Sociální práce s mladistvými delikventy

Transkript

1 Vyšší odborná škola, střední škola, jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky a základní škola MILLS, s. r. o. Sociální práce s mladistvými delikventy Sociální práce Vedoucí práce: PhDr. Jan Sochůrek, Ph.D. Vypracovala: Lenka Dardová Čelákovice, 2014

2 Čestné prohlášení Prohlašuji, že jsem absolventskou práci vypracovala samostatně a všechny použité písemné i jiné informační zdroje jsem řádně ocitovala. Jsme si vědoma, že doslovné kopírování cizích textů v rozsahu větším než je krátká doslovná citace je hrubým porušením autorských práv ve smyslu zákona 121/2000 Sb., je v přímém rozporu s interním předpisem školy a je důvodem pro nepřipuštění absolventské práce k obhajobě.. V Čelákovicích, 2. května 2014 Dardová Lenka 2

3 Poděkování: Ráda bych touto cestou poděkovala PhDr. Janu Sochůrkovi, Ph.D. za odborné vedení absolventské práce, cenné rady, důležité připomínky a za trpělivost, ochotu a čas, který mi věnoval v průběhu zpracování této absolventské práce. Dále bych chtěla poděkovat za odbornou pomoc a poskytnutý materiál pracovníkům z Městského úřadu Mělník a Poděbrady, kde jsem vykonávala svou odbornou praxi. V neposlední řadě bych ráda poděkovala své rodině a blízkým za jejich podporu a pomoc během studia. 3

4 Obsah Úvod Cíl absolventské práce Hlavní cíl Teoretická část Vysvětlení základních pojmů Klienti sociálních pracovníků Poruchy chování Agresivita Lhaní a podvody Krádeže Záškoláctví Šikana Útěky Drogy a alkohol Příčiny delikventního chování Dědičnost Výchova Vlivy prostředí a vrstevníků Náplň práce kurátorů pro děti a mládež Zahájení případu Navázání kontaktu s klientem Práce s klientem a rodinou Odborné poradenství Výchovná opatření Vedení spisové dokumentace Ukončení případu Další činnosti Instituce poskytující pomoc Kurátor pro děti a mládež Probační a mediační služba Prevence sociálně deviantního a sociálně patologického chování

5 3 Praktická část Kazuistiky Kazuistika č Kazuistika č Kazuistika č Rozhovory Rozhovor č Rozhovor č Rozhovor č Zhodnocení rozhovorů Diskuse Závěr Summary Bibliografie Seznam příloh

6 Úvod Absolventská práce na téma Sociální práce s mladistvými delikventy se zaměřuje na práci sociálních pracovníků s dětmi a mladistvými, kteří spáchali přestupek nebo protiprávní čin. Toto téma jsem si vybrala proto, že s uvedenou problematikou jsem se často stýkala na svých praxích. Získala jsem mnoho informací, které mě velmi zaujaly. Také jsem vždy chtěla pracovat s dětmi, a proto se toto téma stalo předmětem mého zájmu. Nejdůležitějším bodem absolventské práce je popis každodenní práce sociálních pracovníků, kteří pracují s těmito dětmi a mladistvými. V teoretické části jsou vysvětleny základní pojmy týkající se sociální práce. Dále práce stručně popisuje druhy a příčiny poruch chování u dětí a mladistvých. Práce rovněž představuje instituce, které poskytují pomoc a podporu pro děti a mladistvé páchající přestupky nebo trestnou činnost. Je zde popsána náplň práce sociálních pracovníků jednotlivých zařízení. Dále jsou zde popsány možnosti prevence páchání kriminality. Praktická část obsahuje různé kazuistiky konkrétních klientů. Další část praktické části zahrnuje expertní výzkum s výchovnými poradci na různých základních školách formou rozhovorů. Informace pro absolventskou práci byly čerpány z odborných knih zabývajících se danou problematikou. Dalšími zdroji byly časopisy a internetové zdroje, které se zaměřují na kriminalitu dětí a mladistvých. Potřebné informace byly také získány prostřednictvím rozhovoru s osobou s odbornými znalostmi v dané problematice. 6

7 1 Cíl absolventské práce 1.1 Hlavní cíl popsat specifika sociální práce s mladistvými delikventy 7

8 2 Teoretická část 2.1 Vysvětlení základních pojmů Adolescence - Dospívání. Období přípravy na dospělost, které v pojetí u nás převládajícím navazuje na pubescenci. [4, s. 21] Delikvence - V převládajícím pojetí se za delikvenci považují všechny typy jednání, jež porušují společenské normy, chráněné zákony, tedy všechny trestné činy a přestupky včetně protispolečenských činů, které spáchali nezletilí, kteří ještě nejsou trestně odpovědní. [4, s. 46] Kriminalita - Veškerá trestná činnost, tj. i ta, kterou spáchaly osoby, které nemají trestní odpovědnost (u nás děti mladší 15 let). [4, s. 97] Kurátor pro mládež - V ČR odborný pracovník státní sociální pomoci, který se zabývá dětmi a mladistvými obtížně vychovatelnými, mladistvými pachateli trestné činnosti i jejich rodinami, jimž poskytuje poradenskou a socioterapeutickou pomoc. [4, s. 99] Mladistvý - Podle platného trestního práva ČR osoba od 15 do 18 let, která je trestně odpovědná, ale při ukládání trestů se bere ohled na její věk. [4, s. 112] Predelikventní chování - Chování, z kterého se s vyšší pravděpodobností než z jiných druhů chování u dětí vyvine chování kriminální. [4, s. 164] Probační a mediační služba - V ČR v roce 2000 zákonem ustanovený státní orgán podléhající MS ČR, spolupracující s ostatními orgány činnými v trestním řízení a s jinými subjekty (např. s orgány sociálně-právní ochrany dětí, školami, církvemi, sdruženími. [4, s. 165] 8

9 Sociální práce - Společenskovědní disciplína i oblast praktické činnosti, jejichž cílem je odhalování, vysvětlování, zmírňování a řešení sociálních problémů (chudoby, zanedbávání výchovy dětí, diskriminace určitých skupin, delikvence mládeže, nezaměstnanost aj.). [4, s. 213] Trestný čin - Je upraven v zákoně č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku. 13 Trestný čin (1) Trestným činem je protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v takovém zákoně. (2) K trestní odpovědnosti za trestný čin je třeba úmyslného zavinění, nestanovíli trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti. [16] 2.2 Klienti sociálních pracovníků Sociální pracovník se řídí zákonem č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Dle 2 odst. 1 se dítětem pro účely toho zákona rozumí nezletilá osoba. Dle 6 odst. 1, písm. c, d) zákona 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů se kurátor pro děti a mládež zaměřuje zejména na nezletilé klienty s poruchami chování nebo trestnou činností. Svou ochranu směřuje především na děti: písm. c) které vedou zahálčivý a nemravný život spočívající v tom, že: zanedbávají školní docházku, nepracují, i když nemají dostatečný zdroj obživy, požívají alkohol nebo návykové látky, jsou ohroženy závislostí, živí se prostitucí, spáchaly trestný čin, nebo jde-li o děti mladší 15 let, spáchaly čin, který by jinak byl trestným činem, opakovaně nebo soustavně páchají přestupky nebo jinak ohrožují občanské soužití; písm. d) děti, které se opakovaně dopouštějí útěků od rodičů nebo jiných fyzických nebo právnických osob odpovědných za výchovu dítěte. [19] Cílová skupina, na kterou se zaměřují kurátoři pro děti a mládež, je dále vymezena v zákoně č. 108/2006 Sb., o sociálních službách v 92, kdy je poskytováno odborné poradenství: 9

10 písm. b) osobám ohroženým sociálním vyloučením z důvodu předchozí ústavní nebo ochranné výchovy nebo výkonu trestu, osobám, jejichž práva a zájmy jsou ohroženy trestnou činností jiné osoby, a osobám, jejichž způsob života může vést ke konfliktu se společností; přitom spolupracuje se zařízeními pro výkon ústavní nebo ochranné výchovy, s Vězeňskou službou České republiky, Probační a mediační službou České republiky, správními úřady a územními samosprávnými celky. [17] Klienti kurátora pro děti a mládež jsou uvedeni v zákoně č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže v 2 odst. 1. není-li zákonem stanoveno jinak, pak se rozumí: a) mládeží děti a mladiství, b) dítětem mladším patnácti let ten, kdo v době spáchání činu jinak trestného nedovršil patnáctý rok věku, c) mladistvým ten, kdo v době spáchání provinění dovršil patnáctý rok a nepřekročil osmnáctý rok svého věku. [18] Ochranu dítěte upravují mnohé zákony a další právní předpisy, ze kterých vybíráme: zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů zákon č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů 10

11 2.3 Poruchy chování Poruchy chování u dětí jsou obvykle vymezovány z pohledu psychologie a speciální pedagogiky. Z obecného hlediska se jedná o sérii projevů, kterými jsou překračovány a porušovány sociální normy. Pokud si děti a mladiství nejsou z různých důvodů schopni tyto normy osvojit a nerespektují je, stávají se jedinci s poruchou chování. Typickým znakem poruchy je vzdorovité a nepřátelské chování vůči autoritám, které zpravidla trvá déle než 6 měsíců, a je doprovázeno kombinací dalších příznaků: opakované hádky s dospělými osobami, nerespektování a odmítání pravidel, výbuchy špatné nálady, napadání lidí, nekázeň, podrážděnost, zlostnost, mstivost atd. Příčiny mnoha poruch nemají jednotný důvod. Pojarová do nejčastějších příčin vedoucích k páchání trestné činnosti zahrnuje: špatnou výchovu v rodině, vlivy okolí a party a nedostatečné působení školy. [1; 3; 2] Pokud stanovujeme a rozebíráme poruchy chování, je důležité si všimnout všech vlivů, které se podílely na vývoji dítěte, jako je prenatální, perinatální nebo postnatální období nebo pozdější vývoj dítěte. K nejčastějším poruchám chování u dětí a mladistvých můžeme zařadit následující: agresivita, lhaní a podvody, krádeže, záškoláctví, šikana, útěky, drogy a alkohol Agresivita Je důležité rozlišovat dva pojmy, kterými jsou agrese a agresivita, protože každý znamená něco jiného. Agrese z lat. Aggressio výpad, útok jednání, jímž se projevuje násilí vůči některému objektu, nebo nepřátelství a útočnost s výrazným záměrem ublížit. [3, s. 9] Agresivita z lat. Aggressivus útočnost, postoj nebo vnitřní pohotovost k agresi. V širším slova smyslu se takto označuje schopnost organismu mobilizovat síly k zápasu o dosažení nějakého cíle a schopnost vzdorovat těžkostem. [3, s. 9] Agrese je obvykle vysvětlována jako násilné chování, jehož cílem je záměrně ublížit druhé osobě. Jedná se o prostředek, pomocí kterého dosahujeme svých cílů 11

12 nebo potřeb. Může být také vnímána jako záměrné chování v rozporu se sociálními pravidly určité společnosti nebo jako záliba v ubližování druhým lidem. Útočník si je jistý, že svým chováním poškodí druhou osobu. Za agresi není považováno náhodné ublížení, protože není plánované. Agresivita je z psychologického hlediska rys osobnosti, který se projevuje pohotovostí jedince reagovat agresivně i na běžné podněty, které u většiny lidí takovou reakci nevyvolávají. Každý člověk je vybaven určitou mírou agresivity pro přežití ve společnosti. Násilné chování může být zaměřené na lidi, zvířata nebo věci. Zvláštním druhem násilného chování je šikana. [1; 3; 15] Agrese může být vyvolána touhou dítěte po dosažení předmětu, kterého nemůže dosáhnout. Často agresivním projevem dosáhne svého cíle a je tak ujištěno, že tento způsob jednání funguje. Takové chování dítěte je převážně projevem nevhodného přístupu rodičů při jeho výchově. Ústupky dítěti ze strany rodičů, vychovatelů nebo učitelů mu dávají signál v úspěšnosti agresivního chování a proto v něm pokračuje. V takových případech je ve výchově nezbytná důslednost a neústupnost. [2; 3] Agresivita může být také zapříčiněna organickým poškozením mozku nebo projevem různých typů psychických poruch nebo onemocnění, např. epilepsie, některých druhů schizofrenie apod. Jedinci s agresivitou zapříčiněnou poškozením mozku bývají impulzivní, náladoví a velice rychle nabuditelní k agresi. Tito jedinci mají obtíže s kontrolou agrese a častěji se v dospívajícím věku dopouštějí násilných trestných činů. Agresivita v důsledku psychických onemocnění se u dětí vyskytuje relativně málo. Mnohem častěji je agrese vyvolaná u neurotiků, kde dochází k vyvrcholení úzkosti, kdy se jedinec nachází v náročné situaci. Agrese je mnohdy zaměřena i na zcela nevinného člověka. [2; 3] Agrese je násilné chování, jehož cílem je ublížit druhé osobě. Podle Martínka lze agresi dle směru rozdělit do tří kategorií: Agrese vybitá na neživém předmětu, Agrese vybitá na zvířeti, Autoagrese. [3, s ] Objektem agrese směřující na neživý předmět se stává věc, na které si jedinec vybíjí svůj vztek. Jedinec zaměří svou agresi na daný předmět, a díky tomu se uvolní 12

13 z napjaté situace. Tímto druhem agrese lze zastrašovat ostatní, protože jedinec předvádí svou fyzickou sílu. Pokud je jedinec v agresivní náladě a jde si pohrát se zvířetem, může svou agresi vybít právě na něm. Dítě má pocit, že si se zvířetem hraje nebo mazlí, ale ve skutečnosti ho mačká, drtí a vybíjí si na něm svou agresi. Autoagrese neboli vybití agrese na sobě samotném zahrnuje sebepoškozování, sebezneužívání, sebemrzačení a může vyústit až v sebevraždu. Další dělení agresí dle Martínka, které je nejsrozumitelnější a nejvhodnější pro školní prostředí: přímá a nepřímá agrese; verbální a fyzická agrese; aktivita a pasivita; agrese emocionální, frustrační a instrumentální; Moyerova klasifikace agresí. [3, s ] Fyzická aktivní přímá agrese jde o fyzické ublížení či ponižování oběti. Fyzická aktivní nepřímá agrese jedná se o najmutí dalšího člověka za účelem ublížení oběti. Fyzická pasivní přímá agrese zahrnuje např. ničení školních pomůcek. Fyzická pasivní nepřímá agrese odmítání splnit některé požadavky jako je např. uvolnění lavice. Verbální aktivní přímá agrese zahrnuje např. slovní ponižování, urážky, nadávky. Verbální aktivní nepřímá agrese jde o rozšiřování pomluv, např. pomluvy o chování spolužáka, jeho chování, vizáži apod. Verbální pasivní přímá agrese jedná se o ignoraci druhého jedince, např. neodpovídání na pozdravy, otázky apod. Verbální pasivní nepřímá agrese jde o nezastání se druhého, který je nespravedlivě trestán. [3] Zdrojem emocionální agrese může být hromadění negativních prožitků. Jedná se např. o dlouhotrvající hádky s blízkými osobami, spolužáky i učiteli. Tato agrese nebývá promyšlená, propuká náhle a neplánovaně. Jedinec nemá možnost a čas 13

14 promyslet důsledky svého jednání. Jde o náhlou a prudkou aktivitu, pomocí které reagujeme na nepříjemné prožitky. Pro emocionálního agresora je typická vznětlivost, prchlivost, netrpělivost, špatná nálada a připravenost k útoku. Tato agrese nevzniká jako způsob, kdy jedinec chce dosáhnout svého cíle, ale proto, že se nechá lehce vyprovokovat. [3; 15] Frustrační agrese je obvykle spojována s nějakou překážkou, která zabraňuje jedinci dostáhnout stanoveného cíle. Vyvolává především hněv a další negativní emoce, kterými se jedinec snaží překonat překážky a dosáhnout tak svého cíle. Frustrační agrese může být také spojena s úzkostí a strachem. V takovém případě se spíše jedná o obranou reakci. Tento druh agrese nastává v případech, kdy je dítěti dávána najevo nespokojenost např. s jeho výsledky ve škole, s prací doma a je spíše kritizováno než oceňováno. Může se ovšem také objevit u dětí, které jsou vychovávány spíše rozmazlujícím stylem. Rodiče dětem odstraňují veškeré překážky a vše jim povolují. Jedinec má pak pocit, že mu vše patří. Díky této výchově se dítěti v pozdějším věku zdají běžné životní situace jako nadměrně frustrující a má potíže je zvládat. [3; 15] Instrumentální agresi lze rozdělit na žádoucí a nutnou agresi. Instrumentální agrese žádoucí zahrnuje osoby, které agresi plánují. Agresivní chování je zcela promyšlené a využívané s jasným cílem např. loupež. Je využívána, pokud chce agresor vědomě uspokojit své potřeby nebo cíle. Záměrem této agrese je ublížit. Osoby využívající tento druh agrese bývají sebejistí, využívají chladné jednání vůči ostatním a mají potřebu ovládat druhé. Příkladem této agrese ve školním prostředí je šikana, i když o všech případech šikany to neplatí, motivace může být i jiná. Agrese instrumentální nutná se ve školním prostředí objevuje velice často. Jde o agresi užívanou především jako ochranu před agresí žádoucí. Je užívána v běžném životě, v případech, kdy se cítíme ohroženi nebo jsme někým vyprovokováni. Lze ji chápat jako obranný mechanismus, kterým se jedinec snaží odstranit ohrožující zdroje. [3; 15] Do Moyerovy klasifikace agresí je zahrnuta: predátorská agrese, agrese mezi samci (případně samicemi), agrese vyvolaná strachem, dráždivá agrese, rodičovská agrese (případně mateřská či otcovská agrese), sexuální agrese, agrese jako obrana teritoria. [3, s ] 14

15 2.3.2 Lhaní a podvody Lhaní může být stylem úniku z nepříjemné situace, kterou jedinec není schopen vyřešit jiným způsobem. Významným faktorem pro hodnocení lží je frekvence lhaní, osoby, kterým dítě lže, situace a účel. Jedinci středního a staršího školního věku chápou lhaní jako obranu v ohrožujících situacích. Toto chování není považováno za závažné přestupky. Za závažnější odchylku ve vývoji dítěte lze považovat lhaní, které poškozuje nebo znevýhodňuje ostatní a jedinec dosáhne svého. Jedná se především o prosazování vlastních cílů bezohledností a necitlivostí. Jedním ze symptomů disociální poruchy osobnosti je patologická lhavost. Může se jednat o trvalejší rys, kdy je pro jedince typické řešit problémy lhaním a podváděním. [3; 15] Ne každá nepravda, kterou dítě uvádí, se může nazývat lží. V tomto smyslu je možno rozlišit tři základní kategorie: smyšlenku, bájnou lež, pravou lež [3, s. 93] Smyšlenka je druh lži, která se nejčastěji vyskytuje u dětí v předškolním věku. Dítě si není vědomo, že jeho výrok není pravdivý. Obvykle své představy a sny zamění za události, které se skutečně staly. Tento typ lži se nepovažuje za patologický jev. [3] Pokud na sebe chce dítě upozornit, vypráví dlouhé fiktivní příběhy, v nichž zaujímá významnou a zajímavou roli. Na symbolické úrovni jsou uspokojovány potřeby, které aktuálně nelze uspokojit jiným způsobem. To je projevem bájné lži, která se vyskytuje u dětí do věku deseti až jedenácti let. Psychickou poruchou se stává tehdy, pokračuje-li v období puberty či dospívání. Jedinec potom již sám není schopen rozpoznat, co je pravdou a co lží. Pokud tento problém přetrvává, jedinec by měl být svěřen do péče odborníka. [3; 15] Pravá lež má vždy cíl a je vědomá. Jejím charakteristickým znakem je úmysl a vědomí o nepravdivosti. Používají ji jedinci, kteří jsou díky věku již schopni rozeznat rozdíl mezi tím, co je pravda a co lež. Jsou si vědomi toho, co je pravda a také, že lhát se nemá. Tuto lež využívají především k manipulaci s okolím, když chtějí něco získat nebo se snaží vyhnout potížím či povinnostem, které jsou pro ně nepříjemné. Pravá lež většinou není znakem duševní poruchy, ale může se stát návykem, je-li jedinci potvrzována její funkčnost. [3; 15] 15

16 2.3.3 Krádeže Krádež lze charakterizovat jako porušení norem, omezování práv druhých nebo společnosti. O krádeži lze hovořit, pokud dítě či mladistvý vědomě odcizí předmět, který mu nepřísluší a je si plně vědom svého nesprávného jednání. Záleží tedy na rozumové vyspělosti, kdy je jedinec schopen pochopit pojem vlastnictví a jednat v zájmu této normy. Způsob provedení krádeže je důležitým signálem pro posouzení významu narušení osobnosti dítěte. Neplánované a příležitostné krádeže mají menší význam především u mladších dětí. Závažnějším projevem poruchy chování jsou plánované a připravované krádeže, které se objevují u jedinců staršího školního věku. Za mnoho z těchto krádeží nemůže psychiatrické onemocnění, ale z velké části prostředí, ve kterém dítě žije, nebo vliv party se kterou se stýká. Krádež může nastat i v případě, kdy dítě touží po nějaké věci, a ví, že jí mu rodiče nepořídí. Pokud již dítě odcizí nějakou věc, je třeba celou událost vyšetřit a zjistit, proč k tomu došlo. [3; 15] Cíle a motivace krádeží jsou různé a ukazují, s jakými problémy se jedinec potýká: dítě krade pro sebe, dítě krade pro druhé, dítě krade, aby demonstrovalo své kompetence, dítě či mladistvý krade s partou nebo pro partu. [15, s ] Dítě, které krade pro sebe, má za cíl získat něco, čeho nemůže dosáhnout jiným přijatelným způsobem. V selhávajících rodinách toto chování může být způsobeno snahou uspokojit základní potřeby. Příčinou krádeží, kdy dítě krade pro druhé, bývá potřeba být přijat do party nebo získat větší význam mezi vrstevníky. Tyto krádeže se zpravidla uskutečňují mimo prostředí skupiny např. doma, v obchodě. Jedinec může být ke krádeži donucen a krade proto, že mu hrozí trest, kterého se bojí. Dítě, které krade, aby demonstrovalo své kompetence, nekrade kvůli materiálnímu zisku. Jeho cílem je získat prestiž v určité skupině a vyrovnat se s ostatním členům. Svým jednáním se snaží dokázat, že zvládne to, co zvládnou ostatní. Krádeží, kterých se jedinec dopouští společně s partou nebo pro ni, jsou dány jejich normami. Pokud je účast na krádeži členem odmítnuta, je porušena skupinová norma a následuje potrestání. Jedinec se dopouští krádeže, aby si udržel svou pozici v partě. V tomto případě se nejedná o občasné porušení běžných norem ale o úplné odmítnutí a nahrazení vlastními, společensky nepřijatelnými normami. 16

17 2.3.4 Záškoláctví Jeden z nejzávažnějších problémů v současnosti je záškoláctví. Jedná se o obranné jednání, kterým se jedinec snaží vyhnout nepříjemným událostem ve školním prostředí. Také lze popsat jako situaci, kdy dítě či mladistvý úmyslně a z vlastní vůle zameškává školní docházku. S tímto jevem se potýkají základní školy, střední školy i odborná učiliště. V mnoha případech se záškoláctví odehrává, aniž by o tom rodiče dítěte věděli. [3; 15] Záškoláctví může být impulsivního charakteru, kdy dítě předem neplánuje absenci ve škole. Rozhodnutí, že nepůjde do školy, vzniká náhle a není promyšlené. Je možné, že tento druh záškoláctví může trvat i více dnů. Záškoláctví účelového charakteru bývá zpravidla plánované. Nastává tehdy, kdy se dítě chce vyhnout například zkoušení, testu, neoblíbenému předmětu či učiteli. Příčiny záškoláctví můžeme rozdělit do tří skupin: negativní vztah ke škole, vliv rodinného prostředí, trávení volného času a vliv party. [3, s ] Příčinou negativního vztahu ke škole mohou být časté problémy s učením a následné kárání či tresty, nadprůměrné vědomosti a mimořádný talent, negativní vztah k různým předmětům, strach z vyučujících či spolužáků, zdravotní postižení, příliš vysoké nároky na žáky. Příčinou k záškoláctví je také způsob výchovy v rodině. Může se jednat o přehnanou péči rodičů nebo naopak o nezájem o dítě, střídání odlišných druhů výchovy nebo nesoulad výchovy. Parta vrstevníků, se kterou se dítě stýká, může být dalším důvodem k záškoláctví. Každá parta má jisté požadavky, díky nimž je ochotna přijmout nového člena. Zejména u part či gangů kriminálního charakteru takovou podmínkou může být právě záškoláctví Šikana Šikana je sociálně patologický jev, který se objevuje především u dětí a mladistvých ale také u dospělých osob např. ve věznicích. Jde o ubližování, zesměšňování, ponižování nebo zastrašování ostatních v rámci vlastního potěšení. Šikana je zaměřena na slabšího jedince, který není schopen z takové situace uniknout 17

18 a nedokáže se bránit. Šikanou jedinec projevuje své postavení a moc, kterou ve skupině získal. První projevy šikany jsou nenápadné: legrácky, žertíky, přehlížení a vydělování ze skupiny (ostrakizace). Postupem času se stupňují a dosahují až fyzického násilí. Se šikanou se setkávají základní školy, střední školy, odborná učiliště a výjimkou nejsou ani mateřské a vysoké školy. Mezi dospělými bývají problémy s tímto jevem např. ve vězeních. Za zvláštní a specifické formy lze považovat např. domácí násilí, syndrom CAN nebo EAN nebo i bossing, mobbing a stalking. Pojmem šikana rozumíme dva základní pojmy, kterými jsou teasing a šikana. [3; 8; 11] Teasing - Za teasing můžeme označit chování, které zdánlivě šikanu připomíná. Jde o nevinné škádlení mezi dětmi. [3, s. 109] Šikana - Týrání v kolektivech, jehož pachateli i oběťmi jsou osoby se stejnou formální pozicí ve skupině, často vrstevníci. [4, s. 236] Pokud máme mluvit o šikaně, musí toto chování splňovat tyto základní podmínky: vždy jde o převahu síly nad obětí, oběť vnímá útok jako nepříjemný, útok může být dlouhodobý, ale i krátkodobý. [3, s ] Převaha síly nad obětí může být jak fyzická tak i psychická. Fyzickou silou je myšleno fyzické ubližování slabšího jedince silnějším. Zahrnuje bití či kopání oběti nebo nucení nosit agresorovi různé věci. Psychickou sílu užívají psychicky více odolní jedinci na ty méně odolné. Jde především o urážky, nadávky a jiné slovní ponižování. Nepříjemnost útoku může spočívat v užívání přezdívek, které se objevují mezi dětmi v průběhu školní docházky. Některým dětem nejsou příjemné a brání se proti nim. To povzbuzuje ostatní spolužáky k jejich dalšímu užívání a provokování. Šikana má ve většině případů dlouhodobé trvání, ale může se jednat i o jednorázový čin. V dlouhodobé šikaně jde o postupný vývoj negativního chování k jedinci, kdy agresor úmyslně a opakovaně týrá druhého. Krátkodobý druh šikany bývá jednorázový a je mnohdy daleko nebezpečnější než dlouhodobý, protože se za šikanu často ani nepovažuje. 18

19 Projevy šikany jsou: verbální přímé a nepřímé, fyzické přímé a nepřímé, aktivní a pasivní. [11, s. 54] Útěky Útěky lze vysvětlit jako variantu obranného nebo únikového jednání. Problémy jsou řešeny útěkem z prostředí, které jedince ohrožuje. Pokud dítě uteče z domova, je to znamení o selhávání funkce rodiny. K nejčastějším důvodům k útěkům z domova patří špatná adaptace dítěte, nevhodné prostředí, kde dítě vyrůstá, nebo mohou být projevem psychického onemocnění. Útěky lze rozdělit na útěky impulsivního rázu, touhu po dobrodružství, reaktivní útěky a toulky. [3; 15] Nejčastějšími útěky bývají útěky reaktivní a impulsivní. Jedná se o útěky z domova bez jakéhokoliv promyšlení, přípravy nebo plánu. Dítě jedná zkratovitě na nepříjemnou situaci odehrávající se doma nebo ve škole a nevidí její řešení. Cílem těchto útěků může být únik před trestem nebo jinou osobou. V takových případech se jedinec často schovává v blízkosti domova, u příbuzných nebo na jiných místech kde se cítí bezpečně. Zpravidla se však chce vrátit domů. Tyto děti mohou být také kvůli nedostatku oblečení či jídla ohroženy nebezpečím nachlazení, omrznutí nebo nadměrným vyčerpáním [3; 15] Podnětem k útěku může být touha po dobrodružství nebo se zviditelnit mezi ostatními dětmi stejné věkové skupiny. Dítě tento typ útěku dlouhodobě plánuje a připravuje se na něj. Mnohdy utíká s partou, která je hlavní příčinou k útěku. Vlivem party se může dopouštět trestné činnosti např. vloupání, krádeží věcí či motorových vozidel. [3] Toulky jsou charakteristické dlouhodobějším trváním a často navazují na útěk. Bývají projevem nedostatečnými citovými vazbami k lidem a zázemí natolik, že dítěti na nich nezáleží, a proto se uchyluje k toulkám. Tento způsob řešení situace si spíše vybírají jedinci staršího věku, protože se o sebe dovedou lépe postarat než ti mladší. Není výjimkou, že také mohou být spojeny se záškoláctvím. Jedinec si je pečlivě plánuje, rozmýšlí, kam půjde a kde si opatří peníze na obživu. Toulání bývá většinou spojováno s dalšími poruchami chování, pomocí kterých si jedinec zajišťuje obživu. Jedná se především o krádeže a prostituci. Děti na těchto toulkách jsou zpravidla vypátrány policií. [3; 15] 19

20 2.3.7 Drogy a alkohol Velmi častým problémem u dětí a mládeže je experimentování s drogami a užívání alkoholu. Jedná se o přírodní nebo chemicky upravené látky, které ovlivňují duševní stav jedince. Problémy s alkoholem a drogami nemají jednotnou příčinu. Vlivů, které na dítě působí, je vždy několik a proto nelze určit pouze jedna příčina, která vedla ke vzniku problému. Užíváním těchto látek lze v průběhu dospívání velmi rychle vypěstovat závislost. Takovému problému se dá předejít, pokud jej jedinec nepodceňuje a dokáže si ho připustit. Děti a mladiství, kteří se násilně chovají či páchají trestnou činnost, častěji trpí poruchou chování nebo jsou uživateli drog či alkoholu než jedinci, kteří neužívají návykové látky ani netrpí žádnou poruchou. Pokud se u dospívajících s poruchami chování kombinuje užívání drog či alkoholu, je velmi pravděpodobné, že spáchají násilný trestný čin v průběhu svého života. [1; 8] Dle Nešpora existuje několik činitelů zvyšující riziko užívání alkoholu či drog u dětí a mládeže. okolnosti týkající se dítěte patří sem poruchy chování, duševní poruchy, dlouhé onemocnění, nízká inteligence a sebevědomí okolnosti týkající se rodiny jde o nesoulad ve výchově, nedostatek času ze strany rodičů k dítěti, duševní porucha rodičů, zneužívání různých drog či alkoholu rodiči okolnosti týkající se školy jedná se o selhávání ve škole, snadná dostupnost alkoholu nebo drog v blízkosti školy, časté střídání škol, nezájem o školu vrstevníci, se kterými se dítě stýká kriminální chování vrstevníků, pozitivní postoj k alkoholu a drogám, užívání alkoholu a drog okolnosti týkající se společnosti chudoba, nedostatek pracovních příležitostí, nedostatek nabídek možnosti trávení volného času, kladný postoj společnosti k užívání alkoholu a drog [8, s. 11] Závislost na užívání drog lze rozdělit do pěti stádií. Experimentální užívání drogy je občasné užití drogy většinou bez jakýchkoliv následků. 20