ZPRÁVA Z PRÁVA. Obsah: "Co mají advokáti společného se spermiemi? Pouze asi jeden ze 20 miliónů má šanci stát se lidskou bytostí."

Transkript

1 Obsah: Dobří advokáti se vracejí 1 Jak zapojit veřejnost aneb řekněte to 3 Černé skládky a jejich odstraňování 5 Smlouva jako nástroj ochrany přírody 6 Co se dělo v Čečelicích aneb jak se dá 8 Plošné preventivní sledování, I. díl 11 Plošné preventivní sledování, II. díl 15 Povinné očkování v ČR nesoulad s 17 Plošné preventivní sledování, III. díl 19 Bruselské antidiskriminační etudy 22 Diskriminační kritéria pro přidělování 25 Připravují české právnické fakulty? 27 Právní terapie: soudce sociálním 29 ZPRÁVA Z PRÁVA Dobří advokáti se vracejí Mgr. Vítězslav Dohnal "Tak nám zavřeli Teryngela, paní Müllerová. A kterejpak von byl, ten Teryngel. Ale, advokát, však to je vám pěkná cháska. Pamatujou onehdá nějakýho Nováčka? Taky advokát, uměl se vám vohánět jako ras, tudle deset miliónů, támle deset miliónů. No a pak na něj přišli, že k tomu ještě krad. Anebo ten Gross, jak to myslel upřímně a proto neudělal advokátský zkoušky. Nic mu nepomohly milióny, co vlastníma rukama z ničeho dokázal vydělat. Anebo Altner, nebo Rozehnal. Říkám Vám, paní Müllerová, vod advokátů se držet radši dál." Řekni mi vtip a já ti řeknu, čím se živíš Je to velmi nevděčné řemeslo, ta advokacie. V novinách se většinou dočtete o zlotřilostech, kterých se advokáti (údajně) dopustili a ne o tom, jak někomu pomohli. 1) Obecné přesvědčení o tom, že cesta ke zlatému dnu advokacie není dlážděna dobrými úmysly a poctivou prací, se přirozeně odráží i ve vtipech. Stačí si zadat v googlu vtipy o advokátech a výsledek se spolehlivě dostaví. Třeba: "Včera muselo hrozně mrznout, viděl jsem advokáta s rukama ve vlastních kapsách!" "Slyšel jsi, že pošta musela stáhnout poslední sérii nových známek? Byly na nich obrázky advokátů a lidé nevěděli na kterou stranu mají plivat." "Co mají advokáti společného se spermiemi? Pouze asi jeden ze 20 miliónů má šanci stát se lidskou bytostí." Samozřejmě, že se na záporné mediální zprávy a vtipy dá reagovat standardně - jsou dobří a špatní advokáti, slušní a neslušní, to je v jako každé jiné profesi. Lid obecný se však asi přesto jen tak nevzdá názoru, že advokáti jsou lidé bez svědomí, nedá se jim věřit, pomáhají zločincům, o které by si slušný člověk ani kolo neopřel, berou nekřesťansky vysoké odměny, takže obyčejný člověk si advokátní pomoc ani nemůže dovolit. 2) Už ve starém Římě Ponechme nyní stranou, které z těchto názorů jsou čirými předsudky, u kterých hraje roli závist, které vycházejí z nedostatků informací anebo které mají racionální jádro. Pokud se ovšem advokáti nechtějí se svou nevalnou pověstí smířit, pomohlo by možná, kdyby odpovědí na vtipy nebyly jen obecné fráze, ale i konkrétní příklady dobré advokacie. Není jich rozhodně málo, jen se o nich nemluví a hlavně nepíše. Pro mnohé by bylo možná překvapení, že existují advokáti, kteří poskytují některé své služby, třeba nemajetným lidem, zcela zdarma. Pro tuto bohulibou část advokátní práce se ve starém Římě vžil název pro bono publico, zkráceně pro bono. 3) Zemí, kde se pro bono advokacie zatím nejvíce rozvinula, jsou Spojené státy americké. Dalo by se asi bez velkého zjednodušení říct, že v USA neexistuje významnější právní firma, která by se pro bono práci nevěnovala. O svých pro bono aktivitách samozřejmě rádi náležitě informují. 4) Být dobrým ve smyslu společensky odpovědným advokátem je v současné době v podstatě módním trendem, a to nejen v USA, ale také ve Velké Británii. Nově se pro bono idea rozvíjí slibně například také v Maďarsku nebo Polsku. 5) Pro bono samozřejmě není cizí ani českým advokátům. Pokud se bavíte se zástupci českých advokátních kanceláří, dozvíte se, že mnozí pracují zdarma pro sociálně slabé klienty nebo pro neziskové organizace. Přesto rozvoj pro bono advokacie zdaleka nedosahuje takové úrovně, jako v již zmíněných Spojených státech. Ani rozsahem 1

2 poskytovaných služeb ani pozorností, která je tomuto tématu věnována odbornou nebo dokonce laickou veřejností. Ani veřejná prezentace pro bono služeb se zatím příliš nenosí, na webových stránkách českých právních firem na pojem pro bono narazíte jen výjimečně. Probonocentrum.cz Public Interest Lawyers Association (PILA) proto přišla s projektem, který rozvoj pro bono advokacie podporuje. Projekt se zaměřuje jednak na zvýšení prestiže pro bono práce, jednak se snaží konkrétními službami napomoci tomu, aby čeští advokáti poskytovali pro bono služeb více a systematičtěji než doposud. V rámci tohoto projektu bylo po několikaměsíční přípravě slavnostně spuštěno Pro bono centrum. Jeho cílem je propojení nabídky právních služeb od advokátů ochotných pracovat pro bono a znalostí témat a potřeb potenciálních klientů, kterou disponují nestátní neziskové organizace. Na Pro bono centrum se mohou obracet české neziskové organizace se svými právními problémy nebo s právními problémy svých nemajetných klientů. Centrum bude od NNO přebírat požadavky na zajištění pro bono právních služeb a bude pro ně hledat advokátní kancelář ochotnou se věcí zdarma zabývat. Odezva ze strany advokátů i neziskových organizací je zatím velmi příznivá. V současné době přislíbilo spolupráci na projektu 7 významných právních firem, s dalšími probíhají intenzivní jednání. Více než 20 neziskových organizací projevilo o projekt předběžný zájem, některé z nich již podepsaly rámcovou dohodu o spolupráci a začínají připravovat první požadavky na zprostředkování právní pomoci. 6) 2) O letmou analýzu tohoto jevu se pokusil loni v Hospodářských novinách Tomáš Němeček, viz Proč má lid radši krysy než právníky (a rozloučení), , HN, str. 10, dostupné z d= ) Jako pro bono označujeme bezplatnou práci advokátů ve prospěch lidí s nízkými příjmy a další formy zapojení se advokátů do obecně prospěšných aktivit. Může se jednat například o pomoc obětem domácího násilí, ochranu práv pacientů, ochranu spotřebitelů, zastupování lidí postižených přírodními katastrofami, prosazování práv dětí, pomoc uprchlíkům, poradenství pro oběti rasové či jiné diskriminace, pracovněprávní spory, ochranu životního prostředí apod. V širším chápání zahrnuje pro bono rovněž jiné obecně prospěšné aktivity advokátů, například jinou dobrovolnickou práci než je poskytování právních služeb nebo finanční podporu charitativních organizací. Pro bono lze celkově chápat jako projev společenské odpovědnosti podnikatelských subjektů (koncept corporate social responsibility) v advokátní profesi. 4) Ukázky pro bono prezentací některých advokátních kanceláří najdete například na: m/probono/, ofile/pro+bono/default.htm, 5) O rozvoji pro bono v Maďarsku najdete informace na 4/, o polských zkušenostech se dočtete na 6) O tom, jak je možné o zprostředkování pro bono právních služeb požádat, o zapojených advokátních kancelářích a NNO a další užitečné informace najdete na Můžete rovněž využít telefonní linku Publikováno: Věřme tedy, že i díky projektu PILY a fungování Pro bono centra bude v České republice přibývat dobrých advokátů a že se tak současně zvýší dostupnost právní pomoci i pro ty, kteří v soutěži řízené neviditelnou rukou (zatím) neuspěli. Autor je ředitelem PILA a advokátem. Poznámky: 1) Někdy by se dokonce už mohlo zdát, že míra trpělivosti zákazníků advokacie byla překročena. Alespoň by tak mohl napovídat článek nadepsaný Slzákem na advokáty s podtitulkem Pomsta klienta? , Blesk, str. 5, (sta), dostupné z 2

3 POLITICKÁ PRÁVA Jak zapojit veřejnost aneb řekněte to úřadu přes SMS Mgr. Vendula Zahumenská Integrované nebo strategické plány rozvoje, programy ke zlepšení kvality ovzduší, rámcové strategie, programy rozvoje všemožných oblastí od cestovního ruchu, přes ovzduší až po sociální služby nebo akční plány. To je jen malý výčet všech koncepcí, které pořizují stát, kraje a obce. K tomu ještě patří všechny územní plány a jejich časté změny. Není divu, že se občané nejen ve změti kulatých razítek a hlavičkových papírů nejrůznějších úřadů ztrácejí, ale že nemají chuť zapojit se do jejich přípravy, zvláště po mnoha negativních zkušenostech naposledy např. s hlukovými mapami a akčními plány. 1) Schází předávání informací To je podle mého názoru způsobeno mimo jiné tím, že mnohé státní instituce o tom, že připravují sebedůležitější dokument, neinformují, resp. že koncepci zveřejní na webových stránkách, kam se občan dostane až po mnoha kliknutích myší (pokud bude vědět, že by právě nyní měl dokument hledat). Pak vše připomíná slavný dialog z Adamsova Stopařova průvodce: Podívejte se, našel jste to oznámení nebo ne? Ale jo, našel. Na dně zamčené registračky, a tu vecpali na zrušený záchod a na dveře dali ceduli Pozor, leopard! Úředníci jednoduše nemohou očekávat, že se občané mimo svoje pracovní, rodinné a jiné povinnosti budou moci sami věnovat vyhledávání informací. Naopak měli by je sami aktivně předávat. To ale funguje spíše v menších komunitách a jen u některých málo kontroverzních projektů jako jsou výstavba dětských hřišť nebo rekonstrukce parku. Na úrovni krajské a celorepublikové je samozřejmě problém jiný a tomu by měl odpovídat i způsob komunikace s veřejností. Kromě nedostatečného informování jsou další překážkou pro lepší zapojení veřejnosti samotné dokumenty (návrhy). Ty jsou pro laiky mnohdy složitě strukturované a obsahově nepřehledné. Proto také územní a jiné plánování opakovaně kritizuje ve svých souhrnných zprávách také veřejný ochránce práv. 2) Proč se nepostupuje podle metodik? Existuje řada metodik, které podrobně popisují, jak zapojit veřejnost. Jednu z nich nechalo dokonce zpracovat Ministerstvo pro místní rozvoj. 3) Úředníci v ní mohou najít např. poučení o tom, že je nezbytné připravit plán zapojení veřejnosti, zjistí, jaké jsou vhodné techniky pro dostatečné, srozumitelné a jasné informování veřejnosti (zveřejnění informace v celostátním deníku nebo v televizních zprávách). Metodika klade také důraz na kontinuitu práce s veřejností. Teoretické poučky tedy máme, přesto je praxe mnoha úřadů na hony vzdálená jakékoli participativní demokracii. To potvrzuje - jako jedno z mnoha chování úředníků Krajského úřadu Jihomoravského kraje. Ačkoli tento kraj je podle svého tvrzení profesionálním a vstřícným úřadem, 4) občané mají odlišné zkušenosti. Výmluvná je jedna z poslední doby. Krajský úřad nerespektoval právo občanů na účast při přípravě zásad územního rozvoje. Nespokojil se však s tím, že odmítl jednat se zmocněným zástupcem veřejnosti, ale naprosto nelogicky vrátil všechna podání (která měla zůstat ve spisu) Ekologickému právnímu servisu, který v této věci vůbec nejednal (pouze pomohl občanům a oběma zástupcům s podáním připomínek a námitek). Naproti tomu lze alespoň částečně pozitivně hodnotit kroky Ministerstva pro místní rozvoj při zapojení veřejnosti do přípravy Politiky územního rozvoje. Původně se dokument připravoval za zavřenými dveřmi úřadů a k diskusím nebyl prostor a dokonce příslušní úředníci přiznávali, že zapojení veřejnosti do přípravy Politiky je naprosto nedostatečné. 5) Přesto Ministerstvo nakonec bylo ochotno zcela nad rámec zákona uspořádat veřejná projednání návrhu, včetně diskuse se zúčastněnými. Sice šlo udělat mnohem více a je otázkou, jaký to vše bude mít vliv na výslednou podobu Politiky, ale ve srovnání s přístupem jiných úřadů se jedná v podmínkách České republiky o nadstandardní počin. Měla by se z něj ovšem stát norma a ne ojedinělé vstřícné jednání. Jednoduše - poslat připomínku přes mobil Jednu z nových forem zapojování veřejnosti vyzkoušel právě na Politice Ekologický právní servis. Jedná o tzv. participativní SMS a už známější připomínkování přes předem připravené ové připomínky. 3

4 Jak to celé funguje? Princip participativních SMS zná většina lidí z mnoha televizních soutěží. Pokud chcete něco podpořit, stačí vyťukat do mobilu zprávu v předem připraveném tvaru a odeslat. Tím buď dopomůžete k výhře oblíbenému začínajícímu zpěvákovi, nebo, jako v případě Politiky, zajistíte, že na Ministerstvo pro místní rozvoj přijde s připomínku např. k úložišti jaderného odpadu nebo k vymezení trasy dálnice D3 přes Posázaví anebo proti vedení rychlostní silnice přes Český ráj. 6) Systém obdobných informačních SMS už ale mnozí starostové využívají a sdělují tak svým občanům důležité skutečnosti o dění v obci. Participativní SMS by mohla následovat. Podobně funguje i ová připomínka. Na speciálních webových stránkách věnovaných Politice je k dispozici jednoduchý formulář. 7) Po vyplnění jména a příjmení můžete poslat předem připravené připomínky k nejkontroverznějším záměrům přímo na ministerstvo pro místní rozvoj. Zájem o obě formy připomínkování je přitom veliký již nyní počet připomínek překročil tisícovku. Do konce září jich nepochybně bude mnohem víc. A navíc se v mnoha obcích rozhodli, že budou sbírat podpisy pod připomínky osobně. Znamená to, že právě Politika se stane koncepcí se zatím největším zapojením veřejnosti. Tento rozdíl je markantní zejm. pokud to srovnáme s jinými koncepcemi, kde se počet připomínek blíží několika desítkám (v lepších případech). Realitou ale je, že všechny kroky musely podniknout nevládní organizace namísto správních úřadů. Poznámky: 1) Viz tisková zpráva Poslední týden na připomínky k pražskému hluku dostupná na ality&id= ) Viz 3) Principy a pravidla územního plánování, dostupná na 4) Vize Krajského úřadu jihomoravského kraje, dostupné na jihomoravsky.cz/default.aspx?pubid=17&typ eid=1. 5) Viz sdělení Ing. Trnky, ředitele odboru reformy regulace a kvality veřejné správy Ministerstva vnitra, ze dne ) Více informací na 7) Viz Publikováno: Z toho můžeme dovodit, že občané mají zájem podílet se na rozhodování o svém okolí. Jenom je zapotřebí jim poskytnout dostatek informací a přiblížit a zjednodušit posílání připomínek. Je totiž zřejmé, že v dnešní době jen málokdo může po návratu z práce ve večerních hodinách věnovat další čas louskání složitých a nepřehledných dokumentů a navíc ještě sbírání všech podkladů pro sepsání relevantních připomínek. Nelze očekávat, že by takto postupovaly samy úřady. Lze ale čekat, že usnadní veřejnosti přístup k informacím a nebudou zbytečnými obstrukcemi odrazovat občany od podílení se na rozhodování. Autorka působí v EPS a je doktorandkou na PrF MU v Brně. 4

5 OCHRANA ŽIVOTNÍHO PROTŘEDÍ Černé skládky a jejich odstraňování Jan Handlíř Problematika černých skládek není v dnešní době účinném zákoně o odpadech (zákon č. 185/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů) upravena. To však neznamená, že tato otázka není v českém právu upravena vůbec. Černé skládky zasahují do vlastnického práva, které je možné chránit jak na základě občanského zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů), tak na základě trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Dále zasahují do stavebních předpisů (zákon č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů), a také do předpisů na ochranu životního prostředí, zejména pak do zákona o ochraně přírody a krajiny, č. 114/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a vodního zákona, zákon č. 254/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nutno ovšem připomenout, že ne na základě všech shora uvedených zákonů je možné se domoci odstranění černé skládky z pozemku na náklady toho, kdo tuto skládku založil. Odstranění černé skládky na základě stavebního zákona V případě, že by šlo o nepovolenou skládku odpadu, tj. černou skládku, potom by se jednalo o rozpor se stavebním zákonem. Tímto by se její provozovatel, vlastník, nebo i vlastník pozemku, na kterém dotčená skládka odpadů stojí dopouštěl přestupku podle ustanovení 178 nebo 180 stavebního zákona (záleží, kdo je v tomto případě majitelem skládky). Za tento správní delikt je možné uložit pokutu, dle ustanovení 179 nebo 181 stavebního zákona. Stavební úřad je oprávněn kromě uložení pokuty nařídit i odstranění této nepovolené skládky odpadu, protože je oprávněn nařídit odstranění staveb i terénních úprav, dle ustanovení 129 stavebního zákona. Takovéto odstranění stavby nebo terénních úprav se nařizuje vždy vlastníku. Při tomto postupu je rozhodující, zda tuto skládku stavební úřad shledá terénní úpravou, potom by její odstranění bylo nesporně na náklady vlastníka pozemku. Pokud by se jednalo o stavbu, potom by náklady nesl její vlastník, který by v mnoha případech byl zároveň vlastníkem pozemku. 5 Odstranění černé skládky na základě občanského zákoníku Pokud se nalézá tato skládka na sousedním pozemku, je možné uplatnit postup dle 127 občanského zákoníku (tzv. sousedské žaloby), kdy vlastník dotčené nemovitosti, může u soudu namítat, že je nad míru přiměřenou poměrům obtěžován nebo dokonce ohrožován ve výkonu svých práv, například zápachem ze skládky, poletujícím odpadem apod. Pasivně legitimován, žalován, je vždy takto obtěžující vlastník nemovitosti, v tomto případě by touto osobou byl vlastník pozemku, na kterém se skládka nalézá. Tento postup lze uplatnit jen v případě, že se jedná sousední pozemek. Úskalím takového postupu je i to, že se jedná o soudní řízení, které může být zdlouhavé, a celá tíže řízení spočívá pouze na žalobci. Postupuje-li se podle občanského zákoníku, nese náklady na odstranění skládky vlastník pozemku. Soused je ale žádán, aby se zdržel obtěžování nad míru přiměřenou poměrům. Je jen na jeho vůli, jaký postup zvolí, tj. nemusí se tím přímo dosáhnout odstranění skládky odpadu. Odstranění černé skládky na základě vodního zákona Vodní zákon vymezuje v ustanovení 38, odst. 1 in fine odpadní vody tak, že kromě jiného je odpadní vodou průsaková voda ze skládek odpadu. Z tohoto lze dovodit, že voda vytékající z jakékoliv skládky odpadu, tj. i černé skládky, je vodou odpadní. Za nedovolené vypouštění odpadních vod lze uložit pokutu dle 118. Každopádně vodoprávní úřad nebo Česká inspekce životního prostředí má ze zákona povinnost uložit nápravu závadného stavu dle 42. Povinnost k nápravě má osoba, která porušila dané předpisy, tedy ten, kdo odpad takto nedovoleně uložil ( 42 odst. 1) nebo pozdější nabyvatel pozemku ( 42 odst. 3), nebo vlastník majetku k němuž je závadný stav vázán ( 42 odst. 2). Pokud výše uvedená osoba není známa, respektive není komu uložit nápravu závadného stavu a zároveň hrozí závažné ohrožení nebo znečištění povrchových nebo podzemních vod, zabezpečí nezbytná opatření k nápravě příslušný vodoprávní úřad z vlastního podnětu nebo z podnětu České inspekce životního prostředí ( 42 odst. 4).

6 Odstranění černé skládky na základě zákona o obcích Zákon o obcích (zákon č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) nabízí možnost sankcionovat vlastníka pozemku, na kterém se černá skládka nachází ( 58 odst. 3). Problémem toho ustanovení je, že umožňuje takto postihovat pouze právnické osoby a fyzické osoby podnikatele, a to ještě ve velice krátké lhůtě maximálně do dvou let od okamžiku provinění. Uplynutí této lhůty však nikterak nebrání obci v trvání na odstranění závadného stavu a ani povinnému tento závadný stav odstranit ( 59 odst. 3). Odstranění černé skládky na základě zákona o odpadech. Zákon o odpadech nabízí obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností v situacích, kdy hrozí poškození lidského zdraví nebo životního prostředí nebo k němu již došlo, možnost zajištění ochrany lidského zdraví a životního prostředí na náklady odpovědné osoby ( 79 odst. 1 písm. f). Odpovědná osoba v tomto zákoně vymezená není, avšak je možné předpokládat, že se bude jednat o původce odpadu. Odstranění černé skládky na základě zákona o ochraně přírody a krajiny Tento zákon ve svém ustanovení 86 ukládá povinnost navrátit situaci do původního stavu, tj. odstranit černou skládku. Jelikož se jedná o zákonnou povinnost, potom je možné se jejího vymožení domoci prostřednictvím orgánů ochrany přírody Česká inspekce životního prostředí, obecní úřad obce s rozšířenou působností, krajský úřad nebo správa. Na černou skládku lze nazírat i pohledem dalších právních předpisů, které již přímo neukládají povinnost odklizení skládky odpadu, ale sledují potrestání viníka. Jedná se o: Zákon o přestupcích (zákon č. 200/1990 Sb., ve znění pozdějších předpisů), který sankcionuje založení tzv. černé skládky pokutou do výše padesáti tisíc korun ( 47 odst. 1 písm. h a odst. 2). Trestní zákon (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů), podle něhož je možno založení černé skládky také postihovat. Na toto jednání je možné nazírat pohledem ustanovení 181a tohoto zákona. Za neplnění skutkové podstaty podle tohoto ustanovení 6 hrozí až tři roky odnětí svobody, zákaz činnosti nebo peněžitý trest. Pokusil jsem se zde nastínit možnosti odstranění černé skládky. Skoro všechny, kromě postupu podle občanského zákoníku, postupy spadají do oblasti veřejného práva. To sebou přináší výhodu v tom, že veškerý postup spočívá na bedrech správního úřadu respektive obce. Autor je studentem PrF MU a spolupracovníkem EPS. Publikováno: Smlouva jako nástroj ochrany přírody a krajiny Mgr. Pavlína Komínková Ochrana přírody a krajiny je jedním z veřejných zájmů, jehož právní regulace je založena na široké škále administrativních nástrojů od vyjádření až po výjimky ze zákazů stanovených zákonem. Hlavním předpisem, který má prostřednictvím právní regulace přírodě a krajině ochranu poskytovat, je zákon č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, (dále jen zákon ). Kromě seznamu povinností a sankcí za jejich porušení obsahuje zákon také ustanovení, podle něhož je možné přírodně cenná území nebo i stromy chránit na základě smlouvy. Možnost využití institutu smluvní ochrany Ustanovení 39 zákona stanoví, že ochranu evropsky významných lokalit lze namísto vyhlášení maloplošného 1) zvláště chráněného území zajistit smluvně. Smluvně lze chránit také stromy a jiná území, například s výskytem jedinečných a vzácných ekosystémů nebo druhů. Podmínkou je, aby území nebylo vyhlášeno za zvláště chráněné podle části třetí zákona. Ustanovení 39 zároveň obsahuje zmocnění pro ministerstvo životního prostředí (dále jen MŽP ) k vydání vyhlášky, která by upravila náležitosti obsahu smlouvy. Zmocnění však nebylo dosud naplněno. Potřeba upravit podrobnosti týkající se smlouvy se stala aktuální v souvislosti s tím, že bylo letos v březnu ve Sbírce zákonů publikováno sdělení MŽP o zařazení evropsky významných lokalit obsažených v nařízení vlády 132/2005 Sb., kterým se stanoví národní seznam evropsky významných lokalit, do evropského seznamu. Aktualizace evropského seznamu probíhala v roce 2007 a aktualizovaný seznam byl publikován v Úředním věstníku EU dne

7 Podle ustanovení 45c odst. 1 zákona mají orgány ochrany přírody povinnost do 30 dnů od oznámení zařazení evropsky významných lokalit do evropského seznamu upozornit vlastníky, že za splnění zákonných podmínek lze ochranu těchto lokalit zajistit smluvně. Vlastník je povinen se písemně přihlásit do 60 dnů, má-li zájem o uzavření smlouvy. K uzavření smlouvy pak musí dojít ve lhůtě 1 roku. Nedojde-li k uzavření smlouvy, nebo se vlastník nepřihlásí ve lhůtě, evropsky významná lokalita má být vyhlášena jako zvláště chráněné území, a to do 6 let od přijetí lokality do evropského seznamu. Dikce zákona to snese, horší to bude v praxi Aby bylo možné smlouvy podle 39 uzavírat, MŽP připravilo návrh vyhlášky o smluvní ochraně, která měla upravit náležitosti smlouvy a postup při jejich uzavírání. V souvislosti s přijetím vyhlášky však vyvstaly otázky, bez jejichž vyřešení nelze vyhlášku vydat. Největší problémy způsobuje sama dikce ustanovení 39 zákona. V první řadě ustanovení 39 hovoří o uzavření smlouvy namísto vyhlášení zvláště chráněného území. Samotný institut smlouvy namísto vyhlášení je přinejmenším zvláštní, když uvážíme, že smlouva a podmínky v ní stanovené by měly zavazovat i třetí osoby. Logická by byla úprava, z níž by bylo zřejmé, že se nejedná o smlouvu, která nahrazuje vyhlášení zvláště chráněného území, ale upravuje zajištění péče o toto území. Zajištění péče je pak výlučně povinností vlastníka, který je smluvní stranou a smlouva ho zavazuje. V neposlední ředě je problematický také charakter smlouvy. Z dikce zákona nelze jednoznačně určit, zda se jedná o smlouvu veřejnoprávní či soukromoprávní. Přitom charakter smlouvy je pro možnosti dalšího postupu zásadní. Úzká vazba je také mezi charakterem smlouvy a věcným břemenem, jehož vznik zákon předpokládá. Výklady jsou v zásadě možné dva. Jeden z nich předpokládá, že se jedná o zvláštní typ veřejnoprávní smlouvy, která je upravena ve zvláštním zákoně. Vznik věcného břemene nastává na základě ustanovení 39 odst. 1, který říká: Takto zřízená ochrana je vázána k pozemku formou věcného břemene, o jehož zápis požádá příslušný orgán ochrany přírody. Zápis do katastru by pak měl formu deklaratorního záznamu. Druhý výklad naopak předpokládá, že se jedná o smlouvu soukromoprávní, kterou se věcné břemeno 7 (ochrana) zřizuje, a zápis do katastru nemovitostí tak musí proběhnout vkladem. Ustanovení o tom, že ochrana je k pozemku vázána formou věcného břemene, předpokládá, že povinnosti vyplývající ze zřízené ochrany přejdou i na právní nástupce vlastníka pozemku. Nedokonalost však spočívá v tom, že věcné břemeno nevzniká např. při uzavření smlouvy mezi orgánem ochrany přírody a státním podnikem. Smlouvou jsou pak vázány pouze smluvní strany a při přechodu nebo převodu vlastnického práva ochrana zaniká. Věcné břemeno, i když je vázáno k pozemku a zavazuje tedy všechny vlastníky, by muselo být v katastru nemovitostí důsledně specifikováno, aby povinnosti pro právní nástupce plynuly z věcného břemene a nikoliv ze smlouvy, kterou nejsou zavázáni. V souvislosti se smluvními stranami vyvstávají také další otázky. Zejména se jedná o to, jak vlastně orgány ochrany přírody jednají. Základním východiskem je, že orgány ochrany přírody při výkonu státní správy jednají jménem státu. Smluvní stranou je tedy vedle vlastníka stát, i když zákon hovoří o orgánu ochrany přírody, příslušném k vyhlášení zvláště chráněného území. Předpokládá se, že takovým orgánem je vždy správní úřad, který vykonává státní správu. Komplikace pak způsobuje 77a odst. 2 zákona, podle něhož určité kategorie zvláště chráněných území vyhlašuje kraj a nikoliv krajský úřad. Tento nedostatek by měl být vyřešen v novele. Nicméně otázkou stále zůstává, zda je vůbec možné, aby orgány obcí a krajů jednaly jménem státu. Lze v praxi podle zákona postupovat i bez vyhlášky? Snaha MŽP o vydání vyhlášky, která by stanovila pouze náležitosti smlouvy se setkala s nesčetnými často neřešitelnými komplikacemi, na něž existují různé právní názory. Už jen samotné zmocnění k vydání vyhlášky vyvolává pochybnosti, když uvážíme, že zákon vlastně náležitosti obsahu stanoví sám, není tedy důvod vydávat vyhlášku, která nemůže stanovit nic nad rámec zákona nebo ho dokonce výslovně doplňovat. MŽP přikročilo k praktickému řešení a podrobný návod k uzavírání smluv vtělilo do metodického pokynu. Bylo třeba instruovat orgány ochrany přírody, jak mají smlouvy s vlastníky uzavírat a naplnit tak povinnost, kterou jim zákon ukládá. Problematické ustanovení 39 však vyžaduje komplexní

8 revizi a úpravu, aby použití institutu smluvní ochrany v praxi bylo fakticky možné, v souladu s právní úpravou a nevznikaly nedůvodné pochybnosti. Lhůta pro uzavírání smluv skončí v březnu 2009, kdy uplyne roční lhůta podle 45c zákona. Tam, kde nedojde k uzavření smlouvy, s největší pravděpodobností dojde k vyhlášení zvláště chráněného území. Proti uzavírání smluv je také samotná skutečnost, že území některých lokalit jsou velice rozsáhlá, pro jejich části (resp. předměty ochrany) jsou navrženy různé kategorie zvláště chráněných území, od kterých se pak odvíjí příslušnost orgánů ochrany přírody k uzavření smlouvy. Pro území tvořená velkým množstvím území s různým navrženým režimem ochrany, která se překrývají s územní působností orgánů ochrany přírody a jsou ve vlastnictví velkého počtu osob, je za současné situace prakticky nemožné smlouvy uzavírat. Pokud k uzavření několika málo smluv v praxi dojde, bude se s největší pravděpodobností jednat o smlouvy, které budou obsahovat povinnosti k zajištění péče o dané území, i když podle zákona se bude jednat o jakousi sedmou kategorii zvláště chráněných územích, tedy o smluvně chráněné území. Ochranou území však bude vázán pouze vlastník jako smluvní strana. Pokud bude nutné zajistit územní ochranu vůči osobám, které nejsou smluvní stranou, bude nutné takové území vyhlásit standardním postupem podle části třetí zákona 2) a zvolit vhodnou kategorii zvláště chráněného území z těch, se kterými zákon již v současnosti počítá. Autorka působí na legislativním odboru MŽP. Poznámky: 1) Jako maloplošná se označují zvláště chráněná území vyhlášená v kategorii národní přírodní rezervace, národní přírodní památka, přírodní rezervace nebo přírodní památka. 2) Postup při vyhlašování zvláště chráněných území je upraven v ustanovení 40 a 41 zákona. Publikováno: Co se dělo v Čečelicích aneb jak se dá obejít ekologická legislativa Mgr. Radek Motzke Komu by se nelíbilo skočit v létě do průzračné vody? Komu by se nelíbila představa, že se ve vodě daří vzácným živočichům? V Čečelicích nedaleko Mělníka se už léta bojuje o to, zdali vodní plochu nahradí hromada hlušiny a uměle vysázený les. Pro lepší pochopení věci nejprve malý exkurz do historie. V sedmdesátých letech padlo úřední rozhodnutí, že se poblíž Čečelic bude těžit štěrkopísek. Záměr měl dočasnou povahu na místě se vykácí les, ložisko se vytěží, následně zasype a znovu zalesní. Těžba proběhla a byla ukončena v roce K rekultivaci však nedošlo a osmihektarovou jámu zalila voda. Její výborná kvalita způsobila, že se zde začali vyskytovat chránění živočichové, jako medúzka sladkovodní, skokan skřehotavý a užovka obojková. Místní lidé tady objevili výbornou příležitost ke koupání, a tak obec Čečelice připravila plány na úpravu břehů a jejich rekreační využití. Nové snahy o rekultivaci pískovny Na scéně se ovšem objevila společnost H. Z. C. J., která získala dobývací práva k pískovně. Od roku 2003 začala prosazovat rekultivační plán ze sedmdesátých let - zasypání jezera a zalesnění. Jejím motivem bylo získat poplatky za ukládání staveništního výkopového materiálu do jezera. Proti záměru se zvedla vlna odporu občanů, obce Čečelice a ekologických organizací, zejména sdružení Arnika. Ti chtěli ponechat pískovnu zatopenou, aby mohla sloužit chráněným živočichům i místním lidem. Obávali se, že vedle neškodné zeminy se do jezera dostanou rovněž nebezpečné látky. Firma se nenechala zviklat a získala povolení k dílčímu zavážení. Jeho cílem měla být stabilizace břehů vytvořením tzv. zatěžovací lavice v šíři asi 20 metrů. Podle informací Arniky firma využila povolení k tomu, aby sem mezi lety 2003 až 2006 navezla několik set tun výkopového materiálu ze stavby pražského metra. Jak uvedla Arnika, obavy se naplnily a v zavážce se objevily rovněž nebezpečné odpady. 8 Společnost H. Z. C. J. vedle toho požádala báňský úřad o povolení k zasypání celého jezera. Projednávání povolení bylo složité,

9 protože zatopené pozemky patří několika soukromým osobám a obci Čečelice. Firmě se podařilo získat za peněžní odměnu souhlas některých vlastníků. Jeden soukromý vlastník a obec odolali. Protestovala rovněž Správa chráněné krajinné oblasti Kokořínsko a odbor životního prostředí Mělník. Tyto úřady upozornily a doložily znaleckými posudky, že se v jezeře nacházejí chránění živočichové. Vydaly vyjádření, že zasypání nelze povolit bez výjimek vydaných podle zákona o ochraně přírody a krajiny. Český báňský úřad navzdory uvedeným protestům odvolání zamítl, takže zasypání pískovny zdánlivě nestálo nic v cestě. Obec reagovala žalobou a požádala o přiznání odkladného účinku. Městský soud v Praze projevil velkou flexibilitu a během několika týdnů odkladný účinek přiznal. Povolení k zasypání tak ztratilo právní moc do doby, než soud definitivně rozhodne ve věci. Dlužno dodat, že na firmu to neudělalo žádný dojem a pokračovala v navážení na zatěžovací lavici. Český báňský úřad následně podal vyjádření k žalobě obce. Je velmi zajímavé pozastavit se nad některými jeho formulacemi. K čemu dospěl Český báňský úřad ve svém vyjádření? Zaprvé, ČBÚ uvedl, že způsob likvidace pískovny, tedy zasypáním a zalesněním, je závazně určen rozhodnutími ze sedmdesátých let. Vzhledem k nesouhlasu jednoho vlastníka a obce však firma i úřad ustoupily od úplného zalesnění a přijaly částečné zasypání s ponecháním tří menších vodních ploch. Požadavek na ponechání celé vodní plochy ČBÚ odmítl, neboť podle něj porušoval stará rozhodnutí, a zasahoval do práv vlastníků pozemků, kteří si po dohodě s firmou přáli zasypání svých pozemků. Nikdo nevysvětlil, proč částečné zasypání stará rozhodnutí neporušuje. Zadruhé, k otázce potřebnosti výjimky ohledně chráněných živočichů ČBÚ uvedl, že chránění živočichové jistě neobývají celých osm hektarů pískovny. Doslova napsal: Představa, že tito (v Evropě běžní) živočichové o velikosti do 15 cm mají za své sídlo celý mnohahektarový prostor zatopené pískovny, je naprosto absurdní. Pokud bychom přistoupili na takovýto extenzivní výklad podaný žalobcem, byl by logicky umělým sídlem chráněného živočicha nejen celý areál pískovny, ale také celé území obce, celé území kraje nebo dokonce celé území republiky; přisvědčit extenzivnímu výkladu v otázce režimu ochrany zvláště chráněných živočichů 9 by v oblasti správního práva a správní praxe znamenalo skutečnou katastrofu. ČBÚ na závěr dovodil, že vydání výjimky podle zákona o ochraně přírody a krajiny není potřebné. Pominu-li grotesknost těchto argumentů, mohu jen podotknout, že ČBÚ zapomněl, co je v jeho kompetenci a co není. V kompetenci má rozhodování o hornické činnosti, nikoli o ochraně přírody a krajiny. Pokud dostane od orgánů ochrany přírody a krajiny jasné vyjádření, jako tomu bylo v tomto případě, že plánovaná hornická činnost ohrožuje chráněné živočichy a že je třeba vydat výjimku, nemůže si o věci udělat vlastní, laický úsudek a požadavek na výjimku odmítnout. Zatřetí, ČBÚ tvrdil, že záměr zasypání nepotřebuje posouzení EIA, a to navzdory stanovisku krajského úřadu. Příloha zákona EIA totiž neobsahuje záměr likvidace pískovny. Kromě toho podle ČBÚ se zákon vztahuje pouze na záměry budoucí. ČBÚ tak ignoroval ustanovení 5 odst. 3 zákona EIA, kde se hovoří, že při posuzování se hodnotí vlivy přípravy, provádění i ukončení záměru, případně důsledky jeho likvidace a rekultivace. Pokud tedy firma chtěla pískovnu zasypat, zamýšlela uskutečnit z pohledu zákona EIA poslední fázi záměru těžby štěrkopísku. Tato poslední fáze rovněž podléhá posuzování EIA. Rozhodnutí soudu nakonec Soud vydal po dvou letech, tedy v červnu 2008, rozsudek, kterým v plném rozsahu žalobě vyhověl a zrušil odvolací rozhodnutí ČBÚ i prvoinstanční rozhodnutí Obvodního báňského úřadu v Kladně. Chtělo by se říct, konec dobrý, všechno dobré. Bohužel není tomu tak. Jak jsem napsal výše, firma ignorovala odkladný účinek a navážela bez pravomocného povolení, i když v relativně malém rozsahu. ČBÚ proti tomuto chování nezasáhl. Orgán ochrany přírody vydal zákaz činnosti, který firma dále porušovala. Podle mých informací nikdy nedostala pokutu. Vrcholem arogance bylo stanovisko firmy z jara tohoto roku, v němž uvádí, že bere zpět žádost o povolení likvidace částečným zasypáním jezera. Místo toho se bude řídit starými rozhodnutími ze sedmdesátých let, které požadují úplné zasypání a zalesnění. Je zajímavé, jak flexibilně si tato rozhodnutí vykládala. V roce 2003 si byla vědoma jejich nedostatečnosti k provedení jakéhokoli zasypávání, neboť rozhodnutí byla velmi neurčitá a samozřejmě nemohla předvídat požadavky ekologické legislativy přijaté po roce 1989.

10 Firma proto podala žádost o povolení zasypání celého jezera. Jakmile narazila na odpor obce a jednoho vlastníka, požádala v roce 2006 o povolení částečného zasypání. Poté co v roce 2008 prohrála u soudu, zaujala stanovisko, že žádné nové povolení nepotřebuje a provede zasypání celé pískovny dle starých rozhodnutí ze sedmdesátých let. Celou dobu se zaštiťovala tím, že zasypání je již povolená činnost a že uplatňování požadavků ekologické legislativy přijaté po roce 1989 znamená nepřípustnou retroaktivitu. ČBÚ se s tímto protiprávním závěrem ztotožnil. Závěrem Na tomto případě je opět vidět, jak špatně je vymahatelné naše ekologické právo. Výsledkem dlouholetých tahanic je patová situace, kdy firma pomalu nelegálně ničí biotop chráněných živočichů. K obtížné řešitelnosti situace přispívá skutečnost, že pozemky pískovny stále patří do lesního půdního fondu, neboť nikdy nedošlo k jejich odnětí plnění funkcí lesa, nýbrž pouze k dočasnému odlesnění. Při rozhodování, zda má být v pískovně ponechána vodní plocha s chráněnými živočichy, nebo mají být pozemky přeměněny na les, se tak střetávají dva právem chráněné veřejné zájmy. Ekologická legislativa má řadu procedur k tomu, aby se tyto zájmy ve výsledném rozhodnutí citlivě vyvážily. Klíčovou procedurou je zmíněné posuzování EIA, které by umožnilo vyhodnotit dopady ponechání vodní plochy i jejího zasypání a zalesnění. Nezbývá než věřit, že úřady i firma ustoupí od silových řešení a začnou se řídit našimi zákony. Bližší informace ke kauze naleznete na Autor působí ve sdružení právníků EPS. Publikováno:

11 SOUKROMÝ/RODINNÝ ŽIVOT Plošné preventivní sledování komunikace všech Evropanů, I. díl JUDr. Ing. Helena Svatošová Co je data retention (a není to sci-fi) Pojem data retention ani jeho český, nepříliš povedený, ekvivalent uchovávání dat nepožívají v Česku v pozornosti, jakou si bezesporu zaslouží. Před pár lety nepředstavitelné a nepřijatelné preventivní skladování podrobných dat o telefonní, faxové, mobilní a internetové komunikaci každého z nás (lépe řečeno každého, kdo komunikuje prostřednictvím evropských teleoperátorů a providerů nejrůznějších internetových služeb) je dnes bohužel realitou právní úpravy komunitární i tuzemské. Skok směrem ke společnosti Velkého bratra je mílový, systém základních práv zásadně prolamující a překvapivě rychlý tak, že si to ani právní či aktivistická veřejnost zaměstnaná jinými průlomy do základních práv ve jménu boje s terorismem či organizovaným zločinem nestihla dostatečně reflektovat. Účelem tohoto článku je stručně seznámit nejen odbornou veřejnost s historií přijetí právní úpravy, místy, kde tato úprava koliduje se základními právy a možnostmi, jak lze právními prostředky zásahy do základních práv napadnout. V Bruselu rekordně rychle Přijetím směrnice č. 2006/24/ES o uchovávání údajů o elektronické komunikaci 1) Evropský parlament dovršil legislativní proces, který rozhodně nebyl standardní a přijal v mnoha ohledech problematickou směrnici, dnes již napadenou několika právními cestami. 2) Proti návrhu a později přijetí orwellovské směrnice předložené Komisí v červnu 2005 se zvedl odpor nebývalých rozměrů negativní stanovisko vydali mimo jiné Pracovní skupina expertů zřízená podle článku 29 směrnice č. 95/46/ES o ochraně osobních údajů (dále jen Working Party 29), 3) Evropský komisař na ochranu osobních údajů Petr Hustinx, 4) Evropské policejní konfederace EuroCOP, 5) Rovněž stanoviska průmyslu (Mezinárodní obchodní komory, německého průmyslového svazu BITKOM ad.) k návrhu byla velmi vlažná a ke zdrženlivosti nabádající. Jednoznačně negativní stanovisko a aktivní kampaň proti 11 přijetí vedly dvě nejvýznamnější evropské organizace na ochranu soukromí European Digital Rights (EDRi) a Privacy International, 6) stejně jako evropské spotřebitelské organizace sdružené v BEUC. 7) Petici adresovanou Evropskému parlamentu proti přijetí směrnice podepsalo přes Evropanů, mj. i z České republiky. Britské předsednictví v době přijetí směrnice znamenalo ohromný tlak na přijetí směrnice, který se projevil kuloárními dohodami v Evropském parlamentu, naprostým ignorováním pozměňovacích návrhů parlamentního Výboru pro justici a občanské svobody (LIBE) a bezprecedentní nejkratší doby projednávání v celé historii EU. Od návrhu Komise do přijetí Evropským parlamentem uběhly pouhé (a necelé) tři měsíce, přičemž normálně trvá legislativní proces roky. Nutno předeslat, že návrh na plošné uchovávání záznamů o veškeré komunikaci není novinkou; byl již neúspěšně navržen v podobě rámcového rozhodnutí za belgického předsednictví v roce ) Data retention směrnice seznamte se Nikoli nadarmo je směrnice označována za historickou změnu. Poměrně krátký text o osmnácti stručných článcích tak nařizuje členským státům, aby uzákonily pro všechny poskytovatele služeb elektronických komunikací přísnou povinnost skladovat celou řadu údajů o telefonní komunikaci, komunikaci přes internet a lokalizačních údajů o mobilních telefonech a to na dobu nejméně půl roku až dva roky (čl. 6 směrnice). Směrnice nevylučuje ani delší dobu uchovávání těchto údajů, takže připouští například 15leté uchovávání dat o komunikaci, jak zamýšlelo v době přijetí směrnice Polsko. Podrobné vymezení v článku 5 směrnice pak čítá více než dvacet různých informací o komunikaci a to i komunikaci neúspěšné (tzv. neúspěšná volání). Implementační lhůta pro členské státy uplynula 15. září 2007, údaje o internetové komunikaci směrnice umožňuje členským státům uchovávat až od 15. března 2009, čehož naprostá většina členských států využila. Směrnice rovněž ponechala zcela otevřenou otázku, odvislou plně od národní úpravy jednotlivých států, zda budou hradit teleoperátorům a internetovým providerům hrazeny nemalé náklady na uchovávání těchto údajů. Není tak ani zřejmé, jaký typ nákladů by měl být hrazen: zda pouze nezbytné investice do technického zařízení nebo i provozní náklady a co vše se do nich počítá.

12 Praxe členských států je velmi různá a zvolený režim významně ovlivňuje ochotu operátorů data uchovávat (tam, kde náklady propláceny nejsou je pravidlem rezervovaný přístup, naopak v případě štědrého proplácení nákladů je zájem telekomunikačního průmyslu na straně prodlužování doby uchovávání a rozšiřování okruhu dat). 9) Směrnice svou existenci zdůvodňuje účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů (čl. 1), nezakazuje však výslovně nashromážděná data využívat i pro řadu dalších případů (což se děje; projevuje se tak železný zákon jednou vzniklých databází osobních údajů jejich původní úzce vymezený účel s postupem času vždy rozšiřuje). Stejně tak směrnice nedává jakákoli pravidla pro okruh státních orgánů, které mohou údaje dostat ani nestanoví podmínky soudního povolení pro přístup k údajům. Čl. 4 směrnice stanoví pravidlo, že shromážděné údaje mohou být poskytovány pouze příslušným vnitrostátním orgánům v konkrétních případech a v souladu s vnitrostátními právními předpisy. Směrnice přebírá ze směrnice o ochraně osobních údajů v telekomunikacích (č. 2002/58/ES) povinnost, aby data byla zabezpečená proti zničení, poškození, zneužití či neoprávněnému přístupu a potvrzuje kompetenci nezávislých orgánů (ekvivalentů Úřadu na ochranu osobních údajů ) dozírat na plnění těchto podmínek (čl. 7 a 9 směrnice). Směrnice postrádá jakékoli nezávislé hodnocení dopadů svého působení. Nabízelo by se svěřit tento v případě tak závažného prolomení soukromí nezbytný mechanismus, svěřený například Working Party 29 působící na základě směrnice o ochraně osobních údajů. 10) Předpis však s hodnocením dopadů směrnice do práva na ochranu soukromí počítá pouze formou přezkumu Komise samotné a to k připomínkám členských států nebo Working Party 29. Více pozornosti směrnice věnuje dopadům směrnice na ekonomickou stránku věci, tj. na spotřebitele a na hospodářské subjekty, které by mělo být zhodnoceno Komisí do 15. září 2010 a předloženo Radě a Parlamentu (čl. 14 směrnice). Zmínka o Evropské úmluvě o ochraně lidských práv a svobod základních svobod v textu směrnice se týká odkazů na její použití při využívání nashromážděných údajů, které je ovšem mezinárodním závazkem všech členských států. 12 Nezapomnělo se, že je tu Úmluva? Na rozdíl od jiných směrnic týkajících se elektronických komunikací není data retention směrnice a její implementace příliš diskutována v odborných článcích ani ve veřejné diskusi. 11) Její dopad na základní práva na ochranu soukromého života se pokusme optikou Evropského soudu pro lidská práva (dále jen Soud ) nastínit zde (stranou ponecháváme dopad na fungování jednotného trhu telekomunikací či na klíčový princip proporcionality, základní požadavek na unijní legislativu). Předesílám názor, že uchovávání údajů o soukromé komunikaci lidí, které je aplikováno plošně, bez rozlišování osob a případů jednoznačně v rozporu s právem na ochranu soukromí podle čl. 8 Evropské úmluvy a vycházím z níže uvedeného výkladu Soudu. 12) Podle prvního odstavce tohoto článku má každý právo na respektování soukromého a rodinného života, přičemž státní orgán do výkonu tohoto práva zasahovat nesmí (čl. 8 odst. 2). Výjimky se připouští a to pouze pro zásahy v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, předcházení nepokojům a zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných (též odst. 2). Štrasburská judikatura k čl. 8 Úmluvy se vyvinula též na případech velmi podobných praxi zavedené data retention legislativou. Nejrůznější případy, kdy se lidé mezi sebou na dálku vstupují do vztahů pomocí technických zařízení s sebou automaticky přináší pokusy státu obsah vztahu a komunikace mezi nimi seznat; díky technickému prvku je pak tato ingerence technicky poměrně snadná a obvykle obtížně odhalitelná. Povaha takovýchto vztahů resp. komunikace jednoznačně spadá do sféry soukromého života, dokonce i v případě obchodních aktivit osoby (Niemietz proti Německu). Před Evropským soudem pro lidská práva se tak ocitly případy kdy stát kontroloval obsah pošty, telefonních hovorů (obé Klass proti Německu), zjišťoval jen telefonní čísla komunikace osob (P.G. a J.H. proti Velké Británii), evidoval, že osoba telefonovala s určitou osobou (Amann proti Švýcarsku) anebo jen vedl (aniž využíval) záznamy bývalé státní bezpečnosti o minulých aktivitách osoby (Rotaru proti Rumunsku). 13) Ve všech těchto případech štrasburský soud hledal toho jednání zásahem do soukromého života a dále ve svém třístupňovém testu zkoumal, zda jsou

13 splněny podmínky pro výjimky z ochrany, tedy zda je o zásah na základě zákona a zda je nezbytný v demokratické společnosti. Je zřejmé, že uchovávání podrobných dat o veškeré komunikaci, lokalizaci komunikujícího, internetových službách a stránkách bude Soudem posouzeno jako zásah do soukromého života pomocí úvahy a minore ad maius. Je třeba připomenout, že díky povaze údajů o využívání některých služeb internetu, se data retention legislativa týká též obsahu (např. informace o shlédnutých webových stránkách), i když se směrnice výslovně uchování obsahu komunikace distancuje (čl. 5 odst. 2). Jedním ze základních požadavků Soudu vyvinutých výkladem podmínky zákonného podkladu státních zásahů do soukromého života je předvídatelnost a dostupnost tohoto zákonného podkladu. Důvodem je legitimní a logický požadavek, aby lidé znalí předem okolností, kdy stát může výjimečně do jejich soukromého života nahlédnout, mohli přizpůsobit své jednání tak, aby se tomuto vyhnuli (např. se nepouštěli do bližších kontaktů s pracovníky ambasády nepřátelského státu). 14) Plošný charakter data retention legislativy však možnost reálné volby osob naprosto vylučuje (s výjimkou iluzorní volby vzdání se veškerého používání elektronických komunikací). Kritérium nezbytnosti zásahu v demokratické společnosti bylo Soudem rozpracováno na požadavek legitimního cíle, spočívajícího v urgentní potřebě společnosti (např. boj s organizovaným zločinem) a požadavek proporcionality zvoleného opatření vůči tomuto cíli. Lze si jen těžko představit typičtější případ kanónu na vrabce než provoz obří databáze s podrobnými záznamy o komunikace každé osoby s cílem boje proti vážným, avšak řídkým případům nejzávažnější trestné činnosti páchané řádově statisícinásobně menším počtem osob než je sledovaná množina. Proporcionalitu a od ní odvislý požadavek zvýšené ochrany některých typů komunikace (např. medicínské, duchovní, advokátní služby) na první pohled univerzální archivace komunikace nenaplňuje. 15) Povídáme-li se na směrnici ve světle štrasburské judikatury, není příliš radikální její hodnocení jako předpisu naprosto v protikladu s požadavky uměřenosti a přísné minimalizace zásahů států do soukromí osob. Směrnice nastavila režim vlastní totalitním a nedemokratickým režimům podezřívání a sledování každého jednotlivce a vytváření 13 záznamů o podstatném výseku jeho života do budoucna (byť v rozporu s účelem boje s vážnou trestnou činností, která je doménou zlomku sledovaných osob). Přehorlivá česká implementace Český zákon o elektronických komunikacích, přijatý pod č. 127/2005 Sb., již v předstihu implementoval tehdy jen navrhovanou směrnici do ustanovení 97 odst. 3 zákona a jeho prováděcí vyhlášky. Podle těchto ustanovení mají provozovatelé služeb elektronických komunikací bezvýhradnou povinnost uchovávat podrobné provozní a lokalizační údaje o každém typu komunikace. Jejích výčet tvoří desítky položek ( 2 prováděcí vyhlášky č. 485/2005 Sb.) a podobně jako v jiných členských státech, byla směrnice zneužita k uzákonění sledování údajů daleko nad rámec toho, co přikazuje směrnice. Podle požadavků směrnice pak čeští operátoři a provideři zadržují u pevných linek údaje o telefonních číslech volajícího a volaného, typu komunikace a identifikace předplacené karty použité v telefonních automatech. Účastníci mobilní komunikace mohou počítat s uchováním dat o svých telefonních číslech, o jednoznačném kódu svého mobilního telefonu (IMEI), o své poloze a pohybu a to i pokud komunikace neprobíhá (stačí zapnutý mobilní telefon). U používání internetu jiných sítí jsou na rok uchovány uživatelské účty, identifikátor počítače i serveru, k němuž bylo přistupováno (zejména IP adresa, úplné doménové jméno FQDN), zadané URL adresy, typ služby včetně dodatečných parametrů, použité služby, metody a status požadavků na službu, řádné nebo mimořádné ukončení připojení. Zaznamenávají se i údaje o použití chatu, usenetu, instant messagingu (např. ICQ) a IP telefonie a to veškerá identifikace komunikujících stran, transportní protokol a použité služby (např. přenos souborů). Užívání elektronické pošty se zaznamenává v podobě údajů o ové adrese stran komunikace, protokolu elektronické pošty a o identifikaci poštovních serverů a identifikaci počítače komunikujících. U každého typu komunikace se eviduje její datum, čas a doba trvání. Přiřadit k telefonním číslům konkrétní osoby ze seznamu provozovatele pak může policie na základě oprávnění daného 97 odst. 4, která opravňuje policii žádat všechny informace, které o klientech provozovatel vede. V zákoně ( 97 odst. 6) je též zakotvena úhrada účelně vynaložených nákladů operátorů a providerů státem.

14 Podle české úpravy se nad rámec směrnice sleduje u internetového připojení a služeb a e- mailové komunikace množství přenesených dat, informace o použití šifrování, metoda a status požadavků na službu a její realizace. Uchovávají se i informace o posílání SMS z internetových bran a další zájmové identifikátory. U telefonie nad rámec směrnice stát žádá identifikaci předplacené telefonní karty, veřejného telefonního automatu, čísla dobíjecích kupónů a jejich přiražení k dobíjenému číslu, vazbu mezi mobilním přístrojem a všemi vloženými SIM kartami. Novelou č. 247/2008 Sb. byla transpozice směrnice do zákona o elektronických komunikacích dovršena. Obsahem novely bylo doplnění definičních ustanovení zákona a některých povinností: uchovávat neúspěšná volání, likvidovat údaje po uplynutí lhůty, posílat Komisi statistiky z aplikace směrnice a požadavek stejného zabezpečení uchovávaných údajů jako mají údaje při poskytování služby. S touto novelou se také přijaly některé změny související se službami roamingu, 16) ale především došlo k nenápadnému (bez přímé novelizace) otevření prostoru pro využívání nashromážděných údajů i jinými, blíže nespecifikovanými, subjekty odlišnými od policie. Je zřejmé, že jde především o zpravodajské služby, což avizoval a poté (nepravdivě) veřejně popřel ministr dopravy. Pozměňovací návrh směřující k zamezení rozlévání databáze i do sfér nekontrolovaných a pod směrnici nespadajících tajných služeb přijat nebyl (navzdory jeho osvojení Výborem pro bezpečnost), Stejně tak díky tlaku ministra průmyslu a obchodu nebyly přijaty ani návrhy Výboru a jednotlivých poslanců snižující intenzitu dopadů data retention na úroveň minimálních požadavků směrnice: snížení doby uchovávání na půl roku, odstranění proplácení nákladů operátorům, snížení spektra uchovávaných údajů pouze na rozsah požadovaný směrnicí a vtělený do zákona, záruky použití údajů pouze pro postupy podle trestního řádu. Symptomatické je, že lež v legislativním procesu se při projednávání této novely stala běžnou pomůckou jejích zastánců. Ten v prvním čtení návrhu coby zástupce předkladatele uvedl, že dle zákona nemají být a nejsou uchovávány údaje o poloze mobilního telefonu který aktuálně netelefonuje či neposílá SMS. 17) Tyto údaje jsou přitom uchovávány podle shora uvedené vyhlášky 18) a rutinně využívány v trestním řízení a to i ve 14 věcech méně závažných trestných činů. Ve třetím čtení zpravodaj tisku k pozměňovacímu návrhu snižujícím uchovávání na minimálních 6 měsíců před hlasováním uvedl, že je v rozporu se směrnicí 2006/24/ES, ačkoliv tomu tak evidentně není. 19) Nepravdivá odůvodnění a neschopnost pléna to odhalit jsou tak příznakem postoje nejvyšších orgánů státu k legislativě, která udělala k orwellovskému státu krok jako žádná jiná. Není třeba dále zdůrazňovat, jak závažný skok ke společnosti, kde jsou vysledovatelné aktivity každého člověka, představuje data retention legislativa. Možnosti, jak využít právní cestu k odstranění či zmírnění této právní úpravy a kroky, které již byly v jednotlivých státech podniknuty anebo se připravují, budou předmětem II. dílu tohoto článku, který tak bude v o něco optimističtějším tónu. Autorka působí v Iuridicum Remedium. Poznámky: 1) Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2006/24/ES ze dne 15. března 2006 o uchovávání údajů vytvářených nebo zpracovávaných v souvislosti s poskytováním veřejně dostupných služeb elektronických komunikací nebo veřejných komunikačních sítí a o změně směrnice 2002/58/ES. 2) Zahájený návrhem Komise č. 2005/0182(COD). 3) Stanovisko č. WP 119 (654/06/EN), online: wpdocs/2006/wp119_en.pdf. 4) Stanovisko č. 2006/ C 47/12), ze dne ; ; online: en pdf 5) Stanovisko předsedy celoevropské odborové konfederace EuroCOP, , online: %20PRESS%20JHA%20Council_E.pdf. 6) Jejich stanoviska, stejně jako všechny, zásadní materiály jejich kampaně naleznete na ataretentionisnosolution.com/index.php/main_page. 7) Stanoviska lze nalézt na webu BEUC ohledně digitálních práv spotřebitelů digitalrights.org. 8) Dlouho utajovaný návrh byl za řeckého předsednictví EU odložen. 9) Např. Velká Británie. 10) Č 95/46/ES. 11) Výjimku tvoří fundovaný článek Jaromíra Hořáka Právo na soukromí versus bezpečnost ve sjednocené Evropě: zamyšlení nad problematikou data retention, Acta Universitatis Carolinae. Iuridica. č.1/2006, s ) Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod vyhlášení sdělením FMV č. 209/1992 Sb. 13) Viz rozsudek ze dne , A-251-3, rozsudek ze dne , A28, rozsudek ze dne , Reports of Judgments and Decisions

15 2001-IX, rozsudek ze dne , Reports of Judgments and Decisions 2000-II, rozsudek ze dne , Reports of Judgments and Decisions 2000-V. 14) Kruslin proti Francii. 15) V případě advokátního tajemství dovodil soud ve věci Kopp proti Švýcarsku. 16) Na základě Nařízení Evropského parlamentu a Rady č. 717/2007 o roamingu. 17) Stenozáznam vystoupení Římana, dne , online: nprot/027schuz/s htm. 18) 2 odst. 3 písm. c) shora uvedené vyhlášky. 19) Stenozáznam vystoupení M. Šimonovského dne , zpravodaje online: eknih/2006ps/stenprot/030schuz/s htm#r6. Publikováno: Plošné preventivní sledování komunikace všech Evropanů, II. díl JUDr. Ing. Helena Svatošová Směrnice jako odrazový můstek Velkého bratra Schválením kontroverzní směrnice 2006/24/ES byl zároveň zahájen proces její transpozice do národních úprav. Leckteré státy (např. ČR či Irsko) již podobná ustanovení v důsledku očekávání přijetí komunitární úpravy měly, právní řád jiných států byl podobných ustanovení prost. U všech je společné to, že ačkoli základní povinnost uchovávat data o komunikaci všech osob pro případ co kdyby je shodná, obecnost či volitelnost textace směrnice v jiných ohledech dává členským státům volbu, zda se implementace směrnice odehraje na nejnižší možné úrovni požadavků anebo se využije prostoru pro intenzivnější kontrolu, sledování, posílení pravomocí apod. Zatím se zdá, že vlády většiny států se vydávají směrem druhým. Směrnice je vítanou záminkou pro další vpád do soukromí občanů, jde jednoznačně o nepřátelské legislativní počiny, před několika lety nemyslitelné. Pro ilustraci toho, jak směrnice posloužila jako Pandořina skříňka, nemusíme chodit daleko. Realitou těmto scénářům směle konkurující je čerstvě schválená novela švédského telekomunikačního zákona, 1) která nařizuje všem švédským operátorům a internetovým providerům zasílat kopie každé komunikace přímo švédské zpravodajské službě, která je může využívat bez jakéhokoli soudního povolení. Sledování se tak lehce přehouplo od informací o komunikaci k jejímu vlastnímu obsahu. 15 Také britská vláda je v prosazování sledování a uchovávání záznamů o veškeré komunikaci velmi agilní. Sama prosazuje národní úpravu, které jde ještě dále než směrnice. Plán zveřejněný 19. května 2008 v deníku Times počítá se soustředěním všech položkově rozepsaných telefonních účtech, záznamech o mobilní telefonii a logů o internetovém provozu v jedné centrální vládní databázi. 2) Hlavní uplatňované argumenty proti směrnici Ačkoliv směrnice vymezuje svůj účel ve svém textu (čl. 1) pro účely vyšetřování, odhalování a stíhání závažných trestných činů, jde o působnost obecnou a v praxi dalece překračovanou. Například v České republice se uchovaná data využívají běžně i v případech drobné kriminality, což umožňuje 88a.trestního řádu, který nemá žádné podmínky pro použití údajů o poloze mobilu či o komunikaci (na rozdíl od obsahu komunikace, který je možné získávat pouze v případech...trestných činů a na povolení ). Právě schválený nový český zákon o Policii 3) dokonce obsahuje - navzdory připomínkám vtěleným i do pozměňovacích návrhů oprávnění policie přistupovat k databázi nashromážděných údajů o komunikaci online, tj. bez vyžádání operátorů a to i pro účely jiné než je trestní řízení. Zvláště v kombinaci s faktem, že policejní zákon s nezávislou kontrolou policie nepočítá, vytváří toto oprávnění živnou půdu pro naprosto netransparentní dolování dat v databází a zneužívání údajů z databáze (zmiňme jen problém úniků z policejních databází a spisů bezpečnostním agenturám, médiím a dalším). Faktické dotažení těchto citlivých databází až ke zcela nekontrolovaným institucím jako jsou zpravodajské služby je dalším krokem bohužel realizovaným pomocí nenápadného ustanovení v policejním zákoně i v novele zákona o elektronických komunikacích. 4) Směrnice tak ve skutečnosti otevírá vrátka pro všemožné využití informačně nesmírně cenné databáze o komunikaci a jejích vzorcích, kontaktech, službách internetu a pohybu každé osoby na území EU. Ohledně účelu směrnice existuje rovněž pádný argument spočívající v tom, že vyšetřování již spáchaných trestných činů není legitimní cíl podle čl. 8 odst. 2 Evropské úmluvy, který výjimku z ochrany soukromí umožňuje aplikovat jen pro účely prevence trestných činů. Účelem výjimky v podobě prevence kriminality je v podstatě ochrana práv jiných, aby se zabránilo trestným činem do jejich práv zasáhnout, zatímco vyšetřování již spáchaných

16 trestných činů Evropská úmluva nebere jako legitimní důvod. Praktický smysl směrnice v oblasti prevence skutečně závažné kriminality bude zřejmě minimální, neboť pachatelé nejzávažnějších činů budou moci využít různé anonymizéry apod., zatímco běžní občané nikoli. Směrnice naprosto postrádá ohled na princip proporcionality; v testu považování intenzity narušení práva na straně jedné a detailnosti a přísnosti podmínek tohoto narušení, počtu postižených osob a intenzity negativních dopadů na straně druhé, neobstojí. V úvahu se musí také brát riziko zneužití původně legitimního zásahu do základního práva. Opatření je plošné a jednotlivec i ve velmi důvěrných věcech reálně nemá možnost komunikovat jinak. Bez přehánění zmizí možnost elektronicky komunikovat bez záznamu této komunikace. Uchovávání údajů se děje výlučně pro účely budoucího použití, což je typické pro tajné služby totalitních režimů. Opatření nastolilo trvalou a generální registraci lidského chování státem. Rizika zneužití jsou zde velmi vysoká data jsou velmi vhodná pro politickou kontrolu, jsou využívána tajném režimu a nakládání s nimi dále je velmi snadné. Ačkoli k dispozici jsou zkušenosti států, které zavedly data retention legislativu ještě před směrnicí, nebyla na základě jejich praxe provedena žádná analýza účinnosti tak závažného opatření. Povaha provozních a lokalizačních údajů Důležitým argumentem je povaha provozních a lokalizačních údajů. Oproti judikatuře, která zatím převážně (i když nejen) posuzovala zaznamenávání obsahu komunikace a oproti rozšířenému názoru, že provozní a lokalizační data jsou méně soukromí nebezpečná je nutno zdůraznit skutečnost, že jejich informační hodnota a použitelnost je velmi vysoká a jejich zpracování může znamenat větší zásah do soukromí než data o obsahu komunikace. Dají zpracovávat mnohem snáze než záznam obsahu (analyzovat, přiřazovat, spojovat, podrobit analýze vzorců chování a odhalit tak sociální sítě, zvyky, pohyb). Forma právní úpravy Právní úprava formou směrnice je rovněž velmi problematická. Původně bylo uchovávání údajů o komunikaci navrženo ve formě rámcového rozhodnutí, tedy v podle opatření tzv. třetího pilíře. Tato agenda EU se zabývá věcmi bezpečnosti a vnitra, kam by podle svého účelu (ochrana před nejtěžšími formami 16 kriminality) měla spadat i evropská úprava preventivního uchovávání údajů o komunikaci. Politickým rozhodnutím v důsledku očekávané neprůchodnosti schválení rámcového rozhodnutí jednomyslným hlasováním v Radě, byl návrh přetaven do podoby směrnice, kde se právo veta v žádné fázi legislativního procesu neuplatní. Právní forma unijních norem přitom byla Evropským soudním dvorem řešena a to povětšinou ve prospěch materiální stránky věci před utilitářským rozhodnutím vtělením do nejvíce vyhovujícího předpisu. V oblasti ochrany soukromí tak lze zmínit rozsudek z ve věci C- 317/2004 a C-318/2004 Evropský parlament proti Radě EU ohledně rozhodnutí Rady o schválení dohody o předávání osobních údajů leteckých cestujících (PNR). 5) Shora uvedené argumenty jsou jen ty stěžejní. V konkrétních podaných a plánovaných právních napadeních data retention legislativy se najde řada argumentů dalších, n+které mají opory ve studiích a materiálech zpracovaných již v době přijímání směrnice různými subjekty. Velmi zajímavý a bohužel reálný je například argument o dopadu opatření na výkon tradičních občanských svobod svobody projevu, sdružování a svědomí. V dalším a posledním dílu cyklu se seznámíme s dosud podanými žalobami či stížnostmi proti směrnici samotné nebo jejímu zákonnému provedení v jednotlivých státech. Autorka je advokátka, působí v Iuridicum Remedium. Poznámky: 1) Viz online: EDRi-gram, č ENDitorial: Sweden is listening to all internet and phone conversations. 2) Viz oline: EDRI-gram č UK Government will store all phone, Internet traffic data. 3) V době dokončení tisku nepublikován ve Sbírce, tj. sněmovní tisk č. 439 a senátní tisk č ) Zákon č. 247/2008 Sb., kterým se mění zákon č. 127/2005 Sb. elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících. 5) Nutno však podotknout, že Soud se v této nezabýval lidskoprávním aspektem obsahu dohody a posuzoval pouze její formální zaškatulkování.obsah dohody byl vyjednán znovu a v požadovaném režimu probíhá ratifikace dohody národními parlamenty. Publikováno:

17 Povinné očkování v ČR nesoulad s Úmluvou Zuzana Candigliota Současný systém povinného očkování v České republice neodpovídá vývoji koncepce lidských práv, ani vývoji v mnoha ostatních evropských státech. Nejsou respektována práva rodin, které mají jiný, alternativní názor na péči o zdraví svých dětí než je názor státu a většinové odborné veřejnosti. Přitom právo svobodně a informovaně se rozhodnout o zdravotní péči svých dětí jim dává Úmluva o lidských právech a biomedicíně. Její přijetí je v Evropě mezníkem, kdy končí období lékařského paternalismu a přichází období terapeutického pluralismu. Úmluva o lidských právech a biomedicíně Povinnost očkovat děti je především v rozporu s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (dále jen Úmluva). Podle této Úmluvy totiž platí obecné pravidlo svobodného a informovaného souhlasu a lékařský úkon je možno provést pouze, pokud k němu poskytla dotčená osoba souhlas, za nezletilé jejich zákonní zástupci. Toto pravidlo může být omezeno zákonem např. z důvodu ochrany veřejného zdraví, ochrany práv a svobod jiných a právě na toto omezení se odvolávají české orgány, které postihují rodiče neočkovaných dětí. Pro správnou interpretaci tohoto ustanovení je potřeba se podívat do Vysvětlující zprávy k Úmluvě. Zde se uvádí, že typickým případem výjimky z důvodu ochrany veřejného zdraví je povinná izolace pacienta se závažnou infekční chorobou, pokud je nezbytná. Z toho vyplývá, že výjimkou je postup v konkrétním individuálním případě (nikoliv plošně), že se jedná o nemocného jedince, který bezprostředně ohrožuje druhé (nikoliv o zdravého jedince) a hlavně, že se jedná o péči nezbytnou, která nemá alternativy (nikoliv rozdílná úprava v různých státech). Povinné očkování tedy nesplňuje předpoklady, aby mohlo být provedeno bez svobodného a informovaného souhlasu. Vzhledem k tomu, že Úmluva byla přijata mnoha dalšími smluvními státy, není ospravedlnitelné interpretovat Úmluvu odlišně než je tomu jinde a v neprospěch lidských práv a svobod. Pokud v jiných smluvních státech je očkování založeno na dobrovolnosti při současném zachování proočkovanosti (Německo) a nedochází v nich k ohrožování veřejného zdraví, těžko můžeme u nás obhájit 17 opačný postup a odvolávat se na teoretickou a neprokázanou ochranu veřejného zdraví. Úmluva musí být vykládána autonomně, nezávisle na vnitrostátních předpisech a hlavně v souladu s principem proporcionality při maximálním možném respektování lidských práv. Otázkou souladu české úpravy s Úmluvou se již zabýval Nejvyšší správní soud 1) a neshledal protiprávnost. Jeho argumentace je ale nedostatečná, vůbec nepřihlédl k Vysvětlující zprávě k Úmluvě, nezohlednil princip proporcionality, ani nezkoumal, zda neočkováním proti některým nemocem skutečně dochází k ohrožení veřejného zdraví. Zásah do práv na základě vyhlášky V České republice je zákonem (zákon o ochraně veřejného zdraví) stanovena pouze obecná očkovací povinnost a konkrétní povinná očkování určuje vyhláška. Prováděcí vyhláška aktuálně stanoví 11 druhů povinných očkování a podmínky jejich provedení. Tím podle mého názoru dochází k porušení Úmluvy, kdy omezení informovaného souhlasu může být stanoveno pouze zákonem. V tomto případě ale fakticky dochází k omezení pouhou vyhláškou, na kterou nejsou kladeny žádné nároky jako v případě schvalování zákona v Parlamentu. Legislativní orgán (ministerstvo) tedy může bez omezení a bez vážného důvodu nařizovat stále nová povinná očkování (skutečně, máme jich 11, v Itálii pouze 4, přesto se má u nás zavádět další povinná vakcína) a to bez ohledu na dikci Úmluvy a stále pod formální záminkou ochrany veřejného zdraví. Zároveň dochází k porušení ustanovení Úmluvy o Veřejné diskuzi, neboť vyhláška je jednostranně vydávána bez jakékoli diskuze ať už odborné či veřejné. Jako příklad může posloužit očkování proti tuberkulóze, které je prováděno způsobem, který již dlouho kritizuje odborná veřejnost. 2) Rozhodně není možné říct, že by toto očkování bylo nařízeno po odpovídající odborné diskuzi, naopak námitky odborníků jsou ignorovány. Ptám se, kde je zájem dítěte, kde je právo na zdraví a proklamace ze zákona o péči o zdraví lidu o uplatňování vědeckých výsledků v praxi a o zdravotní péči v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy. Odškodnění za poškozené zdraví v praxi složité Pokud dojde v důsledku očkování k poškození zdraví dítěte, či dokonce smrti, tak rodiče nemají moc možností, jak situaci řešit. Stát za

18 to nenese odpovědnost přímo na základě speciálního předpisu, který by odškodnění upravoval, jak je tomu v některých státech. V případě vymáhání náhrady po státu na základě obecného předpisu o odpovědnosti státu by nejspíš došlo ke konstatování, že stát nejednal protiprávně a tudíž není na odškodnění nárok. V úvahu by mohla přicházet možnost domáhat se odškodnění v občanskoprávním řízení včetně složitého dokazování, finanční zátěže pro rodinu a nejistého výsledku. Přitom pokud stát nařizuje plošně zákroky v zájmu společnosti, tak by mělo být logické, že se také sám přihlásí k odpovědnosti za rizika, která reálně existují. Není možné požadovat po jednotlivci, aby nesl riziko na svém zdraví ve veřejném zájmu. Úmluva o tom hovoří jasně: zájem lidské bytosti je nadřazen zájmům vědy nebo společnosti. Ústavně zakotvená ochrana zdraví je nejen zájmem společnosti, ale především právem jednotlivce a z toho vyplývá nárok na odškodnění. V zahraničí (např. USA, Německo, Itálie) existuje právní úprava odškodnění za poškozené zdraví v důsledku očkování a k tomu speciální fondy. Například fond na odškodnění ve Spojených státech amerických už vyplatil na odškodném téměř 900 milionů dolarů. 3) Pohled veřejného ochránce práv Veřejný ochránce práv v minulosti opakovaně kritizoval situaci povinného očkování v ČR a přístup státních orgánů. Z jeho zprávy 4) vyplývá, že by se měly zohledňovat některé situace, k nimž dochází při striktní aplikaci zákona o ochraně veřejného zdraví, například předchozí negativní zkušenosti s očkováním v rodině, případně jiné závažné důvody. Veřejný ochránce práv zdůrazňuje, že je nutný individuální přístup k jednotlivým případům odmítání očkování a je nutné se zabývat důvody, které k tomu vedou. V odůvodněných případech by se měla zvážit možnost udělit výjimku. Podle něj by pouze neodůvodněné nerespektování povinnosti očkování mělo být sankcionováno přiměřenou pokutou jakožto jedinou možnou sankcí (nikoliv omezování rodičovské zodpovědnosti a násilné naočkování dítěte). Podle mého názoru by mezi jiné závažné důvody patřilo i informované přesvědčení rodičů o převaze negativ nad pozitivy některých očkování, ale alternativní pohled na prevenci či etické přesvědčení. demokratických zemích však povinné není. Nelze přitom tvrdit, že v těchto státech, kam se řadí např. Rakousko a Německo, je standard ochrany práv dětí z tohoto důvodu nižší než v České republice. Na základě tohoto výkladu nelze tedy ani tvrdit, že by v těchto zemích byl standard ochrany veřejného zdraví nižší, proto těžko mluvit o ohrožení veřejného zdraví v případě informovaného rozhodnutí rodičů neočkovat své dítě. Závěrem Navzdory kritice ze strany ombudsmana to vypadá, že systémová změna nepřijde, naopak budou přikazována další očkování bez ohledu na Úmluvu, názory odborné veřejnosti a opačný vývoj v Evropě. Nejspíš budeme muset počkat na rozhodnutí Ústavního soudu, případně Evropského soudu pro lidská práva, neboť obecné soudy ochranu rodičům neposkytují. Věřím, že do budoucna bude ministerstvo zdravotnictví muset změnit svoji nařizovací politiku a nahradit ji informační kampaní a dialogem s cílem přesvědčit rodiče o přínosech očkování nenásilnou formou. Zkušenosti odjinud potvrzují, že je to možná cesta a není důvod, proč ji nezavést i u nás. Autorka působí v Lize lidských práv. Poznámky: 1) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. února 2006, čj. 5 As 17/ , 2) Česká pneumologická a ftiseologická společnost ČLS JEP: Stanovisko k současné situaci BCG vakcinace v České republice. Vydáno (poukazuje na neúčinnost primovakcinace a na častý výskyt závažných komplikací). Česká pediatrická společnost: zápis ze schůze ze dne : Výbor setrvává na stanovisku, že plošné očkování v novorozeneckém věku není vhodné a je třeba rozhodnout, zda vůbec v plošné BCG vakcinaci v ČR při současné epidemiologické situaci pokračovat. Předseda České vakcinologické společnosti prof. Roman Prymula: článek Očkování proti TBC bych zrušil, Lidové noviny ze dne ) Viz zde. 4) Souhrnné zprávy o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2003 a 2004, dostupné zde. 5) Souhrnná zpráva o činnosti veřejného ochránce práv za rok 2002, dostupné zde. Publikováno: Veřejný ochránce práv ve své předchozí zprávě 5) uvádí: Je pravdou, že podle zákona o ochraně veřejného zdraví je očkování v našem státě povinné, v jiných vyspělých 18

19 Preventivní plošné sledování komunikace všech Evropanů, III. díl JUDr. Ing. Helena Svatošová Data retention směrnice vyvolala odpor nejen občanský; kromě protestů s použitím práva petičního a shromažďovacího se odehrává ohledně směrnice boj právní a to hned na několika frontách. Právní úprava čelí svému zpochybnění z různých úhlů odkazem na různé právní instrumenty. Především jde o otázku souladu s primárním právem Evropské unie a s ústavními pořádky jednotlivých členských států; v obou případech je naštěstí přítomna i Evropská úmluva o lidských právech, zakomponovaná do obou uvedených systémů. Směrnici zkoumá Evropský soudní dvůr Směrnice je napadena u Evropského soudního dvora dvěma členskými státy - Irskem a později se připojilo i Slovensko. 1) Podání států se však omezuje na formální stránku věci a to právní základ pro upravovanou materii; jinak řečeno napadají, že úprava byla vtělena do směrnice a nikoli rámcového rozhodnutí. První jednání ve věci se odehrálo , a zde zástupce Slovenska zmínil rovněž lidskoprávní argumenty, tedy rozpor obsahu směrnice s právem na ochranu soukromého života podle čl. 8 odst. 1 Evropské úmluvy. Tou je Evropská unie vázána na základě článku 6 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii a podle čl. 230 Smlouvy o Evropském společenství je dána pravomoc Evropského soudního dvora přezkoumat směrnici. Není zřejmé, zda Soud bude brát argumenty Slovenska v potaz, jelikož nejde o hlavního žalobce. Komplexní rozbor (ne)souladu směrnice s Evropskou úmluvou má ovšem Soud k dispozici; v dubnu 2008 mu byl zaslán amicus curiae dopis, podepsaný více než 40 organizacemi z 11 členských států. V něm se konstatuje a odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva odůvodňuje rozpor směrnice s čl. 8 odst. 1, čl. 10 Evropské úmluvy (svoboda projevu) a čl. 1 Prvního protokolu k Úmluvě (ochrana majetku). Evropský soudní dvůr má také k dispozici bohatou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ke sledování komunikace odvíjející se od rozhodnutí ve věci Malone proti Velké Británii. Judikaturou se nese důraz na právo na soukromí (viz I. díl článku) a výjimky 19 z něj jsou aplikovány velmi restriktivně štrasburský soud rozvinul mimo jiné teorii předvídatelnosti zákona a přísně posuzované naléhavé společenské potřeby jako legitimního cíle a měřítka proporcionality. Čerstvé rozhodnutí štrasburského soudu z se však vyjadřuje nikoli jednorázovému či na jeden subjekt zaměřenému sledování komunikace, ale k systému plošného sledování komunikace, tedy sytému, na němž je založena i data retention praxe. Ve věci Liberty a další proti Velké Británii 2) byl masový sledovací systém, 3) který používala britská vláda mezi lety 1990 až 1997 k monitoringu telefonické, faxové a ové komunikace mezi Dublinem a Londýnem, shledán rozporu s právem na respektování soukromého a rodinného života. Systém britské vlády neobstál v testu přípustnosti výjimečného porušení práva na ochranu soukromí, a to primárně z důvodu absence kvality zákona. Odposlech se děl na formálním základě právního předpisu, nicméně jeho formulace byly tak obecné, že fakticky žádná pravidla pro okruh případů, ve kterých bude odposlech nasazen, neobsahoval. Soud poukázal na absenci definice provinění umožňujícího státu zasáhnout do soukromí osoby; stejně tak nebyl předem vymezen okruh kategorií osob, jejichž komunikace může být odposlouchávána, popis postupu při zpracování, použití a shromažďování osobních dat a bezpečnostní opatření upravující předání získaných dat dalším subjektům a okolnosti, za nichž musí dojít ke zničení uchovávaných dat. Věc je tedy velmi podobná plošnému systému evidování záznamů o komunikaci, která se navíc odehrává ve větším měřítku. Z Irska se ptají Evropský soudní dvůr se ovšem bude směrnicí zabývat ještě na základě dalšího podnětu. Z irského soudu je mu položena předběžná otázka, která se týká souladu směrnice s čl. 6 odst. 1 a 2 Maastrichtské smlouvy, s čl. 10 a 18 Smlouvy o Evropském společenství a zda odpovídá principu proporcionality v čl. 5 této smlouvy. Evropský soudní dvůr se bude muset vyjádřit k otázce, zda je směrnice v souladu s čl. 7, 8, 11 a 41 Evropské úmluvy a zda je tedy platná. Vyšší soud plnící i roli ústavního soudu (přezkum souladu zákonů s ústavou) projednává žalobu irské nevládní organizace Digital Rights Ireland proti Irsku a představitelům státních orgánů (ministerstvo komunikací, námořnictva a přírodních zdroj, ministr spravedlnosti, rovnosti a právní reformy, šéf policie a generální prokurátor) 4)

20 podanou v roce Na základě žádosti žalobce schválil soud zaslání otázky Evropskému soudnímu dvoru a připustil amicus curie vstup respektované nevládní organizace Irská komise pro lidská práva. Podání se dožaduje určení, že žalovaní v různé míře a na základě různých předpisů podíleli na porušení zákona o ochraně osobních údajů, primárního práva EU a Evropské úmluvy o lidských právech; žádají rovněž vyslovení protiústavnosti data retention ustanovení Zákona o teroristických činech 5) a taktéž jeho rozporu s Evropskou úmluvou. Německo: ústavní soud předběžně omezil data retention Německo je zemí, kde kvůli data retention neváhají občané vyjít v tisících do ulic. 6) Tradice občanské angažovanosti a rozvinutého práva na informační sebeurčení se projevila již při přijímání zákona provádějícího data retention směrnici. Stanovisko právních expertů německého Bundestagu (Vědecká služba dolní komory) 7) k návrhu zákona zpochybnilo soulad samotné směrnice s evropským právem a to jak z důvodů formálních (forma směrnice namísto původně připravovaného a hůře prosaditelného - rámcového rozhodnutí), tak z důvodů rozporu směrnice se základními právy uznávanými unijním právem. Upozornilo na předpoklad rozporu případně přijaté implementační normy s ústavním pořádkem SRN. Německo má jednu z nejdůslednějších úprav ochrany osobních údajů v EU a právo na informační sebeurčení bylo judikováno Spolkovým ústavním soudem již v roce ) odvozením přímo z článků 1 odst. 1 a 2 odst. 1 Základního zákona. Kromě toho německý Základní zákon garantuje právo na nedotknutelnost soukromí komunikace (čl. 10). Jen několik dní po přijetí transpozičního zákona byla podána ústavní stížnost žádající uplatnění ústavně garantovaných práv. Obsáhlá stopadesátistránková stížnost byla podána dne nevládní organizací Arbeitskreis Vorratsdatenspeicherung 9) a poprvé v historii podpořena více než spolustěžovateli. Ústavní soud již vyhověl žádosti stěžovatelů na okamžité pozastavení účinnosti zákona pro zjevnou neústavnost. Předběžným rozhodnutím ze dne nezakázal data o komunikaci uchovávat, ale podstatně omezil jejich používání pouze na případy závažných trestných činů a na vyžádání 20 nezávislého soudu. Tím se podmínky nevyčerpávají; musí jít jen o případy, kde jiné důkazy nejsou k dispozici anebo nepostačují. Ústavní soud zároveň nařídil vládě, aby zaslala Soudu do zprávu o praktickém dopadu skladování dat. Tento významný krok soudu samozřejmě nemůže napovídat výsledné rozhodnutí. S jeho vydáním ústavní soud zřejmě vyčká až po rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Irsko proti Radě EU a Evropskému parlamentu. 10) Úhelným kamenem německé ústavní stížnosti je komplexní dopad plošného zaznamenávání komunikace všech osob na demokracii a výkon základních práv. Poukazuje rovněž na zásadní změnu diskursu v otázce presumpce neviny podle filosofie právní úpravy je nyní každý občan považován za podezřelého a takto s ním jednáno. Podle stěžovatelů všeprostupující monitoring a skladování komunikačních vzorců bez zjevného podezření představuje vážný zásah do základních hodnot naší ústavnosti. 11) Ústavní stížnost rovněž argumentuje dopadem na svobodu projevu a další základní práva. Podíváme-li se na nedávná rozhodnutí německého ústavního soudu, ohledně komunikace a soukromí, vidíme, že soudci právo na soukromí berou vážně 12). V únoru tohoto roku 13) v přelomovém rozhodnutí formuloval základní právo na důvěrnost a integritu informačních technologií jako součást práva na ochranu osobnosti. Odmítl tak oprávnění tajných služeb v novele zákona státu Severního Porýní-Westfálska, podle nějž by mohly skrytě sledovat a prozkoumávat komunikační zařízení internetu a tajně vstupovat do informačních systémů, mj. tajně prozkoumávat pevné disky osob. Podle soudců z Karlsruhe se ochrana vztahuje na všechny informační systémy, na nichž se nachází osobní údaje a lze dle nich nahlédnout do části jednání a chování osoby. Platí tedy i na mobilní telefony a podobná zařízení a zásahy do nich povolil soud jen v omezených případech faktických známek konkrétního ohrožení. To je nadějné nejen pro rozhodnutí ohledně v data retention věci, ale i pro perspektivu případné české ústavní stížnosti. Brněnský Ústavní soud nezakrývá inspiraci německou judikaturou. Maďarsko: ústavní přezkum také zahájen Rovněž v Maďarsku byl místní zákon o elektronických komunikacích 14) resp. jeho ustanovení implementující směrnici napaden ústavní stížností. Maďarský systém umožňuje