Matriky vypravují. Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili: Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili:

Transkript

1 OoKoÉoNoKoO do života farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Ročník XIX, číslo 4 Vyšlo: G. K. Chesterton Až sem došla rodička vyhnaná od prahu hostince, v místě, kde domov nenašla, my všichni doma jsme. Stáj zviklaná, zchátralá, prach, písek, vetché trámy, tma, však dotud vzejde moc, jež přetrvá Řím v slávě kamenné. Lidé v svých domovech nejsou doma, jsou jak cizinci pod sluncem uléhají ve vyhnanství, když večer končí den. Na zemi máme boj, oči nám žhnou, čest, překvapení, šanci nemnohou, však domov najdem zde, pod noční oblohou, kde příběh Vánoc změnil zem. VÁNOČNÍ DŮM Hle, Dítě v chlévě odporném, kde žerou, funí zvířata. Tam, kde On domov nenašel, jsme doma ty i já. Šikovné ruce máme, hlavy učené, však srdce kdesi dávno ztracené, nikde mapa a loď už vůbec ne, jen klenba nebeská. Svět je plný divů, jak v pohádkách prazvláštní místo věcí všech, země však stačí i vzduch stačí pro úžas, boj, zatajený dech. I když náš cíl se jeví vzdálený, náš pokoj k nedosažení, hřmí pohyb křídel nad pomyšlení zázračný hvězdný koloběh. Večer v tom domě s dveřmi dokořán všechen lid najde domov, vím, to místo starší nežli Ráj, je nebetyčnější než Řím. Tam dráha hvězdy nalezla svůj cíl, děj zhola nemožný se vyplnil, tam, kde Bůh bezdomovcem byl, jsme všichni doma s Ním. přeložil Josef Hrdlička Ze sbírky Souzvuk barev Okénko prosince 2007 Matriky vypravují Z vody a z Ducha svatého se znovu narodili: 9.9. Eva Zdislava Staňková ze Šlapanic Tereza Procházková ze Šlapanic Jitka Buchtová z Jiříkovic Karolína Buchtová z Jiříkovic Lucie Lindušková ze Šlapanic Tomáš Hutta z Blažovic Matěj Benešovský z Ponětovic Nikola Peclová z Kobylnic Matyáš Brychta z Ponětovic Vojtěch Brychta z Ponětovic Pavel Paseka ze Šlapanic Barbora Entlerová z Prace Slib lásky, úcty a věrnosti si vyměnili: Pavel Bříza ze Šlapanic a Kateřina Bodnárová ze Šlapanic Martin Doležal z Brna a Markéta Peclová z Kobylnic Ve společenství víry, naděje a lásky se s námi rozloučili: Jarmila Hemalová z Hostěnic (*1928) 8.9. Ludmila Šedá ze Šlapanic (*1923) Antonie Veselá z Velatic (*1920) Růžena Fišerová z Jiříkovic (*1922) Josef Fišer z Jiříkovic (*1919) Milada Fišerová ze Šlapanic (*1923) Emilie Matalová ze Šlapanic (*1928) Václav Hrdlička ze Šlapanic (*1928) Vojtěch Nohel z Kobylnic (*1963) Marie Zemanová z Jiříkovic (*1928) Karel Horka ze Šlapanic (*1938) Milan Kyselka z Kobylnic (*1941) Alois Matula ze Šlapanic (*1921)

2 Okénko prosince 2007 Z kalendáře Farní ples v Jiříkovicích 6.2. Popeleční středa Postní duchovní obnova P. Zdenek Wasserbauer 1.3. Adorace s obnovou manželských slibů Květná neděle Slavnost Zmrtvýchvstání Páně Okénko prosince 2007 Slovo k adventu Rozumný člověk může poznat, kam se ubírá cesta jeho života, je-li dobrá nebo špatná. Pomůckou k tomu je svědomí. Čisté a vyrovnané svědomí vede k pocitu vnitřního klidu a uspokojení. Ve své křehkosti nebo i zlobě jednáme často proti hlasu svědomí a tak se dopouštíme hříchů. Neradi mluvíme o hříchu a neradi se k němu přiznáváme. K tomu je totiž třeba pokory, vlastnosti, která v konzumní společnosti je velmi vzácná. Víme však, že i křesťan, pro kterého konečným cílem je Bůh, nedokáže důsledně žít podle svého svědomí a Božích zákonů. I sv. Pavel v listu Římanům přiznává: Chtít dobro, to dokážu, ale vykonat už ne. Vždyť nečiním dobro, které chci, nýbrž zlo, které nechci. (Ř 7,18-19). Láska Boží však všem, kteří se nedokázali ubránit hříchu, chce pomoci. Ježíš Kristus svěřuje své církvi moc odpouštět hříchy ve svátosti smíření. V adventní době je zvlášť příhodný čas k tomu, abychom této milosti využili. Vždyť chceme-li o Vánocích prožívat pravou radost z Narození Pána Ježíše, nestačí se jen hezky obléci, ale přijít na půlnoční i s čistou duší. Přání otce biskupa Vojtěcha Svět i my jsme nemocní mnoha chorobami. Betlém není jen nějaká stáj nebo chlév. Betlém je setkání s Boží láskou, která uzdravuje. Betlém je setkání s Ježíšem Kristem, kterým se Bůh dotýká osudu každého z nás, abychom se i my mohli svým životem dotýkat Boha, neboť on v nás má zalíbení. Radost z tohoto Božího daru i v příštím roce přeje Mons. Vojtěch Cikrle biskup brněnský Brno, Vánoce 2007 Toto je především výzva pro rodiče - dát příklad svým dětem. Přičemž nejde jen o zpověď, ale i o to, jak se budou chovat před a po zpovědi. Formálnost se nevyplácí. Lehce se dá poznat, zda to myslíme vážně nebo to jen hrajeme. Život sám to dosvědčuje. Nejedná se jen o rodiče, kteří mají dát dětem příklad, ale i o děti, které mají umožnit svým rodičům svátostný život v jejich nemoci a před odchodem na věčnost. Právě adventní doba je vhodná k nabídnutí svátostí našim nemocným, zvláště těm, kteří jsou nemocí upoutáni na lůžko. Kněz je povinen navštěvovat nemocné, musí jít tam, kam je volán, protože to je hlas trpícího Spasitele. Odejít z tohoto světa klidně a zaopatřen svátostmi je také milost, o kterou je třeba Pána prosit. Je pro kněze i věřící velmi bolestné stát u rakve a mluvit o naději, když dotyčný zemřel v hříchu - nezaopatřen. Jak

3 Okénko prosince 2007 často rodina zná stav nemocného a i jeho přání přijmout svátosti, ale nenašel se nikdo, kdo by zavolal kněze. Věříme-li v Boha a posmrtný život, potom bychom měli jednat a nezapomínat na naší křesťanskou povinnost. Spravedlivý a milosrdný Bože, chci vykonat dobrou zpověď. Dej mi světlo, ať jasně poznám své hříchy. Dej mi pravou úctu a bázeň před Tebou, ať jsem schopen opravdově jich litovat a mít vůli se jich zříct. Dej mi pokoru a sílu, ať se z nich dovedu upřímně a úplně vyznat knězi, který Tě zastupuje. Pane, Ty víš všechno. Důvěřuji v Tvé milosrdenství a v účinnost Tvé svátosti. Dej, ať touto zpovědí najdu duševní klid a mír, po kterém toužím. Amen. Ohlédnutí za rokem 2007 P.Pavel Kopeček Stejně jako předchozí roky ve vánočním Okénku, tak i tentokrát přijměte ohlédnutí za uplynulým rokem. Křesťan se sice nemá ohlížet Ježíš říká, že kdo položí ruku na pluh a otáčí se, není způsobilý pro Boží království; sv. Pavel zase říká Nehledím k tomu, co je za mnou, ale k tomu, co je přede mnou. Přesto existují legitimní důvody pohledu zpět, totiž uvidět to, co bylo dobré a za to poděkovat, za to nepovedené odprosit a ze všeho dobrého i špatného se poučit, abychom se zase víc přiblížili Pánu a šťastné věčnosti. Církevní rok 2007 pro nás věřící začal již tradičně žehnáním adventních věnců. Díky tomu, že 4. neděle adventní připadla na 24. prosince, jsme prožili pouze třítýdenní advent a čtvrtou svíčku na adventním věnci jsme zapálili pouze ráno na Štědrý den. Jak se v tak krátké době podařilo či nepodařilo připravit se na svátky Narození našeho Pána, si musí připomenout každý z nás. Nezávisle na tom, zda se to podařilo více či méně, tady najednou byla půlnoční mše svatá, která byla zde ve Šlapanicích poprvé přenášena televizním signálem do našich domovů. Jak tuto skutečnost zhodnotit? Na prvním místě je třeba říci, že vše se dělalo na poslední chvíli a zvládlo se to jen díky obrovskému nasazení zainteresovaných lidí, kteří na přenosu pracovali, a také díky velkému pochopení jejich rodinných příslušníků, kteří se museli po velkou část Štědrého dne smířit s tím, že jejich blízcí nejsou doma, ale připravují přenos v kostele. Dle ohlasů tyto oběti přinesly užitek nemocní farníci a ti, kteří museli z různých důvodů zůstat doma, se cítili s farností spojeni a s vděčností mluvili o tom, že třebaže fyzicky vzdáleni, vnímali, že patří k tomu společenství, které v kostele oslavovalo Narození Páně. Doufejme však, že další přímý přenos z našeho kostela už nebude tak hektický, jako ten loňský, a že to bude za cenu menších obětí, než tomu bylo loni. V době vánoční jsme prožili ještě jednu událost (kromě těch obvyklých, na které jsme si již zvykli doprovodu bohoslužeb v podání sboru a scholy, vánočního vystoupení šlapanického gymnázia na Boží narození či koledování v kostele na závěr vánoční doby, atd.), která stojí za zmínku: tentokrát do společného velkým dílem přispěla pratecká farnost svým živým betlémem, který se uskutečnil v pozdní Okénko prosince 2007 odpoledne v Praci za umělého osvětlení na schodech pod kostelem. Početní návštěvníci této víc než zdařilé připomínky událostí Narození Ježíše Krista mohli prožít v neopakovatelné atmosféře mnoho z toho, co prožívala Svatá rodina o prvních Vánocích. Po Vánocích nás v lednu v Praci čekalo žehnání nově opravených varhan. Tuto slavnost jsme prožili spolu s naším děkanem, P. Janem Nekudou z Pozořic. Byla to mimo jiné také příležitost poznat našeho děkana, kterého do té doby někteří farníci neznali. Leden již pak tradičně obohatil 3. farní ples. Kdo neváhal a přišel, nelitoval atmosféra plesu byla opět výborná a to nejen díky hudbě Radka Habáně, ale také především díky všem, kteří přišli a byli ochotni se zapojit nejen do předešlé přípravy, ale i do samotného průběhu. Po době plesání přišla doba odříkání a s ní i příprava na oslavu vzkříšení Ježíše Krista. V tomto čase postní doby jsme se vypravili u příležitosti 230. výročí založení naší diecéze na pouť do katedrály na Petrov, kde jsme se setkali s celým naším modřickým děkanstvím. Kromě duchovního programu jsme mohli využít volného vstupu do krypty katedrály, podívat se na výstavu Vita Christi, prohlédnout si z ptačí perspektivy z věží katedrály krásy Brna a vše zakončit v budově Petrov 2 posezením při cimbálu s ochutnávkou vín, kterou zajistila farnost Moutnice. Dobu pokání a smíření zpestřila nejen pouť do katedrály, ale také ji obohatil v našich farnostech P. Miloslav Kabrda. Při duchovní obnově nás vedl mimo jiné k modlitbě. Jeho památný výrok.až proklečíte 10 let, pak v modlitbě teprve postoupíte dál v nás doufám stále rezonuje a je pro nás stálou výzvou k pravidelné a vytrvalé modlitbě. Třebaže postní doba byla jednou tak dlouhá než doba adventní, přesto i ta uběhla velice rychle a my se přes slavení Velké noci a Ježíšova vzkříšení dostali až k pouti do Křtin, kterou s námi letos prožil P. Bohumil Poláček, bývalý šlapanický kaplan. V tomto období začaly také ve Šlapanicích práce na opravě schodiště u hlavního vchodu kostela, na které pak navázaly práce na opravě schodů u vchodu bočního. V Praci se pak začalo pracovat na úpravě části farní zahrady, z které by měl vyrůst farní prostor sloužící nejen jako hřiště, ale také jako místo, kterého by se dalo využívat např. pro uskutečnění farního odpoledne a podobných akcí. Zatímco ve Šlapanicích jsou schodiště kromě dodělání mobilního nájezdu pro vozíčkáře u bočního vchodu hotová, v Praci se nám práce z vícero důvodů protáhly o něco více. Přesto věřím, že se vše podaří dokončit ať už ve Šlapanicích či v Praci ke spokojenosti a ku prospěchu všech. Při našem ohlédnutí nelze opět pominout farní den ve Šlapanicích, který byl letos s pořadovým číslem tři. Stejně jako roky předchozí nám Hospodin požehnal a dopřál nám počasí bez deště, třebaže v okolí opět pršelo! A tak díky této Boží přízni jsme mohli prožít pohádkový farní den, který začal ranní mši svatou s kázáním, které bylo inspirované pohádkami, přes pohádkovou výzdobu farního dvora, která byla vytvořena z obrázků našich dětí a živých pohádkových postav farníků, přes soutěže inspirované pohádkami a pohádkový les v městském parku až k pořadu Videostop. A to vše s pohádkovým koncem vše znovu, díky Božímu požehnání a nasazení velkého množství lidí malých, mladých i těch dříve narozených, vyšlo.

4 Okénko prosince 2007 Čas farního dne vždy připomíná, že se opět blíží prázdniny, které naše děti i letos prožily mimo jiné na táborech. Letos mohly využít tábora v Náměšti, a také farního tábora v Rešicích, který se nakonec podařilo zorganizovat. S farníky, kteří zrovna nebyli na dovolené, jsme mohli v srpnu prožít opět slavnost Nanebevzetí Panny Marie. Mše svatá v 9 hodin byla opět v městském parku a její atmosféra byla pamětníky vnímána, jako jedna z nejlepších z těch, které v parku kdy byly. Při příležitosti Šlapanických slavností byl také prezentován nový kalendář šlapanické farnosti na příští rok. Snad tento kalendář bude dobrým průvodcem v nastávajícím roce. Přes tradiční farní události - pouť do Tuřan, Hody v Praci a pouť na Vranov, přes děkovnou pobožnost na Santonu a Dušičkovou pobožnost na hřbitovech, se pomalu dostáváme k závěru církevního roku, který nám opět přinesl skutečnosti tradiční i skutečnosti nové. Z těch druhých bych chtěl ještě na závěr zmínit radostný fakt, že po dlouhé době počet pokřtěných ve Šlapanicích (k ) je větší než počet zemřelých. Navíc díky tomu, že se Šlapanice rozrůstají, tak se v kostele objevují noví lidé a nové rodiny, což je jistě radostná skutečnost, z které se máme radovat, ale z které pro nás plyne také úkol: všimnout si jich, oslovit je, pozvat je mezi sebe. A to se nám všem, včetně mě, tak úplně nedaří. A tak to bych chtěl postavit před nás jako výzvu do dalšího období, abychom byli všímaví k nové příchozím a pomohli jim, jak se lidově říká, zapadnout do našeho společenství, aby se pro ně naše farnost stala i jejich farností a farní rodinou, ve které a pro kterou by také žili. Závěrem tedy nezbývá než opět děkovat za to, že jsme mohli v uplynulém roce znovu zakusit Boží přízeň, Boží požehnání, Boží věrnost i Boží milosrdenství vůči nám slabým lidem. A proto na závěr ať zní BOHU DÍKY. otec Miloš Okénko prosince 2007 Vánoce v zahraničí Zase se blíží konec roku a s tím přichází i oslava vánočních svátků. Většina z nás spojuje vánoce s vánočním kaprem, bramborovým salátem a dobrým cukrovím. I já jsem takto trávila vánoce více než 25 let. Až jednou přišla změna. Rozhodla jsem se opustit evropský kontinent a rozjela jsem se do kanadské metropole Toronta. Je to město s několika milióny lidí různých ras a vyznání. Město, do kterého se přistěhovali lidé ze všech pěti kontinentů a obohacující se navzájem svými zvyky. V tomto městě jsem si začala více uvědomovat rozdílné zvyky a náboženství, o kterých jsem před tím jen slyšela. Je celkem obtížné popsat oslavy Vánoc v Torontu, protože každý si je slaví podle svých tradic. Kanadské rodiny zdobí vánoční stromečky už pár týdnů před 24. prosincem. Pod něj postupně ukládají dárky, které jsou pak většinou rozbalovány 25. prosince ráno. Některé rodiny začínají oslavy už 24. prosince tím, že si každý rozbalí pouze jeden dárek. Vánoční jídelníček je take rozdílný podle národnosti. Italové podávají své oblíbené těstoviny. Kanaďané pečou krocany a lidé z české komunity se radí, kde je možné koupit kapra. Ryba, kterou zná každý Čech, se stává skoro nedostatkovým zbožím na kontinentu obklopeným mořskou vodou. 26. prosinec je tady nazýván Boxing Day. Je to den, kdy se projevuje životní styl lidí. Konzumuchtiví jedinci běhají po obchodech a shánějí výhodné nákupy nebo vracejí dary, které obdrželi den před tím, ale nepotěšily je. Lidé, kteří nepodlehli nákupním horečkám, si užívají posledního dne volna v rodinném kruhu nebo si užívají zimních sportů. Po pár letech strávených v zámoří vím jednu věc jistě. Není pro mě důležité, jestli mám na talíři rybu nebo krocana, ale je pro mě hodně důležité, s jakými lidmi trávím tyto dny a jaký mám pocit v duši. Tak přeji všem, ať tráví nejen vánoční dny, ale i zbytek roku v blízkosti milých lidí, a tím nejlepším darem, ať jsou rozzářené úsměvy kolem nás. Štěpánka Havelková, Toronto

5 Okénko prosince 2007 Dnes vám představujeme Dnes vám představujeme členku naší farnosti Radku Lockerovou, která pracuje ve Sdružení pěstounských rodin jako sociální pracovnice DOMU JISTOTY. Zeptali jsme se jí, kdo nejčastěji Dům jistoty navštěvuje, jaké akce tam pořádají, co nejvíc baví děti, o které se stará, a co je nejzajímavější na její práci. Tady jsou odpovědi: Do Sdružení pěstounských rodin jsem nastoupila letos v červenci po ukončení VŠ v Olomouci. Studovala jsem obor charitní a sociální práce, a proto jsem hledala uplatnění jako sociální pracovnice. Když jsem do Sdružení pěstounských rodin nastoupila, nepředpokládala jsem, že mojí hlavní náplní bude každodenní kontakt s romskou komunitou Starého Brna. Toto jsem zjistila až posléze, když jsem se prokousala všemi možnými dokumenty a trošičku se zorientovala ve své pozici. Jelikož je struktura Sdružení rozčleněna na 3 hlavní činnosti, nejdříve bych vás ráda s tímto členěním alespoň trošičku seznámila. Jedná se o tři projekty a každý z projektů je orientován na jinou skupinu uživatelů. V prvé řadě je to Poradna náhradní rodinné péče, která se zaměřuje především na rodiny vychovávající dítě přijaté do pěstounské péče, osvojení, opatrovnictví, hostitelství, a také na žadatele i zájemce o přijetí dítěte do náhradní rodinné péče. Druhým je Dům na půli cesty ve Velkém Dvoře u Pohořelic. Zde je nabízeno přechodné bydlení a zaměstnání mladým lidem, kteří po dosažení zletilosti odcházejí z dětských domovů, z pěstounských rodin či se nacházejí v obtížné životní situaci. Třetím projektem je Dům jistoty, který je orientován na prevenci a pomoc dětem a mladistvým ze sociálně znevýhodněných rodin. Jak již bylo řečeno, pracuji v Domě jistoty, nyní jako vedoucí tohoto projektu. Je to komunitní centrum, které navštěvují především romské rodiny žijící na Starém Brně. Provozujeme nízkoprahovou Pestrou klubovnu pro děti věku základní školy. Při kontaktu s nimi je nejdříve potřeba pochopit odlišnosti vnímání a následného chování dětí. Ty jsou způsobeny především odlišnou výchovou a hluboce zakotvenými tradicemi Romů. Není možné říct, že by tyto děti byly horší. Jsou prostě jen odlišné. I přesto, že romská komunita, se kterou spolupracuji, je téměř integrovaná do majoritní společnosti, je patrná rozdílnost v celkovém pojetí života. Mojí pracovní náplní je pravidelný kontakt s rodiči dětí, které navštěvují Pestrou klubovnu, návrhy a realizace různých akcí a také komunikace s lektory a praktikanty, kteří zajišťují program v Pestré klubovně. Je to například hudební, výtvarný, taneční, počítačový kroužek atd. Každý den probíhají minimálně dva různé kroužky, aby si děti mohly vybrat, jak stráví svůj volný čas. Také se snažím, aby každý týden proběhla nějaká akce - pro děti, pro rodiče nebo pro celé rodiny. Důležitý je stálý a nepřetržitý kontakt, stálé těšení se na něco nového. Právě toto považuji za nejzajímavější na mé práci. Pod těmito akcemi se skrývají víkendové pobyty s romskými rodinami, výlety s dětmi po Brně i okolí, návštěva divadla, sportovní odpoledne pro děti i rodiče, divadelní vystoupení dětí z Pestré klubovny, bazárek oblečení, hippoterapie ve Velkém Dvoře u Pohořelic, Mikulášská besídka a mnoho dalšího. Děti i celé rodiny se akcí s nadšením zúčastňují. Nejvíce jsou ale děti šťastné, když se mohou ony samy předvést. Proto minimálně jednou měsíčně pořádáme taneční vystoupení dětí přímo Okénko prosince 2007 v Pestré klubovně. Toto vystoupení navštěvují především rodiče dětí, jejich příbuzní a my, zaměstnanci Sdružení. Vždy je to pro nás milé překvapení, jak děti v tanci pokročily. Právě při těchto vystoupeních je vidět, jak jsou děti temperamentní a že tanec mají v krvi. Když se zamýšlím nad otázkou, co je na mé práci nejzajímavější, nejdříve mě napadá odpověď, že je to práce s lidmi. Každá práce s lidmi je zajímavá, pokud je přístup ke klientům individuální a především bez předsudků. Slovo klienti jsem dala schválně do uvozovek, jelikož pro mě jsou to nyní spíš přátelé, kterým mohu alespoň částečně pomoci. Mezi Romy jsem poznala spoustu zajímavých a dobrých lidiček, kteří mi ukazují, že to, co dělám, má smysl. Na úplný závěr chci podotknout, že dle potřeby vypomáhám i v Poradně náhradní rodinné péče. Pokud by se tedy někdo chtěl dozvědět více o náhradní rodinné péči (adopce, pěstounská péče,..), může se na mě s důvěrou obrátit. Ráda Vám zodpovím otázky i ohledně této problematiky. Obecné informace najdete na nebo ve čtvrtletním časopise Průvodce náhradní rodinnou péčí, který se tématy zaměřuje především na náhradní rodinnou péči. Časopis je k dispozici na faře ve Šlapanicích. Radka Lockerová (připravil Rudolf Staněk)

6 Okénko prosince 2007 Fotbalové klání kněží Mnohým čtenářům našeho časopisu určitě neunikl článek s názvem Čeští a moravští kněží hráli fotbal v Katolickém týdeníku č.43/2007. Ale ne každý si možná všiml, že na fotografii zúčastněných hráčů je i náš pan farář. A tak jsme se ho zeptali: 1. Otče Miloši, můžeš nám říct, jak se to seběhlo, že jsi nastoupil ve fotbalovém zápase kněží Čech a Moravy? Okénko prosince 2007 svým fanděním nám Moravákům zase vrátit vítězství na naši stranu. Diváci jsou velice často hráčem navíc, a to budeme potřebovat. A tak se, dá-li Pán, budeme těšit v pondělí v 16 hodin na hřišti SK Šlapanice na vaši podporu a fandění. Děkuji za rozhovor! Ptal se Rudolf Staněk Bylo to velice prosté - dva týdny před utkáním mi přišla od jednoho kněze z olomoucké arcidiecéze sms s textem, že utkání se hraje ten a ten den, v tolik a v tolik hodin, tam a tam, a že se mám dostavit. Takto jsem nominaci na zápas kněží sice obdržel už asi 3x, ale pokaždé to bylo na poslední chvíli, a tak jsem se vždy musel z důvodu časového zaneprázdnění omluvit. Tentokrát připadl termín zápasu na dny, kdy jsem měl dovolenou, a tak jsem konečně mohl vyrazit 2. Kde se zápas hrál, jakou měl atmosféru a jak nakonec dopadl? Zápas se hrál v Trhovém Štěpánově, což je malé město s asi obyvateli, které se nachází v blízkosti dálnice D1, 60 km před Prahou. Pro městečko to byla událost. Na to, že bylo úterní říjnové odpoledne (hrálo se v 16 hodin), tak přišlo aspoň 70 fanoušků, kteří byli evidentně zvědaví, jak takoví faráři hrají fotbal. Bylo cítit, že pro malé městečko to byla událost plakátky oznamující utkání byly na více místech v obci. Při fotbale se točilo pivo a limonáda, byla možnost zakoupit si párky. Hned po utkání starosta obce předal nám hráčům krásnou upomínkovou knihu o jejich městě a další upomínkové předměty, a samozřejmě nás čekalo také připravené občerstvení. Výsledek zápasu byl pro nás Moraváky nepříznivý, utekl nám totiž začátek zápasu, než jsme se trošičku sehráli (Čechům se podařilo předtím 2x společně trénovat), tak jsme již prohrávali 0:3, a to se ve fotbale špatně dohání. Ač jsme se snažili sebevíc, tak to na lepší výsledek než 2:4 nestačilo. Škoda velkého množství zahozených šancí. Každopádně to byla i přes prohru vydařená akce, na které jsem se mohl potkat s kamarády kněžími a probrat nejenom sportovní, ale i kněžské záležitosti. 3. Plánujete už nějakou odvetu? Již během pozápasového občerstvení jsme vzali do rukou kalendáře a domluvili termín odvety. Bylo to skoro jako domlouvat termíny kvalifikace fotbalového mistrovství světa tomu se nehodilo to datum, druhému další, atd. Nakonec bylo stanoveno datum odvety na pondělí 26. května. A kde že se bude hrát? Mimo jiné i díky vstřícnosti SK Šlapanice právě ve Šlapanicích. A tak prosím vás farníci - i vy si vezměte kalendáře a poznačte si toto datum, abyste mohli přijít fandit a pomoci Fotbalová družstva kněží Moravy a Čech Foto:Katolický týdeník

7 Okénko prosince 2007 Okénko prosince 2007 Setkání čtenářek časopisu IN Anežka a Štěpánka z naší farnosti se zúčastnily setkání čtenářek dívčího křesťanského časopisu IN. Zeptali jsme se jich, jak se jim líbilo. Ahoj holky, tak jsem slyšel, že jste byly na nějaké dobré akci, která je určena čtenářkám časopisu IN. Můžete nám o tom něco říct? A: Bylo to v Pardubicích, jely jsme tam vlakem a celkově to bylo super. Š: Časopis IN je časopis pro holky, je to křesťanský časopis, vychází už více než dva roky a já ho mám moc ráda. A o čem se tam píše, co tě tam nejvíce zajímá, co si tam počteš? Š: Jsou to rozhovory, jak o sebe pečovat, je tam i móda, něco i o církvi a křesťanství, soutěže A co byste nám řekly k tomu samotnému setkání. Přijely jste tam vlakem a potom? Š: Chvilku jsme to hledaly, přijely jsme trochu později, ale to nevadí. Setkaly jsme se, bylo nás tam skoro padesát. A potom přišel host Aleš Juchelka. A kdo je to Aleš Juchelka? A: Moderuje Medúzu a je to dramaturg České televize. A co vám řekl? A: Že se ho můžeme zeptat na co chceme. Ale nemáme se ho ptát, jestli nosí trenýrky nebo slipy a jaký má plat To nám zakázal. A co bylo dál? Š: Pak jsme šly ven a tam byla módní přehlídka. A pak tam přišel i jeden pan farář A: ten nám říkal, že se zajímá o moderní křesťanskou hudbu a pořád tam mluvil o jedné zpěvačce, ale my jsme nevěděly, kdo to je. Pouštěl nám nějaké klipy a komentoval je každý asi tak 15 minut. Bylo to asi 10 klipů. U toho jsme se náramně bavily. A jak to setkání celkově hodnotíte, přes všechny nedostatky? A: Líbilo se nám to hodně. Co byste vzkázaly potenciálním čtenářkám časopisu IN? Kdyby třeba některá váhala, jestli si ho mám objednat nebo nemá? Š+A: No, tak ať neváhá! Je to super časopis! Š: A ještě kdybyste chtěli, tam můžete přispět na nadační fond časopisu IN. Webová stránka časopisu je A tam se asi dočtete i všechno ostatní, že ano? Š+A: Ano! A pokud to setkání bude příští rok, pojedete zase? A+Š: Určitě! Tak vám děkuju za rozhovor. Š+A: My taky! Jenom dodávám, že šéfredaktorkou časopisu IN je Jana Horáčková, která je také z naší farnosti a přispívá i do Okénka. Rudolf Staněk Setkání čtenářek časopisu IN Bolavá Ukrajina Pokračování rozhovoru se sestrou Pavlou z Okénka č.2/2007 : Foto: Archiv časopisu IN 8) Bezdomné ukrajinské děti jsou asi nejbolavější vizitkou Ukrajiny, Kyjeva. Můžete nám přiblížit jejich životní podmínky? Jen v Kyjevě jich bylo v době mého pobytu asi , jak už bylo řečeno v úvodu, což bylo podle statistiky více, než za II. světové války. Měla jsem zkušenost s jedním děvčátkem, které přišlo do kostela po útěku z Dětského domova. Bylo chatrně oblečené, špinavé a podvyživené. Otec Milan Šášik byl po návštěvě jednoho z dětských domovů zděšený, v jakých podmínkách tam děti žijí. Např. tam chyběly WC, vykonávaly svou potřebu v okolí dětského domova. Jedna evangelická církev pro děti ulice zakoupila v Kyjevě dům, kam mohly přes den chodit se najíst i vyslechnout jejich katecheze.

8 Okénko prosince 2007 Přespávat tam ještě v té době nemohly. Katolická církev zřídila a financovala pekárnu pro chudé. Bezdomné děti přicházely někdy k nám do kostela. Pomáhali jsme jim z humanitární pomoci. Také byla zajišťována humanitární pomoc do dětských domovů. 9) Tato skutečnost se pomalu dostává do povědomí nás, běžných lidí. Je nějaká možnost, jak konkrétně poskytnout pomoc těmto dětem nebo Ukrajině obecně? Ve spolupráci se slovenským misionářem Petrem Krenickým zprostředkovává diecézní charita ostravsko-opavská tzv. Adopce na dálku chudých dětí na Zakarpatské Ukrajině: DCHOO Projekt Adopce na dálku, Kratochvílova 3, Moravská Ostrava. Tel./fax: , , adopce.dchoo@caritas.cz, Dále je možné pomáhat humanitární pomocí, misijní činností i dočasnou výpomocí misionářům, atd. A především, samozřejmě, duchovní podporou modliteb a obětí za tuto dosud těžce zkoušenou zemi. 10) Svou pomocnou ruku pro Ukrajinu podaly už některé státy Evropy. Přiblížíte nám, které a jakým způsobem zmírňují tamní bídu? Ze své zkušenosti vím, že nejvíce v době mého pobytu pomáhalo humanitárně Německo, dále Polsko, Francie, Slovensko, Česká republika. Finančně velmi pomáhala zvláště při obnově kostelů Kirche in Not i jiné mezinárodní charitní organizace. Jinak nemohu podat přesnější informace. 11) Vím, že jste měla před lety jedno zajímavé neformální setkání, z nějž se jakoby náhodou rozvinula hluboce duchovní služba dětem, postiženým autismem. Jistě, všechno se děje z Boží vůle, tedy i moje jakoby náhodné setkání při cestě autobusem po Kyjevě. Oslovila mne paní, která se představila jako ředitelka školy, v té době jediné na celé Ukrajině, pro autistické děti. Prosila mne, abych se do školy přicházela za ty děti modlit spolu s personálem i rodiči. Pomáhala mi při tom jedna ukrajinská dívka z kostela sv. Alexandra. Jednou týdně jsme spolu docházely do této školy a asi hodinu se společně modlily, zatímco děti kolem nás si hrály nebo tiše naslouchaly. Okénko prosince ) Ukrajina, stejně jako ostatní posttotalitní státy se potýkají nutně jednak s duchovní rozervaností, hledáním životní opory a jakýmsi hladem po Bohu. Vzpomenete na některé konkrétní situace, kdy jste tuto skutečnost živě pocítila? Ano, byly to zvláště nečekané vpády některých dospělých nebo mladých lidí do našeho kostela, kteří velmi naléhavě prosili o Bibli a nebo se vyzpovídat. Během dne byl stále někdo v kostele a modlil se nebo jen tak seděl a hleděl na oltář. Přicházelo i mnoho pravoslavných a říkali, že je přitahuje u nás viditelná darochranitělnica, tj. svatostánek, který v jejich chrámech je skrytý za ikonostasem. 14) Po letech strávených v Kyjevě v intenzivních vztazích s dětmi i dospělými jste jistě mnohé promýšlela, modlila se a hledala cesty, jak nejlépe pomoci. Mohla byste říci, jakou cestou by měla Ukrajina vykročit? Co je tím zásadním problémem, jejž by měla vyřešit? To je velmi složitá otázka, proto se na ni pokusím odpovědět raději zcela jednoduše: Ukrajině by pomohlo, jako každému jinému národu, osvobození od různých závislostí, které tento národ zotročují nebo začínají zotročovat, např. různé sekty (v době mého pobytu jich tam působilo asi šedesát), alkoholismus, drogy atd., obrácení k pravé víře v Boha a samozřejmě, v důsledku toho, také spravedlivější společenský a ekonomický řád. 15) Která vzpomínka na misie Vám po letech zůstala? Je to vzpomínka na štědré a upřímné srdce prostého ukrajinského lidu, hladového po duchovních hodnotách tím víc, čím více mu byly předchozím režimem odpírány a ničeny. Milá sestro Pavlo, děkujeme za opětovné setkání s Vámi. Díky také za pomoc, kterou jste na Ukrajině v rámci své duchovní služby poskytovala, byť to bylo jenom pohlazení, nebo letmý rozhovor s hledajícím Za rozhovor děkuje a společně s farníky o modlitbu prosí Ivana Horáková 12) Vysvětleme pojem autismus Nejsem odborníkem v této záležitosti, ale jak jsem pochopila z vysvětlení této ředitelky a také poznala ze styku s těmito dětmi, je to těžká psychická porucha jejich komunikace s lidmi a okolím. Dříve byly označovány jako nevzdělavatelné, nyní už existují metody, jak je aspoň částečně naučit komunikovat (více snad viz článek Léčba láskou ).

9 Okénko prosince 2007 Vzpomínka na exercicie na Vranově u Brna Při kněžských exerciciích na Vranově u Brna 2006 si pan biskup Msgre. F. V. Lobkowicz všimnul oblíbených svátků vánočních. Obchodní domy obyčejně dlouho před svátky přitahují koledami a reklamami zákazníky. Pravoslavní křesťané zdůrazňují souvislost mezi vtělením Syna Božího a křížem. Dítě betlémské je zabaleno do plének, Boží Syn do pláten. - Deus caritas est = Bůh je láska, říká sv. Jan. Přichází na svět, aby se obětoval. Znázorníme-li dějiny světa úsečkou a Boha bodem mimo ní, může se propojit s kterýmkoli bodem této úsečky. V Bohu je stále teď, jsem spojen s bodem B.? S Kristem nás spojuje Eucharistie. 4x nás zdraví kněz: Pán s vámi! Je to i prosté konstatování. Jedná se o společenství vykoupených. Scházíme se za jakéhokoli počasí. Někdo to nazve fanatizmem, ale koho máme rádi, toho navštěvujeme často a pravidelně. V nedělním shromáždění je On mezi námi. Ježíšova slova jsou jasná, mluví k nám v evangeliu, ve slovech věčného života. V rádiu se provádí masáž slovem, básník dává výrazům jiný význam. Slovo Boží je stále platné, pořád živé. Eucharistická modlitba nám ukazuje Kristovu tvář v její kráse. Přijímání na ruku se již zažilo. Jazyk může být hříšný, ruka je součást těla. Máme se věnovat díkůčinění. Děvče u sv. přijímání vidí za sebou svého profesora v době totality a vyhrkne: Ježíš, soudruhu profesore, čest práci! Na konci se ozve: Něco s mikrofonem je a na to hned odpověď: I s tebou! Modlíme se: Jen zevšednět mi nedej, Pane! Tatínek otce biskupa přijímal vždy s velkou soustředěností. Pán jde s námi do všedního života. Nádhera chrámových staveb povznášela lid. Sv. Augustin říká, že tvář Krista stále objevujeme v její nadzemské nádheře. Bůh stvořil krásný svět. Sv. František chtěl v noci obdivovat měsíc jako dílo Boží, pokládali jej za podivína. Od arcibiskupského hradu v Hukvaldech (bývalé vězení) je nádherný rozhled, ani počítač by to tak nenaprogramoval. Na margo teologie smrti Boha napsal student na zeď: Tvůj Bůh zemřel, ale já jsem ho našel ve svém srdci. Můžeš mít síň plnou darů (Spirituál kvintet), ale láska Boží přitom chybí. Princezna Diána navštívila kardinála Tomáška, byla smutná. Utíkala před lidmi po noční Paříži, měla být u dětí. Jak je působivý oltář z bílého mramoru. Knížete Vladimíra z velké Rusi uchvátila krása chrámu Hagia Sofia v Cařihradě. V roce 1996 voda zatopila kostel v Hrušově u Ostravy 2 m vysoko, přenesla oltář na jiné místo i s kytkou. Sádrová socha P. Marie se rozpustila, zůstaly jen sepjaté ruce. Ve filmu Ve službách papeže Michelangelo obchází kámen a vidí v něm už Pietu, nádherné dílo zdobící velechrám sv. Petra v Římě. Ať je krásné i naše srdce! Být alter Christus (druhý Kristus). Církev není sólo, ale společenství (communio). Diktátoři byli sólisté (Napoleon, Hitler, Stalin), vyčlenili ze z ostatních. Kdo se vyčlení z církve, může to zabalit. Cítíme potřebu společenství, ale málo je žijeme. Vae soli = běda samotnému. Chodíme do spolča. Proč je tolik drog a alkoholu? Člověk zahání samotu, ale může být sám v davu (durch einander - vše spojeno). Všichni všude, a přece sami. Hledá svobodu v tom, co svazuje. Když měsíční příjem utratí a pak si půjčuje, zadluží se u lichvářů (ti jsou nepolapitelní), navrhuje se dávat plat týdně, ne měsíčně. Pan biskup před 25 lety přestal kouřit, je třeba pevné vůle. Okénko prosince 2007 Člověk je tolik hoden svobody, kolik je jí ochoten dát druhému (kardinál J. Beran). Na Boží volání mohu říct Bohu ne. Modleme o shodu s vůlí Boží. Vztahy mezi lidmi nejsou dobré. Schopnost milovat je lepší než nenávidět. Pozornost k nemocnému při návštěvě v nemocnici: Bereš léky, tak se taky nechej zaopatřit! Přišel kněz k babičce, byla hluchá. Kněz trnul za totality, jak to dopadne. Díky Bohu to dobře dopadlo. Nereálné umělé situace tlačí do reality show. Jistotu máme v Bohu. Vnášíme do farnosti jednotu. V Praze jsou multikulturní problémy. Mějme pochopení pro jednotlivce, ale ať není vytlačován Bůh. Pan biskup bydlel v kanovnickém domě po Prof. Dr. Fr. Kotalíkovi na Hradčanech. Mladík ho zastavil: Dej mi 50 Kč, Bůh ti to vrátí, když v něho věříš. Chtěl se vytáhnou před ostatními, že si troufl na biskupa. Doktoři se nepomlouvají mezi sebou, nedělejme to ani my! K betlémům v katolických kostelech rád spěchal židovský chlapec, pozdější dr. Alfréd Fuchs. Vykonal mnoho pro katolickou myšlenku, rozmlouval např. 2 hodiny latinsky se sv. Otcem, dovedl promluvit k různým stavům lidí, vydal mj. knihu Oltář a rotačka, kde ukazuje důležitost sdělovacích prostředků. Podpisoval se zkratkou Draf. Náboženské tiskoviny jej přivedly k touze poznat víru. Tu pak neohroženě hájil, byl umučen v koncentráku v Dachau. V brněnském kostele u sv. Josefa býval adventní betlém, kde Jezulátko každý den postoupilo po schůdkách nahoru k jeskyni. V době adventní se připravujeme na Vánoce, děti si dělají dobré skutky a mohou si namalovat stromeček, na kterém jednotlivé ozdoby značí modlitby, účast na pobožnostech a mších sv. a sebezápory z lásky k Ježíškovi, kterému pak poděkují za dárky. Přeji také všem milostiplné svátky Narození Páně, plné jasu a radosti. Moravská Mariánská akademie P. Josef Vlček Dne t.r. se konala v Brně v budově biskupského gymnázia na Barvičové Moravská Mariánská akademie, které jsme se mohli zúčastnit. Na slavnostní zahájení zazpíval dívčí sbor Kampanela pod vedením sbormistryně paní Jelínkové pět zdařilých skladeb. Pořad moderovala ředitelka Fatimského apoštolátu v ČR a P. Pavel Dokládal, který přivítal přítomné a zástupce mariánských hnutí, komunit a další hosty. Jako první z nich vystoupil pan Gabriel Částek svou recitací Dolorosa. Nato se ujal slova P. Pavel Dokládal, který připomněl přítomným 90. výročí zjevení Panny Marie třem malým pastýřům ve Fatimě: Františku, Hyacintě a Lucii v Cova da Iria v době od 13. května do 13. října Zjevení tehdy vyvrcholila velikým Slunečním zázrakem, ke kterému se tam sešlo na věřících i nevěřících. Zázrak byl přesvědčivý a jedinečný pro všechny přítomné. Malá vesnička mezi Lisabonem a Coimbrou se tím stala jedním z nejnavštěvovanějších poutních míst na světě. Slavnosti k 90. výročí dosáhla svého vrcholu mezi 12. a 14. říjnem 2007, kdy tam kardinál Tarcisio Bertone vysvětil novou baziliku, kostel Svaté trojice. Kostel je kulatá stavba o průměru 125 m a poskytuje pro ca poutníků místa k sezení. V té době se

10 Okénko prosince 2007 přišlo poklonit Matce Boží na poutníků z 30 zemí celého světa. Delegaci z České republiky vedl královohradecký biskup Mons. Duka. Svatý Otec Benedikt XVI. zdůraznil při té příležitosti v neděli ve svém poselství, že evangelium ukazuje lidstvu cestu k pravému míru a pokoji. Ve své druhé části uvedl Gabriel Částek příběh: Kejklíř Matky Boží. Kejklíř předváděl své kousky mnichům v klášteře a tajně také před oltářem v kapli. Když to zjistil opat kláštera, chtěl kejklíři, bratru Barnabášovi, toto jednání přísně zakázat, protože je považoval za znesvěcení svatého místa. Při jednom takovém vystoupení však zpozoroval, jak sama Matka Boží sestupuje se svého trůnu a bratru Barnabáši žehná. Opat z toho byl zcela ohromený a od svého úmyslu upustil. Pak dostali slovo představení deseti Mariánských hnutí a komunit v Brně, kteří mluvili o původu svých hnutí, činností a pravidelných setkání se svými členy. Akademie byla ukončena rozsvícením svíčky, vystavené před sochou Panny Marie a společnou modlitbou. Přítomným na cestu domů požehnali přítomní kněží. Vilém Sitte Okénko prosince 2007 Když se sejde mládež modřického děkanství tak to znamená pěkný šrumec. Pozořickým kostelem a snad i duší každého ze zhruba stovky zúčastněných mladých, kteří zastupovali zejména farnosti Tvarožná, Šlapanice, Moutnice, Sokolnice a samozřejmě hostitelské Pozořice, hřmělo My jsme Boží děcka, s Bohem je to pecka!, což byla po registraci na faře písnička na uvítanou. Po nezbytných informacích mezi nás vstoupili snoubenci Vítek a Veronika, kteří nám pověděli (i z vlastní zkušenosti) mnoho zajímavých věcí o vztazích, ptali se i na naše názory a snažili se odpovědět na naše otázky. Po svačině následovaly workshopy, do kterých jsme se podle vlastního uvážení zapsali již při registraci. Zde nechávám mluvit i některé účastníky: Workshop Alternativní hry byl jako stvořený pro lidi s přebytkem energie, směje se Maruška z Tvarožné. Přetahovali jsme se na laně, hráli živé pexeso, kanystr a další, zejména pohybové hry, kterými pak určitě zaujmeme děti. Na otázku, co se skrývalo pod názvem Beseda o třetí nám odpověděl Tomáš z Pozořic: Tady to chtělo kytary, zpěvníky, ale hlavně otevřené srdce, abychom potěšili písničkami (křesťanskými i lidovými) a povídáním obyvatele Domu s pečovatelskou službou. Dana ze Šlapanic, která se zúčastnila prohlídky kostela a okolí, zase říká: Již na první pohled mě zaujala jednoduchost, a přitom působivost pozořického kostela. Naši průvodci sice nebyli žádní kvalifikovaní historici, ale co se týká kostelních prostor, byli nepřekonatelní. Za vrstvami usazeného prachu se skrývalo skutečné zážitkové bohatství lezení po vratkých schodech a žebřících na kostelní věž, odkud si člověk mohl prohlédnout zasněženou krajinu, či prozkoumání zvonu sv. Josefa, který jsme nakonec společně objali. Snad největší vymožeností pozořického kostela je řehtačka velikosti stolního fotbalu, která vydává opravdu ohlušující rachot. Krypta, do které jsme se těšili od samého začátku, nás velice překvapila. Už jen ten fakt, že jediný zde ležící nebožtík, konkrétně zakladatel kostela, je pěkně v teploučku díky trubkám rozvádějícím teplo, mě pobavil. Ve výtvarném workshopu se účastníci pro změnu pomocí temperových barev a sprejů zvěčnili na veliké plátno formou pestrého abstraktního obrazu. Blízko sebe sídlily cukrářská a hudební skupinka. Paradoxně však cukrářské skupince nevadilo trénování písniček na mši, ale zpěváky i kytaristy zvedala ze židlí vůně, linoucí se z kuchyně. Poslední, divadelní skupinka, do které jsem patřila spolu s dalšími sedmi lidmi, si v sále Orlovny pověděla něco o gestech, postoji při modlitbě, tanci s vlajkou, a pak začala formou pantomimy vyjadřovat evangelium o hroutícím se chrámu, válkách a povstáních, falešných prorocích, soudech, ale i o věčném životě a žádném zkřiveném vlasu, když při tom všem člověk vytrvá. Každou skupinku krátce navštívil P. René Strouhal, který po svém tříletém působení na Diecézním centru života mládeže v Osové Bítýšce sídlí v Moutnicích a z pověření modřického děkana a generálního vikáře má funkci kaplana pro mládež v modřickém děkanství. V 17:15 jsme se sešli v kostele, kde při mši schola opravdu zazářila, evangelium formou pantomimy bylo oceněno smíchem, potleskem i pochvalou, ale hlavně jsme živě vnímali Ježíšovu přítomnost v našem středu. Na konci mše jsem se svou sestrou Magdou převzala vlajku modřického děkanátu, protože za rok se bude setkání konat právě ve Šlapanicích.

11 Okénko prosince 2007 Na večeři, společnou detektivní hru ve farním sále, adoraci a závěrečnou mši v neděli ráno již mnoho lidí nezůstalo, protože se raději na noc postupně vráceli do svých farností. Přesto však setkání stálo za to. Potvrzuje to i místní duchovní, P. Jan Nekuda, který je zároveň naším děkanem: Ze začátku to chystání probíhalo poněkud rozpačitě, ale teď vidím, že to děcka zvládla skvěle. Já sám jsem se na to nijak zvlášť nepřipravoval. Jen jsem si přál, aby přišlo hodně lidí, a to se mi splnilo. Co ještě dodat? Bohu díky, díky pozořické mládeži a za rok u nás na viděnou! P. Alois Koudelka český Mezzofanti Michaela Klímová Letos tomu je 100 let, co do Prace nastoupil jako farář známý překladatel, redaktor, spisovatel P. Alois Koudelka, známý pod pseudonymem O. S. Vetti. Při příležitosti tohoto výročí si jeho život a dílo připomeňme a možná i mnozí objevme (sám osobně jsem o něm nic nevěděl až do doby mého nástupu do Prace), že zde vůbec působil takovýto vzácný a nadaný muž. Alois Koudelka se narodil v Kyjově v hornické rodině. Studoval na německém gymnáziu v Kyjově a v Brně. Po maturitě (1879) vstoupil do brněnského bohosloveckého semináře. Už tehdy začal studovat jazyky a tento zájem se stal východiskem jeho pozdější literární aktivity. Ovládal 40 jazyků a z 25 překládal. Studium teologie dokončil 1883, byl vysvěcen na jáhna a během působení v Hrádku u Znojma po dosažení kanonického věku 1884 na kněze. Vystřídal řadu působišť, kaplanoval v Bučovicích a v Kobylí a po krátkém pobytu v Brně ( ), kdy byl výpomocným katechetou na české reálce, se stal farářem v Rovečném ( ), pak v Nikolčicích ( ) a konečně v Praci u Slavkova ( ). Po první světové válce dostal nabídku na funkci sekretáře a tlumočníka do prezidentské kanceláře na Okénko prosince 2007 pražský hrad. Odmítl však a zůstal v Praci. Jména míst, kde žil, podnítila vznik mnoha jeho pseudonymů, nejznámější z nich je O. S. Vetti - byl utvořen podle názvu bučovického spolku Osvěta, na jehož činnosti se významně podílel. Stáří strávil jako poloslepý v brněnském útulku pro staré kněze Augustinium. Zemřel v Brně, kde je také pohřben na ústředním hřbitově. Za svého života vytvořil rozsáhlé překladatelské dílo, z něhož obrovská část zůstala roztroušena v mnoha desítkách časopisů, ve kterých nejčastěji publikoval pod oněmi rozmanitými pseudonymy. Po časopiseckém debutu, jímž byl překlad z italštiny (Květy 1881) se do dvou let objevily v tisku překlady z angličtiny, francouzštiny, španělštiny, do konce 80. let pak z portugalštiny, dánštiny, nizozemštiny, švédštiny, ruštiny. V 90. letech se rejstřík jeho překladů rozšířil o polštinu, charvátštinu, slovinštinu, finštinu, norštinu, maďarštinu, novořečtinu, islandštinu. V prvním desetiletí 20. století přibyly překlady z dalších jazyků bulharštiny, ukrajinštiny, arménštiny, lotyštiny, estonštiny, turečtiny, gruzínštiny, rumunštiny, katalánštiny a němčiny. Přispíval do různých časopisů např. Archa, Besedy lidu, Brněnský obzor, Hlasy z Hané, Hlídka literární, Kurýr, Květy, Moravské noviny, Náš obzor, Našinec, Nový obzor aj. V letech redigoval časopisy Hlas a Týdeník. Byl také autorem glos a přehledů z oboru světového písemnictví. V lidových novinách z 19. ledna 1941 v článku o P. Koudelkovi autor Rudolf Fejfuša píše: Vypadalo by komicky, kdyby na otázku o znalosti jazyků průměrný občan, který zpravidla umí dvě tři řeči, odpověděl, že už to zapomněl. Ale ten stařeček (P. Koudelka) to řekl velmi samozřejmě, neboť na další otázku, které řeči tedy uměl, nespustil sice rychlý vodopád slov, protože úměrně svému věku mluví důstojně pomalu, ale právě to pozvolné odkapávání slov i při jménu každé řeči tím plastičtěji vyvolává představu o úžasné práci a zároveň vědění a vzdělání, kterého tento muž nabyl. A právě o té jeho poctivé každodenní práci a námaze svědčí i jeho odpověď na otázku, která jistě již napadla v souvislosti s jeho jazykovými schopnostmi asi každého z nás, totiž Jak se všechny ty řeči naučil? : Učil jsem se pořád. Ráno přede mší, u oběda, na dlouhých procházkách odpoledne i večer, na polích i v lese, dlouho do noci. A metodu? Nejdříve jsem se vždycky hleděl naučit gramatiku, potom jsem se naučil slovník a potom vazbu slov a vět a už jsem se pustil do překládání. Někdy to ovšem bylo velmi těžké. Tak na příklad jsem si sám musel sestavovat islandsko-český slovník, a to přes islandsko-dánský slovník. Nebo jsem si sám sepsal gruzínskou mluvnici. Většinou mi pomáhali cizí spisovatelé tím, že mi poslali nějakou knihu, z které se dalo cizí řeči nejlépe naučit. Ovšem musím se vám přiznat, že nevím, jak bych se byl těmi řečmi v cizině domluvil, avšak pro překlady mi to úplně stačilo. Skrze těchto pár výše uvedených řádků poznáváme, že v našem kraji působil vzácný, pracovitý a skromný člověk, o němž můžeme směle říci, že patrně ze všech Čechů znal nejvíce světových jazyků. Jeho odměnou nebyly peníze a velké honoráře, které ostatně většinou ani nedostával, jak se můžeme dočíst v onom článku z Lidových novin, ale jeho odměnou bylo spíše potěšení z prostého a pilného života sluhy Páně. P. Miloš Mičánek

12 Okénko prosince 2007 Vítězné snímky fotosoutěže Okénka Letní fotosoutěž časopisu Okénko má hned dva vítěze a vy si zde můžete prohlédnout jejich úlovky. Všechny soutěžní fotografie si můžete prohlédnout na Okénko prosince 2007 Novinky ve farní knihovně Dnes jsme pro Vás připravili dvě knihy z polárních oblastí: POSLEDNÍ ZEMĚ Marek Orko Vácha První kniha je od katolického kněze, vědce, biologa, genetika, polárníka, pedagoga Marka Orko Váchy. Už to široké smíšení profesí autora napovídá lecos o obsahu knihy. Útlá knížečka na křídovém papíře proložená krásnými barevnými fotografiemi je nejen cestopisem z prostředí jižního pólu, z prostředí české polární stanice, z prostředí kde ještě člověk nevystřelil na člověka. Je navíc duchovní četbou, lehkou duchovní četbou, u které nebudete potřebovat filosofické ani teologické slovníky. Je četbou populárně naučnou, protože se dozvíte, jak se žije na Antarktidě nejen lidem, ale i různým živočišným a rostlinným druhům. Posledním atributem, který bych chtěl zdůraznit, je humor, černý polárnický humor, který musí nutně provázet vyprávění o místní jednotvárné stravě, osobní hygieně, zdravotní péči, a extrémních klimatických jevech. Příjemně mě překvapilo, co všechno se dá do 169 stran textu nejen vložit, ale i srozumitelně podat. V knihkupectvích a časopisech můžete narazit i na další autorova díla, jako např.: Tančící skály, Šestá cesta, Návrat ke stromu života. (rozhovor s autorem knihy čtěte následující straně) Autor: Anna Kubišová Autor: Markéta Remešová Gratulujeme! INUK ZNAMENÁ ČLOVĚK - Roger Buliar Tuto knihu jsem spíš poslouchal než četl, jelikož byla odvysílána asi před rokem na Rádiu Proglas v cyklu Četba na pokračování. Kdo z Vás lépe slyší než vidí, stále ji má možnost vyslechnout v archivu webových stránek Proglasu. Autor byl až do své smrti též katolický kněz z kongregace Misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Deset let strávil mezi Eskymáky pro změnu na vršku severní polokoule naší planety. Zaujal mě jeho způsob nenásilné evangelizace a misií, který spočíval především v každodenním rovném soužití s obyvateli tehdejší kanadské Arktidy (r.1933 a později). Jde o velmi dobrodružné reportážní autorovo vyprávění o tehdejším velmi drsném způsobu života, mezilidských vztazích, a každodenních radostech a strastech těchto kočovníků severu. Je provázeno občasnými drastickými výjevy z boje o život s neúprosnou přírodou. Avšak na rozdíl od akčních virtuálních počítačových her má zde každý jen jeden reálný život. A tak právě pro tu realitu, akci a dobrodružnost bych knihu doporučil i mládeži. Roger Buliar byl pro Eskymáky často přítelem na život a na smrt, lékařem a duchovním vůdcem v součinnosti s tamními kouzelníky a šamany. Příjemně mrazivou chvíli ve společnosti těchto knih Vám přeje Ivo Blažek

13 Okénko prosince 2007 S P. Markem Orko Váchou o jeho knize Poslední země Mnozí z Vás už jistě někde slyšeli nebo četli jméno Marek Orko Vácha, popřípadě se s tímto nevšedním člověkem setkali osobně. Obvyklou charakteristiku katolický kněz spravující farnost Lechovice u Znojma, profesor biologie a náboženství na Biskupském gymnáziu v Brně, autor mnoha odborných článků z oblasti evoluční biologie a lékařské etiky a také knih Tančící skály, Šestá cesta a Návrat ke stromu života bych doplnila slovy: nesmírně aktivní, obětavý a přátelský člověk, který rozhodně nezakopává své hřivny. S úsměvem vzpomínám na čtvrteční odpolední vyučování ve svém maturitním ročníku na BiGy, kde nás v setmělé aule při semináři z biologie Orko bušením do stolu a voláním: Haló, probuďte se! rušil ze sladké dřímoty. Jak se však říká - Těžko na cvičišti, lehko na bojišti. Díky těmto hodinám, kdy pro nás Orko vyplýtval tolik energie, mi později na vysoké škole biologie nečinila sebemenší potíže. Orkova čtvrtá kniha, kterou si můžete vypůjčit ve farní knihovně s názvem Poslední země, pojednávající o Antarktidě, kterou autor dvakrát navštívil. Velmi mě zaujala jak zajímavým textem, tak nádhernými fotografiemi. Přece jen mě však napadlo ještě několik otázek: 1) Velmi mě zaujala hned první stránka knihy "Poslední země" slova Tvého oblíbeného polárníka Ernesta Shackletona: Pronikli jsme pozlátkem vnějších věcí. Trpěli jsme, hladověli a triumfovali, plazili jsme se, a přece se dotýkali slávy, vyrostli jsme ve velikosti celku. Viděli jsme Boha v Jeho nádheře a slyšeli slova, která příroda vypráví. Dosáhli jsme až na dno duše člověka. Prožil jsi snad při expedici něco podobného, že jsi tyto věty umístil hned na začátek? Ano, je to přesný popis toho, co se děje při jakémkoli delším pobytu v přírodě, nejenom na Antarktidě, nejlépe když je člověk sám. Člověk najednou začne věci vnímat jinak, jaksi z hloubky. 2) Jak tato kniha vznikala? Dělal sis nějaké zápisky již na Antarktidě? Začal jsi ji psát sám od sebe nebo na něčí přání? Poslední země vznikla velmi spontánně. Po návratu z první expedice jsem byl četnými přáteli dotazován, jak jsem se měl, a vznikla z toho první přednáška provázená diapozitivy. Pak bylo přednášek víc a víc, k dnešnímu dni odhaduji jejich počet mírně nad dvě stovky. Pro farnosti, spolky turistů, muzea, vysoké školy, mateřské školy, skauty, křesťanské akademie. Z těchto přednášek pak vznikla kniha. Ostatně z přednášek se narodily i Tančící skály a Návrat ke stromu života. 3) Co Tě vedlo k tomu zkusit si právě roli polárníka, když máš vystudovanou molekulární biologii a genetiku a teologii? Jak jsi k tomu přišel? Polárníkem se asi nemůže stát každý, zřejmě jsou hlavními podmínkami zdraví a finance, viď? Okénko prosince 2007 Ale kdepak. Nic jsem dopředu neplánoval, jen jsem v zimě jezdíval na jakési možná malinko extrémnější akce a velmi rád sám. Znal jsem se s polárníkem Jardou Pavlíčkem, respektive jsem nejprve znal jeho dnes již kultovní knihu Člověk v drsné přírodě. S Jaroslavem jsme pak dali dohromady tu první expedici v roce Pak přišla druhá v roce 2000 a třetí, nezdařená, v roce 2005, kdy jsme zůstali viset ještě v Jižní Americe. Zdraví není moc důležité a finance už vůbec. Hlavní otázkou je psychická pohoda. Dole na Antarktidě hlavně člověk musí umět vydržet sám se sebou, bez podpory zábavního průmyslu. Zní to banálně, když to napíšu tak jednoduše. Odborně se tomu říká vyrovnat se s bezpodnětovostí prostředí, ale je to totéž, jedná se o to vydržet bez televize, rádia, časopisů, křížovek, internetu, alkoholu, řady přátel. Zkušenost říká, že o něco lépe se vede lidem věřícím, lidem zvyklým se modlit, tedy těm, kteří mají svůj vnitřní svět a umí bývat sami. 4) Na kolik člověka taková běžná expedice přijde? Nebo to financuje nějaká organizace? Jaroslav Pavlíček má jedno z krásných hesel Kdo chce jít, jde. Kdo chce jet opravdu na Antarktidu, tak se tam dostane. Mě různým způsobem podporovali různí kamarádi, mnohé jsem pak dlouho splácel. Chci jen opatrně říct, že expedice je mimo finanční možnosti jak duchovního, tak středoškolského učitele. Ale paradoxně: peníze nikdy nejsou problém. Kdo chce jít, jde, jen je otázka, kolik tomu bude kdo ochoten obětovat. Někteří kluci pracovali ve dne na montážích a v noci jako noční vrátní. 5) Na BiGy Tě v hodinách náboženství a biologie zastoupili kolegové, jak ses již zmínil, ale co Tvoje povinnosti administrátora ve farnosti? Musíš to hlásit na biskupství, když chceš na tak dlouho odjet? Samozřejmě, jsem zaměstnanec jako každý jiný a beru si dovolenou jako každý jiný. Velmi mi pomohli obětaví kněží z okolí, kteří mě zastupovali ve farnosti (v roce 1997 jsem byl ještě kaplanem), velmi mi pomohli i kolegové z Biskupského gymnázia, kteří za mě nezištně suplovali, kamarád Ondra Mikula za mě na BiGy vzal kurs zoologie. 6) Co sis z těchto expedic přivezl, ať už hmotného či duchovního? Naplnily Tvoje očekávání? To se asi nedá sdělit ve dvou řádcích a asi se to nedá ani nijak uchopit do psaných slov. Cosi jsem se pokusil dát do Poslední země, ale je to spíš v těch fotografiích než ve slovech. 7) A na závěr, chtěl bys něco vzkázat čtenářům časopisu Okénko? Mnoho radosti a krásy na Cestě. za rozhovor děkuje Michaela Klímová

14 Okénko prosince 2007 Codex gigas Ďáblova bible V pražském Klementinu probíhá od do velmi zajímavá výstava rukopisné knihy, která byla ve středověku přirovnávána k sedmi divům světa. Jedná se o tzv. Codex gigas Ďáblovu bibli, kterou do Čech zapůjčila vůbec poprvé Královská knihovna ve Stockholmu. Tato pozoruhodná památka nevyčíslitelné ceny vznikla v naší zemi na počátku 13. století. Jedná se o jednu z největších knih světa a na její sepsání bylo zapotřebí kůží ze 160 zvířat. Kvůli jejím rozměrům (90x50cm) a váze 75 kg si čtenář příliš pohodlně nepočte. Četba by však byla zajímavá. Kniha je totiž spíše knihovnou obsahující soupis nejdůležitější křesťanské moudrosti. Kromě Starého a Nového zákona v ní najdeme dílo Josefa Flavia Židovská válka a Starožitnosti, Kosmovu kroniku, Penitenciál příručka pro kněze, jak zpovídat, či Kalendárium svatých. Okénko prosince 2007 Důvod, proč je v Bibli namalován téměř půlmetrový ďáblík, je ale jiný. Napadne Vás při pohledu na otevřenou knihu na protilehlé straně je totiž ve stejném orámování dvou sloupů vymalováno město Nový Jeruzalém. A tak jako byste slyšeli memento staré 900 let a přesto stále aktuální: Člověče, vyber si. Není jiná možnost Nový Jeruzalém nebo brána do pekla. Pokud byste měli chuť přenést se do doby dávno minulé, nechat se unést atmosférou, kterou s sebou nese tato rukopisná kniha svědek mnohých událostí a lidských osudů, pak Vám doporučuji výstavu Codex gigas v Galerii pražského Klementina. Podolské koncerty duchovní hudby Lenka Klašková V listopadu zazněly v podolském kostele Ave Maria předních světových skladatelů v podání vynikající brněnské sopranistky Natálie Romanové a mezzosopranistky Nadi Bláhové. Brněnská beseda provedla také Vivaldiho Magnificat. Vynikající byla rovněž varhanní improvizace Davida Postráneckého, který využil všech barev a možností tohoto nástroje. Dohodnuté koncerty do konce roku 2008: Grafologové s historiky se shodují v tom, že se jedná o dílo vytvořené jednou rukou, jedním autorem. Byl jím benediktinský mnich v podlažickém klášteře a zůstává záhadou, jak dlouhý čas k tomu potřeboval. Můžeme hádat, zda psal 7 či 20 let. Z podlažického kláštera se rukopis dostal do pražského Břevnovského kláštera. Před ničícími husity byl zachráněn odvozem do Broumova (r. 1420), kde zůstal až do doby, kdy si jej vyžádal uměnímilovný císař Rudolf II. do svých sbírek. Po dobytí Prahy Švédy (roku 1648) byl Codex odvezen definitivně do Švédska. Pro svoji výjimečnost a tajemnost dostala kniha i jméno - Ďáblova bible. Těžko totiž uvěřit, že tak veliké, krásné, barevnými iluminacemi vyzdobené dílo vytvořil jeden člověk - ledaže by mu v tom pomáhal ďábel. Podle pověsti žil v podlažickém klášteře mnich, který byl za svůj hříšný skutek odsouzen k zazdění zaživa. Jako pokání nabídl opatovi, že opíše Písmo svaté do největší knihy na světě. Když viděl, jak nesplnitelný je jeho úkol, pozval si na pomoc ďábla, který dílo dokončil za jedinou noc. Podle úmluvy ďábla do knihy vymaloval. Přestože unikl trestu, jeho život se stal peklem v 16 hodin obě Kantilény - dětská a smíšená v 16 hodin Vánoční příběh od Martina Jakubíčka v podání Ars brunensis, cimbálové muziky a sólistů Cesta na Golgotu - Růžencové sonáty F. Bibera pro housle a varhany v podání manželů Preisingerových. Ladislav Lakomý - recitace Vivaldiho Gloria a Mozartovo motteto se slavným Aleluja Beseda brněnská a sólisté Javory s Ulrychovými Červen Hustopečský smíšený sbor - účinkování při mši sv. Říjen komorní koncert - housle horna, varhany Listopad Biblické písně Ant. Dvořáka - zpěv, varhany J. J. Ryba - Česká mše vánoční - Český filharmonický sbor a Čeští komorní sólisté Srdečně vás zveme na všechny tyto koncerty duchovní hudby, které pořádáme v naší farnosti již desátý rok. Snažíme se, v rámci našich možností, nabídnout vám zajímavá díla světové hudební literatury v podání předních brněnských umělců. Potěšilo by nás, kdyby tuto naši snahu ocenili další noví posluchači svojí účastí. Miloš Lorenc

15 Okénko prosince 2007 Farní ples 2008 V tomto Okénku jste našli plakátek, který zve na 4. farní ples. Tradiční prostory Orlovny v Jiříkovicích, zajisté dobrá nálada a období 60. let minulého století, do kterých bude ples laděn, mají napomoci k dalšímu společnému setkání mladých i těch dříve narozených. Proto milé dámy a vážení pánové - neváhejte a začněte hledat v šatnících vhodný oděv, který nám připomene léta dávno minulá. Předprodej vstupenek bude probíhat v neděli po deváté mši svaté na faře ve Šlapanicích. Ten, kdo by mohl přispět do tomboly, tak může učinit svým darem kdykoli po mši svaté v sakristii nebo na faře, a to do středy Doprava z plesu je zajištěna. Tým spolupracovníků, kteří ples připravují, vás prosí o modlitbu za jeho zdar. Okénko prosince 2007 Chtěli byste, aby Vaše děti věřily v Boha? Chcete, abyste se jim jako rodiče nestali překážkou? Centrum pro rodinu a sociální péči ve spolupráci s Národním centrem pro rodinu pro vás připravilo kurz na téma: Předávání víry v rodině Na čtyřech navazujících setkáních se bude hovořit o křesťanských hodnotách ve spojení s lidskými dovednostmi (kompetencemi) a o jejich důležitosti pro předávání víry v rodině. CO VÁS ČEKÁ? Recept: Novoroční guláš bez míchání a bez koukání 1 kg plecka, 3 cibule, 5 stroužků česneku, 2 čaj lžičky gulášového koření (kari), 3 lžičky papriky, 3 lžičky solamylu, sůl, pepř, 2 kostky masoxu, feferonka, 0,75 litru vody. Vše nakrájíme tak, jak jsme zvyklí na guláš, smícháme v jednom hrnci a dáme péci přikryté pokličkou nebo alobalem na 1,5 hodiny při 250 C. Důležité je nemíchat po celou dobu pečení a neotvírat. Výsledek zaručen. Takto lze připravovat jakákoliv jiná masa na šťávě. Jednotlivá setkání budou probíhat ve skupince 20 účastníků. Program je založen na zážitkových technikách doplněných teorií. Témata budou zaměřena na základní křesťanské postoje, jakými jsou důvěra, úcta, autorita, umění dávat a přijímat, odpuštění Budeme se snažit zapojit všechny stránky lidské osobnosti, prostor bude i pro relaxaci. Účastníci obdrží texty k dalšímu pokračování ve společenstvích rodičů. Kurz bude vhodnou příležitostí k ekumenickému setkání křesťanů různých denominací. Kde: Centrum pro rodinu a sociální péči Josefská l, Brno , malý sál Kdy: vždy ve čtvrtek hod , 24.1., 7.2., Kurzovné: 350 Kč / osoba, 600 Kč / manželský pár Přihlášky: Centrum pro rodinu a sociální péči, Josefská 1, Brno Dana Chaloupková, tel , dana.chaloupkova@centrum.cz

16 Okénko prosince 2007 Okénko prosince 2007 Mše svaté o vánocích 2007/2008 Nabídka Nového CD Šlapanického rodáka Pavla Cipryse ŠLAPANICE PRACE PODOLÍ Pondělí Úterý ; 9.00; Středa ; Čtvrtek Pátek Sobota Neděle ; 9.00; Pondělí Úterý ; 9.00; Středa Čtvrtek Ponětovice Pátek Sobota Neděle ; 9.00; * * * Požehnané Vánoce a nový rok 2008 přeje všem čtenářům Okénka Redakce * * * obsahuje sonáty pro violu a klavír D. Milhauda, P. Hindemitha a A. Winklera Ke koupi v sákristii za akční cenu 230 Kč, 30 Kč z každého zakoupeného CD jde na potřeby farnosti. Datum uzávěrky dalšího čísla časopisu okénko: Plánované datum vydání: , na který je možno posílat příspěvky: okenko@farnostslapanice.com OKÉNKO časopis farních společenství ve Šlapanicích, Podolí a Praci Vydává Římskokatolická farnost Šlapanice u Brna, Masarykovo nám. 9, Šlapanice telefon: , okenko@farnostslapanice.com, Tisk: OLPRINT Jaroslav Olejko, Brněnská 228, Šlapanice, telefon: NEPRODEJNÉ!