kognitivně disonantní občasník, informační destilátor číslo 4 Naši chemici zasáhnou v Sýrii, zmocní-li se tam nějaký magor svinstva

Transkript

1 O tevřený R L ozšalovávací ist kognitivně disonantní občasník, informační destilátor číslo 4 říjen 2012 Naši chemici zasáhnou v Sýrii, zmocní-li se tam nějaký magor svinstva Obsah čísla Táňa Fischerová - O Prezidentství, duchovnosti a životě...2 Můj život skeptika a vědecký důkaz boha - docent Miloslav Král a OSUD LIDSTVA: KONEC SVĚTA, NEBO REVOLUCE VĚDOMÍ?...2 Noví disidenti se musí od nových komunistů ještě učit...11 Jakub Patočka: Konec českého pokusu o konzervativní revoluci...12 Proč je ČR kolonie Křesťanství dnes potřebuje jurodivé, heretiky a protestanty...17 Jak šlape česká veřejnost Jak šlape vládní koalice Tajemství 11. září Rozzuřená doktorka Samková: Nečas a jeho šašci patří na pracák...25 PSÝCHÉ A KOSMOS... 26

2 Táňa Fischerová - O Prezidentství, duchovnosti a životě Můj život skeptika a vědecký důkaz boha - docent Miloslav Král a OSUD LIDSTVA: KONEC SVĚTA, NEBO REVOLUCE VĚDOMÍ? STANISLAV GROF Od vydání knihy Jose Arguellese Mayský Faktor: Cesta za Technologií posvátného (Arguelles 1987) ( se pozvedla pozornost laického publika ke starému proroctví o konci Mayského kalendáře Dlouhého Počtu, který se započal 11. srpna 3114 př.n.l., a skončí dne 21.prosince Na toto datum se zaměřilo mnoho článků, knih, konferencí a filmů s názvem Podobné proroctví o konci velkého cyklu lze nalézt u mnoha dalších kulturních a náboženských skupin, jako jsou Hopiové, Navajové, Cherokeeové, Apači, Iroquoiská konfederace, staří Egypťané, kabalisté, Esseneští, peruánští stařešinové Q'ero, Subsaharský kmen Dogonů či australští domorodci. S několika výjimkami bylo Mayské proroctví o konci kosmického cyklu pátého světa vyloženo jako skutečné fyzické zničení lidstva a hmotného světa, v podobném způsobu výkladu (nebo lépe nesprávného výkladu ) jako "apokalypsa " podle křesťanských fundamentalistů. Miliony amerických křesťanů věří, že v době, kdy dojde k celosvětové destrukci, dosáhnou spasení a sjednocení s Ježíšem. Lidé, kteří problém vidí tímto způsobem, si nejsou vědomi skutečnosti, že původní a doslovný význam pojmu apokalypsa (řecky Ἀποκάλυψις Apokálypsis) není zničení, ale "zvedání závoje" nebo "zjevení, odhalení." Jedná se o zveřejnění některých tajemství dosud skrytých pro většinu lidstva, tajemství, se kterými bylo seznámeno pouze několik málo privilegovaných osob. Zdrojem nesprávného výkladu tohoto slova je pravděpodobně výraz "apokálypsis eschaton ", což doslova znamená" zjevení na konci Aeonu, nebo věku. " Cílem této konference je prozkoumat radikálně jiný, optimističtější výklad mayského proroctví - výklad týkající se konce světa, jak jsme jej dosud znali: světa, kterému dominuje bezuzdné násilí a nenasytná chtivost, egoistická hierarchie hodnot, zkorumpované instituce a korporace, a nesmiřitelné konflikty mezi náboženstvími. Místo předpovědi fyzického zničení hmotného světa, může mayské proroctví odkazovat k smrti a znovuzrození a vnitřní transformaci lidstva. S cílem prozkoumat tuto myšlenku, musíme odpovědět na dvě důležité otázky: první, jak dokázali starověcí Mayové před dvěma tisíci lety předpovědět, jaké situaci lidstvo musí čelit v 21. století? A za druhé, existují- li nějaké náznaky, že moderní společnosti, konkrétně průmyslová civilizace, je v současné době na pokraji velké psychospirituální transformace? V rámci své prezentace se pokusím tyto otázky vyřešit. Mayské proroctví týkající se zimního slunovratu roku 2012 má důležité astronomické rozměry. Před více než 2000 lety Mayové zformulovali důkladnou a propracovanou galaktickou kosmologii. Byli vynikající pozorovatelé oblohy, všimli si, že pozice zimního slunovratu Slunce se pomalu přesouvá směrem k zarovnání s galaktickou osou. Tento pohyb je způsoben tzv. precesí kolísáním rotační osy Země. Mayové došli k závěru, že k velké změně kosmických rozměrů by došlo strana 2

3 v době tohoto příznivého solárně / galaktického zarovnání. Toto je událost, která se stane pouze jednou let, což je potřebná doba, za kterou ekvinoce (bod rovnodennosti?) proběhne všemi dvanácti znameními zvěrokruhu. C. G. Jung použil ve své knize Aion a i v dalších spisech termín "platónský měsíc" pro období, ve kterém bod jarní rovnodennosti projde jedním souhvězdím siderického zodiaku (přibližně 2160 let) a termín "platónský rok" pro dokončení celého zodiakálního cyklu. Východ slunce 21. prosince 2012 by tak představoval nejen návrat světla do světa, jak se to děje každý rok o slunovratu, ale také osvícení v mnohem větším kosmickém měřítku. Zatímco dobu ročního solárního návratu můžeme astronomicky přesně vypočítat, z astrologického hlediska by galaktické zarovnání nemělo být událostí jednoho dne. Precese posouvá postavení rovnodenností a slunovratů o jeden stupeň za 71,5 roků. Protože slunce je půl stupně široké, bude trvat v prosincovému slunovratu 36 roků než překročí přes galaktický rovník. Tranzity také nejsou z hlediska astrologie momentální události, probíhají v křivkách (tvaru zvonu -- parabolách?), a jejich vliv se postupně zvyšuje a dosahuje maxima v době, kdy úhlový vztah je přesný, a po dosažení vrcholu se zase postupně snižuje. Vliv galaktického zarovnání by se tak měl prodloužit na dobu několika desetiletí, a s ním spojené proměny světa by měly být již v plném proudu. K tomuto galaktickému zarovnání dochází pouze jednou za let. Astronomové z pre-klasické mayské kultury (tzv. Izapská kultura) vymysleli kalendář dlouhého počtu, skládajícího se ze ze třinácti baktunů, se zaměřením na dobu, kdy by kosmické vyrovnání mělo maximalizoval tedy prosinec Kulturní dědictví starých Mayů zahrnuje kamenné monumenty a vyřezávané glyfy zobrazující proroctví týkající se tohoto slibného uspořádání. Výše uvedené skutečnosti objasňují, proč seznam přednášejících na této konferenci by měl zahrnovat osobnosti, jako John Major Jenkins, který strávil dvě desetiletí studiem mayských archeologických záznamů, a snažil se pochopit jejich původní význam, (Jenkins 1998, 2002) cisloclanku= , nebo pan Robert Sitler, který strávil dlouhý čas se současnými Mayi a může nabídnout hluboký vhled do jejich kultury (2006). Je také zřejmé, že dokonalý astrolog a historik, jako je Richard Tarnas, bude schopen přednést zásadní příspěvek k hlavnímu tématu této konference (Tarnas 2006). Moje vlastní oblast zájmu se v posledních padesáti letech výzkumu zaměřovala na mimořádné stavy vědomí nebo, více specificky, důležitou podkategorií těchto stavů, pro kterou jsem razil termín holotropní. Toto složené slovo znamená doslova "orientované na celistvost " nebo "pohybující se ve směru celistvosti " (z řeckého holos = celek a trepein = pohyb směrem, nebo ve směru něčeho). Toto jsou stavy, které budoucí šamani prožívají během jejich iniciační krize a které později vyvolávají i u svých klientů. Starověké a domorodých kultury využívají tyto stavy při rituálech a léčení. Byly popsány mystiky všech věků a ve starověkých mystériích iniciují smrt a znovuzrození. Postupy vyvolávající tyto stavy byly vyvíjeny i u všech velkých náboženství světa - hinduismu, buddhismu, taoismu, islámu, judaismu a křesťanství (Grof 2000, 2006). Toto vyžaduje určité vysvětlení proč a jak zkušenosti a postřehy ze studia holotropních stavů vědomí mohou vrhnout nové světlo na problém Mayského proroctví. Rozhodujícím faktorem v tomto ohledu je, že výkonný vědomí-rozšiřující postup ("technologie posvátného ") hrál v mayské kultuře nedílnou a podstatnou roli. Máme dostatek obrazových důkazů z mayských kamenných stél, pomníků, soch a keramiky, že k tomuto účelu se používal mexický kaktus peyotl (Lophophora williamsii), lysohlávky (Psilocybe mexicana nebo coerulescens známý jako Indy okox Xibalba nebo teonanácatl), a kožní sekret z ropuchy Bufo marinus. Další rostlinné materiály používané v pre-hispánské Střední Americe byla semena svlačce (Ipomoea violacea), nazývaná domorodci ololiuqui, šalvěj divotvorná (Salvia divinatorum), také známá jako věštecká šalvěj, divoký tabák (Nicotiana rustica), a balche (fermentovaný nápoj vyrobený ze stromu longistylus Lonchocarpus a medu). Výkonná a specificky mayská mysl-měnící technika bylo masivní pouštění žilou (krvácení) vyvolané použitím lancety vyrobené z trnů rejnoka, pazourku či obsidianu, při propíchnutím jazyka, ušních lalůčků a genitálií (Schele a Miller 1986, Grof 1994). Rituální pouštění žilou otevřelo zkušenostní oblast, která by nebyla běžně přístupná před okamžikem biologické smrti. Pro zážitky vyvolané ztrátou krve a šokem, Mayové používali symbol hada vidění, zření..??? Tento symbol reprezentuje kontakt mezi každodenním světem lidských bytostí a světem bohů a posvátných předků, čekajících v jejich nadpřirozené říši. Lanceta byla vnímána jako posvátný předmět s enormní silou, personifikována ve formě Boha Perforátora (prorážeče). Vzhledem k mimořádné důležitosti, jakou strana 3

4 měly tyto "posvátné technologie" v mayské kultuře, je rozumné předpokládat, že jimi vyvolané vizionářské prožitky mohou poskytoval inspiraci pro proroctví týkající se roku 2012, a hrály hlavní roli v jeho vyslovení. Je tedy zcela oprávněné se podívat na toto proroctví skrze spektrum objevů moderního výzkumu vědomí, zahrnující psychedelické látky a ostatní vědomírozšiřující procedury. V holotropním stavu vědomí je možné získat hluboký vhled, týkající se hlavního plánu vesmíru, navržený kosmické inteligencí, tak udivujících rozměrů, že je to daleko za hranicemi naší každodenní představivosti. Jednotlivci, kteří zažili psychedelické stavy, včetně mě, občas hlásili, že měli osvětlující vhled do tvůrčí dynamiky Kosmu. Přesněji řečeno, psychedelický průkopník Terrence McKenna popsal ve své předmluvě ke knize Johna Majora Jenkinse "Mayská kosmogeneze 2012", že vhledy týkající se roku 2012 nabyl při houbičkovém rituálu.. Jednotlivci, kteří měli takové osvětlující kosmické vize, náhle porozuměli, že to, co se děje v materiálním světě, je tvořeno archetypálními principy, bytostmi a událostmi, které existují v dimenzích reality nepřístupných našemu každodennímu vědomí. Také viděli, že dynamika archetypálního světa systematicky koreluje s pohyby planet, jejich úhlovými vztahy, a jejich relativní pozicí ke stálicím. To vedlo k zcela novému chápání astrologie, jejího původu, a prvotního významu. Pochopili, že zdrojem astrologie byly vize fungování kosmu ve velkém měřítku a ne zdlouhavé hromadění a kupení jednotlivých pozorování korelací mezi událostmi ve světě a nebeskými tělesy. Richard Tarnas nashromáždil za dobu delší než třicet let působivé a přesvědčivé důkazy systematické korelace existující mezi archetypálním světem, nebeskou dynamikou a psychologickými a historickými procesy a představil vše ve své knize Cosmos a Psyché (Tarnas 2006). Tarnasův astrologický výzkum se zaměřil především na korelace s pohyby planet, ale existují astrologické systémy, které věnují velkou pozornost stálicím; zkušenosti v holotropních stavech mohou v této záležitosti poskytnout stejně odhalující vhled. Důležitým aspektem zkušeností v holotropních stavech je to, že překračují úzký lineární čas a umožňují vidět události ve vesmíru v kosmickém astronomickém měřítku. Ve vší vznešenosti, časová stupnice jako mayský kalendář dlouhého počtu, nebo velký či Platónský Rok jsou velmi skromné v porovnání s ostatními vizionářskými zkušenostmi, které nalézáme v tantrické vědě, kde věk vesmíru činí miliardy let (číslo podobné úsudku moderní kosmologie), nebo které jsou popsány v hindské mytologii jako kalpas nebo Den Brahmana, který také dosahuje miliard let. Vidění starověkých mayských pozorovatelů tak mohla za pomoci "technologií posvátného" snadno dosáhnout mnoho staletí do budoucnosti. Mayské proroctví o galaktickém vyrovnání není omezeno na astronomická pozorování a astrologické předpovědi, je úzce propojeno s mytologií, s tím, co CG Jung nazývá archetypální oblastí kolektivního nevědomí. Například mayští věštci označovali prosincový slunovrat jako "kosmického otce" a Mléčnou dráhu jako "kosmickou matku". Její centrum, kam moderní astronomie umisťuje obří černou díru, Mayové zřeli jako kreativní a destruktivní dělohu. Doba galaktického zarovnání je tedy dobou kosmického "hieros gamos", posvátného sňatku mezi kosmickou Ženou a Mužem V roce 2012, slunce docestuje na okraj mračna kosmického prachu známého jako Velká temná trhlina, která leží podél Mléčné dráhy a zdá se, že rozděluje světlo do dvou cest. Mayové nazvali tuto trhlinu Xibalba Be {Cesta do podsvětí) a pohlíželi na ni jako na místo narození a smrti a smrti a znovuzrození. Bylo to pro ně kanálem narození kosmické matky Creatrix, kde bude slunce o prosincovém slunovratu 2012 znovuzrozeno. Bylo také místem smrti, protože je branou do podsvětí, země mrtvých a nenarozených. Tyto asociace určitě nebyly produktem každodenních fantazií a představ projektovaných na noční oblohu, ale výsledkem konkrétní představy přímého propojení archetypálního světa a světa nebeských těles a procesů. Mayské proroctví má také důležité mytologické propojené s příběhem o hrdinských dvojčatech Hunahpu a Xbalanque, kterí byli pozváni mrtvými bohy, aby navštívili podsvětí a hráli tam s nimi míčové hry. Lord Xilbaba na ně naložil mnoho úkolů a zkoušek a bratři jimi prošli, nakonec zemřeli abyli znovuzrozeni jako Slunce a Měsíc (podle jiných interpretací jako Slunce a Venuše. část příběhu, který se zdá v tomto ohledu zvláště důležitá, je bitva dvojčat s ptačím démonem Vucub-Caquix ("sedm-ara"), marnivým, sobeckým a impulzivním vládcem, který předstírá, že je Slunce a Měsíc soumraku světa - v přechodu mezi bývalým a současným stvořením světa. Zdá se, že reprezentuje archetyp ega, který je na konci c\klu dominantní. Sedm Macaw má, zdá se, archetypální strana 4

5 paralelu v Novém zákonu, jako "Bestie", vládce konce času, také známá jako Antikrist.. konsensuálně ověřená jinými lidmi, tak, jako je materiální svět vnímán našimi smyslovými orgány. Hunahpu a Xbalanque Sedm Ara porazí a zbaví ho zubů (jeho nástroje násilí), bohatství a moci. Zároveň se jim podaří vzkřísit jejich otce Hun hunapu, vládce, který představuje komplexní nesobecké božské vědomí. Stará se o všechny bytosti, dělá politická rozhodnutí s ohledem na budoucí generace, neboli - jak říkají nativní Američané - s ohledem na to, jak po cestě ovlivní 7 generací. Archetypy jsou bezčasé esence, kosmické řídící principy, které též mohou bát manifestovány v mystických personifikacích nebo specifických božstvech v různých kulturách. Postavy Mayské mythologie Hunaphu, Xbalque, jejich otec Hun Hunaphu, Sedm Mackaw, Quetzacoatl (Kukulcan) a ostatní, jsou jako v jiných kulturách ontologicky skuteční a mohou být přímo vnímáni jednotlivci, kteří zakoušejí holotropní stavy. Jak John Major Jenkins naznačil, Giorgio de Santillana a Hertha von Dechend přispěli k porozumění archetypů jiné důležité dimenze, která je relevantní pro mayské proroctví. Ve své knize Hamletův Mlýn popsali hluboké vazby existující mezi světem mýtů a astrologickými procesy (de Santillana and Dechend 1969). Výzkum holotropních stavů - psychedelické terapie, holotropního dýchání, a práce s jednotlivci v "psychospirituální krizi" - přispěl zásadně k chápání mytologie. Mýty jsou běžně považovány za produkty lidské fantazie a představivosti, na rozdíl od příběhů moderní fikce spisovatelů a dramatiků. Nicméně, práce CG Junga a Josepha Campbella přinesla radikálně nové chápání mytologie. Podle těchto dvou klíčových myslitelů mýty nejsou smyšlené příběhy o dobrodružství imaginárních postav v neexistujících zemích - tudíž produkty lidské fantazie jednotlivců. Mýty nejspíše pocházejí z kolektivního nevědomí lidstva a jsou projevy prvotní organizovanosti principu psychiky a vesmíru, které Jung nazývá archetypy (Jung 1976) Archetypy sami sebe vyjadřují prostřednictvím individuální psychiky a jejích hlubších procesů, ale nepocházejí z lidského mozku a nejsou jeho produkty. Jsou nadřazené individuální psychice a fungují jako její řídící principy. V holotropních stavech je možno zakusit archetypální svět přímo, stejně přesvědčivě a autenticky, jako materiální svět, nebo dokonce více. Aby Jungiáni rozlišili transpersonální zkušenosti zahrnující archetypální postavy a domény od produktů představivosti a fantazie jednotlivců, nazvali tuto doménu IMAGINAL. Francouzský učenec, filozof a mystik Henri Corbin, který nejprve používal termín mundus imaginalis, byl inspirován studiem islámské mystické literatury (Corbin 2000). Islámští teologové nazývají tento imaginární svět, kde vše existující ve smyslovém světě má svou obdobu, 'Alam mithal,' neboli "osmé podnebí, " lišící se od " sedmi podnebí" v regionech tradiční islámské geografie. Imaginární svět má rozměry, rozsah, tvary a barvy, ale tyto nejsou vnímatelné pro naše smysly tak, jako kdyby byli vlastnostmi fyzických objektů. Každopádně tato sféra je v každém ohledu plně ontologicky skutečná a V roce 1947, po mnoha letech systematického studia mytologií rozličných kultur, Joseph Campbell publikoval svou zásadní knihu Hrdina tisíce tváří, která v následujících dekádách význačně ovlivnila výzkum a vnímání látky v této výzkumné oblasti (Campbell 1968). Rozborem širokého spektra mýtů z různých konců světa, Campbell zjistil, že všechny obsahují variace jediné univerzální archetypální formule, kterou nazval monomýtus. je to příběh hrdiny - a't už ženy či muže, který opouští domov, nebo je vlivem vnějších okolností silou separován. Zažívá fantastická dobrodružství, plní úkoly, a to vše vyvrcholí psychospirituální smrtí a znovuzrozením, kdy se vrací do své původní společnosti radikálně transformován - jako osvícená či zbožštělá bytost, léčitel, vizionář, velký duchovní učitel.. Základní motiv této hrdinské cesty mlůže být podle Campbellovýh slov shrnut následovně: Hrdina podstupuje cestu z běžného světa do oblasti nadpřirozených divů ; setkává se s neobyčejnými silami a dosáhne rozhodujícího vítězství; hrdina se vrací z tohoto záhadného dobrodružství s mocí poskytnout spásu svým druhům. Campbellův bystrý intelekt přesáhl prosté rozpoznání univerzálnosti tohoto mýtu za čas a prostor. Jeho zvídavost ho dovedla k otázce CO dělá tento mýtus univerzálním. Proč se téma hrdinské cesty objevuje v mýtech všech věků a zemí, ikdyž se liší v každém jiném strana 5

6 ohledu liší? Campbelova odpověď je jednoduchá a neúprosně logická jako všechny brilantní vhledy: monomýtus hrdinské cesty je projekcí transformativní krize, kterou mohou zakusit všichni jedinci, když se hluboký obsah nevědomé psýché vynoří do oblasti vědomí. hrdinská cesta nepopisuje nic jiného, než oblast zkušenosti, kterou jednotlivec musí procházet během hluboké transformace. Příběh mayských hrdinných dvojčat je klasickým příkladem Campbellovy Cesty Hrdiny. Náleží k ohromné řadě archetypálních motivů, které můžeme zakusit v holotropních stavech. proudící energie uvrhla do opojného vířivého šílenství kosmického víru tvoření a destrukce. Ve středu tohoto monstrózního hurikánu prvotních sil byly čtyři obří herkulovské postavy provádějící cosi, co vypadalo jako elementární kosmický šavlový tanec. Měli silně Mongolské rysy s vyčnívajícími lícními kostmi, šikmé oči, a hladce oholené hlavy zdobené velkými pletenými copy. Zběsile vířili v tanečním šílenství a kývali velikými zbraněmi, které vypadaly jako obří kosy nebo meče ve tvaru L. Všechny čtyři dohromady takto tvořily rychle rotující svastiku. Doufám, že předchozí diskuse adekvátně objasnila první otázku, kterou jsem položil v úvodu své prezentace: "Jak dokázali staří Mayové před dvěma tisíci lety objevit cokoliv relevantního pro lidské pokolení 21. století?" Téma Campbellovy Cesty Hrdiny nám přineslo otázku druhou: Pokud mayské proroctví nereferuje o konci světa a fyzické destrukce lidstva, ale o hluboké kolektivní psychospirituální smrti a znovuzrození srovnatelné s tím, co Campbell popsal v individuálním měřítku, jsou zde určité náznaky, že taková vnitřní transformace je možná, nebo dokonce už v procesu. Můj přístup k této otázce nemá základy pouze v pozorování zkušeností tisíců jedinců v holotropických stavech vědomí - psychedelické terapie, holotropního dýchání a spontánní psychospirituální krize ("spirituální pohotovost"), ale také na extenzivní osobní zkušenosti s těmito stav. Rád bych zahájil tuto diskuzi popisem zkušenostních úryvků z jednoho mého osobního psychedelického sezení. Poskytlo mi hluboký vhled do archetypu Apokalypsy, motivů, které se objevují relativně zřídka při holotropních stavech, ale jsou specificky související s tématem naší konference. Asi v padesáté minutě sezení jsem začal cítit silnou aktivaci dolních partií těla. Pánev mi vibrovala enormním množstvím energie, která se uvolňovala v extatických návalech. V jeden okamžik mne tato Intuitivně jsem pochopil, že tato monumentální archetypální scéna měla souvislost s počátkem procesu tvorby a současně s konečnou fází duchovní cesty. V kosmogenetickém procesu (v hnutí od prvotní jednoty do světa plurality) ostří meče reprezentuje sílu, která dělí a tříští jednotnou oblast kosmického vědomí a tvůrčí energie do bezpočtu jednotlivých dílů. V souvislosti se spirituální cestou reprezentují stav, kdy hledačovo vědomí překračuje oddělenost a polaritu a dosahuje stavu původní nerozlišitelné jednoty. Zdálo se, že směr tohoto procesu souvisí s rotací ostří ve směru a proti směru hodinových ručiček. Tento archetypální motiv (projektován do hmotného světa), zdá se, souvisí s růstem a vývojem (oplodněné vajíčko, nebo semínko stávající se organismem) nebo destrukcí forem (války, katastrofy, rozklad) Pak se v mém prožitku otevřelo nepředstavitelné panorama destruktivních scén. V těchto vizích se objevovaly katastrofy jako vulkanické erupce, zemětřesení, ničící meteority, lesní požáry, přílivové vlny.. které se mísily s obrazy hořících měst, celých bloků kolabujících výškových budov, masového umírání a válečných hororů. V čele této vlny naprosté zkázy stály čtyři archetypální podoby hrůzných jezdců, které symbolizují konec světa. Pochopil jsem, že to byli 4 jezdci Apokalypsy (morová nákaza, válka, hladomor a smrt). Pokračující vibrace a nárazy mé pánve se nyní synchronizovaly s pohyby těchto ohromných jezdců na koňském hřbetu a já se stal součástí tance, stal jsem s e jedním z nich a možná všemi čtyřmi najednou, opouštěje svou vlastní identitu. strana 6

7 Najednou došlo k rapidní změně scenérie a já měl vizi jeskyně z Platónovy Republiky. V tomto díle Platón popisuje skupinu lidí, kteří žili po celý svůj život přikováni čelem k prázdné stěně. Sledovali stíny těch, kteří procházeli u vchodu do jeskyně, v domnění, že vidí realitu. Podle Platóna byly stíny tak kompaktní, nakolik byli vězni schopni vnímat realitu. Osvícený filosof je jako vězeň, který je osvobozen z tohoto klamu a pochopí, že stíny na stěně jsou jen iluze, protože může vnímat skutečnou formu reality, na rozdíl od vězňů pozorujících pouhé stíny. Pak následovalo zásadní a přesvědčivé pochopení, že hmotný svět každodenního života se neskládá jen z "materiální výplně", ale je tvořen kosmickým vědomím - nekonečně spletitým a sofistikovaným uspořádáním zkušeností. Je to božská hra, kterou Hindové nazývají Lila, vytvořena kosmickou iluzí - májou. Závěrečným a podstatným výjevem tohoto sezení byla velkolepá divadelní scéna s přehlídkou zosobněných univerzálních principů, archetypů. Kosmičtí herci v komplexní souhře vytvořili iluzi fenomenálního světa. Pozoroval jsem proměňující se postavy s mnoha tvářemi, úrovněmi, rozměry, které průběžně měnily své formy v extrémně složitém holografickém prolínání. Zdálo se, že každá z nich představovala současně podstatu své funkce a všechny konkrétní projevy tohoto elementu v hmotném světě. Byla tam Mája, tajemný éterický princip symbolizující svět iluzí, Anima, ztělesňující věčnou Ženu, Mars, jako ztělesnění války a agrese, Milenci, zastupující všechna sexuální dramata a romance po celé věky, královská postava Panovníka; odtažitý Poustevník, úskočný Šibal a mnoho dalších. Jak přecházeli jevištěm, ukláněli se mým směrem, jako kdyby očekávali uznání za hvězdný výkon v božské hře vesmíru. Tato zkušenost mne dovedla k hlubokému porozumění významu archetypálních motivů Apokalypsy. Najednou jsem to bviděl jako naprosto špatné dívat se na pouze ve spojení s fyzickou destrukcí světa. Je zajisté možné, že Apokalypsa bude v budoucnu manifestována na planetární úrovni jako historická událost, potenciální pro všechny archetypy. Je zde mnoho příkladů situací, ve kterých archetypální motivy a energie prolomily hranice, které obyčejně oddělují archetypální sféry od materiálního světa a utváří historii. Obrovský asteroid, který před 65mil lety zahubil dinosaury, války všech dob, ukřižování Ježíše, středověké čarodějnické sabaty a tance smrti, nacistické koncentrační tábory a Hirošima -- to je jen pár tichých příkladů. Ale prvotní důležitost archetypu apokalypsy je její funkce důležitého orientačního bodu na spirituální cestě. Vstupuje do vědomí hledače ve chvíli, kdy pozná iluzorní povahu materiálního světa. Tak, jak Vesmír odhaluje svou pravdivou podstatu jako virtuální realitu, jako vesmírnou hru vědomí, tak hmotný svět je ničen v duši jednotlivce. To může také znamenat "konec světa" uváděný v Mayském proroctví. Poznatky moderního výzkumu vědomí, které jsou nejvíce relevantní pro správný výklad Mayského proroctví, se vztahují k fenoménu mnohem běžnějšímu v holotropních stavech, než prožitek Apokalypsy - je to prožitek spirituální smrti a znovuzrození. Tato zkušenost hrála klíčovou roli v rituálech a spirituální historii lidstva - v šamanismu, rituálech přechodu, starověkých mystériích smrti/znovuzrození a u velikých světových náboženství (všimněte si křesťanského konceptu "znovuzrození" a hindského "dvija" = podruhé narozený člověk). Proces smrti a znovuzrození je mnohoznačný archetyp, zjevný v mnoha vrstvách a v různých oblastech, různými způsoby a cestami, ale v sebezpytu a při terapiích se úzce vztahuje ke znovu-žití a vědomému sjednocení se s pamětí biologické smrti. Psychospirituální smrt a znovuzrození je jedním z nejvýznamnějších témat terapeutické práce v holotropních stavech. Když se časová regrese v procesu hlubokého empirického sebepoznávání přenese za úroveň vzpomínek z raného dětství a dosáhne úrovně nevědomí, které obsahuje vzpomínky na porod, setkáváme se s emocemi a fyzickými pocity mimořádné intenzity, často překonávající cokoliv jsme předtím považovali za lidsky možné. V tuto chvíli se v prožitky stávají podivnou směsicí témat narození a smrti. Zahrnují pocit zlého, život ohrožujícího, omezujícího, zoufalého a rozhodujícího boje o osvobození sebe sama a přežití. Protože mezi sférou nevědomí a biologickou smrtí je těsná spojitost, rozhodl jsem se pojmenovat tento stav perinatální. Je to řecko latinská složenina, kde předložka peri znamená "blízko" nebo "okolo" a kořen natalis znamená "náležící k porodu". Toto slovo je běžně užíváno v medicíně a popisuje různé biologické procesy, které se vyskytují těsně před, během a bezprostředně po porodu. Porodníci mluví například o perinatálním krvácení, infekci nebo poškození mozku. Každopádně tak, jak tradiční medicína popírá, že dítě může vědomě prožívat porod a tvrdí, že tato událost se nemůže zaznamenat do paměti, nikdo neslyšel o perinatální zkušenosti. Použití výrazu perinatál v souvislosti s vědomými reflexy vyjadřuje mé vlastní poznatky a je zcela nové (Grof 1975, 2000) Perinatální nevědomá oblast obsahuje vzpomínky, které plod získal v sousledných stavech procesu porodu, a obsahují všechny emoce a fyzické pocity, které všechny tato stadia provázely. Tyto emoce formují čtyři odlišná zkušenostní seskupení, z nichž každé se váže k jednomu ze stádií porodního procesu. Vytvořil jsem pro ně název Základní (Basic) Perinatální Matrice (BPM I-IV). BPM I obsahuje vzpomínky pokročilého prenatálního stadia těsně před počátkem porodu. BPM-II se vztahuje k nástupu porodu, kdy se děloha stahuje, ale děložní hrdlo ještě není otevřeno. BPM-III reflektuje bitvu o narození, kdy se děložní hrdlo strana 7

8 rozšiřuje. A konečně BPM-IV obsahuje vzpomínky vynoření se na svět, samotného narození. Obsah těchto matric není omezen vzpomínkami plodu. každá z nich také zajišťuje otevření ohromného pole do nevědomé psychiky, které nyní nazveme transpersonální. Toto zahrnuje zkušenostní obeznámení se s ostatními lidmi, s ostatními životními formami, rodové, rasové, kolektivní, fylogenické a karmické vzpomínky, tělesné formy historického a archetypálního a kolektivního nevědomí, které obsahuje motivy podobných zkušenostních kvalit. Vynoření těchto materiálů do vědomí utváří proces psychospirituální smrti a má za následek hlubokou vnitřní transformaci. Některé z těchto vhledů, které zažili lidé v holotropních stavech vědomí jsou přímo provázané se současnou globální krizí a jejího vztahu k evoluci vědomí. Ukazují, že v moderním světě jsme ztělesnili mnoho esenciálních témat procesu smrti a znovuzrození, kterým člověk zapojený do hluboké osobní transformace musí čelit, a se kterými se musí vnitřně vyrovnat. Stejné elementy, na které narážíme v procesu psychologické smrti a znovuzrození v našich vizionářských zkušenostech vytváří dnes naše "večerní zprávy". To platí zejména s ohledem na jevy, které charakterizují to, o čem jsem se zmínil v souvislosti se třetím BPM (BPM-III) (Grof 2000) Jak jsem již uvedl výše, tato matrice je spojená s tím stadiem porodu, kdy děložní hrdlo je otevřeno a plod zažívá obtížný průchod porodním kanálem. Toto stádium je spojeno s vynořením temné strany lidské osobnosti - vražedné násilí, enormní až deviantní sexuální energie, fekální prvky a dokonce satanské fantazie. Je jednoduché vidět projevy těchto aspektů procesu smrti a znovuzrození v dnešním neklidném světě. Každopádně pozorujeme enormní impulzy agresivity v mnoha válkách a revolucích rozpoutávajících se po celém světě, rostoucí kriminalitu, terorismus a rasové nepokoje. Stejně dramatické a do očí bijící je nadlehčování sexuálních represí a osvobozování sexuálního instinktu (zdravého i problematického). Sexuální zkušenosti a chování nabírají bezprecedentní formy (pozitivní i problematickou), manifestují se ve zjevně sexuálních knihách, hrách, filmech, zrovnoprávnění homosexuálů, v sexuální svobodě a zkušenostech adolescentů, předmanželském sexu, všeobecné promiskuitě, otevřených manželstvích, ve vysoké míře rozvodovosti, v sadomasochistických klubech a salónech a v mnoho dalším.. Projevy démonického elementu v moderním světě rostou též. Renesance satanistického kultu a čarodějnictví, popularita knih a hororových filmů s okultní tématikou a zločiny se satanistickými motivy potvrzují tento fakt. Terorismus fundamentalistických fanatiků i skupin též nabírá satanistické rysy. A rozměr fekální (týkající se vylučování stolice) je evidentní v progresivním průmyslovém znečištění, hromadění odpadu v globálním měřítku a rapidně se zhoršujících hygienických podmínkách ve velkých městech. Abstraktnější formou tohoto trendu je eskalující korupce a degradace politických, vojenských, ekonomických a náboženských institucí, nevyjímaje americký prezidentský úřad. Staří Mayové dokazovali hluboký zájem o smrt a proces psychospirituální smrti a znovuzrození. Pozorovali tuto skutečnost v astronomickém měřítku každý den, pozorujíce západ a východ Slunce a každý rok během prosincového slunovratu, když se Slunce znovu narodilo a jeho světlo se navracelo do tohoto světa. Nejvyšší oktávou tohoto solárního návratu bylo zarovnání prosincového slunovratu s galaktickým centrem, což viděli Mayové jako hieros gamos - Posvátný Sňatek mezi Kosmickou Matkou a Kosmickým Otcem. Tato fenomenální událost nastává pouze jednou za let a ohlašuje nejvýznamnější znovuzrození kosmických rozměrů, počínající nový světový cyklus (Jenkins 1989) Většina Mayských rituálů a umění byla věnována procesu smrti, od vstupu duše do podsvětí (řečeného Xilalba) až k závěrečnému znovuzrození a zbožštění. Mayská mytologie a pohřební techniky popisovaly smrt jako cestu, jejíž úkol byl známý a její důležitá stadia byla zobrazena na rakvích, stěnách, keramice, drahokamech a ostatních objektech které doprovázely zesnulého během jeho velké přeměny. Mayské pohřební nádoby z Klasického období byly zdobeny obrazy znázorňujícími znovuzrození mladých bohů z rozbitých lebek nebo želvích krunýřů a mnoho sošek zobrazuje podobné figury v procesu znovuzrození z květů leknínů. Bohužel, z mayského klasického období se nedochovaly žádné specifické eschatologické texty, srovnatelné s Egyptskou či Tibetskou knihou mrtvých, strana 8

9 jelikož většina literárního dědictví byla pro budoucí pokolení ztracena. Horkému a vlhkému klimatu centrální Ameriky a pustošení španělských uchvatitelů uniklo jen pár kodexů a papírových a kůrových skládaček s bohatými a barevnými ilustracemi. Nicméně v roce 1970 mayologové Lin Crocker a Michael Coe byli schopni rozluštit skupinu pohřebních nádob pomalovaných pravděpodobně stejným autorem ve stylu Mayského kodexu. Kardiochirurg a archeolog Francis Robicsek byl schopen shromáždit podstatné důkazy pro svou teorii, že některé scény na nádobách "keramického kodexu", umístěné ve správném pořadí, vlastně reprezentují "Mayskou knihu mrtvých" (Robicsek 1981). Obrazy na nádobách, které Robicsek studoval, zobrazují dobrodružství hrdinských dvojčat Hunaphu a Ixbalanque a příběh jejich zkoušek v podsvětí a jejich následnou smrt a znovuzrození. Reliéfy na stélách v Izapě, které mají vztah k proroctví týkajícího se konce světa, spojují galaktické zarovnání 21.prosince 2012 s hrdinskou cestou dvojčat a zabití Sedm Macaw. Také ukazují božskou podstatu Slunce v Mléčné dráze a jeho znovuzrození na konci Věku. To naznačuje, že mayské proroctví mělo znamenat psychospirituální smrt a znovuzrození, spíše než materiální destrukci světa. Poznatky z výzkumu o holotropních stavech vědomí vrhly nové světlo na lidské sklony k nespoutanému násilí a nenasytné chtivosti - což jsou dvě síly, které pohání lidskou historii od pradávna a v současné době ohrožují zachování života na této planetě. Výzkum odhalil, že tyto dva "jedy" - jak jsou nazvány v tibetské Vadžrajáně - mají mnohem hlubší kořeny, než současné biologické a psychologické teorie předpokládají. Biologie se svými koncepty jako "nahá opice" a "trojjediný mozek" a "sobecký gen" (Morris 1967, McLean 1973, Dawkins 1967) a psychoanalýza a příbuzné školy se svým důrazem na základní instinkty jako řídícími instinkty duše. Hluboká motivace síly podtrhující tyto nebezpečné znaky lidské podstaty mají původ v perinatálních a transpersonálních stupních duše, v oblasti, kterou mainstreamová psychologie ještě nezkoumala (Grof 2000). Zjištění, že kořeny lidského násilí a nenasytné chtivosti sahají mnohem hlouběji, než mainstreamová akademická věda vůbec kdy předpokládala, a že jejich ložiska v duši jsou opravdu enormní, by bylo samo o sobě velice pesimistické. Nicméně je to vybalancováno vzrušujícím objevem nového terapeutického mechanismu a transformačním potenciálem, který je dostupný v holotropních stavech na perinatální a transpersonální úrovni duše. Během let jsme viděli hluboké emocionální a psychosomatické uzdravování, zrovna tak jako radikální osobnostní transformace u mnoha lidí, kteří byli zapojeni do seriózního a systematického zkušenostního sebepoznání a vnitřního hledání. Někteří z nich pod dohledem při psychedelických sezeních, jiní se účastnili workshopů a školení holotropního dýchání, nebo různých jiných forem zážitkové psychoterapie a sebepoznání. Podobné změny často nastaly u lidí provozujících šamanské praktiky nebo jsou prostředníci (mediátoři) s pravidelným spirituálním tréninkem. Též jsme byli svědky hlubokých pozitivních změn u spousty lidí, kterým se dostala adekvátní podpora během jejich záchvatu spontánní psychospirituální krize ("spirituální krize"). Thanatolog (thanatologie=z řeckého θάνατος, thánatos:smrt) je věda o umírání a smrti.) Ken Ring poukazuje na tuto skupinu transformačních zkušeností jako na "Zkušenosti Omega" a zahrnuje do ní zážitky blízké smrti i zkušenosti z únosem (mimozemšťanů) (Ring 1984) Jakmile se obsah perinatální úrovně nevědomí vynoří do vědomí a je integrován, jedinci podstupují radikální změnu osobnosti. Pocítí značný pokles agresivity a stanou se klidní, spokojení sami se sebou a tolerantní k ostatním. Zkušenost psychospirituální smrti a znovuzrození a vědomé spojení s postnatálními či prenatálními vzpomínkami redukuje iracionální zlobu a popudy. Způsobuje posun priorit z minulosti a budoucnosti do přítomného okamžiku a zvyšuje elán (élan vital a joi de vivre- schopnost užívat čerpat uspokojení z prostých okolností života, jako jsou každodenní činnosti, jídlo, milování, příroda a hudba). Dalším důležitým výsledkem tohoto procesu je vývoj spirituality vesmírné a mystické povahy, spirituality, která je - nikoliv jako dogmata hlavních náboženství velice autentická a přesvědčivá, protože je založená na hluboké osobní zkušenosti. Proces duchovního otevření a transformace se dále v důsledku transpersonálních zkušeností typicky prohlubuje, jako identifikace s ostatními lidmi a skupinami lidí, zvířaty, rostlinami, dokonce i neorganickými materiály, a procesy v přírodě. Jiné zkušenosti poskytují vědomý přístup k událostem dějících se v jiných zemích, kulturách i historických obdobích, a dokonce k mytologickým oblastem a archetypálním bytostem kolektivního nevědomí. Zážitek kosmické jednoty a vlastního božství má za následek zlepšení schopnosti sžít se s veškerým tvorstvem a přináší smysl pro údiv, úctu, lásku, soucit a vnitřní klid. To, co začíná jako proces psychologického zkoumání nevědomé psyché, vedené pro terapeutické účely nebo osobní růst, automaticky se stává filosofickou otázkou smyslu života a cestou spirituálního objevu. Lidé, kteří se spojili s transpersonální oblastí vlastní duše, mají tendence nově a uvědoměle přistupovat k existenci a chovat úctu k veškerému životu. Jedním z nejnápadnějších důsledků různých forem transpersonálních prožitků je spontánní projev a rozvoj hlubokých humanitárních a ekologických zájmů. strana 9

10 Odlišnosti mezi lidmi se zdají být zajímavé a obohacující, spíše než znervózňující či ohrožující, ať už se týkají pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, politického nebo náboženského přesvědčení. Po této transformaci se u těchto osob vyvíjí hluboký pocit, že jsou "obyvatelé planety", nejen občané konkrétní země nebo členové určité rasové, sociální, ideologické, politické nebo náboženské skupiny. Mají pocit, že je třeba se zapojit do služeb pro nějaký společný cíl.. Tyto změny se podobají těm, které se objevily u mnoha amerických astronautů, kteří měli možnost vidět Zemi z vesmíru (viz dokument Mickeyho Lemle Odvrácená strana měsíce - The Other Side of the Moon) Je zřejmé, že pro nás jako pro biologické organismy, se stává nejvyšší prioritou čisté ovzduší, voda a půda. Před touto zásadní nutností by neměly mít přednost žádné jiné zájmy, jako ekonomický zisk, vojenské akce, vědecký a technický pokrok, nebo ideologické a náboženské přesvědčení. Nemůžeme porušovat naše přirozené životní prostředí a ničit jiné druhy, aniž bychom současně neničili sami sebe. Toto uvědomění je založené na téměř buněčném vědomí, že hranice vesmíru jsou konvenční, a že každý z nás je v konečném důsledku totožný s celistvou sítí existence. Ve výhledu skutečnosti, že všechno v přírodě se opakuje v cyklech, a je založeno na principech optimálních hodnot, homeostáze a udržitelnosti, nám potom honba civilizace za neomezeným ekonomickým růstem, vyčerpávání neobnovitelných zdrojů a exponenciální nárůst životu nebezpečného průmyslového znečištění připadá jako nebezpečné šílenství. Převaha vápníku, železa, vitamínů, hormonů, nebo dokonce vody není ve světě biologie lepší, než nedostatek těchto prvků a sloučenin, a neomezený růst je hlavní charakteristikou rakoviny. Je zřejmé, že transformace spojená se zkušeností psychospirituální smrti a znovuzrození by zvýšila naši šanci na přežití, pokud by proběhla v dostatečně velkém měřítku. Velký německý spisovatel a filosof Johann Wolfgang Goethe si byl vědom významu zkušenosti psychospirituální smrti a znovuzrození pro kvalitu života a pocit sounáležitosti, když napsal ve své básni Selige Sehnsucht: Und so lang du das nicht hast, dieses: Stirb und werde! Bist du nur ein trüber Gast auf der dunklen Erde. (a dokud nezažiješ toto: 'zemři a staň se', budeš pouze stínovým hostem na temné zemi.) Holotropní stavy vědomí prožité v podpůrném prostředí a pod zodpovědným vedením nám nabízejí příležitost hluboké psychospirituální transformace ve dvou různých stupních. Jedinec, který prožije smrt a znovuzrození obvykle v kontextu znovuprožití a integrace traumatu biologického porodu objeví svou vlastní božskost, posvátnost veškerého stvoření a jednotu s ostatními lidmi, přírodou a vesmírem. Hlubší zkoumání transpersonálních sfér a obzvláště prožitá zkušenost s archetypem apokalypsy pak radikálně změní vnímání světa, ve kterém žijeme. Začneme chápat, že to, co zažíváme jako hmotnou realitu, může být tím, co indická učení nazývají Lila božská hra, vytvořená kosmickým vědomím.. Obě tyto formy spirituální transformace mají zásadní pozitivní vliv na hierarchii hodnot jedince a výše popsanou životní strategii. Různé metody vyvolávající holotropní stavy technologie posvátného byly integrální součástí starobylých a domorodých kultur po tisíciletí (Grof 2000). Moderní lidstvo znovu objevilo léčebnou a transformační moc těchto stavů v mnoha různých kontextech. Popularita meditačních praktik velkých východních spirituálních tradic a různých šamanských technik roste, obzvláště pak mezi mladou generací. Tomuto dění značně prospívá překládání a vydávání duchovní literatury mnoha kultur, nahrávání jejich posvátné hudby a dostupnost kompetentních učitelů. Lokalizace a chemické určení aktivních látek u spousty psychedelických rostlin, vývoj nových psychedelických sloučenin a rostoucí znalost těchto substancí je nápomocna vnitřní transformaci mnoha jedinců, kteří tyto prostředky užívají uvědoměle a zodpovědně. Používání psychedelických látek - nejsilnějšího prostředku pro vyvolání holotropních stavů vědomí - je vážně brzděno právními omezeními, špatnou a zavádějící publicitou a potížemi při získávání čistých účinných látek. Nicméně existují velmi účinné formy zkušenostní psychoterapie, jako různé neo-reichianské přístupy, primární terapie, terapie znovuprožití porodu a holotropní dýchání, které mohou tyto stavy vyvolat i bez použití chemických látek. Jejich rostoucí popularita reprezentuje velice slibný trend. Pokroky v moderní medicíně umožnily záchranu životů u jedinců, kteří prošli život ohrožujícími nehodami a nemocemi, a tím se zvýšila míra výskytu zkušenosti blízké smrti (NDE). Díky rozvoji thanatologie, oboru studujícího smrt a umírání, se nashromáždily a rozšířily informace o těchto stavech, a těm, kteří přežili, umožňují příznivou vnitřní transformaci (Ring 1982, Ring a Valarino 1998). Jak ekonomická, ekologická a politická globální krize eskaluje, roste strach a mizí naděje na naplnění a spokojený život v mysli stovek milionů lidí po celém světě. Výsledný emocionální zmatek pak zřejmě plodí spontánní psychospirituální krize ( spirituální stavy nouze ) (Grof a Grof 1989, Grog a Grof 1990). Jakmile tradiční psychiatři pochopí, že tyto stavy mají mimořádný léčebný a transformační potenciál pokud budou řádně pochopeny a poskytnou tomuto procesu svoji podporu a vedení, místo aby ho potlačovali sedativy, mohlo by to výrazně přispět k vnitřní transformaci mnoha lidí. strana 10

11 Jak zdůraznil Gregg Braden, možný význam 2012 může být podporován vědeckým pozorováním (Braden 2007). Astrofyzikové dokázali, že jsme na začátku nového cyklu elektromagnetických bouří (slunečních skvrn), který vyvrcholí v r.2012 s intenzitou o 30-50% silnější než v předchozích cyklech. Ačkoliv také solární magnetické bouře jsou cyklické, nikdy k nim nedošlo v posledních letech v době galaktického zarovnání a s populací a technologiemi, které máme dnes. Je proto nejisté, jaké důsledky budou mít tyto jevy pro naši budoucnost. Vědci také souhlasí s tím, že elektromagnetické pole Země rapidně slábne a existují náznaky, že se nacházíme v rané fázi obrácení magnetických pólů, ke kterému by mohlo dojít v roce Historická analýza ukazuje, že období a oblasti se slabým magnetickým polem napomáhají přijímání nových myšlenek a změn. Magnetické přepólování je v historii civilizací vzácné, ale je běžné v historii Země; za posledních 4,5 milionů let k němu došlo nejméně 14krát (jedno z nich odpovídá náhlému vyhynutí mamutů). Nicméně k žádnému z nich nedošlo v době, kdy měla planeta přes 6 miliard obyvatel, velkou většinou závislých na technologiích moderní komunikace na televizi, rádiu, počítačích a satelitech. Nyní se můžeme vrátit k tématu naší konference a tohoto pojednání mayskému proroctví týkajícího se roku 2012.Ať to již staří mayští vizionáři předpověděli, nebo ne, evidentně se nacházíme v dramatickém závodu s časem, který nemá v celé historii lidstva obdoby. V sázce není nic menšího, než budoucnost lidstva a života na této planetě. Mnoho lidí, se kterými jsem pracoval, si myslí, že lidstvo je na kritické křižovatce a čelí buď kolektivní zkáze, nebo evolučnímu skoku ve vědomí, který má bezprecedentní povahu i rozměry. Terence McKenna to řekl velmi výstižně: Historie hloupé opice je minulostí, tak či tak (McKenna 1992). Buď proděláme radikální transformaci našeho druhu, nebo nemusíme přežít. Konečný výsledek krize, které právě čelíme, je nejednoznačný a nejistý; nabízí nám jak pesimistickou, tak optimistickou interpretaci, přičemž každá z těchto možností je podložená existujícími daty. Pokud budeme pokračovat ve starých strategiích, které jsou ve svých důsledcích evidentně extrémně destruktivní a sebedestruktivní, je nepravděpodobné, že moderní civilizace přežije. Nicméně pokud dostatečný počet lidí projde procesem výše popsané hluboké vnitřní transformace, můžeme dosáhnout stádia a úrovně evoluce vědomí. Pak zasloužíme ten hrdý název, který jsme dali našemu druhu: homo sapiens sapiens, A život v novém světě,který bude jen málo podobný tomu starému. Noví disidenti se musí od nových komunistů ještě učit Pokud mezi námi žije milion nových komunistů", kteří i dnes sedí na podobných místech jako za starého režimu, a pokud nás vedou podobně destruktivní cestou jako jejich předchůdci, znamená to, že zbytek populace buď tuto staronovou mentalitu umožňuje vytvářet, nebo je její obětí. Umožňovatelé" jsou ti, kteří pro nové komunisty" pracují na nejrůznějších pozicích a usnadňují jim dosahovat úspěchu ve zvoleném oboru. Může to být kdokoli od tajemníka či poradce předního politika po marketingového manažera nějakého kmotra nebo kmotříčka. Často se vymlouvají na to, že kdyby tuhle práci nedělali oni, udělá to místo nich někdo jiný. Umožňovatelé" jsou však také oběťmi, protože sami musí trpět následky všech dlouhodobých nespravedlností páchaných na společnosti jejich šéfy, ovšem na rozdíl od těch nad sebou nemají stejné společenské postavení ani nejsou tak dobře finančně zajištěni. Největšími oběťmi se tak stávají nevinní přihlížející, kteří se starají o svou práci, studium, výchovu dětí nebo jinak slouží společnosti coby poslušní občané a nikomu nepůsobí žádné potíže. Rostoucí menšina těchto obětí se přidává k aktivní skupině disidentů. Je to různorodější seskupení, než bývalo za komunistického režimu, a zahrnuje lidi všech názorů, profesí a postavení, včetně těch, kdo začínali jako komunisté či noví komunisté", ale později pochopili, jakého omylu se dopustili, a přešli na druhou stranu. Všichni tak nějak cítí, že směřování země není v pořádku a že je třeba k nápravě věcí co nejrychleji něco podniknout. Narůstající disidentské aktivity mohou mít formu častého zapojování do protivládních, protikorupčních, protikapitalistických či ekologických iniciativ, nebo mohou mít náhodnější formu příležitostných účastí na strana 11

12 pouličních protestech. Anebo může jít o pouhé přimknutí se k přátelům nebo přidávání nenávistných komentářů na sociální sítě. Tento aktivismus se ve všech podobách rychle šíří a začíná být viditelnější. Stejná média, která udělala tak málo pro to, aby se problémy země nedostaly až tam, kde jsou dnes, v současnosti poskytují odporu proti systému velký prostor. Kritizovat stávající režim v médiích je nyní přijatelnější než ho bránit. Mnozí to považují za předvěst zásadní změny. Podstatnou otázkou zůstává, zda zvýšený aktivismus skutečně k řešení problému přispívá. Jedna věc je kritizovat a upozorňovat na nedostatky demokracie a kapitalistického systému, ale něco zcela jiného je zvrátit trend, který se rozvíjel po desetiletí. Aby měl zvýšený aktivismus pozitivní účinek, musí být koordinovaný a zaměřit se na společný cíl. Pokud hodlá jedna skupina disidentů napravovat nerovnost zvyšováním národního dluhu a využívat tyto peníze na dotování určitých částí ekonomiky, může taková politika sice dočasně ulehčit neutěšenou situaci některých jedinců, ale zároveň podryje úsilí těch disidentů, kteří vnímají neomezené půjčování jako největší hrozbu naší společnosti. Pokud chce jedna část disidentů vést zemi více směrem k EU, budou tím křížit plány jiným, kteří vnímají větší národní suverenitu jako ochranu proti stále se integrující Evropě, jež se podle jejich názoru sama rychle rozpadá, finančně i demokraticky. Noví disidenti se neshodnou ani na tom, kdy změna nastane. Někteří tvrdí, že stávající systém se musí zhroutit, aby ke změně vůbec mohlo dojít, a doufají v jeho kolaps a pracují na něm. Jiní se obávají toho, co by zhroucení systému znamenalo, a raději by ho tedy za každou cenu reformovali. Právě kvůli nedostatečné koordinaci a nejasnému společnému cíli noví disidenti dosahují pravého opaku, než by chtěli. Přispívají k dalšímu rozkladu systému, aniž by nabídli životaschopnou alternativu. V mnoha případech jim to nevadí, protože si naivně myslí, že i oni - stejně jako disidenti před rokem zemi převezmou, až vypukne další revoluce. Mnohem pravděpodobnější však je, že vládu po kolapsu současného zřízení opět převezmou noví komunisté", stejně jako to udělali po listopadu Jsou dobře zorganizovaní, mají společný cíl a jsou připraveni udělat cokoli, jen aby zachovali své stávající pozice. V tomto ohledu se od nich dnešní noví disidenti mají co učit. Jakub Patočka: Konec českého pokusu o konzervativní revoluci Patří k obecným znalostem vědět, co to byl či stále ještě je Americký sen. Málo se ale ví, že existoval a v ústraní posud existuje také Československý sen. Byl to sen či přesněji vize, že lze spojit v jeden ústrojný celek demokracii a socialismus. Bez tohoto vědomí nelze pochopit, proč byl pro nás i mnohé ve světě tak důležitý Masaryk; právě v pokusech o uskutečnění tohoto snu tkví velikost tak řečené První republiky, bez povědomí o něm nelze pochopit jedinečnost československého jara Jeho kořeny jsou ovšem starší, pozorný čtenář je zaznamená už u zakladatelů moderní české politické tradice, Havlíčka i Palackého. Zatímco jiné středoevropské národy se zabývaly svými dynastiemi, imperiálními aspiracemi či alespoň sentimenty, velkými vojevůdci a neznámými padlými, Češi a do jejich orbitu vtažení Slováci hloubali nad smyslem svých dějin. Nalezli ho díky Masarykovi v pokusu o uskutečnění humanitní demokracie, která v jeho pojetí nebyla právě ničím jiným nežli snahou skloubit demokracii a socialismus. Tragédie roku 1948 spočívá v tom, že právě ve chvíli, kdy byla možnost československý sen uskutečnit takřka na dohmat, neboť socialismus v tu chvíli chtěli úplně všichni, zvítězila polovice národa, která byla přesvědčena, že při nastolování socialismu musí nejprve zničit demokracii. O pravé nátuře komunistického hnutí nic nevypovídá tolik jako fakt, že se mu za čtyřicet let vládnutí podařilo dosáhnout toho, aby socialismus nechtěl u nás už skoro nikdo. Komunisté nebyli výjimečně zdatní jen v potírání svých vlastních cílů, ale i sebe sama: nikdo nepobil a nevyhnal tolik komunistů jako sami komunisté. Když se na konci 80. let jejich impérium, do nějž jsme patřili, hroutilo, končili zahanbení a směšní jako vtipy, které se o nich vyprávěly. Období bezprostředně po roce 1989 bylo časem, kdy pravice u nás měla velký díl pravdy, nejen v kritice minulosti, ale také v popisu neudržitelné a strana 12

13 nespravedlivé společnosti, kterou komunisté po sobě zanechali. Byla to doba, kdy se pravice těšila pochopitelné a spontánní podpoře podstatné části veřejnosti, přinejmenším v českých zemích: je možné dokonce říci, že právě rozpaky Slovenska nad jasně pravicovou inklinací české veřejnosti byly jedním z nezanedbatelných důvodů, proč Československo zaniklo. Aniž bychom se chtěli uchylovat k laciným analogiím, po dvaceti letech samostatné České republiky můžeme říci, že v jednom základním ohledu se výkon české pravice výkonu českých komunistů podobá: podařilo se jí zdiskreditovat se způsobem, na jaký by kritika odpůrců sama o sobě nikdy nestačila. A tak jako se konec éry sovětského socialismu ohlašoval nejapnými projevy představitelů režimu, při nichž jejich posluchače zaléval pocit studu a trapnosti, ohlašuje se dnes nadcházející konec kulturně-politické dominance české pravice projevy, jimž se lidé smějí a za něž jim je hanba, jako jsou poslední extempore ministryně kultury Hanákové a ministerského předsedy Nečase. Má neodolatelné kouzlo, že Petr Nečas se na sklonku své politické dráhy nakonec s českými komunisty shodl i věcně: v názorech na dalajlámismus a nekonformní kulturní protest ruských výtržnic. Za poznámku na okraj zde stojí, že pilíře čínské propagandy o Tibetu přebírají i některá rádoby progresivní levicová prostředí, když papouškují argumenty o tom, že v Tibetu před příchodem Číňanů vládl feudální mnišský režim a že dalajláma je agentem CIA. Mluvit o starém Tibetu jako o mnišském režimu je přesně tím typem plytké postmodernistické relativizace jako ospravedlňování genocidy severoamerických Indiánů válečnickými rysy některých jejich společností. Pokud by někdo stál o to poučit se o podobě každodennosti a míře svobody obyvatel starého Tibetu, lze mu doporučit knihu Dávné budoucnosti antropoložky Heleny Norberg-Hodge, která popisuje život v Malém Tibetu, Ladakhu, před vpádem moderní civilizace a během něj. Míru osobní svobody můžeme členům této hierarchické tradiční společnosti jen tiše závidět. A pokusy znevažovat úsilí dalajlámy a Tibeťanů o sebeurčení poukazováním na ten či onen typ vazeb se Spojenými státy přehlíží fakt, že jakkoli Američané svou zahraniční politikou napáchali a dosud páchají spoustu otřesných křivd, velmi často na mnoha místech byli a také dosud jsou spojenci místních hnutí za svobodu a spravedlnost. Bylo to tak, když pomáhali disidentům v sovětském bloku a je to tak i dnes v případě dalajlámy. Že se Petr Nečas ocitl svým neodolatelně barbarským termínem dalajlámismus, který jako katolík zřejmě používá podle vzoru papežismus, v jednom houfu s komunisty a Číňany, až ho musel vlastní ministr zahraničích věcí okřiknout, jen v zářivých barvách prosvěcuje míru zmatení a úpadku, který českou pravici postihl. Ale také vypovídá o její mentální příbuznosti s konzervativními autoritářskými režimy, v něž nakonec zdegenerovaly i všechny režimy komunistické. Při pohledu na každodenní provoz české politiky, ekonomiky, médií nelze samozřejmě říci, že bychom stáli na prahu systémové změny, který současný společenský řád nahradí jiným, ale cosi podstatného přece jen končí. S Petrem Nečasem a jeho vládou, která čím dál více působí dojmem nevyléčitelně nemocného pacienta, jemuž se den ode dne krátí dech, odejde český pokus o konzervativní revoluci. Konzervativní revoluce je konceptem amerických reaganovců či britských thatcherovců, který u nás propagoval Roman Joch a který je základním ideologickým zázemím ODS či Klausova hradu. Jejím charakteristickým rysem byla snaha nastolit společnost spravovanou privilegovanou elitou, udržující si své výsadní postavení silou peněz. Právě takové vizi vyhovuje stát přiškrcený tak, že sotva lapá po dechu, se sociální politikou nepřesahující meze charity, setrvale snižovanými minimálními standardy služeb od zdravotnictví, přes bydlení, vzdělávání, kulturu, veřejnou dopravu až po penze, jež kontrastují s okázalými nadstandardy pro privilegované. Ke stěžejním rysům českého pokusu o konzervativní revoluci patřila rovněž systematická bagatelizace ekologické otázky či politiky lidských práv, pohrdání některými znevýhodněnými menšinami (Romové, cizinci, sociálně slabí), provázané vynucováním nespravedlivých výsad pro menšiny jiné (katolíci, antikomunisté), organizace společnosti dle potřeb korporací, finančního kapitálu, pravicových politických stran a jejich sponzorů, propletených navzájem předivem více či méně kriminálních vazeb v systému institucionalizované korupce. Jednalo se o pokus vybudovat společnost svým duchem nepokrytě antisociální a nedemokratickou: pravou antitezi k československému snu. Pokud navazovala na něco v českých dějinách, pak na druhou republiku a monarchii; a ke koloritu doby patří, že se během polistopadové éry tak zmnožily pokusy tyto temné stránky naší minulosti revidovat. Až skončí Nečasův režim a z Pražského hradu odejde duchovní otec dnešního marasmu Václav Klaus, česká strana 13

14 pravice se ocitne v rozvalinách nikoli nepodobných stavu, v němž se ocitli na počátku devadesátých let komunisté. A i v našem zájmu je třeba jí přát, aby se vzpamatovala dříve nežli oni. Neboť při pohledu na tucty dnešních nešvarů člověka často napadá, kde vlastně komunisté jsou zalezlí, když by se konečně mohli hodit. Proč nenavrhují zrušení exekutorů, vyvlastnění lichvářů, nápravy křivd, které napáchali, radikální omezení heren, obnovu regulace nájemného do stavu před počátkem deregulace a radikální progresivní zdanění aspoň jako francouzští socialisté? Proč nejsou schopní navázat na svůj program z roku 1968? Protože se stali konformní součástí nového systému. Jsou to takoví ochočení komunisté v bačkůrkách, draci, ale papíroví. Kromě Jaromíra Štětiny a Mladé fronty Dnes už se jich nikdo nebojí. A ani nemá proč. V mnoha ohledech bohužel. Mohou takovými být, protože česká pravice si počínala tak otřesně, že dnešním komunistům, znormalizovaným pohrobkům Brežněva a Husáka, umožnila nedělat vůbec nic a jenom s rukama v klíně hledět na to, jak se k nim přelévá podpora pravicí znechucených a systematicky opomíjených dílců veřejnosti. A je hořkou ironií, ale i vážnou hrozbou, že komunisté ve skutečnosti nejsou naděje, vkládané do nich deklasovanými lidmi, ochotni ani schopní reprezentovat. Protože, ke komu se přelijí jejich hlasy, zklamou-li i oni své voliče? Příklad polistopadového vývoje komunistů potvrzuje Ostrogorského tezi, že všechny politické strany jsou přirozeně konzervativní. Pokud je k reformám a sebekultivaci nepřinutí kvalita jejich konkurence, ochotně setrvají ve svých stereotypech, byť by byly sebeohavnější. Odtud analogicky plyne, že další vývoj české pravice v rozhodné míře ovlivní, jakou kvalitu bude mít vláda demokratické levice, které vinou Nečasova katastrofického vládnutí spadne moc do klína. Také máte obavy? Může se totiž stát, že sice pominou esteticky nejprotivnější rysy Nečasova režimu, duch konzervativní revoluce vyvane, ale ve všech svých podstatných rysech český systém předstírané demokracie pojede dál po svých nynějších kolejích. Proč je ČR kolonie Ilona Švihlíková Kolonie v minulosti sloužily jako prostor ovládaný kolonizátorem, za nerovně nastavených vztahů (v oblasti ekonomické, sociální, kulturní). Kolonie neměla svou vlastní rozvojovou strategii, ale plnila úkoly, které jí stanovilo centrum (dodavatel otrocké práce, např.). Z hlediska dělby práce byla kolonie včleněna do výroby kolonizátora a plnila v něm roli dodavatele surovin, nebo jiné součásti výrobního procesu. Její zájmy tedy často vůbec nebyly definovány, její politická elita byla jen loutková a sledovala zájmy úplně jiných aktérů než snad vlastního obyvatelstva. Typický pro kolonii je rovněž nižší stupeň rozvoje, tedy přejímání technologií, které mohou být při výrobě aplikovány, ale nejsou dále rozvíjeny. Kolonizační velmoc se chová nadřazeně a zavádí v kolonii podmínky, které by si nikdy nedovolila použít na svém vlastním území. Jen hrubý pohled na výše uvedené znaky nám naznačí, že kolonialismus není zdaleka minulostí a že platí (byť v nových podmínkách) také pro ČR. Současný koloniální systém je ovšem mnohem sofistikovanější v tom, že o sobě tvrdí, že koloniální není (ne nadarmo se říká, že největší lstí ďábla je, že neříká své jméno) a že aktéři kolonizace jsou důmyslněji skryti a nelze je automaticky ztotožňovat s národním státem. ČR se jako kolonie do systému neoliberálního kapitalismu začlenila v 90. letech. Pro toto její včleňování je typická aplikace a přijetí Washingtonského konsensu, který je velice lstivým mechanismem, jak ze země kolonii udělat. Volný obchod totiž vyhovuje vítězům těm, kteří mají náskok. To, že volný obchod automaticky nevede k blahobytu v zemi ani k dohánění vyšší úrovně byl nucen přiznat i šéf WTO Pascal Lamy. Na rozdíl od jiných zemí, které se transformovaly za jiných podmínek a se silným vlivem státu (země jako Japonsko, Jižní Korea či Čína), česká elita nikdy neměla příliš mnoho představivosti ohledně toho, z čeho bude země žít a akceptovala mocenskou nerovnováhu, kterou navíc svými kroky dále upevnila. Nejprve nastoupila klišé typu trh vše vyřeší, zhasneme a majetek se sám nejefektivněji alokuje a podobné zjednodušené výroky. Ty mohly být provedeny z čiré hlouposti (učebnicová ekonomie, kde na vše stačí namalovat jeden graf), nebo také z důvodu rychlého vytvoření nové elity, která bude podporovat každé další kroky neoliberální transformace proto, aby si zachovala získané postavení, bude tedy tvořit páteř strana 14

15 její budoucí moci. Dnes se nám projevuje v mocné chobotnici kmotrů, které vysávají zbytky státu. Jistě nemusíme souhlasit s tím, za jakých sociálních a environmentálních podmínek se provádějí reformy v Číně jedno ji ale nelze upřít, a to je dlouhodobý strategický výhled, který je pragmaticky korigován a který nikdy nepočítal s tím, že by Čína zůstala v pozici levného dodavatele hraček a textilu. Cílená změna čínské ekonomické struktury, strategické uvažování ohledně zabezpečení surovin a technologický vývoj v tom všem nás Čína vysoce předčila. Boris Cvek se správně povšiml, že hlavní politické síly se spíše koncentrují na otázku, jak rozdělit bohatství (přičemž pravice tvrdí, že nic neredistribuuje, i když pravý opak je pravdou), ale už se málo zajímají, z čeho bude Česká republika žít. V programovém prohlášení vlády k tomu mnoho nenajdeme, snad mimo mouder typu, že hodnoty tvoří podnikatelé (kteří se pravděpodobně pohybují ve vzduchoprázdnu). Sociální demokracie zase problémy s nezaměstnaností hodlá řešit dalším lákáním přímých zahraničních investic. Česká republika ze své slabé surovinové základny nemůže sloužit jako dodavatel primárních komodit (snad mimo dřeva a kaolínu), takže se do dělby práce včlenila na pozici montáže se střední přidanou hodnotou. Na konci 90. let to byla strategie Zemanovy ČSSD, která čelila dvěma těžkým problémům: rozvoji ekonomických bratrstev řízených ODS a rostoucí nezaměstnanosti (spojené s recesí, kterou přivodila Klausova transformace a její další balíčky). Rozhodla se domácí mafiánskou ekonomickou moc vyvážit zahraničním angažmá. Právě Zemanova vláda tedy přichází s propracovaným systémem podpory exportu a investic, včetně institucionálního zajištění. Pro pokles nezaměstnanosti pak posloužily přímé zahraniční investice montážního charakteru tedy se střední přidanou hodnotou. Katastrofou české ekonomiky je, že zde neexistuje na politické úrovni strategie, která by se odvážila toto změnit. Už řadu let jsme svědky řečí o podpoře vzdělanosti, vědy a výzkumu, což v realitě vyúsťuje v to, že čeští učitelé jsou mizerně placení, ve třídách kvůli úsporám bude opět téměř 40 dětí a budou dostávat (pokud vůbec) učebnice staré dvacet let. Řečeno jednoduše: politické elitě chybí VIZE rozvoje země a to v kontextu současné krize Západu, která si nutně vyžádá velmi razantní transformaci ve všech oblastech. Místo toho se řídí heslem každý den dobrý, pojďme rozkrást to málo, co ještě zbylo. A pozor, současná vláda to dělá velmi inteligentně, tak, aby tyto procesy, které, řečeno ministryní Hanákovou nastaví, byly jen velmi obtížně odstranitelné, měly tedy dlouhodobý dopad a zajistily své věrné až do konce života. Ekonomická struktura České republiky je tedy charakteristická silným vlivem zahraničních (často nadnárodních) uskupení. Citujme z analýzy ČSÚ: Váha finančních a nefinančních firem pod zahraniční kontrolou v české ekonomice stoupla během let z méně než desetinových podílů na počátku sledovaného období na 42,5% celkové produkce, na 47,7% v případě mezispotřeby a 30,6% hrubé přidané hodnoty v ekonomice. Není překvapující, že největší dominance firem pod zahraniční kontrolou je v sektoru peněžnictví a pojišťovnictví, na druhém místě je automobilový průmysl. ČR, jak správně podotýkají také ekonomičtí experti ČMKOS, vlastně slouží jako volná výrobní kapacita především pro Německo. Německé firmy nemají žádný zájem na tom, aby na tomto cokoliv měnilo technologicky náročnější výrobu si ponechají u sebe a budou stanovovat horní limity pro ceny svých dceřiných firem s případnými motivačními výhružkami o přesunu pobočky do Rumunska či Bulharska apod. Na naší konkurenceschopnosti se tedy nutně projevuje to, že většina českých firem není finalisty, tj. nejsou schopni ovlivnit konečnou cenu. Česká elita se trápí rostoucími mzdovými náklady, či sociálním pojistným, ale už ji příliš nezajímá, že důležitější než náklady je právě ona přidaná hodnota. Opět se tak vracíme k otázce: z čeho a jak bude ČR žít? Zdá se, že část (nejen) politických představitelů si doslova lebedí v tom, že ČR hraje pro Německo roli 17. Bundesland (ovšem bez sociálních transferů viz asymetrie vztahů). Navíc je zcela iluzorní se domnívat, že zahraniční korporace investují v ČR, protože si nás obzvláště oblíbily a propadly kouzlu hlubokého hlasu ministra Kalouska. Důvod jejich investic se od roku 2006 projevuje na naší platební bilanci, konkrétně v bilanci výnosů, jejíž vysoký deficit do záporných čísel dostává celý běžný účet. Za minulý rok 2011 tvořil odliv dividend více než 175 mld. Kč, bilance výnosů pak celkově zaznamenala deficit téměř 272 mld. Kč. Běžný účet skončil v deficitu přes 109 mld., a to navzdory faktu, že ostatní tři bilance běžného účtu (zboží, služby, běžné převody) byly v plusu. Ještě horší byl rok 2010, kdy odliv dividend zaznamenal dokonce téměř 192 mld. Kč. Odliv dividend navíc již od roku 2006 překračuje sumy reinvestovaného zisku. (Podrobný pohled může čtenář najít na stránkách ČNB strana 15

16 v sekci Běžný účet platební bilance ČR v teritoriálním členění). Nejde o žádnou akademickou debatu, protože minulý rok se ČR podařilo nemít běžný účet pokrytý dostatečně přílivem na finančním účtu, což je rozhodně ekonomicky znepokojivé. Vysoké deficity běžného účtu vyjadřují strukturální nerovnováhu a mohou být jedním ze signálu finanční krize (země jihovýchodní Asie), příp. krize dluhové (Řecko, Španělsko). ČR se navíc spoléháním na další a další příliv přímých zahraničních investic dostává do pozice, která je politicky i ekonomicky silně defenzivní: Potřebuje další příliv, který ale po dozrání investic nutně vyústí v další odliv výnosů ze země (a tak pořád dokola). Bude donucena motivovat zahraniční korporace, aby zisky neodváděly jinam, ale reinvestovaly je v ČR. Zahraniční firmy si makroekonomických souvislostí budou jistě dobře vědomy, takže mohou na (jakoukoliv) vládu vyvíjet intenzivní tlak např. v podobě ještě nižších daní (nejlépe žádných), ještě větších dotací na pracovní místo atd. Již nyní je ČR v jejich područí více než by bylo záhodno a tento faktor může ještě posílit. Nemluvě o tom, že čistě ekonomicky vzato má každá země nějakou míru absorpce investic (kolik jich dokáže produktivně vstřebat, což souvisí jak s institucionálním prostředím, tak s kvalifikací pracovní síly a dalšími vlivy). Pokud na této míře absorpce země nepracuje, tak těžko může existovat impuls k rozvíjení těchto investic. Co se technologie týká, podíváme-li se na export, pak HT výrobky tvoří za rok ,7%, přičemž ale vykazují značnou dovozní závislost u těchto výrobků (tj. nejsou zde až na výjimky vyráběny komplexně). ČR až na řídké případy je v pozici příjemce technologií a podfinancovaná a nevhodně státem řízená (nebo spíš neřízená) podpora vědy a výzkumu neslibuje mnoho šancí na zlepšení. Samostatnou kapitolou je pak uzavřenost (inward policy), která se projevuje nejen v ignorování zahraničních zkušeností (ať již pozitivních či negativních), ale také např. v setrvávání zastaralých vědeckých paradigmat (lpění na detailním zkoumání jednotlivostí jen to je považováno za vědu, ignorování systémových dopadů a dynamiky), což se negativně odráží také ve výuce. ČR se tedy z hlediska kritického myšlení nachází tak říkajíc mimo vývoj. udat mnoho (vzývání ratingových agentur a ignorování sociálních dopadů reforem, např.). Pravděpodobně nejilustrativnější je pak podceňování domácí poptávky. To se odehrává jednak slovně (Nečas, Kalousek, Schwarzenberg a Drábek), ale také v praktické hospodářské politice. Doplňme i výňatek ze zprávy ČSÚ o národních účtech v II. čtvrtletí roku 2012: Výkonnost ekonomiky měřená meziročním a mezičtvrtletním vývojem hrubého domácího produktu se ve 2. čtvrtletí snížila především v důsledku pokračujícího poklesu domácí poptávky, který nárůst přebytku zahraničního obchodu nestačil nahradit. S tímto problémem, který se postupně prohlubuje, se ekonomika potýká již více než rok. Nejde jen o elementární neznalost národních účtů, v čemž vládu vydatně podporují Hospodářské noviny (viz články Zlámalové, která tvrdí hospodářství sílí jen díky vývozu. Ten tvoří u naší malé otevřené ekonomiky osmdesát procent výkonu, takže platí: vývoz dobrý, všechno dobré. ) Marně vysvětluje, píše a analyzuje vynikající národohospodářka Růžena Vintrová. Marně vysvětluje elementární rozdíl mezi poměrem a podílem, mezi tím, že do HDP vstupuje čistý export, nikoliv pouze sám export (který notabene sám zahrnuje často importovanou mezispotřebu). Je to o to tristnější, že se jedná o ekonomické základy, ze kterých jsou zkoušeni studenti bakalářského studia. Očividné pohrdání domácí poptávkou neznamená nic jiného než přiznání, že tato vláda zhluboka kašle na své občany, protože se stará o úplně jiné zájmy. Výroky typu: domácí poptávka není důležitá pro vývoj ČR o Nečasově vládě vypovídají mnohem víc než její pouhé totální ekonomické ignorantství. Zastávání se zahraničních zájmů a neschopnost (a neochota) definovat vlastní jsou rovněž typické pro současnou vládnoucí elitu. Vzpomeňme na radar a jeho vehementní prosazování ze strany Alexandra Vondry. Uvědomme si, že ČR nemá žádnou zahraničněpolitickou doktrínu, kterou by se konzistentně mohla řídit. Zahraniční politika ČR je řízena obvykle zájmem vybrané velmoci (klasicky volíme tu, která je na mocenském odchodu). A té se ČR také plně podřizuje, bez ohledu na domácí náklady, legitimitu, či budoucí prospěch. Podléhání zahraničním vlivům je dobře patrné např. v chaotické politice zavírání a otevírání zahraničních zastupitelských úřadů. Zajímavě k tomu psaly Literární noviny. Zastupitelské úřady, které byly zrušeny: Kongo, Venezuela, Keňa, Jemen, Kostarika, Bombaj (generální konzulát). Příkladů, jak Nečasově vládě (a nejen jí) záleží mnohem více na zahraničních mocenských vlivech by bylo možno Zastupitelské úřady, které budou otevřeny: Katar, strana 16

17 Senegal, Barma, Srí Lanka, Kolumbie Čtenář si může sám zhodnotit, jestli tyto seznamy reflektují zájmy ČR, nebo snad zájmy nějaké úplně jiné země. V neposlední řadě je pro kolonie typické, že kolonizátor na jejím území zavádí dosti odlišné podmínky než ve vlastní zemi. Takovéto chování je možné pozorovat u řady nadnárodních korporací, např. ze zemí EU, které se v ČR vůči zaměstnancům chovají způsobem, který by si doma nikdy nemohli dovolit. Přesvědčila jsem se o tom i na konferenci týkající se participace zaměstnanců pořádané ČMKOS a ETUI, kde zahraniční zástupci hovořili o právech zaměstnanců ve svých zemích (Rakousko, Německo, Francie) a byli konfrontováni s tím, jak se tento zaměstnavatel chová v ČR. Pro zájemce není špatné zapříst interní hovor o tom, jak se rozdělují zisky v matce VW a jak je to u dcery Škody Auto. Co s tím? Je potřeba mít takovou politickou elitu, která bude jednak vnímat změny světového systému (plně chápat krizi a její dimenze) a nebude se bát zásadní změny (Great Transition), které se stejně nevyhneme. Jenže při pohledu nalevo či napravo se zdá, že být kolonií může vlastně vyhovovat, protože zbavuje alespoň částečně zodpovědnosti a nutnosti formulovat vlastní vizi rozvoje. Jeden z problémů, který snad zmíním v dalším článku je zbabělost, hloupost a přílišná konzervativnost elit (bez ohledu na politické směřování), která jim brání vybočit z dráhy, která je pro ně vlastně pohodlná. Lepší je označit inovativní řešení za experiment, nebo prostě za něco, co by potrestaly finanční trhy. A je vystaráno. Křesťanství dnes potřebuje jurodivé, heretiky a protestanty Stačí jen letmý pohled na současné křesťanství v západním světě a vnímavému pozorovateli je jasné, že se ocitlo v jedné z nepropastnějších krizí za celou dobu své existence. Projevem této krize je i masový úbytek členů tradičních církví, kterého si všímá i sekulární tisk, a který je leckdy povrchně bulvárně a nepřesně hodnocen jako ústup víry a náboženství jako takových. Příznakem krize je i růst fundamentalistických forem křesťanství, které autentickou odpověď na potřeby dnešního lidstva nenabízejí. Příznakem této krize je i většinová neschopnost formulovat z křesťanských pozic účinnou kritiku neoliberálního kapitalismu a jevů s ním souvisejících (růst rasismu, xenofobie). Příznakem je také podivně ospalá uzavřenost do vlastních institučních mechanismů, neschopnost citlivě vnímat okolní svět a na tomto základě reagovat. (Někdy tato uzavřenost plodí děsivá monstra, jak je patrné na celé pedofilní krizi v katolické církvi.) V neposlední řadě jsou tu dějinná pokušení moci a bohatství. Zdá se, že kamenná církev, abych užil Paracelsova oblíbeného výrazu, se snaží před nejistotou tohoto věku opět obrnit: lhostejným mlčením k nespravedlnostem v sociální oblasti, nereálnou konzervací dogmatických i etických forem, které se z povahy života, jak věděl kardinál Newman, musí vyvíjet a paktováním se silami moci a peněz, před nimiž Evangelium opakovaně varuje. Kamennou církví míním mrtvý institucionalismus nikoli živé a organické tělo Kristova společenství. Tento rozklad se ale nešíří jen po horizontále, ale jeho čpavý pach stoupá i k nebesům. I přes emoční afekty a patriarchálně devótní styl mainstreamové spirituality soudobého křesťanství je v krizi i obraz Boha (což ostatně nepřímo napsal i kardinál Walter Kasper) vztah k Bohu. Stále častěji mi v nitru zní myšlenka, že my křesťané se musíme do Boha znovu zamilovat! To ovšem předpokládá odvahu hledat ho i na nevyšlapaných cestách, připustit, že jeho obraz (vždy máme k dispozici pouze obrazy božství!) může být dynamičtější, dobrodružnější a živější. Hlavní osou takového obrazu musí být Boží přátelství vůči celku života a odmítnutí všech nekrofilních (ve Frommově smyslu) a sadistických rozměrů jeho obrazu, které z tradice rovněž vyrůstají. Na této cestě za novým obrazem Boha mohou být inspirativní mystické a heterodoxní směry uvnitř křesťanství i setkání s ostatními náboženskými tradicemi. A přece současně sleduji v souvislosti s křesťanstvím zvláštní jev. V posledních několika měsících jsem měl podvakrát možnost mluvit před spíše levicovým a sekulárním publikem o vztahu křesťanství a sociálně emancipačních projektů, a vždy jsem se setkal s velmi přátelskými a zvídavými reakcemi. I zájem levicových filosofů jako jsou Žižek, Badiou nebo Hauser o křesťanství jakožto zdroj emancipačních a utopických tendencí v evropské kultuře ukazuje, že křesťanství stále podněcuje a přitahuje. Jakoby nekřesťané viděli v křesťanství možnosti, které samotným křesťanům namnoze unikají. Tyto zatím ještě nesmělé námluvy sekulární levice a křesťanství jsou znamením naděje, že i přes fatální chyby kamenné církve nemusí dojít k oživění protináboženských vášní. Na tahu jsou ovšem křesťané. Ztráta výsadního ideového postavení ve společnosti je pro ně výzvou, na kterou mohou strana 17

18 reagovat smrtonosným regresem, anebo tvořivou odpovědí inspirovanou z hlubiny živé víry. Druhá varianta může prospět i nevěřícím. sociální nauky nesouhlasit a svůj nesouhlas hlasitě projevit. Prelátova prstenem ozdobená ruka není jediným symbolem katolictví. II. Nekatolické, či chcete-li, protestantské církve v otázce tzv. restitucí sehrávají také zvláštní roli. Tyto církve jsou plodem reformace, která vznikla jako pokus o obnovu katolické církve. Z hlediska dějin je vztah katolíků a protestantů poznamenán vzájemnými křivdami a krutostmi. V kontextu českých dějin si víc krvavých zářezů může připsat církev římská. Je jistě sympatické, že pod vlivem ekumenismu ztratili čeští evangelíci své protikatolické afekty (např. nesmyslný odpor k symbolu kříže, k mariánské úctě apod.) a že mladá generace evangelíků nachází v bohaté liturgické a spirituální tradici katolicismu inspiraci pro vlastní duchovní život. Existuje zde však reálné nebezpečí, že protestantské církve lapené z jedné strany ekumenickou zdvořilostí a z druhé strany touhou po majetku ztratí vlastní identitu. Je naprostým skandálem, že nikdo z vedoucích představitelů těchto církví (kromě husitské biskupky Šilerové) nereagoval na podivná prohlášení typu, že navýšení peněz pro tyto církve je historickou kompenzací za pobělohorské události. Jako kdyby utrpení českých protestantů šlo vykoupit dvaceti miliardami! Když jsem si pročítal některé komentáře k případu Pussy Riot, zaujal mě názor Martina C. Putny, že tyto oduševnělé punkerky vlastně svérázně rozvíjejí ruskou duchovní tradici jurodivých. Jurodivými byli označováni ti, kteří výstředním jednáním vyjadřovali svou víru a následovali Krista. Jurodiví neboli blázni pro Krista představují spojení prorockého a svého druhu šamanského prvku. Svými bláznivými kousky nezřídka pranýřovali hříchy státní i církevní moci. A mnozí za to byli po zásluze potrestáni. To se ostatně děje i zmíněné feministické skupině. Zpočátku mě na případu této trojice zajímal pouze aspekt kritiky Putinova režimu, Pussy Riot ostatně opakovaně zdůrazňovaly, že se nechtěly dotknout sensibility pravoslavných věřících. Přesto jejich gesto míří i do lůna církve. Není totiž pravda, že aliance oltáře a trůnu je pouze věcí Putina. K této hře jsou zapotřebí dva. A pravoslavná církev v Rusku opět podléhá svému tradičnímu pokušení posvěcení státní moci výměnou za vliv a dobré bydlo. Skandální zkazky o luxusním životě vysokého pravoslavného kléru a kněžských službách za úplatu nenáležejí jen do bulváru jsou pohoršením v křesťanském smyslu slova. Ještě horší je samotné posvěcování autoritativního režimu. Zatímco ruská církev hřeší svojí podřízeností novému carovi, katolická církev v naší zemi opět touží po moci, k níž vede v našem systému cesta především prostřednictvím majetku. Tvrzení, že se církvi z dlouhodobé perspektivy tzv. navrácení majetku nevyplatí, je možná pravdivé, ale o dlouhodobý horizont zde vůbec neběží, ani o starost o církevní provoz respektive ohledy vůči státu. Nabytí tak velkého majetku znamená fakticky získání moci už brzy. Je zbytečné dodávat, že tento transfer se má odehrát v době, kdy naše země prochází křížovou cestou neoliberálních experimentů a korupčních běsů. Nejkřiklavější snad je ta naprostá nevyváženost: místo, aby církev v duchu své velmi propracované, odvážné a sympatické sociální nauky protestovala proti demontáži sociálního státu, místo, aby se zastávala nepřizpůsobivých s vědomím, že i její Pán byl nepřizpůsobivý ve všech ohledech, zajímá se církev takřka výhradně o svůj majetek. Naštěstí vedle církve kamenné existuje i církev živá. V poslední době se zformovalo několik iniciativ, kterými vane profétický duch: např. Za církev sociálnější, mezi jejíž hlavní protagonisty patří i z DR známí Filip Outrata a Pavel Čižinský. Rád bych vyjádřil svůj obdiv vůči těmto a mnoha dalším katolíkům a katoličkám, kteří neváhají s vrchností své církve v otázkách majetku i aplikace Skutečným anti-hrdinou se mi v tomto kontextu jeví Joel Ruml. Jeho mediální výstupy z poslední doby mě hluboce rozčarovaly. Díky Bohu se ovšem v protestantských církvích stále vyskytují i protestanti. Miloš Rejchrt na rovinu řekl, že netuší, za co by jeho církev měla dostat dvě miliardy, když už jí vše bylo vráceno. Husitská biskupka Jana Šilerová v rozhovoru pro Události a komentáře otevřeně bez ekumenických zdvořilostí popsala špatnou historickou zkušenost protestantů s katolickou církví. Bylo symptomatické, že se odvolávala na Evangelium, když zpochybňovala touhu církví po majetku, zatímco usměvavý Tomáš Holub nechtěně asi prozradil víc, než chtěl, když řekl, že základem pro práci duchovních je majetek, který jim byl ukraden. Uf, myslel jsem, že základem pro činnost duchovních je především Kristus. Když už zmiňuji protestanty, kteří jsou hodni tohoto jména, rád bych ještě zmínil dvě osobnosti v souvislosti s jinými oblastmi nežli je navrácení majetku. Zatímco převážná část církevních představitelů k zoufalé každodenní situaci českých Romů víceméně mlčí, mezi křesťany se v této oblasti výrazně angažuje evangelický farář Mikuláš Vymětal, známý dříve především na poli židovsko-křesťanských vztahů. A rád bych ještě zmínil Jana Škroba, mladého básníka a šéfredaktora časopisu Protestant, který založil pozoruhodnou facebookovou iniciativu Křesťané na Prague Pride. Tato iniciativa sdružuje křesťany, kteří odmítají homofobii a podporují práva a integraci LGBT minority do společnosti i církví, a chystají se připojit k průvodu hrdosti. Je zbytečné dodávat, že tento statečný muž je terčem mediálních útoků některých fundamentalistů, tak jako celá strana 18

19 iniciativa. III. Zmínil jsem jen namátkou několik lidí, jejichž přístupu si hluboce vážím, a které za jejich odvahu obdivuji. Jistě by bylo možné zmínit i mnohé další. Co všechny tyto postoje spojuje je odvaha protestovat proti nepravostem v církvi i ve světě na základě víry v živého Krista. Křesťanství dnes nepotřebuje usazené a se vším smířené křesťany, kteří kráčejí širokou cestou společenského konformismu, respektive ty, kteří se ze strachu před tekutým pískem světa uzavírají do svých dogmaticko-morálních tvrzí, aby bez špetky soucitu a porozumění soudili své bližní. Křesťanství dnes potřebuje tvořivé a odvážné křesťany. Potřebuje jurodivé, aby připomínali mocným a bohatým, že před Boží tváří své hříchy neskryjí a vlažným, že následování Krista někdy vyžaduje bláznivou odvahu; potřebuje heretické nonkonformisty, aby odhalovali nové obrazy Boží a tak zjevovali roztodivné cesty jeho věčně zelené Moudrosti; potřebuje prorocké protestanty (ovšemže i katolického vyznání), aby protestovali tam, kde je Boží věc ohrožena, kde je zneužíváno Boží jméno, kde vládne nespravedlnost, která je v rozporu s vůlí Spravedlivé/ho. Pokud v sobě křesťanství probudí tvořivou odvahu inspirovanou Duchem, může se stát opět znamením Boží přítomnosti v tomto světě. Adam Borzič Jak šlape česká veřejnost Jeden Platonův dialog přirovnává Sokrata k honícímu psovi, který nepustí stopu, což prý byla jeho velká přednost. Minulý článek o jednom padlém kolaři-dopaři ukázal klasickou mediální manipulaci a způsob jejího provádění. I nepusťme stopu a pokračujme v našem tázání, abychom neskončili jako nadávací a konspirační weby všude kolem. Máme špinavou ponožku pachatele, i běhejme pilně kolem a hledejme jeho příbytek pomocí stále širšího okruhu otázek. 1. Začínající konspirátor: To mají ti novináři nařízené, že ano? Nemají. Známá a zkušená novinářka pracující v regionální redakci oné lži-mladé Fronty zmíněné minule mi řekla, že se vzhledem ke svému psaní nikdy nesetkala s přímou cenzurou. Jiná věc je, že mladí novináři jsou často hloupí, nesmírně arogantní a navíc mimořádně líní (její slova). Redakce nemají dost lidí a na kvalitní žurnalistiku není čas, protože málo lidí musí smolit hodně článků. Kvalitní, to jest staré a zkušené redaktory už západní vlastníci dávno nařídili vyhodit. Prostě a jednoduše byli příliš drazí, viz minulý článek o vlastnické struktuře českých médií. Zisk je nadevše, u nás se dosahuje relativně snadno. Díky společným majitelům a společnému základu zpráv všechny noviny přežvykují v podstatě totéž. A mladí elévové, pokud dostanou od lobbistického píáru přímo zpracovaný článek, neváhají. Hned ho šoupnou jedním klikem do sítě se dvěma, nebo dokonce i se třemi malými úpravami. Mají vyděláno a svědomí je už dávno netrápí. Výsledkem je upadlá úroveň české žurnalistiky, ale pochopitelně jsou i výjimky. Navenek to působí jako spiknutí ďábelsky sehraných médií vedených Bilderbergem nebo Siónskými mudrci. Ve skutečnosti je to pouhé spolčení neschopných a ustrašených hlupců, silou zvyku zvaných novináři. Ale lidi noviny pořád kupují, také síla zvyku. Tak proč tu káru netáhnout dál. Jinou práci bych stejně nesehnal a za rohem čeká sto dalších absolventů mediálních fakult. Ti budou dělat málem zadarmo, jen aby sehnali práci. 2. Pokročilý mudrc: To jsou lidé v Česku tak naivní, že to čtou a věří tomu? Jsou naivní a nejsou. Čech nevěří oficiálně ničemu, proto za čas začne věřit všemu, co slyší na různý způsob stejně, což znal už nějaký Dr. Paul Joseph Goebbels. Zejména posledních deset let pilného a univerzálního oblbování vypěstovalo u čtenářů pokřivený úsudek, který nemá kritický a racionální základ. Díky novinám a médiím, i těm veřejno-právním, pomalu končí doba osvícenského rozumu v Česku. Do hlavy se valí lidské příběhy na způsob Novy, psi zapadlí do kanálů, leč vysvobozeni. Nebo máte na výběr současnou verzi ČT zpráv pod Dvořákem, to jest nepovedenou kompilaci Wikipedie pro lid doplněnou nezbytnými Nováckými psy v kanále, taktéž vysvobozenými. Nelze jinak. Při rozkrádání státu občan nesmí myslet, ale smí pouze něco cítit na způsob Pavlovova psa. Proto se krmí jeho city a psychika, nikoliv kritické myšlení. I zde vzniká začarovaný kruh: protože myšlení bolí, stačí náhražky a pitomosti. Když se občas něco zajímavého objeví, lidi to stejně nevnímají, protože už jsou duševně otupělí pitomostmi. To mi říkali redaktoři přímo z Českého rozhlasu a vidíme to na naší čtenosti za posledních pět let. To i ono neroste. I vzniká začarovaný kruh blbosti posilovaný z obou stran. Spinovací gauneři ve vedení médií napojeni na politický a ekonomický lobbing tlačí na slušné novináře, aby se věnovali zapadlým psům v kanále. Pokud tito vzdorují, již oblblí posluchači a diváci se na jejich pořady nedívají. Navíc pes v kanále se ďábelsky rychle píše a točí, oproti pracné a kvalitní žurnalistice. Pokles sledovanosti znamená další tlak na daného redaktora, aby se přestal starat o pravdu. O to pilněji, posílen odměnami, má pokračovat v nastoupeném neostalinském mediálním kurzu. Opět to vypadá jako spiknutí řízené Bilderbergem a již zesnulými Sionskými mudrci, ale opět není. Ve skutečnosti jde o pouhé spolčení neschopných a ustrašených hlupců, silou otupění hnaných ke svému mediálnímu jointu. Drogu tvoří lživý obraz světa, na který jsou posluchači a diváci již dvacet let zvyklí. Proto strana 19

20 se ofrní a urazí, pokud by jim někdo tvrdil, že věci jsou jinak. Oni přece dávají pozor a všechno berou s rezervou. Vůbec netuší, že jimi vychvalovaná kritická rezervovanost dnes tvoří základ mediálního klamu. 3. Naštvaný našinec: Když jste tak chytrý, proč proti tomu něco neděláte? Jistě, je to naše vina, víme. A my se speciálně kajeme se zato, že máme web teprve od roku 2003 s historickou příponou com. Jsme ti aktivisté, kterým se nadává v našich diskuzích, protože jinde už nadávat nelze. A máme to blbé, protože všichni chodíme do práce a děláme občanskou práci ve volném čase. A lidé nás odměňují přesně podle našich výkonů, viz výkazy našeho sdružení. Druhá parta dělá politiku na golfovém hřišti, které si zadarmo postavili za EU-fondy. A za stejné ukradené fondy spouští proti nezávislým aktivistům dehonestační kampaň, kdykoliv je třeba. Dokonce si zaplatí na špinavou práci i ty lepší novináře. Mentalita našince je děsná v tom, že vytváří další začarovaný kruh. Psal jsem o tom v nejednom starším článku. Klikněte si na umlaufoviny a porno, popřípadě na ještě starší flák o zájmech a idealismu. Poslední článek dnes opravdu stojí za čtení, i když tehdy se týkal ekologických aktivistů (pozor, nikoliv Bursíkových zelených). Jeho klíčovou část bych rád citoval v pozměněné podobě. Milí kritikové a příležitostní čtenáři našich aktivit! Zatím nejsme schopni změnit vaše smýšlení, protože nám v tom nijak nepomáháte. Díky obecné nečinnosti a hlouposti (viz bod 1, 2 a 3) došlo k tomu, že se oddělila v myslích lidí sféra nezištné aktivity hájící obecně dobrou věc a politika jako brutální hra privátních zájmů. Pak se nás hrnou ony citované nároky: musíte se tomu plně věnovat, ale zadarmo, bez naší pomoci, bez míchání se do "špinavé" politiky atd. A na druhé straně blahovolně tolerujete veřejnou lež, zlodějny a cokoliv jiného, špatného. Inu, oni to svinstvo přece mohou dělat. Vždyť je to jejich svaté politické poslání, k němuž jsme je pověřili našimi volebními hlasy a naší faktickou nečinností. To je hloupý, až blbý postoj. Až bude stát rozkradený, pozdě bycha honit. 4. Slovo rozumného: Co dělat? (Lenin, 1902) Musíme ve spolupráci s aktivisty všeho druhu, včetně odborářů a dalších připravit main-streamový web, který začne cíleně prosazovat ucelenější obraz světa, politiky a smyslu života. Jinak to udělají oligarchové jako Babiš, Komárek a další. Nebo to již dělají různí krajští kmotři, kteří rozkradli EU-fondy a nyní potřebují politické krytí přes hlasy voličů, aby je předčasně nezavřeli. Tito lidé už dnes na webu nenápadně podporují kde co, hlavně pravicového. Nebo si skupují vliv ve větších, tzv. nezávislých webech. Ty už dávno nejsou nezávislé, protože musí platit stabilní náklady na provoz. Na webu už dávno běží skrytý třídní boj, zájmy jsou nemilosrdné, bohužel. Doživotí ve vile na Kanárech nebo deset let v českém kriminále, to nutí k činnosti. Lepší je mít tu nakradenou vilu a být zde považovaný za příklad občanské ctnosti. Není snadné zůstat na webu nezávislý a nejde to bez aktivní občanské podpory. Navíc už dávno nejde o pravici nebo levici, ale o obranu státu a základních lidských hodnot. V těch se lidé musí nějak poznat a musí si je sami chránit. Proto máme ještě pořád demokracii, i když skomírající. Občané si mohou svá práva na svobodný a nezávislý úsudek chránit tím, že se aktivně zapojí do tvorby obsahu webu nebo tím, že aktivistům všeho druhu pomohou finančně či jinak (právníci, korektoři, sekretářky, redakční pracovníci, překladatelé, fotografové, karikaturisté atd.). Existuje ohromný rozdíl mezi aktivistickou základnou v USA nebo v západní Evropě a u nás. Jejich lidé mají podporu, i když nedostatečnou. My jsme stále ještě považováni za jakési blázny, kteří roupama neví, co dělat. Jako nějací chartisté po roce em/index.php?clanek=929 Jak šlape vládní koalice Opřeme se do pedálů a pokračujme v cestě nikam. Nejprve jsme psali, jak došlapal Lance Armstrong, poté se do pedálů opřel za prachy český piár, načež začala šlapat česká veřejnost, potažmo se dal do cíleného politického pohybu i Katolický týdeník. Nyní se podívejme, kdo šlapáním vlní vodu ve vládnoucí koalici a proč. Z hlediska racionálně uvažujícího filosofa představuje česká politika neuvěřitelně jednoduchou věc na pochopení. Podívejte se na článek o máslu a chlebu, kde se v únoru předpovídal nástup Miloše Zemana na prezidentského kandidáta. Oficiální noviny tehdy ani nevěděly, jestli je důchodce na Vysočině vůbec naživu. Stačilo sledovat stopu rozkradených peněz a vitálních zájmů s nimi spojených. Tak jednoduchá je česká vládnoucí scéna. Ideje nejsou nikde, přinejmenším od doby, kdy v politice jde o rozkradení státu formou té či oné socialistické prebendy, pravicové privatizace či tzv. reformy. A ve veřejném korytě je krmiva mnohem méně než dříve, boj přituhuje. Je-li už nakradeno, musí se hlídat, aby to dále sypalo a trvalo. Aby to trvalo a pokračovalo, nesmí se vyšetřovat ti správní lidé, aby je nedej bože nezavřeli. Naopak platí, že ostatní již nechráněné kmotry je třeba vyšetřovat a dát aspoň do vazby, aby ubylo negativních hlasů ve Sněmovně. A nyní k současnému dění určujícímu chod zajímavých politických témat. Logika je stejná, bohužel. Budeme sledovat tok nakradených peněz a hru na ně napojených zájmů. strana 20