ZÁZRAČNÝ COP LABUŽNÍK. dvě čínské novely

Transkript

1

2

3 ZÁZRAČNÝ COP LABUŽNÍK dvě čínské novely

4 Publikace vychází s přispěním Mezinárodního sinologického centra Ťiang Ťing-kuovy nadace při Karlově univerzitě v Praze KATALOGIZACE V KNIZE NÁRODNÍ KNIHOVNA ČR Dvě čínské novely Feng, Jicai a Lu, Wenfu Zázračný cop / [Feng Ťi-cchaj]. Labužník / [Lu Wen-fu]. Praha : DharmaGaia, Z čínštiny přeložily Zdenka Heřmanová a Olga Lomová ISBN čínské novely Sino-tibetské literatury [11] Feng Ťi-cchaj, Lu Wen-fu dědicové, 2010 Translation & commentary Zdenka Heřmanová & Olga Lomová, 2010 ISBN

5 dvě čínské novely Mluvit o smutku za každou cenu, mluvit jen smutku a vůbec o smutku nemluvit, to jsou tři věci, jimž by se měl spisovatel vyhýbat. Smutek, o němž se zde zmiňuje spisovatel Feng Ťi-cchaj, autor první novely v našem výboru, je především smutkem nad tragickým osudem milionů lidí za Kulturní revoluce. Jeho postoj vychází, možná bezděčně, z konfuciánské etické normy, založené na odmítání extrémních emocí jakéhokoliv druhu, a zároveň výstižně pojmenovává způsob, jak se na počátku 80. let čínští autoři vyrovnávali s traumaty nedávné minulosti. Čínská literatura se od poloviny druhého desetiletí minulého století vyrovnávala s krizí tradiční kultury a snažila se přispět k transformaci společnosti, proměňující se pod vlivem Západu v nelítostném procesu, který jsme si dnes zvykli nazývat globalizací. Snahy moderních spisovatelů na počátku 20. století výstižně pojmenovává dobový diskurz literární revoluce a hnutí za novou kulturu, jehož cílem bylo přispět k přeměně Číny v moderní společnost postavenou na ideálech demokracie, svobody a pokroku. V r po letech občanské války zvítězila komunistická strana Číny a vznikla Čínská lidová republika. V této době úzké sepětí literatury se společenskou transformací nabývá novou podobu danou politickým systémem, v němž vše je podřízeno rozhodnutím jedné politické strany. V novém společenském řádu byl spisovatel nucen stát se kulturním pracovníkem píšícím ve službách lidu a plnit zadání diktovaná momentálními politickými požadavky. V průbě-

6 hu 50. let se tak čínská literatura postupně z větší části proměnila v prvoplánovou politickou propagandu. Ne všichni spisovatelé ochotně přijímali takové pojetí literatury a mnozí se nakonec stali obětí politických kampaní, které v Číně s přestávkami a v různé intenzitě probíhaly po celá 50. a 60. léta, až vyvrcholily za neblaze proslulé Kulturní revoluce ( ). Na konci 70. let již byla ekonomická i společenská situace v Číně neudržitelná a stranické vedení přistoupilo k ekonomickým reformám, které o třicet let později dovedly zemi do postavení světové ekonomické velmoci. Došlo i k částečnému politickému uvolnění. Oficiální odmítnutí Kulturní revoluce, rehabilitace obětí politických kampaní a stranické debaty o omylech 50. a 60. let na počátku období reforem načas rozrušily hranice politické kontroly umění a intelektuálního života vůbec a vznikl prostor pro emancipaci literatury. 80. léta minulého století představují proto jedno z nejzajímavějších období poválečné čínské literatury. Zprvu bylo dominantním tématem literatury nového období, jak se tehdy říkalo, kritické zamyšlení nad nedávnou minulostí. Ve druhé vlně překotně se proměňující čínské literární scény té doby se paralelně s literaturou usilující o společenskou reflexi začaly znovu a zpočátku navzdory kritice z oficiálních míst pěstovat zábavné žánry, zejména příběhy detektivní a dobrodružné. Paralelně s tím se v literatuře začal prosazovat zájem o předrevoluční minulost a čínští autoři, kteří po tři desetiletí měli povinnost budovat novou společnost a odhalovat stinné stránky společnosti staré, začali s nostalgií objevovat kouzlo zašlých časů. To vše nalezneme i v díle spisovatelů Lu Wen-fua a Feng Ťi-cchaje, kteří v té době patřili k nejznámějším spisovatelům v Číně a byli i často překládáni do evropských jazyků. Oba příběhy, které zde předkládáme českému čtenáři, jsou vsazeny do širších souvislostí moderních čínských dějin: Feng Ťi-cchajův Zázračný cop pojednává o událostech z doby Boxerského povstání na počátku 20. století, zatímco Lu Wen-fuův Labužník

7 zachycuje prvních třicet let Čínské lidové republiky. Jejich autoři hovoří o lidských osudech vpletených do tragických historických událostí, vyprávějí bezpochyby smutné příběhy ze smutných časů, avšak podávají je s nadhledem a přesvědčením, že mluvit jen o smutku není správné. Lu Wen-fu ( ) Spisovatel a novinář Lu Wen-fu byl celý život spjat s jihočínským městem Su-čou, o němž čínské přísloví říká Na nebi ráj, na zemi Chang-čou a Su-čou. První prózy publikoval již v polovině 50. let, záhy se však, podobně jako mnoho jeho vrstevníků, stal obětí politických kampaní a dvacet let byl nucen vykonávat těžkou manuální práci. Rehabilitace se dočkal r a od té doby znovu začal publikovat povídky a novely. Okamžitě na sebe upoutal pozornost neobvyklostí námětů svých próz a vypravěčským uměním nezávislým na rétorice politické propagandy. Lu Wen-fu se zajímá o to, jak transformace společnosti po r poznamenala obyčejné lidské osudy, a prostřednictvím individuálních příběhů ve zkratce zachycuje čínské dějiny druhé poloviny 20. století. Většinu svých vyprávění situuje do rodného města Sučou, odedávna proslulého krásnými zahradami, skvělými kuchaři a bohatým kulturním životem. S okouzlením líčená barvitost života ve starém městě, kterou po revoluci postupně nahradila uniformní šeď, vytváří působivou paralelu k příběhům lidí, kteří se stávali obětmi politických kampaní. O neradostných osudech lidí i města vypráví Lu Wen-fu s nadhledem, ve velkorysé zkratce a se smyslem pro humor inspirovaným uměním dávných vypravěčů ze sučouských čajoven. V odlehčeném podání krutých příběhů Lu Wen-fu vzdává hold lidské schopnosti překonat nejstrašnější katastrofy a vyjadřuje naději, že zlé časy přečká i jeho milované město. 7

8 Feng Ťi-cchaj (nar. 1942) Rodák z přístavního města Tchien-ťinu, dospíval na prahu Kulturní revoluce. V mládí se prosadil jako hráč košíkové, v 70. letech působil jako učitel výtvarné výchovy a malíř tradiční tušové malby. Podobně jako mnoho jeho vrstevníků se literatuře začal věnovat až v době politického uvolnění na konci 70. let. Od r časopisecky publikoval kratší prózy, v nichž se vrací do let Kulturní revoluce a vypráví tragické příběhy jejích obětí. Zpracovává zejména témata manipulace v politických kampaních, ziskuchtivosti a bezohledného kariérismu a hledá odpověď na otázku, jak je možné, že pod ušlechtilými hesly rovnosti a sociální spravedlnosti si lidé ubližovali a byly soustavně ničeny mezilidské vztahy. Civilní způsob vyprávění, schopnost vhledu do složitých osobních motivací a obhajoba obyčejné lidskosti mu vynesly popularitu mezi čtenáři i řadu literárních cen. Na počátku 80. let se Feng Ťi-cchaj obrátil k dávnější minulosti a stal se průkopníkem zábavných žánrů s historickými náměty. V novele Zázračný cop, která ve své době způsobila v Číně senzaci a posléze byla i zfilmována, navazuje na tradici klasických dobrodružných románů o spravedlivých mstitelích a mistrech bojových umění. Zdenka Heřmanová Olga Lomová 8

9 F e n g Ť i - c c h a j : ZÁZRAČNÝ COP

10 Dávno, dávno, dávno, dávno, dnešek, současnost, současnost a dnešek. Dávné není dnešní a současné zas není dávné. Avšak současné je také dávné a dávné je i dnešní. V duchovnu se zhlédni, na smysly méně spoléhej, v zázračno se podívej! To, co je v knihách, i to, co v nich není, náhodné ti podá poučení. Dívej se, jen se pousměj a nad ničím nehloubej! V oněch letech byly tou největší událostí v Tchien-ťinu proslulé městské slavnosti. Byly ale také zdrojem těch nejhorších zmatků. Za vlády císaře Ťia-čchinga došlo k jedné takové neblahé události na kůlu zemřelo na sluneční úžeh šestileté dítě, převlečené za Královnu matku západu. Byla to ale jen náhoda. Město toho bylo plné, ale zakrátko si na to nikdo už ani nevzpomněl. Když nastoupil na trůn císař Kuang-sü, zase se pořádaly všelijaké okázalé oslavy. Dokonce bylo uspořádáno setkání zasvěcených, a právě když začínalo, někdo ukradl obrovskou vzácnou perlu z čapky Ťia Pao-jüho. Prý měla cenu skoro sta tisíc. Pátralo a hledalo se všude možně i nemožně a celé město z toho bylo vzhůru nohama. Perla se samozřejmě nenašla, ale zato docházelo k dalším a dalším pozdvižením. Jakési dítě bylo ušlapáno k smrti, rok nato lidé zase řádili tak, že 10

11 spraskaly lebky. Dalšího roku pak od kadidla shořel na prach sto let starý chrám, tehdy tam v procesí donesli sochu Bohyně moře až do hlavní chrámové síně Všech přání. Nějaký troufalý zloděj využil požáru a zmizel i se sochou bohyně, vymodelovanou z voňavé hlíny v ateliéru pana Ma. Proslýchalo se, že uvnitř sochy je ukryt zlatý poklad, a tak všichni bohabojní mužové a poctivé ženy se pustili do horečného hledání. Jen se moc nesmějte! Vžijte se do situace těch věřících: Světice byla pryč komu se teď měli klanět? Obyvatelé Tchien-ťinu si rádi pouštějí pusu na špacír. Pár lidí vykládalo s vyvalenýma očima, že prý někdo tu sochu bohyně chová v zadním dvorku krámku blízko Bubnové věže, kde se prodávají pochoutky z jihu. Celá tlupa tam přes protesty majitele a příručích naskákala přes zeď a odházela z kouta dvora dvě hromady kadeček s bobovou pastou. Socha tam přirozeně nebyla. Když si ta horda neměla na čem vylít vztek, vrhla se alespoň na kádě a všechny je rozmlátila. Pár se jich na ně ještě vymočilo. Majitel krámku byl čirou náhodou vzdáleně spřízněn s přednostou místního magistrátu, a tak bylo několik výtržníků polapeno. Náhradu škody nebyli s to zaplatit, vždyť to byli samí místní povaleči, kteří se celé dny jen poflakovali a dělali maléry. Veškerý jejich majetek pozůstával z jedné matrace, dvou dek a zástupu štěnic. Dokonce ani náčiní na vaření neměli. Tentokrát se vážení otcové města měli konečně čeho chytit byli totiž toho názoru, že takové slavnosti by se měly zatrhnout. Vykládali, že město Tchien ťin je příliš rozlehlé a nesourodé, že někteří obyvatelé mají příliš vyvinutý smysl pro spravedlnost, jiní zase mají dokonce sklony k násilnostem, takže pořád dochází k nějakým výtržnostem. Že tedy pořádání slavností, které obrací město vzhůru nohama, je velice nesnadné. Ale kdo by měl ty slavnosti zakázat? Jen se nad tím trochu zamyslete! Mocné tchienťinské rodiny byly závislé na rybolovu, dobývání soli z moře a vodní dopravě. Když obchodní koráby vypluly na moře a zvedlo se vlnobití a zuřily bouře, musely jen doufat v ochranu Bohyně moře. Pohromy a nemoci 11

12 se nevyhýbaly zazobancům se vším jejich bohatstvím, co potom čekalo malé lidičky, jejichž životy neměly ani cenu psů a koček? A tak se všichni těšili na ten šťastný den, kdy má Bohyně moře narozeniny. Mačkali se v ulicích, pořádali hry a všelijaká představení, pálili kadidlo a konali blahopřejné oběti, aby ta dobrotivá svatá měla radost. Vynášeli její sochu ze zadního Nebeského chrámu za východní branou, ukládali ji na žlutá nosítka a vozili ji v procesí na parádním voze. Za vozem následovaly skupinky kejklířů, kteří předváděli své kousky. Sochu bohyně s velkou pompou nosili po městě i za městskými hradbami celé dny. Její zázračná moc měla zapudit všechny zlé duchy. Panovalo všeobecné mínění, že řízení věcí, které lidi sami nezvládnou, patří bohům. Celá tchienťinská obec byla tedy v rukou Bohyně moře. Ale ta také měla své chvíle, kdy se jí do ničeho nechtělo a kdy měla chuť se ze všeho vyvlíknout. Některé ošemetné záležitosti tedy klidně přenechávala člověčímu světu. Bohové totiž též moc dobře vědí, jak věci přehrát na ty druhé. Lidé neplní vždy poslání svěřené jim nebesy a bohové se nepodřizují přání lidí. A tak proto toho roku došlo při slavnostech k oněm prapodivným událostem. 1. K jedné nekalosti se přidává další 23. březen byl den, kdy měla Bohyně moře v průvodu udělovat požehnání. Byl to nejrušnější den slavností. Všichni potulní umělci a kejklíři využívali té příležitosti, aby se ukázali v nejlepším světle. Toho roku se dostavili v plném počtu a předváděli dokonce i čísla, která celou řadu let nikdo neviděl velký tanec lvů a let jeřábů, 12

13 květinové vzory, skvostné trojnožky, boj se zvířaty, přehlídku osmi světců a slavnostní hudební suity. Kdoví co to do nich najednou vjelo! Diváci přicházeli od samého rána, aby zaujali na trase průvodu ta nejlepší místa. Ti, co se neprotlačili dopředu, si vylezli na střechy. Vznešené a zámožné rodiny si daly podél cesty průvodu vystavět kryté ochozy a boudy. Trůnily si v nich jako v lóžích a s nadšením sledovaly, jak před nimi defilují soubory a skupinky. Starý milostpán Čan ze Solného úřadu byl toho roku na vrcholu svých tělesných i duševních sil. Snadno a lehce vydělal kupu peněz a vzal si ohromnou krasavici za vedlejší ženušku. V tomto neobyčejně příznivém rozpoložení si půl měsíce předem najal honosnou tribunku na rohu ulice Ku i, odkud byl nejlepší výhled. Tribunka měla stříšku proti slunci z isingského rákosu, na palec silného, a podlážku z širokých borových prken, ještě vonících pryskyřicí. Po obou stranách byla sedadla, pokrytá červeným brokátem, vpředu viselo několik lampiónů, zhotovených rukou známého mistra. Navíc si milostpán Čan najal několik pobudů, aby mu dnem i nocí tu jeho tribunku hlídali. Dal je dokonce jednotně obléci do tmavých kalhot a vestiček. Marně se neříká, že s penězi narůstá hřebínek. Malí lidičkové, kteří se měli vždy čeho bát, se raději drželi od tribunky milostpána Čana v uctivé vzdálenosti. Měli nepříjemný pocit, že když se k jedné nekalosti přidá další, něco se určitě semele. Jejich předtucha se měla splnit. Zajímá li vás to, čtěte dál! Nová vedlejší manželka milostpána Čana chtěla mermomocí sledovat slavnosti z tribunky již od prvního dne. Kdekdo věděl, že je to vlastně bývalá nevěstka, vykoupená z veřejného domu kousek odtud, hned u sídla rodiny Chou. Její původní jméno bylo Šarlatový fénix. Uměla zpívat nejrůznější popěvky, a vymyslela si proto i umělecké jméno Letící fénix. Tahle ženština byla ale velice domýšlivá. Nebyla jako ty druhé, co byly navráceny na cestu ctnosti, nepohřbila svou minulost a nestačilo jí žít si spokojeně v pohodlí a blahobytu. Naopak, byla celá žhavá vystavovat se na ulici Ku i, 13

14 v co největší blízkosti nevěstince za domem rodiny Chou. Prahla po tom, aby ji všichni poznali, civěli na ni a klevetili o ní. Se zlou by se byl však potázal každý, kdo by se opovážil ukázat na ni prstem hele, kurvička, z které se stala vážená úřednická panička! Její ctižádost sahala ještě mnohem výš: bude-li se ona, z chudého pytle, takhle ukazovat před lidmi, první paní Čanová se jistě nebude chtít objevit na veřejnosti. Tak se nad ni vytáhne. Nepomyslila však na jednu věc když nepůjde na slavnost paní Čanová, milostpán Čan si také netroufne. Nepomohly nářky ani prosby, musela jít sama, nakvašená a odhodlaná z této situace pro sebe něco vytěžit. Aby si Čanovic zase nemysleli, že ona je jen nějaká hejpočkej. Uvelebila se na lehátku s vyšívanými polštáři a svou bělostnou ručku se smaragdovým prstenem si efektně položila na opěradlo. Za ní stála matróna s drdůlkem podle sučouské módy, s jehlicí se stříbrnými kroužky, ověšená šňůrami perel a sametovými květinami. Na malých nožkách měla botky z pravé ovčí kůže, na sobě měla široké kalhoty z tmavého hedvábí a stříbrně lemovaný kabátek, přepásaný čtyři palce širokou vyšívanou šerpou. Kolem krku si lehce přehodila žoržetový šátek. Jmenovala se Chuová a byla to ta nejschopnější Čanovic služka. Teď stála v pozoru za lehátkem mladé milostpaní. Již předem vedle ní postavila čajový stoleček a nakladla na něj rozmanité pamlsky, cukrové pusinky od Tingů, slané buráčky od druhého Čanga od Bubnové věže, máčená cukrátka od Čaoů, bochánky vařené v páře od Čchaů, prostě samé vybrané pochoutky z věhlasných dílen. Matka Chuová dokonce pokryla ty pamlsky skleněným poklopem, aby se na ně neprášilo. Šarlatový fénix ho jen tu a tam nadzvedla a něco si uždibla. Zato ale pokynula matce Chuové, aby od venkovské dívky pod tribunkou koupila domácí pečivo. Okázale poznamenala, že bere všechno, celý košík. Takové sprosté věci Fénix samozřejmě vůbec nejedla, chtěla se jen předvést a utratit milostpánu Čanovi co nejvíc peněz. Ale to by ještě nic nebylo! Pokaždé, když kolem její tribunky přecházel nějaký soubor, poslala k nim sluhu s vizitkou milostpána Čana. Při slavnosti to 14

15 totiž chodilo takhle: když si nějaká mocná a vlivná rodina přála vidět nějaký výstup, poslala k vedoucímu souboru sluhu s vizitkou a omluvou. Po výměně vizitek pak následovala prosba o předvedení jejich vrcholného čísla. Vedoucí v ten okamžik zamával praporkem a uhodil do gongu, skupina se zastavila a představení začalo. Po skončení udeřil vedoucí do gongu dvakrát a skupina se pomalu posunula o kousek dál. Na její místo pak nastoupila další. Ti, kdož takto přerušili průvod, museli artisty odměnit připravenými balíčky s pamlsky, jako výraz díků a uznání za předvedené kousky. Šarlatový fénix si najala sbor čističů, ti pokropili ulici před tribunkou a čistě ji zametli. V dalších dnech slavností pak dávala zastavit každý procházející soubor, ať se jí vystoupení líbilo nebo ne. Milostpán Čan byl movitý a mocný, a tak si nikdo netroufal stavět se na zadní, když spatřil vizitku. Fénix byla navíc při odměňování velice štědrá vedle její tribunky byly na hromadě stovky balíčků s pamlsky, namouduši dokonce i veliké desetilibrové balíky s osmi vybranými pochoutkami z proslulého obchodu Siang te čaj. Ani jedna z osmi předních rodin města Tchien-ťinu se nikdy takto veřejně nepředváděla. Ale paní Šarlatový fénix si troufla! Dívala se na slavnost a lidé se zase koukali na ni a říkali si, jak tahle kurvička, která najednou přišla ke štěstí, se tu naparuje. Dělala to všechno naschvál. Byla pyšná jako pávice, když ze své lóže rozhazovala plné hrsti peněz. V tu chvíli právě čtyři mladíčkové ze souboru Jeřábí let s křídly z rákosu, plátna a peří předváděli let, tanec, zobání a hřadování posvátných jeřábů. Kroužili v piruetách a nadnášeli se, divže nevzlétli. Jejich slavnostní písně jako by byly určeny jen naší milostpaničce. Matka Chuová se k ní v tom okamžiku naklonila a zašeptala jí do ucha: Podívejte se, Druhá milostpaní, na ten stříbrný náhrdelník, co má jeden z těch hošíků na krku. Je prý to dar císaře Čchien-lunga, když tu kdysi sledoval slavnosti. Díval se na průvod ze člunu a neměl zdaleka tak krásný výhled jako vy! 15

16 Šarlatový fénix si přitom vzpomněla, jak se v loňském roce dívala na slavnosti spolu s ostatními nevěstkami, Stříbrněnkou, Šeredkou a Měsíčnicí, jak žvýkaly sušené švestky v karamelu a tísnily se a potily v davu. Možná, že její bývalé kolegyně se teď také tlačí na ulici, možná, že ji dokonce závistivě sledují. Soubor Jeřábí let skončil své vystoupení. Potěšená Fénix nařídila svým sluhům, aby rozdali po balíčku dobrot všem bubeníkům, hráčům na suonu, tanečníkům s dračími praporky, a dokonce i nosičům transparentů. Šest jeřábích tanečníků a vedoucí souboru dostali dokonce po dvou balíčcích. Bohatě odměnění členové Jeřábího letu se chystali ve skvělé náladě popojít dál, když tu se najednou z davu vynořil jakýsi chlápek s červeně lakovanou stoličkou. S hlučným prásknutím ji postavil doprostřed ulice a celou vahou si na ni kecl. Okázale si dal nohy křížem, povystrčil bradu a zpupně oslovil vedoucího souboru: Tak moment, šéfe! Co kdybyste nám to předvedl ještě aspoň osmnáctkrát? Ta dáma má pořád dost balíčků s pamlsky, ona to zatáhne! V davu to vřelo jako v kotli, ale rázem se všichni utišili, jako když na ně vychrstne ledovou vodu. Ten chlápek byl vystrojen velice prapodivně. Měl na sobě široké hedvábné kalhoty bronzové barvy, těsně přitažené k nohám safírově modrými ovinovačkami, bílé ponožky a černé střevíce, polodlouhý kabátek z lehkého tmavohnědého hedvábí, jaký nosili místní pracháči. Přes něj měl ještě přiléhavou vestičku bez rukávů a bez límce. Připomínala jezdeckou vestu, ale jezdecká vesta to nebyla. Bylo to spíše něco jako kamizola, jakou nosil zápasník Čang Čchi-pa. Ten kousek oděvu byl navíc elegantně přizdoben, nahoře řetízkem od hodinek a na obou přednicích asi sedmi osmi podivnými plíšky, které nebyly ani zlaté, ani stříbrné. Těm, kdo se dívali kukátkem na bleším trhu, připadalo, že něco takového nosí jen cizinci. A nač měl do čepice vetknutý takový malý hřeben? Děvčata z jihu, pravda, nosila ve vlasech hřebínky, aby se mohla kdykoliv přičísnout, ale kdo kdy 16

17 viděl něco takového na mužském? I v tom nápadném odění vypadal ten chlápek velice sebejistě. Dokonce vzbouzel v lidech závist. Kdosi si z něj chtěl utáhnout, ale když viděl pod čepicí tu protáhlou, temnou tvář a pár divokých očí, zvláště to levé, s takovou strakatou bulvou, ihned ho to přešlo a slova, která měl na jazyku, raději spolkl. Vždyť to byl darebák všech darebáků Kropenaté sklíčko! Tady v ulici Ku-i, v severní části města, se nikdo neopovážil na něj ani pohlédnout, tím méně ho provokovat. Babičky jím dokonce strašily brečící děti: Neplač, neplač, hajej moje dítě, nebo přijde Kropenatý sklíčko, vezme si tě! Byl to takový tradiční způsob výchovy poučování o špatnosti společnosti už v bábině náručí. Ale co měl Kropenaté sklíčko za lubem dnes? Všichni povaleči z tohoto koutu světa dobře věděli, že dnes nepřišel jen tak za zábavou. Abychom tomu přišli na kloub, musíme si povědět, co byl Kropenaté sklíčko vlastně zač. Na každém pořádném darebákovi lpí trochu krve. Před deseti lety byl Kropenaté sklíčko zcela bezvýznamný mizera. Říkalo se mu Třetí klapačka. Jednou se vpotácel do hospody U Voňavé broskve, že prý si přišel pro odškodné. U Voňavé broskve byl vlastně největší nevěstinec ve čtvrti, blízko domu rodiny Chou, říkalo se tam ve velkém světě. Byl to opravdu velký podnik a s hosty se dveře netrhly. Majitel si najal sedm osm chlápků se sekyrami, kteří hlídali kolem. Oblíbenou zbraní ve všech šarvátkách tehdy totiž byla sekyra měla velké ploché ostří a ostré hrany a daly se s ní zasazovat moc ošklivé rány. Podle letitých zkušeností bratrstva darebáků nejvhodnější způsobe obrany bylo položit se na zem, rukama si krýt hlavu a skrčenýma nohama si chránit dolní část těla. Pak si každý hlídač mohl mlátit, jak chtěl. Když někdo ten výprask přežil, šéf podniku ho dal zanést dovnitř, ošetřil mu rány, a když se z toho vylízal, dali mu něco peněz. V hantýrce darebáků se tomu říkalo vyinkasovat odškodné. Onoho dne se Třetí klapačka chránil před sprškou ran obvyklým způsobem, skrčenýma nohama a rukama na hlavě. Nevyšel z něho 17

18 ani hlásek, byl tehdy ještě mladý a plný sil. Jeden z těch výtečníků, kteří tehdy v podniku rozdávali poukázky na odškodné, Zabiják Cchuej, praštil Klapačku sekyrou do levého oka. Strašně mu krvácelo a vypadalo to na oslepnutí. Ale rána se mu nakonec zahojila. Oční bulvu sice pořád měl, ale byla taková nějaká divná, ani černá, ani bílá, jako kropenaté vejce. Zabiják Cchuej pozval Klapačku na oběd do restaurace Hromada štěstí v uličce U Soutoku řek, aby se mu omluvil za poškozené oko. Byl to ale pěkný mizera v holínce si schoval kudlu pro případ, že by Klapačka začal kvůli svému zmrzačení vyvádět. Ale ten nejenže nevyváděl, ale naopak Zabijákovi velice děkoval a celý oběd zatáhl. Asi proto, že darebák bez jizvy není pořádný darebák a Třetí klapačka byl teď tak pěkně poznamenán, že si ho bude každý pamatovat. Kdyby si o takovou ránu řekl, určitě by se to nepovedlo. Zvláštní! Na světě jsou nejrůznější druhy lidí: jedni se na ty druhé kvůli jejich ukrutnostem rozzuří, druzí si zase považují za čest, že se stali obětí násilí, jedni své rány skrývají, protože se za ně stydí, druzí je zase staví na odiv jako znamení své výjimečnosti. Tak tedy Třetí klapačka přišel ke své přezdívce Kropenaté sklíčko. Pod ní ho znali po celém městě. Všechny velké i malé bordely ve velkém světě si ho vydržovaly a dobře mu platily. Když nějaký host moc otravoval nebo působil výtržnosti, stačilo dát vědět Kropenatému sklíčku a ten si to s ním přišel vyřídit. Ubohé dívky z nevěstince, které o svém těle nerozhodovaly, se o jeho ochranu přímo draly, žadonily o jeho pomoc a žádná si to s ním nechtěla rozházet. Šarlatový fénix byla též známou osůbkou v Chuovic domě a nade vši pochybnost na Kropenatého sklíčka také dělala oči, či dokonce spočinula v jeho náručí. Ti bystřejší z davu pochopili, o co tady kráčí, že Kropenaté sklíčko ve své zlovolnosti chce srazit hřebínek bývalé nevěstce, která se vyšvihla příliš vysoko. Obyvatelé Tchien-ťinu něčemu takovému říkali pořádně uzemnit. Šarlatový fénix ihned podle výtržníkova oblečení poznala, že to je Kropenaté sklíčko. O tomhle darebáku darebáků se sice šuškalo, 18

19 že je místní balík, nicméně měl zálibu ve všech věcech z ciziny. Ten přívěšek ve tvaru srdíčka na zlatém řetízku, co měla Fénix na krku, to byl dárek od něho. Od prvního dne, co se dala na cestu počestnosti, trnula hrůzou, že Kropenaté sklíčko ji přijde obtěžovat. Nenapadlo ji však, že se opováží ji shazovat před tolika lidmi. Neměla ponětí, jak daleko Kropenaté sklíčko hodlá zajít. Vypadalo to, že ten mizera je v ráži a že po dobrém ani po zlém s ním nic nesvede. Kdyby na něho poslala sluhy, nejspíš by se rozpoutalo peklo. Navíc by se všechno rozneslo po celém městě. Zdálo se jí, že jí srdce bije až v hrdle. Vedoucí souboru byl však velice důvtipný člověk. Bez jediného slova zamával praporkem a pokynul hošíkům, přestrojeným za jeřáby, aby svůj výstup předvedli Kropenatému sklíčku ještě dvakrát. Pak před něho s úsměvem předstoupil a hluboce se mu uklonil. Třetí milostpane, buďte k nám shovívavý, na druhý den sehrajeme benefici na vaši počest! Kropenaté sklíčko nehnul brvou. Jděte mi někam! odfrkl s klidem. Zastavíte se a předvádíte se před kdekým. Jakto, že pro mě to neplatí? Copak jsme nehráli specielně pro vás? Vedoucí byl velice obezřetný. Obával se, že Kropenaté sklíčko by se mohl chytit každého slova a vyvolat ještě větší kravál. Copak ti uši narostly boltcem nahoru? Neslyšel s, že jsem ti nařídil, že budete hrát osmnáctkrát? hulákal Kropenaté sklíčko. Vedoucí byl celý nesvůj. Moc dobře věděl, že teď nesmí popustit uzdu zlosti. Třetí milostpane, už tady stojíme drahnou dobu, řekl nevzrušeně, za námi čeká dalších třicet čtyřicet souborů. Když budeme zdržovat, nechají toho a už nic nepředvedou. Vy jste ten nejmilostivější milostpán v celém Tchien-ťinu. Když se vám zalíbily naše jeřábí tance, někdy jindy vám je budeme předvádět celý den. Co vy na to? Drž hubu a nesnaž se mě oblafnout těmi svými řečičkami! zarazil ho Kropenaté sklíčko. Nic s ním nehnulo. Kdo si myslíš, 19

20 že jsem? Už jsi někdy slyšel, že bych já vzal zpátky cokoliv, co jsem kdy řekl? To by dokázalo uzemnit každého. Zezadu se tlačilo několik nalíčených chlapíků v divadelních kostýmech. Byli to členové souboru Pět tygrů nese skříňku a už byli celí žhaví se předvádět. Chlápek přestrojený za nebeského ptáka Noha byl pořádný vazoun. Jeho pancéřovaná košile ho dělala na pohled ještě strašnějším. Přikročil ke Kropenatému sklíčku, ruce zaťaté v pěst zkřížil na prsou a hluboce se mu uklonil. Pak prohlásil hromovým hlasem: Přijměte mou uctivou poklonu! Kropenaté sklíčko ho sice po očku pozoroval, ale moc si z něho nedělal. Překřížil si nohy, zaklonil hlavu a zíral vzhůru k nebi. Pak procedil pisklavým hlasem: Dnes nefouká severozápadní vítr, jakto, že vám šplouchá na maják? V davu se ozval chechot. To vzalo chlapíkovi ze souboru dech. Obyvatelé Tchien-ťinu si libovali ve vtipných slovních půtkách. Když někdo prohrál nebo se mu něco nepovedlo, nesměl to nechat v řeči na sobě znát. Ti, co se jim říkalo velká držka, nebyli ve svých projevech zrovna nejobratnější, nejpohotovější byly tak zvané mazané huby. A když se velká držka pustila do slovní půtky, skončila zpravidla bez vtipu. Hrdinský zjev našeho herce bylo takové prázdné pozlátko, byl to jen třasořitka a žvanil. Na pádnou odpověď se nezmohl: Třetí milostpane, už se smráká a my jsme celý den na nohou a kručí nám v břiše. Když nemáte ohled na mnicha, mějte alespoň ohled na Buddhu a Bohyni milosti. Nechte nás jít dál. Cože, ohled na Bohyni milosti? Vy mějte ohled tady na naši Druhou milostpaní, té Bohyně milosti nesahá ani po kotníky. Naše Druhá milostpaní tady má kupy dobrot, když vám kručí v žaludku, tak ji o nějaké poproste! Sklíčko přitom pomrkával svou kropenatou oční bulvou směrem k tribunce. 20

21 Vypadalo to, že by dneska nejraději hodil Šarlatovému fénixu kus lejna do tváře. Ta seděla na tribunce jako vytesaná z kamene. Jen matka Chuová, stojící za ní, viděla, jak pod těmi svými šminkami zcela zbledla. V tom okamžiku se nikdo na slovo nezmohl. Kropenaté sklíčko to tedy vyhrál. Vrcholně spokojen sám se sebou si vytáhl z náprsní kapsy lahvičku na šňupavý tabák z broušeného křišťálu, sňal víčko, odsypal si trochu tabáku na dlaň, vložil si po štipci do nosních dírek, dvakrát vtáhl a několikrát kýchl. Takto duševně posílen si na stoličce pohodlně natáhl nohy, jako by se chystal zde přenocovat. Okolostojící dav sice pochopil, že s procesím je konec, ale očumoval dál v napětí, jak to všechno dopadne. Když v Tchien-ťinu padla kosa na kámen, zpravidla to neskončilo dřív, dokud se kosa neotupila nebo kámen nerozpadl. 2. Kde se vzal, tu se vzal jakýsi hňup Pán na nebesích se nekloní na tu ani na onu stranu. I řád tohoto světa je jako jazýček na vahách, kmitá vždy kolem středu. To, co se tě týká, i to, co je mimo tebe, je vloženo na misky vah. Když je jedna miska dole, ta druhá stoupne vzhůru. Když měsíc přestane svítit do východního okna, přehoupne se k oknu západnímu. Se štěstím a smůlou je tomu právě tak pohupují se nad hlavami lidí sem a tam. Když slunce moc pálí, přivolá mračna a liják. Když je liják moc prudký, přinese vichřici a ta mraky rozežene, až na nebi nezůstane jediný obláček. 21

22

23 L u W e n - f u : L A B U Ž N Í K

24 1. Stručný úvod na téma pokrmů a nápojů Slovo labužník je na poslech příjemné, člověk skoro jako by ho cítil na jazyku! Užijeme-li však k jeho objasnění prosté řeči a řekneme, že je to někdo, kdo pořád jen jí, hned je po vší kráse. Nezřízeně se cpát a ještě se tím proslavit! Nikdy by mě nenapadlo, že něco takového je možné. Jak už to bývá, věci, které člověk očekává, se nikdy nestanou, zato nás každou chvíli potká něco, co by nikoho ani ve snu nenapadlo. A zrovna kolem mne se skoro čtyřicet let motal a jako zlý duch mě pronásledoval jeden takový obžera, který si nakonec svým chlupatým jazykem získal slávu. Pohrdal jsem jím, nenáviděl jsem ho, chtěl jsem ho zničit, a nakonec jsem já dopadl jako úplný budižkničemu, zatímco on se skrze svou vytříbenou mlsotu stal slavným Labužníkem! Musím předeslat, že rozhodně nejsem zásadní nepřítel pokrmů a nápojů jako takových; ostatně kdyby mi byl vrozený odpor k jídlu, pak by den, kdy jsem s nářkem přišel na tento svět, byl zároveň mým dnem posledním, takový je už zkrátka lidský úděl. Avšak naše národní tradice si zakládá na píli a prostotě, žijeme skromně a mlsnost se u nás odjakživa zatracovala. Všechny naše matky uplatňují na svých dětech od nejútlejšího věku protimlsavou výchovu, byť se to zpravidla projevuje pouze v podobě spílání: Ty hubo jedna nenažraná, nic pořádnýho z tebe nebude! Ano, z mlsouna se stane huba nenažraná a v životě nic nedokáže. Když se děti chtějí někomu posmívat, začnou na něj ukazovat prstem a pokřikovat: Mlsná hubo, hanba ti! A stydlivá děvčátka se kvůli tomu nikdy neodváží jíst venku koláč nebo smaženou tyčinku; a také mladé dámy na jevišti si vždy při pití vína decentně zakrývají ústa rukávem. Odmalička jsem byl vychováván v tomto duchu, a proto jsem se na různé 116