Studijní texty k předmětu. KSVL3 Vybrané kapitoly ke světové literatuře Vyučující: Mgr. Ivana Gejgušová

Transkript

1 Studijní texty k předmětu KSVL3 Vybrané kapitoly ke světové literatuře Vyučující: Mgr. Ivana Gejgušová Výběrový seminář je věnován odkazu antického písemnictví. Předložené texty představují výběr z děl antických velikánů a z děl autorů, kteří nalézali v antické literatuře významný inspirační zdroj. Předložené texty jsou určeny ke společné interpretaci v jednotlivých seminářích.

2 Publius Ovidius Naso 43 př.n.l. 18 n.l. Ve vrcholném období své tvorby /asi 2 př.n.l. 8n.l./ vytvořil, ovlivněn řeckými a římskými bájemi i pověstmi a přilákán epickými látkami, Listy heroin a Proměny. Listy heroin sbírka 15 fiktivních básnických listů, které píší slavné ženy svým manželům nebo milencům, kteří dlí v cizině, v odloučení, popř. je opustili. Později Ovidius doplnil dílo o 3 dvojice listů, tedy vždy o list a odpověď adresáta /např. Helena a Paris/. Oinóné Paridovi Když Hekabé porodila Parida, zdál se jí sen o tom, že její syn bude příčinou zhouby a pádu Tróje. Proto její manžel Priamos nechal syna pohodit v horách.vychovali ho pastýři a zamilovala se do něho nymfa Oinóné. Po Paridově soudu /Héra, Pallas Athéna a Afrodíta/ byl prozrazen jeho královský původ a otec ho přijal zpět. Opouští nymfu a je Afrodítou odměněn za své rozhodnutí láskou spartské Heleny. Oinóné nymfa Co vinou je mou, že na věky nebudu tvou? Paridu svému, Váhavě jen si zvykneme nést, zač trpíme právem. Bez viny trest ač jejím zdráhá se být, jen s bolestí v srdci můžeme nést. z Ídských hor dopis posílá, jejž musí, musí číst! Mocný jsi nebyl, ne, když já, nymfa, mocného toku dcera, Slovo za slovem čteš dopis můj? tebe, manžela svého, jsem milovala. Či jiná žena ti brání? Ty, který nyní jsi Priamův syn Pozorně čti jej, - buď pravda víc než úcta má - nepsala dopis ten žena z Mykén. tys otrokem byl Oinóné nymfa, a já, nymfa, otroka manželem mít jejíž slávu hlásají hvozdy na pláních fryžských, jsem odvahu měla! já sama, ponížená Často ve stínů stromů neb uprostřed stád jsme zradou toho, jsme odpočívali jemuž jsem říkala můj, a trávník vystlaný listím byl naším lůžkem. tu lkám Na slámě před mrazem byli jsme chráněni. Který to bůh to nepřeje lásce mé?

3 Prokletí osudu nade mnou vyřkl ten den, Konečně láska má k tobě v ten den se počala trýzeň z tvé zrady, prosta je obav i nebezpečenství všech. kdy Afrodíté přišla a Héra a Pallas obnažená Kvůli ní války žádné se nepovedou, k soudu krásy. po moři výpravy trestné nepřiplují-- Úžasem srdce se rozbušilo, To dceru Tyndareovu jen, při slovech tvých až do nitra pronikal mrazivý děs poběhlici, žádati budou zpět zbraněmi neblahými. Odplouvals, slzy v očích, Tu bude-li nutno Danaům vrátit, alespoň k těmto slzám se znej! Hektora bratra se ptej, Za tuhle lásku jednou budeš se stydět, co Anténór vážný soudí, ne za tu, jež pominula. co Priamos myslí, sám se ptej, Plakals, do očí mých hleděl jsi uplakaných jimž život dlouhý byl Jak slza k slze jeden pláč, nejlepším rádcem. tak k žalu žal byl jeden obou žal. Jak hanebná vášeň V úderech srdce já poznala ženy tvář! než vlast To bylo mně málo? milovat víc K čemu já bláhová váhala ještě? milenku uloupenou! Nestoudná družka se tiskla k tobě ve klíně tvém Stydět se budeš jednou, musíš, A tu jsem strhla šat svůj, za vinu svou! pěstmi se do prsou bila, Za věc spravedlivou zbraně se chopí muž! tvář svou jsem drásala nehty, Neslibuj sobě, ne, posvátnou Ídu já žalným nářkem jsem naplnila, že Lákonka tobě snad bude věrná, zde na skalách rodných žal svůj jsem vyplakala. Kterou tak brzy objímals sám. Právě tak Helena ať pod žalem padá Tak jako Meneláos proklíná svazek lásky a manželem opuštěna ať lká a ponížený láskou k cizinci trpí, a sama ať trpí vším tím, tak také ty budeš jednou lkát! čím dříve zraňovala. Způsobem žádným znovu získat se nedá Nyní ti lichotí snad, cudnost poskvrněná, že ženy za tebou plaví se slepě širými moři, navždy zajde jednou! zákonité muže své že opouštějí. Tebe že horoucně ráda má? Když však jsi býval chudičkým pasákem stád, Stejně tak Meneláa horoucně milovala. Oinóné sama tvé chudoby bývala družkou Na lůžku zrazeném důvěřivý spí sám-

4 Vzpomínám, kdysi sestra tvá věštila toto: Oinóné, šílíš? K čemu ty osíváš písčinu pustou? Nadarmo břehy spřežením býků rozoráváš! Přijde jalůvka řecká a zahubí tebe, vlast tvou i dům! Pospěš a zabraň tomu! A pokud je čas, ve vodách zhoubných potopit dejte nečistou loď! Příliš, ach, příliš mně bídné jsi věštila pravdu! Hle, Řekyně mladá lesnatých strání mých stává se paní! Tvář její buď si krásná, pouhou je cizoložnicí. Pro lásku k cizímu hostu zradila otcovské bohy. Kolikrát byla uloupena, kolikrát sama se uloupit dala. Oinóné ženou čistou zůstává choti, i když ji oklamává! Když v lesích já hledala úkryt, satyři bujní toužili po mně, smečka nevázaná, i Faunus sám, jenž rohatou hlavu má chvojím ověnčenou na pláních širých, kde Ída se do výšin zvedá. Bůh slavný, jenž nalezl lyru A opevnil Tróju, byl milencem mým. Ten má kořist panenství mého. A také tu jen zápasem získal. Já přece vlasy mu rvala, tvář jsem mu do krve rozdrásala. Čistotu zneuctít a za to perlami, zlatem se vyzdobit já netoužila. Hanbou je za dar nabídnout čistotu těla! Apollón sám mně umění léčiti svěřil, když poznal, že jsem toho hodna. Cokoliv léčivých bylin roste i kořenů majících hojivou moc, ty všechny já znám. A nejsem ubohou já, když láska bylinou se vyléčit nedá? Pomoc, již ani úrodná země, jež zázračné byliny plodí ni bůh mně nemůže dát, ty jediný sám mně můžeš dát, ty můžeš a já jsem jí hodna. Jen slituj se nad dívkou svou, je hodna slitování. S Danajskými já tobě krvavou válku nezpůsobím. Tvá jsem, dívčí svá léta tobě jsem darovala a jenom se modlím, bych navždy já byla tvou---

5 Faethón Faethón byl nařčen svým druhem,že si vymýšlí svůj božský původ. Faethón zrudl, a stud v něm potlačil vzplanutí hněvu; Matce své Klymeně šel tu druhovu pohanu zjevit. Více však musí tě bolet, že já, tak pravil, ten prudký, svobodný hoch, jsem mlčel! Je hanba, že urážka tato mohla vyřčena být a nemohla popřena býti! Ty však, jestliže vskutku jsem zrozen z nebeské krve, původu slavného důkaz mi dej a na nebe přístup! Klymena posílá svého syna za otcem do jeho slunečního sídla. Sluneční hrad se vypínal do výše na strmých sloupech, skvěje se třpytným zlatem a pyrópem, podobným ohni. Ve výši jeho štíty se blýskaly slonovou kostí, paprsky jasného stříbra mu svítila dvojkřídlá vrata. Sama však práce i látku předčila: nebeský kovář Vulkanus vytepal tam jak moře, vroubící země, tak též okrsek světa a nebe, jež nad světem strmí. Ve vlnách jsou tu blankytní bohové: troubící Trítón, Próteus měnící vzhled i Aigaión, který stem paží stiská velryby ohromný hřbet, když projíždí mořem; Dóris i s dcerami svými z nich jedny je vidět, jak plovou, druhé na hrázi sedí a suší si zelené vlasy, jiné se na rybách vozí; a tvář všech není sic stejná, ani však docela různá má vzhled, jenž přísluší sestrám. Na zemi vidět je města a lidi a se zvěří lesy, potoky, řeky a nymfy i ostatní venkovská božstva. Obraz zářného nebe se nad tím nade vším klene: na pravém křídle je znamení šest a tolikéž vlevo. Jakmile Klymenin syn tam po stezce, vedoucí vzhůru, přišel a vstoupil v dům, kde otec, v pohybu braný, sídlil, před jeho tvář své kročeje zamířil ihned. Opodál však byl nucen se zastavit, nemoha snésti, zblízka ten jas. Tam Sól, jsa nachovým zahalen rouchem, seděl na stolci svém, jenž jasnými smaragdy svítil.

6 Po stranách vpravo a vlevo stál den a u něho měsíc, Rok a Staletí s ním, též Hodiny v mezerách stejných, mladé Jaro tu stálo, jsouc kvetoucím věnčeno vínkem, stálo tu nahé Léto, a z klasů věnec je krášlil, Podzim tu stál a šťávou byl potřísněn šlapaných hroznů, vedle pak ledová Zima té šedé se ježily vlasy. Uprostřed byl sám sluneční bůh. Jak vševidným zrakem jinocha zřel, jenž nezvyklým obrazem všecek byl zmaten. Je nehodno zapírat tebe, že jsi můj syn, a pravdivě udala matka tvůj původ. Aby sis byl však jist, nuž přej si, co ti je libo, všecko ti vyplním rád! A slibu mi svědkem buď močál, při němž má přísahat bůh můj zrak jej nepoznal nikdy! Sotva skončil ta slova, on otcova vozu si žádá s právem, rychlonohé ten den smět říditi koně. Velké věci si žádáš, ten dar je nad tvoje síly, Faethonte, tvůj chlapecký věk jej nemůže zmoci. Smrtelný jsi, však není smrtelné, čeho si přeješ. Nevěda vymáháš dokonce víc, než čeho se může dostati nebeským bohům. Nechť cokoli každý si myslí o sobě, na vůz nikdo si nemůže ohnivý vstoupit kromě mne ba věř, ni širého Olympu vládce, který divoké blesky svou strašlivou pravicí metá, nezvládne tento můj vůz a co jest mocnější Jova? Představ si, že máš vůz! Co dokážeš? Budeš ty moci kroužícím točnám jet vstříc a překonat rychlý vír osy? Nástrah ta cesta je plna a oblud přerůzných tvarů! Kdybys i udržel směr a nikterak nezbloudil z cesty, budeš se přes rohy Býka tam brát, jež naproti trčí, thessalským lukem Střelce a přes Lva zuřivou tlamu, přes Štíra, obloukem dlouhým jenž divoká klepeta stáčí, přes Raka též, jenž stáčí klepeta opačným směrem. Také ti nebude snadno ty bujné čtvernožce řídit při onom plamenném žáru, jejž chovají v prsou a z nozder divoce soptí i mne jen stěží strpí, když vzplane

7 jejich bujarý duch, a šíje se otěžím vzpíná. Sluneční bůh dává synovi další rady, jak se má chovat, pak vezme posvátný lék a natře synovi líčka, aby odolala žáru, na hlavu mu dá sluneční paprsky a syn se může vydat na cestu. Cvalem vyrazí ven, a vzduchem se rozběhše kvapně, roztrhnou mlhy, jež v cestě jim stojí, a neseni křídly předstihnou východní vítr, jenž od týchž končin se zdvíhá. Lehké bylo však břímě, i nemohli sluneční koně ani je poznati, a nemělo jho své obvyklé tíhy.... Jakmile z nebeských výšin však pohlédl nešťastný vozka Faethon na země dole, jak v hloubi, ach, v hloubi se táhnou, zbledl, a náhlým strachem se zachvěla kolena jeho, v záplavě sluneční záře mu mrákota zastřela zraky. Plameny zachvátí celou zem, zvlášť nejvyšší místa, puká a praská půda a vysychá odnětím vláhy. Šediví zelená píce, a strom i s listím se pálí, potravu k vlastní zkáze si dodává obilí zprahlé Avšak živná Země, jsouc dokola sevřená vodstvem, uprostřed mořských vln a zřídel stažených zevšad, která se utekla k matce a ukryla ve stinném lůně, pozdvihla zmučený obličej svůj, až po šíji zprahlá před čelo stínící ruku si vztáhla a mocně se chvějíc otřásla vším a sedla se poněkud, takže se níže ocitla, nežli kdy bývá, a posvátným pronesla hlasem: Tvá-li to vůle, a já tak zasloužím, nejvyšší bože, proč teď váhá tvůj blesk? Když zhynout mám ohněm, ať zhynu ohněm tvým, ať útěchu mám, že jsi mě zničil! Hle, viz mé ožehlé vlasy, viz, co žhavého pýří mám na tvářích, co ho mám v očích! Toť tvá odměna pro mne, tu poctu mi za plodnost dáváš, za služby mé: že motyk a ruchadla zakřiveného snáším rány a po celý rok se nechávám týrat, zeleň že dobytku dávám, a obilí, lahodný pokrm, lidskému rodu, a vám že přináším kadidlo vonné? Nuž plamenům vyrvi to, o zbývá ještě, a zachraň vesmír svou péčí!

8 rozbouří hrom, a rozmávav blesk blíž pravého ucha zasáhl vozataje a zbavil ho duše i vozu na jeden ráz a lítým ohněm ten uhasil oheň. Faethón zemře a víly ho pohřbily a na jeho hrobě je nápis o jeho činu. Jeho božský otec truchlí a obloha zůstává celý den bez slunce. Matka hledá synův hrob a pláčí i dcery Héliovy. Pláčí i Hélia dcery, proud slzí věnují Smrti (ach, jak marný to dar!) a bijí se rukama v prsa, volají Faethónta, jenž neslyší nářky ty žalné, nocí i dnem a na jeho hrob se vrhají stále. Čtyřikrát spojil své růžky a kruh naplnil měsíc, ony však bědují dále, již ze zvyku lkaní a nářek přešel prodlením ve zvyk. A pojednou nejstarší sestra Faethúsa, chtíc ne zem se vrhnouti, běduje žalně, že jí strnuly nohy. Jí snaží se přispěti kvapně bělostná Lampetié, leč náhle ji zadržel kořen. Třetí rukama právě se chystala drásat si vlasy, listí však rve. Ta lká, že v kmeni jí uvízly nohy, ona, že v dlouhé větve se paže jí změnily štíhlé. Zatím co diví se tomu, jim slabiny opřádá kůra, šíří se postupně přes život, hruď i plece a paže: nakonec ústa jim zbývala jen, jež volala matku. Co, ach, může ta činit? Jen jediné: kam ji to pudí, pobíhá sem a tam a líbá, dokud je možno. Na tom nemá však dost: i těla se odervat snaží od kmenů, něžné větve jim od rukou trhá než odtud tak jako z tržné rány hned prýští krvavé kapky! Ustaň, prosím, ó matko! tak volá, jsouc raněna, každá, ustaň, prosím: nám těla to rozdírá, drásáš-li stromy! Sbohem již buď! - a za těchto slov je zakryla kůra. Rány však slzejí dále, a na slunci tuhnou ty kapky, kanoucí z nových větví: toť jantar. Řeka pak jasná převezme jej a posílá k ozdobě nevěstám římským. Překlad: Ferdinand Stiebitz

9 William Shakespeare a antický svět W. Shakespeare vytvořil několik historických dramat, v nichž zpracovával antickou tematiku. Tato díla vznikala v průběhu celé jeho dramatické tvorby. V raném období vzniká Titus Andronicus (1593 4); ve střední etapě tvorby Julius Caesar (1600), Troilus a Kressida (1600 2), Antonius a Kleopatra (1606), Coriolanus (1607), Timon Athénský (1607 8); v závěrečné etapě tvorby pak Perikles (1609). Z uvedeného přehledu je patrné, že Shakespeara přitahuje jednak období trojské války, počátky římského impéria, ale stejně tak období pádu římské republiky a vznik císařství. Antické náměty vidí očima člověka své doby, dokáže k nim zaujmout ironický postoj, vysmát se falešnému hrdinství a touze po krvi. S antickým světem souvisejí také dvě autorovy komedie: Komedie plná omylů (1592 3) a Sen noci svatojánské (1596). V prvém uvedeném díle v Komedii plné omylů Shakespeare zpracovává námět, který použil Plautus, jde o ztrátu malých dětí dvojčat, která se v dospělosti setkají a jejich vzájemná podoba způsobí řadu omylů a záměn. Shakespeare komičnost příběhu posílil tím, že počet dvojčat znásobil. Manželé Emilie a Egeon přijmou ke svým dvěma chlapcům další pár dvojčat, ti se mají stát jejich společníky a sluhy. Při bouři dojde k ztroskotání lodi a každý z manželů zachraňuje jedno své dítě a jednoho malého služebníka. Proud rodinu rozdělí a odnese do různých částí světa a teprve po letech se Antifolus Syrakuský se sluhou Dromiem vydává hledat svého bratra. Když se obě dvojice ocitnou v jednom městě Efesu, vede jejich vzájemná podoba k řadě záměn a z nich vyplývajících komických situací. Vše se nakonec vyřeší a následuje šťastné setkání všech zúčastněných osob. Sen noci svatojánské je z hlediska vlivů velmi pestrým dílem, jsou zde patrny vlivy antické, ale i keltské mytologie, kříží se tu literární i dramatické tradice obou světů, světa antického i soudobého světa renesančního. Ústřední dvojice příběhu athénský vládce Theseus a jeho nastávající Hipolyta byla údajně převzata z Plutarchova spisu Životy slavných Řeků a Římanů. Děj se odehrává nejprve v Athénách, které představují reálný, konkrétní svět, pak se přenáší do nočního lesa, což je svět kouzel, fantazie, nadpřirozených sil, v závěru se opět vracíme do athénské reality.

10 Komedie vznikla jako odraz lidových oslav, které byly obřadem oslavujícím plodnost, lásku. Šlo o původem pohanské rituály. Antický původ má asi také proměna řemeslníka Klubka v osla, tady mohl být inspirací Zlatý osel (autor: Apuleios). Řemeslníci, kteří k uctění vladaře a jeho sňatku připravují divadelní výstup, nacvičují dojímavý příběh Pyramos a Thisbé. Ten byl obsažen v Ovidiových Proměnách. U Shakespeara dochází k posunu příběhu, neumělý výkon řemeslnické herecké skupiny příliš vyzdvihuje patos a sentiment, tím se tragický příběh lásky a smrti mění ve frašku. Údajně to měla být reakce na dobové překlady Ovidia, které právě na uvedených prostředcích stavěly a snižovaly tak hodnotu autorova díla. Antická dramata : ( např. in: Shakespeare, William : Antická dramata. Praha 1983, Odeon. Překlad E.A.Saudek, A. Skoumal. 539 s. ) Troilus a Kressida Také si myslíte, že v trojské válce bojovali na obou stranách bitevního pole skuteční hrdinové, kterým byla láska k zemi, vojenské cti a válečné spolupráci nade vše? Že tu řevnivost a závist, pikle a zloba neměly uplatnění? Pak vám řečeno maloučko změněnými slovy Jana Wericha nezbývá než číst pohádky, Shakespearův Troilus a Kressida nebudou váš šálek čaje. Jsme zhruba v sedmém roce boje, trojský princ Hektor vyzval někoho z řeckého tábora, aby se s ním utkal v boji, a očekává, že to bude Achilles. Ulysses začíná okamžitě intrikovat, nechce, aby ke střetů obou reků došlo. Pokud by Achilles vyhrál, ještě by vzrostla jeho už tak obrovská pýcha, pokud by padl, utrpělo by sebevědomí řeckých bojovníků, smrt nejlepšího by dala vzniknout představě, že zbylé Řeky je možno porazit hravě. Proto Ulysses obchází jednotlivé řecké muže a lichotkami je přesvědčuje, že právě oni mají dost síly, aby Hektora zabili. V trojském táboře princ Troilus prožívá lásku ke Kressidě, ta sice obdivuje jeho staršího bratra Hektora, ale pod soustavným vlivem Pandaruse, strýce a kuplíře v jedné osobě, nakonec neodolá a nechá se svést. Její otec Kalchas, který se spojil s Řeky, však požaduje její vydání, Kressida odchází, poté co přísahala Troilovi věrnost, do tábora jeho nepřátel. Drama končí bojem obou antických hrdinů a smrtí Hektora. Ten ztratil život, jeho bratr Troilus svou

11 lásku, a když se přesvědčí, že Kressida si s věrností hlavu nijak neláme, přichází i o ideály. Ostatní si dál mohou hrát na vojáčky. Troilus není fanatický a sveřepý bojovník, který by viděl ve válce a porážce Řeků smysl svého života. Věří však v určité ideály a mravní hodnoty, které chce chránit. Vezmu si ženu dnes a je to chuť, Proč ji tu držíme? Řek drží tetu. čím se má volba při tom kroku řídí, A stojí za držení? Je to perla chuť, kterou roznítily zrak a sluch, takové vzácnosti, že loďstva lodí ti zdatní lodivodi zrádným mořem ji lovit vyplula a kupci na nich od chuti k úsudku. I kdyby chuť se stali králové. Když připustíte, si stokrát znechutila tu, co chtěla, že bylo rozumné, že Paris jeljak mohu od ní já? Tu nelze smlouvat, což musíte, už pro svůj pokřik: Pojeď - tu nelze uhýbat a spasit čest. Když uznáte, že ukořistil skvost - Či vracíme snad obchodníkům hedváb, což musíte, už pro svůj potlesk tenkrát když se nám ušpiní? A zahazujem a jednosvorné: Ach! proč, ptám se nyní, barbarsky do pomyjí zbylé jídlo, kářete výsledek svých vlastních rad, že zrovna máme dost? Shledáno vhod, a, vrtkavější nežli štěstí samo, aby nás Paris v Řecku nějak pomstil. to zvete brakem, co jste cenívali Váš souhlas bez výhrad mu bubřil plachty, než zem i moře výš? Té hanby, krást vody a větry poustaly v šrůtce, a bát se ponechat si ukradené! sjednaly příměří a sloužily mu. Přistál Jsme lupu nehodni, když máme strach, a za letitou tetu naši v Řecku co v jejich zemi jsme jim udělali, přivezl královnu, že proti ní obhájit ve své, za vlastními valy. je Fébus vrásčitý a jitro zvadlé. Thersites, hrbatý a hubatý Řek, představuje u Shakespeara onen častý pohled zdola optikou obyčejného člověka. Jeho hodnocení trojské války: To je nějakých čachrů, nějakých machlů, nějakých lumpáren! A jádro sporu : jeden paroháč a jedna kurva. To se mají proč futýrovat a buntovat a ukrvácet na tom k smrti. Aby zprašivěla a všechno se to uválčilo a usmilnilo nadranc! Takto hodnotí sám sebe v rozmluvě s Margerelonem, levobočkem krále Priama. Já jsem taky panchart; pancharty mám rád. Jsem panchart početím, panchart výchovou; panchartskou mám duši, panchartskou srdnatost, jsem ve všem všudy neřád. Vrána vráně oči

12 nevyklove, proč by to měl dělat panchart? Dej pozor, ať v tom sporu nepřijdem o kejhák. Aby panchart bojoval s panchartem, to volá do nebes. Sbohem, pancharte. Diomedes, řecký vojevůdce, vidí Helenu takto : Ona je krutá na svůj rodný kraj. Za celý život, věřte, Parisi, Za každou kapku v jejích smilných žilách neřekla tolikera slova milá, pad Řek. Za každý kventlík mršiny co Trójanů a Řeků zahubila. té shnilé Trójan pykal životem. Koriolanus Dílo je inspirováno mýtickými postavami z úsvitu římských dějin, bojem Římanů s Volsky, kteří sídlili ve střední Itálii. Římský vůdce Marcius dobyl volské město Koriol a dostal čestný titul Koriolanus. Za vojenské zásluhy se má stát konzulem, ale ke zvolení potřebuje hlasy plebejců. Marcius má velmi rezervovaný vztah jak k plebejcům, tak k jejich zástupcům tribunům. Nesouhlasí s tím, že plebejci stále stupňují své požadavky a nároky, dostávají obilí apod. Podle Marcia si člověk musí vše zasloužit. Střetne se názorově s plebejci a ti jsou jeho postojem pobouřeni, hrozí mu vyhnání, popř. smrt, má se tedy pokořit a pronést slova smíru. To však nedokáže, opouští Řím a odchází ke svému dosavadnímu soku k veliteli Volsků Aufidiovi (Aufidius ), pomáhá mu v boji s Římany a nakonec umírá... Marciova slova před útokem na Korioly: To jsou ti, Co, mnou si máváte? Jsem já váš meč? kdož mají nejvíc chuti. Jsou-li tady Když tohle není plané, kdo z vás není hřích o tom pochybovat! milovníci za čtyři Volsky? Věru, jeden každý líčidla, kterým já se skvím, kdož méně jste proti Aufidiovi schopni vznést se bojí o sebe než o svou čest, štít tvrdý jako jeho. Jistý počet - kdož nad život si váží dobré smrti leč díky všem! z vás ze všech musím vybrat. a cení výš než sebe samé vlast Ostatní ponesou břemeno boje, ať jeden sám, ať víc tak smýšlejících kde bude třeba. Na pochod, mí milí! tak jako já teď zamávají mečem, A čtyři z vás mi rychle sestaví že půjdou s Marciem. příhodný oddíl.

13 Marciova matka Volumnie je pyšná na svého syna, podporuje jeho touhu po vítězstvích a jeho cestu ke slávě a moci : Kam je raněn? Do ramene a do levé paže. Z toho budou veliké jizvy, které se dobře budou ukazovat lidu, až se bude ucházet o konzulát. Když jsme odráželi Tarkvinia, utržil sedm ran na trupu. Před tímhle tažením měl na těle pětadvacet ran. Koriolanus se chystá promluvit před davem, aby si usmířil plebejce a tribuny. Pryč, vlastní mysli má! Ať do mne vjede Volumnie : Nějaké děvky duch! Vojácký hlas, Dělej, jak myslíš. S mým bubnem ladící, ať ve fistulku Pro mne je tebe prosit větší hanba Se změní kleštěnec či v hlásek dívky, než pro tebe prosit je. Ať zhyne všechno! Když děcko uspává. Ať na mých tvářích Dej raděj matce pocítit svou pýchu, Úsměvy lotrů peleší a na skle než moudře něco slev! Já smrtí aspoň mých očí slzičky! Žebrákův jazyk tak pohrdám jak ty. Dělej, jak chceš! Ať žadoní z mých úst! Kolena, zvyklá Svou statečnost máš ze mne, za svou jen ve třmenech se ohnout, podklesejte pýchu poděkuj sobě! jak pro almužnu! Já to neudělám, sic přestanu si vážit vlastní pravdy a skutky těla naučím svou mysl být podlá naveskrz. Koriolanova promluva před Aufidiovým domem, jde mu nabídnou své vojenské umění! Ó, světe na obrátku! Přátelé, až vyspat nedalo, pro nic, pro věc jimž ve dvou hrudích jedno srdce bije, než vejce bezcennější, pobratří se kdož spolu lože sdílejí, i stůl, a sezdají své děti. Tak i já : i práci, celý život, v blíženecky nenávidím své rodiště a nesu úplném souznění, z ničeho nic své srdce nepříteli. Vstoupím. Zabije-li mě, a pro nic za nic náhle propukají má na to právo. Podá-li mi ruku, v nejtrpčí zášť; a krutí nepřátelé, jsem hotov sloužit jim. jimž strážení jednoho na druhého Tak reagují obyvatelé Koriolan na nové válečné tažení : To aspoň zas bude trochu ruchu na světě. Mír beztoho je na nic, než leda aby železo rezavělo, krejčí se rozmáhali a líhli písničkáři.

14 Jářku, válka, to je moje. Mír a válka, to je jako noc a den. Válka je čiperná, bystrá a plná vyražení. Mír je hotová mrtvice a mdloba, tupý, hluchý, ospalý, nemrcouchovatý a naplodí parchantů víc, než válka stačila zahubit mužských. Svatá pravda. A třeba válka taky umí svoje, co se znásilňování dotýká, přece jen nikdo nepopře, že mír je náramný nasazovatel parohů.

15