CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc. Ergoterapie jako nástroj sociální práce s lidmi se závislostmi

Transkript

1 CARITAS Vyšší odborná škola sociální Olomouc Absolventská práce Ergoterapie jako nástroj sociální práce s lidmi se závislostmi Věra Fialová Vedoucí práce: PhDr. Mirka Nečasová, Ph.D. Olomouc 2014

2

3 Prohlašuji, ţe jsem tuto práci zpracovala samostatně na základě pouţitých pramenů a literatury uvedených v bibliografickém seznamu. V Olomouci dne Věra Fialová

4 Poděkování Na tomto místě bych chtěla poděkovat především vedoucí mé absolventské práce PhDr. Mirce Nečasové, Ph.D. za její odborné vedení, cenné rady a uţitečné připomínky a hlavně trpělivost. Můj velký dík patří také všem mým blízkým a rodině, bez jejichţ pomoci a podpory by tato práce nevznikla.

5

6 OBSAH Úvod... 8 A)Konceptualizace pojmů Klasifikace oboru ergoterapie Definice, cíl a předmět ergoterapie Přístupy a metody ergoterapie Prostředky a pracovní techniky oboru ergoterapie Klasifikace sociální práce Charakteristika sociální práce a sociálního fungování Paradigmata sociální práce Závislost na alkoholu Definice závislosti na alkoholu a její znaky Faktory vzniku závislosti Důsledky alkoholové závislosti B) Metodologie Metodologické ukotvení práce Poznatky z praxe C) Analýza Porovnání jednotlivých kritérií Porovnání cíle a předmětu ergoterapie se sociální prací Paradigmata sociální práce ve srovnání s pojetím paradigmat ergoterapie Rozbor přístupů a metod ergoterapie na základě kazuistiky Ergoterapie jako způsob navození rovnováhy sociálního fungování u osob se závislostí na alkoholu? Závěr Bibliografie... 43

7

8 ÚVOD Téma Ergoterapie jako nástroj sociální práce jsem si vybrala hned z několika důvodů. Osobně jsem chtěla proniknout do samé podstaty této terapie a zároveň uznávaného nelékařského zdravotnického oboru, poznat jej z různých stran a úhlů pohledu. Chtěla jsem také vypozorovat a prozkoumat alespoň některé aspekty, které se k ní pojí v rámci sociální práce; jaké má zde ergoterapie postavení při práci s lidmi se závislostí na alkoholu. Ergoterapie neboli léčba prací jedná se o obor, který je mezinárodně uznávaným zdravotnickým povoláním, které prostřednictvím smysluplného zaměstnávání má svou vizi zachování a vyuţití schopností jedinců, potřebných pro zvládnutí kaţdodenních činností v co nejvyšší moţné míře. Ve své ideální podobě se snaţí respektovat moţnosti a osobnost jednotlivce, bere ohled na jeho osobní a sociální potřeby, jeho aktuální stav, pohlaví, věk a podmínky, které ho obklopují. Přitom jej podporuje při účasti a podílu v běţném fungování ve společnosti. Cílem mé absolventské práce je zaměření se na ergoterapii v teoretické rovině se spojením příkladů z dvouměsíční praxe na Slovensku i ve formě kazuistiky, kde bude nastíněno, jakým způsobem terapie prací mohla tuto cílovou skupinu ovlivnit v sociálním fungování, ve snaze o začlenění do společnosti. Poznávacím cílem tedy bude zjištění, jestli můţe být ergoterapie povaţovaná jako nástroj sociální práce při práci s lidmi se závislostí na alkoholu. Zkusím vyhledat podobné znaky se sociální prací skrze koncept sociálního fungování a lidských potřeb přes porovnávající kritéria, která jsem si nastavila tak, aby se prolínala a navazovala na sebe přes celou práci. První kritérium bude spočívat ve srovnání cíle a předmětu sociální práce a ergoterapie, dalším z kritérií bude srovnání paradigmat sociální práce s paradigmatem ergoterapie. Následující porovnávající kritérium bude zjišťovat, jakým způsobem můţe ergoterapie pomoci navodit rovnováhu sociálního fungování v jednotlivých oblastech. Teoretické poznatky i poznatky z praxe zkusím uchopit takovým způsobem, aby byly vyuţitelné pro práci sociálních pracovníků i ergoterapeutů, kteří se mohou ocitnout v kontaktu s výše uvedenou cílovou skupinou, ale i k porozumění tématu širokou veřejností. Pokusím se o propojení dvou zdánlivě rozdílných vědních oborů, byť zůstaneme na teoretické úrovni doloţené praktickými příklady a logickým odvozováním souvislostí. Zjišťuji totiţ, ţe ergoterapie bývá povaţovaná za méně hodnotnou v oblasti 8

9 sociální práce kvůli nedostatečným informacím z tohoto poměrně mladého oboru. v oblasti sociálních sluţeb bývá tento obor nevědomky zkreslován, moţná i kvůli skutečnosti, ţe ergoterapii vykonávají pracovníci bez patřičné odborné kvalifikace a způsobem, který ne zcela odpovídá původní představě o plnění praxe. Ergoterapie se zde vyuţívá, avšak s jinou terminologií (typu pracovní rehabilitace ) a realizuje v rozdílných formách. Je na ni nahlíţeno pouze jako na jednu z metod sociální práce a intervence. v kaţdém případě jsou však známy pozitivní odezvy na účinnost této terapie. Touto prací bych tedy chtěla alespoň zčásti některé informace ujasnit a docílit tak i moţné spolupráce mezi těmito obory, které se mohou vzájemně obohatit. Absolventská práce je tedy sestavená na základě poznatků z odborných zdrojů a částečně i z praxe. Faktem ovšem zůstává, ţe k tématu ergoterapie jsem nalezla spíše menší mnoţství publikací, které jsou přeloţeny do českého jazyka. Autoři i autorky, z jejichţ knih jsem čerpala, se inspirovali převáţně anglosaskou literaturou. Mohu uvést např. autora MUDr. Votavu, CSc. se svou knihou Ergoterapie a technické pomůcky v rehabilitaci, autorky MUDr. Kubínková, Kříţová, pak Krivošíková, M. Sc. a Mgr. Šajtarová (samy vykonávají ergoterapeutickou praxi), se zabývaly celkově rozborem konceptu ergoterapie s různými přístupy. Mgr. Jelínková je také ergoterapeutkou a prezidentkou České asociace ergoterapeutů, z jejichţ webových stránek jsem také vyuţila některé poznatky. Z odborného časopisu Sociální práce/sociálna práca z roku 2007 jsem se inspirovala články, které se zaměřovaly na sociální práci s lidmi se závislostí, o kterých zde ve své práci taktéţ pojednávám. Velkou osobnost na zkoumání problematiky závislosti a její léčby představuje MUDr. Karel Nešpor se spoustou knih na zmiňované téma, přičemţ tento lékař zároveň plní i roli národního koordinátora Evropského akčního plánu o alkoholu. Musím zmínit i další osobnost prof. PhDr. RNDr. Marii Vágnerovou, CSc. Díky její knize Psychopatologie pro pomáhající profese jsem získala spoustu informací o problematice lidí se závislostí na alkoholu nejen z psychologického hlediska. Autoři Matoušek, Navrátil a Musil ve svých publikacích rozebírají teorie a metody sociální práce a přinášejí informace vůbec o smyslu sociální práce a jejího cíle. Toho jsem vyuţila v kapitole zabývající se sociální prací a fungováním člověka. Absolventská práce je rozdělena do třech částí. První část je zaměřena na konceptualizaci pojmů, přičemţ v jednotlivých kapitolách jsou rozepsány pojmy vztahující se k tématu. První kapitola se zaměřuje na klasifikaci ergoterapie, kde uvádím předmět a cíl ergoterapie a vysvětluji, jaké pouţívá prostředky, přístupy 9

10 a metody. Druhá kapitola se zabývá charakteristikou předmětu a cílů sociální práce, jejími nástroji a metodami nebo přístupy. Je zde také řeč o paradigmatech, která poukazují na různé pohledy v sociální práci. Třetí kapitola bude vysvětlovat jednotlivé pojmy a definice, které jsou spojené se závislostí na alkoholu. Bude se nahlíţet na rizikové faktory, ovlivňující vznik závislosti a zmíním se i o důsledcích, které alkohol způsobil ve všech oblastech sociálního fungování člověka. Druhá část představuje metodologie, kde jsou uvedena pořádající kritéria, kterými budu porovnávat obory ergoterapie a sociální práce s ohledem na sociální fungování klientů se závislostí na alkoholu. Poté vyjmenuji, s jakými sociálními sluţbami, které doprovází a pomáhají lidem se závislostí na alkoholu, jsem přišla do styku na praxi. V těchto sluţbách se totiţ ergoterapie vyuţívá v různých podobách jako součást léčby u těchto lidí. Ve třetí části, tedy analytické, provedu analýzu jednotlivých kritérií a dílčích okruhů, které jsem si nastavila. Abych však mohla stavět na pravdivých informacích, budu odkazovat na některé příklady z kazuistik z praxe, kterou jsem absolvovala v zařízeních pracujících právě s cílovou skupinou lidí se závislostmi. Dále bych chtěla podotknout, ţe nepouţívám v textu pojmy alkoholik, pijan, alkoholismus, které jsou hojně vyuţívány zvláště ve starších publikacích. Tyto pojmy nahrazuji termínem člověk (jedinec, osoba) se závislostí na alkoholu (nebo s alkoholovou závislostí) a závislost na alkoholu (nebo jiţ zmíněná alkoholová závislost). Nahrazuji je z toho důvodu, ţe se jedná o odborně definovanou nemoc, např. dle Mezinárodní klasifikace nemocí, která je uvedena v první kapitole (viz Definice závislosti na alkoholu a její znaky). v celém textu pouţívám místo pojmů pacient, které se objevily v mnoha publikacích, ze kterých jsem čerpala, pojmy klient, jedinec nebo člověk. 10

11 A) KONCEPTUALIZACE POJMŮ 1. KLASIFIKACE OBORU ERGOTERAPIE Obor ergoterapie je mezinárodně uznávaným zdravotnickým povoláním a v ČR je dokonce legislativně vymezen jako nelékařský zdravotnický obor. Vzhledem k tomu, ţe tento terapeutický obor zahrnuje více moţných činností, dá se pouţít v různorodých problémových situacích k pozitivnímu rozvoji konkrétně u lidí se závislostí na alkoholu. V této kapitole bych se zaměřila konkrétně na vymezení pojmosloví, předmět, cíle, přístupy a metody práce, které se k ergoterapii váţou. Návykové chování je známé pro svůj negativní vliv na zdraví a fungování jak jednotlivce, tak i společnosti. Můţeme se domnívat, ţe závislost vzniká vztahem k rizikovým faktorům povolání, povahou pracovního poměru, vlivem prostředí a nevhodně tráveného volného času. Můţeme nahlédnout na závislost z perspektivy ergoterapie, a tak se pokusit o odhalení nových poznatků o způsobu, jak maximalizovat zdraví a schopnosti lidí se závislostí (Helbig, McKay 2003) Definice, cíl a předmět ergoterapie Votava (2009) uvádí první definici ergoterapie z roku 1910, popisuje ji jako vědu o léčbě pomocí činností, která svou jednoduchostí a stručností shrnuje celý smysl (Votava 2009: 7). Název ergoterapie pochází z řeckého ergon "práce" a therapia "léčení" (Kubínková, Kříţová 1997: 7). Ergoterapie patřila mezi staré léčebné metody, dokonce uţ ve starověku byl znám pozitivní účinek práce a sportu, které se pak odrazilo na zdraví (Votava 2009). Ve svých začátcích byla vedena paradigmatem zaměstnávání a humanismu. Zakladatelé této profese se zaměřovali na celkový pohled na osobu. Ergoterapie byla spojována s pouţitím smysluplných činností za účelem obnovení tělesných a psychických funkcí a celkové zlepšení kvality ţivota a dosaţení tolik potřebných pracovních dovedností (Crepeau dle Jelínková 2009: 34-36). Matoušek (2003b) ve své publikaci pouţívá název pracovní terapie (tzv. occupational therapy) pro práci, která je součástí léčebného, výchovného nebo podpůrného programu (Matoušek 2003b: 160). 11

12 Snaţí se o podporu účasti a podílu jedince v běţném ţivotě a to nejvyšší moţnou mírou, přitom plně respektuje jeho moţnosti a hlavně jeho osobnost. Vyuţívá tedy různé specifické metody a techniky, nacvičení konkrétních dovedností, přizpůsobí prostředí, nabízí specifickou poradenskou sluţbu pro konkrétní oblasti dle potřeby (Jelínková, Krivošíková 2007: 3, 4). Tyto činnosti umoţňují lidem povrdit sebe sama, také přispívají pozitivně k ţivotu jejich rodiny a umoţňují jim účastnit se ţivota v širším společenském kontextu (Krivošíková 2011: 13). Ergoterapie je tedy profese, která se zabývá podporou zdravotního stavu a duševní pohody a které tedy jde o zachování a vyuţívání schopností jedince potřebných pro zvládání kaţdodenních činností u osob různého věku a s problémy, prostřednictvím vhodně zvolených aktivit (Reed, Sanderson, podle Jelínková, Krivošíková 2007). Teorie ergoterapie potom vychází ze znalosti aktivity nebo zaměstnávání a jejího terapeutického vyuţití pro zlepšení funkčního stavu osoby, který byl právě kvůli onemocnění nebo disabilitě narušen. Ergoterapie pak dále vychází z předpokladu, ţe pokud se člověk aktivně zapojuje do zaměstnávání, která jsou pro něj významná a hlavně smysluplná, pak si člověk můţe své zdraví o něco zlepšit. Současně jako prostředek a cíl léčby vnímá ergoterapie právě tyto aktivity (Reed, Sanderson 1992, podle Jelínková, Krivošíková 2007) Přístupy a metody ergoterapie V základních principech sociální práce s lidmi se závislostí se zdůrazňuje intervence klienta, tak i jeho prostředí. Jakýmsi univerzálním přístupem sociální práce s touto cílovou skupinou je motivační rozhovor, kde se snaţíme správně diagnostikovat fázi změny, ve které se momentálně klient nachází. Cíl je zaměřen na vyvolání změny v závislostním chování. Rozhodnutí, který typ terapie, resp. které zařízení je pro určitého klienta v dané době nejvhodnější, by mělo brát v úvahu i jiná kritéria, než pouze stupeň závislosti. (Müllerová, Matoušek a Vondrášková 2005: 214). Pokud si chceme určit různé přístupy, vztahující se přímo k ergoterapii, je třeba si vypracovat teoretické základy, ale přitom ovšem závisí mimo jiné na věku klienta a typu problému (Votava 2009: 21). Kalina doporučuje hodnotit kromě stupně motivace a sociálního prostředí (tedy vztahy s partnerem, rodinou, k přátelům a ke skupinám, v nichţ se klient pohybuje; ohled na zaměstnání) také zdravotní stav klienta a případné 12

13 somatické komplikace závislosti, doprovodné psychologické a psychopatologické problémy, intenzitu příznaků, případně stupeň vzdělání klienta (dle Mullerová a kol. 2005: 214). Votava rozlišuje tři základní skupiny přístupů v ergoterapii: A) Přístup rehabilitační rehabilitace je zde chápaná jako návrat k plnému zdraví, nebo alespoň návrat jednotlivých ztracených funkcí. Přístup kondiční ovlivňuje ztrátu kondice, která je způsobena dlouhou nemocí; behaviorální (příčina problémů je v nesprávném chování) či sociální (náprava problémů v mezilidských vztazích). (Votava 2009: 21). B) Přístup zaměřen na vývoj a to ve všech směrech podporuje především pohybový vývoj, který ovlivňuje neurovývojový přístup; dále vývoj smyslových funkcí, řeči (ve spolupráci s logopedem), poznávacích (kognitivních) funkcí, rozvoje herních aktivit, společenských vztahů a soběstačnosti. Vše hraje svou důleţitou roli ve vývoji uţ od raného věku dítěte (Votava 2009: 21). C) Přístup činnostní, vycházející z poznatku, ţe zaměstnávání nebo činnost představuje v ţivotě člověka důleţitou součást a kvalitu. Je podmínkou rozvíjení se lidské osobnosti i tehdy, kdyţ projevy postiţení se nedají odstranit (Votava 2009: viz. výše). V současnosti se vypracovaly různé teoretické modely, které analyzovaly lidskou činnost z různých hledisek. Model lidského zaměstnávání od G. Kielhofnera a Burkeho zjišťuje, z jakých pohnutek vychází zaměstnávání. Ve větší míře je věnována pozornost i kulturním aspektům ve vztahu k individuálním potřebám klientů. Jiný významný model představuje Kanadský model výkonu zaměstnávání, podle něhoţ se všechny činnosti rozdělují podle soběstačnosti, produktivity a volného času (Votava 2009). V návaznosti na uchopení podstaty hlavních oblastí ergoterapie, jak je pojaly autorky Kubínková a Kříţová (1997: 8), je očividně podobný systém jako u předchozích principů od Votavy (2009: 21-22). Rozlišují čtyři oblasti, které se vzájemně doplňují a prolínají. Patří sem kondiční ergoterapie (hlavním úkolem zde je odpoutání pozornosti rehabilitanta od sebe sama, od nepříznivého vlivu onemocnění závislostí, udrţení dobré duševní pohody, navazování nových kontaktů). Program se pak sestavuje na základě zájmů osob a aby byl úměrný k jeho zdravotnímu stavu a stupni problému. Dalším 13

14 typem můţe být ergoterapie zaměřená na pracovní začlenění a dále na výchovu k soběstačnosti (Kubínková, Kříţová 1997: 8) Prostředky a pracovní techniky oboru ergoterapie Hlavním prostředkem v ergoterapii je smysluplná činnost nebo zaměstnávání. Zvolením činnosti ale musí brát ohled na osobní a sociální potřeby jedinců, jejich aktuální stav, pohlaví, věk, a podmínky prostředí, které je obklopuje. Výběr činností, které se vyuţívají jako prostředek k terapii, musí mít v sobě obsaţené tyto skutečnosti a měl by se vztahovat i k sociálním rolím, které osoba jiţ zastává nebo se od ní očekávají (Krivošíková 2003, podle Krivošíková 2011). Ve své knize Krivošíková uvádí, ţe ergoterapeut k úspěšné léčbě osob pouţívá různorodé techniky a přístupy, které vycházejí z teorií a rámců vztahů. Ty dále předurčují, jaké přístupy v terapii budou upřednostněny. Kaţdá z technik má určité klady, ale i omezení a je tedy nezbytné, aby ergoterapeut měl o nich přehled a dokázal pak zvolit tu, která bude nejlépe vyhovovat konkrétnímu klientovi, se kterým je ve spolupráci. Přitom je moţné, ţe v léčbě jednoho klienta lze kombinovat několik terapeutických technik či přístupů. Jejich výběr do značné míry pak závisí na vzdělání, zkušenosti ergoterapeuta, ale také i na skladbě klientů a způsobu jejich práce na pracovišti. Obecně můţe platit, ţe dokáţí ovlivnit nejen ergoterapeutické hodnocení, interpretaci a pouţívanou odbornou terminologii, ale také pouţití terapeutických postupů a technik (Krivošíková 2011: 8-10). 14

15 2. KLASIFIKACE SOCIÁLNÍ PRÁCE V této podkapitole bych shrnula, co všechno spadá pod definici sociální práce, jaký je její předmět, jaké si určuje přitom cíle a moţnosti vyuţití metod, nástrojů a přístupů v sociální práci, které by napomáhaly ke zdárnému vývoji řešení. Část této kapitoly také bude zaměřena na paradigmata, která jsou spjata se sociální prací a ve kterých budu v další kapitole hledat a následně dokládat určité podobné znaky s oborem ergoterapie a jejím paradigmatem, které se v průběhu časů taktéţ proměňovalo. Samotný pojem sociální práce nám dává nahlédnout do velkého prostoru práce s lidmi jako nástroj umění, vědeckého bádání a profese, která je zde k dispozici pro řešení určitých těţkostí, které mohou nastat v ţivotě kaţdého člověka a které jej mohou provázet postupně po celý jeho vývoj. Sociální pracovníci i pracovníci v sociálních sluţbách se snaţí pomocí různých metod a nástrojů zajistit pro tyto lidi podmínky k uspokojení jejich potřeb v oblasti vztahů, seberealizace, bezpečí a jistoty, přijetí a základních fyziologických potřeb. Jsou zde vyuţity metody práce s klienty po individuální stránce, skupinové nebo komunitní, které se mohou prolínat nebo měnit dle aktuální potřeby Charakteristika sociální práce a sociálního fungování Sociální práce historicky vzniká z praktické potřeby řešení kolizních situací. Jde o základní vymezení cílových stavů v sociálním vývoji a jeho konkrétní podoby sociálního ţivota. Cestou, která umoţňuje se postupně vypořádat s individuálními nebo kulturními rozdíly, je formou nezávislého dialogu, který je součástí společenství a téţ integračním procesem, který usměrňuje celou ekonomickou a sociální problematiku. Můţe sjednocovat zájmy, které jsou někdy odlišné, respektuje odlišnou zodpovědnost jako hnací sílu sociálního pokroku (Strieţenec 2005: 66-73). Předmětem sociální práce je konkrétní sociální ţivot jednotlivce, skupiny, komunity anebo společnosti jako celku v konkrétní společnosti. Můţeme ji vnímat jako systematické vysvětlování pozorovaných faktů a zákonů. Jejím cílem je poukázat, tvořit a testovat hypotézy a odpovědět na teoreticko praktické otázky problémů v ţivotě člověka. Jedná se i o konkrétní reakci na dysfunkční prvky, které vznikají z objektivních nebo subjektivních příčin (Strieţenec 2005: 67-68). 15

16 Rozvíjí se zde aktivity k odstranění problému klienta v kurativní formě, tj. snaha o odstranění rizikových faktorů; nebo jako rehabilitační aktivita. Nebo také aktivity, které mají za úkol podporu rozvoje potenciálu klienta v dalších formách, a to rozvojových, které jsou namířeny na růst schopnosti vstupovat do sociálních interakcích, nebo vzdělávacích ve kterých jde o veřejnou informovanost o specifikách určitého problému a jeho řešení. Prevence je důleţitou součástí, nesmí tedy chbět i aktivity preventivního charakteru, které svou optikou nahlíţí na včasné objevení, kontrolu a eliminaci potencionálních faktorů, narušujících sociální fungování (Navrátil 2000: 7). Cílem sociální práce je tedy podpora sociálního fungování člověka s vyuţitím různých metod a nástrojů. v sociální práci je nástroj či metoda způsob, jak dosáhnout nastaveného konkrétního teoretického i praktického cíle, prostřednictvím naplánované sociální činnosti jednotlivců, skupin, komunit, institucí apod. Je to cílevědomý, záměrný a uvědomělý postup, jak s pomocí konkrétních principů dosáhnout pravdivého a reálného poznání (Strieţenec 2005: 77). Pokud klient ukazuje ochotu spolupracovat, aby s ním sociální pracovník mohl hledat východiska, pak se klient podílí na překonávání dysfunkčních prvků. Jde o to, aby jednotlivec či skupina byla schopna pokračovat v realizaci svých úloh a cílů, na které si sama netroufá, jen s příleţitostnou pomocí a hlavně za vlastní výrazné aktivity. Tento přístup pomoci k svépomoci je hlavně o vlastním zájmu, o snaze něco udělat (Strieţenec 2005: 78-80). v sociální práci jde nástroj pomoci k svépomoci ruku v ruce se zaměřením se na osobnost klienta se všemi jeho oblastmi, přičemţ musí brát v potaz i jeho sociální prostředí, ve kterém ţije (Navrátil 2000: 8). Termín sociální fungování s sebou nese vícero významů. Při vymezení cíle sociální práce a objasnění jeho hledisek je vyjasnění tohoto základního pojmu podstatným úkolem i pro konkrétní sociální práci s lidmi se závislostí, o které budu pojednávat v následující podkapitole. Bartlettová patřila mezi významné propagátorky tohoto pojmu, přičemţ sociálním fungováním označila interakce probíhající mezi poţadavky prostředí a lidmi mezi sebou navzájem. Skutečností často bývá, ţe někteří lidé jsou schopni si s problémem poradit sami, ale jiní svou problémovou situaci jiţ nezvládají. Příčinu můţeme hledat buď v nedostatku dovedností na straně klienta, nebo v nepřiměřených poţadavcích prostředí vůči němu. Cíl intervence sociálního pracovníka pak tedy spočívá v podpoře sociálního fungování takovým způsobem, ţe nabídne pomoc v obnově nebo 16

17 udrţení rovnováhy mezi více či méně dostatečnou kapacitou zvládání a této kapacitě přiměřenými poţadavky prostředí (Bartlettová 1970, dle Navrátil 2001: ). Kvůli komplexnosti intervence sociálního pracovníka a přiměřenosti dané ţivotní problematické situaci je třeba se také zaměřit na jednotlivé bariéry a předpoklady sociálního fungování u kaţdého člověka zvlášť. Podle zváţení je nutné volit takové přístupy a nástroje, které budou ku pomoci a uţitku při řešení. Jedná se o celou vrstvu faktorů, které buď brání, nebo naopak usnadňují sociální fungování jednotlivého klienta nebo specifické kategorie klientů, a podle kterých se dále vymezuje hlavní předmět intervence sociálního pracovníka (Navrátil 2001: 14). Pro zjištění těchto informací popíšeme paradigmata sociální práce, která nabízí celkem jasný obraz faktorů sociálního fungování, ovšem s ohledem na individualitu kaţdého klienta a jeho ţivotní situace (Navrátil, Musil 2000: 120). Jak sám uvedl Strieţenec ve své knize (2005), úvahy o rozloţení sociální práce na určité komponenty by mohly významně ovlivnit tvorbu metodiky sociální práce z hlediska její funkčnosti: Rozvíjanie sociálneho potenciálu je kvalitatívnym rozmerom obohacovania ľudského života, čo je vlastne prechod od možnosti ku skutočnosti. (Strieţenec 2005: 80). Aktivizací neměřitelných moţností a schopností jednotlivce či skupiny a mnohostranností postupů, jak se zapojit do ţivota, docházíme k přirozenému vymezování, zdůvodňování a také k potenciálnímu překonávání sociálních problémů, které nastaly (Strieţenec 2005: 80). Jak podává Navrátil a Musil, ţivotní situace klientů je tedy nezbytným a prvním krokem k volbě takových cílů a metod intervence, které mohou přispět ke změně ţivotní situace klienta a posílit jeho schopnost zvládat poţadavky prostředí a přispět tak k obnovení nebo udrţení jeho sociálního fungování (dle Navrátil 2001: 14). Národní asociace sociálních pracovníků (zkr. NASW) uvedla roku 1995 definici, kde do ní poprvé vloţila i vymezení lidských potřeb, k jejichţ uspokojení má právě sociální fungování přispívat. a to ve smyslu naplnění role člověka ve společnosti jak ve vztahu k sobě, tak k lidem v nejbliţším sociálním okolí. Toto fungování zahrnuje uspokojení základních potřeb včetně takových, na kterých závisí uplatnění jedince ve společnosti. Do lidských potřeb můţeme konkrétně zahrnout tělesné aspekty (např. jídlo, bezpečí, přístřeší, ), osobní naplnění (vzdělání, hodnoty, dosaţení úspěchu, ), emocionální potřeby (pocit sounáleţitosti, společenství, ) a adekvátní sebepojetí (sebedůvěra, sebeúcta, osobní identita, ). (Barker dle Navrátil a Musil 2000: ). 17

18 2.2. Paradigmata sociální práce V této části kapitoly bych se zaměřila na tři rozmanité přístupy v sociální práci, které se utvářely během 20. století a které jsou Malcolmem Paynem označované jako tzv. malá paradigmata. Můţeme je charakterizovat jako obecně přijímané pohledy na svět a problematiku, která jsou pro svá filosofická východiska a pak i praktické důsledky zásadním způsobem odlišná (Navrátil 2000: 12). Sociální práce se také zabývá různými vědeckými názory, teorií. Musí mít určitý teoretický podklad, na kterém by se shodovali vědci v daném oboru. Postupně se vytvářely různorodé pohledy na vznik a řešení problematiky na individuální, skupinové či komunitní úrovni. Hlavním cílem všech moţných vědeckých bádání a teorií bylo zefektivnění sociální práce a jejího poskytování (Navrátil 2000: 12). Podle Kielhofnera (1997, 2004) paradigma vlastně definuje a dává souvislost a kompletnost celému oboru - tvoří ho předpoklady, hodnoty, zásady a hlediska, která pak sjednocují (dle Jelínková 2009: 31). Navrátil (2001) ve své knize podává stručný, jasný a srozumitelný nástin všech paradigmat sociální práce. Jako první označil terapeutické paradigma, kde za hlavní faktor sociálního fungování je povaţováno duševní zdraví a celková pohoda člověka. Cíl sociální práce zde spočívá ve snaze pomoci zabezpečit stav psychosociální vyrovnanosti. v souvislosti s tím se můţeme zaměřit na otázku, nakolik je omezeno zvládání ţivotní situace osobnostními nedostatky. Pak se tedy celkový obraz ţivotní situace omezuje na vnitřní stav osobnosti nebo psychiky jedince, popřípadě na důsledky stavu. Prostředkem k obnovení duševního zdraví osobnosti a její vnitřní rovnováhy je podpora rozvoje osobnosti klienta. Důraz je kladen na komunikaci a na rovnocenný vztah, přičemţ je očekáváno, ţe tento vztah bude oboustranně ovlivněn jak pracovníkem, tak i klientem (Navrátil 2001: 14-17). Další je označeno jako reformní paradigma coţ můţe také znamenat úsilí o reformu společenského prostředí. Představa sociálního fungování se tady pojí s vizí rovnosti ve společnosti v nejrůznějších rozměrech společenského ţivota. Dosaţení této vidiny by se dalo realizovat za podpory spolupráce a solidarity v rámci určité společenské skupiny, aby získali vliv na vlastní uplatnění. Sociální práce se tedy zaměřuje na zmocňování klientů sociálních sluţeb, aby se posílily jejich pravomoci 18

19 a mohli se podílet na tvorbě a změnách institucí. Sociální práce se pak snaţí vybudovat společnost na principech rovnosti. Rozbor ţivotní situace klienta je však zaměřen na otázku, jak jsou jeho osobní problémy zakořeněny v omezených moţnostech znevýhodněné skupiny, které je členem. Muselo by dojít k důleţité společenské změně ve vnímání problému samotnou institucí, aby se mohl uskutečňovat sociální a osobní rozvoj (Navrátil 2001: 14-17). Jako třetí přístup je představeno poradenské paradigma, jinak řečeno také sociálně právní pomoc. Sociální fungování závisí v tomto případě na schopnosti zvládat problémy a přístupu k odpovídajícím informacím a sluţbám. Toto pojetí chce vycházet vstříc individuálním potřebám a současně usilovat o zlepšování systému nabízených sluţeb. Z metodického hlediska jde především o pomoc klientům prostřednictvím poskytování informací, kvalifikovaným poradenstvím, zpřístupňováním zdrojů a zprostředkováním další pomoci a sluţeb. Součástí tohoto pojetí je také snaha o změnu společnosti a jejích institucí, aby lépe odpovídaly skutečným potřebám občanů. Je zde také zdůrazněna podpora osobního a sociálního uskutečnění prostřednictvím komunitního a osobního růstu. v praxi je preferováno zaměření se na menší cíle, změny, které nepovedou k větší sociální reformě, ale spíše ke změně na individuu (Navrátil 2001: 14-17). 19

20 3. ZÁVISLOST NA ALKOHOLU 1 V této kapitole bych nastínila a vysvětlila v obecné rovině jednotlivé pojmy a definice spojené se závislostí konkrétně na alkoholu. Dále bych zmapovala faktory, ovlivňující vznik závislosti. Nakonec uvedu, jaké důsledky mohou vzniknout ze závislosti na alkoholu ve všech oblastech sociálního fungování člověka. Na praxi jsem se seznámila s chodem specifickým sluţeb, které napomáhaly ke změně k lepšímu způsobu ţivota u této problematické cílové skupiny, které bych chtěla uvést. Sluţby to byly povětšinou dlouhodobějšího charakteru, kde byla nutnou součástí léčby právě ergoterapie. Alkohol provázel člověka snad po celou dobu jeho vývoje a vývoje civilizace. Nemohl chybět i při různých náboţenských či rodinných obřadech, oslavách či svátcích. Byl uznáván i jako symbol prestiţe a moci, symbol kulturní identity. Pokud byl alkohol přijímán v přijatelné míře, pak se u něj objevovaly i pozitivní vlastnosti, kdy pomáhal proti úzkosti a napětí, dokázal povzbudit a zlepšovat náladu. Člověk mohl na určitou dobu uniknout z reality všednosti a kaţdodennosti (Urban, Dubský, Bajura 2012). Je to však především droga, jejíţ zrádnost spočívá v pozvolné tvorbě návyku (Marhounová, Nešpor 1995). Dle autorů Fischera, Škody (2009) a Nešpora (2011) můţe závislost na alkoholu ve svém důsledku vést ke změnám osobnosti, později i k ţivotu na okraji společnosti, k závaţnému poškození zdraví, a pak i ke smrti (Fischer a Škoda 2009; Nešpor 2011) Definice závislosti na alkoholu a její znaky Marhounová a Nešpor (1995) ve své publikaci uvedli definici podle Světové zdravotnické organizace, kde se závislost uvádí jako stav fyzické a psychické vazby člověka na jednu nebo více drog, které uţívá průběţně, a které přináší škodlivé následky jak pro jedince, tak i pro celou společnost. Nyní podle Mezinárodní klasifikace nemocí můţeme definovat pojem syndrom závislosti jako určitou skupinu či soubor fyziologických, behaviorálních, kognitivních změn, které se vytvoří jako důsledek opakovaného zneuţívání některé látky nebo třídy látek. Hlavní popisnou 1 Tuto kapitolu jsem z větší části převzala ze své bakalářské práce s tématem Rodina člověka se závislostí, která bude obhájena v srpnu Některé odstavce zůstaly zcela totoţné. 20

21 charakteristikou tohoto syndromu je touha brát návykové látky (Marhounová, Nešpor 1995: 56). Slovo alkohol původně pochází z arabských zemí (s názvem al - kahal) a znamenalo velmi jemnou substanci, kterou tehdy vyráběli jen alchymisté (Urban, Dubský, Bajura 2012: 128). Jedná se o jednoduchou chemickou látku, která můţe snadno pronikat k různým orgánům (Mühlpachr 2008: 81-82). Slovník sociální práce praví, ţe alkoholová závislost se projevuje jako nekontrolovatelná touha poţívat alkohol, přičemţ závislému ztěţuje ţivot ve všech ohledech a která ovlivňuje nepříznivě jeho zdraví (Matoušek 2003b). Tato touha bývá obvykle spojována se stupňovanou tolerancí k alkoholu, kdy se musí postupně zvyšovat dávky alkoholu, aby se dosáhlo stejného účinku, a s odvykacím stavem (abstinenčním syndromem) při pokusu o vysazení alkoholu (Matoušek 2003b: 25). Dle Vágnerové (2008), Matouška (2003b) a Nešpora (1995) se jedná o onemocnění, které postupně vede k narušení tělesných, psychických a sociálních funkcí. Dochází tedy k akutní intoxikaci, coţ je vlastně přechodná změna a stav po aplikaci alkoholu nebo jiné psychoaktivní látky vedoucí k poruchám fyziologických a psychických funkcí. Anebo dochází k abúzu jedná se o dlouhodobé uţívání psychoaktivní látky, vedoucím k určitým duševním i tělesným změnám u návykových látek (Vágnerová 2008; Matoušek 2003b; Nešpor 1995). Odvykační syndrom představuje soubor příznaků, které nastanou u osoby s návykem na psychoaktivní látku po jejím vysazení, nebo kdyţ se sníţí mnoţství dávek (Matoušek 2003b: 134). Konečná celková diagnóza syndromu závislosti by se měla stanovit pouze tehdy, pokud během posledního roku došlo alespoň ke třem nebo více z následujících jevů, které popisuje Nešpor ze své dlouholeté praxe jak ve své starší práci (ve spolupráci s Marhounovou 1995), (2000), tak i v novější publikaci (2011), kterou rozšířil a zaktualizoval. Můţe se jednat o: - silnou touhu uţívat látku (tzv. craving nebo baţení), kterou dokonce provází symptomy jako oslabení paměti, zhoršení postřehu, zvýšení krevního tlaku a další. Baţení také zhoršuje kognitivní funkce, tedy i schopnost správně se rozhodovat - potíţe v sebeovládání, coţ se projevuje nedostatečným sebeuvědoměním, také únavou s dlouhodobým vyčerpáním; dále s tím můţe souviset uţívání jiné návykové látky; problémem bývá také popírání a potlačování baţení 21

22 - tělesný odvykací stav - látka je v tomto případě uţívána s úmyslem zmenšit příznaky vyvolané předchozím uţíváním této látky, případně dochází k abstinenčnímu syndromu, který je rozdílně intenzivní pro určité typy látek - vyšší tolerance k účinku látky se projevuje vyţadováním vyšších dávek látek, aby se dosáhlo účinku původně vyvolaného niţšími dávkami - postupné zanedbávání jiných zájmů ve prospěch uţívané psychoaktivní látky a zvýšené mnoţství času k získání nebo uţívání látky a následné zotavování z jejích účinků - pokračování v uţívání přes jasný důkaz škodlivých následků - aby tento příznak byl diagnosticky platný, musí být osoba se závislostí informována o svém stále se zhoršujícím zdravotním stavu - pokud totiţ i přesto pokračuje v uţívání látky, jedná se o znak závislosti. (Nešpor 2011; Mühlpachr 2008) 3.2. Faktory vzniku závislosti Příčiny závislostního chování jsou různorodé. Docela znatelný vliv na postoj společnosti k uţívání alkoholu mají i média, která vytváří určitý obraz, veskrze v pozitivním slova smyslu. Alkohol je prezentován jako moţnost běţného trávení volného času po práci, jako zaslouţený odpočinek a odměna po náročném dni (Lorencová 2010/2011: 61-62). Vágnerová (2008: ), Mühlpachr (2008: 58-64) a Fischer a Škoda (2009: 95-98) podávají konkrétnější a poněkud rozsáhlejší výčet vlivů genetického a biologického základu, psychických a sociálních faktorů, které mohou přispět ke vzniku závislostního chování. Biologická oblast: V důsledku chronického uţívání alkoholu dochází k poruše v metabolismu s mnoha odchylkami. Mění se také fungování některých oblastí mozku, počet a citlivost receptorů různých neurotransmiterů, mezi něţ zařazujeme například dopamin a serotonin pokud se přeruší dávka látky, dojde k poklesu hladiny v příslušné oblasti a následnému pocitu nelibosti, který podněcuje k potřebě ji získat. Charakter reakce také ovlivňují různorodé enzymy, které se nacházejí především v játrech a v ţaludku. Genetické dispozice se mohou řadit mezi významné rysy, které mohou zvýšit tendenci uţívat alkohol. Je však důleţité brát v potaz kombinace biologických, 22

23 psychologických a sociálních faktorů, aby se alkoholismus časem rozvinul (Vágnerová 2008; Mühlpachr 2008). Faktory psychické se projeví v osobnostní struktuře, v její odolnosti, přizpůsobivosti ve stresových a zátěţových situacích. Motivace, která je spouštěčem experimentování s psychoaktivní látkou, můţe vycházet z individuálních potřeb nebo být důsledkem sociálního tlaku. Jednoznačně však neexistuje specifický typ osobnosti, který by byl předurčen k uţívání psychoaktivních látek (Fischer, Škoda 2009; Mühlpachr 2008; Vágnerová 2008). Sociální faktory - vnější faktory reprezentuje prostředí, ve které se jedinec nachází, sociální klima, schéma začlenění jedince do vztahů k okolí. Pokud je společnost nastavená k moţnosti dobré dostupnosti návykových látek, pak je logicky i jejich větší spotřeba a celkově vyšší počet závislých (Fischer, Škoda 2009; Mühlpachr 2008; Vágnerová 2008). Je důleţitá ochota společnosti vynaloţit prostředky na účinné formy prevence a politická vůle k přiměřeným opatřením sniţujícím dostupnost návykových látek a připravenost lidí takové opatření vůbec vzít za své (Nešpor 1995: 22). Pro politiky ve všech oblastech by měla být prioritní protidrogová opatření, protoţe závislost patří, jak jiţ bylo výše zmíněno, dle WHO do závaţného onemocnění. Skutečností stále zůstává, ţe prevence je efektivnější a méně náročná po finanční stránce neţ samotná léčba následných problémů (Bajer 2007: 12). Pak i kvůli náročným požadavkům společnosti na ideálního jedince a zdůrazňování vlastní osoby mohou lidé utíkat před svou vlastní identitou za pomoci alkoholu, který jim umoţňuje přestat kontrolovat a hodnotit své jednání a vzdát se tak na určitou dobu své zodpovědnosti (Roy Baumeister dle Lorencová 2010/2011: 43 47). Dále v rodině, kde chybí disciplína a vzor vhodného způsobu řešení konfliktů a problémů, je velká pravděpodobnost konzumace alkoholu jako formy útěku z problémů, neochota a třeba i pohodlnost řešit konflikty jiným způsobem. Závislostní patologie v rodině je důsledkem vnitřních rodinných napětí a konfliktů, konfliktů rodiny s vnějším prostředím spolu s nejistotou vnitřního života rodiny ve vztahu ke světu vnějšímu. (Mühlpachr 2008: 62). Dle Netíka a dalších autorů, je dalším znevýhodňujícím faktem nižší úroveň vzdělání, se kterým souvisí i sociální deprivace v podobě nezaměstnanosti či chybějící možnost seberealizace a fenomén bezdomovectví (Vágnerová 2008; Mühlpachr 2008). Podobně podotýká i Wilcock, ţe při působení vnějších sil (např. nedostatečné pracovní příleţitosti, chudoba, kultura a hodnoty, špatný zdravotní stav a postiţení ), které 23

24 jedinci brání na účasti v pracovním poměru v dlouhodobějším časovém horizontu, můţe dojít ke zmiňované deprivaci. Následky se pak mohou odrazit v nedostatku smyslové stimulace, ve sníţení osobního rozvoje a moţnosti pouţívat svou fyzickou, mentální nebo sociální způsobilost, přináší také nedostatek smyslu ţivota. Wilcock identifikoval ještě i jiné rizikové faktory, které mohou ovlivňovat zdravotní stav a celkově i pohodu člověka. Můţe ji představovat problematika redukce lidského potenciálu a schopností a většího vlivu světa technologie, který odcizuje lidi od jejich přirozeného prostředí, coţ můţe být značně stresující. Důsledkem odcizení se lidé stahují do svého vlastního světa a pokračují v svém návykovém chování jako způsobu vyrovnání se s realitou (Wilcock, dle Helbig, McKay 2003: ). Spirituální oblast - lidé stále hledají a touţí po štěstí nebo nějakém uspokojivém pozitivním vnitřním stavu. Otázkou ale zůstává, proč by měl člověk vyhledávat jinou realitu a zkušenosti, kdyţ ţije ve světě, který si téměř sám vytvořil dle svých představ. Mnoho uţivatelů připisují návykovým látkám téměř nadlidské vlastnosti, obrací se na ně jako na nejlepšího přítele; jiní uţivatelé přistupují k látce čistě konzumně. Přestoţe se s alkoholem setkáváme i v rituálech křesťanských nebo jiných náboţenstvích, je dnes převáţně uţíván mimo jakýkoliv kontext posvátna (Lorencová 2010/2011: 9) Důsledky alkoholové závislosti Alkoholická závislost jako druh sociální deviace, respektive jako patologický jev, nesoucí v sobě stigma, má velmi nepříznivý dopad na jedince, rodinu a celou společnost (Bajer 2007: 6). Rodí se na pozadí sociálně a kulturně akceptovaného pití alkoholu. Jak roste spotřeba alkoholu, roste zákonitě i objem problémů a stupeň poškození populace (Urban a kol. 2012: ). Důsledky nekontrolovatelného konzumování alkoholu ve větší míře se objevují v celkovém fungování člověka ve společnosti. v následujících odstavcích uvedu pro ilustraci některé příklady následných stavů, které se zrcadlí do různých oblastí fungování jedince. Závislost na alkoholu z pohledu tělesného zdraví dochází k oslabení imunitního systému; k onemocnění jater, ţaludku, střev (horší trávení); vysoký krevní tlak; epilepsie, nádory v různých lokalizacích; problémy se srdcem; postiţení centrálního i periferního nervového systému, riziko mozkové mrtvice, roste riziko 24

25 koţních nemocí, impotence a další problémy (Matoušek 2003b; Vágnerová 2008; Fischer, Škoda 2009). Další důsledky se odrazí na duševním zdraví v podobě měnících se nálad, úzkosti, ţárlivosti, nepříjemných následných stavů opilosti, bolesti hlavy, nespavosti, poruch paměti, nevolnosti, nejistotě, výčitek svědomí, těţko zvladatelné touze po alkoholu, halucinace, deliria tremens i jiných duševních chorob, riziko ukvapeného impulzivního jednání a agrese vůči sobě či druhým (Matoušek, 2003b; Vágnerová, 2008; Fischer, Škoda, 2009). Vágnerová (2008) ještě doplňuje pojmy jako alkoholový abstinenční syndrom, dále tento syndrom můţe být rozšířený i s deliriem, nebo mohou nastat alkoholové psychózy i s halucinacemi a amnestické alkoholové poruchy a demence vše vzniká jako reakce na sníţení či vynechání potřebné dávky alkoholu v různých intenzitách, některé z těchto onemocnění mohou skončit i smrtí (Vágnerová 2008). Také ve vztazích ke druhým lidem narůstá napětí a nedůvěra. Jedinec pociťuje provinění vůči blízkým. Co se týká výchovy dětí, je spíše nesoustavná, střídá se v ní náklonnost a nezájem o děti, celkově nakonec dochází k zanedbávání rodiny. Další problematickou scenérií můţe znamenat násilí v rodině, které se pak musí dále řešit. Hromadí se neřešené problémy v mezilidských vztazích, které mohou kvůli odcizení partnera vyústit aţ v rozvod. Dalším důsledkem nadměrného uţívání alkoholu je ztráta sebekontroly, kdy se lidé pod vlivem alkoholu častěji dopouštějí zejména násilných trestných činů a častěji se stávají jejich oběťmi (Matoušek 2003b; Vágnerová 2008; Fischer, Škoda 2009). Co se týká financí a práce, nejvíce výdajů z pozice závislého na alkoholu jde pravděpodobně za alkoholické nápoje. Můţe docházet k nerozváţným výdajům a nevýhodným obchodům pod vlivem alkoholu. Častější pracovní neschopnost, absence, pokles výkonnosti a vyšší nemocnost se pak odrazí taktéţ i na výplatní pásce, kde se objevují niţší příjmy. Objevuje se zde větší riziko pracovních úrazů. Celkově dochází ke sníţení prestiţe v zaměstnání, zhoršení vztahů na pracovišti, výčitky a skryté nebo zjevné napětí v pracovních vztazích, hrozí nakonec i propuštění z pracovního vztahu (Matoušek 2003b; Vágnerová 2008; Fischer, Škoda 2009). 25

26 Životní styl je omezenější, jedinec se uzavírá před okolím do svého alkoholického světa, nemá dostatek času i peněz na lepší a snad i smysluplnější věci a činnosti, dochází často k zanedbávání péče o svůj zevnějšek (Mlčoch, 2009). 2 2 MLČOCH, Z. Alkoholik.cz (2009).[online] Nevýhody alkoholismu a intenzívního pití alkoholu (abúzu). Dostupné z: [cit ] 26

27 B) METODOLOGIE 4. METODOLOGICKÉ UKOTVENÍ PRÁCE Práce je rozdělena celkově na tři části, přičemţ první část, kde se zabývám konceptualizací pojmů, je částí veskrze teoretickou a opírám se zde o odbornou literaturu a publikace, vztahující se k tématům jako je ergoterapie, sociální práce a závislost. Aby ale tato práce mohla být povaţovaná za validní, bylo potřeba propojit teoretickou práci s příklady z praxe i s kazuistikou, na kterou pak budu odkazovat v následné analýze. V této části práce se mimo jiné budu dále zabývat jednotlivými dílčími otázkami/kritérii, kterými bych chtěla porovnat ergoterapii a sociální práci s ohledem na sociální fungování klientů se závislostí na alkoholu. Určila jsem si je, abych zjistila, jestli oba vědecké obory mají něco společného, nebo se u nich nalezne spíše větší mnoţství rozdílů. Jak jsem jiţ v úvodu zmiňovala, mým poznávacím cílem bude zjištění z převáţně odborných publikací a praktických poznatků, zda - li se ergoterapie můţe povaţovat jako nástroj sociální práce při práci s lidmi s touto specifickou závislostí. Zkusím vyhledat podobné znaky se sociální prací skrze koncept sociálního fungování a lidských potřeb přes porovnávající kritéria, která jsem si nastavila tak, aby se prolínala a navazovala na sebe přes celou práci. 1. První kritérium bude spočívat ve srovnání cíle a předmětu sociální práce a ergoterapie, přičemţ se pokusím vyhledat, v čem by mohl spočívat jejich pravý význam a smysl. 2. Další dílčí otázka se bude zaobírat srovnáním paradigmat sociální práce a paradigmat ergoterapie, nahlédneme do jejího vývoje. 3. Třetí porovnávající kritérium bude zjišťovat, jakým způsobem může ergoterapie pomoci navodit u klienta rovnováhu sociálního fungování v jednotlivých oblastech. - Především třetí kritérium bude prokládáno i poznatky z kazuistiky, kde budu mít příleţitost ukázat, jakým způsobem terapie smysluplným zaměstnáváním 27

28 mohla tuto cílovou skupinu se svými specifickými potřebami ovlivnit právě v jejich sociálním fungování, ve snaze o začlenění do společnosti Poznatky z praxe Je třeba brát ohledy i na skutečnost, ţe jsem získala praktické zkušenosti na Slovensku, kde je poněkud rozdílnější systém zdravotních i sociálních sluţeb od systému českého a pak i pojetí ergoterapie. Co se týká profesního zaměření, i odbornost ergoterapeuta (jak ji známe u nás i ve světě) je na Slovensku nastavená jinak a zatím tam není vzdělávaná na dostatečné úrovni. Podobné činnosti, jaké u nás vykonává ergoterapeut, na Slovensku provádí tzv. léčebný pedagog, který absolvoval pedagogické vzdělání na fakultě se zaměřením na speciální pedagogiku. 3 Chtěla jsem tedy spíše vyzdvihnout samotný smysl ergoterapie. Návykové chování negativně ovlivňuje jak zdravotní stav, tak fungování jednotlivce i společnosti. Pro jedince se závislostí znamená získávání jeho návykové látky smysluplnou činnost, tímto způsobem se i zaměstnává. Paradoxně však tento styl ţivota můţe poskytnout pocit identity a významu jeho dne (Moyers dle Helbig, McKay 2003: 141). Povaha zaměstnání i s jejími riziky, vlivy prostředí, zaměření se na zaměstnávání jako prostředek zvyšování lidské kapacity právě tyto alternativní pohledy se snaţí porozumět a pochopit charakter lidí se závislostí. Ergoterapie v sociálních sluţbách pro tuto cílovou skupinu se můţe pouţít jako prostředek pro maximalizaci zdraví, lidských schopnosti a jako přístup k prolomení začarovaného kruhu závislosti (Helbig, McKay 2003: 144). Sociální práce nabízí poměrně široké spektrum nabídky pomoci cílové skupině lidem se závislostí. Ergoterapie se bude aplikovat aţ v dlouhodobějších a pobytových zařízeních, aby se klient nevracel do svého prostředí. Domov NÁDEJE Na dvouměsíční praxi v Prešově, kterou jsem strávila v Gréckokatolícke charitě (GKCH), jsem poznala různá zařízení v rámci GKCH a jejího zavedeného resocializačního systému Cesta k domovu, jsem snad nejvíce pro svou práci načerpala z resocializačního střediska Domov Nádeje (DON), které je kombinované se zařízením 3 Všechny tyto poznatky, jsem získala z ové korespondence s Mgr. Jelínkovou z České asociace ergoterapeutů, která mě navedla na jiné vnímání a hlavně reálné pojetí ergoterapie. 28

29 chráněného bydlení s celodenním provozem a zároveň funguje na podobném principu jako terapeutické komunity nebo doléčovací centra v ČR 4. Základní úlohou je poskytnutí ubytování a sluţby doprovázení muţským klientům s diagnózou závislosti na návykových látkách, kteří ukončili řádně léčbu na detoxifikačních jednotkách. Je zde zaveden pevný reţim s přísnými pravidly, příp. sankcemi za nedodrţení stanovených pravidel, která klienti nutně potřebují k utvoření správných návyků k fungování ve společnosti. Přibliţně po dobu jednoho a půl roku se klienti postupně dostávají přes pět fází doléčení, pokud jim to jejich motivace dovolí. Při léčbě je podobně jako u terapeutické komunity kladen důraz na terapeutický proces a komunitní způsob ţivota. Klienti zde vyuţívají individuální i skupinovou terapii, pracovní terapii (ergoterapii) a jsou zařazeni po dobu resocializace do reţimového programu léčby. Setkala jsem se zde se sluţbami zřízenými v rámci DON jednalo se o prádelnu, autoumývárnu, pneuservis, kuchyni a částečně i truhlářskou dílnu. Ve všech jmenovaných sluţbách pracovali klienti Domova Nádeje pod odborným dohledem v rámci pracovní terapie, aby se naučili správným návykům a reţimu, který jim v budoucnu přinese běţný pracovní poměr. Sluţby v sobě tedy spojovaly pomoc lidem v resocializaci a kvalitu práce. Prádelna, pneuservis i autoumývárna slouţily v sezónním provozu potřebám charity, ale také i široké veřejnosti. Tyto projekty byly podpořeny v rámci programu rozvoje sociálního podnikání. Dostala jsem moţnost hlubšího poznávání nejen chodu jednotlivých pracovišť v rámci ergoterapie (která zde byla nazvaná pracovní rehabilitací), ale i jejich ţivotního příběhu při rozhovoru s klienty i vedoucími pracovníky. V příloze pak uvedu některé příklady z jejich kaţdodenního ţivota z resocializačního střediska s pracovní terapií v praxi. 4 Terapeutické komunity v ČR poskytují dlouhodobější pobytovou léčbu v délce 6-18 měsíců. Komunitu si můţeme spojit s jasně strukturovaným programem a reţimem dne pro klienty, s danými pravidly. Léčba je zpravidla rozfázovaná do několika etap, ve kterých se klient učí určité dovednosti a v průběhu dostává specifické úkoly. Komunita je převáţně postavena na skupinové terapii. Klient je zapojen do pracovní terapie, můţe vyuţít sociálního poradenství. K dispozici jsou i různé volnočasové a sportovní zátěţové aktivity. Při léčbě je kladen důraz na intenzivní terapeutický proces a komunitní způsob ţivota (Müllerová a kol. 2005). Zákon o sociálních sluţbách v platném znění popisuje terapeutické komunity v 68 jako pobytové sluţby i na přechodnou dobu pro osoby závislé na návykových látkách, a které mají zájem o začlenění do běţného ţivota (Zákon č. 108/2006 Sb.). Doléčovací centra jsou specializována na následnou péči a prevenci relapsu (znovunavrácení) uţívání návykové látky. Doléčovací program trvá v rámci měsíců, ale i roků, záleţí od jednotlivého centra. Součástí nabídky je poradenství, individuální a skupinová terapie. Některá centra poskytují párovou a rodinnou terapii, pomoc při hledání vhodného bydlení a práce, někdy můţe být součástí nabídky chráněné bydlení a práce v chráněných dílnách (Müllerová a spol. 2005). 29