Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY. ve Zlínském kraji. Bakalářská práce

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Pedagogická fakulta KATEDRA SPECIÁLNÍ PEDAGOGIKY Pracovní zařazení sluchově postižených osob ve Zlínském kraji Bakalářská práce Olomouc 2010 Vedoucí práce: Mgr. Kateřina Jeřábková, Ph.D. Vypracovala: Kristýna Velísková

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci zpracovala samostatně a použila jen prameny uvedené v seznamu literatury.... V Olomouci dne vlastnoruční podpis

3 Poděkování Děkuji Mgr. Kateřině Jeřábkové, Ph.D. za odborné rady, poskytování podpory a velké trpělivosti při zpracovávání bakalářské práce. Dále bych ráda poděkovala České unii neslyšících ve Zlíně za pomoc při kontaktování sluchově postižených osob ve Zlíně a okolí a Mgr. Monice Egyedové, díky které jsem měla možnost rozdat své dotazníky neslyšícím členům České unie neslyšících ve Zlíně. Rovněž děkuji všem za jejich ochotu a spolupráci při zpracování potřebných informací.

4 OBSAH ÚVOD OSOBA SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM Základní terminologie Klasifikace sluchových vad a poruch KOMUNIKACE SLUCHOVĚ POSTIŽENÝCH Komunikační systémy Audioorální komunikace sluchově postižených Vizuálněmotorická komunikace sluchově postižených Vzdělávací metody (přístupy ve vzdělávání) KOMPENZAČNÍ POMŮCKY Sluchadla a jejich klasifikace Kochleární implantáty Indukční smyčka Vibrační a světelné signalizace Telefon, fax, internet a pc Tlumočník ZAMĚSTNÁVÁNÍ Školství Vzdělávání sluchově postižených Poradenství v rámci školství Sociální resort Zákon č. 435/ 2004 sb. o zaměstnanosti Podporované zaměstnávání PRACOVNÍ UPLATNĚNÍ SLUCHOVĚ POSTIŽENÝCH OSOB VE ZLÍNSKÉM KRAJI Stanovení výzkumných cílů Vymezení výzkumných technik Charakteristika výzkumného vzorku Zpracování výzkumného šetření Diskuze DOPORUČENÍ PRO PRAXI...77 ZÁVĚR...79 BIBLIOGRAFIE...81 SEZNAM PŘÍLOH...86

5 ÚVOD Volba povolání je jeden z rozhodujících kroků v životě a vyžaduje úvahy a rozhodnutí, která nebývají lehkým úkolem. U osob se sluchovým postižením hraje velkou roli stupeň a druh postižení. Zaměstnání by mělo odpovídat schopnostem a individuální možnostem jedince. V posledních letech se podařilo udělat velmi mnoho ve prospěch lidí s jakýmkoli postižením. A to nejen v oblasti výchovy a vzdělávání, ale i co se týká možnosti samostatného zaměstnávání v chráněných dílnách nebo na otevřeném trhu práce. Lidé se sluchovým postižením jsou schopni se v co nejvyšší míře zapojit do běžného života, jen k tomu potřebují podporu kompenzačních pomůcek, někdy tlumočníka a především podporu a toleranci většinové společnosti. Cílem bakalářské práce je zmapovat, jaké je pracovní uplatnění u osob se sluchovým postižením ve Zlínském kraji. První kapitola je věnována základní terminologii. Je zde zmíněno sluchové postižení, dále pak klasifikace sluchových vad a poruch, zařazení osob se sluchovým postižením různého stupně. Druhá kapitola je věnována komunikaci sluchově postižených. Komunikace je základem mezilidské interakce. Umožní nám sdělovat si navzájem své myšlenky, názory, pocity. Jak ale probíhá komunikace u lidí se sluchovým postižením? Neslyšící a nedoslýchaví lidé mají stejné potřeby jako my, slyšící lidé. Chtějí se domluvit s ostatními, ale vzhledem k jejich sluchové vadě není v některých případech možná komunikace mluvenou řečí. Existuje již celá řada komunikačních technik, které umožňují lidem se sluchovým postižením komunikovat s ostatními lidmi na úrovni, která je dostačující. Třetí kapitola pojednává o využití kompenzačních pomůcek. Kompenzační pomůcky pro sluchově postižené jsou nedílnou součástí života osob se sluchovým postižením. Zvláště v období vzdělávacího procesu i v pozdějším pracovním uplatnění. Otázkou zůstává, jestli i v dospělosti pomůcky využívají a jestli mají informace o nových, lepších pomůckách a také informaci o možnosti příspěvku na kompenzační pomůcky. Dostatek informací je přitom nezbytným předpoklad pro úspěšné překonání negativních důsledků sluchového postižení. Čtvrtá kapitola je věnována oblasti zaměstnávání sluchově postižených a profesní přípravě těchto osob. Vycházíme ze základních školských dokumentů a zákonů. Dále 5

6 pak z legislativy z resortu ministerstva práce a sociálních věcí, ze kterých vycházíme při rozboru možností sluchově postižených na trhu práce. Pátá kapitola je samotný výzkum. Cílem práce je poskytnout přehled o pracovním zařazení sluchově postižených ve Zlínském kraji. Výzkum je prováděn technikou dotazníku, určeného pro osoby se sluchovým postižením. Dotazníky byly vyhodnoceny a zpracovány, včetně grafů a tabulek pomocí programu Excel Výsledky jsou uvedeny v závěru výzkumu stejně jako ověření platnosti stanovených cílů v kapitole pět. Bakalářská práce navrhuje řešení či opatření, co by bylo dobré změnit v současné době, aby byl přístup na trhu práce pro sluchově postižené osoby zjednodušen. 6

7 1 OSOBA SE SLUCHOVÝM POSTIŽENÍM Cožpak záleží na hluchotě ucha, když slyší duše? Jediná skutečná a neléčitelná hluchota je hluchota ducha (Viktor Hugo Ferdinandu Berthiérovi, 25. Listopadu, 1845) Úvodní kapitola je zaměřena na pojmy spojené se samotným sluchovým postižením, na orientaci v této oblasti. Dále je věnována klasifikaci sluchových vad a poruch. Je zde také zmíněno samotné dělení osob s tímto handicapem. 1.1 Základní terminologie Surdopedie Surdopedie je speciálně pedagogickou disciplínou, která se zabývá výchovou, vzděláváním a rozvojem sluchově postiženého dítěte. Název surdopedie je složen z latinského slova (surdus) hluchý a řeckého (paideia) výchova. Dále se zabývá tvorbou a rozvojem komunikace sluchově postižených, prevencí sluchových vad a přípravou na povolání. (Kvítek, 2006) Sluch Sluch společně se zrakem nejvíce spojuje člověka s prostředím, ve kterém žije a pohybuje, dává mu signály a informace pro jeho bezpečí. (Kvítek, 2006) Sluchové postižení Označení sluchového postižení se týká velmi nehomogenní skupiny osob, která je diverzifikována především stupněm a druhem sluchového postižení. Termín zahrnuje tyto základní kategorie osob: neslyšící, nedoslýchaví a ohluchlí, každá z těchto kategorií představuje různorodou kvalitu, jejíž konktrétní strukturu limitují další faktory, nejčastěji kvalita a kvantita sluchového postižení, věk, kdy k postižení došlo, mentální dispozice jedince a péče, která mu byla věnována a další přidružené postižení. (Horáková, 2006, s. 128) Počet sluchově postižených na celém světě nebo pouze v České republice je velmi těžké určit. Podle World federation of deaf je sluchově postižených kolem 70 milionů na celém světě. 7

8 Naprosto rozhodující částí z celkového počtu obyvatel se sluchovým postižením jsou nedoslýchaví starší lidé, jejichž sluch se zhoršil z důvodu věku (Hrubý, 1999). Neslyšící U nás definuje pojem neslyšící zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. novelizovaný 23. září V 2, odstavec 1 se píše: Za neslyšící se pro účely tohoto zákona považují osoby, které neslyší od narození, nebo ztratily sluch před rozvinutím mluvené řeči, nebo osoby s úplnou či praktickou hluchotou, které ztratily sluch po rozvinutí mluvené řeči, a osoby těžce nedoslýchavé, u nichž rozsah a charakter sluchového postižení neumožňuje plnohodnotně porozumět mluvené řeči sluchem. Světová zdravotnická organizace definuje jako neslyšícího toho člověka, který ani s největším zesílením neslyší zvuky. (Hrubý, 1999, s. 45). Neslyšící podle kulturní definice Úplná hluchota, ke které dojde před vytvořením řeči, je jediné zdravotní postižení a patrně jediná vnější podmínka vůbec, která vede k tomu, že se člověk stává členem kulturní a jazykové menšiny. (Hrubý, 1999, s. 38) Z tohoto úhlu pohledu jsou Neslyšící (s velkým N ) označování za jazykovou a kulturní menšinu, kterou z nich dělá existence znakového jazyka, podobné osudy a problémy ve většinové slyšící společnosti, jejich historie, kultura, velmi snadná vzájemná komunikace a naopak velmi nesnadná komunikace s vnějším světem. Neslyšící jsou jednou z nejvíce soudržných menšin, protože ji stmeluje jejich vzájemná komunikace, která je celkem snadná a také ji stmeluje nesnádná komunikace a mnoho každodenních omylů s vnějším světem. V jednotlivých zemích se status společenství Neslyšících značně liší a záleží na toleranci obyvatelstva k menšinám. (Hrubý, 1999) V případě Neslyšící s velkým N se jedná o jedince, kteří se narodili neslyšící či ohluchli před vytvořením řeči a dále o všechny osoby, které považují znakový jazyk za primární formu své komunikace. (Dostupné na: K této menšině se tedy hlásí všichny osoby bez ohledu na míru sluchových ztrát, někdy i slyšící rodinní příslušníci nebo blízcí lidé, kteří komunikují znakovým jazykem (Šedivá, 2006). 8

9 Graf č. 1: Porovnání audiologické a kulturní definice neslyšících (Hrubý, 1999, s. 48) 1.2 Klasifikace sluchových vad a poruch Abychom se mohli dále věnovat problematice sluchového postižení, je nutné se v této oblasti orientovat, proto je zde uvedena klasifikace sluchových vad. Tím si uvědomíme, jak je toto postižení rozmanité a odlišné. Musíme také upřesnit rozdíl mezi termínem sluchová vada a sluchová porucha. Sluchová vada je na rozdíl od sluchové poruchy stavem trvalým, který se nedá změnit. Sluchové vady můžeme dělit z několika hledisek, a to podle doby vzniku, místa vzniku postižení a nakonec je možné určit stupeň sluchové vady. (Komorná, 2008) Podle doby vzniku se sluchové vady dělí na vrozenou nebo získanou: Vrozené vady sluchu: Jak je z názvu patrné, dítě se už se sluchovou vadou narodí. Tyto vady vznikají v době zrání plodu nebo působením dědičnosti. vada sluchu geneticky podmíněná: můžeme jednoznačně přepokládat poruchu genetické informace; vada sluchu vzniklá v době zrání plodu: prenatální - vada sluchu, kterou dítě získá v průběhu těhotenství, perinatální - způsobená v průběhu samotného porodu, (poporodní žloutenka, asfyxie apod.) Získané vady sluchu: Jsou to vady sluchu, které se vyskytnou po narození a mají dopad na komunikační možnosti. Způsobují je většinou nejrůznější infekční choroby (zarděnky, menin- 9

10 gitida, atd.), úrazy hlavy, onemocnění centrálního nervového systému, opakované záněty středního ucha. Dalšími příčinami v průběhu života mohou být silné hlukové zátěže, toxiny, ušní nádory. (Lejska, 2003) Ve spojitosti se sluchovým postižením a dobou vzniku postižení se také často používají termíny prelingválně a postlingválně neslyšící. Prelingválně neslyšící jsou osoby, u kterých se sluchová vada vyskytla ještě před fixací řeči. Dítě sluchovou poruchu zdědilo po obou nebo jednom z rodičů. Tato porucha se také vyskytuje v širším kruhu příbuzných. Na rozdíl od postlingválně neslyšících, kde se vada sluchu objevila až po fixaci řeči tedy až po 7. roce života a řeč může být používána. (Šedivá, 2006) Je nutné si uvědomit, že u prelingválně neslyšícího dítěte se spontánní mluvená řeč nevyvíjí. Řeč a zvuky z okolního prostředí dítě neslyší a nenapodobuje je, protože chybí tendence k imitaci. (Krahulcová, 2003, s. 74). Ohluchlé osoby mají problém psychologický, protože znají cenu zvuku a postrádají ho. Dnešní uspěchaný svět má nedostatek trpělivosti k písemné komunikaci s ohluchlými. Ohluchlým však mohou pomoci kochleární implantáty a další pomoc představují i technické pomůcky jako je například psací telefon, teletext, elektronická pošta atd. (Hrubý, 1999) Sluchové vady podle místa vzniku dělíme na dvě základní skupiny (Lejska, 2003): Periferní - mohou být jednostranné nebo oboustranné. Rozlišujeme tyto formy: převodní: je způsobená poruchou od zevního zvukovodu k oválnému okénku středního ucha. Porucha nebývá závažná, většinou jde o lehkou až střední nedoslýchavost. Dochází pouze k zeslabení sluchového vjemu, nikoli k jeho zkreslení. senzorineurální percepční: je postižen blanitý labyrint vnitřního ucha, vláskové buňky nebo sluchový nerv. V těchto případech je postižení trvalé. Vyskytuje se u většiny stařeckých nedoslýchavostí, nedoslýchavostí z poškození hlukem a toxiny, postižení sluchu po infekčních chorobách, patří sem i stavy vrozených sluchových vad. (Lejska, 2003, s. 24) smíšené: kombinace obou předchozích typů. 10

11 Centrální tyto vady jsou způsobeny poškozením centrálního nervového ústrojí sluchového analyzátoru. (Lejska, 2003) Podle hloubky sluchového postižení klasifikujeme tyto stupně sluchových vad: Nedoslýchavost Nedoslýchavost znamená každé zhoršení sluchu oproti běžné populaci, nikoliv však jeho úplné vymizení. Nedoslýchavost může být různého stupně od lehké nedoslýchavosti až po velmi závažné poškození sluchu. Podstatné však je, že každou nedoslýchavost lze do určité míry kompenzovat elektronickými sluchadly, (Hrubý, 1999, s. 43). Nedoslýchavost se rozděluje na: Lehká (sluchová ztráta db) Střední (sluchová ztráta db) Těžká (sluchová ztráta db) Sovák (in Potměšil, 2003) člení nedoslýchavost na tyto typy: Lehká nedoslýchavost Porucha nepřináší velké potíže, umožňuje využití sluchu pro běžnou komunikaci s jistým omezením, pokud se jedná o komunikaci v hlučném prostředí nebo při použití šeptané mluvené řeči. Střední nedoslýchavost Tento stupeň nedoslýchavosti umožňuje poslech a rozumění mluvené řeči ze vzdálenosti jeden až tři metry. Problémy však činí nevyhovující akustické podmínky, které se vyskytují častěji než podmínky akusticky vhodné. Těžká nedoslýchavost Slyšení mluvené řeči je umožněno do vzdálenosti jednoho metru od ucha. Tato vzdálenost není významná pro běžnou komunikaci. Velmi těžká nedoslýchavost Mluvená řeč je vnímána ve velmi těsné blízkosti u ucha, a ve zcela deformované podobě. Tato úroveň komunikace je pro běžnou potřebu nedostačující. 11

12 Podstatnou část nedoslýchavých tvoří staří lidé, protože zvýšení sluchového prahu je přirozeným důsledkem stárnutí. (Hrubý, 1997, s. 33) Výrobci sluchadel kvůli nedoslýchavým lidem stále zdokonalují parametry sluchadel. Velkým problémem nedoslýchavých je ten, že se včas nenaučí na odpovídající úrovni znakový jazyk a proto nejsou přijati světem slyšících i společenstvím Neslyšících. Často pak bývají zcela osamoceni. (Hrubý, 1999) Hluchota Úplná (totální) - naprostá ztráta sluchu Praktická vyskytují se zde pouze tzv. zbytky sluchu (Hrubý, 1997) Hluchota je zpravidla charakterizována jako vrozená nebo v časném věku získaná ztráta sluchu. (Potměšil, 2003, s. 20). Ušní šelest tinnitus Jedná se o příznak onemocnění, nikoliv onemocnění samotné. (Horáková, 2006) Jde o specifickou vadu sluchu a tou je ušní hluk nebo šelest. Ušní šelest se dělí na subjektivní a na objektivní. Dále na akutní nebo chronický. V případě subjektivního ušního šelestu, jde o subjektivní často velmi nepříjemný vjem pískání či hučení v jednom nebo obou uších. Léčba je dlouhodobá a závisí na příčině a vzniku šelestu. (Dostupné na: Nejúčinější terapií je skupinová terapie, tedy sdružení stejně postižených osob do spolků a klubů. (Hrubý, 1999) Mezinárodní stupně sluchově postižených osob V Ženevě roku 1980 stanovila Světová zdravotnická organizace (WHO) mezinárodní škálu stupňů sluchových poruch: SLUCHOVÉ ZTRÁTY Stupeň Velikost ztráty sluchu podle WHO (1980) Názvy sluchových ztrát db normální sluch Kategorie dle vyhlášky MPSV č.284/1995 Sb. 12

13 db lehká ztráta sluchu lehká nedoslýchavost db střední ztráta sluchu střední nedoslýchavost db středně těžká ztráta sluchu db těžká ztráta sluchu těžké postižení sluchu db a více (body v velmi těžká audiogramu i nad 1 khz) sluchová ztráta db a více (v audiogramu velmi těžká žádné body nad 1 khz) sluchová ztráta lehká nedoslýchavost (již od 20 db) středně těžká nedoslýchavost těžká nedoslýchavost praktická hluchota hluchota úplná hluchota Tabulka č. 1: Klasifikace sluchových ztrát dle WHO 1980 (Krahulcová, 2003) Osoby s duálním postižením zraku a sluchu (osoby s hluchoslepotou) U nás definuje pojem hluchoslepí zákon č. 155/1998 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, ve znění zákona č. 384/2008 Sb. novelizovaný 23. září V 2, odstavec 2 se píše: Za hluchoslepé se pro účely tohoto zákona považují osoby se souběžným postižením sluchu a zraku různého stupně, typu a doby vzniku, u nichž rozsah a charakter souběžného sluchového a zrakového postižení neumožňuje plnohodnotný rozvoj mluvené řeči, nebo neumožňuje plnohodnotnou komunikaci mluvenou řečí.. Od roku 2001 mají hluchoslepé osoby uzákoněnou důležitou pomůcku pro pohyb po veřejných prostranstvích, ulicích a na přechodech červenobílou hůl. Vyhláška č. 30/2001 Sb. Ministerstva dopravy a spojů, kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a řízení provozu na pozemních komunikacích, schválila 10. ledna 2001 s účinností od 31. ledna 2001 speciální označení pro hluchoslepé osoby: 13

14 27 (2) Speciální označení osoby nevidomé je bílá hůl, označení osoby hluchoslepé je hůl s bílými a červenými pruhy o šířce 100 mm. (Dostupné na: 14

15 2 KOMUNIKACE SLUCHOVĚ POSTIŽENÝCH Naslouchejte lidem a oni vám řeknou, kdo jsou (John King) Komunikace je schopnost dorozumívat se pomocí řeči, pomocí písma nebo metodou elektronické komunikace s druhými lidmi a širokým okolím. Neslyšící jsou ochuzeni o zvukovou stránku komunikace. Neslyšící při každodenních činnostech naráží na komunikační bariéry. Proto se druhá kapitola zabývá komunikací sluchově postižených, dále se zmíníme o komunikačních systémech a mimo jiné i o přístupech ve výchově a vzdělávání, tedy o vzdělávacích metodách. 2.1 Komunikační systémy Komunikace (z lat. communicatio, které lze chápat ve významu spojování, sdělování, ale také jako přenos, společenství, participace) znamená obecně lidskou schopnost užívat výrazové prostředky k vytváření, udržování mezilidských vztahů. (Klenková, 2007, s. 25) Komunikačními systémy neslyšících a hluchoslepých osob vycházejícími z českého jazyka jsou znakovaná čeština, prstová abeceda, vizualizace mluvené češtiny, písemný záznam mluvené řeči, Lormova abeceda, daktylografika, Braillovo písmo s využitím taktilní formy, taktilní odezírání a vibrační metoda Tadoma. (Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob., 6, odstavec 1) Pod pojmem adekvátní komunikační systém si lze představit široké spektrum dorozumívacích technik lišících se od sebe především způsobem své existence, které se snaží formovat jak receptivní, tak expresivní složku komunikace. (Souralová, 2005, s. 9) Neslyšící dítě má právo naučit se používat všechny dostupné komunikační prostředky, které mu umožní získat jazykovou kompetenci. To znamená, že každé neslyšící dítě by mělo dostat příležitost naučit se jak orální, tak manuální komunikační dovednosti, které by měly zahrnovat mluvu, znaky, přirozené posunky, řeč těla, prstovou abecedu, odezírání, čtení a psaní, stejně jako by se mu mělo dostat maximálního rozvoje všech využitelných zbytků sluchu (Hrubý, 1999, s. 62). 15

16 Z hlediska vzdělávání dělíme komunikační systémy sluchově postižených na: Audioorální mluvený jazyk majoritní slyšící společnosti, Vizuálněmotorický znakový jazyk, znakovaný národní jazyk, prstové abecedy, pomocné artikulační znaky, systémy znaků tvořených určitými tvary prstů a pozicemi dlaně. (Souralová, 2005; Krahulcová, 2002): Pro dosažení funkční komunikace je důležité, aby oba partneři zvolili takový způsob dorozumívání, který je schopen zajistit co nejvyšší míru pochopení a co nejmenší únik důležitých informací. (Souralová, 2005, s. 11) Mezi faktory, které ovlivňují komunikaci, patří: - Komunikační partner stupeň sluchového postižení, aj. - Jazyk, který komunikující používá a do jaké míry ho ovládá. - Schopnost komunikujícího měnit způsob dorozumívání v závislosti na jazykové kompetenci partnera. (Souralová, 2005) Audioorální komunikace sluchově postižených Mluvený jazyk a psaná podoba jazyka Dítě, které slyší, se naučí mluvit tak, že poslouchá své rodiče a osoby, které jsou s ním v blízkém kontaktu. Naučí se mluvit zcela automaticky. Neslyšící děti neslyší ani rodiče, ani samy sebe. Svou řeč proto nerozvíjí dál. Nedoslýchavé dítě, které je vybaveno kvalitními sluchadly může mluvit téměř stejně snadno jako dítě slyšící. Hlavním úkolem logopeda u nedoslýchavých je upravit vady výslovnosti některých hlásek. Při komunikaci nejde jen o mluvení, ale také o rozumění mluvě ostatních. (Hrubý, 1999) Neslyšící dítě prochází stadiem žvatlání zhruba ve stejné době jako dítě slyšící, ale jeho žvatlání postupně ustane. Neslyší ani matku, ani samo sebe a nic ho tudíž nemotivuje k tomu, aby nějak rozvíjelo a upravovalo svou výslovnost. (Hrubý, 1999, s. 55) Aktivní mluvený projev neslyšících osob obvykle bývá po technické, gramatické i lexikální stránce odlišný od projevu osob slyšících. Ačkoliv i zde existují výjimky, 16

17 mnohem častěji se stává, že tito lidé v převážné většině případů ani v dospělosti nedosáhnou v mluveném projevu úrovně slyšícího dítěte předškolního věku. Někdy dokonce zjistíme, že neslyšící v mluveném jazyce nezná ani některé názvy předmětů každodenní potřeby, které běžně používá apod., protože prelingválně neslyšícím lidem zpravidla chybí potřebná slovní zásoba v mluveném (a tedy i psaném) jazyce, nemohou informace získávat náhradní cestou, například formou běžné četby. (Strnadová, 2006, s. 41). U dětí s těžkým sluchovým postižením zjišťujeme obvykle omezený, přerušený a opožděný vývoj řeči. Charakteristika vývoje řeči se dle Krahulcové (2003, s. 71) odvíjí od: typu a stupně sluchového postižení, přítomnosti nebo absenci dalšího postižení, věku a dosaženého stádia vývoje řeči, kdy sluchové postižení vzniklo, exogenních sociálních faktorů stimulačního rodinného prostředí z hlediska úspěšné nebo neúspěšné obousměrné komunikace, časné diagnostiky a časného startu speciální rehabilitační péče, ovlivněné rodinnou výchovou, později od kvality rehabilitační péče a spolupráce s rodinou. Psaná podoba jazyka je zvláštní řečová funkce, která se od ústní mluvené formy liší svou stavbou i způsobem fungování. (Krahulcová, 2002, s. 211) Písemný záznam mluvené řeči je určitý převod mluvené řeči do písemné podoby v reálném čase. Pochopení psaného textu vyžaduje větší soustředěnost i větší podíl volní stránky psychiky. Psaná podoba jazyka je mnohem abstraktnější než mluvená řeč. Při jejím vnímání není možné opírat se o situaci, mimiku, posunky a gesta spolumluvícího, což vše napomáhá porozumění obsahu mluvené výpovědi. (Krahulcová, 2002, s. 211) Červenková udává, že má-li být výuka čtení úspěšná, musí rodina přispět k vybudování kladného citového přístupu ke čtení, bez něhož nebude dítě ochotno podstoupit tu obrovskou práci, která je spojena s osvojováním si čtenářských dovedností. (Červenková, 1992, s. 7) Mezi nejčastější faktory, které ovlivňují porozumění textu, lze dle Souralové (2005) řadit: 17

18 Strukturu mentálního slovníku Překážkou porozumění je nepřehledně vytvořená sémantická síť mentálního slovníku jedince se sluchovým postižením a mnohdy neprůhledné asociační vztahy mezi lexikálními jednotkami. Morfologickou a syntaktickou stavbu textu Bohatá a nepravidelná flexe českého jazyka působí jedinci se sluchovým postižením potíže při identifikování zákonitosti většiny gramatických jevů. Pojmenování na základě vnější podobnosti nebo vnitřní spojitosti v textech. Např. metonymická a metaforická zobrazení skutečnosti společně s frazeologií a různými ustálenými obraznými rčeními jsou pro jedince se sluchovým postižením jedním z největších problémů. Mezery v inferenčních procesech Tyto mezery jsou základem celkové funkční souvislosti, spojitosti, spojitosti a soudružnosti textu, neboť zahrnují proces porovnávání vstupní informace s tím, co již čtenář o věci ví. Dále se vyskytuje otázka, nakolik se do problematiky čtení neslyšících promítá celospolečenský jev všeobecná nechuť ke čtení. Procento těch, kteří nemají zájem o čtení, neustále stoupá. V důsledku prudkého rozvoje mediálních prostředků dochází k vizualizaci informací, neslyšící mohou komunikovat prostřednictvím počítačových systémů, ů, textových zpráv mobilních telefonů apod. To představuje určité transformování předávaných informací do krátkých a úsporných sdělení, pro něž je charakteristická absence slovní a mnohdy i větné interpunkce, zkratka a úsporná syntax, jelikož je pro sdělení určen jen omezený prostor. (Souralová, 2002, s. 16) Odezírání Odezírání je odhadování vyslovovaných slov z pohybu mluvidel rtů, zubů, jazyka a lícních svalů. Není ale možné odezírat vše. Samohlásky jde odezírat poměrně dobře. Dvojice znělých a neznělých souhlásek se však artikulují stejně a hlásky se dají rozpoznat pouze podle toho, zda současně kmitají hlasivky. To neslyšící (pokud se nedotýká rukou krku mluvčího) poznat nemůže. Obvykle se uvádí, že odezřít lze v nejlepším 30% fonematické informace řeči a lze odezřít pouze ta slova, která odezírající zná. (Hrubý, 1999, s. 74) 18

19 Odezírání se považuje za pouhé odhadování vyslovovaných slov z pohybu rtů, zubů, licních svalů a jazyka. Nelze vždy odezírat vše. Musíme si uvědomit, že odezírání je schopnost, tedy dar. Jako například absolutní sluch u slyšících. Musíme zdůraznit, že odezírání je velmi vyčerpávající. V lidských silách není možné odezírat nepřetržitě déle než půl hodiny. (Hrubý, 1999) Strnadová (2006) popisuje vlivy, které působí na úspěšnost odezírání, dále pak podmínky, ovlivňující proces odezírání. Tyto podmínky se uplatňují současně, vzájemně se ovlivňují a doplňují. (viz. Tabulka č. 2) fyziologické technické psychické verbální neverbální věkové neporušené zrakové a mentální funkce, míra využitelnosti sluchu v řečových frekvencích funkce centrální nervové soustavy celkový stav organismu trvalý a momentální zkušenost s odezíráním, efekt tréninku v odezírání vrozené předpoklady pozornost ve všech fázích: zaměření, rozsah, intenzita, trvání postřeh a pohotovost schopnost převádění zrakových signálů do pojmů schopnost myšlenkových operací, zvláště kombinačních schopností, logické myšlení stav paměťových funkcí, ve všech fázích (krátkodobá, dlouhodobá, uchovávání, vybavování z paměti ) aktuální psychický stav, vigilita, emoční stav dosažený stupeň osvojení si daného jazyka slovní zásoba, znalost gramatiky a frazeologie schopnost vnímat a interpretovat viditelné mimojazykové projevy hovořící osoby schopnost vycítit vztah mluvčího ke sdělované věci i ke komunikačnímu partnerovi stav biologické zralosti jako podmínka pro výkonnost zrakových a psychických funkcí věkové faktory působící na vývoj schopnosti odezírat (s 19

20 věkem schopnost klesá) sociální schopnost chápat situační kontext, míra zkušeností v mezilidském kontaktu, sociální zralost, sociální inteligence genderové ženy většinou odezírají úspěšněji než muži vnější světelné podmínky, konverzační vzdálenost, možnost navázat s druhou osobou zrakový kontakt, způsob hovoru mluvící osoby Tabulka č. 2: Vlivy, které působí na úspěšnost odezírání (Strnadová, 2006, s. 11) Vizuálněmotorická komunikace sluchově postižených Tato komunikace je zastoupena především znakovým jazykem, znakovaným jazykem a prstovými abecedami. Znakový jazyk Je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálněpohybovými prostředky, tj. tvary rukou, jejich postavením a pohyby, mimikou, pozicemi hlavy a horní části trupu. (Dostupné na: Český znakový jazyk je základním dorozumívacím jazykem Neslyšících v České republice. Je přirozený a plnohodnotný komunikační systém tvořený specifickými vizuálně-pohybovými prostředky, tj. tvary rukou, mimikou, pozicemi hlavy a horní částí trupu. Český znakový jazyk má základní atributy jazyka a to znakovost, systémovost, dvojí členění, produktivnost a historický rozměr, a je ustálen po stránce lexikální i gramatické. (Dostupné na: 3dimenze.net/terminologie.html) Hrubý (1998, s. 70) uvádí: Český znakový jazyk je plnohodnotný jazyk, který nemá s češtinou nic společného, má vlastní dokonalou gramatiku, které nic nechybí a která zaručuje, že ukázaná věta bude jednoznačně pochopena. Má i vlastní neverbální nebo spíše neznakovou složku, která se obvykle vyjadřuje mimikou. Nedá se při něm současně vyslovovat česká věta. Znakový jazyk má stejně jako všechny mluvené jazyky svou historii a jako všechny mluvené jazyky se rozvýjí, a to často přejímáním slov z jiných jazyků. 20

21 Nepoužívá gramatický systém mluvených jazyků, má svou vlastní dokonalou gramatiku. Ústa dělají různé grimasy, které znamenají pro znakový jazyk totéž, co znamená pro jazyky mluvené změna melodie hlasu či změna přízvuku. Proto nemůže neslyšící při použití znakového jazyka mluvit, i kdyby chtěl. (Hrubý, 1999, s. 185) Znakovaná čeština V České republice je užíváno pojmenování znakovaná čeština, které nalezneme v zákoně č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob. Dle 6 tohoto zákona. znakovaná čeština využívá gramatické prostředky češtiny, která je současně hlasitě nebo bezhlasně artikulována. Spolu s jednotlivými českými slovy jsou pohybem a postavením rukou ukazovány odpovídající znaky, převzaté z českého znakového jazyka. Jedna definice říká, že znaková čeština je: umělý komunikační systém, který byl vytvořen slyšícími lidmi, kteří se chtěli dorozumět s neslyšícími. Znakovaná čeština kopíruje gramatiku českého jazyka a sdělení doprovází znaky, které jsou vypůjčené z českého znakového jazyka. Jedná se vlastně o viditelnou češtinu. Znakovanou češtinu používají lidé nedoslýchaví nebo lidé ohluchlí. Tito lidé se naučili mluvenou češtinu přirozenou cestou odposloucháním. Nyní však hůře slyší nebo neslyší vůbec, a proto potřebují při komunikaci mluvenou češtinu zviditelnit. Neslyšící lidé znakovanou češtinu nepoužívají, pro ně je čeština cizím jazykem. (Dostupné na: Znakovaná čeština není z lingvistického hlediska přirozeným jazykovým systémem. Jedná se o uměle vytvořený systém, který sestavili slyšící jedinci, aby se jednodušeji dorozuměli s neslyšícími uživateli znakového jazyka (Langer, 2008; Hrubý, 1999). Pro slyšící uživatele je osvojení znakované češtiny snadnější než zvládnutí českého znakového jazyka, protože se nemusí učit zcela nový gramatický systém, ale pouze aplikují prvky českého znakového jazyka (jednotlivé znaky) na svou dosavadní znalost češtiny. (Langer, 2008, s. 15). 21

22 Prstové abecedy Prstová abeceda využívá formalizovaných a ustálených postavení prstů a dlaně jedné ruky nebo prstů a dlaní obou rukou k zobrazování jednotlivých písmen české abecedy. Prstová abeceda je využívána zejména k odhláskování cizích slov, odborných termínů, případně dalších pojmů. (Zákon č. 384/2008 Sb., o komunikačních systémech neslyšících a hluchoslepých osob, 6) Každý, kdo příchází do kontaktu s neslyšícím, by měl ovládat prstovou abecedu. Považuje se za integrální součást jazyka znakového. Nelze však vybudovat komunikaci s neslyšícími pouze na prstové abecedě. Velký problém je pomalost prstové abecedy. (Hrubý, 1999) U nás se můžeme setkat s dvěma typy prstové abecedy jednoruční a dvouruční. Jednoruční prstová (daktylní) abeceda Nejčastěji využívaná jako podpůrná metoda při analyticko syntetické metodě nácviku čtenářských dovedností u dětí předškolního věku. Dále pomáhá především při vyvozování jednotlivých hlásek, podporuje zapamatování slov a vizuální fixaci gramatiky českého jazyka. (Souralová, 2005) Tabulka č. 3: Česká prstová abeceda na jednu ruku (Potměšil, 1992, s. 11) Dvouruční prstová (daktylní) abeceda 22

23 Je preferována dospělými sluchově postiženými uživateli, je užívána jako doplněk znakového jazyka v situacích, kdy není v dané chvíli k dispozici odpovídající znak, nebo slouží k dorozumění se slyšícím okolím. (Souralová, 2005) Tato daktylní abeceda je preferována dospělými sluchově postiženými pro podobnost jednotlivých daktylních znaků s verzálami českého jazyka. Z tohoto důvodu je často využívá při komunikaci se slyšícím okolím. Dvouruční abeceda je pomalejší než jednoruční, ale je snadněji srozumitelná, protože je snadno čitelná a zapamatovatelná.(dostupné na: Tabulka č. 4: Česká prstová abeceda dvouruční (Souralová, 2005, s. 26) K vizuálně-motorickým slovním komunikačním systémům můžeme podle Krahulcové (2003) ještě zařadit: Pomocné artikulační znaky, které slouží jako pomůcka při rozvíjení zvukové stránky řeči a podporuje správnou artikulaci dané hlásky. Systémy znaků tvořených určitými tvary prstů a pozicemi dlaně (Hand-Mund systém, Cued speech). Mund-Hand Systém Jde o typ fonetické prstové abecedy, která znázorňuje činnost té části mluvidel, která není při vyslovování zraku zřetelná. Mund-Hand systém patří mezi fonomimické systémy a je určen k podpoře výslovnosti a odezírání. Mluvící drží 23

24 vztyčenou ruku ve výši prsou, činnost hlasivek se znázorňuje ohnutím zápěstí. Zvednutí prstu nás informuje o poloze jazyka. Palec v různých polohách označuje samohlásky, souhlásky pak ostatní prsty (Krahulcová, 2001). Cued Speech U Cued Speech se používá také termín doplněné odezírání. Systém používá pohyby rukou v kombinaci s řečí. Jde tedy o komunikační systém založený na využití kombinací tvaru prstů a poloh ruky (Krahulcová, 2001). 2.2 Vzdělávací metody (přístupy ve vzdělávání) S rozvojem péče o sluchově postižené se měnily i názory na jejich optimální způsoby komunikace. Podle Krahulcové (2002) se nejvýrazněji profilovaly tyto systémy: Systém orální komunikace Systém totální komunikace Systém bilingvální komunikace Orální metoda Orální metodou komunikace myslíme způsob dorozumívání, při kterém používáme mluvený jazyk. Čistá metoda odmítá veškeré podpůrné manuální systémy při výuce řeči. Orální metoda má ještě další formy a využívá různých pomocných systémů. (Strnadová, 2002). Orální metody reprezentují široké spektrum metod didaktické komunikace, jejímž cílem je osvojení si mluvené, hláskové řeči a didaktického obsahu vzdělávacího programu. (Krahulcová, 2002, s. 29) Krahulcová (2002, s. 28) dále uvádí, že: Na jedné straně má orální řeč vysoký kvocient sociálního začleňování, na druhé straně nesmí platit požadavek jejího zvládnutí pro všechny těžce sluchově postižené. Hlavním cílem ryze orálního přístupu je umožnit dítěti nabýt orální řeči slyšící většiny jako rodného jazyka, užívat ji v rodině a ve škole a popřípadě normálně 24

25 fungovat ve slyšícím světě, při čemž ideálním výsledkem je úplná integrace. (Freeman, 1991, s. 20) Totální komunikace Zahrnuje v sobě spojení manuálních a manuálně-orálních prostředků tak, aby bylo dosaženo optimálního pochopení a úplného porozumění během celé komunikační situace (Souralová, 2005, s. 34). Cílem je tu, jak uvádí Šedivá (2006, s. 43) rozvíjet jak řeč, tak znakový jazyk a další pomocné systémy (různé druhy manuálních abeced apod.) současně a využívat pak takový způsob komunikace, který je pro daného sluchově postiženého v té které situaci nejpřijatelnější. Komunikační formy dle Krahulcové (2002): Znakové jazyky Mluvená (hlasitá, orální, zvuková) řeč Odezírání Sluchová výchova a reedukace sluchu Gestikulace, mimika, pantomima Prstová abeceda, pomocné artikulační znaky, cued speech (doplňující řeč) Psaná řeč, kresba Film, televize, videoprogramy, počítačové speciálně pedagogické a didaktické programy. Totální komunikace nevidí měřítko úspěchu pouze ve srozumitelnosti řeči a dokonalosti odezírání. Orální schopnosti jsou považovány za důležité, ale ne za samospasitelné. (Freeman, 1991, s. 21) Jak uvádí Strnadová (2002, s. 44): Tento způsob komunikace je nazýván totální komunikace a není žádnou metodou je to filozofický postoj zdůrazňující potřebu mezilidského dorozumívání všemi dostupnými prostředky, kdy cílem není forma sdělování, ale vzájemné dorozumění. 25

26 Základní předpoklady totální komunikace podle Hrubého (1999, s. 62): Člověka dělá člověkem především schopnost myšlení, nikoliv schopnost mluvy. Psycholog Jean Piaget prokázal, že myšlení není závislé na slovech. Kritické období vývoje dítěte je zhruba do šesti let (v dnešní době se dokonce tvrdí, že do dvou let). Pokud v tomto věku nedostane dítě dostatek podnětů, bude navždy poznamenáno ve svém citově sociálním vývoji. V tomto období je pro dítě rovněž velice důležité naučení řeči (mluvené či znakové). Nedojde-li k tomu v tomto období, navždy se naruší jeho schopnost chápat syntax a takovéto dítě se nenaučí nikdy dobře číst. I neslyšící dítě je především dítě. Jeho dětství nemůže být pouze vytrvalý dril. Dítě i rodina musí prožívat šťastné okamžiky jako rodiny se slyšícími dětmi. Neslyšící dítě má právo naučit se používat všechny dostupné komunikační prostředky, které mu umožní získat jazykovou kompetenci. Bilingvální komunikace Krahulcová (2002, s. 42) uvádí: Bilingvismus sluchově postižených je plnohodnotné užívání znakového jazyka těžce sluchově postižených a jazyka majoritní společnosti, v našem případě českého jazyka v obecné a pedagogické komunikaci. Bilingvální komunikace u sluchově postižených znamená přenos informací ve znakovém jazyce a mluveném národním jazyce. Nedochází nevyhnutelně k jejich simultánnímu užívání a nedochází ani k přímému překladu mezi jazyky. Bilingvální výuka je realizována neslyšícími učiteli, kteří používají znakový jazyk a slyšícími, kteří mluví národním jazykem. Bilingvální vzdělávání pramení z úvahy, že k tomu, aby dítě umělo postupně psát i číst, musí se k němu dostat plnohodnotný jazyk co nejdříve. Dalším kritériem je to, že se neslyšící musí vždy pohybovat ve světě neslyšících a slyšících a musí se co nejkvalitněji dorozumět. (Hrubý, 1999) 26

27 3 KOMPENZAČNÍ POMŮCKY Tato kapitola bude věnována kompenzačním pomůckám pro sluchově postižené. Komunikace je pro každého z nás jednou ze základních potřeb. Člověk, který neslyší, často mívá problémy s komunikací. Sluchové postižení je smyslovým postižením, které lze v dnešní době do jisté míry nahrazovat různými kompenzačními pomůckami. Kompenzační pomůcky jsou nedílnou součástí života osob se sluchovým postižením. Převážně v období vzdělávacího procesu i v pozdějším pracovním uplatnění. Kompenzační pomůcky usnadňují komunikaci mezi slyšícími a neslyšícími lidmi. Bez některých kompenzačních pomůcek by se sluchově postižení v každodenním životě neobešli a některé kompenzační pomůcky používají jen občas. Tyto pomůcky snižují výskyt bariér při pracovním uplatnění nebo konkrétně při výkonu zaměstnání. (Hrubý, 1998) Kompenzační pomůcky představují široký soubor speciálních zesilovacích elektroakustických přístrojů, které umožňují sluchově postiženým překonat následky postižení (Souralová, 2005, s. 25). Na kompenzační pomůcky pro sluchově postižené lze získat příspěvek od odborů sociálních věcí obcí s rozšířenou působností dle vyhlášky MPSV č. 182/1991 Sb., ve znění novely č.206/1995sb. v platném znění. Od dubna 2000 platí nový seznam rehabilitačních a kompenzačních pomůcek pro sluchově postižené občany, na které přispívají okresní úřady (Ministerstvo práce a sociálních věcí ČR, č. z. 21/6383/2000). K výrazné změně patří např. to, že neslyšící mohou získat příspěvek na nákup počítače, pageru nebo mobilního telefonu. (Dostupná na: Technické pomůcky pro sluchově postižené lze členit dle nejrůznějších hledisek. Často se dělí například na protetické, reedukační, kompenzační a rehabilitační. Jiné dělení pomůcek je na pomůcky, které usnadňují vnímání mluvené řeči nedoslýchavým, pomůcky usnadňující tvoření mluvené řeči, pomůcky motivující ke čtení, pomůcky usnadňující získávání informací a ostatní pomůcky, jako např. vibrační a světelné budíky, hodinky pro neslyšící, signalizační pomůcky pro neslyšící (Barešová, Hrubý, 1999). 27

28 3.1 Sluchadla a jejich klasifikace Jedna ze základních kompenzačních pomůcek, kterou sluchově postižení nejčastěji užívají, jsou sluchadla (Souralová, 2005). Sluchadlo je elektroakustický přístroj, jehož úkolem je zesilovat a modulovat zvuky. Zesílený zvuk je veden do sluchového analyzátoru, do ucha. Zvuk musí být sluchadlem nejenom dostatečně zesílen, ale i speciálně modulován podle typu a charakteru individuální sluchové vady (Lejska, 2003, s. 55). Sluchadlo není schopné zajistit svému nositeli zcela normální sluch, ale mělo by poskytnout co největší přínos. (Dostupné na: Sluchadla se mohou dělit na několik hledisek např. podle: Konstrukčního tvaru Způsobu zpracování signálu Způsobu, jakým se zvuk zavádí do vnitřního ucha Podle způsobu zpracování akustického signálu dělí Hrubý (1998) sluchadla na: Analogová to znamená obdobná nebo podobná, tedy průběh signálů od mikrofonu po reproduktor je podobný, převádí akustickou energii na elektrickou, která se v zesilovači zesílí a poté je převedena zpět na energii akustickou Digitální uvnitř sluchadla není zesilovač, ale mikročip. Tyto sluchadla zpracovávají signál digitálním způsobem. U těchto sluchadel se analogový elektrický signál převede na posloupnost čísel. Na výstupu číslicových sluchadel je zase zvuk. Podle tvaru neboli konstrukčního provedení Hrubý (1998) uvádí dělení na: Závěsná (viz Obr. příloha, obr. č. 1) - nejpoužívanější typ sluchadla, který se zavěsí za boltec ucha a zvuk je veden do zvukovodu ušní olivkou a hadičkou. Závěsy se narodily v roce 1957 a v 80. letech byly nejrozšířenějším typem sluchadel. Výběr těchto sluchadel je neskutečně velký, poslední typy jsou už tak malé, že již nejsou za uchem prackticky vidět. Velká výhoda je ta, že u nich nedochází k rušivým zvukům, jako tomu bylo u kapesních sluchadel. (Hrubý, 1998) 28

29 Nevýhoda závěsných sluchadel je však ta, že jsou příliš malá a proto je často nevyužijí starší osoby nebo také osoby se špatnou jemnou motorikou. (Jeřábková, 2006) Krabičková (kapsičková, kapesní) Obsahují tužkovou baterii a nosí se v kapse, nejčastěji se používají ve spojení s kostním vibrátorem. V letech 1936 až 1953 byla jediným vyráběným typem. Dnes už tvoří pouhé 1% ze všech vyráběných sluchadel. Nevýhodami u kapesních sluchadel jsou velké rozměry, viditelnost šňůrky a zesilování šumu, který byl způsoben třením mikrofonu o oděv. Nesmíme je ale tak jednoznačně zavrhnout. Dobré jsou pro malé děti a pro velmi staré lidi, pro které nejsou ovládací prvky příliš malé a nepřehledné. (Hrubý, 1998) Je možno je využít téměř ve všech případech nedoslýchavosti kromě stavů nevyvinutého či zánětlivě deformovaného zvukovodu. Jejich výhodou jsou velké elektronické součástky, proto může obsahovat velké zesilovače a sluchátka pro nejvyšší stupně zesílení jsou to nejsilnější sluchadla vůbec Lejska (2003, s. 71). Sluchadla do boltce a zvukovodu (viz Obr. příloha, obr. č. 2) Jejich tvarovka zasahuje do vnější části vnějšího zvukovodu. Koncem 70. let se sluchadla zmenšila natolik, že bylo možné sluchadlo vestavět do prohlubinky ušního boltce. Dnes tyto sluchadla představují vrchol mikrominiaturizace v elektronice. (Hrubý, 1998) Výhoda boltcových sluchadel je ta, že mikrofon se umisťuje na místo, které je pro poslech nejvhodnější. U těchto sluchadel je nevýhoda znečištění, které je způsobeno tvorbou ušního mazu, proto je nutná častá kontrola a čištění konce tvarovky. (Jeřábková, 2006) Brýlová (viz Obr. příloha, obr. č. 3) Jsou to zavěsná sluchadla vyrobená ve tvaru brýlí, kdy v nožičce brýlí je zabudováno celé sluchadlo a zvuk je veden do zvukovodu pružnou hadičkou. 29

30 Jde o specifickou skupinu sluchadel, protože v sobě ukrývají dvě pomůcky současně. Brýle a sluchadla. Velká nevýhoda je ta, že při náhlém poškození nebo odcizení ztrácí majitel současně zrak i sluch. (Jeřábková, 2006) V padesátých letech tvořila až 50% výroby všech sluchadel. Dnes jsou také už nahrazena modernějšími závěsnými sluchadly. (Hrubý, 1998) 3.2 Kochleární implantáty Pro mnoho lidí, kteří během svého života ztratili sluch představují kochleární implantáty skutečně zázrak v léčbě. Spor nastává u implantací velmi malých prelingválně neslyšících dětí a u prelingválně neslyšícího dospělého pak implantáty pomáhají velmi málo. (Hrubý, 1998) Jak uvádí Šedivá (2006, s. 9) : Kochleární implantát je elektronická smyslová náhrada voperovaná do vnitřního ucha (hlemýždě), která na rozdíl od sluchadel nezesiluje zvuk, ale umožňuje sluchově postiženému, aby se naučil vnímat zvuk. Kochleární implantát je určen podle Hudákové (2005, s. 30) pro pacienty s velmi závažnou oboustrannou senzoneurální (percepční) poruchou sluchu, kteří ze sluchadel nemají (téměř) žádný přínos pro porozumění řeči. Tento implantát převádí zvuk na digitální signály, které jsou vysílány sluchovým nervem do mozku, kde jsou rozpoznávány jako zvuky. Toto řešení není vhodné pro starší lidi, kteří jsou od narození neslyšící a nemají proto v mozku vytvořené příslušné centrum pro zpracování zvuků. Implantát se skládá ze dvou částí, z části interní a externí. Interní: přijímač, stimulátor a elektrody jsou implantovány chirurgicky. Externí: mikrofon, řečový procesor a vysílací cívka jsou umístěny na těle a mohou být kdykoliv odstraněny (viz. Obr. příloha, obr. č. 6) (Dostupné na: Jeden z velkých faktorů úspěšnosti při využití kochleárního implantátu je věk jedince při implantaci. (viz. Obr. příloha, obr. č. 5) Obecně platí, že čím mladší je dítě v době implantace, tím větší přínos a lepší výsledky lze čekat. Snižovat věk uživatelů se daří vzhledem k dokonalejší diagnostice, tedy prováděnému screeningu. (Potměšil, 2003) 30

31 Zavedení implantátu provádí zkušený kofochirug a operace trvá přibližně 3 hodiny, maximální doba hospitalizace jsou 2 týdny. Tuto operaci hradí zdravotní pojišťovna a kandidáti jsou schvalováni komisí lékařů. Kochleární implantát není úplná náhrada sluchu. Tito lidé zůstávají nadále sluchově postižení, protože řečový procesor je napájen akumulátorovými bateriemi, které se vybíjejí, a pokud procesor sundají, přestanou opět slyšet. Dále jsou také drahé náhradní díly a časté problémy s opravami. Co se týka samotného přístroje, jde o nevodotěsnost (nelze vzít na plavání) a sundání vnější části (např. při sportu), zase přestanou slyšet. Velký problém je také malá informovanost ze strany slyšících. Často nevědí, jak mají s implantovaným mluvit. (Dostupné na: Postlingválně neslyšící děti mají obvykle nejlepší výsledky, čím dříve po ohluchnutí implantát dostanou, tím je efektivita jeho využívání vyšší. Dospělí postlingválně ohluchlí, kteří ztratili sluch např. po meningitidě, jiné nemoci či úrazu, nebo kterým se sluch postupně zhoršoval a než ohluchli, úspěšně využívali sluchadla, mají obvykle s implantátem výborné výsledky. (Dostupné na: Výhody kochleárního implantátu: Neslyšící může najednou rozeznávat okolní rušivé zvuky, například chůzi, bouchání dveří, zvuk motoru, zvonění telefonu, štěkání psa, šustění listí apod. Neslyšící je schopen telefonovat a rozumět jak svým blízkým, tak i neznámým lidem. Neslyšící může poslouchat a rozeznat různé hudební nástroje. Neslyšící mluví přirozeněji, protože lépe slyší svůj hlas a má zpětnou vazbu. A mnoho dalších výhod. Nevýhody kochleárního implantátu: Bzučení v kochleárním implantátu, je-li nositel v blízkosti výbojek. Kochleární implantát může vydávat rušivé zvuky i po vypnutí. Omezení náročných sportů, jako je fotbal, hokej a ragby. Pooperační zánětlivé infekce. Nedá se s ním potápět (hrozí porušení), 31

32 A mnoho jiných nevýhod. (Dostupné na: Indukční smyčka Indukční smyčka se stala velmi mocným nástrojem pro nedoslýchavé. Každý prostor vybavený indukční smyčkou je označen mezinárodním logem s písmenem T. Je pak na nedoslýchavém, zda své sluchadlo přepne do dané pozice a indukční smyčku využije. Indukční smyčky mohou být využívány i pro individuální potřeby. Existují v drátové i bezdrátové podobě. Indukční smyčka je jednou z variant, jak nedoslýchavým usnadnit sledování televize. Indukční smyčka mění na elektromagnetické pole signál z televize (nebo rádia). Magnetické pole je uvnitř celé plochy, která je indukční smyčkou ovinuta. Při poslechu se tedy nedoslýchaví mohou volně pohybovat. Další variantou použití indukční smyčky je zavedení indukčních smyček u přepážek na úřadě, u lékaře, na poště, v bance apod. Existuje i indukční smyčka pro mobilní telefony, pro společenské sály a také pro studenty. (viz. Obr. příloha, obr. č. 7) (Dostupné na: Vibrační a světelné signalizace Pro sluchově postižené lze použít buď signalizaci vibrační, anebo světelnou. Pokud ale nebude postižený spát s budíkem přímo v posteli, jak jej dokáže vzbudit? Vibrátor nebo fotovýbojka mohou být vestavěny přímo do budíku nebo k budíku připojeny. Do této kategorie řadíme: Vibrační budík, náramkové hodinky s vibrační signalizací, stavebnicová signalizace pro signalizaci bytového/ domovního zvonku, telefonního zvonku, pláče dítěte (zvuku), klepání na dveře, kouře, pohybu. Dále také signalizaci zvonění telefonu i faxu a domovního zvonku. (Hrubý, 1998). Všechny jsou podrobně vysvětleny níže. (viz. Obr. příloha, obr. č. 8) Vibrační či světelný budík Základem je běžný budík. Vibrační budíky mohou mít vibrátor přímo vestavěný či připojený kablíkem. Světelné budíky mají výbojku přímo v krabičce. Elektrická výbojka je daleko nápadnější než žárovka. Podobá se výbojkám, které se používají 32

33 ve fotoblescích. Tyto budíky se blýskají tak dlouho, dokud je nevypneme. Jde o nejsnazší signalizační zařízení, protože je signalizace umístěna na jednom místě a to v ložnici. (Hrubý, 1998) Dveřní zvonek K signalizaci zvonění dveřního zvonku se skoro vždy používá světlo. Musí však splňovat několik nutných podmínek a to, aby šlo světlo vidět po celém bytě. Druhou podmínkou je doba, kterou signalizuje nikoli jen signalizace po dobu stisknutí tlačítka. Za třetí se signalizace musí lišit od světelné signalizace dalšího zařízení. (Jeřábková, 2006) 3.5 Telefon, fax, internet a pc Nejběžnějším způsobem telefonování osob se sluchovým postižením jsou psací telefony a faxy. V cizích zemích jsou zcela běžné, ale u nás se rozmohly až v posledních několika letech. Můžeme se s nimi setkat na úřadě, na policejní stanici, i na letišti, autobusovém nádraží, železnici atd. Mezinárodně se psacím telefonům říká TDD (Telephone Device for the Deaf), tedy telefonní zařízení pro neslyšící. V telefonu je speciální obvod kódující znaky na seskupování tónů, které dokáže přenést každá telefonní linka. Přijímací telefon tóny znovu dekóduje mění zase zpět ve znaky, které symbolizuje na displeji. Dva lidé mající tyto psací telefony si mohou navzájem psát. Zpráva se píše na klávesnici telefonu a daný napsaný text se hned zobrazuje na displeji. Displej může být v podobě, jak ho známe z mobilních telefonů nebo může být displejem obrazovka televizoru či monitoru. Výhodou je, že dokáže zobrazit celou stránku, co píše volající. Nevýhodou však je, že obrazovkový displej se po zapnutí chvíli rozehřívá. Některé telefony mají dokonce vestavěnou tiskárnu. (Hrubý, 1998), (viz. Obr. příloha, obr. č. 9) U faxu je výhodou jeho programovatelnost. Ta umožní majiteli nastavit si přístroj tak, aby fax sám vytočil dané číslo anebo dopis poslal v předem určenou dobu. Fax je náročný, co se týká času a ceny. (Jeřábková, 2006) Jiná možnost komunikace, kterou neslyšící mohou využívat je internet. Zde se setkáváme s tím, že mezi neslyšícími a slyšícími není vůbec žádný rozdíl. Přes internet můžeme přenášet hlas i hudbu, jedná se především o médium grafické a textové. K jeho ovládání nemusíme ani mluvit ani slyšet. (Hrubý, 1998) 33