parahotelových ubytovacích zařízení Parahotelová ubytovací zařízení a jejich postavení v cestovním ruchu Sociální cestovní ruch Sociální cestovní ruch a jeho význam Best practises využití ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu Přínosy využití parahotelových ubytovacích zařízení pro rozvoj cestovního ruchu Analýza využití parahotelových ubytovacích zařízení v cestovním ruchu v České republice Cíl a metodika zkoumání Parahotelová ubytovací zařízení v České republice pro sociálně slabší skupiny Parahotelová ubytovací zařízení specializovaných organizací v České republice Možnosti využití parahotelových ubytovacích zařízeních v sociálním cestovním ruchu Závěr Seznam použité literatury

9 Seznam tabulek Tabulka 1: Vybavení chatové osady podle tříd Tabulka 2: Vybavení kempu podle tříd Tabulka 3: Vybavení ubytování v soukromí podle tříd Tabulka 4: Vývoj mládeže a seniorů od roku 1989 do roku Tabulka 5: Parahotelová ubytovací zařízení vybraných portálů Tabulka 6: Přehled komerčních parahotelových ubytovacích zařízení v České republice Tabulka 7: Organizace sdružující sociálně znevýhodněné osoby v České republice

10 Úvod Ubytovací služby patří k základním službám sociálního cestovního ruchu. Z hlediska konkurence na trhu cestovního ruchu a stále rostoucím požadavkům zákazníků je nezbytné ubytovací zařízení neustále přizpůsobovat poptávce. Pokud chce ubytovací zařízení získat postavení na trhu, musí nabízet specifické produkty pro vybrané cílové skupiny. K ubytovacím zařízením patří tzv. parahotelové ubytovací zařízení, ve kterých shledáváme potenciál pro rozvoj sociálního cestovního ruchu. Cílovými skupinami sociálního cestovního ruchu jsou rodiny s dětmi, mládež, zdravotně postižené osoby a senioři. Hlavním cílem bakalářské práce je analyzovat možnosti využití parahotelových ubytovacích zařízení v oblasti sociálního cestovního ruchu v České republice. Na cíl navazují dvě výzkumné otázky. První výzkumnou otázkou zjišťujeme, jaké jsou možnosti využívání parahotelových ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu. Ve druhé výzkumné otázce nás zajímá, jakým vybavením by mělo disponovat parahotelové ubytovací zařízení, aby bylo využitelné pro vybrané cílové skupiny v sociálním cestovním ruchu. Práce je rozdělena do tří částí, a to teoretické, analytické a návrhové. V teoretické části se věnujeme především terminologii parahotelových ubytovacích zařízení a charakteristikou vybraných cílových skupin. V analytické části jsme prostřednictvím analýzy sekundárních dat zjišťovali nabídku parahotelových ubytovacích zařízení pro vybrané cílové skupiny. Zajímalo nás, jaké jsou možnosti využití parahotelových ubytovacích zařízení v rámci sociálního cestovního ruchu v České republice a zda existují specializované organizace s vlastním parahotelovým ubytovacím zařízením. Poslední součástí práce je část návrhová. Jejím cílem je navrhnout možnosti lepšího využití parahotelových ubytovacích zařízení v České republice. Návrhy jsou zaměřeny na možnosti získání finančních prostředků v podobě dotačních programů a zvýhodněných úvěrů, na specifické vybavení ubytovacích zařízení, na orientaci na mimosezónní produkty a na propagaci ubytovacích zařízení. 10

11 1 Ubytovací zařízení v sociálním cestovním ruchu Ubytovacím zařízení se rozumí objekty, prostory nebo plochy, kde je veřejnosti poskytováno ubytování za úplatu. Je to součást základní infrastruktury cestovního ruchu. Bývá spojeno se stravovacími službami v plném nebo omezeném rozsahu a případně i s poskytováním dalších služeb. Dělí se na celoroční nebo sezónní ubytovací zařízení hotelového typu, tedy hotel, hotel garni, motel, botel a ubytovací zařízení parahotelového typu (Pásková, Zelenka, 2002, s. 300). Oficiální jednotná klasifikace ubytovacích zařízení České republiky [32] definuje ubytovací zařízení jako provozovnu, která je určena pro prodej zboží nebo poskytování služeb spotřebitelům. Musí být trvale a zvenčí viditelně označena jménem a příjmením osoby odpovědné za činnost provozovny, dále prodejní nebo provozní dobou určenou pro styk se spotřebiteli, nejedná-li se o stánek nebo obdobné zařízení a kategorií nebo třídou ubytovacího zařízení poskytujícího přechodné ubytování. Stavbou ubytovacího zařízení není bytový ani rodinný dům a stavby pro rodinnou rekreaci. Ubytovací zařízení se zařazují podle druhu do kategorií, a to hotel, motel, pension a ostatní ubytovací zařízení jako ubytovny, koleje, internáty, skupiny chat nebo bungalovů a kempy, které jsou vybavené pro poskytování přechodného ubytování [32]. Podle slovenské vyhlášky č. 277/2008 Sb. [45], kterou se stanovují klasifikační znaky na ubytovací zařízení a jejich zařazování do kategorií a tříd, je ubytovací zařízení budova, prostor nebo plocha, ve které se veřejnosti celoročně poskytuje za úhradu přechodné ubytování a s ním spojené služby. Ubytovacím zařízením je i sezónní ubytovací zařízení poskytující ubytování a s ním spojené služby maximálně devět měsíců v roce Parahotelová ubytovací zařízení a jejich specifika Termín parahotelové ubytovací zařízení neboli parahotelnictví je používán od 60. let. Označuje souhrn veškerých forem ubytování, s výjimkou hotelového typu. Patří sem turistická ubytovna, chatová osada, objekt individuální rekreace a kemp (Pásková, Zelenka, 2002). 11

12 Gúčik (2010, s. 65) rozlišuje ubytování hotelového a nehotelového (parahotelového) typu, kam řadí turistickou ubytovnu, chatovou osadu, kemp a navíc tábořiště a ubytování v soukromí Vymezení parahotelových ubytovacích zařízení K parahotelovým ubytovacím zařízení patří turistická ubytovna, chatová osada, objekt individuální rekreace, kemp, tábořiště a ubytování v soukromí. Jedná se o ubytovací zařízení nižší kategorie, než jsou ubytovací zařízení hotelového typu. Turistickou ubytovnu definujeme jako jednoduše zařízené ubytovací zařízení s větším počtem lůžek v ubytovacích místnostech. Často bývá bez celodenního provozu a bez možnosti stravování. V České republice je většinou ve vlastnictví spolků, turistických klubů a tělovýchovných jednot (Pásková, Zelenka, 2002, s. 297). Podle Doporučeného standardu ubytovacích služeb zpracovaného Ministerstvem pro místní rozvoj [13] je turistickou ubytovnou jednodušší ubytovací zařízení pro přechodné ubytování hostů s větším počtem lůžek, které se zařazuje do dvou tříd označených hvězdičkami. Vyhláška č. 277/2008 Sb. Slovenské republiky navíc uvádí, že hosté v turistické ubytovně mají k dispozici společné sociální zařízení [45]. Chatovou osadou rozumíme ubytovací zařízení pro přechodné ubytování hostů výhradně v chatách, bungalovech či srubech. Jedná se o lokalitu s koncentrovaným výskytem chat nebo rekreačních domků (Pásková, Zelenka, 2002, s. 113). Slovenská vyhláška č. 277/2008 Sb. [45] vymezuje chatovou osadu jako ubytovací zařízení pro přechodné ubytování hostů výhradně v dvoulůžkových až čtyřlůžkových pokojích. Chatová osada může být vybudována jako samostatný areál, který musí splňovat všechny náležitosti, nebo jako součást kempu, pro kterou platí stejné klasifikační znaky jako pro samostatný areál, ale vstupní prostory s recepcí a všechny ostatní zařízení jsou společné, nebo jako depandance hotelového zařízení, kde hotelové zařízení poskytuje pro hosty ubytované v chatové osadě celý rozsah služeb odpovídající příslušné třídě chatové osady (tabulka 1). 12

13 Tabulka 1: Vybavení chatové osady podle tříd Třída vstupní prostory *** ** * recepce s nepřetržitou službou, informační panel, orientační plán, telefon k dispozici recepce s denní službou min. 16 hodin, informační panel, orientační plán, telefon k dispozici recepce s denní službou min. 16 hodin, informační panel, orientační plán, telefon k dispozici pohostinské služby v areálu celodenní občerstvení a prodej základních surovin v areálu nebo do 500 m celodenní občerstvení a prodej základních surovin v areálu nebo do 500 m celodenní občerstvení a prodej základních surovin ubytovací objekty předsíň, kuchyňka, obývací místnost, min. 1 ložnice a hygienické zařízení předsíň, hygienický kout a ložnice předsíň nebo krytá terasa a ložnice lůžková kapacita 1 ložnice max. 3 lůžka 1 ložnice max. 4 lůžka, možné i palandy 1 ložnice max. 4 lůžka, možné i palandy hygienické zařízení součástí ubytovacího objektu společné, každý ubyt. objekt má oddělený prostor na umývadlo s tekoucí vodou společné, na 100 lůžek bez hygien. zařízení 8 umývadel s tekoucí vodou ve společných objektech sprchy v rámci každého ubytovacího objektu na 100 lůžek 6 sprch, z toho 3 pro muže a 3 pro ženy na 100 lůžek 4 sprchy, z toho 2 pro muže a 2 pro ženy, teplá voda k dispozici 4 hodiny večer WC v rámci každého ubytovacího objektu na 100 lůžek 6 WC pro ženy, 3 WC a 3 pisoáry pro muže, do 80 m na 100 lůžek 4 WC pro ženy, 2 WC a 2 pisoáry pro muže, do 100 m výměna prádla utěrky po 3 dnech, povlečení 1 x týdně utěrky a povlečení 1 x týdně utěrky a povlečení 1 x týdně doplňkové služby poskytování informací, společenská místnost poskytování informací, společenská místnost poskytování informací komunikace parkovací prostor u recepce vstupní prostor a přístupové cesty za snížené viditelnosti osvětleny parkovací prostor u recepce vstupní prostor a přístupové cesty za snížené viditelnosti osvětleny parkovací prostor u recepce vstupní prostor a přístupové cesty za snížené viditelnosti osvětleny Zdroj: Zpracované podle vyhlášky č. 277/2008 Sb., 2013 Objektem individuální rekreace je rekreační objekt, který je ve vlastnictví účastníka cestovního ruchu a který umožňuje realizaci rekreačních aktivit spadajících mimo veřejné formy cestovního ruchu. Jde o objekty tzv. druhého bydlení, tedy chaty, zahradní domky, chalupy, maringotky či vagóny (Pásková, Zelenka, 2002, s. 198). Kemp je ubytovací zařízení pro přechodné ubytování ve vlastním zařízení hostů nebo v ubytovacích objektech provozovatele či jejich samostatně pronajímaných částech. 13

14 Vlastním zařízením hostů v kempu je stan, obytný přívěs, obytný automobil či maringotka. Za ubytovací objekt provozovatele považujeme chaty, stany, obytné přívěsy, mobilní buňky či maringotky. Kempy jsou zařazovány do čtyř tříd (tabulka 2). Je zde možnost parkování motorových vozidel u ubytovacích objektů nebo na vyčleněné ploše pro parkování. Kemp disponuje společným sociálním zařízením [13]. Dle Páskové a Zelenky (2002, s. 133) kemp představuje vymezenou plochu s hygienickým zařízením pro přechodné ubytování ve vlastním zařízení hostů, případně i ve zpravidla jednopodlažních ubytovacích objektech provozovatele nebo v jejich samostatně pronajímatelných částech. Součástí kempu mohou být možnosti zábavy, sportování, obchody a stravovací zařízení. Vyhláška č. 277/2008 Sb. [45] Slovenské republiky mimo těchto definic uvádí, že kemp je umístěný v přírodním prostředí s travnatými plochami a rovným terénem pod ubytovacími zařízeními. Areál kempu je oplocený nebo jinak přírodně ohraničený s uzamykatelnou bránou. Na Slovensku patří do této kategorie i minikemp, který představuje doplňkové zařízení jiným kategoriím. Tabulka 2: Vybavení kempu podle tříd Vybavení kempu Třída **** *** ** * možnost parkování ano ano ano ano prostor kempu je ohraničen ano ano ano ano prostor kempu je osvětlen ano ano ano ano prostor pro ohniště ano ano ano ano podmínky pro praní a žehlení prádla ano ano pro 100 hostů k dispozici: pro ženy 3 WC, 4 umyvadla, 2 sprchy pro muže 2 WC, 2 pisoáry nebo WC, 4 umyvadla, 2 sprchy ano ano ano - nepřetržitě teplá voda ano ano - bezbariérové WC - ano ano - bezbariérová hygienická kabina ano - - ubytovací zařízení je označeno nápisy ano ano ano ano telefon ano ano ano - Zdroj: Zpracované podle MMR - Doporučeného standardu ubytovacích služeb,

15 Tábořiště patří k jednoduchým sezónním ubytovacím zařízením, která poskytují možnost ubytování ve vlastních ubytovacích zařízeních. Areál tábořiště je označený a přírodou ohraničený. Disponuje zdrojem pitné vody, WC oddělené pro muže a ženy a nádobami na odpadky (Gúčik, 2010, s. 198). Vyhláška č. 277/2008 Sb. Slovenské republiky [45] doplňuje, že za snížené viditelnosti je tábořiště centrálně osvětleno. Přijímání hostů se uskutečňuje na vyhrazeném a vyznačeném místě s nejméně s osmihodinovou službou soustředěnou v čase nejčastějšího příchodu a odchodu hostů. Ubytování v soukromí zahrnuje ubytování hostů v soukromých domech, bytech, chatách nebo chalupách. Patří k základní formě ubytování ve vědeckém cestovním ruchu a agroturistice. Při ubytování v soukromí se obvykle pronajímá celý objekt, např. rodinný dům, chata, chalupa nebo jeho část, tedy pokoj. V zahraničí se využívají i malé kempy pro ubytování v soukromí (Gúčik, 2004). Ve vyhlášce č. 277/2008 Sb. [45] se uvádí, že ubytování v soukromí představuje ubytování hostů v pokojích v rodinných domech, nebo je na tento účel poskytován celý objekt, jako rodinný dům, prázdninový dům, rodinná chalupa nebo rodinná chata. Do této kategorie spadá i prázdninový byt. Pro tento typ ubytovacího zařízení platí určité klasifikační znaky, a to vybavenost podle objektu, hygienické zařízení podle pokoje, vstupní prostory podle pokoje a výměna prádla stejná pro pokoj i objekt. Doporučený standard ubytovacích služeb zpracovaného ministerstvem pro místní rozvoj [13] navíc uvádí, že se ubytování v soukromí člení do čtyř tříd (tabulka 3). 15

16 Tabulka 3: Vybavení ubytování v soukromí podle tříd Minimální vybavení závazné pro všechny třídy na jednu osobu na jednu kuchyň pro třídu ** a vyšší kompletní příbor (nůž, lžíce, vidlička, lžička) talíř (hluboký, mělký, dezertní) sklenice, hrnek plynový nebo elektrický vařič s alespoň dvěma plotýnkami chladnička konvice na přípravu čaje včetně sítka jednotné příbory a nádobí v dobrém stavu, nikoliv hliníkové plynový nebo elektrický sporák s troubou a čtyřmi plotýnkami kávovar pro třídu *** a vyšší velmi kvalitní nádobí, příbory a potřeby na vaření kvalitní sporák s troubou a grilem mraznička dřez cukřenka mixer nebo robot hrnce, kastroly a poklice (velké, střední, malé), 1 velký hrnec pro 6 a více osob, pánev na smažení mísa nůž na krájení, naběračka, otvírač konzerv, lahví a vývrtka prkénko, cedník, struhadlo kartáč nebo houba na mytí nádobí nádoba na odpad, smeták, lopatka, koště, prachovka, hadr na podlahu, kbelík, 2 utěrky na nádobí (výměna min. 1x za 3 dny) stolní souprava na koření skříňka na příbory nebo oddělená zásuvka podnos nádoba na ukládání chleba džbán na vodu mačkadla na citrusy váleček na těsto kuchyňské nůžky mikrovlnná trouba k dispozici je čaj, káva, cukr, sůl a základní koření pro každou osobu sklenka na víno a šálek s podšálkem Zdroj: Zpracované podle MMR Doporučeného standardu ubytovacích služeb, Parahotelová ubytovací zařízení a jejich postavení v cestovním ruchu V každodenní praxi se setkáváme s různými druhy a jevovými formami cestovního ruchu. Jednotliví autoři a studie nejsou sjednoceni s termíny druhy a formy cestovního ruchu (Gúčik, 2010). Gúčik (2000, s , In Gúčik 2010) uvádí, že na základě motivace návštěvníků, tj. účel, pro který návštěvníci cestují a pobývají přechodně mimo své trvalé bydliště, se jedná o druhy cestovního ruchu. Formy označuje jako příčiny, které ovlivňují cestovní ruch a ze kterých vyplývají důsledky. 16

17 Jiní autoři, jako např. Mariott, definují formy jako motivaci pro cestování a druhy jako příčinu cestování. Někteří autoři, např. Attl a Nejdl (2004, s , In Gúčik 2010), nerozlišují formy a druhy cestovního ruchu, mluví o nich jako o typech cestovního ruchu. V České republice chápeme druhy a formy cestovního ruchu obráceně. Forma cestovního ruchu znamená motivaci a druh označuje příčinu (Pásková, Zelenka 2002). Do forem cestovního ruchu patří z hlediska motivace rekreační cestovní ruch, sportovní a dobrodružný cestovní ruch, kulturní, zdravotní a lázeňský, gastronomický, obchodní, nákupní a politický (Gúčik, 2010, s. 60). V České republice zařazujeme do klasických forem cestovního ruchu např. rekreační, kulturně-poznávací, lázeňský či sportovně-rekreační cestovní ruch a formy spojené s profesními motivy jako kongresová a incentivní turistika. Existují i alternativní neboli zajímavé formy cestovního ruchu, do kterých řadíme např. kulinářskou turistiku, dark tourism nebo filmový cestovní ruch [7]. Parahotelová ubytovací zařízení mohou být využívány v mnoha formách cestovního ruchu, jako např. v kulturně-poznávacím, rekreačním či lázeňském. a) Kulturně-poznávací cestovní ruch. Kulturně-poznávací cestovní ruch se zaměřuje především na poznávání historie, historických objektů, kultury, kulturních akcí, tradic a zvyků vlastního i jiných národů. Tento typ cestovního ruchu je velmi různorodý, má význam pro úroveň vzdělanosti osob a přispívá k rozšíření kulturně společenského rozhledu obyvatelstva. Cíle jsou různorodé, od kulturní krajiny, přes zajímavá místa, až po hrady a zámky [30]. Zahrnuje několik forem a stupňů intenzity. V praxi má podobu návštěv muzeí, galerií, kulturních pamětihodností, archeologických nalezišť, hudebních, divadelních či filmových festivalů, výstav, společenských a náboženských akcí (Gúčik, 2010, s ). Mezi specifické druhy kulturního cestovního ruchu patří vlastivědná turistika, která je zaměřena na poznávání památek přírodního, archeologického, etnografického, historického a uměleckého charakteru v regionu nebo na území státu. Je spojena s fyzickým pohybem, má výchovný a poznávací charakter. Dalším druhem kulturního 17

18 cestovního ruchu je geoturistika, která má charakter vlastivědné turistiky a poznávání. Mezi hlavní motiv patří seznamování s geologickými procesy na povrchu Země. Dále sem patří náboženský cestovní ruch, který je spojen s tradicemi světových náboženství (Gúčik, 2010, s. 66). Výběr typu ubytovacího zařízení v kulturně-poznávacím cestovním ruchu ovlivňují především požadavky a preference účastníků. Náročnější účastnící, kteří preferují komfort v podobě samostatně vybaveného pokoje, s vlastním sociálním zařízením, raději volí hotely, penziony či motely. Oproti tomu nenároční účastníci, kteří nevyžadují žádný komfort, ale potřebují jednoduchou místnost pro přespání z důvodu trávení volného času mimo ubytovací zařízení, volí raději turistické ubytovny či kempy, tedy parahotelový typ ubytovacího zařízení. b) Rekreační cestovní ruch je nejrozšířenějším typem cestovního ruchu. Je realizován obvykle ve vhodném rekreačním prostředí, jehož příznivé účinky slouží k načerpání fyzických a duševních sil člověka. Rekreační cestovní ruch neznamená jen pasivní odpočinek, ale obvykle je spojen s aktivním pobytem v přírodě a uplatněním celé řady sportovních aktivit, her, zájmů, zálib a koníčků, včetně zahrádkaření či houbaření [30]. Mezi nejoblíbenější cíle turistů využívající rekreační cestovní ruch patří v létě pobyty u moře či vody a v zimě pobyty na horách. Tento typ cestovního ruchu může mít podobu individuální nebo rodinné rekreace, kterou si návštěvníci organizují sami ve vlastních zařízeních, a to na chatě nebo na rekreační chalupě (Gúčik, 2010, s. 62). Z hlediska ubytovacího zařízení v oblasti rekreačního cestovního ruchu, je důležité jeho umístění. Turisté chtějí být ubytování v blízkosti místa jejich rekreace. S tím úzce souvisí jejich představy o rekreaci. Pokud chtějí odpočívat či načerpávat síly v hotelu prostřednictvím různých procedur a wellness programů, není umístění až tak důležité, ale většinou se jedná o městská střediska. Pokud turisté preferují aktivní odpočinek, budou volit rekreační oblast nabízející různé vyžití v podobě sportů a zábavy, oblíbené jsou parahotelové ubytovací zařízení umístěné v přírodě, jako např. chaty či sruby v horských oblastech. Využívané jsou též 18

19 chatové osady nacházející se u vody, jako jezerní koupaliště a přehrady. Parahotelové ubytovací zařízení zabezpečují doplňkové služby dodavatelsky. c) Lázeňský cestovní ruch. Jedná se o druh cestovního ruchu charakteristický pobytem v lázních za účelem léčení, regenerace, odpočinku nebo získání sociálních kontaktů. Nynějším trendem jsou kondiční a preventivně-zdravotní pobyty v lázních a tzv. wellness víkendy v lázeňských hotelech. U léčebných pobytů se vždy jedná o dlouhodobý cestovní ruch (Pásková, Zelenka, 2002). Aby mohlo ubytovací zařízení lázeňský cestovní ruch nabízet, musí splňovat určité předpoklady. Patří k nim statut lázeňského města, existence přírodních léčivých zdrojů, lázeňsko-léčebné zařízení, ubytovací a stravovací kapacity, vhodné prostředí a možnost společensko-kulturního vyžití (Orieška, 1999). Současní zákazníci už nehledají pouze tradiční lázeňské léčebné nebo relaxační metody, ale čím dál tím více obrací svůj zájem na různé léčebné metody alternativního charakteru včetně indických, čínských a orientálních léčebných metod. Součástí nabídky lázeňských služeb začínají být i centra kosmetických služeb, kadeřnictví, manikúra, pedikúra i různé další služby. Tyto služby mohou většinou nabídnout ubytovací zařízení hotelového typu, jako lázeňské léčebny, hotely či penziony. Lázeňské pobyty lze rozdělit z hlediska úhrady lázeňské péče na komplexní lázeňskou léčebnou péči, příspěvkovou lázeňskou léčebnou péči a samopláteckou péči. Komplexní lázeňská léčebně rehabilitační péče patří k nejčastějším typům. Znamená to, že zdravotní pojišťovna hradí náklady na léčení, ubytování a stravování ve standardní úrovni. Ubytování je poskytováno dle možností a kapacity zařízení ve dvou kategoriích, a to kategorie A a kategorie B. Obě kategorie představují dvoulůžkový pokoj se základním vybavením, přičemž v kategorii A je sociální zařízení součástí pokoje, v kategorii B je součástí objektu. Další požadavky a vybavení, jako např. jednolůžkový pokoj, televize či lednice je považováno za nadstandard. Dalším typem je příspěvková lázeňská léčebně rehabilitační péče. Zde zdravotní pojišťovna hradí pouze výdaje na léčení, ostatní výdaje jako ubytování a stravování si pacient platí sám. Posledním typem jsou samoplátci, kteří si pobyt hradí sami, zdravotní pojišťovna nehradí nic [26]. Dnešním trendem se staly tzv. wellness víkendy, které mají charakter samopláteckých pobytů. Jedná se o programy, které nabízí ubytovací zařízení a zahrnují převážně 19

20 ubytování, stravování a doplňkové služby jako jsou léčebné procedury, masáže, kosmetika atd. Lázeňství z hlediska ubytovacích služeb lze považovat za luxusní formu, která vyžaduje specifická ubytovací zařízení. Klienti dávající přednost komfortu a pohodlí, jako je např. jednolůžkový nebo dvoulůžkový pokoj, TV, lednice, internetové připojení a vlastní sociální zařízení, volí raději lázeňské hotely, léčebny a kliniky. Tyto druhy ubytovacích zařízení nabízejí rovněž i stravování, které je většinou nabízeno formou polopenze nebo plné penze a další doplňkové služby. Dalšími ubytovacími zařízeními v lázeňském cestovním ruchu jsou parahotelové typy ubytování. Patří sem např. starší lázeňské domy mající charakter ubytovny či chatové osady nacházející se u termálních koupališť nebo v horských oblastech. Tyto typy ubytovacích zařízení disponují pokoji s větším počtem lůžek a převážně společným sociálním zařízením. Stravovací a doplňkové služby mohou být zajišťovány dodavatelsky Sociální cestovní ruch Sociální cestovní ruch vychází z obecného práva na cestování, podle něhož má každý občan, bez ohledu na své bydliště, sociální postavení či finanční situaci, právo na volný čas a svobodný způsob jeho využití. To znamená umožnit cestování co největšímu počtu lidí, zejména různým znevýhodněným skupinám, a zároveň tak obohatit jejich znalosti, podpořit jejich začlenění do společnosti a celkový osobní rozvoj. Sociální cestovní ruch může také výrazně přispět k poznávání cizích kultur a toleranci mezi národy a společenskými vrstvami [3]. Podle Globálního etického kodexu je cestovní ruch definován jako aktivita, která bývá nejčastěji spojována s odpočinkem a relaxací, dále sportem a přístupem ke kultuře a přírodě. Cestovní ruch by měl být plánován a realizován jako výhradní prostředek individuálního a kolektivního uspokojení. Aktivity cestovního ruchu by podle Globální etického kodexu cestovního ruchu měly respektovat rovnost mužů a žen, měly by podporovat lidská práva, zvláště individuální práva nejzranitelnějších skupin mezi které patří děti, starší osoby, zdravotně postižené osoby, etické menšiny a domorodé národy [20]. 20

21 Globální etický kodex dále říká, že všeobecné právo na turistiku musí být považováno za důsledek práva na odpočinek a volný čas. Za podpory veřejných orgánů by měla být rozvíjena sociální turistika, zvláště asociativní turistika, jež umožňuje všeobecný přístup k rekreaci, cestování a dovoleným. Měla by být podporována a umožňována rodinná turistika, turistika pro studenty, seniory a zdravotně postižené osoby [20] Sociální cestovní ruch a jeho význam Mezinárodní organizace sociálního cestovního ruchu (ISTO, International Social Tourism Organisation) [24], uvádí, že sociální cestovní ruch zahrnuje programy, události a aktivity, které umožňují všem populačním skupinám, zejména mládeži, rodinám, seniorům, jedincům s nižšími příjmy a handicapovaným, aby si užívali turismu a zároveň se snaží zlepšovat vztahy mezi návštěvníky a místním obyvatelstvem. Definice sociálního cestovního ruchu vychází z Globálního etického kodexu, který upozorňuje, že každý člověk na světě má právo na cestování a odpočinek. V souvislosti s cestovním ruchem pro všechny hovoříme o cílových skupinách, které jsou finančně, zdravotně či sociálně znevýhodněné (Ulrych, 2008, s. 14). Mezi tyto skupiny se řadí mládež, rodiny s nízkými příjmy, zdravotně handicapovaní a senioři. Koncept cestovního ruchu pro všechny vznikl ve Velké Británii, kde byla v roce 1989 prezentována zpráva pod tímto názvem. Byla vypracována za účelem oslovení subjektů průmyslu cestovního ruchu, aby je povzbudila k vytvoření kvalitní nabídky, která bude brát v úvahu potřeby potenciálních klientů včetně těch se speciálními potřebami v souvislosti s jejich stavem. Filozofie cestovního ruchu pro všechny splňuje podmínky kvalitního cestovního ruchu, kde kvalita znamená, že destinace vzala v úvahu všechny očekávání účastníků cestovního ruchu se speciálními potřebami a nabízí jim komfort, atraktivity a bezpečnost v souladu s právem na účast na cestovním ruchu, které je obecným právem každého člověka. (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 25) a) Cestovní ruch mládeže. Jedná se o formu cestovního ruchu, která je spojena s cestováním mladých lidí, kteří už věkem nepatří mezi děti, ale kteří ještě nejsou začleněni do určité sociálně-ekonomické skupiny. Z biologického hlediska jde o období adolescence a ranou dospělost. Účast mládeže na cestovním ruchu je ovlivněna sociálně-ekonomickou situací a fondem volného času. Mladí lidé upřednostňují 21

22 kolektivní akce s možností sociálního kontaktu a hlučnější zábavy, turistiku, sportovní a kulturní soutěže. Vyžadují jednoduché služby za přijatelné ceny. Cestování mládeže je charakteristické nezávislostí, individuálním organizováním, potkáváním se a cestováním s vrstevníky a poznáváním společnosti a kultury v navštíveném místě. (Gúčik, 2004). Cestovní ruch mládeže (mladí lidé ve věku od 15 do 26 let) reprezentují, dle statistik UNWTO, více než 20 % mezinárodního cestovního ruchu. Vzhledem k tomuto faktu je třeba vytvářet specifické produkty, které jim umožní účast na cestovním ruchu s výhodami, např. poskytování slev v podobě ISIC karet. Tato mezinárodní studentská identifikační karta je pro všechny studenty od 15 do 26 let a poskytuje různé slevy v oblastech cestování, stravování, ubytování, nakupování apod. (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 34) Na cesty se mladí lidé vydávají nejčastěji po zakončení určitého studijního cyklu, před startem profesní kariéry nebo při změně zaměstnání. Jedná se většinou o poměrně vzdělaného člověka, většinou ještě studenta, kterému je v průměru 24,5 let. Jeho hlavní motivací na účasti cestovního ruchu je poznávat jiná místa a kulturu, vzdělání, především v oblasti cizích jazyků a sbírání nových zkušeností. Dalšími důvody mohou být rekreace, zábava, volný čas a poznávání nových lidí. Obvykle se vydávají na jednu kratší a jednu delší cestu ročně. Čím zkušenějšími cestovateli jsou, tím více se vydávají mimo hlavní turistické destinace, objevují okrajové části nepříliš poznamenané turismem [37]. Nejdůležitějším faktorem, který ovlivňuje plány mladých cestovatelů, je cena. Nejčastějším typem ubytování je hostel (62 %), ovšem podíl zařízení hotelového typu neustále roste a v současnosti je na druhém místě (48 %) [37]. Nejoblíbenějšími destinacemi, které navštíví více než polovina mladých cestovatelů, jsou jižní a severní Evropa. Více než 40 % jich navštíví také severní Ameriku a východní Evropu. Za 5 let se zdvojnásobila obliba jihovýchodní Asie, Australasie, Číny a Japonska. Díky těmto novým destinacím ubývají podstatné podíly z návštěvnosti tradičních evropských destinací. Nejžádanějšími státy jsou Austrálie, USA a Francie [37]. 22

23 Nejčastějšími formami cestovního ruchu mládeže jsou jazykové kurzy v zahraničí - cílem těchto cest je naučit se nebo zdokonalit se v cizím jazyce v zemi, kde se tímto jazykem mluví, dále specializované krátkodobé pobyty v zahraničí - cílem pobytů je zdokonalit se v cizím jazyce, výměnné pobyty nebo programy v rámci středních škol. Účastníky jsou studenti středních škol, kteří v rámci pobytu bydlí v rodinách svých kolegů v zahraničí často i 6 měsíců v roce, praxe - účastníky jsou vysokoškolští studenti, kteří praxi vykonávají v rámci prázdnin, odborná praxe - účastníky jsou studenti, kteří vykonávají praxi jako část svého studia v podnicích v zahraničí a tato praxe se jim započítává do studia, au pair programy - jsou vynikající možností vyzkoušet rodinný život v zahraničí a účastníci těchto programů obvykle vykonávají činnosti jako hlídání dětí, pomoc s domácími pracemi, přičemž zároveň studují nebo se zdokonalují v cizím jazyce a pracovní tábory - organizují je organizace zabývající se dobrovolnickou činností, přičemž dobrovolníci obvykle pomáhají renovovat nebo stavět domy, vykonávají sociální, kulturní nebo archeologické aktivity. Účast v táboře obvykle vyžaduje základní znalosti anglického jazyka a často je limitována věkem (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 34). b) Cestovní ruch rodin s dětmi. Cestovní ruch rodin s dětmi vyžaduje specifické ubytovací, stravovací a rekreační služby včetně speciálních cen, které může využívat tato skupina cestovního ruchu. Tuto skupinu cestovního ruchu, tedy rodiny s dětmi tvoří klasické rodiny s oběma rodiči a dětmi, dále rodiny, kde děti vychovává jeden z rodičů a tzv. patchwork families, tj. rodiny složené ze dvou cizích rodin, kdy po rozvodu původních rodin se následně vytvoří nová rodina, kde žijí společně děti ze všech původních rodin, tedy patchwork families. Také se zvyšuje počet rodin, kde rodiče žijí ve volném svazku, případně v oddělených domácnostech. Podstatným znakem je i klesající počet dětí v rodině a narůstající počet starších rodičů, a to z důvodu budování kariéry rodičů (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008). Gúčik (2010, s. 77) definuje rodinný cestovní ruch jako cestovní ruch manželských párů s dětmi a párů, které mají už děti odrostlé. Jedná se o heterogenní skupinu, která je diferencovaná jak věkem partnerů (26 55 let), sociálním zabezpečením rodiny tak i zdravím. Tento typ účastníků cestovního ruchu představuje významné nositele poptávky po cestovním ruchu, které je třeba přizpůsobit nabídku diferencovaných produktů. Je zde i důležitá nabídka služeb pro děti. 23

24 Nejdůležitějšími faktory, které ovlivňují účast rodin s dětmi na cestovním ruchu, jsou příjmy, volný čas, respektive dovolená, věk dětí, kterému se přizpůsobuje druh dovolené, vhodné prostředí příjemné pro rodiny s dětmi, jako možnost přistýlky, dětské menu, dětský koutek, atd., dále čistota a hygiena ubytovacích a stravovacích zařízení, zdravá jídla a fakultativní výlety či alternativní programy za špatného počasí (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008). Nejčastějšími formami cestovního ruchu rodin s dětmi jsou venkovský cestovní ruch, návštěva městských center, hlavně kvůli sportovním a kulturním akcím, rekreační cestovní ruch, dobrodružní cestovní ruch, jednodenní výlety za různým účelem a skupinové pobyty organizované podniky či institucemi, odborovými organizacemi (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 36). c) Cestovní ruch handicapovaných účastníků. Světová organizace cestovního ruchu (UNWTO, United Nations World Tourism Organisation) definuje zdravotně handicapovaného člověka jako člověka, kterého fyzická nebo mentální integrita je částečně nebo úplně redukována, a to od narození nebo na základě postupujícího věku, nemoci nebo nehody do té míry, že jeho samostatnost, schopnost navštěvovat školu nebo pracovat je narušena. (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 37) Zdravotně handicapované účastníky dělíme do následujících skupin. Patří k nim lidé s handicapem mobility - na kolečkovém křesle nebo s limitovanou schopností hybnosti, lidé se senzorickým handicapem - se ztrátou nebo omezením zraku a sluchu, lidé s mentálním handicapem - s těžkostmi v učení a s Downovým syndromem a lidé s jiným typem handicapu - s alergiemi, diabetem, respiračními problémy, růstovými problémy apod. (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 37) Handicapovaní tvoří 15 % obyvatelstva na zemi, což představuje výrazný potenciál v oblasti klientely. Tito lidé by rádi cestovali a poznávali nová místa, mají ale specifické potřeby a požadavky jako např. bezbariérový přístup, přizpůsobené toalety pro vozíčkáře, označení tlačítek ve výtahu v Braillovu písmu pro nevidomé či označení velkých prosklených ploch (např. automatické dveře) upozorňujícími znaky ve výši očí, které jim stále nejsou dostatečně přizpůsobené. V Evropě žije cca 40 % lidí, kteří jsou v různé míře v kontaktu s handicapovanými a mohou s nimi cestovat. Což znamená, že pokud např. vybrané ubytovací zařízení není pro handicapované vhodné, zařízení 24

25 nepřijde o jednoho, ale třeba i o tři až čtyři klienty. Odhaduje se, že roční výdaje na cestování handicapovaných jsou v USA 13,6 miliardy dolarů (přes 266 miliard korun), v Německu 2,5 miliardy eur (63,5 miliardy korun) a ve Velké Británii 2 miliardy liber (58,5 miliardy korun) [39]. Pro skupiny zdravotně postižených osob je nevyhnutelné nabízet aktivity cestovního ruchu po zohlednění jejich specifických potřeb a požadavků. Nositelem nabídky pro zdravotně znevýhodněné lidi jsou především organizace zdravotně postižených, které pořádají různé sportovní, kulturní a společenské akce, organizují kurzy rehabilitace a rekreace ve vlastních nebo pronajatých zařízeních. I přes to, že organizování účasti handicapovaných osob na cestovním ruchu je technicky, organizačně, sociálně i ekonomicky náročnější, je nevyhnutelné vytvářet pro tyto lidi stejné možnosti jako pro lidi zdravé (Gúčik, 2010, s. 79). Nedávný průzkum v Německu ukázal, že 37 % handicapovaných osob nikam v posledních letech necestovalo právě pro nedostatek služeb či prostor, které by jim byly přizpůsobeny. Až 60 % by bylo dokonce ochotno si za tyto služby připlatit. V oblasti turistického ruchu patří k nejvstřícnějším zemím k handicapovaným osobám Velká Británie a Nizozemsko [39]. K nejčastějším formám cestovního ruchu lidí s handicapem patří poznávací cestovní ruch, okružní plavby lodí, rekreační cestovní ruch v přímořských letovištích, zdravotní a lázeňský cestovní ruch, a to za účelem preventivní nebo regenerační lázeňské léčby, kulturní cestovní ruch, směrující především do hlavních měst Evropské unie, náboženský cestovní ruch za účelem návštěv poutnických míst, okružní plavby a nákupní cestovní ruch do okolních zemí (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 38). d) Seniorský cestovní ruch. Jedná se o cestovní ruch starší generace. Nabídka na trhu odpovídá potřebám a zájmům seniorů, je přizpůsobena ekonomické situaci jedinců a má svá další specifika jako např. vyšší standard ubytování, přiměřená náročnost programu a důraz na poznávání (Pásková, Zelenka, 2002, s. 262). V souvislosti s rozdíly ve věku rozdělujeme seniory na mladší seniory (50 64 let), starší seniory (65-70 let) a veterány (nad 70 let), (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 38). 25

26 Gúčik (2010, s. 77) dělí seniory do následujících skupin. Senioři v důchodovém věku (55 65 let), kteří obvykle ještě pracují, jsou finančně nezávislí a aktivně zdatní. Dále starší senioři (66 74 let), kteří už obvykle nepracují, mají dostatek volného času a řadí se k náročným účastníkům z hlediska vybavenosti a poskytovaných služeb. Poslední skupinu Gúčik označil jako seniory stařeckého věku (75 85). V současné době se evropští senioři podílí na celkovém počtu delších dovolených (tj. 4 a více přenocování) přibližně 15 %. Většina těchto dovolených je realizována v rámci domovské země. Zajímavé je, že zatímco mladší věkové skupiny realizují největší objem dovolených, starší věkové skupiny uskuteční o něco více dovolených v přepočtu na jednoho turistu ročně. V průměru tak evropský senior uskuteční ročně 2,1 dovolené, mladší turista pak 2 dovolené. Důležitým rysem starších turistů je fakt, že během svých dovolených uskutečňují ze všech věkových skupin největší počet přenocování. V roce 2006 byl v Evropské Unii průměrný roční počet přenocování na jednoho turistu 20 a půl, turisté v nejstarší věkové kategorii však uskutečnili v průměru 24,3 přenocování. Nejdelší dobu na dovolených strávili senioři z Řecka, a to 42,4 přenocování. Nejkratší doba, tedy 14,9 přenocování, pak připadá na české seniory. Seniorský cestovní ruch je určitým potenciálem pro ubytovací zařízení, a to především z důvodu cestování mimo sezónu [44]. Senioři již nevolí dovolenou především ve formě lázeňských pobytů, popřípadě odpočívání a sledování televize v klidných hotelových resortech. Senioři chtějí aktivně žít, ale také aktivně odpočívat a udržovat se tak ve fyzické i duševní kondici. Ubytovací zařízení by jim proto měla poskytnout dostatek sportovního vyžití ideální je plavání v bazénu, cvičení v posilovně a pěší nebo cyklistické výlety, ale zároveň také určitý komfort odpovídající potřebám jejich věku. Nabídku by též měly tvořit kulturní aktivity a možnosti poznávání v podobě fakultativních výletů. Starší turisté rovněž uvítají individuální přístup hotelového personálu a snahu vyhovět jejich speciálním přáním. Z hlediska přístupnosti by měla být samozřejmostí bezbariérovost celého ubytovacího zařízení [44]. Mezi nejčastější formy cestovního ruchu seniorů spadá rekreační cestovní ruch v přímořských letoviscích, zdravotní a lázeňský cestovní ruch, a to za účelem preventivní nebo regenerační lázeňské léčby, případně za účelem vykonání lékařského zákroku (i z oblasti plastické chirurgie), sportovní cestovní ruch, především pěší 26

27 turistika, kulturní cestovní ruch, směrující především do hlavních měst Evropské unie, poznávací cestovní ruch, obvykle realizovaný jako autokarový zájezd, dobrodružné cesty do vzdálených míst s cílem užít si život, okružní plavby, náboženský cestovní ruch, obvykle v rámci poutních akcí a nákupní cestovní ruch do okolních zemí. (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 40) Best practises využití ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu Dostatek finančně dostupných ubytovacích kapacit je důležitým faktorem rozvoje sociálního cestovního ruchu. K oblastem s nejvyšším počtem využití ubytovacích kapacit patří Španělsko, Itálie a Německo [17]. Aby se mohl v krajině rozvíjet sociální cestovní ruch, musí existovat vhodné podmínky. Za vhodné podmínky považujeme vymezení politiky sociálního cestovního ruchu na národní úrovni, existenci vzájemné spolupráce mezi nositeli politiky sociálního cestovního ruchu, stanovení jejich cílů, vymezení nástrojů podpory sociálního cestovního ruchu a možnosti jejich využívání, zpracování legislativy o podpoře sociálního cestovního ruchu a existence materiálně-technických podmínek rozvoje sociálního cestovního ruchu (Linderová, 2011). Důležitou roli v uplatňování principů sociálního cestovního ruchu, respektive cestovního ruchu pro všechny sehrává Mezinárodní organizace pro sociální cestovní ruch (OITS), která byla založena 7. června 1963 s cílem prosazovat rozvoj sociálního cestovního ruchu na mezinárodní úrovni. Úkolem OITS je především koordinace aktivit cestovního ruchu jeho členů a poskytování informací o všech záležitostech týkajících se především kulturních aspektů sociálního cestovního ruchu. Jako mezinárodní nezisková organizace usiluje o zpřístupnění cestovního ruchu lidem, pro které z různých důvodů není účast na cestovním ruchu dostupná nebo je obtížná, a to nejčastěji z důvodu ekonomické situace, zdravotního stavu či geografických obtíží. Jde především o rodiny s dětmi, mládež, seniory a zdravotně postižené (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 26). Mezinárodní organizace sociálního cestovního ruchu (ISTO, International Social Tourism Organisation) je organizace angažující se v sociálním cestovním ruchu. ISTO se zaměřuje na podporu rozvoje sociálního cestovního ruchu v mezinárodním rámci. Má 27

28 na starosti koordinaci turistických aktivit svých členů, stejně jako informovat je o všech záležitostech týkajících se sociálního cestovního ruchu. Dále se zaměřuje na podporu spravedlivého a udržitelného cestovního ruchu, zajišťuje zisk pro hostitelské populace a respektuje přírodní a kulturní dědictví [25]. Další agenturou na podporu rozvoje sociálního cestovního ruchu je Národní agentura pro poukázky na dovolené ve Francii (ANCV, Agence nationale pour les Cheques- Vacances). Její program pomáhá zajistit dovolené pro zvláště znevýhodněné skupiny, skupiny zdravotně postižených, mladé lidi, seniory, atd. prostřednictvím grantů na dovolené až ve výši 4,5 milionu eur. Agentura rovněž investuje značné částky do modernizace zařízení sociálního cestovního ruchu (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008, s. 73). Mezi další agentury v oblasti sociálního cestovního ruchu patří např. španělská organizace Institut pro seniory a sociální cestovní ruch (IMSERSO, Instituto de migraciones y servicios sociales) či charitativní organizace pro rodinné dovolené (FHA, family holiday association), (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008). Sociální cestovní ruch se čím dál více rozšiřuje v zemích Evropské Unie. Mezi nejrozvinutější země v cestovním ruchu pro všechny patří především Francie, která má v této oblasti vedoucí postavení, dále Španělsko, Portugalsko, Itálie, Velká Británie, Maďarsko a Polsko (Kolektiv autorů KCR VŠE, 2008). a) Využití ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu Francie. Francie má vedoucí postavení na trhu sociálního cestovního ruchu v Evropě. Více než jedna pětina ubytovacích kapacit, což představuje cca 900 tisíc lůžek, je určená na využívání v sociálním cestovním ruchu. Přitom jedna třetina lůžek je umístěna v kempech, 260 tisíc lůžek v rodinných podnicích a 240 tisíc lůžek v hostelech (Cazes, 2000, In Linderová 2009). Je jedinou zemí, která sleduje počet ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu. Nabízí cca 1402 ubytovacích zařízení (Linderová, 2011). Ve Francii je možné se ubytovat v hotelech, rodinných hotelech, soukromí, mládežnických ubytovnách či v kempech [29]. 28

29 Rodinné hotely jsou určené zejména pro ty, kteří mají omezený rozpočet nebo chtějí poznat francouzskou kulturu co nejblíže. Nacházejí se téměř v každé vesnici a městečku (nikoliv v Paříži) a jejich bar či hostinec bývá zpravidla plný místních obyvatel. Atmosféra tu bývá rodinná a uvolněná a tyto hotely bývají nezřídka centrem dění širokého okolí [29]. Ubytování v soukromí neboli chambres d hôte představuje výběr ze všech typů a velikostí ubytování, od malých chat po pěkné zámky. Vybavení bývá obyčejné a některé rodiny na požádání připraví i snídani a večeři. Ubytování chambres d hôte se nachází snadno, označuje se zelenými tabulemi s tímto nápisem, které jsou umístěny podél silnic [29]. Mládežnické ubytovny nebo také hostely zastupují poměrně levnou variantu přespání. Ubytovat se v mládežnické ubytovně může prakticky každý bez ohledu na věk. Pokud je však počet zájemců větší než je kapacita, přednost mají mladí lidé do 26 let a především studenti. Studenti, kteří jsou držiteli průkazu ISIC/ISTC, mohou zpravidla v těchto ubytovnách uplatňovat nárok na slevu [29]. Dalším typem ubytování jsou kempy, ve Francii hodně oblíbené. V celé zemi funguje kolem kempů. Bývají rozdělené do čtyř kategorií, a to 1-4 hvězdičky. Je zde možné využít určité slevy, které se vztahují na děti od 3 do 14 let a za děti do 3 let se neplatí vůbec. Rodina s autem a stanem zaplatí za noc od 20 do 40 eur [29]. b) Využití ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu Španělska. Španělsko nabízí cca 200 mládežnických hostelů, tzv. alberques juveniles. Přibližně 100 z nich je otevřených celoročně a 65 většinou v letní sezóně. Maximální počet přenocování je ve většině z nich stanovený na tři noci. Většina hostelů je situovaná v historických budovách. Pokoje nejsou vybavené klimatizací a na jihu krajiny ani topením. Dalšími levnými ubytovacími zařízeními jsou např. hostitelské domy, hostince, hospice, kempy, a penzióny (Linderová, 2009). Tato země disponuje cca 1100 kempy, které jsou rozděleny do následujících kategorií. První kategorií je Grand Luxe, který disponuje cca 90 m 2 plochy, nabízí prvotřídní zařízení a dokonce i služby, jako jsou lázně, posilovny a jacuzzi. První kategorie má obvykle 70 m² plochy a nabízí kavárnu nebo restauraci, supermarket, sportovní zařízení, jako je mini- golf, tenisové kurty, dětské hřiště a další služby, např. trafika, internet 29

30 a pračka. Druhá kategorie čítá cca 60 m² plochy a nalezneme zde restaurace, obchody a služby jako např. pračka. Poslední, tedy třetí kategorie nabízí základní služby, jako teplou vodu, elektřinu a pitnou vodu. Kategorie zařízení musí být zřetelně označená. Ve Španělsku se kempy nachází po celé zemi, zejména v nejpopulárnějších přírodních oblastech, a to v blízkosti pláže nebo zeleně [22]. Kromě oblastí pro táboření ve stanech nalezneme zde i speciální prostory vyhrazené pro karavany a mobilní domy [22]. Mezi další parahotelové typy ubytovacího zařízení ve Španělsku patří turistické apartmány. Pronajímají se na týden, čtrnáct dní nebo měsíc. Jsou vybaveny kuchyňkou a patří k oblíbeným zařízením v pobřežních oblastech na španělském poloostrově, na Kanárských ostrovech a Baleárách. Obvykle bývají klasifikovány systémem * - *** a Luxe (****) [1]. Nachází se zde i různé ubytovny, které jsou levnější než hotely, ale klasifikují se stejně, a to podle systému hvězdiček * - ***. V nižších kategoriích bývá společná koupelna [1]. Oblíbené jsou i venkovské domy, které nabízí přátelské služby od vlastníků pozemků, domácí atmosféru a domácí vaření. Je možné si pronajmout celý dům nebo jednotlivé pokoje. Klasifikují se podle úrovně komfortu a vybavení, zpravidla * - ***** [1]. Mezi další možnosti ubytování patří chalupy, vily, bungalovy a chatky, které jsou ideální pro rodiny a malé skupiny [22]. c) Využití ubytovacích zařízení v sociálním cestovním ruchu Velké Británie. Spojené království čítá různé druhy ubytovacích zařízení od luxusních hotelů až po levné varianty ubytování. Mezi základní typy ubytování v této zemi patří homestay, což je ubytování v hostitelské rodině, kde je většinou zajištěna snídaně a večeře. Bývá to častý způsob ubytování studentů jazykových škol [41]. Dále hotely, které patří do středně drahých až velmi drahých kategorií. Řadíme sem i hostely, které se řadí mezi levné typy ubytování, ne však tolik komfortní. Známé jsou ubytovací sítě Young Men's Christian Association (YMCA) a Young Women s Christian Association (YWCA) [42]. 30