LflittHtMI" ^VíYfííí>'MÍÍÍ'^''íO'íííWffif^^^^ iií]iíiiuia*l^'^'í''ii'n' liiliiilltiilijiiilimiillhililtlliliiljiiillllliilli^ IW liiilllliiliilj

Transkript

1 liiliiilltiilijiiilimiillhililtlliliiljiiillllliilli^ IW liiilllliiliilj LflittHtMI" ^VíYfííí>'MÍÍÍ'^''íO'íííWffif^^^^ iií]iíiiuia*l^'^'í''ii'n'

2 trn Presented lo ihe LlBRARYí///ie UNIVERSITY OF TORONTO by KAREL AND MIROSLAVA CVACHOVEC

3

4

5 ^ '/)oí^ 7/ ^^[y0'' (yw

6

7

8 a^^«'99^ 'm 1. sgy»^--

9 POHORSKA VESNICE.

10

11 c^ 2;m Tr v> T7 T7 T7 povídka ze žrvoia UDUVENKOVSKÉHO ér ILLUSTROVAl- ADOLF KAŠPAR- NXKLADE>\ eské grafické jun IE" a. S. v PRAZE. 1p21.

12 í^nbaf^,^ HAR C6 Q,

13 DÍL PRVN I.

14

15

16

17 I. Nedaleko bavorských hranic, v Šumav, ohrazena skoro kol kolem Na jménu nezáleži, a se jmes erným lesem, leží vesnice pohorská. nuje tak nebo tak. Je dosti veliká, má svj kostelík i školu ; statky a chalupy jsou jen ze deva, ale, vyj mou nkolik, ist spoádány. Štíty a okenice mají malované, na okenicích rže a srdéka ervená i žlutá, a na štítech mezi divnými ozdobami ptáky a kvítky. U každého stavení ovocní sad, ped okny nkolik záhonk na kvtiny a zeleninu, a okolo celého hospodástvíka proutný plot. U samé vesnice je zámek a dvr panský, pi nm pkná zahratia, jejíž ohrada se stýká s ohradou vesnických sad. Okolo ddiny prostírají se panská i selská pole a luka, jež protéká široký potok, vina se zelenými behy z lesa ven do rozsáhlejší krajiny, kamž se vesnianm otvírá vyhlídka mezi dvma vrchy, které, jako pilíe u brány, s obou stran stojí. Mezi nimi v dáli je vidti špice vže, msteka to v sou; sedním Bavorsku již ležícího. Od jedné strany pirozené té brány táhne se vysoký rovný hbet hory jedlovím porostlé, z druhé strany kupí se hora nad horu, až k špici vysokého Osera. Z jara, kdy se pole a luhy zelenají, les i háj se rozvíjí, bývá radost okolo ddiny; v zim pak, kdy mrzne až se zem svítí, kdy ledový vítr s chumelicí se stídá, mílo je v teplounkých svtnikách. Stavení, ochránná hradbou ze díví, z mechu a suchého listí, zimních to zásob, neprovje ledový vichr. Bylo to na Štdrý veer, za soumraku již, v nichž sedli dva mužští. kdy pijíždly k vesnici san, Jeden z nich byl v šatu drotarském. Naped sedl vozka a práskal bejkovcem, až se to daleko rozléhalo, jak se práskot po vesnici ozval, nechávali lidé práci státi, sbhnuvše se k oknm a ped dvée podívat se, kdo to jede; chlapci a za nimi psi vybhli na náves, proí vázejíce san na kus cesty. Staí ale šli zase po svých, povídajíce si mezi sebou:»pan hrab jed dym z Prahy k< V nejposlednjší chalup, u samé zámecké zahrady postavené, ukázaly se také u okna dv díví hlavy, když san okolo oken se kmitly. Kolem hndého ela jedné hlavy piléhal bílý vínek, snhobílé klenuté elo dru; hého dve obtoeno bylo svtlokaštanovými pletenci.»to je bratr!«zvolala tato radostn, pohlédnouc na povoz.»hale, podivte se, v saních sedil drotar,«pravila ta ve vínku.»pro se divíš? Bratr ho nkde na cest trefil a vzal ho s sebou, aby ml Míca víc host. To víš, že drotarm peje,«ekla ta blounká v panských šatech, berouc pes se teplou odívku a na hlavu aksamitovou kukli.

18 »E ba práv, «ozvala se u krbu stojící bába, cosi zavarujíc, «pan hrab mají každého lovka rádi, a si to drotar, a si to sedlák, žebrák i kdokoli. Však se mají po kom vrhnut, vždy milostpaní hrabnka uinná dobrota; kdo pak to slýchal, tolika drotarum dávat stravu každá nedli, každé hody, šatiti jich, i prací po celý rok je zaopatrova.^»i nemluvte o tom,«petrhla jí slena e,»kdyby nebylo drotara, ne; mla bych bratra; za dobré sluší se odmnit dobrým.»i což je to plátno, sleinko moje, mnohý lovk dost dobrého hudlá, a nemá za to haní.pozdrav Fánbuh'; nehumí si každý dobrodiní pamatovat. Tak je to, dveko moje. No, ha nynko si vezmu kožich ha pjdu za sle; inku; muším se podívat k x^lance,* kterak sejí calty podaily. Chut, Uorla, dones ešté krákorek** na oheí, než se odju!«to kouc obrátila se bába ku vnuce a hrnek k ohni pistrila.»pote, sleinko, se mnú, nco vám hukážu,<'< pokývla Dorla slen, vzala koš z pod lavice a ob vyšly ze dveí. Rychle pebhly dvorek, Dorla odhodila petlici pi dveích u chlíva, vedouc slenu za sebou. NkoUk bílých králíku plaše utíkalo do svých skrýší, lavka i Lysínka obrátily hlavy ke dveím, kdo to pichází. Sleinka je pohladila, Dorla ale pohodila koš na hromadu suchého listi, jež v kout k stlaní uchystané leželo, vstoupla na stoliku, sáhla na pidlané ve zdi prkénko, na nmž dížky a jiné náadí leželo, a sundala hrneek, v nmž byla kvetoucí haluz višová.»i ta je krásná, kdo ti ji dal?<'í zvolala slena.»sama som ji vypstovala. Na svat Barboru huízne si díve když je hužtak velké jako já višovúnebkešfiovú vtviku, dá do \ody na teplé místo nejlépe do chlíva tu nejtepleji, ob den dává erstvú vt)du, ha na vánoce vykvete. ji >-'A k emu to dláte?ty vtviky nesu si dvata na plnoní za šnro\aku, ha který chlapec chapne, za toho muší jít.««a jak kdyby ji uchopil, za kterého by nemla vli jit?vúli nevli, to jí haní Pánbh nepomže, «pokrilo dve ramenem, usmálo se, postavilo hrneek na prkénko, a skoivši se stoliky, sbíralo rvchlc krákorky. va k emu si to dláte zbytených starostí a strachu?f<»všechny moje vrstovnice pstují si prútky, pro bych já se stranila? Bába íká, co má lovka potrefit, že ho potetí, kdyby se rukoma, nohoma zpíral,«pravila Dorla, zavírajíc za sebou chlív. * Marii. '* Malé borové šišky k páleni.

19 »Ale zejtra mi povíš, kdo tob vtviku vzal?«ptala se slena, tsnji odívku kolem tla vinouc. >>To víte, sleinko, že vám všeciko povím, «pisvdila Dorla. \' tom se bába vyhrnula ze dveí, v dlouhém po kolena kožichu, potáhnu* tém hndým suknem, vzadu oteveném. Bába zachovávala písloví: Do sv. Ducha nespúštj se kožicha, a po sv. Duchu pidrž se kožichu. Na hlav mla plenu, na prsou, pod šnrovakou, malou podušku, krk holý. Sukni ernou jen jedinou, modrou zástru, ervené punochy a stevíce s okovanými špalíky. Okolo tla široký kožený pás, vyšívaný hedvábím a zlatými nitmi, jako staré bulky* nosívaly. Pod zástrou bylo vidt veliký kapsá, v nmž bylo Bh ví eho.»no, díví, dej pozor na ohe, já záhy se vrátím, «napomenula vnuku, pak vyšly se slenou ze vrátek, a vklouznuvše malými dvíkami do panské ohrady, pospíchaly zahratiní cestkou pímo k zámku. Zatím dojel mladý hrab po delší cest do zámeckého dvoru, a když koí práskl biem, vybíhala ele ze všech koutu hospodáských stavení. Nejprv? njší ale ze všech byl šafá Mia, bývalý drotar, vrný to sluha pána svého.»no, Míco, vedu ti hosta!«pravil s usmáním hrab, ukazuje na drotara mladého, který byl sice ze saní vylezl, ale ostýchav stát zstal, nevda, co se mu bude dále kázat. Mia byste na hocha se podíval, pak ale plácna ho na plece, radostn zvolal: >:>Janko! Bodaj a Parom metau, kd ses tu vzau!milostpánko vezu ma až z Prahy, «odpovdl mladý junák, a celá tvá se mu ozáila radostí.»vy se znáte, jak vidím?<< otázal se hrab.»jakože bychom se neznali, ve jetomojí matry krstný syn,«odpovdl Mia, pleta si vždy svoji materskou e s eštinou.»tak! Nuž to mne dvojnásob tší, že jsem ho pivezl. Vezmi si ho tedy jak jsme se našli. <^<. s sebou a dobe mi ho chovej. Až bude po chvíli, povím ti, Po tch slovech obrátil se hrab k brán, která vedla do zámku a odkudž mu právslenasbábou vstíc picházely.»hanuši! Jelenko!^ znlo ze dvou úst, a bába tetí pidala svým silným hlasem :»Pkn vítáme z cesty, mílostpane!dkuju, bábo. Jak se vám tu všem vedlo?«vlídn oslovil hrab starou ženu, když byl Jelenku k sob pivinul.»inu, když Pánbh zdraví ciá, vždy jednostejn. Ha tam v té Praze co dlají?«* Od slova bul (byl) pezdívá se v okolí Domažlickém sedlákm buláci a selkám bulky.

20 »KaždýdéIá, co dlat musí, jen že si jeden pi tom vejská, druhý stejská,«usmál se hrab.»jako tu/< pikývla si bába.»já tam nikdái nebula, hale muj nebož; tiek Pánbh mu dej vnu slávu ten vždy íkal: V Praze blaze, kdo má peníze. Mnoho rozprávl o té Praze, kterak tam pkn ha jaké jsú tam veselé kostely. To on všecko vdil, jak to co je. Hale já ciržim výklady, ha milostpán pospíchají k panímám. No, mají se hezky, já jdu k Mance. podívat se, jak se jí calty podaily. «A neohlédnuvši se více po mladém panstvu, kteí zpsob její tejn, vedle niž bylo obydlí Miovo, jejího zet. už znali, dlouhými kroky kráela pes dvr, kra; Potkala se s Mankou, dcerou svojí, v síni; tato nesla hrst žitných klas. vpote, mámo, pote, vítám vás, však som huž myslila, co nejdete, '< pi; vítala tato matku.»inu, volali mne k Sýkorovúm, dít jim drhne kašel; je huž zateklé, tam som je obvázala zelnými lupeny. Pak som trocha ty veee chystala, to mne zdržílo. Slena byly hu nás, pišly jsme nynko zárove s nahoru.»jsú huž dyma?<<»což nevíš, vždy ti pivezl hosta?já panem hrabtem bula na ponebí, chystala som pro chasu trochu jablek ha oechu, nic nevím, co se vdole dílo. Pojme do sence tedy.«:»no, kterak calty, podaily se?jako malované, no však vám je hukážu.«s tmi slovy pustila bábu naped do seclnice. Ilned u dveí visela kropenika; bába pozdravivši, sáhla do kropeniky, stíkla vodou svcenou do rohu, kde stul stál, a u nho na lavici v rohu, na almárce starodávního díla, soška Panny Marie, pežehnala se, pitom se v tu stranu pokloníc. To byl tak zpsob starých lidí; ale ze všech bába nejvíc na to dbala, a kde našla suchou kropeniku, hned ekla:»jací jste to lidé, hani krapet vodv svcené, iiaby mohel dát lovk poctu Bohu ha domu.'< Míca s Janem byli již v sednici, v níž bylo všecko udrhnuto jak kída, i podlaha pískem posypaná byla bílá. Okolo lože isté záclony; obrázky a všecky ty hrneky, džbánky a talíe, co dílem na stn visely, dílem na sudni (police) zastreny byly, leskly se jak krystal. Sednice byla vybílena, strop složený z trámu smrkových leskl se jako polirovaný. Na krbu prass kalo jedlové peruí, a rudá zá ohn osvtlovala celou sváten vyozdobe? nou sednici. Když bába vešla, potánl ji.^lia ruk<.)u, k žen ale, pedsta\uje jí 10 Jana, pravil:

21 »Pozriže, koho nám to milostpán z Prahy dovezol! To je z naší ddiny, z Korálovic, mojí nhohy* matcry krstný syn!nu, co škodí. Pozdrav t Pánbh, chlape. Je ti zima, vet. Sedni hyn na lajci ha ohí se. Vždy ta zima dnes haž praští, «pravila Manka, po* ložíc klasy na stul.»eh, nie je mi zima, ve som mal huu,«odpovdl mladý drotar, pis sedaje k loži na nízkou stoliku.»i cože zima, ve smo na zimu pivyknuty; u nás v horách tuhši zima než ztad,«pravil Mia. Bába byla zatím plenu i kožich odložila, a šla se dívat na malého vnouka, který spal vedle lože ve visuté kolébce.»pánbuh ho požehnej, jako by mu lícata namaloval, «povídala si, a zpo* lehounku jím zakolíbala.»ha kde máte Honzíka?Buh zná, celý cien to bhá vn, f< odpovdla matka, a ukázavši na chléb ukrojili. a sul, který byla zatím na stul položila, pobízela, by si»no, sústo do húst, habyste se nehurazílí, to víte, že se postívám od svitu do mraku, «ekla bába krájejíc si malé sousto chleba. I Jano jen domov? skému právu zadost uinil, ka, že se i on postí.»no, syn mj, povez že mi, povez, kterak sa má tvoja má, brat, sestra, zdrávasli všecka naša rodina?«zeptal se Mia, sedaje proti Janovi na lavici.»všeci zdraví, len mater moja zomrela,«vzdychl si chlapec, a nádech smutku zatemnil jasnou jeho krásnou tvá.»tvoja má?«divil se Mia.»Taká statoná žena. A cože ju bolo?ochorela; ludia vraveli, že je horúca choroba; neznám, bola inbola.a kedy že zomrela?v sených mesiacoch'-'* bou rok.ha tatíka nemáš?«ptala se bába útrpn.»takuodrobnuo chlapisko som bou, ke mi tatko zomreu,«odpovdl chlapec, ukazuje rukou nevysoko od zem.»no, skivánek ešt menší, ha Pánbh ho pece opatí; co stvoí, to ne? humoí,«ekla bába.»a brat o robí?«ptal se zase Mia.»Oženil sa; vzal si Ulišu Janšíkovu.Kteréhože Janšího?Co má priezvisko Papua.Ejžeo, toho! ve to horenosná rodina, bohatá?«divil se Mia. * Neboky. *" Sené msíce jsou leden a únor, velký a malý seen. 11

22 »Ej, ver bohatá. Uliša dohnala bratrovi kdl* oucí, krávu, a eše dostal dve sto zlatých peazí a trávu**.»a je robotná?hej, poriadná to žena, arobotná ako mráuka***,«pisvdil Jano s áút rázem uctivosti.»veru sa clivim, že mu ju Janšíkouci dali. Ve sa vždy hoe nesli nad našu rodinu, len to preto, že majú mnoho statku, a naša rodina len chudé salaše a kopanice.ej, nchceli najprú ani pou; ke prišou brat do Janšíkou, bola bitka; ni to preto, Uliša nmala vuolu za jinšího jic, a tak sa naostatok predsa shovárali!<'<»eh, Imrik je pkný chlap! A zná sa rúba! Ilej, vytlúkl ten neraz Illinianum a Zahoriancum. S tmi bou na veky boj!'<- povdl Mia, a oko zalesklo se mu pi vzpomince na blah doby junáctvi.»hej,«ekl na to Jano zcela mírn, >^bou ten už párazi zatvorený, pretože sa s Illiniany do krve rúbau. Teraz sa nsmie rúba, žena mu ndá.dobe má,«ozvala se Manka, pecházející ze sednice do komory a z ko; mory do sednice, pi emž ale e poslouchala, nebo komora vedle sednice byla.»dobe má, že brání; já teky hani nevím, k emu tuten zpsob, háby se chlapi rvali pro každý capart!f<»ej no, už ti já poviem tak, žena moja sladká, pre pletky sa bi, chlapu npristane, ale ke ma kto pohani, tomu staton vybijem.''*-»lluž ti chlapi mají jinú kreu, z horka nakvašenu. Z porady do svády!«. ozvala se bába, lámajíc pes koleno peruí a pikládajíc na ohei. Mia se usmál, a obrátiv se k Janovi, ptal se dále:»a kde ti vslúží u bratovej,«odpovdl chlapec. ma žila, sestra Ilena?Aj já som slúžiu doma, dokial" ale ke umela a brat sa oženiu, išou som zkúsi svta.»doma sea ni nezkusíš, svetom choa sa vybrúsíš; dobré si urobiu. A kdeže ste sa zišli s našim milostpánem?f<. zeptal se Mia. vchodiu som po Praze po ulicách; ke som chodiu, prišou som do jed; nho hrdého domu, kiím vdrátuva^t, nikto ma navolá. Idu hoe na schody, otvorím tichúnko dvee, ale nikto tam; zatvorim a kriajúcí»drátuva<<., idu ke druhým dveím. Ty boly zatvorený. Idu zase k prvým dveím, a prosto do izby; tu ti ani škraka.ý \'šad pkn krásn, a na stole mnoho popí; sáných kartiiek a strieborných peazí. Akobv mi volakto pošopnul: >->Cakaj, Janko, ztad, dokial prijíc a ty peniaze vzia.f< npride pán; mohou by volajaký nanihodný lovk * Hromada, roj. "" Kus louky. " Mravence, f Ani živé duše. Pisl. 12

23 »To bulo múdre myšleno, <"< pisvdila bába polohlasit.»i vyšou som ped dvcrc a akau, a tak asi za pou hodiny pišli ten milost* pán, o ma sem dovezli, a s ním i koiš.,cuo tu robíš?' zpytuvali sa a strmo mi do tvái pozeli.,eh, uo tu robím,' reku,,ni tu nmuožem robi, držím postriežku, kým pán nedojde; bo si izbu nzatvoriu,' reku. Tu ti pán zrazu skoili ke dveím, roztvorili a hned' ti pozeli na stuol, a ke vidli, že všetko leží ako ležalo, uchopili ma za ruku a vedli do izby. Museu som jim všetko rozpráva, jak som prišou do domu, zpytuvali sa, ako sa volám, zkad som, a ke som jim všetko vyrozprávau, vraveli mi, bysom jel s nimi do huor, že mi dajú robotu na celuiky rok.,pojedem, ke ma vezmu,' reku,,preo by som nejeu, ve som chlap slobodný, ako to vtáa v povtí, muožem jic aj na kraj svta, a ke sa mi lúbi nbud, muožem jic pre.<:<»šak sa ti ver bud lúbit, milostpán jsú dobrý pán, ani mu páru nieto v stolici, a paní hrabnka aj slena daj ty mi Bože, to je milota, že ní muože by vášia!«povídal Mia s záícím okem, a Manka i bába pisvdí ily jednohlasn. V tom volal eledín šafáe ven, a Jano zstal s ženami sám.»neboj se, chlape, že ti zde bude zle, budeš hu nás jako dyma. Sak se t milostpán jist bude ptát, chcešíli na emeslo jiné, nebo hu nás pracovat; oni se každého ptají, ha budešíli chtít jen drátovat, mžeš chodit v okolí. Každú nedli sejdu se drotai, co v okolí dratujú, ha to jich bývá deset i více na obd. Maj tu pro sebe komoru, kde nocuj. V nedli ha svátek se pe* vleí do istého odvu ha jd na mši. To se ti naši chlapci na n dívaj!ale sa já nmuožem preodi, ke nemám len toto hábi,«ekl chlapec, ukazuje na svj drotarský odv.»i, o tuto se nestarej, v komoe visí odní dost, na velké, na malé, milost? pán to dal hušít, ha to on má nejvtší radost, když se mu to pkn hustrojí. I milostpaní i sleinka se dívají v kostele vždy na tu stranu, kde chlapci stojí; ono jim to hale teky pkn sluší. Kolikráte jsme si o tom povídaly, kterak jsme se dvata divily ha smály, když Mia poprvé v svém kroji do kostela pišel, «ekla Manka a v práci se pozastavila.»smály jste se mu, ha pece se ti zalíbil, víc než který z domácích chlapc, prohodila bába.»když povídali, že zachránil milostpánu život, teky jsem ho chtíla dobe znát. Ohlížela som se po om, haž se mi zalíbil.»ha ty jemu!«bába na to.»ha já jemu, mlo to být,«svdila Manka.»Kterak by mi kdy bulo na mysl pišlo, že roste pro mne muž v Trenanské, Bh ví kde to haž 13

24 je že bych kdy šla za pracizého lovka, ha nynko myslím, že bych haní jiného ráda mít nemohla, ha kdyby Mia chtíl, šla bych s ním kraj svta.»šak on nepjde, má tu všecko tak, kterak to dyma míval, << ekla bába, postavivší na stul mísu oblatku a mlsu meclu.»ej, vru to u vás tak, ako v Korálovicách,«divil se Jano.»\'^et, divíš se,«usmála se imanka.»no, hu nás se nepeú oblatky, hu nás rozpiky * s medem ha makem polité, hale šak si to mnoho neodevzdá, ha zelí, hrách, vaené ovoce máme teky, jako hu vás.hale tuto prostení na stole, pod hubrusem klasy nastlanéj ha na každém rohu štola bochník chleba, tuto je váš mrav, hu nás se to nedlá, «ozvala se bába. ^Ilej, to u nás sa tak pokryje, a zostan pokryto cez celé sviatky; preto sa tak robí, aby po celý rok bolo požehnanie v gazdoustvu,«** ekl Jano.»Eše nco dlá Mia, co se hu nás nedlá. Haí se ela sejde, rozpoltí Mia oblatky, každému po pulce namaže medem, ha to musí každý stoje sjíst. Pak omoí dva prsty pravé ruky do medu, hudlá každému na elo kíž, ka:, Pánbh ti dej šastného štdrého veera, štstí, zdraví, boží požehnání po celý rok!' Potom tepiva si sedne každý ke stolu, «vypravos vála Manka. >.>! u nás gazdovia domácích tak prežchnávajú. Keniu ten kiž najskuor oschne, ten vraj (prý) do roka umre.i naši o tom loni povídali, hale nevšimli jsme si, komu nejdív huschnul.f< \' tom vešla do sednice služka, nesouc na míse horké slýžky. «Scedíla jsom ti, hospodyn, ty puky, i kterak tomu íkají,«oznamovala, postavivši mísu na lavici.»ej, púky!f< usmál se chlapec.»u nás, ke sa puky na stuol donsú, strežú dieuky, aby temu, který je najmladší u štola, prvú ližicu púkou uchytily. Jano. vila pro to dlají?«zvdav ptala se služka.»nuž, která ju vraj ulapí, ta sa eše ten rok vydá.a je to pravda?«>>boži sa nchcem, ije prauda -- dieuky tak vravia,«pokril ramenoma»zkusime to. Hu našho štola je nejmladší malý Monzik; pokej, já mu dnes chapnu první lžíci puku : huvidime, vdámíli se,«- zasmála se stará služka.»no, musela bys to bystejší být, habys temu první puek vzíla, ten jich pt poze, než ty na pomyslíš, «povídala bába. * Dolky. " Hospodáství. 1-í

25

26

27 »Sak huž jde, bui, radj mu huklidim pastvu z cesty, «ekla šafáka, obrátíc se s mísou ode dveí, kudy vcházel Mia se svým malým syn? kem. Kluík ml na hlav tatíkovu beranici, kratiké oplecko a bílé vlnné nohaviky, krk i prsa ml nahé, ruce zimou zkehlé, a tlusté tváe jak by mu oplácal.»tu ho máte, pluhance, bol tam odpustce mezi kravami, «uvádl ho tatík báb. Bába chtla ho litovat, že je zimou zkehlý, chlapec ale vesele nohaviky zdvíhaje, ukazoval báb, že má nové krpce (šnrované stevíce, opánky).»i, na mút kuši, to je krásak< spráskla bába ruce.»jen si je nezamaž, habys je ml pkný, haž pijdeš k báb na koledu. Huž jsem huchystala jablka ha oechy, budeš;li humt pkn zpívat.»šak já budu humt, máma mne nahuí,«ekl Honzík, sedl na zem a rukávem si utíral sníh s krpcu, aby byly pkné.»i jdižiž, neposedo, huž t huím celý týhoden, humíš nic,«ekla máma, jdouc ze dveí; táta ale ukazuje na Jana, pravil: Koleda Stpáne' ha ne?»pozri, tu nám došel nový braek, podaj mu ruku.«chlapec upen se na Jana dívaje, nepopošel; až když ho Jano k sob pitáhl, tu teprv mu ruku podal, a když se ho ptal, kdo mu krpce ušil, tu rozvázal hned, že táta, a že má ješt jedny, a že má taky kazajku, kterou mu Dorla vyšila.»to je moje vnuka, po nejstarší dcei, «vysvtlovala bába.»matka i otec humili jí v nkolika dnech, tenkráte, když ta zlá nemoc panovala. Ono humí to díví pkn vyšívat, trochu ji nahuila Manka, trochu sleinka; tak pkn vyšije chlapcm kazajku, že by ji haní kreji tak nevyšil. Nu, šak ji poznáš. poriadná gazdina*, šak»eh, Dorla je bystruo, peknuo dieue, bude to ju o najskuor pridú pyta"*,«mínil Mia.»Nedbám; díví je mlado, je mi jí poteba, zastesklo by se mn i kdyby jí dyma nebulo. Hani nemám, komu bych ji dopila.«jozovi,»ej, no o tuto sa dieue samuo postará,<< usmál se Mia potuteln, jako by již vdl o hodném ženichu. Ješt si leccos pátelé povídali. Manka uchystala veei, bába se byla mezitím oblékla zase do kožichu, pála všem šastný Štdrý veer, zvala, by pišli hejtú (na návštvu), a vyšla s Mankou ze dveí. Mia šel za nimi a v sednici zstal Jano s Honzíkem, který se tak hlasit zabavoval, že se malý Ondrík probouzel. * Hospodyn. ** Prosit; pyta, tlampa, námluva. 15

28 »ušaj,«kázal Jano a rozhoupna kolébku, lahodným hlasem zaal po? zpvovat dítti ukolébavku, kterou ho byla matka nauila, když musival sestiku svoji kolíbávat.»huli, bell, usni pijdu za tbú sny, oj, sníky do hlaviky, od t\i)jcj matiky a ví to není takk<. ozval se Honzík.»A jakože, zazpvaj?«a hoch zaal: «lílili, bdi, spiže vaí mamka sliic, až ona uvaí, Ondríška 2obudí,«pak doložil, tak že to dobe, a táta že tak to zpívá, a táta do dveí vcházející musel mu to dosvdit. Ale písn neuspaly chlapce, až pišla matka a z koí lebky ho vzala. Mia pak odvedl si se již»na sviatkyf^ do zámku scházeli. krstného syna k ostatním krajanm, kteí II. Hrab Bczenský byl zvláštní lovk, i nebylo divu, že si získal povst podivína, nebo ml mnohé zvláštnosti, jakých jini jeho stavu nemli a ježto za nepíslušné považovali; ba mnozi se domnívali, že má hrab o koleko víc. Nikdy se neídil podle panující módy, vždy nacházel na ni eho k vys týkání, bu nevkus, bu nepohodlí, a strojil se tak, jak se mu líbilo; a když se mnohdy lidé v Praze za ním ohlíželi, íkajíce:»to jist njaký cizinec, ale hezky mu ten šat sluší, «usmál se práv tak, jako když jini mu vyj týkali, že dlá blázna. Na venku si ale lidé jeho odvu již nevšímali, a kdyby byl kabát na rub nosil, byli by myslili, že to tak musí být. Když pijel do zámku, dal vše nov zíditi, ale ke všemu povolal domáí cích emeslníku z okolí. Matka, schvalujíc sice dobrý jeho úmysl, mínila pece, že se na nkteré umlejší práce bude muset vzíti emeslník z hlavního msta a nábytek že se bude muset z ciziny dát pivézt. >>jen o strpení, drahá matko, t prosím, a vše bude, jak si to peješ ty i já,'<. íkal hrab. vpravda, že nemají venkovští dlnici toho vybroušeného vkusu, té umlosti, již mohou mít ti, kteí mají píležitost dívati se na krásné, umlecké práce a výkresy, kteí se vyuili ve školách názornému umni; ale zajisté najdeš 16

29 u nich krasocit, ostrovtip, pilnost, jako všude jinde; jen jim podejme možnost k zdokonalování se. Jsou tu umlecky vzcllaní emeslníci, ale ztžují si, že nemohou umni svého upotebit, ponvadž jim takových prací nikdo ne? zaplatí. Zpome si, matko, jaké ohromné sumy nebožtík otec vyhodil za nábytek a jiné vci pro dúm, jež z ciziny pivážet si dával. Ty ses tomu sama protivovala; a konen nebývali jste tím ani spokojeni. Jaký blahobyt mohl by se rozšíiti takovými výdlky mezi domácím remeslnictvem, jakého zdokonalování se mohlo by se jim poskytnouti, a o jak mnoho penz mén bychom my vydali!«proti takovým a podobným dvodm hrabnka niehož nenamítala, a vždy nechala konen na vli synov. Hrab všude do dílen emeslníku sám pihlížel, dával mistrm nejen výkresy, ale vše i vykládal, jak co býti má a jak si to peje, nešetil penz ani asu, až se práce odvedla, kterak ji míti chtl. Nejvtší však radost mu dkladn zpsobovalo, když cizí hosté se ptávali, odkud si dal pivézti ist i pracovaný nábytek, odkud umlecky vyezávané rámce u obraz a zrcadel, krásné lustry, odkud byli malíi, odkuti emeslník, jenž pekrásn skládal mosaikové podlahy, odkud alounící, zámeníci; každý na Paíž, Mnichov, Mde hádal, a uviti nechtl, když hrab tvrdil, že to vše jsou výrobky domácích emeslník a umlc; jakmile však se pesvdili, že tomu tak, již našli chyby tu i tam, a zstali na svém, že cizinské práce pece jen jinší oko dlají, a námitky hrabte proti takovému mínní mli za pouhé podivínství. Když poznal hrab šikovného emeslníka, který ale pro nedstatek penz, jichž do díla poteboval, zmoci se nemohl, pjil mu peníze, aby ml»volné ruce«, a tím stal se zakladatelem štstí ne jeclné rodiny. On sám cviil se v soustružnictví, pro nepedvídané okolnosti, které by se mu nahodit mohly, jak sám íkal, když se tomu kdo divil, a jsa na cestách, což bý; válo každý rok, mnohdy kus zem procestoval s vakem na zádech jako cestující tovaryš. Ne menší zetel obracel hrab i na polní hospodáství, jež by rád byl co nejvíce zdokonalil, a proto vše, co se v tomto odvtví nového vynalézalo, neopomíjel zkoušeti, a shledal;li za užitené, hned to zavádl. Myslil, že si budou i sedlácí zavedených novot všímati a dle nich se íditi; rád by to byl vidl, ale starý správec mu íkal:»sedlák nedá se tak snadno pouit, to je lovk tvrdé šije, na toho jen palice.»tím prostedkem, píteli, pravil hrab, klepaje starému služebníku na <<; rameno,»se nikdy ani pouení ani polepšení nedocílilo. Ponecháme to tedy asu, ten nejlépe jich náhledy zmní, dokonce když piklad náš budou míti ped oima. c< 17

30 Správec netroufal si bezprávn ublížit si pánu odmlouvat, ale at byl lovk, který nikomu nedovolil, ml pece na sedláky zvláštní zálusk, mysle, že je každý šelma od kosti, a že na n musí jen hromem. Kterak pak se divil, slyše pana hrabte se sedláky tak laskavé rozprávt, jako s ním samým, vida ho sedt u rychtá v sad se starým Borem aneb navštvovat jích hromady! Nemohly se mu ani v hlav srovnati ty novoty v zámku, a v duchu soudil, že ten pan hrab pece trochu pemrštn, a paní že je tuze dobrá, že mu všecko promíjí. Avšak i lidé si s poátku jednání své vrchnosti všelijak vykládali; nkteí nedúvivci íkali:»e, to není nadarmo, že si nás nadchází, nco v tom bude mjme se na pozoru. «A vtšina sedláku byla vždy hoj tova podobným hlasm víru dáti. Když se ale starý Bor k tomu hodil, tu je hned okikl:»nedýmejte, když nemžete kovat; nemusí být pán jako pán!«a vždy dával za píklad císae Josefa. On znal ho osobn z vojenských let a mluvíval o nm s nadšením. Ve vsí pak nezapomnli ješt, jak císa, když byl v Šumav, se sedláky laskav mluvil, jako opravdivý otec. V sousední vsi ukazovali si posud stavení, kamž byl tenkráte císa, oddliv se od svých prvodích, vešel, a selku, která práv chléb do pece sázela, o kousek chleba a mléka prosil. Ta, majíc ho za pocestného tovaryše, pobídla jej, by jí pomohl díve chléb do pece vsadit, že mu pak dá mléka i chleba. Císa jí ochotn pomohl, a pi tom divil se, že mají tak velmi erný chléb.»eh, kterak nemá být erný, páni vezmu bl pro sebe, ha sedláku zstane holá otruba. «Císa ekl, pro se nehlásí dále u samého císae, když se jim kivda dje.»i co pak je to plátno, to máte všecko jedno pásmo; páni nám beru chléb, císa nám hale vzíl i dti. Tu se to pro všeliký capart bije, ha my habychom nastavili hlav.«v tom pišla družina císaova do statku a selka poznala svj blud. Klekla na kolena, prosila za odpuštni, císa ale velikomyslný nejen že jí odpustil, ale obdaroval ji, a seznámiv se s jejími okolnostmi, i syna z vojny jí pustil.»to bul taký pán, který vdíl, že stoji poddanými. f^ >>Když stojí pán poddanými, stoji poddaní pánem to nezapomei dodat, Srne,«okikl jednou Bor chalupnika, který býval obyejn pvodcem narážek na vrchnost. Pezdívali mu ve vsi sršán, protože byl liln a nepokojná, a jak pán, tak zákonu poslušen býti nechtl. \'dli o nm, že je podloudnik. mnozí tvrdili i to, že je pytlák, a at ta dv emesla prý za ruce se vodí, pece bylo posleciní za horší považováno, ba každý se bál o tom mluvit, a proto se Srnovic rodinou nemívali dvrných spolku. 18

31 Než ale nejdivnjší bylo vesnianm to, když po roce svého píjezdu do zámku hrab, navrátiv se z cesty po Bavorsku, drotara s sebou si pivedl a na zámku co šafáe usadil, na míst zemelého šafáe. Pan správec ani nevdl, máíli tomu vit, a sedláci sestrkovali hlavy a divn o tom soudili.»drotara! Ty milý Bože, jaký to lid, odkud? kde je ta drotarská zem?«povídali a rozmýšleli mezi sebou; ani Bor ani bába nevdli s poátku, kterak to vlastn je, až kdy Míca v národním svém krojí poprvé do kostela pišel, tu vidli, že je istý chlapec, že se vyrovná kterémukoli vesnickému, vidli, že se modlí zárove s nimi, slyšeli ho zpívat v kostele i v hospod, dvata usoudily, že umí tancovat, chlapci, že je veselý druh, a konen všichni ves? niané nahlídli, že je drotar lovk jako oni, vyrostlý v horách jako oni, a že si v ei a zpsobech mnoho neodevzdávají. Ale pi tom všem nebylo to ani chlapcm ani starým vhod, když jim bábinu dceru Manku odloudil, a velice to mámy ženich báb za nepíslušné pokládaly, že dala dve dro# taru, kdyby i hodnému, pece cizímu lovku. Jak již povdíno, kázal hrab Míoví i sednici zídit pro jeho krajany, kteí v okolí pracujíce, v nedli a svátek leckdes povalovat se museli, dal í šaty ušit dle jich kroje, by se mli do eho pevléci; on ml z tch statí ných šuhaj radost, rád s nimi rozmlouval, a když se Míca zmínil, že dva z nich, co do zámku chodívali, radji emeslu by se uili, na své útraty dal je uit. Paní hrabnka byla paní mírné, ušlechtilé povahy. Byla zkušená i v trp* kostech života, a lehký nádech smutku byl vždy na její bledé, pkné tváí rozprosten. Její veškerá blaženost i pýcha byl její zkaceovaný Hanuš! Co bylo jeho radostí, tšilo i ji, co on za dobré uznal, i ona schválila. Když známí a pátelé její líbstky jeho kárali co pemrštnosti, ona se jen usmála. Ona ale jediná znala jeho šlechetné, jeho dobré srdce; vždy ona je spolu s dokonalým uitelem zušlechovala. Slena Helena, ilí jak ji hrab jmenoval, Jelenka, nebyla hrabnína, byla dcera po zemelé její seste; hrabnka pijmula ji zcela za svou, a Hanuš miloval ji co svoji sestru. Byl již tyiadvacet rok stár, když matka dvátko desítileté z ústavu, kde kolik let již bylo, k sob vzala. Jsouc ustavin pod dohledem písných uitelky, ped nimiž ani poskoit, ani oima víc než teba blýsknout nesmla, by kárána a trestána nebyla, nemohlo dve z po* átku volné svobod ani uvyknouti. Vždy byla jako zastrašena, ostýchavá, a asto churavla. V tom ase zmnily se nkteré okolnosti v rodin hrabcí, které poutaly hrabnku i syna k hlavnímu mstu; svobodna jsouc, udlala synu po vli a odjela s ním, s Jelenkou a nkolika starými služebníky do 19

32 rodinného zámku v pohorské vesnici, kde drive zídka kdy bývali. Tam zaali žit zcela dle své vle. Hrabnka, chodivši s Jelenkou na procházky, zaasté stavila se ve ves; nických staveních, promluvila s hospodynmi, pustila se do ei s lidmi v polí pracujícími a každému umla íci milé slovíko. Zaasté chodila i na luka, kde vesnické déti hrály, a pimlouvala se u nich, aby vzaly Jelenku mezi sebe a uily ji hrát. Dti sklopivše oí, stydly se, ale pece byla mezi nimi, která osmlila se, sleinku za ruku vzala a do kola uvedla. Nkdy pozvala hrabnka dvata do panské zahrady na hrátky, a Jelenka je astovala vším dobrým. Když odešly, vypravovala matce a Hanušovi, jaké hry hrály, zpívala písn, kterým jí byly nauily, a vezmouc Hanuše za ruku, uila ho tancovat národní koleko. A pi tom jí bledé líko zahoelo, velké modré oi svítily dtinskou radostí, a neobávajíc se již písné dozorkyn, která jí hlasitý smích co nepíslušný zakazovala, smála se do vle, Hanuš dovádl a smál se s ní, a hrabnka na ty dv dti, jak í Hanuše mnohdy nazývala, s radostí se dívala. Ve volném vzduchu, na výsluní lásky a šetrnosti roztála ledová pokrývka, která srdce dvete tížila, a jako fialka na jae, kdy sníh sejde, lístky a pouí patka na teplém slunku rozvíjí, podobn rozvíjely se ped okem hrabéninvm všechny dobré vlastnosti milého dvete. Dobrota, nevinná mysl, skromnost ušlechtilý ze; a slušný mrav, to se na ní kažchému zalíbit muselo, k emuž i vnjšek pispíval, zvláš kdy Jelenka do panenských let dorstala. Mezi vesnickými dtmi bylo dve, ku kterému mla Jelenka nejvíc du; vry a které se stalo nejmilejší její družkou, ba jedinou. Byla to Dorla, vnuka vesnické báby. Bába byla vlastn ve vsi první autoritou, ona byla rádkyni, dvrnici; byla lékaem a v rodinných záležitostech mnohdy místo soudce zastávala. Bez báby nejen že se krtiny neskonily, ale ani svatby, a nikdo neskonal, aby bába pi nm byla nestála. Bábino slovo platilo jako zákon. Jakkoli se zdála být mrzuta a bruiva, nemohlo pece být dobrosrdenjší osoby a pi chorých trplivjší, a všecky dti mly ji rády. Bába mla již šedesáte let, byla prostední výšky, silného tla. Navzdor vráskm v tvái a šedivým vlasm bylo erné oko bystré jako njaké mladice. Do práce byla jako kat. Zit, mlátit, zároveií s chlapy, a celý den sedt u stavu a tkát, bylo jí hrakou, a když šla krtiny strojit, vždy si ješt s kmotrami zatancovala, a nebylo pamtníka bábiny choroby. Bábina chalupa, v sousedství panské zahrady, byla nejspoádanjší z celé vsí, jak by ji vysoustroval, a uvnit panovala taková istota, že byl po vsi jeden hlas, k báb že muže každou chvíli tebas císa pán hejtu pijít. To hrabnka také pozorovala, líbilo se jí to 20