Verze 1.0 z

Transkript

1

2

3 Znění tohoto textu vychází z díla Vražda kvete v každém věku tak, jak bylo vydáno nakladatelstvím Erika v roce 2011 (PAVLÍN, Josef. Vražda kvete v každém věku. Praha: Erika, s.). Text díla (Josef Pavlín: Vražda kvete v každém věku), publikovaného Městskou knihovnou v Praze, je vázán autorskými právy a jeho použití je definováno Autorským zákonem č. 121/2000 Sb. Citační záznam této e-knihy: PAVLÍN, Josef. Vražda kvete v každém věku [online]. V MKP 1. vyd. Praha: Městská knihovna v Praze, 2014 [aktuální datum citace e-knihy př. cit. rrrr-mm-dd]. Dostupné z: dem_veku.pdf. Vydání (obálka, grafická úprava), jehož autorem je Městská knihovna v Praze, podléhá licenci Creative Commons Uveďte autora-nevyužívejte dílo komerčně- Zachovejte licenci 3.0 Česko. Verze 1.0 z

4 Osoby a obsazení v pořadí, v němž vstupují do děje: Michal Křižík milovník žen a potrhlý dobrodruh Monika Křižíková Michalova třetí manželka, která začala mít posvátného svazku právě dost MVDr. Vladimír Liška Křižíkův nejlepší kamarád, kromě této úchylky všeobecně vážený veterinární lékař Pavla Hajná veterinární technička s nejasnou minulostí Napoleon boxer, ale pes MUDr. Blanka Písková krásná a ještě ke všemu inteligentní lékařka, kombinace, která nedá Křižíkovi spát Růžena Svobodová kurtizána ve výslužbě, žena Křižíkových pradávných pubertálních snů Jindřich Vávra toho času bytem v domově důchodců v Městci, zkušený basista, třebaže na basu v životě nehrál Muž v bejsbolové čapce agresivní přízrak Gumicuk zbraň individuálního ničení Emil Janeček dříve svazák, nyní kádrovák, kterému se podařilo vstoupit dvakrát do stejné vodky, či spíše z ní vůbec nevystoupit Vrchní komisař Bohumil Zelenka zvaný Procházka, zařazený do hodnosti kapitána, ačkoliv už by měl být přinejmenším majorem Inspektor Pavel Kozel přezdívaný Ozvěna, hodnostním označením nadpraporčík, přestože si o něm Zelenka občas myslí, že měl zatím zůstat praporčíkem Jiří Babka muž, který leccos pochopil a ve skrytu duše tají pocit, že už možná mírně nahlédl do záhad života a ví, jak je mu to málo platné; stejně jako nám všem, kteří nenahlédli Otýlie Vranská prostitutka, nebohá oběť bestiální vraždy spáchané v roce 1933, jejího vraha se nepodařilo vypátrat 4

5 Autor stvrzuje, že během psaní této knížky neutrpělo úhonu žádné zvíře. Napoleonova operace byla nezbytná a přispěla k upevnění jeho zdravotního stavu. Neznámá síla tiskla mou obolavělou levou tvář proti něčemu pevnému. Levé oko a nosní dírku mi zacpala neznámá měkká hmota, která voněla povědomým odérem. Ještě chvíli a začnu se dusit! Probíral jsem se ze spánku, ale mozek reagoval pomalu, jistou dobu trvalo, než mi konečně došlo, že kruté nepohodlí si vůbec nemusím nechat líbit. Vzepřu se! Zkusil jsem uvolnit ruce. Šlo to výborně; hlavně proto, že jsem je volné měl Zazmítal jsem sebou a zjistil, že jediné, co tlačí mou hlavu proti desce stolu, je její vlastní váha. Zaostřil jsem nezalepené oko a uviděl Moniku. Stála ve dveřích kuchyně, dokonalým bokem v přiléhavých kalhotách ležérně opřená o zárubeň a sledovala mě s výrazem, který rovnoměrně mísil hnus, pobavení a vztek. Vídal jsem odrazy nelichotivých emocí na tváři své ženy často, a tak mě ani nenapadlo, že něco nebude v pořádku. Poslední dobou mi vůbec dost věcí nedocházelo. Ták miláčku, protáhla sladce, ta večeře, ve které právě ležíš, byla poslední, kterou jsem ti přichystala! Končíme! Zdvihl jsem olověně těžkou hlavu ze stolu. Cinknul talíř a část namazaného krajíce spadla zpátky na stůl, část se mi přichytila na vlasy. Automaticky jsem skývu odlepil od své skráně (au!) a pořádkumilovně položil zpátky na talíř. Chleba s májkou, pronesl jsem hlasem, který divně zachrčel. Není divu, po alkoholové smršti, jíž jsem minulou noc tak neohroženě prošel, by chrčel i nebožtík Mistr Pavarotti. Moc ses nepředvedla, to Evička byla jinší kuchařka. Vzápětí i má zakalená mysl uznala, že připomínat v pořadí třetí manželce kteroukoliv předchozí není rozumné. V souvislosti s kuchařským uměním přímo sebevražedné. Odvrátil jsem kalný zrak od 5

6 kuchyňského nože, položeného na lince. Na některé předměty může být v jistých chvílích nebezpečné upozorňovat i pouhým pohledem. Tak ses jí měl držet, ty troubo! odtušila ledově Monika, odvlnila svůj ladný bok od futra a zmizela v pokoji. Dřepěl jsem na kuchyňské židli a skládal dohromady střípky minulé noci. Obraz tahu po pražských hospodách byl barvitý a místy rozmazaný. Kamarád Karel, zámožný majitel autobazaru, včera slavil narození vytouženého syna. Pití teklo proudem už v nóbl podniku, kde jsme zvečera začínali. Lokál jsme opustili někdy po půlnoci a táhli Prahou. Slabší jedinci postupně odpadávali a my ostatní zapadali do pořád vykřičenějších hospod. Vzpomínky se jevily děravé, utkvěly mi jen chvilkové úseky. Jasně se pamatuji, jak jsem zvracel přelomený v pase přes zábradlí mostu. Kámen obruby mě studil na břiše a dole v hloubce tekla černá řeka, o které předpokládám, že to byla Vltava. Ostatní mě tahali za nohy a hulákali, abych neskákal. Asi mi opravdu život zachránili, jinak bych tu neseděl přilepený k pomazánce, to dá rozum. Nad ránem, a to vím zase zcela určitě, jsme se ocitli na Žižkově. Řečnil jsem ke spoluopilcům ze soklu polorozpadlého plotu a chlubil se, že na místním nákladovém nádraží jsem zamlada vykládal vagóny. Nikdo mi nevěnoval pozornost, pouze Karel přispěl poznámkou, jak je dobře, že jsem někdy v životě vůbec něco dělal. Snažil jsem se zavést kluky do prima podniku nedaleko, ale vyhazovač mi nastrčil před nos dlaň, velkou jako radlice buldozeru a suše oznámil, že mají poľno. Pak že mám okno! Vím, že jsem se s tlapounem lehce nepohodl, Karel nás chtěl odtrhnout a vyhazovač nás oba smetl pod chodník. No jo! Byla tam louže jako Balaton! Pohled na moje sváteční džíny mi potvrdil, že události minulé noci rekonstruuji výborně. Jasně! Po potyčce vyhazovač zalezl, zamkl prosklené dveře a už si nás nevšímal. Zato jedna ženština vevnitř přistoupila ke dveřím, vyhrnula si sukni a přitiskla na sklo Sukně byla červená. 6

7 No, asi se už v autobazaru nechytnu, Kája je známý jako slušňák, který si k mé škodě zakládá na dobré pověsti, staromilec. Původně jsem totiž tajně doufal, že u Karla najdu nové zaměstnání, momentálně žádné nemám. Zamyšleně jsem vymotával zaschlou májku ze svého hára, dlouhého skoro po ramena. Možná bych se měl dát ostříhat. Možná bych neměl tolik pít. Mlhavé úvahy přerušila Monika. Zvolna mi docvaklo, co znamená kufr, který upustila v předsíni z výšky na zem, a výmluvně otevřené dveře na chodbu. Vyšel jsem jako ve snu, sešel ze schodů, pochodoval náměsíčně ulicemi. Kufr byl podezřele lehký, při každém kroku v něm něco zaharašilo. V hlavě jsem měl podobně prázdno, až na kovadlinu, samočinně pracující v pusté dílně. Zastavil jsem se až u řeky, zřejmě jen proto, že jsem se netrefil na most a do vody se mi nechtělo. Není divu, teď v dubnu bude určitě studená. Stál jsem v křoví na břehu jako sádrový jelen ve zpustlé zahrádce, kolem dokola pár neduživých stromů a neupravená zjizvená pláň. Území, o které se investoři co nevidět porvou a postaví tu do cesty všem budoucím povodním sterilní paláce z kovu, spousty prachů, betonu, skla a nudy. Který škarohlíd by myslel na nejhorší, velká voda už třeba vůbec nikdy nepřijde. Díval jsem se na tiše plynoucí Vltavu, po hladině poskakovaly malé vlnky a vítr do zátočiny k mým nohám zaháněl všechno, co řeka nesla na usoužené, lidmi ušmudlané hladině. Igelit, větve, plastové lahve, peří, prezervativ, kousky polystyrenu a kdovíčeho, mrtvou rybu. V jejích vyhaslých očích jsem najednou uviděl sebe. Zní to divně, ale později, při jasném vědomí, jsem zjistil, že právě to byla chvíle, kdy mi došlo, že se sebou musím něco udělat. Já sám. Ani kamarádi, ani mé mnohé manželky, jen já sám. Poděkoval jsem tiše rybě za zprávu a popřál její plovací duši štěstí, ať už byla kdekoliv. Poodešel jsem kousek od jejího mokrého hrobu a vyhledal pohodlný přístup k vodě. Postavil jsem kufr na kameny rozvalené navigace, vysoukal rukávy a ponořil paže do vody. Ledovka mě 7

8 bodla až do kostí. Umýval jsem si obličej a odlupoval poslední zbytky pomazánky. Musel jsem trochu přitlačit, abych odstranil i zaschlé okraje. Nebylo to vůbec na škodu. Začalo mi docházet i pár dalších věcí, například, že byt na Vinohradech, ze kterého jsem se právě nechal vyhodit, je psaný na mě. A já zase velkoryse ustoupil, stejně jako v manželství číslo jedna i číslo dvě. Proč by to v trojce mělo být jiné, vždyť já jsem pořád ten samý starý trouba, jak trefně poznamenala Monika. Zamyšleně jsem drolil voňavou hmotu z krátkých pejz u ucha. Bylo to bolestivé; jednak tahat se za krátké vlasy, jednak poznání, že teď už nejen trouba, ale opravdu i starý. Včera mi bylo čtyřicet osm. S povzdechem jsem si prudce chrstnul na obličej hrst vody, vonící rybinou, naftou a depresí. Rozhlédl jsem se okolo. Asi deset metrů ode mě níž po proudu dřepěl na břehu bezdomovec a provozoval opatrnou ranní hygienu. Čau, kámo, oslovil mě družně vypitým hlasem. Mdle jsem mu pokynul: Čau, dobrý ráno. Zvedl jsem se, voda mi kapala na bundu a vytvářela podezřelé mapy. Tady byl konec cesty, který jsem nehledal. Slíbil jsem sám sobě, že zkusím jít jinudy. Sebral jsem kufr a šlapal planým územím nikoho, plným trosek, ohrad, hromad štěrku, rumišť a ztracených nadějí zpátky k městu. Od čeho má člověk kamarády? Za hodinu už jsem seděl v kuchyni svého nejlepšího kámoše a sledoval kuchařský koncert. Jó, léto s Monikou bylo stoprocentní, láskou velikou jaá hořel jsem k ní Ten netvor vůbec nebral ohledy na můj pochopitelný zármutek, zpíval si jako o pouti a hbitě se otáčel kolem sporáku. Radost pohledět. Dáš si pivko? obrátil se ke mně netvor. Zbytečná otázka! Tak se laskavě přestaň rozvalovat na sedačce, podej mi talíře a otevři pivo! 8

9 Jsi horší než manželka, ale zase líp vaříš, bručel jsem. Odsunul jsem si z břicha urostlého kocoura, který mě momentálně využíval jako vyhřívanou matraci. Musí vážit dobře osm kilo. V domácnosti mého přítele se na nikom a nikdy jídlem nešetřilo. Napil jsem se piva a lapal boží vůni, která se linula od varné desky. Láďa servíroval na dva talíře, které nechal orazit na otevřené troubě sporáku, dva nejúžasnější přírodní řízky, jaké si umíte představit. Žluťoučké brambory lehce opečené na másle, kroužky cibulky, s kterými provedl nějaké kouzlo ve šťávě z masa a k tomu pikantní zeleninu. Měl jsem co dělat, abych neslintal jako Profesor. Stařičký psí internacionál se přikolébal ke stolu a vrhal teď na svého páníčka úpěnlivé pohledy. Zato černobílý kocour Vendelín se nezdržoval dojímáním a šel na jistotu. Seděl těsně vedle mého talíře a levou přední už měl v pohotovosti nadzdviženou pět milimetrů nad ubrus. Zdálo se mi, že povytažené vražedné drápy na jeho pazouře se matně zaleskly ve svitu sporákové kontrolky. Popadl jsem do ruky vidličku hotov bránit svůj žvanec. Proč si to zvíře taky někdy nesedne vedle Láďova talíře? Láďa zvládl nebezpečnou situaci jako obvykle bravurně. Měl připravené kousky masa, které rozdělil do dvou misek. Dolů, sykl docela potichu, ale tak autoritativně, až jsem se podvědomě přikrčil. Vendelín buchl svou váhou o podlahu a běžel ke svému stejně jako důstojný Profesor. Ták jsou hodní, sedni! pochválil svůj cirkus Láďa. Podíval se po mně, pročež jsem si také rychle sedl. Inu neposlechněte veterináře! Zvířatům rozumí dokonale. Nějakou dobu se ozývalo jen vrzání čelistí, klepání misek o podlahu, líbezné žbluňkání piva a moje adorační povzdechy. Láďo, kdybys byl ženská, nedal bych ti pokoj, dokud by sis mě nevzal, pronesl jsem nakonec procítěně hlubokou myšlenku. Kamarád si doléval sklenici a zdál se být problémem vážně zaujatý. To mám teda kliku. Ačkoliv, že nejsem ženská, to by dneska už problém nebyl. Jenomže podle tvých zásad bych se s tebou nemoh 9

10 ani registrovat, poněvadž si bereš pořád mladší a mladší. Hm, a já jsem o rok starší než ty, nezapomeň, ukončil svůj proslov. Naše praštěné rozhovory miluju, zvlášť po výborném jídle. Můj hostitel postavil skleničku na stůl. Tak a teď to vysyp! Cos Monice zase proveď? A rychle, za chvíli se musím vrátit do ordinace! Tyhle hovory už tak rád nemám, ale kámoš má právo vědět, proč jsem se mu zase jednou vecpal do domácnosti. Prásknul jsem na sebe všechno. Láďa jen pokyvoval, pro něj nic nového. Má pravdu, jako potřetí ženatý už jsem nebezpečný recidivista. Skončil jsem s výkladem. Měl bych ti říct, začal svým rozvážným způsobem, že potřebuješ pomoc. Někoho, kdo by se o tebe staral, měl tě rád a chápal tě. Ale to ti neřeknu, protože myslím, že bys potřeboval nakopat, abys konečně přestal chlastat a vrhat se do šílených vztahů. Dál, aby sis našel pořádnou práci, která by ti vydržela déle než dva měsíce, a hlavně to hlavně, aby sis sepnul ty příšerný chrouny do gumičky! Přejel si dlaní hlavu s centimetrovým ježkem. Zatím můžeš umýt a uklidit nádobí, pokračoval tvrdě. Nezapomeň pořádně vydrhnout pánev. A ať není sporák samá mastnota jako minule! Pak ukliď Vendlovi čurací misku a dej pozor, abys stelivem neucpal záchod. Prófovi dej čistou vodu k pití, zas to má celý zaslintaný. Flašky od piva slož pod dřez a setři podlahu. Skoč na roh pro brambory, došly. Večer čau! Zašklebil se, přejel ukazovákem přes klíče od auta visící na věšáku, lítostivě si povzdechl a byl mezi dveřmi. Rozkaz, můj generále, zařval jsem, a abys věděl, s tebou bych se nedal registrovat, i kdybys byl poslední chlap v celým Severoatlantickým paktu, otrokáři! Láďův dunivý smích se ozýval na schodech: Teď se říká aliance, pakt to byl, dokud jsme do toho nevlezli taky! Z vedlejšího bytu vykukovala stará paní Francová a získávala cenné informace. Zamával jsem jí a zalezl do nory. Tak do práce, pravil jsem Vendelínovi. Vrhl na mě přezíravý zelený pohled, abych ho netahal do špinavostí, a odkráčel se našponovat na kanape. Prófa 10

11 už na svém pelechu chrápal, až poskakovaly hrnky v kredenci. Ometl jsem utěrkou drobky z pracovní plochy. Nahoře za sklem byl zasunutý obrázek. Podíval jsem se na fotku ženy s milým úsměvem. Helena, Láďova žena, nás všechny už dva roky sledovala z Generálního Neznáma. Vysoukal jsem si rukávy a začal sklízet a umývat nádobí. Proč vztah, který tak krásně fungoval, musel skončit příliš brzy a proč já, zběsilec, stačil tři manželství zpackat? Nechal jsem marných úvah, domyl nádobí a vydal se vyklízet kočičí záchod. Podlaha čekala a potměšile se na mě cenila skvrnami mokrých psích stop a převrženou miskou. Já bych mu to nedarovala, shrnula výsledek hodinové konference hubená blondýna Renáta a postavila prázdný kávový šálek na stůl. To rozhodně nemám v úmyslu, odpověděla Monika a vložila do věty jasný podtext budu čekat, až mi to ty poradíš! Třetí žena, kyprá bruneta Iva ve zlatých páskových botách a ve stříbrozlatých šatech, připomínajících kostým z Lohengrina, zasmušile studovala svůj prsteníček. Zlomený nehet, a to byla včera na manikúře! Rozladěně sáhla do velké zlaté kabelky pro pilníček a párkrát jím nehet přejela. Marná snaha. Rázně zaklapla kabelku a příkře oslovila své dvě přítelkyně: Rozebíráme to ze všech stran a je to pořád stejné. Další podraz! Manžílkové, pcha! Známe to. Jenže by to chtělo něco vymyslet. Něco, aby se pořádně zapotil, ten tvůj Michálek. Zkazil ti dva roky života! Kde ty už jsi mohla být, se svou figurou! Bruneta se špatně tajenou závistí přelétla Moničiny dokonalé proporce. To se ti řekne, zapotil, ale já ho znám. Tomu je fakt všechno jedno. Já mu třeba na cestu do toho kufru zabalila jen dvoje slipy, jedno tričko s nápisem LOVE, plavky a sloupkový hodiny. Popad to a odešel ze svého vlastního bytu, ani nevrknul. Toho těžko něco rozhodí, oponovala Monika. Fakt sloupkový hodiny? ožila Renáta, a není to škoda? Stejně nešly. 11

12 Iva je mávnutím ruky zarazila. Rozhlédla se po luxusní kavárně, většinu času hostů prosté, ovšem pokud zrovna nedorazil turistický zájezd. Konspirativně ztišila hlas: Holky, to chce něco pořádného, žádnej čajíček. Já znám jednoho cizince, to je třída. Ramenatej, velkej Renáta obrátila oči v sloup. Monika se ošila. No a pro ránu určitě nejde daleko. Znala kamarádčinu slabost pro rázné mužné typy. Víš, Ivo, ale já bych se nechtěla do ničeho zaplést. Myslím, aby to nebylo nebezpečný, nebo tak! No neboj, já ho mám úplně pod palcem. Udělá pro mě všechno! natřásla se Iva sebevědomě. A co jako, pronesla Monika nerozhodně. Představuju si to nějak takhle, Iva se rozhlédla vlevo a vpravo, jako by se chystala přejít rušnou silnici, musí to vypadat jako úplná náhoda! Spiklenky přistrčily hlavy blíž k sobě. Jednoduchý plán, který musí vyjít. Zábavička. A stát nebude nic, holedbala se Iva přízní zahraničního krasavce. Monika pozorně poslouchala a nakonec souhlasila. Kdyby se akce nakrásně zvrtla, bude to Iva, která všechno spískala, pomyslela si mazaně. Mávla na znuděného vrchního a objednala pro všechny tři panáka drahého sladkého alkoholu. Tak ať nám to vyjde! zaznělo trojhlasně. Vrchní se mezitím uklidil z dosahu, zašil se na kryté místo za otevřenými dveřmi do kuchyně a okénkem pozoroval poloprázdný plac. Ty tři vypadají docela dobře, obzvlášť ta prsatá s oříškovými vlasy, ale právě teď dělají bůhvíproč dojem sletu čarodějnic za bílého dne. Otřásl se, aby vzápětí nasadil profesionální úsměv a léty vybroušeným služebním cvalem vyrazil ke vchodu. Průvodce cizinců ze spřátelené cestovky právě přihnal s čerstvou várkou hlučných, a doufejme i žíznivých Němců. Zdárně jsem dokončil úklid, na chodbě přátelsky pohovořil se sousedkou Francovou, do bytu dovalil obrovskou tašku brambor, uvařil si hrnek vražedného turka a usadil se s ním za Láďův 12

13 kuchyňský stůl. Začetl jsem se do novin, které jsem si přinesl z krámu Prodej zeleniny, novin, nunčaků a všeho ostatního, který od rána do noci udržovala v chodu rodina čiperných Asijců. Po obvyklé nezbytné porci katastrof jsem se zahloubal do inzerátů s nabídkami zaměstnání. Ukázala se to být poutavá, ale poměrně deprimující četba. Nakonec jsem si některé inzeráty zaškrtnul, stránku vytrhl a složil do kapsy. Podíval jsem se na své svěřence. Svorně chrápali ve svých pelíšcích, Profesorovi visela z pusy špička jazyka a zhruba litr přebytečných slin, Vendelín snil, občas hrábl naprázdno nohama, jak ve spánku něco honil nebo něco honilo jeho. Bílé fousy se mu rozčilením cukavě kmitaly. Ahoj kluci, řekl jsem, obul se a zamkl za sebou. Jako už v poslední době mnohokrát jsem zase táhl Prahou a vymetal firmy hledající zaměstnance. Jako obvykle mi i dneska elán vydržel u prvních pěti. Taktně mě vyšoupli ze šesté a já toho měl za dnešní dopoledne akorát dost. Po sté potvrzeno, co už jsem dávno věděl. O starce těsně před padesátkou, bez znalosti angličtiny, zato s přerostlými vlasy se zaměstnavatelé neperou. Nerozhodně jsem moment postál před jistou útulnou karlínskou hospůdkou, ale pak jsem se polepšil. Nepůjdu sám, ale zlákám svého bytného. Za chvíli mu už musí skončit ordinace a jedním oroseným snad nepohrdne. Tramvaj mě vysadila kousek od protáhlé bílé přízemní budovy. V čistých oknech kvetly kytky v plastových truhlících, chodník vydlážděný betonovými tvarovkami umetený, vstupní dveře čerstvě nalakované. Klid a mír. Stejně jsem se pokaždé nemohl zbavit podvědomého záchvěvu, snad je to nějaké fluidum, které tu zanechávají trpící zvířata, koncentrovaný strach, pach smrti. Minul jsem ceduli na zdi, která nabádala řidiče, aby dávali pozor na svá vozidla na nedalekém nehlídaném parkovišti a neponechávali NIC v jejich útrobách. Za parkovištěm začínalo území lvů, keře, lesík, opuštěné sklady, periferie. Vozidlo nevlastním, takže jsem vlezl do čekárny. Byla prázdná, reálný pach 13

14 dezinfekce a imaginární vůně strachu mi opět spolehlivě naježily chlupy po těle. Plaše jsem usedl na koženkovou lavici hned vedle chuchvalce světlé psí srsti. Po chvilce mě čekání přestalo bavit. Jsem přece protekční, no ne? Přikročil jsem ke dveřím do ordinace se štítkem MVDr. Vladimír Liška. Příhodné jméno pro veterináře, lepší než, dejme tomu, Sup nebo Střeček. Rázně jsem zaklepal na dřevěnou výplň přímo pod samolepkou Neklepejte. Dveře se otevřely, ale namísto vlídné tváře přítele Ládi jsem čelil bojovnému pohledu nakrátko ostříhané mladé ženy statné postavy, navlečené do zelenkavé zdravotnické uniformy. Nejsem právě nejmenší, ale dívala se mi do očí téměř zpříma. Co potřebujete? optala se energicky, ale nečekala na odpověď. Vy jdete na tu kastraci? Ruce mi podvědomě vylétly směrem pod pás, ale včas jsem reakci zamaskoval a předvedl zlomek pantomimy Hurvínka, který se utrhl z drátků. Né, to nejdu! byl jsem rád, že nekňučím strachy a nedělám loužičky. Pohyb rukou asi taky nebyl tak zvládnutý, jak jsem doufal, protože dívce zableskl v očích smích. Máme v práci pacienta, řekla docela mile, počkejte si chvíli, prosím. Dveře se zavřely. Za chvíli se zase rozlétly. Tentokrát mezi nimi stanula platinová blondýna oslnivého zjevu. Velmi rozčileně cosi vykládala směrem zpět do ordinace, bojovně rozkročená, už na půl cesty pryč od těch, kteří ji tak rozezlili. Zprvu jsem vůbec nevnímal slova, jen dokonalou postavu, natočenou mému pohledu z boku. Dlouhé zlaté vlasy létaly kolem hlavy a stékaly po ladném krku přesně tak, jak to vídáme v nepravděpodobných televizních reklamách na šampony. Vyvinuté poprsí, dokonale tvarované kvalitním prádlem pod těsně upjatými šaty, mě zvedlo z lavice. Jdu okamžitě na pomoc té krásce v nesnázích! Tak si ho tu nechte, vy debilové! Přibrzdil jsem, až jsem sedřel protektory. Sáhodlouhé štíhlé nohy, obuté v botách s kramfleky vysokými jeden každý jako žižkovský 14

15 televizní vysílač, vztekle zadupaly po kostičkách linolea. Míjela mě a já si v mraku drahého parfému konečně prohlédl její obličej, krásný, pěstěný, vzteklý a tvrdý jako mrákotínská žula. Vykráčela z čekárny a práskla za sebou dveřmi. Nahlédl jsem do ordinace, Láďa seděl a zíral do počítače. Bočními dveřmi, které vedou z ordinace přímo do nevábných končin za parkovištěm, právě vklouzla dovnitř ona atletická dívka, jejímž otázkám jsem prve tak srdnatě čelil. Zamkla za sebou. Láďa zvedl hlavu: Ahoj! To byl ale případ, děsná ženská! Otřel si dlaní čelo. Jo promiňte, dodal omluvně, zapomněl jsem vás dva v tom fofru představit. Pavlo, to je můj kamarád Michal Křižík, Michale, to je nová technička Pavla Hajná. Podala mi ruku a měla stisk, jaký jsem od tak statné ženy čekal. Podívala se rozpačitě na své ruce, lehce zamazané od šmíru. Nezlobte se, trochu jsem se prve umazala a podávám vám ruku, kála se. Ujistil jsem ji, že mi to v nejmenším nevadí. Opravdu nevadí, můžu dosvědčit. Tenhle mizera udělá cokoliv, aby se mohl dotknout ženy, a divil bych se, kdyby mu v tom zabránila vrstvička mazutu, dloubnul si dobrák veterinář. Pavla si umyla ruce a zvedla zvonící telefon. Ano, ano. A děkujeme za zavolání, zavěsila. Tak ta kastrace dneska nepřijde, volala paní Bláhová, že manžel jí to rozmluvil. Koho jste měli v plánu, zeptal jsem se, psa, nebo snad dokonce Bláhu?! Třeskutě vtipný jako obyčejně, zacenil se Láďa. Kocoura. Tím pádem máme pro dnešek padla. Jdu pro sklenice. Pavlínko, prosím podej z lednice becherovku. Dneska tu chci přespat a pohlídat jeden pooperační stav. Kdo z vás by nebyl schopen se odpotácet, může přespat se mnou. Usadili jsme se svorně kolem kancelářského stolu a postavili sklenice před vypnutý monitor. Láďa nalil barevnou tekutinu, vychlazenou tak, že se svůdně táhla. 15

16 Co to prve bylo za vichřici? nemohl jsem prostě jen tak přejít lepý platinový zázrak s drsným slovníkem, který se prve mihl čekárnou. To bylo zjevení, co? oznámil Láďa. Má krásného mladého psa, boxera. Skvělá figura, rodokmen Mluvíš pořád o psovi? skočil jsem mu hanebně do řeči. Nedal se vyprovokovat a pokračoval: Dobrá povaha, kterou ani ta příšerná panička nedokázala zničit. Bohužel jsme našli nezhoubný nádor a museli operovat. Jenže! Pes byl chovný a ona mě nařkla, že jsem jí předem neoznámil, že po operaci už prostě jaksi chovný nebude. V opačným případě by ho radši nechala utratit. Takže na placení za operaci nám nakašle, pravila. Seřvala mě a odkráčela, čehož sis, jak tě znám, dobře všimnul. Pozvedl jsem skleničku: Ať zhynou bestie. Oba si se mnou přiťukli, napili jsme se a zasmáli. A řek s jí to, o tý chovnosti? vyzvídal jsem všetečně. Jo, řekl, ale jen jednou, ačkoliv jsem zřetelně poznal, že ona je ten typ, který informaci pochopí až napotřetí. Ale dobře víš, že zásadně neutrácím pacienty, kteří mají dobrou šanci se vyléčit, vrčel doktor zarytě. Dveře do ordinace se bez varování rozlétly a na prahu stanula rozzuřená bohyně pomsty. O kom se mluvívá, daleko nebývá. Někdo mi něco provedl s autem, zaječela bez úvodu, nejede! Milovnice psů se vrátila na místo činu. Zapomněl jsem zamknout čekárnu, řekl Láďa konverzačním tónem, aby nám neukradli lavice. To jste udělali vy! zařvala platinová kráska a já si vzpomněl na základní vojenskou službu a čatára Filu. Nebyl sice tak hezký, ale řval hodně podobně. Neudělali, opáčil tiše Láďa. Je tam napsáno, aby střehli, podotkla Pavlína. Blonďatá ďáblice vypadla z role: Aby co? Střehli, bedlivě střehli svá auta. Z křovin vylézají nekalé živly a škodí, vysvětlila Pavlína, zvedla svou impozantní postavu z malé 16

17 židličky, na které dosud seděla, vzala z háčku klíče a postoupila ke dveřím. Musím zamknout, zacinkala klíči. Blondýna couvla a změnila taktiku. Dokonalým instinktem krásné samice odhalila slabý článek řetězu. Zazubila se na mě, až strach: Mohl byste mi pomoci? Pokrčila pravou nohu a natočila se ke mně znovu, tentokrát zcela vědomě, svým smrtonosným profilem číslo pět. Rukou si prohrábla reklamní vlasy. Před dvaceti lety bych za ní běžel zblblý jako tetřev hlušec a před třiceti bych pro její pobavení skočil lomeňáka z Nuselského mostu. Dneska jsem zůstal sedět. Nemohu, slyšel jsem se, ale nedaleko odtud je benzínová pumpa, tam vám určitě rádi pomohou. Já nejsem zcela zdráv. Právě mě připravují na operaci, která proběhne ihned po vašem odchodu. Promiňte. Natáhl jsem se po lahvi becherovky a ostentativně si nalil. Narkóza, ozřejmil jsem omluvně. Zlobohyně zasyčela a hrdě nás definitivně opustila. Pavlína za ní zamkla a vrátila se právě, když Láďa doplňoval skleničky. Pánové, vy dva jste tedy čísla, řekla a znělo to vesele. Jo, to jsme celí my. Akorát jsme do party potřebovali někoho, kdo se vyzná v motorech, rýpl jsem si. Začali jsme se hihňat a Pavla se lehýnce začervenala. Slušelo jí to. Zatímco jsem se kochal, uštědřil mi Láďa zahloubaný pohled. Věnoval jsem radši plnou pozornost becherovce. Ve stejném duchu jsme pokračovali i později. Pavlína už dávno odešla domů a zanechala nás, jak řekla, zaslouženému osudu. Dopadlo to děsně. Někdy kolem půlnoci mě veterinář odtáhl za límec z ordinace s jemnou výčitkou; mumlal cosi o prasatech a že i zvíře ví, kdy má dost. Dál si nepamatuju nic. Probudilo mě ostré sluneční světlo bodající i skrz zavřená víčka a proud teplého vzduchu z ventilátoru. Větrník hlasitě chrčel a posílal proud vlažného vzduchu přímo mně do obličeje. Cítil jsem spálenou gumu, dezinfekci a vztek na kamaráda, který sadisticky namíří fofrník na spícího a ještě zapne přitápění. Otevřel jsem oči, 17

18 ovšem čistě z donucení. Deset centimetrů od mé tlamy ležela jiná, dokořán otevřená, s jazykem vyplazeným čtvrt metru ven, bohatě oslintaná a psí a funěla na mě ohřátý vzduch. Na slamníku ležel bezmocně na boku statný boxer, břicho ovázané fáčem. Spal. Já ležel vedle něj, ovšem na vlastní matraci, pokryté kostkovanou dekou. Neopatrně jsem se nevědomky posunul do důvěrné blízkosti čoklího ventilátoru. Co nejhbitěji jsem se odvalil z dosahu masivních čelistí. Boxlící jsou prý dobráci, ale neznáme se, takže radši Otevřely se dveře a vstoupil Láďa, odporně čilý a oholený, v hnusně sněhobílém plášti. Tak jakpak se má pacient? zahlaholil bodře. Nenávidím ho! Mám sucho v puse, v krku ošlapanou rohožku a v mozku technopárty. Jo ahoj, já se neptal tebe. Tvoje příznaky znám z doby, kdy jsem byl v pubertě. Už mě to dávno pustilo, tyhle experimenty, ale následky si jasně vybavuju dodnes. Ptám se pacienta. Nadzvedl oslovenému přední packu a zlehka ji pustil, zkontroloval tlamu, poodloubl zkusmo jedno oční víčko (moje nebylo) a spokojeně poplácal padlého spolubojovníka po plecích. Jsi doktor, máš pomáhat trpícím, zaskučel jsem táhle. To pomáhám, ale zvířátkům, odsekl cynicky. Doktor! Absolvent univerzity! Halama je to! Musíme se sebrat, kámo, oslovil jsem spoluležícího. Mluv za sebe, pravil suše Láďa, Napoleon bude brzy úplně fit. To je ten sirotek? Co s ním budeš dělat? Jako vždycky, odpověděl mírně, doléčím ho a najdu pro něj prima pánečka nebo paničku. Můj kamarád je známý svým obětavým vztahem ke zvířeně všeho druhu a majitelé pacientů to občas zneužívají. V některých obdobích malá klinika praská ve švech množstvím opuštěných zvířecích podnájemníků v nejrůznějších stádiích léčení. 18

19 Za tohle tě mám rád, řekl jsem Láďovi. S přibývajícím věkem na sobě pozoruji nebezpečný nástup sentimentu, obzvlášť po prohýřených nocích. To jsem celý šťastný, odsekl, a protože každý dobrý skutek má být po zásluze potrestán, mám za kamaráda alkoholika. Vyšel z místnosti a na znamení nevůle klepl dveřmi. Musím se zmátořit, vstát, umýt se, oholit a sehnat si buď hrnek kafe, nebo cyankáli, naznačil jsem spolunocležníkovi svůj nejbližší program. Asi to byla jeho klíčová věta. Zacukala mu víčka, jazyk zeširoka oblízl oblemcanou tlamu a vcucnul se na původní místo. Morda zaklapla směrem zdola nahoru a můj obličej pokropila sprška slin. Přední tlapy sebou mohutně zacukaly a jedna těžce dopadla na moje předloktí. Pes prohlédl a dívali jsme se vzájemně zblízka do očí. Tvářil se vyjeveně, buď se snažil uspořádat si myšlenky, nebo čekal někoho jiného. Dobrýtro, oslovil jsem ho zkusmo. Umpf, odpověděl. Vzájemně jsme se očuchali a byla to láska na první pohled. Opatrně jsem se zvedal a chlácholil Napoleona: Lež, lež! Poslechl a já se vydal do umývárny. Uvedl jsem se do jakéhos pořádku, obličej jsem si oškrabal břitvou, která ležela ve skleněné skříňce mezi lékařskými nástroji. Předpokládal jsem zdravě, že je dezinfikovaná. I když proč by měl člověk znamenat něco víc, než zvíře notabene v mém dnešním stavu? Řízl jsem se jen třikrát, pokaždé pouze nepatrně. Vylepšil jsem si vizáž nalepením útržků toaletního papíru na škrábance a vykročil do ordinace. Láďa tu byl sám a klapal na počítači. Potkal jsi v koupelně Alžbětu Báthoryovou? Ne, to je vlastnoruční práce, odsekl jsem. Zakoulel očima: Prosímtě, alespoň si zastrč ten podolek. Má mi sem každou chvíli přijít zástupce farmaceutické firmy, tak ať hned zase neuteče. A co? huhlal jsem a rval cíp košile do kalhot, chce prodávat, tak ať se snaží! Nicméně jsem zdárně dovedl do konce svou 19

20 zušlechťující misi a právě jsem se obracel k zrcadlu nad umyvadlem, abych zjistil, jestli osvědčený toaleťák zastavil fatální krvácení, když se ozvalo zaklepání na dveře. Na Láďovo vyzvání vstoupila do místnosti a já zůstal trčet uprostřed ordinace jako vyřezávaný špatně kolorovaný svatý. Měl jsem se dobře učit a stát se veterinářem, blesklo mi hlavou. Jak jinak si vysvětlit oslnivé ženské zjevy, které se k Láďovi stahovaly? V krátké době už druhá zářivá blondýna, vlasy po ramena, postavu jak od zručného soustružníka a obličej Ten mě tentokrát opravdu vzal. Zrcadlilo se v něm něco, čemu soukromě říkám duše. Směs citu a inteligence, dobře navážená a s jiskrou smíchaná, dalo by se možná říct. Pozor, zablikala mi v hlavě žárovka vlastního pojistného hloupostního hlásiče. Víš, jak to chodí, kolikrát už jsi byl svědkem, že takový anděl otevřel pusinku a po první větě se zlatý lak začal katastrofálně odlupovat. Dobrý den, pánové, jsem Blanka Písková. Byli jsme domluveni Nerozhodně se podívala z jednoho na druhého a usmála se. Dobrý den, paní doktorko, povstal konečně Láďa od klávesnice, já jsem Liška a mluvili jsme spolu telefonem. Ovšem. Nesu vám domluvené vzorky a návrh smlouvy, pokud budete mít zájem. Na volný cíp psacího stolu postavila aktovku s logem firmy obchodující s léčivy. Rád bych, abychom spolu podmínky alespoň předběžně projednali, spustil plynně obchodně Láďa, chtěl bych se na pár věcí zeptat. Sedneme si? Nevšímali si mě. Právě jsem přišel k sobě natolik, aby mi došlo, že musím vyklidit bojiště. Láďa rovnal židle, aby se oba pokud možno pohodlně usadili. Ach, promiňte, to je můj kamarád Michal Křižík, rozpomněl se pan doktor na zbytky svého dobrého vychování, který právě odchází. Pochopil jsem, že jeho vychování hrubě přeceňuji. Návštěvnice prudce vzhlédla, sáhodlouhé řasy mi půvabně zamávaly na pozdrav. 20