Němečtí biskupové. Čas rozsévání. Být církví misionářskou. Vydal: Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonner Talweg 177, Bonn

Transkript

1 Němečtí biskupové 68 Čas rozsévání Být církví misionářskou 26. listopad 2000 Vydal: Sekretariat der Deutschen Bischofskonferenz, Bonner Talweg 177, Bonn

2 Na úvod... 3 I. Svět, ve kterém žijeme... 5 Značky na cestě... 6 Poselství o životě... 7 II. Ruka, která rozsévá misijní spiritualita... 8 Pokorné sebevědomí... 9 Trpělivost Modlitba III. Jak zrno vzchází cesty misijního zvěstování Svědectví života Svědectví slova Ochota svědčit Schopnost sdělovat Schopnost mluvit Místa zvěstování Katecheze a vyučování náboženství Média pomoc, bez které se neobejdeme Přitakání srdcem Jde o život lidí Získání srdcí je Božím dílem Vstup do společenství věřících Biotopy víry Svátosti a poslání Životní prostor pro lidi hledající smysl Podíl na apoštolátu vstoupit do poslání Přetvářet a měnit svět v Bohu Služba potřebným Most od evangelia ke kultuře Poslání řádů Jít cestou víry i za ostatní Ohlédnutí a výhled List biskupa z nových spolkových zemí o misijním úkolu církve pro Německo... 26

3 Na úvod Vrací se základní pojem církevního života: misie. Dlouhý čas potlačován, možná dokonce podezřelý, často zamlčovaný, získává znovu na významu. V různých slovních spojeních se objevuje v pastoračních a teologických rozhovorech (tak např.: Misie a evangelizace, misijní pastorace a zvěstování, misijní svědectví církve). Předkládanému textu byl dán název Čas rozsévání. Být církví misionářskou. Pětadvacet let po apoštolské exhortaci papeže Pavla VI. Evangelii Nuntiandi, který prakticky neztratil na aktuálnosti, křesťané v naší zemi znovu objevují, jak zásadní pro život církve tento pokoncilní text je. Ke svědectví života se musí pojit slovo života. Již Druhý vatikánský koncil na tuto souvislost poukázal v dekretu o apoštolátu laiků. Upozorňuje na to, že apoštolát se rozvíjí nejen ve svědectví života, ale stejnou měrou i ve svědectví slova. (srv. čl 6). Velké texty potřebují svůj čas. Pokud se nemýlím, vstupují myšlenky formulované koncilem stále znovu ve formě otázek a udavatelů směru v pastoračně teologických úvahách v naší zemi. Impuls, který dala apoštolská exhortace Evangelii Nuntiandi byl přijat a praktikován. 1. Být misionářskou církví také znamená aktivně se do misijního svědectví zapojit. To platí pro každého, kdo je pokřtěn a biřmován, a platí to na všech místech, kde muži a ženy žijí jako křesťané. Tak jako všeobecné kněžství pokřtěných uschopňuje všechny k budování křesťanského společenství (communio), tak jsou také všichni posláni (missio) a tím povoláni k misijnímu svědectví. K tomu tento text poskytuje mnoho tipů a impulzů a chce pomoci posílit schopnost sdělovat se o tom, co je naší nadějí. 2. K schopnosti být misionářskou církví náleží jistě také odvaha mít vlastní nezaměnitelný profil. Křesťanský život v něm získává osvobozující moc, která ho uschopňuje k solidaritě. Bez minimální ochoty vymykat se obecné přijatelnosti a být jiný, může být obtížné předávat křesťanskou víru. Nezaměnitelný profil křesťanství vede také vždy k otázkám, které provokují svědectví slova. 3. Být misionářskou církví neznamená vyvíjet nějaké přídavné církevní aktivity. Communio a missio, společenství a poslání, jsou vždy dvě strany téže mince. Všechny církevní aktivity je

4 třeba chápat na pozadí misijní dimenze církve a zde také posilovat. To platí pro farnosti i pro spolky, pro duchovní hnutí i společenství. Tento proces chce náš text podpořit, K textu je připojen text biskupů, List biskupa z nových spolkových zemí o misijním úkolu církve v Německu. Erfurtský biskup Joachim Wanke je předsedou Komise pro pastoraci při Německé biskupské konferenci a povzbuzuje ze své jedinečné zkušenosti biskupy u nás, aby přijali své povolání být církví misionářskou a vydávat svědectví. Co je v nových spolkových zemích dnes realitou tedy křesťané jako menšina to zítra ovlivní církevní realitu i v jiných oblastech naší země. Střízlivá analýza a odvaha čelit budoucímu vývoji k tomu povzbuzuje Čas k rozsévání. Chce být příspěvkem k překonání rezignačních proudů a objevující se bojácnosti před velkými výzvami. Děkuji pastorační komisi a především jejímu předsedovi, biskupu Joachimu Wankemu, za předložení této práce, kterou Německá biskupská konference ráda přijala za svou. Vyplňuje důležitou mezeru. Proto doufám, že bude mít všude dobrou odezvu. Bonn, Míšeň, 26. října 2000, slavnost Krista Krále Biskup Karl Lehmann Předseda Německé biskupské konference

5 I. Svět, ve kterém žijeme Žijeme ve světě plném napětí, který je naplněn rozpory. Technika, medicína a hospodářství nám dovolují postřehnout něco z možností, které se dnes před člověkem objevují. Realistický pohled na naši Zemi ukazuje však také rozpory a války mezi národy, bídu a hlad. I země Evropy stojí před výzvou zajistit stabilně mír a hospodářský blahobyt do budoucna. V Německu pociťujeme my křesťané v neposlední řadě po znovusjednocení naší země další výzvu vzhledem k množství lidí, kteří víru v Boha nepovažují za důležitou pro běh svého života. Možná jim nikdy slovo Boží nebylo zvěstováno nebo každopádně ne tak, aby mu byli schopni naslouchat. Křesťané jsou ve východní části naší země ve výrazné menšině a v minulých desetiletích byli vážně ohrožováni. Pro mnohé je to jako probuzení ze zlého snu. Proto je nejprve třeba se rozhlédnout a nově začít vnímat svět a společnost, ve které žijeme. Ale i v oblastech naší země, v nichž se víra mohla svobodně rozvíjet, činí stále většímu počtu lidí obtíže číst Boží stopu ve světě. Interpretace života bez Boha se jim zdá realističtější a životu bližší. Touha po útěše ve všedních dnech, kdy život zachvacuje krize smyslu, tiší stále více jiným způsobem, než jak jim to nabízí křesťanství zdomácnělé v naší kultuře. Současně se sice objevuje potřeba náboženství, ale obraz Boží se zatemňuje. Stále častěji potkáváme lidi, kteří žijí nejen ve výslovném nebo praktickém ateizmu, ale i v ateizmu majícím náboženské rysy. Člověk sice přitakává náboženství, ale jako schopnosti, která člověka samotného posílí, aby všechno dokázal sám. Tento způsob náboženského povědomí člověka fascinuje a přes veškerý technický a hospodářský pokrok ho okouzluje. Člověk uspokojuje svoje hledání smyslu tím, že se pídí po záhadných energiích, silách a moci ve světě, kosmu nebo ve svém nitru. Křesťané mají na těchto procesech podíl. Stojí uprostřed těchto proměn, jsou do nich zapojeni a stojí před nimi výzva věrohodně těmto hledačům smyslu v tomto světě zvěstovat Boží milosrdné jednání v Ježíši Kristu. Jak však má být vyznačena cesta, kterou křesťané v tomto světě mohou jít a jak mají ostatní přizvat ke společenství cesty v křesťanské víře? Základním předpokladem je, aby se křesťané sami znovu učili přijímat Krista jako cestu, pravdu a život (srv. J 14, 6). Obnova a prohloubení víry jsou nutné, aby bylo možno doprovázet ostatní na cestě víry.

6 Značky na cestě Potřeba náboženství má mnoho forem a podléhá rozličným proměnám. Patří k člověku a je do jeho nitra vepsána. Můžeme vidět, že mnoho lidí chce být nábožensky orientováno a chce uspokojit svou náboženskou potřebu v mnohostranné nabídce rychle se proměňující společnosti. Ovšem jednotlivci se stále méně drží předem daných vzorů. Navrhují si svůj život sami. Tzv. patschworkové biografie mají svůj protějšek v náboženství, které si člověk sám sestaví, které je poskládáno z různých prvků jako tkaný koberec. Náboženská víra, ať už v jakákoli, je považována za výlučně soukromou záležitost. O to víc je na křesťanech, aby vyhledávali stopy Boží přítomnosti ve svém životě a ve světě a upozorňovali na ně ostatní. V křesťanských církvích roste přesvědčení, že je nyní čelíme výzvě k misijnímu působení. Ačkoli v tomto ohledu přepadají jednotlivce nebo obce někdy pochybnosti a rezignace, ukazuje se tím silněji, že misijní zvěstování Království Božího křesťanům pomáhá přijmout svoji situaci se jejími světlými a stinnými stránkami a vložit ji do misijního úkolu. Změny v našem životě patří k podstatě lidství. Jsou částí naší historie a vybízejí křesťany k tomu, aby své vlastní někdy možná ustrnulé formy víry nově nahlédli a hledali současnosti přiměřené odpovědi. Toto je zkušenost, kterou učinili i první křesťané. Čelili světu, který poselství evangelia rozuměl zrovna tak málo jako náš. Přesto se jim podařilo pohanský svět prokvasit kvasem evangelia. V jejich nadšení pro Ježíšovu zvěst našli cestu do srdcí hledajících. A tito hledající existují i dnes. Navzdory mnoha příjemným stránkám se rozmáhá i určitá bezradnost. Zdá se, že do společnosti zavítala nová přemýšlivost. Tváří v tvář ohrožení života a přežití čelíme novým strachům. Lidé se ustaraně ptají, kam to může s lidmi a světem zajít? To je výchozí bod, z něhož lze poukázat na vyšší dimenzi lidského života. Přesto ještě důležitějším se zdá být následující pozorování: Misijní svědectví církve jako celku a jednotlivých křesťanů bude pozitivně ovlivňovat vývoj, který se na první pohled jeví pro misijní pastoraci jako zátěž. Uprostřed pluralitní, nivelizující a lhostejné společnosti si získává profilované svědectví menšiny zcela novou pozornost. Budou-li všechny kočky šedé, tím více pozornosti vzbudí ta odlišná. Profilovaný koncept života, postoj odporující duchu doby, znamení hlubokého a věrohodného přesvědčení to vše získává v době masových sdělovacích prostředků možná právě proto pozornost. Navíc se zdá, že prastarým zákonem lidské komunikace, že osoby, obzvláště ty

7 autenticky působící (méně už instituce, které jsou vždy v podezření, že si člověka budou chtít nárokovat) jsou vždy atraktivní. To znamená, že katolická církev se silněji než dosud musí personalizovat, ale nejen v těch, kdo zastávají úřady a vedoucích představitelích, ale v šíři svých možných kontaktů s dnešní společností. Myšlenka apoštolátu laiků, jak byla načrtnuta koncilem že každý křesťan na svém vlastním místě ve společnosti, v zaměstnání i rodině může a má být viditelným svědkem víry tu získává palčivou aktuálnost. Protože Církev žije ve svých svědcích.proto je útěšné vědět, že Bůh tu byl již před misionáři. I dnes se dává mnohým způsobem poznat. Rozličná místa, v nichž lidé žijí, jsou plna stop, které ukazují na Boha. Úkolem současného křesťanského zvěstování je tyto stopy odkrýt a spojit s poselstvím evangelia (srv. k tomu část III, 2). Poselství o životě V Novém zákoně se nachází podobenství z rolnického světa, ve kterém již nežijeme. Je to obraz rozsévače (srv. Mk 4, 3-9). Tento obraz, který vychází ze světa, jenž je mnohým cizí neztratil nic ze svého kouzla a naléhavosti. Je to obraz růstu a zrání Božího království. Ježíšovo podobenství vypráví o rozsévači, který velkoryse a s důvěrou rozsévá svá semena na pole, plně si vědom toho, že ne všechna padnou na úrodnou půdu. Některá zrna dopadnou na cestu a budou zašlapána. Některá padnou na skalnatou půdu a nebudou moci zakořenit, a jiná zase zapadnou pod bodláčí a trní. Nehledě na tyto neúspěchy rozsévač přesto má odvahu vždy k nové setbě. Je to naléhavý obraz. Rozsévačova ruka sahá do vaku, zkušeně a pevně, zjevně bez velkého napětí rozhazuje zrna po poli, kde pak začíná zázrak růstu a zrání. Právě toto vědomí o růstu a zrání ovoce církvi zprostředkuje víra - že ve spolehnutí se na Boží jednání bude zrnko poselství o Božím království mezi lidmi zaseto. Obrazem setby a růstu popisuje evangelium skrytý, ale nezadržitelný růst Božího království. Tím je současně popsána i cesta církve v dějinách. Ve víře v Boží zaslíbení a důvěře v Ježíšovu pomoc vidí růst Boží království i ve svém celosvětovém společenství víry, v němž se shromažďují ti, kdo jej očekávají. Vzkříšený Pán svým učedníkům slíbil, že s nimi zůstane spojen a povede je k plnosti života (srv. J 10, 10). Z tohoto hlediska jsou Bůh a jeho království štěstím a spásou pro lidi. Toto jádro křesťanského zvěstování církev smí a musí přibližovat. Přitom je třeba vyložit plnost zaslíbenou v evangeliu ve dvou směrech: víra v Boha poskytuje orientaci sílu ke smysluplnému životu zde na zemi. Ukazuje člověku jejich životní cíl v trvalém společenství s Bohem po časné smrti.

8 Tento Bůh se v Ježíši Kristu sdělil způsobem, který je překvapivý, ale k lidem hluboce přátelský. Konkrétní život člověka, život, utrpení a smrt Ježíše z Nazareta se stává modelem, vzorem obnoveného lidství. Bůh vyvádí člověka, který tento Ježíšův životní model učinil přijal za svůj, ze všech sebeklamů a zaslepení, především ale ze zajetí vin, a otevírá mu novou životní perspektivu. Obdarovává ho obnovou života, která nemá základ ve vlastních možnostech lidí, nýbrž ve spojení věřících s Ježíšem Kristem, nebo jak říká apoštol Pavel, v jeho sjednocení s Kristem (srv. Řím 6, 5). Je úkolem církve k tomu podnítit a přivést. Plní tím Ježíšův příkaz: Jděte ke všem národům a získávejte mi učedníky! (Mt 28, 19). Jaký postoj a jakou spiritualitu vyžaduje dostát v dnešním čase Ježíšovu příkazu? Ve 2. části tohoto dokumentu bude podobenství o rozsévači pozváno k zodpovězení této otázky. Ve 3. části jde o jednotlivé kroky v procesu evangelizace, které takříkajíc tvoří základní prvky misijní práce církve. V tomto oddíle bude naše úvahy provázet apoštolský list Evangelii Nuntiandi papeže Pavla VI. (resp. EN 21-24). II. Ruka, která rozsévá misijní spiritualita Biblický obraz rozsévače stojí vedle jiných neméně působivých obrazů: podobenství o pokladu, který je skrytý v poli, a který člověk získává vynaložením celého svého majetku (srv. Mt 13, 44). Rovněž tu najdeme podobenství o vzácné perle, pro kterou se vyplatí dát všechno (srv. Mt 13, 45n). V Lukášově evangeliu se vypráví o ženě, která chce najít ztracenou minci a neváhá kvůli tomu převrátit naruby celý den (srv. Lk 15, 8-10). Všechny tyto obrazy mají něco společného: jde o jednání, kdy je člověk ochoten vsadit všechno beze strachu a polovičatosti. V podobenství o rozsévači je to zvláště patrné. Zrno je rozséváno bez pochyb: v důvěře ve zdravou zemi, vlídnou přírodu a požehnání shůry, po němž setba roste jako z vody. (srv. Mk 4, 26-29). Taková zkušenost charakterizuje postoj křesťanů. Proto ten, koho Bůh oslovil, si to nemůže nechat pro sebe. Každý se pak cítí být povinen podělit se s ostatními o radost z víry. Proto víra není soukromou záležitostí. Naopak je společenství ve víře a životě poznávacím znamením křesťanů, jak o to mluví již Skutky apoštolů: Všichni, kteří uvěřili, byli pospolu a měli všechno společné. (Sk 2, 44). Společné bytí v církvi a farnosti je mnohem více než spolubytí po způsobu nějakého sociálního spolku. Je to společenství bratří a sester, communio, které je neseno a charakterizováno Duchem svatým.

9 Křesťané věří v trojjediného Boha, který ve své podstatě je společenstvím. Cítí se být povoláni nést tohoto Boha rozhovoru do světa. Bůh se vůči lidem ukázal jako nepředstavitelně velkorysý. Daroval světu svého Syna, aniž by se ptal na garanci zdaru svého spasitelského plánu. Boží jednání v Ježíši Kristu zcela odpovídá biblickému obrazu rozsévače: všechno rozsévá bez ohledu na lidské překážky. V příkladu života Ježíše Krista vidí lidé, že Bůh to s nimi myslí dobře a volá je k životu z evangelia. Křesťané, kteří společně žijí společenství s Bohem proto mohou ukazovat, jak víra může proměnit život.církev musí být prostorem, v němž lidé mohou vidět tajemný růst semene Božího slova. Lidé samozřejmě vědí, že jsou nedokonalí a hříšní, a že mnohé rozeseté semeno padne jejich vinou na tvrdou půdu nebo do trní. Papež Jan Pavel II. ve svém vyznání vin při příležitosti svatého roku 2000 zmínil mnoho z této skutečnosti. Ačkoli tyto bolestné skutečnosti mohou vyvolávat sklíčenost, vyznáváme přesto jednu svatou, všeobecnou a apoštolskou církev. Když křesťané říkají vyznání víry, vyznávají církev jako společenství předávání víry, které nese křesťany všech věků a národů, a je schopno spojovat generace, kontinenty a kultury. Podle vyjádření II. vatikánského koncilu má být církev svědkem a nástrojem vnitřního společenství lidí s Bohem a mezi sebou navzájem (LG 1). I když nás může zatěžovat vina za některá selhání křesťanů, přesto Ježíšův misijní příkaz zní, že máme velkoryse rozsévat slovo Boží navzdory veškerým vnitřním i vnějším překážkám na světě. Pokorné sebevědomí Co však znamená toto povolání k rozsévání dnes? Jak můžeme sdělovat víru, abychom získali lidi pro následování Ježíše? Kdy a kde nalezne evangelium v podmínkách společnosti, která je někdy charakterizována přemírou nabídek a potřeb, majetku a tužeb, dobrou půdu k tomu, aby rostlo, zrálo a přinášelo ovoce (srv. Mk 4, 1-20)? Zůstává v této neustále se měnící společnosti ještě prostor a čas pro to, co je třeba (srv. Lk 10, 42), pro poklad v poli a vzácnou perlu? Papež Pavel VI. zdůrazňuje v Evangelii Nuntiandi nutnost nové evangelizace v dříve křesťanských zemích Západu. Touto novou evangelizací církev nechce zvrátit kolo dějin nebo podnikat misie coby indoktrinaci. Chce lidi, kteří už jsou křesťany, nově oslovit a podpořit tak osobní přesvědčivý život z víry. Jde však i o lidi, kteří se s evangeliem setkávají poprvé. Výzva papeže Pavla VI. mluví o nové evangelizaci v zemích s křesťanskými dějinami. V nich se nacházejí některé výchozí body pro takový misijní úkol. Těmi může být dobrá zkušenost s církví. Zvěstování obohatí lidi jen tehdy, když u svědků víry zaznamenají zjevnou snahu

10 přizpůsobit svůj život slovu evangelia. Pokud se křesťané budou cítit hříšníky viníky, a v jejich životech bude patrný jistý rozpor s evangeliem, potom jejich slovo vyslovené s pokornou sebedůvěrou bude podle podobenství o rozsévači semenem, které na úrodné půdě mocně vzejde. Tváří v tvář různým možnostem a nabídkám na získání smyslu vlastního života, budou křesťané tázáni takto: co mi víra může přinést? Má náboženství a víra schopnost uspořádat a interpretovat život? Naše odpovědi, o které se snažíme budou zkoumány ohledně věrohodnosti, kterou náš život osvědčuje při setbě slova. Zvěstování víry je vždycky víc než kázání a katecheze, více než předávání vědomostí a poznatků. Probíhá v jiných prostorách života a vyhledává člověka tam, kde je doma. Bůh chce spásu všech lidí a dává své církvi misijní úkol lidi vyhledat a sdělit jim, že jsou Bohem milováni a povoláni do jeho království. Se svým postojem velkorysosti a zápasem o věrohodnost patří zvěstování víry k nejnáročnějším úkolům církve a farnosti. Je to úkol, který daleko přesahuje nezbytné organizační úvahy. V tomto ohledu nemůže církev organizovat. Vyrůstá v Duchu svatém nebo umírá. Proto by mělo být veškeré jednání církve určováno duchovně a tak, aby odpovídalo misijnímu příkazu. Trpělivost Trpělivost rozsévače z biblického podobenství, jeho důvěra v sílu rozhazovaného zrna a konečně jeho rozhodnutí nenechat se od díla rozsévání odradit pochybami nebo nedostatečným výhledem na úspěch, poukazují na další podstatný postoj misijní spirituality. Namnoze se dnes spiritualita chápe v širokém významu jako náboženský základní postoj v protikladu k sekulárnímu. Mnozí zužují pojem na speciální náboženské cvičení, např. meditaci, modlitbu a zvláštní duchovní jednání. V našem textu bude pojem spiritualita užíván ve třetím smyslu, totiž jako souhrn všech snah o živý vztah k Bohu, ze kterého vyrůstá základní postoj všedního života. Pokoj a trpělivost ve všech rozporech života se stane základním postojem, který křesťany uschopní udržet si kritickou vzdálenost ke všemu tomu, co se obecně věří a žije,, co ale ohrožuje šíři a hloubku života. Trpělivost charakterizuje také rozsévačovu suverenitu, který rozsévá aniž by předvídal úspěch nebo neúspěch, sklizeň či neúrodu. Růst a vývoj obstarává Bůh sám. Kdo se nechá tímto duchem trpělivosti naplnit, nebude ani zklamán neúspěchem. Takto chápáno má spiritualita co do činění s životem z vědomí, že Duch Boží připravuje půdu pro zvěstování a působí v procesu zrání slova. Proto i spiritualita misijního

11 zvěstování potřebuje období klidu, která nejsou naplněna nějakou aktivitou. Tímto způsobem je člověk uschopněn k tomu, aby pojal důvěru v to, co zařídí Bůh. Tento způsob spirituality je založen na dialogu. Nechává se oslovit Ježíšovým poselstvím a v modlitbě zvažuje jeho spásné skutky. Tím, že člověk všednost stále znovu prolamuje, získá odstup co ho hrozí pohltit. Přitom se však kritický odstup nesmí zvrhnout ve vzdálení se realitě. Zbožnost, která již nevnímá skutečnost neodpovídá Ježíšovu poslání. Křesťanská víra oplodní základní postoj života tehdy, pokud bude konkrétním životem stále přezkušována na svou nosnost. Pokud se obojí rozpadne, upadne víra do nebezpečí, že se stane ideologií a život sám bude bez víry. Modlitba Budeme se ptát, jak setba vzchází a jakými cestami misijního zvěstování máme jít. Postoje, z nichž je třeba se na tuto cestu dát potřebují pramen, z kterého se mohou sytit. Tímto pramenem je modlitba. Když se lidé obracejí na Boha, děje se to vždy stejnou základní formou: naslouchají, co jim je Bohem řečeno a vyjadřují pak své vlastní pocity ve chválách a dících, nářku a prosbách. Zvláštní význam má pro křesťany společná modlitba podle Ježíšových slov: kde jsou dva nebo tři shromážděni v mém jménu, tam jsem já uprostřed nich (Mt 18,20). Toto společné přikročení k modlitbě je bohoslužba, která má svůj střed a vrchol v Eucharistii. Ze síly tohoto slavení, kde se uskutečňuje a zpřítomňuje všechno, co Kristus daroval ve spáse, se buduje společenství věřících. Potom se může uskutečnit to, že se lidé stanou znameními a nástroji spásy (srv. LG 1). Vnitřní život a otevřenost vůči bližnímu, shromáždění a poslání se nevylučují, nýbrž jsou spojeny. III. Jak zrno vzchází cesty misijního zvěstování V Evangelii Nuntiandi jsou popsány různé stupně do nichž dospělý člověk jako křesťan dozrává. To je pro německou církev nezvyklé, protože v naší zemi vždy převládaly křty dětí. Ukazuje ale stále zřetelněji, že dospělí křesťané oslovení poselstvím víry, hledají cesty jak být křesťanem. V této souvislosti jsme ve Všeobecném direktoriu pro katechezi upozornili na to, že modelem každé katecheze... je křestní katechumenát, tedy cesta, na níž dospělí nacházejí víru a křest. (AKD 59).

12 V Evangelii Nuntiandi jsou uvedeny kroky pro evangelizaci. Je to svědectví životem a slovem, přitakání srdcem, vstup do společenství věřících a slavení svátostí i apoštolát víry. Podle těchto kroků se budeme v následujících úvahách orientovat. Nejde přitom jen o prosté pořadí kroků, ale také o prvky, které jsou dány vždy, když je evangelium zvěstováno a lidé nacházejí víru. To, že svědectví slova vede k přitakání srdcem a tím k přitakání víře funguje jenom tehdy, když je spoluneseno svědectvím života. Víra, která vede ke vstupu do společenství věřících a k přijímání svátostí se ustavuje ve svědectví slova, v misijním zvěstování, které odpovídá apoštolátu víry. Stupně na cestě víry se tedy prolínají a těsně spolu souvisí. Můžeme to zvláště vidět na cestě obrácení svatých. 1. Svědectví života Mezi lidmi a v jejich vztazích je svědectví života vždy působivé. Když lidé žijí z víry a tím ukazují, jak vážně je víra do života přijata, vzbuzuje toto svědectví beze slov přání dozvědět se o této víře více. Přitom jsou kladeny ústřední otázky: proč se křesťané takto chovají? Proč žijí tímto způsobem? Co nebo kdo je to, kým jsou naplněni? Je to tiché, ale velmi silné a působivé svědectví o radostné zvěsti, k němuž jsou všichni křesťané povoláni (EN 21). Neboť první krok na cestě ke křesťanství záleží ve zkušenosti poznání někoho, kdo žije jako přesvědčený křesťan. Církev se snaží svědčit o svém životě z víry v tom, co dělá a jak se představuje. To se zejména vyjadřuje ve svědectví lásky k bližnímu, jak to můžeme vnímat v osobní i úřední charitě, v péči o chudé, nemocné, staré, osamělé a cizince, domácími návštěvami kněží i laiků. Tímto jednáním se ozřejmuje svědectví života, ze kterého křesťané žijí. Kupříkladu tu můžeme jmenovat úcta a úžas, vlastní hranice a míru, soucit a péči, spravedlnost a solidaritu. Ve způsobu, jakým spolu křesťané vycházejí navzájem, jak se otevírají lidem, umožňují ostatním identifikovat je jako křesťany a darovat jim obsah křesťanského poselství. Křesťanství nikoli nevýznamně spoluovlivnilo naše společenské prostředí. I tam, kde víra již vědomě nežije, můžeme ještě vypátrat křesťanský charakter života. Je to toto nepřímé svědectví: - způsobem, jakým lidé křesťany přijímají a udržují s nimi kontakty, - formami chování, - kulturním a sociálně charitativním angažováním se, - ochotou spoluutvářet veřejný život,

13 - křesťanskou pohostinností. Zvláště postoj a otevřenost pohostinnosti patří k silnému znamení života. Jeden učitel církve ve 3. století po Kristu byl tázán, jak by se člověk mohl stát křesťanem a on odpověděl: Na jeden rok ho přijmu do svého domu jako hosta. Přátelské přijetí v našich farnostech, vzdělávacích zařízeních a mnoha jiných církevních zařízeních může návštěvníky povzbudit, aby se ptali po důvodu naděje, který která křesťany naplňuje (srv. 1 Petr 3, 15). Zvěstování se tedy děje jakoby samo od sebe, pokud lidé žijí a jednají podle evangelia. 2. Svědectví slova Pokud je někdo osloven naším svědectví života, nesmíme mu upřít svědectví slova. Přitom je třeba uvážit, že právě v náboženské oblasti existuje a musí existovat něco jako přirozená zdrženlivost v řeči, způsob jazykového jemnocitu, který je třeba respektovat. Víra v Boha patří k nejintimnějším věcem lidského života. Proto musí být uzpůsoben prostor i čas, v nichž na jedné straně tato intimita náboženskosti nebude porušena, ale na druhé straně bude moci svědectví slova jasně a zřetelně navázat na svědectví života. Úkol nové evangelizace, v níž jsou lidé pozváni k tomu, aby uspořádali své životy podle evangelia, vyžaduje také složit účty z vlastní víry. Nelze mluvit o skutečné evangelizaci, jestli se při ní nehlásá i jméno, učení, život, zaslíbení, království a tajemství Ježíše z Nazareta, Božího Syna. (EN 22) Před svými žalobci proto apoštol Petr vyznává, že lidem nebylo pod nebem dání jiné jméno, skrze něž by byli zachráněni, než jméno Ježíše Krista (srv. Sk 4, 12). Ochota svědčit Mnoha křesťanům přijde zatěžko svými vlastními slovy svědčit o víře. Existuje rozšířená ostýchavost před otevřeným probíráním anebo vyznáváním náboženských témat jako náboženských. Zdá se být téměř tabu narušovat to, co člověk vlastním zrakem nevidí. V minulosti měla slova jako misie a evangelizace často negativní náboj. Byla s nimi spojována zkušenost intolerance, násilného obracení. V teologických diskuzích bylo slovo nová evangelizace zaměňováno za rechristianizaci a rekatolizaci, jako by se jednalo o návrat k minulým podobám víry. Proto se mnozí cítili být příliš zatíženi požadavkem předat vlastní víru ve slovu, jelikož si nevěřili, že by svědectví slova přiměřeně předali. Potřebujeme tedy opravdové povzbuzení k misijnímu svědectví a to najdeme pouze ve společenství celé církve.

14 Pokud znamení času neklame, můžeme doufat, že v křesťanských církvích i společenstvích roste velká ochota zapojit se se svědectvím slova do zápasů a hledání lidí. Schopnost sdělovat V Novém zákoně je po nás žádáno, abychom byli vždy připraveni odpovědět na každou řeč a každou otázku, ptá-li se nás kdo po naději, která nás naplňuje (srv. 1 Petr 3, 15). Jsme povzbuzování k tomu, abychom podali informaci a také jsme tázáni, zda tuto informaci jsme schopni poskytnout. Co náš vlastní život z víry nese a naplňuje, co za sílu a naději z víry získáváme o tom nesmíme mlčet. Jak bychom se s ostatními nepodělili o to, co nám dává žít? Otázky, které stále doprovázejí poctivé hledání pravdy jsou velmi staré, které v každé době volají po nové odpovědi: odkud přicházíme? Kam jdeme? Co dává v životě základ, oporu a směr? Nová evangelizace v naší zemi bude muset být schopna na tyto otázky odpovědět tak, aby se svědectví slova mohlo stát věrohodnou odpovědí. Schopnost mluvit Ochota informovat předpokládá schopnost mluvit. Zvláště to platí pro zvěstování v církvi a skrze církev. K lidem pronikne jen to, co je řečeno přesvědčivě. Přitom je třeba mít na paměti, že mnoho ani mnoho katolíků dnes příliš nerozumí nejen teologickým odborným otázkám, ale i jednoduchým, kdysi známým výrazům a obrazům. Proto musí být snaha zaměřena na to, aby zvěstování bylo poskytnuto v obrazech a přirovnáních, která vycházejí z běžné zkušenosti naslouchajících. Rozumí se samo sebou, že je přitom potřeba dát zvláště pozor, abychom nesklouzli do oblasti triviálního a vyumělkovaného. Zvěstování potřebuje podobně jako řeč literární nebo básnická vynalézavý, jasný a ve výpovědi silný styl řeči. Zvláště v kázání jako formující řeči musí být forma mluvy a řečnické umění přizpůsobeno velkému obsahu poselství. Neschopnost křesťanů dát své víře řečnický tvar, na což si tolik naříkají, může být důvodem toho, že je misijní úkol církve kažen. Na tom může mít poděl minulá praxe, která byla založena na církevně korektní mluvě o náboženských věcech a proto připadla pouze církevním veřejným činitelům. Vzhledem k tendenci k náboženskému subjektivismu a nadšení může na jedné straně tento nedostatek řeči pochopitelný. Na straně druhé musí ovšem vzhledem k neschopnosti řeči u mnohých křesťanů týkající se slov, znamení a jednání být ve všech našich farnostech získána nová náboženská kompetence ve sdělování a znamení.

15 Při všech těžkostech při sdělování a svědectví víry máme přesto zkušenost, že tam, kde se mluví věcně, zodpovědně a poctivě, evangelium vzbuzuje zájem. Nejde o to přivést lidi k souhlasu. Lidé se ale nechají oslovit, když jim poselství evangelia je zprostředkováno v jednoduché a aktuální řeči. K tomu člověk potřebuje odvahu, protože tato jednoduchá řeč nás nutí dát do vztahu to, co říkáme s tím, jak osobně žijeme. Místa zvěstování Nejdůležitějším místem zvěstování je nedělní slavení Eucharistie. I když někdy musíme učinit těžkou zkušenost s vyprazdňujícím se kostelem nemůžeme přehlédnout, kolik křesťanů neděli co neděli navštěvuje bohoslužbu, a nejen proto, že od kázání očekávají impulzy pro všední život. Pro duchovního je to dar a zároveň výzva, může-li zvěstovat Boží slovo. Nedělní kázání se orientuje podle pravidelných čtení a podle svátků církevního roku. Čas, který připadá kázání je ovšem omezen na bohoslužbu. Potřebuje tedy rozšířenější nabídku vyučování a prohlubování víry. Tady existují povzbuzující zkušenosti, např. mladými lidmi organizované ranní a večerní pobožnosti nebo poutě. Bez významu není modlitba hodin, neboť liturgie sama je místem zvěstování a prohlubování víry. Důležité jsou také různé diskusní, pracovní nebo biblické kroužky, kurzy víry a semináře, které mezi jiným pořádají farnosti, spolky, duchovní společenstva a vzdělávací díla. Zde je možnost k dialogu, protože lidé chtějí vnést svoje otázky a pochyby a tak prohlubovat víru. Prvotní církev chápala rodinu jako domácí církev (srv. LG 11), v níž se mluví o víře a společně modlí. Dnes není jednoduché žít jako křesťanská rodina. Přesto zkušenosti s rodinnou modlitbou jako domácí liturgií, která se v určitých pevných hodinách slaví po celé diecézi poukazují na rodinu jako na zvláštní místo zvěstování víry. Pro mnoho lidí je významným setkávání s církví a jejím zvěstováním při zvláštních příležitostech křtu, sňatku nebo pohřbu. Liturgie a kázání v těchto velmi citlivých životních momentech nacházejí u lidí velkou otevřenost. Katecheze a vyučování náboženství Farní katecheze je velkým duchovním darem pro naše farnosti. Katecheze je v životě církve vedle bohoslužby nejdůležitější formou zvěstování. Chce podpořit živé, výslovné a v činech se uskutečňující poznání víry (AKD 66). Bude účinná především tehdy, když jí

16 předchází zkušenost živého společenství víry. Proto by svátostná katecheze sama sotva vystačila trvale k povzbuzení života podle evangelia. Musíme znovu hledat řád a význam kompletní katecheze dospělých. V Německu má vyučování náboženství na školách velký význam. Na rozdíl od situace katecheze, ve vyučování náboženství nelze předpokládat jako samozřejmost předcházející přitakání srdcem coby nosný element. V tom vidíme obzvláštní šanci moci oslovit také děti a mladé lidi, kteří by jinak sotva měli nějaký kontakt s církví a vírou. Stále více mladých a dospělých je sice pokřtěno, ale nejsou ještě úplně uvedeni do církve a jsou adresáty pro prvotní zvěstování. Toto prvotní zvěstování vyžaduje následnou základní katechezi. Bude stále naléhavější najít pro ni formy, příležitosti a metody. Média pomoc, bez které se neobejdeme Média nabývají stále většího význam,u při zvěstování a informování o víře, nejen proto, že dosáhnou ke všem lidem, kterým je církev cizí. Evangelii nuntiandi říká, že pro naše století jsou charakteristické hromadné sdělovací prostředky... přípravné hlásání evangelia, tak katecheze a další prohlubování víry se bez těchto prostředků nemohou obejít, dokonce by se cítila vinna před Bohem, kdyby nevyužila těchto tak účinných prostředků, které lidský rozum stále zdokonaluje (EV 45). Média mají pro mnoho lidí dnes úplnou orientační funkci. Pravidelné vysílací časy v televizi a rozhlase často rozdělují den jako kdysi modlitby. Mnohé vysílání sotva může zakrýt svůj pseudonáboženský charakter, takže se dnes mluví o mediálním náboženství. Zpravodajství, které se orientuje na křesťanskou víru i formy sdělení v rozhlase a televizi, které byly vytvořeny na základě věřících postojů účinkují často lépe než výslovně křesťanský příspěvek. Průzkumy sledovanosti tzv. Černého seriálu série vyprávění o všedních dnech faráře nebo řeholní sestry to potvrzují. Média proto můžeme chápat i jako prostředky nepřímého zvěstování. Navíc je náboženské vysílání církve, (ranní) slovo, přenosy bohoslužeb neocenitelnou součástí zvěstování víry. Mnoho lidí věřící i nevěřící na ně denně čekají. Pro staré a nemocné je to namnoze jediný kontakt s vírou a církví. Je potěšující, že ani redakce rozhlasu a televize se nevzdávají dimenze výslovného zvěstování ve svém programu. I sekulární časopisy, noviny a elektronická média nabízejí náboženský informace a zabývají se otázkami náboženství a církve. Avšak navzdory rozličné konkurenci nových médií zůstává pro náboženské vzdělávání a duchovní povzbuzení nepostradatelnou kniha.

17 Zvláštní výzvu představuje internet. Víme, že především mladí lidé v něm vidí možnost se komunikačně propojit po celém světě. V určení významu tohoto média stojíme jistě ještě na počátku. Ale zkušenosti ukazují, že skrze toto médium může být víra zvěstována daleko za prostor církve. 3. Přitakání srdcem V centru všech pastoračních snah stojí péče o obnovu a prohloubení víry jako pomoci setkat se s Bohem života. K tomu patří osobní zodpovědné a ve vlastní zkušenosti zakořeněné přesvědčení víry. To neplatí jen pro pokřtěné. Zvěst evangelia chce zastihnout všechny lidi, ty, kteří evangelium ještě neznají, i ty, kteří z různých důvodů ještě otálejí a víře nepřitakávají. Poselství evangelia chce být slyšeno, přijato a osvojeno, touží po přitakání srdcí lidí pravdě víry. Tím je míněno přilnout k pravdám, které nám náš Pán ve svém milosrdenství zjevil, ale znamená více než nové zaměření života (EN 23). Evangelium člověka otevírá novému pohledu na svět, stav společnosti, pozici věcí, život a spolubytí lidí. Přitakání víře je přilnutím k pravdě a opravdovosti Bohem darovanému životu. Jde o život lidí Ve zvěsti evangelia jde vždycky o život lidí a o pravdu jejich života, od narození do smrti a po ní.v naší době vnímáme ubývání členů církve a zároveň jsme svědky paradoxního jevu narůstající religiozity. Hledání náboženství, smyslu a určení života, je nepřehlédnutelné. Hodně se mluví o návratu náboženství nebo o nové religiozitě. Právě toto pozorování zve k tomu, odvážně a bez rozpaků, bez neodložených obav, že se někoho dotkneme, znovu v sekulárním svět odkrýt religiozitu a předávat evangelium. Myšlení a cítění lidí naší doby se někdy popisuje jako ztráta jednoty a identity a hledání opory a středu. V tom se ukazují značky, které mohou vyznačit cestu misijně orientované církvi. Vůbec je na čase sdělit slovo evangelia všem lidem dobré vůle. Přitom nejde o nějaké neutrální představení víry, ale o aktivní poslání přitakat srdcem Ježíši Kristu jako středu naší víry. Pozvání k víře zní silně a přesvědčivě především tehdy, když je možno z těch, kteří o víře mluví, cítit jejich přilnutí k víře. Svědectví života a slova, stejně jako přitakání srdcem, o kterém je tu řeč, jsou v první řadě to, co se musí dít v životě pokřtěných a v životě farnosti. Obrácení srdce je předpokladem k věrohodnému zvěstování evangelia.

18 Nezřídka člověka činí vnímavějším pro nové zkušenosti klíčové události jeho života. Mohou to být setkání s osobami, které vyčnívají z proudu všedního života. Body obrácení v našem životě mohou být rozhovory, výšky i hlubiny, vrcholné okamžiky našeho života a zkušenosti existenční nouze. Zvěstování evangelia dojde přitakání srdcí lidí tehdy, když naše poselství bude umět tyto body klíčových zkušeností zdůraznit. Získání srdcí je Božím dílem Žádné lidské počínání nepůsobí prolomení milosti. Jedině Boží svobodné jednání může získat lidské srdce. Je ale také jistě správné, když jednání církve a tím všech pokřtěných připraví prostor, v němž může být Boží pozvání přijato. Proto se křesťané nemusejí bát při pohledu na svou vlastní slabost, nedokonalost a malomyslnost.důležité je, že do svědectví slova a činu přitakání dávají vlastní srdce. Jak je popsáno v podobenství o rozsévači, přispěje postoj velkorysosti k tomu, abychom upřímně a přirozeně zvěstovali evangelium. 4. Vstup do společenství věřících Přilnutí k víře neboli přitakání srdce vede do společenství, které je schopno dát víře odpovídající tvar: společenství církve. Takové rozhodnutí nemůže být ovšem jen abstraktní a teoretické, naopak projevuje se konkrétně viditelným vstupem do společenství věřících. Je znamením obrácení a znamením nového života, viditelná svátost spásy (EN 23). Církev vyznává Ježíše jako zdrojem i obsahem naší víry (Žid 12, 2). Biotopy víry Církev se konkrétně uskutečňuje ve společenství věřících. To nás jako církev zavazuje k věrohodnosti v našem jednání a v našem učení. A nutí to k velké obezřetnosti v našich současných životních situacích, které jsou někdy matoucím způsobem pestré a mnohotvaré. Má proto svoji misijní hodnotu nacházet úrovně víry a hned vytvořit biotopy. Tyto biotopy žitého křesťanství mohou být prostorem cvičení se ve víře, vyzkoušení a ochrany křesťanské cesty víry. To není nic nového, je to postup církve od nejstarších dob. Proto i můžeme najít příkladné modely v dějinách pastorace, kdy bylo stále znovu nutno překonávat situace srovnatelné s našimi. Je však také třeba být kreativní, aby bylo možno

19 navázat na současné formy vytváření skupin, zejména těch, které se zabývají solidaritou, svépomocí, participací, výměnou a propojováním. Křesťanské obce, společnosti a nová duchovní hnutí nabízejí lidem životní prostor. Pomáhá člověku, který hledá smysl včlenit se do sítě vztahů a víry a v ní žít. Přitom nejde o ghettům podobné útočiště před pluralitním světem. Duchovní společenství a hnutí spíše slouží - v kontaktu s s jinými iniciativami církve - misijnímu zvěstování. Různorodost společenství a hnutí pomáhá hledajícímu člověku, způsobem jemu odpovídajícím, najít odpovědi víry. Pro lidi, kteří usilují o intenzivní a naplňující život víry je zvláštní profil takové skupiny důležitý. Svátosti a poslání Přilnutí k církvi se pojí s přijímáním svátosti, jež utvrzují přijetí evangelia milostí, kterou udělují. (EN 23). Aktivní a osobní přitakání vyostřuje porozumění pro to, co svátosti v církvi vyjadřují, totiž že jsou znameními spásy. Pokřtění křesťané v tomto smyslu zviditelňují, co bylo všem lidem v evangeliu zaslíbeno. Biřmovaní křesťané nesou toto svědectví do světa tak, že upozorňují lidi na ovoce křesťanské víry v církvi. Křesťané, kteří žijí z Eucharistie, nachází v této svátosti stále znovu sílu zůstat věrni svému povolání. Svátosti v sobě skrývají misionářskou sílu. Proto by církev, která by si vystačila jen sama, své dveře neotvírala, ale zavírala. Křesťanské obce a společenství jsou povolány zvěstovat víru na náměstích tohoto světa a rozsévat slovo. Pro probuzení misijního vědomí a také pro prohlubování křestní identity má katechumenát hodnotu, kterou nelze podcenit. Katechumenát je cesta víry pro dospělé, na jejímž konci stojí vyznání víry a přijetí do církve. Na této cestě ke křesťanství farnost hledající a tázající se lidi doprovází. Zde jsou to především laici, pokřtění a biřmovaní křesťané, kteří se stávají průvodci. V řadě německých diecézí byly již v pastoraci učiněny povzbuzující zkušenosti, které ukazují, že kvalifikované doprovázení dospělých na cestě k víře zpětně pozitivně ovlivňuje život farnosti. Pro církev v Německu obecně je zvyšujíc se počet dospělých a mladých žadatelů o křest povzbuzujícím znamením působení Ducha v naší době a pro přetrvávající plodnost víry.

20 Životní prostor pro lidi hledající smysl Vedle těch, kteří se nacházejí v plném svátostném společenství existují mnozí, kteří více nebo méně žijí na hranici křesťanství. Ženě trpící krvácením v evangeliu stačilo jen se dotknout okraje Ježíšova šatu (Mt 9, 20nn). Boží Duch může působit i v aktivních společenských skupinách. Tam, kde jsou si toho jejich členové vědomi, vrůstají také do křesťanského společenství. Misijní církev bude hledat kontakty na tyto lidi, aby je mohla doprovázet na jejich cestě. Zvláště v oblasti tzv. městské pastorace a církevních vzdělávacích domů existuje prostředí, které umožňuje časově sice krátké, ale za těch okolností velmi hluboké náboženské zkušenosti, které oslovují právě ty vzdálené. V liturgii má církev k dispozici velký poklad ritů, symbolů a slavností, které přiměřeně ztvárněné osloví i vzdálené lidi. Ve vkusně pojaté slavnosti je možno téměř bezprostředně zakusit svět transcedence a svatosti. Právě pastorace v městské oblasti se nabízejí kvalitní hudbou, kázáním, meditacemi např., nabídkou osobního rozhovoru a zpovědi (srv. Obrácení a smíření ), ale také jako místa ztišení a modlitby mohou přitáhnout ty, kteří nahlížejí přes plot. Ježíš sám svoji víru a svoje zvěstování nežil jinak. Chtěl získat všechny lidi pro život ve svobodě víry. Mnozí s ním zažili povzbuzující setkání a tím získali novou víru a orientaci. Někteří ženy a muži v okruhu učedníků a apoštolů se od něho nechali shromáždit tak, že jejich společenství s Pánem se stalo obrazem toho, co církev jako svátost pro svět činí. V tomto společenství Ježíš vyslovil a učinil to, co je všem lidem ve všech časech zaslíbeno ve víře. Ze společenství s Pánem čerpali apoštolé úkol a sílu jít ke všem národům... (Mt 28, 19 n). Z této dynamiky se po velikonocích shromáždila světová církev. V tom spočívá dobrodružství víry i dnes, v době společenských zvratů a nové orientace církve. aby se církev znovu stala misionářskou, vyžaduje důvěru a otevřenost. Skutečnost sice malého, ale stále rostoucího počtu křtů dospělých v Německu upozorňuje na to, že při již dlouhotrvajícím odcizení se církvi a křesťanské životní praxi je třeba počítat i s novými otázkami ohledně křesťanství. Čím větší odcizení, tím nepředpojatější a nezatíženější může být každý nový přístup k tomu, co bude nosným kulturním základem i zítra. Zdá se, že toto je zřetelněji cítit v nových spolkových zemích než v dosud křesťanských oblastech Německa. Farnosti (resp. farní svazy nebo obecně sloučené farnosti a spolupracující farní obce) jsou jako prostor pro společenství různých společenství nepostradatelné. Co se tady děje, má