02 I Konference o divočině 16 Rybí líheň v Borových Ladech 28 Léto na Šumavě. Šumava I Obsah. 04 Konference o divočině

Transkript

1

2 Šumava I Obsah 02 I Konference o divočině VYDAVATEL: Správa NP a CHKO Šumava ADRESA REDAKCE: Správa NP a CHKO Šumava 1. máje 260, Vimperk tel.: , fax: sumava@npsumava.cz REDAKČNÍ RADA: František Krejčí (předseda redakční rady) Jiří Kadoch (redaktor časopisu) Pavel Hubený Zdeňka Křenová Michal Valenta David Albrecht Iveta Štefanová Vladimír Just Jan Podlešák (jazyková korektura) FOTO NA TITULNÍ STRANĚ: Adam Jirsa - Tetřev hlušec /Tetrao urogallus/ FOTO NA ZADNÍ STRANĚ: Michal Valenta - Židovský les GRAFICKÁ ÚPRAVA: MONELLO design atelier TISK: Typodesign s.r.o. DISTRIBUCE: Transpress Praha, Mediaprint Kapa, Mapcentrum České Budějovice a další drobní distributoři. Podávání novinových zásilek povoleno Českou poštou, s.p., ředitelstvím odštěpného závodu Jižní Čechy v Českých Budějovicích, j.zn.: P-2986/96 ze dne 6. června PŘEDPLATNÉ: Vyřizuje redakce, časopis vychází čtyřikrát ročně, cena 1 výtisku 43 Kč, celoroční předplatné 140 Kč. Uzávěrka čísla: Datum vydání: Registrační číslo: MK ČR E 7518 Nevyžádané rukopisy a fotografie se nevracejí. Praha a následně i Šumava byla místem diskusí o divoké přírodě. 08 Kůrovec v NPŠ okřídlené diskusní téma Používaná ochranná opatření proti lýkožroutu smrkovému. 10 Vývoj zonace Národního parku Šumava Nikdy nekončící a stále diskutovaný příběh. 12 Biomonitoring lesních ekosystémů Zachycení stavu, struktury a proměn šumavského lesa v čase i prostoru. 14 Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava Při rozhodování využívejme především ověřené vědecké poznatky. 16 Rybí líheň v Borových Ladech Zařízení, které navrací šumavským tokům jejich původní obyvatele. 18 Puštík bělavý, znovunalezená sova Šumavy Reintrodukční program vymizelého šumavského druhu. 20 Ano divočině v NP Bavorský les Zamítnutá žaloba na na naše sousedy. 22 Rašeliniště zeleného ostrova Irsko, země osobitých tradic a krásné krajiny se svéráznými obyvateli. 24 Řasnice Údolí potoka se zárodky nových pralesů a mladé divočiny. 26 Rozhovor s Erazimem Kohákem Zeptali jsme se. 28 Léto na Šumavě O vodě, přechodech, pozorování volné zvěře, přespání v přírodě a průvodcích. 30 Vždyť tam na Šumavě, kolébka má stálá Vzpomínka na Andrease Hartauera, skladatele milujícího Šumavu. 32 Aktuality 04 Konference o divočině 16 Rybí líheň v Borových Ladech 28 Léto na Šumavě léto

3 Šumava I Konference o divočině Text Zdenka Křenová Konference o divočině 04 léto 2009 Foto Zdenka Křenová

4 Návštěva divočiny je v dnešní době obvykle spojena s cestou na jiný kontinent anebo se čtením knihy o dobách dávno minulých. Stále ještě přežívá u mnoha lidí pocit, že divočina je něco temného a nebezpečného, co je třeba "zcivilizovat". Ale jsou to právě lidé z těch nejcivilizovanějších oblastí světa, kteří stále více a více divočinu vyhledávají. Poté, co jsme ji ze svého okolí téměř vymýtili, zjišťujeme najednou, že chybí. Někomu proto, že prostě chce vidět, jak dokáže příroda fungovat sama, jak úchvatné může být představení přírodních sil, které dokázaly udržitelně spravovat planetu stovky milionů let dávno předtím, než se jí ujal člověk. Jinému proto, že některé rostliny, zvířata, přírodní společenstva či jevy může vidět jen tam. Zbytky divočiny jsou stálým domovem nepřerušené evoluce života - a nesmíme zapomenout, že z té vzešel i člověk. Těmito slovy Ladislav Miko v listopadu 2008 křtil rodící se projekt Divoké srdce Evropy. Když ve středu 27. května 2009 zahajoval dvoudenní celoevropskou konferenci o divočině konanou v Praze, nacházel se jistě ve specifické a dosti neočekávané pozici. Nevím, zda mu hlavou proběhl zrychlený film od vyslovení nedůvěry vládě, zhroucení českého předsednictví EU, přes cizincům těžko vysvětlitelná specifika české politiky, až po jeho jmenování do funkce; nevím, možná to tak bylo, když z pozice ministra životního prostředí dva roky připravovanou konferenci zahajoval slovy: Tak tohle jsem opravdu nečekal. Jistě mnohé se pro něj v posledních týdnech změnilo, ale téměř s jistotou vím, že se jeho názor na význam divočiny a ochranu posledních zbytků člověkem neovlivňované evropské přírody zůstal stejný. Již od začátku příprav věřil, stejně jako nemnozí další, že je čas, možná nejvyšší čas, za účasti politiků, odborníků, správců chráněných území, vlastníků pozemků a nevládních organizací připomenout poslední zbytky evropské divočiny a společně diskutovat o možnostech zachování tohoto našeho evropského dědictví. Můžeme chtít po jiných, co neděláme sami? Konference nesla oficiální název "Divočina a velká přírodní území v Evropě" a pojem divočina (v anglickém originálním názvu wilderness) široce zahrnoval nejrůznější formy nenarušené evropské přírody. Nenarušená příroda poskytuje člověku cenné, ale neplacené služby, od zadržování vody a brzdění povodní, přes udržování mikroklimatu, až po ukládání uhlíku z atmosféry a zpomalování globální změny klimatu. Finančně jen těžko odhadnutelné jsou hodnoty přírodního prostředí pro rekreaci těla a pohodu lidské duše. Jak vyplynulo z jednání konference, území člověkem nemanipulované přírody umožňují stálý vývoj rostlinných a živočišných druhů, který udržuje genetickou rozmanitost. Ta je velice potřebná v době, kdy změny klimatu výrazněji ovlivní život na planetě. V Evropské unii představuje nenarušená příroda zhruba jedno procento rozlohy veškerého území - více je jí v severských a východních zemích, méně v západní či střední Evropě. "Evropané a další příslušníci rozvinutých zemí často radí rozvojovému světu, aby chránil svoji přírodu," konstatoval Ladislav Miko. "Máme však právo něco takového požadovat, pokud bychom nedokázali uchovat ani to jediné procento našeho vlastního území, které má zatím přírodní charakter?" dodal Miko. V očích Angličanů či Holanďanů zvyklých po generace žít v uměle vytvořené kulturní krajině představuje divoká příroda zcela jiný obraz než divočina rumunských pastevců nebo severských Evenků. Ve všech koutech Evropy si lidé však stále více uvědomují, že skutečná divoká příroda je nedílnou a potřebnou součástí našich domovů. Velkou hodnotu přirozené krajiny a uvědomění si přírodního bohatství pro lidskou společnost zdůraznil při zahájení konference také bývalý české prezident Václav Havel. Cesty se protínají ve střední Evropě Pořádání dvoudenní pražské konference nebylo jednorázové politické gesto. Jednalo se o přirozené vygradování aktivit, které se v uplynulých měsících odehrávaly v různých koutech Evropy. Setkání se uskutečnilo téměř dva roky poté, kdy v rámci výroční konference Europarc Federation v Českém Krumlově byl uspořádán kulatý stůl s názvem "Wilderness in the European Union". Krom toho, že tehdy vznikl nápad na pořádání celoevropské konference, byla velmi významným výstupem Rezoluce na ochranu divočiny (angl. Resolution on Wilderness Area) adresovaná Evropské komisi a členským státům Evropské unie. Rezoluce, kterou v následujících měsících podepsalo přes sto signatářů z různých mezinárodních organizací, odborných úřadů a státních ochranářských institucí, byla významným podkladem pro Rezoluci o divočině, kterou v prosinci 2008 přijal Evropský parlament. S vědomím toho, že dvoudenní byť velmi intenzivní jednání stovek účastníků, nemůže řešit mnoho detailních a praktických otázek, uskutečnily se v období příprav různé pracovní semináře a workshopy, jejichž výstupy byly předloženy coby podkladové materiály pro pražskou konferenci. Jedním z nejdůležitějších, a účastníky konference velmi pozitivně přijatých, podkladů byl sborník závěrů a rozšířených abstraktů z mezinárodního kolokvia, které se v lednu 2009 konalo na šumavském Srní. Odborný seminář pořádaný Správami NP Šumava a Bavorský les si kladl za cíl shromáždit praktické zkušenosti i odborné podklady týkající aplikace bezzásahového managementu v chráněných územích a lokalitách soustavy Natura V současnosti připravujeme vydání české jazykové mutace tohoto sborníku. Výstupy lednového kolokvia podpořili účastníci pražské konference, kteří se plně shodli, že koncept ochrany evropské divočiny je plně slučitelný s principy ochrany významných biotopů v rámci soustavy Natura Michael Hamell z DG Environmental Evropské komise zdůraznil, že prosazování managementových zásahů v lokalitách Foto Michal Valenta léto

5 Šumava I Konference o divočině přírodních biotopů postižených přírodními disturbancemi, jako jsou povodně, vichřice nebo gradace hmyzích škůdců, je v řadě případů založeno na chybném chápání Evropské směrnice a z hlediska dlouhodobé kvality biotopů kontraproduktivní. Foto Zdenka Křenová Foto Alois Pavlíčko Foto Michal Valenta Poselství z Prahy Výstupy pražské konference, které se zúčastnilo více jak 250 účastníků ze 40 zemí, jsou shrnuty v několikastránkovém dokumentu nazvaném Poselství z Prahy. V úvodu dokumentu je vysvětleno, že tématem konference byla jak divočina (angl. wilderness ), což jsou velkoplošná přírodní území vyvíjející se bez přímé lidské intervence, tak další přírodní území (angl. wild nature ), která jsou obvykle více fragmentována a jejichž vývoj je více či méně člověkem usměrňován. Všechna tato území, ve všech částech Evropy, jsou považována za velmi cenná území pro ochranu druhové diversity, přírodního bohatství a nenahraditelného přírodního a kulturního dědictví, protože během posledních čtyřiceti let vymizela z povrchu planety přibližně čtvrtina druhů živočichů a rostlin, především kvůli činnosti člověka, který ničí jejich prostředí. Účastníci konference se shodli, že v západní Evropě byla příroda natolik pozměněna zásahy člověka, že její ochrana bude vyžadovat pozvolnou a dlouhodobou obnovu, tedy opětovný návrat území přírodě. Naopak země na severu a východě Evropy mají ještě skutečně člověkem nedotčené nebo jen málo dotčené přírodní celky. Tato území je zapotřebí uchránit v této podobě. Střední Evropa je pak někde uprostřed. Tady by ochranáři v určených celcích měli dávat přednost bezzásahovému režimu, do řady míst se s ohledem na změny užívání krajiny příroda vrací samovolně, a v dalších případech je vhodné přírodní procesy podpořit renaturalizačními projekty. Závěr dokumentu uvádí výčet 24 kroků, aktivit a opatření, které je třeba udělat s cílem rychle pokročit v ochraně posledních zbytků evropské divočiny. Účastníci konference mimo jiné doporučili, aby bylo dokončeno mapování veškerých hodnotných území a vznikl celoevropský registr divočiny, který by přesně popsal, v jakém stavu oblasti jsou a co je ohrožuje. Za neméně důležitou byla také označena potřeba přesněji vyhodnotit socioekonomický přínos těchto území a hledat vhodné metody prezentace těchto přínosů i veškerého dalšího významu divočiny široké veřejnosti. Dvoudenní jednání v Praze nemohlo vyřešit všechny otázky a zachránit poslední zbytky evropské divočiny. Ve stejných okamžicích, kdy v pražském sále zaznívaly argumenty podporující ochranu posledních fragmentů skutečné přírody, razily bagry nové cesty a sjezdovky do doposud neporušených částí bulharských hor a na Slovensku hrstka statečných již poněkolikáté bojovala o záchranu malinkého kousku divočiny v Tiché dolině. Průběh setkání i závěry konference přinášejí naději. Naději na změnu našeho chápaní. Protože evropskou přírodu 06 léto 2009

6 a poslední zbytky divočiny nezachrání obsáhlé vědecké studie a přesná čísla, ale jen a pouze lidská úcta, pokora a pochopení toho, že s posledním kouskem divočiny zmizí z života Evropanů kus člověčí identity. Ještě je pořád naděje, že stihneme pochopit včas. Pohled přes oceán Pražské konference o divočině se zúčastnili také Vance G. Martin, president The Wild Foundation, paní Charlotte F. Baron, výkonná předsedkyně nadace, a několik dalších jejich spolupracovníků. Vance a Charlotte po skončení pražské konference zavítali na několik dnů na Šumavu. Společně s kolegy z Národního parku Bavorský les jsme je prováděli především v jádrovém území obou NP. Při terénních pochůzkách i večerních debatách padlo mnoho otázek a zajímavých odpovědí, z nichž pouze několik zde uvádíme: Co je to The Wild Foundation? Co jsou hlavní aktivity vaší nadace? Charlotte: Aktivity nadace jsou rozděleny do několika hlavních směrů. K těm velmi významným patří pravidelné pořádání celosvětového kongresu o divočině, dále spolupracujeme s řadou odborníků na řešení výzkumných a legislativních projektů týkajících se území divočiny v různých částech světa, velká pozornost je také věnována komunikaci s politiky, odborníky, veřejností a především s místními komunitami. Konkrétní praktické aktivity řešíme v rámci sekce terénních projektů, z nichž nejvíce v současnosti realizujeme v subsaharské Africe. Například se věnujeme záchraně nejsevernější populace slonů v Mali. Máme za sebou intenzivní dvojdenní program konference o divočině, konané v Praze. Nepřijdou vám při zkušenostech s divočinou v Africe a Severní Americe snahy Evropanů o ochranu divočiny směšné? Vance: Právě naopak, jsem velmi potěšen, že jsem se konference mohl zúčastnit a osobně zažít, jak moc je téma ochrany divočiny v Evropě aktuální. Nevadí, že máte v Evropě méně než 1 % skutečně přírodních oblastí. Důležité je, že si Evropané uvědomují, jakou hodnotu pro ně tato území mají. Pražská konference je první velká konference o divočině na evropském kontinentu od roku 1983, kdy ve Skotsku pořádali Třetí celosvětový kongres o divočině. První vlaštovky se objevily v polovině 80. let 20. století zrovna tady ve střední Evropě, když průkopníci jako pan Biebelriether začal prosazovat myšlenku, že alespoň na malých ukázkových plochách národních parků by se příroda měla ponechat přírodě. Dokument Poselství z Prahy je zásadní zpráva o změně chápaní významu divočiny v Evropě. Toto je vaše první návštěva na Šumavě? Charlotte: Ano, jsem zde poprvé a jsem opravdu nadšená. Vance: Já jsem před několika lety byl na krátké návštěvě v Bavorském lese, ale na české straně Šumavy jsem poprvé. Jsem rád, že můžu poznat krásné území na obou stranách hranice. V části území, která jsme společně navštívili, jsou smrkové porosty postižené kůrovci. Dospělé stromy usychají, a přestože máme mnoho odborných podkladů o přirozené obnově lesa, někteří návštěvníci, místní obyvatelé nebo politici stále odmítají ponechat přírodnímu vývoji alespoň malé území v národním parku. Jak na vás první setkání se suchými stromy zapůsobilo? Charlotte: Oba žijeme v Coloradu a příroda, kterou zde vidíme, je obdobná té u nás. V oblasti amerického jihozápadu v posledních letech velmi rychle usychají tisíce akrů borových lesů napadené kůrovci. K ochraně lesa přistupujeme stejným způsobem. V chráněných oblastech také nezasahujeme, a v hospodářských lesích se uplatňují pouze účinná a ekonomicky zdůvodnitelná opatření. Vance: Důležité je lidem vhodnými způsoby vysvětlovat, co se v přírodním prostředí děje a jaké jsou příčiny těchto změn. U nás již i laická veřejnost pochopila, že současná situace je především důsledkem předchozího managementu, který nebyl vždy zcela vhodný. V našich podmínkách to byla především snaha tlumit lesní požáry, které jsou přirozenou silou udržující dynamickou rovnováhu lesů v Coloradu. Myslím, že pro lesy střední Evropy jsou stejně významné vichřice. Výstupem právě skončené konference je dokument Poselství z Prahy. Jaké poselství si odvážíte ze Šumavy? Vance: Závěry konference budou významných vzkazem z Evropy pro letos pořádaný Devátý celosvětový kongres o divočině. Mým osobním vzkazem ze Šumavy bude zpráva, že v srdci Evropy se nachází území nečekané přírodní i duchovní hodnoty. Jsem velmi rád, že zde existuje česko-bavorský projekt Divoké srdce Evropy, který se snaží tento ostrůvek skutečné přírody zachovat. Charlotte: Je to překrásné místo, kde se dá žít i pracovat. Jsme překvapeni a šťastni, že jsme zde mohli být. Věřím, že se brzy vrátíme na delší návštěvu. Strana 5 nahoře - Ladislav Miko na konferenci. Strana 5 dole a strana 6 - Divoká příroda Šumavy je klenotem hodným ochrany. Strana 7 - Charlotte i Vance navštívili řadu míst nerušené přírody Šumavy i Bavorského lesa. Odnesli si prý nezapomenutelné zážitky. Zdenka Křenová Správa NP a CHKO Šumava zdenka.krenova@npsumava.cz Foto Michal Valenta Foto Zdenka Křenová léto

7 Šumava I Kůrovec v NPŠ okřídlené diskusní téma Text František Krejčí a Petr Kahuda Problematika poměrně nenápadného brouka, lýkožrouta smrkového, je mezi laiky i odborníky neustálým zdrojem mnoha diskusí či sporů a to zejména v souvislosti s naším největším národním parkem NP Šumava. Záměrem článku je všechny čtenáře informovat o způsobech managementu lesa, o využívaných možnostech ochrany lesa proti kůrovcům, o účinnosti obranných opatření a o nástinu dalšího vývoje. Kůrovec v Národním parku Šumava aneb okřídlené diskusní téma 08 léto 2009 Foto Marek Drha

8 Účinnost opatření v roce 2008 V roce 2008 podnikla Správa NP a CHKO Šumava řadu kroků ke tlumení probíhající gradace lýkožrouta smrkového. Byla instalována řada obranných zařízení technického charakteru (lapáky, lapače ). V lesních porostech, tam, kde nebyl rozpor mezi zákonnou ochranou šumavské přírody a destruktivním způsobem zásahu, proběhlo zpracování kůrovcových stromů s následnou asanací odvozem či odkorněním. Kromě známých lesotechnických opatření pracují zaměstnanci Správy ve vymezených lokalitách v rámci výzkumných projektů i s metodami nadstandardními. Speciální využití entomopatogenních hub ke snížení nárůstu kůrovcové populace je unikátní v rámci celé Evropy. Několikastupňový soubor všech prováděných opatření, tzv. integrovaný systém ochrany lesa, přinesl v předchozím roce své ovoce. Podle odborné zprávy, zpracované za účasti zahraničního experta pro ochranu lesa, se účinnost zmíněného systému v roce 2008 pohybovala okolo 50 %. To znamená, že zhruba polovina dospělých kůrovců byla zachycena obrannými opatřeními. A to do výsledku nebyla zahrnuta aplikace entomopatogenu. Její účinnost se teprve vyhodnocuje, ale již nyní se odhaduje v součtu s ostatními metodami až na 80 %. Pro laika má uvedený číselný údaj asi málo vypovídající hodnotu, ve skutečnosti se ale jedná o poměrně veliký úspěch zejména s přihlédnutím k faktu, že zhruba ¼ lesů NP Šumava je ponechána samovolnému vývoji bez intenzivních či destruktivních lidských zásahů proti podkornímu hmyzu. Pro zajímavost uvádíme další číselné údaje z evidence odchytů lýkožroutů ve Správou provozovaných feromonových lapačích: zachyceno bylo téměř brouků s celkovou hmotností přes kg. Na tlumení kůrovce se tento druh zařízení podílel zhruba deseti procenty. Odhad situace pro letošní rok Určovat přesně následující vývoj situace by skutečně bylo neodpovědné a po odborné stránce i nemožné. Na rozvoj podkorního hmyzu má totiž kromě člověkem ovlivnitelných faktorů vliv i řada dalších, které nelze ani ovlivnit, ani dopředu přesně stanovit. Jedním z těchto vlivů je například počasí. Při velmi teplém a suchém průběhu jara a léta dojde totiž k mnohem rychlejšímu a úspěšnějšímu vývoji lýkožrouta smrkového pod kůrou napadených smrků. Naopak kdyby celé léto bylo chladné a deštivé, vývoj kůrovců bude do značné míry zpomalen. Dalšími důvody, proč nelze prognózovat přesněji, mohou být predátoři, parazité a další faktory, ovlivňující úspěšnost rozmnožování kůrovců v přírodním prostředí. Pro přípravu zpracovatelských kapacit a další informovanost je však nutné aktuálně provádět alespoň odhady vývoje situace, s nimiž bychom vás nyní rádi seznámili. Celkové, pro letošní rok předpokládané Objem nahodilých těžeb (kůrovcových, z větru) a stojících souší (v m 3 ) množství kůrovcem napadených smrků je zhruba stejné, jako bylo v roce předchozím. Výrazný posun kůrovcové populace s větším množstvím napadených stromů očekáváme směrem k lesním porostům, kde se tyto stromy budou těžebně zpracovávat. Takovéto lesní porosty se v současnosti rozkládají na zhruba ¾ NP Šumava a zpracování v nich probíhá co nejšetrnějšími technologiemi, tak aby nedocházelo k poškozování přírodního prostředí národního parku. Hlavním cílem při managementu těchto lesních porostů ve vztahu ke kůrovci je včasná účinná asanace s nasazením všech stupňů integrované ochrany lesa samozřejmě s ohledem na požadavky ochrany přírody. V maximální možné míře je nutné zabránit šíření kůrovce za hranice národního parku. Vzhledem k tomu, že očekáváme výskyt kůrovce s následným zpracováním kůrovcových stromů v zásahových porostech na cca 0,8 % jejich plochy, je i letos velmi důležitá práce našich lesníků při vyhledávání napadených stromů. Co bude dál? I v letošním roce bude podle dlouhodobé koncepce část lesních porostů ponechána samovolnému vývoji. I přesto však nemusí docházet k obavám o budoucnost Šumavy či jejích lesů. V uplynulém roce nedosáhl rozvoj nových ploch se soušemi podle dostupných informací ani zdaleka 1 % výměry lesů národního parku. Odhad pro letošek je pro tato území ještě o něco nižší. Strategie ochrany přírody s vyloučením intenzivních lidských zásahů, podporovaná ministerstvem životního prostředí, ale i evropskými či světovými organizacemi pro ochranu přírody, navíc není v NP Šumava novinkou. Je nutné si uvědomit, že k ponechání vyčleněných lesních celků samovolnému vývoji docházelo u nás po vzoru světově uznávaných národních parků už před více jak 15 lety, v jiných evropských významných NP je to otázka i několika minulých desetiletí (NP Bavorský les, Bialowiezský NP, NP Gesäuse ). Přestože tyto plochy se samovolným vývojem lesa již částečně prošly fází rozpadu smrčiny vlivem kůrovcového žíru, jsou již nyní většinou opět zelené množstvím odrůstající mladé generace nového lesa. Celková výměra těchto ploch je opět vzhledem k zelenému moři šumavských lesů v NP Šumava počítána v řádu jednotek procent. Problémem tedy nejsou přírodní zóny národního parku, ale dosavadní malá ochota kritiků našeho, k přírodě ohleduplného postupu chtít se na celou věc dívat očima 300 milionů let trvající evoluce evropských lesních dřevin a jejich porostů. Množství náročných úkolů před Správou NP Šumava letos i do budoucna stojí spíše v těch částech parku, kde bude zpracování napadených stromů probíhat se všemi následnými kroky včetně zajištění další ochrany lesa, zalesňování postižených ploch, práce související s postupnou přeměnou nevhodné druhové skladby atd. František Krejčí a Petr Kahuda Správa NP a CHKO Šumava frantisek.krejci@npsumava.cz petr.kahuda@npsumava.cz Foto Marek Drha léto

9 Šumava I Vývoj zonace Národního parku Šumava Text Eva Zelenková a Miroslav Černý Foto Jiří Kadoch Vývoj zonace Národního parku Šumava Zonace Národního parku Šumava, její změny a zejména návrhy na změny jsou často diskutovaným tématem a předmětem opakujících se, střídavě rozviřovaných a po čase opět utichajících sporů. Téma zonace národního parku je na nejlepší cestě stát se jedním z nikdy nekončících šumavských příběhů. Hlavním cílem ochrany národních parků je zachování, případně zlepšení stavu přírodních nebo přírodě blízkých ekosystémů a přirozených vývojových procesů při umožnění jejich vědeckého, výchovného a rekreačního využití. Je zřejmé, že vzhledem k rozsáhlosti Národního parku Šumava není kvalita jeho území všude stejná. Zejména z tohoto důvodu je potřebné území chránit diferencovaně. Nástrojem, který to umožňuje, je právě rozdělení území národního parku s ohledem na přírodní hodnoty do zón s různým stupněm ochrany. Členění území národních parků je upraveno v Zákonu o ochraně přírody a krajiny 10 léto 2009

10 č. 114/1992 Sb. ze dne 19. února 1992 ve znění pozdějších předpisů. Nejpřísnější režim ochrany se stanoví pro I. zónu. Vymezení a změny jednotlivých zón ochrany přírody stanovuje Ministerstvo životního prostředí vyhláškou. Všechny změny hranic jednotlivých zón by měly být navrhovány v zájmu naplňování cíle ochrany národního parku. Členění Národního parku Šumava do zón ochrany přírody je uvedeno v 4 nařízení vlády č. 163/1991 Sb., kterým se zřizuje Národní park Šumava a stanoví podmínky jeho ochrany. Do I. zóny se zařazuje území s nejvýznamnějšími přírodními hodnotami, zejména přirozené nebo málo pozměněné ekosystémy vhodné pro rychlou obnovu samořídících funkcí. Cílem je uchování či obnova samořídících funkcí ekosystémů a omezení lidských zásahů do přírodního prostředí. V I. zóně je zakázáno vstupovat mimo cesty vyznačené se souhlasem orgánu ochrany přírody (zákaz se netýká vlastníků a nájemců pozemků). Do II. zóny se zařazuje území s významnými přírodními hodnotami, člověkem převážně pozměněné lesní a zemědělské ekosystémy vhodné pro omezené, přírodě blízké a šetrné lesnické a zemědělské využívání. Cílem je udržení přírodní rovnováhy, co nejširší druhová rozmanitost a postupné přiblížení lesních ekosystémů přirozeným společenstvům. Do III. zóny se zařazuje území člověkem značně pozměněných ekosystémů a střediska soustředěné zástavby. Cílem je udržet a podporovat využívání této zóny pro trvalé bydlení, služby, zemědělství, turistiku a rekreaci, pokud to není v rozporu s posláním národního parku. Zóny ochrany přírody versus managementové režimy Je nutné zdůraznit jeden základní fakt. V žádném případě ze zákona o ochraně přírody a krajiny nevyplývá skutečnost, že v I. zónách národního parku nemůže být realizována žádná aktivní péče o území a že se tedy vždy jedná o území ponechané samovolnému vývoji. Členění území národního parku na zóny ochrany přírody není možné slučovat s managementovými režimy. Zonace národního parku rozčleňuje území z hlediska jeho přírodní hodnoty a určuje stupeň ochrany. Naproti tomu managementové režimy přímo popisují, jaký způsob péče (managementu) je nebo může být v konkrétních lokalitách realizován. Zrekapitulováno: popisovaná zonace říká, jaký stupeň ochrany to které konkrétní území má, kdežto managementové režimy říkají, jaký způsob péče je nebo může být v konkrétní lokalitě aplikován. Tento fakt je zde nutné zdůraznit, protože značná část veřejnosti tyto dvě různé věci slučuje v mylném předpokladu, že zonace = management. Změny zonace Národního parku Šumava. V období byla I. zóna tvořena 53 celky s diferencovaným způsobem péče. Podíl jednotlivých zón na území národního parku ukazuje graf a jejich vymezení mapka. V roce 1995 došlo ke změně zonace a takto vymezená zonace platí dodnes (viz mapku a graf). Do I. zóny byly zařazeny relativně nejhodnotnější a přírodě nejbližší ekosystémy, u kterých se předpokládalo, že mohou být bez většího rizika ponechány samovolnému vývoji s tím, že aktivní ochrana proti kůrovcům bude prováděna na území II. zóny (odtud pravděpodobně pramení v současnosti už mylné, ale u veřejnosti dosud hluboce zakořeněné přesvědčení, že I. zóna = bezzásahový management). Touto změnou došlo ke snížení rozlohy bývalé I. zóny ve prospěch II. zóny. Původních 53 souvislých celků bylo fragmentováno do 135 menších částí. Stav bezzásahovosti I. zón se udržel jen do roku Tehdy bylo rozhodnuto připustit některá nedestruktivní opatření ve vztahu k lýkožroutu smrkovému a od roku 1999 bylo přistoupeno ve vybraných I. zónách i ke kácení aktivních kůrovcových stromů. V roce 2001 byly zahájeny práce na změně vymezení I. zóny v souladu s harmonogramem a zásadami uvedenými v Plánu péče Národního parku Šumava. Návrh počítal s odklonem od koncepce použité při vymezování zonace v roce 1995, kterou se zjednodušeně řečeno v I. zóně nastoloval bezzásahový režim. Návrh z roku 2001 už neslučoval zonaci národního parku se způsobem péče o konkrétní území. Tehdy se však tento návrh nepodařilo prosadit. V letech 2004 až 2005, po změně vedení NP a CHKO Šumava, byl vypracován další návrh zonace (viz mapku a graf). Ten představoval 59 celků I. zón. Stejně jako v případě předchozího návrhu se vymezení jednotlivých zón ochrany přírody nevztahovalo přímo ke způsobu péče o území. V I. zóně bychom tak mohli nalézt lokality ponechané samovolnému vývoji, ale stejně tak území se zásahovým režimem. Návrh byl postupně představen dotčeným obcím, nicméně v roce 2005 bylo jeho další projednávání zastaveno. A závěr? Rozšiřování I. zóny naplánované v dosud platném Plánu péče Národního parku Šumava se bohužel prozatím nepodařilo prosadit. Přitom současný stav, kdy je I. zóna doslova rozdrobena, není podle mnohých vyhovující a je třeba jej co nejdříve změnit. V současné době se připravuje nový plán péče, jehož součástí samozřejmě bude i návrh změn zonace. Miroslav Černý Správa NP a CHKO Šumava miroslav.cerny@npsumava.cz Eva Zelenková Správa NP a CHKO Šumava eva.zelenkova@npsumava.cz léto

11 Šumava I Biomonitoring lesních ekosystémů Text Pavla Čížková O budoucnosti šumavských lesů se nyní hodně mluví. Nejvyostřenější diskuse se týkají horských smrčin, a to především ve spojitosti s nedávnými vichřicemi a následným výskytem kůrovce. A s tím souvisejí debaty o způsobu, jakým by se Správa NP a CHKO Šumava měla s těmito jevy nejlépe vypořádat. K tomu, abychom se mohli zodpovědně rozhodnout, jakým směrem se ubírat, je třeba mít dostatek informací. Mimo jiné i proto vznikl projekt Biomonitoring lesních ekosystémů. Projekt, který si klade za cíl zachytit stav, strukturu a proměny lesa v Národním parku Šumava, a to jak v čase, tak i v prostoru. Biomonitoring lesních ekosystémů v území ponechaném samovolnému vývoji Cílem projektu Biomonitoring lesních ekosystémů je zachytit druhovou a prostorovou strukturu lesa v území ponechaném samovolnému vývoji, zjistit, jak se les obnovuje a vyvíjí, jak se chová v jednotlivých fázích svého vývoje a jak reaguje na nejrůznější narušení (ať už přirozená, nebo způsobená člověkem). Na každé ploše data zaznamenáváme v pěti úrovních plocha, stromy, obnova (malé stromky nová generace lesa), mrtvé dřevo, bylinné patro. Tyto úrovně vrstvy jsou kladeny jedna na druhou a vytváří obraz každé jednotlivé monitorační plochy. V sezoně 2008 náš dvoučlenný (řídce tříčlenný) tým změřil 130 bodů spadajících do typu přírodního stanoviště (dále jen TPS) acidofilní (kyselé) smrčiny. Z celkového počtu jsme nakonec vyhodnotili 123 bodů, zbývajících 7 bylo zařazeno do jiného TPS (to znamená, že jejich stav neodpovídal vymapovanému stanovišti). 12 léto 2009 Foto Pavel Hubený

12 Sezona 2008 byla první z dlouhé řady, ve které budeme shromažďovat a získávat data. Přesto už nyní vyplynuly z vyhodnocení některé zajímavé informace. Zmlazení lesa je dostatečné Zjistili jsme, že průměrný počet jedinců zmlazení vyšších než 20 cm je 3566 ks/ha a jedinců vyšších než 10 cm je dokonce 4849 ks/ha. Absolutní maximum, které jsme na ploše napočítali, je ks/ha. Nejméně bylo napočteno 80 ks zmlazení na hektar. Toto rozpětí je pro členitost budoucího lesa důležité. Lesy ponechané samovolnému vývoji se nebudou chovat stejně jako stejnorodé hospodářské lesy, v nichž jsou stromy sázeny s pravidelnými rozestupy a kde jsou odumřelé sazenice nahrazovány novými. Pro představu - vnitřní směrnice pro zalesňování v NP Šumava hovoří o 1500 ks sazenic smrku potřebných pro umělé zalesnění jednoho hektaru holiny. Mezernatá struktura lesa, která vzniká v území ponechaném samovolnému vývoji, je přírodě blízká a navíc životně důležitá pro některé druhy chráněných organismů. Příkladem může být tetřev hlušec, který patří mezi kriticky ohrožené druhy naší fauny a jehož šumavská populace je největší v České republice. Tetřev hlušec ke svému životu potřebuje strukturované, mezernaté porosty vznikající např. po velkoplošných disturbancích (narušeních). Navíc to, že na některých místech je méně zmlazení, neznamená, že se přirozená obnova nemůže objevit za dalších deset nebo dvacet let, což je doba, která je z hlediska lidského života dlouhá, ale z hlediska životního cyklu stromu, nebo dokonce lesního ekosystému naprosto zanedbatelná. Na plochách po velkoplošných disturbancích, kde došlo k odumření stromového patra, zajišťují obnovu smrky a jeřáby z dalekého okolí - smrková semena jsou schopná doletět stovky metrů a semena jeřábu rozšiřují ptáci. Nadto malé smrčky, které rostou na každé disturbancí postižené ploše, mají vyhlídku na mnohem dřívější plodnost než jejich pod zástinem mateřského porostu se vyvíjející sourozenci. Smrčiny zůstávají smrčinami Co se týče druhového složení obnovy, smrčiny zůstanou smrčinami: 94 % tvoří smrk ztepilý, 4 % jeřáb ptačí a o zbývající 2 % se dělí především břízy, vrby a buk. Téměř 92 % zaznamenaných jedinců smrku pochází z přirozené obnovy a u jeřábu je to dokonce přes 97 % jedinců. Tuto skutečnost můžeme tvrdit s jistotou, neboť obnova, jejíž původ nebylo možné jednoznačně určit, byla zařazena do kategorie bez udání původu, takže se nejedná o čísla obohacená o zmlazení pocházející z umělé obnovy. Pro přirozené zmlazování dřevin je velice důležitá přítomnost mrtvého dřeva. Mrtvé dřevo semenáčkům dřevin poskytuje řadu výhod: prodlužuje vegetační dobu v blízkosti kmenů a pařezů dříve odtává sníh, vyvýšená poloha jedinců zmlazení na mrtvém dřevě zaručuje náskok stromků před vegetací, ve které by jinak klíčícím semenáčkům hrozilo udušení, déle drží vláhu a poskytuje semenáčkům dostatek živin. I přesto, že mrtvé dřevo tvoří jen 5 % povrchu z celkové výměry monitoračních ploch, vyskytuje se na něm v průměru 13 % jedinců obnovy. Pokud bychom tato čísla přepočítali na počet jedinců zmlazení na ha a jako základ bychom použili redukovanou plochu mrtvého dřeva (výše zmíněných 5 % celkové výměry ploch) a redukovanou plochu ostatní mikrostanoviště (zbývajících 95 %), došli bychom k číslům ks/ha na mrtvém dřevě a 4473 ks/ha na ostatních mikrostanovištích což je na první pohled obrovský rozdíl vypovídající o tom, jak je pro přirozenou obnovu a samovolné zmlazování lesa mrtvé dřevo důležité Procentické zastoupení ploch podle množství obnovy (světle červené sloupce procentický podíl ploch spadajících do dané kategorie kusů, vyjadřující počet jedinců zmlazení na hektar; tmavě červené sloupce procentický podíl ploch, na nichž bylo stejné nebo větší množství kusů zmlazení na hektar, než je v dané kategorii) Z výše uvedených výsledků vyplývá, že se rozhodně nemusíme obávat o zachování acidofilních smrčin ponechaných samovolnému vývoji. Celkově je zjištěné množství životaschopné obnovy nadprůměrné a jeho různá intenzita umožní vznik lesů s bohatou prostorovou a věkovou strukturou a do jisté míry i bohatší druhovou skladbou. A to jsou vlastnosti původního smrkového lesa. Takového, jaký bude schopen více odolávat vlivům abiotických i biotických činitelů, takového, jaký tu rostl dávno před tím, než se do něj zakously pily dřevařů a než přišel člověk pěstitel se stovkami sazenic. Pavla Čížková Správa NP a CHKO Šumava pavla.cizkova@npsumava.cz Foto Pavla Čížková 15 Foto nahoře - zmlazení lesa na Malé Mokrůvce. 7 léto

13 Šumava I Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava Text kolektiv níže podepsaných autorů Vyjádření vědců k situaci v NP Šumava 14 léto 2009

14 Ačkoliv se již nahromadilo značné množství vědeckých poznatků, které se ve své většině kloní k nezasahování vůči tzv. škůdcům v přirozených lesích střední Evropy, o Šumavě se stále ostře diskutuje. To je samozřejmě dobré, pokud by se jednalo o výměnu názorů mezi odborníky. Špatné, pokud jde o povrchní, o to však často kategoričtější, dojmy laiků, získané třeba z letadla. V každém případě by se ale vědecké poznatky měly přístupnou formou předkládat veřejnosti, o což se snaží i níže uvedený text. Horský smrkový les má přirozeně tři stadia vývoje: stadium obnovy, optima a rozpadu, která se částečně překrývají. V rozpadajících se porostech je velké množství semenáčků. Rostou velice pomalu a růst začínají rychleji až poté, co se mateřský porost rozpadne, např. působením kůrovce. Kůrovec i vítr jsou přírodní disturbance (narušení), na které jsou horské smrčiny adaptovány a pro svoji přirozenou obnovu je potřebují. Přírodní disturbance totiž umožňují vznik dvou základních podmínek pro obnovu smrku: narušení stromového zápoje a dostatek tlejícího dřeva. Tlející dřevo je zdrojem živin a důležitým mikrostanovištěm pro semenáčky smrku i dalších dřevin. Vědecké práce zabývající se středoevropskými horskými smrčinami, rozpadajícími se vlivem přírodních (i když někdy člověkem urychlených) disturbancí, potvrzují dostatečnou schopnost jejich přirozené obnovy i to, že se přirozeně rozpadaly vlivem disturbancí a následně samovolně obnovovaly i v minulosti. Nicméně v Česku existuje stále silný tlak prosazující umělé zásahy proti působení přírodních disturbancí a umělé výsadby proti přirozené obnově i v nejpřísněji chráněných územích. Závažným následkem umělých lesnických zásahů je zredukování přirozeného zmlazení smrku i jiných dřevin (až o 80 %) a odstranění dřeva a ostatní biomasy, které jsou důležitým zdrojem živin pro obnovující se les. Kromě toho dojde k porušení povrchových půdních horizontů, které jsou místem vysoké koncentrace živin, jejich nejaktivnější přeměny a životním prostorem pro půdní organismy, které tuto přeměnu zajišťují. Porušení povrchových půdních vrstev kromě toho zvyšuje riziko eroze a odnosu půdy. Dalšími prokázanými negativními důsledky jsou i změny vodního a teplotního režimu a chemismu půd, které spolu s erozí ztěžují rozvoj porostu a zalesnění vůbec. Umělé lesnické zásahy rovněž nenávratně likvidují celou škálu endemických druhů půdní fauny. Půdní fauna horských smrčin Šumavy je vysoce reliktní a unikátní v rámci celé Evropy, mj. obsahuje asi 50 druhů nových pro vědu. Umělé výsadby, nehledě na to, jak jsou nákladné, vedou v naprosté většině ke vzniku jednotvárného a méně odolného lesa, než který vzniká samovolně po přírodní disturbanci. (To neplatí jen pro horské smrčiny.) Kácení i pouze skupinek stromů nebo jednotlivých napadených stromů způsobuje změnu podmínek pro stromy ostatní, které zůstaly stát, jejich kmeny jsou osluněny a strom oslaben. Tím se stává citlivějším k napadení kůrovcem. Kácení otevírá cestu větru do porostů, což zvláště v horských podmínkách nezbytně vede k jejich následnému rozvracení větrem, přesahujícímu rozsah, na který jsou horské smrčiny přirozeně adaptovány, a tím i k vytváření podmínek pro rychlejší šíření kůrovce. To celý proces rozpadu horských smrčin pak pouze urychluje. Při rozhodování o tom, zda a v jakém rozsahu zasahovat proti přírodním disturbancím ve velkoplošných chráněných územích, by měly být využívány především ověřené vědecké poznatky o fungování ekosystému jako celku. Nikoliv jednostranně nahlížet na smrkový les jen přes dospělé smrky. Podle současných znalostí o vlivu přírodních i umělých disturbancí na vývoj smrkových ekosystémů se v pásmu horských smrčin, ať už klimaxových, nebo podmáčených, bezzásahový režim jednoznačně jeví tím nejlepším přístupem pro obnovu stabilního lesa. V souvislosti se zde diskutovaným problémem připomínáme, že na celém území státu je jen 0.83 % rozlohy lesů bezzásahových a na vlastní Šumavě činí podíl bezzásahových ploch jen 16 % rozlohy lesů národního parku. Bezzásahovost není žádným experimentem, jak můžeme někdy slyšet od věci neznalých jedinců. Naopak experimentem, a to z hlediska fungování ekosystému velmi zhoubným, je kulturní smrčina. Závěry zde uvedené máme podložené vlastními výzkumy a publikacemi i výsledky dalších studií od nás i ze zahraničí. Uvítali bychom, kdyby se konečně dalo na hlas vědecké obce a nikoliv na povrchní dojmy věci neznalých osob nebo závěry jednostranných a často účelově orientovaných studií. prof. RNDr. Karel Prach, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice a Botanický ústav AV ČR, Třeboň, prach@prf.jcu.cz RNDr. Jakub Hruška, CSc., Česká geologická služba, Praha RNDr. Magda Jonášová, Ph.D., Ústav systémové biologie a ekologie AV ČR, České Budějovice prof. Ing. Jiří Kopáček, Ph.D., Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice prof. RNDr. Josef Rusek, DrSc., Ústav půdní biologie, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice doc. ing. Karel Spitzer, CSc., Entomologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice prof. ing. Hana Šantrůčková, CSc., Přírodovědecká fakulta JU České Budějovice doc. RNDr. Jaroslav Vrba, CSc, Přírodovědecká fakulta JU a Hydrobiologický ústav, Biologické centrum AV ČR, České Budějovice léto

15 Šumava I Rybí líheň v Borových Ladech Text Jaroslava Žižková Rybí líheň v Borových Ladech Místo kde vzniká nový život Foto Jaroslava Žižková Rybí líheň je místem, kde pod dohledem člověka vzniká nový život. Hlavním cílem veškeré péče, která je zde rybám věnována, je pomoci překonat co největšímu počtu jedinců nejkritičtější období jejich života a umožnit jim tak, aby se dožili věku, kdy budou sami schopni reprodukce. Život každé ryby začíná již po oplodnění jikry. Je nejcitlivějším stadiem vývoje ryby. Může ji zničit rychlá změna teploty nebo i jen pouhé nadměrné oslunění. Nově vznikající jedinec se může rychle vyvíjet a k vykulení, které je zásadně ovlivňováno teplotou vody, může dojít u některých druhů ryb i za méně než pět dní. U jiných druhů ryb může ale celý vývoj trvat i více než stopadesát dní. Příroda obdařila většinu ryb velkou rozmnožovací schopností. Jedna jikernačka může mít od několika desítek až po více než milion jiker. Tato nadprodukce je v přírodě kompenzována vysokou úmrtností a predací. Původní početnost se rychle snižuje a dospělosti se z původního počtu dožije pouze jen několik málo jedinců. Druhové zastoupení i početnost ryb v tocích ovlivňuje především kvalita vody, charakter vodního prostředí, hydrologický režim, potravní zdroje, náročnost jednotlivých druhů ryb na prostředí a velmi významným činitelem je i rybářské hospodaření. V případě, že reprodukce některého druhu ryby byla nějakým způsobem negativně ovlivněna a jeho existence v toku se snižuje pod kritické minimum, je nutné tento druh začít uměle vysazovat a snažit se o jeho záchranu. K odchovu ryb pro rybářské revíry v užívání Správy NP a CHKO Šumava byla v roce 1998 vybudována rybí líheň v Borových Ladech. Voda potřebná pro její provoz je odebírána z Vltavského potoka. V areálu je trvale pečováno o velkou část generačních hejn pstruhů obecných, lipanů podhorních, mníků jednovousých a střevlí potočních. Vybudování místní líhně bylo velmi důležité s ohledem na nutnost vysazovat do rybářských revírů geneticky původní druhy ryb. Ve většině rybářských revírů se totiž vysazuje bez ohledu na místní populace, což vede ke genetické degradaci rybích 16 léto 2009

16 společenstev. Ryby, které jsou odchovány v jiné části republiky, než jsou posléze vysazovány, nejsou přizpůsobeny chemismu vody ani jiným dalším specifikům dané oblasti. Jsou tak náchylnější a vykazují po vysazení vyšší úmrtnost. Místní populace jsou k životu v dané oblasti lépe přizpůsobeny a snáze přežijí i pravidelně se opakující extrémní výkyvy prostředí (např. prudké změny ph vody v jarním období). Proto je velmi významné i oficiální uznání generačního hejna pstruhů chovaných v líhni v Borových Ladech Šlechtitelskou radou pro chov ryb jako původní šumavské populace pstruha obecného. Vývoj jiker pstruhů obecných je velmi pomalý Pstruzi obecní se začínají vytírat na podzim. V nadmořské výšce, ve které se rybí líheň nachází (900 m), spadá začátek tření zpravidla na druhou polovinu měsíce září. Pstruzi se musí ihned po prvních známkách reprodukčního chování slovit z odchovného rybníka do kruhových bazénků, které jsou umístěny přímo u budovy líhně. Z těchto bazénků jsou ryby postupně odebírány a uměle vytírány. Velikost jiker kolísá v rozmezí 4,5-6 mm a jejich vývoj je velmi pomalý. Trvá při teplotě 1-3 C celkem dní. Ve volné přírodě to jikry pstruhů nemají vůbec jednoduché. Rodiče je žádným způsobem nechrání a malé rybky se z nich vykulí až za více než šest měsíců. Ale ani pak nemají malé rybky ještě vyhráno. Celá řada predátorů včetně žab, larev vodního hmyzu a někdy i jejich vlastních rodičů jim usiluje o život. V rybí líhni je to ale zcela jinak. Vytřené jikry se uloží do líhňařských aparátů, kde je bude celou dobu omývat voda a každý den se o ně budou trpělivě starat lidské ruce. A to až do doby, než budou tito několik milimetrů velcí tvorečci přemístěni do kbelíků s vodou a převezeni do míst, kde mají dále růst a vést spokojený život. Vysazování několik týdnů starých rybek, tzv. váčkového plůdku, může nezasvěcenému pozorovateli připadat trochu komické. U vody zastaví auto, ze kterého vystoupí skupinka lidí s kbelíkem s vodou v jedné ruce a v druhé s velkou kuchyňskou naběračkou. Tyto osoby se pak vydají podél malých potůčků a sem tam se zastaví zaloví naběračkou v kbelíku a s velkou opatrností vypouštějí tuto drobotinu do jejího nového domova. Do některých toků se však nevysazují jen takto malé rybičky. Pro větší jistou přežití je část rybek odchovávána do stáří jednoho roku a až pak jsou vypouštěny do volných vod. Jikry lipanů se vyvíjejí mnohem rychleji U lipanů podhorních spadá období tření na přelom dubna a května. Vytíráni jsou stejným způsobem jako pstruzi obecní. Díky teplejší vodě při výtěru je jejich vývoj mnohem rychlejší. Od oplodnění jiker do vykulení uplyne přibližně 16 dní. Mník má vše tak trochu jinak Mník jednovousý je naše jediná treskovitá ryba a oproti jiným druhům má mnoho odlišností. Na bradě má jeden nepárový vous (žádná jiná naše ryba takovýto vous nemá) a jeho potravní i pohlavní aktivita narůstá s klesající teplotou (při poklesu teploty ostatní ryby přestávají potravu přijímat). Je jedinou naší rybou, která se rozmnožuje v zimním období. Tření spadá na přelom prosince a ledna a probíhá v charakteristickém klubku, které je složeno z jedné samice a několika samců. Ryby se na líhni přemístí do bazénku, kde se samy vytřou, a jejich jikry jsou pak přemístěny do líhňařských aparátů. Střevle potoční je velmi křehká rybka U střevle potoční, která je také na rybí líhni v Borových Ladech odchovávána, je volen jiný postup výtěru. Manipulace s takto malou rybkou není prakticky možná nebo by znamenala její velké poškození. Z těchto důvodů se při jejich výtěru uplatňují více přírodní procesy. Střevle nejsou před výtěrem z odchovného rybníčku odloveny do umělých bazénů. Vytírají se samy ve speciálně vytvořeném meandrujícím přítoku. Díky každodenní trpělivé péči místních pracovníků produkuje rybí líheň v Borových Ladech ročně průměrně ks plůdku pstruha obecného, ks ročka lipana podhorního, ročka mníka jednovousého a ks ročka střevle potoční. V rámci Programů pro veřejnost pořádaných Správou NP a CHKO Šumava mohou zájemci rybí líheň na Borových Ladech navštívit a blíže poznat celou problematiku odchovu původních šumavských druhů ryb. Více na Jaroslava Žižková Správa NP a CHKO Šumava jaroslava.zizkova@npsumava.cz Foto Marek Drha Foto Jiří Kadoch Foto Marek Drha Foto od shora - Inkubace jiker v Rückel-Vackových aparátech - Plůdek těsně před vysazením - Vypouštění plůdku do vodního toku léto

17 Šumava I Puštík bělavý, znovunalezená sova Šumavy Text Tomáš Lorenc Puštík bělavý (Strix uralensis) je vzácný druh sovy, která na začátku 20. století vymizela z naší přírody, dnes je tomu jinak Puštík bělavý Znovunalezená sova Šumavy: vývoj populace a její současný stav 18 léto 2009

18 Popis druhu Puštík bělavý (Strix uralensis) je vzácný druh sovy z čeledi puštíkovitých (Strigidae) s boreálním typem rozšíření zahrnujícím tajgovou zónu Palearktidy od Skandinávie přes Asii až po Japonsko. Izolované populace v horských lesích střední Evropy jsou pravděpodobně relikty z některých poledových období. Je známo celkem 10 poddruhů tohoto druhu, přičemž v západní Evropě se vyskytují dva poddruhy, puštík bělavý severoevropský (Strix uralensis liturata) obývající severovýchodní část Evropy a puštík bělavý středoevropský (Strix uralensis macroura) žijící v středoevropských pohořích karpatského oblouku, tedy i na našem území. Puštík bělavý je naše druhá největší sova se světlou spodinou těla s tmavým pruhováním, hřbet je tmavší, hustěji pruhovaný. Někteří jedinci mají základní barvu peří skoro až krémově bílou, u jiných se přidávají rozdílné stupně šedohnědého zabarvení až po sytě rezavohnědé, pruhování zůstává stejné. Oproti ostatním druhům sov mají nápadně dlouhá ocasní pera. Závoj kolem očí je velký a okrouhlý, duhovka oka černohnědá, zobák voskově žlutý, běhák opeřený, s drápy žlutavě hnědými a na konci tmavými. Zánik populace puštíka bělavého Vývoj populace puštíka bělavého na našem území prodělal v průběhu 20. století výrazné změny. Ještě na přelomu 19. a 20. století se na české a německé straně Šumavy a v jejím podhůří puštík bělavý pravidelně vyskytoval, přičemž se jednalo o jeden z nejzápadnějších výskytů v rámci areálu rozšíření puštíka. Šumava byla v této době jedinou oblastí výskytu puštíka v Čechách a na Moravě, další populace se vyskytovaly až na Slovensku. Puštík zde hnízdil zejména ve smíšených a listnatých lesních porostech pralesovitého charakteru a jeho početnost zde mohla dosahovat několika desítek párů. Mezi nejčastější oblasti výskytu patřilo území mezi Vimperkem, Volary a Novou Pecí. Od počátku 20. století bylo zaznamenáváno snižování početnosti populace puštíka bělavého, poslední údaje o hnízdění jsou k dispozici z konce 20. let a od konce 30. let 20. století je již na obou stranách Šumavy považován za vyhynulý druh. Příčinu vymizení šumavské populace puštíka bělavého je obtížné zpětně definovat. Dostupné údaje vedou k předpokladu, že se jednalo o kombinaci negativních vlivů spočívající v intenzivním odstřelu člověkem, ubývání vhodných lesních porostů (těžba), kolísání potravní nabídky (gradace hlodavců), klimatických vlivech či genetické izolovanosti málo početné populace. Puštík bělavý je nápadná sova, aktivující často za bílého dne, která je v blízkosti svého hnízda agresivní. Lze proto předpokládat, že při tehdejším vysokém počtu obyvatel Šumavy a možnostech v postatě volné likvidace škodné mělo spolu s likvidací vhodných biotopů rozhodující vliv na jeho vymizení právě pronásledování člověkem. Reintrodukční programy Od 30. do 70. let 20. století bylo na Šumavě evidováno několik náhodných pozorování puštíka bělavého, jedná se však zřejmě o náhodné zálety z míst trvalého rozšíření, vzdálených několik set kilometrů, nelze však vyloučit ani možnost přežití velmi omezené původní šumavské populace. Začátkem 70. let 20. století se společně se založením Národního parku Bavorský les na německé straně zrodila myšlenka možnosti obnovy populace puštíka bělavého pomocí reintrodukčního programu. Tato myšlenka byla nakonec realizována a v roce 1975 byli v Německu do volné přírody poprvé vypuštěni uměle odchovaní jedinci tohoto druhu, přičemž první hnízdění v přírodě bylo zjištěno v roce 1985 a první úspěšné hnízdění v roce Ovšem ani tato akce se nevyhnula některým chybám, které reintrodukční programy často provázejí, jako byl nízký počet výchozích rodičovských párů či nevhodnost použití některých jedinců špatného poddruhu. Na svou dobu se však jednalo o unikátní a ojedinělou událost. Česká republika se k tomuto projektu přidala ještě před vznikem Národního parku Šumava v roce 1990, s prvním vypouštěním uměle odchovaných mláďat do volné přírody v roce První novodobé vyhnízdění ve volné přírodě na české straně Šumavy bylo doloženo již v roce 1998 v okolí Volar. Ovšem první vyhnízdění na území České republiky bylo zjištěno v Moravskoslezských Beskydech již v roce 1983, kde se vytvořila malá hnízdní populace v důsledku postupného šíření puštíka bělavého západním směrem ze Slovenské republiky. Dalším potvrzeným vyhnízděním puštíka bělavého na Šumavě byl nález v roce 1999 v její západní části v okolí Hartmanic. Následovaly další nálezy v letech 2001, 2003, 2004 a 2006, přičemž poslední tři z nich jsou zdokumentovány z uměle vyvěšovaných budek jako podpory hnízdních příležitostí. Současný stav populace Současný stav populace puštíka bělavého v NP Bavorský les je asi 6-7 hnízdících párů, přičemž v letech bylo vypuštěno 212 exemplářů a během let bylo zjištěno 47 hnízdění v uměle vyvěšovaných budkách. V roce 2007 bylo potvrzeno hnízdění ve volné přírodě na vrcholu ulomeného kmene stromu. V české části Šumavy bylo v letech vypuštěno do volné přírody 99 exemplářů, přičemž je známo asi obhajovaných teritorií a aktuální velikost populace je odhadnuta na párů. Pro doplnění, velikost populace v Moravskoslezských Beskydech je odhadnuta na párů, přičemž odhad pro celé české území k roku 2007 je párů. Zdá se, že i přes relativně velké množství vypuštěných jedinců a délku trvání reintrodukčních programů se na Šumavě vytvořila malá, ale reprodukce schopná populace puštíka bělavého. Je nutno zdůraznit, že obnovení populací původních druhů na jakémkoliv území je dlouhotrvající proces, který pro svou úspěšnost musí splňovat řadu kritérií. Cílem tohoto projektu bylo vytvořit životaschopnou populaci vymizelého druhu, což se zatím úspěšně daří. Projekt nadále pokračuje, neboť je nutno se vypořádat s riziky malých populací, s poměrně značným rozptylem ptáků a s nástrahami číhajícími na vypuštěné, ale i volně žijící jedince v člověkem obhospodařované krajině. Realizace takto rozsáhlého a dlouhotrvajícího projektu by nebyla možná bez spolupráce většího množství lidí a institucí. Hlavními koordinátory projektu jsou Bohuslav Kloubec z CHKO Třeboňsko, Luděk Bufka a nyní Tomáš Lorenc ve spolupráci s Územními pracovišti z CHKO a NP Šumava spolupracujícími s českými zoologickými zahradami: Ivan Kubát a Jitka Králíčková ze ZOO Ohrada Hluboká nad Vltavou koordinátor chovu v zoologických zahradách, dále ZOO Děčín, ZOOpark Chomutov, ZOO Praha, Záchranná stanice Pavlov, Přírodovědná stanice při Domě dětí a mládeže Horažďovice, ZOO Bojnice. Dále spolupracujeme s ZO ČSOP Plzeňsko a Lesnickou fakultou Technické univerzity ve Zvoleně. Vzájemná pomoc v projektu a předávání informací probíhá pochopitelně i s NP Bavorský les, se slovenskými ornitology a ornitology z dalších evropských zemí. Foto nahoře - Jeden z puštíků v odchovné kleci. Tomáš Lorenc Správa NP a CHKO Šumava tomas.lorenc@npsumava.cz léto

19 Šumava I Ano divočině v NP Bavorský les Text Rainer Pöhlmann a Michal Valenta Překlad a foto Michal Valenta NP Bavorský les bude na podzim 2009 slavit 40 let od svého právního zrodu v bavorském zemském parlamentu. I tak zralé jubileum v případě tak citlivé záležitosti, jako je národní park spravovaný v souladu s mezinárodními kritérii dle IUCN, však zdaleka neznamená, že dnes je již sousední národní park všemi jen chválen a oceňován. ANO DIVOČINĚ v NP Bavorský les 20 léto 2009 Luzný

20 Ani NP Bavorský les v posledních 10 letech nebyl ušetřen žalob týkajících se oprávněnosti jeho existence, zejména principu přírodu nechat přírodou. V březnu se bavorský nejvyšší soudní dvůr zabýval podobnou žalobou a přijal pro budoucí vývoj NP Bavorský les významné rozhodnutí. S jeho podstatou blíže seznamuje znění tiskové zprávy sousední Správy NP Bavorský les z Vládní nařízení o NP Bavorský les není v rozporu s bavorskou ústavou Bavorský ústavní soud rozsudkem ze 4. března 2009 zamítl žalobu podanou Občanským hnutím k ochraně Bavorského lesa (Bürgerbewegung zum Schutz des Bayerischen Waldes e. V.) na údajný rozpor vládního nařízení o NP Bavorský les ze s bavorskou ústavou. Tímto bylo nejvyšší bavorskou soudní instancí potvrzeno, že bavorskou vládou vydaný právní předpis o dalším směřování NP Bavorský les odpovídá právu. Pro NP Bavorský les a ideu národních parků obecně znamená tento rozsudek zásadní milník ve vývoji národního parku; pro všechny odpovědné pracovníky Správy, komunální politiky i manažery turismu po mnohaletých diskusích současně znamená právní jistotu a argumentační pomoc. Pro všechny, kteří se o Bavorský les zajímají, to znamená výrazný signál k otupení ostrosti často emočně a iracionálně vedených diskusí i urovnání cesty ke společné, nakonec celému obyvatelstvu ku prospěchu sloužící spolupráci při správě a rozvoji Národního parku Bavorský les. Co se stalo? S rozšířením NP Bavorský les v r o téměř ha na nynějších cca ha se rozhořel prudký spor týkající se tehdy také změněného vládního nařízení o NP Bavorský les a v něm zakotveného vymezování přírodní (tedy bezzásahové) zóny NP Bavorský les. Přitom právě i díky Občanskému hnutí k ochraně Bavorského lesa bylo vládní nařízení z r v rozhodujících bodech vylepšeno. Byl do něj včleněn pojem přírodní zóny včetně jeho vysvětlení i to, že tato zóna bude teprve až do roku 2027 soustavně a v přiměřených postupných fázích rozšiřována až na 75% podíl plochy NP. Rovněž byla paragrafem 14 vládního nařízení pro novou část NP (Roklan - Falkenstein) o 10 let (tedy do r. 2027) prodloužena stanovená ochrana horských lesů. A v neposlední řadě byl změněn i paragraf 13 opatření péče o les do té míry, že v tzv. nové části parku mohou být, bude-li to nezbytné, na vhodných stanovištích mimo oblast přírodní zóny vysazovány listnáče a jedle jako opatření podporující vývoj nepřírodních (přírodě vzdálených) čistých smrčin směrem k přírodě bližšímu složení. Souhlas s tímto nařízením vyjádřil Výbor obcí NP jednomyslně, okresní sněm zastupitelů Regenska pak velkou většinou. Občanské hnutí k ochraně Bavorského lesa naproti tomu podalo u Bavorského ústavního soudu žalobu, odůvodněnou názorem, že vládní nařízení ve výše zmiňované podobě je v rozporu s bavorskou ústavou a zejména začlenění paragrafu 12a o přírodní zóně je porušením řádu právního státu. Podstatou žaloby bylo, že zavedení statutu přírodní zóny v NP povede ke zničení smrčin hodných zachování, populační tlak kůrovce podporovaný zavedením bezzásahových zón ohrozí a poškodí sousedící státní a soukromé lesy, bude vyžadovat značné, co do efektivity velmi sporné, náklady na ochranu lesů, na hranici přírodní zóny s původním NP dojde ke vzniku tzv. kůrovcových front, jež se po vyčerpání potravního potenciálu přírodní zóny přesunou na sousedící ochranné lesy a dále i na sousedící privátní lesy. Podle žaloby by měly být lesy lesnicky osvědčenými metodami převedeny do stavu, v němž by mohly tlaku kůrovce odolávat pokud možno bez další podpory člověka. Pro přírodní zóny předpisované, ideologicky zdůvodňované nezasahování by podle žaloby každopádně na přechodnou dobu mělo zničit krajinářské hodnoty údolních a svahových poloh a natrvalo zničit atraktivitu horského lesa. Horské lesy by v přírodních zónách dle žaloby měly být ztraceny. Žaloba rovněž zastávala mínění, že do doby, kdy mínění odborníků jednohlasně nevyloučí riziko rozšiřování kůrovce do i uvnitř horských poloh, musí být proti kůrovci zasahováno na celé ploše NP. Tím prakticky rozšiřování přírodních zón do roku 2027 vylučovala. Žaloba rovněž míní, že proměna lesů v nepřístupnou divočinu s několika málo přelidněnými cílovými místy povede k tomu, že region se v porovnání a v soutěži s jinými Skleněná Archa u cesty na Luzný regiony stane neatraktivním pro návštěvníky hledající zotavení a přinášející regionu peníze a že úřad spravující NP není způsobilý brát ohled na ekonomicko-hospodářské potřeby občanů, čímž hrozí narušení sociálního (s)míru v okolí NP. Rainer Pöhlmann Bavorský ústavní soud ve svém rozsudku ze žalobu sice uznal za přípustnou, ve všech bodech ji ale s podrobným zdůvodněním zamítl. Ústavní soudci se přitom opřeli o dvě hlavní zásady: 1. Rozšiřování plochy Národního parku Bavorský les, na níž člověk neuplatňuje svůj vliv (přírodní zóna), je s bavorskou ústavou slučitelné. 2. S ohledem na veřejný zájem na rozvoji národního parku k co možná přírodě nejbližšímu prostředí je i při předem stanovených opatřeních na ochranu lesa zbývající riziko napadení lesů sousedících s národním parkem škůdci a s tím související dodatečné zatížení pro vlastníky těchto lesů za jejich zvýšené pozornosti únosné. Z pohledu Správy národního parku nezbývá než doufat, že soudní rozsudek nejvyšší úrovně konečně navrátí klid a rozvahu a skončí po léta přetrvávající diskuse a výtky, přinášející pouze další poškození image Národního parku Bavorský les. Na prahu zralé čtyřicítky se zdá být docela výstižný výrok jednoho z dlouholetých duchovních guru NP Bavorský les H. Pöhnla (2009) při příležitosti jedné z akcí věnovaných bilancování tohoto jubilea na německé straně: Národní park potřebuje především klid, dostatečnou rozlohu a přátele. Rainer Pöhlmann Správa NP Bavorský les, Grafenau rainer.poehlmann@npv-bw.bayern.de Michal Valenta Správa NP a CHKO Šumava michal.valenta@npsumava.cz léto