Vojáci s pohledem za roh.. 2. Job well done, good effort Historické vzpomínání současníků Matrice plná pomoci... 10

Transkript

1 Vydává MO ČR Prezentační a informační centrum MO Rooseveltova Praha 6 IČO Šéfredaktor: Jaroslav Pajer Redakce Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz 6 Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Foto na titulní straně: Vladimír Marek V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje PIC MO, Rooseveltova 23, Praha 6 Oľga Endlová, tel Tisk: ČTK Repro 2 8 Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: Toto číslo vyšlo dne: Vojáci s pohledem za roh.. 2 Job well done, good effort Historické vzpomínání současníků Matrice plná pomoci Kontakty Martin Koller tel.: mobil.: martin.koller@ .cz Jan Kouba tel.: Pavel Lang tel.: mobil: pavellang@centrum.cz Vladimír Marek tel.: mobil: v.mare@post.cz Jaroslav Pajer tel.: mobil: pajer.jaroslav@seznam.cz 21 Premiéra na pitevně Strakonice hlásí: Hotovo.. 15 Marjánka a perník v armádě Hradečáci razí cestu Submunice Český selfmademan Kaleidoskop Létající BVP Vy se ptáte, my odpovídáme Obrana neexistující republiky Bojující zvířata Jazykový koutek A spoj

2 MISE MISE novou záležitostí. Existuje zhruba sedm let. Jedná se o vojáky, kteří se dokážou skrytě pohybovat na nepřátelském území stejně dokonale jako ti nejlepší hloubkoví průzkumníci. Skupina předsunutých leteckých návodčích, tzv. FAC (Forvard Air Controller), je prioritně určená pro podporu pozemních jednotek. Jejich velitelé tak mají možnost využít letectvo k podpoře manévru, který právě provádějí na zemi. Předsunutí letečtí návodčí plní i samostatně úkoly navedení leteckých sil na strategické objekty na území protivníka. Mohou také využívat bezpilotních prostředků, navádět dělostřeleckou palbu, případně vyžádat a koordinovat leteckou záchrannou službu MEDEVAC, která přichází na pomoc raněným vojákům. předsunuté letecké návodčí pouze my. V té době jsme byli k dispozici nejen našim mobilním pozorovacím týmům, ale i Američanům, vysvětluje praporčík Richard Plynař. Pak ale dorazil americký letecký návodčí se svým operátorem. Od té doby s nimi úzce spolupracujme, na plnění úkolů se mnohdy podílíme společně. Pro naše vojáky je tato součinnost velice prospěšná. V minulosti sice měli možnost absolvovat jak britskou, tak i americkou školu pro předsunuté letecké návodčí, praxe je přesto poněkud odlišná. Americký JTAC (americký ekvivalent pro FAC) VOJÁCI s pohledem za roh Není to jen bombardování Předsunutí letečtí návodčí působící v českém PRT v provincii Lógar trvají z pochopitelných důvodů na utajení své identity. Pro potřeby tohoto článku jim tedy budeme říkat nadporučík Milan Kundera a praporčík Richard Plynař. Jejich práce má poněkud jiný charakter než působení kolegů společně se speciální jednotkou Vojenské policie SOG v provincii Helmand. To ale v žádném případě neznamená, že by v Lógaru zaháleli. Po celou dobu pobytu prvního a také zpočátku druhého kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu jsme na základně Shank měli Text: Vladimír MAREK Foto: autor a archiv předsunutých leteckých návodčích Mezi betonovými zátarasy a zpomalovacími pásy u výjezdu ze základny Shank v afghánské provincii Lógar se proplétá několik pancéřovaných humvee s českými vlaječkami. Uvnitř vozidel sedí kromě příslušníků mobilních pozorovacích týmů i dva letečtí návodčí. Již tato skutečnost je neklamným znamením, že kolona tentokráte vyjíždí do poměrně rizikové oblasti. Dá se tedy předpokládat, že by mohlo dojít k jejímu napadení. Součástí našeho kontingentu provinčního rekonstrukčního týmu (PRT) Lógar je dvojice předsunutých leteckých návodčích z 22. letecké základny v Náměšti nad Oslavou. A právě oni by v takovémto případě měli zajistit přivolání spojenecké letecké podpory. Profese leteckých návodčích je v Armádě České republiky poměrně Čeští předsunutí letečtí návodčí působí na základně Shank v afghánském Lógaru společně se svými americkými kolegy 2 3

3 MISE MISE působící na základně Shank je navíc velice zkušený a má za sebou řadu operačních nasazení, což je pro české návodčí přínosem. V kurzech není příliš mnoho času, takže se učí jen to nejdůležitější. Tedy procedury nutné k bezpečnému navedení letounu a odhoz letecké munice. Tady tak často k odhozu nedochází, máme tedy možnost využívat letecké úsilí i k jiným záležitostem, především k monitorování zájmového prostoru, k zabezpečení konvoje a průzkumu cest, říká nadporučík Milan Kundera. Čeští návodčí jsou zvyklí komunikovat s pilotem po celou dobu, kdy jim je letadlo k dispozici. Mají pocit, že to tak musí být. Dávají mu najevo, že jsou s ním neustále v kontaktu, že ho využijí na maximum. Z výcviku máme naučené standardizované fráze, které poměrně striktně dodržujeme. Američané používají volnější řeč. Je to zase něco jiného, upozorňuje praporčík Richard Plynař. Tady se nám potvrdilo, že to není jenom o zlikvidování nějakého konkrétního objektu. Letadlo může plnit celou řadu dalších úkolů. Pokud už dojde na odhoz, důležité je cíl správně identifikovat. Člověk musí mít jistotu, že je vojenský a nejsou tam civilisté. Teprve potom může dát pokyn k odhozu. Koncem října loňského roku byla právě útokem ze vzduchu zlikvidována jedna z povstaleckých skupin, která raketami ostřelovala základnu Shank. Letoun A 10 tehdy naváděl americký JTAC, celé akci byli přítomni i naši letečtí návodčí. Právě v době raketových útoků získala jejich činnost na intenzitě. Vyjížděli pravidelně přes den, někdy i v noci. Příliš se tehdy nevyspali. Když vloni na podzim došlo k napadení naší kolony, nebyli její součástí, shodou okolností se zdržovali na základně. Přesto se snažili alespoň na dálku pomoci a přivolali leteckou podporu. Bohužel ale neměli s českými vojáky spojení. Pilot pak kolonu nemohl najít. Jinak je ale spolupráce s mobilními pozorovacími týmy perfektní. Kluci ze 7. mechanizované brigády jsou profíci, svoji práci dělají moc dobře, pokyvuje uznale praporčík Plynař. Rota návodčích Rota předsunutých leteckých návodčích je součástí 225. praporu bojového zabezpečení dislokovaného na základně v Náměšti nad Oslavou. Přesné počty této malé jednotky se z důvodů utajení neuvádějí. Poptávka po této profesi v poslední době vedla k navýšení tabulkových počtů. Problém je však s náborem vhodných lidí. Velení jednotky musí klást na uchazeče nemalé nároky. Mimo jiné by měli mít bezpečnostní prověrku na stupeň tajné a STANAG 3 z angličtiny. I kdyby se jednalo o zkušeného vojáka, který již má vojenské desatero v malíčku, vyškolení FAC trvá minimálně jeden a půl roku. Přípravná fáze, ve které dostane člověk základy navádění, probíhá v České republice. Začíná nejdříve na mapě, postupně se tento model kombinuje s leteckými snímky. Teprve potom je možné si pod dohledem vyzkoušet skutečné navedení. Po získání prvních praktických dovedností nastupuje adept do čtyřtýdenního kurzu, pořádaného akreditovanou školou ve Velké Británii nebo americkou školu. V prvním týdnu se učí teorii a začíná pracovat na simulátorech. Další tři týdny jsou věnovány intenzivnímu praktickému tréninku. Své vlastní příslušníky FAC mají u nás, podobně jako v dalších vyspělých armádách, pouze speciální jednotky, velitelé ostatních útvarů je dostávají přiděleny na vyžádání od náměšťské roty podle charakteru úkolu, který mají plnit. Přednostně se přitom vychází vstříc požadavkům na zahraniční mise. Uspokojována je také brigáda rychlého nasazení, která má nejvíce výjezdových jednotek. Letos ji čeká zařazení do Battle Group Evropské unie. Nejvýznamnější akcí, které se účastnili předsunutí letečtí návodčí v provincii Lógar, bylo společné nasazení v nedostupném a z bezpečnostního hlediska velice riskantním distriktu Charwar. Jedná se o zaostalou oblast ležící v horách na jihu, která je po pozemních komunikacích jen velice obtížně přístupná. Moc centrální vlády se zde s ohledem na geografické podmínky ani v minulosti nikdy příliš nedařilo prosadit. Američané tady prováděli rozsáhlou bezpečnostní operaci a vyžádali si spolupráci. Pro nás osobně to byla velice zajímavá akce, vzpomíná nadporučík Kundera. Vzdušný prostor byl neuvěřitelně zaplněn leteckými prostředky, a to ve čtyřech vrstvách. Úplně dole se držely dopravní vrtulníky, které nás tam přivážely. Nad námi létaly vrtulníky Apache, jež vytvářely palebnou podporu. Ještě výš pak byly bezpilotní prostředky a úplně nahoře letouny, které jsme měli navádět. Konkrétně se jednalo o bombardér B 1, bitevníky A 10 a stíhací letouny F-15. V místech, kde působili čeští předsunutí návodčí, k odhozu nedošlo. Akce byla nejspíš prozrazena. V okamžiku výsadku byly veškeré významné lokality distriktu poloprázdné. Na bazaru, který je za normálních okolností přeplněn lidmi, nebylo živáčka. Obdobně to vypadalo i v přilehlé obci. Pro naše vojáky ale přesto operace představovala nemalou zkušenost. Doma se s tak mohutným nasazením vzdušných prostředků nemají možnost setkat. Bylo zajímavé sledovat, jak to v takhle velkém měřítku všechno funguje. Stačí radiostanice a mapa Na základně v Náměšti nad Oslavou mají předsunutí letečtí návodčí k dispozici mobilní pracoviště skupiny umístěné na terénním landroveru. Jeho součástí je rádiové vybavení, které zajišťuje komunikaci nejen s nadřízeným stupněm, ale i s posádkou letounu. Jsou na něm také zesilovače, ty mohou výrazně prodloužit vysílací dosah. Nechybí ani aktivní prostředky umožňující návodčímu zjištění cíle, tedy termovize s laserovým dálkoměrem a navigačním systémem GPS. Zařízení měří polohu cíle, azimut, vzdálenost a řadu dalších údajů. Dá se propojit s ostatními přístroji. V případě napojení na rádio je možné veškeré datové údaje posílat rovnou na velitelství či pilotům. K dispozici je i laserový ozařovač, s jehož pomocí je možné provést navedení. Stačí jím ozářit cíl, inteligentní bomba si již najde paprsek a zasáhne určený objekt. Veškerý obsah mobilního pracoviště, kromě zesilovačů, je možné v případě potřeby odnést na zádech. Na jednoho vojáka připadá bez baterií asi pětatřicet kilogramů. Ne všechno technické vybavení je ale skutečně nezbytné. Každý FAC musí umět udělat svou práci pouze s nejnutnějším vybavením. Základ tvoří radiostanice, mapa a buzola. Nezbytný je jakýkoliv prostředek na určení polohy a samozřejmě vysílačka. Když se nedomluvíte s pilotem, těžko můžete někoho navádět, říká nadporučík Kundera. V případě, že dojde k napadení kolony, ve které právě jedete, postačí vám vysílačka. Potřebujete-li upřesnit něco, co ze své pozice nevidíte, je možné o to požádat pilota. Ideální pomůckou předsunutých leteckých návodčích je zařízení ROVER (Remotely Operated Video Enhanced Receiver), radiopřijímač schopný na notebooku zobrazovat videoobraz přímo z letounu. Takovouto výbavu má v současné době v britské a americké armádě v podstatě již každý FAC. Také naši návodčí usilují o tento komplet. Nejedná se ale o právě levnou záležitost, a tak nejspíš nějakou chvíli potrvá, než ho dostanou. Například při raketovém napadení základny z větší vzdálenosti by nám právě přenos videoobrazu velice pomohl. Před příchodem amerických JTAC na naši základnu jsme neměli ROVER k dispozici. K tomu, aby JTAC mohl dát povolení k odhozu, musí cíl vidět, aby měl jistotu, že zaměřil ten správný. Po přivolání letecké podpory jsme ale byli odkázáni pouze na to, co uvidí pilot. Ten nám nahlásil shluk osob, ale my jsme je nemohli blíže identifikovat. A tak provedl pouze nízký průlet jako demonstraci síly. Pokud bychom měli k dispozici videopřenos, dokázali bychom přesně zjistit, zda tam jsou ozbrojenci a co dělají. Pak by se mohlo přistoupit k odhozu letecké munice. Toto zařízení je ideální i pro průzkum. Pokud například letoun monitoruje trasu před jedoucím konvojem, mají vojáci v přímém přenosu obraz toho, co je na cestě právě čeká. 4 5

4 MISE MISE Text a foto: kpt. Andrea KROBOTOVÁ Pro 32 příslušníků mechanizované roty D-Coy nasazených v mírové operaci v Kosovu začal únor týdenním recertifikačním výcvikem v prohledávacích operacích Search Operations, který vedl kapitán Paul O Donoughue a seržant Mark Flood z irské armády. Job well done, good effort Výcvik byl zahájen na finské základně Camp Ville dvoudenní teoretickou částí a pokračoval čtyřdenním cvičením v Camp Vrelo a v opuštěné srbské vesničce, která se nachází v prostoru odpovědnosti mnohonárodního úkolové uskupení Střed, jehož je 14. kontingent AČR v silách KFOR součástí. Tímto recertifikačním výcvikem procházejí vojáci každé nynější mise Vybraní příslušníci 14. kontingentu Armády České republiky v misi KFOR mají za sebou týdenní recertifikační výcvik pro prohledávací operace v Kosovu. Je třeba neustále drilovat postupy při prohledávacích operacích, a to v podmínkách co nejvíce připomínajících reálné prostředí. Vojáci musejí pružně reagovat na vzniklé situace a přitom vždy zachovat chladnou hlavu. Při skutečné akci totiž už není čas na váhání, tam je třeba být v plné pohotovosti. Během teoretické části jsme se seznámili s jednotlivými náměty cvičení, které jsme absolvovali v dalších dnech přímo v terénu, říká praporčík Miroslav Kobliha. Je několik druhů taktických situací, které se během prohledávacích operací praktikují a které samozřejmě závisejí na situaci, v níž se voják může ocitnout. My jsme během kurzu procvičovali tři z nich nenásilnou domovní prohlídku, prohledávání prostoru a defenzivní prohledávání. Nařizuji prohledat dva obytné domy se zaměřením na zbraně, munici, výbušniny a vojenský materiál, zahájil cvičnou operaci poručík Daniel Moravec. Vojáci nasedají do vozidel a vyrážejí do prostoru určení. Tam rychle seskakují a zaujímají své postavení v kordonu. Každý ví, kde je jeho místo a co má dělat. Na jejich pohybu je vidět maximální soustředěnost. Pak pozorně prohledávají všechny kouty jednotlivých zchátralých budov. Pomáhají jim v tom i speciálně vycvičení psi. Po chvíli je hlášen první nález. Ruční granát, který byl zavěšen na sprchovém závěsu. Teď přichází řada na pyrotechniky. Adrenalin stoupá, prohledávání není zdaleka u konce. Vojáci se s velkým odhodláním pouštějí znovu do práce. Budovu je třeba vyčistit co nejdůkladněji. Hotovo je až po několika hodinách. Job well I když bylo pod mrakem, sluníčko vysvitlo done, good effort dobrá práce, dobrý výkon, vyhodnotil první den cvičení kapitán O Donoughue. Dlužno dodat, že ještě před výjezdem do Kosova všech dvaatřicet příslušníků roty D určených k prohledávacím operacím absolvovalo pod vedením vyškovských instruktorů příslušný kurz. Čtyři vojáci jsou certifikováni jako Unit Search Advisor, což je poradce jednotky pro tyto operace, který je řídí a vyhodnocuje. Zbylí prohledávači získali certifikát All Arms Search Team, jenž musí mít každý příslušník týmu. Vysoce oceňuji vaši profesionalitu, řekl na závěr recertifikačního kurzu účastníkům kapitán O Donoughue, a seržant Flood dodal: Potěšilo mě, že jsem se u všech setkal s obrovskou vůlí se něčemu přiučit. Je mrazivé únorové ráno, po slunečních paprscích ani vidu. Přesto ale bylo zřejmé, že slunce vysvitne alespoň v očích dětí základní školy v Obrandzi a ve dvou kosovských rodinách, kam se vydal velitel 14. kontingentu AČR v silách KFOR pplk. Róbert Bielený s příslušníky styčného monitorovacího týmu, aby zde předali humanitární pomoc. Školáci naše vojáky přivítali tancem, zpěvem a básničkami. Jsme tady proto, objasnil pplk. Bielený, abychom předali hračky, které pocházejí od dětí z města Bechyně. Ty totiž s příslušníky 151. ženijního praporu uspořádaly loni v listopadu sbírku hraček. Den však ještě neskončil. Kolona aut pokračovala na návštěvu dvou rodin, pro něž byla určena potravinová pomoc. V prvním případě se jednalo o devítičlennou ashkalskou rodinu, ve druhém o rodinu s tělesně postiženým synem. Tato aktivita byla první z humanitárních akcí, kterou velitel 14. kontingentu zorganizoval společně s humanitární organizací Charitas. Každý měsíc chceme rozšířit svou pomoc a předat potraviny dalším dvěma rodinám, připomíná Róbert Bielený. Do konce mise by jich takto mělo být obdarováno ještě osm. Mimo to máme naplánovány další akce. Například na jaře věnujeme do nově otevřeného prištinského hospice 70 kusů přikrývek a polštářů. Text a foto: kpt. Andrea KROBOTOVÁ 6 7

5 10 LET V NATO 10 LET V NATO Jedním z těch, kteří byli bezprostředně přítomni podpisu spojeného s naším vstupem do NATO, je velitel Velitelství výcviku-vojenské akademie ve Vyškově plukovník gšt. Ja romír Zůna. K tomuto významnému aktu se dostal vlastně náhodou. Samotný podpis Washingtonské smlouvy se uskutečnil 12. března 1999 v Knihovně prezidenta Trumana (The Truman Presidential Library) ve městě Independence, v Missouri v USA. Prezident Truman totiž stál v roce 1949 u zrodu Aliance. Delegace reprezentující na slavnostním aktu nové členské země byly složeny Text: Vladimír MAREK Foto: Jan PROCHÁZKA a Jaromír ZŮNA Od vstupu České republiky do NATO uplyne 12. března přesně deset let. Člověk musí nechat zaznít tuto větu, aby si naplno uvědomil, jak rychle plyne čas. Dnes již historickou událost prožívali totiž mnozí z nás před lety na vlastní kůži. Připomeňme si vzpomínky některých z nich. Historické vzpomínání současníků z ministrů zahraničí, náměstků ministrů obrany a velvyslanců. Českou republiku zastupoval ministr zahraničních věcí Jan Kavan a náměstek ministra obrany Jaromír Novotný. Součástí delegace neměly být vojenské osoby. Při přípravě ceremoniálu se ale zjistilo, že protokol vyžaduje, aby po podpisu smlouvy byla za každou zemi její vlajka vsazena do řady mezi vlajky ostatních členských zemí NATO. Tu měl nést voják. Řešení nabízela Command General and Staff College v Leavenworthu, kde studovali důstojníci z více než devadesáti zemí světa a mezi nimi i Jaromír Zůna. Před deseti lety, 12. března 1999, vstoupila Česká republika a s ní i AČR do Severoatlantické aliance Byl jsem tedy s kolegy z Polska a Maďarska pozván do Independence a osobně se účastnil podpisu smlouvy. Stát krok od stejného stolu, na kterém byly před padesáti lety podepsány zakládající dokumenty Aliance, je určitě okamžik, na který se nezapomíná, vybavuje si své tehdejší pocity Jaromír Zůna. Někdy i zcela prozaické okolnosti vedou k tomu, že člověk má možnost reprezentovat svou zemi a účastnit se historické události. Nejvíce na mne zapůsobila slova tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightové. Ta svůj projev ukončila větou:,jste opravdu spojenci, jste doma. Armádu České republiky během přijímacích pohovorů zastupoval tehdejší náčelník Generálního štábu armádní generál Jiří Šedivý. Účastnil jsem se jednoho menšího ceremoniálu v Bruselu, mnohem slavnostnější akt ale následoval na aliančním velitelství v Monsu. Byla na něm přítomna řada významných osob. Nově přijímané země na něm reprezentovali náčelníci generálních štábů. Vzpomínám si na takovou kuriozitu, že podle hlavního města nově přijímaných zemí byla v objektu velitelství pojmenována vždy jedna ulice. V Monsu jsme tedy měli Pražskou ulici. Jinak ale na mne nejvíce zapůsobilo to, jakým způsobem k nám přistupovali naši partneři, tedy náčelníci generálních štábů členských zemí a předseda vojenského výboru. Již v době, kdy jsme ještě nebyli členy NATO, se k nám chovali velmi otevřeně. Neskrývali žádné problémy. Neříkali nám jen zdvořilostní fráze, ale všechno, co považovali za nezbytné, abychom věděli. Rozhodnutí přitom nechávali na nás. Byla to doslova škola života. Platilo, že každý má svoji odpovědnost a tu musí naplnit. Generálmajor Jaroslav Škopek začal v roce 1994 pracovat ve styčné misi AČR na velitelství NATO. Později byl náčelníkem sekce perspektivního plánování GŠ AČR, vládním zmocněncem pro přípravu reformy ozbrojených sil a náměstkem ministra obrany. V těch březnových dnech roku 1999 jsem měl tu čest osobně se účastnit slavnostního přijímacího ceremoniálu na velitelství NATO v belgickém Monsu. Vzpomínám si, že byl krásný slunečný den. Když začaly stoupat na stožár vlajky nově přijímaných zemí, byl jsem doslova naměkko. Člověk si najednou naplno uvědomil, že se završuje určitá etapa jeho života. Pro mě osobně to bylo vyvrcholení několikaletého úsilí, na jehož konci byl vstup České republiky do Aliance. Armádní generál Karel Pezl předal funkci náčelníka Generálního štábu AČR svému nástupci v roce Následujících osm let strávil na postu poradce prezidenta ČR Václava Havla se zaměřením na bezpečnostní problematiku. Bylo to mimořádné období. S prezidentem jsem se mohl osobně účastnit jednání nejdříve v Madridu a později v USA o našem přijetí do NATO. Když k němu v roce 1999 skutečně došlo, přestavovalo to nejen pro mne velké zadostiučinění. Slavnostních ceremoniálů a jednání v Bruselu, Monsu, Washingtonu a také samotného podpisu na Pražském hradě byl přítomen i vojenský novinář Jan Procházka. Ta atmosféra byla skutečně mimořádná. Přesto se ale našli jedinci, kteří se ji pokusili narušit. Vzpomínám si, že při podpisu na Pražském hradě se mezi novináře vloudil člověk, který se během tohoto slavnostního aktu snažil pískat na píšťalku. Takovéto projevy byly ale výjimečné. Vybavuje se mi rovněž, že alianční centrála v Bruselu neměla dostatečnou kapacitu pro umístění zástupců nových členských zemí. Velice operativně to ale vyřešili vybudováním nového křídla z mobilních prvků v levé části objektu. 8 9

6 MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE MEZINÁRODNÍ SPOLUPRÁCE MATRICE plná pomoci Text: Vladimír MAREK Foto: Jaroslav ŠEVČÍK Vstupem České republiky do NATO proces aliančního rozšiřování v žádném případě neskončil. Naše země v této souvislosti deklarovala pomoc novým uchazečům. Že nezůstává pouze u slov, dokázala koncem ledna letošního roku. Na Ukrajině se totiž konal mítink zaměřený na některé aspekty spolupráce této země s Aliancí. Kromě deseti zástupců NATO se ho účastnili i Miroslav Šedý a Jaroslav Ševčík ze sekce obranné politiky a strategie MO ČR. Naše aktivity vůči této zemi nejsou rozhodně náhodné. Mezi potenciálními uchazeči o vstup do NATO má Ukrajina přece jenom poněkud mimořádné postavení. Severoatlantická aliance věnuje této zemi nemalou pozornost, upozornil vedoucí české delegace Miroslav Šedý. Samotné pracovní jednání bylo rozděleno do tří skupin. První se pod vedením Jaroslava Ševčíka zaměřila na přípravu, organizaci a obsahové zaměření květnového setkání představitelů NATO, partnerských zemí a Ukrajiny, které se uskuteční v Kyjevě. S organizováním obdobných akcí v České republice mám určité zkušenosti. A právě ty jsem se snažil předat ukrajinským partnerům. Naše cesta do této země byla velice důležitá, bylo totiž potřeba přímo na místě posoudit podmínky Zástupci sekce obranné politiky a strategie MO ČR pomáhali v Kyjevě na Ukrajině s přípravou některých aliančních dokumentů a aktivit pro konání obdobných setkání, vysvětlil Jaroslav Ševčík. Druhá z pracovních skupin, kterou pomáhal vést Miroslav Šedý, se zaměřila na pomoc Ukrajině s přípravou její strategie v oblasti ochrany proti zbraním hromadného ničení (OPZHN). Zástupci aliančních zemí postupně seznamovali ukrajinské představitele s přístupy a pohledy na uvedenou problematiku. Během jednání došlo rovněž k vypracování matrice aktivit vůči Ukrajině. Ta obsahovala, co všechno tato země v oblasti OPZHN potřebuje a co jsme schopni a ochotni jí nabídnout. Výhodou v tomto případě je také naše znalost ukrajinského a ruského jazyka. Překládat jednotlivé pracovní verze strategie do angličtiny by bylo velice složité. A tak jsme se s ukrajinskou stranou dohodli na tom, že nám je pošle v původním znění, my k nim uděláme připomínky a teprve finální produkt se přeloží do angličtiny, řekl Miroslav Šedý. Třetí pracovní skupina pod vedením německých zástupců měla za cíl upřesnit další spolupráci a přípravu ukrajinské jednotky OPZHN, která by se měla s největší pravděpodobností stát součástí obdobně zaměřeného aliančního uskupení pro patnáctý kontingent sil rychlé reakce NRF 15. Projednávaly se především otázky unifikace materiálního vybavení, možnosti komunikace, procedury a hodnocení způsobilosti jednotky k nasazení. Termín ukrajinské účasti v silách rychlé reakce ještě není definitivní. Poslední vrtulníky pro Afghánskou národní armádu Je dost pravděpodobné, že se poněkud posune. Ukrajinská strana nás mimo jiné informovala o problémech, které v současné době má s finančním krytím nejen těchto iniciativ. Proto jsme se během celého jednání snažili vytypovat aktivity, kde jsou náklady minimální, respektive nulové, upozornil Miroslav Šedý. Počátkem února předali odborníci z LOM Praha poslední tři vrtulníky Mi-24V Afghánské národní armádě. Jedná se o dar naší armády, který celkem představoval 12 kusů helikoptér, šest transportních Mi-17 a šest bitevních Mi-24. Rozhodnutí o jejich poskytnutí vzešlo z žádosti afghánského ministra obrany v roce 2006 o dovybavení afghánské armády. Na jejím základě Hlavní velitelství spojeneckých sil v Evropě SHAPE (Supreme Headquarters Allied Powers Europe) rozeslalo členským zemím Severoatlantické aliance požadavek na rozšíření bojového potenciálu afghánských ozbrojených sil formou daru. Vláda ČR poté s touto pomocí vyslovila souhlas. První tři stroje Mi-17 byly předány v listopadu 2007 a další tři v červnu Koncem téhož roku převzala afghánská strana první trojici vrtulníků Mi-24 a nyní byl projekt dokončen. Tím ale spolupráce české armády s afghánskou nekončí. V letošním roce se kupříkladu naši specialisté podílejí na přípravě a výcviku leteckého personálu afghánských vzdušných sil. Text: Jaroslav PAJER, foto: mjr. Pavel LÖFFLER 10 11

7 Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ PREMIÉRA na pitevně Primář Vojenského ústavu soudního lékařství plukovník Miloš Sokol Budova E v pražské Ústřední vojenské nemocnici. V přízemí nelze přehlédnout nápis Vojenský ústav soudního lékařství. Shánět tady čekárnu by bylo nejapným žertem. Za tuctovými dřevěnými dveřmi se nachází moderní pracoviště. Několik vysoce specializovaných laboratoří a pitevna. Redaktoři A reportu na vlastní oči viděli, co všechno se provádí v resortním ústavu soudního lékařství Text: Pavel LANG Foto: Jan KOUBA Směrovka E1 nás přivádí k Vojenskému ústavu soudního lékařství (VÚSL). Zástupců médií, kteří za pětapadesát let jeho existence zde vzali za kliku ode dveří, bylo poskrovnu. Důvody jsou nabíledni. Tentokrát je však učiněna výjimka. A report se dostává do míst, kam mají vstup povolen pouze zaměstnanci a zemřelí. Přes 200 pitev ročně Ne pro každého je pohled do pitevní místnosti příjemný. Dva stoly s potřebnými nástroji a vybavením, včetně mobilního rentgenového přístroje. V dalších prostorách chladicí, respektive mrazicí boxy pro uložení těl zemřelých. Krátce řečeno, standardní zázemí, které k soudnímu lékařství patří, včetně nestandardního ozonu. Provádíme zde pitvy náhlých a násilných úmrtí pro zdravotní účely a pro potřeby vyšetřování. V reálu příslušníků Armády České republiky, dále Policie ČR, osob zemřelých při leteckých katastrofách ve vojenském letectvu a v civilním sektoru, jakož i zemřelých osob v ÚVN Praha podle vyhlášky ministerstva zdravotnictví, upřesňuje primář Vojenského ústavu soudního lékařství plukovník Miloš Sokol. Nepitváme každý den, je to spíše nárazové. Někdy se mohou sejít tři pitvy za den, jindy není žádná. Ročně provedeme přes dvě stovky pitev. Z nich se zhruba čtvrtina týká osob zemřelých v pražské ÚVN, zbytek případů je z terénu. Příčiny úmrtí po leteckých nehodách zjišťujeme asi v patnácti případech za rok, dodává. Člověk nemusí být vystudovaný patolog, aby se po chvíli přesvědčil, že i pitva má svoje postupy. Po přivezení zemřelého se zpravidla provádí prohlídka oděvních součástek, včetně cenností. Poté se svlečené tělo popíše a pitva začíná. Hlava, hrudník, břicho, případně záda a další části těla. Digitální přístroj přítomné fotografky se takřka nezastaví. Její dokumentace je vskutku zevrubná. Soudní lékař odebírá potřebné vzorky k následnému laboratornímu vyšetření. Závěrečná fáze se skládá ze zašití, umytí a uložení těla do chladicího boxu. Finálním výstupem je pitevní protokol. Za standardních okolností jej uzavíráme do jednoho měsíce. Jsou však i případy, například v souvislosti se závažnou násilnou trestnou činností, kdy je třeba provést řadu doplňujících vyšetření, při nichž je výsledná zpráva i několikaměsíční záležitostí, říká plukovník Sokol. Rozsáhlý záběr ústavu Zúžit činnost Vojenského ústavu soudního lékařství výlučně na provádění pitev by bylo nesprávné. Jako pupeční šňůrou je s pitevním provozem spojen laboratorní úsek. Popsat ho, by vydalo na samostatný článek, proto jen krátce provádí toxikologická vyšetření z diagnostických důvodů a forenzně-toxikologická vyšetření pro pitevní provoz, tj. vyšetření dodaných vzorků z pitev, a vyšetření biologického materiálu živých osob a další pomocná laboratorní vyšetření. Reálnější představu získáte, když projdete tamními laboratořemi, na vyšetření hladiny alkoholu v krvi počínaje, přes histologickou i toxikologickou laboratoř a sérologickou konče. Opomenout nelze ani unikátní nekrochemické vyšetření k hodnocení předsmrtného somatopsychického stavu oběti (tzv. vyšetření stresu u zemřelých). Umíme dát dohromady poslední okamžiky života dotyčného. V rámci možností rozkryjeme obraz, co se v kritických chvílích mohlo dít, vysvětluje zkušený a uznávaný soudní znalec plk. M. Sokol. Není tajemstvím, že se odborná působnost VÚSL rok od roku rozrůstá. V poslední době jde především o problematiku forenzní toxikologie (prioritně problematika drog a profesních testů u vojáků AČR) a také posuzování úrazů, včetně těch se smrtelnými následky. Aktuálně stojíme před úkolem, týkajícím se mobilních kontejnerů pro ukládání většího počtu zemřelých. Naše know-how je v tomto směru velice vysoké a každopádně zainteresovaným subjektům máme co nabídnout, dodává primář Vojenského ústavu soudního lékařství. Ani tímto konstatováním aktivity VÚSL zdaleka nekončí. Nutno zmínit například výzkumnou činnost (zaměřenou na problematiku střelných poranění a vyšetřování leteckých nehod), dále posudkovou činnost (zaměřenou na posuzování odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění). VÚSL patří rovněž mezi ústavy oprávněné zpracovávat znalecké posudky pro soudní instituce. Ústav má akreditaci ministerstva zdravotnictví ke vzdělávání v oboru soudního lékařství. Mýlí se ten, kdo žije v domnění, že takto širokou škálu činností Vojenského ústavu soudního lékařství lze zvládnout masovým zapojením 12 13

8 Z VOJENSKÝCH ZAŘÍZENÍ Z ÚTVARŮ lidí. Realita je překvapivě odlišná. V resortním ústavu pracuje patnáct zaměstnanců, z nichž jsou čtyři soudní lékaři. S nimi onu pomyslnou káru ještě táhnou toxikologové, laborantky, pracovnice administrativy, fotografka a pitevní sanitář. Každý svým nevelkým, a před veřejností z pochopitelných důvodů skrytým příspěvkem. Výsledek? Profesionálně odvedená práce. Že bychom si stěžovali na nedostatek práce, tak to určitě ne, směje se primář. Luští tajenku smrti Plukovník Miloš Sokol nastoupil do Vojenského ústavu soudního lékařství před šesti lety. Předtím pracoval v Ústavu leteckého zdravotnictví Praha na vyšetřování leteckých nehod. V roce 1996 splnil potřebná kritéria k výkonu funkce soudního znalce. Před nástupem do funkce primáře VÚSL pitval desítky zemřelých, vojenských a civilních pilotů především. V této profesi je třeba striktně rozdělit práci a soukromí. Náročný výkon musí být kompenzován odpovídající relaxací, ať už je to sport, kultura nebo rodina. Pravdou je, že zcela vypnout, respektive zapomenout nelze. Také ve svém volném čase pracuji. Píšu posudky, vzdělávám se, přednáším, publikuji, odpovídá M. Sokol a pokračuje: Roky praxe mě naučily být nad věcí. Kdyby soudní lékař dlouze přemýšlel nad osudem a pohnutkami každého zemřelého, pravděpodobně by skončil na psychiatrické klinice nebo v protialkoholní léčebně. Panák na kuráž, to je cesta do pekel. Laikova představa o vyvrhnutí vnitřností při pitvě je daleká realitě. Soudní lékař musí velice bedlivě sledovat změny na orgánech a odhalovat všechny drobné odchylky. Poskládat mozaiku příčin úmrtí není vůbec jednoduché. Mimo odpovídající vzdělání je nezbytná praxe a znalost prostředí. Z vlastní zkušenosti vím, že získání kvalifikace soudního lékaře znalce je běh na dlouhou trať. Ani potom nejste v cíli. Permanentní zdokonalování je samozřejmostí, konstatuje. Zážitků z praxe má plukovník Sokol hodně. I takové, na něž v životě nezapomene. Kupodivu mezi ně nepatří medializované mordy na území Prahy a Středočeského kraje ani nálezy koster nebo hnilobou změněných těl. Před deseti roky jsem vyšetřoval leteckou nehodu v Brně. Při vyhlídkovém letu tehdy zahynuli dva dospělí a dvě děti. Když taháte mrtvá těla dětí z trosek éra a potom je pitváte, není to nic příjemného. Navíc, když doma máte děti zhruba ve stejném věku, vzpomíná a dává do placu další událost: Pitvy takzvaných VIP osob a českých celebrit. Kolem toho je vždycky poprask, a to nejen ze strany sdělovacích prostředků, říká na závěr primář Vojenského ústavu soudního lékařství. Strakonice hlásí: HOTOVO Text: npor. Martina DIENOVÁ Foto: Martin KOLLER a Jan KOUBA Počátkem tohoto roku se příslušníkům 25. protiletadlové raketové brigády podařilo úspěšně ukončit dlouhodobý rozsáhlý úkol. Jednalo se o projekt elektromagnetické koexistence řídicího a naváděcího radiolokátoru vozidla SURN CZ, tvořícího součást mobilního protiletadlového raketového systému 2K12 KUB. Velitel brigády plukovník gšt. Josef Slavík k tomu uvedl, že původní radiolokátor pracoval v pásmu, jež slouží k přenosu civilních komunikačních dat. Proto bylo pro komplet KUB vyčleněno nové kmitočtové pásmo, které vyhovuje nejen současným, ale také předpokládaným budoucím kmitočtovým požadavkům v souladu se standardy Evropské unie. Petr Novák, ředitel společnosti RETIA, která projekt realizovala, hodnotil modernizaci systému KUB slovy: Tento projekt díky své komplexnosti zajišťuje nejen zvýšení spolehlivosti nových bloků elektroniky, ale i výrazné zvýšení efektivity celého systému. Mobilní protiletadlový raketový komplet krátkého dosahu se semiaktivním naváděním 2K12 KUB, jehož jádro je tvořeno radarovým vozidlem SURN a čtyřmi odpalovacími zařízeními, dodnes umožňuje vedení účinné bojové činnosti. Jeho modernizace však zajišťuje prodloužení životnosti systému, zvýšení efektivity vedení bojové činnosti a snížení nároků na obsluhu, řekl při té příležitosti podplukovník Dalibor Zvonek, velitel 251. protiletadlového raketového oddílu, který má systém ve výzbroji. Jak uvedl vedoucí projektu Pavel Queisner, vysoký stupeň automatizace systému SURN snižuje fyzickou i psychickou zátěž operátorů. Díky tomu bylo možno snížit jejich počet ze čtyř na tři osoby. Vývoj a realizace projektu trvaly deset let. Mezi jeho hlavní přínosy patří zvýšená odolnost systému vůči rušení v rámci radioelektronického boje. Jedná se především o eliminaci účinku klamných rušičů. Doplnění radiolokátoru SURN CZ o infračervenou kameru vede k výraznému zlepšení činnosti jeho optického kanálu při sledování cíle. V rámci modernizace byly rovněž nahrazeny dřívější komunikační systémy novými prostředky, které zvýšily přesnost měření polohy cílů a posílily schopnost systému k potlačení tzv. falešných odrazů od pozemních předmětů a meteoútvarů. Výsledným efektem je zvýšení citlivosti radiolokačních přijímačů, což umožnilo jednak snížení jejich výkonu, jednak detekci malých bezpilotních prostředků. Systém tak dnes vyhovuje i vývojovým tendencím z hlediska perspektivních forem vzdušného boje. Důležitá je komplexnost řešení, které zvyšuje nejen bojovou hodnotu kompletu KUB, ale také umožňuje integraci protiletadlových raketových systémů RBS 70, Strela 10 a dalších prvků protiletecké obrany. Jejich centrem je automatický systém velení a řízení palby vyvinutý společností RETIA, známý pod firemním označením RACCOS

9 PREVENCE Marjánka a perník v armádě která plní specifické úkoly, je i počet jeden velmi nežádoucí. Navíc nelze opomenout fakt, že příslušníci Armády ČR byli, jsou a budou permanentně zapojeni do zahraničních operací a pozorovatelských misí v rizikových oblastech po celém světě. Armáda není izolovanou složkou od civilního prostředí. Jestliže je ve společnosti problém s drogami, armády se to týká rovněž. To si musíme říct bez servítků, zdůrazňuje zástupce náčelníka oddělení obecné kriminality Hlavního velitelství Vojenské policie major Josef Antoš a argumentuje: Za loňský rok představovala drogová kriminalita v armádě dva a půl procenta z celkového množství nezákonných jednání, která Vojenská policie řešila. Je zřejmé, že drogy sice nepatří k nejvíce zastoupeným případům, ale vzhledem k možným důsledkům nelze tuto oblast podceňovat. Zastavme se u konkrétních čísel. Rok 2005 osm registrovaných případů ve spojitosti s užíváním, respektive s distribucí marihuany, jeden případ s pervitinem. O rok později dochází k očividnému obratu sedmkrát pervitin, dvakrát marihuana. se jedná o kombinaci marihuany a pervitinu, a navíc se v resortním prostředí objevily tablety subutexu, vysvětluje mjr. Antoš. Čtenáře by nepochybně zajímalo, kdože jsou nejčastější resortní hříšníci v oblasti drog. Obecně lze říci, že struktura armádních pachatelů je de facto totožná s civilním prostředím. Převážně se jedná o mladé lidi ve věkovém rozmezí 25 až 30 let. V tomto ohledu lze hovořit především o mladých vojácích z povolání, konkrétně o příslušnících rotmistrovského a praporčického sboru, kteří nastoupili do armády teprve v nedávné době, říká vojenský policista z pražského OOK HVelVP. Za zmínku také stojí velice komplikované odhalování protiprávního jednání v oblasti drog. Odborníci zde používají paralelu s prokazováním korupčního jednání. O výmluvy stylu, já nejsem konzumentem drog, na dýze jsem snědl dva bramboráčky a to, že v nich byla marjánka, si nedovedu vůbec vysvětlit, prý nebývá nouze. Přesto si několik pomyslných zářezů do pažby Vojenská policie v posledních dvou letech udělala. Případ Strakonice, prosinec Zásah provedlo 23 vojenských a dva státní policisté. Došlo k zadržení několika osob, včetně rtn. L. K., v souvislosti s distribucí subutexu a užíváním pervitinu a heroinu. Při domovní prohlídce podezřelého byly zajištěny věci, které svědčily o výrobě omamných a psychotropních látek, včetně zbytků marihuany. Případem se zabývá Policie ČR, rotný L. K. byl zproštěn výkonu služby. Kladem semináře Drogy v armádě byla jeho komplexnost. Před auditorium vystoupili také odborníci na problematiku drog z civilních institucí, například podplukovník Marek Blažejovský z Národní protidrogové centrály a Ludmila Komorousová z Kriminalistického ústavu Praha. Text: Pavel LANG Foto: archiv VP a kpt. Tomáš VOKÁLEK Marihuana a pervitin. Nelegální látky zneužívané pro změnu nálady, vědomí, povzbuzení nebo tlumení psychických a tělesných funkcí živého organismu. V tuzemsku jsou na nich závislé stovky uživatelů. Bohužel, ani Armádě České republiky není tento nešvar na hony vzdálený. Poukázal na to únorový odborný seminář Drogy v armádě pořádaný odborem obecné kriminality Hlavního velitelství Vojenské policie (OOK HVelVP) v Praze. Pouze prostoduchý člověk se může domnívat, že protiprávní jednání v oblasti drog jde zcela mimo ozbrojené síly a je pro ně tabu. To je omyl! Drogy zamířily také do armády. Stávalo se to za vojáků základní služby, děje se tomu tak i za profesionálů. Příklad? V letech 2003 až 2004 byly zdokumentovány bezmála tři stovky případů, kdy záklaďáci drželi nebo dokonce užívali drogy, především marihuanu. A že se nemalá část excesů odehrávala přímo v objektech vojenských útvarů a zařízení, bylo o to víc fatální. Nezákonnou činnost v oblasti omamných a psychotropních látek Vojenská policie registruje také v profesionální AČR. Nejde sice o nikterak závratná čísla, ale u ozbrojené složky, Resortní specialisté sjednocovali postupy při řešení problematiky omamných a psychotropních látek v AČR Rok 2007 Vojenská policie objasňuje pět přestupků s pervitinem a jeden s marihuanou. Loňský rok je rekordní čtrnáct případů, v nichž rovným dílem figurovala marihuana i pervitin. Vývojové trendy očividně ukazují pokles protiprávních jednání s marihuanou po roce Avšak vloni to nabralo odlišný směr. Nejenže evidujeme nárůst případů, ale také rozšíření druhů používaných drog. Konkrétně Případ Čáslav, leden Zásah v této posádce a v jejím okolí provedlo 36 vojenských a 19 státních policistů. Došlo k zadržení čtyř osob, příslušníků AČR, v souvislosti s podezřením na distribuci pervitinu a heroinu. Při domovních prohlídkách a prohlídkách jiných prostor byly nalezeny tablety subutexu, zbytky halucinogenních hub a injekční stříkačky. Závěr? Všichni podezřelí byli z AČR propuštěni

10 ZDRAVOTNICTVÍ ZDRAVOTNICTVÍ Text: Pavel LANG Foto: autor, Roman BINDER a Jan KOUBA Hradečtí průkopníci. Takto lze s nadsázkou pojmenovat neveliký kolektiv nadšenců kolem podplukovníka Miloše Orendáče, který dokázal realizovat vizi vrcholného zdravotnického managementu, týkající se fúze posádkových ošetřoven AČR na regionální instituce. Jejich premiérové počínání v pilotním projektu transformace vojenského zdravotnictví má reálný výsledek Spádové vojenské zdravotnické zařízení (SVZdrZ) v Hradci Králové. Náčelník Spádového vojenského zdravotnického zařízení v Hradci Králové podplukovník Miloš Orendáč HRADEČÁCI razí cestu krajů, konkrétně Královéhradeckého, Pardubického a Středočeského. Od ledna letošního roku je přímo podřízené staroboleslavskému Velitelství sil podpory (VeSPod), přičemž odborně je řízené odborem zdravotnického zabezpečení v čele s jeho náčelníkem- -zástupcem náčelníka štábu VeSPod plukovníkem Zoltánem Bubeníkem. Důležité je říct, že královéhradecké SVZdrZ organizačně a odborně zastřešuje několik resortních zdravotnických pracovišť dislokovaných v pěti posádkách. Jedná se o Spádové vojenské zdravotnické zařízení Hradec Králové, Posádkové zdravotnické zařízení Čáslav, Posádkové zdravotnické zařízení Pardubice, Odloučené léčebně-diagnostické oddělení Chrudim a Odloučenou lékařskou stanici Týniště nad Orlicí, říká pplk. M. Orendáč, náčelník SVZdrZ, a pokračuje: Personál tvoří pětasedmdesát lidí, z nichž je patnáct lékařů, třicet sedm zdravotních sester všech kategorií a třináct řidičů na devatenáct kusů techniky. Disponujeme šestnácti všeobecnými a pěti stomatologickými ambulancemi, v jejichž čele stojí vedoucí lékař pracoviště s předepsanou odbornou atestací a oprávněním lékařské či stomatologické komory, dále stomatologickou laboratoří a rehabilitačním pracovištěm. Základních úkolů má Spádové vojenské zdravotnické zařízení Hradec Králové stanoveno šestnáct. Tím prioritním je provádění komplexní ambulantní a diagnostické zdravotní péče v rozsahu zdravotních výkonů stanovených pro praktické lékaře, stomatology a rehabilitační pracovníky, případně výkonů nadstavbových oborů podle odborné kvalifikace lékařů a sester. Výčet faktů by nebyl úplný, kdybychom do vizitky SVZdrZ nezahrnuli pojištěnce neboli pacienty. K dnešnímu dni registrujeme 6235 pojištěnců. K nim připočítejte dalších 1941 pacientů ve stomatologické péči, upřesňuje náčelník SVZdrZ Hradec Králové. Pro pedanty máme ještě dva vypovídající údaje. Během necelých tří měsíců svojí existence bylo v tomto resortním spádovém zařízení provedeno deset a půl tisíce vyšetření s denním průměrem 139 pacientů. Personál SVZdrZ se ve zmíněném období rovněž podílel na zdravotnickém zabezpečení střeleb, leteckého výcviku nebo Na konečné slovo resortních zdravotnických ředitelů, zda v pilotním projektu transformace posádkových ošetřoven Armády ČR intenzivně pokračovat, či ne, respektive jakým novým kurzem se vydat, ještě zbývá pár měsíců. Skutečností však je, že jeden následek přijaté strategie již od prvního října loňského roku existuje, a to královéhradecké spádové vojenské zdravotnické zařízení. Obrazně řečeno, samotné těhotenství SVZdrZ bylo komplikované, porod těžký a první dny na světě nelehké. Dnes už se má resortní kojenec čile k světu. K radosti jak podplukovníka Miloše Orendáče a jeho spolupracovníků, tak především stovek pacientů. Sto čtyřicet ošetřených denně Spádové vojenské zdravotnické zařízení Hradec Králové, jehož zřizovatelem je Ministerstvo obrany České republiky, je teritoriálním zdravotnickým zařízením Armády ČR, které plní funkci léčebně-diagnostického, preventivního a školicího zařízení v oboru všeobecného lékařství a stomatologie. V rámci pilotního projektu transformace vojenského zdravotnictví SVZdrZ přesahuje rámec jednotlivých Pozitiva a negativa z fungování prvního spádového vojenského zdravotnického zařízení sportovních soutěží. A takových akcí byla téměř stovka! Pod jednou střechou Největší tíhu z královéhradeckých novátorů nesl na svých bedrech podplukovník Miloš Orendáč a oddělení organizace a řízení provozu v čele s občanskými zaměstnanci Josefem Kubátem a jeho spolupracovnicemi Miladou Trojanovou, Ludmilou Pechánkovou, Vladimírou Doležalovou a nadpraporčicí Martou Matyskovou. Dostat doposud pět autonomně fungujících zdravotnických zařízení pod jednu střechu byl neobyčejně tvrdý oříšek. Čím vším se musel od listopadu 2007 prokousávat a s kým vším opakovaně 18 19

11 ZDRAVOTNICTVÍ SUBMUNICE jednat, aby SVZdrZ oživil, by nepochybně vydalo na vzrušující knihu. Začalo to pohovory s podřízenými, pokračovalo širokou agendou týkající se organizačního řádu, statutu, dokumentace bojové a mobilizační pohotovosti, tarifikací platů a končilo uzavíráním smluv o poskytování a úhradě zdravotní péče s jednotlivými zdravotními pojišťovnami. Nezapomeňte také na grafické návrhy lékařských razítek, směje se zkušený vojenský lékař. O dvou klíčových hráčích královéhradeckého SVZdrZ trochu podrobněji. První zastavení pacienti. Těch se organizační rošáda nemohla ani v nejmenším dotknout. Pacient nesměl zaregistrovat žádnou změnu z hlediska poskytované péče, a to jak v kvalitě, tak v její dostupnosti. Ani na ambulantní dobu se nesáhlo. Zkrátka, muselo to jít absolutně mimo ně, vysvětluje M. Orendáč a vyjadřuje spokojenost nad tím, že se jim to v dosavadní praxi daří naplňovat. Nebylo by však zcela pravdivé říct, že nikdo ze stovek příchozích nic nepoznal. Samozřejmě že se našli jedinci, kteří si všimli, že od října loňského roku máme na dveřích jiný název, používáme jiné formuláře, recepty nebo razítka. Brali to však jako kosmetickou přeměnu, která je jim de facto lhostejná. Oni stále vyžadují adekvátní zdravotní péči. A naše zařízení ji poskytuje bez ohledu na to, zda se jmenuje tak či onak, konstatuje náčelník Spádového vojenského zdravotnického zařízení v Hradci Králové. Druhé zastavení personál SVZdrZ. Počáteční rozpačitost, kdy málo kdo tušil, co mu zmíněný experiment přinese, se začala záhy rozplývat. Dnes je pohled lékařského a zdravotnického personálu na spádové zařízení mnohem vlídnější. Důvod? Přesun takzvaně nemedicínských činností někam jinam (oddělení organizace a řízení provozu) a na někoho jiného. Odborný personál má podstatně více času na odbornou práci. Dříve je administrativa a logistika více svazovala a byla na úkor jejich odborných výkonů. Současná centralizace jim v mnohém uvolnila ruce. Nebylo to však samo sebou. Důraz na výpočetní techniku a vše, co se kolem ní točí, podstatně zvýšil nároky. Najednou se od zaměstnanců chtělo více profesionality, v nejednom případě i za nižší finanční ohodnocení. Neunikly tomu ani zdravotní sestry v důchodovém věku. I ony se musely naučit pracovat s outlookem a dělat tabulky v excelu. Přiznávám, že zpočátku to u některých jedinců vyvolalo zděšení, ale dnes už každý ze zaměstnanců ví, co a jak má dělat. Sjednocení postupů se kladně promítlo do efektivity spádového zdravotnického zařízení, dodává podplukovník Orendáč. Pozorný čtenář nepochybně zaznamenal, že doposud nepadlo ani slovo o financích. Věřte, že královéhradeckým spádovým vojenským zdravotnickým zařízením protékají nemalé peníze. Za loňský říjen činily příjmy od zdravotních pojišťoven Kč, za listopad Kč. K tomu přičtěte Kč za vybrané regulační poplatky. Za dva měsíce od jednoho resortního spádového zařízení bezmála sedm set tisíc korun. Samozřejmě že nabyté finanční prostředky odevzdáváme do státního rozpočtu. Bohužel, do koruny, říká náčelník SVZdrZ. Proč? Spádové vojenské zdravotnické zařízení Hradec Králové je součástí jednotné rozpočtové organizace, hospodařící s rozpočtovými prostředky v souladu se směrnicemi MO ČR pro finanční hospodaření v rozpočtovém úseku Ministerstva obrany ČR. Text: Martin KOLLER Foto: autor, US NAVY, US ARMY, Lockheed Martin, Rosvooruženije, Aliant Techsystems, Pyrkal, Technische Anweisungen des General der Truppentechnik, ORDATA, Raytheon a Rheinmetall Ohrožení submunicí v misích může být do jisté míry nestandardní. Nelze vyloučit, že ji použila spojenecká vojska, a proto se vlastně jedná o tzv. přátelskou palbu, nazývanou v angličtině Friendly Fire. Zajímavým úvodem do problematiky ohrožení submunicí je kniha vzpomínek Bojoval jsem s al-káidou amerického důstojníka Andrewa Exuma, který byl r nasazen v Afghánistánu. Jmenovaný popisuje situaci, kdy se jeho jednotka lehké pěchoty, po výsadku z vrtulníku v afghánských horách, dostala do prostoru hojně pokrytého submunicí, svrženou vlastními letouny. Vojáci tak byli ohroženi obdobně, jako kdyby se kolem nich nalézaly protipěchotní miny. Submunice je specifický druh munice, který v počtu jednoho nebo více kusů tvoří obsah munice větších rozměrů, nejčastěji granátu do hlavňové dělostřelecké zbraně, hlavice rakety nebo letecké pumy. Z munice je submunice za určitou dobu po výstřelu, odpálení V období posledních padesáti let byly v zemích Asie a Afriky použity miliony kusů submunice, které dnes ohrožují prakticky kohokoli nebo odhození uvolněna a působí samostatně na cíl. Úkolem munice obsahující submunici je obvykle zničení cíle nebo eliminace jeho činnosti s vyšší pravděpodobností, než je při použití jiného srovnatelného druhu munice. Jak jsme již uvedli v článku Historický podpis v čísle 1/2009, na dohodu o zákazu výroby, skladování a použití munice Dělostřelecký kartáč z 19. století se submunicí přistoupila řada států, ale reálná praxe je, a pravděpodobně po určitou dobu bude, jiná. Vojáky v misích však obvykle neohrožuje munice, ale pouze její submunice. Historický vývoj Nejstarší použití submunice v souvislosti s palnými zbraněmi spadá Šrapnel pro velkorážné dělo z 19. století 20 21

12 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Německá kontejnerová puma obsahující svazky submunice SD 4 s kombinovaným efektem Submunice SD 4 s kombinovaným efektem vybavená elektronickým zapalovačem do 15. století. Nejčastěji se jednalo o boj na moři. Palba dělostřelců byla zaměřena mimo bourání hradeb na zastavení pěšího útoku nebo útoku na palubu abortáže. Proto byla děla nabíjena tzv. kartáči. Obvykle se jednalo o sekané olovo, litinu, střely do ručních zbraní nebo dokonce kameny nabíjené přímo do hlavně. Výsledný efekt lze přirovnat výstřelu z velké brokovnice proti živé síle. Avšak již v 18. století existovalo sofistikovanější provedení kartáčů, kde litinové kuličky tvořily náplň pytle, dřevěného nebo papírového válce, sítě i plechového obalu. Uvedené řešení zvyšovalo účinný dostřel. Díky naplnění prostoru menšími střelami byl kartáč podstatně účinnější ve srovnání s běžnými litinovými koulemi. Ostatně i některé současné náboje do brokovnic obsahující plastový kontejner s broky je možné zařadit mezi munici se submunicí, kterou tvoří broky. Ty se z kontejneru uvolní až v určité vzdálenosti od ústí hlavně. Kartáč lze označit za technologický pravzor munice s nevýbušnou submunicí. Změnu přinesl vynález britského důstojníka Henriho Schrapnella, sloužícího koncem 18. století na Gibraltaru. K odražení španělského loďstva vymyslel nový druh munice s nevýbušnou submunicí, který po něm dostal pojmenování, znějící v češtině šrapnel. Při konstrukci použil tehdejší dělostřelecké granáty, nazývané bomby. Jednalo se o duté litinové koule plněné černým střelným prachem, iniciované pomocí primitivního časovacího zapalovače, tvořeného dřevěným kolíkem, naplněným lisovanou prachovou moučkou. Ohněstrůjce před výstřelem přiřezával kolík a tím zkracoval dobu hoření uvedeného pyrotechnického časovacího zařízení. Bomby ráže až několik desítek centimetrů se vystřelovaly z moždířů, předchůdců současných minometů. Pozdější generál Schrapnell bomby zmenšil, aby se daly nabíjet do standardních děl, a promíchal prachovou náplň kovovými kuličkami. Šrapnely dostaly ve druhé polovině 19. století ogivální tvar a modernější časovací zapalovače. Ty jim umožnily s poměrně velkou přesností iniciaci v určené vzdálenosti od hlavně děla. Ve druhé polovině 19. století se objevily také první pokusy o výrobu dělostřeleckých granátů plněných výbušnou submunicí. Samostatnou skupinu, používanou masově již v osmnáctém století, tvoří pyrotechnické signální a osvětlovací prostředky. Většinou se jedná o rakety naplněné kousky pyrotechnické slože. Ty jsou raketou vyneseny do výšky a tam, obvykle malou výmetnou prachovou náplní, rozptýleny. Obdobně jsou řešeny zápalné rakety a dělostřelecké granáty. Test bojem V průběhu první světové války sloužily šrapnely v modernějším provedení k ničení živé síly a nově také letounů. Staly se postrachem vojáků První sériová miniaturní submunice 0,5 kg Fallschirmbombe Americká protipěchotní submunice BLU-26B pojmenovaná vojáky podle tropického ovoce Guava Americká submunice BLU-3 s kombinovaným efektem v zákopech, kterým vybuchovaly nad hlavami. Submunice se objevila rovněž ve výzbroji letectva. Častým prostředkem napadení živé síly, především jezdectva, byly ocelové šipky tvaru a velikosti menší tužky sypané z různých obalů. Obaly zůstávaly buď v letounu či pod křídly, takže se jednalo o kontejnery, nebo je posádka odhazovala. V tomto případě se jednalo o kontejnerové bomby. V druhém roce války začalo britské a francouzské letectvo používat k ničení německých vzducholodí zápalné šipky Guerre a Ranken. Piloti je svrhávali z plechových kontejnerů letounů, které se dostaly nad vzducholodě. Zápalné bombičky v kontejnerech zavedlo k ničení pozemních cílů rakouské letectvo a zápalné šipky italské letectvo. V posledním roce války zavedlo britské letectvo do výzbroje kontejnery plněné malými zápalnými bombičkami, označovanými jako Baby bomb (dětská bomba). Pravděpodobně se jedná o první rozsáhlé použití výbušné submunice a zároveň pravzory současné letecké munice se submunicí. V české vojenské terminologii je z nejasného důvodu místo všeobecně používaného slova bomba, označujícího Americký výstražný plakát varující před protipěchotní submunicí M83, vyráběnou podle německé SD 2 nazývané Schmetterling leteckou munici svrhovanou především z bombardérů, zaveden výraz puma, což je původně označení druhu zábavní pyrotechniky. V meziválečném období dostala většina letectev do výzbroje kontejnery nebo kontejnerové bomby, obsahující již malé tříštivé nebo zápalné pumičky. Vyráběla je pod názvem skřínkové rovněž československá zbrojovka Škoda Plzeň, a to jak pro naše letectvo, tak na export. K nasazení letecké kontejnerové munice moderního typu došlo poprvé při napadení Finska Sovětským svazem r Letectvo Rudé armády svrhávalo rozměrné kontejnerové pumy PTAB, které se otevíraly za letu rotací a z nich odstředivou silou odletovala submunice. Ta byla vyráběna jako AO-protipěchotní, AF-trhavá, ZAB-zápalná, CHAB-chemická, PTAB-protitanková v celkem 17 verzích. Uvedené řešení oddělení submunice z kontejneru je používáno dodnes. Masové nasazení V průběhu druhé světové války používalo kontejnerovou munici především německé a britské letectvo. Britové plnili plechové kontejnery svazky elektronových zápalných pumiček 4 lb. Od toho vzniklo nejčastěji používané označení pum se submunicí jako cluster bombs, česky svazkové pumy. Na evropský kontinent bylo svrženo kolem 80 milionů kusů submunice 4 lb. V některých případech se používalo také označení stromečková. Jednalo se o osvětlovací submunici, kterou pozorovatelé přirovnávali k zářícímu vánočnímu stromku. Pravděpodobně nejznámější protipěchotní výbušná submunice druhé světové války je německý protipěchotní typ SD 2 nazývaný neoficiálně Motýl (Schmetterling), vyvinutý koncem třicátých let minulého století. V poválečném období byla její kopie vyráběna jako první submunice pro americké letectvo s označením M83 a nasazena v Koreji. Uvedená submunice po odhození z kontejneru rozevírala dvě plechové stabilizační plochy, připomínající křídla, což vedlo k poněkud romantickému pojmenování. Další dvě plochy zajišťovaly rotaci za letu, čímž došlo k odjištění zapalovače. Německá armáda používala široké spektrum moderně řešených 22 23

13 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH kontejnerových pum, především pro zastavení sovětských tanků. Submunice většinou dopadala na cíle shora a prorážela pancíř kumulativním efektem. Pokud tank minula, působila střepinovým efektem na živou sílu, automobily a lehce pancéřovanou techniku. Obdobný kombinovaný efekt mají i některé současné druhy submunice. Jako zajímavost lze uvést první miniaturní protipěchotní submunici. Nesla označení 0,5 kg Fallschirmbombe (půlkilogramová padáková puma). Stabilizaci za letu zajišťoval proužek látky a bylo možné používat ji také jako ruční granát. Posloužila pravděpodobně, stejně jako jiné typy německé submunice, za vzor mnoha výrobcům v poválečném období. Při použití submunice ve formě leteckých pumiček a malé protitankové submunice nazývané v současnosti anglicky bomlet se poprvé objevila možnost ohrožení vlastních vojáků. Určité množství submunice totiž z různých důvodů selže i při dopadu na cíl nebo na zem. Těmi jsou nejčastěji výrobní závady, měkký terén nebo nevhodný úhel dopadu na zem, znemožňující správnou činnost zapalovače. Zjistit relevantní procento selhané submunice je prakticky nemožné, neboť podléhá utajování ze strany výrobce i uživatele. Proto jsou u některých současných druhů uváděna různými informačními zdroji čísla od 0,1 do 20 i více procent. Zapalovače jsou v takovém případě většinou odjištěny a manipulace se selhanou submunicí obvykle není bezpečná. Některé její typy již nelze zpětně zajistit nebo jinak deaktivovat, takže se stává nutností jejich zničení na místě. Nelze vyloučit, že selhaná submunice je částečně nebo zcela krytá vegetací, prachem, sněhem, bahnem, pískem nebo ponořená ve vodě a může působit jako protipěchotní mina. I velmi malá kumulativní submunice může při explozi působit těžká zranění. Místa reálného ohrožení Podle informačních zdrojů prezentovaných mezinárodními organizacemi, které se zabývají otázkou ohrožení osob nevybuchlou municí a submunicí, byly její různé druhy použity v následujících zemích. Chybějící údaje nejsou v dosažitelných přehledech uvedeny. Střední a Blízký východ Afghánistán 1980: RBK-250 a 500, A11Sch, AO-2,5, OFAB-50, OAB-2,5, BetAB, PTAB 1M, PTAB 2,5, BLU-97, KB-1, PFM, několik desítek milionů kusů Irák 1991: BLU-61, 63, 91, 92, 97, 108, Mk 118, M-42/46, 77, BL-755, KB-1, kolem 50 milionů kusů Izrael 2006: MZD (GRAD), kolem 4000 kusů Kuvajt 1991: BLU-61, 63, 77, 86, 97, Mk 118, M-42/46, 77, BL-755, Belouga, část z 50 milionů kusů svržených v rámci války v Perském zálivu Libanon 1978: BLU-18, 26, 63, Mk 118, M-42/46, 43, 77, KB-1, téměř 10 milionů kusů Balkán Albánie 1999: BLU-97, Mk 118, BL-755, KB-1, 2, množství neupřesněno Černá Hora 1999: BL-755, BLU-97, Mk 118, množství neupřesněno Od války ve Vietnamu do současnosti Test bojem prodělala v jihovýchodní Asii dělostřelecká munice se submunicí, zavedená do výzbroje amerických ozbrojených sil roku Náplň kontejnerových granátů ráže 105 mm tvořila protipěchotní submunice M-39, která má atypický tvar kruhové výseče a sklopné plechové stabilizační plochy. K širšímu použití leteckých pum se submunicí došlo za války ve Vietnamu. Za nejznámější v tomto konfliktu lze považovat americkou protipěchotní submunici BLU-26B známou pod neoficiálním označením Guava, připomínající větší pingpongový míček s obloukovitými výstupky. Ty jí při pádu udělovaly rotaci, potřebnou k odjištění zapalovače. Služebně nejstarší je však BLU-3B, která má vzhled pumičky a kombinovaný kumulativní a tříštivý efekt. U obou typů jsou použity kuličky zalité v těle submunice. Zatímco Guava Bosna a Hercegovina 1992: KB-1, 2, BL-755, BLU-97, množství neupřesněno Chorvatsko 1991: KB-1, 2, BL-755, množství neupřesněno Kosovo 1999: BLU-97, BL-755, CBU-99, 100, množství neupřesněno Srbsko 1999: BL-755, BLU-97, kolem kusů Asie Kambodža 1970: BLU-3, 18, 24/66, 36, 49, 59, 61, 63, 66, 77, 86, Mk 118, celkově 26 milionů kusů Laos 1965: BLU-3, 7,18, 24/66, 26/36/59, 61, 63/86, Mk 118, celkově 260 milionů kusů Vietnam 1965: BLU-3, 17, 18, 24/66, 26/36/59, 61, 63/86, 77, Mk 118 a dělostřelecká submunice, celkem 172 miliony kusů se již dlouho nepoužívá, BLU-3B lze spatřit na snímcích z Iráku a zemí bývalé Jugoslávie. Ve Vietnamu bylo vyzkoušeno ještě několik druhů submunice, např. BLU-16, BLU-18 a BLU-24. Trhavinovou hlavici poslední z nich tvoří kovová koule o průměru 70 mm. Příslušníci Vietcongu tuto submunici sbírali a používali po oddělení stabilizačního prstence a osazení časovým zapalovačem jako ruční granát. V případě instalace ženijního rozněcovače zase jako protipěchotní střepinovou minu. Jedná se pravděpodobně o první doložený případ rozsáhlého použití selhané submunice protivníkem. Nepříliš známá, ale technologicky zajímavá je americká submunice BLU-43 a 44 nesoucí jméno Dračí zub. Výrobci použili jako vzor semeno stromu Zanonia, známé u nás také jako nos, které má tvar vrtulového listu. Při pádu ze stromu rotuje naplocho, což umožňuje podstatné zvýšení doletu. Uvedená submunice, ukořistěná Afrika Angola 199?: PTAB-2,5, AO-2,5, RBK-250, množství neupřesněno Čad 1987: PTAB-2,5, AO-1Sch, množství neupřesněno Demokratická republika Kongo 199?: MZD, množství neupřesněno Eritrea 1991: PTAB-2,5, AO-1, BL-755, množství neupřesněno Etiopie 1991: PM-1, CB-500, množství neupřesněno Guinea-Bissau 199?: PTAB-2,5, RBK-750, množství neupřesněno Jemen 199?: AO-2,5, ODS-OD, PTAB-1M, PTAB-2,5, množství neupřesněno Sierra Leone 1997: BLU-66, PTAB-2,5, AO-1, množství neupřesněno Súdán 1995: PM-1CEM, HESPIN, M-42, Mk 118, PTAB-1,5, množství neupřesněno Uganda 199?: PTAB-2,5, množství neupřesněno Západní Sahara 1976: M-42/46, BLU-61, 63, Mk 118, množství neupřesněno Nejrozšířenější protitanková submunice americká M-42 vyráběná také v modernizované verzi M-46 v řadě států světa ve Vietnamu, posloužila jako vzor pro výrobu známé sovětské protipěchotní submunice PFM, označované také neoficiálním jménem Motýl, rozptýlené raketomety v milionech kusů na území Afghánistánu. Boom ve výrobě submunice nastal v osmdesátých letech minulého století. Vrcholilo napětí mezi Varšavskou smlouvou a NATO. Především USA, SRN a Velká Británie vyráběly velké množství pum s protitankovou submunicí k zastavení případného sovětského tankového útoku. K jejímu využití došlo nakonec až při operaci Pouštní bouře proti Iráku. Dále byla různá submunice použita v rozsáhlé míře na území bývalé Jugoslávie. Velké množství letecké a dělostřelecké submunice vyráběl rovněž bývalý SSSR a dodával svým spojencům. Mezi další výrobce patřily či patří Čínská lidová republika, Francie, Řecko, Španělsko, Chile a Jihoafrická republika. V současné době leží na Balkáně, Středním a Blízkém východě, ale také v některých afrických zemích podle různých odhadů desítky až stovky milionů kusů různé submunice. Zpravidla ohrožují civilní obyvatelstvo, ale nevyhnou se ani vojákům v misích. V rámci války v Perském zálivu bylo svrženo kolem 20 milionů kusů submunice, Kontejnerový granát do minometu se submunicí M-46 která následně, podle kuvajtských zdrojů, usmrtila nebo zranila kolem 4000 lidí. Obecné rozdělení Podle úkolu se submunice dělí na protipěchotní APERS (anti-personnel), protimateriálovou AMAT (anti- -material), protitankovou (anti-tank), s kombinovaným efektem neboli dvojúčelovou DP (dual purpose), protiletištní k ničení rozjezdových drah, chemickou, zápalnou, protielektrickou, která uvolňuje grafitová vlákna sloužící ke zkratování elektrických vedení, případně na další specializované typy. Z hlediska tvaru nelze přehlédnout vývoj směřující k jednoduchosti a tím k snižování výrobních nákladů. Starší typy submunice měly mnohdy tvar téměř futuristický. Současné jsou nejčastěji válcové nebo mají tvar pumičky, 24 25

14 OHROŽENÍ V MISÍCH OHROŽENÍ V MISÍCH Ruská kontejnerová puma RBK-500 s protipěchotní submunicí AO-2,5 Ruská protipěchotní submunice AO-2,5 fakta Rozdělení submunice Submunice podle způsobu transportu k cíli dělostřelecká (granáty, hlavice raket, minometná) letecká (pumy, kontejnery, podvěsy) pěchotní (munice do granátometů) ženijní (pozemní kontejnery, mobilní saltové vrhače min) pyrotechnická (osvětlovací granáty a rakety) Dělostřelecká submunice nevýbušná kartáče šrapnely šipky zápalná výbušná protipěchotní miny pumičky s kombinovaným efektem protitanková miny pumičky inteligentní Z hlediska ohrožení v misích je nejdůležitější rozdělení na submunici nevýbušnou, která prakticky ohrožení nezpůsobuje, a výbušnou, která vytváří aktuální ohrožení jak neočekávanou explozí, tak možností zneužití nepřítelem. Nelze např. vyloučit, že některá selhaná moderní inteligentní submunice posloužila jako technologický vzor pro výrobu improvizovaných výbušných systémů s explozí tvarovaným projektilem EFP, které stále více ohrožují spojenecké vojáky a především jejich vozidla v Iráku a Afghánistánu. Nové trendy Novinkou osmdesátých let se stala tzv. inteligentní protitanková submunice, která dokáže sama pomocí senzoru přičemž některé jsou vybaveny stabilizačními plochami. Často spojují kumulativní a střepinový účinek. K transportu submunice slouží především různé druhy pum, včetně klouzavých typů s velkým doletem, opatřených křídly (za nejmodernější lze v současnosti označit americkou AGM-154 JSOW), a dále řízené střely s plochou dráhou letu. V osmdesátých letech minulého století se rozšířily ve výzbroji NATO tzv. podvěsy, Hlavice ruské rakety ráže 220 mm a submunice PFM známá jako Motýl ve zbarvení pro různé druhy terénu z technického hlediska kontejnery. Mohou být pevně spojeny s letouny, jako např. britský JP-233 a německý MW 1, nebo odhazovatelné s křídly zajišťujícími velký dolet, jako např. francouzský Taurus. V takovém případě již dochází ke stírání rozdílu mezi pumou a podvěsem. Navíc některé pumy a kontejnery lze plnit různými druhy a typy submunice. Pro kontejner MW 1 bylo vyvinuto pět druhů submunice, a to protitanková KB 44, tříštivá a šrapnelová MUSPA, protiletištní STABO, protitanková MIFF a tříštivá MUSA. U dělostřelectva jsou submunicí plněny kontejnerové (někdy je používáno i označení kazetové ) granáty do děl a minometů a rovněž hlavice raket. Nevybuchlá submunice je řazena mezi nevybuchlou munici, označovanou UXO (unexploded) munition, kterou tvoří také munice používaná pozemními, leteckými a námořními zbraněmi a systémy. Problematika submunice je v současné době velmi složitá. Navíc různá označení a nebo vnější podobnost submunice mohou vytvářet informační zmatek. Například submunice BLU-18, M-36 a M-48 jsou prakticky totožné a Guava BLU-26B se vyráběla s technologickými obměnami v sedmi vizuálně podobných verzích s různým označením a velikostí. Vzhledově podobné typy submunice jsou v několika případech vyráběny s různým označením v několika státech, a to jak licenčně, tak ilegálně. Letecká submunice nevýbušná šipky protielektrická elektronická výbušná zápalná protipěchotní miny pumičky s kombinovaným efektem protitanková miny pumičky inteligentní protiletištní Ruská protitanková submunice PTAB-2,5 Cvičná verze americké submunice Mk 118 s kombinovaným efektem Německá inteligentní submunice SMART 26 27

15 OHROŽENÍ V MISÍCH VYNÁLEZCI A KONSTRUKTÉŘI Armádní Jawa 350 typ 634 (Vojenské technické muzeum Lešany, VHÚ Praha) Školní verze americké submunice CBU-87 s kombinovaným efektem Ruská inteligentní submunice SPBE Americká inteligentní submunice BAT vyhledávat cíl a ničit ho přesným zásahem. Z technologického hlediska by pro ni bylo nejvhodnější označení samonaváděcí nebo samozaměřovací. Tvoří nejčastěji náplň dělostřeleckých granátů ráže 152 mm, případně hlavic raket. V jednom granátu nebo hlavici se nalézá maximálně několik kusů submunice. Nejstarší je americký SADARM. Nedostal se sice do sériové výroby, ale princip jeho činnosti, daný již slovy sense and destroy armor vyhledej a znič pancíř, převzala většina pozdějších typů. Z nich lze uvést např. BONUS, SMART a SKEET. Po opuštění dělostřeleckého granátu klesá submunice ve tvaru válce k zemi, přičemž je brzděna a stabilizována padákem nebo kovovými plochami. Infračervený senzor vyhledává cíl na základě rozdílu jeho teploty od okolí. K proražení horního pancíře tanku nebo jiného obrněného vozidla slouží tzv. explozí formovaný projektil. Jiným řešením inteligentní submunice je americký typ BAT, který má tvar řízené střely s křížovými nosnými a stabilizačními plochami. Cíle napadá za letu jako protitanková řízená střela. BAT je možno přepravovat v hlavicích raket ATACMS raketometu MLRS a leteckých pumách. Vysoká pravděpodobnost zničení bodového cíle je v tomto případě dosažena použitím jednoho kusu submunice vybaveného vysoce sofistikovaným zaměřovacím systémem. Místo desítek kusů klasické submunice v dělostřeleckém granátu nebo stovek v letecké pumě dnes nastupují jednotlivé kusy, které daleko méně zamořují prostor nasazení. Navíc je lze vybavit účinným autodestrukčním zařízením, jež eliminuje možnost ohrožení v případě, že submunice nesplní úkol, dopadne na zem a neexploduje. Jako zajímavost lze uvést elektronickou submunici, kterou tvoří různé senzory získávající informace na území protivníka. Český selfmademan Text: Martin KOLLER Foto: autor a JAWA V českých zemích se narodila a působila řada opravdových osobností. Mezi ty méně známé patří inženýr František Janeček, kterého lze bez nadsázky označit za českého selfmademana. František Janeček Podle slovníku cizích slov je selfmademan osoba, která vlastním úsilím dosáhla určitého postavení, často bez potřebného vzdělání a finančních předpokladů. Lze říci, že František Janeček narozený roku 1878 začínal od nuly a dotáhl to daleko. Navíc byl atypickou a zvláště na svoji dobu nestandardní osobností. Patřil do úzké skupiny otců zakladatelů moderního průmyslu. Budoucí velký konstruktér byl pravděpodobně idealista. Chtěl se stát lékařem a působit v rodném Klášteře nad Dědinou. Otec, technicky založený sedlák, jej však donutil vystudovat střední technickou školu v Praze. Jako řada jiných konstruktérů vyrazil brzy do zahraničí. Roční studium na elektrotechnické fakultě absolvoval v Berlíně. Poté pracoval u německé firmy Schuckert. Následovalo zaměstnání doma, a to ve firmě jednoho z průkopníků českého elektrotechnického průmyslu Emila Kolbena, který na rozdíl od některých jiných šéfů vyhledával a preferoval nejschopnější a nejtalentovanější zaměstnance. Mezi ně evidentně patřil i František Janeček, pověřený ve svých třiadvaceti letech vybudováním filiálky v Nizozemsku, kde pokračoval v Delftu ve studiích a bádání. Patent na nový způsob přívodu proudu pro tramvaje prodal do Anglie za 2000 liber, což v přepočtu činí více než milion současných korun. Prvním krokem k následnému osamostatnění se stal dvouletý studijní pobyt v technicky nejvyspělejších zemích, a to Anglii a Německu

16 VYNÁLEZCI A KONSTRUKTÉŘI VYNÁLEZCI A KONSTRUKTÉŘI Vejčitý granát vzor 21 obranná verze Vejčitý granát vzor 21 útočná verze Po návratu založil novopečený podnikatel mechanickou dílnu v Praze v domě proti Mánesu. Jednalo se o vývojové pracoviště. K jeho vybudování přispělo marek za patent na úpravu obloukové lampy směřující do Německa a věno manželky. V malém závodě vznikla řada novinek, ale také komerčně úspěšných vylepšení sériových výrobků. Granát a kulomet Konec nadějnému rozjezdu učinila 1. světová válka. Úspěšnému Kulomet vz. 24 (Muzeum na demarkační linii Rokycany) továrníkovi se však podařilo situaci zvládnout a po krátkém nasazení na italské frontě jej nadřízení umístili v konstrukční kanceláři pražské firmy Breitfeld-Daněk. Tam do konce války vytvořil 60 nových patentů v oboru zbraní a jejich výroby. Jeho pravděpodobně nejznámější konstrukcí byl ruční granát s nárazovou iniciací a tzv. bezpečnou rozbuškou. Sériová výroba se prokazatelně rozběhla už za války a při vyhlášení samostatnosti naší republiky měla nová československá branná moc k dispozici 4000 těchto granátů. Již počátkem roku 1919 objednalo ministerstvo národní obrany zhruba milion ručních granátů systém Janeček u Státní zbrojovky v Brně, firmy Breitfeld-Daněk v Praze a u několika dalších menších výrobců. Jednalo se pravděpodobně o první zbraň domácí konstrukce zavedenou do výzbroje čs. armády. Granát byl sice bezpečný, avšak složitý z hlediska jak výroby, tak výcviku v obsluze. Již roku 1921 byl zaveden do výzbroje nový ruční granát vyvinutý Františkem Janečkem s označením Vejčitý granát vzor 21. Konstrukce vycházela z předchozího typu a ve výzbroji se udržel až do okupace. Granáty byly označeny stylizovanými iniciálami F. J. Počátkem dvacátých let probíhalo, moderně řečeno, výběrové řízení na transformaci rakouských kulometů Schwarzlosse 7/12 z nábojů Manlicher ráže 8 mm na náboje Mauser ráže 7,92 mm, tvořící standardní munici čs. armády. Nejlepší a také nejlevnější řešení navrhl inženýr Janeček. Následně jeho firma zhotovila díly a provedla transformaci 5000 kulometů jako vzor 24. Dále vyrobila podle různých pramenů 200 až 1000 nových kulometů po Kč za kus. Armádní dodávky pokračovaly až do roku V roce 1925 začal Janeček vykupovat pozemky v Týnci nad Sázavou, kam se rozhodl přestěhovat svoji továrnu. Údajně chtěl napodobit jednoho ze svých velkých vzorů, Forda nebo Baťu, a založit průmyslové město. Nosným výrobním programem měla být zpočátku kuličková ložiska nebo šicí stroje. Nakonec se jím stalo něco úplně jiného. Jednostopá i dvoustopá JAWA Inženýr Janeček se opakovaně opíral o zahraniční konstrukce. Ušetřil tím vývojové náklady a čas, ale nesl riziko špatného výběru. Tím byla bohužel i první motorka Wanderer 500 OHV zakoupená v roce 1929 i s výrobním zařízením v německém Schonau. Těžký, drahý a poruchový stroj si nezískal oblibu, což dokumentuje i jeho přezdívka Rumpál. Přinesl však novou značku JAWA, složenou z prvních písmen jmen Janeček a Wanderer. Zásadní obrat přinesl následující typ. Opět vycházel ze zahraniční, tentokrát anglické konstrukce. Majitelův syn František Karel Janeček přivedl do firmy anglického konstruktéra a závodníka G. W. Patchetta, bývalého zaměstnance belgické zbrojovky FN, jenž doporučil vyrábět levné lidové motocykly s využitím motoru Villiers. Ten byl r usazen do motocyklu, který navrhl talentovaný konstruktér Josef Jozíf, a na světě byla Jawa 175. Firma vrhla svůj nový motocykl na trh se sloganem Lepší stroj za méně v Československu téměř monopolním výrobcem např. zapalovacích magnet pro různé odběratele, včetně armády. Kromě muničky v Zámcích u Prahy, která ukončila svoji existenci explozí, a prodělečného dolu zakoupil Janeček také panství v Solnici a bednárnu a pilu v Kvasinách. To mu umožnilo vyrábět pod značkou JAWA automobily s dřevěným základem karoserie. Jednalo se o upravený německý lidový vůz berlínské firmy DKW, poháněný dvoudobým motorem o objemu 690 cm 3, jakéhosi předchůdce poválečných trabantů. Automobil Jawa 700 vyrazil do světa r a díky nízké ceně, Kč, znamenal opět obchodní úspěch. Později bylo vyráběno několik verzí, včetně malé dodávky Prototyp protitankové pušky s dělenou hmotou závěru (Armádní muzeum Žižkov, VHÚ Praha) peněz. Vzhledem k ceně 4650 Kč se stala nejrozšířenějším motocyklem v republice. Určitý počet jich koupila také armáda. Ještě v roce 1930 pocházelo 94 % motocyklů na našich silnicích z dovozu a zbytek z domácí produkce. Díky Jawě 175 se ve druhé polovině třicátých let tento poměr zcela obrátil. Další oblíbenou novinkou se stala Jawa 100 s motorem o objemu 98 cm 3, která dostala jméno Robot. Mohly ji řídit osoby, které dosáhly 14 let, protože spadala do kategorie motokol. Do roku 1939 jich bylo vyrobeno fantastických kusů. Je třeba doplnit, že součástí firmy JAWA byla nejmodernější slévárna v republice, vybavená rentgenovou kontrolou výrobků. Díky tomu se továrna stala a úspěšného závodního vozidla. To dokonce zvítězilo ve třetím ročníku závodu 1000 mil československých a získalo pohár prezidenta republiky. Dalším úspěšným automobilem se stala Jawa Minor. U jeho zrodu byl letecký konstruktér Zdeněk Pilát. Pohon zajišťoval motor Libella zakoupený od továrny Walter. Malou sérii štábních vozidel tohoto typu převzala rovněž armáda. Výroba pokračovala i po válce do roku Utajený vývoj Ve druhé polovině třicátých let minulého století se František Janeček zapojil do vývoje samonabíjecích protitankových pušek. Lze říci, že jeho konstrukce překonala svoji dobu. Pro zvýšení průbojnosti využil systém Gerlich, který kombinoval zužující se kuželový vývrt hlavně s podkaliberní protipancéřovou střelou ráže 11 mm. Pro eliminaci zpětného rázu využil doslova revoluční řešení závěru s dělenou hmotou. To se objevilo znovu až v devadesátých letech v prototypech ruských konstruktérů. Zbraně byly složité a do okupace je do výzbroje armáda nezavedla. Po obsazení republiky nechal slavný konstruktér ukrýt 8500 rozpracovaných motocyklů, 706 automobilů a 200 tun různého materiálu. Jawa 350 vystrojená pro výsadkáře (Vojenské technické muzeum Lešany, VHÚ Praha) 30 31

17 VYNÁLEZCI A KONSTRUKTÉŘI KALEIDOSKOP Jawa 500 Za války byla firma převedena na vojenskou výrobu. Přesto v dílně zvané Chytrovna bývalého servisu firmy JAWA probíhal utajený vývoj nových typů motocyklů i automobilů pod vedením inženýrů Vykoukala a Jozífa. Zkušební jízdy probíhaly s namontovanými značkami vozidel wehrmachtu opravovaných v továrně. Roku 1940 se k uvedené dvojici připojil další slavný konstruktér Jiří Mráz. V červnu 1941 František Janeček podlehl rakovině plic. Jeho poslední slova byla: Pracujte, já odcházím. Především tento úspěšný typ se stal základem dlouholeté výroby, z níž více než dva miliony kusů směřovaly do tehdejšího Sovětského Svazu. Tam měli zákazníci zájem o jednoduché motocykly s nenáročnou údržbou. Preferovali zastaralé a neekologické mazání motoru přidáváním oleje do paliva. Přání ze strany hlavního odběratele vedlo také k direktivnímu omezování investic do vývoje, takže motory JAWA stále více zastarávaly. Proto se ve větší sérii neprosadila ani Jawa Californian, určená k exportu do USA, vybavená samostatným mazáním motoru. Jedním ze zajímavých konstrukčních úspěchů tehdejšího období Poradí si s každým úkolem Český voják zvládne práce všeho druhu. To se prokázalo v Uruzgánu při nedávné technické údržbě pancéřovaných vozidel Land Rover. Jejich spolehlivost je totiž v náročných afghánských klimatických podmínkách s extrémní prašností naprosto nezbytná. Tuto údržbu provádějí naši příslušníci na základně Camp Hadrian pravidelně a výjimkou nejsou ani ti z 2. kontingentu AČR v misi ISAF, jehož základ tvoří vojáci ze 4. brigády rychlého nasazení. Nejprve bylo nutné sejmout pancéřování vozidel a potom vyměnit všechny oleje, doplnit kapaliny, dotáhnout kardan, seřídit ventily, zkontrolovat brzdy i podvozek, případně upravit osazení lafetovaného kulometu. Vojáci, kteří především vykonávají ostrahu základny, tak prokázali, že kromě svých běžných povinností zvládají svépomocí i další činnosti nezbytné pro hladké plnění zadaných úkolů. Text a foto: por. Jiří ZEDNÍČEK Voda znamená život V Afghánistánu je voda dlouholetým problémem. Provincie Lógar je hornatou oblastí, která je tvořena z velké části pouští a polopouští. Obydlí jsou vystavěná podél vodních toků a v okolí studní. Pole propojují důmyslné systémy zavlažovacích kanálů, studní a karézů podzemních štol na jímání vody. V polopoušti na hranici distriktů Pol-e Alam a Koshi se nachází vesnice Qal-a Wazir. Z jednání s místní šurou vyplynulo, že obyvatelé ze všeho nejvíc potřebují zdroj pitné vody, říká náčelník skupiny CIMIC major Karel Kout. Český provinční rekonstrukční tým se proto na základě žádosti podpořené guvernérem provincie rozhodl v tomto směru pomoci. Ražení šedesát metrů hluboké studny provedla místní firma. Práce trvaly dvacet dní a náklady činily 4930 dolarů. Celý projekt financovalo české sdružení Jagello Nejlepší voda je kolem padesáti metrů pod zemí, vysvětluje Afghánec, který obsluhuje agregát razicího stroje. Není ale nic neobvyklého, že zdejší studny dosahují hloubky více než sto metrů. Voda zde má velkou cenu. Cenu života. Text: mjr. Jindřich PLESCHER, foto: prap. Julius KUNŠTÁR JAWA pro celý svět Výsledkem utajeného válečného vývoje byl motocykl Jawa 250, který získal jméno Pérák. Důvodem byla pružina pod sedlem, zajišťující pérování. Svojí koncepcí zahrnující dvoudobý jednoválec v bloku s převodovkou, teleskopickými vidlicemi a řadou dalších novinek předběhl podle odborníků dobu zhruba o 20 let. Stal se hitem výstavy v Paříži roku 1946 a vzorem mnoha zahraničních následovníků. Sportovní verze měla dvouválcový motor 350 cm 3. Po plném rozběhu dávala výroba až péráků ročně. Vyvážely se do pěti kontinentů. V té době byl rovněž realizován vývoj nádherného čtyřdobého dvouválce Jawa 500 OHC. Vzhledem Jeden z prototypů aerodynamických automobilů fi rmy JAWA (Národní technické muzeum Praha) k převažujícímu zájmu o jednoduché a levnější typy bylo tohoto nádherného motocyklu vyrobeno pouze několik tisíc kusů. Dalším krokem ve stopách péráka byla tzv. Kývačka, která dostala jméno podle pohybu vysokých teleskopů zadní nápravy. Licence byla prodána do Egypta, Turecka a Indie. V poslední z těchto zemí dostala jméno YEZDI. Údajně podle výkřiku jezdí českého technika při rozjezdu první licenční jawy. byla samočinná spojka, jejíž licenci koupila i firma Honda. Vývoj však byl dále utlumován. Následné jawy řady 634, 638, 639 a 640 již představovaly pouze minimální modernizace spíše kosmetického charakteru. Pro úplnost je třeba z poválečných úspěchů uvést ještě masově vyráběný malý motocykl Jawa Pionýr s motorem o objemu 50 cm 3, který se rovněž objevil ve výzbroji armády. Návrat ke kořenům Sněhová nadílka, větrno, mokro a střídavé teploty pohybující se kolem bodu mrazu to byly reálné podmínky pro plnění úkolů komplexního polního výcviku ve výcvikovém prostoru Libavá, který zpočátku února absolvovaly jednotky 102. průzkumného praporu Generála Karla Palečka z Prostějova. Po přestávce způsobené nasazením bojových jednotek praporu v zahraniční misi 1. kontingentu PRT Lógar v Afghánistánu během roku 2008 to byl svým způsobem návrat ke kořenům k průzkumné odbornosti. Proto byly cíle zaměstnání směřovány zejména k procvičení tematiky zasazení a plnění úkolů jednotkami bojového a hloubkového průzkumu ve složitých terénních a povětrnostních podmínkách, a to jak ve dne, tak v noci. Pro úspěšný průběh komplexního polního výcviku byly do vojenského prostoru vyvedeny také prvky štábu praporu, jednotky k zabezpečení systému velení a řízení a jednotky logistické a zdravotnické podpory. Ke splnění vytyčených cílů pak svým dílem přispěly i prvky 532. praporu elektronického boje z 53. brigády PSEB z Opavy. Svými prostředky totiž vytvářely pro velení i zasazené průzkumné jednotky prostředí, jež navozovalo situaci při plnění úkolů v podmínkám vedení elektronického boje. Text: prap. Daniel INDRA, ilustrační foto: archiv 102. pzpr 32 33

18 TECHNIKA Létající BVP Text a foto: Jakub FOJTÍK V loňském 24. čísle A reportu jsme uveřejnili stať o počtech, stavu a nasazení transportních vrtulníků ze zemí Visegrádské čtyřky v zahraničních misích. V tomto díle se zaměříme na další velmi rozšířený druh vojenských vrtulníků na bitevní stroj Mi-24. Ve výzbroji ho má jak naše republika, tak i Slovensko, Polsko a Maďarsko. Vrtulník Mi-24 se od ostatních bojových strojů liší svým zaměřením. Vyjma klasických bitevních úkolů (ničení živé síly nepřítele a jeho techniky včetně tanků) dokáže v trupu převážet až osmičlenné družstvo a po jeho vysazení je může palebně krýt. Silné pancéřování, široké spektrum výzbroje, vynikající letové výkony a unikátní kombinace přepravní a ryze bitevní schopnosti z něj činí velmi efektivní bojový prostředek. Kvůli této charakteristice si vrtulník vysloužil přezdívku létající BVP. Kvalitu a hlavně odolnost Mi-24 prověřily desítky konfliktů včetně afghánských válek (té z let 1979 až 1989 i té nynější). Země V4 dnes Mi-24 používají ke všem typům bojových misí. Současné mise NATO a EU (zejména v Iráku a Afghánistánu) jasně ukazují, jak je právě bitevně-transportní stroj výhodný. Vrtulník nasazený v horkých oblastech musí být maximálně spolehlivý, musí být silně vyzbrojen a také je třeba, aby odolal nepřátelské palbě. Právě v těchto místech se Mi-24 dokonale osvědčily. Polské Mi-24 patřily v Iráku mezi nejoblíbenější, Většinu původních Mi-24V AČR vyřadila, tento patří mezi posledních sedm provozovaných kusů. protože v případě nepřátelského útoku dokázaly nejen ochránit posádku, ale i zlikvidovat protivníka. Navíc velmi dobře odolávaly náročnému horkému a prašnému prostředí. Je proto pochopitelné, že velení NATO má zájem využívat Mi-24 i v zahraničních misích. Do budoucna se proto uvažuje o zřízení skupiny rychlé reakce, která bude disponovat dvěma roji Mi-24. Česká republika Z původních vrtulníků dodaných do Československa dnes AČR používá pouze šest Mi-24V a jediný cvičný kus Mi-24DU. Všechny stroje Mi-24D byly vyřazeny do roku V letech 2003 až 2007 získala Česká republika sedmnáct nových Mi-35, což je exportní označení pro Mi-24V. Celkem tak česká armáda disponuje 24 bitevními Vrtulníky v zemích Visegrádské čtyřky II helikoptérami, z nichž jedna slouží především k výcviku a zbylé jsou schopné plného bojového nasazení. Jejich průměrné stáří je devět let (včetně původních kusů) a v praxi to znamená, že AČR disponuje vrtulníky nejméně na další dvě desetiletí. Všechny původní stroje prošly dílčí modernizací, při níž získaly GPS navigační systém a nový palubní odpovídač. Výzbroje a zástavby radiostanic se změny nedotkly, ačkoliv se o jejich výměně již několikrát hovořilo. Mi-35 dostaly zmíněné prvky již ve výrobě. Navíc disponují výkonnějšími motory, osvětlením kompatibilním s brýlemi pro noční vidění, vylepšeným zapisovačem letových dat a ochlazovači výfukových plynů, které snižují infračervenou stopu vrtulníku a zmenšují tím riziko zásahu řízenou střelou s infračerveným naváděním. V současné době se jedná o další modernizaci helikoptér. Zvažuje se například instalace termovizních pozorovacích soustav (FLIR), nových komunikačních prvků a systémů plánování a bojové podpory, které by umožnily maximálně využít potenciálu stroje. Přesné složení zvolených prvků zatím nebylo stanoveno. Do budoucna se počítá se zformováním letky osmi Mi-35, která by podporovala akce NATO a EU. Poslední úvahy posouvají její vznik na rok Slovensko Slovenské vzdušné síly při dělení federace získaly celkem devatenáct bitevních vrtulníků (osm Mi-24D, jeden Mi-24DU a deset Mi-24V). Postupem času došlo k vyřazení části techniky. Dnes na Slovensku létají čtyři Mi-24D a čtyři Mi-24V. Zbylé stroje, včetně jediného cvičného Mi-24DU, byly vyřazeny. Výhledově připadá v úvahu oprava Mi-24V trupového čísla 0704, který havaroval počátkem listopadu Vrtulníky podstoupily dílčí modernizaci, která zahrnovala zástavbu GPS navigace. Stroje, které prošly generální opravou po roce 2006, získaly i moderní soustavu výkonných radiostanic. Průměrné stáří provozovaných vrtulníků činí 22 let. Nejstarší Český tygří Mi-24V byl často předváděn i v zahraničí. Slovensko postupně opravovalo všechny Mi-24, technický život většiny z nich se ale chýlí ke konci. Dvanáct polských Mi-24V prošlo v nedávné době generálními opravami

19 TECHNIKA TECHNIKA Polské Mi-24V jsou v řadách tamního armádního letectva nejnovějším typem. Polsko se od roku 2000 soustavně snaží své vrtulníky modernizovat, protože jako jediný stát ze zemí Visegrádské čtyřky nasadilo Mi-24 v zahraničí. Všechny helikoptéry postupně dostanou nové radiostanice včetně GPS přijímače a také odpovídač kompatibilní s aliančními zařízeními. K pasivním ochranným prostředkům přibude nový rušič infračerveného pole. V roce 2000 uzavřelo Polsko dohodu s britskou společností British Aerospace, která se týkala modernizace Mi-24D a V. Jeden stroj získal sledovací a naváděcí pouzdro FLIR a novou výzbroj. K úpravě dalších vrtulníků z neznámých důvodů nedošlo. Náhrada strojů modernějším typem doposud řešena nebyla. Šest polských vrtulníků Mi-24D od roku 2005 podporovalo spojenecké jednotky v Iráku. Jeden ze strojů o rok později havaroval. Další dva stroje iráčtí povstalci poškodili palbou, technici je ale dokázali opravit. Původní plány polského ministerstva obrany počítaly s tím, že po skončení mise připadnou všechny vrtulníky nově budované irácké armádě. Jejich intenzivní používání se ale na jejich technickém stavu odrazilo natolik, že zřejmě všechny stroje po odchodu z mise skončí na vrakovišti. fakta Počet letuschopných bitevních vrtulníků Mi-24 v zemích V4 v roce 2008 Mi-24D Mi-24D+ Mi-24V Mi-24P Mi-24DU Celkem Česká republika Slovensko Polsko Maďarsko Mi-24D základní verze s oddělenými kabinami pro pilota a zbraňového operátora Mi-24D+ vylepšená varianta Mi-24D vybavená silnějšími motory a novými senzory varujícími před ozářením nepřátelským radiolokátorem Mi-24V výkonnější verze se silnějšími motory a novou protitankovou i protipěchotní výzbrojí, jejich exportní označení je Mi-35 Mi-24P verze odpovídající Mi-24V, která místo pohyblivého kulometu nese pevně uložený dvouhlavňový kanon ráže 30 mm Mi-24DU cvičná verze bez příďového kulometu vůbec. Díky letitým zkušenostem s výrobky firmy Mil proběhla tato modernizace velmi hladce bez vlivu na operační schopnost vrtulníkové letky. Česká armáda jako jediná v zemích V4 nestojí před rozhodnutím, čím v následujících letech vrtulníky nahradit. Dostatečný počet techniky umožní i účast v zahraničních misích NATO a EU bez ohrožení domácích úkolů či výcviku. Maďarský Mi-24D+ při vzletu Šest polských Mi-24D podporovalo spojenecké jednotky v Iráku. provozovaný kus slouží přes 25 let, nejmladší 19. Slovenské vzdušné síly proto v následujících deseti letech musejí řešit obměnu stávajícího parku, který se bude každým rokem zmenšovat. Slovenská vláda zatím nezveřejnila plán, jak chce situaci řešit. Podle dostupných zdrojů počítá s uschopněním nejmladších uzeměných vrtulníků, které byly v devadesátých letech zakonzervovány a sloužily jako zdroj náhradních dílů pro zbylé stroje. To by zajistilo dostatek techniky do roku Lze ale zaznamenat i názory, že po vyřazení posledních Mi-24 už Slovensko nebude provozovat žádný bojový vrtulník. Polsko Polské armádní letectvo nyní vlastní patnáct letuschopných Mi-24D, dva Mi-24D+ a dvanáct Mi-24V. Část helikoptér pochází z dodávek do Polské lidové republiky z let 1978 až Zbytek strojů Mi-24D země získala v devadesátých letech darem od rušeného letectva Německé demokratické republiky (NDR). Většina z nich byla zařazena do služby, část posloužila jako zdroj náhradních dílů pro přeživší kusy. Maďarsko Maďarská armáda má dnes ve svém stavu celkem dvacet bitevních strojů Mi-24. Tři nejstarší Mi-24D doplňuje šest Mi-24D+, devět Mi-24V a dva Mi-24P. Původně Maďarsko vlastnilo třicet čtyři Mi-24D, deset Mi-24D+, jedenáct Mi-24V a šest Mi-24P, z nichž čtrnáct Mi-24D a všechny Mi-24P pocházely z výzbroje bývalé NDR. Většina helikoptér podstoupila po roce 1993 základní úpravy spočívající v instalaci GPS navigace. Stáří strojů vedlo k postupnému vyřazování vrtulníků. Tento nepříznivý trend na krátkou dobu zvrátila již zmíněná dodávka použitých strojů z NDR. Deset Mi-24D armáda zařadila k útvarům, zbytek posloužil jako zdroj náhradních dílů. Postupem času exněmecké vrtulníky zcela nahradily původní domácí Mi-24D. Stárnutí techniky a ztráty způsobené nehodami přiměly ministerstvo obrany ke generální opravě dvou dosud uskladněných Mi-24P. Právě tato verze je totiž nejmladší a z hlediska technického života i nejperspektivnější. Náhradou stárnoucí techniky se vláda zatím nezabývala. Shrnutí Stejně jako v případě transportních strojů Mi-17 i u bitevních vrtulníků si ve srovnání s ostatními zeměmi V4 vede Česká republika nejlépe. Deblokace ruského státního dluhu formou nákupu vojenské techniky naší armádě umožnila ve velmi krátké době téměř kompletně obměnit vrtulníkový park, který dnes patří mezi nejmladší nejen mezi našimi geografickými sousedy, ale v celé Evropě Maďarský Mi-24P původně pochází z výzbroje bývalé NDR

20 VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME VY SE PTÁTE, MY ODPOVÍDÁME Vážená redakce, dlouho jsem přemýšlel o tom, jestli má v naší armádě smysl se na něco ptát. Myslím si osobně, že ne, ale zkusím se zeptat alespoň na jednu věc, která je pro mne a pro všechny chrudimáky dost důležitá. Snad se alespoň vaším prostřednictvím dočkáme logické a uspokojivé odpovědi. Takže tedy: vzhledem k tomu, jak je 43. vmpr prezentován nejen ve vašem periodiku, ale také v celostátně vydávaných denících, a hlavně vzhledem k náročnosti výcviku, vycvičenosti a připravenosti této jednotky k bojovému nasazení, proč prapor stále čeká na větší nasazení v Afghánistánu? Dosud marně, vyjma dvou čtyřměsíčních rotací v řádu 80 lidí, a v horizontu příštích dvou let se s jeho nasazením nepočítá kromě alibistického a nereálného vyslání do Afriky. A přitom jsou v daleko větší míře do Afghánistánu vysílány jednotky, které v porovnání s 43. nedosahují ani zdaleka takové úrovně a jeho příslušníci je jezdí de facto připravovat na působení v této zemi. Já osobně jsem tímto jevem velice znechucen a stejně jako mnoho mých kolegů vážně přemýšlím o odchodu od 43 právě z důvodů nevysílání praporu do misí a o nástupu třeba k záchranářům, neboť příslušníci záchranných, chemických a jiných podpůrných a zabezpečovacích jednotek jsou v misích zdaleka nejfrekventovanější. Doufám, že se odpovědi na tuto otázku dočkáme v nejbližším vydání A reportu. Chrudimský výsadkář P.S. Omluvám se za nepodepsání se, ale za takovéto otázky se neprodlužují závazky. Odpovědi velitele pozemních sil AČR brigádního generála Miroslava Žižky na otázky, které redakce na základě tohoto dopisu zformulovala. Ilustrační foto: Jan KOUBA Jsou nějakým orgánem AČR sledovány podobné názory vojáků? Pokud ano, jak se na ně reaguje? V AČR prioritně neexistuje orgán, který by podobné názory vojáků sledoval. Svým způsobem zde mohou určitou roli sehrávat např. psychologové či kaplani, na které se vojáci se svými problémy obracejí a kteří mohou velitele na obdobné nálady upozornit. Samozřejmě klíčovou roli zde pak hrají velitelé na nejnižších stupních, kteří jsou s vojáky v bezprostředním kontaktu. V každém případě právě zde platí, že je nutné s vojáky hovořit a situaci jim objasňovat. Podle jakého klíče jsou útvary zařazovány do misí coby základ kontingentu? Od 1. ledna 2009 začínáme realizovat třífázový cyklus výcviku, který umožňuje naplnit hlavní ambice AČR, tj. přípravu dvou brigádních úkolových uskupení a rovněž přípravu jednotek do zahraničních operací, jako jsou mise NRF, Battle Group EU (BG EU) a další. Je to tzv. mission driven systém, který je určen především k zabezpečení našich aliančních závazků. Zahraniční operace jsou rozděleny do tří kategorií vyšší intenzity (Afghánistán), nižší intenzity (Kosovo) a závazky typu NRF, BG EU, Air Policing atd. Pro jednotlivé kategorie jsou předurčeny konkrétní brigády a jejich prapory. Pro vyšší intenzitu obě vševojskové brigády a průzkumný prapor, pro nižší intenzitu ostatní vojskové brigády pozemních sil a protiletadlová brigáda a pro třetí kategorii jsou vybírány jednotky ze všech prvků podle našich závazků v oblasti NATO FG (Force Goals). Lze připomenout, kdy a v jakém množství byli příslušníci 43. vmpr Chrudim vysíláni do misí a především do operace v Afghánistánu? Od roku 1999 byl 43. vmpr nasazen a stal se základem těchto kontingentů: a) AFOR, duben září 1999, Albánie, součást polní nemocnice; b) SFOR, rok 2000, Bosna a Hercegovina, 350 osob; c) Essential Harvest, srpen říjen 2001, Makedonie, 120 osob; d) 2. čs. kontingent KFOR, červenec 2002 únor 2003, Kosovo, 400 osob; e) 7. kontingent AČR KFOR, červenec 2005 leden 2006, Kosovo, 440 osob; f) 5. kontingent AČR PRT Fayzabád, duben 2007 srpen 2007, Afghánistán, 85 osob; g) 6. kontingent AČR PRT Fayzabád, srpen 2007 prosinec 2007, Afghánistán, 91 osob. Proč nebyl 43. vmpr použit do mise v Afghánistánu ve větším zastoupení než v uvedených dvou kontingentech AČR PRT Fayzabád? Je potřeba se podívat na to, jaké kontingenty a s jakými úkoly byly do Afghánistánu od roku 2003 až do roku 2007 vysílány. V Kábulu plnila specifické úkoly zejména polní nemocnice, protichemická jednotka a hydrometeorologická služba. Na severu Afghánistánu v provincii Badakšán působil náš kontingent v rámci německo-česko-dánského PRT od jara roku 2005 do prosince roku 2007 vždy v počtu cca 90 osob. K plnění tohoto úkolu byli příslušníci chrudimského praporu vysláni dvakrát v roce Od roku 2008 máme vlastní PRT v provincii Lógar v počtu 200 osob. Vzhledem k tomu, že vojáci z Chrudimi působili v Afghánistánu v předcházejícím roce, jejich nasazení tak nebylo logicky možné. Ani v tomto roce není větší nasazení příslušníků 43. výsadkového mechanizovaného praporu do provincie Lógar reálné z důvodu pohotovosti praporu od do v rámci jeho vyčlenění pro česko-slovenské Battle Group Evropské unie. Počítá se v dohledné době s vysláním 43. vmpr do nějaké mise vyšší intenzity? První nasazení příslušníků 43. výsadkového mechanizovaného praporu je plánováno až po splnění úkolů v rámci BG EU, a to v termínu od ledna do července V té době má 4. brigáda rychlého nasazení vyčlenit jeden prapor pro misi v Afghánistánu. Rovněž v rámci rotací pro 3. až 6. kontingent PRT do provincie Lógar je plánováno možné nasazení 40členných týmů od tohoto praporu. V případě reálného nasazení našeho Battle Group do zájmových prostorů EU by určitě nešlo o jednoduchou operaci. Proto zde musí být připravena perfektně vycvičená a sladěná jednotka. Na druhé straně je pravda, že tvrdá a dlouhodobá příprava vojáků 43. vmpr na plnění úkolů EU BG nemusí být z objektivních důvodů zúročena reálným nasazením do operace. Z přehledu předchozího nasazení příslušníků praporu si myslím, že si vojáci v žádném případě nemohou stěžovat na operační zanedbávání ze strany brigádního ani operačního velitelství. Douška redakce: Zveřejnění tohoto dotazu v A reportu je výjimečné. Ne kvůli obsahu, ale proto, že redakce už příště na anonymní dopis či nebude reagovat. Pokud tazatel nechce své jméno a spojení na sebe zveřejnit, nechť tuto podmínku v dopisu uvede. Redakce jeho žádost bude respektovat a jeho anonymitu vůči dalším osobám i při otištění dopisu a reakce na něj zachová. Jaroslav Pajer, šéfredaktor 38 39