ZRNÍČKO. Svazek 8, číslo 11 listopad Pane, ten nezaměstnaný, kterého jsem před hodinou potkal, to jsi byl ty

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 8, číslo 11 listopad 2008 Pane, ten nezaměstnaný, kterého jsem před hodinou potkal, to jsi byl ty Před dvěma tisíci lety Ježíše Nazaretského zradili, věznili, nespravedlivě odsoudili, mučili, popravili. Když umíral na kříži, vzal na sebe všechny naše hříchy, všechny naše bolesti. Jeho historické utrpení se skončilo. Ale v jeho údech se odehrává i dnes. Každý trpící člověk je Ježíšem Kristem - Kristus skrze něho, v něm trpí dál. V tom smyslu můžeme říci, že Kristova křížová cesta neskončila. Ježíš zemřel jako oběť našich hříchů. Kvůli nim byl ukřižovaný. I my jsme oběťmi vlastních hříchů. Bůh nás netrestá za naše chyby. Trestáme se sami, jednotlivě nebo kolektivně. Je třeba to zdůraznit. Velké pohromy, jako hospodářská zaostalost národů a dlouhé kruté utrpení, které s sebou nese, ale i války nezaměstnanost, atd to všechno jsou z různých příčin kolektivní hříchy lidstva. Bůh neproměňuje kamení na chleba, ale dává nám svoje Slovo. Vyzbrojení tímto Slovem musíme pomáhat obětem hříchu, ale zároveň bojovat spolu s našimi bratry a s naším Bratrem, aby se odstranily příčiny tolikerého utrpení. Pane, určitě jsi dnes večer unavený, protože jsi dlouho stál v řadě na úřadu práce. Musíš být dnes večer ponížený, protože sis vyslechl tolik urážlivých narážek. Musíš být dnes večer znechucený, protože zítra Budeš bez práv. Bez práva jíst. Bez práva živit svoji rodinu. Bez práva žít Zůstane ti jenom právo zemřít. Pane, jak dnes večer trpíš! Protože jsi ten nezaměstnaný, kterého jsem před hodinou potkal, to jsi byl Ty, vím to, protože jsi mi to sám řekl ve svém Svatém evangeliu. Byl jsem nahý, cizí, nemocný, vězněný nezaměstnaný! Byls to Ty, vím, ale přestal jsem na to myslet. Pane, opravdu dlouhá je tvá křížová cesta! A já jsem ji pokládal za skončenou. A já jsem si myslel, že jsi konečně vyšel tam vzhůru na Golgotu po dlouhých hodinách mučení, po dovršení třiceti let a něco navíc. Věděl jsem, žes k nám přišel jako my,

2 jako jeden z nás, a že tě viděli, jak se vydáváš na Cestu s námi, stavíš se na svoje místo v dlouhé řadě trpících. Ale nevěděl jsem, že tvoje křížová cesta se začala už velmi dávno, už na počátku časů, když první lidé na prvních kouscích půdy snášeli svá první trápení. A nevěděl jsem, že se skončí, až když poslední lidé vydají poslední výkřiky na posledních křížích. Neboť pokud jsi ty, Pane, před dvěma tisíci lety dotáhl svůj úkol až do konce, věrně, dokonale, křížová cesta tvých bratrů je dlouhá, velmi dlouhá. a tys nikdy nepřestal být s nimi, v nich, vykořisťovaný zavržený ponížený vězněný vysvlečený mučený 2 ukřižovaný, se Srdcem a tělem roztrhaným na kusy, rozdělující v čase své největší utrpení na všech křížích světa, které lidé postavili. Nyní jsi mi dal najevo, Pane! Že ten, kdo miluje, trpí utrpením milovaného. Čím více miluje, tím více trpí. A tak Ty, který miluješ nekonečně, nekonečně trpíš, když vidíš, jak trpíme my. A tak, když úplně na sebe bereš všechny naše bolesti, tak jsi, Pane, ve svých údech ukřižován na věčné věky. A to jsou tvoje slavné Pašije utrpení lásky. Pane, já jsem nebyl na cestě na Golgotu před dvěma tisíci lety jako tvoje matka, která plakala, ale ve svém srdci obětovala, jako svaté ženy, které naříkaly, lidé z davu, kteří strachem mlčeli, lidé, kteří z nenávisti křičeli, či jako Šimon z Cyrény, který ti z povinnosti posloužil. Ale dnes jsem zde a vidím Tě, když vidím trpící, mluvím s Tebou, když mluvím s nimi, a pomáhám Ti nést kříž, když jim pomáhám nést jejich kříž. Chtěl bych být, ó, Pane, Šimonem z Cyrény na křížové cestě lidí. Vždyť proč prolévat slzy nad Tebou, mrtvým před dvěma tisíci lety, když netrpím se svými bratry, kteří trpí dnes? Vždyť na co meditovat a naříkat na zbožných obřadech, pokud Tě každý den nevidím, jak se soužíš na mé cestě? Ale když se dnes večer modlím před nimi,

3 před Tebou, myslím, Pane, i na to, že kříže lidí se samy nehromadí. Množíme je my sami, a žel, každý den, svým egoismem, svou pýchou a celou sbírkou svých hříchů. Jsme výrobci křížů! Podnikatelé na vlastní pěst nebo společně, dokonale organizovaní průmyslníci. Vyrábíme kříže jako na pásu, stále víc, stále dokonalejší. Kříže pro rozpadnuté rodiny. Kříže pro opuštěné děti. Kříže pro umírající hladem. Kříže pro bojující na válečných polích. Kříže pro nezaměstnané. A kříže a kříže stále kříže všech tvarů a všech velikostí! A pokud máme být, Pane, Šimonem z Cyrény pro naše trpící bratry, musíme všichni společně bojovat, abychom strhli naše nespočetné továrny na kříže. Děkuji, Pane, neboť jsi to byl Ty, ten nezaměstnaný, kterého jsem před hodinou potkal. A Tys ke mně skrze něho dnes znovu promluvil. (Michael Quoist) Až přijde Syn člověka ve své slávě a všichni andělé s ním, posadí se na trůnu své slávy; a budou před něho shromážděny všechny národy. I oddělí jeden od druhých, jako pastýř odděluje ovce od kozlů, ovce postaví po pravici a kozly po levici. Tehdy řekne král těm po pravici: 'Pojďte, požehnaní mého Otce, ujměte se království, které je vám připraveno od založení světa. Neboť jsem hladověl, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou.'tu mu ti spravedliví odpoví: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, a nasytili jsme tě, nebo žíznivého, a dali jsme ti pít? Kdy jsme tě viděli jako pocestného, a ujali jsme se tě, nebo nahého, a oblékli jsme tě? Kdy jsme tě viděli nemocného nebo ve vězení, a přišli jsme za tebou?'král jim odpoví a řekne jim: 'Amen, pravím vám, cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili.' Mt 25,31-40 Stále nosíme na sobě znamení Ježíšovy smrti, aby i život Ježíšův byl na nás zjeven. 2 Kor 4,10 Berte na sebe břemena jedni druhých, tak naplníte zákon Kristův. Gal 6,2 3

4 Světec na listopad Jako světce na měsíc listopad jsme vybrali sv. Alberta Velikého. Albert přišel na svět koncem 12. století, možná v r. 1193, jako syn švábského rytíře u Lauingenu v bavorském Švábsku. Po výborné výchově začal v r své studium na slavné padovské univerzitě a vstoupil během této doby do dominikánského řádu. Po skončení studií učil vysoce vzdělaný Albert na četných školách svého řádu, jako v Kolíně a v Paříži. V roce 1248 byl Albert nakonec znovu povolán do Kolína, kde vybudoval řádovou školu a pak ji vedl. Toto studium generale se v průběhu doby stalo centrem duchovního vzdělání. Nejslavnějším Albertovým žákem byl mladý muž jménem Tomáš Akvinský, který se měl stát jedním z největších scholastiků středověku, a který v mnohém stavěl na učení svého mistra Alberta. Pak došlo v Albertově životě k hluboké proměně. Velká důvěra jeho řádových spolubratři povolala omilostněného učitele ke zcela jiné úloze: byl jmenován německým provinciálem svého řádu. Jeho provincie zaujímala všechny kláštery řádu v německy mluvící oblasti. V příštích letech procházel Albert německými zeměmi, téměř vždycky pěšky, tak jak to předepisoval i svým bratřím, a navštěvoval konventy. Byl poháněn neustálou obavou ze zplošťování klášterní kázně a možného poklesu počtu řeholníků. V roce 1260 převzal Albert opět nový úřad. Na výslovné přání papeže Alexandra IV. se stal biskupem v Řezně. Od papeže dostal k tomu Albert dopis, který obsahoval mezi jiným tato slova: Protože se občerstvuješ u pramene božského zjevení spásnou vodou vědy, takže tvé srdce je naplněno, a ty máš bezpečný úsudek ve všem, co se týká Boha, vkládáme v tebe pevnou naději, že církev v Řezně, která je v duchovním a časném ohledu tak silně rozvrácena, bude tebou uzdravena a všechny její škody budou odstraněny tvým horlivým úsilím. Biskup Albert II. z Řezná nepřevzal svůj nový úřad s velkou radostí a doufal, že za něho bude brzy nalezen vhodný nástupce. Zůstal tak také jen rok v Řezně, uspořádal v této krátké době mnohé biskupské záležitosti vynikajícím způsobem a pak se odebral do Říma, aby prosil papeže Urbana IV., nástupce Alexandra IV, mezitím zesnulého, o uvolnění ze svého biskupského úřadu. Urban IV. vyhověl tomuto přání, protože mezitím už měl pro Alberta nový úkol: vyslal ho jako kazatele křížové výpravy do všech německy mluvících zemí. Albert, už letitý, cestoval v dalším půldruhém roce od města k městu, od země k zemi a kázal horlivě a úspěšně pro myšlenku křížové výpravy. Poté se Albert zase ujal své milované učitelské činnosti, působil několik let ve Würzburgu, potom ve Štrasburku a nakonec v r se vrátil zpět do Kolína, kde zůstal až do své smrti. Albert z Lauingenu zemřel 15. listopadu 1280 ve vysokém věku. Nauky a myšlenkové bohatství tohoto západního myslitele a teologa patří ještě dnes k tomu nejcennějšímu, co církev chová ve svých pokladech. Sv. Albert je patron patron teologů a přírodovědců;studentů; horníků. 4 (Podle Rok se svatými)

5 Dostal jsem pozvánku na oběd Nevěřícně jsem potřásl hlavou. Nemohl jsem být na tom správném místě. Tady někdo jako já nemohl být vítán. Několikrát jsem dostal pozvánku od různých lidí a nakonec jsem se rozhodl prohlédnout si to místo. Toto však nemohlo být ono Chvatně jsem se podíval na pozvánku, kterou jsem žmoulal v rukách. Přečetl jsem si poslední slova: Přijďte takový, jaký jste. Sako není třeba. Vyhledal jsem adresu. Ano, byl jsem na správném místě. Podíval jsem se znovu skrze okno Viděl jsem místnost plnou lidí, kteří zářili radostí. Všichni byli slušně oblečení v pěknýchšatech a zdálo se, že jsou až nezvykle čistí, když obědvali v této skvělé restauraci. Zahanbeně jsem se podíval na svoje zničené, roztrhané oblečení, pokryté fleky. Šířil se ze mne hnilobný zápach a nedokázal jsem se zbavit špíny, která se do mne zažrala. Když jsem se otočil, abych odešel, vzpomněl jsem si na slova z pozvánky: Přijďte takový, jaký jste. Sako není třeba. Sebral jsem všechnu odvahu, kterou jsem v sobě dokázal najít a otevřel dveře restaurace. Přistoupil jsem k muži za pultem. Vaše jméno, pane? zeptal se mne s úsměvem. Jimmy D. Brown, zamumlal jsem, aniž bych se na něj podíval. Výborně, pane. Máte tady na své jméno rezervován stůl. Přejete si, abych vás k němu zavedl? Nemohl jsem věřit vlastním uším. Usmál jsem se od ucha k uchu a řekl: Ano, samozřejmě! Zavedl mě ke stolu a opravdu, byla tam jmenovka s mým jménem, napsaná tmavě červenou barvou. Když jsem si prohlédl menu, zjistil jsem, že podávají samé dobré věci: pokoj, radost, požehnání, odvahu, jistotu, naději, lásku, víru a milosrdenství. Uvědomil jsem si, že to není obyčejná restaurace Nalistoval jsem začátek menu, abych zjistil, kde vlastně jsem. Místo se jmenovalo Boží milost! Muž se vrátil a řekl: Doporučuji vám specialitu dne. V ní dostanete porci ze všeho v tomto menu. Utahuješ si ze mě? pomyslel jsem si. Chceš tím říct, že toto VŠECHNO můžu mít? Co je specialita dne? zeptal jsem se s očividnou radostí v hlase. Spasení, zněla odpověď. Tak si ji prosím! téměř jsem zakřičel. Hned jak jsem to vyslovil, opustila mne radost. Pocítil jsem nepříjemnou bolest v žaludku a z očí mi vyhrkli slzy. Mezi vzlyky jsem vykoktal: Pane, podívejte se na mě. Jsem špinavý a odporný. Jsem nečistý a nezasloužím si nic z toho. Rád bych to všechno měl, ale ale nemohu si to dovolit. Muže to vůbec nezaskočilo. Znovu se usmál. Váš účet již zaplatil tamten pán, řekl a ukázal směrem k přední části místnosti, jmenuje se Ježíš. Otočil jsem se a uviděl muže, jehož přítomnost jakoby osvětlovala celou místnost. Téměř jsem se na něj nedokázal podívat. Všiml jsem si, jak jdu k němu a třesoucím se hlasem šeptám: Pane, budu umývat nádobí, zametat podlahu nebo vynášet odpadky. Udělám, co bude v mých silách, abych se vám za to všechno odplatil. 5

6 Muž roztáhl ruce a s úsměvem řekl: Můj synu, všechno toto je tvoje, když přijdeš ke mně. Popros mě, abych tě očistil, a já to udělám. Požádej mne, abych odstranil tyto skvrny a stane se. Popros mě, abych ti dovolil hodovat za mým stolem, a budeš z něho jíst. Vzpomeň si, tento stůl je rezervovaný na tvé jméno. Všechno, co musíš udělat, je přijmout tento dar, který ti nabízím. Šokovaný jsem mu padl k nohám Zvolal jsem: Prosím, Ježíši, vyčisti můj život. Změň mě, dovol mi sedět u tvého stolu! Dej mi nový život! V té chvíli jsem slyšel slovo: Dokonáno! Podíval jsem se na sebe. Měl jsem oblečené bílé roucho a celé moje tělo bylo zářivě čisté. Stalo se něco zvláštního a zároveň nádherného. Cítil jsem se jako vyměněný. Podává se specialita dne, řekl Pán, spasení je tvoje. Seděli jsme společně u stolu a dlouho jsme si povídali. Velmi jsem si užíval času, který jsem s ním strávil. Řekl mi, že by byl rád, kdybych se sem vracel co nejčastěji. Jasně mi vysvětlil, že touží, abych s ním trávil co nejvíc času. Když se přiblížil čas mého odchodu do reálného světa, tiše mi zašeptal: A ještě něco. Já jsem stále s tebou. Potom mi řekl něco, na co nikdy nezapomenu: Mé dítě, vidíš tyto prázdné stoly po celé místnosti? Ano, Pane, vidím je. Co to znamená? zeptal jsem se. To jsou rezervované stoly ale lidé, jejichž jména jsou na jmenovkách, nepřijali pozvání na oběd. Byl bys tak laskav a doručil pozvánky lidem, kteří se k nám ještě nepřipojili? zeptal se Ježíš. Samozřejmě, řekl jsem s nadšením a vzal pozvánky. Jděte tedy ke všem národům, řekl a odešel. Vešel jsem do Boží milosti špinavý a hladový, poskvrněný hříchem. Má spravedlnost byla jako poskvrněné roucho. Ježíš mne však očistil. Vyšel jsem ven jako úplně nový člověk oblečený do bílého, do jeho spravedlnosti. Proto dodržím svůj slib, který jsem dal Pánu. Půjdu a budu šířit jeho slovo. Budu zvěstovat evangelium doručím pozvánky. Začnu hned s tebou. Byl jsi již v Boží milosti? Máš tam rezervován stůl na své jméno. Tady je pozvánky PŘIJĎ TAKOVÝ, JAKÝ JSI. SAKO NENÍ POTŘEBA (převzato z AHA) Děkuji ti, žes mi odpustil Teď smím začít znovu. Dej, ať nejsem vděčný jen slovy, ale pomoz mi, abych se stal jiným. Děkuji ti, že jsi nesl naši vinu a neodsuzuješ mne. Dej mi sílu, abych už nehřešil. 6

7 Četba na pokračování Jožkův deník_? 24. KŘEST NAROZENÍ NAŠEHO BOŽÍHO ŽIVOTA a) Křest malého Václava Strýčkovi, který je letcem a kterého mám moc rád, se narodil druhý syn. Jmenuje se Václav. Od neděle už patří do velké Rodiny přátel Ježíše Krista. Viděl jsem také jeho křest. Přinesli ho zabaleného v peřince do kostela a důstojný pán se ptal: Václave, co žádáš od Církve Boží? A můj tatínek, který byl kmotrem, odpověděl: Víru! Co ti dá víra?, ptal se dál důstojný pán. Tatínek řekl: Život věčný! Pak důstojný pán řekl, že dostane od Boha věčný život, jestliže bude zachovávat Boží přikázání. Pak se nad ním modlil: Vyjdi z něj, duchu nečistý a ustup Duchu Svatému! Pak mu udělal křížek na čelo i na srdce, buď věrný nebeským příkazům a tak žij, abys mohl být chrámem Božím! Ďáblovi pohrozil: Tento znak svatého kříže, vtisknutý mu na čelo, nikdy se neodvažuj poskvrnit, ty zlořečený ďáble! Pak musel otec za malého Václava složit křestní slib. Důstojný pán vzal do ruky konvičku a křestní vodou, třikrát mu poléval hlavičku se slovy: Václave, já tě křtím ve jménu + Otce, i + Syna i + Ducha Svatého. A tak se stal Václav dítětem Božím, křesťanem. Odznak křesťana mu důstojný pán vtiskl na čelo. Je to kříž. Pak se tatínek musel jít podepsat do křestní matriky. Chtěl jsem vědět, kdy jsem byl já pokřtěný. Důstojný pán mi to našel. Jako kmotr tam byl podepsaný strýček, tatínek malého Václava. Poznámka: Byl jsem pokřtěn dne Křest - znovuzrození v b) Boží život se vlévá do nás Vzpomněl jsem si na to, jak se stal křesťanem svatý Pavel. Vyprávěl nám to před časem Karlův tatínek. Bylo to veliké překvapení a stalo se to roku 34. Šavel byl zuřivým Židem, který nenáviděl přátele Ježíše Krista. Chtěl je vyhubit a vyžádal si od představených v Jeruzalémě dekret, aby je mohl odhalit a zatknout. Odchází za tajnými křesťany do Damašku. Dojel na koni se svými společníky až k tomuto velikému městu v pravé poledne. Najednou je obklopilo žhavé světlo s 7

8 nebe jako blesk. Pavel jako omráčený spadl z koně na zem a uslyšel hlas.: Šavle, proč mne pronásleduješ? Šavel se ptal: Pane, kdo jsi? A uslyšel odpověď, která pak změnila celý jeho život: Já jsem Ježíš, kterého pronásleduješ! Šavel, osvícený Duchem Svatým, pochopil, že nemá křesťany pronásledovat. Ba naopak! Má vstoupit do této velké rodiny, tak sjednocené kolem Ježíše Krista, že s Ním tvoří jeden celek. Zeptal se tedy: Co mám dělat? A hned je rozhodnut k činu. Slyší: Vstaň a jdi do Damašku a tam ti řeknou, co máš dělat! Šavel oslepl bleskem toho velikého světla a tři dny zůstal slepý. Jeho družina ho odvedla do Damašku a rozutekli se. Třetího dne k němu přišel křesťan jménem Ananiáš, a ten ho pokřtil a dal mu nové jméno Pavel. Pro svatého Pavla, který se takto stal křesťanem, nastal nový život. Všechny minulé hříchy se mu odpustily. Stal se apoštolem, bojovníkem Ježíšovým a byl vždy hrdý na to, že si ho Pán Ježíš zvolil k takovému odpovědnému úkolu. C/ Václavův křestní slib Byli jsme se s tatínkem a maminkou podívat na malého Václava. K světu se má, ale moc křičí. Ptal jsem se pak tatínka, jak to, že musel odpovídat za malého Václava? Václav přece ještě neumí mluvit! A Bůh ho chtěl přijmout za svoje dítě. Ale nejdřív chce, aby Václav, že se zřekne zlého ducha a bude věřit Bohu a Církvi. To ale za něj slibuje kmotr. Připomenul jsem si ten slib: Kněz: Václave, odříkáš se ďábla? Kmotr: Ano! Kněz: I všech jeho skutků? Kmotr: Ano! Kněz: I veškeré jeho pýchy? Kmotr: Ano! Pak ho velebný pán pomazal svatým olejem a znovu se ptal: Kněz: Václave, věříš v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země? Kmotr: Věřím! Kněz: Věříš v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, narozeného a umučeného? Kmotr: Věřím! Kněz: Věříš v Ducha Svatého, svatou Církev katolickou, společenství svatých, odpuštění hříchů, těla vzkříšení a život věčný? 8

9 Kmotr: Věřím! Kněz: Chceš se dát pokřtít? Kmotr: Chci! Takto každý slibuje, že se zříká zlého ducha a že věří v Nejsvětější Trojici a učení Církve, vyprávěl dál tatínek. Ovšem malé dítě nemůže mluvit, a tak to za ně slibuje kmotr nebo kmotra. Ti mají pak s rodiči dítěte povinnost starat se o křesťanskou výchovu svého svěřence. To není jen formalita, ale vážný náboženský závazek: společně s rodiči se starat o duši dítěte! Pamatuješ se, jak jsi sám obnovoval svůj křestní slib před prvním svatým přijímáním? Vaše společné první svaté přijímání bylo velikým svátkem pro celou rodinu, pro celou farnost! Tehdy jste před celou farností slibovali, že jste se rozhodli stát odhodlanými bojovníky za věc Kristovu! Kdo nebyl pokřtěn není ještě Božím dítětem. Svatým křtem vstupujeme do Rodiny svého nebeského Otce. Jsme na to hrdí, že se stáváme jeho dětmi. Křest není jen pěkný obřad, ale je začátkem nového života. Křesťan je bojovník za věc Ježíšovu. Křesťan se dává celý Božím věcem a navždy. Obnovení křestních slibů jel prvním krokem v hrdinném životě Kristova bojovníka. Stesky Božského Spasitele Věčný jsem a nehledáte mě Všemohoucí jsem a nebojíte se mě Milosrdný jsem a nedůvěřujete mně Spravedlivý jsem a nectíte mě Cesta jsem a neznáte mě Světlo jsem a nevidíte mě Pravda jsem a nevěříte mně Moudrý jsem a neposloucháte mě Život jsem a netoužíte po mně Učitel jsem a netážete se mě Bohatý jsem a neprosíte mě Krásný jsem a nemilujete mě Štědrý jsem a nesloužíte mně Budete - li zavrženi nestěžujte si na mě 9

10 Není dar jako dar (1 Kor 12,1-30) Všichni rádi přijímáme dary. Narozeniny, jmeniny, Mikuláš, Vánoce odmalička jsme zvyklí na ten pravidelný rytmus, když je nejčastěji dostáváme. Kdo není povrchní, ví, že dar je víc než jen nějaká užitečná nebo pěkná věc, která potěší. Opravdový dar je překvapivý projev lásky, který můžeme očekávat, ale který si nemůžeme nárokovat, a zároveň je výzvou! Současný anglický dramatik Petr Schaffer vytvořil zajímavou divadelní hru Amadeus, která byla i úspěšně zfilmována. Je sice kombinací autorovy fantazie a historických postav, ale mimo jiného v sobě nese hluboké poselství o logice Božích darů. Děj má formu vzpomínek zestárlého skladatele Salieriho, který se zpovídá z největšího hříchu svého života - ze závisti. Antonio Salieri, syn italského drobného kupce, jako mladý slíbí Bohu, že když mu dopřeje stát se slavným skladatelem, zasvětí mu svůj život a bude jeho hlasem. Z počátku to vypadá tak, že Bůh na obchod přistoupil, protože Salieri to dotáhne až na císařský dvůr, ale když do jeho života vstoupí Wolfgang Amadeus Mozart, Salieri si uvědomí svůj sebeklam. Boží hlas zní ve skladbách tohoto zhýralého Amadea. Uražený a závistí hnaný Salieri přísahá pomstu a postupně různými intrikami připraví Mozarta o práci, o kredit a nakonec i o zdraví. Osobní tragedií Salieriho je to, že přitom, jak záviděl hudební talent Mozartovi, přehlédl svůj velký dar, který dostal místo toho skladatelského, a to schopnost ocenit génia. Salieri je ve hře totiž jediným, který Mozartově hudbě opravdu rozumí. Na skutečný dar má patent jenom trojjediný Bůh Jednak proto, že v dějinách světa, ale i v našich osobních dějinách byl Bůh opravdu absolutně první, který nám něco daroval, potom proto, že Bůh je jediný, který nám dává úplně nezištně, a nakonec proto, že nám v Ježíši Kristu daroval sebe samého. Naše hříchem poznamenané srdce často chápe nezištné projevy Boží lásky po svém. Někdy si nárokujeme dar, který vidí u druhých, jindy, zapomínajíc na Dárce, se zase pyšně vychvaluje něčím, co dostalo, jako kdyby to byla jeho zásluha. Ale žádný z darů jsme si nezasloužili vlastními skutky. Dar se nedá zasloužit! Počínaje životem přes různé tělesné, duševní a duchovní talenty je darem všechno to, co bychom si sami nikdy nevyrobili. Ale žádný z těchto darů nám Bůh nebyl povinen dát. Boží dary jsou různé Rozhodně si je však nemůžeme představovat jako nějakou pěkně zabalenou krabičku. Jsou něčím živým a organickým, co roste a rozvíjí se i naším přičiněním (viz. Ježíšovo podobenství o talentech). Podobně jako v člověku (i když je nerozdělitelným celkem) rozlišujeme tělo, duši a ducha, tak rozlišujeme i mezi dary, které od Boha dostáváme. Boží dary jsou tělesné, duchovní a duševní. Zatímco tělesné dary dokážeme určit poměrně snadno, trochu tíž už vidíme rozdíl mezi duševními a duchovními, neboť duše a duch se někdy vnímají jako ta stejná skutečnost. Duševní dary se týkají našich psychických schopností a našeho charakteru (například povahová otevřenost, dobrá paměť, umělecké nadání a podobně). Duchovní dary se vztahují na život s Bohem a jsou především zvláštní vnímavostí 10

11 lidské duše na Boží působení. Dary Ducha Svatého jsou dary pro našeho ducha. V církevní tradici se mluví o sedmi darech Ducha Svatého: moudrost, rozum, rada, síla, umění,zbožnost a bázeň před Bohem. Samozřejmě, že jde o symbolický počet, protože Duch Svatý se neomezuje jen na tento seznam. Svatý Pavel mluví například i o daru jazyků, o daru uzdravování nebo o daru rozlišování duchů. Všechny tyto dary dostává věřící člověk proto, aby ho učinily schopným rozpoznat a lépe poslechnout Boží vnuknutí. Dary Ducha Svatého nedostáváme pro sebe. Svatý Pavel přirovnává společenství věřících k tělu, kde každý úd dostává určité dary a má v něm nezastupitelnou úlohu. Dary Ducha Svatého nejsou pro křesťana soukromým vlastnictvím, ale mají sloužit společenství. Tyto dary se totiž rozvíjejí jen dáváním (podle AHA) Fric vám chce poděkovat! Poprvé ve svém životě jsem ráno v šest hodin vkročil do nemocničního stacionáře. Staniční bratr Hollan stáhl pokrývku z první postele u dveří a řekl: "Můžete začít hned a vykoupat našeho Frice!" To, co jsem spatřil, mě téměř vyhnalo zpátky ze dveří. Úplně idiotský mladý muž kolem 20 let, proleželý uzlíček kostí a kůže, s koleny stále křečovitě vytaženými k podpažním jamkám, které byly vycpány vatou, aby se zabránilo dalšímu bolestivému tření, neschopen slova, který musel být krmen a čištěn od výkalů - takové pacienty vynalezeno. Zkrátka, poprvé ve svém životě jsem viděl tento nulový bod lidské existence. Když mi položili ten hrozný uzlíček do rukou, abych ho vykoupal, skoro bych ho odhodil na zem. Když asi po čtvrthodině ležel ten netvor obvázán a přebalen pod dekou, pomyslil jsem si: Tady nezůstaneš ani den! Pak se ale ten strašný uzlíček pohnul a vystrčil ruku do výše. Polekaně jsem se ohlížel po bratru Hollanovi: Co přijde teď? Bratr Hollan až dosud můj styk s tím nejubožejším z celého stacionáře, možná i z celého Betléma, jen mlčky pozoroval a nic neříkal, protože si myslel, že si musím cestu k nemocnému chlapci najít nejlépe sám. Teď však musel zasáhnout. Ještě dnes slyším v duchu tón jeho hlasu, ve kterém se mísil soucit se mnou a údiv nad takovou trivialitou: "Pane K, nevšiml jste si ještě, že vám chce Fric poděkovat!" A já, já jsem tohoto Frice ani nepokládal za člověka! Friedrich von Bodelschwingh 11

12 MILÁČKU, DOVOLÍŠ, ABYCH ZAVOLALA KNĚZE? Vyzáblý, hubený a žlutý - hotová kostra. Kostra se svítícíma očima, podobnýma pekelným zábleskům z temných důlků. Jeho žena přechází po pokoji, tu a tam urovná léky, pak se dívá na svého manžela, a znovu se pohybuje, aby se zdálo, že něco dělá v prostředí děsné lidské nemohoucnosti před smrtí. A on čeká na to - co musí přijít... Čeká - ne však jako křesťan. Ba ani ne jako pohan. Ani jako divoch, doufající v nekonečné prérie a věčnou honbu. Nečeká ani jako člověk. Čeká jako nevěrec! Přemýšlel, klidně a chladnokrevně, a došel k závěru, že Bůh neexistuje. Za hrobem je prázdnota! Ano - prázdnota, nic! Žena tuší, že nastává kritický okamžik, ve kterém tento lidský cár ještě tuto noc přejde do věčnosti. Říká hlasem, který by obměkčil tygra:»miláčku, dovolíš, abych zavolala kněze?ne!«odpovídají bezkrevné rty.»... abys mi udělal radost.ne. Všechno - jen tohle ne!brzo se objevíš před Bohem!Bůh neexistuje. Ve všem se mohu mýlit, ano. Ale jsem si jist, že Bůh není. Ne! Přece nejsi rozumnější než celé lidstvo?ano - jsem rozumnější než celé lidstvo,«pomalu a pyšně říká lidská troska.»ale... ale kdyby přece jen byl nějaký Bůh?«Zsinalé rty se snaží načrtnout úsměv povýšené ironie:»pak ti to přijdu říci!«ubohá žena se obrací a stírá si slzy. To byla jeho poslední slova. Unavený umírající se zahalil v mlčení a sledoval pozorně strašnou rozkladnou práci, která se v něm děje. V jeho vyzáblém těle se rve život se smrtí. Pot hrůzy brání život a snaží se vypudit vítězící rozklad těla. Smrt se však usazuje v jednotlivých částech, ohlašuje svůj příchod dlouhým chvěním, otřásá tělem jako vítr podzimním listím na konečcích suchých větví. - Kostra všechno pozorně sleduje. Velký běh končí. Poslední stanice se blíží... zbývá jen několik minut, kdy skočí do záhrobního tajemství... Instinktivně, jako dělník, který sbírá po vysilující denní práci večer své nářadí, začíná kostra projíždět dlouhými, kostnatými prsty, křečovitě zkřivenými, po pokrývce. Celou hodinu škrabou její prsty jaksi pravidelně, skoro melodicky, jakoby kostra shromažďovala poslední drobty života. Pak náhle vyrazí ze sebe tři hluboké vzdechy jako ten, kdo něco polyká a polyká to příliš rychle... Je konec. Na věži odbíjejí dvě hodiny v noci... Jeho žena se vrhá na kolena a svou vášnivou modlitbu přerušuje vzlyky. Pak mu zatlačí oči a s pomocí služky oblékne mrtvého - dokud je ještě teplý - do svátečních šatů.»běž nyní spát, Mařenko, zůstanu u něho sama.chcete tu zůstat sama?ano.ale...zavolám tě, bude-li třeba. «Když služebná odejde a paní zůstane sama, skloní se nad manželem a objímá jeho čelo, v němž už vychladnul mozek.»karle!«volá v pokoji plném stínů,»řekl jsi mi, že přijdeš, je-li Bůh! Že mi to řekneš! Karle, teď už to víš! Odpověz mi! Řekni mi to!«úplně ztuhlé tělo na lůžku se nehýbá. 12

13 »Karle! Je Bůh...?«A tu se stalo něco hrozného... Jedno víčko mrtvoly se zvedá... pomalu, jakoby na něm leželo nadlidské břemeno. Zvedá se jedno víčko, pak se zvedá pomalu i druhé... A když se otevřou obě dvě, jakoby na dně těch skelných očí vyrostlo světlo, zvětšovalo se... rudlo... Člověk by řekl - dva pekelné otvory. Trvá to několik vteřin... několik strašných vteřin... a pak vše uhasíná. Druhý den, brzo ráno, vejde služebná do pokoje. Na zemi leží její paní ve mdlobách. Těsně za dveřmi, jakoby prchala před mrtvým na loži. Služebná zavolala sousedku a kněze, který se právě chystal sloužit mši sv. Manželka zemřelého vypravovala knězi to, co viděla. A kněz to vypravuje vám. Povídku napsal známý francouzský spisovatel - kněz Pierre L'Ermite. Napsal řadu povídek a románů, vtipných, živých, nad kterými se čtenář musel zamyslet. Tato povídka je podle skutečné události. Věřící člověk však nepotřebuje tyto důkazy o existenci posmrtného života. Ani důkazy vědy, které se stále víc a víc množí. Jsou tu slova Kristova, slova svatých apoštolů, učení víry. Mladá žena chtěla, aby její muž se smířil s Bohem, aby přijal svátost nemocných, jednu ze sedmi svátosti Církve. Je obvykle spojena se svátosti smíření (sv. zpovědí) a svatým přijímáním - přijetím Těla Kristova. CO JE SVÁTOST NEMOCNÝCH? Svátost nemocných je ona svátost, kterou založil Ježíš Kristus, aby dodala nemocným sílu a odvahu, nést bolesti jejich choroby, aby jim dodala naději na uzdravení a odpustila hříchy. Sv. Marek praví v evangeliu, kap. 6. verš 13.:»Vyháněli (učedníci) mnoho zlých duchů, pomazávali olejem mnoho nemocných a uzdravovali je.«sv. Jakub píše ve svém listě, kap. 5. verš 14-15:»Je někdo z vás nemocen? Ať si zavolá kněze Církve, aby se nad ním modlili a mazali ho olejem ve jménu Páně; modlitba spojená s vírou zachrání nemocného, Pán ho pozdvihne a jestliže se dopustil hříchů, bude mu odpuštěno.«od samého počátku považovala Církev svatá pomazání, čili svátost nemocných za svátost: tak např. papež sv. Innocenc I. ( 41?) nazývá pomazáni svátosti. V dogmatické konstituci o církvi praví Vatikánský sněm:»svátostí pomazání nemocných a modlitbou kněží celá Církev doporučuje nemocné trpícímu a oslavenému Pánu, aby ulehčil jejich utrpení a spasil je. Povzbuzuje též nemocné, aby se svobodně přidružili ke Kristovu utrpení a k jeho smrti, a přispívali tímto způsobem k dobru Božího lidu.«(čl. II.) JAK SE UDĚLUJE SVÁTOST NEMOCNÝCH? Kněz maže nemocného na čele a na rukách olejem a říká:»skrze toto svaté pomazaní ať ti Pán pro své milosrdenství pomůže milostí Ducha svatého; ať tě vysvobodí z hříchů, ať tě zachrání a posilní.«kdo MŮŽE A MÁ PŘIJMOUT SVÁTOST NEMOCNÝCH? Svátost nemocných může a má přijmout každý katolík, který je těžce nemocný. Tedy to nemusí být člověk smrtelně nemocný - jak se lidé mylně domnívají. Je mnoho vážně nemocných, kteří přijali tuto svátost několikrát. Po přijetí svátosti se nemocnému nezřídka uleví. JAK SE MÁ NEMOCNÝ PŘIPRAVIT NA PŘIJETÍ SVÁTOSTI NEMOCNÝCH? Nemocný má před přijetím této svátosti litovat svých hříchů - a je-li možno, také se vyzpovídat a přijmout Tělo Páně, a má se plně odevzdat do vůle Boží. Francouzský lékař Dr. Surbled píše:»už třicet let zjišťuji, že u mých pacientů po přijeti svátosti nemocných se nemoc podstatně zlepší nebo vyléčí a to někdy i v případech, kdy je lékařská věda bezmocná.«připkavujme SE DOBRÝM ŽIVOTEM NA DOBRÝ PŘECHOD Z ČASU DO VĚČNOSTI! 13

14 Poznamenali století Max Planck - vědec, který převrátil fyziku naruby Německý fyzik, hluboce věřící vědec. Je zosobněním pravdy, že věda a náboženství si neodporují. Společně s Einsteinem změní vědu i obraz světa. Objevitel kvantové teorie. Nositel Nobelovy ceny za fyziku. Otec moderní fyziky. Max Karl Ernst Ludwig Planck. Pochází z evangelického prostředí. Je všestranně nadaný. Ovládá hru na několik hudebních nástrojů, skvěle na klavír. Ani jeho skladatelské pokusy nejsou bez úspěchu. Na rozcestí - hudba či věda? - se však rozhodne pro fyziku. Na univerzitě v Mnichově obhájí disertační práci summa cum laude (s vyznamenáním). Stává se soukromým docentem na mnichovské univerzitě, později mimořádným profesorem teoretické fyziky na univerzitě v Kieli a v roce 1892 jejím řádným profesorem na berlínské univerzitě. Tam bude působit až do konce vědecké kariery. Max Planck žije v době, kdy se zdá, že svět fyziky je už dostatečně prozkoumaný. Nové, převratné objevy nikdo neočekává. A přece. Prokleté kvantové skoky Na začátku vědecké dráhy se Planck věnuje termodynamice. Později rozvine teorii v oblasti molekul, atomů a elektronů. Dospěje k ní po důkladném studiu hmoty, tzv. absolutně černého tělesa (objekt pohlcující všechno elektromagnetické záření, které na něj dopadá). Podle jeho teorie hmota vyzařuje energii v určitých množstvích, která nejsou spojena, nejsou jednolitá. Na vysvětlení dobře poslouží příklad s krystalovým cukrem: když ho sypeme ze sáčku, jeho proud sice působí jednolitě, ale skládá se z množství malých, jednotlivých částí - krystalků cukru. Ani energie, kterou hmota vyzařuje, není jednolitá, ale vyzařovaná v určitých množstvích - kvantech. Na určení energie těchto kvant je potřebná konstanta - Planckova konstanta. Planckův výpočet dodnes nese jeho jméno. Planckova teorie je tak revoluční, že její význam současníci nedokáží docenit a prokleté kvantové skoky vytrvale odmítají. Zdvořilé ticho kolem Plancka se stává neudržitelným, až když na základě jeho teorie Albert Einstein objasní fotoelektrický jev. Planck zase jako první pochopí Einsteinovu teorii relativity. Planckův objev se stane základem kvantové fyziky, která obrátí naruby tu klasickou, a Max Planck dostane v roce 1918 Nobelovu cenu. Samotnému Planckovy se však výsledky vlastní práce nelíbí: Po dlouhá léta jsem se opakovaně pokoušel nějak včlenit elementární kvantum do systému klasické fyziky. Nepodařilo se mi to. 14

15 Vědou a vědci odkazuje na Boha V roce 1944 Planck řekne: Pánové! Jako fyzik, tedy jako muž, který celý život zasvětil střízlivé vědě - zkoumání hmoty -, se cítím osvobozen od obvinění, že jsem naivní člověk, a proto na základě svých výsledků na poli zkoumání atomu odvážně vyhlašuji: hmota sama o sobě neexistuje - každá hmota vzniká a existuje působením určité síly, která částečky atomu uvádí do kmitání, a tato síla drží atom pohromadě jako miniaturní sluneční soustavu. Na margo vědy dodává: Nakonec nás přivedla po hranice, kde její činnost končí Marný pokus v Hitlerově stanu Ve složitých časech Planck zastává víceré významné úřady. Mezi fyziky se přesto těší velké autoritě - vyplývá z jeho odbornosti, ale především z jeho morální síly a pevného charakteru. Po nástupu nacismu osobně navštíví Hitlera a pokusí se ho přesvědčit, aby změnil rasové zákony a ušetřil vědce židovského původu. Doufal jsem, že mu objasním, jak velmi poškodí německé univerzity a zvlášť fyzikální výzkum v zemi, když z ní budou vyhnáni židovští kolegové, jak nesmyslné a hluboce nemorální by bylo takové jednání Ale u Hitlera jsem vůbec nenašel pochopení, ba hůř, jednoduše neexistuje řeč, kterou by bylo možné se s tímto člověkem domluvit. Těžké životní rány V soukromém životě stíhá Plancka jedna tragédie za druhou. Umírá mu žena. Bomby mu zničí dům a celá jeho knihovna shoří - pro vědce je to nenahraditelná ztráta. Přijde o všechny čtyři děti z prvního manželství - starší syn padne v první světové válce, obě dcery umírají při porodech, mladší syn se zaplete do neúspěšného atentátu na Hitlera a gestapo ho umučí. V těchto přetěžkých chvílích se Planck opře o Boží slovo - verš z Listu Římanům (8,28) a řekne: Pokud se domníváte, že mám v sobě tolik síly, abych nepodlehl bolesti, čekáte ode mne moc Ale snažím se ji statečně snášet. Zvlášť mi v tom pomáhá jedna věc, kterou pokládám za zvláštní milost z nebe. V mém srdci se totiž již v dětství hluboce zakořenila silná, ničím nepomýlená víra ve všemohoucího a dobrotivého Boha. Přirozeně, jeho cesty nejsou vždy našimi cestami, ale důvěra v něho nám pomáhá přejít i přes nejtěžší překážky. Věda a náboženství ve skutečnosti nevytvářejí nějaké protiklady. Naopak, navzájem se potřebují a u každého seriózně smýšlejícího člověka se navzájem doplňují. Není určitě žádná náhoda, že právě největší myslitelé všech dob byli zároveň hluboce nábožensky založení lidé, i když svůj duchovní poklad neradi vynášeli navenek. Max Planck (Podle KN) Maxe Plancka ateisté považovali za nejtěžšího protivníka v polemice. I když ho mnozí popisují jako vážného až přísného člověka, přisuzuje se mu i vtipný aforismus: Pravda nikdy nezvítězí. Jen její kritici vymřou. 15

16 16

17 17

18 svatý pavel - 4. Pokračuje v našem povídání o sv. Pavlovi, tentokrát podle časopisu pro mladé - AHA!, který vydávají na Slovensku. Odtud i komix uvnitř čísla. Oddělte mi Barnabáše a Pavla (Sk 13,2) Chrám a synagóga Mohlo by se nám zdát, že když se Pavel a Barnabáš vydali na první misijní cestu, vyrazili do úplně neznámého neznáma a do životního rizika, že procházeli úplně cizími zeměmi a nerozuměli skoro nikomu. A že i přesto zažili neskutečný úspěch. Jejich zdar byl jednoznačně Božím dílem, ale musíme poznamenat, že oba byli znalí i tehdejších poměrů a situace a že to uměli i patřičně využít! Minimálně ve dvou případech dokázali správně zužitkovat to, co jim daná doba nabízela: propracovanou logistiku Římské říše a početnost židovské diaspory. Dá se říci, že tehdy nebylo větší významnější město, ve kterém by se nenacházela židovská menšina, která si zachovala svoji národní a náboženskou totožnost. Každý cestující Žid tak byl danou komunitou vždy přijat a pohoštěn. A do takového prostředí přicházejí Pavel s Barnabášem, aby především Židům hlásali evangelium. Víme, že pravověrní Židé v těch dobách vykonávaly své oběti v jediném chrámu v Jeruzalémě. Ten dal postavit král Šalomoun a byl vícekrát zničen nebo přestavěn. Úplně ho zničili Římané při dobytí Jeruzaléma v roce 70 po Kristu. Ale aby se mohli společně modlit i ve svém rodišti, začali si Židé již od roku 250 před Kristem stavět modlitebny - synagógy, ve kterých se společně modlili, četli z Písma a kázali. A o toto se opírali apoštolové při svých prvních misijních cestách. Když přišli do města, našli synagógu a v kázání se snažili oslovit své rodáky. Ne vždy se jim to podařilo, ale můžeme říci, že bez synagógy by šíření křesťanství bylo velmi těžké. I přesto, že první křesťané se chodili pravidelně modlit do synagógy, již od úplného začátku se setkávali i při mši svaté - lámání chleba. Dělali to především první den v týdnu (v neděli) za svítání, a to buď po domech, nebo na odlehlých místech. Četli si ze Starého zákona, ale potom tam přidávali i vzpomínky a listy prvních apoštolů a především modlitbu, při které si připomínali, ale i zpřítomňovali to, co pro nás udělal Ježíš při Poslední večeři a především na Golgotě. Je jasné, že to nebylo úplně tak, jak to děláme dnes my, ale podstatné rozdíly v tom nebyli. Například naše druhá eucharistická modlitba se moc neliší od té, která byla známá již kolem roku 230 po Kristu jako římská liturgie svatého Hypolita. 18

19 Logistika Římské říše Historici někdy ironicky říkají, že Římané toho světu moc nedali a že skoro všechno přebrali od Řeků a jiných národů. Něco však přece jen ano. Bylo to římské právo, vojenská strategie, římské legie a propracovaná organizace státu. Můžeme říci, že na několik staletí jim to na tak velkém území perfektně fungovalo. Rozumné rozdělení na provincie, vybudované cesty, pravidelné plavby lodí, propracovaná pošta (do týdne se zpráva z Říma dostala do všech provincií) a vzájemný obchod byly velkou pomocí i pro putující apoštoly., kteří v průběhu několika let hlásali evangelium po všech koutech rozlehlé Římské říše. Určitě to nebylo tak pohodlné jako dnes, ale byla tam pravidelnost a relativní bezpečnost. Věděli, kdy popluje loď, kde se ubytují a s jakou obchodní karavanou pocestují. A to jim stačilo. Je zde třeba také upozornit, že tak jako třeba na Slovensku je Liptovský, Borský a Plavecký Mikuláš, tak i oni měli Antiochii Syrskou (psali jsme o ní minule) a Antiochii Pisidskou, a že svatý Pavel hlásal evangelium v obou městech (viz. mapa). 19 První Pavlova misijní cesta Poznání Božího slova Dřív, než se svatý Pavel vydal na misijní cesty, mnoho se modlil, připravoval a znovu studoval Starý zákon. Je jasné, že ho dobře znal již předtím, vždyť vyrůstal u nohou Gamalielových a ten byl jeden z nejlepších židovských rabínů. Bylo však třeba, aby ho znovu četl a meditoval ve světle událostí, které se staly s Ježíšem a konec konců s ním samotným. Při rozjímání především nad Proroky, Žalmy a tím, co hlásal, konal a prožil samotný Ježíš Kristus, nově chápal některé statě z Písma a uměl je představit i svým posluchačům. Pro ty bylo totiž velmi důležité, aby nová víra (křesťanství) nebyla v protikladu s Písmem svatým. Svatý Pavel dokázal nejen to, ale uměl přesvědčit i v tom, že naplněním Starého zákona je právě Ježíšův život. A co můj postoj k Písmu svatému? Nechám ho mluvit do mého života každý den nebo je jen ozdobou mé poličky v pokoji? Pokud věřím, že je Božím slovem, měl bych ho častěji brát do svých rukou a meditativně číst. Někdy si stačí přečíst jen čtení z daného dne, chvíli zůstat v tichu a v duchu se ptát: Co mi chceš touto statí, Pane, říct do dnešního dne? Co mám změnit, napravit nebo rozvíjet? Není to až tak těžké a složité, jen si to vyžaduje věrnost a vytrvalost. Ale vyplatí se to!

20 Manželství v záběhu Na stránkách Zrníčka se s P. Simajchlem prokousali dospíváním, zamilovaností a nyní se podíváme na první léta manželství, tak jak o tom píše ve své stejnojmenné knize, jak ji najdete na webových stránkách Fatymu. 3. JE MANŽELSTVÍ HROBEM LÁSKY? Poklad víry a lásky máme v nádobě hliněné. Býváme křehcí. A jaký poklad je dobré manželství! Já se ti odevzdávám a přijímám tě za svou manželku. Slibuji, že ti zachovám lásku a věrnost, že tě nikdy neopustím, že s tebou ponesu dobré i zlé až do smrti. Takhle zní manželská přísaha při svátostném sňatku v kostele. Je to závazek velice náročný. Až příliš náročný vypadá vzhledem k tolika manželstvím, která ztroskotají. Proč tak často ztroskotají? Zjednodušeně by se dalo říci: proto, že ti dva jsou před sňatkem kritičtí příliš málo a po sňatku příliš moc. Proto, že před sňatkem jim nikdo neřekl, že láska je opravdové umění, a to umění že se musí učit, po celý život učit. S prvním krokem lásky - zamilovaností - to jde ještě snadně. To je vzplanutí mohutné, ale slepé jak vylíhlé kotě. Je bezstarostná jako každé mládě, o nic se nestará, na nic se neohlíží, jen si hraje. Jenže mládě je jen kratičké údobí života. Nelze zůstat mládětem po celý život. I zamilovanost musí dospět do dospělé lásky. V první naší úvaze jsme si říkali, že k tomu dozrání má dojít ještě v době známosti. To proto, aby se ti dva mohli rozejít, kdyby se ukázalo, že jeden nebo druhý není schopen hlubšího vztahu. Teprve až slepá koťata prohlédnou: - až začnou na partnerovi vidět i jeho chyby, - až jsou schopni klidně zvážit a vyzkoušet, jestli ty chyby budou po celý život únosné, protože jsou převáženy dobrými vlastnostmi partnera, - až se naučí lásce, která raději dává, než bere, - která umí říkat děkuji, - která umí odpouštět, - která je trpělivá a umí dát druhému čas k takovému dozrání, - teprve pak je na místě stvrdit tento vztah veřejně, uzavřít manželství. Překážkou sňatku není jen duševní choroba nebo zdravotní vada. Překážkou sňatku je i osobní nezralost, nedospělost. Kde to mladí nerespektují a místo aby pořádně zapracovali na své sebevýchově, hrnou se honem do svatby - krutě na to doplatí. 20