UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií. ANTONÍN PUR VI. ročník - kombinované studium

Transkript

1 UNIVERZITA PALACKÉHO V OLOMOUCI Pedagogická fakulta Ústav pedagogiky a sociálních studií ANTONÍN PUR VI. ročník - kombinované studium Obor: pedagogika - správní činnost INTERDISCIPLINÁRNÍ POHLED NA SOCIÁLNÍ DEVIACE Diplomová práce Vedoucí práce: Mgr. Tomáš Kadlec OLOMOUC 2011

2 Čestné prohlášení: Prohlašuji, že jsem diplomovou práci vypracoval samostatně a veškerou použitou literaturu a zdroje jsem uvedl v seznamu. V Bohuslavicích dne vlastnoruční podpis

3 Poděkování: Děkuji Mgr. Tomáši Kadlecovi za odborné vedení diplomové práce, poskytování cenných rad, připomínek a materiálových podkladů k práci. Rovněž mu chci touto formou poděkovat za ochotu a laskavý přístup při zpracovávání diplomové práce jako takové.

4 OBSAH ÚVOD SOCIÁLNÍ DEVIACE Sociální a nesociální deviace Požadavky na definici a kritéria sociální deviace Primární a sekundární deviace Struktura sociální deviace a osobnost devianta Zdroje a příčiny sociálně patologických jevů a deviace Sociální patologie versus sociální deviace Hodnocení sociální deviace a pohledy na ni Sociální pedagogika v souvislosti se sociální deviací Prevence sociálních deviací TEORIE DEVIANTNÍHO CHOVÁNÍ HISTORICKÁ VÝCHODISKA ZKOUMÁNÍ SOCIÁLNÍ DEVIACE Sociologie deviantního jednání a kriminologie Klasická škola kriminologie Počátky pozitivistické školy a zrození kriminologie Srovnání kriminologie z hlediska klasické a pozitivistické školy SOCIÁLNÍ NORMY Normativní očekávání Vnitřní obsah a hranice normy Typy norem ve vztahu k právním normám Porušování norem a právní řád Porušování sociálních pravidel jako deviace Sociální kontrola Funkce sankcí jako nástroje sociální kontroly Vnitřní a vnější kontrola... 41

5 5 DELIKVENCE DĚTÍ A MLÁDEŽE Děti, mládež a trestná činnost Specifické příčiny kriminality dětí a mládeže Sociálně patologické jevy spojené s prostředím rodiny Faktory rozvoje lidského jedince, význam rodiny Proces socializace Alternativní socializace Socializační možnosti (šance) Desocializace a sociální deviace Systémové řešení prevence a poradenství sociálně patologických jevů u dětí a mládeže KONKRÉTNÍ PROJEVY DEVIANTNÍHO CHOVÁNÍ Nežádoucí společenské jevy Kriminalita Prostituce Agresivita a násilí Domácí násilí Násilí na dětech Syndrom CAN Tělesné týrání dětí Psychické týrání dětí Zanedbávání dětí Sexuální zneužívání dětí Násilí na ženách Násilí na seniorech Suicidální jednání (sebevražednost) Závislostní chování Faktory vzniku závislosti Tradiční typy závislostního chování Drogová závislost Závislost na alkoholu Tabakismus... 80

6 Závislost na hracích automatech Nové formy závislostního chování Netomanie závislost na Internetu Závislost na televizi Sexuální závislost Závislost na práci Patologické nakupování Mentální anorexie a mentální bulimie ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY A ZDROJŮ VYSVĚTLENÍ KLÍČOVÝCH POJMŮ... 94

7 ÚVOD Jako téma diplomové práce jsem si zvolil interdisciplinární pohled na sociální deviace. Pracuji již přes 25 let u Policie České republiky, z toho posledních 20 let jako vyšetřovatel, a s různými patologickými jevy se při vyšetřování trestné činnosti setkávám téměř každodenně. Tato okolnost byla pro výběr tématu diplomové práce rozhodující. Dalším důvodem ke zvolení uvedeného tématu diplomové práce byla skutečnost, že podle mého názoru je tato problematika velice aktuální a pro společnost velmi důležitá. Problematika sociálních deviací je významnou celospolečenskou otázkou dnešní doby. Současná společnost se neustále potýká s působením nejrůznějších forem sociálních deviací a patologií a zvyšováním jejich vlivu jak na jednotlivce, tak i na společnost jako celek. Pojem deviace je obecně chápán jako odchylka od normálu, od normální struktury či funkce, která se může vyskytovat u všech jevů objevujících se ve společnosti či v přírodě. Sociální deviace jsou odchylky mající vliv na sociální interakce a vztahy, které existují v lidské společnosti již odpradávna a různými autory jsou popisovány v průběhu celé historie lidstva. Sociální deviace se vyskytují téměř ve všech odvětvích lidského života. Společnost jim v poslední době věnuje daleko větší pozornost než v předchozích letech. Lidé se liší různými aspekty, např. fyzickou a psychickou vyspělostí, chováním, politickými názory, bohatstvím. To vše u nich může vyvolávat touhu ovládat ostatní. Obecným trendem posledního období je neustále se zvyšující nárůst zejména obecné kriminality a delikvence nejen dospělé populace, ale i dětí a mladistvých, jejich drogová a alkoholová závislost, problematika spojená s nevhodným životním stylem, což ovlivňuje a ohrožuje celou naši společnost. Všeobecný nárůst nejrůznějších forem patologického chování a kriminality ve všech věkových skupinách se stává stále závažnějším celospolečenským problémem. Vliv na tuto skutečnost má celá řada faktorů, počínaje společenským vývojem, hospodářskými změnami, nezaměstnaností, a konče nepřipraveností na nové situace a nízkým právním vědomím. Sociální deviace má multidisciplinární charakter. Vychází z oborů jako je psychologie, sociologie, biologie, právo a z dalších vědních disciplín. Hlavním cílem diplomové práce je průřezově zmapovat interdisciplinární problematiku sociálních deviací v teoretické podobě pomocí metody analýzy a syntézy informačních zdrojů, včetně jejich nejzásadnějších konkrétních projevů. V práci bych chtěl - 7 -

8 představit sociální deviace jako speciální jev ve vztahu k jednotlivci i společnosti jako celku. Oblast sociálních deviací představuje významnou společenskou sféru spojenou s nezbytností účinné kontroly. Důležitou roli představují preventivní opatření zamezující negativním sociálním deviacím (sociálním patologiím) a nezbytnými jsou i represivní opatření s odpovídajícími sankcemi. Charakteristickým rysem sociálních deviací je chování či jednání, které se neslučuje se stanovenými normami společnosti a jejich vymezenými hranicemi. Základním úkolem společnosti by měla být snaha o úspěšnou socializaci a integraci deviantního jedince do společnosti. Za dílčí cíle diplomové práce jsem si vybral v teoretické podobě zpracovat problematiku závislostí v obecné rovině, zmapovat tradiční a nové formy závislostního chování, s důrazem na popis patologických faktorů (rizikové činitele, které usnadňují nebo vyvolávají vznik sociální deviace či sociální patologie) a zdůraznění očekávaných modelů chování. Vzhledem ke skutečnosti, že ve svém zaměstnání se velice často setkávám s agresivním chováním, zaměřil jsem se rovněž na zmapování agresivity a násilí, se zvláštním zaměřením na násilí páchané na dětech. Dílčím záměrem diplomové práce je také popsat mechanismy sankcí, které udržují stávající sociální řád ve společenských vztazích a napomáhají udržovat systém hodnot ve společnosti a předcházet tak deformaci těchto hodnot. Podle mého názoru je rovněž důležitá pomoc lidem společensky nepřizpůsobivým, deviantním, s cílem jejich normálního začlenění do běžné populace a snaha o dosažení jejich konformity. Společnost by měla mít zájem na pomoci těmto lidem, aby získali potřebné sociální dovednosti a kompetence k vymanění se z nepříznivých vlivů

9 1 SOCIÁLNÍ DEVIACE Sociální deviace je sociologický pojem z počátku 20. století k označení chování jednotlivce nebo skupiny, které porušuje sociální normu. Tato odchylka od normy může být negativní (častější užití), ale i pozitivní. 1 Výraz sociální deviace bývá někdy nahrazován pojmem sociální problémy. Tento pojem je však značně širší a kromě sociálně deviantních projevů obsahuje rovněž projevy, které ohrožují společnost a škodí jí, ale nepředstavují narušení normy a nemusejí mít konkrétního pachatele, např. rasová a etnická diskriminace, nezaměstnanost, znečišťování životního prostředí (Hrčka, 2001, s. 17). Deviaci lze rovněž vymezit jako chování odlišující se od normy nebo systému norem akceptovaných v dané společnosti velkým množstvím osob. Může se týkat chování jedince i skupin. Skupiny mohou potom vytvářet celé deviantní subkultury. Klasickým příkladem deviace je kriminalita, ale bývá k ní zařazována i odlišnost jedinců nebo skupin příslušejících k rasovým, politickým, sexuálním nebo národnostním menšinám (Jandourek, 2007, s. 59). V posledních letech můžeme zaznamenat značný nárůst jevů, které označujeme jako sociálně patologické. Jedná se o variabilní škálu jevů, které vnímáme jako nechtěné, nežádoucí nebo až nepřijatelné. Každý takový jev má svoji míru společenské nebezpečnosti. Čím je tato škodlivost a nebezpečnost vyšší, tím větší je i zájem o jejich řešení. Jedná se o celosvětově závažné otázky. V případě, že by současný trend vývoje těchto nežádoucích jevů z hlediska kvantitativního i kvalitativního pokračoval, došlo by zcela jistě k ohrožení vývoje celé společnosti a jednotlivců, kteří v ní žijí. 2 Opakem deviantního chování je chování konformní. Vnímání deviací se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a času. Hodnocení určitého chování jako deviace je závislé na hodnotícím subjektu a na jeho pojetí společenských norem, například i náboženská, ideová nebo mocenská menšina může považovat za deviantní jednání většiny, a současně být sama většinou považována za deviantní. 3 1 viz. více Sociální deviace. Dostupné na www : 2 Fischer, S.; Škoda, J. Sociální patologie : analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů, 2009, s viz. více Sociální deviace. Dostupné na www :

10 Všeobecný nárůst nejrůznějších forem patologického chování a kriminality ve všech věkových skupinách se stává stále závažnějším společenským jevem. Rostoucí obavy z těchto násilných aktivit vyvolávají snahy o hledání příčin a vysvětlení tohoto chování, včetně možností jejich eliminace. 4 Lidstvo se otázkou sociálních deviací zabývá již od nejstarších dob. V primitivních společnostech existovaly určitá tabu (nejstarší tabu je incest). Vyskytovaly se také různé tresty např. smrt, vyloučení ze společnosti; což v minulosti téměř pokaždé znamenalo pro postiženého smrt, jelikož člověk sám nemohl přežít. Deviace má univerzální charakter, existuje ve všech společnostech a všude tam, kde dochází k interakcím mezi lidmi, kteří spolu přicházejí do kontaktu nebo kteří žijí ve skupinách (Keller, Komenda, 1993, s. 112). Neexistuje žádná společnost či kultura, která by měla zcela konformní chování svých členů s absolutní absencí deviací. Ve staré Číně tisíciletá tradice moudrosti ukazuje, že nejlepší výchovou je probuzení potřeby sebevýchovy a poskytování příležitostí k identifikaci s dobrými vzory i k růstu osobní odpovědnosti za své jednání. 5 Za sociální deviaci lze označit porušení nebo podstatnou odchylku od některé sociální normy, případně od skupiny sociálních norem, případně porušení sociálních očekávání nebo neformálních požadavků kladených na lidské chování v dané společnosti (Munková, 2001, s. 11). Deviaci lze tedy obecně chápat jako odchylku od normálu, od normální struktury nebo funkce, která se může vyskytovat u všech jevů ve společnosti nebo v přírodě. U člověka je celá řada oblastí, kde se mohou deviace vyskytovat, počínaje tělesnou stavbou, psychickými funkcemi, sociálním postavením a konče chováním v lidských společenstvích (Hrčka, 2001, s. 11). V případě porušení sociálních norem mluvíme o sociální deviaci, protože jednání se odchyluje od zamýšleného standardu. 6 Sociální deviace tak vždy bude produktem a odrazem existujících sociálních vztahů. 7 Deviace se hodnotí z hlediska stupně její užitečnosti nebo škodlivosti pro jedince nebo společnost, tedy podle toho, zda přispívají k posílení a stabilitě daného systému nebo zda mají na jedince nebo společnost negativní dopad (Komenda, 1999, s. 38). Normy sice můžeme respektovat (a tak naplňovat ideál) na základě vlastního přesvědčení o jejich správnosti, ale většinou budeme pravidla dodržovat proto, že s jejich 4 Vykopalová, H. Sociálně patologické jevy v současné společnosti, 2001, s Krejčířová, O.; Skopalová, J. Deviace a sociální patologie : vybrané jevy, 2007, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s

11 porušením je spojena sankce. Deviace tak může být odměňována, trestána nebo může být akceptována bez odměny a trestu. Všechny sociální normy jsou doprovázeny sankcemi, které slouží jako ochrana proti nekonformitě. Sankce je tak jistou reakcí na chování jednotlivce nebo skupiny, která má zajistit, aby chování bylo v souladu s danou normou. 8 Je třeba odlišovat deviaci na kvalitativní úrovni, tj. deviaci jako kvalitu (odchylka od normální struktury či funkce jevu), a deviaci na kvantitativní úrovni, tj. deviaci jako kvantitu (počet takto odchylných případů v určitém souboru daného jevu a míra - stupeň - jejich odchylky od normality). 9 Patologická není samotná existence deviantních jevů a případů, ale až jejich nadměrný počet. Odborné pojmy mají být minimálně zatíženy ideologicky a hodnotově. Pojem sociální deviace, jímž rozumíme či označujeme každé sociální chování (individua nebo skupiny), které porušuje nějakou sociální normu a je proto určitou částí společnosti odmítáno, k takovým pojmům rozhodně patří. Je dosti široký, protože neuvádí konkrétní normu, od níž se chování odchyluje. Dosti neutrální, protože nevypovídá ani o tom, zda směr odchylky je pozitivní nebo negativní. Je i emocionálně indiferentní, protože neříká, zda dané deviantní chování je dobré či špatné. Tento pojem má ještě některé další přednosti, například tu, že se v něm předpokládá, že deviace se mění v závislosti na kulturním prostředí, na sociálním prostoru a času, a naopak nepředpokládá, že se lidé mechanicky dělí na normální a devianty nabádá proto vlastně k toleranci a porozumění, nejen k odsouzení a trestu. V tomto ohledu se pojem deviantní chování významně odlišuje od podobných pojmů, které však nesplňují podmínku hodnotové a emocionální neutrality, jako je například negativní sociální jev (některé negativní sociální jevy nemusejí být porušením žádné obecně akceptovatelné normy, například individuální automobilismus), protispolečenské chování (ne každá deviace je protispolečenská, protože existuje deviace pozitivní), protiprávní nebo trestné chování (některé sociální deviace nejsou pod právní normou). 10 Z tohoto plyne, že pro termín deviace je nutné, aby se jednalo o termín přísně nehodnotící, obecný, neutrální a emocionálně nezatížený. 8 Keller, J.; Komenda, A. Úvod do sociologie pro právníky : sociální kontrola a deviace, 1993, s Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s

12 Pojem deviace (na rozdíl od termínů označujících specifické normy) v sobě neobsahuje odkaz na konkrétní normu, od níž se posuzovaný jev odchyluje, respektive k níž se vztahuje, což odpovídá jeho obecné konstrukci. 11 Protože žádná norma nebo skupina norem není nikdy dodržována úplně přesně a všemi lidmi stejně, existuje v každém společenství nepsaný toleranční limit, který je variabilní v čase. Jednotlivé skupiny a kultury se liší rozsahem sociálního chování, které spadá do tolerančního limitu, např. tolerance vůči konzumu alkoholu silně kolísá od přísného zákazu sankcionovaného náboženskou a právní normou až po shovívavou a sociálně nebezpečnou lhostejnost k alkoholickému abúzu. 12 Toleranční limit lze tedy charakterizovat jako míru nepřesnosti, kterou je daná společnost ochotna tolerovat při dodržování určitého druhu normy. Rozsah limitu je různý, je vymezen různými faktory, zejména povahou situace, postavením osob, které dodržování normy hodnotí a v neposlední řadě osobou, na níž má být norma aplikována. 1.1 Sociální a nesociální deviace Deviace je možné rozdělit na sociální a nesociální. Z celkového výčtu deviací tvoří sociální deviace pouze část. Za sociální deviace považuje takové, které mají význam v sociálních interakcích a vztazích. Jejich opakem jsou deviace nesociální, k nimž řadíme především skryté deviace, tedy buďto doposud nerozpoznané nebo rozpoznané, ale neoznačené. Skryté deviace jsou deviacemi nesociálními, protože neovlivňují sociální interakce a vztahy (Hrčka, 2001, s. 15). Oblast sociálních deviací je poměrně rozsáhlá a má multidisciplinární charakter. Téma samotné jednotlivými formami přesahuje do různých vědních oborů (kriminologie, pedagogiky, psychologie, filozofie, práva, psychiatrie), ale ve své integrované podobě, reprezentované konceptem sociální deviace, je tématem především sociologickým. Právě sociologie disponuje potřebnou teoretickou základnou a pojmovým aparátem na přiměřené úrovni obecnosti, který umožňuje postihnout problém v celé jeho šíři a rozmanitosti, i když pochopitelně za pomoci poznatků výše zmíněných věd. Teorie a výzkum sociálních deviací tedy nezbytně vyžaduje týmovou spolupráci odborníků různého zaměření Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s Kapr, J. a kol. Sociální deviace, sociologie nemoci a medicíny, 1994, s Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s

13 1.1.1 Požadavky na definici a kritéria sociální deviace Definice sociální deviace musí obsahovat a vysvětlit: 1) bezprostřední příčiny deviantního chování 2) širší příčiny deviantního chování 3) aktuální deviantní chování 4) bezprostřední příčiny societálních reakcí na deviantní chování 5) širší příčiny societálních reakcí na deviantní chování 6) následky societálních reakcí na další deviantovo chování 7) povahu deviantního procesu jako celku 14 Kritéria sociální deviace: 1) opakovatelnost jevu (časové nebo teritoriální řezy) 2) hromadnost jevu (ve větších sociálních skupinách) 3) sociální závažnost (jak daná společnost posuzuje dané chování) 4) podobná etiologie jevu (příčina vzniku, umožňuje nám aplikovat jev) 1.2 Primární a sekundární deviace Deviace se rozlišují na primární a sekundární. Za primární deviaci lze označit odlišující se chování, jehož příčinami jsou sociální, psychické, fyzické a kulturní faktory. Tato deviace je sice považována za sociálně nežádoucí odchylku, ale na status a psychickou strukturu jednajícího nemá podstatný vliv. Příčiny primární deviace nerozhodují tedy o tom, zda dojde ke stabilizaci deviantní role. Sekundární deviaci lze vymezit jako formy odlišujícího se chování, které mohou být považovány za produkt nebo důsledek procesů sociální kontroly. Tato deviace je výsledkem procesu probíhajícího mezi odlišným chováním a společenskou reakcí na odchylku (Jandourek, 2007, s. 60). Jakmile je dítě nebo mladý člověk označen jako deviantní, zůstává mu stigma devianta. Tento jedinec se pak tím spíše uchyluje k dalšímu kriminálnímu jednání. Tím se postupem času zvětšuje propast mezi ním a sociálními konvencemi. O prvním přestupku, který jedinec spáchá, hovoříme jako o primární deviaci (dle Edwina Lennerta). V případě, že jedinec nálepku přijme a začne sám sebe považovat za 14 Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s

14 devianta, mluvíme o sekundární deviaci. Jedinec se tak pod tlakem okolí, které ho vnímá jako devianta, učí být deviantem. 15 Za primární deviace pokládá Lemmert porušení pravidla či normy na základě originálního zdroje situačního, psychologického nebo fyziologického: například pití jako reakce na smrt blízkého, na úpadek, sociální pokles apod. Zatímco primární deviace je snadno pochopitelná, je sekundární deviace fenoménem daleko složitějším, protože je již výsledkem reakce individua na označení jeho chování jako deviantního. Sekundární deviace je tedy vlastně zdvojenou reakcí: je reakcí aktéra na reakci veřejnosti na jeho primární deviaci, která se může stabilizovat, stereotypizovat a přejít až k akceptaci deviantní role. 16 Za primární deviaci je tedy považováno porušení normy na základě určitého podnětu, např. nadměrné užívání alkoholu jako reakce na zátěžovou životní situaci, např. na smrt blízké osoby. Sekundární deviace je důsledkem reakce jedince na označení za devianta, na označení jeho chování jako chování deviantního. Jedinci je přisouzena nálepka deviant, což může ovlivnit jeho další vývoj a být příčinou dalších deviací. 1.3 Struktura sociální deviace a osobnost devianta Strukturu sociálních deviací tvoří deformace sociálních hodnot, sociálních institucí, sociálních norem a sociálních vztahů. Na úrovni každé sociální deviace můžeme rozeznávat subjekt, obsah, objekt, cíle a důsledky. Subjektem sociální deviace je ten, kdo vykazuje deviantní charakteristiku nebo se deviantně chová. Obsah sociální deviace zahrnuje fyzické, psychické či sociální charakteristiky nebo vzorce chování subjektů, které jsou považovány a označovány za deviantní ve vztahu k nějaké sociální normě. Objekt sociální deviace vyjadřuje, na co jsou deviantní projevy zaměřeny. Cílem sociální deviace je uspokojení nějaké potřeby nebo dosažení nějakého cíle. Důsledkem sociální deviace může být dosažení či nedosažení stanoveného cíle, resp. uspokojení či neuspokojení potřeby. 17 Cíl deviantního chování může být ze strany devianta jak uvědomovaný, tak neuvědomovaný, přičemž důsledek můžeme sledovat jak u objektu, tak u subjektu. Objekt sociální deviace vyjadřuje, na co jsou deviantní projevy zaměřeny. Může jít o sociální objekty (jedinci, sociální skupiny, třídy, etnické menšiny, subkultury, nebo 15 viz. více Teorie nálepkování. Dostupné na www : und.c3.a1rn.c3.ad_deviace 16 Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s

15 dokonce celá společnost), fyzické objekty (např. ničení majetku u mladistvých vandalů), určité oblasti společenského života (ekonomika, ideologie, politika, kultura, morálka, životni prostředí) nebo některé společenské hodnoty (čest, zdraví, spravedlnost apod.). Některé deviace nemusí mít žádný objekt, pokud je subjekt provozuje zcela osamoceně a nemají pro něho žádné škodlivé důsledky, nebo pokud se žádná složka necítí deviantním chováním poškozena. 18 Osobnost devianta se často vyznačuje vysokou labilitou, radikalismem i určitou senzitivností. Po požití alkoholu má tento jedinec obvykle agresivní náladu a silně směřuje k riziku. Zkušenosti z práce s agresivními žáky potvrdily, že žáci, kteří jednají agresivně a používají násilí, jsou častěji osobnosti nejisté, zakomplexované, se sníženou sebeúctou, hostilně naladěné, s nízkým sebehodnocením ve vztahu ke školním výsledkům, mají nižší úroveň prosociálních tendencí a slabší komunikační zručnost. 19 Němec v knize Psychopatie a kriminalita zdůrazňuje, že psychopaticky orientovaní pachatelé mají vysokou míru sociální nekompetentnosti, nízkou úroveň sociálních dovedností a nízkou úroveň sociálního učení. Dále v této knize konstatuje, že násilný delikvent může mít nižší úroveň inteligence, projevuje bohatou psychopatickou symptomatiku, zvláště v oblasti emocí (je labilnější, dráždivější, impulzivnější, nezodpovědně bezstarostný apod.), jeho systém vnitřních regulativů chování není adekvátně zformován; zvýšené puzení k odreagování agresivních impulsů je v běžných životních situacích brzděno tendencemi k sociální kooperaci, což však neplatí v situacích zátěže. 1.4 Zdroje a příčiny sociálně patologických jevů a deviace Sociální deviace nemá zpravidla jednu příčinu, ale řadu příčin (tzv. multikauzalita), které se navzájem kombinují, podmiňují a ovlivňují. Jedná se zejména o příčiny biologického, psychologického, kulturního nebo sociálního charakteru. Co se týče biologických příčin, tak se jedná zejména o genetické, endokrinní, fyziologické faktory, malformace, vývojové vady apod. Mezi nejčastější psychologické příčiny sociálních deviací patří porucha socializace v raném dětství, čemuž věnuje největší pozornost psychoanalýza. Mezi sociální faktory mající vztah k deviantním projevům patří diferencovaná sociální struktura spojená s anomií a změnami norem. Pokud se týká 18 Poláčková, V.; Řezníček, M. Sociální pedagogika I. : sociální deviace a její prevence, Krejčířová, O.; Skopalová, J. Deviace a sociální patologie : vybrané jevy, 2007, s

16 kulturních faktorů, je nutné zmínit rozdílná normativní kritéria a rozdílné hodnocení chování v různých kulturách, což může vést k deviantnímu značkování subjektů pocházejících z jiné kulturní oblasti, pokud se v kulturně odlišném prostředí chovají v souladu s pravidly a standardy své kultury (Hrčka, 2001, s ). Etiologie jevů a chování, které je považováno za deviantní a sociální patologii, je multifaktoriální. Toto jednání je výsledkem působení řady různých vnitřních a vnějších faktorů, které působí v inkriminovaném čase ve vzájemné interakci. Pro účinnost práce při řešení sociálně patologických jevů je nezbytná znalost zdrojů a příčin, které vedou k jejich vzniku a rozvoji. Přímo souvisí s účinností práce s nositeli patologických vzorců chování, zcela pochopitelně i s výběrem účinných metod a postupů pro prevenci, působení a ovlivňování (intervenci) těchto osob. Proto je z hlediska práce psychologů, etopedů a dalších terapeutů také důležitá znalost vlastností, které jsou pro tyto osoby typické Sociální patologie versus sociální deviace Pojem patologie je z řeckých slov pathos = utrpení a logos = slovo, nauka. Pojem sociální patologie je souhrnným označením nezdravých abnormálních a obecně nežádoucích společenských jevů. V současné době je tento pojem někdy také nahrazován pojmem sociální deviace nebo sociální dezorganizace. Pojem sociální patologie se od pojmu sociální deviace i sociální dezorganizace liší. Jevy, které jsou označovány za deviantní, nemusí být vždy patologické. Sociálně patologické jevy jsou vždy pro společnost či jednotlivce negativní, což v případě deviantních jevů platit nemusí. Proto je při vymezování pojmů nezbytné uvedené pojmy rozlišovat. Sociální patologie a také deviace dále spíše preferují východisko spočívající v zaměření své pozornosti na jedince a etiologii jeho deviantního jednání. Koncepce sociální dezorganizace poukazuje na širší společenské aspekty příčin vzniku patologických jevů Fischer, S.; Škoda, J. Sociální patologie : analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů, 2009, s Fischer, S.; Škoda, J. Sociální patologie : analýza příčin a možnosti ovlivňování závažných sociálně patologických jevů, 2009, s

17 Sociální patologie je souhrnný pojem pro označení chorobných, nenormálních, všeobecně nežádoucích společenských jevů. Patří sem i sankcionované formy deviantního chování, rovněž studium příčin jejich vzniku a existence. 22 Porozumět tomu, co je abnormální je možné pouze tehdy, pokud máme vymezeno, co je normální. Všeobecně lze konstatovat, že za normální je smysluplné pokládat sociální jevy a procesy, které jsou výsledkem konsensu a nepotřebují vždy znovu a znovu zvláštní argumentaci pro vlastní zdůvodňování. V průběhu 20. století byly považovány za sociálně patologické jevy sebevražednost, alkoholismus, prostituce, rozvodovost, nezaměstnanost a válka. Později se k nim přidaly narkomanie, široké spektrum závislostí, násilí, agresivita a extremismus, který představuje dnes jedno z největších nebezpečí. Hrozí nebezpečí rezignace lidí na jejich odstraňování, resp. eliminaci. 23 Sociální patologie je shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, obecně nežádoucí společenské jevy, tzn. společnosti nebezpečné, negativně sankcionované formy deviantního chování, ale hlavně označení pro studium příčin jejich vzniku a existence. 24 Sociální patologie je dřívější označení pro negativní jevy ve společnosti, které naznačovalo analogii s patologií postihující biologický organismus. V současné době se místo sociální patologie hovoří o sociální deviaci nebo sociální dezorganizaci, přičemž jaké jevy jsou označovány za patologické nebo deviantní, se podle doby a kultury liší. Vedle kriminality, sebevražd, alkoholismu, prostituce a nezaměstnanosti se jako sociální patologie na počátku století označovala i homosexualita nebo obtížně definovatelné chuligánství (Jandourek, 2007, s. 183). Lze tedy konstatovat, že je nutné rozlišovat mezi pojmy sociální deviace a sociální patologie. Pojem sociální deviace je pojem širší a označuje chování, které porušuje určitou sociální normu nebo skupiny norem nebo se od ní výrazně odchyluje, a to buď v kladném nebo záporném smyslu. Pojem sociální patologie lze potom chápat jako shrnující pojem pro nezdravé, nenormální, společensky nežádoucí a nebezpečné formy deviantního chování. 22 Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s

18 1.6 Hodnocení sociální deviace a pohledy na ni Určit, jaké jednání bude označeno za deviantní, je podmíněno hodnocením konkrétného jednání společností. Rozhodující úlohu zde sehrávají sociální činitelé, kteří při posuzování určitého sociálního jednání rozhodují o tom, jaké jednání bude označeno za konformní a jaké naopak za deviantní (Komenda, 1999, s. 30). Pro stanovení, jaké jednání je tedy v souladu se stanovenými sociálními normami a které se naopak od nich podstatně odchyluje nebo je dokonce porušuje, je tedy důležité, kdo je hodnotitelem a o jaké sociální normy se jedná. Sociální deviace je z hlediska hodnotících systémů analyzována těmito následujícími pohledy: Hodnocení sociální deviace z absolutistického pohledu je historicky nejstarší. Jeho základem je představa, že ve společnosti existují zcela jasná sociální pravidla, která jsou zřejmá, srozumitelná a závazná pro všechny lidi; jiné chování je nepřípustné - deviantní. Tato pravidla však neplatí pouze v dané společnosti, ale vztahují se na všechny společnosti, a proto určitý deviantní akt bude deviantním aktem vždy, bez ohledu na sociální kontext, ve kterém se odehrál. Jevy jako prostituce, homosexualita, užívání drog, krádeže či vraždy jsou z absolutistické perspektivy deviantními ve všech dobách a kulturách. 25 Absolutistická perspektiva vychází z předpokladu, že každý člen společnosti souhlasí s určitými pravidly a sociálními normami pokud ne, je deviantem a společnost má právo i povinnost se k němu jako k deviantovi chovat kontrolovat, soudit, trestat. Protože je zcela přesně vymezeno pravidlo správného chování, tak je jednoznačně dáno i chování nekonformní, a to bez ohledu na sociální prostředí, které tvorbu tohoto jednání nemůže ovlivnit. 26 Od absolutistického pohledu je třeba odlišovat univerzalizmus a relativizmus. To, že určité jednání má univerzální nebo téměř univerzální charakter, tedy že je v určitém období považováno za škodlivé nebo správné ve většině existujících společností, ještě neznamená, že je nebo bude absolutně platné kdykoliv a kdekoliv. Z hlediska relativistického přístupu lze chování, ideám, kulturním symbolům a dalším sociálním produktům porozumět pouze v kontextu té kultury a společnosti, jíž jsou organickou součástí. Deviace tak může být interpretována pouze z hlediska toho 25 Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s

19 sociokulturního kontextu, ve kterém se přihodila. Soudy o tom, co je správné a co špatné, se proto budou různit zejména v závislosti na prostředí a na čase. Mezi základní faktory, s nimiž relativistický přístup operuje, je možné ještě zmínit situaci, za níž k deviaci dochází, a sociální status aktéra. 27 Z hlediska situace jednání definované jako deviantní v jedné situaci ještě nemusí být ve stejném čase i prostředí nekonformním i v situaci jiné. Z hlediska sociálního statusu je rozdíl v tom, kdo a jakým způsobem se chová: když dva dělají totéž, není to totéž. Určité biologické a sociální charakteristiky člověk získává narozením bez toho, aby je mohl příliš ovlivnit: pohlaví, věk, národnost, příslušnost k etniku apod. Jiné charakteristiky ovlivnit může: vzdělání, manželství nebo zaměstnání. Dané a získané charakteristiky spolu asociují, a tím ovlivňují sociální status a postavení individua v rámci určité společnosti. V závislosti na sociálně kulturním kontextu tak můžeme vymezit chování, které je kupř. typické pro muže, pro ženy, pro děti a mladistvé, pro bohaté, chudé, pro marginály apod. 28 Dalším tradičním přístupem je snaha o definici deviace na morálním základě. Z morálního pohledu je deviace nemorální, asociální a obecně škodlivá (a to buď pro další jedince nebo celkově pro společnost). Určité jednání je (podobně jako z absolutistického pohledu) jako deviantní hodnoceno ve všech situacích a ve všech společnostech, protože signalizuje porušení obecně platných norem morálky. Toto tvrzení je však ještě doplněno předpokladem, že deviace je, jak z hlediska individuálního, tak sociálního, špatná a zlá. 29 Ti, kteří se chovají deviantně, jsou zcela zákonitě nemravní, asociální a zlí. Podobně jako absolutisté i moralisté předpokládají, že ve společnosti existují dva druhy lidí (kterým odpovídají dva druhy chování): morální nedevianti a nemorální devianti. Deviantem se člověk rodí, nemorálnost ho poznamenává duševně i fyzicky a společnost mu pouze přisuzuje určitou nálepku. Postižené dítě vinou lékařů nebo díky ekologicky čistému prostředí, svobodná matka bydlící se svými dětmi na malé vesnici, podnikavý soused, jehož fyziognomie vypovídá o židovském původu, spolužák, který se chová divně ti všichni mohou být potencionálně označeni za morální devianty a vyobcovány z dané společnosti pro svou odlišnost, a tím i špatnost Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s

20 Představě deviace jako porušení norem morálky je i blízké pojetí deviace jako jednání, které porušuje právní normy. Podle právní definice je tak deviantem (zločincem) každý, jehož jednání je v rozporu s právem. Přesto, že právo je systém, který nejvýrazněji pomáhá hodnotit limity přípustného (a z hlediska společnosti škodlivého) jednání, tak ne každé porušení práva je deviací z hlediska posuzování jednání a ne každé deviantní jednání je zároveň porušením právních norem. 31 Sociální deviace, jako odklon od normy (tedy normy nejen právní), je proto pojem mnohem složitější a širší a nelze jej jednostranně spojovat pouze s porušením právních, zejména trestněprávních norem. Porušení některých norem bude deviací z hlediska práva, nikoli však z pohledu ostatních normativních systémů, porušení jiných norem bude za deviantní považováno jak právem, tak i ostatními normativními systémy a porušení dalších norem bude za deviaci považováno některým z jiných normativních systémů, ale nikoli právem. 32 Medicínský pohled je jedním z dalších přístupů, který si své významné místo našel i v sociologické literatuře v rámci tzv. sociální patologie. Deviantní jednání bylo označeno jako esenciálně patologické, tj. za příznak společenské nemoci. Deviace je považována za nemoc a za produkt nesouladu mezi jednotlivými částmi systému. Rozšíření určitých jevů jako kupř. prostituce, homosexualita, zneužívání dětí, krádeže, apod. signalizuje, že společnost je nemocná, a proto je třeba ji léčit. 33 Ze statistického pohledu je deviace chápána jako určité jednání, které je atypické, které variuje kolem průměru nebo modu. Deviace je to, co je vzácné, neobvyklé, mimořádné, to, co se vymyká ze statistické normy, co se často nevyskytuje. Obyčejné a časté deviantním není. 34 Každou odchylku od statistické normy lze považovat za deviaci (a proto i každý člověk může být v určitém ohledu deviantem). Tento pohled nebere v úvahu schopnosti lidí vybírat si své vlastní chování a ignoruje sociální kontext, v němž jsou deviace definovány nejmocnější skupinou, nezachycuje interpersonální reakce, společenské standardy či mínění veřejnosti a nebere do úvahy ani varianty přinucení ke konformitě. 31 Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s Komenda, A. Sociální deviace : historická východiska a základní teoretické přístupy, 1999, s

21 Statistický pohled na deviace je typický především pro ty humanistické disciplíny, které na prvním místě preferují empirický výzkum a výsledná data bez hlubší teoretické analýzy Sociální pedagogika v souvislosti se sociální deviací Problematika sociálních deviací je úzce spjata s vědním oborem sociální pedagogika. Mareš, Průcha, Walterová v Pedagogickém slovníku definují sociální pedagogiku jako aplikované odvětví pedagogiky zabývající se výchovným působením na rizikové a sociálně znevýhodněné skupiny mládeže a dospělých. Je rovněž zaměřena na výchovu a pomoc rodinám s problémovými dětmi, na skupiny mládeže ohrožené drogami, na jedince propuštěné z vazby, aj. Pod termínem sociálně znevýhodněné skupiny chápeme zejména děti a mládež pocházející z dysfunkčních rodin, např. rodiče alkoholici, z rodin, v nichž mají rodiče nedostatečné vzdělání, apod. Jedná se tedy o děti, které nemají vytvořeny potřebné podmínky pro svůj rozvoj, které trpí ve svém rodinném prostředí sociokulturní deprivací, tzn. žijí a vyrůstají v podmínkách, které nepodporují jejich všestranný rozumový, mravní a citový rozvoj, v podmínkách, které deformujících jejich hodnotové orientace ( Průcha, 2000, s. 88). 1.8 Prevence sociálních deviací Pro prevenci sociálních deviací je nezbytné všestranné odhalování příčin, které tyto jevy vyvolávají a rozpracování širokého spektra preventivních opatření, z nichž jedním je trest a mnoha dalšími jsou nejrůznější opatření sociální prevence. Prevence se provádí na třech úrovních, a sice úrovni primární, sekundární a terciární. Primární prevence předchází prevenci sekundární a pracuje se při ní se sociálně zdravými jedinci. Cílem je předcházet projevům sociálně negativních jevů. Při sekundární prevenci se pracuje již s ohroženými jedinci nebo skupinami a jejím úkolem je strhnout je na správnou stranu. Na této prevenci se významnou měrou podílejí zejména rodiče, vrstevníci, učitelé, protidrogová centra, výchovné ústavy atd. Při terciální prevenci se jedná o práci s lidmi, kteří již propadli nějaké deviaci nebo mají na svém kontě kriminální minulost. Jedná se zejména o snižování následků a ochranu společnosti. Na této prevenci se podílejí zejména protialkoholní léčebny, psychiatrické léčebny, výchovné ústavy, vězení atd. 35 Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s

22 Primární prevence sociálně patologických jevů se překrývá s výchovou, pokud se s ní zcela nekryje. Nezastupitelné místo při její realizaci patří rodině, na všech stupních škol náleží tato činnost do kompetencí učitele a vychovatelů (Mühlpachr, 2008, s. 70). Aktivní výchovné působení na žáka při kvalitním pedagogickém vztahu je např. pomoc ve volbě či při korekci již zvolených cílů, které si žák stanoví. Cíle by měly být konkrétní, realizovatelné a spíše krátkodobé. Dosažení dílčích cílů je kladně motivujícím prvkem výchovy. Nejspolehlivějším pozitivním ovlivněním sklonu k závislostem je motivovat a podněcovat k činnostem. Naopak oslabujícím faktorem vzniku závislosti je duševní prázdnota. 36 Prevence sociálně negativních jevů a pěstování úcty k právu se musí stát věcí společnosti, která proklamuje vytvoření a rozvoj právního státu. Prioritní skutečností, která ovlivňuje úspěšný boj s kriminalitou a ostatními společensky nežádoucími jevy, je postoj veřejnosti. Podle provedených výzkumů lze říci, že naprostá většina občanů si obvykle uvědomuje nebezpečnost trestné činnosti a staví se aktivně na obranu ohrožených zájmů. Existuje však i část populace, která vytváří ovzduší podpory pachatelů trestných činů. Nutno si uvědomit fakt, že postoje veřejnosti nejsou neměnné a různě se vyvíjejí v závislosti na dané situaci ve společnosti (mohou se změnit v lhostejnost nebo v tichou podporu některých forem trestné činnosti nebo některých pachatelů). V dnešní pluralitní společnosti je poněkud nebezpečné nálepkovat různé seskupení či hnutí, jakkoli v nich prvky deviace lze najít (skinheads, různé skupiny se sektářskými rysy ap.). Nemusí jít tedy přímo o sociální patologii, záleží na míře tolerance v dané kultuře. Bylo by hrubým zjednodušením chápat každou subkulturu jako sociálně negativní deviantní záležitost. Na druhé straně není důvod podceňovat deviace v rovině individuálně psychologické, kde může jít skutečně o předzvěst vážné úchylky či choroby. Potíž je v tom, že některé formy úniku a odreagování jsou společností do jistého stupně přijímány (např. u nás tolerantní vztah k alkoholu). Okolí postiženého jedince pak jednotlivé signály podceňuje (spoléhání na domluvu, na to že dotyčný zvládne problémy sám). Lhostejnost nebo falešná solidarita vedou často k promeškání doby, kdy je poradenský nebo terapeutický zásah ještě efektivní. 37 Proces resocializace osob sociálně nepřizpůsobivých je stále častěji předmětem ostré kritiky. Kritizuje se oprávněnost provádění resocializační činnosti v aktuální podobě 36 Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s Krejčířová, O.; Skopalová, J. Deviace a sociální patologie : vybrané jevy, 2007, s

23 jak organizační tak formální. Diskutuje se o formách institucionálního působení; (typy resocializačních zařízení), metodách a technikách působení i o tzv. resocializačním prostředí. 38 Je tedy nezbytné, aby se prevence sociálních deviací stala záležitostí nás všech, protože pouze při zapojení celé veřejnosti lze vést úspěšný boj proti společensky nežádoucím jevům, zejména kriminalitě. Je důležité zaměřit se zejména na pomoc rodinám s problémovými dětmi, na skupiny mládeže ohrožené drogami, na osoby páchající trestnou činnost, na osoby propuštěné z výkonu trestu apod. 38 Stankowski, A. Nástin problematiky etopedie a sociální patologie, 2004, s

24 2 TEORIE DEVIANTNÍHO CHOVÁNÍ Existuje celá řada teorií deviací, z nichž lze vyčlenit tři základní teoretické proudy, a sice biologický proud, který uvádí příčinu deviace v genetických, anatomických a fyziologických faktorech), dále psychologický proud, který hlavní příčinu deviace spatřuje v osobnosti člověka, jeho motivaci, agresi, frustraci, popřípadě ji vidí v síle ega, a sociologický proud, který za rozhodující považuje vliv prostředí a sociokulturních či skupinových faktorů. Nejstaršími jsou biologické teorie, podle kterých se kriminálního chování a zločinu dopouštějí biologicky determinovaní jedinci. Psychologické teorie považují deviaci za úchylku a pachatele deviantního chování za nositele jisté abnormity. Deviace je považována za nemoc, s kterou je nutno se obracet na lékaře a abnormita za něco, co je třeba léčit a podrobovat kontrole. Původ deviantního chování vidí v psychice člověka a v duševních pochodech. V každé společnosti existují chování, která jsou úchylná, deviantní, pohoršující, provokující, nemorální, špatná a společensky nebezpečná (Mühlpachr, 2008, s ). Mezi základní sociologické přístupy patří strukturální a funkcionální teorie deviace, teorie konfliktologické a interpretativní. Teorie anomie produktem nedostatečné sociální regulace je stav bezzákonnosti, kdy ve společnosti přestávají platit zákony. Durkheim jako představitel anomického pojetí deviace se domníval, že porušení sociální stability má za následek rozvoj patologických forem dělby práce a nárůst napětí a konfliktů mezi jednotlivými částmi struktury. Dochází k rozbití struktury obecných pravidel a výsledkem je anomie. Subkulturní teorie tvrdí, že deviace je výsledkem konformity s normami a hodnotami těch skupin, jichž jsou individua členy. Příslušníci určité subkultury se často příliš neodlišují od dalších členů společnosti. Základní odlišnost je však v oblasti norem subkultura uznává jiná pravidla a jiné hodnoty, než jsou ty, které uznává konformní většina, a proto přirozeně produkuje chování, které lze z hlediska společnosti označit za deviantní. Teorie kulturního přenosu vychází z představy, že deviace je součástí subkulturních vzorců, jež jsou novým členům skupiny předávány v procesu jejich začleňování do skupiny. Myšlenka deviace je přenášena sociálním učením a socializací

25 Teorie sociálního učení předpokládá, že deviantní i konformní chování je především determinováno sankcí, která za ně následuje, a to jak sankcí pozitivní, tak negativní. Etiketizační teorie deviantní chování nelze brát jako určitý typ jednání, který na sebe bere izolované individuum. Spíše je výsledkem lidské interakce, lidského interpretování, definování a hodnocení jak vlastního jednání, tak jednání druhých. Deviace je určitou nálepkou, která slouží falešnému obvinění chudých bohatými, žen muži, mladých lidí starými, minoritních skupin majoritními atd. Společnost si vždy hledá vhodného obětního beránka, kterého pak předhazuje veřejnosti. 39 Obecně lze klasifikovat čtyři základní obecná vymezení teorií deviantního chování, z nichž každá má své přednosti a svá omezení: 1) Teorie kulturního přenosu tvrdí, že deviantnímu chování se učíme v interakci s jinými lidmi, tedy stejným způsobem jako chování konformnímu. Deviantní chování proto vzniká v určitých subkulturách, kde je pokládáno za normální. 2) Teorie strukturálního tlaku předpokládá, že v každé společnosti vznikají situace, na něž určitá část populace reaguje chováním odchylným od normy (tedy např. chudoba plodí zločin ). 3) Kontrolní teorie vysvětluje deviantní chování oslabením či absencí sociální kontroly. Je třeba se ptát, proč jsou lidé konformní, spíše než proč se chovají deviantně. Důvodem ke konformnímu jednání je právě existence sociální kontroly. 4) Etiketizační teorie (labelling) chápe deviaci především jako výsledek označování za devianty. Teorie labellingu (od roku 1965) se zabývá procesem identifikace osob jako deviantů a jejich reakcí na tuto nálepku. 40 Labell je odvozeno z anglického slova labelling, což znamená označení, pojmenování, charakterizování. Jandourek v Sociologickém slovníku vymezuje příčiny deviací do tří základních teorií (s ): 1) biologické teorie: Sklony k deviaci jsou připisovány určitému tělesnému typu, nadbytečnému chromozomu Y a vrozenými sklony k agresivitě. Tyto závěry jsou 39 Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s viz. více Sociální deviace. Dostupné na www :

26 většinou zpochybňovány a snaha vysvětlovat zločin a další formy deviace biologicky není zatím úspěšná. 2) psychologické teorie: Některé děti si nevytvoří kvůli svému vztahu k rodičům potřebná omezení a dojde k rozvoji uzavřené psychopatické osobnosti se sklony k samoúčelnému násilí. Nezdá se však, že by pachatelé velmi odlišných činů museli sdílet tytéž vlastnosti. 3) sociologické teorie: a) diferenciální asociace: Některá prostředí povzbuzují sklon k nelegálním činnostem a jedinci se sdružují s nositeli kriminálních norem. Kriminální jednání je naučeno především v primárních skupinách b) anomie: Konflikt mezi akceptovanými normami a sociální realitou vyvolává napětí, např. ani tvrdá práce nemusí vést ke zlepšení vlastního postavení. Společnost však neúspěch odsuzuje, takže se jedinec chce prosadit i nelegálními prostředky. c) teorie labellingu - etiketizační: Deviace není osobnostními rysy jedince a skupin, ale procesem interakce mezi deviantními a nedeviantními částmi společnosti. Etikety udělují představitelé zákona, obvykle bohatí chudým, muži ženám, starší mladším, většiny menšinám (> deviace primární, > deviace sekundární, > stigma), není však jasné, zda labelling skutečně zvyšuje skony k deviantnímu jednání. d) teorie racionální volby: Jedinci se pro jednání rozhodují, protože jim připadá v danou chvíli vhodné a riziko malé. Podle toho, zda analýza deviace vychází z analýzy aktéra, situace či obojího, lze teorie deviace členit do tří základních typů. Jakkoliv jsou jasné sociální kontexty potenciálně deviantního chování, těžiště úvahy je i nadále v aktérovi a jeho racionální volbě nebo v situaci, která určitý typ volby umožňuje či přímo nabízí. Tak se v podstatě krystalizovaly tři teorie deviantního chování (jako čisté typy): 1. teorie kinds-of-people, která předpokládá, že existují určité typy či druhy lidí, které mají tendenci volit chování, jež je mimo normu 2. situační teorie, která naopak předpokládá, že v určitých situacích, které navozují možnost deviantního chování, může každý udělat totéž (extrémní stres, provokace, příležitost)

27 3. konjunktivní, tedy v podstatě hybridní teorie, která tvrdí, že v určitých situacích se určitý druh lidí bude chovat určitým způsobem. 41 Teorie sociální deviace nepatří k preferovaným tématům naší sociologie. Zatímco v minulosti téma naráželo na ideologické bariéry, v současné době je zatlačováno do pozadí aktuálními problémy ekonomické a politické transformace společnosti. Studium sociálních deviací je také spojeno s nemalými problémy konceptuálními, teoretickými a metodologickými. Přitom jde o problematiku velmi závažnou přinejmenším ze dvou důvodů: a to z hlediska potřeby regulace sociálně deviantních projevů ve společnosti a také pro studium deviantních fenoménů pro sociologickou teorii Mühlpachr, P. Sociopatologie pro sociální pracovníky, 2008, s Hrčka, M. Sociální deviace, 2001, s