Eva Frantinová. Hudba psaná pro mûdûn drátek

Transkript

1 Eva Frantinová Hudba psaná pro mûdûn drátek Praha 2001

2 VISACÍ ZÁMEK OD OHRADY Eva Frantinová, 2001 Cherm, 2001 Epilogue Vladimír Novotn, 2001 Illustrations Katefiina Opltová, 2001 ISBN KdyÏ v noci nasnûïí, není ráno ãas na posvátnost. Dfiíve jsme otvírali okna a v nich v pyïamech z flanelu, na nûmï se prohánûli mot li d chali. My spl vali jsme s padl m snûhem jak v zvy k místním hovorûm. Chceme b t hodni zastávek. A tak má pero zlat hrot, hrot supího zobáku, kter se slétá na písmena v ãase, kdy banka Povinnost bere chud m iroká rozkroãení pfied okny. A slunce nad námi, na v echny stejnû, klade paprskové parkety. Nejsme snad lidsk raml, kter vûfií, Ïe neopustí pódium? VÏdycky, kdyï dopí e poslední fiádek, touïí se zakousnout do nové vûty. A její Èáva stéká ti aï na bfiicho, kde se jak vedlej í tok vlévá do toku hlavního, do toku slz Prachové fieky. Trháme prutem i udicí a ono trhnutí je hromem ticha. Zatímco na stûl uï se pokládají tácy ryb, tácy stfiíbrné jak nohy milenek v ediv ch bl skav ch punãochách, které tak snadno opou tûjí pro jedno pu tûné oãko i toho, kdo je kupoval... Milenky vyváznou vïdycky hladce a do stop se jim aniï vûdí skládá pavuãina. Ach, ony netu í, Ïe jednou také tulipány jejich kolenou zamknou do sebe zánûty! 7

3 Jdu mûstem, chrãí mu na plicích jak ve starém tranzistorovém rádiu Sokol. Jdu mûstem, které musí v kanceláfiích vykazovat alespoà kroky kdyï zamûstnanci nemají co dûlat, stoupnou si za chûze na jednu nohu jak ãápi a dlouze zvaïují krok po chodbách. Zvykli si na kfiídla sloïená po kapsách kabátû, na vûjífiovitû skládací kfiídla. A uvûfiili, Ïe nelze jinak, neïli si lehat pod pana Muse. Ano, jen fantazie se umí nejlíp hnát po na ich beztak uï zpuchfiel ch plachtách nebes. A umí plachty vymáchat ve stfiíbfie fléten, provonût svûïestí rán, parfémem zn. Bfiitva. To v echno v koupelnách pln ch páry ãasû, kdy nebyly lesy vykousány a u pafiezû na li jsme je tû teplé chomáãky srsti víry, kdy jsme si chomáãky tiskli k tváfiím ne jako trofeje, ale jako samozfiejmé nálezy. Rodiãe chodí dlouho kolem plotny dûtské víry. AÏ jednou chlapec fiekne: Já vím, Ïe ty tatínku a ty maminko, já vím, Ïe vy jste JeÏí ek, kdopak sem ale nosí o vánocích dárky? My jsme tu nasazeni na nenucené práce úïasu nad pohozením plavé k tice chlapce, kter má v rukou dálkové ovladaãe na ich kol, a já se tomu smûji. A já se smûji pfiiopilá hmotou, hmotou, která mi umoïní padnout do nebes jako do rozestlané postele. Mazlím se s balíãky, s balicím papírem, s provázky a známkou. Mazlím se se zásilkou, nûkdo ji poslal ja- ko pozornost podniku Peklo, nûkdo mi poslal ráj pln hroznového vína, ráj ve kterém se lehce zapomíná! Co sejde na koncích, co sejde na svûtlech, která jsou mlhovkami? My mlhou jistû projedeme a potlaãí nás bolest na lanech Odtahové sluïby svûta, ale nikdo z nás nebude moci podat zprávu o cestû. Nemyslí, Ïe by odhalila smysl ÏivotÛ, nemyslí, Ïe by potom bez tajemství nikdo uï nechtûl Ïít? Dûkujme tedy a modleme se k mlhám, u nohou rozbalené dárky bez zpáteãní adresy. Vãera jsem potkala v krámû za l ch a dlouho pouïívan ch vûcí ãlovûka, kter vyprávûl: Pfied druhou svûtovou válkou vidûl jsem v Tatrách z Lomnického títu polární záfii. Celé Tatry byly ozáfieny ãervenoïlutou záfií na obzoru, obloukem, z kterého lehaly plameny. Bylo to znamení, Ïe pfiijde válka. A ona druh den zaãala. Nûkdy se pfiece jenom slepecká hûl ãlovûka promûní na hûl vidoucího. Nûkdy se pfiece jenom provrtají roubováky mlhovek sukovit m dfievem aï na dno. Hobliny písmen nesou se ti pfied oãi jak nûk m rozemlet poklad. Mûli bychom b t spokojeni a dál se klidnû mazlit s vûcmi na zemi, ale my pátráme po chrupu, jenï poklad rozemlel. Klid jako opar na sametu podu ek pfiiná í ale jenom jedno: neptat se. Nechat si v sobû poletovat dítû. Kyvadlo plavé k tice, které jsme v sobû zastavili! 8 9

4 Vzpomínám na tajemství. Na drahou ruku nemûla ukazovák, ale on pro mne existoval a mífiil do mlhy jak ipka. Na tûïítko ruky na kostkovaném stole, tûïítko jeï vydechovalo. Na ko ile a jejich spravované podolky a límce v ãasech, kdy se správka je tû vyplácela. Na pláty lístkového tûsta balené do závinû stmívání. Na okna dílny sedûla jsem v nich jako Ïivá mu le, mu le, z které je sly et táhle do umívat krev. Na uplík byl z opravdového dfieva a vzpouzel se transplantátu pfiekliïky. Na práci domácích dûlníkû, ktefií pracovali s vysok m plamenem odlétaly pod ním do krabic perliãky korálkû ze skla. KdyÏ byla krabice plná, mohly se Ïeny ozdobit, a v ichni byli spokojeni, protoïe ukojeni. Vût ina lidí tûstí pfiedstírá, Ïijí v zámlkách stínû nebo fieãí, aniï by promluvili. A oni mají slabé dûti, dûti slabé na plíce záïitkû. Mikulá, v plá ti z pûjãovny, která si úãtuje procenta za na ívané hvûzdy, jedno z nich vede za ruku. Já chci b t bohatá, já chci b t jako na i, eptá mu do ucha holãiãka. K Ïivotu staãí málo a ãasto jenom soustfiedûní na padající dé È, kter bezelstnû zalévá zahrádky. âlovûk mu spílá a on zalévá, pfies v echno zalévá. Dé È nechce nic, jen padat, padat... A my, ktefií pofiád chceme, my, ktefií chceme sami sebe vysvûtlit a lu tit ve sloïit ch lu tûnkách anebo v hvûzdicích osmismûrek, po nichï si ustí tuïky jak hadi pu tûní z terárií, nemûïeme b t pro triãka propocená úsilím, v lásce. Ach, ta chce jenom padat! Pfiipadá mi to zázraãné stejnû jak Batizovské pleso, které jak oko zakalené ãerní bludn ch balvanû na dnû, upfielo jeden pohled na mïik mého ãasu. Jako hudba tekoucí pfies tvûrce. Jako nevyplnûná kartiãka z knihovny, na níï je napsáno v prvním fiádku Spisovatel, a pod tím tuãnûji: Tiskl. Nech lásku padat, vzdej se ctiïádosti není to klíã? Klíã, kter otevfie úsmûv na tvojí tváfii jak dvífika domácího oltáfie? V ichni jsem narozeni do ohrad, ale touïíme po v bûhu. Je umûní Ïít s ohradou a vychutnávat voln klus. Je umûní odmítnout ty, ktefií si na tebe chtûjí vsadit, ale ty má jim slouïit jak vûãnû platící mince supermarketu s neomezenou otvírací dobou. Najednou v ichni jsme si platidlem. Haléfie leïí pod korunami, koruny na pûtikorunách, ty na stovkách, tisících, milionech... Na piãce kovové hory slétají se mrchoïrouti. Nikdo si nevybere, kam se narodí, a mnozí budou proklínat své v chozí body. Dokud se bude mûfiit a váïit mincífiem. Pfiesto se du e bl ská po kovu, du e s raïbou ticha a otázek. MrchoÏrouti si zdánlivû svobodní vykraãují po pici mincovní hory. âíhají, oni jenom ãíhají, aï drápem podsunou pod kamení nová data narození, jako se podsouvá karta do bankomatu

5 My, ktefií uï jsme provïdy zafiazeni, na oãích máme ãerné br le, my nemûïeme spatfiit z této operace ani chlup. Obãas nám na hlavy spadne popra ek kostní mouãky ze zobáku nûkterého supa. Ten sup mûl vztekem a úsilím zdrátovan hák zobáku on trpí vïdycky, kdyï se nûkdo narodí, protoïe musí zvedat mince, které uï procházejí mûnami. Kdo ale poslal ptáka na horu? Kdo rozlosoval moje i tvé místo, místo básníkû? My jsme snad svûtlono i chránûní v rezervaci ãern ch br lí na nose, jsme lampami, o nûï se hfiejí ruce bezdomovcû i ruce tûch, ktefií mají domovy. Jen patn básník trpí strachem z konkurence ohàostroje, jen on si ohàostroje objednává na kfiesty básnick ch knih, kde kniha v povijanu five, protoïe cítí nikoli matku, ale macechu. Znám jednu dívku, má dukáty, protoïe chce b t leukoplastí na patách slavn ch. Dívka by mohla by na zádech nosit reklamu, placku s nápisem: Chce, aby se o tobû vûdûlo na Novû i v rádiu? Zeptej se mû jak! Co ale poãne si spisovatel, aï shofií sláva? Místo, aby psal o krásném ohni, bude hledat poslední vlásenku nûkteré slavné taneãnice, poslední nedopalek cigarety nûkterého kabaretního herce, poslední zednickou tfiísku, na které potápí se cel pseudo um. Um rozhovorû, kter musí b t i k ãem, aby se kniha neprodávala pod cenou, po holiãstvích i kadefinictvích, kde pod helmami sedí zvûdavé dámy. 12 Ví, Ïe mezi slovem zvídavost a zvûdavost je rozdíl jenom jediného písmenka? Je nádherné b t zvídav, otáãet v rukou brou enou vázu otázek. Je skvûlé vést si poznámkov blok, je cennûj í neï poklady, dennû si zapsat my lenku. Proto jsem zboïàovala procházky kolem hotelu Ametyst, tam se mi k nohám hrnulo drahé kamení my lenek i básní. To dítû nic nedûlá, fiekli byste. JenomÏe dítû s rukama v kapsách kostkovan ch kalhot, dítû, které leno í a ãichem, hmatem, zrakem, tykadly, pátrá, to dítû na procházce vytrhne se z na í ruky a tanãí divo sk tanec. Zvídavost dûtí lehtá na i zvûdavost na vrásãit ch patách, ale my dûti cejchujeme jako pfiipínáãky: ná pfiipínáãek stra nû zlobí, stûïuje si matka, zatímco dítû pohled k zemi zkoumá spleè kofienû stromû, konec nad kter m nehnije uï nic, jenom vysoko, vysoko v korunách, visí lampy kvûtû rozsvícené naplno... Dûkuji kofienûm. Díky nim byla jsem dítû zámlk a ticha dfiepûní. Chtûla jsem narazit na zlat kloub vûcí a kormidlo si udûlala z kofienû, kormidlo, které dodnes hledá kapitána. On jednoho dne omráãil mne vûtou: V této zemi nenarazí na mofie jiné, neïli na fosforeskující mofie Hofikosti... Pfiitiskla jsem tváfi na kofieny a ucítila teplo mízy. Pfiiskla jsem nah hrudník ke kmeni a objevil se obraz, kter na stûnu Ïivota povûsím aï za patnáct let: my se milujeme... 13

6 Bylo to krásné, Ïe nelze zapomenout, kdykoliv spatfiím strom a opodál nûj ípky plan ch rûïí. VÏdycky, kdyï vidím ípky plan ch rûïí, vybaví se mi plakety dárcû krve, plakety s ãerven mi kapiãkami v eho, co drïí i nás na zemi, v eho, co dechu nedovolí pfieru ení pro poruchu, která je také druhem vysílání. Bylo to krásnûj í neï du e pana Doutnáãe, kter vymyslel pfiístroj na tahání kyblíku s uhlím ze sklepa. Kyblík s uhlím se houpal na lanû, jak pfiíslib pospolitosti a tepla levitoval nûkolik let v prostoru domu Máchova 15. Îelezn vynález kolem kterého omotávali jsme dûtství cín... KdyÏ jsem la vãera veãer do sklepa, do dlaní se mi rozsypala tatínkova modrá kazajka, ve které nosil dennû do pokoje est pln ch uhlákû. Kazajka se mi rozsypala do rukou, ale hfiebík pevn zûstává. To vïdycky zûstávají po zázracích nakonec jen rezavé hfiebíky, hfiebíky, které v Ïelezáfiství Bfienda váïí v kornoutech z hrubého papíru? Je mnoho zvonkû, které zarostly mechem, ale i pfiesto záfií vycídûny ve zlat ch mosazn ch rámeãcích na futrech dvefií. Je mnoho sklepû, jsou jen skladi ti lyïí, jen místy odloïen ch kamen, protoïe komíny jsou zru eny. Závidím tûm, ktefií nepostfiehnou víc neï nepofiádek, víc neïli pavuãiny a prach, závidím matce cel svûj Ïivot nebyla ve sklepû a kdyï uï i ve tmû vidí pfiíleïitost k úklidu. Takoví lidé nev imnou si rezavého hfiebíku po drahé kazajce, dovedou ale objednat nejlevnûj í a nejv hfievnûj í uhlí. Napadlo mne, Ïe oni také vládnou jist m druhem zázraku. Jednou mi matka fiekla: jsi tu kvûli bytu. Vidím ji tûhotnou, jak nese prûkazku na bytov úfiad, jak si plánuje koupi záclon a nového ob váku, jak mûfií stûny bytu ve Stra nicích, jak v zubech s je tû neporu enou sklovinou, drtí hadrov centimetr... Je mnoho matek, které jak krápníky visí z na ich stropû pfies v echnu snahu, péãi, starostlivost, pfies tisíce svaãin zabalen ch v ubrouscích. Je mnoho matek, nelze je rozehfiát grogem nad ení, tû ení, plánû, matek jejichï dnem je geometrie, tvofiení pfiesn ch obrazcû obrazcû pravd, které jsou úseãkami lïí: Pfiinesl holce do nemocnice jen tfii pomeranãe, rozhla uje Ïena v práci, Ïena neschopná vidût, Ïe ovoce se houpe v síèce nespavosti muïû. A v echny tyhle matky drïí opratû domovû, kter mi trhají otcové s dûtmi. I to je úloha. Úloha z klasického kusu, jenï se nebude hrát na mém divadle. Úloha, která nepfiipustí, aby si silná du e sedla jak mûch piánové harmoniky sam m steskem a ne tûstím, aby na v echny prsty, jeï nástroj chtûjí utû it, prskala zpod kláves jed, jenï zároveà je sérem... Silné du e stojí na sloupech mostu Pfiítomnost. Nic nevytvofiit, nemít co ztratit, svalit se do trávy 14 15

7 v dûravém svetru, z kterého utekl strach a úzkost jak dlouho nemûl jsi pocit volnosti? Jestli se mám stát kvûli nûmu je tû chud í, klidnû schudnu. Silné du e jsou konzumenty lacin ch vufitû a jídel na stojáka, ony se Èastné nedoãítají o cholesterolu, ani o zkráceném Ïivotû. Silné a zdravé du e kupují trpaslíky a fivavé tapety s rozboufien mi mofii svûta. A lustry z polsk ch trhû s koufiov mi skly, na kter ch jsou vymalovány zlaté kvûtiny. A oranïové leskimo nejleskovatûj í, jen aby jako meã projela sedaãka z ob vákû oãima hostû. A efiíková záti í voàavûj í neï voàavky. Nemít co ztratit, to bych chtûla zaïít! Jemn ãlovûk má blízko ke ztrátám. Pfiem lím, kdo ho sem vsadil právû dnes, jak kámen do otloukaného prstenu. Kdo a proã potfieboval skladatele, básníka, ãlovûka, kter nic ze sebe nedokáïe prodat a otoãit, ãlovûka, jenï nesvede oklamat starce stafiec jde prodat do bazaru vzácnou vûc, ale prodavaã uï inkasuje pfiedem, protoïe stafiec nepfieãte: mí eàsk porcelán... Podstata zisku? Je v na em slabém zraku i v nedostatku lup, je v na em oklamání reklamou, je v na em placení, které platíme za blbost, jedoucí na ãervenou i zelenou, ve strachu, Ïe nebudu mít pfiedem svoji kost a zaãne pohroma vût í neï v echny války, je v obyãejném hadru hadr se zrestauruje na gobelín z estnáctého století a prohání se na nûm umûle vy- tvofiená zvûfi, je v k ãi, kter nepfiestane se pfiíãit, je v kníïce, kolem jejíhoï vydání stane se vraïda nakladatele... Nemít co ztratit krom ko ile, ko ile vlající pfii pomalé chûzi zvûfiincem! Pfiitul se ke mnû, pûjdeme spolu ve stopách stafieãka, kterému sice z oãí zmizela znaãka drahého porcelánu, jemuï ale z oãí nezmizela dûvûra. Cítím, Ïe stopy dovedou nás na cestu. Cítím, Ïe vzdá se pfiebyteãn ch vûcí, lïí stafieãkûm i ostatním, cítím, Ïe potom vïdycky o den dfiív neï ostatní, bude mít svou kost. MoÏná jde o zákon a na práci uï nezáleïí, proto- Ïe vzdát se pfiebyteãn ch vûcí je dfiina. Je mnohem v hodnûj í zûstat zamûstnan, nastavovat své Ïíly nadfiízenému, nechat si dupnout na krk, kde nezapûje v kefii soprán volnosti, svûj Ïivot ztratit, ale myslet: Ïiju... Kdy by mne napadlo, Ïe ke v emu pfiinutí ãlovûka jeden jedin nájem! Kdy by mne napadlo, Ïe spisovatel stane se koníãkáfiem, kter své dílo mûïe poslat do televizního Receptáfie s podmínkou, Ïe vazba jeho románu zároveà bude pouzdrem na zahradnické nûïky? NÛÏky se prodají s knihou, kniha zase s nûïkami, tak- Ïe je dvojí moïnost. Jedna pro ty, které zajímá souãasn román, druhá pro ty, jimï pfierûstá Ïiv plot. JenÏe spisovatel se trápí. Obíhá obchody a nûïky kupuje. A zastavuje jejich dovoz. A nejradûj by byl, kdyby pfií

8 18 roda za la na souchotiny. I takov je spisovatel se jménem, které nemusí zvuãet jako zvon, musí mít ale aspoà bfiink! Tak napi detektivku lidem do vlaku! Oni jí vytáhnou zpod plata vajíãek, pfieãtou tfii stránky, potom se juknou dozadu na cenu, nakonec juknou z okna jistí, Ïe nikdy nepfiejedou svoji stanici. Kdyby bylo jen patn ch knih, nepotfiebuje budíky, které nám drnãí na noãních stolcích, budíky, jeï sv mi skoky dupou po nûïn ch Chopinov ch Nokturnech v bolavém cis moll i g moll, budíky, které nevûdí, Ïe tahat nás z postele je proti pfiírodû. Kdo vlastnû urãí co je práce? Ve keré h bání, i h bání hvûzd, které jsou ãervotoãi v kazetovém stropû nad námi, ve stropû s vûãn mi ornamenty, ve keré pobíhání s pauzovacím papírem v ruce, ale i lokty podepfiené pfiedstíráním u obrazovek poãítaãû umûní her na lidi, ktefií nic nestíhají, protoïe mají stra nû ãasu, ale i opravdová zoufalost, Ïe klavírista nestihne do koncertu nacviãit koncertní etudy a je tû vyzvednout frak z ãistíren, frak, jenï je kosem v zobáku drïí ÏíÏalu klavíristova zb vajícího ãasu, protoïe do ulic uï startují motorky lepiãû plakátû..., ale i drïení tûl i du í pod poklopem nejistoty a vûãn ch záminek o zrání. Telátko zralé je kdyï se narodí, uï kdyï se staví na tfiínoïku nohou. A stejnou zralostí vládnou dûti. Tfieba estiletá holãiãka, která poprvé jela se tfiídou na hory, kde pan uãitel fiekl dûtem: dnes pûjdeme na pû í v let. Ukázal na pû inku vydupanou v ãerstvém snûhu, kter hrál jiskfiením. Ta cesta byla nádherná, pfiipomínala ÀÛru korálû kolem kotníkû trouchniv ch pafiezû i vzrostl ch borovic. Dûti se po cestû hned rozebûhly, ale na e holãiãka zûstala s panem uãitelem na samém kraji. Dostala stra n strach a vyprávûla: Já vidím chaloupku, chaloupka má jedno okno zalepené leukoplastí jako by byla osleplá, chaloupka na konci na eho v letu je ãervená z roubeného dfieva, a dfievo na zátop se tulí kolem jejích stûn, proto se bojím vejít do lesa... Pan uãitel vzal dítû za ruku. Jak se blíïili k cíli, v holãiãce stále rychleji a úseãnûji tikaly hodiny strachu, tikaly tak, Ïe si klekla pfied pana uãitele a prosila o obrátku. Ale on se jen smál: VÏdyÈ jsi tam nikdy nebyla! Smál se aï do chvíle, kdy spatfiil roubenku. A okno zalepené leukoplastí. A dfievo na zátop. Já oãi s dûvãátkem kladu na zasnûïené stránû, nad hlavou se mi klene modrá kupole oblohy. Kupole prostá jak dech hovádek, z kter ch by rozumní chtûli zrovna vymlátit i svoji vûãnost. Lidstvo se touïí zapamatovat. TouÏí se orazit ve tváfiích synû a dcer a oni nesou stopy podoby. Jsou tedy vlastnû dílem onûch boïích ml nû, ml nû, o kter ch myslí si: ty domlely a rezavé se válí na skládkách? 19

9 Já pfied zrcadlem prohlíïím své rysy a prsty pfiejíïdím tváfi, kterou znám lépe neïli obraz, jenï bych malovala. KdyÏ ale pero postavím jak zlatou lyïi na sráz pergamenu, kter má konzervovat v echno drahé, zjistím, Ïe pergamen je Ïlut m piãákem. A za ním propast, huba tmy. KdyÏ Mahler umíral, eptal: Mozart! A já se válím na tvém tûle, které je prosáknuto razítkovou barvou. A já na tobû kfiiãím dlouhá ach, protoïe nechci mít poslední slovo, protoïe nechci se zastavit jako závodnice ãerné barvy pleti. Závodnice se nezastavila, ani kdyï spadlo jí ramínko nátûlníku a nah prs ohromil tribuny jak ãern kulov blesk, jenï muïûm vlétl rovnou do kalhot. Náhoda tvofií zázraky a mnû je smutno, protoïe fotku polonahé ãerno ky spatfiím na stránkách Veãerníku Praha: A je tû jednou Eduard Erben a jeho snímek z MS v Aténách, za kter získal Cenu Minolty. Morek zázraku je vysát, hladovci na nûj slétnou se a z nûj Ïijí. Zeptá se nûkdo na honoráfi tomu, kdo modeloval pevn prs, na jehoï pûlku poloïil se stín? Ach kaïdá pravá rozko musí na sobû nosit nátûlník s jedním spadl m ramínkem! Jen pak jsou tûla vyïdímána a su í se na drnãících ÀÛrách na ich srdcí, o které zavadila láska piãkou malíãku. Milování a v echen kfiik jsou zásnuby s láskou, ona nás na konci vïdy shodí z prstû, pfiesnû jak dne ním datem oraïené prsteny. Proto se po orgasmu kutálíme sobû k objetí... Já kutálím se k tobû, do oãí se mi zasekává tfipyt jmelí, jako by jmelí vysekat si chtûlo stupy v oãích, jako by chtûlo vystoupat aï na vrchol. V m ch oãích jsou galerie a vûïe, skály jeï pamatují zfiícení a úraz na úrazu, z m ch oãí visí lana, já lana uvázala kolem tvého pasu. Jsme jako v rozích o oupané mapy cest, touïili jsme b t ale cestami. Jsme z tûch, ktefií nemají svûj absint, domovní znamení nad domy, jeï fiíká: tady Ïijí... Pfiesto jsme dûvûrnû poznali pelynûk, bylinu, která se vzpínala k absintu, dokud on nesklonil k ní své zelené lokty. Moc se mi líbí faksimile rukopisû. KdyÏ pfiehlíïím a oãima páfiu pleteninu toho svého, hrubou pleteninu z inkoustu, harasovou vlnu, která típe, ale dost moïná, Ïe hfieje, napadá mne, Ïe my sami jsme rukopisem. Vûdût, kdo nás pí e! Vejít do pracovny! Vãera v mém skleníku zadupali sloni. Úlek mne zvedl od monitoru poãítaãe. A zfiítila se fialová svíce. A za tfii dny pfii la zpráva, Ïe teta Hermínka, skoro sto let star a jedin platan, kter drïí svou korunu nad rodem, v den pádu svíce myslela, Ïe umfie... VÏdycky, kdyï uï nemûïeme, splácáme lehaãku i okurky zároveà. VÏdycky, kdyï tûlo zavírá se jako ústfiice, která uï nepfiijímá ani kapku citronové Èávy, vezmeme kle tû

10 Trápím se otázkou, proã aspoà pro nevinné to není zadarmo. Na v em, na v em jak na krku pfiestárl ch Ïen, které nosí v kabelkách rukaviãky, jeï pohazovaly v ateliérech malífiû, visí cedulka s cenou. I láska je Ïiva z kupované plenty. KaÏdá láska vleãe za sebou plentu, ale jen zamilovaní cloní si oãi: V ku- Ïelu svûtla jde za tebou jehàátko... Od narození v ude vidí smifiování s tím, Ïe se i k tobû rozjedou stûhovací koleãka s kostrou, na níï se trhá plachtoví. Smír úpln, smír jak úplnûk! Bojím se, Ïe jsem pfiíli obracela vûci, pohyby i drahé osoby, Ïe jsem trhala za zipy, které mûly zûstat zarostlé rezem. Bojím se, Ïe jsem nepro la závodní kuchyní, aniï bych nevidûla srnce v lesích, a ne na vínû. V echno mne pfiepadlo, tak jako mûïe pfiepadnout oãi sen o slzném plynu. Nûkdo zvoní. Jdu otevfiít a ve dvefiích stojí mladá Ïena v koïené bundû. Vytahuje z kapsy lahviãku, namífií... Skládám se k zemi. KdyÏ ve snu proberu se najednou dole u domovních dvefií stoupám po schodech ke svému bytu. A spatfiím vyvrácená futra, z kter ch se sype hlína. Sen pokraãuje v Himalájích. S tatínkem stojíme v polích pod nûjak m svahem. Je tu stanov tábor, kter m procházíme, ale najednou jsme na silnici. âtu velkou ceduli s ipkou, na ceduli je napsáno velk mi písmeny Lunch. Stojíme v poli u silnice a díváme se na zasnûïené velikány hor. Divím se: to uï jsme tati v Tibetu? A jak se dostaneme nahoru na snûhové piãky? Vrulníkem? Najednou u nás stojí zmrzl ãlovûk, vítá se s tatínkem, objímají se. Jde o tatínkova spolupracovníka, o kterém mi kdysi vyprávûl, Ïe zmrzl na Makalu. Vezmu tû Va ku nahoru, to se spolehni, fiíká ãlovûk v ledovém hranolu. Potom letíme v nûjakém stroji a nevidíme, co je to vlastnû za stroj. Pfiímo proti nám letí letadlo, ãervenobílé letadlo. Je nádhernû a sluneãno, mûïeme pfieãíst kaïdou vrásku hor. KrouÏíme nad jednou, já dostávám strach: co kdyï nás ledov ãlovûk z Makalu vylodí a potom zemfieme? Dívám se na sráz není odtud moïnost sestupu! Nemáme sebou ani maãky. Proto se ptám tatínka, kolik stojí maãky v pûjãovnû. Tfii rupie, v echno dole stojí tfii rupie, odpovídá. Vzbudím se. Jdu hledat do knih, v které zemi se platí rupiemi, a zda jsem skuteãnû poprvé spatfiila Himaláj. Potom si sedám k bílému papíru a nevím, jak m slovem zaãít. Je jisté, Ïe mi báseà byla malá a próza mele ir í koryto. Dostat do ucha jeden pramen dravého proudu, kter nám teãe mezi prsty, dostat ten pramen do ucha koryta, aby se po krátkém omráãení zase vzpamatoval, aby byl tarantelou na nehybn ch balvanech, jeï jsou bludn mi, je umûní. Stejnû jsi jenom posel na voru, musí depe i doruãit vãas a na správné místo. Myslím na ty, ktefií nedojeli a nohy se jim rozebûhly 22 23

11 na tfiískách hned na zaãátku plavby. Myslím na materiál záchrann ch vest, on není schopen myslet na ãlovûka, ale ãlovûk zpracovává korek. Dobfie to cítí dûti, u nichï se vyvinula nenávist k plavãíkûm, ktefií je házejí do fiíãních plováren, plavãíci minuli se s povoláním závozníkû... Kfiivda je Ïidlí, miláãku, Ïidlí a do nás hodili ji závozníci prudce a bezohlednû. Kfiivda je Ïidlí zarostlou do du e, která se s Ïidlí musela nauãit rûst a prokvétat. A v echny kfiivdy jsou tosovací Ïidle v nás. Vzpomínka vezme za jednu, jenomïe uï se fiítí dal í... V kfiivdách, které jsme utrïili jako dûti, lze ãíst prima vista. Jako to umûl tatínek, kter se narodil s prachovkami, kyblíkem a láhví stáãeného saponátu v ruce, tatínek, kter podle povûstí v sedmi letech otcem zanechán vydûlával si sbûrem tenisov ch míãkû. Rakety spûte, proboha spûte, modlil se tatínek. A rakety usínaly. S opocen mi v plety vzhûru k nebi, s v plety jako s pérovací tváfií hledûly pfiímo k sluncím. Nûkdy jedin tenisov míãek a uï únavou pfiiopilá raketa, která usíná na slunci v hol ch halách leto ního prosince, zmûní Ïivot chlapeãkûm, obrátí jejich Ïivot jako kapsu. Ho i pfiibíhají a pilnû usedají u bíl ch ponoïek panstva. Ho i pfiibíhají i k stejnû star m hochûm, hochûm s plav mi vlásky, ktefií se teprve uãí hrát, ale v oãích uï mají led vítûzství. AÏ potom, po poslední hodinû na cihlovû vydfien ch kurtech, v poslední pfiedsváteãní den pfiitisknou se ho i od míãkû na palác vûcí Kotva, kter se se skfiípotem otevírá palác jako by el na vysílaãku spravedlnosti... Není stra né, Ïe je to pfiítomnost? Îe mûïe koncem roku 97 uvidût na sklech v kladû Kotvy usmrkané nosy skuteãnû svat ch hochû, Ïe na e moderní Podobenství opírají se o stará Porobenství? Rakety spûte, spûte, já pûstí zatlaãím vám oãi. AÏ potom s hochy zapálíme sítû. UÏ cítím radost po tûle, teplo se kûïí rozlévá spolu s mraziv m pocitem pronásleduje toho, kdo neukradl zapalovaã, ale plamen. Chtûl bys b t básníkem, kterému ho i zaãnou pfiezdívat Indián a k nûmuï se zaãnou upínat, protoïe jedinû on umí ohnû rozdûlat, jedinû on si dá s nimi sraz pfied Kotvou a za dûti vykoupí v echny ponoïky Niké a Puma v oddûlení bílého sportu? Básník je ten, jenï dnes i zítra v em koupí torby barvy khaki a maskáãe ãeské v roby, básník musí vûdût koho o idit, aby získali v ichni, aby poznali: svûtlo se neline z diamantû, ale ze stfienek kfiiv ch noïû, z otvorû pí taliãek, z krabiãek posledních záchran. koly nám zo klivily slovo kolektiv, ale ono zas zaãíná b t krásné. KdyÏ vysloví ho, jako by nûkdo v hrdle toãil kuliãkami loïiska z pravé mosazi. KdyÏ vyslovím ho, jako by hrklo v hodinách, které zas budou bít a kaïdou ãtvrt hodinu voln ch ãasû. Zatímco dole na Václavském námûstí vozí se dûti na ponících 24 25

12 v ohradû, zatímco dûti vydûlávají na danû majitele ohrady, myslí na dûvãátko z Josefova Dolu miluje konû víc neï sebe... JenomÏe matka, kterou já kdysi dítû vystrãila z kfiesla, pí e o alimenty na Slovensko. A já se tiché a svaté noci ptám: Nevidí svatozáfi kolem v ech z kfiesel vystrãen ch? Nûkdo v té svatozáfii spatfií jen kolo zábavního parku, já ale vím, Ïe hledím na dûdice, ktefií se ujmou v ech m ch nedokonãen ch zakázek. Poníci jednou musí do volné pfiírody, kde si je chytí za hfiívu, poníkûm koufií se uï pod ocasy, a dá se fiíci schûzují. Kdypak v e skonãí a s jak m v sledkem, ptá se mne Janiãka a do skicáku kreslí visací zámek. Od ohrady. Teprve potom usly íme dupot stád