Elektronická komunikace

Transkript

1 Osnova Osnova Poštovní klienti Seznam funkcí poštovních klientů Doručování a zpracování elektronické pošty Na ( ové) adrese záleží! Čeština v u? Jen samé kladné y? Bonzácké kopie Distribuční seznamy Pozor na spamming! Komu odpovědět? Jak psát odpovědi? Nezapomínejte na předmět! Podepisujte své maily! Zabezpečte své maily!! REP, registrovaná elektronická pošta Komprimační programy Elektronický podpis Co to je EP Jak vypadá podepisování? Ověřování EP Návod, jak získat a používat elektronický podpis PGP Co to je a k čemu to je dobré Soukromý klíč Veřejný klíč Úvod do kryptografie Symetrická kryptografie Asymetrická kryptografie Co je virus? Prevence Jak se viry šíří Nejčastější typy virů Makrovirus Worm (červ) Hoax: virus, který není virem Antiviry Softwarová ochrana před počítačovými viry Postup při napadení počítače virem Hoax Co je to HOAX Jak HOAX poznáme Typy HOAXů Čím HOAX škodí Jak na HOAX reagovat Spamming Elektronická konference Základní charakteristika Princip fungování Co je třeba k provozování Druhy konferencí

2 6.5. Hlavní principy práce s konferencí Hromadná korespondence a elektronické konference Akronymy a emotikony Akronymy Emotikony Vysílání přes internet i-rádia Internetová telefonie Co je internetová telefonie? Jak se platí za internetovou telefonii? Úskalí internetové telefonie Další možnosti internetové telefonie Co na to říkají telekomunikační operátoři?

3 1. Poštovní klienti Jednou z nejpoužívanějších a nejžádanějších služeb lokálních sítí a také sítě Internet je elektronická pošta ( ). Jde o prostředek ke komunikaci mezi lidmi, která kombinuje rychlost telefonování či faxování a možnost přijmout a odeslat informaci v čase, který mi vyhovuje. Pokud odešlu a adresát je zrovna na příjmu, dostane se k němu dopis během několika desítek sekund. Ovšem pokud není na příjmu, pak se dopis uloží do jeho ové schránky a on si ho přečte až bude chtít. Abychom mohli využívat službu elektronické pošty, potřebuje mít nějaký program, který nám to umožní. Tyto programy se nazývají poštovní klienti a existuje jich celá řada: pegasusmail, elm, pine, mail602, Eudora, Netscape Messenger, Microsoft Outlook,... Kromě těchto programů je možné využít také služby nabízené zdarma na příklad těmito servery: Seznam.cz Post.cz Tiscali.cz Atlas.cz .cz Poštovní klienti mají na starosti dvě důležité funkce: komunikovat se serverem, na kterém má uživatel zřízenu ovou schránku, ve které se mu shromažďují došlé y, a dále se serverem, který uživatelem napsané y odesílá. Většinou se jedná o POP3 server (resp. SMTP server), což jsou programy spuštěné v prostředí nějakého síťového operačního systému (Linux, Windows NT). vytvořil uživatelsky příjemné prostředí pro uživatele, který přijímá, odesílá, třídí a jinak upravuje y Seznam funkcí poštovních klientů odesílání u zobrazení u forward replay seznamy adres složky pro y automatické podpisy tisk ů uložení u do souboru odeslání a příjem souboru (attachment) Odeslání dopisu Každý elekronický dopis musí vždy obsahovat adresu (y), na kterou má být doručen. Pak by měla být vyplněna položka subject (věc). Následuje text dopisu, ukončený jako u běžných dopisů podpisem autora. A jako poslední část dopisu, kterou ovlivňuje pisatel, je attachment (seznam souborů připojených k dopisu). Adresa ová adresa se skládá ze dvou částí oddělených (zavináč). První částí ové adresy je uživatelské jméno nebo přezdívka adresáta. Druhou část ové adresy tvoří adresa serveru na který se doručuje, a na kterém má adresát zřízenu poštovní schránku. Do položky adresa můžeme zadat i více adres oddělených čárkou. V tom případě bude námi vytvořený dopis doručen na každou z uvedených adres. Subject -3-

4 Subject je krátká, stručná charakteristika u. Je dobrým zvykem ji vyplňovat, jelikož příjemce nemusí otevírat , aby se dozvěděl, co je v něm napsáno, ale stačí, když si přečte subject a hned ví zda si má ihned přečíst, nebo si čtení odložit na pozdější dobu, či má dopis ihned smazat. Pokud si uloží, třeba i přečtený, a bude pak mezi několika stovkami uložených ů vyhledávat nějakou informaci opět mu pomůže, když už ze subjectu pozná zda se hledaná informace může nalézat v textu dopisu. Text dopisu Text dopisu složí k tomu, abychom zde zapsali to, co chceme sdělit adresátovi. Pokud budeme psát česky, je potřeba se pokud možno vyvarovat psaní českých písmen s diakritikou (piseme bez hacku a carek). I když vám se zobrazují české znaky na obrazovce správně, nemůžete vědět, pod jakým operačním systémem a pomocí jakého poštovního klienta bude váš zobrazen. Ve většině případů dochází k tomu, že české znaky jsou zobrazeny špatně anebo úplně chybí. K tomuto problému dochází proto, že většina operačních systémů a také poštovních klientů je vyrobena pro práci s anglickou abecedou a programátoři se stále nesjednotili na nějakém kompatibilním způsobu zobrazování znaků národních abeced, mezi které patří i ta česká. Každý text u by měl končit podpisem, i když třeba píšete příteli, v tom případě stačí i jen jméno. V případě ů, které nejsou adresovány důvěrně známým osobám, je potřeba uvést plné jméno, ovou adresu na kterou vám mohou zaslat odpověď a vhodné je uvést také vaše společenské postavení (student, ředitel společnosti,...). K podpisu je možné doplnit i nějaké další informace, jako třeba telefon, bydliště apod. -4-

5 Attachment Potřebujete-li zaslat přes počítačovou síť kratší soubory (obrázek, program, tabulku,...), použijete nejspíš funkce attachment, česky připojení, a to vybraných souborů k u, ve kterém adresátovi popíšete co se v připojených souborech nachází za informace. Vlastní odeslání u může proběhnou dvěma způsoby. Pokud jsme k síti připojeni pevnou linkou, pak pouze odešleme (CTRL+Enter) a o nic dalšího se nestaráme. Ovšem jsme-li k síti připojeni komutovanou linkou, pak poštovní klient ukládá odeslané y do zvláštní složky ů a vlastní předání ů serveru se uskuteční až poté, co se váš počítač do sítě připojí (přes telefonní síť). Čtení dopisu První co musíte udělat je přesunou y ze serveru z vaší poštovní schránky do prostředí vašeho poštovního klienta. Pokud jste připojeni k síti pevnou linkou, pak si většinou můžete nastavit, aby poštovní klient pravidelně (každou minutu) automaticky kontroloval obsah schránky na serveru a došlé y ihned přesunul. V případě, že jste připojeni komutovanou linkou, pak přesun ů z vašeho počítače na server a ze serveru do vašeho počítače provedete v době, kdy se k síti připojíte (ráno a večer). Když už máte ve vašem počítači, pracujete s ním jako s běžným dopisem: rozhodnete se zda a kdy budete číst, jestli budete odpovídat,... Forward - předej jinému Pokud vám dojde , jehož část, či celý, chcete zaslat elektronickou cestou jiné osobě, pak k tomu použijete funkci forward. Po jejím zvolení zadáte adresu na, kterou má být zaslán, případně provedete jeho editaci a odešlete ho. Příjemce takovéhoto u již v subjectu pozná podle zkratky fwd", že jde o předaný dopis. V textu dopisu se také dozví kdo byl původním autorem u. Replay-odpověď Na mnoho ů odpovídáme ať již proto, abychom odpověděli na dotazy v něm položené nebo také abychom sami k obsahu u nějaké dotazy položili. Funkce replay proto spustí editaci nového u. Automaticky vyplní adresu a subject, do kterého doplní zkratku re". Pokud potvrdíme, pak do textu u zkopíruje obsah u na který odpovídáme a před každý řádek vepíše znak většítko (>). Aby se osoba, které posíláme odpověď, rychle v textu odpovědi orientovala, ponecháme v textu naší odpovědi pouze ty řádky na které reagujeme a ostatní vymažeme. Seznamy adres - address book Abychom si nemuseli pamatovat mnoho a v některých případech i velice komplikovaných ových adres, vytváříme si seznam adres. V seznamu máme možnost si k jednotlivým položkám zadat nejenom ovou adresu osoby, ale také její jméno, adresu bydliště a další informace. Takto vytvořenou položku seznamu můžeme označit přezdívkou (alias) a až budeme zasílat na adresu takto označené položky, pak stačí poštovnímu klientu zadat přezdívku a on již sám vyhledá v seznamu adres správnou ovou adresu. Poštovní klient by měl umožňovat nalistování v seznamu adres, a po označení námi vybrané osoby (enter) doplnění její ové adresy do editovaného u. Složky pro y - folder Pro přehledné třídění ů používáme složky. Některé složky jsou již založeny poštovním klientem (nová pošta, neodeslaná pošta, hlavní složka, smazaná pošta) a jiné si sami zakládáme podle vlastní potřeby. y ukládáme do složek, přesouváme mezi složkami, třídíme a vyhledáváme. -5-

6 Automatické podpisy (signatura) Abychom u každého odesílaného u nemuseli psát svůj podpis s uvedením i dalších informací (bydliště, telefon,...), vytvoříme si tento podpis uložíme ho do textového (ascii) souboru a poštovnímu klientu řekneme v kterém souboru se nachází podpis a on ho pak automaticky připojí ke každému odesílanému u Doručování a zpracování elektronické pošty Folder (složka) programy pro práci s elektronickou poštou (tzv. poštovní klienti, klientské programy el. pošty) se obvykle snaží nabízet svým uživatelům co nejvyšší komfort. Do něj pak spadá i možnost třídit svou poštu do nejrůznějších "škatulek", za účelem větší přehlednosti. V angličtině se těmto "škatulkám" říká folders, a v češtině se většinou používá pojem "složka" (např. v terminologii lokalizovaných produktů Microsoftu). Pojem "složka" vcelku dobře vystihuje podstatu věci - jde skutečně o analogii systémové složky (též: adresáře), do které je možné něco přesouvat či kopírovat, a mít to tam uložené. Zde se samozřejmě jedná o složky specializované na uchovávání jednotlivých zpráv. Minimální "výbavou" každého poštovního programu by měla být jedna složka pro nově doručenou poštu (obvykle označovaná jako "inbox"), do které jsou "stahovány" nové zprávy z poštovního serveru (viz minulý díl této rubriky). Další nezbytnou složkou bývá složka pro poštu připravenou k odeslání (obvykle pojmenovanou "outbox") - v závislosti na způsobu fungování se jednotlivé zprávy z této složky odesílají buď automaticky a ihned, nebo až na explicitní povel uživatele, v době kdy existuje spojení s vhodným poštovním serverem. Další typickou složkou bývá složka s již odeslanou poštou, ve které se uchovávají kopie již odeslaných zpráv. Důležité ale je, že další složky (foldery) si uživatel může vytvářet sám, podle svých potřeb a podle vlastního uvážení. Jednodušší poštovní programy dovolují pouze to, aby všechny složky pro poštovní zprávy tvořily lineární posloupnost. Většina komfortnějších poštovních programů však umožňuje jejich hierarchické uspořádání, neboli jejich větvení, vytváření "složek ve složce". Díky tomu si pak uživatel může vytvářet libovolně hlubokou a libovolně "košatou" hierarchii složek, ve stylu: složka "dopisy", která se dále větví na podsložky "osobní dopisy", "dopisy od zákazníků", "dopisy ostatní" atd. Mail sorting (třídění pošty) existence složek (folderů) vychází vstříc uživatelům, kteří pracují s velkými objemy pošty, a chtějí si v ní uchovat dostatečný přehled. Je pouze na nich, jak přehlednou a jinak vhodnou strukturu složek si vybudují, a podle jakých kritérií do ní budou zatřiďovat svou poštovní korespondenci. V této souvislosti se hovoří také o "třídění pošty" (mail sorting), které může být realizováno dvěma základními způsoby - ručně, nebo automaticky, podle předem zadaných pravidel. V případě ručního třídění má uživatel obvykle k dispozici několik možností jak přesunout (anglicky: move) nebo zkopírovat (anglicky: copy) konkrétní zprávu do konkrétní složky - například na principu drag&drop, jejím přetažením nad ikonu s cílovou složkou a upuštěním, pomocí ikony v menu, pomocí horké klávesy a následným výběrem cílové složky apod. Druhou, zajímavější možností, je automatické třídění, které zajišťuje sám poštovní program, podle předem zadaných pravidel typu "je-li zpráva odeslána z adresy jan@novak.cz, přesuň ji do složky "dopisy od J. Nováka"". Takovýchto pravidel si uživatel může zadat libovolný počet (s uvážením pořadí, protože i to může být významné), a vše ostatní ponechat na poštovním programu. Ten pak aplikuje tato pravidla sám, v předem definovaných okamžicích (které často lze také volit - například při "stahování" nové pošty ze serveru, nebo naopak po odeslání pošty, nebo po skončení práce se složkou Inbox, nebo na explicitní pokyn uživatele apod.). Konkrétní repertoár možností se samozřejmě velmi liší, podle konkrétního poštovního programu. -6-

7 Mail filtering (filtrování pošty) mezi akce, které poštovní program dokáže provést sám, podle uživatelem stanovených pravidel, obvykle nepatří jen přesouvání či kopírování jednotlivých zpráv mezi různými složkami. Další možností bývá i okamžité smazání zprávy, která vyhoví požadavkům příslušného pravidla (ve smyslu: "pochází-li zpráva od pana XY, rovnou ji smaž"). Díky této možnosti si pak uživatel může vytvořit celý individuální systém filtrování došlé pošty - buď na principu "smaž vše, co není přesunuto jinam", nebo "ponech všechno, co není explicitně určeno ke smazání". Tím se každý uživatel může alespoň ex-post bránit například útokům spammerů, kteří na jeho adresu zasílají nevyžádané zásilky (ex-post proto, že zpráva je nejprve doručena až na jeho počítač, a tudíž s vynaložením všech nákladů, které s tím souvisí, a teprve pak je smazána). Některé poštovní programy, jako například Outlook Express firmy Microsoft, však vylepšují i tuto možnost - umožňují mazat zprávy ještě na poštovním serveru, bez toho že by musely být nejprve "staženy" k uživateli a teprve zde smazány. Mail forwarding (přeposílání zpráv) jednou z typických akcí, které uživatelé provádějí s došlými zprávami, je jejich přeposlání na jinou adresu (tzv. forward) - například proto, že zpráva se týká spíše někoho jiného, nebo ji původní příjemce chce "ukázat" někomu jinému apod. Takovéto přeposlání samozřejmě může být provedeno "ručně", na explicitní pokyn uživatele, který má obvykle také možnost doplnit do zprávy svůj komentář či jiné poznámky. Některé poštovní programy však dokáží zajistit přeposlání i samy, bez přímé účasti člověka, v rámci výše popisovaných pravidel pro automatické zpracování došlé pošty. Pak se hovoří o tzv. autoforwardu. Upřesněme si ale, že stejný pojem (tj. autoforward) se používá i v poněkud jiném kontextu - k přeposlání konkrétní zprávy ještě na úrovni poštovního serveru, dříve než je tato zpráva "stažena" k uživateli, jeho poštovním programem. Rozdíl je v tom, kdy a za jakých okolností k faktickému přeposlání dochází: v prvním případě až v okamžiku, kdy si uživatel "vybere" svou poštovní schránku ("stáhne si" k sobě její obsah), a jeho poštovní program začne aplikovat předem připravená pravidla zpracování došlé pošty. Ve druhém případě k přeposlání konkrétní zprávy dochází již v okamžiku jejího doručení na příslušný poštovní server (lze si představit, že tento se podívá do svých záznamů, najde zde pokyn k přeposlání, a tak jej ihned vykoná). Tato druhá varianta je proto výhodná v situacích, kdy si uživatel svou schránku na příslušném poštovním serveru vůbec nevybírá (třeba proto, že je právě někde na cestách, a svou poštu si tak nechává přeposílat jinam). Stejně tak se tímto způsobem řeší situace, kdy určitý uživatel má více poštovních schránek (se samostatnými adresami), ale je pro něj pohodlnější fakticky si vybírat jen jednu (a poštu z ostatních schránek si nechává přeposílat do té schránky, kterou skutečně používá). Mail alias (poštovní alias) možnost automatického přeposílání elektronické pošty může být řešena i dalšími způsoby, například prostřednictvím tzv. poštovních aliasů (mail alias). Toto řešení funguje tak, že cílový poštovní server, kterému je konkrétní zpráva doručována, má k dispozici seznam příjemců, podle kterých konkrétní zprávy fakticky doručuje - každou zprávu tedy nejprve konfrontuje s tímto seznamem, a pokud v něm najde nějaké pokyny týkající se jejího doručení, aplikuje tyto pokyny. Pro lepší názornost je možné si představit, že tento seznam obsahuje pokyny typu "poštu adresovanou uživateli Jiri.Peterka doruč uživateli pet". Jde tedy o údaje, které vytváří synonyma (aliasy) k uživatelským jménům (uživatelské jméno "pet" zde dostává alias "Jiri.Peterka"), pro potřeby doručování elektronické pošty, a právě proto se jim říká "poštovní aliasy". Umožňují používat takové poštovní adresy, které jsou nezávislé na fakticky používaných přihlašovacích jménech. Používání poštovních aliasů navíc nemusí být vázáno jen na jednotlivé poštovní servery, ale může účinkovat i "mezi" poštovními servery, a tudíž zajišťovat faktické přeposílání. -7-

8 Jedno jméno (resp. celá adresa, např. může být synonymem (aliasem) pro jiné jméno, odpovídající poštovní adrese na zcela jiném poštovním serveru (např. V uvedeném příkladu je na poštovním serveru domény peterka.cz umístěn seznam aliasů, a v něm je uvedeno že pošta pro jiri@peterka.cz má být fakticky doručována (resp. přeposílána) na adresu peterka@mail.czn.cz (přičemž poštovní server domény peterka.cz vůbec fyzicky neexistuje, nemá žádné poštovní schránky, ale je pouze virtuální a tvoří jej v zásadě jen zmíněný seznam aliasů) Na ( ové) adrese záleží! V báječném světě Internetu mohou lidé vzájemně komunikovat celou řadou různých způsobů. Snad nejrozšířenějším z nich je elektronická pošta, jejíž popularita neustále stoupá. Spolu s ní pak roste i význam ových adres, kterými jsou konkrétní lidé identifikováni. Jak je to ale s těmito adresami - je úplně jedno jakou ovou adresu kdo používá, nebo to jedno není? Odpověď na tuto otázku by mohla znít asi takto: "čím dál tím více to není jedno". Existují totiž takové adresy, které se hodí k určitému okruhu účelů, ale k jiným účelům se naopak nehodí. Nevěříte? Jde hlavně o firemní adresy, nejčastěji ve tvaru uzivatel@firmaxy.cz, například sidlak@profit.cz. Pokud je používáte ve "firemním styku", kdy skutečně vystupujete jako zástupce firmy XY, třeba v rámci dojednávání podrobností nějaké zakázky, při komunikaci s partnery apod., pak je vše v pořádku. Představte si ale takovýto mail pod inzerátem typu "prodám starou kredenc" - tam by asi firemní neměl být. Nebo co když vás zaujme nějaký článek na Internetu a cítíte potřebu na něj napsat svou reakci, třeba i více emotivní - jak se podepíšete, neboli jaký svůj zde uvedete? Budete vystupovat sami za sebe, jako soukromá osoba vyslovující své osobní názory, nebo jako zaměstnanec firmy XY vyjadřující postoj firmy? Obě polohy jsou možné, je na vás abyste jednu z nich zvolili - ale stejně tak byste měli dát ostatním šanci poznat, pro kterou polohu jste se rozhodli. Podobných situací bychom asi našli více. Jejich společným jmenovatelem je potřeba, či alespoň vysoká "vhodnost" používat různé adresy, podle kontextu v jakém člověk vystupuje. Lze ale za tímto účelem využít nějakou "soukromou adresu", pokud se nehodí použití adresy "firemní"? "Soukromé" ové adresy naštěstí existují a dají se sehnat docela snadno. Relativně nejméně dostupné jsou adresy typu jméno@příjmení.cz (např. jiri@peterka.cz), kde jde hlavně o získání dosud neobsazené domény (zde mají zřejmou výhodu lidé s málo frekventovaným příjmením). Takovéto adresy jsou skutečně maximálně osobní a samy o sobě nevyvolávají žádné asociace s eventuelním zaměstnavatelem, školou, zájmovou skupinou apod. Jako "osobní" však mohou dobře posloužit i ové adresy, které svým uživatelům přidělují různé fre ové služby (služby poskytující poštovní schránky a přístup k el. poště zdarma) - například fre y v rámci portálů jako je Seznam, Atlas, Centrum Quick či Red- Box. Adresy jako jiri.peterka@redbox.cz pak jsou také plně osobní, v tom smyslu že neimplikují žádnou vazbu na zaměstnavatele či někoho jiného. Dokonce mohou být i úplně anonymní, jako třeba zvedavec@seznam.cz. Hlavně si jich ale každý může pořídit doslova co hrdlo ráčí, navíc zadarmo. Je tedy jen na každém uživateli Internetu, zda bude používat výhradně svou "firemní" ovou adresu vždy a všude, nebo zda si pořídí svou osobní adresu a tu bude používat pro soukromé účely. Tím současně umožní vytýčit poměrně zřetelný předěl mezi svou "pracovní" a "soukromou" ovou korespondencí, třeba pro případ že by mu jeho zaměstnavatel chtěl jeho korespondenci nějak kontrolovat. Na závěr ještě jeden důležitý dodatek - s různými ovými adresami jsou sice spojeny různé poštovní schránky, do kterých pošta přichází. To ale rozhodně neznamená, že by společný vlastník těchto ů nemohl svou poštu fakticky přijímat a zpracovávat na jednom -8-

9 místě a společně. Stačí mu vhodně si "stahovat" poštu ze všech svých poštovních účtů na svůj počítač, kde provozuje svůj klientský poštovní program (typicky pomocí protokolu POP3) Čeština v u? Píšete-li někomu zprávu, kterou odešlete elektronickou poštou, máte ji psát v řádné češtině včetně všech háčků a čárek, nebo v pocitacove cestine bez hacku a bez carek? Odpověď bohužel není úplně jednoduchá. Pravdou je, že novější programy pro práci s elektronickou poštou (jako např. Outlook či Outlook Express od Microsoftu) češtinu v ech zvládají. Stejně tak je pravdou, že velké procento dnešních uživatelů Internetu používá právě takovéto "češtiny znalé" programy. Současně s tím je ale třeba si uvědomit, že stále existuje velké množství poštovní programů (tzv. poštovních klientů), které češtinu nepodporují, nebo alespoň běží na takovém počítači, který českou diakritiku nepodporuje. Pokud by takovýto "češtiny neznalý" program měl zobrazit zprávu obsahující české znaky, nedopadlo by to dobře - v lepším případě by původní znaky s diakritikou byly zaměněny za úplně jiné znaky, v horším případě by zpráva obsahovala ještě další sekvence znaků, které by z pohledu příjemce vypadaly zcela nesmyslně. Při jistém sebezapření a troše zácviku je sice i v takovýchto případech možné si domyslet, o čem byla původní zpráva, ale určitě to není nic příjemného a bezproblémového. Například tehdy, když chcete oslovit potenciálního obchodního partnera, je to více než nevhodné. Obecné doporučení, týkající se použití češtiny v ových zprávách, by mohlo znít takto: pokud máte jistotu, že příjemce používá takový program, který češtinu korektně zvládá, pak pište zprávu česky včetně háčků a čárek. Pokud ale takovouto jistotu nemáte, raději pište bez diakritiky. Pokud elektronickou poštou komunikujete s někým pravidelně, pak určitě není problém vzájemně se domluvit, a nejlépe i otestovat korektnost přenosu české diakritiky (například vložením známé věty "Příšerně žluťoučký kůň úpěl ďábelské ódy", která by měla obsahovat všechny znaky s diakritikou). Při prvním ovém kontaktu ale jistotu nemůžete mít nikdy, a tak pište raději bez diakritiky. Stejně tak v případě, kdy přispíváte do nějaké veřejné diskuse ve formě elektronické konference - tam totiž nikdy nevíte, kdo všechno dostane vaši zprávu, a tak vlastně ani nemůžete mít jistotu, že všichni dokáží vaši češtinu korektně přijmout a zobrazit. V čem ale vůbec spočívá problém s českou diakritikou? Je v tom, že internetová elektronická pošta počítá v těle zprávy pouze s anglickými texty (přesněji: s tzv. čistým ASCII textem), a jednotlivé znaky přenáší jako 7-bitové. Pokud se někdo pokusí vložit do těla zprávy znaky s diakritikou, které jsou 8-bitové, nemá garantováno, jak dopadne jejich přenos. Může se stát, že proběhne bez problémů. Stejně tak se ale může stát, že osmibitové znaky budou nějak pozměněny (například jejich nejvyšší, osmý bit, bude ořezán). Řešením je pouze takové přetransformování celé zprávy, aby byla složena pouze ze 7-bitových znaků, a následně její vrácení do původního tvaru u příjemce. V Internetu existuje jednotný standard, který specifikuje jak toto všechno dělat. Jde o standard MIME (Multipurpose Internet Mail Extensions), který většina novějších poštovních programů již podporuje. Problém je ale i v tom, že ne každý musí mít používání tohoto standardu správně nastaveno. I proto je vhodné začít elektronickou korespondenci nejprve bez diakritiky, a teprve po otestování pokračovat s háčky a čárkami Jen samé kladné y? Než začnete odpovídat na , který vás něčím rozčílil či jinak "zvednul ze židle", raději chvíli počkejte a nechte vychladnout své emoce! Elektronická pošta má mnoho zajímavých předností. Jednou z nich je i to, že když píšete nějakou zprávu, nestojíte tváří v tvář jejímu adresátovi. To vám může pomoci zbavit se určitého ostychu, který by vám jinak bránil vyjádřit se tak jak sami chcete. Rozhodně to ale ne- -9-

10 přehánějte a nesklouzávejte za hranice všeobecné lidské slušnosti, ohleduplnosti a korektnosti. Pokud máte pocit, že elektronická pošta je anonymní a snese opravdu všechno, pak si uvědomte že zprávy mohou mít velmi dlouhou životnost a mohou být bále šířeny. Napíšete-li někomu něco nevhodného, nemusí to skončit zdaleka jenom ve složce s odstraněnou poštu. Příjemce si může vaši zprávu velmi snadno uschovat a kdykoli později se k ní zase vrátit. Nebo ji může přeposlat někomu jinému, o což také nemusíte stát. A co dělat v případě, že někdo jiný pošle vám takový , který vás příslovečně "zvedne ze židle"? Pak si hned nesedejte a nepiště patřičně nasupenou odpověď pěkně zatepla, dokud jste ještě v ráži! Je docela pravděpodobné, že pod vlivem emocí napíšete něco, čeho byste později litovali, nebo aspoň měli pocit unáhlenosti. Raději zůstaňte stát, projděte se či jinak vychladněte a nechte reakci na pozdější dobu, až se uklidníte. Pokud vám vaše povaha nedá jinak, třeba i svou odpověď napište, ale ještě ji neodesílejte! Nechte ji čekat ve frontě zpráv určených k odeslání, a po uklidnění se k ní zase vraťte. Nejspíše usoudíte, že by bylo vhodné ji přeci jenom poněkud upravit. Pokud tyto zásady nedodržíte, vy a vaše protistrana, může se velmi snadno stát že spustíte úplnou řetězovou reakci, neboli celou lavinu ostrých vyjádření, která mohou ve své ostrosti i eskalovat a vést k dalším nežádoucím efektům. V dobách akademického Internetu k takovýmto "lavinám" (označovaným jako flame wars, doslova plamenné války) docházelo poměrně často v různých veřejných diskusí, kde se snadno našli alespoň dva lidé ochotní pustit se do sebe. Obvykle to končilo až tím, že se pohádali kvůli něčemu jinému, s někým jiným, případně v nějaké jiné diskusi. V dnešním světě Internetu, plném komerčních uživatelů, k ovým přestřelkám již nedochází až tak často. Může to být tím, že lidé mají také jiné věci na práci, nebo tím že více dbají na právě popsaná pravidla vhodného chování. Ale stejně tak to v konkrétních případech může být i přísným dodržováním firemní politiky, která zaměstnancům zcela zapovídá používat k záporných zprávám a reakcím! Přemýšlejte o tom, něco na tom určitě je Bonzácké kopie Každá zpráva elektronické pošty může mít až tři různé kategorie příjemců. Vedle hlavních adresátů a příjemců kopie totiž existují i příjemci tzv. slepé kopie. Čím se ale slepá kopie liší od obyčejně a proč se jí v žargonu říká "bonzácká kopie? Píšete-li někomu nějakou zprávu elektronickou poštou, můžete zapsat ovou adresu příjemce do kolonek nadepsaných "Komu" a "Kopie". U anglických verzí poštovních klientů jsou tyto kolonky nadepsány zkratkami "To" a "Cc" (kde Cc je zkratka od Carbon Copy a ve volném překladu znamená "kopii přes průklepový papír"). Jistě není těžké nahlédnout, že příjemce uvedený v kolonce "Komu" bude hlavním adresátem zprávy, zatímco uživatel uvedený v kolonce "Kopie" bude příjemce kopie zprávy adresované primárně někomu jinému (tomu, kdo je uveden v kolonce "Komu"). Rozdíl mezi oběma variantami lze nejlépe ilustrovat na příměru s úředním dopisem, který píšete (resp.: adresujete) například řediteli instituce A, ale současně svůj dopis posíláte v kopii na vědomí pracovníkovi instituce či firmy B - z toho důvodu, že se jej příslušný dopis svým obsahem také nějak týká. Adresátů v obou kategoriích přitom může být více. Dokonce jejich počet není apriorně omezen, fakticky bývá omezen jen tím, kolik různých adres vám poštovní program umožní vepsat do příslušné kolonky. Pokud ale častěji rozesíláte stejnou zprávu na více stejných adres, existují i chytřejší a efektivnější postupy než pokaždé vypisovat příslušné adresy do příslušných kolonek ručně. Jde o tzv. distribuční seznamy, o kterých si také povíme v samostatném článku. Kromě hlavních adresátů (uvedených v kolonce "Komu") a příjemců kopie (uvedených v kolonce "Kopie") však internetová elektronická pošta pracuje ještě s jednou další kategorií adresátů. Jsou to příjemci tzv. slepé kopie. Při odesílání zprávy se jejich adresa uvádí v kolon- -10-

11 ce obvykle nadepsané "Skrytá" (v angličtině Bcc, od Blind Carbon Copy, alias slepá kopie). Jaký ale je rozdíl mezi hlavním adresátem, příjemcem kopie a příjemcem slepé kopie? Rozdíl je následující: příjemce slepé kopie (uvedený v kolonce Skrytá) se dozví o všech příjemcích ve všech ostatních kategoriích, tj. o všech hlavních adresátech (uvedených v kolonce Komu) i příjemcích kopie (v kolonce Kopie). Naopak to ale neplatí: žádný z hlavních adresátů ani z příjemců kopie se nedozví o žádném z příjemců slepé kopie. Není vám ten rozdíl ještě úplně jasný? Nevadí, možná pomůže trocha počítačového žargonu. Ten totiž překřtil "slepou kopii", v angličtině Bcc, na "bonzáckou kopii". To docela přesně vystihuje podstatu věci: pokud chcete svou korespondenci s uživatelem A tzv. "nabonzovat" uživateli X, pošlete příslušnou zprávu uživateli A jako hlavnímu adresátovi (případně jako příjemci kopie), a současně ji pošlete jako slepou kopii uživateli X. Výsledek bude takový, že uživatel X zprávu dostane také (a bude vědět že byla adresována uživateli A). Naproti tomu uživatel A nebude vědět, že X dostal zprávu také. Takovéto "bronzování" je ale spíše vedlejším efektem zavedení slepých kopií. Jejich původní účel byl jiný a týkal se efektivnosti rozesílání jedné zprávy na více adres současně. O tom ale zase až příště Distribuční seznamy Chcete-li poslat jednu zprávu více příjemcům současně, máte možnost si dopředu připravit jejich seznam, tak aby jste je nemuseli pokaždé vybírat či dokonce vypisovat znovu. Pozor ale na chybné využití této možnosti. Jednou z velkých předností elektronické pošty je možnost snadného rozesílání. Stejnou zprávu totiž můžete poslat na více adres současně, samozřejmě aniž byste ji museli sami psát opakovaně nebo ji jiným způsobem "množit" - stačí pouze uvést příslušný počet adresátů v příslušných kolonkách pro hlavní adresáty (u českých verzí poštovních programů je to kolonka s názvem "Komu", u anglických "To"), či příjemce kopie (kolonka "Kopie", resp. "Cc"), nebo příjemce tzv. slepé kopie (kolonka "Bcc"). Pokud něco takovéto děláte jen občas, navíc pro různé skupiny adresátů, pak už nic víc nepotřebujete - stačí pokaždé příslušné adresy ručně vypsat, nebo je vybrat z adresáře, což je určitě pohodlnější. Pokud ale rozesíláte nějaké zprávy na více adres pravidelněji, není příliš účelné je vypisovat nebo vybírat pokaždé znovu. Pro usnadnění takovéhoto rozesílání je většinou klientských poštovních programů nabízeno šikovnější řešení. Jde o možnost používat tzv. distribuční seznamy, kterým některé poštovní programy (například ty z produkce Microsoftu) říkají také "skupiny". Výhodou distribučního seznamu alias skupiny je možnost vytvořit si dopředu seznam příjemců, vhodně jej pojmenovat a uchovat pro další použití (samozřejmě s možností jeho obměny). Takovýchto distribučních seznamů si můžete dopředu vytvořit libovolně mnoho a pak je podle potřeby používat - kdykoli budete potřebovat něco odeslat více příjemcům současně, konkrétně všem jejichž adresy jsou uvedeny v nějakém distribučním seznamu, stačí vám uvést v příslušné kolonce pouze jméno (označení) příslušného distribučního seznamu. Váš poštovní program se pak již sám postará o to, aby vaše zpráva byla rozeslána všem adresátům uvedeným na seznamu. Důležité je, že jméno distribučního seznamu můžete uvést všude tam, kde můžete uvést ovou adresu příjemce - tedy jak v kolonce pro hlavní adresáty (kolonce "Komu"), tak i v kolonce pro příjemce kopie, a stejně tak i v kolonce pro příjemce tzv. slepé kopie (kolonce obvykle nadepsané "Skrytá"). Dokonce v jedné a téže kolonce můžete uvést libovolnou kombinaci distribučních seznamů a jednotlivých ových adres. Je ale v praxi jedno do které kolonky distribuční seznam zapíšete? Jedno to rozhodně není. Pokud totiž uvedete více příjemců v kolonce pro hlavního adresáta či příjemce kopie (ať již explicitně nebo skrze distribuční seznam), každý exemplář zprávy bude odesílán každému z uvedených příjemců včetně seznamu všech ostatních příjemců. -11-

12 To vám může nebo nemusí vyhovovat - je na vás, zda chcete aby každý věděl, kdo všechno dostal stejnou zprávu. Při svém rozhodování si ale uvědomte jednu nesmírně důležitou věc: seznam adresátů má určitý objem v bytech, závislý na počtu adres i na jejich tvaru (velikosti). Nezřídka může být tento seznam objemnější než samotná zpráva, která nese vaše sdělení. Při zvláště velkých počtech příjemců může vaše zpráva značně nabobtnat - i jednořádkové sdělení se může zvětšit třeba až na několik stovek kilobytů a pořádně zatížit internetovou přípojku příjemce i jeho poštovní schránku!! Něco takového je proto považováno za velký prohřešek proti síťové etice, alias dobrým mravům v on-line prostředí. Vyhnout se tomuto nebezpečí můžete tak, že seznam příjemců (explicitní výčet adres nebo distribuční seznam) umístíte do kolonky pro příjemce tzv. slepé kopie. Pak totiž bude každý exemplář zprávy odesílán bez informace o tom, komu dalšímu byla slepá kopie také poslána (tj. bez seznamu všech adresátů). Právě toto je hlavní důvod, proč tzv. slepé kopie vůbec vznikly - ne pro zasílání tzv. bonzáckých kopií, o kterých jsem zde psal minulý týden Pozor na spamming! Rozeslat jednu ovou zprávu na mnoho adres současně je jednoduché, rychlé a také velmi laciné. Rozhodně to ale neznamená, že můžete bezhlavě rozesílat cokoli na co nejvíce adres, které se vám podaří někde získat. Jednou z významných předností elektronické pošty je možnost zaslat jednu a tutéž zprávu více příjemcům současně. Je to velmi snadné, až přímo triviální - do příslušné kolonky stačí vepsat adresy příslušného počtu příjemců, nebo využít tzv. distribuční seznam, a poté zprávu odeslat. O vše ostatní se již postará příslušný poštovní server, jehož následnou činnost si lze představit tak, že příslušnou zprávu "namnoží" a jeden její exemplář pošle každému ze seznamu příjemců. Zajímavý je i aspekt ekonomický. Elektronická pošta je totiž v Internetu úplně zadarmo, přesněji nestojí nic navíc k tomu, co uživatelé platí za své připojení k Internetu jako takovému. Proto je z pohledu odesilatele a jeho nákladů v zásadě jednou, kolika adresátům posílá svou zprávu současně - zda jednomu, dvěma, třem, či třeba tisíci příjemců současně. To samozřejmě může svádět ke zneužití, konkrétně k hromadnému rozesílání nevyžádaných zpráv alias tzv. spammingu. Dnes jde nejčastěji o rozesílání různých komerčních nabídek, ale stejně tak může být snadné, rychlé a laciné rozesílání zpráv v Internetu zneužito i pro jiné účely, například pro politickou agitaci, pro šíření rasové či náboženské nesnášenlivosti, pro sebeprosazení jedinců či skupin se specifickými názory apod. Co je ale na spamming-u, alias na hromadném rozesílání nevyžádaných zpráv (tzv. spamů) tak špatného? Jeden významný důvod je ekonomický - jestliže odesilatel při odesílání platí jen za své připojení k Internetu, pak to samé platí i pro příjemce. Také on totiž musí být připojen po dobu, kdy nevyžádanou zásilku přijímá, a s tím obecně má spojeny nějaké náklady. Pokud je třeba připojen komutovaně (přes modem a telefon), a někdo mu pošle zprávu s velkou přílohou kterou stahuje třeba desítky minut, pak reálně zaplatí za své připojení částku v jednotkách až desítkách korun. Ale za co? Za něco, co si nevyžádal, co nechtěl, co si třeba vůbec nepřeje dostávat - ale někdo jiný usoudil, že by to dostat měl a tak mu to poslal. Odesilatel tak vlastně přinutil příjemce vynaložit určité náklady na jím zaslanou zprávu - a pokud tato je nevyžádaná, tj. pokud příjemce nevyslovil souhlas s vynaložením takovéto částky, pak to rozhodně není korektní. Jiným aspektem je aspekt "manipulační". Zastánci spammingu argumentují tím, že není nic snazšího než nevyžádanou zprávu smazat, pokud se příjemci nehodí, nelíbí, nic mu neříká atd. Je pravda, že u jedné zprávy skutečně není až tak problematické poznat co je zač a smazat ji. Ale co když budete takových zpráv dostávat desítky či dokonce stovky denně. Budete stále ochotni věnovat potřebný čas na rozpoznávání toho, co je nevyžádaný spam a na jeho mazání? Spammeři si takto vlastně vynucují určité aktivity na straně příjemců, které by tito jinak -12-

13 vůbec nedělali. Samozřejmě je musí dělat na úkor jiných svých aktivit, které jsou pro ně podstatně důležitější. Takže spamming vlastně okrádá lidi o čím dál tím drahocennější čas. Dalším závažným aspektem je možné omezení funkčnosti elektronické pošty jako takové. Pokud vám totiž někdo pošle větší počet nevyžádaných zásilek (spamů), nebo jich pošle sice méně ale zato s velkým objemem, může se stát, že vám zcela zaplní vaši poštovní schránku, která má omezený objem. Takováto schránka pak nebude přijímat další zprávy. Tak se může stát, že kvůli zaplnění vaší poštovní schránky nevyžádanými zásilkami vůbec nedostanete důležitou zprávu, na kterou netrpělivě čekáte. Velmi nepříjemným problémem spammingu je i to, že jej nelze nijak přesněji definovat. V praxi totiž nelze přesně vymezit hranici mezi "vyžádanou" a "nevyžádanou" zprávou, protože je to značně subjektivní. Přitom čekat na to, až vám každý předem udělí souhlas se zasláním jakékoli zprávy, je v praxi nerealizovatelné. A když rozešlete určitému okruhu příjemců něco, co si sami nevyžádali, ale o čem si vy myslíte, že je to bude určitě zajímat, vždy se najde někdo kdo bude opačného názoru a bude to považovat za obtěžování až spamming. Lidem, kteří chtějí využít možnosti elektronické pošty k vlastní propagaci, proto nelze dát žádný obecný návod ohledně toho, co ještě není spam a co již ano - jedinou radou je pořádně vše promyslet a zvážit, a také seznámit se s problematikou spammingu hlouběji (například na českém antispamovém serveru, na adrese Na závěr jedno zajímavé pozorování: ke spammingu se nikdy neuchylují seriózní firmy, které usilují o vytvoření dlouhodobějšího vztahu se svými zákazníky. Spamming používají spíše neznámé firmy, které chtějí rychle něco prodat a nemají dlouhodobější záměry Komu odpovědět? Odpovědět na ovou zprávu lze dvěma způsoby - původnímu odesilateli nebo všem příjemcům. Jak ale rozumět rozdílu mezi těmito dvěma variantami? Zmíněné dvě varianty odpovědí nabízí snad každý poštovní klient. Jejich konkrétní pojmenování se ale již může u konkrétních programů poněkud odlišovat - snad nejčastěji jsou příslušné nabídky označeny "Odpovědět" a "Odpovědět všem". Pokud jejich textové popisy chybí zcela nebo jsou zkráceny a není mezi nimi patrný rozdíl, je vhodné se orientovat podle grafického ztvárnění příslušné ikonky - první varianta (Odpovědět) vždy obsahuje jeden grafický prvek (nejčastěji stylizovanou hlavu), zatímco druhá varianta (Odpovědět všem) obsahuje dva tyto grafické prvky (dvě hlavy apod.). Souvisí to skutečně s tím, že v prvním případě bude příjemce vždy jen jeden, zatímco ve druhém případě jich může být více. Kde se ale vezmou? Vzpomínáte si ještě na jeden z předchozích dílů tohoto seriálu, kde jsme si říkali že každá zpráva má obecně tři kategorie adresátů - tzv. hlavní adresáty, jejichž adresy jsou uváděny v kolence "Komu" (anglicky: To), dále tzv. příjemce kopie, jejichž adresy jsou uváděny v příhodně nazvané kolonce "Kopie" (anglicky: Cc:), a konečně tzv. příjemce slepé kopie, (jejichž adresy jsou uváděny v kolonce s názvem "Skrytá", anglicky: Bcc). Říkali jsme si také, že v každé z těchto kategorií může být uvedeno příjemců více, a každý z nich dostane svůj exemplář příslušné zprávy. Každý z těchto příjemců samozřejmě může na "svůj exemplář" zprávy odpovědět, ale je otázkou komu všemu má být tato odpověď doručena - má ji dostat pouze původní odesilatel (který je jenom jeden), nebo ji mají spolu s ním dostat všichni ostatní uživatelé, kteří dostali i původní zprávu na kterou odpověď reaguje? Mezi těmito dvěma základními alternativami existuje ještě celá řada dalším možných variant, kdy odpověď má být zaslána jen některým příjemcům původní zprávy ale nikoli všem. Konkrétní rozhodnutí o příjemcích odpovědi je ale závislé na kontextu a na dané zprávě a jejím obsahu, a samozřejmě přísluší jen tomu, kdo odpověď sestavuje. Žádný poštovní program nemůže rozhodnutí autora odpovědi dopředu předvídat či jakkoli předjímat. -13-

14 Proto když se poštovní program snaží vyjít svému uživateli maximálně vstříc a ušetřit mu co nejvíce práce, má jen dvě základní možnosti: když mu uživatel dá najevo, že si přeje odpovědět na přijatou zprávu, sestaví poštovní program zprávu novou (která bude odpovědí), a do kolonky pro její příjemce sám předvyplní buď adresu odesilatele původní zprávy, nebo adresy všech příjemců původní zprávy. Právě toto je rozdíl mezi variantami "Odpovědět" a "Odpovědět všem". Pokud má autor odpovědi nějaké jiné přání, konkrétně chce-li poslat svou odpověď odesilateli a jen některým z původních příjemců ale ne všem, musí si příslušné přizpůsobení zajistit již sám. Když zvolí variantu "Odpovědět všem", poštovní program mu do příslušných kolonek vloží adresy všech příjemců původní zprávy a uživatel pak musí některé adresy sám explicitně odebrat. Když to uživatel udělá opačně a rozhodne se pro variantu "Odpovědět", vloží mu poštovní program do příslušných kolonek jen jednu jedinou adresu (adresu původního odesilatele zprávy), načež uživatel musí případné další adresy vložit sám. Ke správnému pochopení obou variant si ale musíme ještě něco připomenout. Konkrétně rozdíl mezi příjemcem (řádné) kopie, jehož adresa je uváděna v kolonce "Kopie", a příjemcem tzv. slepé kopie, jehož adresa se uvádí v kolonce "Skrytá". Každý příjemce slepé kopie totiž zůstává v anonymitě vůči všem ostatním příjemcům, tj. ti se o něm vůbec nedozvědí. Důsledky se týkají i odpovědí - když je určitá zpráva zaslána uživateli A jako hlavnímu, uživateli B v kopii a uživateli C ve formě slepé kopie, pak ani A ani B neví o příjemci C. I když se pak A či B rozhodnou pro "Odpověď všem", jejich poštovní program nezařadí uživatele C mezi příjemce odpovědi. Ani on totiž nemá nejmenší tušení, že původní zpráva byla odeslána i uživateli C. Vzpomínáte si ještě, proč se slepé kopii říká také "bonzácká kopie"? Jak psát odpovědi? Jednou z výhod elektronické pošty je možnost nechat si připravit odpověď, včetně předvyplnění adres a vložení obsahu původní zprávy do vznikající odpovědi. Tuto možnost je ale třeba využívat s rozmyslem a dbát na korektnost a přehlednost odpovědi. Jednou z nejzákladnějších funkcí každého klientského poštovního programu je příprava odpovědi na přijatou zprávu. V okamžiku, kdy se uživatel rozhodne na nějakou konkrétní zprávu odpovědět, se jeho klientský program snaží udělat za něj co možná nejvíce rutinních činností. Kromě předvyplnění adres, tak aby odpověď šla skutečně původnímu odesilateli (a event. i všem příjemcům původní zprávy, viz předchozí díly tohoto seriálu), sestaví klient také předmět nové zprávy - zde typicky použije předmět původní zprávy, před který vloží prefix "Re: ". Ten pak příjemcům signalizuje, že jde o odpověď na předchozí zprávu s původním předmětem. Kromě těchto základních funkcí však většina klientských programů dokáže ještě více - ovšem pouze tehdy, pokud si to uživatel přeje, neboli pokud si příslušnou činnost explicitně zvolí (či explicitně nezakáže) v nastavení svého klientského poštovního programu. Některé programy například dokáží vložit do těla odpovědi, bezprostředně na její začátek, větičku ve stylu: Dne 22. srpna 2001 ve 12:00 Jan Novák napsal: přičemž příslušné údaje (datum původní zprávy, jméno jejího autora atd.) si program zjistí sám, z příslušné zprávy na kterou se odpovídá. Mnohé programy také umožňují to, aby si jejich uživatel sám zvolil formát i obsah této větičky. Smyslem této úvodní věty je připomenout příjemci, čeho se odpověď týká a zejména ze kterého data je původní zpráva, na kterou odpověď reaguje. Dalším velmi užitečným úkonem je vložení textu původní zprávy do připravované odpovědi. Zde je cílem to, aby autor odpovědi mohl co nejpohodlněji a nejjednodušším způsobem reagovat na konkrétní pasáže v původní zprávě - aby například nemusel opisovat či jinak připomínat původní otázku a rovnou na ni mohl odpovědět, ve stylu: >půjdeš dnes na pivo? -14-

15 Ukecal jsi mě. Doslova klíčové je zde ale to, aby příjemce vždy dokázal správně rozlišit, co je vloženým textem původní zprávy a co je samotnou odpovědí. Potřebné odlišení lze zajistit mnoha různými způsoby, nejčastější konvence je ale taková, že jednotlivé řádky původního textu jsou uvozeny znakem ">" (tzv. většítkem, resp. pravou špičatou závorkou). Ten je přitom vkládán do textu automaticky, již samotným poštovním programem, ve chvíli, kdy on vkládá do těla odpovědi text původní zprávy. Dalším důležitým aspektem je zde zachování přehlednosti. Poštovní program totiž nedokáže sám posoudit, které části původní zprávy jsou relevantní a které případně nikoli, a tak raději vkládá do odpovědi celý text původní zprávy. Je proto na člověku (autorovi odpovědi), aby zvážil které pasáže původní zprávy stojí za citaci a které nikoli. Podle tohoto svého uvážení pak autor odpovědi některé vložené části původní zprávy ponechá (a nejspíše na ně nějak zareaguje, tj. připíše k nim svou reakci), zatímco ostatní pasáže jednoduše smaže. Kritériem, které by mělo být hlavním vodítkem pro autora odpovědi při mazání vloženého textu, je určitě srozumitelnost a přehlednost. Zbytečné části textu pouze zabírají místo, rozptylují pozornost příjemce a znesnadňují mu orientaci v celé odpovědi. Na druhé straně absence textu, který by určoval na co konkrétně autor reaguje, může být stejně matoucí. Proto je třeba ponechat právě a pouze to, co je podstatně, důležité, relevantní atd. Že to není jednoduché určit? Jistě, kdyby bylo, tak by to mohl dělat poštovní program sám, takto to zbývá na člověka. Poměrně častým nešvarem elektronické korespondence bývá to, že lidé vůbec nemažou žádné části původní zprávy, kterou jejich poštovní program sám vkládá do odpovědi. Pokud to takto dělají dva uživatelé "proti sobě" a trvale, což se bohužel děje dosti často, objem jejich zpráv rychle narůstá, protože se v něm hromadí celá jejich vzájemná korespondence. Má to sice i určité pozitivní efekty, třeba ten že v jedné zprávě najdou celou historii svého dialogu a nemusí se vracet ke starším zprávám. Na druhou stranu to samotné zprávy znepřehledňuje, a hlavně to představuje plýtvání kapacitami, mj. i přenosovými kapacitami. Pro někoho, kdo je připojen pevnou linkou s paušální tarifikací, to nemusí být až tak bolestivé, ale naopak pro někoho, kdo je připojen komutovaně (tzv. dial-upem) a platí za každou minutu svého připojení, to může být doslovné vyhazování peněz z okna Nezapomínejte na předmět! U každé ové zprávy je vhodné vyplnit její předmět - takovým způsobem, aby se příjemce dokázal správně rozhodnout zda má smysl zprávu vůbec otevřít či nikoli. Pokud bychom si zprávy elektronické pošty připodobnili ke klasickým papírovým dopisům v obálkách, existoval by mezi nimi jeden významný rozdíl. y mají tzv. předmět, zatímco papírové dopisy nikoli. Kdyby papírové dopisy měly předmět, byl by to nápis na obálce, který by říkal co se nachází uvnitř této obálky. Sloužil by příjemci jako podklad k rozhodnutí, zda má obálku otevřít nebo nikoli. Pravdou je, že u papírových obálek s dopisy takovýto "předmět" není až tak důležitý - příjemce většinou pozná z jiných vlastností obálky, případně z adresy odesilatele, o co se jedná a zda má smysl obálku otevřít. A pokud ne, pak nebývá tak velkým problémem obálku přeci jen otevřít - pokud jich právě nemáte před sebou desítky či dokonce stovky. V případě ů však může být situace podstatně odlišná. Zde je docela dobře možné, že jich skutečně máte před sebou desítky či stovky nových (či starších) mailů, a nevíte zda má smysl se do nich podívat nebo nikoli. Podle čeho se ale budete orientovat? Nejspíše podle adresy odesilatele, a pak také podle předmětu zprávy! Právě předmět je totiž tím, co příjemce vidí z každé zprávy místo jejího obsahu, v situaci kdy mu jeho poštovní program nabízí přehled všech zpráv které jsou někde k dispozici (ve složce s doručenou poštou, či v jiné složce). Například když vám přijde 50 nových zpráv, poštovní program je umístí do složky "doručená pošta", a pak vám nabídne jejich přehled -15-

16 o každé zprávě vám vždy na jedné řádce napíše její předmět, od koho pochází, kdy byla odeslána, případně její velikost a eventuelně i další údaje, které se mu na jednu řádku vejdou. Především adresa odesilatele a předmět zprávy však jsou hlavním vodítkem pro příjemce při jeho rozhodování o tom, zda konkrétní zprávu otevřít (nechat si zobrazit její obsah), nebo nikoli. Pokud jej předmět zprávy (spolu s adresou odesilatele) nepřesvědčí o potřebě zobrazit si celou zprávu, je klidně možné, že se k němu obsah vašeho sdělení vůbec nedostane. A čím více zpráv příjemce dostává, tím větší motivaci potřebuje k tomu, aby si právě tu vaši zprávu vybral a skutečně přečetl! Co z toho ale vyplývá pro autory, kteří píší nové zprávy k odeslání? Určitě to, že by neměli zapomínat předmět vyplnit! Není ovšem předmět jako předmět. Schválně, když jako předmět uvedete něco jako "zpráva" či "dopis", jakou to má vypovídací hodnotu? Co to přinese příjemci pro jeho rozhodnutí o tom zda zprávu otevřít či nikoli? Nic. Jako kdyby takovýto předmět ani vyplněn nebyl. Podobně třeba předměty ve stylu "od Jana Nováka" (pokud je odesilatelem Jan Novák). I takovýto předmět má nulovou vypovídací hodnotu, protože jen duplikuje to co si příjemce stejně přečte z adresy odesilatele (snad kromě případu kdy z ové adresy a jejího zápisu není patrná identita odesilatele). Jak by tedy měl vypadat správně vyplněný předmět ové zprávy? Bohužel na to neexistuje žádný jednoznačný návod. Nejlepší je asi řídit se zdravým rozumem a pamatovat na to, k čemu předmět slouží a kdy a jak se zobrazuje - že v situaci, kdy poštovní program má na zobrazení informace o každé zprávě jen jednu řádku, je právě předmět základním vodítkem pro příjemce, aby usoudil co se zprávou podniknout dál. Takže třeba předměty jako: Zápis ze včerejší porady u šéfa Pozvánka na tiskovou konferenci Úkoly na zítřek a podobné mohou mít svou logiku. Samozřejmě ještě v závislosti na kontextu, v jakém bude příjemce tyto zprávy přijímat. Z předmětu jako "zápis ze včerejší porady" někdo okamžitě pozná, o co se jedná (ještě v kombinaci s odesilatelem), zatímco někomu jinému to nemusí říkat vůbec nic. Takže znovu: řiďte se vlastním zdravým rozumem, a určitě nezapomínejte předmět vyplnit! Podepisujte své maily! Každá ová zpráva má svého konkrétního autora. Ten může mít v určitých situacích zájem na tom, aby jeho identita nebyla z přijaté zprávy patrná, ale v drtivé většině případů je tomu přesně naopak - autor zprávy se nechce skrývat, ale naopak má zájem na tom, aby příjemce snadno a bezpečně určil, od koho zpráva pochází. Podle čeho to ale příjemce zprávy pozná? Prvním vodítkem jsou údaje v hlavičce zprávy. V té je totiž obsažena ová adresa autora, často i s jeho plným jménem (což je šikovné zvláště tehdy, když samotná ová adresa je dosti kryptická a nejde z ní mnoho poznat, jako např. z adresy xjn0123@firma.cz). Identifikace autora z hlavičky zprávy může v mnoha situacích plně postačovat - například tehdy, pokud spolu komunikují lidé, kteří se jinak dobře znají a tudíž si již nepotřebují nic více sdělovat o své identitě. Co ale dělat v případě, kdy tato situace nenastává? Co když píšete někomu poprvé, nebo teprve "poněkolikáté", případně posíláte svou zprávu do nějaké konference či jiného fóra, kde ani předem nevíte, kdo všechno vaši zprávu dostane? V takovémto případě je vhodné, když autor napíše něco o své identitě na závěr celé zprávy, například: Jan Novak reditel firma X.Y. -16-

17 tel.: 02/ , fax: 02/ Jde vlastně o určitou formu podpisu, který má dokonce elektronickou podobu, ale nemá nic společného s elektronickým podpisem ve smyslu zákona o el. podpisu (zákona č. 227/2000 Sb.), přesněji s tzv. "zaručeným elektronickým podpisem", který je v tomto zákoně definován (kterému se budeme věnovat v samostatném pokračování tohoto seriálu). Zde totiž jde čistě o informativní záležitost, která neposkytuje žádné zajištění či zabezpečení a nelze se o ni jakkoli "opřít" - například v situaci, kdy příjemce má pochybnosti o autorovi a potřeboval by se ujistit, zda se za něj nevydává někdo jiný. I přesto však má takovýto "čistě informativní textový podpis" (nikoli "zaručený elektronický podpis" ve smyslu zákona) svůj význam a své opodstatnění. Dokonce na něj pamatují i klientské poštovní programy, které umožňují svému uživateli dopředu si nadefinovat takovýto podpis, a pak jej dokáží automaticky připojit za každou zprávu. Některé komfortnější programy dokonce uživateli nabízí možnost dopředu si nadefinovat několik různých podpisů a pak mezi nimi volit podle toho, komu je vytvářená zpráva určena. Jak by ale měl takový "informativní textový" podpis na konci zprávy vypadat? I zde je principiální rozdíl oproti "elektrickému podpisu" ve smyslu zákona, u kterého je přesně dáno z čeho a jak vzniká, jaké má mít náležitosti atd. U "informativního textového" podpisu žádný předpis neexistuje, jen určitá doporučení daná pravidly slušného chování v Internetu. Tato pravidla nejčastěji říkají, že podpis by neměl být příliš dlouhý - obvykle se uvádí do 5 řádek. Dále je dobrým zvykem, aby nebyl příliš "sebechvástající se", tj., neobsahoval příliš okatou a neskrývanou reklamu autora, jeho zaměstnavatele apod. To souvisí s celkovou atmosférou v Internetu, který si sice již přivyknul reklamám, ale mnoho uživatelů stále ještě má k on-line reklamám značnou averzi. Účinnější je spíše smysluplný obsah zprávy, ze kterého příjemce pozná že odesilatel "ví o co jde" - a pak stačí v podpisu jen stručně uvést základní kontaktní údaje, jako jméno firmy, adresu pro listovní poštu, případně telefonní a faxové číslo. ovou adresu zde nemá smysl uvádět (ta je obsažena již v hlavičce zprávy), kromě případů kdy jde o oficiální ovou adresu firmy, odlišnou od adresy ze které autor právě píše. Časté a vhodné je uvedení adresy WWW stránek (autora zprávy, resp. jeho zaměstnavatele). Pro mnoho uživatelů Internetu je typické, že do svých podpisů vkládají různé citáty, vtipné poznámky, žerty, či dokonce celé obrázky sestavené ze znaků (tzv. ASCII art) Zabezpečte své maily!! Elektronickou poštu není až tak obtížné nějak zfalšovat. Pokud se chcete tohoto nebezpečí vyvarovat, své ové zprávy podepisujte pomocí (zaručeného) elektronického podpisu! Chcete-li někomu poslat zprávu elektronickou poštou, a chcete-li aby si příjemce myslel že odesilatelem je někdo jiný než vy, můžete to zařídit velmi snadno - stačí když vhodně nakonfigurujete svůj klientský poštovní program (tak aby jako odesilatele uváděl onu jinou osobu, za kterou se chcete vydávat). Odborník pak sice stejně pozná, odkud a jak byla vaše zpráva odeslána, ale laik může být dokonale zmaten. Další možnosti falšování elektronické pošty již nejsou tak jednoduché, ale na druhé straně pro odborníky nejsou zase až tak náročné. Například správce vaší sítě. resp. správce poštovního serveru může pozměnit obsah vámi odesílané či přijímané zprávy tak, že to vůbec nepoznáte. Stejně tak ale není příliš "průkazná" ani korektně přijatá zpráva, kterou někdo až po jejím příjmu pozměnil a pak s ní nějakým způsobem argumentuje (třeba ji předkládá jako důkaz určitého svého tvrzení). I přes všechna právě naznačená nebezpečí se ale elektronická pošta používá stále více, díky tomu že lidé se ji naučili používat takovou jaká je. Pro mnohé způsoby využití není její potenciální zranitelnost významnější překážkou, ale samozřejmě existují i takové situace, kdy je velmi na závadu. Třeba v obchodním či úředním styku, kdy příjemce potřebuje mít jistotu, od koho zpráva pochází, co přesně obsahuje, a také se potřebuje nějak vyhnout tomu, aby její odesilatel kdykoli později popřel, že zprávu napsal a odeslal. -17-

18 Řešení této potřeby naštěstí existuje a jmenuje se "elektronický podpis". Pozor ale na jeho záměnu s textovým podpisem na konci zprávy, který jsme si popisovali v minulém dílu tohoto seriálu. Pokud totiž na konec své zprávy napíšete své jméno a případně další údaje o své osobě či firmě, má to čistě informativní význam, ale samotnou zprávu to nijak nezabezpečuje. Ostatně, kdokoli může na konec své zprávy napsat cokoli. Zabezpečení přenášené zprávy zajišťuje až taková forma elektronického podpisu, která se opírá o zákon o elektronickém podpisu (č. 227/2000 Sb.) a je v něm definována jako tzv. "zaručený elektronický podpis". Teprve tento druh podpisu zajišťuje to, co je potřeba k dostatečné důvěryhodnost zpráv elektronické pošty. Co konkrétně to ale je? Jedná se o tyto tři hlavní funkce (stručně): Identifikaci a autentizaci: zaručený podpis garantuje, že autorem zprávy je skutečně ten, kdo se za jejího autora vydává Integritu: zaručený elektronický podpis garantuje neporušenost zprávy, a to nepřímým způsobem - pokud by v jejím obsahu došlo k jakékoli změně, bezpečně to odhalí. Nedokáže tedy zabránit případné změně, ale zaručuje to, že každá změna bude ihned patrná. Nepopiratelnost: zaručený elektronický podpis garantuje, že autor zprávy nebude moci nikdy v budoucnu popřít své autorství (tu skutečnost, že zprávu podepsal svým zaručeným elektronickým podpisem). Popsat principy, o které se zaručené elektronické podpisy opírají a ze kterých odvozují své výše popsané funkce, by vyžadovalo sáhodlouhou vědeckou přednášku. Důležité je, že tyto principy jsou otevřené (nejsou utajovány), a na jejich správnou aplikaci v praxi dozírá dokonce i stát, skrze zákon o elektronickém podpisu, který stanovuje konkrétní požadavky, a také skrze Úřad pro ochranu osobních údajů, který kontroluje jejich naplnění a dodržování. Na druhou stranu použití zaručených elektronických podpisů v každodenní praxi není vůbec nijak složité a náročně. Po provedení určitých nezbytných počátečních kroků může být samotné podepisování redukováno na pouhé kliknutí na ikonku "podepiš" ve vašem klientském poštovním programu. Co je ale těmi "nezbytnými počátečními kroky"? Jde především o nutnost získání tzv. certifikátu, který zájemci (jako fyzické osobě, nikoli právnické osobě) vystaví jím vybraný poskytovatel certifikačních služeb (tzv. certifikační autorita). Tento certifikát se využívá při samotném "aktu elektronického podepisování", a proto musí být v okamžiku vzniku zaručeného elektronického podpisu dostupný - buď může být pevně nainstalovaný na uživatelově počítači, nebo nahraný na čipové kartě, kterou uživatel bezprostředně před samotným podpisem vsune do příslušného čtecího zařízení. Existují i další možnosti zpřístupnění certifikátu, vždy ale musí být ještě nějakým způsobem jištěny proti zneužití neoprávněnou osobou (např. nutností zadat osobní PIN, heslo, otisk palce apod.) REP, registrovaná elektronická pošta Jednou ze zajímavých věcí na letošním Invexu byla registrovaná elektronická pošta. Hodlá ji nabízet Česká pošta. V čem spočívá podstata této služby? Že by konečně nějaká opravdu užitečná aplikace elektronického podpisu v každodenní praxi, a ne pouze zprofanovaný příslib daňového přiznání v elektronické podobě? Již před určitým časem se v médiích objevily informace o tom, že Česká pošta, s.p. (státní podnik), chce od poloviny letošního roku nabízet tzv. Registrovanou elektronickou poštu (zkratkou REP), vyvinutou ve spolupráci se společností ICZ. Trochu se to pak pozdrželo a komerčně by tato služba měla být dostupná až od Nicméně na letošním Invexu už byla k vidění, a byla přihlášena i do soutěže o Křišťálový disk, s následujícím stručným popisem: "Registrovaná elektronická pošta (REP) - systém, zajišťující bezpečnou a důvěryhodnou výměnu elektronických dat (zpráv, souborů, formulářů a dat obecně) mezi různými subjekty pro- -18-

19 střednictvím důvěryhodného prostředníka, kterým je provozovatel systému - Česká pošta, s.p. REP je elektronickou obdobou zásilky s doručenkou." O co jde? Uživatelům Internetu bude REP připomínat spíše online úschovnu souborů toho typu, jaká už dlouhé roky úspěšně funguje na adrese Princip této úschovny je velmi jednoduchý: Zájemce přijde se zavazadlem (pardon: se souborem), dá jej do úschovny, dostane lísteček, a později si někdo jiný, eventuelně i on sám, s daným lístečkem zavazadlo zase vyzvedne. V prostředí Internetu to fakticky funguje tak, že odesilatel udělá upload jednoho nebo několika souborů do úschovny, přitom určí, komu má být zasláno avízo o uložení včetně přesného URL, a příjemce tohoto avíza si pak může soubory zase stáhnout k sobě. REP (Registrovaná elektronická pošta) se od právě naznačeného fungování liší zejména v tom, že jde o garantovanou službu - její provozovatel vystupuje jako třetí důvěryhodná strana, která poskytuje garance ohledně vzájemné komunikace obou stran. V čem konkrétně tyto garance spočívají? Odesilatelé i příjemci jsou jednoznačně identifikováni vůči provozovateli (České poště) a ta ručí za jejich identitu i autentizaci. Systém zajišťuje bezpečnost komunikace (přenosu, resp. předání souboru), integritu zpráv, důvěrnost, nepopiratelnost a neodmítnutelnost. Možná nejlépe je si představit REP jako elektronickou obdobu úschovy u notáře. On, stejně jako REP, ověřuje identitu osoby vkládající soubor do úschovy (a ručí za toto ověření), stejně jako identitu toho, kdo si soubor vyzvedává. Navíc dokáže poskytnout důvěryhodné potvrzení o jednotlivých krocích, resp. úkonech: O tom, že soubor byl úspěšně vložen do úschovy, i o tom, že byl vyzvednut z úschovy. Proto Česká pošta v této souvislosti mluví o elektronické formě podacího lístku i doručenky. Samozřejmě ručí i za to, že se zásilka během úschovy neztratí, že ji nevydá nikomu jinému než oprávněnému příjemci atd. Díky své elektronické podobě může REP poskytovat i důvěrnost, neboli umožňovat šifrování. Tj. provozovatel služby se sám nedozví, co vlastně obsahuje soubor, který přes něj prochází. Jak to funguje? Princip fungování REP je celkem jednoduchý: Vše je založeno na využití elektronického podpisu. Provozovatel služby zde funguje jako certifikační autorita, a po náležitém prověření identity klienta mu vydá celkem tři certifikáty: podpisový, sloužící k podepisování odesílaných souborů (aby Česká pošta měla jistotu, že soubor pochází skutečně od toho, kdo se vydává za jeho odesilatele) šifrovací, sloužící protistraně k šifrování odesílaných souborů tzv. komponentový (pro potřeby autentizace klientské aplikace vůči serveru, viz dále). Přístup ke službě REP vyžaduje použití specifického klientského programu na straně uživatele (REP klienta, dodá Česká pošta). Tento klient funguje fakticky jako malá elektronická podatelna - skrze něj uživatel "odesílá" soubory a stejně tak je zase "přijímá". Soubor přitom může být jakýkoli. Jiný přístup ke službám REPu než skrze tuto klientskou aplikaci není možný. V čem se to liší od elektronické pošty? Zajímavé je určitě srovnání REPu s běžným em a využitím zaručeného elektronického podpisu. Z tohoto pohledu se REP vyznačuje zejména tím, že jde o uzavřený systém - zatímco běžným em můžete elektronicky podepsanou zprávu (včetně souborů v příloze) poslat komukoli (kdo má mail a kdo bude důvěřovat vašemu certifikátu, resp. jeho vydavateli), v případě REPu jste omezeni jen na klienty této služby a s nikým jiným komunikovat nemůžete. Na druhou stranu dostanete od REPu věrohodné potvrzení o úspěšném odeslání a také o doručení, resp. převzetí zásilky, což vám běžný obecně neposkytuje. -19-

20 Velmi významnou přednost bych osobně viděl také v něčem, co bych nazval "identifikovatelným nositelem důvěryhodnosti". Jedním z největších problémů elektronického podpisu je totiž osvěta uživatelů - ne každý rozumí technické podstatě věci natolik, aby dostatečně důvěřoval všem vlastnostem elektronického podpisu. V případě REPu zde vystupuje jasně identifikovaný a dostatečně známý subjekt, který nabízí určité ucelené řešení a hlavně říká: Já vám ručím za to, že to funguje tak, jak to prezentuji. Předpokládám, že pro mnoho lidí to bude podstatně "stravitelnější" než pouhé spolehnutí se na technologie, byť podepřené a kontrolované zákony a dohledem nezávislého regulátora nad vydavateli certifikátů. Pro koho to je? Po zjištění, že jde o uzavřený systém (umožňující komunikaci pouze mezi klienty této služby) vás možná napadne, stejně jako mne, k čemu to vlastně je dobré, kde to najde nějaké rozumné praktické využití? Na stánku České pošty na Invexu jsem se dozvěděl, že vznik této služby byl motivován poptávkou od zdravotních pojišťoven, které potřebují přijímat mnoho dokladů od nejrůznějších zdravotnických zařízení, a pokud tak chtějí činit v elektronické formě, potřebují k tomu dostatečně důvěryhodný, pohodlný a současně i spolehlivý mechanismus. Zde by uzavřenost systému skutečně neměla moc vadit. Dalšími velkými zájemci jsou prý "dražebníci", neboli subjekty, které provádí různé veřejné dražby a ze zákona jsou povinny to oznámit i na centrální adrese ( Podobně asi i vyhlašovatelé veřejných obchodních soutěží, kteří také mají obdobnou oznamovací povinnost vůči centrální adrese. Obecně zřejmě půjde o službu určenou spíše pro vzájemnou a systematickou komunikaci určitých relativně uzavřených komunit uživatelů (viz zdravotní pojišťovny a zdravotnická zařízení, či dražebníci a centrální adresa atd.). Nepředpokládám, i s ohledem na způsob zpoplatnění, že by si tuto službu pořizoval běžný občan, který by chtěl jednorázově podat nějaké podání elektronickou cestou. Kolik to stojí? Podle informací, které jsem dostal přímo na stánku České pošty na Invexu, bude tato služba zpoplatňována na paušálním principu, bez ohledu na počet transakcí a pouze v závislosti na velikost "přihrádky" zákazníka v úschovně (na centrálním serveru REPu): 590 korun měsíčně při velikosti 10 MB, a korun měsíčně při velikosti 100 MB (včetně DPH). K využití služby je ale nutné si nejprve pořídit tři výše jmenované certifikáty, které stojí 800 korun každý, a samozřejmě nainstalovat REP klienta. Řádný komerční provoz by měl začít od Dosud probíhá pilotní provoz s cca 25 zákazníky, a od jakýsi "náběhový" provoz se 100 klienty. Na závěr ještě malá faktická poznámka: Česká pošta sice provozuje vlastní certifikační autoritu (která vydává potřebné certifikáty pro službu REP), ale tato dosud nemá akreditaci od ÚOOÚ ve smyslu zákona o elektronickém podpisu (v České republice ji má zatím jen I.CA patřící PVT), byť o ní prý má již zažádáno. Zákon o e-podpisu přitom říká, že "v oblasti veřejné moci" mohou být používány pouze kvalifikované certifikáty od akreditovaných poskytovatelů. 2. Komprimační programy Problém paměťové kapacity a vůbec místa na pevných discích počítačů je stejně starý jako počítače samy. Murphyho zákon pravdivě říká, že i sebevětší pevný disk se jednoho dne zaplní a bude jej potřeba zvětšit. Problém volného prostoru je možné řešit několika způsoby: Prvním je použití pomocného programu, který prostor pevného disku zkomprimuje tak, že se využitelná kapacita zvětší 1,6- až 2krát. K tomuto účelu můžeme použít programy operačního systému, a to DBLSPACE v systému MS-DOS 6.0, resp. DRVSPACE u verze Lze je použít i pro prostředí Windows 3.x. Pro Windows 95 je určena nová utilita DriveSpace3, -20-