FÉROVÉ KVĚTINY VÁNOCE PO AFRICKU PRVNÍ JE SLEPICE, POTOM VEJCE ZAJEŽOVÁ NA (P)OKRAJI CIVILIZÁCIE

Transkript

1 č a s o p i s p r o e k o g r a m ot n o s t č í s lo 6 ro č n í k 7 p ro s i n ec FÉROVÉ KVĚTINY VÁNOCE PO AFRICKU PRVNÍ JE SLEPICE, POTOM VEJCE ZAJEŽOVÁ NA (P)OKRAJI CIVILIZÁCIE hlavní téma BIOFILNÍ VZDĚLÁNÍ CHLÉB NÁŠ VEZDEJŠÍ ČEŠI VE SPOTŘEBITELSKÉM RÁJI (!?) VRAŽEDNÁ EVROPSKÁ POLE DESIGN AGAINST FUR JAK UŠETŘIT O VÁNOCÍCH? PŘÍLOHA: ENVIGOGIKA 2009/2

2 FÉR OVÉ KVĚ TINY N apadlo vás někdy, jak to, že řezané květy, které kupujeme u stánků, v květinářstvích nebo supermarketech, jsou tak nepřirozeně dokonalé? Jak se vlastně pěstují? Kde se berou? Krása těchto květin je vykoupena nedůstojnými, ba děsivými sociálními a zdravotními podmínkami lidí, kteří pracují na květinových farmách v zemích subsaharské Afriky, Střední a Jižní Ameriky a jihovýchodní Asie, a také negativními dopady produkce květin na životní prostředí v těchto oblastech. Řezané květiny se dovážejí do světa tisíce kilometrů, protože v zemích kolem rovníku jsou příznivější klimatické a půdní podmínky pro průmyslové pěstování květin, než jsou například v Evropě. Lidská práce je v těchto zemích velmi levná. Zákony na ochranu pracovníků a životního prostředí nejsou tak přísné a vymahatelnost práva nízká. Nepřirozená krása a žádoucnost květů je podmíněna používáním vysoce jedovatých pesticidů, které představují velké zdravotní riziko. Tyto květiny také potřebují k růstu velké množství vody. Dlouhá cesta k nápravě vyžaduje společné úsilí zneužívaných pracovníků, ochránců lidských práv, demokratických vlád a spotřebitelů. Jedním z velmi úspěšných pokusů toho dosáhnout je fair trade, spravedlivý obchod, v jehož rámci se už obchoduje i s květinami. Jako u ostatních férových produktů certifikované květiny byly vypěstovány při respektování určitých sociálních a ekologických pravidel. V současné době v produkci řezaných květin existují dvě označení poskytující záruku sociálních a ekologických standardů: Flower Label Program (FLP) a Fairtrade. Certifikované farmy jsou povinny zavádět a dodržovat opatření proti diskriminaci zaměstnanců a vyplácené mzdy jsou v souladu s platnými zákony a kolektivními smlouvami. Zaměstnanci musejí mít sociální pojištění, trvalé pracovní smlouvy a jsou chráněni před chemickými prostředky. Současně je omezena práce přes čas a přesčasy jsou placené. Ochrana životního prostředí je zajištěna formou povinného čištění a úpravy odpadních vod. Férové květiny jsou logickou reakcí na rychlý růst produkce květin v rozvojových zemích a na rostoucí hnutí eticky uvědomělých spotřebitelů a následují tak tradiční komodity, jako jsou káva, cukr, čokoláda. V posledních dvou letech je možné sledovat řadu iniciativ v jednotlivých evropských zemích, které aktivně usilují o zvýšení podílu obchodu s férovými květinami. Například ve Švédsku nabízí certifikované květiny na 1500 květinářství. V České republice je tato iniciativa nová. Od ledna 2009 se ale i u nás rozbíhá mezinárodní projekt Fair Flowers květiny pro lidská práva podpořený finančně Evropskou komisí a českou vládou. Realizátorem české části projektu je Ekumenická akademie. Zaměřuje se na informování veřejnosti o podmínkách produkce květin v rozvojových zemích a usiluje o podporu spravedlivého obchodu s květinami v ČR. Projekt je součástí tzv. rozvojového vzdělávaní. Jak můžeme pomoci? Je to jednoduché. Až příště budeme chtít koupit gerbery, růže nebo exotické orchideje, zkusme najít obchodníka s květinami označenými značkami Fair Trade nebo Flower Label Program (FLP). Druhá možnost je hledat květiny z místní a zejména ekologické produkce. Můžeme tak každý a každá přispět k překonávání chudoby a k prosazování udržitelných způsobů hospodaření. Bližší informace k projektu je možné nalézt na webových stránkách: fairflowers.shtml, Markéta Novotná, upraveno redakcí Bedrníku, foto archív Ekumenické akademie

3 editorial Vážené čtenářky, vážení čtenáři, ČLOVĚK JE SVOU POVAHOU ODSOUZEN K FILOZOFII. To jsou slova rakouského filozofa Arno Anzenbachera, jehož Úvod do filozofie vyšel v českém překladu Karla Šprunka poprvé v samizdatu v roce 1987, po Sametové revoluci se dočkal rychle oficiálního vydání, dalšího přepracovaného v roce Všichni jsme už filozofovali. Už jako děti, říká Anzenbacher. Filozofie začíná otázkami, které vyvstávají, když důvěrně známý každodenní svět náhle ztratí svou samozřejmost a stane se problémem. Klademe si pak otázky, kterým v období jistoty a pohodlí nejsme otevřeni: Proč vůbec něco existuje? Jaký má smysl svět? Proč já jsem já, a ne někdo jiný? Co je po smrti? Jsem svobodný a zodpovědný za to, co dělám, nebo tak musím jednat? Co je spravedlnost? Otázky nevyhnutelně přicházejí samy, ať už nastala Křišťálová noc v listopadu 1938, píše se 25. únor 1948 nebo 17. listopad 1989, nebo prostě probíhá ekologická či ekonomická krize... Ještě samozřejmější jsou, pokud se nám do osobního života vloudí smrt, nový život, nutnost rozhodnutí. Někdy je ale dobré aktivně si položit otázky v daleko obyčejnějších situacích, jako třeba při koupi růží, vajíček nebo sušenek. Různé otázky vám nabídnou také autoři z tohoto čísla Bedrníku: Co jsou férové květiny? Jaký je život na (p)okraji civilizace? Jaké je dobré dřevo? Jaká je dobrá ekologická výchova? Jaká vůbec je dobrá výchova a vzdělávání? Jak s dětmi ve škole prožívat smysluplně předvánoční čas? Jak se lépe chovat ke zvířatům, která nám, upřímně řečeno, tvrdě slouží? Nedevalvují léty nenápadně vybujelá očekávání smysl Vánoc? Pro děti najdete v tomto Bedrníku náměty, jak jim předložit nevtíravě otázky po nesamozřejmých souvislostech denních samozřejmostí: Jaké sociální, ekologické a ekonomické jevy patří k obyčejnské tatrance z nejbližšího obchodu? Jak vznikl chléb a jaký význam mají tradiční vánoční zvyky? Takové objevování nepochybně může vyvolat i magické sváteční pocity u dětí i dospělých. A pokud budete mít chuť na vánoční zamyšlení méně závislé na ekonomických a jiných dotěrných okolnostech, nabízíme českou klasiku filo- zofa Zdeňka Kratochvíla: Přirozený svět je pro nás už krajně obtížným filosofickým problémem. To, co se stalo, vidíme zřetelně na zdevastované vnější přírodě... Jiný klasik naší environmentální filozofie Erazim Kohák nabízí jednoduchou metodu tři základní otázky vhodné snad v jakékoli situaci: Co to znamená? Na čem se to zakládá? K čemu to vede? A ještě jednou Zdeněk Kratochvíl, v odpovědích na naši anketu: Filosofie praktickému životu nepomáhá, ba naopak: komplikuje ho a odvádí od něho, staví mu překážky v podobě pochybností, pozdržuje okamžité akce, zneschopňuje člověka k jasnému kariérnímu tahu k cíli... Tyto komplikace však umožňují, aby praktický život nezůstával u kombinace všednodenních cyklů a pokusu o rychlý zisk. Pochybnosti otevírají možnosti alternativ, ukazují zajímavější možné cíle... Požádali jsme též účastníky ankety, aby vám nabídli dobré čtení na téma vztahu: člověk a příroda. Za podíl na přípravě tohoto čísla Bedrníku vřele děkuji všem podepsaným autorům a rovněž Blance Touškové ze SSEV Pavučina, dále Radce Urbánkové a Haně Kulichové ze střediska Sever a Martinu Křížovi ze střediska Chaloupky. V příštím čísle budeme hledat ÚSPORY ENERGIE. Nic více a nic méně než spokojené Vánoce 2009 přeje Hana Kolářová» Kresba Dragana Jovanović, Srbsko. Připraveno ve spolupráci s Českou unií karikaturistů. obsah férové květiny...2 Inspirace AKCE MAJÍ PŘEDNOST PŘED SLOVY...4 VÁNOCE PO AFRICKU...6 PRVNÍ JE SLEPICE, POTOM VEJCE...7 ZAJEŽOVÁ...9 NA (P)OKRAJI CIVILIZÁCIE...10 proměny co je a kde se vzala FILOSOFIE ŽIVÉ PŘÍRODY...12 názory ZA KULTURU VDĚČÍME PŘÍRODĚ...17 BIOFILNÍ VZDĚLÁNÍ...18 vánoce: v očekávání...19 didaktika VÁNOCE NA VALAŠSKU...20 chléb náš vezdejší...21 TATRANKY...23 FILOZOFIE A VZDĚLÁVACÍ PROGRAMY ŠKOL...27 nabídka...28 miluje dřevo, chrání les...31 příloha envigogika 2009/2 Foto na titulní straně Hana Kolářová

4 inspirace ZŠ VRANÉ NAD VLTAVOU AKCE MAJÍ PŘEDNOST PŘED SLOVY Z Š Vrané nad Vltavou je venkovská škola ležící malý kousek na jih od Prahy. Mezi její zajímavá specifika patří, že byla jednou z pilotních škol pro tvorbu a ověřování vlastního školního vzdělávacího programu. n Hodně zvláštností Vranská základní škola má i další zvláštnosti. Je azylovou školou pro žáky v rámci domácího vzdělávání a to nejen na 1. stupni, ale pilotně i na 2. stupni. Učí se na ní také řada netradičních předmětů např. globální výchova, základy fotografování, dramatická výchova, základy grafiky apod. Má zkušenosti s řadou projektů mezinárodních (GLOBE, ENO ) i vlastních (Afrika, Praha, Poznáváme naše okolí, Žijeme v Evropě, Vltava ). Jedním z úspěšně opakovaných projektů je Internet spojuje generace, ve kterém žáci školy učí seniory a další zájemce pracovat na počítači. Již před pěti lety adoptovala na dálku Keňánka a od té doby má péči o něj na starosti zdejší Dětský parlament. V neposlední řadě je ojedinělé i to, že environmentální výchova na této škole má mnohaletou tradici. n Ekotým a ekokodex S environmentální výchovou jsme začali asi již v roce 1987, kdy při škole začal pra- covat přírodovědný oddíl Nezmaři, z jehož odchovanců později vznikla ZO ČSOP Zvoneček a CEV stejného jména. Několik učitelů je zároveň pracovníky tohoto centra a dá se říci, že spolupráce obou organizací je oboustranně výhodná. Nejvýznamnějším environmentálním počinem posledních let je zapojení se do mezinárodního projektu Ekoškola v roce Od toho se odvíjí obrovské množství nejrůznějších aktivit, které mají za cíl ekologizovat provoz školy a rozvíjet environmentální povědomí a odpovědnost mezi žáky i zaměstnanci školy a jejich prostřednictvím i u široké veřejnosti. V roce 2007 se nám podařilo získat mezinárodní titul Ekoškola, v listopadu 2009 budeme tento titul obhajovat. Škola má již mnoho let zpracovanou svoji školní koncepci EVVO i každoročně aktualizovaný roční plán. O jeho naplňování, vyhodnocování a aktualizování se starají dva koordinátoři EVVO jeden na prvním a jeden na druhém stupni školy. Jejich vzdělávání, jakož i vzdělávání ostatních zaměstnanců školy v oblasti EVVO, je samozřejmostí. Na škole pracuje koordinační ekotým, který je složený ze žáků, učitelů a provozních zaměstnanců školy, škola má zpracovaný svůj školní ekokodex. Úkoly, které tým připraví na svých pravidelných jednáních, plní jednotlivé třídy během školního roku v pěti dvouměsíčních etapách. Úkoly se týkají převážně nakládání s odpady, vodou a energiemi a také vylepšování vnitřního a vnějšího prostředí školy. n Recyklohraní Ve škole se ve vztahu k odpadům snažíme prosazovat pravidlo 3R (reduce, reuse, recycle). Snažíme se množství odpadů omezovat, využíváme odpad při výuce jako herní či výtvarný prvek (víčka např. využíváme k řadě her nebo jsme z nich vytvořili velkou nástěnnou mapu Evropy, která nyní visí ve vstupní hale), nevyužitelný odpad se snažíme co nejvíce vytřídit. Ve třídách máme vždy po třech koších na papír, plast a na směs. Na chodby jsme pořídili barevné kontejnery a speciální koše na plast, papír, sklo, víčka od PET lahví, elektroodpad, hliník, baterie a bioodpad. V pracovně přírodopisu máme navíc umístěny dva vermikompostéry, o které se starají žáci 8. třídy. Deváťáci zase pravidelně monitorují úroveň třídění odpadu a jeho výsledky zpracovávají do tabulek a grafů. Je potěšitelné, že se úroveň pomalounku, ale jistě lepší.

5 INSPIRACE Úspěšně jsme se zapojili také do projektu Recyklohraní, kde kromě sběru baterií a elektroodpadu řešíme i různé další úkoly, jejichž cílem je zvýšit povědomí o potřebě třídit tyto nebezpečné druhy odpadu. Tým 4G vytvořený z žáků naší školy byl odbornou porotou označen za vítěze celostátní soutěže Zářící talent, která se zabývala likvidací zářivek. Na téma voda a energie Do školy jsme zakoupili úsporné antivápenné perlátory na všechny vodovodní baterie a také sud na zachycování dešťové vody. Ta se pak používá na zalévání květin ve třídách a na školní zahradě. Navštívili jsme čistírnu odpadních vod ve Vraném nad Vltavou a v nedaleké Zvoli. Zkoumali jsme okolní potoky i život ve Vltavě. Ověřovali jsme též pracovní listy, které byly připraveny Sdružením Tereza na téma: voda. Zapojili jsme se do projektu Kyoto in the home, ve kterém jsme se učili šetrně nakládat s energiemi. Za jeho úspěšné zvládnutí jsme získali úsporné kompaktní zářivky a také audit osvětlení od firmy Philips. Zakoupili jsme několik měřičů spotřeby elektrické energie a mapovali jsme spotřebu u různých přístrojů v různých režimech jejich provozu. Škola 3P Velký důraz jsme kladli v posledních době na vylepšování prostředí. Třikrát za sebou se nám podařilo uspět se žádostí o grant na MŠMT v rámci rozvojového programu Podpora EVVO ve škole. Většina se zabývá prostředím. První projekt se jmenoval Škola 3P (pěkná, přátelská k životnímu prostředí a podněcující k poznávání a ochraně přírody). V rámci tohoto projektu jsme pořídili zmíněné vermikompostéry a úsporné perlátory, dále kontejnery na tříděný odpad, truhlíky na okna, řadu monitorovacích přístrojů, doplnili jsme environmentální knihovnu Vytvořili a ověřili jsme též pracovní listy, které mají vztah k pořízeným pomůckám. Zahrada poznání, prožitků a setkávání V loňském roce jsme realizovali s podporou MŠMT projekt Zahrada poznání a prožitků. Projekt měl dva hlavní cíle vylepšit dosud zanedbanou a prakticky nevyužívanou školní zahradu (tedy její zbytek větší část byla v rámci restitucí vrácena původním majitelům) tak, aby se dala využívat při výuce i při dalších školních i mimoškolních aktivitách. Druhým cílem bylo zapojit žáky do tvorby jednotlivých prvků, protože chceme rozvíjet jejich manuální zručnost, schopnost spolupracovat a domlouvat se, ale také pocit odpovědnosti za prostředí, ve kterém žijí. Nechceme, aby se žáci stali pouhými uživateli věcí bez vztahu k nim a bez znalosti jejich původu a náležitostí, které je potřeba splnit, aby vůbec vznikly. Chceme prostě z žáků vytvářet dobré hospodáře světa kolem sebe. Jsme moc rádi, že se nám podařilo projekt realizovat v plné jeho výši. Vznikl tak prostor, který je pravidelně využíván při výuce i pro setkávání lidí. Na zahradě nyní najdeme biotopové jezírko s vodními i bahenními rostlinami, na němž je možné sledovat jeho postupný sukcesní vývoj jezírko postupně oživují různí živočichové bruslařky, znakoplavky, vírníci, plovatky. Letos se v něm vyvíjeli i pulci ropuchy zelené. Dále zde jsou dřevěné půlkmenové přenosné lavičky, záhony, suchá zídka se sukulentními druhy rostlin, malá ploška se začínající květnatou loukou, na podzim oseté zapomenuté políčko, kde kromě pšenice snad porostou i rostliny, které dříve patřily mezi plevele, dnes už je ale v přírodě najdeme jen stěží (koukol polní, hlaváček letní, ), živý plot z habrů, ovocné keře, kompostéry, geologická stezka, připravené úkoly a pomůcky na smyslovou stezku, rozkládající se dřevo jako prostor pro různé reducenty a skrytě žijící živočichy, různé typy ptačích budek (zatím nám v nich hnízdili špačkové, sýkora koňadra a rehek zahradní), ale i budka pro čmeláky a netopýry, místo, kde mohou hnízdit samotářské včely, polena na pěstování dřevokazných hub, sluneční hodiny, zeměpisný rozcestník, informační tabule a také dřevěné hry např. Motanice (Chytrý provázek) s výměnným obsahem, hra na procvičování mezidruhových vztahů a časové osy na procvičování dějepisných údajů. Zapojili jsme se též do dlouhodobého projektu ČSOP Živá zahrada a naše zásahy směřujeme k tomu, aby byla zahrada pro živé tvory opravdu přátelským prostorem. V jednom z rohů zahrady máme umístěný hřbitov odpadků, který jsme již po půl roce prozkoumávali a zjistili, že se za tu dobu rozložil papír, ohryzek z jablka, sáček z bioplastu a téměř celá slupka od banánu. Děti hodně překvapilo například to, že nedopalek od cigarety zůstal téměř beze změny. Bohužel již třikrát pronikli na zahradu vandalové a některé prvky poničili. Zatím se nám vždy podařilo dát vše do pořádku. Naši žáci nyní vědí, jak je těžké vyrobit informační ceduli, hru či sluneční hodiny, kolik práce dá starat se o jezírko, kompostéry či záhony, že není jednoduché se naučit ovládat pilu, vrtačku, pájku. Oni snad nikdy cizí práci ničit nebudou. 1 Dokončování mapy Evropy z plastových víček. 2 Globální výchova hra na spolupráci. 3 Ve Vraném internet nerozděluje, ale spojuje generace. 4 Výstava Vrané, jak ho možná neznáte zaznamenala obrovský úspěch. 5 Vlastnoruční dokončování hodin vývoje pro školní zahradu. 6 Výuka v lese. 7 Sázení stromů se zaujetím.

6 INSPIRACE Tři schody k udržitelnému životu Nejnovější podpořený projekt se jmenuje Tři schody k udržitelnému životu (aneb učíme se od ostatních, učíme se sami, učíme se tím, že učíme ostatní). V současné době již máme většinu splněnu, část práce na nás ale ještě čeká. Mezi zajímavější části projektu patří ten třetí krok učíme se tím, že učíme ostatní. Patří sem pořádání happeningů, výstav, vzdělávání dospělých a vydávání brožur. Obrovský úspěch zaznamenala fotovýstava na téma Obec v proměnách času a Vrané, jak ho možná neznáte. V první části výstavy byly porovnávány staré fotografie se současnou realitou, samozřejmě doplněné komentářem. Ve druhé části výstavy byly publikovány fotografie obce z relativně nepřístupných míst, kam se většina občanů asi v životě nedostane (např. ze skal na druhé straně řeky). Do přípravy výstavy se zapojili žáci z volitelného předmětu Základy fotografování, kteří úspěšně spolupracovali s pamětníky. Slavnostní zahájení výstavy bylo spojeno s happeningem ke Světovému dni životního prostředí jeho součástí byly písničky s přírodovědným obsahem, tvořivé dílny a možnost změřit si svoji ekologickou stopu na počítači. Součástí výstavy bylo i vyhlášení výsledků obecní ankety o nejhezčí a nejošklivější místa v obci. Názor se nám podařilo získat téměř od tří set občanů Vraného. Na konec listopadu chystáme další fotovýstavu na téma Příroda České republiky a Makrofotografie. Druhý happening se konal počátkem října na počest Světového dne zvířat. Na školní zahradě čekalo na účastníky několik divadelních a hudebních vystoupení, výstava zvířecích dovedností, zvířecí stezka s úkoly a závěrečné opékání těstových hadů. Ekotým vyhlašuje pravidelně pro žáky školy jednorázové soutěže v poslední době např. literární soutěž Moje životní prostředí či tvořivé soutěže Podzimní sochaření, Jídlo z jarních bylinek, Zdobím si tričko, Dárek z přírodnin či fotosoutěž na téma Příroda ČR. Den co den, už bezmála devět let Již od roku 2000 jsme zapojeni do mezinárodního projektu GLOBE, ve kterém každý den zjišťujeme meteorologická data (dříve jsme uskutečňovali též měření hydrologická a biometrická, hydrologická jsme letos opět obnovili). Od 1. prosince 2000 jsme nevynechali jediný den. Zjištěná data využíváme v rámci výuky různých předmětů, hodila se nám například při řešení úkolů projektu Life to water, communities to life. V letošním roce jsme se zapojili i do fenologických měření průběhu rašení listů u různých druhů stromů. Starší žáci předávají zkušenosti mladším ve školním roce v rámci mezinárodního projektu ENO, tedy projektu, jehož prvním českým účastníkem byla před řadou let právě naše škola). V minulém školním roce jsme zahájili i další tradici (a letos v ní úspěšně pokračovali) spolu s deváťáky sázeli i prvňáčci, kteří pak celou akci doplnili prvními písničkami, které se ve škole naučili. To je projev jedné z našich dalších filosofií starší předávají své znalosti a zkušenosti mladším. Ke Dni Země například pro prvňáky připravili program osmáci. Ostatní třídy prvního stupně si vzali na starosti sedmáci zařizovali si úplně všechno sami (stanoviště soutěžní stezky, organizaci, diplomy, ceny) a zvládli to velice dobře. Deváťáci pomáhali na prvním stupni uskutečnit analýzu nakládání s odpady, vodou a energiemi. Ale abych se vrátil ke Dni Země šesťáci ve spolupráci s Lesy ČR sázeli v lese buky a také připravili pro ostatní slosovatelnou anketu, všechny třídy se zapojily do brigády pomáhající vylepšit prostředí obce. Když nám něco vadí, jednáme Své zkušenosti se snažíme předávat i ostatním vydali jsme několik drobných sborníčků (Využití odpadů při výuce několik desítek nápadů jak využít různé druhy odpadů při vyučování; Šetrně do školy jak se vybavit do školy šetrně k přírodě a ke svému zdraví). A chystáme další jedna bude obsahovat náměty pro zajímavé vycházky do okolí obce, druhá rady, jak sázet v obci stromy a jak se o ně následně starat. Vadí nám totiž, že si lidé neváží přírody v našem okolí a vlastně ji vůbec neznají. Například více než polovina dospělých nebyla nikdy v životě na Zvolské homoli, což je přírodní rezervace nad Vltavou v těsné blízkosti obce. Také nám vadí poměrně špatný stav stromů v obci. Pravidelně vydáváme také časopis. Dvanáct let vycházel časopis Ranec, nyní již třetí rok vychází časopis H-R-NEC, jehož redakční radu tvoří hlavně zástupci Dětského parlamentu. Časopis obsahuje kromě jiného i informace o významnějších environmentálních aktivitách školy. Pro zájemce je k dispozici na webových stránkách školy. Na internetu najdete i školní koncepci a roční plán EVVO. Webové adresy školy: (oficiální stránka) (stránka s aktuálními informacemi) a (stránka s našimi aktivitami v rámci projektu Ekoškola). Honza Vrtiška, koordinátor ZŠ A MŠ LOVČICE VÁNOCE PO AFRICKU L ovčice je vesnička zaklíněná v údolí u Ždánického lesa, kousek od Kyjova. Obec má necelých 800 obyvatel, takže i škola je maličká máme 35 dětí v mateřské a 25 v základní škole. Jsme malotřídní školou o dvou třídách. Děti ze školy i školky spolu velmi úzce spolupracují. Každoročně si domlouváme nějaké téma, v němž se bude odvíjet většina činností školy i školky. Díky poloze obce máme velkou výhodu, protože všechny děti bydlí v rodinných domcích se zahradou, za humny máme les a rybník, takže učivo prvouky a přírodovědy děti znají z vlastní zkušenosti, není potřeba trávit tolik času nad knihou, když si to můžeme všechno okouknout, ohmatat. Máme krásnou školní zahradu, kde děti nejen pěstují ovoce, zeleninu, kytky, ale mají různé přírodní koutky, kde kromě hraní zase mohou pozorovat přírodu. Takže si můžeme v rámci nabitých školních osnov udělat téma ne zcela tradiční, a dokonce si ho můžeme natáhnout do celého školního roku! V letošním školním roce jsme se s kolegyněmi rozhodly vrátit se k cestování po světě. Před třemi lety jsme měli program Watoto, no a letos je téma Afrika. Téma jsme vybrali už v červnu a úkolem každé z nás bylo během prázdnin koukat kolem sebe a skládat materiály a nápady. Mě oslovil televizní spot nadace Člověk v tísni Postavme školu v Africe. A bylo rozhodnuto! Navázala jsem kontakt s nadací. Vyšli mi velmi vstříc, dostali jsme balíček s propagačními materiály o této sbírce děkujeme! Na úvodních zářijových schůzkách s rodiči jsme se domluvili, že budeme v Africe stavět školu. Abychom ji ale mohli postavit, musíme někde vzít peníze. Propočetli jsme to: Pokud chceme posílat měsíčně 300 korun na konto nadace, musí každý školák donést 6 korun a školčák 5 korun. Děti jsme prvních čtrnáct dní motivovaly k tématu Afrika, pak s nimi hledaly informace v knihách, na internetu, vytvářely mapy, zvířátka, malovaly černoušky. Když jsme dostaly děti do Afriky, přešly jsme pomocí obrázků k tomu, jak se asi v Africe žije, jaké tam mají lidé podmínky apod. Děti hrály různé situační hry, čímž jsme se dostaly k potřebě pomáhat. Pomůžeme tedy dětem postavit školu, ale kde vzít peníze? Nezbude než si je vydělat! A tady byla velmi důležitá schůzka s rodiči, abychom se domluvili a táhli za jeden provaz. Chceme, aby si děti do školy těch šest korun měsíčně vydělaly, respektive zasloužily. Nechceme, aby se děti učily, že když jednou za měsíc vynesou koš, dostanou peníze. Peníze jim dají rodiče za dobrý skutek, ale rodiče sami zváží, jestli to, co jejich dítě udělá, je tím skutkem. Třeba sám od sebe ustele v ložnici, má nemocného kamaráda a nakreslí mu obrázek, aby se brzy uzdravil prostě něco dobrého vykonají a na konci měsíce mamka nebo taťka pozorovatel sám rozhodne: Ano, tento měsíc Velký důraz klademe na praktické poznávání přírody, přednost dáváme akcím před slovy. Snažíme se přírodě i dle svých sil pomáhat. V září již tradičně sázíme na veřejných EVVO na ZŠ Vrané nad Vltavou jsi udělal tuhle hezkou věc... a za ni si zasloužíš 6 místech obce stromy ( jedná se o první akci Foto autor těch 6 korun pro děti do Afriky.

7 INSPIRACE Třídní pravidla chování jsme letos navlíkly s kolegyní taky do afrického hávu. Děti z jedné třídy si pravidla postavily do školy, jakou by přály i dětem z Afriky, a děti z mé třídy mají pravidla na moři. Má třída totiž pluje do Etiopie lodí dlouze jsme debatovali, proč lodí, a ne letadlem nebo auty. Pak jsme si stanovovali pravidla, co musíme dělat, abychom tu měsíční plavbu přežili bez úhony. Děti reagovaly naprosto fantasticky: Musíme hodně odpočívat, Nesmíme nikoho házet přes palubu, Musíme dobře jíst a pít. Pravidla jsem pak vpisovala do delfínků, kteří kolem naší lodi plují a skáčí. Pak jsme ta pravidla převáděli na školní prostředí. Samozřejmě jsme se vyfotili a všechny děti i paní učitelky jsou na lodi (respektive ve škole). Ovšem nejlepší na tom bylo, když se mě jeden prvňáček po týdnu zeptal, kdy teda vlastně poplujeme do té Afriky? Další krok v africkém tématu kromě různých projektíků a integrovaného vyučování, čtení afrických pohádek, je změna ještě v jedné dlouholeté tradici. Děti každoročně dostávaly k Mikuláši a na Vánoce balíčky sladkostí a ovoce či čokoládové figurky. Letos to bude jinak. Nebudeme si dopřávat velkého množství, ale kvality a dobrého pocitu. Budeme v rámci českého jazyka přát dětem z Afriky, přáníčka psát na lístky a ty si lepit po škole a k tomu budeme mlsat pouze čtvereček férové čokolády, rozpouštět ji na jazyku, vychutnávat a myslet při tom na naše vzdálené kamarády, jestli i oni si mohou takhle smlsnout. V rámci mlsání je zase seznámíme s pojmem férového obchodu. Také vánoční dárečky budou děti vyrábět, jako by je přivezly rodičům z Afriky máme tkalcovské stavy, budeme dělat keramické korálky apod. Těším se na další africké nápady, které s kolegyněmi a dětmi zase dostaneme. Musím zavolat mamce a taťkovi, ať mi dají taky šest korun, že si je zasloužím za dobrý skutek. Co? Denisa Dušíková Foto autorka PRVNÍ JE SLEPICE, POTOM VEJCE V šichni máme rádi zvířata každý alespoň nějaká. Pojďme se před Vánoci zamyslet nad vztahem ke zvířatům z méně obvyklého úhlu pohledu. A nemusí zůstat jen u zamyšlení. Díky posunu společenského vědomí a různým organizacím se dokonce nabízejí čím dál častěji více či méně radikální řešení, jak zlepšovat životy našich zvířecích bližních, kteří nám, lidem, slouží zcela podle naší vůle. V tomto případě jde o slepičky. Než zaděláme na vánoční cukroví, můžeme totiž při nákupu snadno vybírat dobrá vejce, nebo zvolit cukroví bez vajec. Můžeme to učit i děti a při hnětení těsta jim vysvětlit, proč... n Dobré vejce 2009 První je slepice, potom vejce, dává najevo sedmdesát špičkových firem, které letos převzaly ocenění Dobré vejce (Good Egg Awards). Tyto firmy uznávají důležitost životní pohody nosnic pro produkci kvalitních vajec. Cena Dobré vejce, udělovaná nejvýznamnější mezinárodní organizací pro ochranu hospodářských zvířat Compassion in World Farming (Soucit ve světovém zemědělství), chválí firmy či zásobovací služby za to, že nabízejí pouze vejce z cho- vů nosnic v halách na podestýlce, z chovů s výběhy či z ekologických chovů; nikoli tedy z chovů v klecích. Mezi letošní oceněné patří i česká společnost Country Life obchodující s biopotravinami, kterou nominovala česká organizace Společnost pro zvířata ZO ČSOP. Dosud firmy oceněné cenou Dobré vejce osvobozují každým rokem z klecí více než 25 milionů slepic díky svému rozhodnutí nepoužívat vejce z klecových chovů či díky svému závazku ukončit odebírání těchto vajec. Letošní výherci se připojili k těm loňským, mezi nimiž byly například firmy Microsoft Corporation, McDonald s Europe, Unilever, cateringová společnost zásobující Google Europe a Evropský parlament, v ČR to byla Biopekárna Zemanka. Opět se tak zvýšil počet evropských firem, které odmítají vejce od slepic v klecích. Ředitel oddělení potravinářské výroby Compassion in World Farming Steve McIvor říká: Množství a rozmanitost letošních výherců jasně ukazuje, že evropský potravinářský průmysl bere tuto záležitost vážně. Máme tu firmy ze všech koutů Evropy a ze všech sektorů potravinářského průmyslu, které přecházejí na neklecová vejce,

8 INSPIRACE POVINNÉ OZNAČOVÁNÍ VAJEC V EU Z jakého chovu vejce pocházejí, lze zjistit podle slovního označení na krabičce s vejci a prvního čísla kódu přímo na vejci: Vejce z klecového chovu kód 3 Vejce z chovu v hale, z podestýlky kód 2 Vejce z volného výběhu kód 1 Vejce z ekologického chovu kód 0 Producenti klecových vajec však lákají zákazníky všemožným způsobem. Povinný nápis vejce nosnic v klecích je často tak malinký, že jej spotřebitel těžko uvidí. Mnohdy je krabička potištěná obrázky rozkvetlé louky či smějícími se šťastnými slepicemi. Zkuste si klec. Foto archív Společnosti pro zvířata ZO ČSOP a to včetně cateringových služeb, které zásobují státní úřady, nemocnice a univerzity. Reagují nepochybně na to, co podle jejich názoru chtějí evropští spotřebitelé, a dělají to, co je nejlepší pro budoucnost jejich podnikání. Rostoucí trend spotřebitelů nakupovat etičtěji vyrobená vejce znamená, že evropské firmy mají jasnou příležitost získat vedoucí postavení na trhu v oblasti prosazování standardů pro pohodu zvířat ještě dříve, než začne v roce 2012 platit zákaz chovat nosnice v konvenčních bateriových klecích. Tento zákaz bude ovšem stále umožňovat využívání tzv. obohacených klecí, které nesplňují požadavky na dobrou životní pohodu slepic. Právě proto cena Dobré vejce vyzdvihuje firmy, které se rozhodly odebírat vejce od dodavatelů, kteří mají ve svých chovech vyšší standard pro pohodu zvířat. Na Zemi žije uvězněno v klecích 60 % všech slepic. V Evropské unii to je 390 miliónů slepic, tj. 67 %, ale v některých zemích, jako je Španělsko, až 95 procent. V ČR je celkem okolo 10 miliónů slepic, z toho přibližně 5 milionů v zemědělském výrobním sektoru a z nich žije 97,3 % uzavřeno v klecích. Francie, která letos v dubnu hostila slavnostní udílení cen Dobré vejce, chová v klecích 88 procent z celkového počtu slepic. n Zkuste si klec Happening Zkuste si klec se konal v březnu 2009 v Praze. Společnost pro zvířata jej připravila v rámci své kampaně Slepice z klece ven. Jejím cílem je ukončení chovu slepic ve všech typech klecí, podpora volných chovů, extenzivnějších a ekologických chovů a podpora srozumitelného a nematoucího označování balení vajec. Kampaň Společnosti je součástí celoevropské kampaně Chickens out, vedené organizací Compassion in World Farming. Během happeningu si zájemci vyzkoušeli alespoň na pár sekund, jaké to je být zavřený v kleci. Slepice, od kterých pochází většina vajec v obchodech a v hotových potravinách, jako jsou například knedlíky, sušenky, sladké pečivo, těstoviny, takto žijí celý svůj život. Klec si lidé mohli zkusit i s mezinárodním maskotem kampaně slepicí Hetty. Podmínky chovu slepic upravuje směrnice Rady EU č. 1999/74/ES, stanovující minimální podmínky ochrany nosnic. Směrnice také stanoví ukončení chovu slepic v nezdokonalených klecích od v EU. Jejich náhradou mají být klece obohacené, ale z hlediska zajištění dobrých životních podmínek (welfare) slepic jsou velmi sporné. Nezdokonalené, někdy se říká konvenční, klece musí slepicím zajistit 550 cm2 místa (necelý papír A4), to je vše. Slepice stojí na drátěném pletivu, zepředu přijímá krmení, a vytlačuje vejce přímo na pletivo. Pletivová podlaha má šikmý sklon, aby se vejce skutálela do sběrného žlábku. Výška klece musí být alespoň 40 cm na 65 % plochy, nesmí být pod 35 cm. Tzv. obohacená klec musí na jednu slepici zajistit 600 cm2 (asi o 4 cm více než papír A4) využitelné plochy s výškou alespoň 45 cm, hnízdo (malý prostor do kterého může slepice vlézt, většinou s umělohmotným podkladem), bidýlko alespoň 15 cm, stelivo na klování a hrabání. Další typy chovů podle směrnice jsou chovy alternativní. Těmi jsou v praxi chovy v halách s voliérami, etážemi nebo volně v hale; chovy s volným výběhem ven z haly a chovy ekologické bio. Znění směrnice je např. na Ochrana zvířat; Právní předpisy EU. Ještě v minulém roce loboval drůbežářský průmysl EU, včetně ČR, za oddálení zákazu neobohacených klecí, třeba i o 10 let. Naštěstí Evropská komise vydala loni srozumitelné stanovisko, že zákaz se nebude revidovat, stanovisko potvrdila také Francie během svého předsednictví. Nicméně, je naléhavé podporovat chovatele, aby ukončili držení slepic v klecích. Slepice v kleci trpí, jako každé zvíře uvězněné v malém prostoru. Slepice v klecovém systému chovu stráví celý svůj život, dlouhý přibližně měsíců, namačkané v kleci, a to nepřetržitě bez možnosti někdy vyjít z klece a prašného tmavého prostředí ven na přirozené světlo. Rozměry klece slepici ani neumožní protažení křídel a celého těla (pro protažení jednoho křídla potřebuje nejméně 900 cm²), drátěná kovová podlaha má na svědomí bolestivé otlaky a přerostlé pařáty. Klec často neumožňuje zcela vzpřímený postoj. Z nedostatku pohybu trpí ptáci osteoporózou, jejich kosti jsou velmi křehké a často se lámou. Intenzivní zemědělství degradovalo tyto tvory na stroje, kterým je dovoleno jen přijímat krmivo a snášet vejce nic víc. n Nabídka neklecových vajec V porovnání s některými členskými státy EU je nabídka neklecových vajec v obchodech a uvědomění si zbytečného utrpení nosnic v klecích u nás, bohužel, ale stále mizivá. Pozitivním příkladem je Rakousko, kde již od roku 2007 nenabízí žádný ze supermarketů vejce z klecí a kde byl stanoven zákaz chovu nosnic v obou typech klecí na rok Ani v supermarketech v Nizozemí klecová vejce již nenajdete. Na dobré cestě jsou také ve Velké Británii pět velkých supermarketů ( jako je např. Waitrose a Marks & Spencer) zde přestalo klecová vejce prodávat, a některé z nich ani klecová vejce nepoužívají při výrobě svých výrobků (v sušené podobě aj.). V Belgii se k pěti supermarketům přidal dokonce i řetězec rychlého občerstvení Mc Donald s. Ve Švédsku je 50 procent produkce vajec z neklecových systémů, v Dánsku 40 procent. S využitím materiálů Společnosti pro zvířata ZO ČSOP -qávíce informací: a

9 INSPIRACE ZAJEŽOVÁ J edním ze středisek ekologické výchovy u našich sousedů na Slovensku je Centrum environmentálnej a etickej výchovy Živica, které má svoji kancelář v Bratislavě. Na stejné adrese provozuje i ekoobchod, ve kterém mimochodem jako první na Slovensku začali nabízet výrobky Fair Trade, navíc tento obchod podporuje i bratislavský Domov sociálnych služieb Prima. Centrum Živica nasměrovalo své působení i do oblasti Zaježové ležící jihovýchodně od Zvolenu v pohoří Javorie. n Živica v Zaježové V devadesátých letech do této oblasti, na zaježovské lazy (samoty), přicházeli z měst nadšenci usilující o soběstačný způsob života a v souladu s přírodou. Vzniklo zde specifické společenství lidí, novolazníků, kteří obydleli staré nebo postavili nové domy za použití hlíny nebo slámy. Ideálem bylo vytvořit model ekonomické a potravinové lokální soběstačnosti. Časem vznikla potravinová banka přístupná členům, kam se potraviny nakupují ve velkých baleních, část je v biokvalitě a z lokální produkce. Velkou měrou svým působením ovlivňuje zdejší život právě Živica. Živica ve spolupráci s partnerskou organizací Pospolitosť pre harmonický život provozuje v rámci výchovně vzdělávacího projektu Holistická environmentálna výchova Vzdelávacie centrum Zaježová, Ekokomunitu Sekier a školu v Zaježové. Ve škole mají nezastupitelnou úlohu rodiče. Rodičovské sdružení není formální, schází se minimálně jednou za měsíc a společně řeší vše související se školou. Rodiče mají rozdělené služby, co kdo a kdy zařídí a za co je zodpovědný. Plně se podílejí na provozu školy, od vedení projektů či exkurzí až po úklid, opravy nebo přípravu dřeva na topení. Ve škole ale není ústřední topení, ve třídě topí paní učitelka v kamnech s výstižným nápisem: Ahmed má hlad. Na druhé straně škola využívá moderní techniku, jako je počítač, internet, dataprojektor. Co je úžasné a pro někoho těžko představitelné, že rodiče sami vyučují výchovné předměty. Štěstí: těžký, ale zajímavý život Škola se profiluje jako ekologická. Důležitou součástí je zařazení předmětu holistická environmentální výchova. Škola je zapojená do mezinárodního programu Zelená škola, je členem Klimatické aliance, realizuje projekty na snížení odpadů Třiďte s Hugem a na propagování pitné vody z vodovodu v rámci projektu VodoVoda. Škola se snaží být ekologická i v běžném provozu. Úklid probíhá podle zásad ekologického uklízení. Propaguje šetrnou mobilitu děti jezdí do školy na kole nebo chodí pěšky, svítí úspornými zářivkami. Ve škole není automat na nápoje ani na sladkosti. Do budoucna je ale třeba řešit zateplení budovy, to aby Ahmed neměl pořád hlad. Škola v Zaježové okouzlí, překvapí. Přejme této škole, kterou můžeme nazvat komunitní školou, dobré a nadšené lidi vedoucí školu a její žáky k naplnění jejího poslání. V příštím školním roce přibudou škole hned tři prvňáčci A jak hodnotí svoje působení v zaježovské škole paní učitelka Erika? V prvom rade chcem seba hodnotiť jako šťastného člověka, ktorý objavil miesto ponukajúce síce ťažký, ale zaujímavý život. Na základě návštěvy Zaježové, článku v časopisu Ďalekohľad 14/2009 a webu Živice sepsala Radka Urbánková, Středisko ekologické výchovy a etiky SEVER n Ekokomunita jako zdroj pro vzdělávání Vzdelávacie centrum Zaježová nabízí programy pro školy a veřejnost. Cílem je vytvořit zde prostor pro setkávání lidí a nabízet širokou nabídku programů s hlavním cílem přiblížit se víc přírodě a sobě. V současnosti jde také o dosud jediné pobytové středisko ekologické výchovy na Slovensku. Centrum vzniklo rekonstrukcí staré zemědělské usedlosti, kde se využilo postupů přírodního stavitelství i moderních technologií. Část budovy je zateplená slámou, část papírovými vločkami, uvnitř najdeme hliněnou příčku a hliněné omítky, okna splňují nároky pro nízkoenergetický dům, všude se svítí úspornými zářivkami, teplou vodu ohřívají solární panely, odpadní voda je odváděna do biologické čistírny. Další ze součástí projektu je Ekokomunita Sekier. Dobrovolníci z různých zemí, žijící za velmi skromných podmínek na samotě, pomáhají při veřejně prospěšných pracích při rekonstrukcích tradičních domů a staveb z přírodních materiálů, organizování festivalu, víkendovek nebo tábora, při aktivitách s místními dětmi. Za patnáct let fungování komunity Sekier se tu vystřídalo přibližně sedmdesát lidí žijících zde více jak tři měsíce. n Zaježovská škola Pozornost si určitě zaslouží Zaježovská škola, která má vlastní školní vzdělávací program a funguje na principech trvale udržitelného rozvoje na úrovni výchovy, vzdělávání a samotného chodu školy. Díky nadšení a podpoře rodičů, přátel a sponzorů se podařilo naplnit sen o škole, kam budou děti chodit s radostí. Základní škola v Zaježové byla obnovena po třiceti letech v budově bývalé školy, jejíž prostory poskytl starosta bezplatně. Škola je nejmenší na Slovensku, v tomto školním roce má celkem čtyři žáky tříd prvního stupně, z toho jeden žák je hendikepovaný, na vozíku, a pomáhá mu asistentka.

10 INSPIRACE NA (P)OKRAJI CIVILIZÁCIE Pred zopár rokmi som sa ocitol v krajine, kde bolo mnohé inak, ako som bol doposiaľ zvyknutý. Ja, mestský chlapec, som prišiel tam, kde ma čakalo mnoho prekvapení, prekážok a spoznávania seba samého. Ponúkam vám svoj osobný príbeh, ktorý súvisí aj s témou chudoba. Nečiním si žiadny nárok na objektivitu. Sú to krátke postrehy zo života, ako som ich vnímal ja sám. Iný by to videli možno inak. Príchod do neznáma Aj dnes si živo pamätám ten pocit, keď som prišiel prvý krát do svojho nového bydliska. Starý kamenný dom, ku ktorému viedla poľná cesta plná kameňov a výmoľov. To som ešte netušil, koľko si s touto cestou užijem trápenia v zime a počas dažďov. Zvonku dom vyzeral vcelku obstojne, bol som pripravený aj na horšiu variantu. No vnútro domu mi potvrdilo moje obavy. Hneď som si so smútkom spomenul na zrekonštruovaný útulný bytík v centre Bratislavy, z ktorého som odišiel. Ale čo už, raz som sa na túto srandu dal, tak mi nič iné neostávalo. Dom ma preniesol o sto rokov späť. Moja duša sa búrila a prvý týždeň som prežíval najsilnejšiu alergiu svojho života. Len som kýchal, slzil a kašľal. Moja bytosť sa vyrovnávala s novým domovom. Cez zapálené oči sa mi ťažšie videlo, čo bolo dobre. Nevidel som, čo všetko ma ešte čaká. Moja milovaná latrínka som, čakal, až prišli mrazy. A s nimi prišlo pre mňa kruté zistenie. Hmota v latríne zamrzla a tvorila pyramídu, ktorá sa zväčšovala do rozmerovej tých egyptských. To bolo viac než zlé, musel som pyramídu rozbíjať, ak som naďalej chcel na latrínu chodiť. Hneď ako sa oteplilo, tak som neváhal a všetko povynášal preč. Bolo to utrpenie. Voda Videl som nespočetne veľa filmov o tom, aká je voda vzácna a spokojne som si pokyvkával súhlasne hlavou. Až tu v novom domove mi došlo, čo voda znamená. Vďaka osudu som dostal dom, v ktorom bola tečúca voda. Síce len studená, ale tiekla. Niektorí z mojich susedov nemali ani to. Na začiatku som nevedel pochopiť, ako môže niekto žiť bez tečúcej vody. Nemať doma toaletu a chodiť na latrínu je jedna vec a nemať tečúcu vodu druhá. Tak som si dlhé dni dopriaval luxus vody z kohútika. Až sa jedného dňa pokazilo čerpadlo v studničke a pochopil som, že aj bez tej tečúcej vody sa žiť dá. Zobral som si 25 litrovú bandasku a odišiel som ju naplniť do studničky. Cesta dole k studničke bola fajn. Hore som ale už vliekol riadnu záťaž a to sa mi vôbec nepáčilo. Takto som to robil niekoľko dní, až pokiaľ čerpadlo nebolo opravené. Ďakoval som tomu, kto takú skvelú vec vymyslel. Čerpadlo sa ale kazilo častejšie, ako by som bol čakal. Musel som sa zmieriť s tým, že techniku musím nahradiť ja. V rámci environmentálnej výchovy som často učil decká o nutnosti šetriť vodou. Keď čerpadlo prestalo ísť, stal som sa asi rekordmanom v spotrebe vody. Komu by sa chcelo vláčiť niekoľkokrát denne do kopca bandasku plnú vody? Vydať letáčik o nutnosti šetrenia vodou je iste záslužné, ale také pokazené čerpadlo a strmý kopec dokážu človeka motivovať oveľa viac. Vodou som ale šetril, aj keď tiekla. Niežeby som šetril zámerne, ale skúste sa sprchovať dlho vo vode, ktorá vám na tele zanecháva pocit mrazivej sibírskej noci. Riad tiež človek umyje oveľa rýchlejšie, keď mu pomedzi prsty preteká pramenitá voda. Samozrejme, bola aj teplá voda. Len ju bolo treba zohriať a to bol proces, ktorý mal nesmierne ďaleko od toho, keď som doma otočil červeným kohútikom. poschodí. Z okna som videl kotolňu a chápal som, že odtiaľ máme teplo v byte. Vedel som, že účty za teplo platia rodičia a sem tam nadávajú, koľko to stojí. A týmto pre mňa téma kúrenia hasla. Lenže piecky a šporák boli niečo úplne iné ako petržalská kotolňa. Musel som si najprv drevo zaobstarať a keď mi ho doviezli, tak som s hrôzou zistil, že sú to metrové kusy. Aj ako mestskému človeku mi bolo jasné, že toto do pece nevojde. Tak som sa naučil, ako sa píli na cirkulárke. Popíliť dvadsať metrov dreva a poukladať ho je celkom slušná fuška. Dodnes som vďačný susedom, ktorí mi pomohli. Aby ale toho nebolo málo, musel som dostať lekciu, ako sa má drevo ukladať. Popílené kusy dreva som si spokojne ukladal popri stene a radoval sa z toho, ako mi to pekne rastie. Celú stenu som krásne obložil drevom a po dobre vykonanej práci som si išiel dať zaslúženú večeru. Odhryzujem si chleba s domácim maslom a zajedám syrom, kochám sa pohľadom z okna na svoje dielo a živo sa pamätám ten obraz, keď sa celá stavba zrútila. Čo mi bolo platné, že som navštevoval matematické gymnázium, kde sme mali toľko fyziky a matematiky, až mi bolo z toho zle, keď som sa nenaučil ťažisko a gravitáciu v praxi. Moja hlúposť. Druhý rok som poukladal drevo tak, že nepadlo ani drievko. Aj v tejto chvíli sa na túto stavbu hrdo dívam. Dcérka Viktorka sa snáď ako jedno z prvých slov vo svojom živote naučila hovoriť: Dymí!!! Kričala, keď ocko ráno kúril a dymil tak, že londýnske hmly sa v hanbe mohli rozplynúť. Celá rodina sme boli vyúdená ako kvalitný syr. Postupne mi došlo, že pece treba čistiť od sadzí a dechtu (dnes hravo celý šporák rozoberiem a zložím), aj kefa do komína má svoj veľký význam a drevo treba nechať aj viac rokov preschnúť. Každý je ale po bitke generálom. Nakoniec sa mi kúrenie v pieckach stalo mániou. Bol som šťastný, keď som mohol do pece priložiť drevo. Kládol som častejšie, ako bolo mnohokrát treba a vyrábal som v našom domčeku subsaharské teploty. Radosť z kúrenia mi prekryla aj spomienky na lopotu s prípravou dreva. Možno to bolo spôsobné aj tým, že som bol dva roky kuričom v plynovej kotolni. Tam som len stláčal gombíky a páčky a poctivú kuričskú robotu som si neužil. Ak pri čítaní týchto riadkov jete, bude vhodné prestať. Podelím sa s vami o príhody, ktoré sa týkajú miesta, kde aj králi chodia sami. Môj nový domov postrádal toaletu, na akú som bol donedávna zvyknutý. Latrína stála oproti domu, taká pekná drevená. Vyzeralo to celkom romanticky. Prešli ste cez dvor, posadili sa na drevenú misu a vykonali to, čo treba. Dokonca som neopustil ani svoj starý zvyk na záchode si čítať. Pripravil som si zásobu novín a časopisov a radoval som sa, akú peknú latrínu mám. Bol august. Potom prišla zima a latrína sa stala miestom najťažšej askézy. Sadnúť si v mraze na vymrznutú latrínu chcelo buď veľkú dávku odpútanosti alebo túžbu zo seba dostať von, čo už telo nestrávilo. Prekonával som sa ako to len išlo, veď inú možnosť som ani nemal. Dcérka síce používala nočník, ale bolo mi trápne ho začať používať tiež. Čo by si Viktorka o mne pomyslela? Verte, neverte, naučil som sa dokonca aj v mraze sedieť a čítať. Dokonca som si to tak vylepšil, že som mohol čítať aj v noci. Na hlave som mal čelovku (baterku, čo nosia jaskyniari) a pekne som si ňou svietil. Zistil som, že všetko sa dá, len treba chcieť. Najhoršie, čo sa mohlo stať, bolo isť na milovanú latrínku v noci, v mraze a snehu. Vtedy som silou mysle poručil svojmu telu, že Šporák, piecky a dym Spojenie so svetom musí vydržať do rána. Čítal som o rôznych jogínoch a fakíroch, ktoré dokonale ovládajú V dome neboli radiátory. V každej izbe Jednou z prvých vecí, ktorú som začal svoje telo. Ja som nemal žiadnu túžbu bola piecka, v kuchyni stál šporák. Cel- po svojom príchode robiť, bola hľadanie mať tieto schopnosti, len sa mi ani za toho kom som sa tešil, ako si budem za dlhých signálu na mobilný telefón. Dovtedy som nechcelo ísť vonku do metelice. A telo ma zimných večerov kúriť v piecke a počúvať bol zvyknutý mať pri sebe mobil nonstop zväčša poslúchlo. pukanie dreva. Mnoho krát som bol na a o rýchlom pripojení na internet ani nehovoriac. Ak napriek môjmu varovaniu stále niečo chalupách a chatách a bolo to skutočne Tu som o tom mohol len snívať. jete, teraz skutočne je čas prestať. Zistil som, romantické. Tu sa mi dostalo poučenia, že Mobil mi stále na displeji ukazoval nenávidený ako taká latrína funguje v zime. V lete ani na romantika to stále byť nemusí. text: Žiadna sieť k dispozícií. Človek 10 jeseň sa mi nechcelo latrínu vynášať. Čakal Vyrastal som v paneláku na ôsmom ocení byť mimo dosahu všetkých mobil-

11 INSPIRACE Usadlosti v Zaježovej. Dnešní Vzdělávací centrum Zaježová pohled na kuchyň a čajovnu. Foto Radka Urbánková. Zaježovské deti. ných aj pevných sietí deň, dva, do konca aj týždeň nie je problém. Ale stále? Potreboval som mobil aj internet kvôli svojej práci, alebo som sa mohol rozhodnúť stať sa roľníkom či pastierom dobytka. Bolo mi jasné, že toto by som už nezvládol. Tak sa začal môj boj o spojenie so svetom. Zistil som, že v starej polorozpadnutej budove je zavedená pevná linka. Dokonca to ani nebolo ďaleko od môjho domu. Prešiel som cez lúku, malý potok a o 15 minút som bol na mieste. V Bratislave by som na túto vzdialenosť určite použil autobus, tu nechodil. Telefonovať sa dalo, ale pripojenie na internet bolo asi také rýchle, že som mohol začať všetko rovno posielať obyčajnými listami. A keď sa ochladilo, tak nezamŕzal len počítač, ale aj moje ruky. Najprv som si ich musel rozcvičiť a potom písať. A opäť rozcvičiť a písať. Prestalo ma to baviť. Bolo to viac o cvičení prstov ako o práci. Na internet chodil aj sused, čo bol fakt frajer. Vedel tam sedieť aj hodinu, prsty nerozcvičoval a písal. Ani raz som ho nepočul, že by nadával na pomalý internet. To mňa išiel šľak trafiť. Po dvoch týždňoch som to vzdal. Vypátral som, že oproti môjmu domu na kopci je signál. To bolo radosti. Tešil som sa ako malé dieťa, zaplavila ma vlna blaženosti a ďakoval som Bohu, že vyslyšal moje modlitby. Bolo tam síce treba stáť na jednom kameni a byť dobre natočený, ale fungovalo to. Chodil som na to posvätné miesto bicyklom. Hore som prišiel celý spotený, dal sa do polohy zachytávajúcej mobilný signál a začal volať. Tak ako som nedobrovoľne šetril vodou, rovnaké to bolo s mobilom. Žiadne vykecávanie, volal som len to najdôležitejšie. A ono to vcelku išlo. Cez mobil som sa pripájal aj na internet. Vidieť ma tam, to musel byť pohľad pre bohov. Doniesol som si malú stoličku, posadil sa, na stehná oprel notebook HP nx7010, mobil zavesil na konár stromu a pripájal som sa. Vedľa sa zväčša pásli susedkine kravy, ku ktorej som si chodil pre mlieko a syr. Leto sa pomaly blížilo ku svojmu koncu a prišla jeseň. Moje posvätné miesto sa mi prestávalo páčiť. Začalo fučať a keď začalo pršať, nevedel som, čo zachraňovať skôr notebook, mobil, porozkladané papiere, zápisník... Vedel som, že v zime nemám šancu. Bolo treba hľadať iné riešenie. Jedna príhoda mi potvrdila moje rozhodnutie, že je na čase zmeniť miesto. Vyšliapal som si na kopec, spotený si pripravím svoje pracovisko (zavesiť mobil na strom, notebook na stehná) a začnem sa pripájať do siete. Vietor fučal, začala mi byť zima. Pripojenie úspešné, ale y sa sťahovať nedajú. Do čerta, niečo je so serverom. Volám technikovi: Noro, nemôžem si stiahnuť poštu. Čo je s tým? Počkaj, do hodiny to pôjde, malý výpadok, vysvetľuje mi. Keby si ty, milý Noro, vedel, kde ja som. Ak by som sedel v kancelárii, tak si spravím kávu a tú hodinku počkám. Lež ja sedím na kameni a je mi tu príšerná zima. Ešteže tie kravy sa tak múdro na mňa pozerajú. Akoby hovorili: Sú dôležitejšie veci. Nakoniec som si namontoval na strechu smerovú anténu. Chvíľu som sa tešil zo signálu, ale dlho to netrvalo. Raz signál bol, raz nebol. Potom nebol vôbec. Vietor mi anténu sfúkol. Naučil som sa volať na tých najneobvyklejších miestach, až som prešiel do fázy, keď som skoro nevolal vôbec. Niežeby som mal niečo proti mobilu, pre mňa za mňa nech mi mozog ožaruje. Ale nebavilo ma stále si montovať anténu, ktorá padá, alebo utekať na kopec. Krásne chvíle som zažíval u suseda, ktorého dom stál na opačnej strane kopca a v rohu okna mal signál. Závidel som mu, aký dobrý má dom. n Lazy Asi vás zaujíma, kde som to vlastne žil. Nebola to žiadna rozvojová krajina v Ázii alebo Afrike, ale lazy vzdialené 30 kilometrov od Zvolena. Zaježová. Prvý krát som toto miesto navštívil o 13 rokov skôr. Bolo tu pekne, ale nikdy mi nenapadlo, že tu budem žiť. Zdalo sa mi nepredstaviteľné vymeniť výdobytky civilizácie za život na lazoch, kde sa čas akoby zastavil. Osud ale chcel, aby som tu aj s rodinou žil. Veľmi som sa nasmial, keď ma raz pozvali na diskusiu a spýtali sa, či by som nechcel spoznať život v nejakej rozvojovej krajine. V duchu som si pomyslel: Priatelia, ja tam žijem. Mnohé veci sú iste iné ako v chudobných rozvojových krajinách. Mnohé ale rovnaké. Zažil som si počas dvoch rokov život v skromnejších podmienkach. A ako sa moja duša bránila prijať lazy za svoj domov, tak sa bráni teraz odísť. Osud mi opäť určil vrátiť sa na jednu z najrušnejších križovatiek v našom hlavnom meste. Tečúca teplá voda, splachovací záchod, odhrnuté cesty v zime aj vysokorýchlostné pripojenie na internet ma už ale nelákajú. Zvykol som si na svojich lazoch a začal to tu mať rád. Aj so všetkými nedostatkami a problémami. Na vlastnej koži som pocítil, aké relatívne je to, čo považujeme za chudobu. Mnohí si mysleli, že žijem v chudobe. Iní tu videli raj na zemi. Platí ale to známe: Nebo aj peklo si človek nosí vo svojej vlastnej mysli. O chudobe aj bohatstve platí to isté. Je to predovšetkým o našom vnútri. To vonkajšie nie je zanedbateľné, ale odráža nás samých. Juraj Hipš, Centrum environmentálnej a etickej výchovy Živica Foto autor Viac informácií o Zaježovej: 11

12 proměny Co je a kde se vzala FILOSOFIE ŽIVÉ PŘÍRODY Filosofie živé přírody je útlá hutná knížka Zdeňka Kratochvíla; nejoblíbenější dílo autorovo, které mu zároveň jako habilitační práce umožnilo stát se docentem v oboru filosofie na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy, kde také učí. Na Přírodovědecké fakultě stejné univerzity vede katedru filosofie a dějin přírodních věd. Filosofie živé přírody je spis hojně citovaný Kratochvílovými kolegy, žáky a následovníky, ba dá se říci v Česku spis ve své oblasti nepostradatelný. V čase nazpátek spis kontinuitu udržuje například s myšlenkami uznávaných českých filosofů, jako je Zdeněk Neubauer nebo Jan Patočka, a dále téma ohledává velmi hluboko v minulosti, až do antického Řecka... Nabízíme vám první a závěrečnou kapitolu Filosofie živé přírody. Je to čtení maličko náročnější, ale dobře se hodí k vánočnímu zamýšlení. Pokud usoudíte, že by bylo fajn v tomto kladení si méně obvyklých otázek pokračovat, kompletní text spisu a mnohé další najdete na doméně fysis.cz, kterou autor soukromě provozuje. Filosofický pojem přírody přirozenosti fysis ce jednou z nejstarších filosofických otázek, Tradiční problematičnost přírodní filosofie je nejméně tak stará, ne-li starší, jako samo slovo filosofie. Řeckým mudrckým Zasutí a znovuodkrytí smyslu pro fysis. spisům ze 6. a 5. st. př. n. l., tedy dílům tzv. předsokratiků, bývá pozdně antickými autory připisován stejný titul: Peri fyseós, Chceme filosoficky myslet přírodu a přirozenost. Myslet filosoficky, to znamená myslet kvůli moudrosti, a ne pro dosažení nějaké vychytralosti. K evropskému pojetí filosofie navíc patří schopnost pojmové řeči. Jak může pojmová řeč přispět k moudrosti? Jedině postupným odkrýváním toho, co se ukazuje jako náležitě myslitelné. Takovému odkrytí myslitelností se v evropské filosofické tradici říká pravda, původně řecky alétheia, tedy situace, kdy léthé (skrytí, zapomenutí) není vševládná, neboť poodstupuje mysli. Je však živá příroda a přirozenost tak zcela proniknutelná myšlenkou, alespoň v myšlení usilujícím o moudrost? Je zkušenost přírody a přirozená zkušenost převoditelná na pojmový systém pravdivých výpovědí? Dosah této otázky nám teprve bude postupně vyvstávat. Mnohdy budeme muset být skromnější a místo pravdy přírody a přirozenosti hledat a zkoumat spíše vztahy mezi přirozenou zkušeností a pojmovým poznáním. Jenže naše údajně přirozená zkušenost je vždy už nějak preformována nějakou myšlenkovou strukturou, díky níž ji určitým způsobem vnímáme a můžeme ji také vyslovovat. Je však pojmové odkrytí pravdy tou jedinou cestou, kterou se může něčeho v přírodě. Každá z nich popisuje jinou stránku přírody, hledá funkční model jiné třídy jevů. V tradiční symbióze (nebo jindy v zápase) s filosofií žijí zvláště fyzika (nejobecnější z nich), astronomie (nejcelostnější a nejstarší, nejkosmičtější ) a biologie, pronikající do toho nejpřírodnějšího, do tajemství života. Není tedy příliš troufalé, když chceme filosofovat o něčem, o čem je tolik a tak dobře zavedených věd? Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným. Přesto mívají rozumní filosofové respekt před přírodovědou a zdůrazňují, že oborem filosofie je bytí samo; že hlediskem filosofického zkoumání je jsoucnost sama, a ne žádné hledisko partikulární. Takové je přece už tradiční určení první filosofie (u Aristotela), ontologie (o jsoucnu jakožto jsoucím). Zde je tajemství filosofie, nenarušené žádnou vědou o témže předmětu, už proto ne, že to, čím se zabývá není pouhý předmět. Neměl by se však filosof spíše zeptat fyzika, co ví o fysis; astronoma, co je to kosmos; chemika, co je to látka; biologa, co je to život, a pak to O přírodě, O přirozenosti. U těchto prvomyslitelů se postupně rodí předpoklady filosofie a zlomky jejich spisů často svědčí o velkém pokusu myslet přírodu (přirozenost), který lze označit jako protofilosofii nejhlubšího dosahu, v mnohém podstatnější než pozdější školní metafyzické systémy. Právě neopakovatelnost myslitelských pokusů Anaximandrových, Hérakleitových, Empedokleových a Anaxagorových nám zabránila přivlastnit si titul Peri fyseós, který jim byl připisován. Co se však stalo s přírodou a přirozeností po té, co jsme jí nejprve opovrhli jako něčím nízkým (ve středověku) a pak se ji pokusili postavit do svých služeb a přetvořit k obrazu našich potřeb? Z orientačních důvodů je vhodné začít náš sestup zkoumáním významů slov. Etymologie sice sama není zdrojem filosofického poznání, protože odkazuje jenom na naše lidské jazykové tradice, ale může upozornit na některé souvislosti, jejichž relevanci pak bude třeba teprve zkoumat. Tak české slovo příroda je prý už staré a původně znamená co se přirodilo, přírůstek a pak i co vzniká bez zásahu člověka. Přirozené je pak to, co náleží už ubírat rozumně uspořádaná řeč, když kvůli moudrosti vede svůj zápas o smysl? V běžné řeči se nám zdá, že víme, co říkáme, když vyslovujeme taková slova jako příroda nebo přirozenost. V naprosté všednosti významu je příroda to, kam se jezdí na výlet; to za městem, co je sice poškozené, ale místy ještě zelené. Přírodě škodí vše nepřirozené, tedy technologické, což škodí i nám (naší přirozenosti), přestože jsme ochotni v rámci oné technologie denně pracovat kvůli jejím výsledkům. Proto se občas Přírodě škodí vše nepřirozené, tedy technologické, což škodí i nám (naší přirozenosti), přestože jsme ochotni v rámci oné technologie denně pracovat kvůli jejím výsledkům. Proto se občas říká, že jsme přírodě odcizeni. Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? A jaké? říká, že jsme přírodě odcizeni. Znamená to, že jsme odcizeni i své přirozenosti? A jaké? Může nápravě naší přirozenosti pomoci správná hygiena (tedy jiná technologie), podobně jako ekologické aktivity (opět jiná technologie) poškozené přírodě? O přírodě máme také celý soubor věd: od fyziky a astronomie přes geologii a chemii po biologii. Každá z těchto věd má rozsáhlé pojmové aparáty popisující velikou experimentální zkušenost o určitých vlastnostech vše do nejvyšší míry zobecnit a tak vytvořit filosofii přírody? Pokusy podniknuté touto cestou považujeme za tak odstrašující, že by nebylo kolegiální je citovat. Vědci toho vědí opravdu hodně, ale většinou vědí něco trochu jiného, než co zajímá laika, a o to spíše něco jiného, než kam míří filosofická otázka. Otázka po přirozenosti je otázkou filosofickou. Je dokonk rození, co patří k přírodě a ne do oblasti vyrobeného nebo vymyšleného. Chceme-li opustit závislost jen na mateřském jazyce, můžeme si pomoci oklikou přes mateřský jazyk filosofie, přes řecké slovo fysis. Fysis patří mezi stará slova řeckého jazyka. Nejstarší užití je už homérské, pokud je ovšem dotyčné místo pravé (Odysseia X, 303). Zdá se tedy, že jde o slovo předfiloso- 12

13 proměny fické. Je to postverbale od slovesa fyómai, které v tomto mediálním tvaru znamená rodím se. Fysis je tedy přirozenost. (Renesanční čeština překládala fysis ještě doslovněji: přirození, dokud se toto staré české slovo nestalo eufemismem pro pohlaví. I tento významový posun však napovídá určitou významovou stránku fysis: znakem přirozenosti je plodnost, fysis odkazuje k intimitě, spontaneitě, moci časnosti.) V homérských eposech i jinde však běžněji potkáme slovesné tvary, vedle fyómai také aktivní tvar fyó: rodím, rostu, kvetu. Slovo fysis pak ovšem nabývá i leckteré další významy (podobně jako později fyé, jiná odvozenina téhož slovesa): vzrůst, podoba, tvářnost, bytnost nebo bytost. Většinou tedy to, co na jedné straně souvisí s původem a zrodem a na druhé straně s rozpoznáním podle projevu. I pro antického Řeka je ovšem fysis kupodivu také opakem města a jeho obdělaného okolí, ale jinak než pro nás. Fysis je divočina, drsná panenská příroda, která budí děs i při své kráse. Je to hájemství bohyně Artemis, drsné panny, krásné živitelky a lovkyně všeho přírodního, neudělaného, neochočeného. Artemis je božská dimenze fysis. Ještě hlouběji zpět mohou poukázat indoevropské jazykové souvislosti. Řeckému kořenu fy- odpovídá indoevropský kořen bhu-. V indoevropských jazycích pak tomuto kořeni často patří významy ve škále od bytí po rostlinu. Viz např. védské bhuti, síla, zdar, bohatství ; české býti ; řecké fyton (mykénsky snad puta), rostlina. Jde o vztah k moci bytí, které je vnímáno vegetativně nebo generativně. Pro dějiny myšlení byl významný také latinský překlad řeckého výrazu fysis latinským slovem natura, tedy to, co patří k rození; co se zrodilo; co spěje ke zrodu. Toto slovo dlouho uchovávalo významovou škálu řeckého výrazu fysis. (Dokladem může být např. právě jeho starý český překlad jako přirození. V českém hovorovém převzetí slova natura nám správně zní další význam jeho i řecké fysis: povaha, způsob ustavení, bytostná povaha.) Přesto je mezi latinským slovem natura a řeckým fysis jeden zásadní rozdíl, byť jen nepřímý. K latinskému adjektivu naturalis, přirozený má totiž pozdní latina jeho opositum: supernaturalis, nadpřirozený. Tento pojem často užívali latinští křesťané, ale z důvodů nejen jazykových se lze domnívat, že jde spíše o výraz něčeho, co chybělo v latinském pojetí přirozenosti, než o základní záležitost křesťanské víry. Vždyť řecké křesťanství takovýto nadřízený doplněk k přirozenosti nezná. Protiklad přirozeného a nadpřirozeného budeme považovat za jedno ze specifik latinské kultury a přes jeho značný historický význam se mu zde nebudeme věnovat. Slova přirozený a přirozenost budeme užívat v jejich původním řeckém smyslu, který bez ohledu na náboženské vyznání nedovoluje užít u nich předponu nad-, neboť fysis sama zde zahrnuje i sakrální dimenzi. Filosofování o fysis je tedy pokusem myslet přirozenost, přírodu, vzrůst, bytostnou povahu, spontaneitu, vegetativní a generativní působnost bytí. Je to pokus o myšlení, které se týká všeho vznikajícího a zanikajícího, proměnlivého, tedy všeho toho, co právě svou neustálou proměnou uskutečňuje svoji bytostnou povahu a hledá sobě vlastní tvar. Je to pokus o myšlení vztahů mezi bytím a každým už vynořeným nebo vyrostlým jednotlivým jsoucnem (a též jeho nebytím), tedy řečeno s Martinem Heideggerem, pokus o myšlení ontologické diference. Takové myšlení není žádnou novinkou a můžeme se vlastně divit, proč po dvaceti šesti stoletích to spolehlivě vyjádřit a argumentovat proto, že z určitého hlediska to je v naší moci, a to jako nehybné. Zvyk, smlouva a zákon se sice mohou měnit, ale zvláště o smlouvě a zákonu lze mluvit tak, jako kdyby byly po dobu své platnosti nehybné. Tato možnost je založena samotnou formulací a procesem vzniku smlouvy nebo zákona. Tím je řečový akt, nikoliv rození nebo vzrůst; byť z jiných než formálních hledisek může mít i zákon osud všeho přirozeného: být výrazem bytí, měnit se i pouhou interpretací, zanikat. Oblast toho, co je nomó, byla odkryta jako protikladná všemu, co je fysei, tedy tomu, co je od přirozenosti, co roste, umírá a mění se, aniž na to sáhneme a mnohdy aniž o tom můžeme vědět. Oblast zákonů Jsme příliš zvyklí na to, že filosofie je živa z nedostatku poznání. I na tom však něco je, neboť filosofie tradičně vyrůstá z úžasu, včetně úžasu před dosud nepoznaným nestačí pouze resumovat základní výtěžky myslitelské práce. Proč nestačí pouze zreferovat tradici přírodní filosofie a pokračovat v ní? Protože tato tradice má obrovské diskontinuity a hlavně proto, že přírodní filosofie upadla do špatné pověsti. V archaické antice byla přírodní filosofie (byť je tento název anachronický, zavedený teprve později) téměř jediným myšlením směřujícím k filosofii, vedle eleatské školy. První zásadní zpochybnění tohoto myslitelského úsilí přinášejí (nepočítáme-li Parmenida) v osvícenské generaci rané řecké klasiky sofisté. Jejich myšlení se orientuje na věci lidské, na to, co se děje v domech a na náměstích, na soudech a na sněmu. To není doména fysis, ale doména zvyků, dohod, smluv a argumentů; všeho toho, čemu Řekové říkají nomó (dativ sg. od nomos). Lidská společnost se řídí a funguje díky tomu, co je nomó, tedy díky všemu, co plyne ze zvyku, smlouvy, zákona, co je takto dáno. Vše to lze jednoznačně vyjádřit, takže je o tom možná logická argumentace. Lze a smluv je zřetelná a lze ji tedy přesně myslet, popisovat a rozsuzovat, zatímco oblast přírody a přirozenosti se oproti ní jeví jako zcela nejistá a málo zajímavá. U sofistů tak máme první předlohu pozdějšího rozdělení myšlení (věd) na přírodní a společenské neboli humanitní, tehdy ovšem ve prospěch přednosti vědění o věcech lidských. V podobném tónu zní i Xenofónova reference o Sókratovi, který prý kritizoval zkoumání přírody, kosmu a bohů jako nespolehlivé, a proto dal přednost zkoumání otázek lidských. Např.: Ti, kteří se zabývají člověkem, se domnívají, že to, co zjistí, mohou použít pro sebe i pro kohokoliv jiného; zdalipak zrovna tak ti, kteří hledají podstatu božského, věří, že až poznají, jakými zákony se řídí vznik jednotlivých jevů, dokáží, kdykoliv se jim zachce, vyvolat vítr, déšť, jaro nebo zimu... Sám však (Sókratés) vždy rozmlouval o tom, co se týkalo člověka, a zkoumal, co je zbožné a co bezbožné, co je krásné a co ošklivé, co je spravedlivé. 1 1 Xenofón: Vzpomínky na Sókrata I, 1; př. V. Bahník, Praha 1972, Antická knihovna. Pro antického Řeka fysis je opakem města a jeho obdělaného okolí divočina, drsná panenská příroda, která budí děs i při své kráse. Foto Hana Kolářová 13

14 proměny Sókratovi dědicové se sice na rozdíl od sofistů k otázkám přírody a přirozenosti vrátí, ale učiní tak v rámci metafyzické filosofie. Ta natolik vsadila na jasnot pravdy a jistotu identity, že vše pohyblivé vidí jako nutně nižší než nehybné. Tam lze ovšem fysis myslet jen obtížně. Ztrátu pochopení pro přírodní filosofii a naprosté přeznačení mnoha s ní spojených výrazů si lze ukázat třeba na tom, že ještě např. Aristotelovo označení fysiologoi, fysiologové pro předsokratiky, původně ve smyslu zkoumatelé přírody dnes označuje někoho úplně jiného. Kdybychom se věnovali historické dimenzi filosofie přírody, byl by teď na místě výklad Aristotelovy Fysiky a zvláště Fysiky Chrýsippovy, tedy přírodní filosofie řeckých stoiků. V latinské oblasti byl tento posun hlubší o to, že latiníci svým pragmatismem i formalismem v mnohém mimovolně navázali na řecké sofisty a latinští křesťané se pak zase věnují spíše záležitostem nadpřirozeným. Malá vnímavost vůči fysis je ostatně společným rysem latinského předkřesťanského i křesťanského myšlení, snad s výjimkou Lucretia Cara. Obnovu přírodní filosofie přinese spolu s obnovou všeho možného jiného až synkretismus pozdní antiky. Zvláště u myslitelů blízkých hermetismu (Poseidónios kolem r. 100 př. n. l) a pak ovšem v samotných spisech řeckého hermetického souboru. Tím se ovšem přírodní filosofie postupně dostává do sféry mysterijní zbožnosti, gnóse a okultních věd, např. alchymie (Zósimos). Stává se součástí spodního proudu, neseného pak mystikou, a to křesťanskou i heterodoxní. Potkáváme ji ve spisech některých řeckých církevních Otců, latinských mystiků a domnělých kacířů. Na Západě vynikají ve 12. st. škola v Chartres a ve 13. st. škola v Oxfordu. Tak se přírodní filosofie dočkala jako součást hermetických nauk renesance, nové epochy zájmu o vše staré a nově nahlédnutelné a o věci obskurní zvláště. K nejfilosofičtějším plodům renesanční přírodní filosofie patří Ficinovy překlady hermetických spisů do latiny. Vedle toho žije přírodní filosofie jako součást alchyi do politiky. Tak např. pýthagorejský heliocentrismus je výsledkem mystické intuice a přírodně filosofické úvahy, nikoli výsledkem astronomických měření a výpočtů. Jako takový jej také odmítnou alexandrijští astronomové, z pozice vědy (Hipparchos), neboť se neshoduje s pozorovanými jevy. Pýthagorejská inspirace hledá v pozdní renesanci pracně svoji vědeckou podobu. Tam, kde se jí to nepodaří, bude nařčena z tmářství okultismu. Ostatně, na zvláštní výbojnost pýthagorejského myšlení si tvrdě stěžoval už archaický Hérakleitos. Novověk, který plně startuje až po formulaci pojmu přírodní zákon (u Descarta a v jeho okolí) a po Descartově rozlišení na duši a tělesné věci i ztotožnění subjektu a ego, je pak přírodní filosofii naladěn nepřátelsky. Představuje podezřelý relikt, který není nikam pořádně zařaditelný, nanejvýš tak mezi šarlatánství. Vždyť i příroda je nyní pojednávána zákonem! O zásadní vzkříšení přírodní filosofie se ještě pokusí německá klasická filosofie (Schelling), Goetheho duchovní věda a filosoficky orientovaní romantičtí básníci v čele s Novalisem. Vše to ústí spíše do theosofie nebo antroposofie než do univerzitní filosofie nebo akademické vědy. U nově zaváděné univerzitní přednášky filosofie přírody může takto nastíněná minulost přírodní filosofie působit značně podezřele. Vždyť ne náhodou se v německé jazykové oblasti o ledajakém líbivém výtvoru ducha s pohrdáním říká, že to je taková Naturphilosophie a myslí se tím cosi nespolehlivého, co není filosofie ani věda. Proto je také náš titul opatrnější. Můžeme se však opřít ještě o něco jiného z minulé tradice než o nesporné velikány, jakými byli Anaximandros, Anaximenés, Hérakleitos, Empedoklés a Anaxagorás? Většina z těchto dávných myslitelů začala s přírodní filosofií v kontextu svých všemožných zkoumání (historia), zvláště zkoumání přírody. Nemůžeme si také dnes pomoci kontextem současných přírodovědných zkoumání? Nemůžeme využít zkušenost současných přírodních Budeme se držet na půdě filosofie. Pomoc můžeme přijmout od těch filosofů, kteří ve 20. st. ukázali nedostatečnost novověkého pochopení přírody a přirozenosti: Husserlova fenomenologická kritika novověké vědy, Kuhnova strukturalistická kritika, Heideggerovo existenciální pojetí vědy. Za přímého předchůdce našich zkoumání považujeme Patočkův pokus hledání přirozeného světa. S naším evropským lidstvím se cosi stalo. Mimo jiné také to, že jsme si zakryli přirozenost, svoji i ostatní. Přirozený svět je pro nás už krajně obtížným filosofickým problémem. To, co se stalo, vidíme zřetelně na zdevastované vnější přírodě. Tam už to je vidět i pro ty, kdo vidět moc nechtějí nebo neumí. Považujeme to však jen za jednu stránku toho, co jsme udělali s přirozeností, každou přirozeností, třeba i s přirozeností svého myšlení. Naše myšlení je na tom stejně, o citu nemluvě. Naším hlavním cílem není ani tak hledat viníka, ať už by jím bylo latinské pochopení křesťanství, novověká věda, technika, politika nebo reklama. Tento etický problém nechť řeší jiní. Cílem těchto zkoumání je filosofická kritika tohoto stavu, tedy usuzující pochopení, a ne souzení a především pokus o filosofický příspěvek k nápravě, nikoliv metodický pokyn. To, co jsme my Evropané (a pak všichni ostatní) provedli, nazval Z. Neubauer jednou výstižně denaturace fysis. Tato slovní hříčka říká: zdánlivě nám to vše funguje; denaturované substance mají jen tu moc, kterou po nich chceme, a práce s nimi je tudíž bezpečnější; ale příroda a přirozenost (natura) byla zbavena sebe sama, svého vnitřního života a spontaneity. Doufejme, že alespoň s naším myšlením tomu tak není úplně a beze zbytku. Doufejme, že fysis sama je mocnější než každé denaturační činidlo. Podobný náhled exponoval už mnohem dříve Novalis v sugestivním vyprávění, které je u nás známé prostřednictvím Emanuela Rádla, zakladatele katedry filosofie na Přírodovědecké fakultě UK: V dobách prvních veřejných pitev se prý těla obstarávala od kata, který vybraného odsouzence šetrně utopil. Stalo se prý, že Přirozený svět je pro nás už krajně obtížným filosofickým problémem. To, co se stalo, vidíme zřetelně na zdevastované vnější přírodě. Tam už to je vidět i pro ty, kdo vidět moc nechtějí nebo neumí. při jedné takové pitvě se příliš šetrně nedoutopený odsouzenec probudil a otevřel oči. Na náměstí vypuklo všeobecné zděšení. Tato hrůzná scéna je příměrem: my pitváme nejen odsouzence, ale téměř vše na světě. Pitváme svět, který jsme utopili tak šetrně, aby si toho nikdo nevšimnul. Jaká hrůza, až se ten špatně utopený svět probudí, co 14 mie a astrologie. I ta stránka renesančního myšlení, která jediná přežije do novověku a určí jej, totiž vznikající novodobá věda, je ve svém vzniku mnohdy přírodní filosofií inspirována. Většinou zde jde o inspiraci pýthagorejskou. Pýthagorejská přírodní filosofie spolu s pýthagorejskou vědou v té době představovala už dva tisíce let dějin kontroverzí s ostatní filosofií i vědou. Zatímco ostatní stará přírodní filosofie si hledí svého a nehodlá radit všem vědám i obci, je pýthagorejské myšlení vždy na cestě k přímé inherenci filosofie do přírodovědy věd? Ne ani tak jejich výsledky (hlavně ne jejich zobecňováním), ale spíš jejich heuristiku i vnitřní obtíže, jejich meze i nová tušení? Nejspíš můžeme, ale takovou filosofii, ukazující filosofickou relevanci něčeho ve vědě, může dělat jedině ten, kdo má s vědou nějakou větší vnitřní zkušenost. Kromě toho máme ve 20. st. mohutně rozvinutou filosofii vědy v pojetí epistemologickém a kognitivním, ale tu se zatím nikomu nepodařilo uvést do nějaké souvislosti s čímkoliv zkušenostně přirozeným a přitom filosofickým; s přírodou ani s přirozeným myšlením. budeme číst z jeho tváře? A jaká to hrůza, pokud je ten svět utopený dobře! Abychom se odpoutali od romantických silných gest, budeme raději než o utopení světa mluvit a zasutí smyslu pro fysis. To není o nic méně hrozné, je to jen přiléhavější: i z lidí lze udělat roboty poměrně snadno a sériově, např. základním školstvím, ideologií nebo módou; ze zvířat a rostlin lze učinit součástky zemědělského výrobního cyklu, a to novým typem domestikace, totiž k obrazu toho člověka, který už domestikoval sám sebe; z ostatního světa lze udělat zásobárnu materiálů a energií i odpadiště. Mluvit o zasutí smyslu pro fysis však nejen dává ještě jakousi naději, ale je v souladu

15 proměny s dávným obrazem fysis jako čehosi, co vyrůstá z propasti, do které žádný nástroj nedosáhne; z bezmezna, které žádný trik nevyčerpá. Zasutí smyslu pro fysis nevypovídá ani tak o nějaké schválnosti. Smysl pro fysis se nám jaksi zasouvá tehdy, když příliš dlouho neděláme nic jiného, než že sledujeme své všední starosti a obstarávání. Řečeno s Platónem a Patočkou, když nepečujeme o duši. Řečeno s Heideggerem: když se nevystavujeme vzcházejícímu poli jsoucna jako existence. Občas ten smysl pro fysis sami na chvíli zasouváme z důvodů rozumných a počestných, totiž ze strachu před hlubinou její propasti, před její spontaneitou, před její konečností, která poukazuje ke smrti. Toho všeho se přece bojíme. Není přece rozumné si s těmito silami zahrávat. Zapomínáme však, že každé zasutí smyslu pro přirozenost učiněné ze strachu, nám zasouvá přirozenost celou a stále. Tím spíše, když se před nebezpečenstvími fysis utečeme do sterilní izolace bezpečné a pojištěné všednosti. Zasutá spontaneita se pak projeví nekontrolovaně a navzdory kalkulacím. Tak vykládá Patočka ničivou explozi nacionalismu a války dvacátého století. Tak snad lze jedině z přehlížení a ponížení hmoty vyložit nástup novověkého materialismu, včetně obrovského entusiasmu, který s ním byl kupodivu spojen. V dalších zkoumáních se tedy pokusíme o filosofické znovuodkrytí smyslu pro fysis. Čerpat budeme z vlastní přirozené zkušenosti; z nejstarší přírodní filosofie; z fenomenologických, strukturalistických a poststrukturalisticých analýz novověké přírodovědy v soudobé filosofii. Co nebudeme dělat: Nebudeme vytvářet vědecké hypotézy, jako to dělali pýthagorejci. Nebudeme radit vědcům, jak mají dělat vědu, jak to činí někteří metodologové. Nebudeme si snad plést kritiku vědy s očerňováním vědy, jak to činí někteří přírodní filosofové pozdního novověku. Nebudeme ve filosofii spoléhat na vědu; vždyť jedině tak by to snad mohlo být filosofické myšlení přínosné i pro vědce.... Mezi obrazy Přirozenost a její obrazy Žánry a diskursy Kultura textu a kultura obrazu Ve světě potkáváme nejrůznější přirozenosti a děláme si o nich různé obrazy. Někdy si je jenom nějak představujeme, jindy malujeme nebo fotografujeme, jindy zobrazujeme složitými technikami, jindy matematickými modely nebo odbornými či poetickými texty. Žijeme zaplaveni obrazy rozličných přirozeností a prvními z nich jsou už samotné naše smyslové vjemy, které ovšem nemáme přístupné jinak než buď v jejich naivním ztotožnění s nějakou přirozeností, která je působí, nebo jako jejich ten či onen racionální obraz. Některé námi vytvářené obrazy jsou racionální, jiné fantasijní nebo emotivní, do určité míry to můžeme i kombinovat. Některé ty obrazy jsou obrazy zcela doslova: fotografie, grafika, malba; jiné jsou povahy jazykové, v krajním případě textové. Ve všech těch obrazech máme určitý řád, takže si obvykle nespleteme, čeho a jakým zobrazením je telefonní seznam, na rozdíl od surrealistické malby nebo skript úvodu do logiky. Naše kultura rozlišuje různé žánry, které odpovídají různým režimům zobrazování. Pokud jde o žánry jazykové, odpovídají jim také různé režimy řeči, diskursy. Kulturní člověk nebude výpovědi o smyslu existence hledat v telefonním seznamu, stejně jako nebude z pohádky o perníkové chaloupce vyvozovat archeologická data. Někdy se však můžeme ošklivě splést, ať už proto, že chybně určíme diskurs textu, nebo proto, že události promění náležité kontexty čtení. Prioritu vzorů před jejich obrazy ostře nárokoval už Platón. 2 K prioritě originálu před jeho obrazem jsou dobré důvody, ať už jde o přednosti originálního obrazu před všemi jeho kopiemi nebo o přednosti určité přítomné přirozenosti před její fotografií nebo textovým popisem z toho či onoho hlediska. Třeba o stromech můžeme číst botanická pojednání i básně a vidět jejich obrazy, ale setkání s živým stromem je důležitější. Nárok priority vzoru nebo originálu je nárokem priority přirozené zkušenosti nebo vhledu do události, nárokem empirie. Přesto víme, že obohacování může být oboustranné: Nejen, že skutečné setkání obohacuje umělecké i vědecké obrazy přirozeností, ale také, že tyto obrazy nás mohou uschopnit k objevnému setkání, i když nás jindy mohou zneschopnit, neboť nám nasadí brýle určitého pohledu. Schopnost využívat vlastní vzdělání, a ne jím být pouze limitován, je jedním ze vzácných rysů naší přirozenosti. Filosofie se tradičně odlišuje od vědy právě tím, že nemá předepsaný žánr své výpovědi. Mnohé významné filosofické nauky byly napsány v nejrůznějších žánrech, včetně třeba satirické poezie (Xenofanés), epické poezie (Parmenidés), dialogu (Platón), eseje (Pascal), meditace (Descartes)... V nové době se situace proměnila tím, že filosofie přežívá na univerzitách a vědeckých ústavech jako věda, nejčastěji jako jedna z tzv. humanitních věd. Z hlediska filosofie přírody to ovšem není šťastné hned z několika důvodů. Jednak je tím filosofii vnucen kontext spíše humanitní nebo logický, navíc se coby věda cítí být zavázána k preferenci akademických vědeckých žánrů, kterých není mnoho a jsou jaksi na jedno kopyto: vědecký text, potomek středověkého traktátu a antického naučného pojednání. Je také dobře pochopitelné, že jako diplomovou práci z filosofie je těžko možné hájit báseň. PROČ SE PŘIROZENOST RÁDA SKRÝVÁ Výňatky...přirozenost se ráda skrývá, miluje skrývat se, tak to napsal už Hérakleitos. Je jako léčivá rostlina, která vyrůstá na slunce, do viditelného světa, ale svůj kořen navracející zdraví skrývá v neprůhledném humusu... Mudrc dokáže tuto rostlinu rozpoznat: vydělí ji náležitě od ostatních, zpřístupní její kořen a ukáže jej. Přirozenost té rostliny ukáže tím, že ji odliší a dá jí zapůsobit: vyléčí její mocí, neboť umí dát prostor jejímu působení. Ta rostlina tím sice přijde o život, ale její život nebyl zmarněn. Projevil svou moc, předal svůj smysl... Živá bytost se proměňuje, metaboluje v celé významové škále toho slova. Právě tím je silným příkladem dynamického pojetí jsoucna: řeka, vír, plamen, živá bytost, člověk... Jakožto fysis ji nelze uchopit, neboť nám právě tím uchopením uteče jakožto přirozenost, uteče jako voda z hrsti; tím spíš, čím urputněji mačkáme. Lze jí dát jen možnost projevu. Jak to ale, že neuteče i sama sobě? Nakonec sice uteče a zemře, ale jak to, že si neuteče hned? Jak to, že se živá bytost ve svém metabolismu nevykálí z podstaty, že neproteče svým metabolismem dřív, než by stačila zestárnout? A jak vůbec přišla ke své podstatě? Jak vůbec nabyla tvar sobě vlastní, který pak dokáže nějaký čas dynamicky rozvíjet a udržovat? Tento problém by se dal sledovat od předsokratiků po teoretiky morfogenetického pole. Řeč pak může být i věcná, chce-li. Ale nemusí, nechce-li. To odlišuje řeč básníků od řeči vědců a básník říká: Věci mohou být čímkoliv, ale musí se jim to říci (Rilke o dětské hře). Básnická řeč ví o tom, že přirozenost lze uchopovat různě, i když ne libovolně, přesněji: ne svévolně. Je třeba naslouchat přirozenosti a pomáhat jí vyjevovat její pestré nabídky významů. Věcná řeč, zvláště řeč pojmová, ale často propadá iluzi, že chytila kočku tím jediným možným a správným způsobem, a že kočka zůstala živá. Pojmová řeč a zvláště formalizovaný jazyk vědy nebo některých stylů filosofie staví proti naší svévoli bezpečnostní hráz jinak než řeč básnická. V rámci formalizovaného jazyka nelze dělat nic jiného než formálně dedukovat nebo konstruovat... Zdroj: Zdeněk Kratochvíl Filosofie živé přírody 2 Viz podobenství o úsečce, Ústava VI,

16 proměny Tak ovšem ze zorného pole filosofie postupně mizí mnohá témata a mnohá hlediska. Oč je naše soudobá kultura bohatší na pestrost obrazů, o to je na ně chudší filosofie. To koresponduje s marginalizací filosofie v soudobé společnosti. Hlavní problém filosofického myšlení přirozenosti je však jinde, totiž v představě, že určitý preferovaný typ obrazů je originálem skutečnosti. Tehdy zaměňujeme racionální model za skutečnost samu, obraz se nám jeví skutečnější než přirozenost, o které pak říkáme, že se podle dané zákonitosti řídí. Udržet nárok plurality obrazů i odvozenost jich všech od přirozenosti pak není jednoduché. Které z těch všech obrazů přirozeností jsou vůči přirozenostem samým nejadekvátnější? O takové otázce už víme, že odpověď na ni je vždy závislá na relacích, ve kterých se nám ta či ona přirozenost ukazuje nebo na motivech, kvůli kterým ji právě uchopujeme. Jak si však představit vztah mezi každou přirozeností a jejími obrazy? Je snad přirozenost za těmi obrazy, pod nimi nebo jak? Samozřejmě, že to jsou jenom metafory, ale stejně jsou zavádějící. Přirozenost je přece to skutečné, co nám umožňuje, že máme co zobrazovat. Přirozenost pobývá mezi svými obrazy v tom smyslu slova, že zakládá možnost jejich plurality, ba dokonce ji nárokuje. A naše lidská přirozenost je zvláštní také tím, s jakou chutí a kolika způsoby zobrazuje, aniž by se sama stávala obrazem, i když zobrazuje i samu sebe. Z prehistorie se nám dochovaly obrazy výtvarné a předpokládáme tam obrazy vyprávěných příběhů. Z evropské historie se nám dochovaly také obrazy textové, mezi nimiž hrály tradičně velkou roli texty náboženské a texty básnické, filosofické a vědecké. Byla to kultura textu a mnohdy ji takovou ještě potkáváme, zvláště v univerzitních knihovnách. Současná živá kultura je ovšem stále výrazněji kulturou obrazu, a to ne obrazu ve smyslu tradičního výtvarného umění, nýbrž spíše obrazu jako dokumentu, upozornění, reklamy, hry, klipu. Tyto kultury na sebe žárlí podobně jako různé kulturní drogy. Řecká antika žila obrazy i texty. Text chápala jako záznam řeči, skoro jako záznam zvuku. Náboženská kultura Židů ovšem přinesla úplně jiné chápání textu, totiž jako něčeho, co je předchůdné jak vůči zvuku řeči, tak vůči každé přirozené zkušenosti v řeckém smyslu slova. Řadu těchto rysů zdědili křesťané a ještě výrazněji muslimové. To podstatně proměňuje nejenom vztah k posvátnému textu a pak ke každému textu, ale sám status jazyka a znaku, včetně statutu samotných písmen nebo cifer. Tyto problémy patří k filosofii přírody díky tomu, že řecká filosofická tradice byla rozsáhle reinterpretována právě z hlediska kultury textu, často v neprospěch témat přírody a přirozenosti. Do popředí zájmu totiž vystupuje nejen nadpřirozené, ale i takový výklad přirozeného, který vše vyloží z podobných skladebných jednotek, jakými jsou v textové kultuře písmena. Nabízí se vize přírody jako otevřené knihy, jako čitelného textu; stačí znát jazyk, kterým se nakonec ukáže být matematika nebo zase kód DNA. Z textu otevřené knihy se stává soubor definic, rovnic, kódů, programů. Z hlediska kultury textu je ovšem krajně obtížné nahlédnout, že jde o obrazy, byť v těchto případech o plně racionální zobrazení určitých přirozeností, neboť kultura textu nárokuje prioritu textu a základní skutečnost jeho znaků. Přístup kultury textu uchopil veškerou přirozenost silně denaturačním způsobem a s obrovskou technickou aplikovatelností. S tak rozsáhlou možností technologických aplikací, že umožnila zrod nové kultury obrazu, založené spíše na technických možnostech než na umění fantazie a rukou. Zrodil se nový typ zobrazení přirozeností, který není vázán na konkrétního předmětného nositele (plátno, papír): virtuální obrazy ve virtuálním světě. Je to však něco jiného než vizualizace toho, že naše racionální textové obrazy přirozenosti byly samy už dávno podobně virtuální? Dokonce i styl estetiky virtuální obraznosti je velmi blízký estetice té vrstvě textové kultury, která se ještě uplatňuje v soudobém světě. Co se při virtualizaci obrazů stalo s naší lidskou přirozeností? Byla definitivně denaturována, totiž virualizována, nebo konečně osvobozena od nadvlády fixovaných textových podob? Zatím nevíme a je rozumné se zdržet krajních úsudků. Zatím lze tušit jenom tolik, že nejde o obnovu antické rovnováhy kultury textu a kultury obrazu, protože estetika je propastně jiná a mění se i kulturní drogy. (Škoda, není nad pozdně archaickou naxijskou plastiku a starší parské víno, ale podobně se lká už pěkných pár tisíc let a svět zatím nespadnul.)» Z galerie posvátných míst: Příchod k Artemisiu v Brarónu (V pobřeží Attiky). Je tu zeleno, jak se Artemidě líbí. Vpravo byl chrám (a za ním oltářní plošina a pak rokle Ífigenie). Vlevo stoa a vlevo od ní ubytovna pro malá děvčátka z lepší athénské společnosti, která zde byla na vychování a k poctě Artemidě. Foto Zdeněk Kratochvíl 16

17 názory ANKETA ZA KULTURU VDĚČÍME PŘÍRODĚ Na otázky Bedrníku k tématu filozofie odpověděli: Jana Dlouhá, Centrum pro otázky životního prostředí UK, časopis Envigogika Anna Hogenová, přednáší filosofii na PedF a HTF UK. Prof. Erazim Kohák, PhD., emeritní profesor filosofie Boston University a Univerzity Karlovy v Praze, vědecký pracovník Filosofického ústavu AVČR, nejnověji studie myšlenky národa českého, Domov a dálava (Filosofia Praha, 2009). Stanislav Komárek, český biolog, filosof a spisovatel autor originálních esejů, básník a romanopisec, etolog, antropolog, historik biologie. Působil mj. na Vídeňské univerzitě, nyní přednáší na FF, FHS a PřF Univerzity Karlovy v Praze. Zdeněk Kratochvíl, katedra filosofie a dějin přírodních věd PřF UK, Prof. Josef Šmajs, ekologický filozof, autor konceptu evoluční ontologie, Masarykova univerzita Brno. Jak nám může filozofie pomoci v praktickém životě, abychom se chovali na Zemi udržitelnějším způsobem? Jana Dlouhá: Jestli ti jde o možnosti filosofie při formování vzorců chování, tak ta logika by měla být přesně obrácená. Jestliže se nebudu moc starat o pozemské statky (budu se tedy mj. chovat udržitelně), tak můžu doufat, že se časem doberu jistého filosofického postoje. Ten je pouze pro ty, kdo moc nedbají na pozlátko a tvrdě na sobě pracují (také se ale k němu nemusí propracovat vůbec). Odměnou je zcela zvláštní pocit svobody a nové možnosti, které se tak otevírají. V podstatě totiž platí, že ekologická krize je (naveliko, v globálním měřítku se projevivší) lidská frustrace, primitivní snaha o naplnění života, ať to stojí, co to stojí. Anna Hogenová: Největší problém dneška je neschopnost myslet celek bez marga, tj. bytí. Každý má před sebou předmět a ten popisuje. Tak se nic nevyřeší. Vědět o celku bez marga, znamená porozumět bytí v napětí otázek, protože jen v tázání se otvírají tyto přesažné celky. Je nutné lidi probouzet, otřást jimi. Filosofie je jediná věc, která v tomto případě může pomoci. Objektivní, popisné vědy jen otravují, měří a měří a tato data jsou už jen sterilní. Příkazy nepomohou, je třeba pochopit, že příroda je jen naše prodloužené tělo. Je naším domovem a prodloužení domova je krajina, prodloužením krajiny vstupujeme do celku. A život je darem jen pro toho, kdo ví o celku bez marga. Erazim Kohák: Filosofie není určité učení, jakýsi katechismus mouder. Je to způsob nazírání, který se soustředí na smysl, ne příklad daného dění, a myšlení, které si o všem klade tři kritické otázky: Co to znamená? Na čem se to zakládá? K čemu to vede? Když si takto domyslíme své postavení ve světě všeho života ( přírodě ) a uvědomíme si, že celá naše slavná civilizace ( svět lidského života ) je naprosto závislý na stabilitě a integritě světa všeho života a že tento svět je konečný a zranitelný, vyjde nám, že přežití naší civilizace vyžaduje, abychom svět všeho života zatěžovali jen v mezích přirozené obnovy. A to je všechno. Stanislav Komárek: Obávám se, že k tomu může víc než hlavní evropský filosofický proud přispět filosofie čínská nebo jí odpovídající proudy té evropské, třeba Hérakleitos z Efezu. Zdeněk Kratochvíl: Filosofie praktickému životu nepomáhá, ba naopak: komplikuje ho a odvádí od něho, staví mu překážky v podobě pochybností, pozdržuje okamžité akce, zne- schopňuje člověka k jasnému kariérnímu tahu k cíli. Tohle prý dělalo už památné Sókratovo daimonion. Tyto komplikace však umožňují, aby praktický život nezůstával u kombinace všednodenních cyklů a pokusu o rychlý zisk. Pochybnosti otevírají možnosti alternativ, ukazují zajímavější možné cíle. Proto může filosofie paradoxně přinášet užitek v podobě rozvahy a v podobě vědomí plurality možností. Žádný jednotlivý život, ba ani druh, totiž není trvale udržitelný, avšak poškození trvale živého základu přirozenosti poškozuje každý jednotlivý život. Ale jak říkal starý Hippokratés: Přirozenost postačí všemu ve všem. Josef Šmajs: Tradiční evropská filozofie, která se v novověku obrátila k člověku, potom k lidskému poznání a nakonec k jazyku a teorii mysli, bezprostředně pomoci nemůže. Kultivuje sice lidské myšlení, ale zaměřením je antropocentrická. Potřebujeme biofilní filozofii (přesněji novou ontologii) přírody, kultury a konfliktu kultury s přírodou. Svoji poslední knihu, která se tomuto tématu věnuje, jsem nazval: Filosofie obrat k Zemi (Praha: Academie 2008). Co byste doporučil(a) k přečtení učiteli, aby mohl hlouběji pochopit vztah člověk příroda? Jana Dlouhá: To je těžké, každý by potřeboval číst něco jiného; navíc pořádnou environmentální filozofii dnes nemáme, už jsme dospěli příliš daleko v rozdělování světa lidského a přírodního, aby to šlo zase zpátky nějak rozumně propojit. Tyhle pokusy jsou, ale často vypadají naivně nebo ideologicky. Je ale možné se obrátit k českým autorům: tady je důležitý jejich autentický prožitek, skoro bych řekla láska k přírodě, a dobré filosofické vzdělání. Klasika je Erazim Kohák (a tady bych doporučila i jeho ne-ekologické práce, např. novou knihu Domov a dálava), Jan Heller; dost málo známá je výborná knížka Wendy Drozenové Země je plná tvých tvorů. V širších souvislostech Zdeněk Neubauer, Zdeněk Kratochvíl a vlastně celá tato filosofická škola. Anna Hogenová: Čtěte Heideggerovy spisy o Hölderlinovi. Erazim Kohák: Napsal jsem o tom knihu, Zelená svatozář (SLON Praha, 2002), mám rád knihu Aldo Leopolda, Zápisky z chatrče (př. A. Pilátová, ABIES Tuľčík, 1999), velmi užitečné jsou novější práce Jamese Lovelocka, zvl. The Revenge of Gaia (Basic Books London, 2008; lze objednat přes amazon.com) a E. O. Wilsona, zvl. Rozmanitost života (př. A. Hradílek, Nakl. Lidových Novin Praha, 1995). Zkratkovitě materiály hnutí Greenpeace a brněnský časopis Veronica. Stanislav Komárek: Jedna příručka, kde je vše, na to nestačí, musí číst hodně a ještě víc se dívat. Zdeněk Kratochvíl: Protože málo důvěřuji jednoúčelovým příručkám, tak navrhuji jít 17

18 názory na to od lesa. Napadají mě dva spisy, které dělí propast 25 století, žánru, oboru i cíle: Hérakleitos, Řeč, respektive to, co z ní po tak dlouhé době zbylo. Jan Zrzavý, David Storch, Stanislav Mihulka, Jak se dělá evoluce. Josef Šmajs: Především připomínám, že podle mého názoru nejde primárně o vztah člověk příroda, ale o vztah kultura příroda. Člověk je s přírodou sourodý, je částí přírody a žádný konflikt mezi ním a přírodou nevzniká. Žádnou knihu pojednávající o opozici kultury (civilizace) vůči přírodě, pominu-li své publikace, ovšem neznám. Proto doporučují číst knihy K. Lorenze, F. Capry, H. Skolimowského, J. Lovelocka, I. Prigogina, S. J. Goulda, R. Dawkinse, S. Lema, E. O. Wilsona. BIOFILNÍ VZDĚLÁNÍ I když budu patrně kritizován za troufalost, z pozice evoluční ontologie připomenu některé důvody nepřiměřené podoby vzdělání a připojím argumenty pro nutnost jeho obsahové změny. Ve školách se např. učí, že pro celý vesmír platí zákon zachování látky a energie, ale nikoli to, co je podstatné pro planetu Zemi. Na Zemi, formované přirozenou a později i kulturní evolucí, neplatí žádný zákon zachování její přirozené uspořádanosti. Proto tu nemůže platit ani možnost neomezeného růstu kultury (civilizace). Kultura je totiž lidským dílem, stojí a padá s existencí příznivých přírodních podmínek pro biologickou reprodukci člověka. Systém výchovy a vzdělávání však destruktivní roli kultury vůči Zemi zamlčuje. Školy proto nešíří názor, že člověkem zapálenou kulturní evoluci, která Zemi zbytečně pustoší, musíme uvést do souladu s evolucí staršího, širšího a mocnějšího přírodního systému. Příroda, kterou je třeba teoreticky i hodnotově rehabilitovat, je totiž komplexnější kreativní aktivitou než proces vytváření kultury aktivitou lidskou. Přirozená aktivita zformovala Zemi včetně biosféry a člověka, a má proto nenahraditelnou hodnotu sama o sobě. Nynější vzdělávací systém neformuje pouze člověka a kulturu, ale svým nevhodným obsahem pomáhá prohlubovat i globální ekologickou krizi. Obsah vzdělávání i jeho zaměření musíme proto změnit: od orientace abiotické a protipřírodní bude nutné přejít k orientaci biotické a propřírodní; od převahy dílčích informací a sbírání nových poznatků, které je stále obtížnější intelektuálně integrovat, je na čase učit způsobu jejich evoluční syntézy. Za rychlým postupem dílčího vědění se totiž viditelně opožďuje pomalý proces racionálního chápání světa v jeho celku. Dnes konečně rozpoznáváme, že člověk není pouze neškodný obyvatel a pozorovatel světa, nýbrž také jeho dobyvatel a rádoby soukromý vlastník. Je onticky aktivním živočišným druhem, jemuž se, jako jedinému druhu vůbec, podařilo zapálit ještě jeden, na přírodě sice závislý, ale Zemi vykořisťující a poškozující proces protipřírodní kulturní evoluci. Proto zjišťujeme, že touto evolucí, která vzácné přirozené struktury rozbíjí a jako kulturní artefakty nově formuje pro člověka, započalo kritické období v dějinách Země. Ubýváním přírodního bytí se totiž i člověk stává ohroženým druhem. Poprvé ve své historii jsou proto člověk i jeho kultura ohroženy mateřským prostředím planety, které jejich vznik kdysi umožnilo. Kultura je však zatím vnímána nesprávně. Lidé nebyli poučeni, že kultura je procesem i výsledkem lidské aktivity, že je to umělý systém s vnitřní informací, jíž je kultura duchovní. Školní ani pozdější občanské vzdělávání se totiž objasnění podstaty kultury a jejího vztahu k přírodě nevěnuje. Dokonce i obsah vysokoškolské výuky představuje lidské poznávání světa nekriticky: nikoli jako součást duchovní kultury, která integruje a orientuje nynější kulturní systém, ale jen jako osobní intelektuální výbavu člověka. kultury i osobnost člověka, je důležitou hodnotovou součástí formativního procesu lidské ontogeneze. Spolu s vlivy přírody, rodiny a společenského prostředí působí na světonázorové postoje lidí. Proto dnes potřebujeme nejen dílčí poznání, ale i nový světonázorový koncept přírody a nový světonázorový koncept kultury. Potřebujeme všeobecně srozumitelnou (pro žáky, studenty i občany) reflexi světa, která zahrne jak onticky konstitutivní proces přirozené evoluce, tak také opoziční onticky konstitutivní proces vytváření kultury lidskou aktivitou. Žáky a studenty dnes poprvé potřebujeme vzdělávat a kvalifikovat nejen proto, aby jako dospělí byli s to podávat přiměřený pracovní výkon v dnešní informační společnosti, nýbrž také s ohledem na to, aby konflikt kultury s přírodou pochopili a byli s to řešit. Pokud nevíme, co je podstatou krize, přibývá sice názorů a interpretací, ale kultura se dál vyvíjí živelně a protipřírodně, samovolně se strukturuje, globalizuje a nevratně ničí systém, na kterém závisí. Adekvátnímu světonázorovému pochopení skutečnosti však brání zejména dvě překážky: 1. neprůhledné konstrukce spotřební mikroelektronické techniky znemožňují nejen pochopení podstaty techniky, nýbrž i pochopení podstaty kultury a role kultury v přírodě; 2. děti se na atraktivní technické prostředí dnešních bytů i škol adaptují převážně motoricky a neverbálně; toto umělé prostředí je dále odcizuje přírodě, neboť jejich vrozené komplexní potence zužuje a rozvíjí ve směru pouhého ovládání a využívání abiotické techniky. Poznatky věd o přírodě, svým teoretickým obsahem podřízené potřebám rozvoje ofenzivní adaptivní strategie kultury, se v protipřírodním kulturním systému svými účinky jakoby sčítají a násobí, ale jako světonázorově využitelné vědění se v živé generační paměti lidí vulgarizují, rozptylují a mísí s pragmatickými lidskými zájmy, ideologiemi, předsudky a mýty. Právě proto formulujeme provokující tezi, že pokud se nepodaří spontánní ekonomický a technologický samopohyb adekvátně filosoficky pochopit a prakticky usměrnit, ztroskotají naše představy o pravdě, svobodě a demokracii. I jako druh s mobilními telefony a globálním informačním systémem vyhyneme vlastní vinou. Systém základního a středoškolského vzdělání, který stimuloval neuronální paměť i lidské abstraktní myšlení a který proto odpovídal potřebě zvyšování produktivity lidské práce, již nevyhovuje tomu, co z hlediska dlouhodobě možné (biofilní) kultury potřebujeme. Za prvé už nepotřebujeme rozvíjet lidské myšlení s cílem vychovávat na výkon orientované výrobce, nýbrž ekologicky odpovědné občany planetární kultury. Potřebujeme vzdělání, které posílí lidské genetické predispozice pro tajemství, hodnotu a krásu přírody a které lidstvu umožní demokratickým způsobem řešit nynější ekologickou krizi. V senzitivní fázi lidské ontogeneze je proto třeba pěstovat hodnoty a emocionální bázi pro uctivé myšlení vůči přírodě, pro celoživotní pokoru a obdiv člověka k živým systémům. Za druhé. Otázka, jak vznikly věci, které nás obklopují, je zcela přirozenou dětskou Co máte vy osobně na přírodě nejraději? Jana Dlouhá: Právě to, že je jedním z posledních fenoménů, které existují pro sebe, obnovují se z vnitřních sil, bez zjevné účelovosti, ale přesto to všechno má velkolepý smysl. Je tam dynamický moment, prvek dramatičnosti, ale zase je to celé velmi harmonické a dalo by se říci duchovní. Tohle kdyby nějakým způsobem zmizelo, tak není vůbec nic. Lidská civilizace se k takovému stavu dokáže přiblížit jen v absolutní pokoře, která jí ovšem dnes úplně chybí. Příroda je naše podvědomí, které si můžeme ničit, ono ale bude působit i pak Anna Hogenová: Stromy, pro mne jsou to ruce naší Gai, jimiž se Země modlí k nebi. Patočka má pravdu, že se stromy se dá mluvit jako se sobě rovnými. Příroda není předmět k popisu, je to fysis v původním slova smyslu, tj. jde o neskrytost, která se vytrhuje ze skrytosti. A neskrytost je pravda (elteheia). A pravda a bytí jedno jsou, je to vlastně jednoduché. Erazim Kohák: O to přece nejde! Příroda není žádný domácí mazlíček. Ale když už se tak ptáte, na přírodě mám nejraději to, že umožňuje celý veliký zázrak života, moji manželku, bobří hráze, obrazy Františka Kavána a další. Za úkol ekologické etiky a výchovy nepovažuji ochranu přírody, nýbrž krocení lidí, aby svou bezmyšlenkovitou náročností nezničili předpoklady svého žití a s nimi bobřích hrází a mé manželky. Doporučuji pečlivou četbu materiálů z nadcházející konference v Kodani. Stanislav Komárek: Květiny a stromy. Zdeněk Kratochvíl: Že nás učí, jak nejsme pány světa, a přitom nám může být na světě dobře. Že nás nejen živí, ale taky baví a těší, že je silnější než my. A pokud jde o konkrétní přírodu, tak se přiznávám, že se mi líbí ta spíš bez většího počtu lidí a lidských stop, například lesní jezírka jižních Čech a Vysočiny, s temně nazrzlou studenou vodou a mlžným horizontem; nebo zase holé skály hor, průhledné teplé moře a ostré slunce v Egeidě. Josef Šmajs: Na přírodě obdivuji nejen rozsáhlost její struktury (vesmír obsahuje asi 100 miliard galaxií a v každé je asi 100 miliard hvězd), ale i neuvěřitelnou jemnost jejího uspořádání (např. gram biologicky aktivní půdy obsahuje tisíce bakteriálních druhů a každá bakterie např. obsahuje miliardy molekul vody). Obdivuji evoluční kreativitu přírody, její subjektivitu, kterou jsme mylně připsali pouze člověku. Za to, že jsme a můžeme vytvářet kulturu, vděčíme v plném rozsahu přírodě. Připravila Hana Kolářová Tuto zjednodušenou představu je třeba otázkou. Proto již od útlého věku je nutné učit 18 Ilustrační foto autorka odmítnout. Vzdělávání spoluutváří podobu a výchovou posilovat evoluční způsob myšlení

19 názory dětí. Už ze základní školy bychom měli vědět, že naše Země vznikala dlouhou přirozenou evolucí. Měli bychom vědět, že přirozená evoluce je spontánně onticky tvořivá (tj. posvátná, božská ), že vytvořila nejen vesmír a planetu Zemi, ale i nás lidi a všechny ostatní přírodní předpoklady kultury. A patrně již dítě dokáže pochopit, že člověk rovněž umí zhotovovat věci a že společným úsilím mnoha lidí kulturní evolucí mohou, bohužel na úkor úbytku neživých či živých přírodních forem, vznikat všechny lidské kulturní výtvory. Lidskou aktivitu je proto třeba ukazovat jako relativně svébytnou tvořivou sílu, která na přirozeně uspořádané Zemi musela být nejprve namířena proti výsledku i procesu spontánně tvořivé aktivity vesmírné. Ale zároveň musíme připomínat, že ve fázi globalizované kultury je její protipřírodní orientace nebezpečná a že vážně ohrožuje lidskou budoucnost. Proto bude nutné tuto orientaci změnit a protipřírodní kulturu, která přírodu zbytečně poškozuje, transformovat na kulturu vůči přírodě uctivou. Zdánlivě radikální evolučně ontologická myšlenka, že člověk po svém vzniku rovněž zapálil evoluci, tj. protipřírodní evoluci kulturní, nemusí být tak vzdálená mladé lidské mysli. Již v útlém věku je totiž třeba vytvářet předpoklady pro jasné rozlišení toho, co je příroda a přirozené a co je kultura a umělé. Je čas opustit dnešní arogantní antropocentrismus i k němu doplňkovou nevývojovou interpretaci skutečnosti. Vždyť právě na této úrovni se základní i středoškolské vzdělání zastavilo a opevnilo. A proto také první krok k hodnotové rehabilitaci přírody ve školní výchově a vzdělání bude obtížný. Ale nemá-li dojít k pozdějšímu hodnotovému rozpolcení lidské psychiky vtištění života jako nejvyšší hodnoty (imprinting) by si děti i žáci měli i ve škole upevnit co nejdříve. Kulturu, která je v plném rozsahu lidským dílem, je třeba ukazovat jako člověku užitečný umělý systém, který ovšem zůstává podřízený širšímu a staršímu systému Země. Ale kulturní systém, který se po vzniku novověké přírodní vědy rozvíjel jako rychle rostoucí vnější předmětné tělo člověka, se nikdy nestal předmětem filosofického, vědeckého ani pedagogického zájmu. Předmětem tohoto zájmu je totiž v protipřírodní antropocentrické kultuře pouze člověk. Takže ani na vysoké škole se dnes nedovíme, jak se kulturní systém záměrně i nezáměrně vytváří, proč má protipřírodní strukturu, protipřírodní vnitřní informaci (duchovní kulturu) a proč je zatím tak nebezpečně namířen proti svému hostitelskému prostředí proti pozemské přírodě. Nepochopení opozičního vztahu přírody a kultury, které umožňuje řešení globálního ekologického konfliktu alibisticky přesouvat na další generace, tj. žít nejen na úkor našich dětí a vnuků, ale i na úkor méně rozvinutých zemí, proto považuji za neomluvitelnou vadu dnešní vzdělanosti. Jakými způsoby mladým lidem i dospělé veřejnosti zprostředkovat toto nové poznání a přehodnocení hodnot, to již výrazně přesahuje možnosti filosofické reflexe. Zdá se, že to nemůže být jen iniciativní úkol filosofie, školy a společenských věd, ale také vážná výzva pro ostatní formy duchovní kultury, např. pro přírodní vědy, publicistiku i krásnou literaturu. Jde totiž o problém, který bude rozhodovat o lidském přežití a kterým se už brzy musí zabývat i politika. Prof. Josef Šmajs Část statě: Společnost (ne)vzdělanosti, fakt nebo výzva? Zamyšlení nad knihou: Konrád Paul Liessmann, Teorie nevzdělanosti. Omyly společnosti vědění (Praha: Academia 2008) VÁNOCE: V OČEKÁVÁNÍ V centru Bangkoku se od konce listopadu předhánějí obchodní domy v honosnosti vánoční výzdoby. Jeden z nich se chlubí, že je osvětlen milionem dvěma sty tisíci elektrickými světýlky. Jiný se pyšní tím, že před ním stojí (ve čtyřicetistupňovém vedru) největší vánoční strom v Thajsku. Divné mi připadá nejen to, že oněch 1,2 milionu světýlek musí být napájeno elektřinou o příkonu nejméně deset megawatt nebo že opěvovaný strom je z plastiku (Thajsko je jedním z největších světových výrobců plastikových vánočních stromků, ten před obchodním domem je sestaven ze sta stromků běžné velikosti). Můj hlavní problém spočívá v tom, že Thajsko je buddhistická země. V Kuala Lumpuru, hlavním městě Malajsie, za sebou ve stínu palem táhne umělý sob plastikové sáně plné plastikových dárků. Obchody jsou ozdobeny umělým sněhem. Lidé se štvou, aby stihli poslat pozdravy svým známým. Tady to nejsou vánoční pozdravy, tady to jsou sváteční pozdravy, většina Malajců jsou muslimové. Co myslíte, že slavíte, zeptala jsem se svých asijských přátel. Víte, že člověk nebo bůh, jehož narození bylo na počátku těchto svátků, učil nehledat bohatství na zemi, ale na nebi. Kázal nám žít jako lilie v poli, věřit v Boha a v naši krásnou, bohem darovanou přirozenou podstatu. Nepřikázal nám kupovat si vzájemně věci, kázal nám se vzájemně milovat. To s tím nemá nic společného, odpověděli mi. Většina lidí u nás ani neví, že Vánoce mají něco společného s Kristem. Je to prostě doba, kdy se ostatním posílají pozdravy a všem kupují dárky. Ve svátečně osvětlených ulicích Budapešti je zima a lidé tady vědí, že Vánoce mají cosi společného s Kristem. V Maďarsku, které se teprve nedávno zbavilo komunismu a nemělo ještě dostatek času se otevřeně přiklonit ani ke křesťanství ani k materialismu, je předvánoční čas horečnatý. Západní kupčíci vtrhli do země. Reklamy na Marlboro a panenky Barbie jsou všude. Přes varovný stav ekonomiky, řekl mi maďarský přítel, lidé utrácejí za dárky, které si nikdo vlastně nepřeje, víc než si mohou dovolit. Jen k smrti utahají děti, jak se s nimi ženou od obchodu k obchodu. Nakonec, i to je způsob, jak oslavit svobodu. Je tohle svoboda? Nebo je to reakce na nový typ propagandy, mnohem a mnohem dovednější, než kdy vytvářeli komunisté? Jsou Vánoce svátky, nebo povinnost? Stává se ze mne lakomec, anebo je to opravdu prznění tří kultur, když šintoistický obchodník přesvědčuje buddhistické Thajce, aby se zapojili do vánoční nákupní horečky? Potřebují být maďarské děti uvedeny do světa kapitalismu Terminátory a panenkami Barbie? Vyjadřujeme vůbec lásku k dětem tím, že jim tyto věci kupujeme? Stává se z tebe skrblík, řekli by ekonomové v útlumem postižené západní Evropě, Americe nebo Japonsku. Kdo jsi, že chceš lidem kazit jejich potěšení z nákupů? Ekonomové i v jiných než křesťanských zemích potřebují jednou za rok trošku popostrčit. Polovina všech nákupů se uskuteční právě během předvánočního období. Hlas ve mně mi ale říká: Cosi je špatného s ekonomikou zaměstnávající lidi, aby vyráběli věci, které nikdo nepotřebuje, a na druhé straně nedokáže poskytnout jiným lidem základní životní minimum. Je něco zvráceného v přeměně náboženského svátku v nákupní mánii, vyprovokovanou dokonce i u lidí, kteří ono náboženství ani neznají. Je to více než hloupé, více než nešetrné, je to nemorální, když se z přírody vezme plnohodnotný materiál a za cenu značného znečištění prostředí se vyrábí tretky (zboží) tak triviální, že bez vynaložení miliard dolarů na reklamu by na jejich koupi nikdo ani nepomyslel. Ekonomové, ignorujíce miliardy na reklamu, trvají na tom, že pokud lidé něco kupují, znamená to, že to i chtějí. Já tomu prostě nemohu věřit. Myslím si, že ani Američané, natož Asiaté, nechtějí plastové vánoční stromky, umělý sníh, plastové dárky, umělé pozdravy. Každý, koho znám, úpí, když se vánoční výzdoba objevuje hned po Halloweenu. Slýchávám neustálý proud stížností na příliš mnoho nakupování, příliš mnoho jídla, příliš mnoho pití, příliš mnoho výdajů a příliš málo atmosféry Vánoc. Proč ale upadáme do bezduchosti? Proč se lidé po celém světě chovají jako slintající psi, když obchodníci zazvoní na sváteční zvonky. Proč neposloucháme své srdce a mysl a proč si neuděláme své vlastní Vánoce? Neuděláme to kvůli očekávání druhých. Musíme poslat pohledy těm, kteří je poslali nám. Děti by byly zklamané, kdybychom jim neposkytli dostatek cukroví, aby jim bylo špatně, a dostatek dárků, aby z toho byly rozrušené a labilní. Musíme koupit něco pro pratetu Mabel, nebo si bude myslet, že ji nemáme rádi. Nu, někdo by měl prolomit tu záplavu očekávání. Já se hlásím jako dobrovolník. Žádné dárky, žádné pohledy, žádné přejídání a pití přes míru. Blízkým vyjádřím svoji lásku, když sama budu chtít, a ne když mne do toho naženou obchodníci. Udělám to v souladu s potřebami svých bližních, svojí peněženkou a se Zemí. Strávím Vánoce klidně, v rozjímání. Budu poslouchat starou hudbu a znovu si přečtu slova člověka nebo boha, jehož narození si těmito svátky připomínáme. Blahoslavení tiší, neboť oni dostanou zemi za dědictví Blahoslavení, kdo lační a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. Blahoslavení milosrdní, neboť oni dojdou milosrdenství. Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny. Donella Meadows ( ), systémová analytička, průkopnice v systémové dynamice ve vědách o životním prostředí, profesorka na Dartmouth College, USA, organická farmářka, autorka či spoluautorka řady modelů a publikací, vedoucí projektu Meze růstu Přeložil Milan Caha Převzato ze zpravodaje ekologické výchovy Sisyfos 1993/

20 didaktika VÁNOCE NA VALAŠSKU Manuál k realizaci ekologického výukového programu Vánoce na Valašsku vznikl v roce 2007 v Ekocentru ZO ČSOP Kosenka ve Valašských Kloboukách na podporu školních vzdělávacích programů a školních plánů EVVO. Nyní se můžete tímto vánočním programem inspirovat rovněž ze stránek Bedrníku. Věková skupina: 6 12 let Doporučený počet účastníků: 20 Výchovně vzdělávací cíl: rozvíjení dítěte, jeho učení a poznání, osvojení hodnot, získání osobnostních postojů Návaznost na RVP a další dokumenty: Oblast sociálně-kulturní slavnosti v rámci zvyků a tradic, kulturní programy, tradice a zvyky běžné v kulturním prostředí dětí. Vytvoření si povědomí o mezilidských morálních hodnotách, aktivity přibližující dítěti pravidla vzájemného styku (zdvořilost, ohleduplnost, tolerance, spolupráce) a mravní hodnoty (dobro, zlo, spravedlnost, pravda, upřímnost, otevřenost) v jednání lidí. Doba trvání: 90 minut Doporučené místo konání: SEV (dřevěnice Kosenka), škola vytáhla jeden z nich a přečetla si jméno svého budoucího ženicha. -Jindy si dívka stoupla na postel, odříkala modlitbičku ke sv. Ondřejovi a pak už jen čekala na znamení, kdo že bude jejím ženichem. 3.1 Aktivita říkanka Svatý Ondřej Vybereme děvčátko, které točí slaměnkou (ošatkou), v níž je smotaný šátek. Ondřej byl důležitý pro svobodná děvčata, která se večer scházela a točila šátky na ošatkách či slaměnkách a říkala: Milý svatý Ondřeju, já ťa prosím potaju, aby sa mě ve snu zjavíl ten, karý je mě za muža přisůzen. Které holce šátek z ošatky vyskočí, ta se měla do roka vdát. 4 Čas adventní Vyprávění o adventním věnci, který je na la se potichu do jizby a husím brkem vymetla všechny kouty, oprášila všechny lidi od nemoci a zlé moci. Stavení a lidi v něm očistila od všeho zlého a nedobrého. 7 Štědrý den vyprávění 7.1 Nastal štědrý den vyprávění s ukázkou. Už od rána bylo plno práce. Děti zdobily stromeček a maminka pekla a vařila. Celý den se nic nejedlo a dodržoval se půst. Jen menší děti dostaly malý krajíček chleba s medem. Až pozdě odpoledne se chystal štědrovečerní stůl. Položilo se na něj všechno, co se ten rok urodilo. Do středu stolu se položila hrstečka sena a na něj veliká vánočka, k ní hrneček medu a hrudka másla. Do ošatek se dala hrstečka od každého obilí, hrách, čočka, fazole, nesměl chybět čerstvý Požadavky na vybavení: místnost stole. Čtyři svíčky, čtyři týdny, čtyři jména chleba, koláče, makovníky, jablka, ořechy... s mobilními stoly a židlemi Pomůcky: adventní věnec, vánoční stromeček, tradiční ozdoby, dřevěné hračky, kostým pro mikulášskou skupinu a Lucu, 3 dobrovolníci, slaměnka, šátek, betlém, vosk, knotek Osnova programu: 1 Přivítání, představení a krátké povídání o SEV (dřevěnici) Děti dostanou bylinkový čaj. 2 Aktivita děti vyzveme, aby řekly pokud možno jedním slovem, co je napadne, když řekneme Vánoce. Někdy je potřeba dětem pomoci, správně navést, aby padlo hlavně slovo stromeček, betlém, adventní věnec, koledy to co je opravdu s Vánocemi spojeno. 3. Vyprávění o svátcích svatá Kateřina a svatý Ondřej Podle legendy byla Kateřina krásná křesťanka, která nadto vynikala moudrostí a výřečností. Do vězení se dostala za to, že vyzvala císaře, aby se zřekl pohanství a přestoupil ke křesťanské víře. Nutili ji, aby se i ona sama zřekla své víry. Neuposlechla a byla za to popravena. Svátek sv. Ondřeje byl v lidové víře považován za den vhodný k věštění. Nejsnazším a v minulosti velmi oblíbeným způsobem věštění bylo hádání podle předmětů schovaných pod hrnečky. Hlína znamenala do roka smrt, hřeben nemoc, kousek chleba majetek a prsten svatbu. Nejvíc kouzel se týkalo předpovídání svatby. Způsobů, jak vlastně dívky zjišťovaly, jestli je čeká svatba a kdo bude ženich, byla celá řada: -Zatřásla-li dívka stromem a zaštěkal v té chvíli pes, věděla, z které strany má očekávat ženicha. -O půlnoci zaklepala na kurník a pokud se ozval kohout, měla se do roka vdát. Pokud se ozvala slepice, měla na svatbu ještě dost času. -Večer napsala jména tří chlapců na papírky, stočila je a uložila pod polštář. Ráno Láska, Víra, Pokoj, Naděje zeptat se dětí, jestli ví, co znamenají tato slova, vysvětlit. 4.1 Aktivita výroba svíček z vosku Přestávka 15 minut 5 Po přestávce vyprávíme dětem o Svatém Mikuláši a jeho družině. 5.1 Mikuláš byl vážný a důstojný, pocházel z křesťanské rodiny. O jeho dobrých skutcích se vyprávějí mnohé příběhy. Pomohl například jistému muži, který se zadlužil a hrozilo mu, že své tři dcery bude muset prodat do nevěstince. Když se o tom dozvěděl Mikuláš, vhazoval otevřeným oknem do ložnice dívek tři noci za sebou peníze, které stačily nejen na dluhy, ale ještě zbylo i na věno. Další část svého majetku rozdal chudým a vydal se konat dobré skutky. Svatý Mikuláš chodí s andělem, který má velkou knihu, kde si píše, co pěkného a špatného děti během roku udělaly. Čert, který patří k družině, nosí pytel a metlu na nedobré děti Aktivita pustíme do chalupy čerta a pak přijde Mikuláš s andělem Rozdají dětem nadílku - po domluvě si ji nachystají paní učitelky i se seznamem, kde mají u dětí napsané dobré i špatné vlastnosti. Svatý Mikuláš s dětmi mluví, ty hodné pochválí a pohladí, darebníci musí slíbit, že se polepší. Děti mohou mikulášské družině říct básničky a zazpívat písničky, třeba i společně. 6 Aktivita po nadílce přijde do místnosti Luca. Husím brkem vymete všechny kouty, pak opráší všechny děti moukou, kterou má ve slaměnce. Jak beze slova přišla, tak i odejde. 6.1 Teprve potom vysvětlíme......že to byla Luca a chodí v předvečer svého svátku 13. prosince. Byla to tichá a tajemná osoba, která činila dobro. Byla oděná do bílé naškrobené spodnice a bílé jupky, na hlavě měla bílý šátek a přes obličej bílou roušku, nebo celou tvář od mouky. Protáh- 7.2 Aktivita vše máme ve slaměnkách nachystané a při povídání dáváme na stůl 7.3 Aktivita děti mohou nazdobit slaměnými ozdobami připravený stromeček. Stromeček zůstane v místnosti, kde probíhá program. Při tom mohou zpívat koledy, které znají. (Na vánoce dlúhé noce, Z jednéj strany Hanka, Ten vánoční čas ) 7.4 Štědrovečerní večeře vyprávění. Než zasedli k večeři, hospodáři nakrmili nejprve dobytek a všechna domácí zvířata. Pomodlili se, snědli oplatku s medem, pak hřibovou polévku s pohančenou kaší, krupici s medem, hrách, brambory s cibulí, jablečník, vařené sušené hrušky a krájanky, různé vdolky a nakonec čerstvé ovoce. Při večeři se moc nemluvilo, teprve až se rozkrajovala jablíčka, bylo v chalupě veselo. 7.5 Aktivita Na závěr programu s dětmi můžeme udělat některé vánoční tradiční zvyky, zazpívat si písničku anebo dětem povykládat pohádku. Házení papučemi (špica ven vdá sa, špica dom ostane doma) Krájení jablíček Ořechové lodičky Zhasínala se svíčka (kouř stoupající nahoru bude celý rok zdraví, za pec nebo do kouta ostane doma, ze dveří ten do roka odejde) Jedná se o velmi pěkný program. Cílem je nejen, aby se děti seznámily s tradicemi a zvyky, které dříve patřily k Vánocům, ale také dát dětem možnost prožít společně pěkné chvilky. Už samotné blížící se Vánoce vytvářejí při programu milou a radostnou atmosféru. Lektor k tomu všemu může přispět vánoční výzdobou, zapálenými svíčkami, zpíváním vánočních písniček. Je důležité odhadnout náladu dětí a vyvážit vyprávění s aktivitami přiměřeně k jejich věku. 20