PASTORES DABO VOBIS O

Transkript

1 Text originálu: AAS 84 (1992), ; EV 13, Překlad: Damián Němec OP se spolupracovníky České vydání: Zvon, Praha 1993 Redakce: Karel Skočovský, 2011 Poznámka: Opraveny překlepy a chyby. Pojem kristologický byl nahrazen výrazem christologický. Latinské výrazy v hranatých závorkách nejsou součástí českého překladu, k upřesnění je doplnil překladatel. Jan Pavel II. Posynodální apoštolská adhortace PASTORES DABO VOBIS O výchově kněží v současných podmínkách 25. března 1992 Úvod 1. Dám vám pastýře podle svého srdce (Jer 3,15). Těmito slovy proroka Jeremiáše slibuje Bůh svému lidu, že ho nenechá bez pastýřů, kteří ho mají shromažďovat a vést: Vzbudím nad nimi pastýře, kteří je budou pást, a nebudou se již bát ani strachovat (Jer 23,4). Církev jako Boží lid stále prožívá uskutečňování tohoto prorockého zvěstování a neustává s radostí děkovat Pánu. Ví, že sám Ježíš Kristus představuje živé, poslední a konečné splnění tohoto Božího příslibu, neboť ten, který tvrdí: Já jsem pastýř dobrý! (Jan 10,11) a který je též veliký pastýř ovcí (Žid 13,20), pověřil apoštoly a jejich následovníky úkolem pást Boží stádo (srov. Jan 21,l5n; 1 Petr 5,2). Bez kněží by nemohla církev žít v oné základní poslušnosti, která je pilířem její existence a jejího poslání v dějinách lidstva: v poslušnosti vůči Ježíšovu příkazu Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy... a učte je (Mt 28,19) a to konejte na mou památku (Lk 22,19; srov. 1 Kor 1,29); Ježíšův příkaz znamená tedy hlásání evangelia a každodenní obnovování oběti jeho těla, obětovaného za nás, a jeho krve, prolité pro spásu světa. Víra nás utvrzuje v tom, že příslib Pána se jistě uskuteční. Právě tento příslib dává církvi podnět a sílu k tomu, abychom se těšili z bohatství a početního přírůstku kněžských povolání, jak jej můžeme dnes konstatovat v některých částech světa. Současně představuje tento příslib základ a pobídku k úkonům větší víry a silnější naděje navzdory nedostatku kněží, který vyvolává starosti a tíží jiné části světa. Všichni jsme povoláni k tomu, abychom sdíleli plnou důvěru v Boží příslib, o němž synodální otcové podali svědectví s jasnou přesvědčivostí: S plnou důvěrou v příslib Krista, který řekl:»já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa«(mt 28,20), a s vědomím neustálého působení Ducha svatého v církvi věří synoda co nejhlouběji, že církev nebude nikdy postrádat vysvěcené služebníky... I když se v některých zemích objeví nedostatek kněží, nikdy neustane v církvi působení Otce, který probouzí povolání. 1 Jak jsem řekl na závěr synody, k otázce krize kněžských povolání první odpověď, již dává církev, spočívá v aktu totální důvěry v Ducha svatého. Jsme pevně přesvědčeni, že nás tato důvěryplná oddanost nezklame, když zůstaneme věrni přijaté milosti. 2 1 Propositio 2. 2 Jan Pavel II.: Promluva při zakončení biskupské synody ( ), 5; LʼOsservatore Romano,

2 2. Zachovejte věrnost přijaté milosti! Vždyť Boží dar nezbavuje člověka svobody, nýbrž ji probouzí, rozvíjí a vyžaduje. Proto se v církvi nezměrná důvěra v bezpodmínečnou věrnost Božího příslibu spojuje s plnou odpovědností za spolupráci na díle Boha, jenž nás volá. Tak církev přispívá k vytváření a zachování podmínek umožňujících semenu zasetému Bohem zakořenit se a přinést bohaté plody. Církev nemůže nikdy přestat prosit Pána žně, aby poslal dělníky na svou žeň (srov. Mt 9,38); nemůže nikdy přestat obracet se především na nové generace s jasnou a odvážnou koncepcí povolání a pomáhat jim k tomu, aby rozpoznaly pravdu božské výzvy a velkodušně na ni odpověděly; a konečně nesmí přestat věnovat obzvláštní péči vzdělání kandidátů kněžství. Církev pokládá proto za jeden z nejdůležitějších a nejobtížnějších úkolů pro budoucí evangelizaci lidstva, aby vychovala budoucí kněze, jak diecézní, tak řádové, a aby po celý jejich život náležitě pečovala o jejich osobní posvěcení službou a o stálou obnovu jejich horlivosti v pastoraci. Tato formační činnost církve představuje pokračování Kristova díla, které evangelista Marek popisuje slovy: Ježíš vystoupil na horu, zavolal k sobě ty, které sám chtěl, a oni přišli k němu. A ustanovil jich dvanáct, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy (Mk 3,13 15). Lze říci, že církev ve své historii sama uváděla svou formační činností zaměřenou na kandidáty kněžské služby a na kněze tuto stránku evangelia vždy znovu a znovu do života, byť s rozdílnou intenzitou a různým způsobem. Dnes se ovšem cítí církev povolána k tomu, aby s novým úsilím znovu uvedla do života to, co učinil Mistr se svými apoštoly; k tomu ji podnítily hluboké a rychlé společenské a kulturní proměny naší doby, rozmanitost a rozdílnost prostředí, v němž hlásá a dosvědčuje evangelium, příznivý početní vývoj kněžských povolání v různých diecézích světa, nutnost nového přezkoušení obsahu a metod výchovy kněží, starost biskupů a jejich obcí, vyvolaná tíživým nedostatkem kněží, a posléze vědomí, že je absolutně nutné, aby nová evangelizace měla v kněžích své nové evangelizátory. Přesně v duchu tohoto historického a kulturního rámce postupovalo poslední řádné shromáždění biskupské synody, věnované výchově kněží v současných podmínkách. Jeho úmyslem bylo realizovat koncilové učení o tomto tématu 25 let po skončení koncilu a nalézt vhodnější a účinnější normy pro naši dobu V návaznosti na texty 2. vatikánského koncilu, pojednávající o kněžském povolání a o výchově ke kněžství, 4 a v pevném úmyslu konkrétně aplikovat jejich obsáhlé a závažné učení na rozmanité situace se církev opětovně zabývala problematikou života, služby a výchovy kněží. Nejvýraznější podněty k tomu poskytly biskupské synody. Již na prvním řádném všeobecném zasedání, které se konalo v říjnu 1967, věnovala synoda pět plenárních zasedání tématu obnovy kněžských seminářů. Tato práce dala rozhodující podnět k sepsání dokumentu kongregace pro katolickou výchovu Základní řád pro výchovu ke kněžství [Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis]. 5 Především však druhé řádné všeobecné zasedání konané v r věnovalo polovinu svého času této otázce. Výsledky tohoto dlouhého synodálního jednání, které byly v jednotlivých doporučeních mému předchůdci papeži Pavlu VI. předloženy a předneseny u příležitosti zahájení synody r. 1974, byly nově pojaty a shrnuty. Týkaly se především učení o svátostném kněžství a některých aspektů kněžské spirituality a služby. Ale také při mnohých dalších příležitostech vydal učitelský úřad církve opětné svědectví své péče o život a službu kněží. Lze opravdu říci, že se v letech následujících bezprostředně 3 Srov. Propositio 1. 4 Srov. 2. vatikánský koncil: Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 28; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius. 5 Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis ( ); AAS 62 (1970),

3 po koncilu neobjevil žádný výnos magisteria, který by se nějakým způsobem nedotýkal explicitně nebo implicitně významu přítomnosti kněží v církevním společenství, jejich role a jejich nepostradatelnosti pro církev a pro život světa. V posledních letech jsme se na mnohých místech přesvědčili o nutnosti vrátit se k tématu kněžství, a to tak, že jsme ho nově objasnili z hlediska, které je pro dnešní církevní a právě tak kulturní situaci příznivější. Pozornost se přitom přenesla od problematiky identity kněze k otázkám, které souvisejí s procesem výchovy ke kněžství a s životními kvalitami charakteristickými pro kněze. Nové generace těch, kdo jsou povoláni ke kněžské službě, vykazují totiž značně odlišné kvalitativní znaky než jejich bezprostřední předchůdci. Z mnohého hlediska žijí ve zcela novém světě, který se stále rychleji mění. Toto vše je nutno vzít v úvahu při náčrtu a provádění programů výchovy ke kněžství. Konečně kněží, kteří svou službu vykonávají již delší dobu, trpí dnes zjevně nadměrnou roztříštěností ve stále narůstajících pastoračních činnostech a cítí se nuceni z hlediska obtíží moderní společnosti a kultury nově uvažovat o svém životním stylu a o prioritách pastorační činnosti, a proto stále zřetelněji poznávají nutnost trvalé formace. Na biskupské synodě v r se diskutovalo a rozvažovalo o způsobech dosažení vzrůstu kněžských povolání a o formaci kandidátů kněžství, aby lépe poznávali a následovali Krista, a tak se připravili na přijetí a rozvíjení svátosti kněžství. Ta je připodobní Kristu Hlavě a Pastýři, Služebníku a Snoubenci církve, a po nalezení nových cest k provádění trvalé formace je uzpůsobí k účinnější službě. Tato synoda odpověděla tímto způsobem také na naléhavé požadavky předešlé synody, týkající se povolání a poslání laiků v církvi a ve světě, kdy laici sami podnítili snahy o prohloubení formace kněží, aby jim tito mohli poskytovat přiměřenou pomoc při plnění společného poslání v církvi. A tak čím více se rozvíjí laický apoštolát, tím markantněji cítíme potřebu náležitě vzdělaných svatých kněží. Takto život Božího lidu potvrzuje učení 2. vatikánského koncilu o vztahu mezi obecným kněžstvím všech věřících a kněžstvím svátostným a hierarchickým. Vždyť v tajemství církve zaujímá hierarchie charakter služebný (srov. Lumen gentium, 10). Čím víc se prohlubuje pochopení povolání vlastního laikům, tím více vystupuje do popředí to, co je vlastní knězi Ve zkušenosti společenství církve, jak je charakteristická pro synodu, totiž v jedinečném prožití společenství biskupů v univerzalitě posilující smysl pro světovou církev i zodpovědnost biskupů za světovou církev a její poslání v afektivním a efektivním společenství kolem Petra 7, byl slyšen jasný a zřetelný hlas různých místních církví, a při této synodě poprvé i hlas některých církví Východu; jednotlivé církve dosvědčily svou víru ve splnění Božího příslibu: Dám vám pastýře podle svého srdce (Jer 3,15) a zároveň obnovily svou pastorační angažovanost v péči o duchovní povolání a o formaci kněží s vědomím, že na tom závisí budoucnost církve, její rozvoj a její spasitelné poslání. Když tedy znovu přemítám o bohatém pokladu úvah, doporučení a výzev, které připravovaly a doprovázely práce synodálních otců, připojuji touto posynodální apoštolskou adhortací svůj hlas jako římský biskup a nástupce Petrův. Obracím se k srdci všech a každého jednotlivého věřícího, obzvláště k srdci kněží a kandidátů kněžství a všech těch, na jejichž bedrech spočívá obtížná služba jejich výchovy. Ano, chtěl bych touto svou apoštolskou adhortací vyjít vstříc všem kněžím a každému jednotlivému z nich, diecézním i řádovým. Ústy a srdcem synodálních otců se ztotožňuji se slovy a pocity Závěrečného poselství synodálních otců Božímu lidu: S vděčností a obdivem posíláme své slovo vám jako svým prvním spolupracovníkům v naší apoštolské službě. Vaše služba v církvi je nutná a nemůže ji nic nahradit. Nesete břemeno kněžské služby a jste v denním kontaktu s věřícími. Vy jste slu- 6 Promluva při zakončení biskupské synody ( ), 3; loco memorat (l. m.) 7 Tamtéž, 1; l. m.

4 žebníci eucharistie, dárci Božího milosrdenství ve svátosti smíření, těšitelé zklamaných duší, vůdcové všech věřících v bouřích a strastech života. Z celého srdce vás pozdravujeme, vyjadřujeme vám vděčnost a nabádáme vás, abyste na této cestě setrvali s radostně odhodlaným srdcem. Nedejte se odstrašit! Naše dílo není naše, ale Boží. Ten, který nás povolal a poslal, zůstává s námi po všechny dny našeho života. Vždyť své dílo konáme z pověření Krista. 8 I. kapitola Vyvolený z lidu Výchova ke kněžství s ohledem na vývoj ke konci druhého tisíciletí Kněz své doby 5. Každý velekněz je brán z lidu a bývá ustanoven pro lid v jeho záležitostech u Boha (Žid 5,1). Tato slova listu Židům hovoří jasně o lidskosti Božího služebníka: je brán z lidí a slouží lidem tím, že napodobuje Ježíše Krista, který sám byl vyzkoušen ve všem možném jako my, ale nikdy se nedopustil hříchu (Žid 4,15). Bůh povolává své kněze vždycky z určitého lidského a církevního prostředí, jímž jsou nutně poznamenáni a do něhož jsou vysláni ke službě pro Kristovo evangelium. Proto postavila synoda téma kněz do určitého kontextu, tzn. do dnešní situace společnosti a církve, a tak otevřela perspektivy do třetího tisíciletí, což ostatně vyplývá ze samotné formulace tématu: Výchova kněží v současných podmínkách. Jistě existuje podstatný rys kněze, který se nemění: kněz zítřka musí být neméně podoben Kristu jako kněz dneška. Když žil Ježíš na zemi, ukázal sám na sobě definitivní tvář čili podobu kněze, a tak předznamenal kněžskou službu, kterou pověřil apoštoly jako prvé. Tato služba je určena k tomu, aby trvala přes hranice věků a aby se šířila ve všech historických epochách. Proto bude kněz třetího tisíciletí v tomto smyslu pokračovatelem v řadě kněží, kteří oživovali církev v předešlých staletích. Rovněž po roce 2000 bude kněžské povolání nadále určeno k tomu, aby žilo jediným a věčným kněžstvím Kristovým. 9 Právě tak se musí jak život, tak služba kněze přizpůsobit každé epoše a každému životnímu prostředí... Ze své strany se proto musíme pokusit o to, abychom se, pokud je to možné, otevřeli vyššímu vnuknutí Ducha svatého, abychom odhalili vývojové linie dnešní společnosti, abychom rozpoznali nejhlubší duchovní potřeby, nejdůležitější konkrétní úkoly a použitelné pastorační metody, a takto odpovídali přiměřeným způsobem na očekávání lidí. 10 Synodální otcové, kteří museli věčnou, neměnnou pravdu kněžské služby spojovat s dnešními požadavky a znaky, se pokusili zodpovědět některé nutné otázky: Jaké problémy a současně jaké pozitivní podněty vyvolává dnešní sociální, kulturní a církevní prostředí mezi dětmi, dospívajícími a mladistvými, jimiž by se v nich mohla probudit touha po volbě trvalého zasvěcení kněžskému životu? Jaké obtíže a jaké nové možnosti skýtá naše doba pro výkon kněžské služby, který je koherentní s darem přijaté svátosti a s požadavky odpovídajícího duchovního života? 8 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody: Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu ( ), III: LʼOsservatore Romano, Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně ( ), 2; LʼOsservatore Romano, Tamtéž, 3; l. m.

5 Předkládám nyní znovu některé prvky situační analýzy, kterou provedli synodální otcové. Nicméně jsem si při tom vědom toho, že velká rozmanitost sociálních, kulturních a církevních poměrů v různých zemích doporučuje, aby se tu poukázalo pouze na nejpronikavější a nejrozšířenější fenomény, obzvláště pak na ty, které mají vztah k problémům výchovy a vzdělávání kněží. Zvěstování evangelia dnes naděje a překážky 6. Různorodé faktory, jak se zdá, v dnešních lidech podněcují zdravé sebevědomí důstojnosti osoby a novou otevřenost vůči náboženským hodnotám, vůči evangeliu a kněžské službě. Tak nalézáme ve společnosti bez ohledu na mnohé protiklady značně rozšířený a naléhavý požadavek spravedlnosti a míru, živější pochopení pro starost člověka o svět a pro úctu k přírodě i otevřené hledání pravdy a ochrany lidské důstojnosti. U mnohých skupin obyvatelstva nalézáme rostoucí angažovanost za konkrétní internacionální solidaritu a za nový světový řád ve svobodě a spravedlnosti. Zatímco se neustále rozvíjí potenciál sil, který skýtá věda a technika, a zatímco se informace a kultura rozšiřují, vzniká také nový problém v oblasti etiky, totiž otázka po smyslu, a tím také po objektivní stupnici hodnost, která dovoluje stanovit možnosti a cíle pokroku. Ve vlastní náboženské a křesťanské oblasti se bortí ideologické předsudky a též prudké odmítání jakéhokoli hlásání duchovních a náboženských hodnot. Současně vznikají nové netušené možnosti pro evangelizaci a obnovu náboženského života v mnohých částech světa. Také lze pozorovat, že se rozšiřuje znalost Písma svatého. Mnohé mladé církve ukazují vitalitu a úsilí po prosazení a širokém uplatnění hodnot lidské osoby a důstojnosti lidského života. Církve střední a východní Evropy podaly zářné svědectví mučednictví, jiné církve dosud pronásledované a utiskované pro víru vydávají svědectví o své víře a odvaze. 11 Touha po Bohu, po živoucím a smysluplném vztahu k němu přispívá právě dnes tam, kde chybí pravdivé a neokleštěné hlásání evangelia, k rozšíření religiozity postrádající křesťanský obraz Boha a k mnohotvárnému růstu sekt. Jejich rozšiřování také v mnohých tradičně křesťanských oblastech je pro všechny příslušníky církve, a obzvláště pro kněze, stálým důvodem pro zpytování svědomí, zda podávali věrohodně svědectví o evangeliu, a současně i znamením pro to, jak hluboká a rozšířená je touha po Bohu. 7. Avšak s těmito a s jinými pozitivními fakty jsou propleteny mnohé problematické, případně i negativní prvky. Stále je ještě značně rozšířen racionalismus, který ve jménu reduktivního vědeckého chápání činí lidský rozum neschopným vnímat setkání se zjevením a s božskou transcendentností. Dále zjišťujeme zatvrzelou obhajobu osobní subjektivity směřující k tomu, aby uzavírala člověka do individualismu vylučujícího pravé lidské vztahy. Proto se pokoušejí mnozí, především pak děti a mládež, kompenzovat tuto osamocenost různými náhražkami, více či méně rozvinutými formami požitkářství a útěkem před odpovědností; jako zajatci prchavého okamžiku usilují o to, aby konzumovali co nejsilnější a co nejvíce uspokojující individuální prožitky v oblasti přímých emocí a pocitů. To nutně vede k tomu, že na výzvu stanovit si životní program, který by zahrnoval duchovní a náboženské dimenze a snahy po solidaritě, reagují netečně, jako by byli ochrnuti. Navíc se po zhroucení ideologií, jež učinily materialismus dogmatem a odmítnutí náboženství programem, všude na světě šíří jakýsi druh nového ateismu, který nazývají praktickým a existencionálním, a který se kryje se sekulárním pojetím života a určením člověka. Tento člověk, který se zabývá výlučně sám sebou, který se činí nejen středem pozornosti všech zájmů, ale který se dokonce odvažuje pokládat sám sebe za počátek a základ každé skuteč- 11 Srov. Propositio 3.

6 nosti 12, se neustále ochuzuje o onu duševní sféru, již potřebuje tím více, čím více mu materiální statky a prostředky, které má bohatě k dispozici, skýtají klamnou představu o soběstačnosti. Není už víc zapotřebí bojovat proti Bohu, věří se prostě tomu, že ho nepotřebujeme. V této souvislosti je třeba uvést obzvláště rozklad rodiny a zatemnění či znetvoření pravého porozumění lidské sexualitě. Přitom jde o fenomény, které velmi negativně působí na výchovu mladých lidí a na jejich schopnost odpovědět na Boží volání. Kromě toho je třeba poukázat na zostření sociálních nespravedlností a na koncentraci bohatství v rukou několika jedinců jako výsledek nelidského kapitalismu 13, který neustále zvětšuje propast mezi bohatými a chudými národy. Tím se vnášejí do soužití lidí napětí a starosti, které hluboce narušují život jedinců a společnosti. Rovněž v církevní oblasti zaznamenáváme znepokojující negativní jevy, které přímo ovlivňují život a službu kněze. Sem patří: náboženská nevědomost mnohých věřících; malá účinnost katecheze, kterou dnes dusí rozšířenější a vemlouvavá nabídka masových sdělovacích prostředků; špatně chápaný teologický, kulturní a pastorační pluralismus, který třebaže vychází často z dobrých úmyslů v konečných důsledcích ohrožuje ekumenický dialog a poškozuje nutnou jednotu víry; někdy také přetrvávající pocit nedůvěry a netrpělivosti vůči učitelské službě církve; tendence omezit a redukovat bohatství radostné zvěsti, které mění zvěstování a svědectví víry na pouhý faktor lidského a sociálního osvobození, nebo vedou k hledání útočiště v pověře a religiozitě bez Boha, jež odcizuje člověka víře. 14 Velmi významným, i když poměrně nedávným fenoménem v mnohých zemích se starou křesťanskou tradicí je přítomnost početných skupin různých ras a různých náboženství na témže území. Rozvíjí se stále víc mnohokulturní a mnohonáboženská religiozita. Skýtá to na jedné straně příležitost k častějšímu a plodnějšímu dialogu, k otevřenému zamyšlení, ke zkušenostem vzájemného přijetí a pravé tolerance, ale stejně tak to může na druhé straně podnítit chaos a relativismus, především u lidí a u společenství, jejichž víra dosud plně nevyzrála. K těmto faktorům v těsném sepětí s narůstajícím individualismem se pojí fenomén subjektivizace víry. To znamená, že u vzrůstajícího počtu křesťanů pozorujeme menší vnímavost pro obecnou, objektivní ucelenost nauky víry, a to proto, že subjektivně přitakávají pouze tomu, co se jim líbí a co nepřekáží jejich vlastním zvyklostem. Rovněž odvolávání se na nedotknutelnost osobního svědomí jednotlivce může v této souvislosti dostat nebezpečné rysy dvojznačnosti a rozkolísanosti. Odtud vyplývá také stále rozšířenější fenomén částečné a podmíněné příslušnosti k církvi, který negativně ovlivňuje vznik nových kněžských povolání, sebevědomí kněze a jeho službu ve společenství. Konečně způsobuje ještě dnes velmi vážné problémy na mnohých místech církevního života nedostatek použitelných kněžských sil. Věřící jsou často po dlouhou dobu ponecháni sami sobě a často postrádají přiměřenou pastorační pomoc. Tim pak trpí růst jejich křesťanského života, a nadto i jejich schopnost zasadit se silněji o evangelizaci. Situace mládeže z hlediska kněžského povolání a výchovy ke kněžství 8. Četné protiklady a šance, jimiž jsou poznamenány naše společnosti a kultury i církevní společenství, jsou vnímány, prožívány a zakoušeny mladými lidmi obzvláště intenzívně a zasahují svými bezprostředními a nanejvýš závažnými důsledky do procesu zrání. V tomto smyslu naráží probouzení a rozvíjení kněžského povolání u dětí, dospívajících a mládeže neustále na překážky a svody. 12 Pavel VI.: Homilie na 9. sesi 2. vatikánského koncilu ( ); AAS 58 (1966), Srov. Propositio Srov. tamtéž.

7 Obzvláště silně a svůdně okouzluje mládež tzv. konzumní společnost, která z ní dělá otroky a zajatce individualistického, materialistického a hédonistického pojetí lidské existence. Materiálně chápaný blahobyt se rovněž prosazuje jako jediný smysl života: blahobyt, jehož je nutno dosáhnout stůj co stůj a za každou cenu. Odtud pak pramení odmítnutí všeho, co má příchuť oběti, a zřeknutí se námahy hledat a prožívat duchovní a náboženské hodnoty. Výlučná péče o mít zatlačuje přednostní být, což má za následek, že se personální a interpersonální hodnoty neinterpretují podle měřítka nezúčtovatelného daru a z toho přirozeně vyplývající vděčnosti, ale podle logiky egoistického myšlení milujícího svůj nadbytek a přejícího zlo druhému. Toto se obráží především v pojetí lidské sexuality, která je zbavována své hodnoty služby a interpersonálního darování se a stává se pouhým prostředkem spotřeby. Afektivní zkušenost mnohých mladých lidí je takto nepřivádí k harmonickému, radostnému růstu vlastní osobnosti, která se druhému otvírá a dává jako dar, nýbrž k chybné uzavřenosti do sebe, psychologické i mravní, která s sebou neodvratně nese nedozírné následky pro budoucnost těchto mladých lidí. Příčinu těchto sklonů vytváří u velmi mnohých lidí zkreslená zkušenost se svobodou. Svoboda není nikterak vnímána jako poslušnost vůči objektivní a univerzální pravdě, nýbrž jako slepý souhlas jedince s pudovými silami a s vůli mít moc, ovládat. Přitom se stává jaksi samozřejmostí v rovině smýšlení a chápání, že dochází k rozpadu souhlasu s morálními zásadami. V rovině náboženské nemusí sice dojit přímo k výslovnému odmítnutí Boha, ale k jakési náboženské lhostejnosti. Lidé pak prožívají svůj život ve svých nejdůležitějších okamžicích a ve svých největších rozhodnutích tak, jako by Boha vůbec nebylo. V takovém prostředí není obtížné až realizování, ale již samo pochopení významu povolání ke kněžství, které dává specifické svědectví pro přednost být před mít, uznání smyslu života jako svobodného a zodpovědného darování se druhým právě tak jako rozhodnutí pro naprosté odevzdání se do služeb evangelia a království Božího tímto charakteristickým způsobem. Také ve společenství církve představuje svět mladých nezřídka problém. Protože je mládež více než dospělí silně nakloněna k subjektivizaci křesťanské víry a k pouze částečné a podmíněné účasti na životě a poslání církve v církevním společenství, stává se zároveň z celé řady příčin úsilí o nějakou novou pastoraci mezi mládeží velmi obtížným. Mládež se tak vydává do nebezpečí, že bude ponechána sama sobě, že bude vydána své psychické křehkosti, neuspokojená a kritická vůči světu dospělých, kteří jí nepřipadají jako věrohodné vzory, vždyť prožívají víru nedůsledně. Je tedy zřejmé, jak obtížné je předkládat mladým lidem neztenčený a dnešní době odpovídající příklad křesťanského a církevního života a vychovávat je v tomto pojetí. Jinak totiž zůstává povolání ke kněžství daleko vzdáleno konkrétním životním zájmům mládeže. 9. Nicméně však nechybějí pozitivní situace a podněty, které probouzejí a povzbuzují v srdci dospívající mládeže nové nadšení i pravé, skutečné hledání takových etických a duchovních hodnot, které svou povahou skýtají půdu pro cestu povolání k úplné oddanosti Kristu a církvi v kněžství. Především je nutno vyzvednout, že jednotlivé fenomény, které vyvolaly v nedávné minulosti nemalé problémy jako např. radikální protestní hnutí, anarchistické útoky, utopické požadavky, neuvážené formy společenství všeho majetku, násilnictví ubraly na významu. Nadto je nutno poznat, že je dnešní mládež svou silou a svěžestí, typickou pro svůj věk, nositelkou ideálů, jež si klestí svou cestu v dějinách: je to především žízeň po svobodě, uznání nesmírné hodnoty osoby, požadavek autenticity a průzračnosti, nové pojetí a nový styl partnerství ve vztazích mezi mužem a ženou, přesvědčivé a vášnivé hledání spravedlivého, solidárního, sjednoceného světa, otevřenost a dialog se všemi a angažovanost pro mír. Bohatý živý vývoj rozličných forem dobrovolné služby mnohých dnešních mladých lidí služby zcela zapomenutým a potřebným vrstvám naší společnosti představuje dnes zvlášť

8 důležitý výchovný prostředek. Podněcuje totiž mladého člověka k nezištnějšímu, otevřenějšímu a solidárnějšímu životu s chudobnými, a tím podporuje opravdu integrální životní styl. Tento styl života usnadní porozumění, touhu a odpověď na povolání ke stálé a bezvýhradné službě ostatním a připraví na povolání k úplnému zasvěcení života Bohu jako kněz. Nedávné zhroucení ideologií, velmi kritické stanovisko vůči světu dospělých, který jim ne vždycky podává svědectví o životě, do něhož by byly integrovány morální a transcendentní hodnoty, zkušenost vrstevníků, kteří se pokoušejí uniknout do světa drog a násilí toto všechno přispívá k tomu, aby se stal naléhavým a nevyhnutelným požadavek takových hodnot, které mohou dát plný smysl života, utrpení a smrti. U mnohých mladých lidí vystupuje náboženská otázka a potřeba spirituality znovu zřetelněji do popředí. Tím se vysvětluje touha po prožívání samoty a modlitby, návrat k četbě Písma svatého, která se stává stále víc osobním návykem, a ke studiu teologie. A právě tak jako v oblasti dobrovolné sociální služby, tak vystupují mladí lidé i v oblasti církevního společenství stále aktivněji a v roli průkopníků, a to především svou účastí na různých shromážděních, počínaje tradičními, ale obnovenými, až k těm, jež se vážou na nová duchovní hnuti. Zkušenost církve, povolané k nové evangelizaci věrností Duchu svatému dárci života a potřebami světa, který je sice vzdálen Kristu, ale tím víc ho potřebuje, a rovněž zkušenost církve, solidarizující se s člověkem a s národy při obhajobě a podpoře důstojnosti osoby a lidských práv všech a každého jednotlivce, otevírá srdce a život mladých lidí pro výsostně fascinující a zavazující ideály, které mohou nalézt konkrétní uskutečnění v následování Krista v kněžství. Tuto lidskou a církevní situaci, která se vyznačuje silnou dvojznačností, nebude možno v žádném případě přehlížet, a to nejen v pastorační činnosti zaměřené na povolání a při výchově budoucích kněží, ale ani v oblasti života a služby kněží a jejich stálé formace. Dají-li se tedy pochopit různé krizové formy, jimž jsou kněží dneška vystaveni při vykonávání své služby, v svém duchovním životě, a dokonce při interpretaci podstaty a významu kněžské služby, pak musí být přece s radostí a nadějí konstatovány nové pozitivní možnosti, které skýtá současná etapa dějin kněžím pro splnění jejich poslání. Evangelijní rozlišování 10. Komplexní situace naší doby, kterou jsme v rychlém sledu popsali pomocí příkladů, vyžaduje nejen její znalost, ale také a to především její výklad. Jen tak bude možné dát přiměřenou odpověď na základní otázku: Jak je nutno vzdělávat kněze, kteří skutečně stoji na úrovni této doby a jsou schopni současný svět evangelizovat? 15 Poznání situace je důležité. Ale pouhé zaregistrování dat nestačí: vyžaduje se vědecké zkoumání, které umožní přesný, spolehlivý a konkrétní popis skutečných sociálních, kulturních a církevních poměrů. Mnohem důležitější je však interpretace této situace. Vyžaduje ji dvojznačnost a občas nedůslednost, jíž se situace vyznačuje; nacházíme zde hluboce propletené obtíže a úspěchy, negativní prvky a naopak mnohé důvody pro naději, překážky a otevřenost, právě tak jako na poli evangelia, kde je zaséváno a společně žije dobré semeno a plevel (srov. Mt 13,24n). Není vždy snadné podat výklad, který má vést k rozlišování mezi dobrem a zlem, mezi znamením naděje a hrozbami. Při výchově ke kněžství se nejedná prostě o to, abychom přijali pozitivní faktory a postavili se frontálně proti negativním. Jde o to, abychom pečlivě zvážili právě pozitivní faktory, aby se jeden nevylučoval s druhým a vzájemně se nepotíraly tím, že se absolutizují a staví proti sobě. Totéž platí o negativních faktorech: nesmějí být paušálně a bez rozdílu zamítnuty, neboť v každém z nich může být skryta nějaká hodnota, jež čeká na to, aby byla odhalena a přivedena znovu ke své plné pravdě. 15 Srov. 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově kněží v současných podmínkách: Lineamenta, 5 6.

9 Věřící nalézá pro výklad historické situace princip poznání a kritérium konkrétního rozhodnutí v nové a originální skutečnosti, v evangelním rozlišování [evangelica discretio]; tento výklad se uskutečňuje ve světle a síle evangelia, živého a osobního evangelia, kterým je Ježíš Kristus, a darem Ducha svatého. Takto chápané evangelijní rozlišování nenalézá v historické situaci a v jejích událostech pouze pečlivě zaznamenanou výpověď, k níž bychom mohli zůstat lhostejnými nebo pasivními, nýbrž úkol, vyzvání k zodpovědné svobodě člověka, a to jak jednotlivce, tak i společnosti. Je to výzva, která se spojuje s voláním, jemuž dává Bůh zaznít právě v této historické situaci. V tomto volání a jeho prostřednictvím vyzývá Bůh věřící, především však církev, ke spolupůsobení, aby evangelium povolání a kněžství vyzařovalo svou ustavičnou pravdu i přes změny životních podmínek. Také na výchovu ke kněžství je třeba aplikovat slova 2. vatikánského koncilu: Církev musí neustále zkoumat znamení doby a vykládat je ve světle evangelia, aby mohla způsobem každé generaci přiměřeným odpovídat na věčné otázky, které si lidé kladou: jaký je smysl přítomného a budoucího života a jaký je jejich vzájemný vztah. Je tedy třeba poznávat a chápat svět, v němž žijeme, jeho očekávání, touhy a často i dramatičnost. 16 Toto evangelijní rozlišování se zakládá na důvěře v lásku Ježíše Krista, který se stále a neúnavně zastává své církve (srov. Ef 5,29) a je jediným Pánem a Mistrem, úhelným kamenem, středem a cílem celé historie lidstva. 17 Toto rozlišování čerpá světlo ze síly Ducha svatého, který všude a za každé situace probouzí poslušnost víry a radostnou odvahu k následování Krista stejně jako dar moudrosti, která může vynést úsudek o všem, sama však nepodléhá úsudku nikoho (srov. 1 Kor 2,15). Spočívá totiž na věrnosti Otce k vlastním příslibům. Tak cítí církev, že je s to vypořádat se s obtížemi a výzvami této nové epochy našich dějin a že je schopna také pro přítomnost a budoucnost zajistit kněze, kteří jsou tak dobře vychováni, že jsou přesvědčenými, vášnivými nositeli nové evangelizace, věrnými a statečnými sluhy Ježíše Krista a lidí. Nezatajujeme si v žádném případě obtíže. Není jich málo a nejsou lehké. Ale překonává je naše naděje, naše víra v neomylnou lásku Kristovu a naše přesvědčení, že pro život církve a světa je kněžská služba nezastupitelná. II. kapitola Proto mě pomazal a poslal Podstata a poslání kněžské služby Pohled je zaměřen na kněze 11. Všichni v synagóze na něho upřeně hleděli (Lk 4,20). To, co říká evangelista Lukáš o těch, kdo byli onu sobotu v synagóze v Nazaretě a naslouchali Kristovu výkladu místa z knihy proroka Izaiáše, které jim předčítal, lze aplikovat na všechny křesťany. Oni jsou totiž po všechny časy povoláni k tomu, aby v Ježíši z Nazareta poznali konečné naplnění prorocké zvěsti: Začal k nim mluvit: Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4,21). Toto Písmo znělo: Duch Páně je nade mnou; proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst, abych vyhlásil zajatým propuštění a slepým navrácení zraku, abych propustil zdeptané na svobodu, abych vyhlásil milostivé léto Páně (Lk 4,18 19; srov. Iz vatikánský koncil: Pastorální konstituce o církvi v dnešním světě Gaudium et spes, Srov. 8. řádné všeobecné zasedání biskupské synody: Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu ( ), 1; l. m.

10 61,1 2). Ježíš tedy představuje sebe sama jako toho, který je naplněn Duchem, toho, kterého Bůh pomazal a poslal přinést chudým dobrou zvěst; je Mesiáš, a to Mesiáš Kněz, Prorok a Král. Na tuto tvář Krista mají být zaměřeny oči víry a láska křesťanů. Vycházejíce z této kontemplace uvažovali synodální otcové o výchově kněží za současných životních podmínek. Tento problém nemůže být vyřešen bez předchozí reflexe o cíli, ke kterému má směřovat celá formace. A cílem je svátostné neboli hierarchické kněžství, přesněji řečeno služebné kněžství jako účast církve [particiatio] na samotném Kristově kněžství. Znalost podstaty [natura] a poslání služebného kněžství je nezbytným předpokladem a současně nejjistějším průvodcem a nejrozhodnějším popudem k rozvoji pastorační činnosti církve, která směřuje k probuzení a rozeznávání kněžských povolání a k formací těch, kteří byli povolání k svátostné službě. Správná a důkladná znalost podstaty a poslání služebného kněžství je jediná cesta na kterou synoda vyšla kterou je nutno jít k překonání krize kněžské identity. Tato krize vznikla jak jsem řekl na závěr synody v letech bezprostředně po koncilu. Měla svůj základ v chybné, občas dokonce vědomě tendenční interpretaci učení koncilu. Zde leží bezpochyby také jedna z příčin velkého počtu ztrát, jež tehdy církev utrpěla, ztrát, které těžce postihly pastorační službu a povolání ke kněžství, především misijní povolání. Zdá se, jako by se synodě z r podařilo vlít novou naději po těchto bolestných ztrátách. Tato naděje dopomohla znovu odhalit s pomocí mnohých příspěvků, jež jsme slyšeli v této aule, kněžskou identitu v celé její hloubce. Tyto příspěvky ozřejmily vědomí specifické ontologické sounáležitosti kněze s Kristem, Veleknězem a dobrým Pastýřem. Tato identita tvoří základ pro vhodnou formaci v době přípravy na přijetí kněžského svěcení a potom po celý kněžský život. Toto bylo vlastním smyslem synody. 18 Proto pokládala synoda za nutné připomenout souhrnným a zásadním způsobem podstatu a poslání služebného kněžství, jak je uznává víra církve v průběhu staletí svých dějin a jak je znovu představil 2. vatikánský koncil lidem naší doby. 19 Církev jako tajemství, společenství a poslání 12. Kněžská identita psali synodální otcové má jako každá křesťanská identita svůj původ v nejsvětější Trojici 20, která se lidem v Kristu zjevuje a sdílí tím, že v něm a skrze Ducha svatého tvoří církev jako jádro a počátek Božího království. 21 Apoštolská adhortace Christifideles laici, připomínající koncilní učení, představuje církev jako mysterium, communio a missio (tajemství, společenství a poslání). Je tajemstvím, protože láska a život Otce, Syna a Ducha svatého jsou zcela nezaslouženým darem, který se nabízí všem, kdo se zrodili zvody a z Ducha svatého (srov. Jan 3,5). Jsou povoláni, aby Boží společenství žili, zjevovali a v dějinách lidstva je v misijním poslání sdělovali. 22 Pouze v tajemství církve tajemství trinitárního společenství vyznačujícího se misijním rozměrem odkrýváme každou křesťanskou identitu, a tím též specifickou identitu kněze a jeho služby. Vždyť kněz je z moci konsekrace přijaté kněžským svěcením poslán Otcem skrze Ježíše Krista, Hlavu a Pastýře svého lidu. Jemu je zvláštním způsobem připodoben [configuratur], aby žil a mocí Ducha svatého působil ve službě církvi a pro spásu světa Promluva při zakončení biskupské synody ( ), 4; l.m.; Srov. List všem kněžím na Zelený čtvrtek ( ), LʼOsservatore Romano, Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium; Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis; Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius; Kongregace pro katolickou výchovu: Ratio fundamentalis institutionis sacerdotalis ( ), 1. m., ; 2. řádné všeobecné zasedání biskupské synody (r. 1971). 20 Propositio Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, Jan Pavel II.: Apoštolská adhortace Christifideles laici ( ), 8; AAS 81 (1989), 405; Srov. 2. mimořádné všeobecné zasedání biskupské synody (r. 1985). 23 Srov. Propositio 7.

11 Podstatně relativní identitě kněze lze porozumět takto: Kněžstvím, které se rodí z hlubin nepochopitelného tajemství Boha, tj. z lásky Otce, z milosti Ježíše Krista a daru jednoty Ducha svatého, je kněz připoután svátostně do společenství s biskupem a ostatními kněžími, 24 aby sloužil lidu Božímu, tj. církvi, a všechny vedl ke Kristu ve shodě s Kristovou modlitbou: Otče svatý, zachovej je ve svém jménu, které jsi mi dal, aby byli jedno jako my. Jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, tak i oni ať jsou v nás, aby svět uvěřil, že ty jsi mě poslal (Jan 17,11.21). Podstata [natura] a poslání kněžské služby se dá tedy definovat pouze v této různorodé a bohaté souhře vztahů, které vycházejí z nejsvětější Trojice a uskutečňují se ve společenství církve, která je v Kristu znamením a nástrojem niterného spojení s Bohem a jednoty celého lidského pokolení. 25 Tímto způsobem je ekleziologie vycházející z pojmu communio rozhodující pro pochopení identity kněze, jeho vlastní hodnoty, jeho povolání a poslání v Božím lidu a v celém světě. Vztah k církvi je tedy při určení identity kněze nutný, ale nikoliv prvořadý. Církev jako tajemství se v podstatě vztahuje na Krista. Církev je totiž jeho plností, jeho tělem, jeho nevěstou. Je znamením a živoucí připomínkou jeho stálé přítomnosti a jeho stálého působení mezi námi a pro nás. Kněz nalézá plnou pravdu o své identitě v tom, že je veden Kristem a podílí se zvláštním způsobem na neustálém poslání Krista, jediného velekněze nové a věčné smlouvy. Kněz je živým a průzračným obrazem Krista kněze. Kněžství Kristovo jako vyjádřeni absolutní novosti v dějinách spásy představuje jediný zdroj a nenahraditelný model pro kněžství každého křesťana, obzvláště pak posvěceného kněze. Vztah ke Kristu je tedy absolutně nutným klíčem pro pochopení všech aspektů skutečnosti kněžství. Základní vztah ke Kristu, Hlavě a Pastýři 13. Ježíš Kristus ukázal na sobě samém úplnou a konečnou podobu kněžství Nového zákona, 26 a to celým svým pozemským životem, ale především jeho vyvrcholením utrpením, smrtí a vzkříšením. Jak píše autor listu Židům, Ježíš právě proto, že je člověkem jako my a současně jednorozeným Synem Božím, je svým bytím dokonalým prostředníkem mezi Otcem a lidmi (srov. Žid 8 9), který nám otvírá darem svého Ducha bezprostřední přístup k Bohu: Bůh nám poslal do srdce Ducha svého Syna, Ducha, který volá: Abba, Otče (Gal 4,6; srov. Řím 8,15). Své poslání prostředníka Ježíš naplňuje svým odevzdáním se na kříži, jímž nám jednou provždy otevřel bránu do nebeské svatyně, do domu svého otce (srov. Žid 9,24 28). Ve srovnání s Ježíšem jsou Mojžíš a všichni prostředníci Starého zákona mezi Bohem a svým lidem králové, kněží a proroci pouhé předobrazy a jen stín budoucích hodnot, ne však tyto věci ve skutečnosti (Žid 10,1). Ježíš je proroky předpovězeným dobrým pastýřem (srov. Ez 34), který zná své ovce a dává za ně svůj život a který touží přivést všechny, takže bude jen jedno stádce a jen jeden pastýř (srov. Jan 10,11 16). Je pastýřem, který nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil (Mt 20,28); pastýřem, který ve velikonočním úkonu mytí nohou (srov. Jan 13,1 20) zanechal svým učedníkům příklad služebníka, který mají všichni následovat, služebníka, který se dobrovolně obětuje jako nevinný beránek pro naše vykoupení (srov. Jan 1,36; Zj 5,6.12). Díky jedinečné a konečné oběti na kříži předává Ježíš všem svým apoštolům hodnost [dignitatem] a poslání kněží Nové a věčné smlouvy, a tím se naplňuje Boží příslib Izraeli: Budete mi královstvím kněží a svatým lidem (Ex 19,6). Všechen lid Nového zákona píše sv. Petr se má jako duchovní chrám stát svatým kněžstvem, které přináší duchovní oběti, Bohu příjemné skrze Ježíše Krista (1 Petr 2,5). Pokřtění jsou živými kameny, které budují duchovní chrám tím, že se shromažďují okolo Krista, živého kamene, který je v Božích 24 Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, Srov. Propositio 7.

12 očích vyvolený a vzácný (srov. 1 Petr 2,4 5). Tento nový kněžský lid neboli církev má v Kristu nejen svůj autentický obraz, ale přijímá od něho také skutečný ontologický podíl na jeho věčném a jediném kněžství a jemu se má připodobňovat celým svým životem. 14. Během svého pozemského působení shromažďoval Kristus kolem sebe učedníky ke službě všeobecného kněžství Nového zákona (srov. Lk 10,1-12) a z nich osobně mocí své autority ustanovil kolegium dvanácti, aby byli s ním, protože je chtěl posílat kázat, a to s mocí vyhánět zlé duchy (Mk 3,14-15). Proto předává Ježíš již během svého veřejného působení (srov. Mt 16,18) a potom plnou měrou po své smrti a po svém zmrtvýchvstání (srov. Mt 28,16 20; Jan 20,21) Petrovi a dvanácti zcela zvláštní moc v budoucí obci a pro evangelizaci všech národů. Povolal je, aby šli a byli s ním, žil s nimi a přitom jim slovem a příkladem sdělil své učení spásy a poslal je poté jako svědky ke všem lidem. Pro splnění tohoto úkolu přenesl Ježíš na apoštoly za pomoci obzvláštního vylití Ducha svatého plnou moc, kterou sám jako Mesiáš přijal od Otce a která se plně projevila zmrtvýchvstáním: Je mi dána veškerá moc na zemi i na nebi. Jděte tedy, získejte za učedníky všechny národy, křtěte je ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého a učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal. Hle, já jsem s vámi po všechny dny až do konce světa (Mt 28,18 20). Ježíš takto vytvořil těsné spojení mezi službou, kterou učedníky pověřil, a svým vlastním posláním: Kdo vás přijímá, mne přijímá, a kdo mne přijímá, přijímá toho, který mě poslal (Mt 10,40). Kdo poslouchá vás, poslouchá mne, kdo pohrdá vámi, pohrdá mnou; kdo však pohrdá mnou, pohrdá tím, který mě poslal (Lk 10,16). Ano, čtvrté evangelium to stvrzuje ve světle velikonočních událostí smrti a vzkříšení jasně a důrazně: Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás (Jan 20,21; srov. 13,20; 17,18). Jako Ježíš má úkol, který mu přísluší přímo od Boha a který sám vyjadřuje autoritu Boží (srov. Mt 7,29; 21,23, Mk 1,27; 11,28; Lk 20,2; 24,19), tak i apoštolové mají úkol, který jim přísluší od Krista. A jako Syn nemůže sám ze sebe konat nic (Jan 5,19), protože jeho učení nepochází od něho, ale od toho, který ho poslal (srov. Jan 7,16), tak říká Ježíš apoštolům: Beze mne nemůžete dělat nic (Jan 15,5). Jejich poslání nepochází od nich, ale je totéž jako poslání Ježíšovo. A to není z hlediska lidské síly možné, ale pouze prostřednictvím daru Krista a jeho Ducha, prostřednictvím svátosti: Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu budou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou (Jan 20,22 23). Tedy nikoliv pro jakési zvláštní vlastní zásluhy, ale jedině nezaslouženou spoluúčastí na Kristově milosti pokračují apoštolové v dějinách až do konce časů ve spasitelném poslání Kristově pro lidi. Znamením a předpokladem pro věrohodnost a plodnost tohoto poslání je jednota apoštolů s Kristem, mezi sebou a s Otcem, jak dosvědčuje velekněžská modlitba Kristova, syntéza jeho poslání (srov. Jan 17,20 23). 15. Pánem ustanovení apoštolové uskutečňují ze své strany postupně své poslání tím, že povolávají sice různým způsobem, ale ke shodnému cíli další muže jako biskupy, kněze a jáhny, aby vyplnili úkol zmrtvýchvstalého Ježíše, který je poslal ke všem lidem všech dob. Nový zákon jednoznačně zdůrazňuje, že lidé vybraní ke službě jsou vedeni Duchem svatým. Gestem vkládání rukou (srov. Sk 6,6; 1 Tim 4,14; 5,22; 2 Tim 1,61), které předává dar Ducha, jsou voláni a uzpůsobeni k tomu, aby pokračovali ve službě smíření, pozorné péče o Boží stádce a o zvěstování (srov. Sk 20,28; 1 Petr 5,2). Kněží jsou povoláni k pokračování přítomnosti Krista, jediného velekněze, následováním jeho životního stylu a průzračným svědectvím svého života ve stádci jim svěřeném. Velmi jasně a zřetelně je to popsáno v prvém listě Petrově: Vaše duchovní představené vybízím já sám duchovní představený jako oni, svědek Kristových utrpení a účastník slávy, která se má v budoucnu zjevit: paste Boží stádce vám svěřené a vykonávejte nad ním dohled, ne proto, že musíte, ale dobrovolně, jak to chce Bůh; ne pro špinavý zisk, ale ochotně; ne jako dědiční

13 páni ve svém údělu, ale buďte svému stádci vzorem. Až se pak objeví nejvyšší Pastýř, dostanete nevadnoucí věnec slávy (1 Petr 5,1 4). Kněží jsou v církvi a pro církev svátostným zpřítomněním Krista, Hlavy a Pastýře, ohlašují s plnou mocí jeho slova, opakují jeho spásonosná gesta odpuštění, především ve svátostech křtu, smíření a eucharistie; pečují láskyplně až do úplného sebeobětování o své stádce, které shromažďují v jednotě a vedou k Otci skrze Krista v Duchu svatém. Jedním slovem: cílem života a práce kněží je zvěstování evangelia světu a budování církve ve jménu a v osobě Krista, Hlavy a Pastýře. 27 Tímto typickým a specifickým způsobem mají vysvěcení služebníci účast na jediném kněžství Kristově. Duch svatý je připodobňuje skrze svátostné pomazání novým a specifickým způsobem Kristu, Hlavě a Pastýři, formuje a oživuje je pastýřskou láskou Krista a dává jim v církvi vznešený úkol věrohodných svědků, kteří zvěstují evangelium všemu stvoření a usilují o to, aby všichni pokřtění došli k plnosti křesťanského života. Pravdu o kněžství, která vyplývá ze slova Božího (tj. z Ježíše Krista a z jeho úmyslu založit církev), opěvuje liturgie s radostnou vděčností v prefaci mše při svěcení olejů: Neboť tys pomazal Duchem svatým svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, na velekněze nové a věčné smlouvy; tys chtěl, aby jeho jediné kněžství neustále v církvi trvalo. A on povolal k svému královskému kněžství všechen vykoupený lid; z něho si vybírá učedníky a vkládáním biskupových rukou jim dává účast na svém kněžském úřadu a službě: aby vždy znovu slavili oběť, kterou nás na kříži vykoupil, a chystali pro tvůj lid velikonoční hostinu; aby tvůj lid vedli s opravdovou láskou, hlásali mu tvé slovo a posilovali ho svátostmi. A ty jim dáváš svého Ducha, aby byli stateční a věrní, aby vydávali život za tebe a za spásu světa a stávali se stále podobnějšími svému Mistru a Pánu. Ve službě církvi a světu 16. Kněz má základní a nezbytný vztah, totiž vztah k Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři. Vždyť se specifickým a působivým způsobem podílí na Kristově posvěcení, pomazání a poslání (srov. Lk 4,18n). S tímto vztahem ke Kristu však těsně souvisí vztah k církvi. Nejde prostě o mimoběžné vztahy, nýbrž o vnitřně propojené vztahy. Vztah k církvi je včleněn do jedinečného vztahu kněze ke Kristu a svátostné zpřítomnění Krista zakládá a podporuje vztah kněze k církvi. V tomto smyslu napsali synodální otcové: Tím, že kněz reprezentuje Krista jako Hlavu, Pastýře a Ženicha církve, stojí nejen v církvi, ale také vůči církvi [in Ecclesia erga Ecclesiam ponitur]. Kněžství patří společně se slovem Božím a se svátostnými znameními, kterými slouží, ke konstitutivním prvkům církve. Služba kněze je zde výhradně pro církev a pro rozvinutí všeobecného kněžství celého Božího lidu; je určen nejen pro místní církev, ale také pro 27 Srov. Propositio 7.

14 celou univerzální církev (srov. Presbyterorum ordinis, 10), ve společenství s biskupem, s Petrem a pod Petrem. Právě díky kněžství biskupa je druhý stupeň svátostného kněžství vřazen do apoštolské struktury církve. Tak vystupuje kněz stejně jako apoštolové jako Kristův vyslanec (srov. 2 Kor 5,20). Na tom je založeno misionářské poslání každého kněze. 28 Posvěcená služba existuje tedy v církvi od počátku a má v biskupech a v jednotě a ve společenství s nimi v kněžích obzvláštní vztah k původní službě apoštolů, protože jsou skutečně jejich nástupci a následovníky, i když jejich působení přijímá rozdílné formy. Nesmíme se tedy domnívat, že svátostné kněžství existovalo dříve než církev, neboť stojí plně ve službě právě této církve; a právě tak málo je smíme pokládat za pozdější než církevní společenství, protože toto společenství nemohlo být založeno bez této kněžské služby. Vztah kněze k Ježíši Kristu a v něm k jeho církvi spočívá v samotném bytí kněze, tj. na základě jeho svátostného posvěcení resp. pomazání, a v jeho konání, tj. v jeho poslání a v jeho službě. Zvláštním způsobem je kněz služebníkem Krista zpřítomněného v církvi, která je mysterium, communio a missio (tajemství, společenství a poslání). Protože dostal podíl na Kristově»pomazání«a»poslání«, může stále do církve vnášet jeho modlitbu, slovo, oběť a spasitelné působení. Je tedy služebníkem církve jako tajemství, protože má moc svátostnými znaky v jednotě s církví zpřítomňovat zmrtvýchvstalého Krista. Je také služebníkem církve jako společenství, poněvadž ve spojení s biskupem a v těsném spojení s presbyteriem vytváří jednotu církevního společenství v harmonii různých povolání, charizmat a služeb. A konečně je služebníkem církve jako poslání, protože buduje společenství věřících, aby zvěstovalo evangelium a vydávalo o něm svědectví. 29 Tak se jeví kněz ve své vlastní podstatě a ve svém svátostném poslání uvnitř struktury církve jako znamení pro absolutní přednost milosti, zdarma dané církvi zmrtvýchvstalým Kristem. Prostřednictvím služebného kněžství je církev utvrzena ve víře, že nepovstala sama od sebe, ale že je dílem Kristovy milosti v Duchu svatém. Apoštolové a jejich nástupci tím, že mají moc ne svou, ale od Krista, Hlavy a Pastýře, jsou v církvi prostřednictvím své služby viditelným pokračováním a svátostným znamením Krista, který stojí vůči církvi a světu jako věčný a neustále nový pramen spásy, sám spasitel svého (tajemného) těla (Ef 5,23). 17. Kněžská služba může být na základě své přirozenosti vyplněna jen tehdy, když je kněz sjednocen s Kristem prostřednictvím svátostného včlenění do kněžského stavu a takto zůstává v hierarchickém společenství se svým biskupem. Kněžská služba má radikální komunitní formu a může být splněna pouze jako společné dílo. 30 Tímto komunitním charakterem kněžství se koncil dlouho zabýval, 31 když výslovně zkoumal poměr kněze k jeho biskupovi, k ostatním kněžím a k věřícím laikům. Kněžská služba spočívá především v jednotě a v zodpovědné a nutné spolupráci se službou biskupa v péči o univerzální církev a o jednotlivé místní církve; jim když kněží slouží, tvoří společně s biskupem jediné presbyterium. Každý kněz, diecézní i řádový, je spojen na základě svátosti kněžství s ostatními členy presbyteria obzvláštními pouty apoštolské lásky, služby a bratrství. Vždyť všichni diecézní i řádoví kněží mají účast na jednom kněžství Krista, Hlavy a Pastýře, a všichni mají jen jeden cíl: vybudovat Kristovo tělo. To s sebou zvlášť v dnešních poměrech přináší různé úkoly a nové přizpůsobování 32 a v průběhu staletí je třeba obohacování stále novými charizmaty. 28 Srov. tamtéž, řádné všeobecné zasedání biskupské synody o výchově kněží v současných podmínkách: Instrumentum laboris, 16; Srov. Propositio Srov. Jan Pavel II.: Promluva před modlitbou Anděl Páně ( ); LʼOsservatore Romano, Srov. Dekret o službě a Životě kněží Presbyterorum ordinis, Tamtéž, 8; Srov. Propositio 7

15 Přítomnost a služba kněží neodstraňuje [non removet] všeobecné kněžství celého Božího lidu pramenící ze křtu, ale slouží jeho plnému rozvoji a uplatnění v církvi, a proto slouží jejich víře, naději a lásce. Jako bratři a přátelé uznávají a podporuji jejich důstojnost dětí Božích a pomáhají jim splnit jejich specifickou roli v rámci poslání církve. 33 Služebné neboli hierarchické kněžství udělené kněžským svěcením a všeobecné neboli královské kněžství věřících ačkoli se liší podstatně, a ne pouze stupněm 34 jsou navzájem organicky spojena, vždyť obojí má svůj původ byť různým způsobem v jednom kněžství Kristově. Služebné kněžství totiž samo o sobě neznamená vyšší stupeň svatosti ve srovnání s všeobecným kněžstvím věřících; ale v svátosti kněžství dostávají kněží od Krista skrze Ducha svatého zvláštní dar, kterým mohou pomáhat Božímu lidu věrně a úplně realizovat jeho všeobecné kněžství Koncil zdůrazňuje, že duchovní dar, který kněží přijali svěcením, je nepřipravuje k nějakému omezenému a úzce ohraničenému poslání, nýbrž k nejširšímu a všeobecnému poslání spásy»až na konec země«(sk 1,8), neboť každá kněžská služba je účastí na všeobecném poslání, které Kristus svěřil apoštolům. 36 Vzhledem k charakteru své služby mají být kněží naplněni a oživováni hlubokým misijním duchem: opravdovým katolickým duchem, aby si zvykli překračovat hranice vlastní diecéze, národa nebo ritu a pomáhat potřebám celé církve, aby s odhodlanou myslí všude hlásali evangelium. 37 Kromě toho má kněz právě proto, že je ve vlastním životě církve mužem budujícím společenství, být ve vztahu ke všem lidem mužem poslání [missio] a dialogu. Hluboce zakořeněný v pravdě a lásce Kristově a poháněn přáním a potřebou zvěstovat poselství spásy všem, je povolán k navazování vztahů bratrství a služby, společného hledání pravdy a šíření spravedlnosti a míru, a to na prvém místě s bratřími a sestrami jiných křesťanských církví a vyznání, ale též s věřícími jiných náboženství, s lidmi dobré vůle a obzvláště s chudobnými a slabými a se všemi, kteří touží po pravdě a po spáse Kristově, aniž by to věděli a dávali najevo, podle slov Krista, který řekl: Lékaře nepotřebují zdraví, ale nemocní. Nepřišel jsem povolat spravedlivé, ale hříšníky (Mk 2,17). Dnes zvlášť naléhavý pastorační úkol nové evangelizace, který se týká celého Božího lidu a vyžaduje nové úsilí, nové metody a nový způsob hlásání a svědectví evangelia, potřebuje kněze, kteří jsou radikálně a úplně ponořeni do tajemství Kristova a jsou schopni uskutečnit nový pastorační životní styl hlubokou sounáležitostí s papežem, s biskupy, mezi sebou navzájem a plodnou spoluprací s věřícími laiky, a to za současného uznávání a podporování rozličných rolí, charizmat a služeb uvnitř křesťanského společenství. 38 Dnes se naplnilo toto Písmo, které jste právě slyšeli (Lk 4,21). Připomeňme si znovu tato slova ve světle služebného kněžství, jehož podstatu a poslání jsme ukázali. Toto dnes, o kterém mluví Kristus, ukazuje na plnost času, na čas plné a konečné spásy, tj. na čas církve. Pomazání a poslání Krista, vyjádřené slovy: Duch Páně... mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst (Lk 4,18), jsou živým kořenem posvěcení a poslání církve, plnosti Kristovy (srov. Ef 1,23). Ve křtu, svátostném znovuzrození, se vylévá na všechny věřící Duch Páně, který je světí pro to, aby tvořili duchovní dům a svaté kněžstvo, a který je posílá, aby rozhlašovali velké činy toho, který je povolal ze tmy do svého podivuhodného světla (srov. 1 Petr 2,4-10). Kněz má podíl na pomazání a poslání Kristově specifickým a působivým způsobem, totiž skrze svátost kněžství, jejíž mocí se připodobňuje ve svém bytí 33 Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, Srov. Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, Srov. Propositio 7 36 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, Dekret o výchově ke kněžství Optatam totius, Srov. Propositio 12.

16 Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři, a přijímá poslání přinášet ve jménu a v samotné osobě Kristově chudým radostnou zvěst. Ve svém závěrečném poselství shrnuli synodální otcové v několika, ale o to bohatších slovech pravdu, lépe řečeno tajemství a dar služebného kněžství takto: Naše identita má svůj poslední pramen v lásce Otcově. Se Synem, Veleknězem a dobrým Pastýřem, kterého poslal, jsme svátostně spojeni skrze služebné kněžství působením Ducha svatého. Život a služba kněze je pokračováním života a působení samého Krista. To je naše identita, naše pravá hodnota, pramen naší radosti a jistoty našeho života. 39 III. kapitola Duch Páně je nade mnou Duchovní život kněze Specifické povolání ke svatosti 19. Duch Páně je nade mnou (Lk 4,18). Duch není jen nad Mesiášem, ale naplňuje ho a proniká, zasahuje ho v jeho bytí a působení. Duch je totiž původcem zasvěcení a poslání Mesiáše: Proto mě pomazal, poslal mě, abych přinesl chudým radostnou zvěst (Lk 4,18). Mocí Ducha patří Ježíš úplně a výlučně Bohu, podílí se na nekonečné svatosti Boha, který ho povolal, vyvolil a poslal. Tak se zjevuje Duch Páně jako pramen svatosti a jako výzva ke svatosti. Tentýž Duch Páně spočívá na celém Božím lidu, čímž se rozumí Bohu zasvěcený a od Boha poslaný lid, který má zvěstovat spásonosné evangelium. Členové Božího lidu jsou napájeni a pomazáni týmž Duchem (srov. 1 Kor 12,13; 2 Kor 1,21nn; Ef 1,13; 4,30) a povoláni ke svatosti. Duch svatý nám zvláštním působením zjevuje a zprostředkovává základní povolání, kterým se Otec od věčnosti obrací na všechny lidi: povolání svatě a bezúhonně žít před Bohem, protože nás předurčil, abychom byli přijati za jeho děti skrze Ježíše Krista (Ef 1,4 5). Duch svatý nám toto povolání nejen zjevuje a zprostředkovává, je v nás také začátkem a pramenem jeho uskutečňování. On, Duch Syna (srov. Gal 4,6), nás činí podobnými Ježíši Kristu a umožňuje nám účast na jeho synovském životě, tj. na jeho lásce k Otci a k lidem. Protože Duch je naším životem, podle Ducha také jednejme! (Gal 5,25) Těmito slovy nám apoštol Pavel připomíná, že křesťanský život je duchovní život, tj. život oduševněný Duchem a jím vedený ke svatosti čili k dokonalé lásce. Výpověď koncilu, že všichni křesťané jakéhokoli stavu a zařazení jsou povoláni k plnému křesťanskému života a k dokonalé lásce 40, má zvláštní důležitost pro kněze: ti jsou povoláni nejen jako pokřtění, ale také a zcela specificky jako kněží, to znamená na základě nové hodnosti a se zvláštními podmínkami, které vyplývají ze svátosti kněžství. 20. Velmi bohaté a podnětné shrnutí o duchovním životě kněží, daru i úkolu stát se svatým nám nabízí dekret koncilu o službě a životě kněží: Svátostí kněžství jsou kněží připodobněni Kristu Knězi jako služebníci Hlavy pro budování a vytváření jeho celého těla, jímž je církev, ve spolupráci s biskupským stavem. Již při křestním zasvěcení dostali, stejně jako všichni křesťané, znamení a dar tak velikého povolání a milosti, že při veškeré lidské slabosti mohou a mají usilovat o dokonalost podle slov Pána:»Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý 39 Závěrečné poselství synodálních otců Božímu lidu ( ), III; l. m. 40 Věroučná konstituce o církvi Lumen gentium, 40.

17 váš nebeský Otec«(Mt 5,48). Kněží však jsou povinni snažit se o tuto dokonalost ze zvláštního důvodu, neboť přijetím svěcení byli zasvěceni Bohu novým způsobem a stali se živými nástroji Krista, věčného Kněze, aby byli s to během věků pokračovat v jeho podivuhodném díle, které silou shůry obnovilo celé lidské pokolení. Poněvadž tedy každý kněz svým způsobem zastupuje osobu samého Krista, je také obdařen zvláštní milostí, aby při službě svěřené obci i všemu Božímu lidu dovedl lépe následovat dokonalost toho, kterého zastupuje, a aby lékem na slabosti lidského těla byla svatost toho, který se pro nás stal veleknězem»svatým, nevinným, neposkvrněným, odděleným od hříšníků«(žid 7,26). 41 Koncil zdůrazňuje především všeobecné povolání ke svatosti. Toto povolání má kořeny ve křtu, který kněze charakterizuje jako věřícího křesťana [christifidelis] jako bratra mezi bratry, který je včleněn do Božího lidu a spojen sním v radosti, vyplývající ze spoluúčasti na spásných darech (srov. Ef 4,4 6), i ve společném úsilí jednat podle Ducha a následovat jediného Mistra a Pána. Myslíme na slavná slova Sv. Augustina: Pro vás jsem biskupem, s vámi křesťanem. Ono je převzatý úřad, toto milost; ono znamená nebezpečí, toto spásu. 42 Se stejnou jasností mluví koncilní text také o specifickém povolání ke svatosti, přesněji o onom povolání, které vyplývá ze svátosti kněžství jako z vlastní a zvláštní svátosti, vtiskující knězi znamení, což se realizuje mocí nového posvěcení, které nazýváme svěcením [ordinatio]. Na toto zvláštní povolání poukazuje také Sv. Augustin, když k větě: Pro vás jsem biskupem, s vámi jsem křesťanem přidává ještě tato slova: Těší mě tedy více, že jsem s vámi vykoupen, než že jsem vaším představeným; tu pak, jak přikazuje Pán, budu ve větší míře vaším sluhou, abych nebyl nevděčný za to výkupné, které mě učinilo vaším spoluslužebníkem. 43 Koncilní text pokračuje poukazem na některé prvky, které jsou nutné pro bližší určení zvláštního duchovního života kněží. Jsou to prvky, které souvisí se svěcením kněží, jež je činí podobnými Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři církve, a s posláním neboli službou, která je charakteristickou známkou kněží; uschopňuje je a zavazuje být živými nástroji Krista, věčného Kněze, jednat ve jménu a osobě samého Krista ; tj. v celém svém životě, který je určen k tomu, aby zvláštním a zaníceným způsobem zvěstovali a dosvědčovali evangelijní radikalismus. 44 Připodobněni Kristu, Hlavě a Pastýři, a z něho pramenící pastorační láska 21. Kněžským svěcením se kněz připodobňuje [configuratur] Ježíši Kristu, Hlavě a Pastýři církve, a přijímá jako dar onu duchovní moc, která představuje spoluúčast na nejvyšší autoritě, s níž Kristus skrze svého Ducha vede církev. 45 Skrze toto posvěcení, způsobené vlitím Ducha svatého ve svátosti kněžství, je duchovní život kněze budován, formován a jaksi poznamenáván těmi základními postoji [habitibus], úkony a zásadami jednání, které jsou vlastní Ježíši Kristu jako Hlavě a Pastýři církve; jejich vyváženost utváří tu lásku, kterou nazýváme pastorační láska. Kristus je hlava církve, svého těla. Je hlavou v novém, zvláštním smyslu služebnosti, jak dosvědčují jeho vlastní slova: Vždyť ani Syn člověka nepřišel, aby si nechal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za všechny (Mk 10,45). Kristova služebnost dosahuje plnosti svého vyjádření ve smrti na kříži, tzn. v úplném darování sebe sama v pokoře a lásce: Ale sám sebe se zřekl, vzal na sebe přirozenost služebníka a stal se jedním z lidí. Byl jako každý jiný člověk, ponížil se a byl poslušný až k smrti, a to k smrti na kříži (Flp 2,7 8). Autorita Ježíše Krista jako hlavy se úzce pojí s jeho službou, s jeho darováním se, s úplným 41 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, Sermo 340, 1; PL 38, Tamtéž. 44 Srov. Propositio Srov. Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis,

18 vydáním se, pokorným a plným lásky k církvi. Toto vše koná Kristus v úplné poslušnosti vůči Otci: Je jediný a pravý, pokořený [afflictus] a trpící služebník Pána, současně kněz i oběť. Autoritou tohoto druhu, tj. službou církvi, je oduševňován a oživován celý duchovní život každého kněze, neboť toto si vyžaduje jeho připodobnění Kristu, Hlavě a Služebníku církve. 46 Takto nabádal sv. Augustin jednoho biskupa v den jeho svěcení: Kdo je hlavou lidu, musí si být především vědom toho, že je služebníkem mnohých. Ať tím nepohrdá, opakuji, ať nepohrdá být služebníkem mnohých, vždyť Pán pánů nepokládal za nepatřičné stát se naším služebníkem. 47 Duchovní život služebníků Nového zákona musí nést rysy tohoto základního postoje služby Božímu lidu (srov. Mt 20,24nn; Mk 10,43 44), být vzdálen jakékoliv pýchy a jakékoliv touhy ovládat svěřené stádce (srov. 1 Petr 5,2 3). Jde o službu konanou s radostí a podle Boží vůle. Takto se mohou starší obce, tedy kněží, stát modelem pro stádce, které je na druhé straně povoláno k tomu, aby přijalo vůči celému světu tento kněžský postoj služby plnějšímu lidskému životu a jeho úplnému osvobození. 22. Obraz Ježíše Krista jako pastýře církve, která je jeho stádcem, navazuje na obraz Ježíše Krista jako hlavy a služebníka a ukazuje nám nově a barvitě jeho obsah. Se zřetelem na prorocké zvěstování Mesiáše a Vykupitele, který je radostně opěvován žalmistou a prorokem Ezechielem (srov. Žl 23[22]; Ez 34,11nn), představuje se Ježíš sám jako dobrý pastýř (Jan 10,11 14) nejen Izraele, ale všech lidí (srov. Jan 10,16). A jeho život je nepřetržitým důkazem, ba dokonce denním uskutečněním jeho pastýřské lásky : Má soucit s lidmi, protože jsou znaveni a vyčerpáni jako ovce bez pastýře (srov. Mt 9,35 36), hledá ztracené a zbloudilé ovce (srov. Mt 18,12 14) a raduje se, kdykoliv je nalezne, shromažďuje je a chrání, zná je a volá je jednotlivě jménem (srov. Jan 10,3), vede je na svěží pastviny a k vodám, kde si mohou odpočinout (srov. Žl 23[22]), prostírá pro ně stůl a sytí je svým vlastním životem. Tento život přináší dobrý Pastýř jako oběť svou smrtí a svým zmrtvýchvstáním, jak to opěvuje římská liturgie: Dobrý Pastýř, který dal svůj život za své ovce a byl ochoten umřít za své stádce, vstal z mrtvých. Aleluja. 48 Petr nazývá Krista nejvyšším pastýřem (1 Petr 5,4), poněvadž jeho dílo a jeho poslání pokračuje v církvi nejprve skrze apoštoly (srov. Jan 21,15 17), potom skrze jejich následovníky (srov. 1 Petr 5,1nn) a skrze kněze. Mocí vyplývající ze svěcení jsou kněží postaveni na roveň Ježíši, dobrému Pastýři, a jsou povoláni k tomu, aby napodobovali jeho pastýřskou lásku a dosvědčovali ji svým životem. Kristovo sebedarování církvi je plodem jeho lásky, má stejné znaky jako neodvolatelné sebeodevzdání ženicha nevěstě, což často zdůrazňuje i Písmo svaté. Ježíš je pravý ženich, který podává církvi víno spásy (srov. Jan 2,11). On, který je hlavou církve, sám Spasitel svého tajemného těla (Ef 5,23), miloval církev a vydal sám sebe za ni, aby ji posvětil a očistil koupelí ve vodě a slovem. Tím si chtěl církev připravit slavnou, bez poskvrny, vrásky nebo něčeho takového, aby byla svatá a bez vady (Ef 5,25 27). Církev je tělo, v kterém Kristus je přítomen a působí jako hlava, ale církev je také nevěstou, která jako nová Eva pochází z Vykupitelova boku, otevřeného na kříži. Proto stojí Kristus před svým tělem církví, dává mu jíst a přeje mu (Ef 5,29) skrze obětování svého těla pro ni. Ve shodě se svým povoláním má být kněz živým obrazem Ježíše Krista, ženicha církve. 49 Zůstává zajisté sám vždycky částí společenství, ke kterému patří jako křesťan s ostatními věřícími, spolu se všemi ostatními bratry a sestrami, kteří jsou společně povoláni Duchem, ale mocí svého připodobnění ke Kristu, Hlavě a Pastýři, je kněz sám postaven do tohoto vztahu ženicha vůči vlastnímu společenství. Nakolik zpřítomňuje Krista jako hlavu, pastýře a ženicha církve, kněz má místo 46 Srov. Propositio Sermo Morin Guelferbytanus 32, 1; PLS 2, Římský misál: Antifona k přijímání na 4. neděli velikonoční. 49 Srov. Jan Pavel II.: Apoštolský list Mulieris dignitatem ( ), 26; AAS 80 (1988),

19 nejen v církvi, ale také vůči církvi. 50 Je tedy povolán k tomu, aby ve svém duchovním životě oživoval lásku ženicha Krista k jeho nevěstě církvi. Jeho život má být tedy osvěcován a veden také tímto snoubeneckým aspektem, který od něho vyžaduje být svědkem snoubenecké Kristovy lásky, a takto být schopen milovat lid s novým, větším, čistým a vždy věrným srdcem nezištně a současně s jistým druhem božské žárlivosti (srov. 2 Kor 11,2), s něhou, která si osvojuje dokonce nuance mateřské lásky a trpí porodní bolesti do té doby, dokud nenabude podoby Kristovy (srov. Gal 4,19). 23. Vnitřním principem, ctností, oživující a řídící duchovní život kněze, jímž je napodobován Kristus, Hlava a Pastýř, je pastorační láska, účast [participatio] na pastýřské lásce Ježíše Krista. Je nezaslouženým darem Ducha svatého a současně úkolem a apelem na svobodnou a zodpovědnou odpověď kněze. Pastorační láska spočívá především v úplném darování sebe sama církvi podle vzoru Kristova a v účasti na jeho vydanosti. Pastorační láska kněží je ctnost, s níž napodobujeme Krista v jeho vydanosti a v jeho službě. Nejenom to, co děláme, ale naše sebedarování ukazuje Kristovu lásku k jeho stádci. Pastorační láska určuje náš způsob myšlení a jednání a způsob našeho styku s lidmi. Taková láska od nás žádá značné odříkání. 51 Sebedarování, kořen a syntéza pastorační lásky, je zaměřeno na církev. To platilo pro Krista, který miloval církev a vydal sám sebe za ni (Ef 5,25); to má platit také pro kněze. Skrze pastorační lásku, která kněžské službě vtiskuje charakter služby lásky [amoris officium], 52 může kněz, který přijme povolání ke službě, toto povolání proměnit v rozhodnutí lásky, na jejímž základě budou církev a spása lidí stát ve středu jeho zájmů. On sám bude díky této konkrétní spiritualitě schopen milovat univerzální církev a každou sobě svěřenou část církve s oddaností lásky ženicha vůči nevěstě. 53 Sebedarování nezná hranic, protože má znaky apoštolského a misionářského nasazení Krista, dobrého Pastýře, který řekl: Mám i jiné ovce, které nejsou z tohoto ovčince. Také ty musím přivést; a uposlechnou mého hlasu a bude jen jedno stádce, jen jeden pastýř (Jan 10,16). Uvnitř církevního společenství vyžaduje pastorační láska od kněze, aby udržoval obzvláštní a specifický osobní vztah k presbyteriu, sjednocenému mezi sebou navzájem a s biskupem, jak výslovně prohlašuje koncil: Pastorační láska tedy vyžaduje, aby kněží pracovali vždycky, nemají-li běžet nadarmo, ve společenství s biskupy a jinými bratry v kněžství. 54 Oddání se církvi se týká církve jako těla a nevěsty Kristovy. Proto se vztahuje láska kněze v prvé řadě k Ježíši Kristu: jen tehdy, když miluje Krista, Hlavu a Ženicha, a jemu slouží, stává se láska pramenem, kritériem, měřítkem a podnětem lásky a služby kněze vůči církvi, tělu a nevěstě Kristově. Toho si byl hluboce vědom apoštol Pavel, když psal křesťanům v Korintě: My však jsme vaši služebníci kvůli Ježíši (2 Kor 4,5). O tom mluví výslovně a programově poučení Kristovo, který Petrovi rozkazuje, aby pásl jeho ovce až po třetím dosvědčení lásky ano, výlučné lásky: Zeptal se ho potřetí:»šimone, synu Janův, miluješ mě?«... (Petr) mu odpověděl:»pane, ty víš všechno ty víš, že tě miluji!«ježíš mu řekl:»pas moje ovce!«(jan 21,17). Pastorační láska, která má svůj specifický pramen ve svátosti kněžství, se v plnosti projevuje v eucharistii, kterou je živena: Tato pastýřská láska vyvěrá nejsilněji z eucharistické oběti, která je tedy středem a kořenem celého kněžského života, takže to, co se koná na obět- 50 Propositio Jan Pavel II.: Homilie při eucharistické adoraci v Soulu ( ), 2; Insegnamenti, XII/2 (1989), Sv. Augustin: In Ioannis Evangelium Tractatus, 123,5; CCL 36, Jan Pavel II.: Promluva ke kněžím účastníkům kongresu zorganizovaného italskou biskupskou konferencí ( ); Insegnamenti, 111/2 (1980), Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 14.

20 ním oltáři, snaží se kněžský duch uvést do vztahu se sebou samým. 55 Vždyť v eucharistii se zpřítomňuje, tj. stane se opět přítomnou, oběť na kříži, úplný dar Kristův církvi; dar jeho těla, které bylo vydáno, a krve, která byla vylita, jako jeho nejvyšší svědectví toho, že je hlavou a pastýřem, služebníkem a ženichem církve. Právě proto pastýřská láska kněze z eucharistie nejen vyrůstá, ale současně se v jejím slavení nejvyšší měrou uskutečňuje; z eucharistie tak dostává milost a povinnost dát celému svému životu obětní charakter. Tato pastorační láska se stává vnitřním a dynamickým principem, který umožňuje sjednotit rozmanitou a rozličnou činnost kněze. Skrze ni se může realizovat podstatný a trvalý požadavek jednoty mezi vnitřním životem a mnohými aktivitami a úkoly kněžské služby; tento požadavek doléhá dnes naléhavěji v tomto velmi komplikovaném, nesourodém a roztříštěném společenském, kulturními církevním kontextu. Jedině zaměření každého okamžiku a každého jednání na zásadní rozhodnutí obětovat život pro stádce může způsobit tu jednotu života, která je jistotně důležitá, ba nevyhnutelná pro harmonickou vyrovnanost a pro duševní rovnováhu kněze: Tuto jednotu mohou kněží vytvořit tehdy, když budou při konání své služby následovat příklad Krista Pána, jehož pokrmem bylo konat vůli toho, který ho poslal, aby dokonal jeho dílo... Budou-li žít jako dobrý Pastýř, najdou přímo v uskutečňování pastýřské lásky pouto kněžské dokonalosti, které stmelí jejich život i činnost. 56 Duchovní život a vykonávání kněžské služby 24. Duch Páně pomazal a poslal Krista, aby hlásal evangelium (srov. Lk 4,18). Poslání není žádným vnějším prvkem vedle svěcení, ale představuje jeho vnitřní životní cíl: svěcení je totiž určeno pro poslání. Takto nejen svěcení, ale i poslání je určeno působením Ducha svatého, je pod jeho posvěcujícím vlivem. Tak tomu bylo u Krista. Tak tomu bylo u apoštolů i u jejich nástupců. Tak je tomu u celé církve a u jejích kněží: všichni obdrží Ducha svatého jako dar a povolání ke svatosti samotným faktem poslání i plněním tohoto poslání. 57 Existuje tedy vnitřní vztah mezi duchovním životem kněze a vykonáváním jeho služby, 58 což koncil formuloval takto: Upevňují se v duchovním životě pokud jsou učenliví vůči Kristovu Duchu, který je oživuje a vede, když vykonávají službu Ducha a spravedlnosti (srov. 2 Kor 3,8 9). Vždyť denními posvátnými úkony, a vůbec celou svou službou, kterou vykonávají ve společenství s biskupem a s kněžskými spolubratry, směřují k dokonalému životu. Svatost kněží však sama velmi přispívá k plodnosti jejich služby. 59 Žij podle toho, (co budeš konat) a jako Kristus ukřižovaný sám se staň obětí! Tuto nabádavou výzvu adresuje církev v obřadu svěcení novokněžím, když jsou jim předávány dary svatého lidu pro eucharistickou oběť: tajemstvím, jehož služebníkem (srov. 1 Kor 4,1) je kněz, je koneckonců sám Ježíš Kristus, který je v Duchu svatém pramenem svatosti a výzvou k posvěcení. Toto tajemství musí být zasazeno do celého života kněze. Jak veliká bdělost a živoucí vědomí je k tomu zapotřebí! A opět je to obřad svěcení, který před zmíněná slova předřazuje toto doporučení: Buď si vědom toho, co budeš konat! Již sv. Pavel nabádal biskupa Timoteje: Nenech v sobě ležet ladem Boží dar, který ti byl dán (1 Tim 4,14; srov. 2 Tim 1,6). Vztah mezi duchovním životem a vykonáváním kněžské služby lze vyložit na základě pastorační lásky, která mu byla dána svátostí kněžství. Právě proto, že kněžská služba je účastí na spásonosné službě Ježíše Krista, Hlavy a Pastýře, musí nově vyjadřovat a realizovat Kristovu pastýřskou lásku, která je současně pramenem a duchem kněžské služby a darování 55 Tamtéž. 56 Tamtéž. 57 Srov. Pavel VI.: Apoštolská adhortace Evangelii nuntiandi ( ),75; AAS 68 (1976), Srov. Propositio 8 59 Dekret o službě a životě kněží Presbyterorum ordinis, 12.