TECHNIKA PRO TRŽNÍ ÚPRAVU LÉČIVÝCH A AROMATICKÝCH ROSTLIN. Bakalářská práce

Transkript

1 Mendelova univerzita v Brně Zahradnická fakulta v Lednici TECHNIKA PRO TRŽNÍ ÚPRAVU LÉČIVÝCH A AROMATICKÝCH ROSTLIN Bakalářská práce Vedoucí bakalářské práce Ing. Vladimír Veverka Vypracovala Michaela Tomanová Lednice 2013

2 Zadání práce

3 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma Technika pro tržní úpravu léčivých a aromatických rostlin vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém soupisu literatury. Souhlasím, aby práce byla uložena v knihovně Zahradnické fakulty Mendelovy univerzity v Brně a zpřístupněna ke studijním účelům. V Lednici, dne.. Podpis

4 Poděkování Ráda bych poděkovala vedoucímu bakalářské práce panu Ing. Vladimíru Veverkovi za vzorné vedení a cenné rady při tvorbě práce. Dále děkuji všem, kteří mi poskytli informace a materiály.

5 Obsah 1. Úvod Cíl práce Současný stav řešené problematiky Charakteristika vybraných druhů čeledi hluchavkovité (Lamiaceae) Yzop lékařský (Hyssopus officinalis L.) Levandule lékařská (Lavandula angustifolia Mill.) Majoránka zahradní (Majorana hortensis Moench.) Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) Máta peprná (Mentha x piperita L.) Bazalka vonná (Ocimum basilicum L.) Dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) Saturejka zahradní (Satureja hortensis L.) Tymián obecný (Thymus vulgaris L.) Rozbor technologických postupů při zpracování bylin Sušárny Rozdělení sušáren Sušárny užívané k sušení bylin Řezačky Technika pro výrobu čajových sáčků Definice o čaji dle zákona č. 110/1997 Sb Stroje firmy TEAMAC Stroje firmy IMA Stroje firmy NASA Corporation Technika na balení potravin Obalové materiály Rozdělení strojů na balení Stroje pro balení sypkých materiálů Požadavky na materiály užívané v potravinářství dle ČSN EN A Diskuse Závěr Souhrn Seznam použité literatury

6 1. Úvod Léčivé, aromatické a kořeninové rostliny (LAKR) zažívají v dnešní době velký rozmach. Lidé se čím dál víc vracejí k přírodním zdrojům. Potravinářský průmysl se snaží jít tímto směrem a nabízí zákazníkům velký výběr jak čerstvých, tak sušených rostlin v podobě koření. Nejen k dochucení a aromatizaci pokrmů se dají využít tyto rostliny. Léčivé rostliny najdou velké uplatnění jak v domácí medicíně, tak ve farmaceutických firmách. Zde se dokazuje pestrost využití bylin, které kromě svých aromatických látek mají pozitivní vliv na náš organismus. Léčivými rostlinami se rozumí plané i pěstované rostliny, obsahující terapeuticky účinné látky používané ve veterinární a humánní medicíně, nebo látky s širším uplatněním (v kosmetice a potravinářství) (Neugebauerová, 2006). Dnešní doba často poukazuje na nevhodnou stravu, na nevhodné doplňky, především na velké množství soli, které lidé spotřebují a jenž je hlavním aktérem příčiny vzniku vysokého krevního tlaku a mrtvice. Z těchto důvodů se dnes lidé vrací k bylinkám, které dodávají jejich jídlům výborné aroma a chuť i bez použití velkého množství soli. Spousta bylin má i blahodárný vliv na jejich zažívání. Do čeledi hluchavkovité (Lamiaceae) jsou řazeny i druhy, jenž se uplatní i v kosmetickém průmyslu a parfumerii. Aromatickými rostlinami se rozumí takové rostliny, které slouží k získávání vonných látek, především silic a kumarinů (Neugebauerová, 2006). Rostliny čeledi hluchavkovité lze označit i jako kořeninové rostliny. Jde o rostliny nebo jejich části, většinou sušené, vyznačující se obsahem aromatických látek, tj. látek čichově a chuťově výrazných. Jejich použitím lze upravovat chuť, vůni nebo vzhled potravinářských výrobků nebo jídel v kuchyni připravovaných (Neugebauerová, 2006). 6

7 2. Cíl práce Cílem této bakalářské práce bylo charakterizovat hospodářsky nejvýznamnější druhy léčivých a aromatických rostlin čeledi hluchavkovité (Lamiaceae). Hlavním úkolem bylo vypracovat rozbor technologických postupů s popisem jednotlivých strojů, které se používají pro zpracování rostlin z dané čeledi. 7

8 3. Současný stav řešené problematiky 3.1 Charakteristika vybraných druhů čeledi hluchavkovité (Lamiaceae) Yzop lékařský (Hyssopus officinalis L.) Lidové názvy: bylina poslední pomoci, hysop, klášterní yzop (Bodlák, 2004). Yzop lékařský (Hyssopus officinalis L.) je bylina systematicky řazená do řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Sbíranou drogou je nať, Herba hyssopi. Yzop lékařský je aromatický polokeř s dřevnatým, větveným oddenkem. Lodyha je ve spodní části dřevnatá, přímá, 0,5-0,8 m vysoká, větvená. List je až 50 mm dlouhý, čárkovitý, přisedlý, celokrajný, lysý, lesklý nebo chlupatý s vnořenými siličnatými žlázkami. Květy se skládají do lichopřeslenů (ze 4-10 krátce stopkatých květů), květenstvím je lichoklas. Koruny bývají modré až fialové, 7-12 mm dlouhé, u formy Alba bílé, Rosea růžové. Plodem je hnědá, protáhlá, lesklá tvrdka (Neugebauerová, 2006). Obrázek 1: Hyssopus officinalis L. ( 8

9 Sklizeň yzopu probíhá na začátku kvetení. Rostlina se seřezává 0,1-0,15 m nad zemí. Dřevnaté části, vyskytující se na starších rostlinách, se odstraňují na jaře (před začátkem vegetace) zpětným seřezáním. Nať se suší na vzdušném, stinném místě přirozeným nebo umělým teplem do 35 C. Sesychací poměr je 4:1 (Habán, 1996). Mezi nejvýznamnější obsahové látky patří silice. Siličná droga s hlavními složkami pinokamfenem, pinenem, sesquiterpenem, dále obsahuje hořčinu marrubiin, třísloviny, flavonový glykosid hesperidin a diosmin. Droga se uplatňuje při uvolňování hlenu a ulehčuje vykašlávání (expektorans), dobře působí při onemocněních močového měchýře (diuretikum), povzbuzuje trávení a snižuje potivost (antihydrotikum). Běžnou lékovou formou je nálev. Yzopový nálev se podává preventivně při studiu a duševní námaze jako ochrana proti vyčerpanosti. Zevně se používá formou obkladů a koupelí, při ekzémech, pohmožděninách a na nehojící se rány. Při rehabilitaci různých paréz se aplikuje yzopový olej, který se používá k masážím ochrnutých končetin a páteře, např. po náhlých příhodách mozkových (Bodlák, 2004). Čaj z yzopu se doporučuje proti bronchitidě a kataru. Dnes má význam především v kuchyni. Listy mají ostrou chuť, která se popisuje jako šalvějově mátová nebo hořce mátová (Hessayon, 1997). Čerstvé i sušené lístky se užívají do polévek, masitých omáček, nádivek a do zeleninových salátů. Rovněž se používá v likérnictví a v kosmetickém průmyslu (Bodlák, 2004). Yzop by se neměl používat v případě nervové iritability. Silné dávky, zejména destilovaného éterického oleje, mohou způsobit svalové křeče. Yzopový olej by se v aromaterapii neměl používat pro silně zesláblé pacienty, protože může vyvolat epileptické záchvaty. Dále by neměl být užíván v těhotenství a k dlouhodobým léčbám (Biggs, 2004). 9

10 3.1.2 Levandule lékařská (Lavandula angustifolia Mill.) Lidové názvy: devandule, špikrnát (Bodlák, 2004). Levandule lékařská (Lavandula angustifolia Mill.) je polokeř řazený do řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Jako droga je využívaná většina částí levandule, Lavandulae flos květ levandule (oficinální), dále Herba lavandulae nať levandule, a v neposlední řadě Lavandulae etheroleum levandulová silice (oficinální). Levandule je aromatický polokeř, jehož kořeny dosahují u starších rostlin až 1 m. Stonky jsou přímé, 0,4-0,8 m vysoké, větvené, u báze dřevnaté, bylinné přímé, čtyřhranné, šedozelené. Listy jsou čárkovitě kopinaté, dosahují délky mm, celokrajné, v mládí běloplstnaté. Květenství obsahuje 6-10 květů, které v paždí listenů skládají vrcholový lichohrozen. Kalich je šedofialový, chlupatý, trubkovitý; koruna je dvoupyská, fialově modrá, uvnitř žláznatě pýřitá. Plodem jsou černé, lesklé tvrdky (Neugebauerová, 2006). Obrázek 2: Lavandula angustifolia Mill. ( Květy levandule se sklízejí postupně během kvetení od července do srpna. Nejvhodnější doba pro sklizeň je dopoledne nebo podvečer za suchého počasí. Květní stonky se seřezávají těsně nad natí a suší se v tenkých vrstvách nebo ve svazcích při teplotě do 35 C. V případě sběru kvetoucí natě se odřezávají celé stonky i s listy. 10

11 Velkoplošná sklizeň probíhá pomocí speciálních sklízecích mechanismů, ale tento způsob se využívá především při získávání silice destilací z čerstvě seřezané suroviny. (Habán, 1996). Sušení levandulových květů by mělo probíhat pouze ve stínu, jinak může dojít ke změně barvy a chuti. Uměle se suší velmi pečlivě v mírném teple (30 C), aby se zamezilo ztrátám vůně. Sesychací poměr květů je 7-8:1 a natě 3-4:1 (Heeger, 1989). Levandule je velice žádána pro svou vůni a krásu. Její účinky však můžeme pocítit i při bližším kontaktu, než je pouhé přivonění. Levandule obsahuje silice s linaloolem a dalšími složkami, fytosteroidy, antokyany a organické kyseliny. V droze byly zjištěny také glykosidní sloučeniny (kumarin, umbeliferon) a blíže neznámé třísloviny. Droga se užívá jako karminativum (zmírňuje plynatost, koliku trávicího traktu a žaludeční nevolnost), jako spasmolytikum (uvolňuje hladké svalstvo - tlumí kolikové bolesti) a také jako prostředek při žaludečním kataru. Dále má levandule účinky sedativní - má uklidňující vliv na srdce, působí příznivě při depresích, nespavosti, migréně, nervové vyčerpanosti a pocitu psychického napětí. Při bolestech v krku se připravuje nálev, který se používá jako kloktadlo. Při nachlazení, angínách a chřipkách se nálev inhaluje. Silice se využívají především jako desinficiens (prostředek užívaný k umrtvení mikrobů ve vzduchu a na povrchu předmětů) a derivans (prostředek zvyšující prokrvení pokožky a urychlující průběh zánětu nebo vstřebání otoku). Silice jsou také vhodné k léčbě kožních plísní. Široké je i zevní užití, přidává se do koupelí při špatně se hojících ranách nebo ve formě mazání při dně, revmatismu a zánětu nervů. Další využití je v kosmetickém průmyslu (Bodlák, 2004). Květy a listy, často v kombinaci s rozmarýnem, se využívají jako koření především v jižní Francii a ve Španělsku. Díky silnému aroma stačí kořenit zlehka. Dále se hodí do bylinných másel, nápojů, při pečení jehněčího, králičího, rybího a kuřecího masa v časté kombinace s česnekem. Dále i do speciálních sušenek. Květy se dají také použít do salátů - jak do listových, tak i do ovocných. Také se z nich vyrábí levandulový ocet. Speciální koření (Herbes de Provence) má v sobě ukryto i květy a listy levandule (Lánská, 1999). 11

12 3.1.3 Majoránka zahradní (Majorana hortensis Moench.) Lidové názvy: majorán, marjánka, voněkras (Bodlák, 2004). Majoránka zahradní (Majorana hortensis Moench.) je jednoletá bylina z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Drogou majoránky zahradní je Majoranae herba majoránková nať. Kořen voněkrasu je bohatě větvený, jednotlivé kořeny jsou nitkovité mm dlouhé. Lodyha, dosahující od 0,2 do 0,4 m, je buď přímá nebo vystoupavá, bohatě větvená a v mládí čtyřhranná. Horní listy přisedají, dolní jsou krátce řapíkaté, celokrajné, vejčité až elipticky kopisťovité. Květy jsou uspořádány v lichopřeslenu, kvetou od července do září a skládají lichoklasy s okrouhlými, žláznatými, listenu podobnými kalichy, které téměř zakrývají korunu. Drobné koruny jsou bílé, růžové nebo světle fialové. Tyčinky, vyčnívající z koruny, jsou velmi výrazné. Plodem majoránky je hnědá, velmi drobná tvrdka (Neugebauerová, 2006). Obrázek 3: Majorana hortensis Moench. ( Jednotlivé stonky jsou při sklizni těsně u země odříznuty a listy a jemné stonky se dále suší. Pro zachování zelené barvy majoránkových listů se rostlina nesmí sušit 12

13 na slunci. Chuť majoránky se sušením zintenzivňuje, proto je běžnější užívání sušené byliny (Small, 2006). Hlavní složkou drogy majoránky je silice, mezi jejíž nejcennější složky patří terpinen, terpineol a terpinenol. Dále jsou zde zastoupeny třísloviny, hořčiny a minerální látky. Droga má velké uplatnění. Užívá se především na podporu činnosti ledvin (diuretikum), dále pak na podporu tvorby hlenů a na vykašlávání (expektorans). Má také potopudný účinek (diaforetikum). Zlepšuje problémy s nadýmáním (karminativum), podporuje chuť k jídlu a zlepšuje činnost žaludku a trávení (stomachikum). Mast z majoránky se užívá při rýmě a olej je vhodný při bolestech v podbřišku, ale i při křečových žilách, dně a revmatismu. Již od středověku se používá sušená nať majoránky do masitých jídel a polévek, především polévek s luštěninami a bramborami (Bodlák, 2004). Běžná je kombinace s pepřem, česnekem, kmínem, novým kořením, tymiánem a rozmarýnem. Výborně okoření guláš, mletá masa, paštiky, uzeniny a ryby. Hodí se ke skopovému, hovězímu i vepřovému masu. Běžně je součástí bramboráků a výborně se hodí na pizzu. Voněkras je součástí kořenících směsí, především směsi grilovací (Lánská, 2002). 13

14 3.1.4 Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) Lidové názvy: včelník, rojovník, doušník, matečník, matkové thé (Bodlák, 2004). Meduňka lékařská (Melissa officinalis L.) je vytrvalá bylina řazená do řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Oficinální jsou obě její drogy, jmenovitě meduňkový list Melissae folium a meduňková nať Melissae herba. Meduňka je vytrvalá aromatická bylina, jenž je charakteristická svými žláznatými chlupy po celé své délce. Rostlina silně voní po citrónech. Kořeny jsou shromážděny ve svazcích a jejich délka dosahuje až 30 cm. Oddenek bývá spíše v horizontální rovině a je šupinatý. Charakteristická výška této rostliny je od cm, rostlina je bohatě větvená, přímá a čtyřhranná. Olistění je bohaté, jednotlivé lístky jsou umístěny na řapících, které jsou postaveny křižmo. Okraj čepele je vroubkovaný, stavbou je čepel široce vejčitá až kosníkovitá nebo podlouhlá. Výrazná žilnatina bývá doplněna chloupky, v některých případech je list lysý. Květenství, vyskytující se od května do srpna, je složeno z lichopřeslenů, jenž usedají v úžlabí listenů. Jednotlivé květy jsou drobné, barvy bílé, světle fialové, lehce růžové i žlutobílé. Plodem je černá, lesklá tvrdka (Neugebauerová, 2006). Obrázek 4: Melissa officinalis L. ( 14

15 První rok se sklizeň natě provádí jedenkrát a to před vykvetením, sklizeň v dalších letech se provádí až po dorostu natě do výšky alespoň cm. V těchto letech je možné provádět sklizeň dva až třikrát. Z ekonomického hlediska je výhodnější užití mechanizované sklizně a to běžně 10 cm nad povrchem půdy. Aby nedocházelo k vymrzání porostu, doporučuje se provádět poslední sklizeň do konce září. Po provedení sklizně by měla být nať ihned sušena a to buď přirozeně na lískách, nebo v sušárnách teplotami do 35 C. Aby nedocházelo k zapaření a hnědnutí natě, doporučuje se nať nestláčet a neobracet. Sesychací poměr je 5:1 (Habán, 1996). Listy jsou ceněny pro obsah silic, který činí 0,1 %, a to hlavně pro vysoký obsah kyslíkatého derivátu karyofylenu, dále estragol, 4-terpineol, anetol a linalol. Z dalších sloučenin lze jmenovat geraniol, citronelol, citronelal, eugenolacetát a nerol. Z kyselin můžeme uvést například kyselinu kofeinovou, kyselinu protokatechovou, kyselinu rozmarýnovou a dále také flavonoidy (Small, 2006). Matečník se využívá proti nadýmání (spasmolytikum), dále ho lze využít ke snížení krevního tlaku (hypotonikum). Využijí ho i lidé trpící migrénou, žaludečními křečemi i křečemi střevního traktu nervového původu. Ashurst (2005) píše, že byly prokázány antibakteriální a antivirové účinky in vitro kultur. Tyto účinky se také využívají jako uklidňující sedativum pro nervové poruchy trávení. Meduňka se také doporučuje na žaludeční potíže u dětí. Obklady z meduňky lze použít na pohmožděniny, krevní podlitiny, na revmatické opuchliny a dokonce i při ztvrdnutí mléka u kojících matek. Revmatismus i záněty nervů lze zmírnit i přisypáním meduňky do koupele. Lidem, kteří bývají často vyčerpaní, se doporučuje meduňková Alpa, která se vtírá ráno a večer do nohou, aby se zahnala únava (Bodlák, 2004). Meduňce se říká dietní koření. Je vhodná k omeletám, rýži, k bylinným omáčkám, máslu i pomazánkám. Pro svou citrónovou vůni se hodí i do jogurtu. Z masa je vhodná především ke zvěřině a kuřecímu masu, také se hodí k rybám. Španělé přidávají meduňku do rajčatových pokrmů, do polévek a také do dušených a zapékaných zeleninových pokrmů. Citrónové aroma dodává zvláštní chuť broskvovým a jablečným kompotům, hodí se i na aromatizaci bowlí, vín, bylinných limonád, čaje, dokonce i mléka a likérů. Pro přípravu jídel je důležité, že se nikdy nevaří, ale přidává se až k hotovým pokrmům (Lánská, 1999). 15

16 3.1.5 Máta peprná (Mentha x piperita L.) Lidové názvy: větrové koření, nátkové koření, fefrminc (Bodlák, 2004). Máta peprná (Mentha x piperita L.) je vytrvalá bylina z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Drogy máty peprné jsou všechny oficinální, tedy zapsané v lékopise. První z nich je list máty peprné Menthae piperitae folium, další Menthae piperitae herba nať máty peprné a z nich získané Menthae piperitae etheroleum silice máty peprné. Máta je vytrvalá bylina s podzemními výběžky na oddencích dlouhými až 0,8 m. Lodyhy jsou po obvodu čtyřhranné, dosahují výšky od 0,3-0,8 m a nesou fialové zbarvení. V pozdějším věku jsou bohatě větvené. Květy, vyskytující se od července do září, vytvářejí na koncích větví vrcholový lichoklas z lichopřeslenů. Jednotlivé květy mají růžové zbarvení a vyskytují se buď jako obojaké nebo jen samičí, prašníky bývají zpravidla zakrnělé, pokud se v květu vyvinuly, pyl není životaschopný. Listy máty, především střední a horní, jsou řapíkaté, lesklé a jsou ojedinělé svou nafialovělou žilnatinou. Listová čepel je kopinatá, široce kopinatá až vejčitá a žláznatě tečkovaná. Délkou dosahuje (90) mm a na vrcholu je ostře špičatá. Okraj je ostře pilovitý. Listy i lodyhy jsou řídce chlupaté. Plody, tvrdky, tvoří máta peprná pouze výjimečně. S velkou pravděpodobností je to kříženec mezi M. aquatica (m. vodní) a M. spicata subsp. spicata (m. klasnatá) (Neugebauerová, 2006). Obrázek 5: Mentha x piperita L. ( 16

17 Sklizeň máty pro nať probíhá 2-3x do roka. První sklizeň, s největší kvalitou suroviny, se provádí před kvetením, běžně nejdříve po 15. červnu, kdy výška porostu dosahuje mm. Na velkých plochách se sklizeň provádí mechanizovaně. Po sklizni se máta ihned suší v tenkých vrstvách na lískách v dobře větratelných a tmavých místnostech nebo v sušárnách při teplotě do 35 C, bez obracení. Sesychací poměr je 5:1 (Habán, 1996). Nejúčinnější složkou máty peprné jsou silice. Mentol je v silici zastoupen z 50 %, dále se zde vyskytuje menton, cineol, limonen, pipen, pulegon, viridiflor a mentofuran. Důležité jsou také hořčiny a třísloviny. Dle Lánské (2002) obsahuje také flavonové glykosidy, vitaminy (ve 100 g čerstvé hmoty je 25 mg vitaminu C) a minerální látky. Praktické užití je u máty velice široké. Jako hlavní pomocník se uvádí při potížích žaludečních, ať už jde o nemoci žlučových cest nebo o žlučové kameny. Prostředek pro léčbu těchto problémů nazýváme cholagogum. Vhodná je také při potížích s trávením, zvracením a nevolností. Mentol dobře tiší bolest (má analgetické účinky) a také se využívá k místnímu nebo celkovému znecitlivění (anestetické účinky). Mentol má velký význam při ničení bakterií, proto je přidáván do přípravků k ústní hygieně. Dále je hlavní přísadou preparátů (past, vodiček a léčiv) pro léčbu revmatismu. Mimo jiné se také využívá při léčbě chorob dýchacích cest, kašli a zánětu vedlejších dutin. Droga bývá také často součástí čajových směsí. Máta má široké využití i v kosmetickém průmyslu a v potravinářství, kde se využívá jako kořenící přípravek k rybám a zeleninovým jídlům. Éterický olej se využívá k výrobě cukrovinek, žvýkaček a likérů. Máta by neměla být užívána osobami alergickými na mentol. Není také vhodná k dlouhodobému a nadměrnému užívání. Neměla by se podávat nemluvňatům a užívání je také kontraindikováno při nízkém krevním tlaku (Bodlák, 2004). V kuchyni se nejvíce užívá máta klasnatá (M. spicata Moroccan ), která má jasně zelené listy a bílé květy. Je méně sladká než původní druh. Především tato máta se využívá do čaje. Na čokoládové dezerty a jako ozdoba smetanových i ovocných zmrzlin se hodí nejlépe máta peprná citrónová (M. x piperita f. citraty Chocolate ). Pronikavou vůni, kombinovanou se zralým jablkem, má máta vonná (M. suaveolens). 17

18 3.1.6 Bazalka vonná (Ocimum basilicum L.) Lidové názvy: bazalika, německý pepř, voňavý hřebíček (Bodlák, 2004). Bazalka vonná (Ocimum basilicum L.) je jednoletá bylina z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Drogou bazalky vonné je bazalková nať Basilici herba (Herba ocimi citrati). Lodyha bazalky, vysoká 0,3-0,6 m, je tupě hranatá až téměř oblá. Řapíkaté, lesklé, podlouhlé listy jsou střídavě postaveny. U báze jsou celokrajné, vroubkovaně pilovité, špičky kadeřavé, horní listy přecházejí v listeny. Šestice kvítků tvoří lichopřeslen žluté barvy. Květy jsou často navštěvovány včelami. Plodem jsou drobné, červenohnědé tvrdky (Neugebauerová, 2006). Obrázek 6: Ocimum basilicum L. ( Poslední dekáda července je čas, kdy bazalka rozkvétá a v tomto období se také sklízí její nať. V případě, že se nať při prvním sběru seřezává mm nad zemí a porost je přihnojen dusíkem, je možné provést koncem září druhý sběr. Nejvhodnější je nať sušit v tenkých vrstvách na vzdušném, tmavém místě. Nejvýhodnější je sušit bazalku v sušárnách při teplotě 35 C. Sesychací poměr je 6:1 (Habán, 1996). 18

19 Mezi nejdůležitější obsahové látky bazalky patří silice (0,3-1,5 %) s vysokým podílem metylchavikolu (20-35 %), linaloolu a cineolu. Dále pak obsahuje třísloviny, flavonoidy, glykosidy a kyselinu rozmarýnovou. Droga bazalky se používá jako karminativum, tedy jako látka proti nadýmání, dále pro zlepšení chuti k jídlu, pro lepší činnost žaludku a trávení (stomachikum) a na uvolnění bolestivých stahů hladkého svalstva (spazmolytikum). Působí dezinfekčně při zápalech ústní dutiny ve formě kloktání. Silice, destilovaná z drogy, se používá také v kosmetickém průmyslu (Habán, 1996). Vůně bazalky je směsicí vůní po mátě, hřebíčku, tymiánu, nebo i po růži. Nejznámější spojení bazalky, především v italské kuchyni, je s rajčaty. Dále se hodí do zeleninových polévek všeho druhu, do omáček, především ve spojení s česnekem a olivovým olejem. Vhodná je do salátů, sýrů, pokrmů z mletého masa, na pizzu, do fazolí, nakládaných okurek a k těstovinám. Zpracovává se do bylinných octů, olejů, másel, majonéz a pomazánek. Čerstvá mletá bazalka je hlavní součástí italského pesta, které dále obsahuje česnek, parmazán a sůl. Využití najde především při dochucení špaget a polévek (Lánská, 2002). 19

20 3.1.7 Dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) Lidové názvy: dobrotnice, červená lebeda, dobráček, zimní majoránka (Bodlák, 2004). Dobromysl obecná (Origanum vulgare L.) je vytrvalá bylina z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Drogou je dobromyslová nať Origani herba. Jde o lysou nebo vlnatě chlupatou bylinu, která se vyznačuje dřevnatým a výběžkatým oddenkem. Lodyha, vysoká 0,2-0,9 m, bývá vystoupavá až přímá. Vejčité, celokrajné nebo mělce vroubkované listy jsou žláznatě tečkované, tupé se třemi páry postranních žilek. Lichopřesleny (s 1-3 květy) jsou nahloučené v mm dlouhé lichoklasy, skládající vidlanovitou latu. Květy, s trubkovitě zvonkovitým kalichem, jsou krátce stopkaté. Listeny jsou 1-2x větší než kalich a bývají často fialově zbarveny. Koruna je zbarvena do světle červena. Plodem je drobná hladká tvrdka (Neugebauerová, 2006). Obrázek 7: Origanum vulgare L. ( Pro první sklizeň je nejvhodnější období před kvetením. Dobráček se řeže mm nad povrchem půdy a v mnoha pěstitelských oblastech se sklízí 6-7x za vegetaci (Small, 2006). 20

21 Suší se buď na lískách nebo ve svazcích v dobře větratelné místnosti. Může se sušit i uměle, ale v tomto případě by neměla teplota překročit 35 C. Sesychací poměr je 4:1 (Bodlák, 2004). Tymol a karvakrol jsou látky fenolické povahy a jsou součástí silice dobrotnice. Dalšími obsahovými látkami jsou třísloviny, hořčiny a organické kyseliny. Dobromysl se užívá vnitřně při léčbě křečí (spazmolytikum), podporuje chuť k jídlu, napomáhá činnosti žaludku (stomachikum) a také se využívá jako prostředek zvyšující tvorbu moči (choleretikum). Užívá se i jako gastrosedativum (prostředek uklidňující trávicí trakt) při žaludeční neuróze. Je dobrým lékem při onemocnění dýchacích cest, usnadňuje vykašlávání (expektorans) a působí potopudně (diaforetikum). Dobromysl má vliv i na psychiku působí antidepresivně, uklidňuje a zlepšuje náladu. Zevně se užívá k inhalacím, především proti kožním chorobám a také do posilujících koupelí. Dobromysl je užívána v kuchyních po celém světě. V Evropě našla uplatnění především v italské, řecké a španělské kuchyni. Hodí se jak na tučnější masa, jako je skopové a vepřové, tak i na kuře, ryby, do sekaných mas, na špagety, pizzu i do gulášů. Najde uplatnění všude tam, kde se využívá majoránka, ale pro odlišnou vůni se tato koření nekombinují (Lánská, 2002). 21

22 3.1.8 Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) Lidové názvy: koníčky, smrtky, babské ucho, kodice (Bodlák, 2004). Šalvěj lékařská (Salvia officinalis L.) je aromatický polokeř z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Jako droga je využíváno hned několik částí šalvěje. První z nich je list šalvěje lékařské Salviae officinalis folium, dále pak Salviae herba šalvějová nať a Salviae tinctura šalvějová tinktura. Všechny tři jmenované drogy jsou oficinální. Stonky šalvěje jsou přímé, vysoké 0,6-1,0 m, krátce větvené, šedoplstnaté. Hlavní kořen je bohatě větvený. Listy jsou řapíkaté, kožovité, plstnaté, eliptické, jemně vroubkované a v některých případech se na bázi vyskytují vykrojené segmenty. Květy jsou uspořádány v lichopřeslenu z 5-10 květů a tvoří koncový lichoklas. Plodem jsou kulaté, černohnědé tvrdky (Neugebauerová, 2006). Obrázek 8: Salvia officinalis L. ( Nať a listy se sklízejí těsně před kvetením. V prvním roce pěstování se sklízí pouze jednou, v následujících letech 2-3x od května do září. Listy se podle požadavků výkupu mohou před sušením drhnout ze stonků. Nať se suší v tenkých vrstvách, s možným obracením. Při sušení by neměla být překročena teplota 35 C. Sesychací poměr je 4:1 (Habán, 1996). 22

23 Silice, jako jedna z hlavních obsahových látek, obsahuje tujon, borneol a cineol. Dalšími důležitými látkami jsou třísloviny, hořčiny a flavonoidy. Droga se využívá jako antihydrotikum, tedy jako látka proti pocení. Důležité jsou i její kladné účinky při léčbě křečí (spazmolytikum). Dále se užívá jako adstringens, tedy jako prostředek stahující, místně zužující cévy a snižující vyměšování. Využívá se i jako antiflogistikum, tedy proti zánětům a zmírňuje překrvení zanícených míst organismu (Bodlák, 2002). Silice dodávají šalvěji výraznou chuť i vůni, proto se v kuchyni využívá v malých dávkách. Hodí se nejvíce na jehněčí a skopové pečeně, k telecímu masu a rybám. Je vhodná i k tučným jídlům, k sýrům, karbanátkům, játrům, kachnám a do vaječných pokrmů. Podobně jako bazalka se hodí i k těstovinám s rajčaty, dále k cuketám i do zeleninových polévek. Listy jsou častou součástí kořenících směsí (Lánská, 2002). 23

24 3.1.9 Saturejka zahradní (Satureja hortensis L.) Lidové názvy: cabr, hlístník, hysop planý, satoreje, satorka (Bodlák, 2004). Saturejka zahradní (Satureja hortensis L.) je jednoletá bylina z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Jedinou, ovšem neoficinální drogou je Saturejae herba saturejková nať. Saturejka má bohatý kořenový systém, který se skládá z mnoha svazčitých kořínků. Lodyha, vysoká 0,35-0,6 m, je v mládí čtyřhranná, načervenalá, větvená, pýřitá a u báze dřevnatí. Listy bývají postaveny křižmo, mají krátký řapík, tvarem jsou kopisťovité až čárkovité, celokrajné, lysé a jejich siličnaté nádržky jsou na pohled viditelné. Kvete od července do září. Zvonkovitý kalich saturejky je zelený nebo fialový. Koruna je dvoupyská, pýřitá, bílá, fialová nebo narůžovělá (tečkovaná). Plodem jsou hladké vejčité tvrdky (Neugebauerová, 2006). Obrázek 9: Satureja hortensis L. ( Plné kvetení je nejvhodnější fáze růstu pro sběr natě. Běžně bývá dvakrát přes vegetaci. Při první sklizni se nať kosí nebo seřezává mm nad povrchem půdy. U druhé sklizně se seřezává výše, z důvodu snížení obsahu nežádoucích dřevnatých částí. Sušení by mělo probíhat rychle. Nať se rozprostírá do tenkých vrstev a suší se při teplotě 35 C. Sesychací poměr je 5:1 (Habán, 1996). 24

25 Cymol, tymol a karvakrol jsou nejdůležitější součásti silic saturejky. Kromě silic jsou také důležité třísloviny, kterých droga obsahuje až 8 %, dále flavonoidy, hořčiny, sliz, cukr a tuk. Droga má příznivé účinky při léčbě průjmu (antidiarrhoikum) a nadýmání (karminativum). Dále se využívá jako adstringens (prostředek stahující, místně zužující cévy a snižující vyměšování). Obsahové látky drogy zvyšují uvolňování hlenů a usnadňují vykašlávání (expektorans) (Bodlák, 2002). Silice podporuje vylučování žaludečních kyselin a má protikřečové účinky (spazmolytikum). Karvakrol má baktericidní a hlístopudný (anthelmintikum) účinek. Podporuje chuť k jídlu a činnost žaludku (stomachikum) (Habán, 1996). Kuchyňské využití má podobné jako tymián. Chuť i vůně saturejky je peprná. Čerstvé i sušené listy se přidávají do luštěninových, bramborových, slepičích i dalších masových polévek. Dobrý je k dochucení zvěřiny, kuřat, kachen i na tučnější skopové a vepřové maso. Vynikající je při nakládání masa na uzení, do nakládaných okurek i zelí. Výrazná je jeho chuť i s houbami a kroupami. Čerstvá nať se nejlépe uplatní v salátech, tvarohových pomazánkách, zelených a rajských omáčkách, majonézách a v zeleninových zapékaných pokrmech. Satorkou se aromatizuje olej, ocet, víno i čaj. Pro část populace držící dietu bez soli je vhodná na dochucení jídel. Vhodná je i jako náhražka pepře, který má dráždící efekt na žaludek (Lánská, 2002). 25

26 Tymián obecný (Thymus vulgaris L.) Lidové názvy: démut, mateřídouška římská (Bodlák, 2004). Tymián obecný (Thymus vulgaris L.) je nízký keř nebo polokeř z řádu hluchavkotvaré (Lamiales). Drogou tymiánu obecného je tymiánová nať Thymi herba, dále Thymi etheroleum tymiánová silice a Thymi extractum fluidum tymiánový extrakt tekutý. Všechny jmenované drogy jsou oficinální. Výjimečně se zpracovává i drhnutý list Folium thymi. Tymián dorůstá do výšky 0,5 m. Svazčité kořeny tvoří bohatý kořenový systém. Stonky jsou bohatě rozvětvené, u báze dřevnaté. Listy mateřídoušky jsou velmi drobné, čárkovité až eliptické, krátce řapíkaté, podvinuté, celokrajné, zespod běloplstnaté, nebrvité. Kvete od května do září. Květy, skládající lichopřesleny, jsou seskupeny v lichoklasy. Bývají bělavé, světle fialové nebo růžové. Plodem je světlá až tmavohnědá tvrdka, která je velmi drobná (Neugebauerová, 2006). Obrázek 10: Thymus vulgaris L. ( Nať se sklízí v prvním roce pouze jednou, v dalších letech dvakrát. První sklizeň se provádí na začátku kvetení, běžně v červnu. Druhá sklizeň probíhá v září, nejpozději v říjnu, aby dřevnaté stonky dostatečně obrostly a v zimě nevymrzly. Sklizeň probíhá za suchého počasí a na malých plochách se sklízí ručně nůžkami, nikdy se netrhají. 26

27 Na větších plochách se využívají řezací mechanismy. Výška strniště by měla být mm. Stonky tymiánu dřevnatí, což je potíž při sušení, proto se dřevnaté části musí odstranit. Nať se suší v malých vrstvách na vzdušných a stinných místech, popřípadě svazkovaná. K umělému sušení se využívá teplota C, bez obracení. Sesychací poměr je 4:1. Nejdůležitějšími účinnými látkami jsou silice obsahující thymolem, cymolem, karvakrol, borneolem a linaloolem, dále třísloviny, hořčiny a flavonoidy. Tymián se užívá k uvolňování hlenů a tišení kašle (expektorans), dále jako spazmolytikum, tedy na tišení bolestivých stahů hladkého svalstva. Využívá se také proti střevním parazitům (anthelmintikum) a má močopudný účinek (diuretikum). Thymol, obsažený v silici, je jedovatý, proto by se neměl tymián užívat dlouhodobě ani ve vyšších dávkách. Nedoporučuje se ani při akutních zánětech střev, při srdeční slabosti a v těhotenství (Bodlák, 2002). Tymián má aromatickou vůni a nahořkle štiplavou chuť. Profesionální kuchaři jej využívají jako bouquet garni, což je směs koření do omáček a vývarů. Součástí je dále bobkový list, česnek a petržel. Hodí se na zvěřinu, ryby, kachny, hovězí, skopové a králičí maso, do uzenin, sekaných mas, sýrů, luštěninových a zeleninových pokrmů a k nakládání a uchování masa. Využívá se i k aromatizaci octů (Lánská, 2002). 27

28 3.2 Rozbor technologických postupů při zpracování bylin Technologické postupy pro zpracování bylin lze obecně rozdělit podle typu produktu, jenž vzejde z výroby. Provozy se dále liší podle druhu zpracovávané rostlinné části. Kořenové a plodové drogy jsou náročné na čištění, drogy z květů je potřeba třídit a odstopkovat. Hluchavkovité jsou pěstovány především pro list a nať, linka pro zpracování těchto drog není příliš rozsáhlá. Rostlinný materiál je potřeba očistit od příměsí, jako je zemina a nevhodné části, například napadené rostliny, které mohou, při mechanické sklizni, dojít až do provozu. Vhodné kusy jsou poté přesunuty k sušárně a sušeny v teplotách od 30 do 45 C (podle druhu rostliny). Poté už je potřeba vhodně materiál zabalit a uložit do vhodných podmínek, tedy mimo přímé sluneční záření a do prostor s nízkou vzdušnou vlhkostí. To samé platí i pro materiál dovezený. Linka pro zpracování listových a naťových drog (Ružbarský, 2005): Příjem materiálu Čištění a třídění Sušení Balení a expedice Příprava drogy na skladování a samotné skladování Rostliny čeledi hluchavkovité (Lamiaceae) svou širokou škálou dokáží zaplnit potravinářský trh hned v několika oblastech. V kuchyních dnes běžně využíváme sušené byliny jako kořenící přísady do jídel. Byliny se k aromatizaci pokrmů využívají již mnoho let, ale s dobou a výstavbou měst a panelových domů se omezilo pěstování na zahradách, a tak dnes většina lidí kupuje byliny v sušené podobě, tedy jako koření. Malá množství bylin lze usušit jednoduše i doma, ale velkovýroba potřebuje větší prostory a technologie. Zahájení výroby započne dovozem materiálu. Většina materiálu je přivezena už v usušeném stavu a je připravena přímo k balení na balícím stroji. Z celkového pohledu výroby je ale potřeba vzít v úvahu celou výrobu, tedy vzít v potaz rostlinný materiál neusušený. Ten je při vhodných teplotách zbaven vlhkosti v sušárně a dále přiveden do řezacího mechanismu. Pomocí řezačky dojde k nařezání materiálu na jednotlivé segmenty. Podle potřeby je můžeme dát dále vytřídit na třídičku, která je 28

29 vybavena síty s různě velkými oky. Pokud nedošlo při řezání k rozdělení na požadovanou velikost, putují velké kusy zpět do řezačky na další zpracování. Po nařezání je potřeba vložit komponenty do míchacího zařízení. Balící stroje jsou ve většině případů vybaveny homogenizátory, ve kterých dojde k promíchání jednotlivých součástí, zabrání se tak usazování těžkých částí vespod a získáme jednotnou hmotu, čímž je zajištěno, že každá dávka bude obsahovat všechny přísady. Linka pro výrobu koření: Příjem materiálu Čištění a třídění Sušení Řezání Přidání komponent Skladování Balení a expedice Homogenizace Rostliny čeledi Lamiaceae najdou velké využití i při zpracování do čajových směsí, ať už do bylinných čajů jednodruhových či vícedruhových, tak do čajů ovocných, jako jejich příměs. Výroba bylinného čaje je z hlediska zpracování jednodušší, než výroba čaje pravého nebo ovocného. V případě pravého čaje vyrobeného z listů a pupenů čajovníku čínského (Camellia sinensis) je velký důraz kladen především na způsob svinování, fermentaci a sušení. Výrobci čaje v České republice se musí zaměřit pouze na to, odkud a jak byla jejich surovina zpracována a dovezena z toho důvodu, aby byla co nejkvalitnější. Zpracování do čajových sáčků je stejné, jako u čaje bylinného. V případě ovocného čaje je nejdelší příprava ovoce, která je u některých druhů náročná. Ovoce musí být před finálním zpracováním do čajového sáčků očištěno, zbaveno obalů, nakrájeno, odstopkováno, zbaveno jádřince a jiných částí. Kvalitní bylinný čaj nevychází pouze z velikosti částic, jenž se budou luhovat, což je bráno jako jeden z hlavních aspektů při posuzování čaje jako nápoje samotného, ale je důležitý i způsob pěstování rostlin, jejich sklizeň a okamžité zpracování po sklizni. U rostlin čeledi hluchavkovité je důležitá především doba sušení, teplota a u některých druhů i nutnost otáčení materiálu během sušení. 29

30 Schéma technologického procesu výroby čaje dle Ružbarského (2005): Čistý vzduch Filtr vzduchu Odsávání prachových částic Přidávání různých komponent Sklad surovin - suchých drog Příjem Řezání Třídění Míchaní - homogenizátor Expedice hotových výrobků Sklad hotových výrobků Plnění do sáčků a balení Pro splnění výrobních požadavků je třeba také dodržet kvalitu a fyzikální a chemické požadavky daných produktů (tabulka 1 a 2), jenž definuje vyhláška č. 419/2000 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva zemědělství č. 331/1997 Sb. zákona č. 110/1997 Sb., o potravinách a tabákových výrobcích a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, pro koření, jedlou sůl, dehydratované výrobky a ochucovadla a hořčici. 30

31 31 Název koření BAZALKA Název rostliny bazalka (Ocimum basilicum L.) MAJORÁNKA majoránka (Majorana hortensis Moench.) OREGÁNO dobromysl (Origanum vulgare L.) SATUREJKA saturejka zahradní (Satureja hortensis L.) ŠALVĚJ šalvěj (Salvia officinalis L.) TYMIÁN tymián obecný (Thymus vulgaris L.) Část rostliny Vzhled Barva Vůně Chuť sušené lístky a části květů suchá směs listů, květních klásků, květů nebo jejich částí sekané nebo celé oválné lístky, bez stonků šedozelená po mentolu kořenná s mírně hořkou pachutí, palčivá bez stonků světle zelená, šedozelená až hnědozelená suchá směs listů bez stonků a větviček hnědozelená, šedo až olivově zelená sušené lístky a části květů nebo celé snítky sušené listy a vrcholky květenství suchá směs natě, lístků a květenství celé nebo sekané, kopinaté listy, hladké na povrchu a okrajích, bez stonků, nebo snítky, cm dlouhé vejčité až podlouhlé kopinaté listy na okrajích jemně vroubkované, s vpadlou žilnatinou, bez stonků a hnědých listů listy malé (1-5 cm) nahnědle zelená až tmavě zelená svrchní strana listů je šedopýřitá, na spodu je list běloplstnatý šedozelená, šedohnědá až hnědozelená, barva květů fialovo-růžová až hnědavá Tabulka 1: Smyslové požadavky na jakost ( výrazná výrazná výrazná silná, aromatická příjemně aromatická výrazně kořenná výrazně kořenná výrazně kořenná kořenná, mírně hořká až svíravá kořenně štiplavě aromatická

32 32 Název koření Vlhkost v % hmotnosti nejvýše Celkový popel v % hmotnosti sušiny nejvýše Silice v (ml/100 g) v sušině nejméně Popel nerozpustný v kyselině v % hmotnosti sušiny nejvýše Příměsi v % hmotnosti nejvýše organické vlastní organické cizí anorganické Bazalka 12,0 16,0 0,3 2,0 18,0 2,0 2,0 Majoránka 12,0 16,0 0,7 4,5 3,0 1,0 2,0 Oregáno 12,0 10,0 0,5 2,0 16,0 3,0 2,0 Saturejka 13,0 11,0 0,4 1,0 4,0 1,0 2,0 Šalvěj 12,0 11,0 1,5 2,0 8,0 0,5 0,5 Tymián 12,0 14,0 1,0 3,5 5,0 1,0 1,0 Tabulka 2: Fyzikální a chemické požadavky na jakost (

33 3.3 Sušárny Sušení rostlinného materiálu je jednou ze základních operací při zpracování. Jde o nejjednodušší způsob konzervace potravin, kdy se jedná o konzervaci nepřímou. Primárním důvodem sušení, neboli dehydratace, je odstranění takového množství vody, které je zapotřebí pro to, aby mikroorganismy, enzymy a kyslík neměli žádnou, lépe řečeno omezenou možnost působení. Způsobů sušení je mnoho, první otázka je ale vždy ta, zda sušit přirozeně či uměle. Z ekonomického hlediska je důležité, aby sušení probíhalo v co nejkratším čase a při vysokých teplotách, kdy ovšem bereme v úvahu druh suroviny. Vždy je ale potřeba brát ohled na to, aby nebyly poškozeny termolabilní látky (Drdák, 1996). Sušení přirozeným teplem je jeden z nejstarších způsobů konzervace. Přirozené sušení preferují v zemích, ve kterých to klimatické podmínky dovolují. Suší se pod přístěnky, na volném vzduchu, nebo na přímém slunci přímo na pěstební ploše. Voda se na povrchu odpařuje a pára difunduje do okolního prostředí. Podmínky v České republice tomuto způsobu ovšem nevyhovují. Ekonomicky by ovšem ani nebyl až tak výhodný, jak se může zdát, protože pěstební plochy a prostory jsou příliš nákladné a rostlinný materiál schne velmi pomalu. Je potřeba velkých ploch, protože materiál musí být sušen v malých vrstvách. Při umělém sušení sice odpadají náklady na energii, zato je nákladnější doprava a manipulace s materiálem. Preference sušení umělého spočívá v tom, že jde především o urychlení procesu. Proces se provádí ve speciálním strojním zařízení sušárně, ve kterém probíhají dva základní děje. Prvním z nich je sdílení tepla ze účelem přeměny kapaliny (vody) v páru. Druhým pochodem je přenos hmoty, tedy vodní páry z povrchu sušeného materiálu mezní vrstvou do okolního sušícího prostředí. Proces sušení je velice složitý děj oproti jiným, ve kterých dochází k přenosu hmoty, protože při sušení se fyzikální podmínky většinou mění. Z tohoto důvodu je důležité znát zákony fyziky, chceme-li stanovit nejlepší podmínky sušení. Konstrukční řešení sušárny se odvíjí od odlišných způsobů sušení. Způsoby lze rozdělit podle několika základních kritérií. Prvním z nich je druh použitého sušícího materiálu, provozní tlak sušícího prostředí, sdílení tepla vysoušenému materiálu, dále také proudění sušícího prostředí kolem vysoušeného materiálu a v neposlední řadě podle povahy provozu (Zvoníček, 1966). 33

34 Teplota sušení, u rostlin obsahujících prchavé silice, by měla být okolo 40 C. K sušeným rostlinám není vhodné přidávat rostliny čerstvé ani vlhké, protože sušený materiál by mohl zvlhnout a mohlo by dojít k rozvoji plísní, k hnědnutí a černání. Dále by neměly být sklízeny rostliny napadené chorobami nebo škůdci. Sklízí se ve většině případů ráno po opadu rosy, popřípadě k večeru. Při ruční sklizni některých druhů, jako je například saturejka a libeček, by měla sklizeň probíhat v době, kdy není rostlina vystavena přímému slunci, protože u citlivých osob může dojít k popálení kůže a jiným alergickým reakcím. Usušený materiál by se měl vždy uskladňovat v prostorech chráněných před vlhkem, zaprášením a také před světlem. Po usušení malého množství materiálu pro domácí potřeby je nejvhodnější materiál zabalit například do uzavřených plechovek nebo skleněných nádob. Pokud se pěstuje a suší ve velkých objemech, používají se papírové a jutové pytle nebo kartony vyložené papírem. Není vhodné ukládat usušený materiál do plastových hmot, protože v případě i nízké koncentrace vlhkosti může dojít k zapaření a vzniku plísní. U drog obsahujících silice také dochází k uvolnění těchto látek, čímž dojde ke snížení jakosti. Plátěné materiály také nejsou vhodné, protože jsou propustné pro prach a snadno dostupné i pro hmyz (Příhoda, 1973). Část rostliny (droga) Obsah vody (%) Sesychací poměr semeno (semen) 20 5:1 kůra (cortex) 50 2:1 kořen (radix) 60 3:1 nať (herba) 75 4:1 list (folium) :1 květ (flos) :1 Tabulka 3: Obsah vody a sesychací poměr v jednotlivých částech rostlin (Ružbarský, 2005) 34

35 3.3.1 Rozdělení sušáren Odvodem vody z materiálu pomocí sušáren lze získat pevnou, polopevnou a práškovou konzistenci. Sušárnu vybíráme podle konzistence materiálu, který chceme sušit. Pevné materiály sušíme v komorách, tunelech či bubnech. Tekutiny mají i jiný způsob sušení. U válcových sušáren například dochází k nástřiku tekutiny na vyhřátý válec, na němž dojde k odpaření vody a poté pomocí nože k odřezu sušiny. Rostliny čeledi hluchavkovité se suší k získání vlhkosti zbaveného materiálu, který lze dále zpracovávat, a to především k výrobě koření, čajů a léčivých přípravků. K sušení těchto bylin se využívají především sušárny lískové, pásové a tunelové, jenž jsou ve většině případů vybaveny posuvnými regály nebo pásy uloženými v tunelu. Vyhláška č. 331/1997 Sb. definuje koření jako části rostlin, jmenovitě kořeny, oddenky, kůra, listy, nať, květy, plody, semena nebo jejich části v nezbytné míře technologicky zpracované a užívané k ovlivňování chutě a vůně potravin; u mletých koření se připouští přídavek protispékavých látek nejvýše do jednoho procenta hmotnosti. Kadlec (2002) rozděluje výrobky z koření do tří skupin: koření vyskytuje se ve formě drcené, drhnuté, mleté i celé kusy, směs koření jde o směs jednotlivých druhů bez přídavku přídatných látek, například curry, směs pěti koření nebo chilli con carne, kořenící přípravek směs jednotlivých druhů koření, přídatných látek, zeleniny, soli nebo hub, případně dalších složek. Vyrábí se v různých formách, například jako pasta, sypká nebo tekutá směs. V obchodních sítích k nalezení pod názvy barbecue, vegeta, paštiková směs, směs pro přípravu perníku, guláše, ryb i směsi k nakládání zeleniny. 35

36 Sušárny rostlinných produktů lze rozdělit do dvou základních skupin (Žufánek, 1999): Sušárny rostlinných produktů Sušárny kusových produktů Sušárny tekutých a kašovitých produktů lískové válcové pásové pásové bubnové rozprašovací expanzní expanzní mikrovlnné s infračerveným zářením sublimační 36

37 3.3.2 Sušárny užívané k sušení bylin Umělé sušení se využívá především ve velkovýrobě. Malopěstitelé využívají k sušení sluneční záření, jde o variantu levnější, zato ale delší. Pěstitelé ekologicky zaměření využívají tuto přirozenou metodu nejen proto, že je ekonomicky výhodnější, ale v případě, že dodávají své výpěstky dalším zpracovatelům, dochází u bio výrobků k chemickým rozborům veškerého biologického materiálu. Sušáren využívaných u rostlinných produktů je několik, liší se především rychlostí a způsobem proudění vzduchu, využitelnou teplotou, velikostí a konstrukcí Pásová sušárna Pásové sušárny jsou konstruovány jako komory s jedním nebo více pásy. Vícepásové sušárny jsou složeny z několika pohyblivých pásů, které jsou uloženy pod sebou. První pás jede v jednom směru, pás pod ním ve směru opačném a stejným způsobem pracují i ostatní. Z vrchního pásu, který je na konci kratší, než pás níže položený, padá sušený materiál na spodní pás, který je v tomto místě delší, než pás předešlý. Z hlediska proudění vzduchu se jedná o sušárnu konvektní, u které je přenos tepla i vlhkosti zajišťován sušícím prostředím, například teplým vzduchem nebo spalinami. Sušárna je vhodná pro partikulární materiály s nízkou a střední kapacitou. Uplatňuje se zde nízký a střední tepelný výkon. Teoretický odpařovací výkon je 10 až 100 kg.m -2.h -1 a spotřeba tepla 4-5 MJ.k -1 (Šesták, 2006). Proud teplého vzduchu může jít zároveň se sušeným materiálem i protiproudně. Také je možno využít kombinaci příčného proudění s protiproudem. Protiproudně jdoucí vzduch je vpuštěn do sušárny v místě, kde usušený materiál končí svůj proces sušení. Přibližně ve středu sušárny je z boku přidán ohřívač vzduchu, jenž postupně ohřívá vzduch, který se pomocí vlhkého materiálu ochladil. Tomu také napomáhají přídavné ohřívače, kalorifery, jenž jsou umístěny pod samotnými pásy (Žufánek, 1999). Zvláštním typem pásové sušárny je závěsová sušárna složená z pásu z nerezového pletiva, jehož oka vyplňuje materiál. Pás je nařasen do volných smyček, jenž jsou zavěšeny na dopravník. Materiál je sušen v tenké vrstvě a je sušen oboustranně. 37

38 Z komory vyjde pás s materiálem na válec. Při přechodu přes nerovnosti na válci dojde k uvolnění materiálu. Čistý a prázdný pás je opět posunut do komory a naplněn vlhkých materiálem (Zvoníček,1966). Obrázek 11: Popis souproudé sušárny: 1. dávkování, 2. ventilátor, 3. vhánění vzduchu, 4. posuvný pás, 5. odvod usušeného materiálu ( Pásová sušárna firmy Heng Tai Industrial Čínská společnost, která byla založena v roce 2002, je v zemi jedním z předních výrobců strojů zpracovávajících mikrovlákna a domácí textilie, ale jejich hlavním odvětvím je mikrovlnné sušení, temperování, topení a sterilizace. Své sušárny doporučují pro sušení a sterilaci tablet, pilulek, prášků, perorálních tekutin, lahví používaných v medicíně, lékařské rukavice a oděvy a dokonce i lahví pro víno ( Model HTI-MW7 představuje pásovou sušárnu vhodnou pro sušení bylin. V této sušárně neprobíhá sušení vzduchem, který je ohřátý kalorifery, ale mikrovlnami. Mikrovlny jsou generovány magnetronem na frekvenci 900 nebo 2450 MHz. Vnitřní ohřev vypuzuje vodu k povrchu sušeného materiálu. Mikrovlnná sušárna je vhodná pro suspenze a pastovité materiály o nízké kapacitě. Využívá se především nízký, popřípadě střední tepelný výkon. V případě pásové sušárny se jedná o provoz kontinuální, ale je vhodné mikrovlny využít i pro diskontinuálně řešené sušárny (Šesták, 2006). 38

39 parametry model HT-6 HT-15 HT-25 velikost (mm) 5850 x 820 x x 820 x x 840 x 1750 kapacita kg.h kg.h kg.h -1 předpokládaná dehydratace 6-9 kg.h kg.h kg.h -1 výstupní výkon 6 kw 15 kw 25 kw jmenovitý příkon 8,4 kw 21 kw 36 kw Tabulka 4: Parametry sušáren typu HT-MW7 ( _ html) Lísková sušárna Lísková sušárna, na rozdíl od sušárny pásové, pracuje diskontinuálně, tedy produkt je vložen, usušen a vyjmut a až poté do procesu sušení vstupuje další materiál. Lze říci, že lísková sušárna je sušárnou komorovou nebo skříňovou, protože lísky jsou uloženy na regálech v komoře nebo skříni. O tom, zda mluvíme o jednom či druhém rozhoduje velikost sušárny. Místnost pro sušení lze naplnit různým způsobem. V menších sušárnách se regály umístí do drážek jim přizpůsobeným. Větší objemy se ukládají na vozíky, které jsou po naplnění uloženy do komory. Studený vzduch je zespod přiváděn pomocí ventilátoru a je topným tělesem ohříván (Zvoníček, 1966). Obrázek 12: Schéma lískové sušárny ( 39