THE RESOLUTION. Z f i l m o v é h o d e n í k u r e ž i s é r ů

Transkript

1 THE RESOLUTION Z f i l m o v é h o d e n í k u r e ž i s é r ů

2 Předmluva: Film The Resolution je nezávislý psychologický thriller vytvářený v letech 2004 až Natáčel se v České republice, je zpracován kompletně anglicky. Producentem filmu je Vivatscreen Productions, autoři Petr Smělík a Petr Hastík. Oficiální internetové stránky filmu jsou Internetové stránky producenta jsou Tato kniha je vytvořena na základě výtažků z textových poznámek z nitra režisérského deníku, který byl veden v letech 2005 až Vypráví o začátcích příprav nezávislého filmu The Resolution, jeho samotném natáčení, následující dlouholeté postprodukci až po jeho uvedení mezi diváky. Uvedené informace jsou pravdivé, spekulativní jsou smysluplně odděleny, všechny informace však z režisérského deníku zveřejněny nejsou. Režisérský deník (dále jen filmový deník ) se začal psát v únoru 2005 a dlouhou dobu jej obhospodařoval Petr Hastík. Vždy byla maximální snaha o co nejpřesnější zachycení a podání detailů. Psalo se podle intenzity nových událostí. Někdy byly poznámky na pár řádků, někdy na celou stránky, někdy se psalo denně, někdy i za několik týdnů. Především v době, kdy se do produkce zapojila i zahraniční skupina autorů a celé dění kolem filmu bylo náročné sledovat pouze jednou osobou, začal sepisovat dění i Petr Smělík. Dohromady se pak spojovaly informace sepsané různými dvěmi stranami z pohledu produkční a z pohledu obrazové složky filmu. Filmový deník někdy fungoval ve své podstatě také jako užitečná ventilace od každodenních problémů při natáčení, komunikaci s lidmi a vývoji filmu obecně. Mohlo by se totiž zdát, že cílem jeho sepsání nebylo vyzpovídat se, ale udělat ze sebe totální blbce. Filmový deník byl od svého počátku veden v elektronické podobě a neexistuje oficiální knižní verze. Útržky z filmového deníku byly v letech 2005 až 2006 uveřejňovány na oficiální stránkách filmu, není tedy vyloučeno, že jsou již před vydáním této knihy volně k dispozici. Filmový deník je psán formou hovorové češtiny, může obsahovat lokální výrazy a nářečí nesrozumitelné pro širokou veřejnost nebo odborně technické pojmy. Fotografie aktérů filmu jsou uveřejněny s jejich písemným souhlasem a jakékoliv zneužití (kopírování, prodej distribuce, veřejné zobrazování apod.) zde uvedených grafických či textových materiálů lze chápat jako porušení autorského práva, což je dle trestního práva České republiky trestný čin. Jakákoliv podobnost s dílem libovolného autora ze světových velikánů literatury je čistě náhodná... P.S. Informace v následujících kapitolách rozhodně nedoporučujeme používat jako manuál začínajícím filmařům :-) - 2 -

3 Jelikož byl filmový deník psán dosti osobitou formou, doporučuje se před ponořením se do jeho rozvětveného příběhu, nastudovat některé fakta o filmu, tedy především postavy, které tam vystupují a co vlastně sami dělají. Taktéž samozřejmě stojí za to se nejprve na samotný film podívat. Petr Smělík Justin Cunningham herec, režisér, výkonný producent, střihač Petr Hastík John Shooter Hunt herec, režisér, kameraman, VFX supervisor Martin Sentl James Blanc herec Svatopluk Hastík Edward Harrows herec, webmaster stránek filmu a distributora Dušan Trávníček Derek McBright herec Barbora Hejdová Caroline Nixey herečka Tomáš Pojkar Thomas Gladstone herec Aleš Holub Quentin Wood herec Radek Malina Ethan Rurk - herec Martin Koutný Geoff Drake - herec Lukáš Sentl řidič Edwarda Harrowse - herec Lukáš Mičulka Michael Hobbs herec Aneta Moláková herečka - 3 -

4 Kapitola I Před vynálezem písma...5 Kapitola II Mráz a střízlivost...7 Kapitola III Perpetuum mobile...11 Kapitola IV Na hranici zamyšlení...21 Kapitola V Memorandum...31 Kapitola VI Ztraceni v čase...33 Kapitola VII Z bláta do louže...36 Kapitola VIII Pevnina na obzoru...41 Kapitola IX Trailer klíč od pokličky...48 Kapitola X Hluboký nádech čerstvého vzduchu...52 Kapitola XI Termíny už jen ze zvyku...55 Kapitola XII nesplněných slibů...59 Kapitola XIII Když je na koho se obrátit...63 Kapitola XIV Prý premiéra...67 Kapitola XV Rok D...77 Kapitola XVI Film je dokončen...80 Kapitola XVII Na pokraji vyčerpání...84 Kapitola XVIII Druhá kolej poblouznění...91 Kapitola XIX Novinářské projekce...97 Kapitola XX Premiéra Kapitola XXI Koncertní šňůrka Kapitola XXII Z Prahy do Zlína a zpět Kapitola XXIII Jak se sní Resolution Kapitola XXIV Cesta do New Yorku Kapitola XXVI The Resolution Slovo autora na závěr

5 Když se 11. září 2004 dva zřejmě trochu míň předvídatelně přemýšlející blázni (význam tohoto slova se dočká přesného pochopení až po přečtení celého filmového deníku) rozhodli, že natočí celovečerní film, asi nikdo by neřekl, že jej po neuvěřitelných 1476 dnech tajemstvím zahalované výroby bude moci spatřit. 25. září 2008 v 19:45 se v multikině Golden Apple Cinema ve Zlíně konala slavnostní premiéra... Kapitola I. Před vynálezem písma Sluneční žár ještě stále neustoupil a dozvuky léta na sebe nechtějí přestat upozorňovat. Je sice podzim, konkrétně září, ale je už čtyři roky staré. Tolik let muselo uplynout, aby tyto řádky dostaly smysl být psány, neboť zaznamenávat události i ty nejmenší se sice praktikovalo po celou dobu formou krátkých odstavců, psaných volně do listů, tříděných na měsíce a roky, ale až teď, když už je neuvěřitelná práce skončena a čeká se jen na sběr ovoce on ten podzim bude asi osudný, dostává se filmový deník do své konečné utříděné formy, které každý porozumí a nebude již vzpomínkovým blokem pouze pro režiséry. Počátky filmového deníku sténají pod nedůvěrou v jeho smysl a fakt, že se opravdové zápisy začaly realizovat až prvním dnem natáčení (únor 2005) a celé půlroční období předrealizace bylo pominuto, to jen dosvědčuje. Nedůvěra v tom však sama prsty neměla. Ono také uvěřit, že se film bude tvořit 4 roky je v roce 2004 dost šílená představa a nikdo si na ni ani netroufl pomyslet natož vyslovit. Úvahy o budoucnosti se omezovaly na maximum jednoho roku, a když i to se nestihlo, jednoduše se vše oddálilo o měsíce, nebo maximálně opět o rok dál. V letních dnech roku 2004 se Petr Smělík a Petr Hastík přihlásili na menší český filmový festival coby diváci. Jejich vlastní praktické zkušenosti s filmem byly různé. Petr Hastík právě studoval střední školu a o natáčení se zajímal spíše po technické stránce a snaze o konstrukci příběhu podle zavedených klišé amerických vzorů. Měl za sebou několik zkušebních krátkých filmů, které mu zatím objasňovaly pojmy co, kde, jak a proč. Petr Smělík se hlásil na školu zaměřenou čistě na film. Natočil již několik krátkých filmečků a pro potřeby přijímacích zkoušek vytvořil další, osobitý krátký film. Oba Petrové teď trávili na festivalu týden volna, který byl věnován sledováním filmů, sdělování si vlastních názorů a pohledů na film. Podstatnou (ne však zas tak podstatnou) pro ně byla festivalová sekce, jakýsi workshop, natočení vlastního videa. Se zapůjčenou technikou a volným časem několik dní vše zesumírovat do smysluplného formátu v několika minutách a možnost promítnou vše divákům na konci týdenní akce. Tak se stalo, aniž by to kdokoliv čekal, že vzniknul jejich společný režisérský minidebut My Distorted Reality. Použití slova mini-debut bylo asi i tak dost silné, lepší označení proto bude jakési otestování možností spolupráce. Toto 3-minutové video se točilo několik dní v ulicích Uherského Hradiště a bylo v něm v porovnání s většinovou konkurencí všechno originální nápad, hudba, zvuk. Všechny texty, které dvě herečky dvojčata v hlavních rolích říkají, jsou v angličtině (zřejmě předzvěst něčeho) a pochopení filmu je dosti složité, pro neznalce angličtiny nemožné. Ačkoli se dnes, po mnoha letech nejedná o žádný zázrak, tvůrci s ním byli nadmíru spokojeni v době vzniku, diváci však byli zřejmě prozíravější a film neohodnotili mezi vítězné (kritiku snesl především fakt, že se nepodařilo promítanou verzi včas osadit českými titulky, tudíž tomu zřejmě moc lidí nerozumělo). Režiséři se však svým nezávislým a nezaujatým pohledem shodli, že to bylo jedno z nejlepších, ne-li nejlepší, co bylo v soutěži k vidění. Pokud se ptáte co bylo dál, nikdo to pořádně neví. Deník se totiž, jak bylo zmíněno, zatím nevedl a tak dalším známým klíčovým pojmem se stalo až 11. září V ten den se totiž Petrové sešli a debatovali o věcech minulých a budoucích. Jestli něco vyřešili, není podstatné, klíčovým bodem totiž bylo až nasedání Petr Smělíka do auta, kdy se nějak objevila ta myšlenka: Co kdyby jsme natočili celovečerák pronesl možná v pozměněné formě. Co všechno tento úkol obnáší však nedokázali v danou chvíli domyslet, a možná že to nedokázali ještě nějaký ten měsíc později. Vznikla motivace, která vlastně žádnou motivací nebyla, nikým nežádána, nikým nepodpořena, bez vidiny lepšího zítřka a vysněného cíle. Začala éra psaní námětu, scénáře, častých konzultací a výroby natáčecího plánu

6 Vymýšlení námětu začalo snad pro počáteční zapálenost hned na druhý den. Existovalo několik jednoduchých vytyčených zásad, které se režiséři snažili skloubit. Prioritou číslo jedna bylo vytvořit zcela jiný film. Na to se dá ironicky lehce namítnout, že s takovým rozpočtem to není problém pro nikoho. Jenže hned druhá priorita tvrdila, že to musí být na co možná nejlepší úrovni, které jsou režiséři schopni při svých soudobých schopnostech dosáhnout. Ačkoli si tyto dva body protiřečí, tvůrci vsadili na své vlastní schopnosti a inovaci a začali sepisovat příběh takovým způsobem v takovém žánru, jaký v českém filmu nemá zdaleka obdoby. Vzniknul základní námět, který se některými postavami částečně opíral o nápady z již dřívější doby, připsalo se spoustu postav a hlavně se začal vymýšlet celý vývoj příběhu. Už v těchto měsících se vědělo, že film se bude točit v anglickém jazyce, scénář se však psal česky. Zajímavé bylo, že režiséři dlouhou dobu sázeli na to, že postavy nemusí být ve filmu pojmenované a dávali jim proto pouze čistě pracovní označení, ve filmu pak byly, když už to bylo třeba, oslovovány jako šéf, nadřízený apod. Tento pokus o ozvláštnění však nakonec nefungoval. Scénář se snažili vypiplat do takových detailů, aby se všechny činnosti, které postavy předvádějí, daly logicky odvodit a navazovaly na sebe. Tzn. že pokud je postava právě mimo plátno, tak dělá něco, co divák nevidí, ale jakmile se vrátí zpátky, je už v nějakém dalším stádiu svého vývoje, ale divák se přesto dozví, jak se do tohoto nového stádia dostala (např. prostřednictvím jiných postav, které to budou vyprávět). Taktéž tu byla snaha proplést jednotlivé postavy mezi sebou, jejich historii a pracovní vztahy. Ono ale něco napsat je mnohem snazší, než to pak funkčně zrealizovat. To se režiséři naučili o pár měsíců později a celý scénář, ač textově vypiplaný se pak dočkal razantního přepracování ve střižně. Co zůstávalo dlouhou dobu otevřené byl úplný konec filmu. Jak ukončit jednotlivé osudy postav, na tom režiséři věřili, že stojí a padá celý film. Scénář byl tudíž detailně napsaný na 95% filmu, zbylý konec se dlouho konzultoval a předělával a finální podoby se dočkal až za několik let postprodukce. Psaní scénáře ve dvou lidech má své nesmírné výhody, ale také obtíže. Při dvojité kontrole se dá lehce vyhnout kýčovitým scénám, či hloupému vyznění některých částí, protože jedinec, nemá-li opravdu dostatek zkušeností a potřebný nadhled u psaní textu, se může snadno do svého příběhu po několika hodinách ponořit, začít se opakovat se opakovat a zapomenout tak, kdy je zdravé s něčím přestat, kdy příběh potřebuje s něčím odlehčit, kdy je třeba tlačit míň na pilu. Tvůrci tak každý sám za sebe po volných večerech sepisovali verze příběhu, případně si rozdělili kdo bude psát kterou scénu, někdy, když bylo přehršle moc nápadů, psal jeden třeba více scén doposud nerozdělených. Všechna data od každého se pak svezla na společné schůzi, kde se příběh již selektoval společně ze sepsaných kousků. Mnohdy to byli dosti sporné názory na obhajobu své práce. Přece jenom, každému to dalo spoustu času něco vymyslet a každý si to náležitě obhajoval. To byla další výhoda a hlavně trénink diplomatického řešení. Totiž vysvětlit druhé straně, v čemže je ta jeho verze špatná, kde nefunguje a proč by ji zrovna tato změna měla zlepšit. Neutichající diskuze nad stále se objevujícími problémy měla za následek vybroušení svých schopností do bezproblémové spolupráce. Složité dialogy se prozatím psaly česky, s tím, že je později přeloží člověk zdatný v korektní anglické gramatice. Většina frází se už případně psala anglicky. Scénář se pracovně rozdělil na dvě části zimní a letní, protože v tyto dvě období se film odehrával. Šlo se chronologicky a zimní pasáž, po té co byla někdy v prosinci 2004 dokončena se rozepsala na obrazy (jednotlivé scény, konkrétně jich měla 6, celý film pak 35, s tím, že několik se buď vyhodilo nebo transformovalo v jiné) a následně se pro ně připravil technický scénář. S ním již nebyl takový problém. Režiséři si rozdělili scény, aby každý napsal zhruba stejné množství. Nebylo to tak komplikované vymyslet, jakožto spíše časově náročné sepsat. U některých scén se jednalo spíše o technický scénář hrubý, jelikož ještě nebylo vybrané místo natáčení, tak šlo spíše o rozdělení záběrů a přibližnou představu o tom, jak dlouho se bude natáčet. Naopak u scén, kdy se již plánovalo vážné natáčení, bylo třeba udělat obhlídky po krajině najít vhodná místa, pokud možno většinou vzdálená od civilizace, aby nikdo nerušil. Samotnou kapitolu by zabralo vymýšlení názvu filmu, pokud by pro to bylo dostatek dochovaných materiálů. Jelikož, ale nejsou, je třeba se spolehnout jen na svou nespolehlivou paměť a ušetřit tak desítky řádků textu. Varianty byly přibližně čtyři. Tři se opírali o slovo Resolution v názvu a měli u sebe většinou ještě nějaký dodatek. Samotnou variantou pak bylo slovo The Revolution, přičemž možná právě z tohoto slova pak Petr Smělík vyměnil v za s. Jisté je, že název se stal brzy velmi oblíbeným a s oblibou se udržel používat mnoho let. Problém, na který v počátcích nebyl brán velký důraz, ale existoval, byla forma propagace filmu. Jak na sebe upozornit a nezadlužit se při tom u banky na zbytek života? Internetový prostor poskytl příležitost k vytvoření vlastní stránek filmu, na kterých se měly zobrazovat aktuality. Nad správou stránek dostal žezlo Svatopluk Hastík, který se do této úlohy s chutí ponořil, přestože se nad ním hladina navždy uzavřela. Z této pozice již po pár měsících nebylo cesty zpět a zdánlivě snadný úkol nabíral na důležitosti a technické náročnosti. Web se po letech rozrostl a stmelil vše o filmu důležité, nabyl na profesionální úrovni a představoval to lepší, čím se mohla profesionalita filmu dokázat

7 Vystřídalo se několik domén až se výběr zastavil na komerční theresolutionmovie.com. Od počátku se plánovalo několik jazykových mutací. V prvních měsících se na stránkách objevovaly výňatky z filmového deníku a vše bylo tedy česky. Postupem se přidával anglický překlad a jednu dobu dokonce v rohu hlavního loga v jazykové nabídce visela vlajka Francie. Ta se však při pozdější reorganizace odstranila, neboť překlad se zdál být zbytečný. Kapitola II. Mráz a střízlivost Na konci ledna 2005 proběhly první přípravy na natáčení Obrazu 1. Jednička v názvu skutečně znamenala to první co diváci po titulcích spatří. Oba režiséři si byly prohlédnout lokace a určit pozice kamery. Technický scénář byl již na celou zimní část napsán a čekalo se jen na vhodné počasí. Pokud by se však vždy čekalo jen na tohle, možná by se toho natočila polovina. Pokud tedy ve stanovený datum počasí selhalo, šlo se točit třeba do interiéru. Zde je aktuální předpověď počasí pro 2. únor 2005: Právě počasí dělá v současnosti největší potíže. Čeká se na velký příval sněhu, avšak všechna trocha, která doposud napadla vždy roztaje. Plánované natáčení bylo už jednou zrušeno před dvěma týdny 22. ledna 2005, kdy jednak nepřálo počasí a navíc onemocněla herečka Eva Smělíková. Teď jsou však oba aktéři připraveni chopit se svého úkolu. Takto vypadal živý vstup před několika lety. Nasazení všech zúčastněných bylo v počátcích opravdu enormní padla první klapka, proběhl první natáčecí den a téměř vše vycházelo podle plánu. Točilo se v malém lesním porostu na soutoku dvou místních potoků. Všude bylo spoustu sněhu neboť zima se letos skutečně vytáhla. Tato lokace byla ideální pro zimní nebo letní období. Vzhledem k tomu, že ji po obou stranách obepínala dvě vodní koryta, během jarních oblev nastával problém se do lokace vůbec dostat. Nevedl tam žádný most a jedinou možnou cestu představovalo přeskočení původně asi asi metr a půl široké vodní cesty, která se právě při tání dokázala zvětšit až na dva nebo tři metry. Herci se dostavili na scénu, technické vybavení bylo připraveno, avšak největší problém dělalo klasicky počasí. Tentokrát nebyl problém se sněhem, ale s prudkým slunečním svitem. Slunce kazilo téměř každý záběr. Ať už se jednalo o nadměrně osvětlené tváře herců, nebo příliš tmavý stín, jež znemožňoval kvalitní obraz. Tyto všechny nedostatky se však projevily až při následném kontrolování natočeného materiálu. Proto se režiséři shodli, že žádný s natočených záběrů nebude ve filmu použit a vše se půjde přetočit za týden. Zároveň se Eva Smělíková se dobrovolně vzdala své herecké role a její postavu ztvární některá z jiných dostupných hereček. O náhradě však dosud nebylo rozhodnuto. Veškeré natáčení teď probíhá v lokacích v okolí Zlínského kraje, je to jednak vzhledem k bydlišti většiny členů štábu nejschůdnější varianta, druhak na začátku natáčení je třeba začít trochu volněji a až postupně se přesunout do náročnějších lokalit se natáčelo v interiéru s Dušanem Trávníčkem. Interiér proto, jelikož venku nastala obleva, nemohl se realizovat Obraz 1. Každoročně, kdy si lopaty na sníh musí brát i přesčasy, aby lidem umožnily alespoň trochu svobody pohybu, si letos užívají dovolené, a příroda se dál směje štábu, který doufá, že ji to po pár týdnech přestane bavit. To však ještě neví, že se v tento čas formuluje jako jeho největší nepřítel po celou dobu natáčení. O pár dní později se natáčelo s Evou Smělíkovou, která se vrátila do své role. Natáčení snad poprvé probíhalo bez problémů. Samozřejmě jen když nepočítáme jako problém počasí, protože to dělalo neplechu. Tentokrát byl abnormální mráz. Natáčelo se v Uherském Hradišti, - 7 -

8 což se svým způsobem větší město. Všichni lidé, kteří náhodně procházeli kolem scény se za štábem otáčeli, jako za tvory z jiného světa. Jde vidět, že lokální obyvatelé nejsou na natáčení filmů v jejich městě zvyklí. hk byl den z dosavadních natáčecích dní ten nejnáročnější. Na druhou stranu se zase vše vyvíjelo bez komplikací. Ráno v 10:00 se štáb se Svatoplukem Hastíkem vydal natáčet do Uherského hradiště. Při této příležitosti vyjádřil i své obavy o filmu do budoucna: Já si myslím, že to nedotočíte. K jeho myšlence se přidal i Petr Smělík. Točila se právě scéna s televizním reportérem, kterého si střihnul Svatopluk Hastík, tedy jeho druhá role ve filmu. Bylo však potřeba jeho postavu nějak výrazně oddělit od hlavního charakteru Edwarda Harrowse. Proto si speciálním kreslícím nástrojem namaloval malou bradku, nasadil obroučky od brýlí a vystupoval zcela jiným chováním i hlasovým projevem před kamerou. Zdali jej diváci nakonec poznali kdo postavu ztvárnil nebylo ani tak důležité, hlavní je, že je nenapadlo zaměnit ji s hlavním padouchem filmu. Točilo se v širším centru města u parkoviště, kde se doufalo, že mnoho lidí nebydlí, tudíž tam nebudou moc co chodit. Navíc štáb zvolil konkrétní lokaci mezi místním křovím, což nejenže dodávalo reportáži spojenou s vraždou na uvěřitelnosti, taktéž křoví posloužilo jako dobrý zákryt. Jediný komu natáčení vadilo byl 71letý měšťan, který si štáb vytipoval a upozornil, že nemá rád skryté kamery. Mírná roztržka však byla brzy zažehnána. Odpoledne se mělo začít s Dušanem Trávníčkem. Ten se před časem nechal slyšet, že o účasti na celém natáčení doposud váhá. Režiséři však potřebovali znát vyjádření, neboť vyměnit herce někdy později, kdy už je s ním 50% materiálu natočených je komplikované. byla tu samozřejmě teoretická možnost nahradit jej digitálním modelem, ale při pohledu na počítač hlavního postprodukčního studia a jeho obsluhu i tato teoretická možnost zanikla v nudných nížinách reality. Dušan Trávníček však přímo na place udělal vstřícné gesto a slíbil účast až do konce. Aktuálně se natáčela jedna z prvních klíčových scén pro film velký akční souboj ve sněhu. Shodou náhod se režisérům hodil padající sníh, který ale bohužel nepadal. Na zemi sice byl, ale do vzduchu se pak musel přidat digitálně

9 Klíčová měla být proto, že kdyby se náááhodou něco zvrtlo a úvod filmu nefungoval úplně podle představ, tohle mělo být oživení a nastartování tempa pro dalších části. Točilo se na široké pláni nikým neobývané a nikým nenavštěvované = oblíbená lokace pro režiséry. Sníh byl všude, za chvíli i pod oblečením. Po úplném fyzickém vyčerpání herců (z neustálého běhu a padání do sněhu) bylo natáčení po necelých dvou hodinách ukončeno, přičemž veškeré plánované záběry se podařilo natočit

10 se natáčelo opět v Uherském Hradišti. Scéna odehrávající se v telefonní budce neměla být komplikací na několik hodin, když tu najednou dva metry od štábu zastavilo policejní auto. Nějaký měšťan, zřejmě ve strachu ovlivněn hrozbou teroristického útoku zavolal na linku 158 a poslal muže zákona na režiséry. Policie si vyslechla, co se na daném místě u telefonní budky provádím a zapsala si čísla občanských průkazů. Prý dostali hlášení, že se u budky podezřele pohybují tři muži a tak to přijeli zkontrolovat. Když tedy tak učinili, bez problémů odjeli a štáb mohl pokračovat v práci. Jelikož se točilo u hlavní silniční tepny, do spousty kompozice se neustále dostávala projíždějící auta. Ve střižně pak nastala vtipná situace, když se v průběhu střihu prvního traileru pečlivě vybíral záběr právě takový, aby v něm neprojíždělo žádné auto starší deseti let. Celý obraz se pak do výsledného střihu stejně nedostal. O dva dny později se poprvé na scéně objevili Tomáš Pojkar a Lukáš Sentl, coby účastníci další akční scény v nočních ulicích města. Natáčení probíhalo po několik dní, zpravidla mezi 20. a 22. hodinou. Bylo to dost náročné také pro to, že tvůrci nechtěli zpestřovat jinak rutinní čas městských strážníků a poskytovat jim zábavu při identifikaci a otázkách typu: co tu děláte? Fyzická náročnost scény dopadala nejenom na herce ale také na kameru. Ono totiž v celém obraze se běží z místa A do B. Zatímco společných záběrů kdy vidíme oba pronásledující se (Lukáš Sentl, Petr Smělík) nebylo mnoho, záběry na běžícího jedince se to jen hemžilo. A když točil jeden herec svůj záběr na popáté, tak druhý mohl odpočívat, ale kameraman byl na nohou neustále (vzhledem k mobilitě nočního natáčení bylo vybavení pouze kamera). Následkem tudíž bylo po každodenním dvouhodinovém natáčení totální vyčerpání. Další nepříjemností byly teploty, které se v těchto hodinách pohybovaly často hluboko pod nulou. Poslední den se předvedl padajícím mokrým sněhem, který stačil zamrznout a vše tak nebezpečně klouzalo, jak si sám ověřil Petr Smělík na zamrzlém chodníku. Poměrným zdržením byl také rozhovor z místním občanem jenž režiséry oslovil: Co to tady točíte, hoši?. Začal nabádat celý štáb, aby natočil dokument o staré nádražní budově, která sídlí vedle nového nádraží a je na rozpadnutí. Námět vyznívá velmi atraktivně, nicméně po deseti minutách konverzace si osoba šla po svých

11 Původně plánovaný poslední den z natáčení zimních částí. Přetáčel se již po několikáté Obraz 1. Všude byl sníh, teplota dva stupně pod nulou a žádné problémy s herci. Zkrátka idylka. Po pár hodinách natáčení skončilo, herci se rozešli domů s vnitřním pocitem několika měsíčního klidu. Když se večer kontroloval natočení materiál, nastal šok. Technika pod náporem mrazu selhala a natočený materiál byl téměř nepoužitelný. Ze 13 záběrů se jich zachránily jen 3 a navíc poměrně jednoduché. To obtížné, co se ztěží natáčelo bylo ztraceno. Trvalo však týdny než se mohlo jít točit. Počasí se totiž zase ozvalo a neustálé tání sněhu nebralo konce. Navíc několik členů štábu přepadla chřipková epidemie, tak se odkládalo dál. Po více než měsíci, začátkem dubna se Obraz 1 podařilo dokončit, Bylo už sice jaro, ale scénář byl na přání vyšší moci upraven. Duben byla obecně taková doba k zamyšlení. Počítalo se, kolik lidí na filmu pracuje. Ano, na takových počtech se mohlo klidně spolupracovat se žáky prvního stupně základní školy. Režiséři se uchýlili k něčemu, čemu sami nevěřili, ale než stát na místě a zoufat, je lepší vykonávat alespoň známky snahy se konal casting. Cílem bylo najít potencionální zájemce o hereckou roli. Účast odpovídala trochu nedomyšleně zvolenému datumu nula. Filmový duben se zakončil , kdy se opět štáb vydal na již prokleté místo natáčení Obrazu 1, kde se vše znovu přetočilo. Eva Smělíková z časových důvodů nemohla natáčet a tak byla definitivně nahrazena Barborou Hejdovou. Kapitola III. Perpetuum mobile Tak jako květen, byl i scénář v rozkvětu. Režiséři sami sobě nalhávali a připravovali větší a větší příběh. Ten sice již byl hotový prakticky od začátku roku, ale některým scénám to v rozmachu nebránilo. Přibývaly role, exteriéry a triky se poprvé začalo natáčet z druhé půlky scénáře letní časti. Barbora Hejdová se měla prohánět na kolečkových bruslích a Dušan Trávníček pojídat párek v rohlíku. Do toho všeho by je měl na motorce pronásledovat Motorkář, coby znovu jako Dušan Trávníček. Ač se to nezdá, jednalo se o technicky velmi náročnou pasáž. Natáčení probíhalo v noci po 22. hodině na klidné ulici, ale mezi obytnými domy. Bylo třeba zvolit dostatečné osvětlení a bezpečnost kaskadérských kousků, které ke vší smůle herců prováděli oni sami. Natáčení probíhalo až do 1 hodiny ranní. Jedna z nejdůležitějších věcí, která byla potřeba byl párek v rohlíku zabalený do ubrousku s nápisem Good Appetite. Tento párek měl ukusovat Dušan Trávníček. Přípravy na výrobu této rekvizity se rozjely již o několik dnů. V místním obchodě byl zakoupen párek v hodnotě 3Kč 33h. Když se k tomu započítá rohlík, měl

12 výsledný produkt za soudobé hladiny cen hodnotu asi 4Kč 50h. Tyto dvě potraviny byly v kombinaci s kečupem ohřáty v mikrovlnné troubě v sobotu v den natáčení ve 21:45. Přes upozornění Svatopluka Hastíka a neuposlechnutí Petra Hastíka byl krásný vzhled párku v mikrovlnce zničen. Párek praskl a vypadal, jakoby byl již někým jednou požitý. Proto není divu že Dušana Trávníčka čekalo nemilé překvapení. Při natáčení určené scény asi ve 22:30 neměl právě sto chutí se do podivně vyhlížejícího párku zakousnout. Než tak však nakonec učinil, rohlík, který držel párek pohromadě ztvrdl a při kousání podivně praskal. Pro samotného herce představoval těžce kousatelný rohlík zřejmě nejnáročnější natáčení v jeho kariéře. Při dokončení posledního záběru, ve kterém se měl motorkář povalovat na hlavní silnici a kamera se proti němu řítila coby auto, okřikl štáb jeden náhodný občan, který se v pozdní noční dobu potuloval venku. Upozornil, že auta tudy jezdí 90 km/h a že takové magory, jako jste vy by měli zavírat. Diskuze se raději dál nerozvíjela, aby nedošlo k fyzickému konfliktu. Zmíněný občan totiž zřejmě nebyl schopný kontrolovat své chování. Jelikož se poslední záběr povedl, natáčení skončilo k dobru občana, který byl jistě přesvědčen, že ti podivíni odchází kvůli jeho výstraze se po druhé hodině odpolední natáčela paranoidní psychoscéna v koupelně s Petrem Smělíkem v hlavní roli. V původním plánu byl jiný Obraz ale pro nedostatek přítomných herců se první natáčení se Svatoplukem Hastíkem, který si musel kvůli zvláštním požadavkům na natáčení v obývací místnosti umýt boty, aby nezašpinil koberec, zrušilo. Natáčelo se o dva dny později i s Tomášem Pojkarem, výjimečně bylo vše bezproblémové, herci se snažili a Svatopluk Hastík nepotřeboval boty protože v žádném záběru nakonec nebyly vidět se uskutečnil trénink velmi náročné bojové scény v rozvalinách staré skládky. Probíhal za neúprosného vedra a ostrého slunečního svitu. V této bitce se spolu utkali Tomáš Pojkar a Petr Smělík. Choreografie souboje byla smyšlená, což jí dodalo více na originalitě. Nikdo z tvůrců se bojovému umění nevěnuje a tak bylo třeba improvizovat. Jednotlivé chvaty na sebe musely navazovat, protože se scéna odehrávala v jednom čase, bez průstřihů do jiných prostor. Pohyby se tedy vymýšlely přímo na place a zároveň byly pracovně natáčeny. Pro souboj byly jako hole vybrány dvě již nepoužitelné a nikým nepodepsané hokejky. Sotva se stihlo natočit pár záběrů, Tomáš Pojkar si tu svoji pěkně nalomil (Z dlouhé chvíle ji přelomil o místní cihly). Takže do finálního natáčení bylo potřeba sehnat novou. Tomáš Pojkar i Petr Smělík dostávají k dispozici ony pracovní záběry, aby se zkusili na příští natáčení naostro více vžít do své role. Nejedná se sice o nic zas až tak zlomového, co se týče příběhu ve filmu, ale oba herci přesto na žádost slíbí, že video nikomu ukazovat nebudou. Avšak touha ukázat svému okolí něco nového je veliká a tak po pár dnech pouští Tomáš Pojkar ukázky z pracovních záběrů Alešovi Holubovi. Když se o porušení slibu dozvídají režiséři, je to pro ně šok. Ačkoli si to herci neuvědomují, každý neodborně do světa vypuštěný záběr, který není vhodně připraven (v tomto případě se naštěstí vůbec nejednalo o záběry z filmu) pro veřejnou projekci, může v nezávislém divákovi probudit náznak mírné nejistoty k hotovému dílu. Další den se jelo na obhlídku do Veselí nad Moravou, kde se na starém zámku již pomalu plánovala finální akční sekvence filmu. Režiséři byli z lokace nadšeni, nejen že na ni měli volný a prakticky časově neomezený přistup, ale navíc vypadalo velmi vhodně, přesně podle představ scénáře. Přímo na místě se v jednotlivých poschodích pořizovaly fotky místností a všech zákoutí. Tento materiál pak posloužil pro sestavení digitální mapy zámku, podle které režiséři již v klidu ze studia připravovali trasu pro natáčení, kde se začne, kudy představitelé poběží, která místa se jim stanou osudná

13 Petr Smělík průběžně piloval natáčecí plán, který odkryl doposud nepřipouštějící si skutečnost. Celé dva měsíce léta měly být nabity natáčením, den za dnem, mezitím se musel stihnout postsynchron, střih, hudba, zvuk, triky. Pokud se mělo v červenci naplno začít, mělo se na konci srpna skončit. První reálnější přepočty však již v té době potvrdili, že natáčení protáhne až do září se měly uskutečnit dotáčky noční scény s motorkou. Všechny plány však již klasicky zhatilo počasí. Rozpoutala se silná bouře, ke které se přidal hustý déšť. Natáčecí plán, který byl nedávno sestaven se proto v začal třepat ve svých základech. Žádný z posledních plánovaných termínů zatím nevyšel. Důvodem bylo zaneprázdnění herců jejich osobními povinnostmi. Ale to už jsou neřesti dobrovolné účasti na filmu, se kterými se režiséři pořád ještě seznamovali. Práce na oficiálních internetových stránkách byla v plném proudu, tak jako bylo psáno v Kapitole I., připravoval se obsah a forma. O onen obsah se zatím postaraly zajímavé texty (převážně z filmového deníku). Adresa stránek zatím nebyla stanovena a webmaster Svatopluk Hastík slíbil jejich plný provoz do 14 dní se poprvé naostro natáčela bitka s hokejkami. Scéna měla obsahovat něco přes 100 záběrů a jednalo se tak o doposud nejkomplexnější natáčení. To se také podepsalo na době dokončení. Kvůli náročnosti natáčení se dlouho hledala vhodná lokace, kam by se štáb mohl ukrýt na dlouho dobu a ladit choreografii bez ruchu okolí. Opuštěná skládka byla nakonec nejlepší řešení. Byla ukryta mezi širokými poli, obepnuta hustým a vysokým křovím. Ač z jedné své strany sousedila s vlakovými kolejemi, jediná reálná cesta jak se na ni dostat byla v polní stezce končící na druhé straně asi po čtyř set metrech u silnice. Skládka sama svým pojmenováním může připomínat nějaké velké smetiště, ve skutečnosti spíše připomínala zbořeniště. Dříve zde totiž stával domek, který čas roznesl na cihly, chytlo se toho pár bezdomovců a lidé sem později navozili trochu toho odpadu, aby si tím ulehčili od vlastních povinností. Ve filmu byly v tomto souboji poprvé využity pyrotechnické efekty. Na starost si je vzal Svatopluk Hastík, který mimoto, že připravoval rozhovor s Tomášem Pojkarem, nosil po kapsách sirky a petardy. Cílem bylo nasimulovat ustřelení kousku stěny výstřelem z pistole. Nálož byla umístněna na okraj rozpadlé stěny, obložena úlomky z cihel a následně z dostatečné vzdálenosti (krom Svatopluka Hastíka někdo to musel zapálit) odpálena. Během skákání a pádů mezi rozbité cihly, které chtě nechtě musel absolvovat Petr Smělík, bylo využito madrace na utlumení dopadu. Ta sice z větší části pomohla, drobným zraněním ale nezabránila

14 Tomáš Pojkar se v průběhu času ponořil do natáčení na sto procent. Po pár dnech rozbil i sluneční brýle a kvůli takové maličkosti pak musel být mírně upraven scénář. Ve finálním střihu je pak místo toho, aby si brýle ponechal na očích, odhodí z odůvodněním, že zapadlo slunce (což se při natáčení nakonec skutečně stalo, a několik následujících dnů bylo zataženo. Navíc se mu podařilo, už tak dostatečně zmrzačenou hokejku ještě jednou rozlomit na dvě poloviny. Hůl se pak průběžně upevňovala, až se dočkala železné konstrukce v místě zlomení. I tak se s ní už muselo zacházet velmi opatrně a veškeré údery byly fingované víc a víc. V průběhu scény se podle scénáře stalo, že Thomas Gladstone získal za svoji nedokonalou obrannou techniku jizvu na tváři. Aby jej režiséři ušetřili, rozhodli se ji pouze nasimulovat. Posloužily k tomu dvě lahvičky s červeným barvivem podobným krvi a jedna lahvičku lihu (na umývání barvy, nic jiného). Poté, co se štětečkem nanášené barvivo na obličej Tomáše Pojkara skombinovalo s místní hlínou a prachem, začalo již připomínat skutečnou jizvu. Téměř poslední den natáčení se od západu začal zjevovat temný mrak jež v sobě nesl několik litrů dešťové vody. Tomáš Pojkar však byl po natočení svých záběrů propuštěn a zmoknout stihli už jen Petr Smělík a Petr Hastík. Na předposlední natáčecí den byla rozebrána hokejka Tomáše Pojkara na dvě části (to se ta zlomenina konečně hodila) a byla k ní speciální konstrukcí připevněna polovina druhá. Cílem bylo, aby mezi dvěmi části zůstala malá mezera pro vložení ruky. Účel: probodnutá ruka hokejkou. Po více než dvaceti dnech pak bylo natáčení scény dokončeno byl den, kdy se započala éra postsynchronu. Věnovat se této oblasti, která se v průběhu let dočkala značného vývoje, by utrhlo pro sebe velkou část deníku. Její úroveň zajímavosti by se ale pohybovala na nízkých hodnotách. Faktem je, že se postsynchron přepracovával asi 4x. Většinu důvodů pro tento krok představují stále lepší technické možnosti, které se režisérům v počátcích nenabízely. A jak se zdálo, že v tento den, s mikrofonem v hodnotě několika desítek tisíc korun tvůrci dosáhli hranic nebe zvukových vibrací, o několik let později by se za touto možností výroby ani neotočili

15 byla definitivně ztracena jedna z klíčových rekvizit filmu komunikátor. Od té doby byl nahrazen zařízením provizorních rozměrů, případně většinou zobrazen pouze jako počítačová animace. Nálezce, byl-li, se nikdy nepřihlásil se natáčela scéna s pořadovým číslem 23. Všichni herci (Svatopluk Hastík, Aleš Holub) byly zavřeni v pomalu jedoucím autě řízeném Petrem Smělíkem (také hrál), vše snímané Petrem Hastíkem. Natáčení se původně zdálo být hodně komplikované, protože trasa, po kterou vozidlo jelo byla svojí asi kilometrovou délkou dosti omezená, tudíž pokud by se nepovedlo nahrát vše na poprvé, muselo by se zacouvat a jet znova. Hraní však ubíhalo rychle a trasa se sjela na poprvé. Dokonce vzniklo i spoustu minut materiálu navíc, který byl ve výsledném střihu nakonec nekompromisně vyhozen, tak jako spoustu jiných scén. Režiséři měli také během natáčení přání, aby se důležitá událost v této scéně neprozradila účinkujícím hercům. Totiž do vozidla měla nakonec střelit řízená raketa a celý vůz rozdrtit na šrot. Jelikož trik vznikal až v pozdějších časech postprodukce pod taktovkou Tomáše Kalhouse, bylo třeba připravit podklad. Vše se vyřešilo diskrétně, kamera pouze snímala utíkajícího Petra Smělíka od auta, a nikdo neřešil, proč vlastně utíká

16 se mělo natáčet ve spěchu. Tentokrát to byl spěch vynucený. Točilo se v rozjetém vlaku, asi 7 záběrů a mělo na to být 8 minut cesty tam i zpět. První záběr, který se ještě odehrával v exteriéru, natáčený krátce po příjezdu vlaku do stanice, se nepovedl, takže se musel odložit na později a režiséři se urychleně nahrnuli do vlaku. Poté co se usadili v jednom téměř prázdném vagónu a rozdělali techniku připravenou na okamžité natáčení, přišel průvodčí zkontrolovat jízdenky. Zároveň také upozornil, ať za sebou příště zavírají dveře, že by se kvůli tomu musel uběhat. Sotva tedy průvodčí odešel, začal se točit první záběr hovor Petra Smělíka. Když řekl pár vět, zjistil, že další neumí. Zároveň bylo zjištěno, že oba sedí na špatné straně vagónu a tak se urychleně přesunuli naproti. Pokračovalo se ve tvorbě prvního záběru. Vlak už byl rozjetý a pomalu se začala blížit cílová stanice. Petr Smělík tedy narychlo zkusil odříkat svůj text. To se mu opět nepovedlo a tak to okamžitě

17 zkusil znovu. Vlak zpomaloval a začal se blížit k nádraží. Celý záběr se zkusil sjet ještě jednou, tentokrát bylo vše na slušné úrovni. Během čtyř minut cesty se tedy povedlo realizovat jeden záběr. Na nádraží byla asi hodina času, takže se natočilo pár exteriérových záběrů. Jelikož na zpáteční cestu zbývalo ještě šest záběrů, režiséři usoudili, že ke zpáteční jízdence si ještě přikoupí cestu do stanice o několik kilometrů dál. Celková cesta měla trvat dostačujících 24 minut (i s takovými časy se v těchto počátečních dobách museli režiséři smířit) před 23. hodinou se natáčela další scéna. v interiéru se odehrával rozhovor Dereka McBrighta s Caroline Nixey. Tentokrát se správný čas zvolit nepodařilo. Všichni byli očividně unaveni, nejvíce však Dušan Trávníček, hlavní aktér. Jednalo se zdánlivě o jednoduchý záběr v průběhu několika sekund tiše sedět a pak začít odříkávat svůj text. Když se však pokaždé ozvalo pípnutí kamery (nahrávání) a následně slovo akce, byly veškeré snahy o stvoření záběru zmařeny neustálým a nezastavitelným smíchem. Po několika dalších zmařených pokusech byl Petr Hastík za vyrušování vyloučen za dveře a kameru převzal Petr Smělík. Natočení záběru nakonec proběhlo tak, že se kamera nechala běžet a Dušan Trávníček několikrát zopakoval svou větu, přičemž postupně uklidňoval své emoce. Natáčení probíhalo asi do 01:15 ráno ( ). Záběr byl už díky úrovni natáčení nakonec z filmu vystřihnut se na scéně poprvé objevil Martin Sentl, coby v roli oponenta Svatopluka Hastíka. Jeho herecký projev byl naprosto nečekaný. Svoji roli totiž podal přesně podle svého (nikoli, jak to režiséři plánovali), avšak výborně. Ke svým dialogům navíc ještě vymyslel několik aktivit, které během natáčení prováděl. Zdá se to jako běžná věc, jenže na tento osobitý přínos nebyli režiséři doposud zvyklí. Herecká účast na se pomalu krátí Petrovi Smělíkovi. Zbývají mu asi jen tří scény. Podle jeho slov pro něj bylo poslední natáčení právě s Martinem Sentlem doposud nejnáročnější. Možná i z toho důvodu, že ho při hereckém projevu pozorovali tři lidi a všichni mu radili, jak to má správně zahrát. Ztracený komunikátor (zmizel nečekaně v noci z 23. na 24. června) se sice doposud nenašel (a zřejmě ani nenajde), ale Lukáš Sentl poskytl pro natáčení náhradu, komunikátor, který se po drobných úpravách (odstranění reklamních nápisů) bude podobat tomu původnímu. Petr Hastík si konečně pořídil sluneční brýle, které budou dotvářet image jeho postavy počasí opět zmařilo natáčení, které bylo plánované již od 13:00. Déšť však nebyl jediný nepřítel, který ohrožoval realizaci Obrazu z prostředí železniční stanice. Problémem byly též odstavené nákladní vagóny, jež se rozprostíraly přes celou délku nádraží. Nikdo si netroufl odhadnout, jak dlouho to tam ještě budou

18 Výhled na nejbližší dny nevypadal zrovna nejlépe. Na celý příští týden (od ) hlásili předpověď déšť, což pro natáčení znamenalo jediné nenatáčelo se. Byl to také především velký zásah do natáčecího plánu, který byl v těchto dnech už tak přeplněný. O den později se však ukázalo, že předpověď nemusí vždy znamenat skutečnost. Scéna na vlakovém nádraží se realizovala. Točilo se na s Petrem Smělíkem avšak coby v roli bandity. Na place byl též přítomen Svatopluk Hastík, který pořizoval fotografie do webových stránek. Ty samotné podléhaly vizuální proměně, především co se týče horního hlavního loga. Všechny plánované důležité záběry kazilo zaparkované auto v pozadí, model Škoda 120. Normálně tvůrcům auta v pozadí nevadí, ale přeci se jen v těchto případech snaží udržet filmu určitou vizuální úroveň. Proto se musely přímo na place upravit kompozice, které by onu Škodovku v záběru neměly. S tímto podobným problémem se realizační tým nesetkal poprvé. Už při dřívějším natáčení, které se odehrávalo u hlavní silnice jezdila v pozadí auta, která by do filmu mohla vnést závan opotřebení. Tehdy se vše řešilo až ve střižně, kdy byly tyto problematické záběry vystřiženy. Natáčení skončilo po pěti hodinách. Těsně před silnou bouří, která se hravě vypořádala s dosavadním slunečným počasím Pokračovalo se v natáčení na vlakovém nádraží. Celá realizace scén se velmi vlekla z důvodu poruchy železničních přejezdů (závor). Ty byly po včerejší silné bouři vyřazeny mimo provoz a tak veškeré vlaky dosahovaly mimo dlouhých zpoždění též nízkých rychlostí, aby na přejezdu nikoho nesrazily. Když se tedy kolem štábu vláčel nákladní vlak s 25 vagony, nějakou chvíli to zabralo. Dále pak byly problémem zírající lidé, kteří se z důvodu časových zpoždění vlaků seskupovali do celků. A v těchto chvílích nebylo zrovna nejvhodnější, aby mezi nimi pobíhali herci s šátky na obličejích a pistolemi v rukou. Další problémy nastaly s výtahem, jezdícím do podchodu pod kolejemi. Po bouřce byl poněkud nefunkční. Dotáčky se proto musely naplánovat na později. V roli se tentokrát poprvé objevil Petr Hastík proběhlo první natáčení za plného provozu, tedy odpoledne v centru města. Cílem bylo natočit prologue k obrazu 16 bojová scéna s holemi mezi Petrem Smělíkem a Tomášem Pojkarem. Ve městě se za natáčecí lokaci zvolila nejdříve nejfrekventovanější ulice. Když se dojelo na plánované místo natáčení, čekalo realizační tým několik zajímavých situací. Na úvod jen taková poznámka, že ze stativ na kameru upadla další součástka (první náznak rozkladu proběhl ). Sotva se herci (Tomáš Pojkar a Petr Smělík) připravili na svou roli, obklopil je dav (trojice) mladých na první pohled fanynek. Ihned daly hercům (i kameramanovi) do rukou nějaký deníček s propiskou a chtěly po nich podpis. Na

19 tyto situace by si pomalu měli zvykat všichni, kteří se ve filmu objevili před kamerou (a možná i za). Jaké ale však pak bylo pro herce zklamání, když se dozvěděli, že ony osoby sbírají podpisy pro nějakou soutěž a ne proto, že by cokoli věděli o filmu a jeho hercích. No co, začalo se točit. Na lidech v okolí se projevil již dříve známý syndrom hledění do objektivu kamery. Ne, že by okolní občany napadlo pozorovat herce, ale oni se prostě musí dívat do kamery. Tento zajímavý jev byl zpozorován již kdysi, když se režiséři pohybovali s kamerou mezi více lidmi. Každý vždycky nenápadně sjel zrakem na kameru a pak se nechápavě podíval na člověka, který ji držel v ruce. Rozpočet filmu dostal tvrdý zásah, když téměř přišel o rekvizitu pistol Dušana Trávníčka. Ten si ji totiž mezi natáčením odložil na chodník. Chvíle nepozornosti pak měla za vinu to, že jeho pistol přejel neznámý senior na Ukrajině (jízdní kolo). Ve zbrani to jen zapraskalo a upadl z ní jeden velký střep. Intenzita natáčení rostla, existovala motivace aktualizovat internetové stránky filmu. Přece jenom návštěvnost taktéž pomalu vzrůstala. Webmaster Svatopluk Hastík se proto rozhodl ke svéráznému kroku, napsat upřímný článek o tom, jak vidí film a co mu vadí na režisérských praktikách užívaných při natáčení. TAJNOSTI Možná jste si už několikrát pro sebe řekli, že na těchto stránkách toho vlastně o samotném filmu The Resolution moc není. Všude se píše jen o samotném natáčení, ale krátké informace o čem film vlastně bude nebo nějaké náznaky příběhu se tady vůbec neobjevují. Ba vlastně se ani nesmí objevit. Všechny články, filmový deník apod. procházejí velmi tvrdou režisérskou cenzurou. Co je vlastně všechno tajné se dozvíte v článku. Nejčastější aktualizací na tomto webu prochází filmový deník. O jeho obsah se stará Petr Hastík. Jak už je někde napsané, filmový deník vychází ve dvou verzích. První verze je většinou velmi obsáhlá a druhá verze (ta pro webové stránky) je mnohdy značně zkrácena. Tuto skutečnost jsem zjistil až teprve nedávno a poté jsem dostal chuť sepsat tento článek. Viděl jsem totiž jak Petr Hastík zkracuje filmový deník pro stránky. Určitý záznam byl asi na 100 řádků a po cenzuře byl zkrácen o 50 řádků!! Tato skutečnost mě velmi znepokojila, protože mnohdy režiséři nechtějí vyzradit informace, které by podle mě žádné velké tajnosti neobsahují. Nedávno se také stalo, že Petr Hastík omylem zapomněl odstranit z deníku tajné informace a tyto informace byly několik dní poskytnuty veřejnosti. Až teprve druhý režisér Petr Smělík jej upozornil na to, že prozrazuje něco, co by neměl. To bylo najednou upozorňování, ať to konečně aktualizuji a opravím. Nevím jestli si toho někdo vůbec všiml, ale bylo vidět, že tajné informace žádný velký rozruch nezpůsobily

20 Samotnou kapitolou je scénář, do kterého kromě režisérů nikdo nesmí nahlédnout. Když jsem se ptal na začátku natáčení režisérů, jestli si jej můžu přečíst, tak se mi jen vysmáli. Tak jsem si řekl, že alespoň bych mohl znát náplň mojí role, ale ani s tuto informaci mi nebyli ochotni sdělit. A tak to má každý herec. Většinou se všechny informace (velmi zkrácené informace) dozvídá až přímo na place. To bylo nedávno pozdvižení, když jsem nahlédl do scénáře a přečetl jsem si některé rozhovory. Petr Hastík, mě potom scénář vytrhl z rukou málem i s rucema. Zkusil jsem se zeptat jak vůbec dopadne moje role či jak moje role skončí? Avšak i tato informace je prý i pro mě velmi tajná. Nevím tedy, jak chtějí režiséři utajit přede mnou konec mé role. Možná budu hrát se zavřenýma očima nebo se pokusí smazat mi paměť. Stejný problém, ale zažívají všichni herci. Každému jsou k dispozici pouze texty jeho role. Navíc se celý film natáčí na přeskáčku. Možná je to proto, aby režiséři zamotali hercům hlavu, aby si nemohli poskládat příběh dohromady. Režiséři však i přesto mnohdy často s hrůzou zjišťují, co všechno herci vědí, když se jim však potom pokusíme svým způsobem vysvětlit příběh filmu, tak se jen pousmívají. Nevím, co tímto režiséři sledují. Petr Hastík mi kdysi řekl, že alespoň budu překvapený. Herci mají prostě těžký život (tím však neříkám, že by to měli režiséři jednoduché, protože celý film závisí na nich a na jejich spolupráci). Nesmím vědět s kým budu hrát, co budu hrát, jak budu hrát apod. Alespoň, že se někdy dozvím, kde budu hrát a taky občas dostanu nějaké texty. Další věcí, kterou NAPROSTO nechápu je, že nikde nesmím mluvit nebo psát o lokacích, kde se natáčí. Když jsem fotil natáčení obrazu 28, tak jsem nesměl vyfotit některé části krajiny, aby nikdo nepoznal, kde se nacházíme. Avšak i přes to, kdo na tom místě někdy byl, tak ihned pozná, odkud fotky pocházejí. Nevím co tím režiséři sledují, jestli nechtějí být při natáčení rušeni od fanoušků nebo nechtějí platit lidem za pohyb na jejich pozemcích. Každopádně pokud zjistíte, kde se film natáčí, tak raději o tom pomlčte nebo si Vás režiséři vychutnají. Tajnosti samé tajnosti provázejí natáčení filmu The Resolution. Ono někdy je dobré, že se nikdo o příběhu nic nedozví, ale pokud nesmějí svou roli znát herci, tak to mě přijde naprosto směšné. Neřeknu, někoho to třeba nezajímá, ale slovo HERCI znamená, že mají něco zahrát a pokud nevědí ani co hrají, tak to potom může špatně dopadnout. Režiséři by si měli uvědomit, že pokud budou všechno tajit, tak se to může proti nim ve zlém obrátit. Pokud se na těchto stránkách totiž neustále budou objevovat jen samé spekulace a žádné skutečné fakta, tak web ztratí čtenáře a film případné nové diváky. Kdo by přece šel do kina na film o němž nemá prakticky žádné informace a zná jen jeho název filmu? Ukažte mě prosím Vás nějaký film, který šel do kin, aniž by diváci neznali alespoň základ příběhu, kdo tam hraje, co tam hraje apod?