Jiří a Daniel Hendrichovi

Transkript

1 Jiří a Daniel Hendrichovi Jak jsme již avizovali v páteční tiskové zprávě, budete se nyní moci na stránkách Rally Krkonoše setkávat s rozhovory představujícími posádky startující v trutnovském závodě. Jako první nás se svými pocity a minulostí seznámí otec a syn Hendrichovi, kteří se v letošním roce stali absolutními vítězi soutěže v rámci Poháru ČR v rally. Závodí spolu již téměř dvě desetiletí jako jedna ze vzácných rodinných posádek složených z otce a syna a společně dosáhli na dva tituly mistrů republiky v Poháru ČR v rally (dříve Českomoravském poháru v rally). Co nám o sobě pověděli? To se dočtete v následujících řádcích! 1. Jak jste se dostal k rally a která soutěž byla Vaše první? Jiří: Když jsem ze zdravotních důvodů přestal hrát aktivně házenou, hledal jsem jinou náplň volného času. Láska k řízení všeho, co mělo alespoň dvě kola, určila mojí další cestu. Začal jsem jezdit mototuristické soutěže, později branně orientační automobilové soutěže a logický posun byl automobilové soutěže. Z rodinné Škody 120, která byla odkoupena jako vyřazená z autopůjčovny Pragocaru, byla připravena soutěžní verze a mojí první rally byla v roce 1984 Rallye Plzeň. Daniel: Nejprve jsem jezdil s tátou jakou součást doprovodu a v roce 1993 jsem na poslední soutěži sezóny Rally Příbram dostal šanci sednout vedle. A tuto šanci jsem už nepustil. 2. Proč zrovna tato disciplína a ne jiná? J: Částečně jsem odpověděl už v minulé otázce, bylo to logické vyústění a přechod z orientačních soutěží do rally. Ostatně rally je královská motoristická disciplína, tak proč hledat něco méně náročné? D: Je to bez diskuzí královská disciplína motoristického sportu, na limitu v přírodních podmínkách, na různém a mnohdy se střídajícím povrchu, za každého počasí. Okruhy jsou proti tomu příliš sterilní. 3. Můžete sám sebe charakterizovat jako jezdce/spolujezdce? J: Styl jízdy jezdce je ovlivněn mnoha faktory. Mezi ty hlavní patří věk, psychologický profil jezdce a materiální zázemí. Já patřím mezi ty klidnější, vyrovnanější jezdce, kteří právě pro vyšší věk a skromné materiální zázemí dávají přednost hledání ideální stopy, čistým průjezdům a citu k autu a pneumatikám. My například máme jednu sadu pneumatik na celou sezónu, a tak nějaké parádičky pro diváky nebo gumování před zatáčkou nemáme rádi. Moje motto je: Každý jezdec jede tak rychle, na kolik má peníze. Myslím, že je to hodně velká pravda. D: Je těžké posuzovat sám sebe. Každopádně za každých okolností bezchybný, s citem pro diktát. Tátovi maximálně věřím, je skvělý pilot. Jako posádka jsme skvěle sehraní, což v rally znamená strašně moc.

2 4. Kolik jste vystřídal vozů a který byl Vás nejoblíbenější? Oba: V letech to byl Opel Corsa GSi, poté přišla Mazda 323 GTX/GTR ( ), mezi roky Subaru Impreza GT 555, Mitsubishi Lancer EVO 6 a od roku 2009 jezdíme s Mitsubishi Lancer EVO 7. J: Nevím jak to počítat, ale u mě to bylo šest vozidel, ale osm modifikací. K výše jmenovaným přidám ještě Škodu 120/130. Škodu a Mazdu jsme v průběhu let inovovali na novější model. Nejoblíbenější vůz je ten, se kterým v danou chvíli jezdím D: Měli jsme rádi Mazdu, Subaru bylo a je srdeční záležitost, EVO 6 byla velice rychlá a spolehlivá, jednoznačně nejlepší je současná EVO Se kterým svým spolujezdcem/jezdcem jste si nejlépe rozuměli? J: Moc jsem jich neměl: Novák, Bartoš, Řepka, Máša a Dan. Nejvíce jsme si rozuměli v těch úplných začátcích s Víťou Novákem, který se mnou přešel z BOASek do rally. Měli jsme malé děti, bydleli v jednom domě a byli kamarádi. Vše jsme řešili ve sklepě nebo kočárkárně paneláku. Ale v rally jsme spolu byli jenom jednu sezónu. No a později v rally (ono to už bude za chvíli dvacet let), je mým nejlepším spolujezdcem Dan, můj syn. Patříme k sobě a v autě je to pochopitelně znát. Víme přesně, co kdo v dané chvíli udělá, co si myslí, mluvíme o tom, jak by na situaci reagoval ten druhý a vše se lépe řeší. Vážím si jeho odvahy, spolehlivosti a touze zlepšovat se. Ale je to syn a mám o něj někdy strach. D: Těch společných 18 sezón a přes 120 rally hovoří za vše. 6. Co považujete za svůj největší úspěch? J: Pro mě je největší úspěch už jenom to, že jezdíme, máme dobrou techniku, výborného inženýra mechanika a podporu celé rodiny. Průběžné výsledky soutěží na internetu sleduje pravidelně např. i moje maminka ve svých 89 letech. No není to krásné? K tomu samozřejmě patří i radost z dílčích úspěchů na soutěžích, nebo v celoročním hodnocení. Máme radost z každého dobrého výkonu, pořád se porovnáváme s jezdci rallysprintu, ale víme, že naše materiální zázemí nám posun výše nedovoluje. D: Pro mě je to ještě absolutní vítězství v ČMPR 2003, respektive v K4 Poháru 2010.

3 7. Jaká byla Vaše nejtěžší havárie? J: Jsem moc rád, že jich moc nebylo. Jednoznačně největší však byla v roce 1989 při Rally Pačejov na RZ v Nalžovských horách. Po mé chybě v odbočení přes horizont jsme šli třikrát přes střechu a naše havárie byla později uváděna na Eurosportu v pořadu o motoristických karambolech. Malý syn jednoho mého kamaráda místo sledování Večerníčka na dobrou noc říkal: tati, pusť mi strejdu Jirku, jak se kutálí. Tak měl Večerníčka na videu od nás. D: Táta nechybuje, společně jsme měli jen dvě nehody a vždy po technické závadě s Mazdou jsme v Třebíči 1995 po defektu trefili kamenný patník a na Rally Prachatice 2006 jsme s EVO 6 po poruše brzd ošklivě atakovali příkop. Naštěstí se to povedlo tátovi pomocí ruční brzdy poslat napřed zadkem. 8. Co Vás při rally naposledy rozesmálo? J: My se s Danem nasmějeme hodně, máme takový svůj humor a styl, ale to nejde publikovat. D: Přesně tak. Snažíme se smát pořád, naposledy to bylo po vítězství u Vás v Krkonoších. 9. Věnujete se nějak fyzické přípravě? J: Pro laiky to vypadá, že se vlastně jenom vezeme v autě, tak jaká pak fyzická příprava? Ale opak je pravdou. Bez fyzické přípravy by absolvování soutěže již asi nešlo. Denně cvičím a s oběma syny jednou týdně hrajeme tenis a malou kopanou. D: Snažíme se udržovat přiměřeně k věku. Hlídáme si kila, snažíme se žít zdravě a často sportujeme.

4 10. Máte oblíbenou soutěž a proč? J: Já posuzuji soutěže podle dvou hlavních kritérií. Prvním je technická obtížnost, kvalita a zabezpečení rychlostních zkoušek a druhým je přátelský přístup k soutěžícím a atmosféra v pořadatelském týmu. Když se podaří obě tato kritéria pořadatelům spojit, soutěž se pro nás stává oblíbenou. A přesně takovou soutěží je i Rally Krkonoše. D: Vždy jsme preferovali soutěže, které byly dělané v takové té lidské a přátelské atmosféře, byť byly třeba skromnější a méně okázalé. To byly třeba Blovice, Prachatice, fandíme Pačejovským a rádi jezdíme do Hrádku. No a poslední roky bezesporu nejraději k Vám do Trutnova. Škoda jen, že ubývá kilometrů RZ. Chybí tady alternativa něco mezi sprintem a velkým mistrákem, tak, jak se například ještě nedávno jezdil pohár. 11. Máte v rally nějaký vzor? J: Ne, nikdy jsem neměl. Ale obdivuji klidné, inteligentní jezdce typu Loeba, kteří se řídí pravidlem, že rally končí až na cílové rampě. D: Já vysloveně vzor asi také ne, ale oblíbené piloty ano. To jsou např. Ari Vatanen a Carlos Sainz jako dvě legendy z doby, kdy jsem začal aktivně sledovat rally. Určitě taky oba, bohužel již zesnulí, piloti Subaru Colin McRae a Richards Burns. Z těch stále aktivních bezesporu Petter Solberg. 12. Koho byste označil jako nejtěžšího soupeře ve své kariéře? J: Čas a peníze. D: A vážíme si každého soupeře, v každé sezóně, na každé rally.

5 13. Jaké máte plány do budoucna? J: Při mém věku je to otázka spíš pouze pro Dana. D: Teď aktuálně se co nejrychleji uzdravit a vrátit se zpět do boje o vítězství v K4 Poháru. 14. Jaký je Váš soutěžácký sen? J: Aby ten sen nikdy neskončil D: Abychom měli s tátou možnost zasoutěžit si v opravdu špičkovém autě, se správným benzínem a na nových gumách. A hlavně aby to naše společné blbnutí nikdy neskončilo. 15. Neuvažovali jste někdy o výměně rolí ve Vaší posádce? J: Já obdivuji Dana, vlastně všechny dobré spolujezdce. Nikdy bych si na jejich místo nesednul. D: Určitě ne, moje heslo je: lepší být špičkový spolujezdec, než průměrný jezdec. Sám jsem si volant pár let taky zkusil a vím, že táta je o hodně lepší pilot. Hlavně na náročných rychlostkách nebo za mokra. Navíc jak už jsem říkal, on nechybuje.

6 16. Jaké to je, když spolu jezdí otec a syn? J: Jako vše to má své klady a zápory. Klady převažují a asi proto už spolu tak dlouho jezdíme. Jsou to krásné chvíle, které si moc otců se syny neužijí. D: Tak především je to mimořádná záležitost a to nejen u nás, ale myslím, že i ve světě. Ojediněle se toto složení objeví (třeba kdysi Milan Liška se synem, nebo Dan Landa s tátou), ale nikdy ne stabilně a tak dlouho. Jsou situace, kdy je důležité umět odfiltrovat některé rodinné záležitosti či dílčí neshody, ale s přibývajícím věkem takových momentů ubývá. Na druhou stranu je skvělé, když si táta se synem dovedou spoustu let užívat společný koníček. To jsou chvíle, které nám už nikdo nevezme a my si je náležitě užíváme. A oba dva víme, že se na sebe můžeme 100% spolehnout, což je v rally obrovsky důležité. 17. Veselá historka na závěr J: To je historka, která je však aktuální snad při každé rally. Při trénování se snažíme dodržovat pravidla silničního provozu a máme na trénování na rozdíl od většiny ostatních vždy naprosto nenápadné, obyčejné auto a tak někdy ostatní ani neví, že také trénujeme. No a jednou při trénování na Rally Příbram jsme pomalu projeli obcí, následovala dlouhá rovina a odbočení vpravo přes hranu na polní cestu mezi pole dozrávající kukuřice. Na rovině se přes nás přehnala jiná trénující posádka s patřičnou gestikulací. V dálce, na konci roviny nám bylo jasné, že asi nebude dobře. Auto zmizelo za hranou s odbočením vpravo a vznesl se obrovský oblak prachu. Po chvíli jsme dojeli, odbočili a tam stálo v kukuřici tréninkové auto takřka bez podvozku, spolujezdkyně u dveří se držela v místech, kde by za normální situace mělo bušit srdce, jezdec se opíral o kouřící předek vozu jako by se nic nedělo a hledal zmateně po kapsách cigaretu. Zastavili jsme, zda nechtějí pomoc. Jezdec na nás zavolal: Ne kluci, dobrý, já si jenom zakouřím a jedeme dál. Zbytek odtrénovali na odtahovce. D: Veselých historek za ty roky je moc a moc. Navážu tak trochu na tu předchozí otázku. Spoustu vtipných situací přináší právě to naše letité spojení táta syn. Dlouhou dobu nás považovali za bratry, tak nás většinou i představovali. Bylo občas nemožné vysvětlit, že náš vztah je rodičovský, většinou nám nevěřili. Naposledy třeba Vláďa Berger, ten tomu nevěří ještě dnes. Děkujeme oběma za rozhovor a do další kariéry přejeme hodně úspěchů a štěstí!