UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE

Transkript

1 UNIVERZITA KARLOVA V PRAZE HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Bakalářská práce Praha 2012 Michaela Nosková, DiS.

2 KARLOVA UNIVERZITA HUSITSKÁ TEOLOGICKÁ FAKULTA Obor specializace v pedagogice Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona Bakalářská práce Praha 2012 Vedoucí práce: PhDr. Ivana Nováková Autorka práce: Michaela Nosková, DiS.

3 Bibliografický záznam NOSKOVÁ, Michaela, DiS. Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona: bakalářská práce. Praha: Karlova univerzita, Fakulta husitská teologická, Obor sociální pedagogika, Vedoucí bakalářské práce PhDr. Ivana Nováková Anotace Bakalářská práce Role pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona, pojednává o osobnosti a rolích pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace, kterou nabízí program tréninková kavárna Klub V.kolona občanského sdružení Green Doors. První kapitoly jsou věnovány tématu sociální práce s lidmi s duševním onemocněním. Dále je zde vymezen pojem role a základní charakteristiky profesionálního sociálního pracovníka. Další kapitola popisuje občanské sdružení Green Doors a jeho poslání a programy. Následuje kapitola o rehabilitačnímu systému v tréninkové kavárně Klub V. Kolona, ve které jsou popsány i fáze rehabilitace. Šestá kapitola se podrobněji věnuje osobnostním předpokladům a charakteristikám pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Další, sedmá kapitola je již zcela praktická a věnuje se samotnému popisu rolí tak, jak v nich pracovní terapeut vystupuje. Šestá a sedmá kapitola je doplněna krátkými ukázkami z práce s klienty na směně či na schůzce. Poslední kapitola bakalářské práce je věnována kazuistice. Zde je mimo jiné popsán rehabilitační systém na konkrétním případu klienta, který prošel roční rehabilitací v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Praktickou část uzavírá reflexe práce terapeuta. Annotation Thesis " The role of the therapist working in a cafe club V.kolona training, discusses the role of personality and psychosocial rehabilitation therapist employment, training program offered by the Club Cafe V.kolona Civic Association Green Doors. The first chapters are devoted to the topic of social work with people with mental illness. There is also a defined role and concept of the basic characteristics of a professional social worker. The next chapter is devoted to Green Doors Civic Association and its mission and programs. Kapitol followed by rehabilitation training system in the Café Club V.kolona, which also describes the stages of rehabilitation. The sixth chapter is discussed in detail and personality characteristics of the working assumptions of the therapist in training V.kolona Club Cafe. Further, the seventh chapter is devoted entirely practical and is itself a description of roles as a therapist working in these acts. The sixth and seventh chapter is accompanied by brief excerpts from works with clients to shift or at the meeting. The last chapter of the thesis is devoted to case report. Here, among other rehabilitation system described on the case, a client who went through

4 rehabilitation in the annual training V.kolona Club Cafe. The practical work of reflection concludes therapist. Klíčová slova Sociální rehabilitace, duševní onemocnění, lidé s duševním onemocněním, schizofrenie, porucha osobnosti, kvalita života, pracovní rehabilitace. Keywords Social rehabilitation, mental illness, people with mental illness, schizophrenia, personality disorder (mental deficiences), quality of life, work rehabilitation.

5 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.

6 Poděkování Na tomto místě bych ráda poděkovala vedoucí mé bakalářské práce, PhDr. Ivaně Novákové, za její čas, ochotu a vstřícnost, kterou mi věnovala při konzultacích. Velmi také děkuji také své rodině a Honzíkovi. Děkuji také svým blízkým a přátelům za jejich pomoc a ochotu mi naslouchat. V neposlední řadě děkuji svým kolegům a přátelům z týmu Klubu V.kolona za to, že jsem s nimi mohla pracovat. Byli mi vždy oporou a zdrojem inspirace.

7 ÚVOD ÚVOD DO PRÁCE SOCIÁLNÍCH PRACOVNÍKŮ...11 Sociální pracovník SOCIÁLNÍ PRÁCE S LIDMI S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM PSYCHOSOCIÁLNÍ REHABILITACE PSYCHOSOCIÁLNÍ REHABILITACE DLE ZÁKONA Č. 108/2006 SB PRACOVNÍ A SOCIÁLNÍ REHABILITACE LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM VÝZNAM PRÁCE A ZAMĚSTNÁNÍ PRO LIDI S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM OBTÍŽE V PRACOVNÍ OBLASTI U LIDÍ S DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍM ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Z HLEDISKA MINIMÁLNÍHO STANDARDU VZDĚLÁVÁNÍ VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA POMOCÍ HODNOTOVÉHO SYSTÉMU VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA PODLE ETICKÉHO KODEXU VYMEZENÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA Z HLEDISKA KOMPETENCÍ VYMEZENÍ POJMŮ ROLE A PROFESNÍ ROLE ZÁKLADNÍ CHARAKTEROVÉ RYSY PROFESIONÁLNÍHO SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA KLÍČOVÉ CHARAKTERISTIKY PROFESIONÁLNÍ ROLE SOCIÁLNÍHO PRACOVNÍKA OBČANSKÉ SDRUŽENÍ GREEN DOORS JAKO POSKYTOVATEL PRACOVNÍ A SOCIÁLNÍ REHABILITACE POSLÁNÍ O.S. GREEN DOORS PRACOVNÍ A REHABILITACE A TERAPIE V O.S. GREENDOORS PROGRAMY O. S. GREEN DOORS Základní programy Návazné programy Začleňování na trh práce REHABILITACE V PROGRAMU TRÉNINKOVÁ KAVÁRNA KLUB V.KOLONA TRÉNINKOVÁ KAVÁRNA KLUB V.KOLONA CÍLOVÁ SKUPINA KLIENTŮ TRÉNINKOVÉ KAVÁRNY KLUB V.KOLONA REHABILITACE A JEJÍ FÁZE Mapování (rehabilitační analýza) Rehabilitační plánování Rehabilitační intervence Hodnocení ROLE PRACOVNÍHO TERAPEUTA V TRÉNINKOVÉ KAVÁRNĚ KLUB V.KOLONA TÝM PRACOVNÍKŮ KLUBU V.KOLONA OSOBNOSTNÍ A MORÁLNÍ PŘEDPOKLADY (CHARAKTERISTIKY, VLASTNOSTI) PRACOVNÍCH TERAPEUTŮ (A ZAMĚSTNANCŮ) O.S.GREEN DOORS Charakter Respekt k druhým Komunikace Práce v týmu/organizaci Profesionalita a odbornost ZÁSADY DOBRÉ PRAXE NEPSANÉ DOHODY První kontakt s klientem Dary, úplatky Závazky terapeutů u klientů Lichotky a zamilování se...46

8 6.4.5 Negativní hodnocení a ochrana klientů před předsudky PASTI A RIZIKA Neslibujme nic, co nemůžeme splnit!!! CO SE OSVĚDČILO Dělejme to, co chceme, aby dělal klient Mysleme na to, že jsme pro klienty častokrát vzorem Nehodnoťme, ale říkejme, co vidíme To, čemu dáváme přednost, bude růst Zkusme se dívat i na běžné a obyčejné věci jako na vyjímečné ROZDĚLENÍ ROLÍ TERAPEUT UČITEL ZAMĚSTNAVATEL, NADŘIZENÝ EXPERT NA PRÁCI KOLEGA NA SMĚNĚ, KAMARÁD KAZUISTIKA...57 JAKUB...57 ZÁVĚR...61 POUŽITÁ LITERATURA...63 SEZNAM PŘÍLOH...64 PŘÍLOHA Č. 1: O SCHIZOFRENII, PSYCHÓZÁCH A DUŠEVNÍM ONEMOCNĚNÍ...64 PŘÍLOHA Č. 2: NÁPLŇ PRÁCE PRACOVNÍHO TERAPEUTA V KLUBU V.KOLONA, O.S. GREEN DOORS...64 PŘÍLOHA Č. 3: ORGANIZAČNÍ SCHÉMA O.S. GREEN DOORS...64 PŘÍLOHA Č. 4: FOTOGALERIE KLUBU V.KOLONA...64

9

10

11 ÚVOD Bakalářská práce se zabývá rolemi pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace, která je poskytována v tréninkové kavárně Klub V.kolona o.s. Green Doors. Při tomto popisu se zaměřím na tuto tréninkovou kavárnu proto, že zde sama pracuji jako pracovní terapeutka. Výběr tématu bakalářské práce pramení z mé potřeby pojmenovat všechny role, ve kterých pracovní terapeuti při práci s uživateli služby klienty 1, pracují. Náplň práce terapeutů je jasně daná, přesto je záběr jejich práce hodně široký. Role pracovního terapeuta klade vysoké nároky na osobnost (charakter) i na odbornost pracovníka. Téma bakalářské práce jsem nehledala dlouho. Je to téma, kterým se denně zabývám ve svém zaměstnání. Vnímám, že toto téma je společné pro více terapeutů v o.s. GD. Ráda bych ho proto zpracovala touto formou. Pozici pracovního terapeuta v o.s. Green Doors zastávám již čtyři roky. Přesto pro mne neznamená všední a poznanou záležitost, ale přináší mi stále nové (sebe)zkušenosti, dovednosti a inspiraci. Zaměření tématu, tedy především popis rolí pracovního terapeuta psychosociální rehabilitace v tréninkové kavárně Klub V.kolona jsem zvolila ze dvou důvodů. Prvním důvodem bylo, že popis rolí, ve kterých terapeut vystupuje směrem ke klientům, zatím není metodicky zpracovaný a ani nijak pojmenovaný. Druhým důvodem bylo, že v tomto spatřuji přínos pro mě osobně a pro moji práci s klienty. Z tohoto důvodu také věnuji větší prostor pro reflexi a sebereflexi v každé kapitole. Cílem mé práce bude popsat práci pracovních terapeutů se zaměřením na role, ve kterých při práci s klienty vystupují. Důležitá je zde terapeutova sebereflexe, ke které patří vědět proč dělám to co dělám (v konkrétních situacích), jak se u toho cítím, co to se mnou dělá, co k tomu potřebuji umět jako terapeut a je to vždy na místě? Zvýšenou pozornost proto věnuji také práci terapeuta na směnách a individuálních schůzkách, zaměřím se na zásady dobré praxe a nepsané dohody, které se při práci s klienty v o.s. Green Doors dodržují. Mým cílem je, aby tato práce byla použitelná i jako praktický manuál pro kolegy terapeuty, kteří na této pozici načínají pracovat, stojí před obtížnou situací v práci s klientem či jen chtějí načerpat inspiraci. Před samotným popisem práce pracovního terapeuta se ve své práci věnuji teoretickému základu samotné rehabilitace, tedy sociální práci s člověkem s duševním onemocněním a 1 Označení klient služby používám v bakalářské práci proto, abych pojmenovávala uživatele služeb jedním srozumitelným termínem. V Klubu V.kolona nazýváme uživatele služby kolegy. Je to více partnerské a nemá to dehonestující přízvuk.

12 psychosociální rehabilitaci obecně. Prví kapitolu věnuji práci sociálních pracovníků a specifikaci práce s lidmi s duševním onemocněním. Na začátku druhé kapitoly vymezuji psychosociální rehabilitaci dle Zákona o sociálních službách, věnuji se také významu práce pro člověka s duševním onemocněním a obtížím v pracovní oblasti, které může duševní onemocnění způsobovat. Z důvodu omezeného rozsahu bakalářské práce se zde nezabývám některými důležitými tématy (např. Standardům kvality sociálních služeb či popisem duševních onemocnění dle MKN 2, přestože by si tato témata zasloužila podrobnější zpracování. Ve třetí kapitole vymezuji roli sociálního pracovníka. Zmińuji také základní a klíčové charakterové rysy profesionální role sociálního pracovníka. Teoretickému tématu rolí je věnována celá kapitola. Považuji za důležité popsat, čím vším může být role vymezena a co je pro roli sociálního pracovníka důležité. V následující kapitole se věnuji o.s. Green Doors jako poskytovateli sociálních služeb. Definuji poslání a cíle, pracovní rehabilitaci a programy organizace. V páté kapitole popisuji již konkrétně pracovní rehabilitaci v tréninkové kavárně Klub V.kolona, kde pracuji jako pracovní terapeutka. Vymezuji zde cílovou skupinu klientů, pro které je služba určena a rehabilitaci i s jejími jednotlivými fázemi. V šesté kapitole popisuji roli pracovního terapeuta v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Zaměřuji se na osobnostní a morální předpoklady (charakteristiky a vlastnosti) pracovních terapeutů, tak jak jsou vyžadovány o.s.green Doors. Součástí šesté kapitoly jsou i zásady dobré praxe a nepsané dohody tzn. jak to děláme. Sem patří i pasti a rizika, jejichž neustálé zvědomování je dle mého názoru velmi důležité. V sedmé kapitole popisuji role pracovního terapeuta. Rozdělila jsem je na pět základních rolí. Vycházela jsem při tom ze svých zkušeností, praxe a sebereflexe. Závěr praktické části patří kazuistice, která popisuje práci s klientem, který prošel roční rehabilitací v Klubu V.kolona. Na této kazuistice popíšu systém rehabilitace a individuální práce s klientem. Tématu psychosociální rehabilitace zatím v odborné literatuře není věnována příliš velká pozornost, přesto lze v posledních letech i u česky psané odborné literatury vypozorovat o toto téma zvýšený zájem. Kromě literatury a webu jsem čerpala z interních metodických dokumentů o.s. Green Doors i jiných organizací. 2 Popis duševních onemocnění dle MNK uvádím v příloze č.1

13 1. Úvod do práce sociálních pracovníků Sociální pracovník Zákon č 108/ 2006 Sb. O sociálních službách definuje sociálního pracovníka jako člověka jenž Vykonává sociální šetření, sociální agendy (řešení hmotné nouze či sociálně právních problémů (v zařízeních sociální péče), sociálně právní poradenství, analytickou, metodickou a koncepční činnost v sociální oblasti, odborné činnosti v zařízeních poskytujících služby sociální prevence, depistážní činnost, poskytování krizové pomoci, sociální poradenství a sociální rehabilitaci. Člověk nežije na světě sám, ale v určité komunitě, v okruhu lidí, kteří jsou něčím propojeni - rodinným zázemím, společnou prací, podobnými zájmy. Znamená to, že se nerodí jako plně utvořená osobnost, ale že je právě touto komunitou ovlivňována, utvářena, je do ní včleňována a postupem času jsou jí vštěpovány sociální normy, hodnoty a role. Tento proces provází člověka celým jeho životem. V jeho průběhu se každý člověk, i ten, který až doposud všemi životními nástrahami proplouval téměř bez zaváhání, může dostat do širokého spektra obtížných životních situací, které mohou podstatně narušit jeho dosavadní životní stereotyp. Nepříznivá situace může být vyvolána věkem, nemocí, zdravotním postižením, životními návyky, nepříznivým prostředím, ohrožením ze strany jiných osob a jinými příčinami (Matoušek, 2003, s. 39) a může směřovat až k tomu, že člověk není schopen zajistit či uspokojit své potřeby, nebo začne vést takový způsob života, kterým ohrožuje zájmy a potřeby společnosti. Osobám, které se potýkají se sociálním problémem, jsou určeny sociální služby. Průša definuje sociální služby jako mimořádnou aktivitu státu, samosprávy a nestátních subjektů, která řeší problémy

14 jednotlivců, rodin, skupin občanů, a tím pozitivně ovlivňuje sociální klima celé společnosti (Průša In Kozlová, 2005, s. 17). Soubor činností vedoucích k prospěchu a užitku jiné osoby prováděných v sociálních službách sociálními pracovníky, můžeme nazvat sociální prací. Odborněji definujeme sociální práci jako činnost, která předchází nebo upravuje problémy jednotlivců, skupin, komunit vznikající z konfliktů potřeb jedinců a společenských institucí. Jejím záměrem je zlepšit kvalitu života všech lidí (Mühlpachr, 1999, s. 54). Jinou definici nám nabízí Goldman, podle nějž je sociální práce odborná disciplína, která speciálními pracovními metodami, na profesionálním základě pečuje o člověka. Je to nápravná činnost, která brání vzniku sociálního zla a rozvíjí sociální klady (Goldman, 2004, s. 8). Činnost sociálních pracovníků v sociálních službách určuje zákon o sociálních službách č. 108/2006. Sociální práce se jako věda vyvíjí na základě teoretických poznatků a analýz výsledků výzkumů, a jako ostatní vědy i ona čerpá některé poznatky z jiných vědních disciplín. Které disciplíny budou v sociální práci uplatněny, vyplývá především z konkrétního úkolu či problému, kterým se daný sociální pracovník zabývá (Matoušek, 2007, s. 192). Obecně platí, že sociální pracovníci čerpají z poznatků takových disciplín, jako je např. pedagogika, právní vědy, sociologie, psychologie nebo filosofie. Pro sociální práci je kromě čerpání poznatků také nutná spolupráce s jinými odborníky či institucemi, a to jak spolupráce přímá (umožněná osobním stykem s odborníkem či dobrovolným pracovníkem) nebo spolupráce nepřímá s odbornými orgány či institucemi (např. PPP či soudy). Nutnost spolupráce vyplývá především z velké variability sociálních problémů, jejichž příčiny, vznik a následky pramení nebo dopadají na nejrůznější stránky života jednotlivce, skupiny nebo komunity (Mühlpachr, 2004, s. 55). Specifika sociální práce spočívají v tom, že sociální pracovníci shromažďují informace nejen z vlastního zkoumání a zjišťování, ale i z jiných zdrojů. Všechny získané údaje a fakta mají svou váhu při diagnostice sociálního problému i při jeho vlastním řešení. Úloha

15 sociálního pracovníka je všechny tyto informace shromažďovat, hodnotit, analyzovat, a následně vybírat z možných alternativ a rozhodovat o dalších postupech a možnostech jejich řešení. Důležitou podmínkou kvalitní práce sociálních pracovníků je předpoklad, že veškeré získané poznatky nejsou používány mechanicky a vždy stejně, ale jsou naopak přizpůsobovány individuálnímu rozdílu klientů. Základní cíl sociální práce se nemění - podle Navrátila (2000, s ) je jím snaha o obnovení nebo zlepšení sociálního fungování jednotlivců, skupin či komunit. Sociální fungování můžeme chápat jako naplnění rolí člověka ve společnosti, ve vztahu k lidem v bezprostředním sociálním okolí i ve vztahu k sobě samému (Barker in Navrátil, 2001, s. 13). Na jedné straně v sociálním fungování stojí společnost a její očekávání, na straně druhé očekávání samotných jedinců, skupiny či komunity. Podstatou sociální práce je naplňování a uspokojování základních životních potřeb člověka, jakými jsou potřeba potravy či obydlí, ale též potřeb sociálních, které podmiňují jeho fungování a uplatňování ve společnosti. K naplňování tohoto druhu potřeb dochází pomocí usměrňování a řízení lidského chování, se zaměřením na mezilidské vztahy. Posláním sociální práce ( ) je vést dialog mezi tím, co chce společnost ve svých normách, a tím, co si přeje klient. ( ) Obecný cíl sociální práce je v soustavné koordinaci změn na straně norem i na straně klientových způsobů (Úlehla, 1999, s. 25). 1.1 Sociální práce s lidmi s duševním onemocněním Sociální pracovník může s lidmi s duševním onemocněním pracovat v sociálních a zdravotnických zařízeních jako je: psychiatrická léčebna, psychiatrická oddělení nemocnic, terapeutická komunita, krizová centra, denní sanatoria, centra denních aktivit, služby na podporu práce a bydlení. K výbavě sociálního pracovníka pracujícího s lidmi s duševním onemocněním patří znalost symptomatologie a dynamiky duševního onemocnění, terapeutických intervencí, znalost standardů zdravotní a sociální péče. Sociální pracovník

16 musí umět mapovat, čili získávat informace o klientovi a jeho okolí důležité ke společné spolupráci, sestavit a realizovat plán intervencí, hodnotit výsledky a poskytovat klientovi zpětnou vazbu. Sociální pracovník by se měl orientovat v systému sociálního zabezpečení, v legislativě a v sociální politice (MATOUŠEK, KOLÁČKOVÁ, & KODYMOVÁ, 2005). Je si vědom svých limitů a hranic služby, ví, kdy spolupráci s klientem ukončit, umí efektivně využívat supervize. Jednou z nejdůležitějších dovedností pracovníka je dle mého názoru schopnost sebereflexe 3. Jedním z hlavních nástrojů práce sociálního pracovníka je rozhovor. Matoušek (2005) uvádí, že sociální pracovníci se mohou v sociální práci s lidmi s duševním onemocněním specializovat v několika oblastech: Psychiatrická rehabilitace 4 (oblast práce, bydlení, volného času) Case management (případové vedení) Psychoterapie (individuální, rodinná, skupinová) 2. Psychosociální rehabilitace Tématu psychosociální rehabilitace zatím v odborné literatuře není věnována příliš velká pozornost, přesto lze v posledních letech i u česky psané odborné literatury vypozorovat o toto téma zvýšený zájem. 2.1 Psychosociální rehabilitace dle Zákona č. 108/2006 Sb. Jelikož se moje práce zaměřuje na službu pracovní a sociální rehabilitace, tak bych se nyní ráda zastavila u toho, jak Zákon o sociálních službách specifikuje tuto službu. Sociální rehabilitace je soubor specifických činností směřujících k dosažení samostatnosti, nezávislosti a soběstačnosti osob, a to rozvojem jejich specifických schopností dovedností, posilováním návyků a nácvikem výkonu běžných, pro samostatný život nezbytných alternativním způsobem využívajícím zachovaných schopností, potenciálů a kompetencí. Sociální 3.Sebereflexe je základní zpětnou vazbou pro každého, kdo chce úspěšně komunikovat se svým okolím. Není to jen sebekontrola, je to vnitřní rozhovor, autodialog. Pokud pracovník umí reflektovat svoji činnost, tak ví, co právě v danou chvíli dělá, vnímá, zda to, co dělá, je někomu užitečné apod. (MATUŠKA, 2008). 4. Matoušek (2005) používá místo psychosociální rehabilitace označení moderní psychiatrická rehabilitace a vysvětluje, že slovo psychiatrická je používáno pro jasné vymezení cílové skupiny.

17 rehabilitace se poskytuje formou terénních a ambulantních služeb, nebo formou pobytových služeb poskytovaných v centrech sociálně rehabilitačních služeb ( 70 zákon č.108/2006, o sociálních službách). 2.2 Pracovní a sociální rehabilitace lidí s duševním onemocněním Definice a vymezení jednotlivých duševních poruch uvádím vzhledem k rozsáhlosti tématu v příloze č. 1. Vágnerová (2004) uvádí, že psychické poruše je účelné snažit se porozumět v kontextu celého života daného člověka. Je tedy třeba poznat osobnost takového člověka, jeho vlastnosti a kompetence, dále je třeba mít na paměti situaci, ve které se daný člověk nachází a prostředí, ve kterém žije. Jinými slovy, příčinou duševního onemocnění mohou být genetické faktory, kterými jedinec disponuje, ale také vlivy prostředí ve kterém žije. Nejvíce účelné je pravděpodobně nahlížet na onemocnění jako na výsledek interakce právě specifických genetických faktorů a vlivů prostředí. Duševní onemocnění lze interpretovat také jako situaci, kdy v důsledku poruchy některé z psychických funkcí není jedinec schopen účelně zvládat nároky prostředí, které jsou před něj kladeny. Z uvedeného vyplývá, že přestože může mít některý jedinec predispozice k určitému duševnímu onemocnění tak skutečnost, zda se onemocnění projeví a zda bude také takto diagnostikováno, závisí na situaci, ve které se ve svém životě nachází. Dle Vágnerové (2004) také nelze při diagnostice duševního onemocnění opomíjet ani vliv sociokulturních norem dané společnosti. Tedy to, co je v některé společnosti ještě považováno za normu, může již ve společnosti jiné normu překračovat. Závažná duševní onemocnění mají často vliv na způsobilost člověka k plnění rolí a funkcí v zaměstnání i ve společnosti. Záleží na míře a rozsahu funkčního postižení u nemocného, které jsou u každého člověka, jenž onemocněl, odlišné. Zároveň se rozsah a míra funkčního postižení mění v průběhu terapie (HÖSCHL, LIBIGER, & ŠVESTKA, 2002). To ovlivňuje řada faktorů např. osobnost člověka, který se léčí, míra jeho motivace, míra podpory, kterou dostává od svého okolí, dostupnost rehabilitačních služeb apod. Pracovní způsobilost posuzuje lékař. Obtíže, které sebou duševní onemocnění

18 přináší, mohou způsobit částečnou nebo plnou invaliditu. Zákonem č. 306/2008 Sb., kterým byl novelizován zákon o důchodovém pojištění, s účinností od byla zavedena třístupňová invalidita (invalidita třetího, druhého a prvního stupně) místo dosavadního rozdělení na částečný a plný invalidní důchod (BAUDIŠ & LIBIGER, 2002). Libiger (2002, s. 407) uvádí, že plná invalidizace pacienta je sice poměrně bezpečné řešení situace nemocného, ale může podpořit negativní symptomatologii a vést k pasivitě nemocného a postupně k úplné ztrátě aktivních vztahů k okolnímu světu. Málokdy je využívaná možnost navrhnout u klienta změněnou pracovní schopnost. Je vhodné vysvětlit klientovi, že slovo invalidní důchod nemá význam konečného soudu o jeho schopnostech a lidské hodnotě. Je užitečné seznámit ho s možností tzv. pracovního pokusu a v týmu vypracovat plán pracovní a sociální rehabilitace. Invalidita představuje pro některé lidi s duševním onemocněním stigma, kterému se brání někdy i bez ohledu na své možnosti. Jindy pobírání invalidního důchodu představuje jistotu. 2.3 Význam práce a zaměstnání pro lidi s duševním onemocněním Giddens (1999) definuje práci (placenou i neplacenou) jako vykonávání úkolů vyžadujících mentální a fyzické úsilí, jehož cílem je výroba zboží a služeb k uspokojení lidských potřeb. Za zaměstnání považujeme takovou práci, která se děje výměnou za pravidelnou mzdu či plat. Práce je ve všech kulturách základem ekonomiky. Práci lze rozdělit na placenou a neplacenou. Práce neplacená (práce v domácnosti, při opravě vlastního auta apod.) také sehrává v životě jedince důležitou roli. Také dobrovolnická práce má významnou sociální roli. Práce hraje v životě člověka nezastupitelnou roli. Je důležitou podmínkou jeho důstojné existence, kromě materiálního zabezpečení mu také poskytuje možnost seberealizace a společenské užitečnosti, uspokojuje člověku potřeby ctižádosti, sebeuplatnění a sebeúcty (BUCHTOVÁ, 2002). V moderní společnosti hraje práce důležitou roli pro udržení sebeúcty, má vliv na psychologický stav jedince a jeho každodenní cyklus činností. Giddens (1999)

19 uvádí několik faktorů, které se uplatňují při vlivu práce na člověka: Peníze pro mnoho lidí představuje práce hlavní zdroj příjmu. Při ztrátě zaměstnání tak přicházejí veliké obavy jak si s touto situací poradit. Míra aktivity práce poskytuje lidem uplatnit své znalosti a schopnosti a další si osvojit. I práce stereotypní poskytuje usměrnění a odčerpání tělesné a duševní energie jedince. Člověk bez zaměstnání často nemá možnost své schopnosti a znalosti někde uplatnit. Změna práce umožňuje člověku změnit prostředí, ve kterém se nachází. To znamená, že docházením do práce člověk poznává nové prostředí, odlišné od toho domácího. Strukturovaný čas u lidí, kteří pracují na plný úvazek, se struktura dne většinou řídí podle pracovní doby. Na jednu stranu to představuje pro člověka určitou zátěž, na druhou stranu to dává celému dni řád a režim. Lidé, kteří nemají zaměstnání, se často musejí potýkat s nudou a s odlišným vnímáním času, což může vést k apatii. Sociální kontakty práce člověku přináší i možnosti najít si nové přátelé, kamarády, známé, partnery a jiné kontakty a zároveň příležitosti podílet se na společných akcích, zábavě apod. Pokud člověk o práci přijde, často dojde ke zmenšení okruhu potenciálních přátel a známých. Osobní identita práce poskytuje člověku pocit pevné sociální identity. Většina lidí nevnímá svoji práci jako životní nutnost, se kterou se musí smířit, ale pracuje s jistou samozřejmostí, která přináší radost a uspokojení. Buchtová (2002) dále uvádí, že nedobrovolné vyřazení práce ze života člověka má prokazatelné negativní sociální, psychologické i zdravotní důsledky. Octne-li se člověk dlouhodobě bez práce, ztratí nejsilnější pojítko s realitou, zmocní se ho nejistota a strach z budoucnosti, později i pochybnosti o vlastních schopnostech (BUCHTOVÁ, 2002, str. 76). Pro člověka s duševním onemocněním je možnost pracovat o to cennější, protože duševní onemocnění často vede k sociální izolaci. Pracovní prostředí je jedno z významných míst, kde má člověk možnost přirozeně navazovat a udržovat sociální kontakty. Integrace lidí s duševním onemocněním do pracovního procesu je

20 užitečné pro celou společnost, protože přináší snižování počtu těch, kteří jsou na společnosti finančně závislí (FOKUS). 2.4 Obtíže v pracovní oblasti u lidí s duševním onemocněním Lidé s duševním onemocněním často velmi obtížně nacházejí uplatnění na otevřeném trhu práce. Obtíže v pracovní oblasti mohou vyústit v částečnou či úplnou ztrátu schopnosti pracovat. Někdy je tato ztráta trvalá, někdy dočasná. To ovlivňuje řada faktorů. Matuška (2005) uvádí, že šanci najít si a udržet práci pro člověka s duševním onemocněním zvyšuje předchozí úspěšná pracovní adaptace a že prognóza pracovní úspěšnosti duševně nemocných je v rozvojových zemích příznivější než v průmyslově vyspělých, kde je v pracovní oblasti větší orientace na výkon. V této podkapitole bych chtěla popsat několik důvodů, které mohou mít vliv na neúspěch v pracovní oblasti. Matuška (2005) píše, že pro mnohé klienty jsou největšími obtížemi dlouhodobé poruchy kognitivních funkcí, pozornosti, emocí, dále jsou to poruchy v sebeprožívání, poruchy vztahování se k lidem. Bariéry, které brání v pracovním uplatnění osob s duševním onemocněním lze rozdělit na vnitřní a vnější. Mezi vnitřní bariéry patří: duševní onemocnění (závažnost a symptomatologie), poruchy kognitivních funkcí, sociální fungování (praktické dovednosti, komunikační dovednosti), nedostatečné vzdělání a nedostatečné pracovní zkušenosti (schizofrenie nejčastěji přichází v období mladé dospělosti, kdy se člověk teprve připravuje na svoji profesi studuje nebo získává pracovní zkušenosti, nemoc ho může na delší dobu z tohoto procesu vyřadit), snížená sebedůvěra a sebeúcta (sec. cit. MICHON & WEEGHEL in MATOUŠEK, 1999). Další komplikací pro člověka s duševním onemocněním při hledání a udržení práce je těžko předvídatelný průběh duševního onemocnění. Cesta k úzdravě není lineární, ale k povaze závažného duševního onemocnění patří i relapsy, tedy to, že se vrací akutní fáze nemoci. Duševní onemocnění často člověka vyřadí na delší dobu (někdy i několik let) z pracovního procesu. Dlouhá doba bez zaměstnání způsobuje i ztrátu některých

21 sociálních dovedností (problémy v komunikaci, snížené sebevědomí, snížená fyzická zdatnost, obavy z neúspěchu v novém zaměstnání, problémy s pravidelným denním režimem). Mezi vnější bariéry lze zařadit situace na trhu práce (nezaměstnanost, malá nabídka prací na snížený úvazek), nedostatečná podpora státu zaměstnávání lidí s hendikepem (v České republice sice existuje povinnost pro podniky s více než 25 zaměstnanci zaměstnávat 4% osob se zdravotním postižením, ale zaměstnavatelé v tomto dávají více přednost lidem s tělesným postižením nebo se tomu vyhnou úplně finančním odvodem do státního rozpočtu), personální politika zaměřená na zisk (zaměstnavatelé preferují zdravé, produktivní, flexibilní a iniciativní pracovníky) a v neposlední řadě stigmatizace, diskriminace a předsudky vůči duševně nemocným (FARBIAKOVÁ, 2007). Slovo stigma pochází z řečtiny. Původně znamenalo vypálený cejch, kterým byli označováni horníci v antických tesálských dolech. Stigma je také označení pro spontánně vzniklé rány na končetinách, podobných jako měl Kristus přibitý na kříži. Přeneseně se tohoto výrazu užívá pro označení předsudku vůči nějaké skupině lidí. Stigma v tomto kontextu se může týkat barvy kůže, národnosti, náboženství a také nemoci a to nejen duševní. Předsudky mohou ovlivnit hodnocení a přístup lidí k jedinci a to nikoliv na základě poznání jeho skutečných vlastností, ale na základě předpokládaných skupinových vlastností. Nadřazení skupinových vlastností vede k diskriminaci lidí s duševním onemocněním. Důsledkem této diskriminace jsou obtíže s hledáním, získáním a udržením pracovního místa (BAUDIŠ & LIBIGER, 2002). Zaměstnavatelé nemají dostatečné informace o tom, co zaměstnávání lidí s duševním onemocněním obnáší. Lidé s duševním onemocněním mohou vykonávat různé profese na různých pozicích podle své kvalifikace a svých možností. Pokud se zaměstnavatel rozhodne zaměstnat člověka s duševním onemocněním, může přitom využít v případě potřeby pracovního konzultanta, který může pomoci při dojednávání pracovního místa a podmínek, při zaučování pracovníka, při řešení případných potíží např. v případě zhoršení zdravotního stavu, při řešení případných

22 konfliktů, úprava pracovní doby pro pracovníka. 3. Role sociálního pracovníka V této kapitole se budu věnovat vymezení termínu role a také vymezila subjekty, které v tomto případě roli pracovního terapeuta určují. Ráda bych více přiblížila o.s. Green Doors, jeho poslání a cíle, jaké poskytuje služby. Dále bych se ráda věnovala definici práci s duševně nemocnými a jejím specifikům. Druhá část kapitoly je věnovaná fázím rehabilitace v o.s.green Doors, konkrétně v tréninkové kavárně Klub V.kolona. Popisem o.s. Green Doors (tímto úvodem) více vymezím požadavky organizace na roli pracovního terapeuta. Jaké klade na pracovní terapeuty nároky organizace, psychosociální rehabilitace i práce s duševně nemocnými. Druhá část kapitoly bude věnována systému rehabilitace Roli pracovního terapeuta určují i jiné věci: je daná pozicí v týmu, hierarchií, kulturou organizace, profesní výbavou, schopnostmi, dovednostmi. V následujícím textu bude popsáno několik způsobů, jimiž může být role sociálních pracovníků vymezena. 3.1 Vymezení role sociálního pracovníka z hlediska minimálního standardu vzdělávání Pro formování a vymezení profesní role je nezbytné vzdělání, neboť právě ve vzdělávacím obsahu jednotlivých oborů (v tomto případě v oboru sociální práce) jsou vymezeny oblasti vzdělávání i požadovaná pravidla a příslušné vzorce chování, doplněné o způsoby, jakými mají být budoucí sociální pracovníci formování (Havrdová, 1999, s. 12). Základní požadavky na vzdělání i kvalifikaci sociálních pracovníků jsou pomocí zásad studia a minimálního souboru studijních předmětů vymezeny Minimálním

23 standardem vzdělávání, který byl v České republice přijat v roce Sociální práce je profesí, která vyžaduje zvláštní znalosti, vědomosti, ale i dovednosti, které jedinci získávají především odbornou průpravou na vyšších odborných nebo vysokých školách se sociálním zaměřením. Zde se učí pracovat s informacemi, hledat možná řešení problémů a uplatňovat své znalosti i osvojené dovednosti v praxi. Předpokladem k úspěchu sociální práce jako takové i k úspěšnému výkonu práce samotného sociálního pracovníka jsou důležité nejen znalosti a odborné kvalitní dovednosti, kterými disponuje, ale taktéž jeho osobní vlastnosti, kvality, talent a tvořivost. Pomocí jedinečných osobnostních charakteristik a individuálního vnímání a interpretování profesní role jako takové, dosahuje každý jedinec v konečném důsledku svého osobního pojetí profesní role Vymezení role sociálního pracovníka pomocí hodnotového systému Dalším důležitým faktorem při vymezování rolí sociálních pracovníků jsou hodnoty. Hodnoty vycházejí z morálky a lze je definovat jako vše, co považujeme za významné a důležité. Jsou to normativní standardy, které mají vliv na naše rozhodnutí pro jednu z možných alternativ jednání (Matoušek, 2003, s. 22). Sociální práce odvozuje své poslání od hodnotové zaujatosti, představ o spravedlivém nebo správném fungování společnosti (Řezníček, 1994, s. 31), a proto je hodnotové zaměření pracovníka podstatným faktorem jeho účasti v procesu sociální práce. Matoušek (2003, s. 77) řadí ke klíčovým hodnotám jedinečnost každé lidské bytosti, její nárok na svobodu a spravedlnost, povinnost odpovědnosti vůči společnosti, a v neposlední řadě aktivní vyjadřování respektu každému klientovi bez ohledu na jakékoliv společensky nežádoucí charakteristiky. Fischer a Milfajt (2008, s. 105) mezi ně dále řadí kromě hodnoty života, svobody, nediskriminace a spravedlnosti, také hodnoty jakými jsou důstojnost, rovnost či princip celistvosti a nedělitelnosti. Za prioritní hodnotu je považováno vytvoření

24 rovnoprávného vztahu a komunikace mezi klientem a sociálním pracovníkem. Podle Fischera a Milfajta (2008, s. 65) je nutné zdůraznit, že při řešení problémů a konkrétních situací v sociální práci vzniká jisté napětí, které je dáno průnikem hodnot osobních, společenských, legislativních i profesních. V sociální práci dochází především ke střetu profesních a osobních hodnot. Jinými slovy vzniká konflikt mezi tím, čím sociální pracovník žije jako soukromý občan (a co považuje on sám za správné či špatné ) a tím, co zastává jako vykonavatel společensky přesně vymezené profese. Na to navazuje Nečasová (in Hodovský, 2002, s. 184), která dodává, že vztah sociálního pracovníka a klienta, i způsob, metoda a výsledné řešení jednotlivé situace pracovníkem, jsou dány především zkušenostmi a citlivostí sociálního pracovníka, i výše zmíněným průnikem jeho vlastních osobních hodnot, hodnot profese a hodnot společnosti, jíž je součástí. 3.3 Vymezení role sociálního pracovníka podle etického kodexu K definování profesionální role sociálních pracovníků přispěla také Společnost sociálních pracovníků, a to sestavením tzv. Etického kodexu (platného od ). Etický kodex je širším návodem profesního chování, který kromě etických zásad a základních etických problémů definuje pravidla chování sociálního pracovníka ke klientovi, k zaměstnavateli, kolegům, ke společnosti i k své vlastní odbornosti. Etický kodex by měl zjednodušit a upřesnit situaci sociálních pracovníků, a to určením jejich primárních pracovních povinností a pravidel a fixováním žádoucího způsobu profesionálního chování. Robison a Reeser popisují Etický kodex takto: Kodex obsahuje základní hodnoty profese. Dává tak veřejnosti najevo, že pro sociální pracovníky jsou etické implikace při práci s těmi, kterým slouží, důležité. Veřejnost, ale i zájemci o sociální práci si tak ozřejmí poslání profese i to, jak pracovníci chápou sami sebe (Robison a Reeser in Nečasová, 2001, s. 71). 3.4 Vymezení role sociálního

25 pracovníka z hlediska kompetencí Profesionální roli sociálního pracovníka můžeme vymezit pomocí praktických kompetencí, jimiž se u nás zabývá především PhDr. Zuzana Havrdová CSc. a její spolupracovníci. Kompetence je schopnost a způsobilost pracovníka zvládat určité činnosti související s jeho funkcí, především pak schopnost přenášet své vědomosti, zkušenosti a dovednosti do nově vznikajících a neustále se měnících situací i činností v jeho vlastní profesi. Osvojení si určitých kompetencí vede ke zvládnutí profesní role. Kompetence v praxi chápeme jako funkcionální projev dobře zvládané a uznávané profesní role sociálního pracovníka, jejíž součástí jsou odborné znalosti, schopnost reflektovat adekvátně kontext a citlivě aplikovat hodnoty profese. Kompetenci v praxi lze analyzovat z různých hledisek a různými způsoby. Výsledkem takové analýzy může být soustava znaků či funkcionálních prvků, jimiž lze kompetenci v praxi popsat. Takovou soustavu jsme začali označovat jako praktické kompetence (Havrdová, 1999, s. 42). Ty představují, jak se schopnosti a dovednosti sociálních pracovníků neboli kompetence profesionální, realizují v konkrétní situaci. Jsou odrazem toho, co a jak pracovník provádí, a zachycují především vnímatelné, sledovatelné a zaznamenatelné chování. Česká soustava zahrnuje šest základních kompetencí - schopností a dovedností, které by měly tvořit samozřejmé chování sociálního pracovníka. Soustava byla vytvořena Zuzanou Havrdovou (1999), která se k jejímu vypracování inspirovala britským dokumentem a spoluprací se skupinou učitelů a sociálních pracovníků. Zmíněných šest základních kompetencí tvoří tyto: - rozvíjet účinnou komunikaci - orientovat se a plánovat postup - podporovat a pomáhat k soběstačnosti - zasahovat a poskytovat služby - přispívat k práci organizace - odborně růst Každá z uvedených oblastí profesionální role je blíže charakterizována

26 pomocí tzv. kritérií. V každé kompetenci jsou uvedena taková kritéria, která podle nás popisují složky dané kompetence, které jsou pro naplnění profesionální role nezbytné a současně je lze pozorovat (Havrdová, 1999, s. 42). Jedním z příkladů kritéria v kompetenci rozvíjet účinnou komunikaci může být mimo mnoha dalších např. schopnost sociálního pracovníka úspěšně navázat kontakt s klientem, který ze zkušeností ne vždy probíhá v ideálním souladu, ale který je nutným a nevyhnutelným předpokladem smysluplnosti sociální práce. 3.5 Vymezení pojmů role a profesní role Konceptem role se nejvíce nejspíš zabývá sociologie, významný je ovšem i pro jiné disciplíny, jako např. pro psychologii. Nyní si představíme, co se tímto pojmem skrývá. Podle Slovníku sociální práce (Matoušek, 2003, s. 190) role představuje standardy chování, očekávaného od jedince v určité sociální pozici, které určují kdy, kde a co má vykonat. Tyto standardy zároveň určují, co on může očekávat od druhých v případě, že danou roli přijme, nebo nepřijme. Prostřednictvím role je společenská pozice realizována. Ve Velkém sociologickém slovníku II (1996, s. 943) pak čteme, že role je očekávaný způsob chování vázaný na určitý sociální status. Role tak zjednodušují každodenní život, jelikož díky nim víme, co můžeme od druhých očekávat. Jako určující prvek soc. zkušenosti odstraňují nejistotu v očekáváních, zpřehledňují sociální okolí a podmiňují sociální kontrolu. (Velký sociologický slovník II, 1996, s. 944) V sociální práci má velkou váhu tzv. teorie rolí, za jejíž zakladatele jsou považováni G.H.Mead a R.Linton. Základem teorie se stal předpoklad, že lidé ve společnosti zastávají různé sociální pozice (Navrátil, 2001, s. 88). Protože je člověk držitelem několika sociálních pozic, náleží mu několik rolí. Role se týkají každého z nás a můžeme je chápat jako standardy chování, očekávané od jedince v určité sociální pozici, které určují kdy, kde a co má vykonat (Matoušek, 2003, s. 190). Znamená to, že každou roli provází vzorce a způsoby chování, které roli přísluší, a které jsou od jednotlivců společností očekávány a vyžadovány, přičemž některé z nich mohou být společností i vynutitelné

27 (neboť jsou určeny jako normy a pravidla společnosti, které usměrňují život ve společnosti, a podle kterých společnost může fungovat). Znamená to, že i role jsou součástí normativního řádu společnosti. Podle Navrátila (2001, s. 88) můžeme rozeznávat různé typy rolí, např. ty, jež jsou nám připsané (např. věk, pohlaví či rasa); ty, jež jsou námi v průběhu života získané (např. vzdělání); či ty, které jsou nám vnucené (např. nezaměstnanost). Podle Navrátila (2001, s. 88) může také docházet k tzv. konfliktu rolí který může nastat v případě, že se jednotlivé role vzájemně neslučují, nebo v případě, kdy vznikne nesoulad mezi rolí, chováním a očekáváním nositelů role vzhledem k očekávání ostatních lidí. Přínos výše zmíněné teorie rolí v sociální práci vidí stejný autor v tom, že některé problémové situace mohou být posuzovány právě jako konflikt rolí. Součástí sociální role je role pracovní (profesní), kterou osoba zastává při plnění předpokladů a požadavků své profese. Každá profese v sobě zahrnuje určité povinnosti, jejichž plnění je od pracovníka očekáváno a jejichž plnění se projevuje v chování a jednání pracovníka. Snahou všech pracovníků (tedy i pracovníků sociálních) je docílení toho, aby se jejich chování ve výkonu profese co nejvíce přibližovalo společné představě o tomto chování, jež je spolu s náplní profese formováno a vyžadováno právě společenským prostředím. Profesní role je typickou rolí získanou, kterou si osvojíme jedině díky profesní přípravě a pracovnímu zařazení na určitou pracovní pozici. Pro přijetí role je nutné, aby byl pro daného jedince její obsah akceptovatelný a proveditelný a současně aby měl jedinec ujasněný význam této role pro naplňování svých dalších životních rolí. 3.6 Základní charakterové rysy profesionálního sociálního pracovníka

28 V odborné literatuře můžeme nalézt několik zásadních rysů sociální práce, které nám v konečném důsledku pomáhají vymezit profesionální roli sociálního pracovníka. Jedním ze zásadních požadavků na výkon role sociálního pracovníka stále zůstává nepřetržité udržování nabídky lidské pomoci, protože, jak poznamenává Laan v sociální práci musí stát v centru pozornosti proces učení se klienta, jinak člověk není sociálním pracovníkem, ale účetním. (Laan, 1998, s. 22) Sociální pracovník by měl být především dobrým člověkem s kladnými osobními vlastnostmi jako je svědomitost, spravedlnost, pravdomluvnost a pracovitost. Měl by být osobou citově vyrovnanou a stálou, která nepodléhá emocím a reaguje přiměřeně na všechny situace, které se ve vztahu s klientem vyskytnou. Jeho chování by mělo vzbuzovat důvěru a ukazovat upřímný zájem o klienta a jeho problémy. Při práci s klienty je rovněž kladen důraz na mezilidskou komunikaci, která je dána schopností navázání a udržení kontaktu s jedincem i schopností empatie (vcítění), jež zahrnuje nejen naslouchání, ale i porozumění a sdělování tohoto porozumění zpět klientovi I přesto, že by sociální pracovník měl být přirozenou autoritou, očekává se i z jeho strany ke klientovi určitá úcta a respekt, a to především ke klientově vlastní osobnosti a jeho konečným rozhodnutím. Sociální pracovník by měl být plný reálného optimismu a víry v člověka, který je schopen měnit se, rozvíjet a sebezdokonalovat. Prací sociálního pracovníka je především pomáhání při řešení různě složitých problémů ostatních lidí, proto je samozřejmé, že nejen do samotného jednání, ale i do způsobu řešení problémů musejí sociální pracovníci vkládat i kus svého já, neboť je téměř nemožné být v pozici pomáhající profese postojově neutrální. Z tohoto faktu vyplývá přesvědčení, že sociální pracovník ( ) nemůže oddělovat své civilní a profesionální já (Matoušek, 2003, s. 190). Pokud k oddělování dochází, jde podle Goffmana (In Navrátil, 2001, s. 88) o tzv. rolovou distanci, již můžeme chápat jako snahu sociálního pracovníka udržet si od své profesionální role určitý odstup. K tomu dochází právě v případě, kdy sociální pracovník odděluje chování dané profesní rolí, od svého chování a svých postojů. Tato

29 separace v konečném důsledku může vést k obtížnějšímu budování otevřeného a upřímného vztahu pracovníka s klientem. Na druhé straně je důležité podotknout, že jisté oddělení role profesionála od osobního života je zcela na místě, aby si pracovník dokázal udržet zdravý rozum a nenechal se příliš vtáhnout do problémů svých klientů. Mohlo by to v konečném důsledku vést i k psychické nestabilitě a syndromu profesnímu vyhoření. Mezi principiální požadavky na roli sociálního pracovníka, proto patří zejména empatie, úcta a respekt ke klientovi, akceptace klienta a jeho přijetí takového, jaký je, včetně jeho slabostí i silných stránek. Jde o to podporovat u klienta vědomí jeho vnitřní důstojnosti a hodnoty, které se zakládá na přesvědčení o sociální povaze všech lidí, protože člověk je jedinečnou bytostí, ovšem završení této jedinečnosti závisí na ostatních lidských bytostech a je uskutečnitelné pouze ve společnosti. Dalším nezbytným předpokladem pro výkon role sociálního pracovníka je víra v to, že každý jedinec je schopen změny, růstu a sebezdokonalování.5 Sociální práce se nikdy nedá provádět podle vzoru či přesných pravidel a sebelepší teoretické vědomosti nebo praktický výcvik nezaručují kvalitní pracovní výkon. Je to určitý druh umění, v němž je nutné, aby konkrétní sociální pracovník rozeznal a ovládal hranice mezi přizpůsobením se klientovi a službou. K tomuto rozlišení a k následnému výkonu samotného povolání člověk buď má, nebo nemá talent. Ale ani ten společně s vědomostmi často nestačí. Oboje musí být spojeno s vhodnými osobnostními vlastnostmi, protože se jedná o práci s lidmi. Jak poznamenává Taussigová, dobrý sociální pracovník není idealista ani skeptik, věří nejen ve svou práci, ale především lidem. (in Matoušek, 2001, s. 134) 3.7 Klíčové charakteristiky profesionální role sociálního pracovníka Profesionální role a její výkon tedy stojí na základě sociální role a je v tomto případě rolí získanou, která se pojí i s tzv. profesionální socializací tak, jak ji uvádí Boledovičová (in Mlčák, 2005). Tato 5 Mezi další základní určení, které k výkonu profesionální role sociálního pracovníka neodmyslitelně patří, řadí Jedlička a kol., (2004) nezávislost odborného posouzení potřeb klientů, vysokou obecně teoretickou úroveň sdruženou se souborem odborných znalostí, vytváření odborných asociací a stanovení etického kodexu. (Jedlička a kol., 2004, s. 56)

30 profesionální socializace se odehrává během tzv. sekundární socializace dospělých, kdy si dospělý jedinec rozvíjí nová pravidla a příslušné vzorce chování pro svůj post. Watson definuje profesionální socializaci jako proces, ve kterém se hodnoty a normy stávají vnitřní součástí individua ( ); je to proces, ve kterém se vyžadují vědomosti, dovednosti a postoje charakteristické pro danou profesi. (in Mlčák, 2005, s. 85) Toto tvrzení dokladuje i Geist, když takto definuje roli ve svém Sociologickém slovníku: Role je schéma potřeb, názorů, cílů, postojů, hodnot a činností, které by měly podle očekávání příslušníků společností charakterizovat typického představitele určité pozice. (Geist, 1992, s. 348) Podle Mertona (in Navrátil) jde o tzv. soubor rolí, kterým je označen komplex možných očekávání vztahujících se k určité sociální pozici. Protože tato očekávání mohou být u různých lidí různá, může se stát, že dojde mezi výkonem role a očekáváními ostatních lidí ke konfliktu. K základním typům rolových konfliktů řadíme: Konflikt mezi rolemi (inter-role, konflikt), který nastává v případě, že jeden člověk vykonává více rolí, které jsou navzájem nekompatibilní; Konflikt v roli (intra-role, konflikt), který nastává tehdy, když různí lidé mají vůči určité roli neshodná očekávání; Dvojznačnost role nastává, pokud si nositel není jistý jejím obsahem; Já-role, konflikt což je nesoulad mezi kapacitou nositele role a potřebami pro výkon role. (Navrátil, 2001, s. 88) Sociální pracovník může být také činitelem sociálních změn, tj. člověkem angažujícím se při identifikaci a řešení širších společenských problémů (v protikladu k individuálním problémům klienta, případně jeho rodiny). V rámci tohoto působení na sebe bere funkce analytika sociálních problémů, mobilizátora vůle komunity, skupinového advokáta a povzbuzovatele sociální iniciativy, případně mobilizátora politických hnutí. Tradičněji vzato jde o komunitního sociálního pracovníka angažujícího se ve správních a legislativních

31 orgánech, popřípadě v politické oblasti v širším zájmu klientely a nápomocných profesí. (Řezníček, 1994, s. 64). 4. Občanské sdružení Green Doors jako poskytovatel pracovní a sociální rehabilitace Občanské sdružení Green Doors je nestátní, nezisková organizace, která vznikla v roce 1993 z iniciativy pracovníků Denního psychoterapeutického sanatoria Ondřejov, kteří vnímali potřebu rozšířit zdravotní služby sanatoria o následnou rehabilitační péči. 4.1 Poslání o.s. Green Doors Posláním sdružení je realizovat psychosociální rehabilitaci pro lidi s duševním onemocněním, podporovat jejich integraci do komunity a přispívat k destigmatizaci duševního onemocnění. K naplňování těchto cílů si sdružení stanovilo tyto cíle: rozvíjet možnosti pracovní a psychosociální rehabilitace těchto osob, včetně provozování zařízení s hospodářskou činností realizovat zejména takové projekty, které spojují psychosociální rehabilitaci se službami pro širokou veřejnost a umožňují tak realizovat integraci v každodenní realitě přispívat k rozvoji komunitní péče a podílet se na veřejné diskuzi koncepce psychiatrické péče ČR spolupracovat s ostatními státními i nestátními orgány a organizacemi při vytváření komplexního systému péče o lidi s duševním onemocněním podporovat výzkum, výchovu a vzdělávání v oblasti péče o duševní zdraví