Zpívám tobě, Táňo. Mrzí mě, že nezpívám líp, melodičtěji, jenže to bys mě pak třeba ani nechtěla poslouchat. Slyšela jsi zpívat ostatní, ale nijak tě

Transkript

1 Bydlím v uličce Villa Borghese. Nikde ani smítko, každá židle na svém místě. Jsme tu úplně sami a jsme mrtví. Boris včera večer zjistil, že má filcky. Musel jsem mu vyholit podpaždí, ale ani potom ho to nepřestalo svědit. Jak může někdo chytit filcky na tak nádherném místě? Ale to nevadí. Nebýt jich, možná jsme se s Borisem nikdy tak nesblížili. Boris mě právě stručně seznámil se svými názory. Věští počasí. Prý bude nadále pod psa. Čekají nás další pohromy, další umírání, další beznaděj. Nikde ani náznak změny. Rozežírá nás rakovina času. Naši hrdinové se pozabíjeli nebo se zrovna zabíjejí. Hrdinou tedy není čas, ale bezčasí. Musíme vykročit pěkně zostra k vězení smrti. Není úniku. Počasí se nezmění. Prožívám druhý podzim v Paříži. Dosud jsem nepochopil, jak jsem se tady vlastně ocitl. Nemám peníze, nemám práci, nemám naději. Jsem ten nejšťastnější člověk na světě. Ještě před rokem, před půlrokem, jsem si namlouval, že jsem umělec. Dnes už o tom nepřemýšlím, dnes jím opravdu jsem. Všechno, co zavánělo literaturou, ze mě odpadlo. Psát další knihy už díkybohu není nutno. Co tahle? To není kniha, ale hanopis, pomluva, urážka na cti. Není to kniha v tradičním slova smyslu. Ne, je to nekonečná potupa, plivanec do tváře umění, kopanec do zadku boha, člověka, osudu, lásky, krásy vyberte si. Budu vám zpívat, možná trochu falešně, ale budu zpívat. Budu zpívat, až budete chroptět, budu křepčit nad vaší ubohou mrtvolou... Aby člověk mohl zpívat, musí nejdřív otevřít ústa. Musí mít plíce a trochu ponětí o hudbě. Není nutno mít harmoniku nebo kytaru. Nejdůležitější je chtít zpívat. Tohle je tedy píseň. Zpívám. 7

2 Zpívám tobě, Táňo. Mrzí mě, že nezpívám líp, melodičtěji, jenže to bys mě pak třeba ani nechtěla poslouchat. Slyšela jsi zpívat ostatní, ale nijak tě nezaujali. Buď zpívali tak úchvatně, nebo tak mizerně. Je nějak po dvacátém říjnu. Přestal jsem sledovat kalendář. Řekla bys o čem se mi zdálo loni čtrnáctého listopadu? Existují intervaly, jenže ty jsou mezi sny a ve vědomí z nich nezůstává nic. Okolní svět se rozpouští a jen tu a tam po něm zůstávají stopy času. Svět je rakovina, která požírá sama sebe... Přemýšlím, že až jednou na všechno a všude sestoupí veliké ticho, bude konečně triumfovat hudba. Až se všechno stáhne zpátky do lůna času, bude opět nastolen chaos, ta partitura, do níž je vepsána realita. Ty, Táňo, jsi můj chaos. Proto zpívám. A tím, kdo umírá, vlastně nejsem já, ale svět, který se svléká z kůže času. Pořád ještě žiju, kopu v tvém lůně, do nějž chci vepsat skutečnost. Dřímota. Fyziologie lásky. Vorvaň s odpočívajícím dvoumetrovým penisem. Netopýr penis libre. Zvířata, která mají v penisu kost. Odtud výraz mít ho tvrdýho jako kost Naštěstí, říká Gourmont, kosterní stavba u člověka zmizela. Naštěstí? Ano, naštěstí. Představte si, že by lidstvo chodilo s kostí v haptáku. Klokan má dva pyje jeden na všední dny a jeden na svátky. Dřímota. Dopis od nějaké ženy s otázkou, jestli už mám pro svou knihu titul. Titul? No ovšem: Líbezné lesbičky. Tvůj život je jak anekdota! Oblíbená věta pana Borowského. S Borowským obědvám každou středu. Celebruje nám jeho žena, taková vysušená treska. Učí se teď anglicky a její oblíbené slovo je prašivý. Na první pohled je vidět, že tihle dva jsou jak osina v prdeli. Ale vydržte Borowski nosí manšestrové obleky a hraje na harmoniku. Nepřekonatelná kombinace, zvlášť když uvážíte, že docela dobře maluje. Vydává se za Poláka, ale samozřejmě to není pravda. Borowski je Žid a jeho otec byl filatelista. Popravdě řečeno celý Montparnasse je židovský, nebo položidovský, což je ještě horší. Tak třeba Carl a Paula, Cronstadt a Boris, Táňa a Sylvester, Moldorf a Lucille. Všichni kromě Fillmorea. Ukázalo se, že i Henry Jordan Oswald je Žid. Louis Nichols je Žid. Dokonce 8

3 i Van Norden a Chérie jsou Židi. Frances Blake je Žid, vlastně Židovka. Titus je Žid. Jsem zavalen Židy. Tohle píšu pro svého přítele Carla, jehož otec je Žid. Je důležité tohle všechno pochopit. Nejmilejší z nich je Táňa, a kvůli ní bych se klidně stal Židem taky. Proč ne? Vždyť už mluvím jako Žid. A jsem ošklivý jako Žid. Krom toho, kdo nenávidí Židy víc nežli Žid? Hodina soumraku, indická modř, voda jako sklo, lesknoucí se a tající stromy. Koleje se propadají do průplavu u Jaurès. Dlouhá housenka s lakovanými boky sjíždí dolů jako horská dráha. Není to Paříž. Není to Coney Island. Je to zešeřelá směsice všech evropských a středoamerických měst. Pode mnou kolejiště, koleje jako černá pavučina, navržená nikoli inženýrem, ale jakoby nějakou katastrofou, na způsob tenoučkých trhlin v polárním ledu, které fotoaparát zaznamenává v odstínech černé. Jednou z věcí, které si nesmírně užívám, je jídlo. A v tomhle nádherném domě na Villa Borghese není ani kůrka. Někdy je to fakt příšerné. Kolikrát jsem žádal Borise, aby k snídani objednal chleba, ale vždycky zapomene. Nejspíš chodí snídat jinam. A vždycky, když se vrátí, šťourá se v zubech a z bradky mu visí zbytek vajíčka. Stravuje se v restauraci, o které si můžu nechat jen zdát. Prý ho bolí, když se cpe a já se na něj musím dívat. Van Nordena mám rád, ale nemyslím si o něm to, co si o sobě myslí sám. Nedomnívám se například, že je to nějaký filozof nebo myslitel. Je posedlý sexem, to je celé. A spisovatel z něho nikdy nebude. Ani ze Sylvestera nebude spisovatel, i když jeho jméno září z červených žárovek o síle padesáti tisíc svíček. Jediní spisovatelé v mém okolí, kterých si jakžtakž vážím, jsou momentálně Carl a Boris. Jsou posedlí. V duši jim hoří bílý plamen. Jsou šílení a nemají hudební sluch. Jsou to mučedníci. Moldorf, který svým zvláštním způsobem taky trpí, naopak šílený není. Moldorf je opilý slovy. Nemá žíly a cévy, ani srdce či ledviny. Je to cestovní kufr s nesčetnými přihrádkami a v těch přihrádkách jsou cedulky popsané bílým inkoustem, hnědým in- 9

4 koustem, červeným inkoustem, modrým inkoustem, rumělkou, šafránem, slézem, sienou, meruňkou, tyrkysem, onyxem, anjou, sleděm, korónou, měděnkou, gorgonzolou Přestěhoval jsem psací stroj do vedlejšího pokoje, kde se při psaní vidím v zrcadle. Táňa je jako Irène. Vyžaduje tlusté dopisy. Ale existuje ještě jedna Táňa, Táňa jako velké semeno roztrušující na všechny strany pyl anebo řekněme něco z Tolstého, scéna v maštali, v níž je vyhrabán plod. Táňa je taky horečka les voies urinaries, Café de la Liberté, Place des Vosges, pestré kravaty na Boulevard Montparnasse, tmavé záchodky, Porto Sec, cigarety Abdullah, adagiová sonáta Pathétique, naslouchátka, legendární seance, ňadra ze sieny pálené, festovní podvazky, kolik je hodin, zlatí bažanti s kaštanovou nádivkou, taftové prsty, oparný soumrak obracející se k cesmíně, akromegalie, rakovina a delirium, teplé závoje, pokerové žetony, koberce samá krev a měkká stehna. Táňa řekne, aby to všichni slyšeli: Miluju ho! A zatímco Boris se spaluje whiskou, Táňa říká: Sedni si sem! Ach, Borisi Rusko co mám dělat? Jsem jím tak plná, že snad prasknu! Když se v noci dívám na Borisovu bradku na polštáři, propadám hysterii. Ach, Táňo, kde je teď ta tvoje teplá kunda, kde ty tlusté, těžké podvazky, ta měkká, vyboulená stehna? Mám v péru šest palců dlouhou kost. Roztáhnu ti tam dole každou vrásku, Táňo těhotná semenem. Pošlu tě domů k tvému Sylvesterovi s rozbolavělým břichem a lůnem obráceným naruby. Sylvester! Ano, umí rozdělat oheň, ale já umím rozpálit kundu. Vystřeluju do tebe horké blesky, Táňo, doběla ti rozžhavuju vaječníky. Že tvůj Sylvester trochu žárlí? Asi něco cítí, viď? Cítí zbytky po mém velkém tágu. Trochu jsem rozšířil břehy. Vyžehlil jsem vrásky. Po mně si to můžeš střihnout s hřebci, býky, berany, kačery, bernardýny. Můžeš si do řiti nacpat ropuchy, netopýry, ještěrky. Můžeš srát rozložené akordy, jestli chceš, nebo si přes pupek napnout struny citery. Šoustám tě, Táňo, abys zůstala vyšoustaná. A jestli máš strach píchat na veřejnosti, oprcám tě v soukromí. Vytrhnu ti z kundy pár chlupů a přilepím je Borisovi na bradu. Zakousnu se ti do klitorisu a vyplivnu dva franky... 10

5 Indigové nebe, z něhož byly vymeteny chundelaté obláčky, vyzáblé, nesmírně protažené stromy, jejichž černé větve gestikulují jako náměsíčník. Ponuré, přízračné stromy s kmeny bledými jako popel doutníku. Ticho vrcholné a zcela evropské. Rolety zatažené, krámky zamřížované. Tu a tam červené světlo prozrazující místo mileneckých schůzek. Příkrá, téměř hrozivá průčelí; jejich čistotu narušuje jenom stín stromů. Cestou kolem Oranžerie si připomínám jinou Paříž, Paříž Maughamovu, Gauguinovu, Paříž George Moorea. Vzpomínám na toho příšerného Španěla, který tehdy ohromoval svět svými akrobatickými skoky ze stylu do stylu. Myslím na Spenglera a jeho příšerné manifesty, a rád bych věděl, zda ten suverénní styl je už vyřízený. Říkám, že se v duchu zabývám takovými myšlenkami, ale není to pravda; teprve později, až překročím Seinu, až za sebou nechám ten karneval světel, dovolím své mysli, aby si s takovými úvahami pohrávala. Momentálně nedokážu myslet na nic jenom na to, že jsem vnímající tvor probodávaný zázrakem těchto vod, v nichž se odráží zapomenutý svět. Všude podél břehů se stromy těžce sklánějí nad zašlým zrcadlem; když se zvedne vítr a zaplaví je ševelivým šepotem, uroní pár slz a roztřesou se nad vířící vodou. Dusím se tím. Nemám nikoho, komu bych se mohl svěřit třebas jen se zlomkem svých pocitů... S Irène je potíž v tom, že má místo kundy kabelu. Chce tlusté dopisy, aby si je mohla do té kabely cpát. Obrovské, avec des choses inouïes. Ovšem Llona, ta měla díru! Vím to, protože nám zdola poslala pár chlupů. Llona divoká oslice větřící rozkoš. Chodila za prachy, kde se dalo, někdy i v telefonních budkách a na záchodech. Koupila králi Carolovi postel a misku na holení s jeho monogramem. Lehla si na Tottenham Court Road, vyhrnula si sukni a dráždila se prstem. Používala svíčky, světlice a kliky od dveří. V téhle zemi jí žádné péro nebylo dost velké ani jedno. Muži do ní vstupovali a v tu ránu vadli. Chtěla nastavovací ptáky, samozápalné rakety, vroucí olej z vosku a kreozotu. Kdybyste ji nechali, uřízla by vám péro a nechala by si ho v sobě navěky. Llona, jedna kunda z miliónu! Laboratorní kunda, a nebylo lakmusového papírku, který by se zbarvil jejím odstínem. A tahle Llona taky hrozně lhala. Nikdy žád- 11

6 nou postel svému králi Carolovi nekoupila. Korunovala ho láhví whisky a její řeč byla samé filcky a zítřky. Chudák Carol, nezbylo mu nic jiného než v ní zvadnout a zdechnout. Nadechla se, a vypadl jako mrtvý mlž. Obrovské, tlusté dopisy, avec des choses inouïes. Cestovní brašna bez popruhů. Dírka bez klíče. Měla německá ústa, francouzské uši a ruskou prdel. Kundu mezinárodní. Když se dostala do ráže, byla rozpálená až v krku. Vešli jste na Boulevard Jules-Ferry a vyšli u Porte de la Villette. Vyhodili jste brzlíky do vyklápěcích kár červených dvoukoláků, jak jinak. Na soutoku Ourcq a Marny, kde voda proudí mezi hrázemi a leží jako sklo pod mosty. Tam teď leží Llona a kanál je plný skla a štěpin; mimózy pláčou a okenní tabulky jsou potažené vlhkým, mlhavým pšoukem. Llona, jedna kunda z miliónu! Nic než kunda a skleněná prdel, v níž se dají číst dějiny středověku. Moldorf vypadá na první pohled jako lidská karikatura. Vypoulené oči. Rty jako michelinky. Hlas jako hrachová polívka. Pod vestou nosí hruštičku. Ať se na něho podíváte z kterékoli strany, vždycky se vám naskytne pohled na stejné panoráma: kostěná japonská tabatěrka, rukojeť ze slonoviny, šachová figurka, vějíř, motiv chrámu. Tak dlouho kvasil, až se rozplizl. Droždí s vypleněnými vitamíny. Váza bez fíkusu. Ženy byly zplozeny dvakrát v devátém století a znovu za renesance. Jeho pronesli v době velkého rozptylování pod žlutými a bílými břichy. Dávno před exodem mu do krve plivl Tatar. Trápí ho dilema trpaslíka. Svým šišinkovitým okem vidí svou siluetu promítanou na plátno nesouměřitelných rozměrů. Opájí se svým hlasem, sladěným se stínem špendlíkové hlavičky. Slyší řev tam, kde jiní slyší jenom pištění. A teď jeho mysl. Je to amfiteátr, v němž herec střídá spoustu masek. Mnohotvárný a neomylný Moldorf střídá své role klauna, žongléra, hadího muže, kněze, smilníka, šarlatána. Amfiteátr je moc malý. Nastraží tam dynamit. Obecenstvo je v rauši. Je jím znechuceno. 12

7 Marně se snažím navázat s Moldorfem kontakt. Jako bych se pokoušel navázat kontakt s Bohem, jelikož Moldorf Bůh je nikdy nic jiného nebyl. Já jen zapisuju slova Měl jsem na něj určité názory, ale zahodil jsem je; měl jsem jiné názory, které momentálně přehodnocuju. Pořádně jsem si ho prohlédl a zjistil jsem, že to, co držím v dlaních, není hovnivál, ale vážka. Urazil mě svou hrubostí a vzápětí uchvátil svým jemnocitem. Jednou se zalykal výřečností, podruhé byl tichý jako Jordán. Když vidím, jak mi kluše v ústrety s nataženými tlapkami a vlhkýma očima, mám pocit, jako bych se měl sejít Ne, na tohle se musí jinak! Comme un œuf dansant sur un jet d eau. Má jenom jednu hůl úplně obyčejnou. V kapsách cáry papíru s recepty na Weltschmerz. Už je vyléčený a té malé Němce, která mu umyla nohy, puká srdce. Připomíná mi to pana Nonentitu, který s sebou všude tahá gudžarátský slovník. Nevyhnutelný pro každého čímž se nepochybně míní nepostradatelný. Borowskému by to všechno připadalo nepochopitelné. Borowski má na každý den v týdnu jinou špacírku a jednu zvlášť na velikonoce. Máme toho tolik společného, až mám pocit, jako bych se díval do prasklého zrcadla. Prohlížel jsem si svoje rukopisy, stránky počmárané opravami. Stránky literatury. Trochu mě to děsí. Hrozně se v tom podobám Moldorfovi. Já jsem ovšem gój, a gójové trpí jinak. Trpí bez neuróz, a podle Sylvestera člověk, který nikdy netrpěl neurózou, nemá ánung o smyslu utrpení. Zřetelně si vybavuju, jak jsem si ve svém utrpení hověl. Jako byste si do postele vzali vlče. Občas se po vás ohnalo drápem a to jste se pak opravdu vyděsili. Normálně jste se ho nebáli vždycky jste ho mohli pustit na svobodu, nebo mu useknout hlavu. Jsou lidé, kteří nedokážou odolat touze vstoupit do klece s divou zvěří a nechat se roztrhat. Vejdou tam dokonce bez re- 13

8 volveru nebo biče. Strach je zbaví strachu Pro Žida je klecí s lítou zvěří svět. Dveře jsou zamčené, a on tam stojí bez biče nebo revolveru. Překypuje takovou odvahou, že ani necítí zvířecí výkaly v koutě. Diváci tleskají, ale on neslyší. Myslí si, že drama se odehrává v kleci. Myslí si, že ta klec je svět. Stojí bezmocně sám za zamčenými dveřmi a zjišťuje, že lvi jeho řeči nerozumějí. Žádný lev ještě neslyšel o Spinozovi. Spinoza? Vždyť si do něj nemůžou ani pořádně kousnout. Dejte nám maso! řvou, zatímco on tam stojí jako přimrazený, myšlenky ztuhlé, jeho Weltanschauung je létající hrazda, na kterou nedosáhne. Jediný úder lví tlapy, a jeho kosmogonie je napadrť. Také lvi jsou otrávení. Čekali krev, kosti, chrupavky, svalstvo. Žvýkají a žvýkají, jenže slova jsou zapotová mléčná šťáva a zapotová šťáva je nestravitelná. Zapotová šťáva je základ, který se posype cukrem, pepsinem, tymiánem, lékořicí. Když ji seberou chicleros, dá se jíst. Chicleros sem přišli po hřebenu potopeného kontinentu. Přinesli s sebou algebraický jazyk. V arizonské poušti se setkali se severskými Mongoly, glazovanými jako lilek. Nedlouho poté, co se zeměkoule gyroskopicky naklonila a dělily se cesty Golfského a Japonského proudu. V hlubinách území objevili tufové skály. Svou řečí zkrášlili útroby země. Navzájem si vyžrali vnitřnosti a lesy se nad nimi zavřely, nad jejich kostmi a lebkami, nad jejich krajkovým tufem. Jejich řeč zanikla. Tu a tam se ještě najdou zbytky zvěřince, mozková destička pokrytá obrázky. Jak tohle všechno souvisí s tebou, Moldorfe? Máš na jazyku slovo anarchie. Tak ven s ním, Moldorfe, čekám na něj. Nikdo nemá ponětí o řekách, které proudí naším potem, když si podáváme ruce. Zatímco ty ještě s pootevřenými rty formuluješ slova a ve tvářích ti klokotají sliny, já už přeskočil půlku Asie. Kdybych vzal tvou špacírku, i když je to jen obyčejná hůl, a vydloubl ti v boku dírku, sebral bych tolik materiálu, že bych jím zaplnil Britské muzeum. Stojíme pět minut a hltáme století. Jsi síto, kterým se cedí moje anarchie a mizí ve slovech. Za slovem se nachází chaos. Každé slovo je pásek, proužek, jenže není a nikdy nebude dost proužků, z nichž by se vytvořilo pletivo. 14

9 Zatímco jsem byl pryč, pověsili záclony. Vypadají jako tyrolské ubrusy namočené v lyzolu. Místnost se leskne. Omámený sedím na posteli a přemýšlím o člověku před narozením. Náhle se rozezní zvony, podivná, nebeská hudba, a jako bych se přenesl do středoasijských stepí. Některé vyzvánějí dlouhým, vytrvalým duněním, jiné opilecky, ufňukaně vybuchují. A teď se znovu rozhostil klid, jen poslední tón se lehce otírá o ticho noci jen slabý, tence znějící gong, sfouknutý jak plamen. Uzavřel jsem se sebou tichou dohodu, že na tom, co píšu, nezměním ani řádku. Nemám zájem cizelovat ani své myšlenky, ani své činy. Vedle dokonalosti Turgeněva kladu dokonalost Dostojevského. (Existuje snad něco dokonalejšího než Věčný manžel?) V jednom a témž vyjadřovacím prostředku jsou obsaženy dva druhy dokonalosti. Avšak ani jeden z nich se nevyrovná té, co je skryta ve Van Goghových dopisech. Je to triumf jednotlivce nad uměním. V téhle chvíli mě nad jiné zajímá jen jedno, a to zaznamenat všechno, co se vynechává v knihách. Jak já to vidím, nikdo nevyužívá ty prvky ve vzduchu, které propůjčují našim životům smysl a směr. Jako by jenom zabijáci získávali v uspokojivé míře od života to, co do něho vkládají. Doba si žádá násilí, jenže to, čeho jsme svědky, jsou pouze nepodařené výbuchy. Revoluce jsou potlačovány v zárodku, anebo až moc rychle triumfují. Vášeň rychle vyprchává. Lidé se uchylují k idejím, comme d habitude. Nenavrhuje se nic, co může trvat déle než dvacet čtyři hodin. V rozpětí jedné generace prožíváme milión životů. Ze studia entomologie, života v mořských hlubinách nebo činnosti buněk získáváme víc Myšlenku, kterou bych určitě nikdy nebyl schopný dokončit, přerušuje telefon. Nějaký zájemce o pronájem bytu... Už to tak vypadá, že můj život na Villa Borghese je u konce. No nic, posbírám tyhle stránky a půjdu o dům dál. Živo bude i jinde. Vždycky se něco děje. Zdá se, že ať přijdu kamkoli, všude se odehrává něco dramatického. Lidi jsou jako vši dosta- 15

10 nou se vám pod kůži a zavrtají se tam. A vy se škrábete a škrábete, až do krve, ale natrvalo se jich nezbavíte. Ať jdu kam jdu, lidi si hrozně komplikují život. Každý prožívá svoji soukromou tragédii. Lidi to teď mají v krvi smůlu, znuděnost, zármutek, sebevraždu. Ovzduší je prosycené neštěstím, pocitem úzkosti a marnosti. Škrábat se a škrábat až nakonec nezbude žádná kůže. Na mě to však působí euforicky. Nejsem znechucený nebo deprimovaný, naopak si to užívám. Přeju si další a další katastrofy, větší pohromy, velkolepější neúspěchy. Chci, aby se celý svět rozsypal, chci, aby se všichni uškrábali k smrti. Musím teď žít tak rychle a zběsile, že mi skoro nezbývá čas zaznamenat ani tyhle útržky. Po zmíněném telefonátu se dostavil nějaký pán s manželkou. Šel jsem nahoru, abych celou transakci přečkal v posteli. Ležel jsem a přemýšlel, kam se vrtnu. Rozhodně se nevrátím do postele toho buzeranta, nemíním se celou noc převalovat a prsty u nohou vycvrnkávat drobky chleba. Je mi z toho prťavého šmejda na blití! Být držgrešle je ještě horší než být přihřátý. Nesmělý, roztřesený zmetek, který žije v neustálém strachu, že jednoho dne dejme tomu 18. března, nebo přesně 25. května přijde na buben. Kafe bez mléka a bez cukru. Chleba bez másla. Maso bez šťávy, nebo vůbec žádné maso. Bez toho i onoho! Krkoun jeden! Jednou jsem otevřel zásuvku jeho psacího stolu a našel jsem v ponožce schované prachy. Víc jak dva tisíce franků a šeky, které si ani nedal proplatit. Ani to by mi tolik nevadilo, kdybych ve svém baretu v jednom kuse nenacházel lógr od kafe a na zemi nezakopával o haldy odpadků, a to nemluvím o skleničkách od pleťového krému, umaštěných ručnících a věčně ucpaném umyvadle. A kdybyste věděli, jak ten knecht smrděl pokud se zrovna nepocákal kolínskou. Měl špinavé uši, špinavé oči, špinavou prdel. Tělo měl jak z gumy a byl dušný, zavšivený, malicherný, morbidní. Všechno bych mu byl odpustil, jen kdybych se u něj slušně nasnídal! Jenže chlap, který má ve špinavé fusekli schované dva tisíce a odmítá si vzít čistou košili nebo si máznout chleba máslem, takový chlap není jen buzerant, a dokonce ani hamoun je to imbecil! 16

11 Ale o toho teplouše tu vlastně nejde. Špicuju uši, abych slyšel, co se děje dole. Je tam nějaký pan Wren s manželkou, co si po předchozí domluvě přišli prohlédnout byt. Mluví o tom, že si ho vezmou. Díkybohu o tom zatím jen mluví. Paní Wrenová se směje jak podebraná na obzoru komplikace. Teď mluví pan Wren. Má chraplavý, škrablavý, dunivý hlas, těžkou tupou zbraň, která jako klín vjíždí do masa, kostí a chrupavek. Boris mě volá dolů, aby mě představil. Mne si ruce jako zastavárník. Povídají si o povídce, kterou napsal pan Wren, příběhu o kulhavém koníkovi. A já jsem žil v domnění, že pan Wren je malíř! To jistě, řekne Boris a oči se mu rozzáří, ale v zimě píše. A píše dobře obdivuhodně dobře. Snažím se přimět pana Wrena k hovoru, chci, aby něco řekl, cokoli, třeba o tom chromém koni, nebude-li zbytí. Jenže pan Wren se skoro neumí vymáčknout. Když se snaží vylíčit ty bezútěšné měsíce, které tráví s perem v ruce, přestávám mu rozumět úplně. Trvá mu několik měsíců, než svěří papíru jediné slovo. (A zimní měsíce jsou jenom tři!) O čem celé ty dlouhé zimní měsíce přemýšlí? Pánbůh mě netrestej, ale já si toho člověka jako spisovatele představit neumím. A přesto paní Wrenová tvrdí, že když si sedne ke psaní, tak to z něho doslova tryská. Hovor se vleče. Je těžké sledovat, o čem pan Wren přemýšlí, protože stále mlčí. Přemýšlí, kudy chodí alespoň tak to tvrdí paní Wrenová. Popisuje svého manžela pouze v těch nejrůžovějších barvách. Přemýšlí, kudy chodí velmi roztomilé, opravdu roztomilé, jak by řekl Borowski, ale ve skutečnosti velice trapné, zvlášť není-li myslitel nic než chromá hajtra. Boris mi dává peníze, abych koupil nějaké pití. Ještě žádné nemám, a už jsem opilý. Je mi jasné, jak to rozjedu, až se vrátím domů. Kráčím ulicí a už tam se ve mně začíná odvíjet ten velkolepý proslov, klokotající jako odvázaný smích paní Wrenové. Asi už měla trochu vypito. Umí krásně naslouchat, když je nalitá. Vycházím z obchodu s vínem a slyším zurčení pisoáru. Všechno je odvázané a šplíchavé. Chci, aby to slyšela paní Wrenová 17

12 Boris si opět mne ruce. Pan Wren pořád ještě koktá a breptá. Držím mezi stehny láhev a vrážím do hrdla vývrtku. Paní Wrenová má netrpělivě pootevřená ústa. Víno mi vyšplíchne mezi nohama, slunce šplíchá dovnitř arkýřovým oknem a mně v žilách bublá a šplíchá tisíc šíleností, které ze mě teď bez ladu a skladu začínají prýštit. Říkám jim všechno, co mě napadá, všechno, co jsem v sobě dusil a co nějak uvolnil ten odvázaný smích paní Wrenové. S tou láhví mezi nohama a sluncem šplíchajícím skrz okno znovu prožívám nádheru těch bídných dní krátce po příjezdu do Paříže: zmatený nuzák potloukající se ulicemi jako přízrak na hostině. Všechno se mi kvapem vybavuje nefungující toalety, kníže, který mi vyleštil boty, biograf Splendide, kde jsem spal na svrchníku majitele kina, mříže v okně, pocit, že se dusím, tlustí švábi, a mezitím orgie chlastání a flámování, Rose Cannaque a Neapol umírající ve slunci. S prázdným žaludkem jsem tancoval ulicemi a občas jsem zaskočil k cizím lidem například k madame Delormové. Už si zaboha nevzpomenu, jak jsem se k ní dostal. Ale dostal jsem se tam, nějak jsem se vetřel dovnitř, minul jsem majordoma, služku v bílé zástěrce, prošel jsem rovnou do paláce v manšestrových kalhotách a myslivecké kazajce a bez jediného knoflíku na poklopci. Ještě teď cítím zlatavou atmosféru komnaty, kde madame Delormová seděla v mužském oděvu na trůně, akvária se zlatými rybkami, mapy starověkého světa, přepychově vázané knihy; znovu cítím, jak mi její těžká ruka spočinula na rameni a jak mě svým intenzivním lesbickým fluidem trochu vyděsila. Příjemněji mi bylo v dole v té husté omáčce bordelů, vlévající se do nádraží Saint Lazare, děvky ve dveřích, na každém stole sodovka; kanály zaplavuje hustý proud semene. Není nad to, nechat se mezi pátou a sedmou vláčet tím davem, sledovat nějakou nohu nebo krásná ňadra, nechat se unášet tím proudem, zatímco v hlavě vám všechno víří. Byl jsem tenkrát podivně spokojený. Žádné schůzky, žádná pozvání na večeři, žádný program, žádné prachy. Zlaté časy, kdy jsem neměl jediného přítele. Každé ráno otravná cesta pěšky do kanceláře American Express a každé ráno nevyhnutelná úředníkova odpověď. Pobíhal jsem sem a tam jako štěnice, občas sbíral vajgly, 18

13 někdy kradmo, jindy bezostyšně; sedával jsem na lavičce a mačkal si břicho, abych potlačil hlodavý pocit hladu, nebo jsem se procházel Tuileriemi a při pohledu na němé sochy jsem dostával erekci. Jindy jsem se v noci toulal u Seiny, toulal jsem se a toulal a šílel nad její krásou, naklánějícími se stromy, rozbitými odrazy ve vodě, valícím se proudem pod krvavě rudými světly mostů, šílel nad ženami, které spaly přede dveřmi domů, spaly na novinách, spaly v dešti; všude plesnivé portály katedrál a žebráci a vši a staré čarodějnice posedlé tancem svatého Víta; káry složené v postranních uličkách jako sudy vína, vůně rybízu na tržišti a starý kostel uprostřed zeleniny a modrých obloukovek, strouhy kluzké od odpadků a ženy v saténových lodičkách, klopýtající mezi tou špínou a havětí po celonočním flámu. Place St. Sulpice, tak tiché a pusté, kam pokaždé před půlnocí přišla žena s polámaným deštníkem a vetchým závojem; každou noc tam spala pod svým potrhaným parazolem s plandajícími dráty, v šatech, které se jí barvily do zelena, s kostnatými prsty a hnilobným zápachem prosakujícím z jejího těla; a ráno jsem tu sedával sám, tiše klímal na slunci a proklínal pitomé holuby, kteří všude sbírali drobky. St. Sulpice! Břichaté zvonice, křiklavá oznámení nad vchodem, hořící svíčky uvnitř. Náměstí, které tak miloval Anatole France, s tím hučením a bzučením od oltáře, šplícháním kašny, vrkajícími holuby, kde drobky mizely jako mávnutím a v prázdném břichu se ozývalo jen tlumené burácení. Den co den jsem tu sedával v myšlenkách na Germaine a na tu špinavou uličku nedaleko Bastily, kde bydlela, a na ten neustálý bzukot za oltářem, na autobusy svištící kolem, na slunce pražící do asfaltu, který prostupoval mě i Germaine, do asfaltu a celé Paříže ve velkých břichatých zvonicích. Ještě před rokem, jen co jsme se zbavili Borowského, jsme se s Monou každý večer procházeli po Rue Bonaparte. St. Sulpice, stejně jako cokoli jiného v Paříži, tenkrát pro mě moc neznamenalo. Byl jsem úplně groggy z hovorů. Znechucený z obličejů. Otrávený z katedrál, náměstí, zvěřinců a nevím čeho všeho. V červené ložnici jsem popadl knížku, ale v proutěném křesle jsem se necítil pohodlně; byl jsem unavený z celodenního 19

14 sezení na zadku, unavený z červených tapet, z pohledu na tolik lidí, kteří žvanili o ničem. Červená ložnice a věčně otevřený kufr; její šaty povalující se v delirickém nepořádku. Červená ložnice s mými galošemi a špacírkami, se zápisníky, kterých jsem se nikdy nedotkl, s rukopisy studenými jako mrtvola. Paříž! To znamená kavárna Select, Dôme, bleší trh, kancelář American Express. Paříž! To znamená Borowského vycházkové hole, Borowského klobouky, Borowského kvaše, Borowského pravěké ryby a předpotopní vtipy. Z té Paříže osmadvacátého roku se mi vryl do paměti pouze jeden večer večer před odjezdem do Ameriky. Výjimečný večer s mírně podnapilým Borowským, kterému jsem se trochu hnusil, že tancuju s kdejakou štětkou. Jenže ráno odjíždíme! Tohle říkám každé ženské, která se mi dostane do ruky ráno odjíždíme! Říkám to blondýnce s achátovýma očima. A jak jí to říkám, popadne mou ruku a sevře ji mezi svými stehny. Na záchodě stojím před mušlí s obrovskou erekcí; péro mi připadá zároveň lehké i těžké, jako kus olova s křídly. A jak tam tak stojím, vplují dovnitř dvě kosti Američanky. Srdečně je zdravím s pérem v ruce. Mrknou na mě a jdou dál. Když si v předsíňce zapínám poklopec, všimnu si, že jedna z nich čeká, až její kamarádka vyjde ven. Hudba ještě hraje a možná pro mě přijde Mona, nebo Borowski se svou holí se zlatým knoflíkem, jenže najednou jsem v jejím objetí a ona mě drží a mně je fuk, kdo přijde nebo co se stane. Vklouzneme do kabinky a tam si ji postavím, připlácnu ji ke zdi a snažím se do ní vniknout, ale nejde to, tak si sedneme na prkénko a zkoušíme to vsedě, ale ani tak to nejde. Ať se snažíme jak chceme, nejde to. A celou tu dobu mi svírá v ruce ptáka, křečovitě se ho drží jako tonoucí záchranného kruhu, ale není to k ničemu, jsme až moc vzrušení, až moc vyrajcovaní. Hudba pořád hraje, a tak se ve valčíkovém rytmu vracíme z kabinky ven, a jak na tom hajzlu tančíme, ohodím jí celou tu nádhernou róbu semenem a ji může trefit šlak. Odklopýtám zpátky k našemu stolu, kde sedí Borowski s brunátným ksichtem a Mona s vyčítavým pohledem. Pojeďme zítra do Bruselu, řekne Borowski a my souhlasíme, a jakmile se vrátíme do hotelu, pobliju celý pokoj postel, umyvadlo, obleky a kostýmky, galoše, vycházkové hole a zá- 20

15 pisníky, kterých jsem se nikdy nedotkl, a rukopisy studené jak mrtvola. O pár měsíců později. Stejný hotel, stejný pokoj. Máme výhled na dvůr s odloženými bicykly a nad námi je podkrovní pokojík, kde si nějaký bystrý mladík celý den pouští gramofon a dokola vyřvává nějaké moudrosti. Říkám máme, ale nějak se předbíhám, protože Mona je už dlouho pryč a teprve dneska jí jdu naproti na nádraží Saint Lazare. K večeru tam stojím s obličejem vraženým mezi mřížemi, ale Mona nikde, a já znova pročítám telegram, ale není to k ničemu. Vracím se do Latinské čtvrti a přece jenom se pořádně nadlábnu. O chvíli později se courám kolem Dôme a najednou si všimnu bledé, sklíčené tváře a planoucích očí a toho sametového kostýmku, který odjakživa zbožňuju, protože pod tím hebkým sametem jsem vždycky našel její teplá ňadra a nohy jak z mramoru, chladné, pevné, svalnaté. Vynořuje se z moře tváří a objímá mě, vášnivě mě objímá tisíc očí, nosů, prstů, nohou, láhví, oken, kabelek a talířků na nás civí a my ve vzájemném objetí vnímáme jen sebe. Sedám si vedle ní a ona vypráví vodopád slov. Zběsile ničivé tóny hysterie, zvrácenosti, malomocenství. Neslyším ani hlásku, protože je krásná a já ji miluju a teď už jsem šťastný a klidně můžu umřít. Jdeme po Rue du Château a hledáme Eugena. Přecházíme lávku u nádraží, odkud jsem se často díval na odjíždějící vlaky a úplně se mi dělalo zle, když jsem si lámal hlavu, kde sakra může být. Kráčíme přes lávku a všechno je kouzelně jemné. Mezi nohama nám stoupá kouř, koleje skřípou, v krvi máme semafory. Cítím blízkost jejího těla patří teď celé mně a zastavuju se a přejíždím rukama po teplém sametu. Všechno kolem nás se hroutí, rozpadává se a to teplé tělo pod teplým sametem po mně bolestně touží... Znovu v tom samém pokoji a padesát franků k dobru díky Eugenovi. Kouknu z okna do dvora, ale gramofon mlčí. Kufr je otevřený a její věci se povalují všude kolem jako dřív. Oblečená si lehne na postel. Jednou, dvakrát, třikrát, čtyřikrát bojím se, že zešílí jak příjemné je cítit zase v posteli pod přikrývkou její tělo! Jenže na jak dlouho? Vydrží to tentokrát? Už teď mi něco říká, že ne. 21

16 Mluví ke mně tak horečnatě jako utržená ze řetězu. Mlč, Mono! Jen se na mě dívej nemluv! Konečně usne a já zpod ní vytáhnu ruku. Klíží se mi oči. Její tělo leží vedle mě bude tam určitě do rána... Byl únor, když jsem v oslepující vánici vyrazil z přístavu. Naposled jsem ji viděl, jak mi v okně mává na rozloučenou. Muž stojící na druhé straně ulice, na rohu, s kloboukem hluboko vraženým do čela, čelisti opřené o klopy kabátu. Embryo, které ze mě nespouští oči. Embryo s doutníkem v puse. Mona v okně mává na rozloučenou. Bílá smutná tvář, divoce vlající vlasy. A teď v té smutné ložnici pravidelně dýchá žábrami, mezi stehny jí stále ještě zvolna vytéká míza, vydává teplý kočičí pach a její vlasy mám ústech. Mám zavřené oči. Ústy si vyměňujeme horký dech. Tak blízko u sebe a Amerika tři tisíce mil daleko. Už nechci Ameriku nikdy vidět. Je to jako zázrak, že je tady v posteli se mnou, že na mě dýchá, že mám v ústech její vlasy. Až do rána se nemůže nic stát Probírám se z hlubokého spánku, abych se na ni podíval. Dovnitř se trousí bledé světlo. Dívám se na její nádherné nezkrotné vlasy. Cítím, jak mi něco leze po krku. Znovu se na ni podívám, pozorněji. Její vlasy se hýbají. Odhrnu přikrývku jsou tam další. Polštář se jimi přímo hemží. Před chvílí se rozednilo. Honem balíme a krademe se z hotelu. Kavárny jsou ještě zavřené. Jdeme a přitom se neustále škrábeme. Den se probouzí bílý jako mléko, na nebi lososově růžové šmouhy, šneci opouštějící ulity. Paříž, Paříž. Tady je možné všechno. Staré, rozpadávající se zdi a příjemné šumění vody v pisoárech. Muži u výčepu si olizují kníry. S prásknutím se otevírají okenice a ve strouhách zurčí potůčky. Obrovská, jasně červená písmena reklamy na Amer Picon. Cikcak. Kudy půjdeme a proč nebo kam nebo jak? Mona v tenoučkých šatech má hlad. Jen večerní pléd, voňavky, barbarské náušnice, náramky, depilační pomůcky. Sedáme si do kulečníkové herny na Avenue du Maine a objednáváme si horkou kávu. Toaleta mimo provoz. Budeme tu muset chvíli posedět, než se budeme moct přesunout do jiného hotelu. Zatím si navzájem vybíráme z vlasů štěnice. Jsme nervózní. Mona 22

17 ztrácí trpělivost. Musí se vykoupat. Musí mít to. Musí mít ono. Musí, musí, musí Kolik ti zbylo peněz? Peníze! Úplně jsem na ně zapomněl. Hôtel des Etats-Unis. Ascenseur. Jdeme si lehnout za bílého dne. Vstáváme až za tmy a nejdřív musíme sehnat prachy na kabelogram do Ameriky. Kabelogram tomu embryu s dlouhým šťavnatým cigárem v hubě. Zatím je tu ta Španělka na Boulevard Raspail u ní se vždycky najde něco teplého do žaludku. Do rána se to nějak vyřeší. Aspoň že do postele jdeme spolu. Teď už bez štěnic. Začalo období dešťů. Povlečení je bez poskvrnky 23