PROTIRAKETOVÉ ZÁKLADNY PROTOŽE : JE PORUŠOVÁNA DEMOKRACIE

Transkript

1 SHRNUTÍ Souhrn faktů proti výstavbě radaru Zdeněk Štefek JSME PROTI VÝSTAVBĚ PROTIRAKETOVÉ ZÁKLADNY PROTOŽE : JE PORUŠOVÁNA DEMOKRACIE Vůle občanů k takto závažné otázce může být vyjádřena pouze prvkem přímé demokracie a to je referendum. Je popírán význam místních referend v obcích sousedících se základnou Žádná politická strana neměla ve volebním programu do Poslanecké sněmovny P ČR umístění cizích vojenských základen na území ČR. Proto o této otázce nemůže rozhodovat vláda ani Parlament (mají velice slabý a nestabilní mandát), ale pouze občané. Demokracie a právo občanů na informace a tím právo občanů rozhodovat o svém osudu jsou minimálně od roku 2002, kdy se o této základně jedná na úrovni orgánů ČR a USA, pošlapávána. Veřejnost o této skutečnosti není informována. USA již začali s přípravou stanoviště pro základnu. Dochází ke svévolnému výkladu ústavy ČR ze strany vlády. Při vyjednávání je ignorován Parlamentu i opozice. Orgány ČR neposkytují pravdivé ani úplné informace o důsledcích umístění základny pro ČR a její obyvatele. V souvislosti s výstavbou základny je omezována demokracie v ČR. (Viz zákaz demonstrace plánované na ). JSOU PORUŠOVÁNA STÁVAJÍCÍ PRÁVA Ztráta značného území ČR území základny nepodléhá jurisdikci ČR, ČR ztrácí postavení suverénního státu. Velvyslanectví USA uvádí potřebu 400 ha na celý systém raketové obrany, je otázkou jak široké bude bezpečnostní pásmo kolem základny. ČR dostala dopředu od USA návrh jak odpovědět na notu USA pobyt vojsk jednoho státu na území státu jiného v mírové době, rozhodně nepatří k jevům uznávaným za normální. Charta č Právo ČR nebude moci být vykonáváno nad americkými vojáky a nad zaměstnanci základen při kriminálních, nedbalostních a jiných porušení zákona. Velvyslanectví USA uvádí potřebu 400 lidí na obsluhu celého systému. Obsluhu budou tvořit pouze příslušníci USA Dojde k nerovnoprávnému postavení občanů ČR proti příslušníkům cizích vojsk z hlediska práva a tím k narušení principu rovnosti a reciprocity občanů ČR. Porušení prohlášení Severoatlantické rady z roku 1997,že v žádném novém členském státě NATO žádné základny cizích vojsk nebudou. Porušení dokumentu Bezpečná Evropa v lepším světě, který byl přijat na úrovni EU v Bruselu. Vláda vede propagační kampaň bez poskytnutí konkrétních informací. Dochází k ideologizaci problematiky bez faktů, zkreslování a manipulaci ze strany vlády. JE OHROŽENA BEZPEČNOST ZEMĚ Protiraketová základna radar, v případě vojenského konfliktu USA s některou velmocí se vždy stane prvořadým cílem úderu protivníka USA. Nebezpečí je reálné. USA přešly od koncepce zastrašování ke koncepci preventivních válek Území ČR se stává cílem prvního úderu, aniž by ČR musela nutně být ve válečném stavu. Útok na naše území nemohou orgány ČR ani občané ovlivnit. V případě vytvoření základny na našem území, s lítostí deklaruje Rusko, že bude muset přijmou odpovídající vojenská protiopatření, nejspíše zaměření svých raket na území ČR a možnost preventivního úderu těchto raket v případě globálního konfliktu. O použití základny rozhoduje výhradně velení armády USA, ČR bude pouze s odstupem informována. Protiraketový systém USA do současné doby dle stávajících zkoušek je značně nedokonalý, nespolehlivý, neúčinný a nevyzkoušený. Příznivci základny uvádí účinnost systému 90%, někteří vědci 10%. Deklarovaných 10 antiraket je schopno zničit tři útočící rakety, u multihlavic jednu. Zkoušky antiraket byly prováděny na útočící rakety u kterých byly známy letové parametry a které nemanévrovaly a neměly multihlavice. Střet raket může mít nedozírné následky pro obyvatelstvo všude kam zbytky raket dopadnou. Vždy dochází k zamoření oblasti těžkými kovy. Zvýší se nebezpečí nehod a havárií techniky základny a dochází k růstu nebezpečí pro občany ČR. Vzroste nebezpečí ze strany teroristů v ČR a nebezpečí teroristických útoků na občany ČR v zahraničí.

2 ZHORŠENÍ MEZINÁRODNÍCH VZTAHŮ ČR se takto zapojuje do preventivních válek USA, které USA vedou v případě ohrožení vlastních zájmů USA kdekoliv na světě. Dnes je radar zdůvodňován hrozbou raket Iránu a Sýrie, které nemají rakety schopné zasáhnout USA. Irán vyzkoušel raketu s doletem km. Sféra zájmů USA zahrnuje celou planetu; prioritou je zabezpečení zdrojů energie. Rusko nepustilo nadnárodní koncerny za energií na Sibiř. ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry mezi světovými velmocemi a k růstu nedůvěry mezi spojenci a to i mezi spojenci v NATO. Základna snižuje naději EU být nezávislým subjektem světové politiky. ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry a ke komplikacím v oblasti nešíření jaderných zbraní, zbraní hromadného ničení a omezení raket dalekého dosahu. ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu nedůvěry mezi ČR a zeměmi bývalého SSSR. Vytváří se reálná hrozba pro Ruskou bezpečnost. Základna může komplikovat dodávky energií z oblasti bývalého SSSR. ČR svým souhlasem s umístěním základny přispěje k růstu závodů ve zbrojení mezi velmocemi. Vybudováním základny se změní k horšímu mezinárodní postavení ČR a role naší země v řešení mezinárodních problémů a posuzování zahraničně politických aktivit naší země. Reálnými se stávají obavy Rakouska, Německa i na vládní úrovni. Není provedeno začlenění základny do NATO. Je kritizována jednostranná orientace na agresivní mocnost v bezpečnostní politice státu. Od voleb v USA v roce 2008 se výrazně změní nazírání na řešení mezinárodních konfliktů a problémů silou. ČR reaguje na zájmy pouze části firem vojenskoprůmyslového komplexu OMEZENÉ TECHNICKÉ MOŽNOSTI Bude narušen příjem televizního, radiového a telefonního signálu. Nemusí být funkční dálkové otvírání automobilů, příjem bezdrátového internetu, u rádiového signálu vláda připouští vzdálenost 10 km; záření může aktivovat airbagy v autech Bude nutno vytvořit značně široký koridor omezení leteckého provozu. Vláda uvádí koridor 13 km, zahraniční vědci více než 50 km Záření radaru ovlivňuje funkce citlivých přístrojů (například v letadlech - mimo jiné se uvádí aktivace vystřelovacích sedadel letadel a zdravotnictví). Pro obdobné radary jsou zřizovány jaderné zdroje pro výrobu elektrické energie. BUDE NARUŠENO ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ, ZVÝŠÍ SE ZDRAVOTNÍ RIZIKA Impulsivní výkon vysílače. Vláda uvádí impulsní výkon 4,5 MW, některé zahraniční zdroje až 10x vyšší. Vzroste zatížení životního prostředí zářením z radaru a zdravotní rizika pro obyvatelstvo žijící v okolí radaru. Vyzařování je směřováno do nebe, ale existuje jev boční smyčky - vyzařování do boku, zdravotní riziko pro obyvatelstvo vzdálené v kilometrech od radaru Paprsek radaru není směřován pouze jedním směrem, má se chránit prostor území od Grónska po Itálii Při zneškodnění útočící hlavice dojde k zamoření území jaderným, případně biologickým či chemickým spadem. USA tvrdí, že po nárazu na útočící jadernou hlavici nemůže dojít k jejímu jadernému výbuchu. Rusko tvrdí, že může. EKONOMICKÉ OTÁZKY Vliv výstavby základny na řešení nezaměstnanosti daného regionu je zcela zanedbatelný. Existuje jen mlhavý příslib účasti firem ČR na výstavbě základny. Je vytvářen tlak státní správy na obce daného regionu kombinovaný s mlhavými sliby ekonomické výhodnosti pro tyto obce. Základna USA bude zásobována z USA, ekonomická výhodnost základny pro ekonomiku ČR bude zcela zanedbatelná. SA nebudou platit nájem za základnu ani za území. ČR bude nucena vynaložit prostředky na zabezpečení vnější ochrany základny, ož povede k růstu nákladů na armádu na úkor potřebnějších resortů. Základna nepřinese žádný prospěch pro růst technologických znalostí ČR, jako investice USA v Zetoru, AERU,Temelínu NENÍ RESPEKTOVÁNO VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ Obyvatelé ČR v své historii vždy odmítali umístění cizích vojáků na svém území bez ohledu na své ostatní politické postoje. S umístěním vojenské základny nesouhlasí většina obyvatel ČR (VII/ %-průzkum MfDnes, X/ % - Lidové noviny,březen %). Možnost české kontroly vybavení a funkce základny je nulová. Vláda vede propagační kampaň bez poskytnutí konkrétních informací, ideologizuje problematiku, neposkytuje fakta, nedává příležitost opozici. Vláda zkresluje skutečnost a manipuluje s fakty. Využívá metodu 100 x opakované lži.

3 Vybrané sporné otázky kolem plánované protiraketové základny USA Praha 27. března (ČTK) - Americký záměr umístit v Česku radarovou část protiraketové základny má v ČR kritiky i příznivce. Přinášíme přehled některých sporných otázek a názorů na ně. Přidáno: Autor: Zpravodajství ČTK OCHRÁNÍ ZÁKLADNA PŘED PŘÍPADNÝM RAKETOVÝM ÚTOKEM I ČESKO? ANO: "Protiraketová ochrana bude chránit Česko, Polsko i většinu Evropy," tvrdí velvyslanectví USA v ČR. Základna by zabránila útoku balistických raket středního a dlouhého doletu vypálených z Blízkého východu nebo z KLDR, uvedl mluvčí americké Agentury pro raketovou obranu Rick Lehner. "Myslím si, že by to samozřejmě mohlo střední Evropu ochránit. Ty rakety mají poměrně dlouhý dosah a ten radar má ještě větší dosah. To znamená, že radar raketu chytne relativně ve velké vzdálenosti," soudí armádní expert Michal Zdobinský. NE: "Jejím určením je pouze chránit území USA... Pokud by balistická raketa byla odpálena s cílem zasáhnout naše území, základna by nás před ní nemohla uchránit, protože protiraketa musí být vystřelena v dostatečné vzdálenosti jak od místa startu, tak od jejího cíle," domnívá se občanská iniciativa Ne základnám. "Já tvrdím, že (by to neochránilo) minimálně půlku Evropy," prohlásil vojenský expert Stanislav Kaucký, kterému z výpočtů vyšlo, že antiraketa by musela být odpálena dříve než raketa z Íránu. "Hlavní problém je, že vzdálenost mezi základnou a Íránem je tak malá na systém tohoto rozsahu a kalibru, že v podstatě (základna) nestačí ani zareagovat." NEZVÝŠÍ SE KVŮLI RADARU RIZIKO ÚTOKU NA ČR A ZÁJEM TERORISTŮ O ČR? ANO: "Antiraketová základna by se v případě balistického konfliktu stala s vysokou pravděpodobností cílem preventivního jaderného útoku protivníka. Zřízení základny by tedy nejen nezvýšilo naši bezpečnost, ale mohlo by ji naopak ohrozit," tvrdí iniciativa Ne základnám. Veronika Bílková z Ústavu mezinárodních vztahů soudí, že takové stavby jako radar mohou být cílem nepřátelské země nebo teroristů: "Objekt tohoto typu je vždy potenciálním cílem jakéhokoli úderu." NE: "Je velmi nepravděpodobné, že radarové zařízení by zvýšilo zájem teroristů o ČR. Svým vstupem do NATO již Česko určilo svoji příslušnost ke skupině zemí, které teroristé mohou považovat za své nepřátele... Je nepravděpodobné, že by se v Česku umístněné protiraketové zařízení stalo cílem útoku střely dlouhého doletu. Střela by totiž musela zasáhnout relativně malé zařízení tisíce kilometrů vzdálené, které je schopno se samo proti takovému útoku ubránit," soudí americká ambasáda. "Radar a další, daleko větší vojenská zařízení USA, jsou na teritoriu mnoha států Evropy... Žádný přímý vztah mezi přítomností amerického vojenského zařízení a rizikem teroristických útoků se dosud neprokázal," tvrdí české ministerstvo obrany. MŮŽE BUDOVÁNÍ RADARU ZNAMENAT PŘÍNOS PRO ČESKÉ FIRMY A EKONOMIKU? (Na zakázky, které by mohly získat i české firmy, má jít až 200 milionů dolarů, tedy až 4,2 miliardy korun.) ANO: "Pokud by hlavní americký dodavatel rozhodl, že české společnosti jsou dostatečně kvalifikované a nabízejí výhodné ceny, budou mít zřejmě možnost účastnit se stavby zařízení. České společnosti budou mít podporu, aby se do projektu zapojily," uvádí americká ambasáda v ČR. NE: Toto tvrzení "neříká nic o tom, zda české firmy zakázky skutečně dostanou. Spíš se zdá, že proběhne velmi tvrdá prověrka, kde se pod slovem kvalifikované možná může skrývat i politicky prověřené. V každém případě se jedná o velmi pěknou kličku, jak si mohou americké firmy mezi sebe rozdělit zakázky," uvedl ekonom Vladimír Pikora z firmy Nextfinance. "Myslím si, že ekonomický dopad bude neutrální. Můžeme dostat nějaké zakázky od Američanů a na druhou stranu ztratit kontrakty od Rusů... Přínos je tedy v rámci mezinárodní politiky, nikoli v rámci ekonomie," tvrdí analytik Raiffeisenbank Aleš Michl. BUDE RADAR RIZIKEM PRO OKOLÍ A BUDE RUŠIT SIGNÁL TELEVIZÍ A MOBILŮ? ANO: "Negativní dopady tam budou v každém případě, jedná se jen o to, jestli to bude přijatelné z různých hygienických hledisek, nebo jestli to bude natolik špatné, že to hned v prvním kole zamítneme," řekl vojenský expert Stanislav Kaucký. "Žádný radar na světě nebude zářit jen do určitého kužílku někam do nebe... má vždy nějaké postranní smyčky, které směřují i do stran a dozadu." NE:

4 "Radar není zapnutý neustále, jen v případě potřeby. Obavy, že to bude rušit signál televizí nebo mobilních telefonů, jsou zcela liché," tvrdí bývalý šéf českého generálního štábu Pavel Štefka. "Jakákoli rizika spojená se zářením, budou vyloučena vytyčením přísně hlídané zóny, kam nebude vstup povolen," uvádí americká ambasáda. "Radar vysílá na zcela odlišné frekvenci, proto nemůže příjem signálu do rádiových a televizních přijímačů či mobilních telefonů rušit," tvrdí Ministerstvo obrany ČR. Dodává ale, že "co se týče zdravotních rizik v okamžiku zapnutí, elektromagnetické záření může způsobit ohřívání tkání s horším krevním oběhem (například očí), ale pouze u osob, které se pohybují v bezprostřední blízkosti zařízení". NARUŠÍ RADAR ČESKOU SUVERENITU? ANO: "Existence takové základny by narušila principy právního státu a územní celistvost České republiky, porušila by tedy i Ústavu ČR... ČR by neměla právo nijak zasahovat do jejího chodu a spolurozhodovat o jejím využití. Podobně jako u existujících vojenských základen USA na cizím území by základna podléhala přísnému režimu utajení a ostrahy," tvrdí iniciativa Ne základnám. NE: "Oblast, ve které by zařízení stálo, by zůstala suverénním územím hostitelské země," uvádí americká ambasáda. "Předběžně je dohodnuto, že česká strana bude mít přístup do radarového zařízení. Podrobné upřesnění o tom kdo, kdy a kam bude předmětem dalších dvoustranných jednání," dodává. BUDOU TROSKY SESTŘELENÝCH RAKET RIZIKEM PRO LIDI? ANO: "Každopádně po střetu na zem něco spadne. Jestliže to bude jaderná hlavice, tak každopádně to bude zamořené v rozsahu stovek čtverečních kilometrů," řekl vojenský expert Stanislav Kaucký. "Když to bude nejaderná (hlavice), tak velké škody nebudou. Riziko, že to někomu spadne na hlavu, je minimální," připustil současně. NE: "Ten koncový stupeň, který balistickou raketu zničí, může působit jen mimo atmosféru, takže ve velkých výškách. Takže pokud tu raketu zasáhne kinetickou energií, nenese totiž výbušninu, tak vzhledem k těm rychlostem je náraz tak ohromný, že část se vypaří, část se roztříští na úlomky a ty budou vstupovat do atmosféry, kde velká většina z nich shoří. Já si myslím, že to bezprostřední nebezpečí pro lidi mít nebude," uvedl vojenský expert Michal Zdobinský. "Jakékoli možné škody způsobené troskami budou nevýznamné ve srovnání se ztrátami na životech a majetku, které by způsobila detonace jaderné hlavice balistické střely v Evropě nebo v USA," tvrdí velvyslanectví USA. "Na zem dopadne maximálně pět procent velmi drobných úlomků, ale dopadnou přibližně do oblastí, na které mířila útočící raketa. Je vždy lepší být zasažen malým množstvím úlomků, než celou raketou," uvádí české ministerstvo obrany. NEPOŠKODÍ SOUHLAS S RADAREM POZICI ČR V EU A NATO, VZTAHY S MOSKVOU? ANO: "Mohlo by to zkomplikovat naši situaci, samozřejmě," řekl Miloš Balabán z Centra pro sociální a ekonomické strategie FSV UK. "V případě, že radar bude vnímám jako nějaký nepřátelský akt, tak by to samozřejmě mohlo vést ke zhoršení česko-ruských vztahů," uvedl expert Ústavu mezinárodních vztahů Vít Beneš. Klíčové prý je, zda a nakolik se podaří sladit ruské a americké vnímání íránské hrozby. "Rusko zatím odlišným způsobem od USA vnímá hrozbu Íránu", a tudíž i základnu. NE: "Nepředpokládáme, že by výstavba protiraketového zařízení v ČR přinesla, byť jen krátkodobě, zásadní zhoršení česko-ruských vztahů," tvrdí české ministerstvo zahraničí. BUDE SYSTÉM USA MOŽNÉ PROPOJIT S PLÁNOVANÝM SYSTÉMEM NATO? ANO: "Ano, počítá se s tím, že tento americký protiraketový systém doplní obranný systém NATO... V současné době NATO nedisponuje žádným obranným systémem, který by bránil města či civilní objekty proti útoku raket jakéhokoli typu," tvrdí americká ambasáda. NE: "Neumím si představit, že by NATO začalo od nuly... a že by to, co už Američané vyvíjejí řadu let a do čeho daly miliardy dolarů, že by začalo dělat ve vlastní režii," uvedl vojenský expert Stanislav Kaucký.

5 TECHNICKÉ PARAMETRY RADARU Fylingdales Je radar opravdu bezpečný? Původně vydáno pod názvem: Navrhovaný radar ve Fylingdales vzbuzuje vážné zdravotní obavy, autor: Dr. David Webb, Electromagnetic Hazard and Therapy, 2003, ročník 13, čísla 3-4, str. 6-7 a, Hvězdné války ve Fylingdales, autor: Dr. David Webb. Přidáno: Autor: Dr. David Webb Informační a bezpečnostní brožura, kterou obdrží dodavatelé, noví zaměstnanci a návštěvníci fázového radaru (PAR Phased Array Radar) na základně RAF Fylingdales v oblasti North Yorkshire, říká, že by měly být vypnuty mobilní telefony, aby tak bylo zabráněno jejich poškození vlivem působení vysokofrekvenčních sil. Brožura rovněž varuje, že existuje riziko indukovaných vysokofrekvenčních sil, které mohou způsobit jiskru mezi automobily a kovovými kanystry na benzín; rovněž nemusí fungovat dálkové ovládání zamykání vozů. Avšak brožura se rozhodně nezmiňuje o zdravotních rizicích, která radar může představovat pro návštěvníky a místní obyvatele. RAF Fylingdales se nachází v Národním parku North York Moors a je domovem amerického Systému včasného varování o balistických střelách (BMEWS - US Ballistic Missile Early Warning System) od období Studené války v šedesátých letech. Základnu pro Spojené státy provozuje RAF; tato základna tvoří jednu ze tří stanic řetězce napříč severním Atlantikem. Zbývající dvě stanice jsou Thule v Grónsku a Clear na Aljašce, přičemž tyto 3 stanice poskytují (spolu s obrannou podporou satelitů pro včasné varování) taktická varování/analýzy možného útoku přímo Náčelníkům štábu Spojených států. Čtyřicetimetrová komolá pyramida, která tvoří fázový radar, má 3 plochy, z nichž každá obsahuje pole s anténami vysílajícími na frekvencích MHz, s celkovým středním výstupním výkonem 2.5 megawattů a dosahem přibližně mil (cca km pozn.), přičemž radar je schopen fungovat na celém 360o poli. Hlavní paprsek radaru je nasměrován alespoň 3o nad horizont, avšak boční křídla mohou zabírat i zemský povrch. V době upgradu systému fázového radaru (dříve se jednalo o tři mechanicky ovládané antény umístněné v anténových krytech) v roce 1993 byl proveden průzkum elektromagnetické radiace (EMR) v oblasti okolo základny asociací Nuclear Free Local Authorities. Jednalo se o rozšíření dřívější zprávy z léta roku 1991 a bylo využito 23 měřících míst, včetně cest a stezek mokřin, míst u dopravních komunikací a obydlených oblastí. Studie odhalila maximální hodnoty pole přibližně na hranici 10Vm-1, což bylo velmi blízko povoleným mezinárodním limitům stanoveným Mezinárodní komisí pro ochranu proti neionizujícímu záření (ICNIRP - International Commission on Non-Ionizing Radiation Protection) na hranici 28-29Vm-1 pro frekvenční dosah základny Fylingdales. Ministerstvo obrany říká, že bezpečnostní limity pro UK vycházejí ze směrnic NRPB (National Radiological Protection Board) a ne z předpisů asociace ICNIRP. Avšak doporučení Evropské rady 1999/519/EC vyžaduje, aby členské státy implementovaly ICNIRP, přičemž hodnoty ICNIRP jsou pro tento frekvenční dosah více než desetkrát nižší než povolují směrnice NRPB. Rovněž existují otázky týkající se charakteristiky paprsku radaru, který je generován tisíci antén fázového radaru. Paprsky generované konvenčními radary jsou ve formě jednoduchých vln, zatímco paprsek fázového radaru je generován mnoha překrývajícími se impulsy, které mohou osobu zasáhnout i tisíckrát v jediném zlomku sekundy. Je zapotřebí provést určité šetření týkající se povolených mezinárodních standardů, aby bylo možné tyto výsledky chápat v širším kontextu. Nedávná zpráva na téma Účinků neionizujícího elektromagnetického záření na životní prostředí a fyziologii vypracovaná pro Evropský parlament říká: To, co odlišuje technologicky produkovaná elektromagnetická pole od (většiny) přirozených polí, je jejich vyšší stupeň ucelenosti. To znamená, že frekvence jsou většinou velmi dobře definované. Tato vlastnost usnadňuje pronikání těchto polí do živých organismů, včetně nás. Toto značně zvyšuje jejich biologickou potenci a otevírá prostor pro možnost frekvenčně specifických, netermálních vlivů různých druhů, proti kterým stávající Bezpečnostní směrnice jako jsou například směrnice vydávané komisí ICNIRP zatím nenabízejí žádnou ochranu, protože tyto směrnice berou pouze v úvahu schopnosti radiových frekvencí (RF) a mikrovlnného záření tepelně působit na tkáň a rovněž schopnosti magnetických polí extrémně nízkých frekvencí (ELF) navodit cirkulující elektrické proudy uvnitř těla, přičemž oba výše uvedené případy jsou zdraví škodlivé, pokud dochází k jejich nadměrnému působení.

6 Zpráva poukazuje na to, že frekvenčně specifická citlivost živých organismů na mikrovlnné záření velmi nízké intenzity byla objevena před 30 lety v Rusku, kde jsou bezpečnostní směrnice přibližně stokrát přísnější než směrnice komise ICNIRP. Rovněž poznamenává, že některé příznaky byly také popsány v epidemiologických studiích zahrnujících lidi, zvířata a rostliny, které byly spojeny s radarem fungujícím na frekvenci MHz, s frekvencí opakování pulsu 24.4Hz na místech, kde byla intenzita záření srovnatelná s úrovní, která se zpravidla vyskytuje přibližně 150 metrů od základní stanice. Tyto další účinky zahrnují: Nižší noční hodnoty melatoninu u dobytka, Méně vyvinutá paměť a pozornost (stejně jako nižší odolnost jejich nervosvalového aparátu) u dětí žijících v okruhu do 20 kilometrů od radaru, při maximálním záření na úrovni 0,00039 W m-2. Šestinásobně zvýšené poškození chromozomu u krav, které byly vystaveny pravděpodobnému maximálnímu záření na úrovni 0,001 W m-2. (Citované intenzity jsou odhadnuty z informací týkajících se intenzity elektrického pole jako funkce vzdálenosti od radaru). Radar ve Fylingdales funguje na bázi vysílání pulsů a další, zřejmě nebezpečnější problémy mohou nastat při frekvencích okolo 17 Hz. Jak zmiňuje zpráva STOA, tato frekvence se nachází blízko beta mozkových vln a jde o frekvenci blízkou blikajícímu viditelnému světlu, které může způsobit záchvaty u lidí s fotosensitivní epilepsií. Rovněž se jedná o modulační frekvenci při které dochází k maximálnímu vytlačení iontů vápníku z mozkových buněk, pokud jsou vystaveny vlivu záření amplitudového modulovaného RF záření o nízké intenzitě napříč širokým spektrem nosných kmitočtů a jakékoliv rušení by mohlo zcela určitě podlomit integritu celého nervového systému, i přesto, že v současné době není známá míra, do jaké tomu tak opravdu je, a to především díky nedostatku potřebného výzkumu. Má se za to, že frekvence opakování pulsu radaru je na úrovni 27 pulsů za vteřinu (alespoň taková byla dokumentovaná frekvence dřívějšího systému), a není známo, zda se při této frekvenci, která by měla být předmětem bedlivého zkoumání, vyskytují podobné účinky. Obavy týkající se účinků elektromagnetického záření radaru byly vyjádřeny v příspěvku Yorkshire CND pro Obranný výbor Dolní sněmovny, který se týkal upgradu ve Fylingdales pro americký Program obrany proti řízeným střelám (viz. První zpráva ze zasedání , vol. I & II, HC 290-I a HC 290-II, vydáno 29. a 30. ledna 2003). Jako odpověď Ministerstvo obrany poprvé uveřejnilo výsledky měření úrovní EMR z okolí základny od roku Tyto záznamy vykazují typické zaznamenané hodnoty na úrovni 0,230 mw/cm2, což je srovnatelné s referenční úrovní komise ICNIRP na úrovni 0,225 mw/cm2 pro radarové signály o 450 MHz. Úroveň výkonu radaru může být vyjádřena jako síla pole (V/m) nebo jako hustota výkonu (mw/cm2). Obvyklá praxe mezi těmi, kdo se snaží poukázat na to, jak nízké jsou jejich emise, je uvádění hodnot v hustotě výkonu, neboť tento údaj je úměrný k druhé mocnině síly pole, což znamená, že hodnoty, které jsou například desetkrát nižší ve voltech na metr, budou stokrát nižší pokud jsou vyjádřeny ve mw/cm2. Maximální zaznamenané hodnoty jsou okolo 0,869 mw/cm2 (lokace 26, což je vrchol vnějšího obvodového plotu). Tento údaj představuje 33 % úrovně hustoty výkonu podle NRPB či 58 % úrovně elektrického pole rovněž podle NRPB. Avšak jde o hodnotu, která je 4,3 vyšší než jsou povolené hodnoty pro hustotu výkonu komise ICNIRP a dvakrát vyšší než je úroveň napětí povolená ICNIRP. Ve své zprávě Ministerstvo obrany uvádí: (odst. 4 na str. Ev60) Je třeba mít na vědomí, že bezpečnostní limity pro UK vycházejí ze směrnic NRPB a ne z předpisů ICNIRP..." Ve skutečnosti UK dosud neimplementovalo legislativu založenou na doporučení Evropské rady 1999/519/EC, které vyžaduje, aby členské státy implementovaly hodnoty ICNIRP (přičemž hodnoty ICNIRP jsou pro frekvenční dosah relevantní pro Fylingdales více než desetkrát nižší než povolují směrnice NRPB). Cape Cod V dubnu roku 2001 souhlasilo letectvo Spojených států s provedením měření pro podobnou radarovou základnu (známou jako PAVE PAWS Phased Array Warning System Fázový výstražný systém) na Cape Cod ve Spojených státech. Místní obyvatelé jsou přítomností radaru znepokojeni, neboť oblast má jednu z nejvyšších úrovní výskytu rakoviny ve státě. Od roku 1993 do roku 1997 mělo devět z patnácti měst v oblasti míru výskytu rakovinu prsu alespoň o 15 procent vyšší než zbytek státu.

7 Richard Albanese, vědec letectva s více než třicetiletou praxí, a další experti (např. Prof. Kurt Oughstun) se obávají, že fázové vlny radaru ovlivňují lidskou tkáň způsoby, které dosud nejsou prozkoumány. Albanese dokonce naznačil, že by měla být radarová stanice uzavřena nebo přesunuta a rovněž prohlásil: Musím zde trvat na konceptech lékařské profese, které říkají, že lidé by neměli být vystavováni fyzickému či chemickému prostředí, které nebylo testováno. V nejhorším případě může základna PAVE PAWS způsobovat 21 procentní zvýšení míry zhoubných onemocnění, což je riziko, které, zdá se, vyžaduje další studie. Má zkušenost v práci se zaměstnanci ozbrojených sil je taková... že nesprávné úsudky a chyby bývají často pohřbeny v organizačním řízení a způsobují škody lékařské praxi, napsal. V prezentaci, která byla uvedena v únoru roku 2002 na počátku řady experimentů při měření účinků radaru PAVE PAWS, Albanese řekl, že provedl testování na zvířatech, které prokázalo utrpení zvířat, pokud byla vystavena účinkům fázového radaru při úrovních tisíckrát nižších, než jsou současné zdravotní standardy pro elektřinu. I nadále přetrvává otázka, proč letectvo Spojených států označilo většinu práce Richarda Albanese jako tajný materiál? Radar kmitočtového pásmax (XBR, tj. X-Band Radar) Můžou však existovat další problémy. Vláda Spojeného království již souhlasila s tím, že základna Fylingdales může být vylepšena pro použití v Systému protiraketové obrany USA ( Syn Hvězdných válek ) a je stále možné, že nový radar kmitočtového pásma X s vysokým rozlišením (XBR) používající vysoké frekvence ( GHz) a pokročilou technologii zpracování signálu radaru by nakonec mohl být nasazen právě ve Fylingdales pro lepší rozlišení cílů. Tyto systémy vysílají řadu elektromagnetických pulsů napříč 50o zorným polem a azimutem a mohou být otočeny pro sledování cílů ze všech směrů. V plném provozu bude každý systém zahrnovat radar na podstavci, obsluha bude čítat 30 až 60 lidí a zabere oblast o rozloze přibližně 7 hektarů (17.46 akrů) pouze pro radar a bude jej obklopovat 150 metrů (500 stop) kontrolovaného území. Radary XBR mají průměrný výkon 170 kw a plochu antény 123 m2; tyto radary většinou používají tenčí pole ve výši např. 1/5 celkového množství anténních elementů (přibližně ), což snižuje celkový užitek dělitelem 5. V tomto případě jde více energie do paprsku radaru, ale je generován užší paprsek s vyšší přesností sledování. Vyvstávají otázky týkající se možného negativního vlivu na zdraví lidí žijících v blízkosti těchto základen. BMDO (Ballistic Missile Defense Organization) tvrdí, že záření z těchto vysoce výkonných radarů je bezpečné avšak je potřeba provést nezávislé studie týkající se možných zdravotních nebezpečí. Informační leták BMDO o radaru XBR říká, že Limity záření stanovené americkými limity] ANSI/IEEE C zaručují, že zdraví veřejnosti nebude v žádném případě ovlivněno působením EMR radarů XBR. Jsou definována dvě hlavní prostředí vystavení se záření: uvnitř a vně kontrolovaného území v okolí 150 metrů. Bezpečnostní obsluha by kontrolovala území, aby tak zabránila jakémukoliv nepovolenému vstupu. Tvrdí se, že mimo kontrolované území nebude úroveň EMR vyšší než úrovně hustoty výkonu specifikované v ANSI/IEEE C Agentura pro protiraketovou obranu USA uvádí, že: Existuje možnost, že EMR může ovlivňovat televizní signál do vzdálenosti 4 kilometrů (cca 2,5 míle) od radaru XBR a že může docházet k občasným šumům v radiových přijímačích do vzdálenosti 7 kilometrů (cca 4,3 míle) od radaru XBR. Závěrečné poznámky Radar na základně RAF Fylingdales v oblasti North Yorkshire vzbuzuje množství obav: Účinky elektromagnetické radiace na zdraví vyžadují další zkoumání je potřeba provést novou studii EMR přímo na místě a aktualizovat a znovu prověřit 8 let stará data především ve světle toho, že přijaté mezinárodní standardy jsou napadány v USA a rovněž těmi, kteří mají obavy ze zdravotních účinků stožárů pro mobilní telefony, atd.; Ministerstvo obrany musí vysvětlit, proč trvá na směrnicích NRPB namísto směrnic ICNIRP (které byly doporučeny Evropskou unií). Je to například proto, že radar ve Fylingdales nesplňuje standardy ICNIRP, avšak vyhovuje standardům NRPB? Je potřeba provést více studií týkajících se rozsahu a účinků působení nízkých frekvencí opakování pulsu (27 Hz), neboť mohou být obzvláště nebezpečné pro biologické organismy; Zavedení navrhovaného radaru kmitočtového pásma X by znamenalo zvýšení v úrovních EMR, což může představovat zvýšené riziko pro místní obyvatele a faunu.

8 Je potřeba provést daleko rozsáhlejší výzkum týkající se úrovní EMR ve Fylingdales, účinků těchto elektromagnetických polí při používaných frekvencích a rovněž jsou nutné hlubší studie zdravotních účinků navrhovaného radarového systému kmitočtového pásma X Radarový systém rychle a snadno Michal Mašín Žádost USA o umístění radaru na území ČR přišla po podivném udělení důvěry vládě neobvykle rychle a jednání vlády s obyvatelstvem v okolí vojenského prostoru v Brdech se podobá stylu dobyvatelů na obsazeném území. Pan premiér nemá pocit, že by názor obyvatelstva měl brát na zřetel. Obyvatelé mají přirozeně strach, protože nic nevědí. Vláda s obyvateli nejedná poctivě a aktivita spjatá s tímto systémem je více než podezřelá. O skutečném směrování stanice už není pochyb a Rusko bude reagovat. Pro obyvatele se však otevírá řada otázek. Již byla dementována zpráva, že by měl být radar postaven přímo u obce Jince, a lokalizace stavby byla upřesněna na blíže neurčené místo mezi Strašicemi a Rožmitálem. Bude tedy radar stát na vrchu Tok a tedy velmi blízko mnohem většího města Příbram (cca 7 km vzdušnou čarou)? Zdá se to více než pravděpodobné pro dobrou funkci radaru je vyvýšená poloha zásadní. Vrch Tok navíc umožňuje umístit radar podstatně výš nad terénem, než by to bylo možné ve vojenském výcvikovém prostoru Libavá téměř o 200 m. Jak to bude s emisí elektromagnetického záření tímto zařízením? Budou se péci skutečně jen neopatrní ptáčci? Radar bude potřebovat elektrickou energii. Jistě nebude odebírána ze sítě. U instalace bude tedy postavena vlastní elektrárna. Jakého bude tato elektrárna charakteru - na naftu nebo nukleární? Bude radar skutečně pouze sledovací zařízení nebo je to zbraň sama o sobě? Pro ilustraci uvádím výňatek z textu, který přinesl server Pantax 17. února 2003: V lednu 1999 odhlasoval Evropský parlament rezoluci, kde v paragrafu 27 vyzývá "k mezinárodní dohodě, která by zavedla globální zákaz vývoje a rozmisťování zbraní, které mohou umožnit jakoukoliv formu manipulace lidských bytostí. V několika státech, experimentujících v oblasti mikrovln (a ČR patří mezi země, které v tomto výzkumu patří na přední místo ve světě) vyvinuli zbraň vysílající mikrovlny, které zvyšují tělesnou teplotu a vyvolávají únavné horečky. Princip všech těchto použití mikrovln na lidský organismus vychází z patentu profesora Zimmermana a jmenuje se elektroporace. Použití může být různé - od mentální manipulace "na dálku", přes ovládání fyziologických reakcí (vstřebatelnost léčiv nebo jedů povrchem kůže, urychlení nebo zpomalení procesu hojení ran) až po buněčný rozpad tkáně těla. Pulzní pole pravděpodobně dočasně způsobuje takové změny, které jsou viditelné a rozpoznatelné (zarudnutí či odlupování kůže, puchýře či otevřené rány, demence vzniklá rozpadem mozkové tkáně). O Zimmermanův výzkum pulsních elektrických polí - využitelném na poli mikrobiologie a biotechnologií, neboť původní využití patentu bylo tam, v oblasti rozrušení buněčné membrány - se od začátku osmdesátých let (1982) minulého století intenzivně zajímala americká armáda. Výzkum byl nakonec podpořen granty amerického ministerstva obrany a americké armády (U.S. Army Grant No. DAAK60-92-C-0099; Dept. of Defense Grant No. DAAH0493-G-0103). O elektroporaci a od ní odvislé technologie buněčné manipulace se intenzivně zajímá i U.S. Air Force Office of Scientific Research (AFOSR), která sponzoruje vědecké konference na téma použití elektromagnetického záření a ionizujících plynů. Jedním z cílů elektroporace je i "otevření" buněčných membrán tak, aby tělo přijímalo léčivo "přímo". Principem je dostatečně výkonný zářič, směrovaný na povrch živého organismu. Když je paprsek pulzního elektromagnetického pole úzce směrován, dá se zvýšit vstřebatelnost látky kůží desettisíckrát. Existuje i použití masovější a přitom skrytější - a o to hrůznější - jako klimatologická zbraň, "ohřívač mraků", který se může stát příčinou rozsáhlých změn v atmosféře a vzniku lokálních tornád či povodní. Výhodou takové zbraně je rovněž snadná manipulace. Pracovní frekvence XB radaru (X-Band Radar, XBR), který má být postaven na území ČR, se překrývá s frekvencemi, které jsou použitelné pro využití mikrovln jako zbraně. Konkrétně využívá pásmo 8 13 GHz. Bude mít tento radar skutečně pouze tak nízký výkon, jak je uváděno, nebo jej půjde používat i jako zbraň, případně prostředek ke kontrole obyvatelstva? Podle dostupných informací má tento radar mít také schopnost směřovat výkon do úzkého svazku, což je nejen požadavek pro přesné sledování letících objektů, ale i pro využití zařízení jako vlastní zbraně. Bude XB radar skutečně pouze radar? Protiraketová obrana USA: Výsledky testů budí rozpaky v odborných kruzích Stanislav Kaucký

9 V poslední době se v našich médiích v souvislosti se záměrem vybudovat v Evropě protiraketovou základnu často setkáváme s pojmy protiraketa, antiraketa, obranná raketa či jen raketa. Přitom všichni mají na mysli totéž raketu, anglicky nazývanou GBI (Ground Based Interceptor), zbraňový prvek, součást systému protiraketové obrany Spojených států před mezikontinentálními raketami. Tento článek má přispět k pochopení jejích provozních možností už jen proto, že o ní koluje řada nepřesností a dezinformací, které stěží mohou přispět k vytváření fundovaných názorů a postojů k záměru USA vybudovat svoji protiraketovou základnu v České republice. Systém GBI není schopen bránit Spojené státy proti vícenásobným bojovým hlavicím a vícenásobným manévrujícím bojovým hlavicím, které mají ve výzbroji strategické raketové síly Ruska. K tomu nebyl systém navržen, ani není za tím účelem budován. Při tom již v současné době státy, disponující jadernými a raketovými zbraněmi vyvinuly a mají k dispozici řadu prostředků, jak jej za relativně malý peníz překonat. Na základě dostupných veřejných informací existují vážné pochyby o správnosti základních předpokladů projektu pokud jde o reálnost hrozeb, před nimiž má Spojené státy a případně i jiné země chránit, i pokud jde o technickou proveditelnost a účinnost navrhovaného obranného systému. Stejného názoru jsou miliony Američanů, kteří se také staví na odpor vůči tomuto projektu. Jejich akce nese název: Řekni prezidentovi, že nesouhlasíš s iniciativou raketového štítu! Podstatné je, že výstavba protiraketové základny na našem území z hlediska zajištění obranyschopnosti ČR prakticky nemá smysl. Ing. Stanislav Kaucký byl analytikem odboru komunikačních strategií a služeb Armády ČR, nyní působí jako redaktor nezávislého vojensko odborného měsíčníku ATM - Armády, technika, militaria Od myšlenky k realizaci projektů GBI a GMD Abychom pochopili smysl současného úsilí Spojených států vybudovat protiraketovou základnu v Evropě, musíme se vrátit o více než 20 let zpět. Americká armáda se od počátku 80. let zabývala možnostmi, jak za letu zachytit a zničit mezikontinentální raketu. V souvislosti s tím od roku 1984 prosazovala vývoj a posléze uskutečnila počáteční experimenty směřující k obrannému systému proti balistickým raketám s využitím pozemní tzv. antirakety dlouhého dosahu, který dovedla až k úspěšným demonstračním a ověřovacím zkouškám. Na ty pak v roce 1990 navázal vývojový program HEDI (High Endoatmospheric Defense Interceptor), který byl zaměřen zejména na infračervenou soustavu, schopnou pracovat při vysokých rychlostech v horních vrstvách atmosféry, a na zkoumání různých nepříznivých vlivů, které na ni mohou působit v důsledku nadměrného zahřívání během prostupu atmosférou. Tyto vlivy byly výrazně menší, než se původně předpokládalo, a tak se v roce 1991 uskutečnil první úspěšný demonstrační test systému k ničení objektů před opětovným vstupem do atmosféry (v tzv. sestupné fázi letu) ERIS (Exoatmospheric Re-entry vehicle Interception System). K zásahu cíle došlo ve výšce 270 km a ve vzdálenosti 925 km od místa odpálení. Při druhém testu, který se uskutečnil v roce 1993, systém ERIS sice cíl minul asi o 6 metrů, ale prakticky potvrdil, že myšlenka je proveditelná. Program s názvem GBI (Ground Based Interceptor), tzn. stejným názvem, pod kterým jej známe teď, byl oficiálně zahájen v roce 1992, avšak již další rok byl zastaven. Samostatný vývojový program prostředku ničení mimo atmosféru EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) byl však i po zastavení projektu GBI nadále financován s cílem vyvinout odpovídající technologie, které by umožnily jeho praktické použití k ničení přilétajících bojových hlavic. V roce 1995 byl projekt znovu obnoven. Původně bylo zamýšleno, že tento obranný systém proti balistickým raketám bude zajišťovat obranu celého území Spojených států z několika základen, umístěných podél celého pobřeží. Návrh počítal s antiraketami s dosahem jen okolo 2000 km. V tu dobu již ale platila smlouva ABM o systémech protiraketové obrany mezi USA a Ruskem z roku 1972, která omezovala počet základen pouze na jednu a počet antiraket na 100. Proto byl v roce 1995 zvýšen požadavek na dosah antiraket GBI na 2500 km tak, aby mohla být využívána jediná základna. V letech se uskutečnily testy prostředků EKV dvou odlišných konstrukčních provedení firem Rockwell (nyní Boeing) a Hughes (nyní Raytheon) a v listopadu 1998 byl vybrán návrh firmy Raytheon. Firma Boeing byla v dubnu 1998 v rámci programu americké národní protiraketové obrany (NMD - US National Missile Defense) pověřena rolí vedoucího systémového integrátora a zahájila práce na zajištění slučitelnosti antirakety GBI se senzory a systémem velení a řízení. Reálné letové testy byly zahájeny s raketou GBI, vybavenou motory na tuhé pohonné hmoty druhého a třetího stupně rakety LGM-30F Minuteman II GBI. Ale pro konečnou operační verzi

10 antirakety byly v roce 1998 nakonec vybrány komerční verze motorů. Na atolu Kwajalein v jižní části Tichého oceánu byl v roce 1998 postaven prototyp pozemního radaru GBR-P (Ground Based Radar-Prototype), který byl využíván k testovacím střeleckým zkouškám proti různým typům raket pro rozlišení a rozpoznání pravých bojových hlavic od klamných a od úlomků po zásahu. Ve skutečnosti se jedná o radar postavený na bázi mobilního radaru, který je součástí vyvíjeného protiraketového systému pro velké výšky THAAD. GBR-P s maximálním dosahem 5000 km byl vybaven plošnou fázovanou anténou o ploše 104 m2 s vysílacími/přijímacími mikrovlnnými moduly. Konečná verze s názvem XBR kmitočtového pásma X (viz ATM č. 9/2006) má být nejen větší, ale i mnohem výkonnější. Radar má být využíván k rozlišování cílů a měření parametrů dráhy jejich letu v rámci systému pro obnovu dat navedení antirakety během letu IFTU (In-Flight Target Updates) a prostředku EKV TOM (Threat Object Map) a vyhodnocení úspěšnosti zásahu. Struktura a senzory GMD V roce 2001 byl název programu GBI změněn na výstižnější GMD (Ground-based Mid-course Defense část pozemních prostředků pro obranu ve střední fázi letu). V prosinci 2001 Spojené státy poprvé přišly s myšlenkou odstoupit od smlouvy ABM. Tento krok znamenal přepracování struktury a provedení několika zásadních změn v programu. Pro další vývoj a zkoušky byl uzavřen kontrakt na dodávky dvou alternativních třístupňových raket s různými typy komerčních motorů, vyvíjených týmy vedenými firmami Orbital Sciences a Lockheed Martin. Program GMD se záhy stal základním stavebním kamenem protiraketového systému BMDS (Ballistic Missile Defense System). Ten zahrnoval družicový systém včasné výstrahy DSP (Defense Support Program), jehož družice poskytují stereoobrazy ze dvou a více infračervených teleskopů. Působí na geosynchronních oběžných dráhách a poskytují včasné varování o odpálení (startu) balistické rakety. Družice DSP budou postupně nahrazeny družicovým systémem SBIRS (Space-Based IR Satellites) se čtyřmi družicemi na geosynchronních a dvěma dalšími na vysokých eliptických oběžných dráhách. Cizí rakety a bojové hlavice mají být též sledovány UHF radary včasné výstrahy - zdokonaleným AN/FPS-115 Pave Paws na vojenské letecké základně v Beale (Kalifornie) v součinnosti se zdokonalenými radary BMEWS ve Fylingdales (Velká Británie) a Thule (Grónsko). Zdokonaleny byly i radary Cobra Dane kmitočtového pásma L na letecké základně Eareckson na ostrově Shemya (Aleutské ostrovy) a SBX radar na Vandenbergově letecké základně v Kalifornii. Postavena byla též námořní verze SBX, instalovaná na plovoucí plošině a umístěna v Adaku na Aljašce. Radary XBR a SBX zabezpečují velmi přesné sledování raket a malorozměrných objektů nad atmosférou ve střední fázi letu a poskytují přesná data navedení antiraketě a prostředku EKV. Jednotlivé senzory jsou vzájemně propojeny světlovodným kabelem v informační a datové síti systému velení a řízení GFC/C (GMD Fire Control and Communications), který má spojovací uzly ve Fort Greely na Aljašce a v Cheyenne Mountain v Coloradu. Jen pro představu jedná se mimo jiné o kilometrů optických kabelů. Data IFTU a TOM z radarů mají být předávána datovým terminálům IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal) jednotlivým antiraketám během letu v celé fázi navedení v závislosti na pokynech operátorů systému velení a řízení GFC/C. Všechny antirakety GBI budou umístěny v podzemních železobetonových odpalovacích zařízeních (silech) - 40 sil ve Fort Greely na Aljašce a 20 sil na Vandenbergově vojenské letecké základně v Kalifornii. Plánovaná zdokonalení jsou soustředěna zejména na využití miniaturních prostředků ničení mimo atmosféru MKV (Miniature Kill Vehicle), které mají být neseny prostředkem EKV a mají ničit početné skupiny skutečných a klamných bojových hlavic. Každá antiraketa by mohla vynést do kosmu 20 až 30 těchto miniaturních prostředků ničení MKV. Každý z nich by měl mít hmotnost okolo 4 až 6 kg a měl by být vybaven vlastním infračerveným senzorem a v konečné fázi navedení využívat datalink pro přenos dat z antirakety GBI,

11 resp. z pozemního radaru SBX. Smyslem je docílit vyšší pravděpodobnosti zničení vícenásobných bojových hlavic jednou antiraketou. O konečném definitivním složení systému zatím nebylo rozhodnuto, ale plány naznačují, že do roku 2008 by mohlo být postaveno celkem 70 antiraket. Ve stejném období mají být dovršeny vývojové letové zkoušky. Počáteční operační schopnosti systému bylo dosaženo v září 2004 s 8 antiraketami v silech ve Fort Greely a 2 na Vandenbergově vojenské letecké základně v prosinci Základna ve Fort Greely měla mít podle plánu do prosince antiraket GBl a ve Vandenbergu měly být 4. Nyní se uvažuje o třetí evropské základně s 10 antiraketami GBI a jednom radaru pro zabezpečení jejich navedení. Hlavním dodavatelem je americká firma Boeing Integrated Defense Systems (Seal Beach, Kalifornie), hlavním systémovým integrátorem firma Raytheon Air and Missile Defense Systems (Bedford, Massachusetts - radary GBR-P a SBX), dodavatelem motorů je firma Orbital Sciences (Dulles, Virginia). Firma Northrop Grumman je zodpovědná za návrh, vývoj a použití klíčových prvků systému GMD systému řízení palby GFC (GMD Fire Control), datových terminálů k přenosu dat antiraketám během navedení IDT (In-flight Interceptor Communications System Data Terminal), prostředků komunikační sítě CNE (Communications Network Equipment), sítě systému správy NSM (Network System Manager) a zařízení pro řízení odpálení CLE (Command Launch Equipment) včetně softwaru. Balistická raketa útočí - kde a jak zničit její bojovou hlavici? Jestliže se zabýváme obranou před balistickými raketami, bude vhodné si připomenout, jak se taková raketa a její bojové hlavice po celou fázi letu chovají, abychom lépe pochopili způsob jejich zneškodnění obranným protiraketovým systémem. Balistické rakety krátkého a středního dosahu dnes má řada států. Ale mezikontinentálními balistickými raketami, schopnými dopravit bojové hlavice přes polovinu Země (proces trvá přibližně 20 až 30 minut), disponují jen některé bohaté a technologicky vyspělé státy. Několikastupňovou raketu si lze zjednodušeně představit jako válec o délce 20 až 30 metrů. Současně ale jde o poměrně drahou a hlavně technicky nesmírně komplikovanou záležitost s velmi složitým a přesným naváděním. I když je teorie jasná, konstrukce rakety je velmi obtížná. A právě z takových raket mají USA obavy. V protiraketové obraně by bylo nejlepší raketu zničit buď přímo při startu nebo krátce po něm, kdy raketa velmi zrychluje (do 4-5 minut po odpálení). K tomu však USA zatím nemají odpovídající zbraňové systémy, ty jsou nyní vyvíjeny (např. letounový laser YAL-1). Mezikontinentální rakety se mohou pohybovat rychlostí i přes km/h. Antiraketa GBI může v konečné fázi letu dosahovat rychlosti i přes km/h. Často je proces přirovnáván ke střelbě projektilu proti projektilu, ale tyto rychlosti jsou v porovnání s rychlostí rakety a antirakety ve skutečnosti asi 7krát nižší. Systém GMD má zničit raketu nebo její bojovou hlavici(e) ve střední fázi letu (trvá minut), tzn. ve velké výšce nad Zemí ( km), tedy nad atmosférou, ve vakuu, kde se pohybuje setrvačností, protože její motor vyhořel, nebo má zničit bojovou hlavici, která dopadá k zemi vlivem přitažlivosti, kdy se vrací zpět do atmosféry, intenzivně zpomaluje a míří na určený pozemní cíl. Pro počáteční fázi nelze antirakety použít tato fáze je velmi krátká k tomu, aby mohly být změřeny a vypočteny parametry budoucí dráhy, odpálení se odehrává daleko a na cizím území. Po dohoření posledního stupně rakety se bojová hlavice oddělí a její rychlost je nejvyšší (několik km/s) a setrvačností pokračuje v letu vysoko nad atmosférou, postupně zpomaluje, dosáhne vrcholu své dráhy, poté zahajuje sestup, zrychluje a proniká do atmosféry. Nejvhodnějším místem pro střet prostředku EKV, vyneseného antiraketou, a bojovou hlavicí (raketa už není) je právě v části dráhy od vrcholu až po dosažení výšky asi 130 km nad Zemí. Bojová hlavice je stále ještě daleko od cíle a obvykle se pohybuje pasivně (kromě nejmodernějších manévrujících typů, např. ruského Topolu). Přesným XBR (SBX) radarem lze měřit parametry dráhy a předpovídat budoucí polohu hlavice s vynikající přesností pro navedeni antirakety do přibližně vstřícného kursu. Z toho vyplývá, že tzv. časově prostorové okno, ve kterém je bojová hlavice zasažitelná, je poměrně krátké a malé. V tomto okně musí být bojová hlavice zjištěna, změřena, musí být učiněno velitelské rozhodnutí o zničení, aktivovány antirakety a systémy zajištění navedení včetně přenosu dat, vydány povely a antirakety odpáleny. Cizí raketu neničí antiraketa, ale prostředek EKV. Antiraketa musí z nulové rychlosti dosáhnout rychlosti 3-7 km/s, dopravit a vypustit prostředek EKV co nejblíže k cíli (jemné navedení provádí již sám prostředek EKV s využitím vlastních senzorů). To vše se musí zvládnout během několika minut. Proto je každý kilometr, o který může být základna blíže k předpokládané dráze rakety, dobrý. Jakmile bojová hlavice vstoupí do horních vrstev atmosféry (ve vzdálenosti několik stovek až tisíc km od základny s antiraketami), antiraketa GBI je proti ní nepoužitelná. To je jeden z důvodů, proč Američané usilují o to mít jakousi předsunutou základnu s antiraketami a radarem v Evropě. Pro antirakety je nutno vybudovat sila, do kterých se instalují antirakety podobné Minutemanu a nechají se v silech číhat na svou šanci. Zjednodušeně lze říci, že taková antiraketa se od balistické rakety odlišuje jen naváděcím systémem a druhem bojové hlavice. Jak taková antiraketa vypadá

12 Počáteční testovací zkoušky byly provedeny s třístupňovými nosnými raketami o celkové délce 17,5 m, průměrem těla prvního stupně 1,01 m, druhého stupně 0,8 m, třetího stupně 0,7 m a celkové startovací hmotnosti kg. První stupeň s motorem rakety Minuteman 2 SR-19AJ-1 měl délku 13 m a hmotnost kg. Druhý a třetí stupeň s motorem M57A-1 z rakety Minuteman 2, měl každý délku 1,5 m a hmotnost 700 kg. Startovací motor pro antiraketu GBI firmy Lockheed Martin je známý pod označením LM-BV plus. První stupeň používá motor na tuhé pohonné hmoty GEM-40VN firmy ATK-Thiokol, který byl původně vyvinut pro nosnou raketu Delta 2 k vynášení družic. Tento motor o hmotnosti kg obsahuje kg pohonných hmot, je vybaven výkyvnými tryskami s řízeným vektorem tahu a hoří po dobu 63 sekund. První stupeň má řídicí systém na tuhé pohonné hmoty pro velké výšky, který vyvinula firma Aerojet. Druhý a třetí stupeň využívají motory ATK-Thiokol Orbus 1A. Oba tyto motory o hmotnosti 470 kg obsahují 417 kg tuhých pohonných hmot, jsou rovněž opatřeny pohyblivými tryskami s řízeným vektorem tahu a každý hoří 40 sekund. Plášť motoru je vyroben z grafitových epoxydových vláken. Motor LM- 8V plus o délce 16,26 m má průměr prvního stupně 1,02 m, druhého a třetího stupně 0,7 m a startovací hmotnost kg. Motor verze LM-BV plus umožňuje dosáhnout antiraketě rychlosti až 7 km/s a dosahu až 4000 km. Raketa Taurus Lite je též známá pod názvem OBV (Orbital Boost Vehicle). Třístupňová raketa OBV je postavena na bázi osvědčených typů nosných raket Pegasus, Taurus a Minotaur. První stupeň o délce 10,1 m, a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XLG o hmotnosti kg, obsahuje kg tuhých pohonných hmot a hoří po dobu 69 sekund. Druhý stupeň o délce 1,9 m a průměru 1,28 m využívá motor Orion-50S-XL o hmotnosti 3010 kg, přičemž 2720 kg představují tuhé pohonné hmoty a hoří 45 sekund. Třetí stupeň využívá motor Orion 38 o hmotnosti 875 kg (770 kg tuhých pohonných hmot). Je dlouhý 1,31 m, má průměr 0,97 m a hoří 68 sekund. Mezi třemi stupni jsou dva oddělovací mezistupně a vlastní prostředek ničení mimo atmosféru (EKV) s kovovým pouzdrem a krytem instalovaným v přídi třetího stupně. Antiraketa typu OBV o celkové délce 18,61 m a průměru 1,28 m má celkovou startovací hmotnost kg. Startovací motor hoří asi 145 sekund, než je vypuštěno ochranné pouzdro s prostředkem EKV. Antiraketa GBI přitom může dosáhnout maximální rychlosti až 8,3 km/s. Její minimální dosah je 1000 km a maximální dosah okolo 5000 km. Základní TTD antirakety Taurus Lite (OBV): Celková délka 16,61 m Průměr těla 1,28 m Startovací hmotnost kg Bojová hlavice 64 kg (EKV) Naváděcí soustava inerciální s obnovou dat/ič/vizuální Hnací motor třístupňový na tuhé pohonné hmoty Maximální dosah 5000 km GBI (LM-BV): Celková délka 16,26 m Průměr těla 1,02 m (1stupeň) 0,7 m (2. a 3. stupeň) Startovací hmotnost kg Bojová hlavice 64 kg (EKV) Naváděcí soustava inerciální s obnovou dat/ič/vizuální Hnací motor třístupňový na tuhé pohonné hmoty Maximální dosah 4000 km Radar

13 klamné hlavice Kmitočtové pásmo 8 až 10 GHz (pásmo X) Maximální dosah 5000 km Prostředek EKV: provedení a funkce Prostředek EKV o délce 1,39 m, průměru 0,61 m má v době vypuštění hmotnost 64 kg (včetně ochranného krytu a oddělovacího mechanismu je celková hmotnost 120 kg). Po oddělení od třetího stupně antirakety EKV stabilizuje svůj inerciální navigační systém a naváděcí soustavu podle hvězd s využitím dvou optických soustav a okamžitě poté přijímá povelová data navedení z přesného pozemního XBR radaru. K přenosu těchto dat je využíván komunikační systém IFICS (In-Flight Interceptor Communication System). Prostředek EKV má infračervenou naváděcí soustavu osazenou dvoupásmovým CMT velkoplošným zobrazovacím detektorem s 256 x 256 prvky v infračervené oblasti středních vlnových délek a optickou televizní naváděcí soustavu. Infračervený detektor je vybaven kryogenní plynovou chladicí soustavou na bázi kryptonu. V přední části před naváděcími soustavami je instalován teleskop. Cíl - nepřátelská balistická raketa, resp. bojové hlavice -, je touto kombinovanou naváděcí soustavou zachycen ze vzdálenosti 600 až 800 km. Prostředek EKV, který je vybaven vlastním řídicím systémem, se k cíli přibližuje rychlostí asi 7 km/s a před kontaktem s ním po dobu asi 5 sekund provádí velmi rychlé manévry tak, aby se dostal do cesty přilétající bojové hlavici. K jemnému řízení využívá malé tryskové motorky na tekuté pohonné hmoty. V konečné fázi navedení velmi krátce před kontaktem (zásahem) přesný pozemní radar XBR předá prostředku EKV prostřednictvím systému TOM (Target Object Map) informaci o tom, která ze skupiny bojových hlavic je ta pravá, a vyloučí úlomky a klamné hlavice. EKV nemá žádnou bojovou hlavici, spoléhá se jen na svou kinetickou energii, kterou využije doslova k rozmlácení cíle na kusy. Hmotnost prostředku EKV v době střetu je přibližně 50 kg. Kompletní antiraketa je do prostoru přepravována a do sila instalována ve speciálním ochranném kontejneru, přičemž horký start je prováděn přímo z tohoto kontejneru. Zařízení pro vlastní řízení odpálení antirakety je umístěno v přilehlé pohotovostní a řídicí budově přímo v objektu protiraketové základny a obsahuje technické prostředky pro přenos dat antiraketě GBI, plánování střelby, řízení a ovládání odpálení, testování, údržby a ošetřování. Testy: úspěchy a neúspěchy V rámci předchozího programu NMD byly naplánovány série integrovaných letových testů (IFT - Integrated Flight Test) s cílem postupně předvádět rostoucí provozní schopnosti systému. Návrhem a stavbou cvičných cílů napodobenin klamných cílů - byla pověřena firma Sandia National Labs. IFT-1 (17. ledna 1997) se podle plánu neuskutečnil, když raketa PLV nesoucí prostředek EKV, odpálená z raketového polygonu v Kwajalein, selhala a vypuštění prostředku EKV bylo povelem ze země přerušeno. Simulovaná balistická raketa, odpálená ze základny Vandenberg, nesoucí cílový objekt pro test senzoru, pracovala sice bezchybně, ale k zásahu samozřejmě nedošlo. Test skončil neúspěchem. IFT-1A (7. července 1997) měl zopakovat cíl prvního testu, kdy byla ověřována schopnost senzoru alternativního prostředku EKV firmy Boeing rozpoznat a sledovat objekty v kosmu. Použito bylo 8 hlavic tři kónické bojové hlavice a tři klamné (koule o průměru 2,2 m s vyšším tepelným kontrastem než hlavice). O pozitivním výsledku se dodnes odborníci přou. IFT-2 (15. ledna 1998) byl opět zaměřen na schopnost senzoru prostředku EKV rozpoznat a sledovat objekty v kosmu novým senzorem firmy Raytheon. Výsledek testu se dodnes tají, ale údajně proto, že skončil též neúspěchem. IFT-3 (2. října 1999) byl na rozdíl od předchozích testů veden jen s jediným jednoduchým klamným cílem. Úspěšně demonstroval technologii kontaktního zásahu bojové hlavice ("hit to kill technology"). I přestože selhal systém stabilizace podle hvězd, inerciální zařízení rakety správně zorientovalo prostředek EKV (firmy Boeing), který vyhledal a zničil cílovou bojovou hlavici. IFT-4 (18. ledna 2000) byl prvním testem vůbec, který v sobě zahrnoval i další prvky systému NMD. Jen několik sekund před kontaktem však pro závadu chladicího systému naváděcí soustavy funkce prostředku EKV vysadily a k zásahu nedošlo. IFT-5 (7. července 2000) představoval první integrovaný systémový test, který ověřoval funkčnost všech prvků systému NMD v počáteční schopnosti s výjimkou hnacího motoru rakety. Test selhal v okamžiku oddělování prostředku EKV od použitého náhradního motoru. Současně selhal i klamný kulový cíl. IFT-6 (14. července 2001) byl poprvé veden s využitím prototypu přesného XBR radaru s cílem zopakovat předchozí test. Radar však poskytoval nadměrný objem dat, kterými byl prostředek EKV zahlcen. K navedení byly použity záložní senzory a cíl byl úspěšně zasažen ve výšce 225 km a vzdálenosti 700 km. IFT-7 (3. prosince 2001) měl ověřit funkčnost systémové integrace. Imitovanou raketou byl upravený Minuteman, který nesl jednu cílovou bojovou a jednu klamnou hlavici. Věrohodnost testu byla následně

14 zpochybněna tím, že specialisté testu dostali předem parametry dráhy letu rakety a že v hlavici byl instalován rádiový maják - transpondér, který neustále vysílal data své polohy. Test skončil úspěšným zásahem opět ve výšce 225 km a vzdálenosti 700 km. IFT-8 (15. března 2002) při testu byly použity jedna cvičná bojová hlavice a tři klamné cíle dva malé a jeden velký balon pro ztížení zaměření polohy senzorem. Test opět údajně nebyl reálný, protože stejně jako předtím využíval dat z transpondéru na cvičné hlavici, cíle měly výrazně odlišnou tepelnou charakteristiku a senzor je snadno rozpoznal. Test skončil úspěšným zásahem ve výšce 175 km. IFT-9 (14. října 2002) probíhal s použitím radaru SPY-1 námořního (lodního) systému Aegis, který sledoval letící raketu a přesná data předával středisku velení a řízení systému. Současně využíval dat z transpondéru na cvičné hlavici. Cíl byl zasažen a zničen. IFT-10 (11. prosince 2002) byl prvním nočním testem. Do testu byly zapojeny rovněž radar vyvíjeného systému THAAD a letounový laser, které sledovaly cvičnou raketu od startu v počáteční fázi letu. Test skončil neúspěchem potom, co se pro závadu mechanismu vůbec neoddělil prostředek EKV od upravené nosné mezikontinetální rakety Minuteman. IFT-11 (plánovaný na leden 2003) - zrušen Agenturou protiraketové obrany z důvodů soustředění pozornosti na nový typ antirakety. IFT-12 - zrušen IFT-13 - zrušen IFT-14 (13. února 2005) test skončil totálním neúspěchem, protože antiraketa s prostředkem EKV firmy Raytheon pro závadu motoru vůbec neopustila své silo. IFT-15 (původně plánován na zimu 2004, opožděn) zrušen. Zamýšlen byl start cílové rakety z Kodiaku a odpálení antirakety z Kwajaleinu. IFT-16 (22. července 2006) - antiraketa úspěšně zasáhla cíl, který vypustila balistická raketa středního dosahu, odpálená z Havaje. Test přímo souvisel s testovacími zkouškami šesti raket krátkého až středního a jedné rakety dlouhého dosahu, které na počátku července provedla Severní Korea. IFT-17 (2. září 2006) - start cílové rakety z Kodiaku a odpálení antirakety z Kwajaleinu. První test střelby na pohyblivý cvičný cíl od doby, kdy byla aktivována pozemní část systému protiraketové obrany USA. Test byl úspěšný. IFT-18 až IFT-30 podle plánu Agentury protiraketové obrany mají být v období do roku 2009 provedeny průměrně 3 testovací zkoušky ročně Poznámka: průběžně se uskutečnily dílčí testovací zkoušky dílčích prvků antirakety Taurus Lite (OBV) a LM-BV a rovněž senzorů protiraketového systému Poslední testy Americká Agentura protiraketové obrany oznámila, že dne 2. září 2006 uskutečnila plánovanou testovací střeleckou zkoušku systému. Ta měla být původně provedena 31. srpna, ale pro špatné počasí byla odložena. Klíčovou roli v ničení cílové balistické rakety v tomto úspěšném testu systému GMD sehrála firma Raytheon. Její prostředek ničení EKV zachytil cíl v kosmickém prostoru nad Tichým oceánem, který byl zhruba 15 minut sledován zdokonaleným radarem včasné výstrahy UEWR (Upgraded Early Warning Radar) rovněž firmy Raytheon, jenž je provozován na vojenské letecké základně v Beale. V průběhu testu zpracovával a předával data navedení středisku velení a řízení systému GMD. Při testu byla poprvé použita antiraketa GBI operačního provedení, která byla poprvé odpálena ze své operační protiraketové základny GMD ve Vandenbergu (Kalifornie). Raketa dlouhého dosahu simulující cvičný cíl byla odpálena z Kodiaku na Aljašce. Hlavním cílem testu byl především sběr údajů o celkovém chování systému, schopnost pozemní a kosmické části systému rozpoznávat bojové hlavice od nosné rakety a klamných cílů a ověřování správné funkce technologie kosmických senzorů. Poté, co se prostředek EKV zorientoval v prostoru podle hvězd, přijímal aktualizovaná cílová data. Cíl sledoval svou zdokonalenou infračervenou naváděcí soustavou a úspěšně vybral cíl a manévrováním se dostal do vstřícného kurzu pro kontaktní zásah. Plánovaný test přišel Spojené státy zhruba na 85 milionů dolarů (téměř 1,9 miliardy korun). Další test, který je naplánován na konec letošního roku nebo počátek roku 2007, má být zaměřen na schopnost reálného zásahu cvičného cíle. Při předchozím testu dne 22. července antiraketa úspěšně zasáhla cíl, který vypustila balistická raketa středního dosahu, odpálená z Havaje. Tento poslední test přímo souvisel s testovacími zkouškami šesti raket krátkého až středního a jedné rakety dlouhého dosahu, které na počátku července provedla Severní Korea. Triky a pověry Spojené státy bez ohledu na neustále předkládané argumenty odborníků mnoha zemí o pochybné účinnosti budovaného systému protiraketové obrany, doposud vynaložily na jeho realizaci neuvěřitelných 91 miliardu dolarů a v příštích 6 letech to má být dalších 58 miliard dolarů. A přitom stále chybí důkaz toho, že bude schopen

15 odolávat předpokládané hrozbě. Hlavní organizátoři projektu v součinnosti s klíčovými zpravodajskými organizacemi a konzervativními vědátory šíří propagandu s cílem barvit možnosti systému a dosažené výsledky testovacích zkoušek narůžovo. Zdrojem informací o systému nejsou však jen internetové stránky vlády Spojených států či Velvyslanectví Spojených států amerických v ČR, ale také kritické autoritativní zdroje, jako jsou např. Federation of American Scientists, Union of Concerned Scientists a některé přední americké univerzity. Kritici amerického protiraketového systému vědci v různých oborech (jak uvádí např. Scientists' Letter on Missile Defense z , podepsaný 22 předními vědci v oboru) naopak tvrdí, že veřejnost je klamána, protože podmínky zkušebních střeleckých testů jsou záměrně připravovány tak, aby dopadly úspěšně, a své tvrzení dokládají konkrétními fakty. Poukazují například na to, že střelba většiny testů byla vedena na minimální vzdálenosti do 700 km a výšky okolo 235 km, přitom reálné výšky a vzdálenosti mají být podstatně větší. Balón cvičný cíl napodobující bojovou hlavici - byl před vypuštěním vyhříván, aby byl pro infračervený senzor prostředku EKV více tepelně kontrastní a tedy snáze detekovatelný. Během testů byly na cvičných cílech používány přijímače GPS spolu s rádiovými transpondéry, které vysílaly údaje své vlastní polohy, jež sloužily jako rádiový naváděcí maják a byly využívány pro navedení antiraket. Reálné bojové hlavice však neponesou žádné prostředky, které by vykřikovaly: tady jsem a chyť mě. Proč taky? Antirakety pro účely testů dosahují maximální rychlosti 2,2 km/s, zatímco plánovaná rychlost operačních antiraket má být vyšší než 8 km/s. Tato zvýšená rychlost antirakety zkrátí čas, po který senzor prostředku EKV musí rozlišit mezi pravou bojovou hlavicí a hlavicemi klamnými a který má na provedení odpovídajícího manévru pro zajištění kontaktního zásahu, asi na polovinu. Největším nepřítelem vestavěné elektroniky a senzorů jsou obrovská přetížení v době, než antiraketa dosáhne maximální rychlosti. Předpokládá se, že třístupňová raketa udeří do bojové hlavice zhruba 10krát větší silou než dvoustupňová raketa, která je využívána při testech. Raketoví experti jsou navíc stoprocentně přesvědčeni o tom, že i ty nejprimitivnější cizí rakety ponesou nejen pravé bojové hlavice, ale i různá přídavná zařízení, jež mají jediný cíl oklamat počítačem řízené senzory, které jsou součástí prostředku EKV. V reálném raketovém úderu lze předpokládat, že přilétající rakety budou využívat víceúčelové klamné cíle odlišného profilu a rozměrů pro oklamání prostředku EKV, případně jeho vábení na sebe. Všechny poznatky dokazují, že technologie i těch nejjednodušších klamných hlavic jsou tak dokonalé, že daleko předčí i komplexy špičkových pokročilých technologií k jejich detekci a rozpoznávání. To znamená, že je velmi nesnadné až téměř nemožné rozlišit skutečné bojové hlavice od klamných. Velké diskuse se vedou o účinnosti systému. Zatímco se oficiálně uvádí, že se pohybuje okolo 90 %, odpůrci tvrdí, že tento údaj je stejně jako podmínky testů zfalšovaný. Specialisté tvrdí, že při reálném raketovém úderu by úspěšnost zničení nepřátelských bojových hlavic dosahovala stěží 10 %. Většina z nás bude zřejmě souhlasit s tím, že 10 % úspěšnost nelze v žádném případě považovat za vlastnost spolehlivého systému při zajištění obrany před mezikontinentálními balistickými raketami. Testy byly velmi neobjektivní - sestřelovaná bojová hlavice musela pomocí GPS předávat své souřadnice, tvary bojové i klamné hlavice byly značně rozdílné (malý kužel/velká koule). Ve skutečnosti samozřejmě hlavice nebude o své pozici vysílat žádné údaje a klamné hlavice nebudou od té bojové snadno rozlišitelné. Odborníci pak odhadují, že pravděpodobnost zásahu se v reálné situaci bude pohybovat v rozmezí pouhých 5-10 %! K likvidaci jediné hlavice (jeden nosič však může nést např. 6 hlavic) tak v průměru bude zapotřebí antiraket. Ruští experti tvrdí, že tak drahý zbraňový systém, který je schopen zničit jen dvě až tři rakety, je prakticky k ničemu. Realita či zbožná přání? Letos v srpnu tým českých specialistů shlédl ve Spojených státech počítačovou simulaci funkce protiraketového systému. Po návratu byla některými účastníky vychvalována názornost této prezentace při zničení nepřátelské rakety směřující na Českou republiku. Před nedávnem se podobné prezentace zúčastnili přední zahraniční novináři, kterým se ale zas tak moc nezamlouvala. Agentuře protiraketové obrany vytýkali, že její software k simulaci funkce protiraketového systému je zejména v tomto stádiu vývoje jen zavádějícím cvičením. MDA na základě údajů této simulace dospěla k naprosto nereálné vysoké hodnotě pravděpodobnosti zásahu bojové hlavice antiraketou. Přesvědčivě tvrdí, že zvýšený počet antiraket může znamenat podstatně vyšší účinnost systému a významný rozdíl v celkovém výsledku raketového úderu. Někteří vědci ale říkají, že mnohem realističtější domněnkou je nižší pravděpodobnost úspěšnosti antiraket a zvýšený počet antiraket nepřináší zásadní změnu k lepšímu. MDA též tvrdí, že počítačová simulace může přesně předpovědět spolehlivost systému při reálné obraně před raketami s tím, že může demonstrovat jeho schopnost velmi přesně modelovat trajektorii rakety, kterou USA použily při letových testech. Tento argument je ale rovněž zavádějící. K tomu jsou data z dosavadních zkoušek nedostačující, protože úplný model vyžaduje rovněž přesné charakteristiky nejen antirakety, ale i útočící rakety, včetně chování bojových hlavic. Bez vložených dat odlišných podmínek testů střelby na bojové hlavice různých druhů nemůže simulace správně probíhat. Takové testy se však zatím neuskutečnily a ani nejsou plánovány. Kritici proto dospěli k názoru, že současná bezesporu efektní simulace, je pouze hrou nepřesných dat. Například listy the New York Times a Washington Post se domnívají, že systém dosahuje vysoké pravděpodobnosti kontaktního zásahu 91 %. Jak ale dospěly k tak přesné hodnotě, když USA nemají v rukou žádný reálný základ pro stanovení této pravděpodobnosti? Doposud totiž neprovedly žádné testy střelby svého protiraketového systému pro střední fázi letu za skutečně reálných podmínek, včetně vedení klamných opatření a

16 elektronického boje. Jak MDA připouští, všechny dosavadní testy měly velmi významná omezení a znaky umělé situace. Například ve všech případech antiraketa i cílová raketa letěly po zhruba stejných trajektoriích nízkou rychlostí, přičemž obrana se spoléhala především na vzhled bojové hlavice. Simulace například řeší odpálení šesti antiraket, které zničily čtyři bojové hlavice. Ale i při odpálení 20 antiraket na tyto čtyři bojové hlavice je zde stále šance okolo 88 %, že aspoň jedna nebo více z nich obranou pronikne. Obráceně to znamená, že tu je jen 12% šance, že protiraketový systém zničí všechny 4 bojové hlavice. Při simulaci jsou však zničeny všechny. Našemu odbornému týmu se i tak simulace líbila, neshledal na ní žádné nesrovnalosti a po návratu do ČR byla i umně mediálně využita k působení na českou veřejnost. Konkrétní podmínky pro antirakety v Česku Antiraketa pochopitelně k takovým náročným manévrům potřebuje poměrně značný prostor. Na Aljašce jsou podmínky zcela jiné než v České republice. Manévry by se přirozeně neomezily jen na prostor nad našim územím, ale minimálně i na sousední země. V tom je největší problém reálného použití antiraket v evropském prostoru. Takovou situaci lze přirovnat k tomu, jako bychom chtěli hrát fotbal uvnitř autobusu plného cestujících. Jak si chcete kopnout a přitom nikoho nezranit? V tom má Aljaška podstatnou výhodu rozlehlé prostory prakticky bez civilizace. V našem případě by ke střetu docházelo pravděpodobně mimo ČR (zhruba někde nad Slovenskem, Maďarskem, až Rumunskem, Polskem, Běloruskem, možná nad Ukrajinou, či dokonce nad Ruskem). Pokud by ale raketa letěla v tak velké výšce a tak vysokou rychlostí, pak by směřovala nikoliv na nás, ale do prostoru za ČR. Hodně lidí je přesvědčeno, že antirakety by zajišťovaly obranu ČR, a proto výstavbu základny u nás podporují. Ale to je velký omyl. Jestliže by byla cílem rakety ČR, musela by už na dalekých přístupech (okolo 1000 km od nás) přejít do sestupné fáze (trvá asi 3-5 min) a v tom případě by nás antirakety neubránily technicky to není možné. Antiraketa by totiž nemohla vypustit prostředek EKV ten, pokud by vzápětí neshořel, by v atmosféře nefungoval (řídicí motory by byly neúčinné, senzory oslepené). K obraně ČR by musely být na našem území rozvinuty další systémy pro konečnou fázi letu (soudobým zástupcem je Patriot PAC-3, vyvíjen je systém THAAD). Je tu však jeden závažný problém tyto systémy jsou sice efektivní při ničení raket krátkého a středního dosahu, ale neúčinné proti mezikontinentálním raketám. Z uvedených faktů vyplývá, že obranu ČR základna s antiraketami GBI není schopná nezajistit, ale naopak v případě reálného konfliktu by se stala cílem prvního raketového úderu. Tvrdým oříškem jsou pokročilé technologie balistických raket a jejich bojových hlavic. Jejich cílem je systém PRO ošálit a překonat. Jedná se např. o technologie (stealth neviditelný) pro ztížení nebo znemožnění detekce a sledování radarem, technologie klamných hlavic pro zmatení systému či mžikových manévrů k vyhnutí se střetu s prostředkem EKV. Dnes tyto technologie vlastní Rusko, které je již úspěšně otestovalo, chlubí se jimi rovněž Írán. Čína naopak chce zvyšovat počet raket až na čtyřnásobek a systém PRO jimi prostě zahltit. Musíme počítat s tím, že tyto technologie výrazně sníží účinnost protiraketového systému. Bude vůbec schopen tomu všemu čelit? To dnes není schopen nikdo odhadnout. Vždyť systém protiraketové obrany USA jako celek nebyl dosud vyzkoušen, řada prvků dosud není v plném provozu a nikdo přesně neví, zda vůbec bude fungovat tak, jak se očekává. Co říci závěrem? S naprostou jistotou lze tvrdit, že spolehlivý systém obrany proti mezikontinentálním raketám dosud neexistuje nikde na světě. Plně to platí i o systému, který nyní budují Spojené státy. Článek bude publikovat říjnové číslo ATM - Armády, technika, militaria. Číslo bude v prodeji od středy Zdroje a obrázky: Jane s Strategic Weapons Systems ISSUE , Scientists' Letter on Missile Defense (April 5, 2005), materiály firem Raytheon, Boeing BMDO, "Background Paper on Missile Defense System Test Bed Facility Construction, internet: bmdsidc.mda.mil, ww.spacewar.com, archive.salon.com, armed-services.senate.gov, Spadnou nám zbytky raket na hlavy? Stanislav Kaucký Vážné obavy a znepokojení u české veřejnosti vyvolávají možné následky zasažení balistických raket v blízkosti českých hranic nebo dokonce nad územím České republiky. Některá česká média ve snaze pozitivně informovat o systému protiraketové obrany vytrvale přesvědčují českou veřejnost, že po zásahu z jakékoliv bojové hlavice nezbude prakticky nic, protože se vše údajně vypaří s cílem přesvědčit nás všechny, že vlastně o nic nejde a není se čeho bát. Toto tvrzení lze považovat ze jeden z největších nesmyslů, které naši novináři z nejrůznějších důvodů vyplodili v domnění, že český lid to zbaští i s navijákem. Pravdou je, že tento fakt se v jisté době objevoval rovněž v informačních materiálech americké Agentury pro protiraketovou obranu (MDA) a Ameriku upřímně řešeno moc netrápil, protože bojové hlavice nepřátelských raket

17 by byly ničeny téměř vždy nad oceánem. Potom, co někteří koumáci v malé české zemi začali toto tvrzení zpochybňovat, reagoval člověk v oblasti protiraketové obrany nejpovolanější sám velký šéf MDA. Jeho slova byla pro některé šokující. Článek vyjde spolu s dalšími materály v dubnovém čísle ATM, které vyjde Redakce ATM připavuje spolu s Britskými listy publikaci rozsáhlý text - knihu s prozatím pracovním názvem "Mylná cesta od samého počátku - PRO a PROTI americké radarové základně v České republice", která by přehledným způsobem měla objasnit vojenskostrategické, zahraničněpolitické, právní a technologické otázky BMD, které by si měl klást každý občan, než vysloví své PRO nebo PROTI. Vypaří se, nevypaří? Ředitel americké Agentury pro protiraketovou obranu generál Henry Obering nedávno vyvrátil představy o tom, že po kontaktním zásahu antirakety s cizí bojovou hlavicí prostředkem EKV (Exoatmospheric Kill Vehicle) se v důsledků vysokého tlaku a teploty všechny zbytky obou objektů prostě vypaří. Své tvrzení opřel o výsledky reálných testů, které navíc okořenil teorií pravděpodobnosti. Testy podle Oberinga ukázaly, že zbytky (úlomky) po zásahu raket, které by mohly na Evropu dopadnout, nebudou větší než 20 centimetrů. Odborníci se domnívají, že by šlo o velmi malé částice na to, aby někoho na zemi vážně zranily. Může se nicméně jednat i o části z těžkých kovů. Podle Oberinga je pravděpodobnost, že by někdo z obyvatel v prostoru Evropy mohl být zraněn zbytky sestřelených bojových hlavic, prý velmi nízká. Nebezpečí, že by se to mohlo stát, se v případě jedné útočící rakety s jednoduchou bojovou hlavicí údajně pohybuje mezi 1: až 1: Riziko ale nelze naprosto vyloučit, v případě útoku většího počtu bojových hlavic se přirozeně pravděpodobnost zásahu osob zvyšuje. Kdyby ovšem na Evropu dopadla cizí balistická raketa, proti nimž má být systém zaměřen, následky by mohly být nesrovnatelně horší. Za jakých okolností k zásahu dojde a co se stane? Odpověď na otázku četnosti a hustoty zbytků po střetu antirakety s raketou není jednoznačná, ani jednoduchá. Hodně záleží na tom, jak je raketa velká, v jaké fázi letu dojde k zásahu a také na tom, jak přesně (do vrcholu, či do pláště) a pod jakým úhlem se povede bojovou hlavici zasáhnout. Může ji například jen poškodit a pak by jejích zbytků bylo více a byly by i větší. K přesnějšímu závěru lze dospět až po provedení reálného testu střelby protiraketového systému na reálný cíl. Ale ten se doposud neuskutečnil, takže zatím jsou to všechno jen a jen domněnky specialistů. Ve většině případů má ke střetu dojít nad zemskou atmosférou, tedy relativně vysoko nad Zemí. Každý z objektů (bojová hlavice i antiraketa) se před střetem pohybuje rychlostí kolem 7 km/s (více než km/h). Trosky vzniklé tak obrovským nárazem pokračují v letu, přičemž jejich směr a rychlost závisejí na úhlu srážky. Bojová hlavice se nárazem rozbije, zničí se i její tepelný štít, který ji chrání při prostupu atmosférou, podobně jako přistávací moduly astronautů. Bez této základní ochrany bojové hlavice tepelného štítu a v takové rychlosti objekty v atmosféře obyčejně shoří, zbudou z nich jen malé kousky, podobné malým meteoritům. Co vypovídají výsledky testů? Pokud dojde k přesnému kontaktnímu zásahu, zbytků bude míň, budou i menší a většina materiálu by prostě shořela. Z doposud uskutečněných střeleckých zkoušek vyplývá, že z malého prostředku ničení EKV, který nese antiraketa, po střetu nezůstane prakticky nic. Z velké útočící hlavice na zemský povrch dopadne podle výzkumů kolem 10 % úlomků. Zbytek shoří při pádu v atmosféře v důsledku vysoké rychlosti a tření. Kam zbylé úlomky spadnou? Trosky zničené rakety dopadnou údajně do míst, kam útok směřoval budou tedy z větší části pokračovat v letu přibližně tímto směrem a s největší pravděpodobností dopadnou před místo určeného cíle a většina z nich za místo střetu. Experti to vysvětlují obrovskou kinetickou energií velké útočící rakety (bojové hlavice). Simulace rozprášení těch 10 % trosek vypadají podobně, jako když se v atmosféře před lety po poškození pláště rozpadl a následně shořel americký raketoplán. Jeho zbytky se také nevypařily, ale byly rozesety na velkém prostoru území Spojených států a naštěstí nikoho nezasáhly. A jejich rozměry byly i větší než 20 cm. Zatímco trosky rakety směřující na USA mají dopadnout do vod oceánu, v případě Evropy by všechny dopadly do méně či více obydlených částí, ale vždy by to byl prostor Evropy. Tvrzení, že vše někam zmizí, je tedy vědomé klamání veřejnosti. Případ jaderné hlavice je složitější Lidé se ale nejvíc obávají jaderné bojové hlavice. Upřímně řečeno, její použití v případě mezikontinentální

18 balistické rakety je pravděpodobnější než použití klasické bojové hlavice. Na to, zda přitom dojde k jadernému výbuchu, mají vědci odlišné názory. Reálné testy střelby na jadernou hlavici jsou z pochopitelných důvodů neproveditelné a tak zbývají jen domněnky. Zatímco Američané jaderný výbuch striktně nevylučují, čeští specialisté naopak tvrdí, že je to absolutně vyloučeno. Důvodem rozporů je fakt, že klasický iniciační systém, který je využíván k vyvolání štěpné reakce za normálních podmínek, je při nárazu zničen dřív, než vůbec začne fungovat. Rusové zase tvrdí, že obavy jsou zcela oprávněné, neboť zničit jadernou hlavicí kinetickou energií bez následků v atmosféře či na zemském povrchu je prakticky nemožné. V laboratorních podmínkách nelze podobný stav navodit. Je dobré vzít v úvahu několik faktů. Předně jaderné bojové hlavice mají poměrně složitý systém zajištění a iniciace. Důvod je jasný zamezit tomu, aby je nemohl odpálit kdokoliv, kdo se k nim dostane. Třeba nějaký terorista, resp. teroristická skupina, která by se teoreticky mohla jaderných bojových hlavic zmocnit. Byly by jim prakticky k ničemu. Jaderné bojové hlavice mají též velmi dokonalé a důmyslné, několikanásobně jištěné systémy iniciace. Ty mají zabránit tomu, aby se k funkční jaderné hlavici nikdo nepovolaný nedostal a nemohl okopírovat její konstrukční provedení. Konstruktéři podobně jako u každé munice jadernou hlavici doplní maskovou pojistkou pro zajištění proti výbuchu nad vlastním územím. I když jaderné bojové hlavice nemají stejné provedení, některé prvky mají shodná řešení. Do takového zařízení není problém zabudovat přibližovací zapalovač různého principu činnosti, který uvede iniciační systém do činnosti v případě, že se prostředek EKV vypuštěný z antirakety přiblíží k bojové hlavici. Nemusí ani dojít ke kontaktnímu zásahu, ale jakmile se prostředek ničení EKV dostane dostatečně blízko k jaderné bojové hlavici, ta vybuchne. Ve své podstatě je většina takových přibližovacích nekontaktních zapalovačů pro jaderné bojové hlavice použitelná. Jestliže neznáme konkrétní provedení jaderné hlavice, nemá tedy smysl přít se o to, zda vybuchne, či ne. Kdyby však navzdory všem předpokladům jaderná hlavice těsně před nebo při střetu přece jen vybuchla, neměla by údajně způsobit závažnější škody. Ve vzduchoprázdnu nemůže vzniknout ani ničivá tlaková vlna. Rozptýlený radioaktivní materiál z výbuchu by postupně klesal do atmosféry, kde by se rozředil a rozptýlil na velké ploše. Stejně jako v případě rozbití klasické bojové hlavice by i v tomto případě na zem dopadly malé radioaktivní kousky. Celkově se tedy ukazuje, že ani zničení jaderné hlavice vysoko nad Zemí by lidské populaci nemělo způsobit vážnější problémy. Podobné by to bylo v případě chemické a biologické bojové hlavice. Ránu by ale v každém případě zcela určitě utržilo životní prostředí a šrámy by si léčilo určitě hodně dlouho. Nikdo dnes také nedokáže přesně odhadnout druhotné následky s tím spojené. Tvrdá realita nad našimi hlavami Propracované balistické rakety vyspělých jaderných zemí mohou nést i několik, dokonce i samostatně manévrujících bojových hlavic (MIRV). To znamená, že každá z nich zamíří vlastním směrem. Většina z nich může být klamných a k nerozeznání od skutečných. Všechny takové návnady v kosmu poletí stejně rychle jako skutečné hlavice a popletou i ty nejdokonalejší radary (XBR radar v Brdech by nebyl výjimkou). Po zásahu pak má XBR radar vyhodnotit četnost a velikost úlomků, ale zabránit částečnému spadu na zem nikdo a nic nedokáže. Opět by se nic nevypařilo. To je realita a tak ji je nutné brát. Zastavit hromadný raketový útok s použitím vícenásobných bojových hlavic nynější americký protiraketový systém nedokáže. Co se stane po zásahu jaderné bojové hlavice? Pokud by z různých důvodů přece jen došlo ke kontaktnímu zásahu jaderné bojové hlavice prostředkem ničení EKV, pak už určitě nevybuchne jako jaderná nálož, protože bude zničena iniciační trhavina. Ta je vždycky klasická a její účel je jasný spustí kumulativní nálože, které proti sobě vrhnou dvě podkritická množství, která spustí jadernou reakci v prostoru obaleném beryliem. To slouží jako zrcadlo, které vrací zpět do reakce neutrony. Rozhoření této prostorově omezené jaderné reakce trvá určitou dobu. Jestliže mezitím dojde ke kontaktnímu zásahu (střetu), jaderná reakce se nerozhoří a hlavní nálož nevybuchne. Není ale pravda, že v tom případě nebudou žádné následky. Problém je v tom, že jaderná roznětka je pochopitelně od počátku výroby radioaktivní a v každém případě zamoří okolí. Jak velké, to záleží na mnoha okolnostech, ale řádově se jedná minimálně o stovky kilometrů. Zpravidla jde o plutonium a obohacený uran. Ten je zatraceně pyroforický a určitě při tom nárazu shoří a pěkně se rozptýlí do atmosféry. Obecně platí, že vzdušné výbuchy zamořují nejrozsáhlejší oblasti. To, co zůstane ukryto v troskách, spadne na zem a cestou dolů to bude hořet, asi jako meteorit. Není dobré se dotýkat ani malých kousků spadlých na zem, budou určitě pěkně radioaktivní. Čím víc takových kousků rozptýlených na větší ploše, tím hůře. Toxicitu uranu považují odborníci za mnohem větší nebezpečí než jeho radioaktivní účinky. Některé sloučeniny uranu jsou poměrně dobře rozpustné, například dusičnany a karbonáty, které by běžně měly vznikat při korozních dějích v půdě a ve vodách. Údaje o nerozpustnosti sloučenin uranu mají obvykle za účel jeho nebezpečnost kamuflovat. První reakce u sousedů Podle informací, které se k nám dostávají, již Poláky mimořádně zajímá, jak velký bude odpad z vystřelených

19 raket a zda bude mít nějaké negativní účinky na okolí a životní prostředí. Od amerických specialistů proto vyžadují jasné vysvětlení všech možných rizik. Ukrajinští a ruští vojenští experti jsou ale přesvědčeni, že odpad z případně vystřelené íránské rakety spadne na území Ukrajiny nebo Ruska. V takovém případě by se Polsko údajně mohlo dočkat odvety od těchto zemí, upozorňuje polský deník Rzeczpospolita. Výběr správné technologie Dosavadní výsledky testů nasvědčují tomu, že samotná myšlenka použití technologie zničení rakety kinetickou energií, nazývané hit-to-kill, tzn. nejaderného prostředku ničení EKV, je mylná cesta od samého počátku. Její účinnost je kritiky systému považována za velmi nízkou, reálná pravděpodobnost úspěšného zásahu je odhadována asi na 0,1 (tj.10 %). Účinnost lze sice zvýšit trhavinou a střepinovým účinkem, ale střepinový účinek na bojové hlavice, opatřené masivním ochranným tepelným štítem, je zanedbatelný. Logicky z toho vyplývá, že jediným řešením pro dosažení vyšší pravděpodobnosti zničení je jaderná hlavice na antiraketě. Bez ohledu na výsledky testů zásadní otázka zřejmě spočívá v něčem zcela jiném: proč by čeští občané měli být rukojmími situace, kdy rozhodnutí vedoucí k vyprovokování konfliktu činí někdo jiný než my a jeho následky v jakékoli formě dopadnou na naše hlavy? Zdroje Materiály Agentury BMDO, odborný a denní tisk, materiály firem Raytheon a Boeing, internet: ww.spacewar.com, cndyorks.gn.apc.org, nytimes.com, Špatná zpráva pro lidi z Trokavce Íránské rakety nikdy nebudou přesné; útok na radar může zničit cokoliv do vzdálenosti 2,5 km a více Dezinformace v Českém rozhlase Stanislav Kaucký Dne 8. března 2007 (na Mezinárodní den žen) jsme měli tu čest poprvé v médiích slyšet relevantní informace o americké radarové základně, která by společně s polskou raketovou základnou měla tvořit tzv. "předsunutou" evropskou součást systému protiraketové obrany. Své názory vyjádřil specialista, analytik na protivzdušnou obranu Luboš Marek z ministerstva obrany, jeden z těch, kteří připravují podklady pro politická rozhodnutí ve věci případného umístění americké základny v Česku. Rozhovor s odborníkem, který má k dispozici věrohodné (i když utajované) informace se bohužel uskutečnil až v době, kdy naši přední politici již delší dobu informují o tématu amerického protiraketového deštníku rozporuplně, nedostatečně a veřejná debata na toto téma víc jak půl roku trpí značnou neodborností a dohady. Pořadem 20 minut ČRo 1 Radiožurnál provázel moderátor Martin Veselovský. Potom, co se prakticky celé ministerstvo obrany víc jak půl roku tvářilo jako "tajemný hrad v Karpatech", je dobré, že veřejnosti byly konečně oficiálně potvrzeny aspoň některé technické údaje radaru, jako např. pracovní kmitočet 9-10 GHz, střední výkon 170 kw, impulzní výkon 4,5 MW, ale i rozsah bezpečnostního sektoru 13 km, včetně použití konvenčního energetického zdroje a nikoliv jaderného. Celá základna by měla být napájena dvěma dieselovými nebo turbínovými generátory o výkonu 3-4 MW (samotný radar jedním generátorem o výkonu 1,2 MW). Po informacích typu: radar jako radar, míč jako míč, bylo i pro mne vystoupení milým překvapením s pocitem, že "se ledy začínají hýbat". Z oficiálních míst bylo také potvrzeno, že státy Středního a Blízkého východu nemají a dlouho mít nebudou balistické rakety, které by obrožovaly Českou republiku, natož pak Spojené státy. Některé Markovy názory mě zaujaly, s některými nemohu souhlasit. Tento systém protiraketové obrany je údajně prioritně určen proti nepřátelským státům, které se mohou v budoucnosti nacházet v oblasti Středního a Blízkého východu, to znamená státům například Írán, Sýrie. Všimněte si, že poté, co byla ze seznamu tzv. "darebáckých států" potichu vypuštěna Severní Korea, hned byla doplněna Sýrií. Ale Sýrie, stejně jako Írán, v současné době nemají a ani v příštích letech nebudou mít žádný typ balistické rakety, který by nás mohl ohrožovat. Potvrdil i některé další parametry radaru, např. že tento radar tvaruje úzký směrový paprsek o šířce 0,18 v sektoru zhruba 13 x13 a hlavní osa tohoto radaru m á vždy směřovat 2 nad úrovní terénu. A hned je tu je dna nejasnost - pokud by to skutečně bylo tak, jak říká Marek, pak by hlavní svazek musel během elektronického

20 snímání směřovat rovněž o 11 pod hlavní osu, tzn. směrem do terénu. Pak by výkonová hustota v místě náhodné osoby ve vzdálenosti nikoliv 6,5 km a ve výšce 192 m, ale na zemi ve vzdálenosti okolo dejme tomu 1 km dosahovala zcela jistě jiných hodnot a věřte, že nikoliv nižších, než uvedených 10 mw/cm2. Marek se ale vůbec nezmiňuje o skutečnosti, že vyzařovací charakteristiky antén všech radarů mají nežádoucí jev - boční smyčky, do kterých sice vyzařují mnohonásobně nižší výkon, ale nikoliv žádný výkon. Ani anténa XBR radaru není výjimkou - první postranní smyčka má v porovnání s hlavní smyčkou nižší úroveň o -20 db, druhá asi o -40 db. V praxi to znamená, že vyzařování by mělo být soustředěno sice do směru cíle (balistické rakety), ale současně parazitně i do jiných směrů, včetně terénu a nízko nad terén. Informace o směrování svazku "do nebe" je sice technicky správná, u mnohých lidí může vyvolávat pocit jistoty, ale z hlediska negativních vlivů na okolí je neúplná a zavádějící. Pokud jde o to, aby ten vyzařovaný paprsek radaru nezasáhl a nepoškodil nebo nějak neovlivnil letadla v českém vzdušném prostoru, Marek dodává, že v průběhu jednání s americkou stranou budou stanoveny vymezené sektory vyzařování tohoto radaru, prý stejně jako ve Spojených státech. Tyto sektory vyzařování jsou zabezpečeny jak mechanicky, tak i elektronicky, to znamená softwarově. Na vzdálenost zhruba 4-13 kilometrů má být bezpečnostní sektor kolem tohoto radaru a mimo něj nebude mít vyzařování vliv na jakýkoliv předmět, to znamená ani na letoun, tvrdí Marek. Vědecké zprávy, publikované na internetu však uvádějí rizikovou oblast do vzdálenosti až 50 km od radaru (Marek uvádí 13 km). Na menší vzdálenosti může dojít k ovlivnění správné funkce (např. ztrátě spojení, chybám v navigaci), či dokonce k poškození elektronického vybavení letounů. Jak chce kdo zamezit náhodnému ozáření (protnutí) letounu hlavním svazkem s plným výkonem? Jedině tak, že se tam nebude létat. Ve vzdálenosti nad 5 km nemá být ani rušen příjem TV vysílání a nad 10 km rádiového vysílání. Vědci specializovaných laboratoří ale varují i před nebezpečími v případě vyzařování plného výkonu radaru, o kterých nemají běžní lidé ani potuchy, jako např. dálkovou aktivací vystřelovací sedačky bojového letounu, či airbagů osobních automobilů ve vzdálenosti menší než 7 km. Nemohu souhlasit s názorem pana Marka, že bude chráněno takové teritorium, aby se nacházelo v ose případného útoku balistickou raketou. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by území Spojených států nemohly chránit pouhé dvě raketové základny (a jedna v Evropě). Antirakety GBI jsou konstruovány tak, aby umožňovaly manévrování během letu a dostaly se stovky až tisíce kilometrů do obou stran mimo pomyslnou osu. Evropská základna by měla ubránit např. i americké radary včasné výstrahy například v Grónsku, ve Velké Británii, či Norsku. Teoreticky je tedy možné antirakety z Polska navádět i např. do prostoru nad Rusko, Ukrajinu, stejně jako z Polska např. do prostoru nad Itálii. Nevím nic o omezeních, která by to neměla umožnit. Kdyby toho nebyl schopen, pak by ani perspektivně nebyl schopen bránit Evropu, jak se stále zdůrazňuje. To nejsou žádné spekulace, ale příklad provozních možností protiraketového systému, který má ničit rakety ve střední fázi letu. Vždyť jde obranný systém velkého kalibru, jehož antirakety mají dosah 5000 km a kde několik stovek kilometrů do strany nehraje žádnou roli. Jinými slovy - antirakety v Polsku a radar v Česku nejsou určeny výhradně proti hrozbě z Íránu a Sýrii. Mohou tak být naprogramovány, to ano, ale nikoliv omezeny. Mimochodem, o této polskočeské konfiguraci se hovořilo ještě v době, kdy byla zmiňována hrozba ze Severní Koreje. Myslím, že je ale zbytečné zabývat se dnes hrozbami a omezeními obranného systému za situace, kdy Írán nemá a dlouhá léta nebude mít žádné rakety, které by nás ohrožovaly a to ani se sníženou hmotností bojové hlavice, aby k nám vůbec doletěly. V případě Sýrie je to naprostý nesmysl. Marek se vůbec nezmiňuje o tom, že chystané umístění protiraketového systému v Evropě má vážnou slabinu - nekryje státy jihovýchodní Evropy, jako Itálii, Turecko a Řecko, tedy státy, které narozdíl od zbytku členů aliance leží k Íránu nejblíž. Pokud jde o obranu České republiky, i ta je velmi sporadická, protože úspěšnost zásahu rakety z Íránu nevychází časově, prostorově a koneckonců ani systémově. Marek je kupodivu prvním z ministerstva obrany, který přiznává, že radar by mohl být cílem prvního úderu za předpokladu, že by dosáhly takové technické úrovně, aby tento velice bodový cíl vůbec zasáhly. I já souhlasím s tím, že přesnost íránských raket je ubohá, dosahuje v lepším případě zhruba jedné tisícině vzdálenosti, tzn. 2,5 km a horší. No, pro radar dobrá zpráva, pro lidi z Trokavce špatná zpráva. Souhlasím s Markem, ani já nepředpokládám, že bodový cíl, jakým je radar, by byl zničen úderem balistických raket Íránu, ale jen za předpokladu, použití konvenční hlavice. Všichni ale víme, že nejsou jen konvenční hlavice a pak může být tato žalostná přesnost víc než dostačující. Pokud Írán bude mít v úmyslu radar zničit, má k tomu i jiné zbraně, které se mohou trefit přímo do kopule, k tomu nemusí použít balistické rakety. Pokud jde o pozorování testů ruských balistických raket, pak XBR radar v Brdech to teoreticky umožňuje ve výškách větších než 400 km (omezení zakřivením Země). Nikdo netvrdí, že to obsluha radaru bude provádět, ale možné to je. Vůbec bych takovou činnost nechápal jako plýtvání prostředky na bezúčelné a náhodné sledování nějakých prostorů za nějakým pochybným cílem, jak tvrdí Marek. Možnosti nových bojových hlavic raket Topol M totiž Američanům nedávají spát a Marek se hluboce mýlí v tom, že tyto údaje jsou běžně dostupné jinými prostředky. Nejsou, a Rusové je pochopitelně nemíní nikomu sdělovat. Tento radar je unikátní hlavně v tom, že dokáže získat velmi přesné údaje o bojových hlavicích (přesná detekce útočící rakety nebo její hlavice a detailní rozlišení, jestli se jedná o samostatnou bojovou hlavici nebo jestli tento prostředek, zda je vybavená klamnými cíli, které by ztížily působení antiraket a jejich působení na tento cíl) a nerozlišuje, zda jsou íránské, nebo ruské. Pokud někdo popírá schopnost detailně sledovat ruské bojové hlavice, pak popírá i schopnost protiraketového systému detailně sledovat jakékoliv bojové hlavice. Nejvíce mne překvapilo Makrovo hodnocení účinnosti protiraketového systému. Marek totiž tvrdí, že by se jen u antiraket, které mají bránit Spojené státy nebo území Evropy, teoreticky pohyboval nad účinností 0,8. Je mi záhadou, jak k takovému údaji dospěl. Není k tomu jediný reálný důkaz. Zatímco se oficiálně uvádí, že se