Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 1/2012. číslo 107. Obsah:

Transkript

1 Filozofie, ekonomie, politologie, sociologie, psychologie, historiografie MARATHON 1/2012 číslo 107 Teoretický časopis věnovaný otázkám postavení člověka ve světě, ve společnosti, v současném dění Obsah: 1. ÚVODNÍ POZNÁMKA HLAVNÍ MATERIÁLY... 3 STRAŠÁK OČEKÁVANÉHO VÝVOJE A JAK MU ČELIT (RADIM VALENČÍK)... 3 NĚKTERÁ POSELSTVÍ ZE ZPRÁVY MEZINÁRODNÍ ORGANIZACE PRÁCE O VÝVOJI MEZD (PAVEL JANÍČKO, MARTIN JANÍČKO) DISKUSNÍ MATERIÁLY EURO MŮŽE PADNOUT (JAN ZEMAN) OHLASY APLIKÁCIA ZÁVEROV E. OSTROM PRI POSÚDENÍ SKATEBOARDISTICKÉHO PROJEKTU (VÁCLAV SEDLÁČEK) RECENZE KDO SE BOJÍ SAMOSPRÁVY (PAVEL SIRŮČEK) MARATHON Internet: Vydává: Radim Valenčík jménem Otevřené společnosti příznivců časopisu MARATHON Vychází od listopadu 1996 Registrační značka: MK ČR 7785 ISSN Redigují: Vladimír Prorok prorok@vse.cz Pavel Sirůček sirucek@vse.cz Radim Valenčík ( ) valencik@cbox.cz Redakce a administrace: Radim Valenčík, Ostrovní Praha 1 tel.: valencik@cbox.cz

2 2 MARATHON is a bi-monthly Internet magazine founded in Prague at the end of Its aim is to help to clarify, from central and east European perspective, the reasons of present entanglement of the world developments, and participate in the search for prospective solutions. About 120 authors contribute to the magazine on a regular basis and more write for it occasionally. So far MARATHON has been published in Czech with occasional documentation annexes in English or German. English summaries of articles are envisaged based on specific interests of readers. Themes most often treated in the magazine include human capital, investments in education and other forms of human capital, nature and consequences of globalization, new approaches in economic theory (an attempt for synthesis of seemingly disparate concepts of K. Marx, J. Schumpeter, M. Friedman, G. Becker and R. Reich with regard to role played by innovations and the search for new space for economic growth), etc. Several specific projects of human capital investments have been developed on the basis of concepts analyzed in MARATHON. The magazine can be accessed at: contact: valencik@cbox.cz Do rukou se vám dostává Zvláštní číslo časopisu Marathon za rok Jako obvykle, nejdřív některá základní sdělení: - Zatím je časopis šířen finančně nenáročnými formami - několik xerokopií, prostřednictvím disket, zasílán prostřednictvím fax modemu, prostřednictvím sítě INTERNET ( - Časopis vychází jednou za dva měsíce, vždy 15. dne prvního z dvojice měsíců, které jsou po sobě. Nejbližší řádné číslo (2/2012) bude vydáno a objeví se na Internetu 15. března Rozsah časopisu je 40 stran tohoto formátu, což odpovídá přibližně 120 stranám standardního formátu. - Kontaktní spojení, na kterém lze získat podrobnější informace o časopisu, vyjádřit připomínky, zaslat příspěvek apod., je (prozatím) prostřednictvím domácího telefonu: (R.Valenčík). - Příspěvky, případně připomínky a náměty, vzkazy redakci apod. lze rovněž zasílat na ovou adresu: valencik@cbox.cz. - V srpnu 1997 byl Marathon registrován ministerstvem kultury ČR, na vyžádání je distribuován užšímu okruhu čtenářů v běžné časopisecké podobě, je rovněž k dispozici v Národní knihovně v Praze Klementinu. - Od počátku roku 2006 je Marathon vybaven redakčním systémem, prostřednictvím kterého lze zveřejňovat příspěvky a reagovat na již uveřejněné příspěvky. - Příspěvky uveřejňujeme vždy recenzované, zpravidla včetně recenze (příp. ohlasu). 1. Úvodní poznámka Ročník 2012 zahajujeme příspěvkem R. Valenčíka, který se snaží o určitou (a v určitém smyslu nejen podnětnou, ale i provokativní) reflexi současné doby. Objevil se na několika diskusních fórech a podnítil souhlasné i nesouhlasné reakce. V rubrice Hlavní materiály je dále uveřejněn příspěvek dvojice autorů P. Janíčka a M. Janíčka o vývoji mezd. Jako materiál k diskusi jsme zařadili příspěvek J. Zemana, který se v netradičních kontextech zabývá aktuální úvahou o tom, zda se udrží či neudrží euro. Na Zváštní číslo Marathonu loňského roku navazujeme v rubrice Ohlasy obsáhlým příspěvkem V. Sedláčka o nositelce Nobelovy ceny E. Ostrom a uplatnění jejího přístupu ke konkrétním problémům v SR. Číslo uzavírá zajímavá recenze P. Sirůčka věnovaná monografii Kdopak by se Marxe bál?

3 3 2. Hlavní materiály Strašák očekávaného vývoje a jak mu čelit Radim Valenčík Já neříkám tak ani tak, ale na má slova dojde. Otázka, jak bude probíhat příští vývoj, získává nejen na aktuálnosti, ale lze říci i na dramatičnosti. A to v globálním měřítku. Uveďme namátko jen některé z výroků, tak jak byly zaznamenány a prezentovány v českých mediích v předvánočním období 2011: Ztracená dekáda - i tak popisují následných 10 let přední ekonomičtí odborníci. Dopad na životní úroveň obyvatel eurozóny bude podle nich devastující. "Čeká nás období poklesu životní úrovně ve většině evropských zemích. Situace se tím ale nevyřeší - ba naopak, ještě více se prohloubí," tvrdí například James Shugg ekonom Westpac. 1 Zabere to nepochybně dekádu, než se ocitneme v lepší pozici," řekla Merkelová, která rozhodně nečeká rychlý konec krize. 2 Prestižní diskusní fórum Fontes rerum blízké České straně sociálně demokratické dokonce dalo dokonce své prosincové panelové diskusi název Čeká nás válka anebo jen chaos? 3. Jaký tedy bude další vývoj? Teorie nemůže předvídat detaily, ale některé základní parametry vývoje by dobrá teorie měla být schopná dát. K tomu však musí především přesně identifikovat příčiny toho, co se jeví jako kumulace problémů a ekonomická krize. Co je hlavní příčinou ztracené dekády a jde jen o ztracenou dekádu? Budeme skutečně příštích deset let prožívat období vleklé stagnace v důsledku blíže nespecifikovaných makroekonomických příčin? Nebo což lze chápat jako hypotézu mají příčiny toho, co pozorujeme v současnosti, zejména komplexnější povahu a z jejich analýzy vyplývá, že v průběhu příštích let budou sílit konflikty, kterými bude o sobě dávat vědět to, co je skutečnou příčinou? Odpověď na tuto a obdobné otázky má zásadní význam. Pokud se spokojíme jen s jednoduchou odpovědí, že jsme si v uplynulých letech žili až příliš dobře a že nyní za to v logice věci musíme platit, je takový přístup k tomu, co se odehrává, spojen s několika problémy: - Předně vzniká otázka, kdo si žil příliš dobře a kdo by tedy měl platit? Problém viny, zodpovědnosti či distribuční spravedlnosti postavený ve zjednodušené podobě může být širokou veřejnost nejen zdůvodněním nedostatečným, ale může dokonce vyvolat velmi negativní reakce. Ty by pak vedly k dalšímu vyhrocení problémů. - Zjednodušená odpověď může vést ke zjednodušeným závěrům. Zjednodušené závěry pak k doporučením a následným krokům, které příčiny současných problémů nejen neodstraňují, ale krizi prohlubují. Pak by nemuselo jít jen o ztracenou dekádu a fatální očekávání toho, co takto bylo nazváno, by se stalo osudovou chybou. Na problém příčin složitosti současného vývoje, který již v některých momentech nabývá na dramatičnosti, bychom tedy v teoretické rovině měli nahlížet s využitím všeho, co teorie nabízí. Z našeho hlediska se jedná zejména o následující: 1. Zařadit současné problémy do širšího historického rámce. To znamená vytipovat srovnatelná období v dějinách lidstva a podívat se, zda existuje něco, z čeho bychom se mohli srovnávací analýzou poučit. 2. Bedlivě evidovat všechny teoretické přístupy k identifikování příčiny současných problémů civilizačního vývoje. Každý z nich totiž může poodhalit nějaký významný aspekt. Je sice pravda, že se i ve vědě vyskytují prvky mesiášského přístupu, a v tomto smyslu mnohý z představitelů této sféry podléhá pokušení dát to jedině správné vysvětlení a v návaznosti na to navrhnout jedinou správnou cestu řešení problémů. Přesto či přesněji 1 udernost?utm_source=mediafed&utm_medium=rss&utm_campaign=mediafed

4 4 právě proto by měl být korektní vědecký přístup zaměřen na porovnávání různých přístupů osvědčenými metodami a snahou proniknout na tomto základě co nejvíce do podstaty problému. 3. V návaznosti na to usilovat o rozlišení hierarchie problémů (které jsou prvotní a které následné, které jsou určující a které odvozené), komplexnost analýzy a k tomu využívat interdisciplinární přístup. 4. V neposlední řadě hledat nové teoretické nástroje, které by k analýze mohly být využity. Některé nové problémy totiž nelze zvládnout jen stávajícími prostředky, což platí nejen v praxi, ale i v teorii. (Poznamenejme v této souvislosti, že z našeho hlediska se jedná například o možnost uplatnit nové poznatky teorie her rozvíjené právě v souvislosti s reflexí současné globální společenské reality.) V našem příspěvku se budeme zabývat některými problémy, které se týkají naplnění programu formulovaného v bodech Ještě metodologická poznámka: To nejpodstatnější lze spatřit jako projev souvislostí mezi tím, co spolu zdánlivě nesouvisí. Tomuto principu je podřízena i konstrukce tohoto materiálu. A jen takto chápaný dává smysl. Netvrdím přitom, že se mi podařilo vyhmátnou vše podstatné, co je třeba při uvažování dominantních souvislostí doby vzít v úvahu. Hlavní tvrzení týkají se příčin současných problémů a toho, proč je tak obtížné se s nimi vyrovnat Vzhledem k již zmíněné potřebě komplexního přístupu k dané problematice uvedeme nejdříve nejvýznamnější teze tak, aby bylo zřejmé, co považujeme za nejdůležitější aspekty dané problematiky, a jak spolu souvisejí: 1. Za obecnou příčinu toho, proč je současný vývoj tak složitý (a která má své obdoby v řadě etap, kterými naše civilizace již prošla) považujeme následující: Nazrála nutnost přeorientace ekonomického vývoje tak, aby odpovídal charakteru vzdělanostní společnosti. Jde zejména o to, aby se základem ekonomiky staly produktivní služby v oblasti nabývání a uchování lidského kapitálu, kde je v podstatě nevyčerpatelný růstový prostor, který je současně i trvale udržitelný v tom smyslu, že nejen nezatěžuje přírodní prostředí, ale povahou spektra uspokojovaných potřeb stávající zátěž přírodního prostředí snižuje. Na rozdíl od postindustriální ekonomiky neproduktivních či omezeně produktivních služeb s masovou neproduktivní spotřebou a rozsáhlým pozičním investováním se jedná o vytvoření podmínek, za nichž plný rozvoj produktivních schopností každého působí zpětně na ekonomický růst i společenský vývoj jako nejvýznamnější produktivní síla. (Valenčík 2008) 2. Vývoj tímto směrem (tj. proces konstituování vzdělanostní společnosti) byl v podstatě zablokován tím, co je označována za reformy, což však ve skutečnosti představuje zásadní ztrátu alokační efektivnost a stává se hlavní příčinou prohlubování a vyostřování krize (Šnajdar, Valenčík 2011). (Nevhodný způsob léčení pacienta vede ke zhoršování nemoci.) To, co se nazývá reformami na jedné straně vyvádí stále větší díl veřejných ( nuceně odevzdávaných ) prostředků ve prospěch různých lobby, na druhé straně vyvolává stále větší existenční ohrožení stále většího počtu obyvatelstva; svými dopady pak směřuje přímo proti vytváření rovnosti příležitostí. Tím shora i zdola (saturováním privilegií pro horní část společnosti žijící dnes již jen z parazitování), tak i zdola (eliminováním startovních podmínek pro společenský vzestup) stupňují ekonomickou a sociální segregaci společnosti. To lze dokázat např. na tom, v jaké reálné podobě se přijímají tzv. reformy v oblasti penzijního systému, financování zdravotní péče či vzdělání a jednotlivých zemích. 3. K zablokování postupných a přirozených změn spojených s konstituováním vzdělanostní společnosti (procesu obdobného průmyslové revoluci) došlo právě proto, že společnost ovládly struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad (námi zavedený termín, který bude dále objasněn), a to v takové míře, v jaké tomu nedošlo nikdy v minulosti, což má řadu příčin: - Bylo z čeho vyvést tyto prostředky, což bylo důsledkem vysokého inovačního tempa, nebývalé dynamiky technického pokroku zvyšujícího nejen produktivitu lidské práce, ale prakticky všech zdrojů vstupujících do ekonomiky. - Finanční svět vyvinul produkty, které umožňují vyvést tyto prostředky pro většinu společnosti nepozorovaně, zato však ve velkém. - Možnost vyvedení obrovských prostředků pod určujícím vlivem struktur založených na vzájemném krytí obecně přijatých zásad vedla k vícevrstevnému korumpování širokých vrstev oslabováním institucionálního rámce (typickým příkladem může být Řecko, kde nakonec byl vinen obyčejný občan a byla či je snaha mu tento pocit viny vnutit za každou cenu, aby to pak bylo možné postupně opakovat v každé další zemi). (Budínský a kol. 2010) 4. Spouštěcím mechanismem byla snaha (jako vždy v historii) uchovat přeživší se privilegia nejrůznějšího typu v podmínkách, kdy předpokladem dalšího vývoje bylo vytvoření mnohem vyšší míry rovnosti příležitostí pro svobodný rozvoj jednotlivce.

5 5 5. Ne nepodstatnou roli hraje problematika globálního zadlužování z hlediska vztahu mezi geopolitickou pozicí a možností různými způsoby dluh i jeho důsledky exportovat, tj. přenášet na země s horší geopolitickou pozicí (což se navenek, ale jen navenek projevuje jako opakovaná a stupňovaná ekonomická krize). Uvedené příčiny spolu navzájem souvisejí, a to více aspekty, než by se mohlo zdát na první pohled. Jedná se například o souvislost lokálních a globálních privilegií, souvislost mezi vytvářením či udržováním geopolitické pozice na jedné straně, na druhé straně pak využíváním či zneužíváním možnosti ovlivňovat tvorbu struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. To vše dotváří specifický charakter současné doby. Změna srovnatelná s průmyslovou revolucí, možná ještě významnější Problematice konstituování vzdělanostní společnosti jako společnosti, jejíž dynamika čerpá z produktivního charakteru služeb podmiňujících nabývání, využití a uchování lidského kapitálu (zejména vzdělání a zdravotní péče), jsme se věnovali v řadě prací. Proto jen stručně připomeneme to nejdůležitější. Pokud chceme pochopit širší historický kontext toho, co se v současné době odehrává, stojí zato porovnat zrod vzdělanostní společnosti s průmyslovou revolucí. V etapě průmyslové revoluce dochází k prolomení bariér cechovního uspořádání řemesel. Řemesla se v důsledku síly konkurence mění v nově dominující ekonomický sektor sektor průmyslu. Dominantní role tohoto rychle expandujícího ekonomického sektoru je dána tím, že: 1. Jeho produkce vede k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity práce zaměstnané v zemědělství. 2. Jeho produkce vede k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity využití všech zdrojů pocházejících z půdy jako výrobního faktoru. 3. Postupně zaměstnává rozhodující množství práce. 4. Stává se těžištěm procesu akumulace průmyslová produkce z podstatné části nachází uplatnění právě v sektoru průmyslu, právě v tomto sektoru je i těžiště inovací. 5. Podstatným způsobem rozšiřuje spektrum lidských potřeb, které jsou ve stále větší míře uspokojovány průmyslovou produkcí, tj. výrobky a službami produkovanými průmyslem. 6. V důsledku všeho předešlého má sektor průmyslu rozhodující podíl na celkové produkci a na ekonomickém růstu, jehož podobu určuje samotným charakterem průmyslové produkce. (Podrobněji Valenčík 2008) Další vývoj společnosti probíhá jako postindustriální vývoj v tom smyslu, že roste role osobních služeb vázaných na sektor průmyslu. Stále větší část celkové produkce (nyní již vyjádřitelná např. ukazatelem HDP) má podobu těchto služeb, jejichž užívání ovšem nepůsobí výrazněji jako faktor ekonomického růstu. Postupně začíná růst role produktivního charakteru osobních služeb, zejména těch, které jsou bezprostředně spojeny s rozvojem a uchováním lidských schopností, tj. s procesem investování do lidského kapitálu a které jsou spojeny se vzděláním, zdravotní péčí apod. Začíná proces zrodu vzdělanostní společnosti. Podobně jako v etapě průmyslové revoluce, kdy došlo k prolomení bariér cechovního uspořádání řemesel, dochází nyní k prolomení obdobných bariér omezujících konkurenci v nejvýznamnějších oblastech poskytování vzdělávacích a dalších služeb sloužících k rozvoji a uchování lidských schopností (podstatné jsou z tohoto hlediska zejména služby související se zdravotní péčí). Školství se v důsledku síly konkurence mění v nově dominující ekonomický sektor sektor produkce a uchování lidských schopností prostřednictvím poskytování vzdělávacích a dalších produktivních osobních služeb (vzdělávací sektor). Dominantní role tohoto rychle expandujícího ekonomického sektoru je dána obdobně jako v případě průmyslové revoluce tím, že: 1. Jeho produkce vede k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity práce zaměstnané v průmyslu a s průmyslem spojených osobních služeb. 2. Jeho produkce vede k prudkému a dlouhodobému zvyšování produktivity využití všech zdrojů pocházejících z půdy jako výrobního faktoru i zdrojů v podobě kapitálových statků v oblasti průmyslové a zemědělské výroby. 3. Postupně zaměstnává rozhodující množství práce, resp. lidského kapitálu. 4. Stává se těžištěm procesu akumulace produkce vzdělanostního sektoru nachází z podstatné části uplatnění právě v samotném tomto sektoru, v něm je i těžiště inovací. 5. Podstatným způsobem rozšiřuje spektrum lidských potřeb, které jsou ve stále větší míře uspokojovány produkcí vzdělanostní sektoru; jedná se o potřeby, jejichž uspokojování (i užitek z nich, včetně potěšení souvisejícího s tímto užitkem) bezprostředně souvisí s rozvojem a uchováním lidských schopností, tj. jedná se o tzv. schopnostní potřeby.

6 6 6. V důsledku všeho předešlého má vzdělávací sektor rozhodující podíl na celkové produkci a na ekonomickém růstu, jehož podobu určuje samotným charakterem své produkce (tj. produkce, která má podobu poskytování vzdělávacích a dalších služeb sloužících k rozvoji a uchování lidských schopností). (Podrobněji Valenčík 2008) Podle našeho názoru se vyčerpal růstový prostor daný tou historickou etapou, kterou otevřela průmyslová revoluce a která vyvrcholila fází postindustriální společnosti (spojenou s vysokým a většinovým zastoupením služeb ve struktuře ekonomiky). Růstový prostor tohoto typu vývoje, který je koneckonců založen na průmyslové bázi, je již omezený. Menší, ale i větší krize, kterými naše globální civilizace v posledních létech prochází a bude procházet, signalizují to, že možnosti růstu v rámci postindustriální ekonomiky se uzavírají a že je nutné systémovými změnami otevřít nový růstový prostor. Jeho základem by měly být zejména ty služby, které nejen uspokojují potřeby člověka a za které je člověk ochoten platit, ale ty služby, které vedou k rozvoji a uchování jeho schopností, čímž dochází ke zpětnému působení na ekonomický růst. Tímto způsobem se pro ekonomický růst otevírá nový prostor, což je spojeno i s pozitivními proměnami v oblasti sociální. V tomto ekonomickém systému nejde jen o uspokojování lidských potřeb, ale o to, aby toto uspokojování potřeb přispívalo k rozvoji schopností člověka a jejich následná realizace se stala nejvýznamnějším faktorem ekonomického růstu i sociálního rozvoje. Pokud se týká člověka, bude mít uspokojování jeho potřeb stále více produktivní charakter. To znamená, že nebude sloužit jen k dosahování užitku (jako požitku či prožitku, tj. subjektivního fenoménu), ale bude spojeno s investováním do rozvoje schopností a jako takové zvyšovat budoucí příjem. V závěru této části zdůrazníme, že podobně jako tomu bylo vždy v dějinách je konstituování produktivnějšího typu výroby (chápané v širším smyslu slova) spojené s vyšší mírou rovnosti příležitostí. Vyšší míra rovnosti příležitostí je jak předpokladem, tak posléze bude i důsledkem historické změny výše tematizovaného typu. To ji ovšem činí nikoli snazší, ale naopak komplikovanější. Nositelé privilegií mají vždy tendenci se spontánně spojovat proti prosazení změn, které by nesly vyšší míru rovnosti, zejména pak rovnosti založené na rovnosti příležitostí, která v logice věci vliv privilegií oslabuje. V současně době, přesněji v historickém dobovém kontextu k tomu přistoupily dvě významné okolnosti, které složitost prosazení změn, o které jde, podstatným způsobem zvýšily. Mj. tím, že došlo ke zneužití obecně pociťované nutnosti reforem právě v těch oblastech, které s konstituováním vzdělanostní společnosti souvisejí, tj. v oblasti systému sociálního investování a sociálního pojištění (zejména financování vzdělání, zdravotní péče a penzijního pojištění). Konkrétně jde o následující: - Došlo k propojení udržování či posilování lokálních privilegií s tvorbou struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. - Došlo k využívání monitorování a ovlivňování procesu vytváření lokálních struktur založených na vzájemném krytí k posilování či udržování globálních pozice nejvýznamnějších hráčů globálního dění. Souběh dvou výše uvedených okolností vytváří mimořádně komplikovanou společenskou situaci, jejíž jsme v současné době svědky, resp. nikoli nezúčastněnými pozorovateli. Z hlediska logiky výkladu se v následující části budeme věnovat bodu 3, tak jak byl uveden v prezentaci aspektů problematiky příčin současných problémů. Role struktur založených na vzájemném krytí z lokálního i globálního hlediska Poznámka pro čtenáře: Tato část je trochu specifická tím, že zabíhá do teoretických podrobností, byť prezentovaných v co nejvíce dostupné formě. Čtenář ji může přeskočit. Na druhé straně ovšem ukazuje, že k pochopení některých současných jevů potřebujeme i novou teoretickou výzbroj, kterou není tak jednoduché vyvinout. Proto její zařazení (i přečtení) určitý smysl má. Pokud se někomu bude zdát příliš stručná, může si prostudovat materiály na (zejména Budinský a kol. 2010) a v archivu teoretického semináře EPS-SI, na který je na této stránce odkaz. Pojem struktura založená na vzájemném krytí porušování obecně uznávaných zásad byl zaveden v návaznosti na propojení poznatků dosažených ve dvou původně nezávislých směrech bádání v oblasti teorie her. Protože tento pojem hraje mimořádně významnou roli při pochopení toho, o co jde (je pojítkem, které umožňuje pochopit souvislost mezi řadou jevů), považujeme za důležité ve stručnosti připomenout, jak se k tomuto pojmu dospělo. A to tím, že si ukážeme oba směry bádání v oblasti teorie her: K prvnímu směru: Týmem působícím při VŠFS byly analyzovány objekty nazvaná redistribuční systémy. V redistribučním systému si hráči rozdělují to, co společně vytvoří. Přitom to, co si mohou rozdělit, závisí na tom, jak si to rozdělí. Čím více se jejich výplaty odchýlí od určitého zadaného rozdělení (například rozdělení podle jejich výkonnosti), při kterém dosahují největší výplatu, tím menší částku si mohou rozdělit. Hráči mohou

7 7 vytvářet koalice, přičemž každá koalice, která získá v daném redistribučním systému rozhodující vliv (hlasovací většinu), může rozhodnout o rozdělení výplat všech hráčů (těch, co jsou v koalici, i těch, co jsou mimo ni). Jedná se o hru s nekonstantním součtem výplat. Analýza některých jednoduchých případů (v systému jsou například jen tři hráči, závislost toho, co si mohou rozdělit, je přímo úměrná vzdálenosti v euklidovském prostoru bodu rozdělení výplat od bodu maximálního součtu výplat) vedla k následujícím závěrům: - Pokud hráči vytvářejí plně diskriminující koalice (dva hráči, kteří vytvoří koalici, dají nejmenší možnou výplatu třetímu hráči), může taková koalice vzniknout jen v případě, že se příslušní dva hráči rozdělí v souladu s body diskrétní Neumannovy množiny, tj. každý hráč má v každé z obou vítězných koalic, kterých může být členem, stejnou výplatu. Body diskrétní Neumannovy množiny jsou přitom jednoznačně určeny (lze je vypočítat ze soustavy tří rovnic). - Pokud na daný systém nepůsobí žádné vnější vlivy, může každá taková koalice vzniknout se stejnou pravděpodobností (tj. v případě tří hráčů s pravděpodobností 1/3), což znamená, že každý hráč se s pravděpodobností 2/3 ocitne ve vítězné koalici. - Oproti průměrné očekávané výplatě (2/3 výplaty ve vítězné koalici v případě, že se hráč orientuje vytvoření dvoučlenné diskriminující koalice) si všichni hráči mohou polepšit, pokud vytvoří koalici tříčlennou. Bod společně přijatelné rovnováhy je přitom jednoznačně určen. Tj. racionální hráči se na něm mohou shodnout. Z toho vyplývá, že v případě jednoduchých redistribučních systémů (ale patrně i v případě složitějších, což je v současné době předmětem zkoumání) existuje možnost společně přijatelné dohody všech tří hráčů a parametry této dohody jsou jednoznačně určeny. V reálných systémech takovéto tíhnutí ke společně přijatelné dohodě nepozorujeme. Pro tuto skutečnost existuje řada vysvětlení, která mohou být např. založena na tom, že lidé se nechovají racionálně. Existuje i jiné vysvětlení. V každém systému se hrají hry, o kterých je informována jen část hráčů. A tyto skryté paralelní hry predeterminují tvorbu koalic i rozdělení výplat. Vzniká otázka, o jaké hry se jedná. Ke druhému směru: Existuje řada teoretických i empirických přístupů, které se zabývají hrami typu Tragédie společenského vlastnictví. Jedná se o případ, kdy reálné chování většího množství hráčů v určitém systému modelujeme formou soustavy symetrických her se dvěma hráči, kdy jedním z hráčů je určitý hráč a druhým hráčem všichni ostatní hráči. Jako příklad (vhodný i pro naše účely) se uvádí chování farmářů disponujících určitou zásobou vody k zavlažování svých pozemků v době sucha. Ti mezi sebou uzavřou dohodu o pravidlech čerpání, která jim společně zajišťuje dostatečně vysokou úrodu, pokud tuto dohodu dodrží. Pokud jeden z farmářů dohodu poruší, výrazně si polepší a ostatní farmáři to ani nepoznají. Pokud však dohodu poruší všichni, jejich úroda bude velmi malá. Na základě příslušné výplatní matice jsou pak sestavovány různé modely, které umožňují teoreticky i empiricky testovat, co se stane, když některý z hráčů dohodu poruší a je přistižen jiným hráčem. V teoretické literatuře byly popsány a analyzovány následující případy, kdy jeden hráč přistihl druhého při porušení pravidel čerpání vody: - Příslušný hráč oznámí ostatním hráčům to, že určitý hráč porušil pravidla čerpání vody. - Příslušný hráč neučiní nic (nic neoznámí ani sám nezačne pravidla porušovat). - Příslušný hráč nic neoznámí a sám začne rovněž pravidla čerpání vody porušovat. Existuje však ještě jedna možnost, jak se hráč, který přistihl druhého, může zachovat. Totiž ta, že může přistiženého hráče vydírat a nutit jej k porušování pravidel i v dalších hrách, současně s ním vytvářet vzájemně prospěšné koalice. Ty byly nazvány struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně uznávaných zásad. O strukturách založených na vzájemném kryté porušování obecně přijatých zásad můžeme z hlediska těch teoretických nástrojů, které máme dosud k jejich analýze k dispozici, říci následující: - Jejich existence předpokládá různou informovanost hráčů (část hráčů ví, kteří hráči porušují pravidla, resp. obecně uznávané zásady, část hráčů tyto informace nemá). - Predeterminují vznik koalic v systémech redistribučního typu (a tím o sobě částečně dávají vědět). - Způsobují snížení efektivnost v redistribučních systémech (a to je rovněž jeden z projevů, na základě kterého je lze identifikovat). - Zprostředkují vazby mezi hrami v různých systémech redistribučního typu (přenáší se prostřednictvím vliv koalic vytvářených v jedněch redistribučních systémech na tvorbu koalic a rozdělení výplat v jiných redistribučních systémech). - Mohou mít poměrně složitou strukturu, vyvíjejí se, konkurují si vzájemně mezi sebou, mohou se vzájemně vytlačovat z určitého společenského prostoru, ve kterém působí, či naopak za určitých podmínek vytvářet mezi sebou koalice. Pojem struktura založená na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad považujeme za vhodný z následujících důvodů: - Popisuje nejen to, o co jde, ale i mechanismus vzniku a působení příslušného fenoménu, tím jej určitým způsobem zviditelňuje.

8 8 - Vymezuje určitou oblast teoretického zkoumání (vytváření a interpretace modelů, jejich experimentálního ověřování či konfrontování s empirickým materiálem). Struktury založené na vzájemném krytí se ve společnosti vytvářely od nepaměti. Nepříznivě poznamenávaly vývoj různých společenství či civilizací, mnohdy v dějinách způsobily krizi či úpadek společnosti. V současné době však jejich vliv na společenský vývoj nabyl takového rozsahu a intenzity, jak tomu doposud v dějinách nebylo. Je tomu tak zejména z následujících důvodů: - Technický pokrok a tímto pokrokem daná dynamika inovačních procesů způsobily takové bohatnutí společnosti (vytváření takového množství prostředků sloužících ke spotřebě obyvatelstva ve velké a rozšiřující se části světa), že se vytvořil značný prostor pro vyvádění prostředků ze společenského systému způsobem, který je spjat právě s fungováním struktur založených na vzájemném krytí, aniž by to po určitou poměrně dlouhou dobu kdokoli nepříznivě pociťoval. - Prostor pro geopolitický vliv, který se otevřel po rozpadu bipolárního modelu světa, byl různými subjekty (velmocenskými i mocenskými centry a jejich centrálami) rychle zaplňováním i s využitím možnosti monitorovat, kontrolovat a dotvářet struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Ty sloužily jako páky zesílení vlivu. To vedlo nejen k dalšímu rozrůstání těchto struktur, ale i k jejich propojení s centry geopolitického vlivu. Důsledkem pak byla i určitá kontaminace těchto center (centrál), tj. sama tato centra se dostala pod silný vliv struktur založených na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Pokud se má překonat narůstající globální ekonomická (ale nejen ekonomická) krize, musí dojít k určitému omezení vlivu struktur působících na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad. Ty totiž blokují možnost nezbytných reforem, rozvracejí nejen ekonomickou sféru, ale i sféru politiky a morálky. Jednoduchá doporučení, jak tohoto omezení či očisty dosáhnout, patrně neexistují. To, co se podaří či naopak nepodaří, bude podstatným způsobem ovlivněno vývojem událostí. O to větší je však význam kvalifikované (včetně teoretické) reflexe vývoje a vlivu struktur založených na vzájemném kryté porušování obecně přijatých zásad na současné dění. Zvrácené reformy a zablokování skutečných změn Reformy, které by podporovaly proces konstituování vzdělanostní společnosti a otevíraly cestu k jejímu vzniku lze ve stručnosti charakterizovat takto: 1. Týkají se zejména systémů financování sociálního investování a sociálního pojištění (financování vzdělání, komplexní péče o zdraví, zabezpečení ve stáří). 2. Klíčovou roli v nich hraje zvýšení kvality vzdělání z hlediska celoživotního uplatnění člověka. 3. Při reformě financování vzdělání jde především o to, aby poskytovatel vzdělání byl účinně a přímo finančně zainteresován na dlouhodobé uplatnitelnosti svých absolventů, tj. (mj.) aby získával prostředky na principu přenesené ceny (odvodem části příjmu od svých absolventů). 4. Jednou z nejdůležitějších součástí těchto reforem je vytvořit motivační prostředí v oblasti systémů sociálního investování a sociálního pojištění tak, aby jejich synergický efekt (celoživotní vzdělávání, zdravotní péče prodlužující období produktivního uplatnění, penzijní systém, který vytváří solidaritu mezi těmi, co se mohou a co se chtějí uplatnit na profesních trzích i ve vyšším věku, a těmi, kteří již nemohou být produktivně činní z různých důvodů) umožnil prodloužit horizont (i zenit) dobrovolného produktivního uplatnění člověka. Realizace reforem výše uvedeného typu by vedla k podstatně bohatší náplni lidského života, zejména však přeměně rozvoje a uplatnění schopností člověka v nejvýznamnější faktor ekonomického růstu i společenského rozvoje. Místo toho jsou ve většině zemí EU prosazovány zvrácené reformy, které problémy nejen neřeší, ale prohlubují, a nezbytné změny blokují. Právě v této oblasti se projevuje působení struktur založených na vzájemném krytí obecně uznávaných zásad nejničivějším důsledky. Na příkladu ČR uvedeme jen některé typické jevy s výše uvedeným související: 1. Místo skutečné penzijní reformy, která by motivoval k prodloužení horizontu produktivního uplatnění (což splňuje systém financování penzí na bázi NDC), se podařilo prosadit reformu, která otevírá cestu k vyvedení obrovských prostředků z penzijního systému ve prospěch různých lobby. A to jednak ze stávajícího systému penzijního připojištění, kde jde cca o 230 miliard korun, tak i z průběžného systému, kde jde o cca až 30 miliard ročně. To, co se podařilo současné vládě prosadit doslova silou moci, má řadu absurdních parametrů a v době očekávané ztráty u většiny finančních aktiv i nepředvídatelnosti vývoje na finančních trzích v této době postrádá jakoukoli jinou logiku, než právě logiku vyvedení prostředků ve prospěch různých lobby (mj. i zásadním

9 9 způsobem zjednoduší vyvedení prostředků českých dceřiných společnosti zahraničních bank ve prospěch matek nacházejících se v obtížné situaci). 2. Reformy v oblasti zdravotnictví přešly od regulační role řady poplatků k přímé a stupňující se účasti těch, kterým je zdravotní péče poskytována, k financování této péče, aniž by přitom její poskytovatelé byli motivováni k větší kvalitě. Je nejen oslabován princip solidarity, ale zhoršuje se i efektivnost měřená ekonomickými výstupy jsou vytvářena finanční omezení přístupu pacientů i k těm formám zdravotní péče (prevence, některé osvědčené formy zdravotní péče související především s civilizačními chorobami apod.), které mají prokazatelnou a vysokou ekonomickou návratnost. 3. Reforma financování vysokého školství nejen není tahounem ostatních reforem, ale v té podobě, v jaké ji připravuje ministr současné vlády, působí přímo proti smyslu toho, co bylo při různých příležitostech navrženo. Upozorníme jen na klíčový detail, který je ovšem tím, co má naprosto zásadní význam. Pokud chceme, aby: - reforma financování vysokoškolského vzdělání byla tahounem ostatních reforem; - motivovala poskytovatele vzdělávacích služeb k co největší dlouhodobé uplatnitelnosti svých absolventů; - v návaznosti na předešlé vedla k vytváření absolventských sítí, zvyšujících uplatnitelnost absolventů a zásadním způsobem zintenzivňujících tok poznatků mezi vědou a výzkumem na jedné straně a jejich praktickým uplatněním na straně druhé; - na vysokoškolské vzdělání navazovaly vysoce efektivní formy celoživotního postgraduálního vzdělání, pak je nutné zejména následující: - uchovat stávající míru financování vysokého školství z veřejných zdrojů; - dofinancovat vysoké školy motivačně tím, že závazek absolventa vzniká přímo vůči mateřské vysoké škole a je neúročený (právě to vede k tomu, že vysoká škola má velmi intenzivní zájem na co nejlepší uplatnitelnosti svých absolventů); - závazek absolventa byl splácen až po dosažení určité hranice příjmu, procentuálně stanovenou částkou z příjmu absolventa a přímo ve prospěch příslušné vysoké školy; - připustit i přímé splácení, které musí být velmi výrazně zvýhodněno (např. 50% slevou), - splácení závazku absolventa vůči své mateřské vysoké škole musí být transakčně ošetřeno, tj. realizováno obdobným způsobem, jakým je např. hrazeno sociální pojištění. Místo toho je prosazován systém úročených půjček, které by měly být spláceny bankám, což: - je nesmírně transakčně nákladné; - nemá prakticky žádný dopad na motivace poskytovatele vzdělávacích služeb, který by vedl ke zvýšení jejich kvality; - je výhodný jen pro poskytovatele půjček; - vytváří přímé existenční ohrožení těch, kterým jsou půjčky poskytovány a v tomto smyslu i zásadním způsobem vytváří ekonomické bariéry přístupu ke vzdělání (tj. prohlubuje nerovnost šancí a ekonomickou segregaci společnosti). Podrobná analýza toho, jak byly reformy připraveny, jak jsou prosazovány a realizovány, ukazuje, že právě takovýmto pojetím reforem byly zablokovány objektivně nezbytné procesy související s konstituováním vzdělanostní společnosti. Závěry, aneb co nás může potkat Vymanit se ze situace, kterou jsme popsali, bude velmi obtížné a nadcházející roky budou velmi dramatické. Dokud nedojde k široké reflexi ze strany laické i odborné veřejnosti toho, o co jde, lze jen stěží počítat s tím, že se situace zlepší. Může snad dojít jen k dílčím a dočasným zlepšením. Pro nejbližších několik let lze počítat s následujícími scénáři: 1. Vývoj typu příchod osvíceného panovníka (což nemusí být jen osoba, ale např. i strana) v některé ze zemí, které jsou natolik vlivné, že se mohou stát příkladem vhodným následování. Tato varianta je nejméně pravděpodobná. 2. Vývoj typu hrůza bez konce, tj. setrvalý úpadek, demoralizace a narůstání chaosu s nedohlednou perspektivou zlepšení. Jak ukazuje historie, nemá zpravidla takový vývoj dlouhodobější trvání a přeroste v jinou situaci. 3. Vývoj typu silná ruka řeší vše, tj. nástup autoritářských systémů, což bývá zpravidla poměrně rychlé vyústění druhé varianty. Ačkoli je nutné se mít před touto variantou na pozoru, existuje vůči takovému vývoji ve většině zemí značná imunita a zejména u nás v ČR je vývoj tímto směrem spíše nepravděpodobný. 4. Vývoj typu kamuflování frašky tragédií, tj. překrytí narůstajících problémů odstartováním událostí, které budou mnohem tragičtější:

10 10 - Standardním řešením bývaly vždy válka přerůstající do globálních rozměrů, kterou více či méně (ale zpravidla více) iniciovali a její spouštěcí mechanismy podporovali ti, co způsobili krizový vývoj. V současné době není tak jednoduché stanovit a udržet nějaký plánovaný formát válčení, lze počítat i s velmi negativní odezvou veřejnosti (přece jen, alespoň v Evropě, existuje poučení z První i Druhé světové války). Navíc některé mocnosti mohou zůstat programově mimo a zásadním způsobem tím posílit svou pozici, zatímco vztažení USA do války většího rozsahu by mohlo být pro tuto zemi osudové. - Nacionalistický kouř představuje velké nebezpečí. Spočívá v rozehrání překrývajících lokálních her a s nimi spjatých konfliktů formou tiché podpory nacionalistických režimů ze strany vnějších sil. K tomu může dojít v důsledku vnitřního vývoje v zemích, jako je Maďarsko či Španělsko. Přes ně by se pak rozehrálo dění dramatičtější, než byl rozpad Jugoslávie. Některé síly v EU by podporovaly změny hranic a podobná krajní řešení, přičemž by se EU současně rozpadala v podmínkách rozsáhlých lokálních konfliktů. Tento scénář se může ukázat jako pravděpodobnější, než jiné. 5. Vývoj typu lokomotiva dějin, tj. pozitivní revoluční řešení zdola ve stylu arabských revolucí 2011 s prvky nové levice i obrodného procesu na konci 60. let. Vzhledem k velmi malé reflexi toho, o co jde, roztříštěnosti a kontaminace jader takového hnutí není vývoj tímto směrem příliš pravděpodobný. V úvahu připadá až jako možná reakce na některou z předcházejících variant. Závěrečná poznámka: Tento materiál si neklade za cíl být vrcholem moudra, ale dát některé podněty k systematičtějšímu uvažování v intencích naznačených v úvodu. Z různých pohledů tohoto typu (přičemž tento může být oprávněně kritizován za velmi povrchní, přehnaný, s prvky konspirativního vidění či z jiných důvodů) může vzejít přesnější pohled na to, co se děje a jak čelit tomu nejhoršímu. P. S. To jsem zvědav, co s tím budete dělat. Některé podklady či podrobnější rozvedení témat: Budinský, P. et al. Teorie redistribučních systémů: (Jak číst společenskou realitu a oč tu běží?). Prague CR: VŠFS-EUPRESS Budinský. P., Valenčík, R. Applications of Rheory of Redistribution Systems to Analysis Competitivity. Ekonomický časopis 3, Budinský. P., Valenčík, R. Teorie redistribučních systémů. Politická ekonomie 5, Budinský. P., Valenčík, R. Redistribution Systéme, Cross-Coalitions among thems and Complexes of Memes Securing their Robustness. In: ACTA VŠFS 1, Budinský. P., Valenčík, R. Jak "vypočítat" zdroje morality i příčiny jejího narušení. Proceedings of the International Conference IMEM 2009 Interdisciplinary Relationsships in the Theory and Practice of Informatics, Management, Economics and Mathematics. Catholic University Ružomberok Budinský. P., Valenčík, R. What are the Causes of Disturbances of Morality in Redistribution Systems. In ACTA VŠFS, Vol. 4, No. 2, Heissler, H. Internal Company Cooperation or Competition and Profitability, Proceedings of the 1st International Conference on Value Change Management Steyr, University of Applied Science, Austria: Shaker Verlag Heissler, H., Valenčík, R. I iracionální chování může být racionální aneb Teorie her tak trochu jinak. Vesmír, No 90, Heissler, H., Wawrosz, P. Causes of Barriers in Investing into Human Capital, Proceedings of the 14th International Conference International Scientific Conference on Human Capital and Investment in Education, Prague CR: VŠFS-EUPRESS Mihalčinová, H. Podmínky, které ovlivňují výkonnost ekonomického systému z pohledu teorie her. Proceedings of the International Conference MME Mihola, J., Valenčík, R., Vlach, M. Game Theoretic Models of Distribution Systems. Proceedings of the 14th Czech-Japan Seminar on Data Analysis and Decision Making under Uncertainty (CSJ 2011) Hejnice, Sekerka, B. Náměty pro další výzkum redistribučních systémů. Proceedings of the 12th International on Human Capital and Investment in Education, Prague CR: VŠFS-EUPRESS Šnajdar, J., Valenčík, R. Republic Criteria of Correctness of Social Investmentnts and Social Insurance Reforms. Proceedings of the 14th International Conference on Human Capital and Investment in Education, Prague CR: VŠFS-EUPRESS Šnajdar, J., Valenčík, R. Jaký vliv má na naše reformy proces vytváření struktur založených na vzájemném krytí porušování pravidel a obecně přijatých zásad?, Proceedings of the 3th Scientific Seminar Bílá místa teorie a černé díry reforem ve veřejném sektoru, Šlapanice CR: ESF MU Valenčík, R. Teorie her a redistribuční systémy. Prague CR: VŠFS-EUPRESS 2008.

11 11 Valenčík, R. Skutečné příčiny iracionality ve sporech o reformách systémů sociálního investování a sociálního pojištění, Proceedings of the Scientific Seminar Bílá místa teorie a černé díry reforem ve veřejném sektoru, Šlapanice CR: ESF MU Valenčík, R. Aplikace teorie her v ekonomice i politice a otevřené problémy teorie redistribučních systémů. In: Mensa č. 3. ročník XVII, Valenčík, R., Bedretdinov, R. Racionální základ morality v redistribučních systémech. Proceedings of Conference IMEM 2009 Interdisciplinary Relationsships in the Theory and Practice of Informatics, Management, Economics and Mathematics. Catholic University Ružomberok Valenčík, R. Stáňa, I. O spojení černých děr reforem a bílých míst teorie. Proceedings of the 2th Scientific Seminar Bílá místa teorie a černé díry reforem ve veřejném sektoru, Šlapanice CR: ESF MU Wawrosz, P. Network Rules and Company Behaviour. In Proceedings VCM Conference Volume 1. Upper Austria University of Applied Sciences, School of Management, Steyr, Austria, May 4th 5th, Shaker Verlag, 2011, pp Wawrosz, P. Dosahování a narušování rovnováhy v redistribučních systémech, Politická ekonomie 2011, No. 4, pp

12 12 Některá poselství ze zprávy Mezinárodní organizace práce o vývoji mezd Pavel Janíčko, Martin Janíčko V nedávných dnech vydala Mezinárodní organizace práce svou pravidelnou zprávu o vývoji mezd v uplynulém období (Global Wage Report ) s podtitulem Mzdová politika v časech krize. Konkrétně se tato zpráva zaměřila na krizovou fázi vývoje světového hospodářství, tj. především na roky V tomto materiálu lze nalézt nejen mnoho statistických dat týkajících se uvedeného tématu, ale i řadu podnětů a analýz, které poskytují komplexní obrázek o vývoji a úloze mezd v ekonomickém životě vůbec a v krizovém období zvláště. V našem výňatku se soustředíme především na růst reálných mezd, podíl mezd na celkovém produktu a diferenciaci mezd. Z analýzy těchto ukazatelů plyne, že vývoj mezd má stagnující až klesající charakter co do jejich důležitosti v rozdělování bohatství a také že jejich diferenciace roste. Vývoj reálných mezd Při hodnocení celkového vývoje můžeme vyjít z následujících údajů: Graf 1: Růst reálných mezd v letech (celosvětově) Vývoj reálných mezd 3 2,5 2 % 1,5 Vývoj reálných mezd 1 0, Komentář k uvedené ilustraci je zřejmý. Vývoj reálných mezd byl velmi výrazně ovlivněn vznikem a průběhem krize. Je vcelku banální dovodit, že krizový vývoj ekonomiky se promítl do snížení růstu (ze 2,8 % v r na 1,5 % v r. 2008), o něco podrobnější vysvětlení si zaslouží fakt, že v roce, kdy byl vlastně náraz krize největší, tj. v roce 2009, se pokles růstu mezd v zásadě zastavil. Tento jev je vysvětlován tím, že krize zároveň přispěla k poklesu inflačních tlaků, a tím přispěla k nižšímu propadu reálných mzdových hodnot. Uvedené údaje mají ovšem jeden velký nedostatek - popisují globální vývoj z hlediska celého světa nejsou z nich patrné někdy velmi významné diference mezi státy a regiony. Lepší orientaci z tohoto hlediska proto poskytuje následující zobrazení:

13 13 Graf 2: Vývoj reálné mzdy pro skupinu G20* Vývoj reálné mzdy pro skupinu G20 3 2,5 2 % 1,5 G 20 G 20 kromě Číny 1 0, *G20: Argentina, Austrálie, Brazílie, Kanada, Čína, Francie, Německo, Indie, Indonésie, Itálie, Japonsko, Mexiko, Rusko, Saúdská Arábie, JAR, Jižní Korea, Turecko, VB, USA, EU Vývoj v rámci skupiny G20 (dvaceti nejvyspělejších a největších ekonomik světy se celkově nijak výrazně neliší od celosvětového průměru. Nicméně oddělíme-li vývoj v Číně, dostáváme poněkud odlišný obrázek, zbytek této skupiny zaznamenal výrazně vyšší pád růstu reálných mezd, neboli je evidentní, že čínská ekonomika hrála roli stabilizátora celosvětové poptávky v nedávných krizových výkyvech. Ještě názornější jsou tyto diference při bližším pohledu. Vybereme-li z celkového souhrnu G20 několik nejvyspělejších zemí a oblastí (EU 15, USA), pak je obrázek ještě smutnější. V roce 2008 došlo dokonce k propadu reálných mezd o 0,5 % následovaném jen velmi skromným zvýšením v následujícím roce o 0,6 %. V samotných USA pak byl pokles v roce 2008 (vůči roku předchozímu) ještě vyšší, a to -1,1 %, přičemž v r se růst vrátil do kladných čísel (+1,1 %). Podobně tristní byl vývoj v zemích střední a východní Evropy s tím rozdílem, že propad mezd nastal s mírným zpožděním až v r (-0,1 %). Vývoj podílu mezd na celkovém produktu Signifikantní veličinou z hlediska posouzení vývoje mezd, ale zvláště z hlediska posouzení hlubších příčin krizového vývoje ekonomiky zejména pokud jde o vliv poklesu celkové poptávky na ekonomický růst, je informace o podílu mezd na celkovém produktu. Nejde ani tak o jejich absolutní úroveň, ale především o vývojové trendy, kde jsou patrné charakteristické společné jmenovatele pro všechny tzv. vyspělé státy.

14 14 Tabulka 1.: Vývoj podílu mezd* na celkovém produktu Země ČR 70,0 49,9 Dánsko 69,0 69,4 Francie 68,2 66,2 Irsko 59,4 45,9 Itálie 55,4 53,0 Německo 71,4 65,5 Španělsko 56,4 57,4 Švédsko 75,8 69,0 VB 64,3 66,9 USA 65,8 63,7 Japonsko 57,3 56,3 Mexiko 38,5 29,9 * kromě odvětví peněžnictví, obchodu s realitami a dalších obchodních aktivit Tato tabulka celkem přesvědčivě dokumentuje, že rozhodující tendencí uplynulých desetiletí počínaje 80. léty minulého století byl pokles podílu mezd na celkovém produktu, resp. důchodu. Tento pokles je ještě zvýrazněn zde použitou metodikou, kde jsou vzaty v úvahu mzdové náklady v odvětvích produktivní sféry a jsou vyloučena odvětví obslužná jako je peněžnictví, obchod s realitami a další obchodní aktivity. Tento model lépe ilustruje vývoj v reálné ekonomice. Z uvedených dat je patrné, že ve dvou dekádách od 80. let minulého století se stal téměř pravidlem pokles podílu mezd na celkových příjmech společnosti a vzestup podílu důchodů pocházejících z využití kapitálu, ale i příjmů sociálního typu. V uvedeném materiálu jsou jmenovány následující příčiny tohoto vývoje: - zavádění nových technologií - efekty globalizace - rostoucí vliv finančních institucí - klesající vliv institucí pracovního trhu Jinými slovy kromě objektivních procesů souvisejících s rozvojem výrobní a technologické základny a mezinárodní kooperace je trend snižování podílu mezd důsledkem masivního rozvoje odvětví kapitálových a finančních transakcí, které jsou stále více mimo reálnou ekonomiku a stále více mají spekulativní charakter. Jejich expanze potlačuje reálnou ekonomiku jako celek a samozřejmě i podíl mezd v této ekonomice realizovaný. Znamená to zároveň, že celkové rozdělování produktu a z něho plynoucích důchodů stále více deformuje bublina finančního a spekulativního kapitálu, jež se projevuje nejen v růstu nemzdových typů příjmů, ale i v extrémních růstech mezd a platů ve sférách typu bankovnictví a peněžnictví. Navíc je symptomatické, že k velkému poklesu podílu mezd došlo v zemích po tzv. transformaci, kde byl boom příjmů v peněžních sektorech a růst i dalších nepracovních příjmů ve srovnání s minulostí největší. Není tedy náhodou, jak vysoký pokles podílu mezd zaznamenala ČR a propadla se i pod úroveň většiny zemí EU a dokonce pod úroveň USA. Dostáváme se do skupiny méně rozvinutých zemí typu Mexika. Diferenciace mezd Obdobný obrázek poskytuje i celosvětový vývoj pokud jde o mzdovou diferenciaci. Předložená zpráva hodnotí tuto situaci jasně: Globální trendy pokud jde o mzdy, mohou být charakterizovány rychlým nárůstem mezd na vrcholku příjmového rozložení a stagnací mezd ve středu či na konci příjmového žebříčku. Ilustrací k tomu je následující tabulka:

15 15 Tabulka 2: Změna mzdové nerovnosti (srovnávanými obdobími jsou periody a ) procentní změna podílu 9. a 1. decilu* Česká republika +28,5 Belgie +7,1 Finsko +10,7 Kanada + 14,3 Irsko + 17,8 Dánsko + 21,4 USA + 35,7 VB + 38,2 9. decil: 10 % osob s nejvyššími příjmy, 1. decil: 10 % osob s nejnižšími příjmy Jak je patrné z těchto údajů, převládajícím trendem v uplynulém dvacetiletí byl nárůst mzdové diferenciace. Není asi příliš překvapující, že v určitém smyslu tahouny tohoto pohybu, alespoň co se týče vyspělých zemí, byly USA a Velká Británie, neboli země reprezentující tzv. anglosaský model kapitalismu s jeho slabou rolí státu a s tím spojených regulačních mechanismů. I tato skutečnost je uváděna jako jedna z příčin vzniku tzv. bankovní či hypoteční krize. Je neradostnou skutečností, že v závěsu za těmito průkopníky neregulovaného kapitalismu se ocitla Česká republika, kde rovněž můžeme zaznamenat vysoký růst mzdové diferenciace. Není bez zajímavosti, že zdaleka největší pokles mzdové diferenciace z daného vzorku země zaznamenala Venezuela. Zřejmě lze tedy najít typy politik, které mohou efektivně předcházet či napravovat důsledky neúměrné sociální diferenciace. Obdobně vyznívá i vývoj z hlediska podílu tzv. nízkých mezd na celkovém mzdovém vějíři. Podle metodiky MOP je za nízkou mzdu považována taková mzda, která je nižší než 2/3 hodnoty mzdového mediánu pro všechna odvětví. Tabulka 3: Změna podílu příjemců nízké mzdy (srovnávanými obdobími jsou periody a ) Změna v % Česká republika 100 VB 14,3 Belgie 21,4 Španělsko 28,5 Švédsko 35,7 Rakousko 50,0 Irsko 92,9 Dánsko 185,2 Polsko 200,0 Německo 207,1 USA - 14,3 V uvedeném období je i vývoj tohoto ukazatele jasným signálem narůstající sociální diferenciace. Růst podílu nízkých mezd je v poměrně překvapivém rozsahu typické zejména pro země, které si v předchozích historických údobích (od konce 2. sv. války) udržovaly poměrně rozvinutý a extrémům předcházející systém. Typické je to pro Německo a Dánsko, v menší míře se tento proces projevil v Rakousku a Švédsku. Tentokrát naopak v anglosaských zemích nebyl tento typ změny tak výrazný, dokonce v USA došlo k určitému poklesu příjemců s nízkými příjmy. Tento fakt znovu napovídá, že mzdová diferenciace je v těchto zemích tažena spíše růstem vysokopříjmových příjemců mezd (kteří tolik nezvyšovali medián) a také to, že podíl nízkopříjmových byl už v předešlých obdobích vysoký. Setrvalou komponentou těchto přehledů je i charakteristický vývoj v transformovaných zemích, kdy v České republice a Polsku (které byly v daném vzorku sledovány) došlo k výraznému nárůstu podílu nízkých mezd. Celkově zpráva MOP potvrzuje základní tendence ve vývoji mezd v předkrizovém a krizovém období, jejichž podstatou je oslabování pozice lidí závisejících na mzdách a především těch, kteří jsou na nižších stupních mzdových žebříčků. Připomeňme si ještě, že takovýto vývoj není jen důsledkem krize, ale i jednou z jejích příčin. Mzdy (a především mzdy na průměrné úrovni, nikoliv extrémně nadprůměrné mzdy, které jsou

16 16 realizovány za luxus) stále představují rozhodující část celkové poptávky a jejich ohrožení je zároveň antistimulem ekonomického růstu a tedy prokrizovým momentem. Literatura Kol. aut. (2010): Global Wage Report 2010/11: Wage policies in times of crisis. Ženeva, International Labour Office.

17 17 2. Diskusní materiály Euro může padnout Jan Zeman Krize eurozóny od roku 2008 drtivě narůstá. Koncem roku 2011 se začíná připouštět, že se eurózona může rozpadnout a euro padnout. Překvapení? Nikoliv. Jde jen o důsledek zákonů kapitalismu a diletantského zavádění eura před řadou let. Když si zavzpomínám na svá studia, učitelé na Vysoké škole ekonomické (VŠE) nám koncem 70. let k tehdejší evropské integraci říkali asi toto: Evropská unie (EU) úspěšně vytvořila celní unii a buduje unii hospodářskou. Pokud se jí podaří vytvořit skutečnou hospodářskou unii, z hlediska finančních i odvětvových politik, může pomýšlet na dovršení integrace formou měnové unie, společné měny. V žádném případě nemůže zavádět společnou měnu, aniž by dovršila hospodářskou integraci a měla všechny členské státy srovnatelně rozvinuté. Když EU na sklonku 20. století zaváděla euro, mnozí ekonomové v USA se tomu divili. Zavádět euro v situaci, kdy členské státy EU jsou rozdílně rozvinuté a k plné hospodářské integraci mají daleko? To je přece ekonomický nesmysl! Přesně to ale začalo vedení EU uskutečňovat. V roce 1999 přišlo euro jako bezhotovostní měna, v roce 2002 i euro jako papírové a kovové peníze. Velký politický a prestižní projekt byl pojat jako nástroj evropské integrace, nikoliv jako její logické dovršení. I oficiální fanfáry hlásaly, že jde o zásadní nástroj integrace EU. Zavedení eura bylo hrubou chybou EU(?!) Byli moji učitelé na VŠE i američtí ekonomové ideologicky zaujatí a obávali se sílící konkurence EU? Je možné, že ano. V každém případě ale tito kritikové chybného projektu společné evropské měny uvažovali ekonomicky velmi racionálně. I dnes, mnoho let po zavedení eura, má EU k hospodářské unii daleko. Společná energetická politika? To snad nemyslíte vážně! Nejde samozřejmě jen o lítou válku o mírové využívání jaderné energie. Podmínky pro rozvoj energetiky mají různé státy různé. Společná zemědělská politika? Je i není. Hlavně jde o hodně velký malér v mnoha směrech. Otázkou je, zda nedělá víc škod než užitku. Společná dopravní politika? Je i není, byť oficiálně je hodnocena dobře. Společná ekologická politika? Je značně rozvinutá a je prý i vcelku úspěšná. Ale mnoho vážných problémů trvá a proti rychle rostoucí hrozbě překročení globálního prahu nenapravitelných klimatických změn není s to nic účinnějšího podniknout, mimo jiné pro neschopnost prosazovat společnou efektivní proekologickou dopravní a energetickou politiku. Společná daňová politika? Jen dílčí sladění nepřímých daní. Řada zemí EU ke své škodě praktikuje daňový dumping. Společná fiskální politika? EU sice stanovila hranici přípustného zadlužení 60 % hrubého domácího produktu (HDP), ale kolik členských států EU tuto hranici dodržuje? Právní stát nebo byrokratický moloch? Vymáhání práva EU patří tradičně k obtížným činnostem Bruselu, přitom k vážným příčinám patří i enormní složitost práva EU včetně množství výjimek z něj. Ano, přijímání a zavádění nejrůznějších směrnic a nařízení EU pohlcuje značnou část kapacit ústředních orgánů státní správy jednotlivých členských států EU a nejednou vyvolává nevoli. Že nemáte moře a námořní flotilu? Stejně příslušnou směrnici o námořní plavbě musíte uzákonit! Ve výčtu defektů společné hospodářské politiky EU bych mohl dlouho pokračovat. Nechci diskutovat, zda společná hospodářská politika v době zavádění eura byla lepší či horší než dnes. Jisté je, že byla zjevně nedostatečná, aby opravňovala zavedení společné měny. Navíc trpěla podivné věci. EU trpěla vládě Irska, aby se na 100 % zaručila soukromým irským bankám za jejich dluhy. Sekaly je tudíž neodpovědně ve velkém, až se přivedly do bankrotového stavu. Ten přenesly na irský stát. Státem chráněné bankovní mafiánství? Dá se to tak nazvat. Místo aby se ony velké neodpovědné soukromé banky nechali zkrachovat, byly zachráněny z peněz daňových poplatníků nejen irských. Byla to drahá záchrana, nejen pro Irsko. Zřejmě chybný vstup ekonomicky slabého Řecka do EU na přání USA vážně poškodil beztak slabou řeckou ekonomiku. Založil její nezdravý vývoj. Přesto, opět na nátlak USA, EU přijala Řecko i do eurozóny, na základě zjevně zfalšovaných statistik. Falšovat je Řecku pomáhala banka Goldman Sachs z USA. Eurostat i Evropský účetní dvůr zde prokázaly zjevnou neschopnost. Stalo se, co se muselo stát. Řecku hrozí státní bankrot a pokrytecké řeči o líných Řecích na tom nic nezmění. Přispěla k tomu i pro řecké veřejné rozpočty velmi drahá letní olympiáda v Athénách v roce 2004 a dlouhodobě

18 18 relativně druhé nejvyšší náklady na zbrojení v EU, vzhledem k trvajícímu územnímu sporu se sousedním Tureckem. To jsou ale skutečnosti známé, Slabým mužem eurozóny se ukazovalo od počátku i Portugalsko. Dnes jsou ale ve vážných dluhových potížích i velké ekonomiky EU jako je Španělsko, Itálie a dokonce a prostřednictví množství velkých toxických aktiv těchto států včetně Řecka ve francouzských bankách i Francie. Špatná situace je i nejsilnější ekonomiky EU Německa, která se navíc v roce 2011 významně zhoršuje zahájením odstavováním jaderných elektráren a tím i prohlubováním energetické a klimatické krize nejen v Německu. Tragická reakce na ekonomickou krizi Klasické keynesiánství, prováděné v kapitalistické Evropě po Keynesově smrti v roce 1946, hlásalo, že deficitní hospodaření veřejných rozpočtů je prospěšné v dobách krize. Vzniklé dluhy se mají splácet i s úroky v dobách konjuktury. Problém je, že v praxi se dluhy dělaly jak v době krize, tak v době konjuktury, zadlužení veřejných rozpočtů mnoha členských států EU rostlo nejen absolutně, ale i relativně a postupně překračovalo tzv. kritickou hranici 60 % HDP. K tomu přišla velká ekonomická krize. Ekonomické krize jsou sice zákonitou součástí kapitalistického rozvoje. Velká ekonomická krize let 2008/09 ale měla významná specifika. Jejím prologem byl krach hypotečního trhu USA a největší investiční banky světa Lehman Brothers v USA v srpnu Kupodivu u ní měly velké vklady především evropské banky a podniky. Že měla výborný audit, by nemělo překvapovat, resp. bonitu firem podle auditu hodnotí jen naivka. Velkou ničivost ekonomické krize 2008/09 umožnilo zrušení důležitých zákonů regulujících finanční trhy, které zavedl v roce 1934 prezident D. Rooselvelt, vládou R. Reagana počátkem 80. let. R. Reagan tak otevřel cestu ke kasínovému kapitalismu. Vznikají malé, střední i velké spekulační bubliny, které nutně praskají a dochází ke krizovým otřesům. Krize vypukla jako hypoteční. Následně se přelila do bank a začala krize bankovní. Banky své velké problémy řešily zásadním zhoršením úvěrování reálné ekonomiky a tak ji rychle přivedly do hluboké ekonomické krize. V hluboké krizi se velmi rychle ocitla celá ekonomika USA. Navíc USA svou krizi úspěšně vyvezly do zemí EU. Již v září 2008 z USA dovezená ekonomická krize zachvátila členské stáry EU. Již v říjnu 2008 ekonomická krize zachvátila i ekonomiku ČR, byť vláda mnoho měsíců tvrdila, že ČR žádná krize nehrozí. V EU jen Polsko nespadlo do recese. Krize samozřejmě tím, že zvyšuje výdaje veřejných rozpočtů a snižuje jejich příjmy. Tím urychluje růst zadlužení postižených zemí. Přesto krize nemusela mít pro euro fatální následky, kdyby vlády postižených vyspělých kapitalistických států neuplatňovaly filosofii, že mají ohrožené tak velké banky, že je nemohou nechat zkrachovat. Na jejich záchranu USA do nich nalily stovky miliard USD a státy EU stovky miliard eur. I když část takto podpořených bank poskytnutou pomoc postupně splácí, dluhy USA i států EU prudce narostly. Ukázalo se, že mnohé vlády, mimo jiné i zemí eurozóny, své státy zadlužily natolik, že nejsou s to dluhy splácet. To je voda na mlýn spekulantům se státními obligacemi. Velcí spekulanté začali útočit na státní obligace jednotlivých silně zadlužených států EU a zvyšovat výši úroků na ně. Cena státních dluhopisů, požadovaný úrok, na finančních trzích šplhala postupně až k magické hranici 7 %, který signalizuje bankrotový stav příslušného státu. První obětí bylo Irsko, druhou Řecko, vážně ohroženo je Portugalsko, Španělsko a nejnověji i Itálie, ekonomicky třetí nejsilnější země eurozóny. Její státní dluh činí asi 120 % jejího HDP. Problémy eurovalu EU se rozhodla pomoc svým po uši zadluženým členským státům. Logicky žádá, aby předlužené členské státy zvyšovaly příjmy a snižovaly výdaje svých veřejných rozpočtů. Na to váže poskytování mimořádné pomoci v podobě úvěrů. První balíček pomoci zadluženému Řecku činil 100 mld. eur, druhý 200 mld. eur. Je to hodně. Přitom není vůbec jisté, zda bude stačit. K tomu vedení EU zřídilo záchranný měnový val, tzv. euroval. První euroval měl 440 mld. eur, druhý má již 780 mld. eur. Ani to nestačí. V listopadu 2011 se zvyšuje na mld. eur, protože se čeká tažení spekulantů proti státním obligacím Španělska a Itálie. Jde o velmi vysoké částky. Zda budou stačit, není ale vůbec jisté. Drastické úspory, škrty ve veřejných rozpočtech, uplatňované v Řecku, ale v menším rozsahu i v dalších státech EU, vyvolávají masové protesty. Protestní demonstrace jsou na denním pořádku, rychle přibývá stávek, zejména v nejohroženějším veřejném sektoru. V Řecku došlo i k řadě generálních stávek. Není divu. Snižováním počtu pracovníků ve veřejném sektoru a snižování mezd zbývajícím, zvyšováním nepřímých daní a tím i cen, omezováním financování školství, zdravotnictví, kultury ad. obyvatelstvo příslušných států chudne a příslušné státy vrhá do hluboké ekonomické krize. Vysoké příjmy horního 1 % občanů přitom zůstávají nedotčeny, stejně tak plýtvání ve veřejném sektoru.

19 19 Drastické úspory, vnucované Řecku co by lék, se staly pro Řecko zjevně smrtící. Mohou být ale smrtící i pro euro. Bude-li se tvrdě šetřit na veřejných výdajích, zejména na těch 90 % dole, vyvolá se nová ekonomická a významně prohloubí i sociální krize. Budou ještě mnohem ničivější než ty z let 2008/09. Můžou skončit až rozpadem příslušných států. Pokud se do ekonomiky pustí další a další peníze, bude sice krátkodobě oživena, ale dále se zásadně zvýší zadlužení příslušných států, roztočí inflace a nakonec přivedou euro k bankrotu. Požadavek, aby na bankrotářskou politiku velkých soukromých bank přispívaly chudé státy, vyvolal v nich bouři nevole. Na Slovensku kvůli eurovalu 2 v říjnu 2011 padla pravicová vláda I. Radičové. Následovat budou předčasné volby. Euroval 2 byl ale po té schválen. Drastické úspory zlomily v listopadu 2011 vaz vládě Řecka, podobně Itálie. Na jejich místo nastoupí vlády vedené technokraty, zřejmě do předčasných voleb. V řešení stávající hluboké krize eura a eurozóny větší rozum chybí. Vstup malého a ekonomicky slabého Estonska do eurozóny k , tj. v době, kdy již euro procházelo těžkou krizí, připomíná nasazení si oprátky na krk. Velké oslavy přijetí eura v Tallinu ale naznačují, že si toho v Estonsku nebyl nikdo vědom. Státní bankrot Řecka Koncem října 2011 krizí eura těžce zmítaná EU učinila historické rozhodnutí. Vedení eurozóny a v zásadě i celé EU se rozhodlo pro regulovaný státní bankrot Řecka. Donutilo souhlasit bankovní sektor s odpuštěním 50 % státního dluhu Řecka. Banky, hlavní věřitelé Řecka, na to kývnuly zřejmě s vědomím, jež dluh je nesplatitelný tak jako tak. Část řeckých dluhů se jim mezitím zřejmě podařilo převést na veřejný sektor. Tvrdím, že jde o krok správným směrem. Pokud by se dál velkým soukromým bankám hradily jejich soukromé dluhy z veřejných rozpočtů, sekaly by je dál a přivedly by eurozónu brzy k bankrotu. Nyní snad velké soukromé banky budou půjčovat rozvážněji. Obavy, že tak bude Řecko stimulováno k tvorbě nových dluhů, přehlíží jednu podstatnou věc: bankrot bude i pro Řecko drahý, neboť asi třetinu dluhů Řecka tvoří půjčky řeckých subjektů. Na odepsání 50 % řeckých dluhů se tudíž řecké subjekty budou podílet asi třetinou. Současně vyvstává řada nových problémů: 1) Podle mnohých ekonomů odepsání 50 % státních dluhů Řecka nestačí, nutné je odepsat % státních dluhů Řecka. Na další odpis řeckých dluhů může samozřejmě v budoucnu ještě dojít. Mám za to, že pomoc formou odkupu státních dluhopisů k omezení tlaku spekulantů na růst úroků ze státních dluhopisů je zjevně neefektivní. Lepší je regulovaný státní bankrot, byť z toho může leckomu naběhnout husí kůže, 2) Řecko zůstává ekonomicky nekonkurenceschopné. Pro změnu této situace se nic podstatného neudělalo. Naopak, drastické úspory vnucené Řecku jako podmínka rozsáhlé úvěrové pomoci (110 mld. euro) srazily Řecko do hluboké ekonomické krize. HDP Řecka v důsledku drastických úspor klesl zatím o 5-6 %, ale pokles bude podle všeho ještě podstatně vyšší, o růstu nezaměstnanosti a sociálních konfliktů včetně řady generálních stávek proti tvrdým úsporným opatřením nemluvě. Přitom Řecko má relativně druhé nejvyšší náklady na zbrojení a nakupuje ve velkém další velké vojenské lodě a jinou vojenskou techniku za miliardy USD, 3) Nelze podceňovat samotný fakt členství Řecka v eurozóně jako činitele vyřazující nástroje měnové politiky z nástrojů státní hospodářské politiky. Kolísání kursů jednotlivých národních měn je sice obvykle výsledek spekulací na finančních trzích, včetně organizovaných honů na měnu, ale na druhé straně mohou přispívat k řešení vážných ekonomických problémů příslušných států, byť nejde o řešení levné. Zásadním problémem ale je, že Řecko a podobně všechny ostatní státy vstupem do eurozóny tento nástroj regulace svých ekonomik ztratily, 4) Pokud velké soukromé banky začnou půjčovat odpovědněji, bude to znamenat eskalaci úvěrové krize. V mnoha případech budou chtít podstatně vyšší úroky, v řadě případů nepůjčí vůbec. Ekonomická krize se tak dále významně prohloubí. Cesta plnou parou eura ke krachu formou sanace dluhů soukromých velkobank z peněz daňových poplatníků se může změnit na cestu k bankrotu eura cestou tvrdé restriktivní úvěrové politiky velkých soukromých bank. Státní banky komerčního typu mohou jen svou činností omezovat zvůli soukromých bank, přitom by neměly poskytovat inflační peníze. Některé státy EU ale žádné státní či polostátní komerční banky nemají, podobně jako ČR. Takové a podobné poznámky jsem měl napsané ve chvíli, kdy jsem vyslechl rozsáhlý rozhovor s předním polským ekonomem G. Kolodkem v polské televizi. Jeho úvahy se ubíraly stejným směrem. Připsal jsem si jen: EU si řízeným bankrotem Řecka koupila čas. Nad jeho využitím visí velký otazník.

20 20 Ústup od eura jako lék (?!) Existují známé cesty, jak zlepšit veřejné finance. Jde zejména o: 1) Snížení nákladů na zbrojení, ze zemí eurozóny aktuální zvláště v Řecku, ale také ve Francii a v dalších státech, a další rozumné úspory ve veřejných rozpočtech, 2) Zavádění progresivních daní z příjmů a z majetku na místo snižování jejich progrese těchto daní, 3) Na úrovni EU existují rozsáhlé rezervy v podobě podstatně harmoničtější hospodářské politiky EU. Vzhledem k sobectví jednotlivých členských států EU ale nejsou snadno ani rychle mobilizovatelné, 4) Není pravděpodobné, že by stávající nemocná eurozóna a EU byla s to čelit na jedné straně tlaku stále dominujícího, byť ekonomicky reálně zbankrotovaného US dolaru, na druhé straně sílící čínské konkurenci. Výše uvedené úspory 1-2 jsou ale zjevně mimo realitu vedení EU a většiny vlád členských států EU, ovládaných většinou neoliberální ekonomií, sloužících velkému finančnímu kapitálu až do roztrhání těla. A to i v situaci, kdy mohou přivést euro a možná i své země k bankrotu. Navíc povinný souhlas všech členských států EU ji činí prakticky legislativně neprůchodnou. Nelze se ale vrátit ke keynessovské politice jednak: 1) pro hlubokou strukturální krizi, rozsahem srovnatelnou se strukturálními krizemi 70. let, které do značné míry keynesovskou regulaci potopily, 2) pro její karikování v minulém vývoji. Nejde dost dobře pokračovat v masovém zadlužování členských států EU bez hrozby jejich spíše rychlého než pomalého bankrotu a pádu eura. Tisknout inflační peníze bez větší vlastní újmy můžou jen USA, dokud jim to svět bude trpět. Je třeba přitom vidět, že jedním z důvodů přepadení a následné okupace Iráku bylo rozhodnutí iráckého prezidenta S. Husajna žádat za vyváženou ropu platby v eurech, nikoliv v dosud obvyklých USD. Je tu i zásadní problém nerovnoměrného vývoje jednotlivých ekonomiky vyspělých kapitalistických států, který plodí v rámci EU vážné nerovnováhy. Není snadné je překonávat. Nejen v EU, ale také v eurozóně jsou země ekonomicky značně různě rozvinuté, silné i slabé, se značně rozdílnou hospodářskou politikou a také se značně rozdílnou mírou zadlužení věcného i finančního. Vývoj eura bude jistě ovlivňovat celá řada faktorů. I když u mnohých z nich jsou značné nejistoty, zdá se, že vzhledem k celkovému předlužení EU a zejména některých členských států EU vedení eurozóny a EU nemá moc na vybranou. V dalším vývoji se zřejmě uplatní: 1) Obrana eura za každou cenu, jednak cestou zběsilých úspor na úkor střeních a dolních vrstev obyvatel i za cenu nové, ještě mnohem ničivější ekonomické a sociální krize členských států EU, dále cestou stupňování intervencí do dluhopisů neměrnými dluhy ohrožených států eurozóny až do krachu eura a živelného rozpadu eurozóny, 2) Postupné vystrnadění ekonomicky slabých a silně zadlužených států platících eurem z eurozóny, a to i s rizikem dominového efektu spojeného s pádem eura. Necháme-li stranou, že tzv. lisabonská úmluva výslovně zakazuje členským státům EU opustit eurozónu, lze důvodně předpokládat, že tím krize eurozóny neskončí, že bude eskalovat dál. Otázkou také je, kdo jsou ti slabí členové eurozóny. Při přísném výběru by asi měly reálnou šanci zůstat v eurozóně jen Německo, Holandsko a Finsko, resp. ostatní jsou buď více či méně vysokým zadlužením ohrožení nebo jsou mimo eurozónu (V. Británie, Dánsko, Švédsko). 3) Dohodnout se v eurozóně o opuštění eura a o návratu k národním měnám. Vím, že jde o politicky velmi horké sousto. Prestiž je prestiž a euro i celá eurozóna nevznikla z reálných potřeb ekonomik členských států EU, ale v rozhodující míře z dominujícího eurohujerství evropských politiků. Šlo v rozhodující míře o politický projekt, byť s velkými ekonomickými dopady. Zásadní otázkou ale je, zda má EU lepší možnost. Při současných velkých rozdílech ekonomik jednotlivých členských států eurozóny včetně různé míry jejich zadlužení a zjevné absenci jednotné hospodářské politiky EU lze totiž těžko předpokládat, že je eurozóna dlouhodoběji udržitelná, že boj za její udržení neudělá podstatně větší škody než bude činit užitek z jejího zachování. Přímé náklady na rozpuštění eurozóny přitom by nebyly příliš vysoké. Vlastní měnová odluka československá stála asi 3 mld. Kč, další náklady představují rozšířené služby směnáren. Značné by byly náklady nepřímé zejména náklady silnějších spekulačních tlaků na slabší národní měny jednotlivých států EU. Je třeba přitom konstatovat i nutnost řešit obecnější problémy, nejen ve vztahu ke krizi eurozóny: 1) zakázat riskantní spekulace na finančních trzích (hedgeové a jim podobné fondy), tj. vrátit se před deregulaci R. Reagana počátkem 80. let 20. století, Nechají-li vyspělé státy i nadále volné pole působnosti spekulacím na kapitálovém trhu, burzovní spekulanté je nejspíš zničí. Zatím se o tom ale neuvažuje. 2) zavést tzv. Tobinovu daň z finančních operací na kapitálovém trhu. Tento požadavek je dnes ještě mnohem aktuálnější, než byla kdykoliv v minulosti. Její zavedení ale, bohužel, nehrozí, protože vesměs neoliberální vlády slouží velkému finančnímu kapitálu až do roztrhání jimi spravovaných zemí.