VOLNÝ POHYB DIRIGENT MARKO MATURITA. Rozhovor: Téma: Dějiny přítomnosti:

Transkript

1 Rozhovor: DIRIGENT MARKO PROSÍME KUPUJTE JEN OD PRODEJCŮ, KTEŘÍ STOJÍ NA SVÉM PRODEJNÍM MÍSTĚ A MAJÍ PLATNÝ PRŮKAZ! 376 V PRODEJI OD 24. KVĚTNA 2011 Téma: VOLNÝ POHYB Dějiny přítomnosti: MATURITA

2 PSYCHO FILM 2011 ED CENSO SORED CE CENSORED ENSOR ORED RED SORED CENSORED CE CENSO D C NSORED CENS RED C ORE CENS ENSOR ORED D CEN CENSOR NSOR D C CEN CENS RED C SOR SORE ED CENSO C

3 EDITORIAL Vážené čtenářky, vážení čtenáři! Bylo mi asi deset, když se nám poštěstila rodinná dovolená u Jadranu, obohacená devizovým příslibem. Díky němu trasa vedla nikoli přes Maďarsko, ale přes Rakousko. Výlet do bájné kapitalistické ciziny mi způsobil kulturní šok a nevratnou touhu po svobodném pohybu za hranicemi vlasti, i když jsem záhy po revoluci pochopil, že cesty východním směrem jsou nakonec o dost zajímavější. Jugoslávie v polovině osmdesátých let působila jako přitažlivý mix exotické, rustikální chudoby a západního pozlátka, svobody a životních jistot. Zkrátka socialismus s lidskou tváří. O to větším šokem byla balkánská válka a pozdější návštěva míst známých z dětství. Válečná spoušť je dodnes více než zjevná a ještě horší jsou škody v lidských duších. Není tedy divu, že toto neveselé a naléhavé téma notně poznamenalo rozhovor s Marko Ivanovičem a na mnohé jiné zajímavé otázky už bohužel nezbylo dostatek prostoru. Jedna z nich byla i otázka národní povahy a to, jak ji ovlivňuje naše poměřování s okolními národy. Zjevně nás neblaze poznamenaly mnohé emigrační vlny, k nimž lze přiřadit i tu současnou, usnadněnou volným pohybem osob po Evropě. Vzhledem k místní situaci se opravdu nelze divit, že tolik lidí volí život v poněkud velkorysejších poměrech. Netřeba však propadat malomyslnosti. Navzdory obecnému přesvědčení nepatříme mezi malé národy. Co by pak měli říkat Slovinci? Srbů je deset milionů jako nás a v žádném případě se za malé nepovažují. Naši předci drancující Míšeň či porážející křižáky se nepozastavovali nad nečekaností takového triumfu malého národa nad velkým. Přesvědčení o nesamozřejmosti úspěchů a předurčení ke služebnosti je až pobělohorský mýtus. Netřeba se cítit méněcenně ani v oblasti kultury. Pražská opera nedosahuje kvalit La Scaly, ale je snad srovnatelné množství prostředků, které místní elity poskytují na její provoz? Kvalita něco stojí a vše je otázkou priorit. Neměli bychom tedy nechat naše politiky určovat je tak svévolně jako dosud. Alexandr Budka SPOJENÍ Redakce Nový Prostor Řeznická 14 Praha 1 Nové Město, tel.: sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: Z DĚJIN BOJŮ ZA ROZUM /Stern/ Pošli to dál 4 5 reportáž: NA KRAJ SNESITELNOSTI /Křížková/ ~: NĚKTERÉ SI O TO KOLEDUJÍ /Lišková/ 21 VOLNÝ POHYB ROZPTÝLENÁ HRANICE /Budka/ referát: JMÉNEM LÁSKY TĚ TEĎ ZALEHNU /Danelová/ Foto na obálce: Lukáš Havlena komiks: ONE MAN BAND /Šeda/ křížovka 22 VOLNÝ POHYB ŽÁDNÝ STRACH Z KONKURENCE /Jakob/ dějiny přítomnosti: OBCHOD S DOSPĚLOSTÍ /Němec/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ VÁBNIČKA NA PŘÍŠTĚ V leckteré rodině mají pejsci důležitější postavení než její lidští příslušníci a mnohý páníček o psa pečuje mnohem lépe než o sebe. Co nás vede k chovu těchto němých tváří, i když už je málokdy využíváme k práci a obživě? 23 kultura: kultura: ULIČNÍCI: DIVADLO FILM PO DOBRÉM SE /Harasimowicz/ /Prejdová/ DOMLUVÍME S KAŽDÝM, I S KROKODÝLEM /Paceltová/ VOLNÝ POHYB POŠKOZENÝ NÁRAZNÍK /Havlín/ rozhovor: MARKO IVANOVIĆ /Budka/ kultura: LITERATURA /Marečková/ HUDBA /Veselý/ světozor: HAIL TO THE CHIEF? /Forrest/

4 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: VOLNÝ POHYB REPORTÁŽ REFERÁT DĚJINY PŘÍTOMNOSTI Autor: Jan Stern Z DĚJIN BOJŮ ZA ROZUM 4 vás napínat nepřišel. Mé racionální nároky na kolektivní život vedly spíše k ještě větší izolaci. Ale dodnes jsem přesvědčen, že svaté války mého dětství byly spravedlivé, že jsem to byl já, kdo tehdy stál na čele pokroku. Za zcela fatální spor svého dětství považuji ideologickou válku o hru Honzo vstávej! Kolik je hodin? Aby bylo jasno: proti dětským hrám jsem v principu nic neměl. Započav v devíti letech studium psychoanalýzy, věděl jsem, že každá dětská hra má svůj jednoznačný sexuální význam, že připravuje hochy a děvčata na nemalé nároky erotismu, že vhodně aktivuje erogenní zóny, vyzývá k včasnému zahájení pohlavního života a bezodkladnému dodání zdravého potomstva do výroby. Na pověstnou hru na doktora, jejíž smysl nelze nechápat, jsem byl také připraven, ba byl jsem v neustálé pohotovosti, vybaven nejen výše zmíněným teploměrem, který mi v Podolí získal značné sympatie rodící se Gay iniciativy, ale i zubařskými a gynekologickými kleštěmi. Želbohu, moji vrstevníci měli pro Freuda jen posměšky a na just hráli před mými zraky onu obludnost Honzo, vstávej, s jejíž nefunkcionalitou a nonsensualitou jsem se nemohl smířit. Z freudovského hlediska měla hra slibný pouze název. Zbytek byl surrealistickou orgií, jak si možná někteří vzpomínáte. Pro nepamětníky připomínám, že ve hře figuroval jakýsi vůdce, který halekal na nebožáky na druhé straně chodníku Honzo, vstávej! (ať bylo jejich občanské jméno a pohlaví jakékoli), načež se nebožáci otázali kolik je hodin?, aby dostali odpovědi typu tři slepičí, což je vedlo k rozličnému poskakování. Marně jsem postával s Výkladem snů u obrubníku a na každou otázku kolik je hodin? udával přesný středoevropský čas, abych hru znormalizoval. Po takové půl hodině mé racionalizace mi bývala pravidelně odpovědí nevraživost, která si nezadala s nervozitou Zelených vest. Hodně jsem si poté sliboval od listopadového převratu. Doufal jsem, že rysy degenerace u mých vrstevníků jsou způsobeny úpadkem totalitního režimu. Leč jaké bylo mé zklamání, když nás na první schůzce obnoveného Junáka vzali do lesa a učili odlévat stopy zvířat! Proti principu skautingu jsem nic neměl, dobře jsem věděl, že připravuje od svých počátků mladé chlapce a dívky na službu v ozbrojených složkách státu, případně v cizineckých legiích. Ale odlévání stop? K čemu to? Chápal bych, kdybychom se v Čimickém háji učili zvířata, případně lidi, zabíjet. To by byla jistě užitečná průprava pro případnou bojovou akci v divočině. Ale odlévání stop zvířat jsem mohl hodnotit leda jako nešikovný úvod do kriminalistiky, který by si, když už, vyžadoval daleko spíše kurz daktyloskopický a základní kurz romštiny, jak jistě uznáte. Zklamaně jsem se tedy od severopražské družiny Polární lišky odpojil a vrátil se do osamění. Žil jsem v něm dlouho. Ale čas oponou trhnul a já dnes cítím satisfakci. Již je jasné, komu daly dějiny za pravdu. Hoši a děvčata se dnes u bojových počítačových her připravují takřka výhradně na boj s nepřítelem, případně přítelem, a občasným proklikem na pornografický web vyztužují své libido. Ulice jsou vyklizeny a zvěř může v klidu našlapovat. Můj boj měl smysl. Pokrok nezastavíte, bobříci! KOLÁŽ: NP Možná vás to překvapí, ale jako malý chlapec jsem nebyl v kolektivu oblíben. A to přesto, že jsem se řídil všemi pokyny, které jsem vyčetl z románů a komiksů Jaroslava Foglara. Vždy jsem ihned vyhledal dozorujícího pedagoga či příslušníka Sboru národní bezpečnosti, došlo-li v dětském kolektivu k nějakým nepravostem, upozorňoval jsem skupinky vrstevníků u bazénu v Podolí, aby neskákali uhřátí do vody, a některým nezvedencům jsem se dokonce pokoušel změřit teplotu bleskovým vpravením teploměru do nechráněného otvoru, rozmlouval jsem hochům za tělocvičnou abusus nikotinu a zachraňoval jim životy upozorňujícími lístečky vhozenými diskrétně pod dveře ředitele školy, brojil jsem proti chovu domácích hlodavců apod. Nutno přiznat, že kolektiv mou strategii nepřijal dobře, býval jsem asociálními živly i bit, a kdyby mi nebránilo mých 115 kg v intenzivnějším běhu, jistě by mi leckterý černý jezdec vrhl poleno do závodní dráhy. Nalézal jsem na svém oděvu přilepeny žvýkačky, a nešlo o dárky. Těmi nebyly ani cedulky připnuté na mých zádech, jež obsahovaly nelichotivá adjektiva, o substantivech nemluvě. Kupodivu má foglarovská vyspělost nenašla odezvu ani ve světě dospělých, v čemž myslím sehrála značnou roli kauza mého boje proti Zeleným vestám. Oba příslušníci Československé lidové armády v našem domě si celou věc vzali osobně a hájili zájmy svého resortu snad až s nemístnou tvrdostí. Po čase jsem nabyl přesvědčení, že za mou neoblíbenost může Foglar, a poté, co jsem provedl v devíti letech konverzi k plnému racionalismu a vědeckému světovému názoru, sliboval jsem si zásadní obrat v sociálních vztazích. Nebudu

5 OD PACIENTA KE SPOTŘEBITELI Slova nejsou neutrální odrazy reality, naopak často ji aktivně vytvářejí. Někdy nasvítí tu její vrstvu, kterou jsme si nepřipouštěli, jindy mají povahu závoje, který část reality skryje. A někdy také působí jako zbraň, která na skutečnost zaútočí. Dávat věcem a zejména lidem jména není nevinné ani neškodné. To se týká i označování tzv. příjemců sociálních služeb. Původně používané slovo pacient vyvolávalo dojem závislosti a jasně odkazovalo na nemocniční prostředí. Navozovalo dojem, že člověka je nutné hospitalizovat a léčit -nejlépe pilulkami. Pojmenování neslo také mocenský aspekt: pacient je pouhým objektem svého léčení. Označení klient/klientka mělo pacienta nahradit. Nedělalo už z problému nemoc, mocenskému podtónu se přesto nevyhnulo - klient je pouhý neodborný příjemce odborného řešení. Označení navíc přineslo do světa pomáhajících profesí jazyk trhu, jako kdyby sociální práce byla službou obchodovanou v tržním prostředí firmami, které také mají své klienty. Alternativu nabídlo slovo uživatel/ uživatelka (anglicky user). Toto označení se snažilo podřízené postavení a redukci člověka na objekt odstranit. Mělo podpořit aktivního uživatele, který spolurozhoduje o tom, které služby chce využít a které ne. Uživatel se stal nedílnou součástí procesu péče. V Evropě dnes dochází k privatizaci systémů sociálních služeb. Stát, ani obce či kraje již nejsou jejich jediným garantem, na poli sociálních služeb se podporuje vytvoření volného trhu. Také v Česku přinesl zákon o sociálních službách důraz na změnu nároku na základní (často institucionalizovanou) péči bez možnosti výběru. Široká nabídka služeb je jistě opodstatněný cíl. S ústupem podpory velkým institucím a důrazem na osobní přístup k lidem, kteří péči potřebují, respektive si ji kupují, přicházejí také nová označení. Privatizace sociálních služeb pod rouškou snižování nákladů nás přivádí do situace, kdy se již nebudeme potkávat s pacienty ani uživateli, ale s potomky klientů: spotřebiteli sociálních služeb. Tedy pouze za předpokladu, že na tyto služby budou mít ILUSTRACE: VOJTA ŠEDA Klára Cozlová ORIENTALISMUS ŽIJE Arabským světem stále otřásá vlna prodemokratických bouří, v Evropě ale zůstávají některé věci neměnné. Atrakcí letošního ročníku veletrhu Svět knihy, jehož hlavním tématem byla arabská literatura, bylo jako čestný host Království Saúdské Arábie. Kdyby si organizátoři podobně významné akce vybrali za partnera Írán nebo Kubu, jistě by se hned ozvaly pobouřené hlasy. Na partnerství se Saúdskou Arábií je již ale veřejnost zvyklá přinejmenším stejně jako na kontinuální příliv zpráv o krutém potlačování lidských práv v této zemi. Stejně je však poněkud paradoxní, když propagaci literatury arabského světa jako celku rámuje zrovna delegace státu známého striktním uplatňováním cenzury. Samotná procházka veletrhem oplývala nezapomenutelnými zážitky. Jistě, marketingové strategie se často musejí opírat o stereotyp a kýč (proto se dá organizátorům prominout prodejce ve špatně omotaných kuffíjích). Skutečnou kuriozitou byla ale výstavka arabských autorů v českých překladech, z velké částí tvořená tituly druhu Děti si vzít nenechám či Poslušná dcera specifickým žánrem západní bulvární literatury o utrpení žen v islámském světě. Mezi ně se zatoulal také spis Josefa Flavia a kniha Amose Oze Jak vyléčit fanatika. Zkrátka: kotel orientalistických představ o Blízkém východě, jimž vládnou obrazy fundamentalistů týrajících manželky a kde je jedno, pokud si někdo náhodou splete arabského autora s autorem izraelským či se starověkým židovským historikem. To pak už nepřekvapí ani saúdský král v roli odborníka na boj s terorismem. Marta Harasimowicz OBAMOVO SLUCHÁTKO V USA se často říká, jak to má každý americký prezident těžké. Být nejmocnějším mužem planety, to není žádná legrace. Jenže co by mohl i takový Barack Obama dokázat pouhým zvednutím telefonu? Například zrušit deportace potomků nelegálních přistěhovalců z USA. Desítky tisíc mladistvých jsou odtud každoročně odváženy do Mexika, kde končí na ulicích a stávají se snadnou obětí drogových překupníků. Potíž spočívá v tom, že děti ilegálů strávily v Americe většinu života, chodily tu do škol a měly zaměstnání. Za to, že se narodily lidem, které Američané léta využívali na rukodělnou práci, nemohou. Obama proto nyní vyzývá k aktivismu. Všichni se prý musejí snažit, aby se změnila imigrační politika. Obama už ale neříká, že je v jeho moci deportace dočasně zastavit. Stačil by jen jeden příkaz. Je to podobné jako u vojáka Bradleyho Manninga, jenž předal serveru Wikileaks kompromitující materiály o americkém angažmá v Afghánistánu a Iráku. Porušil zákon, odsekl prezident na dotaz novinářů ohledně Manningova osudu. Na Daniela Ellsberga, který v roce 1971 vynesl na světlo světa legendární Pentagon Papers o brutalitě války ve Vietnamu, ale za mřížemi neskončil, si nevzpomněl. To bylo jiné, odpověděl prezident na srovnání s Ellsbergem. Mohl sice přinejmenším zmírnit Manningovu devítiměsíční vazbu s nadstandardním zacházením, ale asi na to zapomněl. Stejně jako na zrušení věznice v Guantánamu. Využít své pravomoci prezident naopak neváhá při bombardování země neposlušného diktátora Kaddáfího. Americká armáda totiž potřebuje pro každou vojenskou operaci svolení Kongresu. Bez něj může být v akci jen šedesát dní. Ačkoli Obama souhlas zákonodárců s útoky na Libyi nemá, na to, jak i bez něj prodloužit vojenské tažení, si zavolal své právníky. Ti přišli s jednoduchým receptem: ostřelování podle nich stačí na chvíli zastavit a pak se v něm může nerušeně pokračovat dalších šedesát dní. Princip vládnutí je v něčem stejný. Nejdřív se lidem dodá naděje a pak se v něm pokračuje. Jaroslav Fiala 5

6 ROZPTÝLENÁ HRANICE VOLNÝ POHYB OSOB A POSTUPNÝ ZÁNIK HRANIC MEZI STÁTY BEREME JAKO JEDNU Z NEJPŘÍJEMNĚJ- ŠÍCH STRÁNEK EVROPSKÉ INTEGRACE. NĚCO NAMÍTAT BY MOHL JEN ZARYTÝ XENOFOB. SCHENGENSKÝ PROCES ALE NENÍ ČERNOBÍLÝ A JAK SE PŘESVĚDČUJEME V POSLEDNÍCH TÝDNECH, BOHUŽEL ANI NEVRATNÝ. FOTO: DAN MÜLLER Freeparty v pohoří Maramures na rumunsko-ukrajinském pomezí. Zatím se zde pohybují jen vyznavači volného pohybu osob a divoké přírody. V budoucnu možná i zde vyroste schengenská železná opona. 6

7 Autor: Alexandr Budka Od počátku devadesátých let jsem objevoval do té doby zapovězenou západní Evropu, často se svým jmenovcem Alexandrem. Byl mezi námi ovšem významný rozdíl. Saša díky německému otci disponoval pasem s dvanácti hvězdami, a tak procházel skrz hranice jako nůž máslem, zvláštním koridorem vyhrazeným pro občany EU. Naštěstí již v roce 1995 stačilo absolvovat pohraniční kontrolu v Německu a dále nerušeně pokračovat až k Atlantiku. Hranice mezi Španělskem, Portugalskem, Nizozemskem, Francií, Belgií, Německem a Lucemburskem přestaly prakticky existovat. V roce 2004 jsme se dočkal i já svých dokladů s hvězdami a o tři roky později jsme se stali součástí schengenského prostoru. Zdálo se, že je naplněn sen každého svobodomyslného cestovatele. Komu by se nelíbila možnost projet s pouhým občanským průkazem a bez jediného zastavení napříč celou Evropou a dokonce se podívat i na jiné kontinenty, vždyť severoafrická Ceuta a Kanárské ostrovy jsou v Schengenu také. Bohužel se záhy ukázalo, že nonstop průjezd Evropou je fikce placené reklamy na Schengen. Pro mnohé občany EU kontrol naopak přibylo a staly se nevyzpytatelnější. A k setkání s celníky ani není nutné nějaké hranice překračovat. V OBJETÍ KOBRY 11 Po uzavření hraničních přechodů bylo třeba jejich osazenstvo nějak zabavit. Navzdory proklamacím k přílišnému snižování stavů nedošlo, celníci a pohraniční policie pracují dál, jen se změnily metody. Ostatně, je třeba mít po ruce dostatečnou zálohu pro případ krátkodobého znovuobnovení hraničních kontrol, které Schengenská dohoda umožňuje při mimořádných událostech. Záminkou může být zhoršení mezinárodní situace, jako nyní ve Francii, nebo mistrovství světa ve fotbale, jako v Německu v roce 2006, kdy se argumentovalo zachováním vnitrostátního pořádku či teroristickou hrozbou. Posloužit mohou i jakékoli větší protesty a nepokoje nebo trochu větší pohyb obyvatelstva, jako v případě rumunských Romů. Kontrol ve skutečnosti neubylo, jen se rozprostřely do zhruba dvacetikilometrového pásma kolem hranic. Než se dostanete do prvního městečka, je vysoce pravděpodobné, že budete kontrolováni. Těsně po vstupu do Schengenu se dokonce mluvilo o šikaně českých řidičů a tehdejší ministr vnitra Ivan Langer vyhrožoval odvetnými opatřeními. Ani dnes ale není situace lepší, kontroly se staly normou. Argumentuje se přeshraniční kriminalitou, jejíž nárůst přitom statistiky příliš nepotvrzují. Někde dokonce klesá, k nárůstu došlo jen u některých druhů, jako jsou krádeže aut. S urputnými kontrolami kontrastuje loňská zpráva Evropské komise, která konstatuje nevyužívání daleko efektivnějších zbraní, jako třeba mezinárodní konfiskace majetku pocházejícího z trestné činnosti. Celní správa dnes může operovat prakticky kdekoli a vydatně toho využívá, v Německu s oblibou staví a šacují na dálnici. Takové setkání zažili mnozí, kdo jeli autem s českou SPZ do Německa. Předjede vás civilní, neoznačený vůz, zpomalí, rozsvítí nápis follow me a dovede vás k nejbližšímu odpočívadlu. Někdy se příslušníci žertovně představí jako Kobra a míra důkladnosti prohlídky samozřejmě závisí na vašem vzhledu a typu vozu. Jak popisuje jeden z objektů zájmu policie, Michal Just: Když jedu se ženou a dcerou zánovní rodinnou Fabií, bývá to celkem v pohodě, jen musím ženu krotit, aby příliš nevyužívala plynné němčiny. Příslušníci vyzvídají a cokoli může být použito proti nám. Když jsem ale sám a jedu svým postarším žigulíkem, je to důkladný filcuňk hraničící s šikanou. Nasadí gumové rukavice a projedou každou špinavou ponožku v kufru, nechybí ani osobní prohlídka. Nedávno mi v kapse objevili semínka dýní Hokkaido a nějaké bylinky. Skončil jsem málem na expertíze, zda to nejsou psychotropní látky. HRANICE NIKDE, NEBO VŠUDE? Strážci hranic nepatří zrovna k oblíbeným profesím a nemusí ani střílet po narušitelích, šikanovat migranty nebo vymáhat úplatky. Už v Bibli jsou celníci uváděni společně s nevěstkami jako příklad příslovečných hříšníků. Úroveň pohraničního odbavení je neklamným indikátorem civilizační úrovně a poměrů v zemi. Jedny z nejabsurdnějších a nejpodrobnějších celních prohlídek jsem zažíval na česko-slovenské hranici, kde bylo cítit, že slovenští celníci si chtějí čerstvě nabytý symbol svrchovanosti náležitě užít. Když nic neobjevili, následovala vždy alespoň pokuta za nějaký nedostatek v povinné výbavě nebo technickém stavu vozidla. Hraniční závora byla a je vždy příležitostí k získání nějakého bakšiše, ať ze soukromé iniciativy celníků nebo přímo státu. Ponižující prokazování dostatečného množství financí a počestných úmyslů při vstupu do zemí bohatých, nesmyslné platby na hranicích zemí chudých a otravná byrokracie a nejistota, zda bude vstup umožněn prakticky všude, to je každodenní chleba cestovatele, ale i pendlera, mířícího přes hranici za prací. Od toho všeho nás Schengen slibuje osvobodit. Už žádné mnohahodinové čekání, stres a obstrukce. Žádné dohadování, jestli se mnou přes hranice může i řádně očkovaný pes. Kdo by neocenil, že na rumunské hranici už nemusí platit za průjezd jakousi louží, údajně sloužící k dezinfekci, a na bulharské se už nevyměřuje poplatek podle počtu kilometrů na tachometru. Není to ale tak jednoduché. Zrovna Rumunsko a Bulharsko v Schengenu stále nejsou a hned tak nebudou, i když ho tyto státy dávno podepsaly. Británie a Irsko si zase drží svou splendid isolation, pohovoru s imigračním úředníkem a riziku vrácení bez odůvodnění neuniknete ani jako občané či občanky EU a na doprovod pejska můžete rovnou zapomenout, pokud mu nehodláte dopřát letenku na Heathrow a dlouhý pobyt v karanténě. Ovšem i plně fungující schengenský prostor má své stíny. Místně jasně vymezená hranice byla sice nepříjemná, ale měla něco do sebe. Po jejím překročení se dostavil úlevný pocit, že už má člověk klid. Dnes nad námi visí Damoklův meč permanentní celní prohlídky kdykoli a kdekoli. Je to výstižná metafora celkových poměrů místo jasně definovaných tvrdých hrozeb života v totalitním režimu tu máme jakousi měkkou, neuchopitelnou a všudypřítomnou hrozbu nižší intenzity ve svobodné společnosti. Nudící se celní správa vás může odchytit a prohledat, aniž byste vůbec mířili za hranice. Proslulé jsou třeba intenzivní kontroly kolem míst konání velkých letních festivalů, zaměřené na držení lehkých drog. Neustálá hrozba celní prohlídky vozu úspěšně ničí druhdy oblíbený způsob svobodného a levného pohybu autostop. Dříve stačilo stopaře na hranici vysadit, kontrolu absolvovat zvlášť a za závorou ho zase nabrat. Dnes cizí člověk ve vašem autě představuje bezpečnostní riziko paradoxně ze strany policie, jak dokládá příběh travellera Dana, který se často se svým obytným náklaďákem pohybuje po Německu. Velký, starý a neobvykle vypadající vůz s českou registrací je předmětem neustálých kontrol, zaměřených nejen na drogy. K problémům a pokutě mnohdy stačí, máte-li v kuchyňce takového vozu nůž, který celní správa vyhodnotí jako zbraň. Při jedné z takových dálničních prohlídek měl Dan na palubě dva stopaře, v jejichž zavazadle se našlo šedesát gramů marihuany. Využili převahy dva na jednoho a vzájemně si dosvědčili, že batoh není jejich, ale řidiče, který pak skončil ve vyšetřovací vazbě. NOVÁ ŽELEZNÁ OPONA Otevření hranic uvnitř Schengenu má o to větší dopady na jeho vnějším okraji. Stačí se zajet podívat na nedalekou slovensko-ukrajinskou hranici, která vypadá stejně, jako železná opona v časech nejtužší studené války. Nárazníková zóna obepínající severoafrickou Ceutu, patřící Španělsku, dokonce daleko překonává legendární berlínskou zeď a stále se vylepšuje o nová klubka ostnatého drátu a elektronická čidla. Těžko říci, co by následovalo po plném členství Rumunska v schengenském prostoru. Zde se totiž nachází dlouhá a obtížně střežitelná hranice s Ukrajinou a Moldávií, která vede panenskou přírodou bezcestých rozlehlých pohoří. Sem dosud míří jen milovníci divočiny. Představa, že se zde budou odehrávat hony na migranty zapadá spíše do orwellovských vizí či filmu Stalker, než do představy o svobodné a demokratické Evropě, zóně volného pohybu zboží, kapitálu a stále ještě i osob. 7

8 FOTO: WALKING-MEN.COM, ARCHIV, MONTÁŽ: NP ŽÁDNÝ STRACH Z KONKURENCE PRVNÍHO KVĚTNA ČEŠI OSLAVILI NEJEN SVÁTEK PRÁCE, ALE I TO, ŽE MOHOU KONEČNĚ ZAČÍT VOLNĚ HLEDAT OBŽIVU V RAKOUSKU A NĚMECKU. JAKÝ JE POHLED NA NOVĚ NABYTOU SVOBODU Z NĚMECKÉ STRANY? Dlouho byli druhořadými občany Evropské unie: Češi, Estonci, Lotyši, Litevci, Maďaři, Poláci, Slovinci a Slováci. Přestože se jejich státy staly součástí Evropské unie už při jejím prvním východním rozšíření v roce 2004, volný pohyb pracovních sil pro ně neplatil. Nyní toto přechodné opatření padne: Od 1. května mohou občané těchto osmi států hledat práci v celé EU. V roce 2014 je budou následovat Bulharsko a Rumunsko. Že k tomu dochází až nyní, je především důsledkem strachů a xenofobních resentimentů, které svého času vyvolalo přijetí východoevropských zemí. Vzhledem k masivnímu rozdílu v příjmech se tehdy mnozí a nejen v Německu obávali zesílení platového dumpingu a demontáže západoevropských sociálních standardů. Nové členské státy proto nejprve neobdržely plná práva. Tyto obavy podporovaly také velké ústavy výzkumu hospodářství. Hans-Werner Sinn, ekonomický liberál a prezident mnichovského institutu Ifo, například v roce 2004 prohlásil: Země EU již dnes ohromně zápasí s úkolem, jak omezit ekonomickou migraci a udržet sociální stát i přes imigraci v ufinancovatelné podobě. Tento zápas se bude dále vyostřovat. Sinn počítal s tím, že v dalších letech bude následovat 8

9 Autor: Christian Jakob mnoho dalších reforem po vzoru Agendy 2010 (viz box). Tím bude západoevropský sociální stát během let postupně erodovat. Sinn v tom však problém nespatřoval on a další liberální ekonomové ostatně dávno nepožadovali nic jiného. U mnoha zaměstnanců vyvolaly takové prognózy strach. Východní rozšíření je téma na každém shromáždění a lze si všimnout, jak jsou lidé vůči němu bezmocní, řekl tehdy mluvčí odborového svazu IG Bauen- -Agrar-Umwelt Michael Knoche. Historicky je ten proces správný, ale jsou zde mnohé problémy, mínil jeho spolkový předseda Hans- Joachim Wilms. Německý odborový svaz (DGB) pomáhal prosazovat přechodná období. Cílem je nenechat hned vypuknout mzdovou konkurenci, vysvětloval jeho mluvčí Hilmar Höhn. To bylo před sedmi lety. Od té doby získalo německé pracovní povolení více než dvě stě tisíc přistěhovalců vždy však za předpokladu, že jim zaměstnavatel vyplatí stejnou mzdu jako domácímu zaměstnanci. Zda byl tento princip skutečně dodržován, je v mnoha případech sporné. Jisté ovšem je, že zdejším zaměstnancům neztížili život Poláci ani Maďaři, nýbrž Zelenými a sociální demokracií prosazené reformy Hartz (součást Agendy 2010 pozn. red.), které rozpoutaly boom agenturního zaměstnávání, a ekonomická situace, v níž vyjednávání o mzdových tarifech vedla k tomu, že se Německo propadlo ve vývoji mezd na poslední místo v Evropě. BEZ MINIMÁLNÍ MZDY Frank Bsirske, šéf odborového svazu Verdi sdružujícího zaměstnance ve službách, se dnes obává, že mnoho přistěhovalců bude svolných pracovat za nižší mzdu, než je v Německu obvyklé. To souvisí i s tím, že Německo na rozdíl od téměř všech ostatních zemí EU nemá zavedenou žádnou obecně platnou minimální mzdu. Východoevropská pracovní síla na tom jistě nese ten nejmenší díl viny. V každém případě se Bsirske obává nové soutěže, sestupné spirály, v níž firmy, které nasadí levnější síly ze střední a východní Evropy, vytlačí ty, které platí lepší mzdy a zajišťují sociálnější pracovní podmínky. Podobně se vyjadřuje předseda poslaneckého klubu strany Die Linke, Gregor Gysi. Věří, že ve výsledku zde budou zase pracovat Poláci a jiní východoevropané za nejnižší mzdy. Šéf DGB Michael Sommer se více snaží, aby se vyhnul zatrpklému tónu. Lidé, kteří přijdou jako odborníci z jiných zemí, se ptají, zda jsou v Německu vůbec vítáni, říká. Je třeba větší ochoty tyto lidi integrovat. Mladé Estonce, Poláky nebo Slováky musíme přivítat jako rovnoprávné lidi a ne je odbýt jako nádeníky, které jde vykořisťovat. Právě to jde ale nyní velmi snadno a Sommer to přirozeně dobře ví. Příčinou toho je především evropská směrnice o vysílání pracovníků v rámci poskytování služeb, která podřizuje zahraniční firmy výhradně tarifním smlouvám platným v zemích jejich původu. Tato směrnice je sice omezena německým zákonem o vysílání, jenže pouze pro několik málo odvětví. Podobný efekt má také evropský volný pohyb služeb: v této oblasti padla 1. května všechna omezení dosud platná pro východní země. Mnozí se obávají zvlášť drastického mzdového dumpingu v oblasti agenturního zaměstnávání. V prohlášení DGB k 1. květnu se píše: Vítáme volný pohyb pracovních sil v Evropě. Mobilita však musí být utvářena za férových podmínek. Pro vyslané zaměstnance i agenturní pracovnice a pracovníky platí: Stejný plat za stejnou práci! Nesmí být zneužíváni k tlaku na snížení mezd. Nezůstává ovšem při apelu: Annelie Buntenbach, členka předsednictva DGB, žádá u příležitosti otevření pracovního trhu významné posílení personálu finanční kontroly švarcsystému. Agenda 2010 Reforma německého sociálního systému a trhu práce, prosazená koalicí sociálních demokratů (SPD) a strany Zelených (Die Grüne) v letech Jádro reformy, která měla podle tehdejšího premiéra Gerharda Schrödera vytvořit podmínky pro větší růst, zaměstnanost a přestavbu sociálního státu, tvořilo posílení pozice zaměstnavatelů a krácení výdajů na sociální a zdravotní pojištění občanů. V roce 2003 protestovalo proti reformě mimo jiné čtyři sta vědců a vědkyň. Prohlášení, které podepsali, neslo motto: Sociální stát reformovat, nikoli demontovat bojovat s nezaměstnaností, nikoli trestat nezaměstnané! Zaměstnavatelé se naopak dívají na 1. květen s optimismem. Plný volný pohyb pracovních sil se z celkového hospodářského hlediska projeví pozitivně a přispěje k tomu, že zajistíme svou poptávku po kvalifikovaných pracovnících, tvrdí prezident svazu zaměstnavatelů Dieter Hundt. Starost, že do Německa začnou proudit masy pracovníků za nízké mzdy, považuje za neoprávněnou. Ve skutečnosti nikdo přesně neví, kolik lidí z východní Evropy chce v Německu žít a hledat práci. Prognózy ovšem ukazují: zas tak moc jich nebude. Například Úřad práce (BA) aktuálně počítá s nanejvýš sto čtyřiceti tisíci přistěhovalci za rok. To se na pracovním trhu sotva projeví a je to mnohem méně, než by Německo potřebovalo vzhledem k nedostatku kvalifikovaných sil. Německo není tak atraktivní, jak si mnozí myslí. Mladí, vzdělaní východoevropané jdou často raději do Anglie, říká šéf úřadu, Frank-Jürgen Weise. Velká Británie otevřela své hranice pro východoevropské pracovníky již před lety. Weiseho nadřízená, spolková ministryně práce Ursula von den Leyen, očekává ještě menší příliv: Počítáme zhruba se sto tisíci osobami. Většina těch, kdo přijdou, budou mladí a kvalifikovaní, tvrdí. Nám neschází práce, nám dochází v tomto okamžiku pracovní síly a to se v dalších letech ještě zvýrazní. Pochopitelně je třeba dbát na nejspodnější okraj pracovního trhu, aby se flexibilita nepřehoupla ve využívání. Radikálně pravicoví nacionální demokraté (NPD) se mezitím pevně zakousli do tématu. Dobře tušíce, že slogan o východoevropských nádenících se stále výtečně hodí k vyvolání xenofobních reflexů až hluboko do politického středu, věnovala strana všechny své aktivity kolem 1. května volnému pohybu pracovních sil a vytváření nálady nepřátelské k lidem z východu Evropy. Uzavřít hranice polským nádeníkům! poštvávala. A po 1. květnu NPD jistě využije popuzování proti Polákům i v předvolebním boji v Meklenbursku-Pomořansku. Již v roce 2009 lepila v Sasku plakáty s heslem Stop polské invazi! JASNÉ WILLKOMMEN První květen se ale rozhodli využít i jiní k vystoupení proti rasistickým předsudkům a za solidaritu pracujících. Například platforma Migrar sestavila prohlášení, přeložila jej do devíti jazyků a rozdávala ho po celé zemi na odborářských demonstracích. Vyvolávat strach z takzvané konkurence z východu je příznakem štěpení, nikoli solidarity a sociální spravedlnosti, píše se v něm. Prohlášení připouští reálnost obav, že některá odvětví mohou využít volného pohybu pracovních sil k dalšímu snižování mezd. Požadavek DGB na zavedení všeobecné minimální mzdy je proto správný musí být ovšem spojen s jasným Vítejte a solidární podporou všech migrujících pracujících. Prosazování minimální mzdy tak nesmí být vykoupeno raziemi proti pracovníkům a pracovnicím, kteří zde hledají lepší výdělek než v zemi svého původu. Minimální mzda by spíše měla dát kolegům a kolegyním z východní Evropy do ruky nástroj, jak se bránit proti vykořisťování. Olaf Bernau z iniciativy Máš práva!, která je součástí sítě Migrar, soudí, že odborářské strategie dosud vedly ke zneužívání otázky zaměstnaneckých práv proti migraci. Vlastně to znamená: Pokud se standardy zavěsí dostatečně vysoko jen zde, pak se to zaměstnavatelům nevyplatí a nikdo sem nepřijde. Přitom musí být jasné, že zaměstnanecká práva jsou namířena vůči zaměstnavatelům, a proto by také užitek z těchto ochranných práv měli čerpat všichni. Konkurence mezi zaměstnanci by ovšem být neměla. Text vyšel v listu Jungle World 17/

10 POŠKOZENÝ NÁRAZNÍK EVROPA SE RÁDA STAVÍ DO ROLE SVĚTLONOŠE NA POLI DEMOKRACIE A LIDSKÝCH PRÁV. V PŘÍPADĚ ZEMÍ NA SEVERU AFRIKY SE OVŠEM SNADNO DOKÁZALA SŽÍT S DIKTÁTORSKÝM STATEM QUO. KON- TROLU MIGRACE SE TEĎ BUDE MUSET SNAŽIT VNUKNOUT VLÁDÁM VZEŠLÝM Z LIDOVÝCH REVOLUCÍ. FOTO: COSIMO CALABRESE Konzervativní úsloví praví, že diktatura je lepší než její převrat. Nic totiž není klidnému chodu obchodů protivnější než chaos, jenž následuje po rozpadu mocenské hierarchie. Povstat z něj může cokoli a rodí se ty nejdivočejší sny: například ten o cestě do Evropy a životě a práci v ní. Sever Afriky byl velmi stabilní oblastí. Ben Alí vládl v Tunisku dvacet čtyři let, Mubarak v Egyptě třicet a dosud bojující Muammar Kaddáfí je s jednačtyřiceti roky nejdéle sloužícím diktátorem na světě. To, že něco trvá, ale neznamená, že to vydrží věčně. Od přelomu roku se do věcí dostal nepořádek. Revolty, které otřásly autokraciemi od Rabatu po Bahrajn, volají po nastavení nových pravidel. KLÍČ K BRÁNĚ DO EVROPY Zmíněný libyjský rekordman nikdy nepatřil k západním favoritům. V osmdesátých letech měl mít prsty v teroristických útocích v Africe i Evropě, což mu v roce 1993 vyneslo vzdušné a vojenské embargo vyhlášené OSN. I pod vahou těchto sankcí se situace v Libyi začala proměňovat. Někteří migranti a uprchlíci ze sousedních arabských zemí a subsaharské Afriky tak například přestali brát relativně bohatý stát za cíl svého směřování a začali o něm uvažovat spíše jako o přestupní stanici. Od přelomu milénia se Libye vypracovala v hlavní africkou bránu na cestě do Evropy. Podle úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) odtud dosáhlo v roce 2008 břehů Itálie třicet pět tisíc lidí. Statistika těch, kdo na chatrných bárkách utonuli v moři, anebo již předtím zahynuli na cestě pouští, není k dispozici. JE TO DOBRÝ CHLAP Dveře ke kýženému sblížení se otevřely v roce 2003, když se Kaddáfí oficiálně vzdal zájmu o atomovou zbraň i státem sponzorovaného terorismu. Sankce byly staženy a role průkopníka vztahů mezi Evropou a Libyí se mohl zhostit italský premiér Silvio Berlusconi. Oba muže zjevně spojovalo více než jen maskulinní image a peníze, jimiž Kaddáfí dotoval party service italského premiéra. Berlusconi se ještě v roce, kdy padlo embargo, vydal do Libye a na zahájení stavby plynovodu Greenstream, spojujícího západolibyjskou Mellitu se sicilskou Gelou, deklaroval věčné přátelství 10

11 Autor: Tomáš Havlín s vůdcem svobody. Itálie též odebírá čtvrtinu libyjské ropy a Kaddáfí naopak vkládá utržené petrodolary do italských bank a fotbalových klubů. Italské zbrojovky dodaly libyjskému režimu v roce 2008 vojenský materiál za 205 milionů eur. Korunou vzájemných vztahů se však stala až v srpnu téhož roku uzavřená Smlouva o přátelství a spolupráci. Itálie se v ní zavázala zaplatit pět miliard dolarů v následujících pětadvaceti letech za to, že Libye zabrání migrantům pokračovat v cestě do Evropy a přijme zpět ty, kteří budou zachyceni společnými patrolami v libyjských pobřežních vodách. Jelikož Itálie ve skutečnosti často a promptně deportuje do Libye i ty uprchlíky, kteří již vstoupili na její území (a Libye je dále deportuje do země původu), je toto aranžmá ve zjevném rozporu s Ženevskými konvencemi. Ty totiž každému člověku zaručují právo na žádost o azyl a její úřední přezkoumání. EXKLUZIVNÍ EVROPA Celou věc by bylo možné vysvětlit jako nouzové opatření země, jež se ocitá z hlediska migrace ve frontové linii. Anebo nad ní mávnout rukou a říct si, no jo, Italové. To by však k podobným zásnubám nesměla směřovat také Evropská unie jako celek. V polovině letošního února, pouhý den před vypuknutím nepokojů v Tripolisu, dorazil do Bruselu Kaddáfího ministr vnitra Abdul Fatah Júnis. Měl doladit projekt, podle kterého by Libyi náleželo za intenzivnější kontrolu hranic padesát milionů eur. Tou dobou už ležela na stole rezoluce Evropského parlamentu z předchozího června, v níž se říká, že Kaddáfí dokáže proměnit již tak těžký život uprchlíků v peklo na zemi. Nejméně devět tisíc z nich, ze zemí jako Súdán, Somálsko nebo Irák, je údajně vystaveno v libyjských internačních táborech riziku zneužívání, mučení i zabití. Rezoluce také hovoří o případech, kdy Kaddáfí nechává vysadit uprchlíky v poušti na jihu země. Evropská komise se však mohla ve svém zvažování opřít ještě o další zdroj informací. Spolu s kolegyní pro vnitřní záležitosti Cecilií Malmström navštívil v říjnu 2010 Tripolis český eurokomisař pro rozšíření a politiku sousedství Štefan Füle. To, co v Libyi spatřili, si nemohli vynachválit. Na státu, jenž krátce předtím vyhodil ze svého území UNHCR, je ohromil především systém registrace uprchlíků a fakt, že odpovědní úředníci jsou proškoleni v lidských právech. Není těžké odhadnout, které svědectví by získalo navrch. Ostatně, padesát milionů eur jsou drobné na cestě k rámcové dohodě, o níž EU jednala s Kaddáfím od roku Kontrola migrace měla tvořit její podstatnou část, ovšem zkrátka neměly přijít ani energetická nebo obchodní politika. To všechno je nyní u ledu. JE TO PSYCHOPAT My nebo chaos je oblíbenou figurou politických rétorů. V Česku dokázala vyhrát pravici volby, v ústech libyjského diktátora měla odstrašit evropské země od podpory libyjských povstalců. Tisíce lidí z Libye zaplaví Evropu a nebude tu nikdo, kdo by je zadržel. Před branami Evropy budete mít Usámu bin Ládina, ve Středomoří vypukne islámský džihád, vykresloval Kaddáfí obrazy zkázy. Jeho varování účinně rezonovalo zejména na evropské pravici. Čím více se však Kaddáfího jednotky blížily k východolibyjskému Benghází a hrozily utopit povstání v krvi, tím palčivěji vyvstávaly před Evropou otázky: Lze něco takového tolerovat? Lze s někým takovým ještě obchodovat? Máme se dívat jinam, anebo zasáhnout? Německý spolkový prezident Christian Wulff označil Kaddáfího začátkem března za psychopata a státního teroristu. Nejzřetelnějšího poznání, že plukovníkova dějinná role se chýlí ke konci, a tak ho lze strčit do zad, však dosáhl Nicolas Sarkozy. Přesto, nebo snad právě proto, že jeho vláda udržovala s Libyí do té doby vřelé vztahy, se francouzský premiér proměnil v nesmlouvavého berserka. Narychlo prosadil uznání povstalecké (a poněkud neprůhledné) Přechodné národní rady (TNC) a zároveň prohlásil, že v případě potřeby bude Francie v Libyi postupovat sama. Toho nakonec nebylo zapotřebí. Po změně postoje USA a s podporou Arabské ligy posvětila mezinárodní intervenci Rada bezpečnosti OSN a vojenského velení se ujalo NATO. ZAMLČENÉ OBĚTI Nyní panuje na severu Afriky nejistota a odhady, do jaké míry se naplní Kaddáfího fatalistické vize, nesou stopy citového zabarvení svých zastánců. S ohledem na migraci se však dá říct, že představa záplavy běženců se zatím nepotvrdila. Drtivou většinu uprchlíků z libyjské války, jejichž počet dosáhl na konci března podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) čtyř set tisíc lidí, absorbovaly sousední Tunisko a Egypt. Ostatně se z velké části jedná o jejich vlastní občany, kteří za běžných okolností zastávali v Libyi pozici proletariátu a vykonávali rukodělné profese. Zároveň zůstali v nehybnosti černoši ze subsaharské Afriky, které v Libyi odlišuje od Tunisanů ještě větší míra vyloučení. Oproti nim nemají žádný legální status, a jsou tak vystaveni všeobecné libovůli. V případě současné války sehráli černí Afričané úlohu obětního beránka, když se na ně Kaddáfí aspoň zčásti úspěšně pokusil odvést výbuchy lidové frustrace. Právě oni jsou tak možná zamlčenou obětí konfliktu, který se pro světovou veřejnost hraje jen na dvě strany. Evropa se v každém případě musela dosud potýkat jen se zlomkem migrantů. I ten v ní však vyvolal panickou reakci. Než Silvio Berlusconi vpustil do táborů na pevnině dvacet tisíc mladých Tunisanů, musely poměry na italském ostrově Lampedusa vygradovat do rozměrů blízkých humanitární katastrofě. Když jim poté škodolibě udělil povolení k pobytu, a tím otevřel cestu za příbuznými ve Francii, nechal prefekt z jihofrancouzské Nizzy zablokovat hranice pro všechny příchozí vlaky. Francie tím jednoznačně porušila Schengenskou smlouvu. Volný pohyb osob je hodnota důležitá, avšak zdá se, že neplatí absolutně. SLUNCE NAD POUŠTÍ Jisté je, že Evropa se nemůže před Afrikou uzavřít v tom smyslu, že by řekla, ať si tam dělají, co chtějí. Není v jejím zájmu mít při svých hranicích pás zhroucených států typu Somálska. V jejím zájmu je naopak přístup k ropě a slunci nad africkými pouštěmi, které se má na stovky let dopředu stát nositelem úspěchů evropského hospodářství. Pro představu: konsorcium evropských firem Desertec, jež se zabývá solární a větrnou energií, hodlá v příštích padesáti letech investovat v Africe čtyři sta miliard eur. Evropská unie nyní otevírá v Benghází svou kancelář a Přechodná národní rada složená nejen z lidskoprávníků, ale i kmenových vůdců a bývalých státních funkcionářů se dala slyšet, že v případě svého vítězství převezme Kaddáfího závazky v oblasti kontroly migrace. Také v Egyptě to vypadá slibně. Nad věcmi bdí ve Spojených státech vycvičená armáda a hlavní kandidát na prezidenta Abr Músa prohlásil, že by se mu do budoucna líbilo něco ve stylu egyptského parlamentu z roku 1886 tehdy směla v zákonodárném sboru zasedat pouze elita. Případ tuniských migrantů přesto ukazuje, že situace je nadále komplikovaná. Lidem, kteří právě svrhli nenáviděný režim a řekli si vehementně o svobodu, nebude snadné vysvětlit, proč mají setrvat za ostnatým drátem. Zejména pokud za ním takřka nemají co jíst. V polovině března přišla EU s návrhem Partnerství pro demokracii a společný blahobyt, který by měl nově definovat vztahy se státy na severu Afriky. Stejně jako na začátku Barcelonského procesu před patnácti lety se i zde znovu hovoří o potřebě prohloubit vzájemnou hospodářskou spolupráci. Tentokrát prý už nemá jít o eufemismus pro vyzbrojování diktátorských režimů. Evropská unie se touží polepšit: chce přednostně odebírat produkty ze zemí severní Afriky a finanční dotace rozdělovat ještě více než dosud podle kritérií jako demokracie nebo lidská práva. Jelikož dokument výhledově počítá také se zřízením zóny volného obchodu, lze očekávat, že podpora bude podmíněna též ochotou k dalším reformám: například otevřeností k evropskému zboží. Kam takové opatření může vést, se již nyní ukazuje v Tunisku, kde zemědělcům nezbývá než kapitulovat před vysoce dotovanými evropskými zemědělskými produkty. Mohou se alespoň zkusit utěšovat, že horší než pod dosavadní diktaturou už to snad nebude. 11

12 OBSAH FEJETON POŠLI TO DÁL TÉMA: VOLNÝ POHYB REPORTÁŽ REFERÁT DĚJINY PŘÍTOMNOSTI NA KRAJ SNESITELNOSTI ČEŠI JSOU REKLAMOU VE VEŘEJNÉM PROSTORU PŘESYCENI. JEJÍ REGULACE SE ALE STÁLE PŘÍLIŠ NEDAŘÍ. Letos na jaře se tři velké společnosti spojily s jednou neziskovou a webovým serverem a rozhodly se stáhnout své reklamy z billboardů okolo dálnic. I když se v tu dobu o demontáž reklamních ploch v blízkosti velkých silnic začalo pokoušet i Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD), stále jde o poměrně průlomový čin. Česko je jednou z posledních zemí v Evropě, kde jsou hlavní cesty mimo město zaplaveny obřími reklamními poutači. Tlak na to, aby zmizely, sice pomalu sílí, až nyní se ale věci opravdu začínají hýbat. ŘSD sice rychle zjistilo, že nemůže vypovědět smlouvy tak snadno, jak prohlašovalo, a navíc nemá peníze na odstranění billboardů, které byly postaveny načerno. Kampaň organizace Acta non verba a serveru nechceme-billboardy.cz ale dává po dvaceti letech jistou naději, že se poměry začnou přeci jen trochu kultivovat. Protože míra, s kterou jsme si nechali zaplevelit krajinu i města reklamou, je přímo úměrná gargantuovskému opojení konzumem po roce osmdesát devět. OPRAVDU ŠŤASTNI V aktuálním tažení proti reklamním plochám podél silnic se zdůrazňuje především bezpečnost řidičů. Slyšet jsou ale už i argumenty, které k diskusi o reklamě ve veřejném prostoru patří stejně samozřejmě, i když u nás se o nich stále příliš nahlas nemluví. Řeč je o statisticky hůře postihnutelné, přitom neméně významné hodnotě, jakou je kvalita krajiny či městského prostoru. Ve světě se používají termíny jako zahlcení či znečištění reklamou a mluví se o světelném smogu, ke kterému osvětlené reklamní plochy přispívají. Rozdíly v terminologii našinec pocítí na vlastní kůži při každém překročení hranic do Německa nebo Rakouska. Ukazuje se, že hlubší uvažování o vztahu reklamy a prostoru dává možnost se s ní výrazně důstojněji vypořádat. Byla to první věc, které jsem si všimla, když jsem v roce 2005 přijela na Slovensko, říká o nepřehlédnutelnosti reklamy ve východní Evropě, kam se svojí praxí řadí jistě i Česko, nizozemská fotografka a designéra Illah van Oijen a pokračuje: Dálnice a dokonce centra měst byla tak pokryta reklamou, že to vypadalo, jako kdyby Slovensko bylo opravdu šťastné, že může přivítat komerční svět, a lidi měli reklamu mnohem raději než vlastní kulturní nebo přírodní dědictví. V Holandsku jsou billboardy kolem dálnic zakázány, přítomnost reklamy ve městech je přísně regulována a její průnik do historického centra je prakticky nemožný. Pokud nejde o rekonstrukce, kdy logo sponzora, jenž na opravu přispívá, může být na plachtě zakrývající lešení vedle fotografie právě opravované památky. BLB A PROSTOR Illah van Oijen na Slovensku žije dlouhodobě. Před čtyřmi roky rozjela v Bratislavě v našich zeměpisných šířkách ojedinělý projekt Beat the Billboard. Součástí byla i cena za nejarogantněji umístěný billboard ve městě s poetickým názvem BLB Award. S přehledem ji vyhrála Slovenská národní galerie, jež si důležitou (i když Slováky nepříliš oblíbenou) hlavní galerijní budovu z normalizačních časů nechala překrýt megaplachtou s reklamou jisté automobilky (peníze, které takto měla získat na opravu, někam zmizely). Diskuse, kterou se i díky tomuto projektu podařilo nastartovat, zatím na Slovensku nemá happy-end v podobě větší regulace. Přesto se rozběhla a požadavky na omezení reklamy přebírají již i lokální politici do svých programů. Snaha omezit živelné prorůstání reklamních ploch do těla krajiny a měst sice existuje i u nás, v realitě se však zatím příliš neprojevila. Francouzská urbanistka Anne Morisseau, jež několik let strávila v Praze, upozorňuje ve svém loňském textu pro server praguewatch.cz, že Češi hodnotu prostoru příliš nevnímají. Morisseau připomíná, že reklama umí dokonale potlačit městskou krajinu, na kterou se přisála a kterou proměnila v bledou, matnou, zploštělou. Dokládá to na dvou výmluvných případech. Pohled ze Štefánikova mostu na vodárenskou 12

13 Autorka: Martina Křížková věž ze 17. století na samé hranici historického centra Prahy je narušen hned třemi velkými reklamními plochami v bezprostředním sousedství, stejně jako vstup z Národní třídy na pěší zónu v samotném centru, kterému dominuje fasáda cenné secesní budovy překrytá obrázkem automobilu (loni na podzim) a reklamou na film (dnes). RELATIVNĚ KROTKÉ Záplava reklamních ploch má podle Anne Morisseau navíc tendenci stoupat. Čím více vizuálních sdělení je v prostoru přítomno, tím musejí být ty nové agresivnější (větší, křiklavější, silněji nasvícené), aby nezapadly. V evropských městech vedl tento axiom k zavedení striktních pravidel pro reklamu. Neznamená to ovšem, podotýká architekt Osamu Okamura, že reklama v městském prostoru nemá být vůbec. Klíčovým slovem je komunikace. Město je nutné chápat jako otevřený prostor, který se neustále vyvíjí. Reklamní poměry v Evropě, včetně naší kotliny, jsou podle Okamury vlastně poměrně krotké. Alespoň ve srovnání s jeho rodným Japonskem. Na hlavní křižovatce v centru Tokia (čtvrť Shibuya) stojí například známá budova Q-Front, jejíž plášť je už rovnou navržen jako reklamní display, na kterém se neustále mění jednotlivá komerční sdělení. V Evropě podobné pokusy zůstávají zatím převážně na rovině umění. V rakouském Grazu lze díky architektovi Johnu Dekronovi posílat přes obrázky, které se poté ve velkém objevují na fasádě místního Domu umění (Kunsthaus). Je to vždy o vyjednávání. Nelze zakonzervovat romantizující pohled na město, zároveň ale reklama nesmí na místě parazitovat a zneprůchodňovat ho, dodává Okamura. Věří, že reklama dokáže nějakým způsobem regulovat sebe samu, jinak by se její účinky vynulovaly. Na příkladu Prahy je ovšem vidět, že to tak nefunguje. Počet reklamních ploch se trvale zvyšuje, i když jak anonymně přiznávají lidé z branže, o účinnosti lze v té záplavě spíše pochybovat. ŽIVOT NA KŘIŽOVATCE Poznejte svého vraha než se na jedné tabuli střídá se sloganem Rychlejší internet. Billboard upozorňuje, že Klíšťová encefalitida se týká i vás. Kdosi nabízí nový nábytek za starý, vedle mají hodně žhavou nabídku, ti další rozdali už osmdesát milionů, což zas někdo jiný kvituje mottem Přijďte si říct o slevu. Dále se hnojí sloním trusem a slibuje geniální tarifní balíček spolu s chytrým řešením bolesti. Obyčejná křižovatka na pražském Žižkově, na které se ani pěšky člověk nezdrží déle než pár minut, nabízí v součtu tolik komerčních sdělení, že jen jejich čtením by mohl člověk strávit půl života. Není proto divu, že Češi začínají být reklamou kolem sebe unaveni. Vyplývá to mimo jiné z letošního výzkumu společnosti Factum Invenio. Většina z dotázaných měla za to, že reklamy je už prostě příliš mnoho. Přesto není nijak výrazněji regulována. V Praze se, i přes schvalovací kolečka na jednotlivých městských částech a magistrátu, urban spam, jak se zaplevelení prostoru reklamou říká, vesele šíří dál. Přitom Československo patřilo ještě před válkou mezi země, kde se o tématu vedla zasvěcená a živá diskuse. Úřady se navíc, alespoň v hlavním městě, snažily nový městský fenomén svými zásahy poměrně kvalitně zušlechťovat. Od lehce budovatelských počinů, jako byla soutěž v roce 1926 a 1927 o nejlepší osvětlenou výkladní skříň, kterou vyhlásil pražský magistrát za účelem propagace světla a jeho správného upotřebení ve výkladci, až po schůzi z 6. prosince 1928, kde se radní spolu se zástupci (nejen) architektů rozhodli zakročit proti znešvařování města nevkusnými reklamami. Deklarovali také, že nechtějí brojit proti reklamě jako takové, ale vadí jim ta špatná. KOMU JE URČEN Jaká to je, vysvětluje jeden z účastníků tehdejšího dění, právník Jaroslav Patera. V roce 1934 publikoval knihu Reklama v prostoru, která podrobně, s patřičnými radami a vysvětlivkami rozlišuje dobré od nevhodného. Důraz je přitom kladen zejména na zachování správných proporcí (velikost úměrná šířce a významu ulice a proporcím domu ), stejně jako na kvalitu výtvarného řešení reklamy a snahu nezahlcovat reklamou město či dokonce krajinu přespříliš. Diskuse na magistrátní půdě tenkrát vyvrcholila v roce 1929 přijetím Paterou později popsaných zásad. S podobně jednoznačnými kritérii, která by nepostihla tolik oblíbené výjimky, se v Česku o sedmdesát let později prakticky potkat nelze. Urbanistka Anne Morisseau připomíná: Při absenci dostatečných omezení bude množství reklamních plakátů vzrůstat z důvodu jejich lukrativnosti pro velké množství aktérů: marketingové agentury, grafiky, designéry, obce atd., a také pro majitele budov, pozemků a ploch, na nichž je reklama umístěna. V naší necitlivosti vůči krajině a městskému prostoru hraje významnou roli konečně i prostý fakt, že minimálně politici billboardy opravdu milují a při volebních kampaních je dovedou masově využívat. Tím se otevírá zajímavá otázka: komu je vlastně veřejný prostor určen? Nedávno byl odsouzen řidič autobusu z Ostravy, který pomalovával plakáty jednotlivých politiků. Domáhal se přitom práva také se ve veřejném prostoru vyjadřovat. Připočteme-li k tomu slavnou likvidaci pražské nástěnné galerie Artwall kvůli akci umělecké skupiny Guma Guar, zdá se, že veřejnost ani umělci to nejspíš nebudou. Ale ani skutečnost, že vizuální každodennost české ulice patří obchodním produktům a nárazově i politice (v lehce jednostranném pojetí), by možná nemusela mít tak fatální dopady. Kdyby se opět, jak konstatoval v roce 1934 Jaroslav Patera, ozval cit, který sice nevypověděl prostorové reklamě boj vyhlazovací, ale který jí chtěl určiti snesitelnou míru. FOTO: PRAGUEWATCH.CZ Krása na pražských Příkopech. Kdo najde divadlo? 13

14 JMÉNEM LÁSKY TĚ TEĎ ZALEHNU V ČESKÉ REPUBLICE DOPOSUD NEPROBĚHLO ŽÁDNÉ SOUDNÍ ŘÍZENÍ VEDENÉ VŮČI PSYCHOTERA- PEUTOVI, KTERÝ ZNEUŽIL SVÉHO POSTAVENÍ A PORUŠIL PRÁVA SVÝCH KLIENTŮ. BOHUŽEL TO ALE NEZNAMENÁ, ŽE JSOU PRÁVA KLIENTŮ VŽDY ZACHOVÁNA. JEN JSME O TOM DOPOSUD MLČELI. FOTO: CESKA TELEVIZE A ARCHIV Bylo nebylo, několik generací před námi existoval svět bez psychoterapie. O lidskou duši v nesnázích se v těch dobách starali přátelé, rodina, kněží a lékaři. Jenže lidská duše je vesmír sám. Složitá a záhadná. Bylo potřeba, aby lékaři vynašli léčbu slovem. A ta se rozkošatila. Dnes už žádná lidská bytost neví, kolik že těch psychoterapií vlastně máme. Nejnovější vědecký pokus spočítat seriózní a uznávané psychoterapeutické postupy vedl k číslu 250. Každý ze způsobů léčby je totiž trochu jiný: jeden má víc teorie a druhý víc technik, jeden se zaměřuje na myšlení, jiný na cítění, jeden chce být rychlý a řešit jen problém po problému, druhý je pomalý a čeká na vše, co se vynoří. Přes všechny rozdílnosti mají ale seriózní psychoterapie něco společného. Respekt vůči člověku, sdílené etické normy a nakonec transparentní, vědecky ověřené zdůvodnění takzvaných účinných faktorů: spolehlivé vysvětlení, co a jak přesně v dané terapii funguje. Za hranicí oněch dvě stě padesáti stojí přístupy, které jsou nové a jejichž účinnost zatím nebyla ověřena, ale i terapie, k nimž má podstatná část odborné i laické veřejnosti kritický postoj. Patří mezi ně i terapie pevným objetím podle Jiřiny Prekopové. OBJEV STOLETÍ Jiřina Prekopová je dnes dvaaosmdesátiletá česká psycholožka, která v sedmdesátých letech odešla do Německa. Pracovala tam s postiženými dětmi a s dětmi trpícími poruchami autistického spektra. K zásadnímu objevu ji vedlo setkání s americkou psychiatričkou Marthou Welch. Dnes se Prekopová pyšní tvrzením, že když dostane dítě v období vzdoru velkou zlost na matku či otce, je pevné objetí jediná možnost ke zmírnění agrese. Odkud vítr vane? V sedmdesátých letech se v Americe objevila myšlenka, že potlačený hněv (tropící ve vztazích tolik problémů) je potřeba léčit prolomením obranných mechanismů člověka. Nositelem myšlenky byl Robert Zaslow a podle něj by se mělo dítěti, které cítí bolest, hněv a strach při očním kontaktu s rodičem ulevit. Je proto také v pořádku hněv, strach, i bolest navodit aby došlo ke katarzi. Zaslow nezůstal s názorem sám. Na principu probourání se do vnitřního světa dítěte vyrost- 14

15 Autorka: Ester Danelová la řada takzvaných attachmentových terapií, jejichž společným znakem je několikahodinové držení problematického klienta terapeutem, klientovým partnerem, nebo (v případě dětí) rodičem. V attachmentových terapiích jde o vylití hněvu a znovuodžití traumat, aby se ve vztazích mohlo začít znova. Nenechme se zmýlit: pojem attachment zde nemá nic společného se široce uznávanou teorií rané citové vazby podle Bowlbyho, jak by se mohlo na první pohled zdát. JED MUSÍ Z BŘICHA VEN Do této linie terapií spadá i terapie pevným objetím, která pracuje s dospělými lidmi, ale stejně tak s dětmi. A nebojí se ani práce s dětmi trpícími autismem. Na svých stránkách se příslušní terapeuti odvolávají například na Niko Tinbergena. Zmiňují jeho Nobelovu cenu. Nezmiňují jeho zničující a nepravdivou teorii, podle které je příčinou autismu porucha citové vazby mezi rodičem a dítětem. Vina za autismus by tím padala na hlavu matek a otců a moc bořitelského pevného objetí by se už neomezovala jen na navázání kontaktu. Léčila by autismus. A tady už jsme u Marthy Welch, autorky přístupu holding therapy a učitelky Jiřiny Prekopové. Martha pracuje se stejnými premisami. Probourává se k lásce autistických dětí násilím. Terapie pevným objetím podle Prekopové se nemá aplikovat terapeutem. Snaží se vyhnout ničivým dopadům, kvůli kterým byla řada attachmentových terapií (včetně holding therapy podle Welchové) v mnoha státech zakázána. Ale daří se jí to? Přístup Prekopové má být nástrojem obnovení lásky v porouchaných vztazích v rodině. Chápe se jako médium ke konfrontaci při konfliktu, který není možné zvládnout slovně, aby mohla proudit láska, píše ve své knize Pevné objetí autorka. V terapeutově pracovně se proto pevně obejmou například matka a dítě a potom za pomoci terapeuta mluví o svých emocích. Všechen jed musí z břicha a všechny slzy ze srdce, dokud láska znovu neproudí, píše se na příslušných internetových stránkách. SEKAT UZLY Dotyk nepatří mezi tradiční psychoterapeutické nástroje, a proto má terapie pevným objetím vlastní etiku. Jenže ta místy naráží na základní právní normy. Mezi typy terapeutických zásahů patří podpora vztahu mezi rodičem a dítětem, znovuprožití porodního zážitku, manželské usmíření, sblížení manželů ve společném spánku a usmíření s nepřítomnými blízkými (při úmrtí či rozvodu). Ve všech těchto formách terapeutické práce je hlavním nástrojem několikahodinové vyčerpávající zalehnutí druhou osobou. Pevné objetí totiž nemusí zůstat objetím, jak ho známe z běžného slovníku. Může se rozvinout v dlouhé držení například dítěte matkou, která mu podle instrukcí terapeuta znemožní váhou svého těla pohyb rukou a nohou, uchopí jeho hlavu do svých dlaní a říká mu ve vynuceném očním kontaktu, co a jak k němu cítí či necítí. Terapie pevným objetím pracuje se zapeklitými lidskými vztahy, které se octly ve slepé uličce. Seriózní terapeutické směry by neměly slibovat zázraky, protože můžeme vytvořit všechny možné podmínky, a přesto se nemusí nic stát. Není vhodný čas nebo není připravený klient. Terapie pevným objetím se přesto prezentuje jako jediná cesta pro složité vztahové situace. Jako cíle si klade emocionální konfrontaci, připuštění a kultivaci agresivity, následné vzájemné vcítění a zvládnutí konfliktu a nakonec obnovu lásky, bezpečí a svobody. To poslední se pozná podle třpytu a jasu v očích. Je to ale spolehlivé kritérium? A je rozseknutí gordického uzlu konfrontace a vyjádření agrese nejlepší řešení? Opravdu vede k vzájemnému vcítění? Terapie pevným objetím Diskusi o terapii pevným objetím zahájil v Česku Zbyněk Vybíral. V únoru 2010 kritizoval v Lidových novinách mediální vystupování a praktiky několika kolegů z oboru. Dotkl se i tématu české adaptace holding therapy podle Prekopové a po následné polemice s jejími zastánci vyzval otevřeným dopisem radu Českomoravské psychologické společnosti (ČMPS) k prozkoumání podnětu. Rada oficiální stanovisko nevydala, k otázce se vyjádřil předseda ČMPS a zároveň hlavní představitel terapie pevným objetím u nás, Jaroslav Šturma. Druhé kolo polemik vyvolal Českou televizí v prosinci odvysílaný dokument Mámo, táto, obejmi mě. Reagovala na něj odborná i laická veřejnost. Z internetových fór se téma přeneslo na Facebook (skupina Říkáme NE metodám pevného objetí se stala zásobárnou stovek odkazů na články, videa a vyhlášení oborových organizací a skupina Podpora pro Jirinu Prekopovou centrem pro osobní výpovědi spokojených příznivců), ale i do odborných časopisů (SOFT-Forum, Psychosom). Zbyněk Vybíral v reakci na stanovisko ČMPS z organizace minulý měsíc vystoupil, spolu s ním opustilo společnost i několik dalších kolegů. LASKAVÉ NÁSILÍ Z hlediska práva naplňují některé praktiky terapie pevným objetím skutkovou podstatu několika trestných činů. Zatímco dospělí vstupují do procesu držení dobrovolně, za malé a postižené děti rozhodují jejich rodiče. Jenže násilné držení je z pohledu zákona bráno jako fyzické i psychické poškozování drženého. Dává to smysl: pokud je protest dítěte brán jen jako projev jeho panovačnosti, vede to k přehlížení potřeb dítěte. Právě u autistických dětí odmítajících dotyk se jedná o obzvláště citlivou otázku. Od trestného činu ublížení na zdraví bychom se mohli dostat až k trestnému činu týrání svěřených osob. Vedle toho jsou stoupenci tohoto přístupu (například právě v Německu) často kritizováni za nesprávný výklad odborné literatury, na kterou se odvolávají, i za stavění na zastaralých a překonaných myšlenkách a předpokladech. K výčtu můžeme přidat, že účinnost terapie pevným objetím nebyla vědecky doložena a její případné kladné výsledky tak lze vysvětlit účinky obecných terapeutických faktorů nezávislých na pevném objetí. Vznikala by tím takzvaná iluze účinnosti, o které píše Barry Beyerstein a která drží při životě desítky nefunkčních, ale i ohrožujících terapeutických systémů. Z pohledu psychologie pak ve svých textech shrnuje oblasti kritiky například vedoucí katedry psychologie FSS MU Zbyněk Vybíral, ale také předsedkyně Asociace pomáhající lidem s autismem (APLA), Kateřina Thorová. Zdůrazňují zejména stres, který dítě v procesu terapie prožívá a který může vyvolat pocity ponížení, enurézu či fyzickou bolest a může rozvinout například posttraumatický syndrom či úzkostné poruchy a v neposlední řadě narušit vztah rodičů a dítěte. Terapie je kritiky chápána jako násilí páchané na dítěti, nabídka bezpodmínečné lásky jako vnější kontrola a terapeutický úspěch jako submisivita a vyčerpání dítěte. Podivné a pro dítě nepochopitelné chování rodiče s využitím fyzické převahy vyvolává pocit strachu, paniky, bezmoci. Následuje vyčerpání a podřízení se vůli rodiče, píše Kateřina Thorová ve stanovisku APLA. Projevy kladných emocí následujících po terapeutickém sezení přirovnává k stockholmskému syndromu. Vybíral vedle toho mluví o hazardní aplikaci dvojné vazby, kdy se při procesu vzájemného držení pro dítě nesrozumitelně kříží projevy lásky a agrese. Zmatek, který dítě opakovaně zažívá, není léčivý, ale naopak škodlivý. Dotyk je mocný nástroj a terapeuti pevným objetím to chápou. Je ale něco jiného pomáhat páru rovnocenných lidí, kteří si tuto cestu dobrovolně vyberou a naopak dovolit silnějšímu jedinci, aby se prosadil na úkor slabšího. Autorka je doktorandkou psychologie na FSS MU. 15

16 FOTO: ARCHIV, MONTÁŽ: NP OBCHOD S DOSPĚLOSTÍ TÉMĚŘ STO TISÍC STŘEDOŠKOLÁKŮ LETOS POPRVÉ ABSOLVOVALO NOVĚ ZAVEDENÉ STÁTNÍ MATURITY. JAKÉ JSOU DĚJINY TOHOTO MILNÍKU DOSPĚLOSTI? Dávejte! Dávejte! Jak to, že od vás ještě nic nemáme? Tak to bude drahý! Taková slova se obvykle honí hlavou nejrůznějším náhončím finančních ústavů nebo mobilních operátorů. V uplynulých několika týdnech se ale nejednalo o tok myšlenek, nýbrž o reálnou výzvu při chůzi po ulici. Pokud tedy člověk neměl smůlu a nepotkal lupiče nebo výše zmíněné obchodní zástupce (často se v principu od lupičů nelišící), byl napaden studentskou úderkou žebrající během odchodu na svaťák peníze na maturitní večírek. Což o to, ze všech jmenovaných se jedná o skupinu nejsympatičtější. Většině z nás bylo také osmnáct, tak proč nepodpořit mládežníky, kterým už od této chvíle zadarmo stejně nikdo nic nedá. Zajímavé ovšem je, že tytéž adolescenty bylo možno v posledních letech vidět v podobných oblecích (a rovněž v podobné roli) také na demonstracích proti zavádění státních maturit. Tehdy ovšem nešlo pouze o financování předprázdninové pitky, nýbrž o celou koncepci českého státního školství. V tu chvíli se strhla mela. Na jedné straně padaly argumenty o nepřipravenosti reformy a nedostatečném financování přechodu na nový typ maturit, na druhé straně se ozývala nechuť k tomu, že žákům odpadla výuka či sarkastické komentáře připomínající dnes již klasický text skupiny PSH o tom, že děti chtěj vládu. Ve vzduchu visela stávka a novinové úvodníky se předháněly ve vyjmenovávání, kdo je vlastně rukojmím koho. Ať tomu bylo jakkoli, kvalita školství je jednou z nejpřetřásanějších oblastí ve zdejší veřejné diskusi. Pozornost, která se na ní upírá, je pochopitelná: až na zanedbatelné výjimky všichni chodili do školy a zároveň mají nebo budou mít potomky, pro které si přejí kvalitní odrazový můstek do života. Maturita, ač prodělala v posledních desetiletích určitou inflaci, je přitom stále klíčovým mezníkem, od kterého se odvíjí budoucí uplatnění každého. Diskutuje se proto kvalita maturit na školách soukromých i státních, porovnatelnost jednotlivých škol, klesající vzdělavatelnost dnešních dětí nebo úroveň ohodnocení pracovníků ve školství. Spekuluje se také nad přílišnou centralizací státních zkoušek a naopak nad nebezpečím vyplývajícím z plíživé privatizace českého školství. A váží si dnes vůbec pracovní trh učitelů nebo absolventů? V minulosti tomu rozhodně tak bylo. KLASICKÝ VZOR Slovo maturita vychází z latinského maturitas, což znamená zralost nebo dospělost. Je zajímavé, že až do začátku druhé světové války se dokonce samotná závěrečná zkouška oficiálně nazývala zkouška dospělosti, maturitní vysvědčení se honosilo nadpisem vysvědčení dospělosti a závěrečné hodnocení znělo buď dospělý s vyznamenáním, dospělý nebo nedospělý. Historie maturitních zkoušek samotných se začala psát již začátkem 19. století. Standardizované státní zkoušky, jež zaručovaly absolventům vstup na univerzitu, byly poprvé zavedeny v roce 1812 v Prusku, následně roku 1830 ve Francii a do českých zemí dorazily v rámci rakousko-uherského soustátí v roce 1849 v souvislosti s Exnerovou-Bonitzovou reformou gymnázií. Tehdejší zkoušky byly velmi obtížné, vycházely z klasického pojetí řecko-latinského gymnázia 16

17 Autor: Jan Němec a skládaly se z mnohem více částí než zkoušky dnešní. Na oplátku ovšem opravňovaly ke vstupu na teologickou, právnickou, lékařskou a filosofickou fakultu. Písemná část se skládala ze šesti fází slohové práce v mateřském jazyce, překladu z latiny, překladu z řečtiny, překladu do latiny, písemné práce z matematiky a práce v dalším živém jazyce (která však neměla vliv na žákovu dospělost ). U ústní se pak zkoušelo z literatury mateřského jazyka, z latiny a její literatury, řečtiny a její literatury, dějepisu/zeměpisu, matematiky, přírodních věd/fyziky a z gramatiky a literatury druhého živého jazyka. Jak vidno, nejednalo se vůbec o nic jednoduchého. Dnešní maturant by se asi z takovéhoto rozsahu učiva zděsil. Na přelomu 19. a 20. století bylo studium na gymnáziu přeci jen prestižní záležitostí, nebylo snadné se tam dostat a profesorský sbor se těšil ve společnosti velké vážnosti. Ostatně na tom byla založena většina scén z komediální klasiky Škola základ života studenti potící se na stupínku, nepřípustnost satiry zesměšňující kantory, ale také mechanické biflování dlouhých litanií z učebnic. PRO VŠECHNY TOTÉŽ Po vzniku reálných gymnázií, která připravovala studenty pro technické fakulty univerzit, došlo v roce 1908 k poslední rakousko-uherské školské reformě. Z iniciativy ministra kultu (!) a vyučování Gustava Marcheta byly tehdy zrovnoprávněny maturitní zkoušky na všech školách. Jelikož se zároveň s tím snížily nároky na ústní maturitu (písemná zůstala nezměněna), začaly jednotlivé vysoké školy rozlišovat, odkud se různí studenti hlásí. Světlo světa spatřily rozdílové zkoušky. Po vzniku Československa v roce 1918 se pak dále posílila úloha maturity z češtiny, která začala být povinná. Nejzásadnější změna přišla s reformou Václava Příhody z ledna 1931, ve které byl podrobně rozpracován jednotný systém vícestupňového školství a která také zdůraznila jednotu školního vzdělání bez ohledu na národnostní a sociální rozdíly (na českých školách byla rozšířena písemná maturita o zkoušku z němčiny a na německých školách o zkoušku z češtiny). To vydrželo až do druhé světové války. PŘÍCHUŤ ABSURDITY Po bolševickém převratu v roce 1948 byly všechny školy zestátněny a vytvořila se nová jednotná školská soustava, v jejímž rámci byla zřízena čtyřletá gymnázia navazující na druhý stupeň základních škol. Hodnota maturitní zkoušky začala postupně devalvovat, protože se značně omezila náročnost zkoušek a především se pro přijetí na vysokou školu stal hlavním požadavkem politický profil uchazeče (součástí maturity byl rozhovor s představitelem školské organizace SSM, která psala na studenta kádrový posudek). Písemná část se po roce 1951 skládala pouze z češtiny a ruštiny a ústní zkoušky z češtiny, ruštiny a dvou dalších předmětů. Po určitém uvolnění politických poměrů v roce 1967 dostali studenti možnost maturovat i z jiných cizích jazyků. Ruština přestala být povinná a bylo možno si místo toho vybrat i matematiku. To ovšem neubralo zkouškám na obecné absurditě nejtrefněji vystihl atmosféru zkoušek soubor divadla Sklep ve své povedené satiře Vrať se do hrobu. Bystří žáci mohli většinu svaťáku prohýřit po hospodách, aniž by ohrozili zvládnutí zkoušek, a těm méně bystrým, ale s příznivým kádrovým profilem, stačilo dokola opakovat, že guljájut v párkje. Po listopadu 1989 se maturitní zkouška definitivně ustálila na ze zákona povinné zkoušce z českého jazyka a literatury a na dobrovolném výběru ostatních maturitních předmětů, přičemž na odborných školách se automaticky počítá s praktickou (písemnou) maturitní zkouškou a s ústní zkouškou z příslušných odborných předmětů. V letošním roce pak byly po vyčerpávajících průtazích definitivně zavedeny státní maturity, které rozdělují maturitní zkoušku na ze zákona povinnou státní část a na část profilovou, jejíž skladbu si každá škola stanovuje sama na základě schválených vzdělávacích plánů. Zároveň přináší žákům možnost zvolit si mezi nižším a vyšším stupněm obtížnosti. PUSŤTE CERMAT K MATURITĚ! Státní maturity se rodily za velikých bolestí. Už v roce 2000 neprošel v parlamentu první návrh objektivizace závěrečných zkoušek, jenž vznikal v rámci Sondy Maturant od roku Návrh byl nakonec uzákoněn novelou školského zákona v roce 2004, avšak v jiné podobě, než jak vyplynul z mnohaletých odborných i veřejných diskusí. Podle tohoto návrhu se státní maturity měly spustit od školního roku 2007/08. V červnu 2007 byly však odloženy až na letošní rok a ministerstvo školství zároveň iniciovalo odbornou diskusi nad novým návrhem. Ten byl nakonec definitivně schválen v květnu Vše navíc zkomplikovaly průtahy při zavádění Rámcového vzdělávacího plánu, když uzávěrka na Školní vzdělávací plány, v podstatě cíle a plány jednotlivých škol, byla dřív, než došlo k zveřejnění požadavků k samotným maturitám (!). A když se ukázalo, že státní zakázku na realizaci maturit získala za záhadných okolností vzniklá polostátní firma CERMAT, zatímco renomovaná firma Scio se ani nedostala do konkurzu, byl oheň střeše. Jednoznačně hodnotit přínos celé maturitní reformy je složité. Vysoké školy se ke státním maturitám staví rezervovaně podle všeho vyčkávají, jak letos dopadnou. Na druhou stranu na dobré cestě je uznání české maturitní zkoušky podle evropského standardu SERR, což bylo jednou z dalších výhrad proti ní. Na konto nových maturit však mezitím přibyl další výrazný šrám předražené a manipulativní propagační spoty, jimiž se CERMAT snažil přesvědčit veřejnost o pozitivech jím organizovaných maturit. Následná obhajoba, že když už bylo vynaloženo tolik finančních prostředků, tak ať se vše dokončí (oblíbený trik investičních mafiánů od Temelína po stavitele dálnic), se pak jevila jako nepovedený vtip. Co tedy s nimi? S novými maturitami, s vrtkavým ministerstvem školství, s podezřelým CER- MATem, se zneuznaným Sciem, s vyčerpanými učiteli a řediteli škol, s žebrajícími maturanty? Dáte? Dáte? Ještě jste nic nedali? Drahý to bude podle všeho tak jako tak FOTO: YOUTUBE.COM 17

18 KROTITEL ORCHESTRŮ Rozhovor s dirigentem a skladatelem Markem Ivanovićem MARKO IVANOVIĆ SE PROSLAVIL SPOLUPRACÍ NA UVEDENÍ DOBŘE PLACENÉ PROCHÁZKY V NÁRODNÍM DIVADLE, REŽÍROVANÉ MILOŠEM FORMANEM. SKLADATELI, DIRIGENTOVI, UČITELI, VEDOUCÍMU SKAUTŮ A PRAKTIKUJÍCÍMU KATOLÍKOVI SE TAK OTEVŘELA MOŽ- NOST V ČESKU ZÁVIDĚNÍHODNÁ. DĚLAT A UŽIVIT SE BEZ KOMPRO- MISŮ TÍM, CO HO BAVÍ. FOTO: LUKÁŠ HAVLENA Jste propagátor vážné hudby, proslulé jsou vaše výchovné koncerty. Jak jste se jako aktivní umělec dostal k osvětě? Učil jsem na gymnáziu a vedl skauty, komunikace s mladými mě baví. Pak přišla příležitost dělat výchovné koncerty. Vytvořili jsme s muzikologem Petrem Kadlecem koncepci, která má oslovit hlavně mládež okolo osmnácti vlastně už dospělé, s nevýhodou či výhodou v absenci zkušenosti. Takže jako houby nasávají intelektuální podněty, třeba chodí do Aera a poslouchají Rádio 1. No a my se jim snažíme zprostředkovat, že vážná hudba je taky alternativa Daří se to? Máme dobré ohlasy. Vážná hudba, to jsou většinou starší skladby, těžko přístupné bez znalosti kontextu. Máme symfonický orchestr ze studentů, vrstevníků publika. Vždy vezmeme atraktivní skladbu, kterou rozpitváme zařadíme do souvislostí a přehrajeme nejprve po částech a pak vcelku. Jak jste se dostal k vážné hudbě? Jste z hudební rodiny? Vůbec. Prostě mě zkusmo dali do hudebky. Víc než cvičit mě ale bavilo vymýšlet si u piána vlastní věci. Časem se ukázalo, že asi mám talent, takže mě v tom rodiče podporovali a v patnácti mě poslali na pražskou konzervatoř. Tehdy mě ale bavily i počítače, zrovna tak jsem mohl být programátor. Začal jsem studovat skladbu a po dvou letech si přibral dirigování. Dokončil jsem oboje a takhle dvoukolejný jsem dodnes TEĎ NÁS ROZDĚLUJÍ OHLEDY Studium v Praze pro vás znamenalo i opuštění dosavadního domova... Vlastně to byl návrat. Narodil jsem se v Praze, maminka odtud pochází, ovšem dětství jsem strávil v Srbsku, odkud je otec. Sem jsem přišel právě kvůli studiu v patnácti, rodiče zůstali v Srbsku. Jezdil jsem za nimi a dodnes mám dvojí občanství a rád se do Srbska vracím. Pak ale vypukla válka, embargo... Nakonec se rodiče také přestěhovali do Prahy. V Srbsku se nebojovalo, ale i tak to bylo šílené. Ta země měla poměrně vysoký západní standard a najednou všechno z týdne na týden zamrzlo. Obchody prázdné, ohromná inflace, lidi vydělávali v přepočtu třeba dvacet marek měsíčně a propadali se do bídy. Do toho se rukovalo do armády, někteří se nevrátili Ohromný šok. Zvlášť pro mladíka Rozpad Jugoslávie mě dodnes moc mrzí. Byl to dobrý stát s možnostmi, byl řešením národnostních problémů. Srbům umožňoval být v jednom státě a zároveň nebýt hegemony. Jugoslávie se vyvíjela k občanské společnosti, pak se to ale zvrtlo. Tito potlačoval nacionalismus, kterého pak někteří politici využili k získání moci, 18

19 Autor: Alexandr Budka až jim nakonec přerostl přes hlavu. Začaly se křísit věci, které byly dlouho kdesi pohřbené a moji městskou generaci už nezajímaly, ale na venkově byly pořád živé. Takové to: my jsme Srbové, vy Chorvati a váš dědeček zabil našeho dědečka Jaká je situace dnes, po všech těch hrůzách? Kromě zničených životů je největším problémem emigrace ohromný odliv inteligence. Před rokem jsem v Sarajevu dirigoval místní filharmonii. Ze tří profesionálních orchestrů tam zbyl jeden, ani ne dostatečně velký, takže musí brát výpomoc ze Srbska a Chorvatska. To město hrozně zvenkovštělo. Bělehrad je podobný případ, kulturní úpadek jde ruku v ruce s hospodářským. Je mi to moc líto a po pravdě jsem rád, že jsem tady. A co reakce světa? Pro mě válka znamenala obrovskou ztrátu důvěry v média. Najednou se všude vyrojily články o Balkáně se spoustou nepravd a polopravd. Člověk to četl, věděl, že to jsou lži, ale neměl možnost odvolání. V patnácti mě navíc nikdo nebral vážně. Přesto jsem rozhořčeně obcházel redakce a psal polemiky, jednu mi otiskl křesťanský časopis AD, ovšem pod titulkem srbskýma očima a s komentářem, uvádějícím má tvrzení na pravou míru. Hrozně mě rozčiloval třeba Katolický týdeník, ze kterého byla znát představa o zlých pravoslavných Srbech ubližujících hodným chorvatským katolíkům. Jugoslávie vejde do dějin jako jedna z prvních mediálních válek, ve které měli své ekonomické zájmy hlavně Němci. Netvrdím, že Srbové byli oběťmi, a mnozí moji chorvatští a bosenští kamarádi se mnou asi nebudou souhlasit, ale ten konflikt měl jasné znaky občanské války, ve které není žádná strana bez viny. Nejvíc to bylo vidět v Bosně, o kterou se porvali Miloševič s Tudjmanem, a bylo jim všechno jedno. Pro Srby byl velkým zklamáním Václav Havel. Když byl zavřený, v Bělehradě byly velké demonstrace na jeho podporu. Všichni pak brali jako zradu, že se Havel postavil na protisrbskou stranu a vyzýval k bombardování Bělehradu. Hodně jsem to řešil i s bratry Formanovými, s kterými se přátelím a kteří taky podepsali výzvu k bombardování. Věřím těm lidem, včetně Havla, že to mysleli dobře, viděli v tom nejlepší řešení. Zároveň je to ale hrozné propadnutí klamu, neschopnost připustit, že i Američané se mohou mýlit. Připomíná mi to mého moravského dědu, který byl partyzánem, a z přesvědčeného katolíka se v odboji stal komunistou. Do konce života pak nebyl schopen se vyrovnat se selháním té ideologie, maximálně přiznal pochybení jednotlivců. I když třeba kritizoval invazi v šedesátém osmém, neustále Sovětský svaz obhajoval. Srbové přesto vnímají Čechy stále jako přátele. K tomu pomohl i Václav Klaus, jakkoli vůči němu může člověk mít výhrady, a Jiří Dienstbier. V posledních letech došlo v Srbsku k vystřízlivění. Panuje shoda v tom, že mnozí páchali ve jménu národa zvěrstva a že je třeba je odhalit jako zločince. Ale stejně tak panuje jednota v otázce bombardování v roce 1999, kde už je zjevné, že se to mohlo řešit jinak. NATO vyčítalo Srbům v případě Kosova potlačování povstání za cenu civilních obětí a samo se pak dopustilo téhož, ne-li ve větší míře. V Srbsku jsou teď lidé velmi protiunijní a proti NATO, zároveň ale nevidí jinou alternativu, berou to jako nutné zlo. Chudoba nahrává extremistům, těžko říct, co z toho vzejde. Být poloviční Srb a zároveň katolík jistě není jednoduché Otec byl ateista, matka a babička katoličky, takže jsme se sestrou byli vychováváni jako katolíci, nicméně v Srbsku jsme chodili do pravoslavných kostelů a měli spoustu pravoslavných kamarádů. Náboženství je na Balkáně klíčem k národnímu uvědomění, katolík se považuje za Chorvata, pravoslavný za Srba a kdo není ani to ani ono, jako třeba Bosňáci ti se považovali za Jugoslávce nebo se přidali podle situace k jinému národu. Až v roce 1974 zavedl Tito v ústavě muslimskou národnost, takže se píší jako Muslimové, i když jsou nábožensky spíše vlažní. Bohužel, církve, katolická i pravoslavná, se strašně zdiskreditovaly. Teď třeba soudili v Haagu generála Ante Gotovinu. Chorvatská biskupská konference k tomu vydala pastýřský list vyzývající k týdnu modliteb a postu za spravedlivé rozhodnutí, čímž myslí osvobozující rozsudek. Odsouzení odmítají jako útok na národ. Jak mám pak svým srbským kamarádům vyvracet spiklenecké teorie o katolické církvi, které jsou mnohdy absurdní, ale tohle jim nahrává. Třeba se říkalo, že Tito podplatil Vatikán, aby na prvního máje vyhlásili svátek Josefa dělníka! Chaotický rozpad Jugoslávie různým konspiracím dost nahrává, bývalý černohorský prezident o tom dokonce vydal knihu. No jistě. Samostatná Černá Hora je vlastně výsledkem západního tlaku na Miloševiče. Cpali tam peníze, aby ukázali, jak se vyplatí spolupracovat se Západem, dovolili jednostranné zavedení marky a dělali vše pro destabilizaci toho státu. Pak Miloševič padl, ale separatisté už se nedali zastavit. Přitom je to stejně absurdní, jako kdyby se odtrhla Morava od Čech. Je až legrační, jak jsem se stal přes noc polyglotem, umím chorvatsky, srbsky, bosensky i černohorsky. Všechny ty národy pracují na tom, aby se ty jazyky nějak odlišily, vytahují se různé archaismy, turkismy, Černohorci si teď vzpomněli, že mají nějaký speciální znak Srovnáváte někdy s Českem? On ten český povznesený postoj má výhody i nevýhody. Často jsme diskutovali, jestli by se občanská válka dala vyvolat i tady, Projevovala se nějak válka i tady v Praze? Praha se zaplnila Jugoslávci, tehdy jsme si tak ještě všichni říkali. Tady bylo jedno, kdo je odkud, sem přišli lidé, kteří s tím běsněním nechtěli mít nic společného. Jenže jak plyne čas a na Balkáně se situace zklidňovala, i tady je znát, že se spolu víc kamarádí lidé ze Srbska a zvlášť zas ti z Bosny. Ne že by proti sobě něco měli, ale jsou témata, o kterých není slušné se společně bavit. Nebudete se známým z Bosny rozebírat obléhání Sarajeva, protože máte každý jiné historky a úplně jinou zkušenost. Takže nás teď rozděluje paradoxně nikoli nenávist, ale vzájemná ohleduplnost. FOTO: ARCHIV MARKA IVANOVIĆE VŠICHNI JSME TU INDIVIDUALISTÉ Následoval konflikt o Kosovo. Necítíte hořkost vůči postoji Česka? 19

20 třeba v souvislosti s rasismem vůči Romům. Myslím, že tady nakonec vždy zvítězí nadhled, lidi by se nenechali nabudit tak, aby vzali do ruky pušku a šli za něco bojovat. Takže potvrzujete naši mnohokrát přetřásanou národní povahu? Ona se ta mentalita pozná i u orchestrů. Z českých, zvláště velkých hudebních těles, je cítit jistý skepticismus, neochota táhnout za jeden provaz, takové to: my jsme tu všichni individualisté. Stačí přejet do Polska nebo na Slovensko a tam cítíte to nadšení: jó, teď všichni zabereme, je nás hodně a bude to krásný velký zvuk! Projevuje se to i ve vztahu k dirigentovi? Myslím, že je mnohem kritičtější. Ale to, že je dirigent neoblíbený, to je jasné, to vždy a všude bylo. Je to člověk, který pořád něco chce, rýpe a v posledku slízne smetanu, má víc peněz, je vidět a dostane kytku. Jsem spíš přátelský typ a tohle je spíš povolání, kde člověk stojí proti lidem. Snaží se je přesvědčit o své pravdě a ví, že je nepřesvědčí úplně a rozhodně ne všechny. A pak je otázka, kam až je člověk ochoten zajít, aby ten výkon z hráčů dostal. Jestli na ně bude řvát, přemlouvat je, nadchne je charismatem nebo přesvědčí dokonalou znalostí skladby U každého dirigenta má nějaká vlastnost navrch. Někdo třeba nemá moc pěkné ruce, diváci se nemají na co koukat, ale zas to umí s orchestrem perfektně připravit, takže to hraje skoro samo a on nemusí nic moc ukazovat. Jiný je spíš bohémský typ, málo zkouší, ale pak udělá show Takže záleží i na elegantně rozevlátých vlasech a máchání rukama? No jistě. Sedíte v hledišti a na koho se díváte? Kdo je nejvíc vidět a nejvíc se hýbe? Dirigent na sebe strhává pozornost. Mnozí byli vyloženě despotičtí, třeba Talich řval, házel po hráčích boty, z Toscaniniho zkoušek jsou zachovány záznamy, na kterých řve. To už si dnes ale dirigenti nemohou dovolit, i kvůli odborům. Nejsou odbory v uměleckých tělesech trochu zvláštní věc? Ono se na ně leckdy nadává, zvlášť mezi umělci, kteří nejsou z té institucionalizované sféry. To jsou často lidé, kteří jsou schopni pro zdar představení obětovat cokoli, a teď přijdou do Národního, kde uplyne osmdesát minut zkoušky, zvedne se inspektor, řekne pauza a všichni na půl hodiny odejdou uprostřed rozdělané práce. Na to si člověk musí trošku zvykat. SYMFONISTŮV MELOUCH Tím je proslulá zvlášť Francie, že? Tam se nám dokonce s bratry Formanovými stalo, že jsme museli připravit premiéru a měli na to dost málo času, takže jsme potřebovali zkoušet i v sobotu a neděli. To byl strašný problém, říkali nám, že kdyby se to někdo dozvěděl, mají problém s centrálními odbory. Takže jsme museli zkoušet tajně. Já to ale považuji za pozitivní. Ono se třeba politikům, co dávají peníze, špatně vysvětluje, že umělci nemohou zkoušet osm hodin každý den. Třeba tříhodinové zkoušky bývají mnohdy efektivnější než čtyřhodinové. Nemám nadávání na odbory rád, stejně jako nesnáším pohrdání řadovými hudebníky. I ten poslední houslista musel svému nástroji zasvětit život, od šesti let cvičit, zatímco si jeho kamarádi kopali s balonem. Ti se mu dnes třeba smějí, protože dělají někde v marketingu a mají třikrát větší plat, i když nejsou ani zdaleka tak kvalifikovaní. Marko Ivanović Narozen 1976, vystudoval pražskou konzervatoř a AMU skladbu u Václava Riedlbaucha, dirigování u Jiřího Bělohlávka, sbormistrovství u profesora Košlera. V roce 2003 se v polských Katovicích stal laureátem Mezinárodní soutěže mladých dirigentů. Od roku 2006 je dirigentem opery Národního divadla a od srpna 2009 šéfdirigentem Komorní filharmonie Pardubice. Jako autor vážné hudby pravidelně spolupracuje s předními českými interprety v tomto oboru Agon Orchestra, Ansambl Moens, Komorní orchestr Berg. Je ženatý s herečkou Janou Infeldovou. Bez nich přitom není možný žádný vrcholný výkon. V Česku je asi hodně těžké se hudbou uživit? Uživit se lze, ale za jakou cenu. V Praze je naštěstí hodně turistických koncertů a je zde velká tradice nahrávání filmové hudby, studio Ve Smečkách stále jede naplno, Lynchovy filmy se zvučily v Praze. Američané už sem ani nemusejí jezdit, jen pošlou noty a naladí si frekvenci z Prahy, odsouhlasí a za chvíli mají hudbu k hollywoodskému trháku na harddisku. Je to ale dost otročina, filmová hudba bývá nudná. Občas si takhle taky přivydělám. Jednou jsem naběhl do Rudolfina dirigovat filmovou hudbu, čekal jsem nějakou směsici hudebníků a tam sedí Česká filharmonie! Měli zkoušku se slavným zahraničním dirigentem, pauzu od dvou do šesti protočili se mnou a od půl sedmé už měli koncert, přímý přenos do rozhlasu! A to jsem ještě mnohé z nich potkal druhý den ráno na Kavčích horách, jak jdou točit hudbu k nějakému seriálu! To už si někteří stěžovali, že jsou nějací unavení. Tohle na Západě opravdu není Pak často slyšíme stesky na zaostávání za špičkovými zahraničními orchestry, které ale mají nesrovnatelné podmínky. To je jedna stránka věci, ale hlavně to není pravda. Teď je velká móda nadávat na Českou filharmonii, ale ona pořád patří nejen k našim nejlepším orchestrům, ale i ke světové špičce! Samozřejmě, Česká filharmonie dokáže zahrát i špatně, ale to newyorská taky. VŽDYCKY PŘEŽIJE ZLOMEK Jak se díváte na nynější situaci okolo Státní opery a Národního? Ministerstvo přichází s radikálním řešením, ale bez koncepce. Nechtějí nic plánovat do budoucna, záleží jim jen na okamžitých dopadech teď jsme tady ušetřili. Až když se kulturní veřejnost ozvala, zjišťují různá ale. Protesty podporuji, zároveň je ale zřejmé, že za všemi těmi řečmi o kulturním dědictví a zlaté kapličce je strach o pracovní místa. Co mě štve, je, že každou chvíli se vzbouří nějaká skupina obyvatel, které chtějí sebrat peníze, ale nikdy se ti lidé nepodpoří vzájemně. Když měla tady na piazzetě Národního divadla protest Akademie věd, byl to strašně smutný pohled. Staří pánové, jistě kapacity svých oborů, u toho pár jejich mladých doktorandů s transparenty a peticí a jinak nikdo. Totéž když protestovali divadelníci za Prahu kulturní. Ten den měl orchestr ND dvoják, takže o pauze se klidně mohli připojit k demonstraci. Neviděl jsem tu z nich nikoho a teď titíž lidé předpokládají, že národ povstane a bude bojovat za jejich práva. To o společnosti vypovídá Dnes se klade důraz na to, individuálně se chytit a neřešit nějaké obecné věci. To je vidět i na vztahu k bezdomovcům nebo romské menšině. Řeší se, když dojde k nějakému incidentu, ale nikdo nechce vidět, že léta tu jsou celé části měst, které mají sociální, ne rasový problém. A politici se chovají tak, jak jim dovolíme. Je to neschopnost se solidarizovat. To se projevuje i v kultuře. Ta nemůže být jen o tom, co si lidé zaplatí. Kultura se nedá převést na peníze, její smysl není v uspokojování poptávky, ale i v kultivaci společnosti. Je naše společnost zatím kultivovaná? Celkem ano, je tu kulturní povědomí, ale je znát, že lidi nemají rádi novinky. Hodně bojuji za soudobou vážnou hudbu naše kulturní veřejnost je konzervativní. Mám rád crossover, myslím, že se rodí zárodky nové kultury, která ale potřebuje i jiný způsob prezentace. Už to nebude tak, že obléknete smoking a jdete někam dvě hodiny poslouchat artificiální hudbu. Dnes jsou třeba DJs, kteří míchají do své hudby Stockhausena. Je jasné, že z nové hudby přežije jen ten kvalitní zlomek, ale to z barokní hudby také. Aby vzniklo něco nového, musí se to také podpořit, a to se bohužel neděje. Stále jen posloucháme sliby a situace se spíš zhoršuje. Já ale nemohu být ten, který bude říkat, že kultura je potřeba, to si musejí vyvzdorovat ti, které kultura neživí. 20