ARIANA FRANKLINOVÁ. Vrahova modlitba. Lékařka Adélie čelí kruté pomstě JOTA / 2011

Transkript

1

2

3 ARIANA FRANKLINOVÁ Vrahova modlitba Lékařka Adélie čelí kruté pomstě JOTA / 2011

4 Copyright Ariana Franklinová, 2010 Translation lna Leckie, 2011 Nakladatelství JOTA, s. r. o., 2011 ISBN (tištěná kniha) ISBN (epub) ISBN (mobi)

5 Mému bratru Rogerovi a mé švagrové Ann

6

7

8 ČÁST PRVNÍ

9 KAPITOLA PRVNÍ MEZI FARNOSTMI Shepfold a Martlake v Somersetu existuje území nikoho a vládne v něm atmosféra nevraživosti. I obě nepříliš vzdálená města, Glastonbury a Wells, spolu vedou neustále nějaké spory, a stejně tak i tyhle dvě vesničky se věčně handrkují o to, čí prasata mají právo spásat bukvice v lese mezi nimi, kterou strouhu může kdo odvést do umělého koryta, aby si zavlažoval pole, čí koza překročila hranice sousedního pozemku a komu sežrala prádlo na šňůře. A tak dále, a tak dále. A dnešního dne, o dožínkové sobotě, po vydařeném létě, kdy se podařilo sklidit veškerou úrodu neobyčejně brzy, stanuly tyhle dvě skupiny vesničanů, čítající všechny, kdo se vůbec udrží na nohou, a dokonce i pár nemohoucích, proti sobě. Dělil je jen nevelký pruh země s malým pódiem pro lady Emmu Wolvercotovou s chotěm (jejichž sídlo patří k Shepfoldu), pro sira Richarda de Mayne (jehož pozemky spadají pod Martlake), dále duchovní obou farností, arabského lékaře, jeho asistentku a jednu postarší ženu, které u nohou ležela kulatá věc o velikosti zralé dýně, posešívaná z kusů tuhé kůže natažených na kouli upletenou z vrbového proutí a nacpanou pilinami. Otec Ignácius se ještě naposledy pokusil zabránit tomu, co se tu chystalo. Má paní, sire Richarde, ještě by se to zlo dalo odvrátit, mohl bych všechny poslat domů, šerif obzvláště zakázal Jeho protesty však nedopadly na úrodnou půdu. Sir Richard hleděl upřeně přímo před sebe a neoblomným tónem pronesl: Pokud je Shepfold připraven nechat se znovu ponížit, nebudu mu v tom bránit. Lady Emma se k faráři ani neotočila a jen ztěžka supěla krásným drobným nosíkem. Tentokrát to bude Martlake, kdo se dočká ponížení. Pan Roetger vedle ní, vysoký Germán opírající se o hůl, ji souhlasně a manželsky pohladil po zádech. Otec Ignácius vzdychl. Byl to vzdělaný a civilizovaný člověk. Zítra bude neděle, běželo mu hlavou, tihle lidé se oblečou do nejlepších šatů, jaké mají, a budou do kostela nosit ovoce a snopy obilí a vzdávat díky Pánu Bohu za jeho nekonečnou štědrost, zkrátka budou dělat, co se sluší a patří. Jenže bohužel, snad je to nějaký hluboce zakořeněný zvyk, že se vždycky zrovna před dožínkovou nedělí jejich duše odvrátí zpátky k pohanství a promění předvečer křesťanského svátku v cosi, co se spíš podobá předjarním nevázaným luperkáliím. Prostě v šílenství. Adélie Aguilarová si povzdechla také a v duchu si revidovala lékařskou výbavu, kterou si sem přinesla - pruhy plátna, dlahy, masti, jehly a hedvábné nitě. Bylo by to krásné pomyšlení, že možná nebudou vůbec zapotřebí, avšak tuhle bláhovou naději nemilosrdně přebíjela zkušenost. Podívala se na vysokého Araba po svém boku. Jen bezmocně pokrčil rameny. Anglie je dodnes občas dokázala dost udivovat. Putovali společně životem už celá léta. Oba vyrostli v Sicilském království, v tom kotlíku, kde se míchají snad všechny národy světa; ona byla odložené miminko, původem zřejmě z Řecka, které nalezl a vychoval židovský lékař a jeho žena; on, Mansur, byl ztracený chlapec obdařený překrásným hlasem, kterého římští mnichové nechali vykastrovat, aby si svůj dar uchoval; o pár let později se dostal do téže vlídné domácnosti a stal se Adéliiným ochráncem a společníkem. Osud, nebo vlastně spíš ten proklatý anglický král Jindřich II., je vytrhl z jejich milované jižní země a vtáhl je do své říše. A nyní, po sedmi nevšedních letech, tu spolu seděli na pódiu na travnatém plácku uprostřed Somersetu a čekali, až se obyvatelé dvou vesnic do sebe pustí a rozpoutají to, čemu

10 sami říkají hra. Já ty Angličany prostě nechápu, řekla Adélie. Gylta, která seděla vedle ní z druhé strany, podotkla: Šak taky Somersetský nejsou vůbec pořádný Angličani, holka. Jako rodačka z docela jiného kraje, z Cambridgeshire, na to měla Gylta vlastní, svérázný a neoblomný názor. Hmmm. Proboha, já jsem přece vystudovaná lékařka, mistryně pitvy, jsem medica školy salernské v Království sicilském - což je pravděpodobně jediné učení v křesťanské říši, jež se nezdráhá poskytovat vzdělání i ženám - a vida, jak jsem dopadla. Vždyť já tady svoje umění ani nemůžu provozovat otevřeně. Žiju v Anglii, kde křesťanská církev každou ženu se špetkou znalosti medicíny, například bylinek, okamžitě zatratí jako čarodějnici. Naoko musel hrát doktora Mansur, zatímco Adélie předstírala, že pouze vykonává jeho příkazy. Bylo to někdy dost průhledné divadlo, ale chránilo ji před nemilosrdně trestající církví, a obyvatelé obou vesnic jim oběma naštěstí důvěřovali natolik, že se v tom prostě nerýpali a před vrchností mlčeli. Obě skupiny lidí už netrpělivě přešlapovaly. U Matky Boží, tak už to zahajte, vykřikl kdosi, než se tu všichni upečeme. Bylo už opravdu docela horko, i přes časnou ranní hodinu. Slunce, které letos dalo tak krásně dozrát pšenici a ječmeni, nyní pražilo na bělavá strniště, z nichž havrani vyzobávali klásky opomenuté po žencích i paběrkujícími dětmi a rozzařovalo buky v lese, jejichž listí už tu a tam zlehýnka žloutlo prvními náznaky podzimu. Na mezích nad růžovou jetelinou a modrými chrpami poletovali motýli a včely. Otec Ignácius to vzdal a obrátil se ke svému kolegovi: Letos připadá ta čest tobě, bratře Johne, dá-li se to pokládat za nějakou čest. Otec John byl z Martlake, a tudíž hulvát, takže rovnou popadl tu kulatou věc - prý míč - zvedl jej nad hlavu a s výkřikem Bůh dejž vítězství těm lepším! vhodil doprostřed plácku. To nebylo přesně, zaječel otec Ignácius, nahodil jsi blíž svým lidem. To tedy nenahodil! Ale nahodil! Nikdo si už ale rozkohoutěných farářů nevšímal, hra vypukla. Obě skupiny mužů se jako dvě vlny s odpovídajícím hukotem vzduly proti sobě a srazily se. Jejich ženy a děti poskakovaly kolem hřiště a nadšeně je povzbuzovaly. Z vřavy se vynořil martlakeský mladík s míčem u nohou a rozběhl se s ním k hranici protivníkova území. Tlupa hulákajících shepfoldských obránců se valila za ním. Lady Emma, sir Richard a pan Roetger je následovali klidnějším krokem a ještě pomaleji se za nimi vydala také Adélie a Mansur s lékařským vybavením a Gylta, která vedla za jednu ruku Adéliinu šestiletou dceru a za druhou Emmina čtyřletého syna, malého lorda Wolvercota. Zůstali stát v bezpečné vzdálenosti a jen sledovali klubko zmítajících se těl, která pod sebou toho chlapce z Martlake docela pohřbila. Teď ji schytal do nosu, poznamenal Mansur. Není náhodou kopnutí do obličeje proti pravidlům? Tak to abysme asi začaly chystat cupaninu a plátno, komentovala to Gylta. Adélie sáhla do svého lékařského vaku. Jaká pravidla, prosím tě? Ano, určitá pravidla se domlouvala; nesmí se klít, plivat, je zakázáno brát míč do ruky a přenášet jej, nesmí se kousat, škrábat, dloubat do očí a už vůbec ne rozdávat rány pěstí; hry se nebudou účastnit ženy, děti ani psi,

11 a tak dále a tak dále. Jenže já jsem za tu chvilku viděla, že všechna ta pravidla jasně porušili. Gylta zatím napomínala Adéliinu dceru. Dobře mě poslouchej, kobližko, jestli se zase začneš vztekat, nasekám ti už tentokrát na zadek. Přesně tak, Allie, přidala se její matka, žádné odmlouvání. Ani ty, ani Pippy do té vřavy nevkročíte, rozumíš mi? Ano, mami. Ano, Gylto. Než ale Adélie ošetřila ten zlomený nos, byly děti, míč i hráči titam. Vzdálený povyk napovídal, že hra se nyní přesunula do lesa. Na jeho okraji u paty stromu polehávali Adéliini přátelé Will a Alf a čekali, až k nim dojde. Běžte raději domů, řekla jim - nepatřili totiž k žádné ze soupeřících stran, oba byli z Glastonbury. Nesnažte se do toho zapojit, nebudu mít dost plátna na obvazy. Ale, my sme se přišli akorát podívat, utrousil Will. Takže sme ti, no, diváci, dodal Alf. Hleděla na ně podezřívavě; potulují se tu v poslední době každou chvíli. Jenže neměla čas se vyptávat; z lesa se rozlehly výkřiky, které je nenechaly na pochybách, že došlo k dalšímu zranění. Oba muži se vydali za ní do stínu stromů. Když Adélie ošetřila jednu zlomenou nohu, dva podvrtnuté kotníky, jedno vykloubené rameno a pár tržných ran asi na pěti hlavách, vypadalo to, že si může konečně na chvíli vydechnout. Mansur si naložil mládence se zlomenou nohou na záda a přes jeho neutuchající protesty ho odnášel domů, k jeho matce. Gylta otírala Allii ušmudlanou tvářičku. Povyk ustával; bylo slyšet spíš jednotlivé výkřiky. Každou chvíli se někdo vynořil z některé okolní houštiny a vzápětí zmizel v jiné. Co to teď propána vyvádějí? zeptala se Adélie. Ztratili ten jak tomu říkají míč, odpověděl Will lakonicky. Taky dobře. Zrak jí ale padl na ženu z Martlake s vypouklým bříškem, která si to vykračovala opodál po zvířecí pěšince. Kampak, paní Tylerová? No domů přece. Už je toho na mě a na děťátko dneska trochu moc. Minule v kostele jsem si na selce Tylerové vůbec nevšimla, že by byla těhotná, a najednou má břicho jako týden před porodem. A navíc, vždyť tahle pěšina vede k Shepfoldu. Emma je moje opravdu dobrá přítelkyně, takže mi nezbývá než přiznat, že se snažím zůstat neutrální jen naoko, ve skutečnosti bych tu výhru opravdu přála Shepfoldu. Hned polož ten míč na zem, paní, křikla Adélie hodně hlasitě. Tohle je podvádění. Paní Tylerová si přidržela to velmi výrazně vypouklé bříško oběma rukama a vzala nohy na ramena. Adélie vyrazila za ní a v tom okamžiku si ani nevšimla ostrého zasvištění a zadrnčení, když se do stromu, u něhož do té chvíle stála, zaryl šíp. Zato Will s Alfem na něj vytřeštili oči, pak kratince pohlédli jeden na druhého a už se hnali směrem, odkud přilétl. Bylo to ale marné, střelec musel tušit, že je to otázka jediné dobře mířené rány; jakmile vypustil střelu z tětivy, zmizel beze stopy v hloubi lesa, kde se mohlo skrývat klidně na tisíc atentátníků. A tak se oba muži po chvíli vrátili ke stromu a Will s jistou dávkou úsilí vytrhl šíp ze dřeva. Koukni na to, Alfe. Vo tom jí ale už musíme říct, Wille. No, někomu to říct musíme. Oba si Adélie velmi vážili; vždyť je dvakrát zachránila z takřka zoufalé situace, jenže i když se nyní právem vážně obávali o její bezpečí, nechtěli ji takovou zprávou rozrušit.

12 Rozběhli se k místu, kde se prala s paní Tylerovou. Té právě míč konečně vyklouzl zpod spodniček a hned si ho všimli okolní pátrající lidé. Než se dva přátelé z Glastonbury dostali ke své hrdince, byla už i se svou soupeřkou zavalená hromadou dalších lidských těl. Willovi a Alfovi nezbylo než se pokusit vyprostit ji v zájmu Shepfoldu s použitím pěstí a bot. I Adélie se rvala statečně a zarputile. Netrvalo ovšem dlouho a z výšky urostlého koňského hřbetu se nad klubkem zápasících rozlehl povědomý hlas: Jsi to ty? Zadýchaná Adélie s hlínou a větvičkami ve vlasech zvedla hlavu vzhůru a spatřila nad sebou tvář svého milého, otce malé Allie. Že váháš. Pánbu žehnej, pane biskupe, ozvala se paní Tylerová a snažila se aspoň trochu uhladit sukni i halenu. I tobě, paní. Kdopak vyhrává? Martlake, povzdechla Adélie trpce, protože podvádějí/ 1 To je ten míč? Biskup ze St. Albans ukázal na kulatou věc, která právě obloukem vyletěla ze změti bojujících těl. Ano. Díkybohu, málem jsem se lekl, že je to něčí hlava. Podržte mi koně. Sesedl, odhodil široký plášť a klobouk a vrhl se do hry. Toho večera se v Martlake náramně úpělo a skřípalo zuby, kdežto o tři míle dál, v Shepfoldu, přinesli potrhaný cár kůže na dlouhé tyči jako prapor do velké stodoly sídla Wolvercote s takovou pompou, jako by se jednalo o zlatý poklad triumfálně přivezený samotným Caesarem do Říma. Před stodolou se na rožních opékala prasátka a ovce a ze sudů se rozlévalo to nejlepší pivo všem, kdo se hry zúčastnili. Lady Wolvercotová sice trochu pokulhávala, ale přesto osobně na velké pánvi obracela jednu palačinku za druhou a její manžel, který předtím ve hře velmi šikovně využil i své přepevné dubové berly, poléval palačinky smetanou a rozdával je svým poddaným. Pěvec Rhys, další obyvatel Emmina domu, vyměnil pro tuhle příležitost svou milovanou harfu za niněru a potil se samými úklonami u vrat stodoly, aby ho bylo dobře slyšet uvnitř, ale i venku, kde dospělí i děti tančili na jeho melodie v dlouhých řadách a kruzích kolem ohňů. Opodál se v šeru pod stromy svíjelo několik mladších párů v oslavě vítězství i lásky. Adélie sledovala ve stodole odměřeným pohledem biskupa ze St. Albans, který seděl na balíku slámy vedle její dcery - jejich dcery. Vzájemnou podobu otce a dítěte teď navíc podtrhoval čerstvý monokl, který měli oba shodně pod levým okem. Jen se na sebe podívejte. Doufám, že se teď patřičně stydíte. To víš, že ano, přikývl Rowley, ale my jsme aspoň do té selky nekopali. Fakt, jo? Alliin hlásek zazněl okouzleně. Maminka opravdu nakopla paní Tylerovou? A jak! Já jdu pro palačinky, vložila se do toho Adélie, zvedla se a pak ještě přes rameno utrousila: Náhodou, ona mě kopla jako první. Sotva zmizela, přitočil se k Allii a Rowleymu Will s korbelem piva v ruce. Přátelsky načechral Allii vlásky a před biskupem smekl čapku. Říkal sem si, pane biskupe, jestli bych s tebou moh chvilku promluvit. Třeba venku Bylo už pozdě; Adélie vedla Allii mezi vlnami tanečníků domů, aby ji uložila. Cestou kdekomu

13 přály dobrou noc, Mansurovi, který pro Gyltu, svou milou a Aliinu chůvu, tančil svůj věhlasný tanec s mečem, poslaly i vzdušný polibek. Já jsem snad poprvé v životě opravdu spokojená, blesklo Adélii hlavou. Uplynulo už sedm let od chvíle, kdy anglický král Jindřich, znepokojený řadou nevysvětlitelných vražd v okolí města Cambridge, poslal svému příteli, králi sicilskému, žádost o mistra ve výkladu příčin smrti ze slavné salernské školy medicíny. A vybrána byla právě Vesuvie Adélie Ráchel Ortese Aguilarová. Ani sicilského krále, ani učence přitom nenapadlo, že to nebyla právě šikovná volba; Adélie přece ve svém oboru předčila všechny kolegy. Když však dorazila do Anglie, kde je medicína (jako ostatně téměř veškeré vzdělání) ženám zapovězena pod hrozbou klatby, vyvolávala kolem sebe úžas a zděšení. Adélii se nakonec podařilo svůj úkol splnit - vyřešit záhadné vraždy - jen díky přetvářce, kdy Mansur vystupoval v roli učeného mistra lékaře a vyšetřovatele a Adélie mu naoko dělala pomocnici a tlumočnici. A zhostila se toho tak dobře, že ji král Jindřich odmítl propustit zpět do Salerna a ponechal si ji ve svých službách jako zvláštní vyšetřovatelku. K čertu s králem. Jistě, uznávám, v Anglii jsem našla štěstí v podobě přátel, lásky i dítěte, jenže Jindřichovy požadavky už mě tolikrát přivedly do takového nebezpečí, že mě zbavují klidu, takže si ty dobré pocity stejně nemůžu pořádně vychutnat. Církev posléze vyštvala Adélii i s Allií, Mansurem a Gyltou z Cambridge, ale Emma jí nechala vystavět dům přímo na svých pozemcích a tím jí vlastně poskytla vůbec první opravdový domov - bylo v tom částečně přátelství a ještě více snad vděk, protože to byla právě Adélie, která jí, mladinké bohaté vdově, vyprosila u krále možnost svobodně si zvolit příštího manžela. Gylta a Mansur se usadili spolu - k ohromení všech kromě Adélie. V jižních zemích totiž nebylo nic zvláštního na tom, že si eunuchové užívali spokojeného intimního života se ženami; případně i s muži, pokud byli takového založení; kastrace nemusí nutně znamenat impotenci. Jenže v Anglii, kde byl eunuch naprostá rarita, se o tom mnoho nevědělo, a tak si kdekdo podle Mansurova vysokého hlasu prostě jen myslel, že jsou s Gyltou inu, prapodivný pár. Za poslední dvě léta Jindřich II. tuhle idylu žádným novým požadavkem nenarušil; možná - to by byla krása! - na Adélii docela zapomněl. Dokonce i ten vztah s Rowleym - který se vyvinul během onoho prvního vyšetřování, předtím, než jej král jmenoval biskupem - se nyní ustálil v jakémsi výstředním, téměř domáckém stavu, přestože Rowley trávil více času na cestách po své diecézi než doma. Jisté, bylo to svým způsobem skandální, jenže v téhle zapadlé části Anglie to jaksi nikomu nepřekáželo; rozhodně ani otec Ignácius a otec John, kteří sami také žili pohromadě s matkami svých dětí, neměli sebemenší důvod popisovat život pana biskupa Adéliinu největšímu nepříteli, církvi. Navíc na míle daleko nebylo v kraji šikovnějšího doktora, než byla ona, a tak mohla v této oblasti Somersetu svobodně pomáhat svým trpícím pacientům a oni ji za to měli bezmezné rádi. Konečně jsem našla klid v duši, běželo jí hlavou. Zavřely s Allií na noc slepice do kurníku a pustily Aliina psa Eustacea z kotce, kde chudák strávil celý den, protože jinak hrozilo, že se svými loveckými pudy bude snažit svérázně zapojit do hry s míčem. Márt-lake pro-hrá-lo, mý jsmé vy- -hrá-li, prozpěvovala mu Allie vesele. Ale zítra už s nimi budeme zase přátelé, připomínala jí Adélie. S tím hnusným Tukeovic klukem teda ne. Rýpl mě schválně do oka. Ale Allie. No tak jo, možná to nebylo schválně Dveře do domu byly otevřené -jako obvykle -, ale když se zevnitř ozvalo zaskřípění

14 podlahových prken, vynořily se v Adéliině mysli nepříjemné vzpomínky a ona sevřela dcerčino rameno, aby jí zabránila jít dál. Nic se neděje, mami, řekla Allie, to je u nás Alf, cítím ho až sem. Nemýlila se. Za chviličku už se Alf snažil přehlušit Eustaceův radostný štěkot slovy: Radši by sis měla ty dveře tady zavírat, paní. Viděl sem, jak ti semka vběhla liška. Vzhledem k tomu, že se už notně setmělo a Alf byl předtím u stodoly vzdálené dobrých sto yardů, podivila se Adélie v duchu, jak ostrý má zrak. A je ještě uvnitř? Ale né, už sem ji vyhnal. A otočil se a zmizel v houstnoucí tmě. Adélie zapálila svíčku, a když vedla svou dceru po schodech vzhůru do světnice, nedalo jí to a zeptala se: Cítíš tady liščí pach, Allie? Holčička hlasitě začichala. Ne. Hmmm. Allie měla neuvěřitelný čich; její otec občas poznamenal, že by mohla ledačemu přiučit i jeho lovecké psy. A tak nyní Adélie seděla u dcerčiny postýlky, hladila ji po čele, aby se jí hezky usínalo, a zamýšlela se nad tím, proč jen se Alf, snad nejpravdomluvnější člověk na světě, rozhodl jí zalhat V Emmině zahradě plné růží podával Will biskupovi ze St. Albans šíp. Rowley jej sevřel tak křečovitě, až dřevo zapraskalo. Kdo to byl? My nevíme, řekl Will, ani sme ho nezahlídli, pacholka jednoho, ale říkali sme si, že to se možná vrátil Scarry. Scarry? Will rozpačitě přešlápl. Neviní, jestli ti to vůbec někdy řekla, ale my sme s ní tenkrát, když hledala Emmu, byli v lese a tam nás přepadl ten hnusnej Wolf. Šel tehdá po ní a po Alfovi. A byl by je voba dostal, ale vona měla ten meč a no, zkrátka byla rychlejší. Ano, to mi vyprávěla, potvrdil stručně Rowley. Ježíši pane, kolikrát už jsem ji svíral v náručí celou roztřesenou, jen proto, abych jí pomohl zahnat děsivou noční můru. No a ten Scarry tam byl taky, von byl takovej jako Wolfův pobočník. Voni byli takoví, voni spolu Milenci. Vím. Říkala mi to. Will znovu přešlápl. No, takže Scarry rozhodně nejásal, když mu Wolfa zabila. Člověče, to už jsou ale dva roky. Kdyby se chtěl mstít, tak proč by čekal tak dlouho? Možná musel vodsaď utýct. Král takový pobudy ve svejch lesích nestrpí. Však tu taky udělal pořádnou čistku. Všechny ty ničemy, co jeho lidi pochytali, nechal posekat na kousky a rozvěsil je podél cesty po stromech. Sme doufali, že Scarry je mezi nima taky, ale teďka si tím teda nejsme tak docela jistí, protože jestli to není Scarry, tak kdo to teda je? Dyť jinak má naši paní Adélii každej rád, že jo. A určitě se jí ten člověk pokouší zabít? No já právě nevím. Von jako by ji asi chtěl nejdřív jenom k smrti vystrašit, to by taky bylo víc v jeho stylu. My už ji s Alfem nějakou dobu po očku hlídáme, a jednou sme třeba našli vykopanou jámu, pěkně zamaskovanou, jako past na zvíře, a zrovna na té cestičce do vsi, kudy chodí většinou jenom Adélie. Tak sme to zase zasypali. A potom jednou Godwyn, hospodskej vod Poutníka, co ji vozí pravidelně na ostrov Lazarus za těma chudákama malomocnýma, tak minulej tejden, jak tam jeli, tak mu loďka začala vpůli cesty nabírat vodu a voni se voba museli vrátit pěšky přes ty mokřiska a to je dycky hrozný riziko, však víš, pane, ty tekutý písky Zajeli sme potom s Alfem pro tu jeho pramici

15 a vona měla ve dně vyvrtanou díru, úplně hladkou, jako nebozízkem. A okraje měla vod vosku, jak ji někdo zalepil, aby chvíli vydržela, než se dostanou až do těch nebezpečnejch Biskup ze St. Albans ho už ale dál neposlouchal a rázným krokem mašíroval rovnou k Adéliinu obydlí. Na rohu ho zastavil Alf. Už je to v pořádku, pane, všude sem to vevnitř zkontroloval, než přišla. Nikdo tam není. Díky, Alfe. Dál se teď postarám já. A že se tedy ale opravdu postarám, krucinálfix! Kolikrát ještě budu muset tu ženskou zachraňovat dřív, než si vůbec všimne, že jí něco hrozí? Strach, který Rowley pociťoval, když se Adélie ocitla v nebezpečí, se pokaždé přetavil v těžko zvladatelný vztek na ni samotnou. Proč jenom musí být zrovna ona tím, čím je? (Fakt, že by ji zřejmě nemiloval, kdyby byla něčím jiným, ho v těch chvílích vůbec nezajímal.) Proč mě jenom odmítla, když jsem ji žádal o ruku, tenkrát když to ještě bylo možné? Její vina Pořád blábolila cosi o nezávislosti, o tom, jak by roli choti ambiciózního muže nezvládala Je to všechno její vina, proklatě. Musela si zkrátka vydupat svoje a na mě začal Jindřich okamžitě naléhat, že mě chce jmenovat biskupem - no bodejť, po vraždě arcibiskupa Becketa přece král potřeboval na své straně aspoň jednoho vysokého církevního hodnostáře - a já jsem na to v tom vzteku a lítosti přikývl. Ale stejně je to její chyba. Od té doby nás různé případy a pátrání mnohokrát svedly dohromady a my jsme dávno zjistili, že jeden bez druhého stejně nedokážeme žít, jenže na sňatek je už vzhledem k mému kněžskému slibu čistoty pozdě. A tak spolu žijeme v jakémsi pokoutném vztahu, který mi nedává žádná práva, ani na ni, ani na naši dceru. Ale tímhle to skončí. Už jí nedovolím žádné další vyšetřování zločinů, žádné setkávání se smrtelně nemocnými lidmi, žádné ošetřování malomocných - malomocných, Bože dobrotivý. Musí s tím přestat a hotovo. A teď mám konečně v ruce ten správný důvod, aby s tím praštila. I když ale Rowley tiše zuřil, přece jen měl dost rozumu na to, aby se ve dveřích zastavil a zamyslel se nad tím, jakým způsobem jí to rozhodnutí naservírovat. Ti dva chlapi z Glastonbury mají pravdu; raději by neměla vědět, že má v patách úkladného vraha - jenže mají pravdu z jiného důvodu. Rowley svou osudovou ženu dobře znal; věděl, že informace o vrahovi ji z tohohle zapadákova, kde se rozhodla usadit, v žádném případě nevyžene, zaručeně by se odmítla odstěhovat. Vždyť se tady svou službou zaslíbila všem pacientům. Kdepak, musím si na železnou pěst navléct sametovou rukavičku, nalákám ji na královy příkazy Jenže vztek ho stále ještě ovládal až příliš, a tak se mu to tak docela nezdařilo. Vešel do její světnice a rovnou vybafl: Pakuj si věci. Ráno odjíždíme na Sarum. Adélie byla připravená na něco docela jiného. Čekala na něj v loži, krom stužky v medových vlasech nahá, vykoupaná a voňavá. Její drahý se domů dostal tak málokdy, že chvíle vášně jim byly dodnes vzácné. Vlastně ji překvapilo, že přijel právě v sobotu; to se většinou v nějakém více či méně vzdáleném kostele připravoval na nedělní bohoslužby. A i když náhodou doma byl, stejně ji v loži nikdy nenavštívil v neděli; jakkoli šlo o absurdní a pokrytecké rozhodnutí, Adélie je respektovala, protože věděla, jak Rowleyho trápí, když má kázat svým ovečkám o ctnostném životě bez hříchu a sám se hříchu v týž den dopouští, ale teď přece ještě ne- odbila půlnoc. Takže se zmohla jen na užaslou otázku: Cože? Ráno odjíždíme na hrad Sarum, to jsem ti přijel říct. Aha. Takže žádná touha. A proč? Jenže já stejně nikam nemůžu. Ve Streetu mám pacienta, za

16 kterým musím jezdit obden. Jedeme, bez debaty. Rowleyi, já nikam nejedu. Hmátla po oblečení na stoličce; ve své nedoceněné nahotě si najednou připadala hloupě. Ráno pro nás přijede kapitán Bolt se svými muži. Jedeme za králem, na jeho příkaz. To ne. Pane Bože, tohle už ne. Le Roi le veult, pro Adélii čtyři nejzlověstnější slova, jaká v posledních letech vůbec slyšela. Neexistovalo proti nim odvolání. Ustrašeně vystrčila hlavu z výstřihu šatů a podívala se na biskupa: A co přikazuje tentokrát? Posílá nás do Sicílie. To je ovšem jiná! Domů? Rowleyi, no tak to je naopak báječné. Setkám se po letech s rodiči. A představím jim tebe a Allii. Almeison s námi jet nemůže. Ale jistěže může, proč by nejela. Přece ji tady nenechám. Budeš muset. Král ji tu chce mít, aby měl záruku, že se zase vrátíš. Ale až do Salerna, to budeme na cestě rok, možná i déle. Nemůžu ji na tak dlouho opustit. Bude o ni dobře postaráno. Gylta s ní zůstane, to jsem už domluvil. Budou bydlet na královnině dvoře v Sarumu. Tohle bylo od Rowleyho jednak suggestio falsi a také suppressio veri. Jindřich Plantagenet by se stěhováním Allie vůbec netrápil, podle něj by klidně mohla zůstat tam, kde byla, na Emmině panství. Byl to právě Rowley, který krále přemluvil, aby jeho dceru ubytoval u královny Eleonory, a potom ještě přesvědčil samotnou královnu. Byla to jediná věc, na které se vladařský pár v poslední době shodl. Od chvíle, kdy se Eleonora Akvitánská přidala ke vzpouře - k neúspěšné vzpouře - dvou starších princů Plantagenetů proti jejich otci, bylo to mezi královskými manželi mírně řečeno na pováženou. To ale Adélii nadzvedlo. Allie nemůže bydlet u královny; taje přece ve vězení. V takovém vězení by se mi taky líbilo, nechybí jí tam absolutně nic. Až na svobodu. Něco je tu špatně, on mě svými slovy přímo děsí. Hrdlo se Adélii stahovalo hrůzou a ona odešla k oknu, aby se zhluboka nadechla nočního vzduchu. Když nabyla dojmu, že už se zase ovládá, otočila se zpátky k němu. Co to má všechno znamenat, Rowleyi? Jestli tedy opravdu budu muset odjet a opustit Allii, tak přece může zůstat tady, s Gyltou a Mansurem. Tady se cítí doma, je tu spokojená, má tu svoje zvířátka Víš přece, jak moc je má ráda. No právě. Má takovou intuici, je docela geniální Starý Marly ji onehdy zavolal, když mu onemocněly slepice, a ona hned věděla, jak jim pomoci, Emminu koni taky vyléčila nohu, když si s ním Cedric už nevěděl rady. A vůbec, co jsi myslel tím no právě? Chtěl jsem tím vyjádřit přání, aby se moje dcera věnovala ženským pracím, které ji může naučit Eleonora a její dvorní dámy. Chci, aby se z ní stala dáma, a ne nějaká podivínka. Takže jinými slovy si nepřeješ, aby vyrůstala podobně jako já! Obavy, hněv, láska, a takhle to nakonec dopadne. Adélie mi vždycky unikne, pokaždé mi proklouzne mezi prsty, ale tentokrát se doběhnout nenechám. Ano, nepřeju si to, jestli to chceš slyšet, a taky to tak bude. Jsem za ni zodpovědný. Zodpovědný? Vždyť se k ní ani nemůžeš na veřejnosti hlásit jako otec. Ale to neznamená, že mi nezáleží na její budoucnosti. Vždyť se na sebe podívej, jak se

17 oblékáš Mezitím už se oblékla. Jako venkovanka. Allie je krásná dívenka, proč bychom měli její půvab skrývat pod režnými hadry? A celé léto chodí bosá. Byla pravda, že Adélie se v prostém šatu cítila nejspokojenější; byla sice biskupovou milostnicí, ale na pohled budila spíš dojem jeho kurtizány. Vnucoval jí ustavičně peníze, ale ona je hrdě odmítala a žila jen ze svých skrovných výdělků lékařky. A do téhle chvíle ji vůbec nenapadlo, že Rowleymu to vlastně hrozně vadí. My se tu vůbec nebavíme o Allii, ale o mně. Takže bys jí rád dopřál vzdělání? A jakého vzdělání by se jí asi tak mohlo dostat od Eleonory? Umění výšivky? Hra na lyru? Intriky a drby? Nebo ty zpropadené dvorské manýry? Bude z ní dáma, dostane velké věno, aby se mohla dobře vdát. Už jsem se začal poohlížet po vhodných ženiších. To mluvíš o vdavkách z rozumu? Řekl jsem, že hledám vhodné ženichy. A jen pokud ona sama bude chtít. Vytřeštila na něj nevěřícně oči. Milujeme se až za hrob, stále to trvá, myslela jsem si, jak dobře ho znám, myslela jsem si, jak dobře on zná mě - a teď to vypadá, že si absolutně nerozumíme. Pokusila se mu to vysvětlit. Allie má dar - talent, řekla pomalu. My lidé bychom nemohli žít bez zvířat, nemohli bychom orat, cestovat, neměli bychom co jíst. A ona umí léčit všechno, co je trápí Doktorka zvířat. Co je to za život pro ženu, proboha? Hádka se stupňovala. Když se do domu vrátila Gylta s Mansurem, drnčely okenice výpady dvou lidí, kteří se navzájem bodali svými slovy. Já mám právo určovat, jak se bude v mé domácnosti žít To není žádná tvoje domácnost, ty pokrytče. Ty jsi doma v kostele. Jak často se tady ukážeš, no řekni? Jsem tady teď a zítra odjíždíme na Sarum a Allie jede s námi Je to králův příkaz! To tys ho navedl, viď? Zaprodals ji, jako do otroctví!? Gylta se rovnou rozběhla k Alliině světničce pro případ, že by se dívenka tím křikem probudila a poslouchala to. Když ale vstoupila dovnitř, jen pes Eustace zvědavě zvedl střapatou hlavu; holčička spala tvrdým spánkem nevinných a nevědoucích. Gylta se usadila u její postele na stoličku a jen se dívala na Mansura, který stál ve dveřích a nevěřícně vrtěl hlavou. to ti ale nikdy neodpustím. Nikdy A proč vlastně? Chceš, aby dopadla jako ty, aby musela po nocích mordovat zločince? Kdyby Rowley jen trochu přemýšlel, v životě by to neřekl nahlas. Z toho, jak ji chtěl tenkrát Wolf znásilnit a zavraždit, a ona ho v sebeobraně zabila, měla Adélie dodnes pocit, že jí na krku visí závaží jako mlýnský kámen, každou chvíli ji musel Rowley přesvědčovat, že je to tak lepší, když je ta zrůda po smrti, že tím zachránila život sobě a Alfovi a že nic jiného ani udělat nemohla. Jenže ji to stále trápilo, ji, která přísahala, že bude životy vždy chránit, a nakonec jeden zlikvidovala. Hlasy po té větě zmlkly. Gylta i Mansur jen poslouchali, jak biskup odběhl po schodech do přízemí, aby si ustlal na lavici u stolu. Pak šli sami taky raději spát. Stejně by se teď nic nevyřešilo. I ze stodoly se už vytratili poslední hýřilové. Emma s Roetgerem se vrátili do svého domu a služebnictvo si také zalezlo do komůrek a koutků. Nad panstvím Wolvercote se rozhostilo ticho. Na kádi s dešťovou vodou pod Adéliiným oknem roztáhla paže postava skrčená pod tmavým pláštěm,

18 takže na chvíli připomínala netopýra, který se právě chystá vzlétnout. Postava ale namísto toho nehlučně seskočila na zem a celá se zatetelila přemírou radosti z toho, co právě slyšela. Jeho Bůh - a Scarry ho Bůh rozhodně není ten křesťanský dobrák - mu právě projevil tu největší přízeň, přesně jak Scarry skálopevně věřil. Byla to jen otázka času. Tak nyní ten okamžik nastal, byl právě obdarován celou náručí příležitostí. Scarry ho nenávist vůči Adélii totiž nezná mezí. Za ta dvě léta nuceného exilu, kdy nemohl zpátky do Anglie, se dennodenně modlil, aby mu jeho Bůh zjevil možnosti, jak ji zničit. A nyní konečně pach jeho hněvu dosáhl Satanových nozder a byl oceněn. Nedaleko odsud, v hlubokém lese mezi městy Glastonbury a Wells, m u Adélie zabila jeho lásku, jeho půlku života, jeho druhé já, jeho Wolfa. A Scarry se nyní vrací; Wolfův skučící hlas v hlavě ho pohání, aby ji rozsápal na kusy. Jak hloupě se o to až dosud pokoušel: šípy, pasti, snaha ji vyděsit - a ona si toho ani nevšimla: o to se postarali ti dva holomci, co se za ní neustále tahají jako stín. Tohle přece není hodno vzdělance, jakým Scarry je. To bylo jen zabíjení času, dokud mu onen jediný a pravý Pán neukáže ten pravý způsob. A to právě učinil. Ach ano, učinil to. Dominus illuminatio mea. Wolf nikdy neusmrtil ženskou bytost dříve, než se rozkřičela hrůzou a bolestí - to bylo jediné, co Wolfovi nebo Scarrymu dokázalo poskytnout dostatečné vzrušení a umožnilo tělesnou rozkoš s obětí. Timor mortis morte pejor. Avšak nyní, ó Pane, představil jsi mi v Tvé nesmírné moudrosti vše, co jsem, potřeboval slyšet a vidět, a pochopil jsem, že vůle Tvá i Wolfova může zvítězit. Budu tu samici pomalu mučit, to bude velmi uspokojivé, a rozsekám ji na kousky, postupně, a capite ad calcem. V té chvíli už je Scarry z dohledu a tanečním krokem a skokem se ztrácí v hřejivé, horké náruči letní noci. Zajímavé, že se svého amanta vůbec nezeptala, proč ji vlastně král do její domoviny posílá. Zato on, Scarry, to ví. Šťastnou shodou okolností - ne, kdepak náhodou, zjevné to bylo dílem rohatého boha, v jehož rukou Scarry spočívá -je dopodrobna seznámen s okolnostmi cesty, kterou má ta žena podniknout. A připojí se k ní.

19 KAPITOLA DRUHÁ EMMA STÁLA UPROSTŘED Adéliiny světničky a pokaždé sebou škubla, když její přítelkyně zuřivě mrskla do sedlového vaku další kus oblečení. V takových hadrech ale nikam jet nemůžeš, moje milá. Já hlavně nikam jet nechci! zaječela Adélie. To mu v životě nezapomenu, nikdy. Rukáv blůzky se natrhl o přezku vaku, jak ho zběsile cpala dovnitř. Ale uvědomuješ si, kam se chystáš? Do Sicilského království, podle všeho. A bez Allie. A víš, proč tam jedeš? To ví snad jen Bůh, a Jindřich, co si to vymyslel. Já ti povím, Em, kdybych mohla vzít Allii s sebou, v životě bych se nevrátila. Nechat si malé děcko jako rukojmí, to jim připadá normální, králi i biskupovi, k čertu s nimi. Nikdy už mu Máš za úkol doprovázet princeznu Johanu na svatbu, říkal Rowley. Emma postřehla Adéliin nechápavý výraz a zvedla obočí. Přece Jindřichovu dceru. Má se provdat za sicilského krále Viléma. Proboha, Adélko, to snad musíš vědět, ne? Vždyť jsme kvůli tomu všichni platili vyšší daně, aby ho husa kopla, hamižníka jednoho. Král měl právo vybírat zvláštní daň na svatbu své dcery, jenže na oblibě mu to samozřejmě nepřidalo. Adélii se ale o tu nepatrnou trochu účetnictví staral Mansur a ona sama naslouchala ze všeho nejvíc těm nářkům svých pacientů, které se týkaly jejich fyzického trápení, takže o daních nevěděla zhola nic. Na moment se zamyslela. Johana? Vždyť je to ještě takové vyžle. Bylo jí, myslím, deset let. Chudinka malá. Pomyšlení na jinou malou chudinku, které se už vybírá vhodný manžel, znovu probudilo v Adélii bezmocný vztek a ona se sesypala na lože a málem se rozplakala. To mu neodpustím, Em, on mě od ní odtrhne a strčí ji do vězení. Protože to je vězení, a hned na víc způsobů. Moje holčička malinká Rowley k tomu má dobré důvody, tím jsem si jistá. Emma dobře věděla, co se za tím skrývá - slyšela to od biskupa samotného před malou chvílí. No určitě, skvělé. Nechá Eleonoru, aby si z ní udělala další naparáděnou loutku na svůj dvůr a zadusila v ní všechen elán a samostatnost. Emma si s povzdechem sedla vedle své kamarádky a urovnala si hedvábné šaty na už docela vypouklém bříšku. Moje milá, ať už si myslíme o královně cokoliv, je to žena, která rozdmýchala vzpouru proti svému choti, takže elán a samostatnost jí můžeme upírat jen těžko. A při tom si Eleonora uchovává svou ženskost. Ta může Almeison naučit mnohé. A co asi tak, schválně? Například to, aby měla vždycky čisté nehty. Aby se uměla chovat ve společnosti. Taky ji bude učit poezii a hudbu. To nejsou žádné nicotnosti. Myslím, že snad nikdo neobdivuje tvou dceru víc než já, ale musím ti říct, Adélko, ona je poněkud, je čím dál neotesanější. Neotesanější? Jak to myslíš? Že asi tráví až příliš mnoho času se zvířaty. Během té hry s míčem praštila jednoho chlapce z Martlake do obličeje tak silně, že mu vyrazila zub. Asi ještě mléčný, naštěstí, ale stejně Protože on jí udělal monokl pod okem, bránila dceru Adélie. Já vím, jenže Adélko, copak to nechápeš? Ty ji vlastně omezuješ. Emma o tom chtěla

20 s přítelkyní promluvit už nějakou dobu, a teď se konečně odhodlala. Možná, že až Allie trochu povyroste, tak se bude chtít dobře provdat. To, že umí vyrazit někomu pěstí zub, se ve spořádaných rodinách moc necení. Děti se musejí na svoje budoucí postavení v dospělosti připravovat už odmala. Za rok nebo za dva bude muset i Pippy odejít a stane se pážetem pana de Lucis a bude se učit rytířským dovednostem. Bude se mi po něm stýskat, strašlivě, ale není zbytí, pokud si má vybudovat svoje místo ve společnosti. To je ale něco jiného, namítla Adélie. Když malý lord Phillip vyroste, bude mít na výběr, bude žít život, jaký si sám zvolí, ale jeho choť nikdy. Emma měla velké štěstí, že se mohla podruhé provdat opravdu z lásky - protože první manželství bylo z donucení -, avšak i tak Roetger jako její muž rozhodoval o všem bohatství, které do jejich svazku přinesla ona. Mohl by ji zcela právoplatně opustit a nenechat jí ani šesták, mohl by ji bít - za předpokladu, že by použil svou sílu v rozumných mezích -, mohl by odvézt její děti pryč a ona by tomu neměla šanci bránit. To, že Roetger na něco podobného nikdy ani nepomyslel, spočívalo čistě a pouze v okolnosti, že to byl veskrze slušný člověk. A zatímco Emmě její život vyplněný zábavou a péčí o domácnost zcela vyhovoval, Adélii by nestačil. A byla přesvědčená, že ani její dceři. My ženy jsme dočista bezmocné, hlesla poraženě. Emma si bezmocná vůbec nepřipadala, a tak ji jen rozpačitě pohladila po rameni. Je to jenom na rok, potom se zase setkáte - s tím Rowley souhlasil. A svižně vstala. A už je nejvyšší čas, abychom tě na tu dalekou cestu patřičně vybavili. Zabalím ti do pořádné cestovní truhly nějaké svoje šaty. Moje milá, vždyť ty se budeš pohybovat ve společnosti samotné anglické princezny a spousty dalších významných lidí. Nechceš přece vedle nich vypadat jako nějaká otrhaná žebračka, ne? Takže bylo už poledne, když konečně nezvykle elegantní Adélie a její jen o něco méně upravená dcera s překvapivě čisťounkými nehtíky vyjížděly z brány sídla Wolvercote v doprovodu Plantagenetových vojáků, Gylty, Mansura a Rowleyho, se kterým Adélie ovšem stále nepromluvila ani slovo. Emmu, která stála s Roetgerem u vjezdu a mávala jim, náhle přepadla vlna obav. Bůh jim buď milostiv, ať se jim nestane nic zlého. Venku za branou to zaslechli dva obyvatelé Glastonbury, kteří se také dívali za odjíždějící skupinkou. Amen, dodal k tomu Will a pokřižoval se. Scarry jede po stejné cestě jako Adélie Aguilarová, ale má velký náskok. Nemíří totiž nejprve na hrad Sarum, ale přímo do Southamptonu, a tam se stejně jako Adélie připojí k jistě společnosti, než se vydá na plavbu do Normandie. Scarry ty lidi nesnáší zrovna tak, jako nesnášel svého otce, matku, představeného v klášteře, všechny, kteří zase nenáviděli jeho za to, že není tak docela normální, a naučili ho tak skrývat svou přirozenost pod maskou. Zase se bude muset pitvořit a hrát hlupáka. A znovu pocítí rdousivé sevření falešné zbožnosti. Ale v téhle chvíli se usmívá, protože právě míjí místo, kde se poprvé setkal s Wolfem. To je jeho osudová cesta, tenhle úsek mezi Glastonbury a Wellsem. Jel tenkrát opačným směrem: účastnil se té příšerné pouti spolu s převorem a ostatními nudnými ubožáky z kláštera, aby se v Glastonbury poklonili místním svátým. A Scarry jako vždycky ukrýval svou nenávist jako hanebný zduřelý vřed a v mozku mu při tom hlodali červi a v uších zněl neslyšný hlas, který k hymnům zpívaným cestou vymýšlel rouhavá a nečistá slova.