umění ulici proměny komiksu erika hníková dějiny současnosti: rozhovor:

Transkript

1 Prosíme, kupujte jen od prodejců, kteří stojí na svém prodejním místě a mají platný průkaz! cena: 40 Kč / polovina pro prodejce 316 v prodeji od 29. října 2008 dějiny současnosti: umění ulici proměny komiksu rozhovor: erika hníková

2

3 EDITORIAL Vážené čtenářky a čtenáři Mám to štěstí, že bydlím uprostřed přírody, proto nedostatkem estetických zážitků nestrádám. O to větší šok zažívám při příjezdu do města. V šedivé poušti ulic je člověk vděčný za každé zpestření, proto jsem si zvykl pečlivě sledovat drobná i větší umělecká díla roztroušená po městě. Často se objeví na velmi nečekaných, krkolomných místech a nejde zdaleka jen o obligátní graffiti. Přibývá reliéfů, plastik, samolepek, maleb i zcela nezařaditelných instalací. Mnohdy až po delším čase odhalím, že do městské krajiny a mobiliáře nenápadně zasáhl neznámý umělec. K mnohým objektům jsem si vypěstoval sentimentální vztah, sleduji jejich proměny celé roky a když nakonec podlehnou městskému provozu a definitivně zmizí, je to smutnější, než kdyby lehla popelem celá galerie moderního umění. Věříme, že vám Nový Prostor pomůže lépe odhalovat a rozumět umění, které k vám přichází přímo na ulici. Zkuste si vzpomenout, kdy naposledy jste zašli na výstavu současného umění. Jestli si nevzpomínáte, zkuste to napravit tím, že se budete pozorně dívat, až půjdete příště nějakým podchodem nebo kolem protihlukové zdi. Nikdy nevíte, kde na vás číhá silný umělecký zážitek. Třeba v komiksu, který už dávno není povrchní zábavou pro chvíle, kdy se člověku nechce přemýšlet. Mnohé komiksové hrdiny, kteří se ostatně tak často vyskytují na městských zdech, z hlavy jen tak nedostanete. Hned několik uměleckých žánrů na vás čeká v reportáži o pražském DIY karnevalu. Tanec, hudba, performance, výtvarně pojaté masky a to vše se silným ideovým nábojem. Až se nabažíte všeho toho umění kolem sebe, možná vás zaujmou proměny našich svérázných spoluobčanů, pravicových extremistů. Už to dávno nejsou ti jasně poznatelní, tupí skini, jak je představují mnohá média. Zkultivovali se, přiučili nové propracovanější metody boje a o to jsou nebezpečnější. A opomenout nesmíme ani rozhovor s Erikou Hníkovou, na jejíž působení v Novém Prostoru vděčně vzpomínáme. Užijte si dušičkovou náladu. Alexandr Budka spojení Redakce Nový Prostor Vyšehradská 27/423, Praha Nové Město, tel.: (302) sms: redakce@novyprostor.cz OBSAH fejeton: titulky mých horečnatých snů /Stern/ Pošli to dál film /Procházka/ 4 5 dějiny přítomnosti: proměny komiksu /Růžička/ ~: pomoc! /Cozlová/ kultura: divadlo /Šourek/ 21 umění ulici rozhovor s toy_box /Havlín/ 6 7 reportáž: tanec mezi naleštěnými výlohami /Koroptev/ komiks: Samorost /Bažant, Novák/ křížovka Ilustrace na obálce: Toy_Box uličníci: pavel, znojmo /Budka/ umění ulici kupte si švindl z ulice /Mikuláštík/ referát: noví bílí jezdci v česku /Ripková, Králová/ kultura: VÝTVARNÉ UMĚNÍ /Ptáček/ vábnička na příště SMS a y: rozhovor: erika hníková /Pospíšil/ kultura: LITERATURA /Marečková/ hudba /Veselý/ ze světa: no home, no vote /Megaphone, Canada/ V příštím čísle se zamyslíme nad tím, co pro naši společnost znamenají senioři a jak se jim žije v hektickém a kultem mládí prostoupeném světě. Těšit se můžete i na exkluzivní rozhovor s režisérem Peterem Greenawayem, který do Prahy přijel představit svůj nový film o Rembrandtovi. umění ulici veřejné a neveřejné /Vojtěchovský/

4 Autor: Jan Stern Titulky mých horečnatých snů Milá cílová skupino, tak dneska trochu intimnějc. Za dobu našeho vzájemného laškování už máš právo něco o mně taky vědět. Tak ti tedy prozradím, jakéže mívám tajné sny. Někdo sní o tom, jak střílí gól při finále mistrovství světa, někdo o tom, že dostane státní vyznamenání, jiný sní o tom, že mu ho nedali, já se nekontrolovatelně čas od času oddávám snění o novinových titulcích a podtitulcích. Zní to divně, ale je to tak. Vidím je úplně živě, v různých velikostech, od několikapalcových bleskotitulků, až po seriózní a vkusné centimetrové řady písmenek. Tady je výběr titulkových fantazií, které mě pronásledují takřka nutkavě: Kam zmizela Agáta Hanychová? Policisté začínají prohledávat dno orlické přehrady Ronaldinho stále jen sedí na lavičce Sparty. Prosadí se konečně do základu? Bára Nesvadbová ukázala úplně vše. Máme fotky! Zhroucený Paroubek! Sexy mozek nestačil, blondýna dala přednost vtipálkovi z Nového prostoru Nalezeno 10 utajovaných dílů Návštěvníků z 80. let! Tabletka zvyšující mužský sex-appeal o 300 % konečně na trhu. Účinkuje i na beznadějné případy Karel Kryl objeven živý na chatě v Beskydech! Reportérům Blesku řekl: S Landou si to rozdám na férovku! Nešťastná záměna obálek. Americká akademie odebrala Oscara Koljovi. Jan Svěrák: beru to sportovně Móda elasťáků se vrací. Zadečky se opět rýsují! Džordžíňo přísahá: stýkám se už jen s vědci a filozofy Národ v dobrých rukou. Mirkovi naměřili IQ 175. Pravá ruka Marek říká: i já jsem překvapen V bytě Jana Rejžka objeveny dvě tuny céček. MUDr. Cimický: s takovým případem jsem se ještě nesetkal Udivující příběh Sámera Issy: Zázračný zásah logopeda Šloufovy dopisy z vězení. Máme je jako jediní! Čtěte na straně 7 Legendární žvýkačka Pedro se vrací na trh Michael Jackson nikdy neexistoval. Americký recesista odhaluje pozadí svého vtipu století Iveta Bartošová: svůj život už nedovolím prodávat Anička alias Adam alias Barbora našla své štěstí. Jiří Kajínek: byla to láska na první pohled Václav Klaus už 103 dnů upoután k bagru. Lékaři se bojí dehydratace Leoš Mareš absolvoval školu smyku. Policejní prezident: věřím v bezpečnější silnice Mareš bude učit Ransdorfa Matonoha při moderování Českého lva ani jednou nezašumloval Jsem příliš dobrý na to, abych dále tvořil, říká ředitel NG Milan Knížák Světový šampionát se blíží. Obhájí Češi pošesté za sebou zlato? Nový prostor předstihl MfDnes v prodejnosti. Otřese se i pozice Blesku? Václav Havel vzkazuje: už mi prosím vás žádnou cenu nedávejte Šok! Seriál Comeback končí. Baldýnský říká: na Čechy jsme byli příliš vtipní Exkluzivní zpověď Veroniky Žilkové: proč už nebere reklamy? Co dělala Vendula Svobodová těch deset let, co jsme o ní nepsali? Jiří Čunek vysvětlil vše. Souvisle a jasně Tak co, naštval jsem snad někoho? Dloubl jsem do vašeho oblíbence? Přeťápl jsem to někde? Zůstaňte v klidu. Mé sny naši realitu nemohou nijak ohrozit. Žádný z uvedených titulků nám naprosto nehrozí, tím si buďte jisti. 4

5 Krásný nový svět na dluh Ve změti nejrůznějších výročí a volebního víkendu zcela zaniklo, že jsme 17. října oslavili Mezinárodní den za vymýcení chudoby. Právě teď je jeho připomínání důležitější než kdy jindy. Ačkoli lidstvo jako celek bohatne, boj proti chudobě se příliš nedaří, naopak sociální rozdíly se prohlubují. Počet lidí ohrožených chudobou stále roste a přispívá k tomu i poměrně nový fenomén předlužení. Ještě nedávno jsme tento problém vnímali jen jako záležitost řešenou na mezinárodní úrovni, týkající se chudých zemí Asie, Afriky a Latinské Ameriky. Nyní dostává nepříjemně konkrétní, osobní tvář. Možná právě vaši nebo souseda. I u nás, jako ve všech nejbohatších zemích světa, přibývá lidí, kteří upadají do bezvýchodné chudoby Cukr nebo bič? kvůli nezvládnutým splátkám svých dluhů. Přispívá k tom jak dnešní bankovní krize, tak snaha poskytovatelů úvěrů vydělat za každou cenu. Jejich neetické praktiky nakonec vedou k sociálnímu vyloučení, kriminalitě a zvýšeným výdajům veřejných rozpočtů. Na všechny tyto problémy poukázali účastníci kulatého stolu k otázkám chudoby, zadlužení a lichvy, který se v Praze odehrál v rámci oslav. Za účasti náměstka ministra práce a sociálních věcí Mariána Hoška vyzvali vládu, aby se problémem začala zabývat a podnikla preventivní kroky proti novodobým lichvářům. Alexandr Budka ilustrace: vojta šeda Způsob, jak nakupovat s čistým svědomím, objevil Američan Brent Schulkin. Všichni kupujeme nějaké věci, ale neorganizujeme způsob, jak to děláme, tvrdí zakladatel aktivity s názvem Carrotmob (Mrkvový dav). Název je odvozen z anglického carrot and stick (v češtině metoda cukru a biče) a zakládá se na předpokladu, že firmy jsou ochotné chovat se odpovědně ke svému okolí, pokud za to dostanou řádně zaplaceno. Jak Schulkin postupoval? Ve svém okolí v San Franciscu nejprve obešel obchody. Zastupuji spoustu lidí, kteří by byli ochotní u vás utratit peníze. Kolik z výdělku ale dáte na ekologické projekty? ptal se jich. Nejlepší nabídka vítězí. V tomto případě to byl obchod K&D, ochotný vzdát se 22 % zisku. Schulkin do něj následně přes Facebook a MySpace svolal svoje ovečky, které hromadně nakupovaly víno, chipsy a cokoli dalšího. Denní tržba stoupla o víc než sedm tisíc dolarů. Můžeme donutit firmy, aby se chovaly ekologicky. Neděláme to ale metodou biče, ale cukru, vysvětluje Schulkin. Jak se zdá, nápad se ujal. Další podobné akce se plánují nejen v USA. Proběhly v Londýně a Helsinkách, mrkvový dav vzniká i v Německu. O účinnosti organizovaného spotřebitelství se dá spekulovat. Podle kritiků může být platné pouze v případě, že k němu bude docházet na mnoha místech současně. Sanfranciský případ ale ukazuje, že lze postupovat i v malých krocích. Téměř dva tisíce dolarů z K&D Marketu stačily na zakoupení nových lamp a těsnění do starých chladniček. Tomáš Havlín K čemu orientalistické obory? Budou vychovávat špiony Znáte Ivana Langera především jako svého času patrně nejlépe placeného advokátního koncipienta či případně jako super-konspirátora telefonujícího z mobilů dětí svých přátel a srdceryvně si následně stěžujícího, že policie odposlouchává už i děti? V tom případě vám unikla jedna z tváří českého vrchního policisty tvář milovníka věd a umění, který se svou lásku rozhodl dokázat nikoli slovem, ale činem. Ministerstvo vnitra přispěje deseti miliony ročně na záchranu orientalistických a slavistických oborů na staroslavné Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. To je jistě pozitivní krok, zejména vzhledem k tomu, že stav těchto oborů je opravdu zoufalý, leckteré se už řadu let neotevíraly. Zarazí ale ministrovo zdůvodnění kroku. Jednak označil za bezpečnostní riziko to, že se výuka některých oborů zajišťuje ve spolupráci s popisovanou zemí. Především ale zdůraznil, že investice je nutná, neboť bez těchto oborů by v Česku chyběli pracovníci tajných služeb zaměření na důležité regiony. Jako kdyby mezinárodní spolupráce byla něčím pochybným a nebezpečným a jako kdyby poznávání cizích zemí na úrovni potřebovaly jen tajné služby a ne celá společnost. Je otázkou, zda nyní spolu s penězi na výuku nepřijdou z ministerstva vnitra i direktivy, jak by výuka orientalistických špionů měla vypadat. Pracovník tajných služeb by si přeci neměl zanášet hlavu třeba otázkami překladu staré orientální poezie. Kdo pak takové překlady bude dělat, je ve hvězdách. Bylo by iluzí myslet si, že se univerzita dokáže eventuálnímu tlaku z ministerstva vzepřít. O peníze si mu sama řekla a dodala mu i bezpečnostní argumenty. Někteří orientalisté starší generace mají ostatně zkušenosti své znalosti poskytovali už StB Petr Pospíšil Oprava: v čísle 315 v rozhovoru s Pavlem Diasem nedopatřením zanělo, že fotograf Josef Koudelka se podílel na výstavě Quality of Life, kterou ve skutečnosti organizoval Jürgen Schadeberg. Koudelka u něj v té době pouze bydlel. Pavlu Diasovi i oboum pánům se omlouváme.

6 Autor: Tomáš Havlín Rozhovor s Toy_Box Na první pohled něžná dívka, nablízko profesionálka, která nic nevypouští. I redaktora, jenž by měl pocit, že tenhle rozhovor zvládne za slabou hodinku, vyvede z omylu přísným pohledem. Jde mi o poctivou práci, tvrdí. Dělá divadelní scénografii a jako jediná v Česku soustavně kreslí sociálně reportážní komiksy. O feťácích, prostitutkách, Romech a všech dalších, kterým chybí hlas. Schovávám se do prostoru mezi komiksovými okny Řadíš se k tzv. generaci nula, skupině komiksových kreslířů, která vstupuje na scénu na přelomu milénia. Co tě ke komiksu přivedlo? Kreslit komiksy jsem začala před pěti lety, a původně šlo o formu arteterapie. Pracovala jsem tehdy v redakci MF Dnes a byla jsem utrápená denním stereotypem. Nebyla jsem tam spokojená. Ve víkendové příloze mě nutili psát články typu jak zhubnout do plavek nebo deset nejmocnějších mužů Česka. Skončilo to výpovědí. Proč sis ale zvolila zrovna komiks? Měla jsem potřebu mluvit o svých problémech uměleckou formou a pro toho, kdo to nikdy nedělal, se nabízí hrozně málo dostupných prostředků. Je možné psát knížky nebo básně, ale na to jsem se necítila. K filmování zase potřebuješ kameru a štáb. Takže jsem začala kreslit komiksy. Byl to pro mě jednoduchý a svobodný způsob, jak mluvit o svých pocitech, a jak předat svoje myšlenky dál. NEMUSET NIKOHO ŽÁDAT O SVOLENÍ Jaké byly první výsledky? Tehdy vznikl Sugar Cube, strip o kostce cukru, deprimované okolním světem. Měl šedesát dílů. Každý den jsem nakreslila jeden a posílala je kamarádům po internetu. Odezva byla dobrá. Zjistila jsem tak, že je v pořádku cítit smutek a nenosit stále sebevědomě optimistickou masku manažerů velkých firem. Postupně jsi se ale z internetu přesunula do veřejného prostoru a další strip, Paní Věru, jsi už lepila po ulicích. Proč jsi se začala věnovat street artu? Kostku cukru jsem se snažila nabídnout v médiích, ale editor MF Dnes ji smetl ze stolu. Tehdy jsem si řekla, že se nebudu dál vnucovat. Zjistila jsem, že jde věci dostávat k lidem přímo a bez kompromisu, aniž by člověk musel získat něčí povolení, prosit o doporučení kurátorů nebo žádat o granty. Druhý důvod je ten, že mi vadí, jak reklama znásilňuje veřejný prostor. Chtěla jsem do něj proto přinést něco, co po lidech na rozdíl od reklamy nic nechce, je to jen pro jejich zábavu a nemusí za to nic platit. S Paní Věrou oslovuješ lidi prostřednictvím usedlé padesátnice, kterou terorizuje manžel. To není dvakrát sexy postava. Věra je stárnoucí žena utrápená životem a neschopná plnit své sny. Beru ji jako takovou podporu pro ty, kdo se jí podobají. Chci jim říct: seberte se a dělejte to, co chcete, protože jinak strávíte život v kleci. DÁVAT HLAS NEVYSLYŠENÝM Zatím asi nejvýraznější část tvé práce ale tvoří komiksové reportáže. Takže novinařinu jsi úplně neodepsala? Pro mě představuje kreslení komiksů plnokrevnou novinařinu, kterou mi v médiích nikdy neumožnili dělat. V novinách mě zaujala infografika jako způsob, jak skrz spojení slova a obrazu vytvářet srozumitelné modely složitých jevů. Bohužel ale jde o nedoceněný a špatně využívaný formát, ačkoli si dokážu představit, že komiksové noviny by byly nejzábavnější na světě a netratily přitom na informační hodnotě. Čistý komiks naopak obrazovou složku rozvíjí, ale často mu chybí právě informační hodnota. Takže hledám střední cestu mezi komiksem a médii. Snažím se dokázat, že komiks je natolik silný prostředek, že dokáže mluvit o aktuálních problémech zajímavým a pravdivým způsobem. Jak si vybíráš témata svých reportáží? Noviny jsou plné celebrit, ale příběhy obyčejných lidí si nikde nepřečteš. Snažím se proto dát hlas těm, které nikdo neposlouchá. Ostravským Romům, kterým úřady odebírají děti, feťákům nebo ženám, které končí v náručí obchodu s bílým masem. Tak jsem nakreslila modelový příběh Ukrajinky, ze které se stává prostitutka v Dubí. Komiks chápu jako způsob, jak dostat jejich příběhy k lidem, ke kterým by se normálně nedostaly. Když někdo uvidí kreslený příběh o ostravských Romech, možná si ho přečte spíš než klasickou reportáž. V reportážích ustupuješ za příběhy a tvoje ego v nich hraje druhé housle. To není právě umělecký standard. Většina současného umění mi přijde egomaniakální. Hiphopeři zpívají o sobě, výtvarníci dělají instalace o sobě a já už toho mám po krk. Lidi se učí na školách kreslit, ale většina z nich nemá mozek na to, aby své dovednosti využili smysluplným způsobem. Proč se, když by mohli dělat umění, které změní svět, zaměřují jen sami na sebe nebo se zabývají blbostma, jako že nařezávají trámy na akádě nebo vyvolávají fotky na trávu? Přijde mi to jako plýtvání prostředky, materiálem a časem. Sama se cpu do své práce co nejméně. Mám k příběhům pokoru 6

7 a nechci v nich zaclánět. Snažím se schovat do prostoru mezi komiksovými okny. NACHÁZET TALENT VE SVÉM OKOLÍ Vedle komiksu se věnuješ scénografii na půdě klubu Cross jsi uvedla Shakespearovu Bouři. Jak jako solitérka s puritánskou pracovní morálkou snášíš týmovou divadelní práci, kde nemáš výsledky tak úplně ve vlastních rukách? Práce je pro mě strašně důležitá, jsem fanatik. Zaprvé mě kreslení neuvěřitelně baví a zadruhé se chci tím, co dělám, uživit, což jde hůř, než když člověk počítá peníze v bance. Už nikdy nechci být otrok uvázaný ve velké firmě. Kvůli tomu musím dělat na sto procent a budovat si jméno, které znamená kvalitu. Na týmové práci je nejhorší to, že každý z lidí může poslat výsledek k vodě. Z toho jsem občas byla tak ve stresu, že než začalo představení, nemohla jsem se ani nadechnout. A jaké byly výsledky? Celkově mě Bouře mile překvapila. Zjistila jsem, že mí kamarádi mají spoustu dovedností, o kterých jsem neměla tušení. Každý musel trochu překročit své hranice. Myko, který je grafik, skládal k představení hudbu, další kamarádi bez předchozích zkušeností vyráběli masky a rekvizity. Šikovní jsou squatteři z Milady. Jeden z nich pracoval v divadle a během chvíle dokázal zavěsit stoly na půdní trámy. Zjistila jsem, že pankáči vlastně jen čekají na společný projekt, který jim dá možnost využít jejich schopnosti. Takže týmová práce bude pokračovat? Ano. Společně s Mykem a dalšími lidmi připravujeme opět v Crossu představení na motivy románu Torey Haydenové Divná Jadie. Je o zneužívané holčičce, u které nikdo neví, co se jí přesně stalo. Premiéra bude v listopadu a s hrou chceme oslovit organizace, které se problémem zneužívání dětí zabývají. Třeba bychom jim mohli být nějak prospěšní. Komiks Alone vypráví příběh prakticky jediného íránského graffiti writera. Mapuje život bílé vrány z Teheránu. TOY _ BOX Je představitelkou nové české komiksové generace, která bývá nazývána Generace nula. Těžiště její tvorby spočívá v reportážním komiksu a krátkých příbězích se svébytnou poetikou. Studuje čtvrtý ročník scénografie na pražské DAMU, jejím posledním počinem byl autorský projekt Bouře, audiovizuální představení na motivy W. Shakespeara, který kromě scénografie i režírovala. Kromě komiksu a scénografie se věnuje ilustraci, grafické tvorbě, streetartu a vyrábí malé designové série oblečení technikou Do It Yourself sítotisku. Shakespearova Bouře se na půdě holešovického klubu Cross mění ve fatazijní technopohádku.

8 Autor: Milan Mikuláštík Kupte si švindl z ulice Vandalismus? Umělecký terorismus? Forma vyjádření, která se datuje až k antice? Anebo podvod a hraní si na něco ve snaze co nejdráž prodat svou pózu? Všemi těmito způsoby se dá popsat street-art umění ulice. Výprodej protestního umění V Bristolu kdosi nabídl ke koupi nástěnnou malbu, jejímž autorem je slavný art terorista Banksy a jako bonus přikládá dům, na němž je Banksyho výtvor umístěn. Jedno z Banksyho děl se při dražbě v londýnské aukční síni Bonhams vyšplhalo na liber. Jiná legenda streetartu, Sheppard Fairey alias Obey Giant, který kdysi bombil billboardy Coca Coly, pro tuto firmu nyní vytváří reklamní kampaně (také pro Nike, Warner Bros, Nissan a řadu dalších svých klientů). Fairey také kromě toho, že provozuje obchod s oblečením, vydává luxusní, pevnými deskami a spoustou reklam opatřený časopis Swindle. Cena? Bezmála 20 dolarů. Generálním sponzorem pražského streetartového festivalu Names je energetický moloch ČEZ, záštitu nad akcí převzal autoritativně se projevující primátor Bém. Skupina Ztohoven se stala laureátem Ceny ČEZu a přijala od mocí zkorumpovaného ředitele Národní galerie tučný šek. Ulicí se zaklínající pseudonymní umělec Roman Týc svou performanci spočívající v kradení policejních čepic prodal firmě Nike do televizní reklamy. Všechny tyto události jsou neklamným znamením toho, jak se alternativní kulturní projevy jako je streetart a graffiti, kdysi označované za vandalismus a umělecký terorismus, postupně etablují ve společnosti, stávají se prodejním artiklem, zdrojem finančního zisku a vějičkou, na niž nadnárodní korporace lákají mladé perspektivní spotřebitele. Manažeři těchto firem totiž dávno vědí, že děti a mládež patří k nejlukrativnější cílové skupině. Chtějí-li je dnes oslovit, jde to velmi dobře skrze subkulturní projevy, jež jsou spojeny s odporem, protestem, svobodou Co na tom, že svoboda i protest v jejich podání jsou jednou velkou iluzí. Lidé se rádi nechají balamutit, naše společnost je na tom v podstatě založena. Francouzský filozof Jean Baudrillard tento fenomén označil termínem simulakra znakový systém podle něj získal nadvládu nad realitou, již popisuje, reprezentuje. Všudypřítomné simulace jsou zdrojem tak velké moci, že se stávají reálnějšími, než samotná realita. To co navenek působí dojmem odmítnutí a odporu vůči společenskému statu quo, je tak ve skutečnosti jeho potvrzením. Banksy, Fairey, stejně jako Týc se proto stali terčem nesmlouvavé kritiky ze strany jiných streetartových umělců. Lebky na tyčích Když se mluví o kořenech graffiti a streetartového hnutí, bývají obvykle vzpomenuty pompejské vykopávky. Vzhledem k tomu, že bylo město dokonale zakonzervováno sopečným popelem, můžeme dodnes na zdech jeho domů číst často velmi nevybíravé vzkazy (Apollinaris, lékař císaře Tita, se na tomto místě kvalitně vykálel, Atimetus mě oplodnil, Phileros je eunuch ). Tyto nápisy však sotva měly umělecké ambice. Podobně tomu patrně bylo také u prvních graffiti, jež se v průběhu šedesátých let začaly objevovat v ulicích velkých amerických měst. Partičky writerů si tímto způsobem vytyčovaly své území. Podle spisovatele Normana Mailera šlo o kmenovou vzpouru proti zlu industriální civilizace. Americká kritička Suzi Gablik přirovnala fenomén ranného graffiti k lebkám na tyčích, kterými si kanibalové v džungli vyznačovali své teritorium. Graffitistovou džunglí je ovšem prostor městských ulic, opuštěných hal, tunelů metra. První generace graffitistů se spokojila s produkcí tzv. tagů. Tag je v zásadě podpisem writera ti první si většinou zvolili určitou přezdívku, za niž ještě dopsali číslo ulice, v níž bydleli. Za jakéhosi otce zakladatele bývá považován newyorkský Taki 183. V sedmdesátých letech se objevily další formy, které pouliční výtvarné projevy posunuly blíže tomu, co bychom už mohli nazývat uměním monochromatické i plnobarevné piecy, ale též formy, které graffity posunuly do sféry trestné činnosti sprejování na vozy metra. (Tady je ovšem třeba zmínit, že řada writerů dodnes 8 TAKI 183, prazdroj všech tagů. Keith Haring první povýšil graffiti na umění. Časopis Swindle to dotáhl až na novinové stánky.

9 Londýnský Banksy také nakonec neodolal, odhalil svou identitu a začal na streetartu vydělávat. odmítá, aby jejich výtvory byly označovány za umění.) Netrvalo dlouho a graffiti se začalo objevovat v klubech, aby záhy proniklo také do galerijních prostorů. Umělci jako Keith Haring nebo Jean Michel Basquiat vystavěli na svých graffiti projevech pohádkové umělecké kariéry. Vrátíme-li se ke konfliktu mezi pravověrnou pouliční tvorbou a její komerční vulgarizací, zjistíme, že nejde o nic nového. Proslulý writer Futura2000, nebo skupina Group Material už v osmdesátých letech tvrdě kritizovali tyto umělce za to, že se podvolili vystavovat v drahých galeriích a udělali ze svého graffiti luxusní zboží. Vyprázdněné poselství Z dosti úzce vymezené formy graffiti se záhy vydělil víceméně paralelní proud označovaný termínem streetart nebo post-graffiti. Formální záběr streetartu je velmi široký. Zahrnuje nálepky, využití šablon, vytváření 3D objektů, použití projekce. K rozšíření došlo také v rámci obsahu. Streetartové hnutí bylo do jisté míry reakcí na zneužití graffiti sférou byznysu, hojně se proto objevují realizace kritizující konzumerismus, fungování vojensko-průmyslového komplexu, ale také genderové stereotypy, rasismus, nejrůznější politické kauzy, často se využívá techniky subvertisingu útoků na existující reklamní kampaně. Britský umělec Banksy se proslavil svými angažovanými šablonami využívajícími vtipných metafor. Nicméně, přestože se ve svých nástěnných realizacích dotkl nejednoho problému kapitalistické společnosti, systém postavený na vytváření zisku jej nakonec pohltil. Z Banksyho vyrostla stejná hvězda, jako byl svého času Keith Haring. Obrovské částky do jeho děl investovaly celebrity jako Maculay Culkin nebo Brad Pitt. Co však zbylo z angažovaného poselství jeho šablon? Není zřejmě náhoda, že se Fairyho snobský magazín jmenuje Swindle. Způsob, jakým se vyvíjí streetartová scéna skutečně začíná nepříjemně připomínat great rocknroll swindle módního gurua Malcolma McLarena, který si udělal živnost z výprodeje punkového hnutí. Mohlo by se zdát, že není cesty, jak se tomuto zákonitému vývoji vyhnout. Nemusíme ale chodit daleko pro příklad toho, že se dá komerčním tlakům přece jen úspěšně odolávat. České teknoscéně se to zatím daří. Zrušení pravidelného Czechteku, který se stal terčem podobných snah, je toho důkazem. Autor je členem skupiny Guma Guar. Autor nejlepšího billboardu v Praze Jedním z průkopníků streetartu u nás se skrýval pod nickem B@F, tedy Figurka. Působil v letech 1991 až Jeho kariéru ukončilo podmínečné odsouzení za poškozování cizí věci, ale v té době už se prý tak jako tak chtěl věnovat něčemu jinému. Dnes je B@F usedlým příslušníkem střední třídy, učí na nejmenované výtvarné vysoké škole a jak říká, dohnala ho karma: jeho nedávno zrekonstruovanou nemovitost mu nějací toyové celou potagovali. I proto se rozhodl pro nás anonymně zavzpomínat na svou kariéru. Nijak jsem to nedokumentoval, digitály tehdy ještě nebyly. Řemeslně to stejně za mnoho nestálo, to musím sebekriticky uznat. Pokusy u klasické graffiti jsem časem vzdal a přešel k velkým černobílým kresbám na zdech. Mistrovství jsem ale nedosáhl. Jednou se mi u nás podařilo pomalovat dopravní letadlo, párkrát lodě. V zahraničí mě ale jednou chytli a zmlátili námořníci a musel jsem to po sobě umýt. Vhodnou ucelenou plochou se mi jevily billboardy, přišly mi jako taková obrovská zbytečnost, nemusel jsem mít výčitky, že jsem něco zničil. Navíc tehdy byly pro anarchisty zlaté časy, stačilo si obléct oranžovou vestu a policajti vás nechali na pokoji. Začal jsem dělat z billboardů velké koláže běhal jsem po nocích se skalpelem, rozřezané plakáty skladoval na tehdy ještě prázdné Miladě a lepil to pak buďto na ještě prázdné plochy, nebo jsem přelepováním reklam posouval významy, rušil původní poselství, aniž si leckdo na první pohled všiml, že něco není v pořádku. Český deník dokonce jednu mou věc označil za nejlepší billboard v Praze. Udělal jsem ještě pár akcí v Brně a Olomouci. Pak se ke mně jednou k ránu přidal nějaký opilec, načmáral svou oblíbenou kapelu a okolo jedoucí policajti díky tomu pochopili, že nejsem zřízenec při výlepu. To byl konec. Alexandr Budka 9

10 Autor: Miloš Vojtěchovský Veřejné a neveřejné (lidi, Proč vlastně umění vyšlo z ráje galerie do labyrintu světa? Vídáme na ulicích jen vandalské útoky na spořádaný život, nebo je umění ulice protestem proti uspořádání prostoru, který pro ně samotné nechal jen pečlivě vykolíkované rozměry galerie? Slovo má teoretik umění. Výstava a grafická koncepce kampaně na podporu Stevea Kurtze. Výzva k dobrodružstvím Pokaždé, když jdu kolem galerie, kde právě probíhá vernisáž, přepadá mě podezření, že současné výtvarné umění udržujeme hlavně kvůli nim. Když totiž slavnostně veselá a hlučná vernisážová komunita, posilněná zdarma rozdávaným vínem a pivem, odejde, zůstává většina galerií současného umění krásně prázdná a prázdně znělá, jako divadelní sál večer po představení. Druhý den světla svítí, topení hřeje, galerist(k)a předstírá odbornou činnost nebo telefonuje. Osamělý návštěvník se rozpačitě posunuje z jednoho sálu do druhého a všímá si, že veřejnost míjí za sklem, skelný pohled, upřený do vedlejších výloh s vystaveným zbožím. Prochází nemilosrdně kolem vchodu a přehlíží šťavnaté upoutávky na zaručený požitek z vystaveného umění. Tak kontemplativní atmosféra jako v mnoha pražských uměleckých (nekomerčních) galeriích vládne snad jen v posledním patře obchodního domu Bílá labuť, kde čekají opuštěny bizarní instalace sestavené ze sedacích souprav. Proč takový kontrast, když vedle v prodejně knih nebo bot bývá živo i mimo slavnost otevření? Vzpomněl jsem si, že termíny jako ekonomika daru, kultura reputace, nebo potlachu používají antropologové tehdy, když v určité společnosti zavládne relativní materiální dostatek a společenské rituály pohánějí vedle motorů zisku, kapitálu a směny zboží také rituály daru. U našich galerií může jít o podobný model jako v západní Evropě. Komerční i nekomerční galerie tam fungují jako dekompresní komora. Nabízejí vhodně připravené průniky mezi skupinou dodavatelů a potenciálních klientů. Vernisážový alkohol zdarma je možná jedním z mála rysů spojujícím místní scénu s mezinárodním uměleckým trhem. Počet dodavatelů umění je díky produktivním uměleckým školám moc vysoký, kupců a mecenášů je naopak mizivě málo. Hladovějícímu dodavateli nezbývá než hledat jiné formy, mimo zónu galerie, ekonomii vernisážových setkání, sponzorů a grantových známostí. Veřejný prostor je oproti relativně pohodlnému a zabezpečenému místu galerie a muzea výzvou k dobrodružství. Tady končí bezpečná zóna hájení. Adept veřejného umění se vydává všanc potencionálně poněkud jiným silám, než na jaké se mohl spolehnout v důvěrně známé vernisážové komunitě. Možná, že v zákulisí nejrůznějších pokusů o únik z galerií a museí, kterých bylo během posledního století v dějinách umění bezpočet, vězí nespravedlnost nejen ke kupcům, ale i ve vztahu mezi uměním a architekturou, tedy umělcem a architektem. Architekti a investoři staveb, autoři konceptu městského prostředí rezolutně určují, kde povede ulice, kde bude trčet stěna, kde se umístí park, kde budou okna a dveře galerie. Na dodavatele uměleckého díla zbude většinou jen paběrkování: dovolí mu na stěnu dočasně pověsit obraz, na podlahu usadit sochu, do parku dopravit pomník. Vždycky přijde už do hotového, a protože za umělcem nestojí většinou ani veřejnost, ani odborová organizace, v soutěži o pozornost s mocnými architekty, urbanisty, politiky a masovými médii nemá ani v galerii, ani ve veřejném prostoru moc šancí. Možná proto se umělci pokusili v brzkých devadesátých letech minulého století promyslet různé strategie a taktiky, jak se v této nerovné soutěži prosadit. Zavedli klíčové slovo taktických médií, příbuzné pozdějšímu mediálnímu aktivizmu a objevily se i obnovené tendence k sdružování a syndikalismu umělců. Umění jako forma terorismu V textu Kolektivní kulturní akce zveřejněným v roce 1997 americkou uměleckou aktivistickou skupinou Critical Art Ensamble (CEA) stojí: CEA 10

11 domy, labyrinty) věří, že umělecký výzkum alternativních forem sociálních organizací je stejně tak významný, jako tradiční výzkum materiálů, procesů a produktů. CAE se pokusili vyvinout taktický nástroj pro kolektivní praxi a nazvali jej mikro-sociologie. Ansámbl postupně rozpracovával v zázemí liberálně a levicově naladěného akademického prostředí státu New York a v bezpečí mediálních festivalů západní Evropy umělecký biotechnický výzkum simulující metody genetického inženýrství. Steve Kurtz, jeden z členů skupinky, se díky dlouhodobému a pečlivému zájmu FBI dostal (po náhodné tragické smrti své manželky) do nepříjemné situace, kdy čelil po několik let absurdnímu obvinění z ekoterorismu. Nahlížet pod prsty vědeckých týmů, podporovaných státem a placených nadnárodními korporacemi, a dělat si legraci z institucí, které analyzují tkanivo tvořící podloží živící podle všeho budoucí globální ekonomie, bylo pro americké autority nad míru tolerance. Možná, že pokud by členové Critical Art Ensemble vystavovali nadále v galeriích a muzeích svoje vtipné a politicky podvratné projekty a nápady, publikovali politicky angažované texty, probíhalo by vše v klidu a pořádku. Kurtzovi se podařilo (možná nechtěně) prolomit onu tenkou hranici, kdy symbolický akt odporu a kritiky opouští hájemství kultury, stává se věcí veřejnou a tedy kriminální. Když chce umění něčemu vzdorovat, ztrácí za hranicí galerie působivost infantilního gesta jakoby odporu, ale zároveň nabývá na vážnosti. V umělém světě literatury, filmu, výtvarného galerijního umění, divadla, nebo hudby slouží viněta jakoby k funkci pojistky. Jako společenská dohoda, že ne všechno, co bylo vyjádřeno, bylo myšleno zcela doopravdy. Že existují dosud domény soukromí a domény zdání a svět veřejnosti. Jen v totalitních společnostech je ta dohoda zhusta nedodržována a to je možná i příčinou, proč se umění v těchto svízelných podmínkách těší takovému významu, pozornosti a úctě. Umění ve veřejném prostoru může obsáhnout téměř cokoliv: směšné, pěkné a odporné sochy, překážející ve výhledu na stromy, inteligentní nebo hloupé graffiti, komiks, zvukové umění, billboardy, projekce video obrazů, nemanipulující model televizního a rozhlasového vysílání, architekturu, která se vymkla z kontroly programátorů ovládání, banality a spektáklu. Tady všude ale osvobozené umění musí soutěžit s prostředím, nabitým symboly a chemicky vydrážděnou euforií neoliberální společnosti nadbytku. Aby si zde umění vůbec někdo všiml, nezbývá než přijmout simulakra ne-umění, tvářit se jako něco jiného: jako reklama, jako lavice parku, jako fontána, jako televize, jako průvod, jako raut, jako vernisáž. Ale věřím, že jsou dosud krajiny, kde se obal umělosti umění rozplývá a kde může znovu nabýt obrysů čehosi ne skutečného, ale opravdového. Labyrint obrazu a ráj zvuku Během psaní tohoto textu dorazila zpráva, že včera zemřel Terry Fox nikoliv slavný běžec, ale umělec. Na konci šedesátých a v sedmdesátých letech patřil ke generaci, která se pokoušela rozbít staré zvyky a posouvat hranice tehdejšího umění směrem (snad?) ke všednímu životu, k veřejnosti, k něčemu mimo-institucionálnímu. Fox skoro celý život bojoval s příčinami, následky a průběhem smrtelné nemoci. Přesto se mu podařilo zanechat po sobě pozoruhodný soubor děl. Jeho jméno je v análech performance, zvukového umění, videa, instalace, konceptuálního umění atd. Newyorská galerie dnes nabízí jeho kresby a objekty vytvořené nedávno, v roce Bez galerijního zázemí by nemocný Fox těžko přežil. Se zvukem pracoval soustředěně skoro padesát let, od doby, kdy vstoupil v Raveně do prázdné románské basiliky, kterou rozezněl nataženou strunou od piána a později do gotické katedrály v Chartres, kde jej zaujala rozměrná mozaika s obrazem labyrintu na podlaze. Porozuměl obrazci jako esenciální metafoře existence člověka ve světě i jako piktogramu symbolizujícímu průběh vlastního života. Labyrint byl pro mě zjevením. V posledních jedenácti letech jsem prodělal období zdraví, nemoci, zdraví, nemoci, hospitalizace, propuštění z nemocnice. Čtyřiatřicet kruhů obklopujících střed labyrintu jakoby souzněly s těmito cykly a rozhodl jsem se věnovat svoji následující práci právě labyrintu v Chartres: Zvuk je prostředek komunikace, univerzální jazyk. Vniká do ucha bez zábrany a bez předpojatostí jazyka. Zvuk vnímá každá kultura stejně: sluchovým kanálem. Zvuk Graffiti CAE. Terry Fox vchází do ucha bez svolení posluchače. Rozezní ušní bubínek. Nevyžaduje intelekt. Nepotřebuje inteligenci. Nepředpokládá znalost mluveného jazyka. Nevzdělanost tady nehraje žádnou roli. A zvuk zase zmizí, tak jak se šíří vzduchem. Performance je pro mne pokusem objevit řeč nebo způsob komunikace, který, tak jako zvuk, překonává bariéry. Nejdůležitější věcí v performance je vyřazení faktu zprostředkování, medializace. Akce probíhá živě a před tím, pro koho je určena. Existuje jen v tomto okamžiku a v tomto kontextu a nikde jinde. Podobně jako jídlo. Moje práce s labyrintem vedla k samým hranicím skulpturálních vlastností zvuku. (Terry Fox: Metaphorical Instruments, 1982). Předpokládám že Terry Fox byl celý život příliš nemocný a slabý na to, aby mohl realizovat velké projekty ve veřejném prostoru, být angažovaný a protestovat proti politickému nebo uměleckému establismentu. Nicméně většina jeho prací, ať už jsou to kresby, zvukové instalace, záznamy performancí, nebo texty, se dotýká horizontálně velmi intimních i velmi veřejných vrstev světa. A řekl bych, že nezáleží ani tak na tom, jestli jsou právě v galerii, v katalogu nebo někde u dálnice na billboardu. Autor působí v Centru audiovizuálních studií FAMU. 11

12 Autor: Jiří G. Růžička Z podzemí na výsluní Komiks? To už dávno není laciný žánr. Nejen, že sešítky z trafiky vystřídaly tlusté knihy s tvrdou vazbou ve specializovaných knihkupectvích, ale především se jedná o umění s vysokými nároky. Nesetřel se ale ostrý pohled, který tento žánr provázel s ostrými linkami jeho kresby. Komiks dokáže vyprávět složité příběhy a stává se v jistém smyslu nástupcem románu. Zrození undergroundu Komiksům se u nás v poslední době docela daří, tedy pokud sledujeme jejich narůstající počet. Český trh už vcelku reprezentativně odráží trhy ve vyspělých komiksových velmocích, i když je patrné, ostatně stejně jako u běžné literatury, že nejvíce se překládá z angličtiny. Právě v USA a Velké Británii ale prošel komiks v poslední době výraznou proměnou původně undergroundová produkce pomalu začala nalézat své místo mezi hromadami sešitů s nejrůznějšími superhrdiny. Právě tento žánr na jednu stranu pomohl komiksu k jeho popularizaci, zároveň však způsobil, že samotné médium komiksu začalo být považováno za žánr, a to žánr určený dětem. I proto se v padesátých letech objevil etický kodex (Comics Code Authority CCA), který měl komiks očistit od všeho, co by mohlo dětem uškodit rozuměj od nejrůznějších hrozivě vyhlížejících příšer a nadměrného násilí. Právě vymezení se proti tomuto kodexu pomohlo na svět komiksům určeným výhradně dospělým (ne jen s pornografickým obsahem označovaným XXX). Vznikla tak undergroundová scéna (konec šedesátých let) a hrdiny komiksů se začasté stávali jejich autoři. Jejich jména se také začala objevovat na obálkách komiksových sešitů a knih. Patřili k nim Robert Crumb, Kim Deitch, Harvey Pekar nebo Art Spiegelman a pro tuto scénu se vžil pojem comix s dospěláckým X na konci. Podstatná je právě i orientace na jména autorů. V rámci klasického superhrdinského komiksu byli autoři jen jakýmisi najímanými dělníky tvůrčími týmy které se na vzniku té které série podíleli. Jejich autorství bylo až na druhém místě, na prvním to byla značka, jméno hlavního hrdiny (nebo týmu hrdinů) uvedené na obálce. Tato praxe se v komiksu věnovaném superhrdinům začala měnit až na konci let osmdesátých. Tři legendy Podstatným pro další vývoj komiksu určeného dospělým se ukázal být rok V tomto roce totiž vyšla tři komiksová díla, která komiksové médium zásadně ovlivnila. Byl to Maus Arta Spiegelmana příběh Spiegelmanova otce odehrávající se v koncentračním táboře, v němž jednotlivé lidské rasy reprezentují různá zvířata, dále Strážci Alana Moorea mnohovrstevnatý příběh o bývalých superhrdinech, kteří se musejí dát znovu dohromady, aby zachránili svět před hrozícím vyvrcholením studené války. Autor si tu hraje nejen s vyprávěcími postupy, když například do děje vnořuje další komiksový příběh, který čte jedna z postav (ten vychází z jedné písně, která zazněla v Brechtově Šestákové opeře) nebo když v první části knihy používá k rozvíjení zápletky každou lichou a v druhé části každou sudou kapitolu (doplňuje je kapitolami věnovanými jednotlivým hrdinům), ale hraje si i s formou. Pátá kapitola je budována zrcadlově, k první straně je ta poslední výtvarně i obsahově obráceným odrazem, klíčem je prostřední dvoustrana se soubojem dvou mužů: na jedné straně prohrává jeden a na druhé naopak ten druhý. Ostatně i obsahově přináší kniha do superhrdinského žánru pochybnosti. Kdo určuje, zda dobro, za něž bojuje hrdina, je skutečně dobrem a zlo zlem? Kdo bude hlídat hlídače? Tato kniha zcela dekonstruovala stěžejní komiksový žánr a podle komiksových teoretiků po Strážcích nebude superhrdinský žánr už nikdy tím čím býval před nimi. Do třetice vyšel ve stejný rok také Návrat temného rytíře Franka Millera. Batmanovský příběh, který z Batmana udělal stárnoucího muže a jeho protivníka nevybíral z ranku sci-fi nestvůr a šílených profesorů, ale mezi politic- 12

13 Proměny komiksu kými špičkami. Příběh tak zcivilněl a dostal temnější nádech. Období, které po vydání těchto tří komiksů následovalo, tak někteří, v návaznosti na takzvaný Zlatý (konec třicátých až konec čtyřicátých let 20. století) a Stříbrný (konec padesátých až konec šedesátých let 20. stol.) věk komiksu nazvali věkem Temným. Obsah Fejeton POŠLI TO DÁL TÉMA: UMĚNÍ ULICI DĚJINY PŘÍTOMNOSTI REPORTÁŽ REFERÁT Nakresli svůj život Důležitým mezníkem větší mezinárodní přenositelnosti komiksové kultury je také to, že se v poslední době v anglo-amerických zemích začala objevovat komiksová díla určená čtenářům, kteří s komiksem nemusejí mít žádné zkušenosti. Převažující produkce superhrdinských komiksových sérií je totiž jednou obrovskou propletenou sítí, v níž na sebe jednotlivá díla odkazují, a tak je často pro neobeznámeného čtenáře obtížné dekódovat, o co vlastně v příběhu jde. Mezi komiksovými knihami z poslední doby tak převažují autorská díla (scénárista je často i kreslířem), které na je pokusem o zachycení našich dějin ve 20. století. V jejím stínu se však skrývá skutečný poklad, trilogie Slováka Branko Jelinka Oskar Ed, která daleko nápaditěji zachycuje naší současnost a navíc k tomu využívá složitou vyprávěcí formu s prvky surrealismu. Ze surrealismu čerpá i série Monstrkabaret Freda Brunolda Džiana Babana a Vojtěcha Maška, z níž zatím vyšly knihy Sloni v Marienbadu a Za vším hledej doktora Ženu, obě plné odkazů na komunistický režim. Ze současné produkce kvalitativně vystupuje také Jaromír Plachý, z jehož tvorby zatím vyšel jen útlý sborníček Kmen a jiné příběhy. Jeho práce Grafický román Kromě proměny, jíž doznala informace na obálce komiksu, se toho samozřejmě změnilo víc. Začala objevovat souborná knižní vydání úspěšných komiksových sešitů, jejichž životnost byla předtím omezena jen dobou, než se na novinových stáncích objevilo další číslo. Vznikaly specializované komiksové obchody, které nabízely nejen poslední produkci, ale i starší tituly a sběratelské exemláře. V té době si komiksové knihy našly cestu i do klasických knihkupectví. S touto proměnou je spojen pojem graf ický román jako označení delšího komiksového příběhu, často vydaného jen v knižní podobě (tedy bez předchozí sešitové verze). Tento pojem se začal používat v roce 1978, tehdy vyšla komiksová tr ilogie Kontrakt s Bohem od Willa Eisnera a měl ke komiksu přivést i ty, kteří ho zatím odmítali, právě jako médium určené především dětským čtenářům. Z dnešního pohledu však vidíme, že jde především o komerční nálepku : místo toho, aby byly od sebe odděleny komiksy pro děti a dospělé, se spíše vylučují kratší útvary, které mohou být v ysoce kvalitní, ale těžko je můžeme označovat za román. pozadí vlastního osudu autora představují dějinné události, které ho formují. Patří sem například šestidílná Padoucnice Francouze Davida B., v níž autor popisuje svůj život s bratrem postiženým epilepsií, dvojdílná Persepolis jeho žačky Marjane Satrapiové, která vypráví o svém životě v Iránu a Evropě nebo Rodinný ústav Alison Bechdelové, která se vyrovnává se smrtí svého otce a vlastní homosexualitou. Specifickým žánrem jsou komiksové reportáže, které píše a kreslí Američan Joe Sacco na základě vlastních zážitků. V knize nazvané Palestina popisuje obtížný život Palestinců na území dnešního Izraele (byl dokonce nařčen z antisemitismu), v Bezpečné zóně Goražde zase osudy Srbů, Bosenců a Albánců v době války v Jugoslávii. O tom, že do komiksu lze převést leccos, svědčí i adaptace Zprávy o 11. září, tedy úřednického dokumentu popisujícího události kolem útoku na Světové obchodní centrum v roce Domácí komiks Česká komiksová scéna se utěšeně rozrůstá, nicméně kvalitativně trochu pokulhává. Nejvíce pozornosti vzbudila zejména trilogie o Aloisu Nebelovi Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99, která jsou výtvarně minimalistické, nabité černým až absurdním humorem. Komiks kolem nás Většina z komiksových knih, které jsem zmínil, je dostupná i v českém jazyce, a tak se čtenář, komiksem dosud nepoznamenaný může směle vydat probádávat tato umělecká zákoutí. Dnes je to mnohem jednodušší než například před pěti lety. Některá knihkupectví mají oddělení určená komiksové produkci, existují ale i knihkupectví specializovaná na sci-fi a fantasy literaturu, která mívají větší výběr komiksových knih. Komiksy pomalu začínají nakupovat i knihovny, vzhledem k velkému zájmu o ně (jejich cena je přeci jen vyšší než u beletrie) si na jejich zapůjčení občas musíte chvíli počkat. Letos v říjnu se v českém jazyce objevila také kniha Jak rozumět komiksu Scotta McClouda, považovaná za jedno ze základních děl teorie komiksu, která vám bude také dobrým pomocníkem na cestě k odhalování počátků, proměn a směřování tohoto média. Nepochybuji o tom, že každý si dnes v komiksu může najít svého oblíbeného autora nebo postavu. Autor je redaktorem A2 kulturního týdeníku. 13

14 Autor: Petr Koroptev Tanec mezi naleštěnými výlohami Kdybyste tohle udělali v Londýně, tak policie začne střílet, obdivoval pražský DIY (do it yourself) karneval postarší Angličan, někdejší reportér BBC. Duch antiterorismu si v Česku zatím neudělal ze svobody služku, a tak mohly dva tisíce lidí a dvacítka vyzdobených soundsystémů vyrazit 11. října do ulic. Protestovat proti rostoucí míře kontroly a sledování ve společnosti. DIY (do it yourself) Hnutí do it yourself (česky udělej si sám ) má různé podoby. Na nejobecnější rovině vyjadřuje snahu spoléhat při vytváření/opravě věcí na své síly a nesvěřovat se do rukou profesionálů. Výrazem DIY je tak i prosté kutilství. V užším smyslu představuje DIY subkulturu, která se vymezuje vůči konzumnímu životnímu stylu a klade důraz na vlastní aktivitu a tvořivost. Říjnová sobota začala ve znamení mlžné deky. Nejen organizátoři si určitě pokoušeli vybavit pranostiku, která by začínala slovy Mlha zrána a končila veršem evokujícím odpolední odlesky slunečních paprsků od kostelních bání. Dionýsos s Diem si ale nakonec padli do náruče a karneval mohl vyrazit ze Štvanického ostrova ve znamení babího léta. Nedokážu moc říct proč, ale myslím, že je to asi nejlepší ročník karnevalu, rozplýval se účastník Jakub. Na pochod, který začínal na ostrově, aby se propletl uličkami Starého Města, prošel ulicí Na Poříčí a vrátil se zpět na svůj počátek, se vydalo na dva tisíce lidí doprovázených dodávkami naloženými aparaturou a vyzdobenými v souladu s tématem karnevalu: Svoboda místo strachu. Přitom ještě na Štvanici to vypadalo spíš na komorní dýchánek než na pořádnou street party. Lidé se trousili nesměle a ačkoli jejich počet vydal na pár stovek, většina posedávala na trávě. Živé kapely hrající z otevřeného valníku novinka DIY karnevalu tak bavily spíš hloučky zájemců, než opravdový dav. Přesto ale panovala karnevalová atmosféra. Lidé neváhali trávit čas výrobou masek. Vládly kamery a dozírající oka, ale na místě byl i Einstein, robot ověšený světly s akumulátorem na vozíku nebo květinový vůz tažený dvěma bicykly, ve kterém se na poduškách znuděně rozvaloval mladík kombinující římského císaře s bohem veselí. Já jsem zvolila masku muslimské ženy ověšené rozbuškami, vykládá dívka s černou rouškou přes tvář, v civilu Patricie. Na Štvanici se ještě zdálo, že přijde víc policistů než masek. Během průvodu jsem zkusila zajít do dvou hotelů a zeptat se, jestli mě ubytují. Ani se moc nevylekali, spíš se smáli, vzpomíná. Karneval v duchu aktivismu Do it yourself karneval, spojený s důrazem na vlastní aktivitu a s myšlenkou, že ne každá zábava musí být za peníze, se v Praze nekonal poprvé. Proběhlo už pět ročníků, ale poslední dva roky bylo ticho po pěšině. Tradici jsme dočasně ukončili kvůli obstrukcím ze strany úřadů i chování některých účastníků, vysvětluje jeden z organizátorů. Nepřízni úřadů se karneval nevyhnul ani letos. Ačkoli město proti karnevalům jako takovým nic nemá koneckonců jeden z nich, který se koná v hájemství Milana Jančíka (ODS) na Praze 5, mohutně finančně podporuje DIY akce je mu ale pravděpodobně trnem v oku. Magistrát zakázal první trasu pochodu a své počínání zdůvodnil vedle hrozícího dopravního kolapsu i skutečností, že jedním ze svolavatelů je Václav Šroub. Tedy ten samý Šroub, který si před třemi lety pronajal louky u Mlýnce, na nichž proběhl proslavený Czechtek. Organizátoři zažalovali magistrát u soudu, ale současně s ním vyjednali náhradní trasu. Karnevalu tak nestálo nic v cestě. Letošní DIY karneval byl neobvyklý tím, že nesl politické poselství. Spolu s více než dvaceti městy světa se přihlásil k iniciativě Freedom not Fear. Iniciativa protestuje proti rostoucí míře kontroly a sledování ve společnosti. Zvýšení se projevuje v uchovávání dat o telekomunikaci, sběru biometrických údajů nebo bobtnajících kamerových systémech, vypočítává český mluvčí iniciativy Jan Němec. Dodává, že čeští organizátoři rozšířili výčet témat ryze českými formami kontroly. Nelíbí se jim nový zákon o policii, chystaná novelizace shromažďovacího zákona ani pražský Akční plán boje proti bezdomovectví. Party u Paladia Po projevu se mohlo vyrazit na cestu. Tedy skoro. Policie ještě zdržela start aspoň o půl hodiny kontrolou aut a řidičů, aby jí pak mluvčí FnF pomáhal roztlačit chcíplé policejní auto v čele průvodu. 14

15 U Paladia začala opravdová party. Účastníci si brali na mušku i pražskou Opencard. 4x foto: David Kumermann Na karneval našli cestu i úplní nováčci. Měla jsem obavu, co to bude za akci, ale nakonec jsme s kamarádkou přišly a moc se nám to líbí. Je skvělé, že se můžeme volně projít po cestě, kudy normálně projíždí jen kolony aut. Cítím se trochu špatná, ale tak jako dobře špatná, říká mladá dívka, která na podobné akci nikdy nebyla. Za jedním ze soundsystémů se v rytmu elektronické hudby houpavým krokem blíží k úplnému centru města, kde karneval nabírá největší intenzitu. V sevřené Pařížské se dav hustí, zpomaluje a začíná opravdová party. Lidé nemusí rychle pochodovat a tak tančí a baví se. Turisté na chvíli zapomínají na Orloj a hledáčky kompaktů zaměřují na nečekanou atrakci. Vrchol nastává v ulici Na Poříčí, kde karneval vyhlašuje další zastávku. Padá tma a mlhu začínají křižovat lasery soundsystémů proměněných v mobilní lampiony. Hraje vše od techna až po Karla Kryla a ulice, jejíž vypulírované výlohy běžně vzkazují chodci pouze kupuj nebo jdi dál, nečekaně ožívá. Tanec před Paladiem jako kontrapunkt zábavy, kterou má znamenat dvě stě obchodů napěchovaných v jednom domě. Pro mě jsou to nezapomenutelné obrázky, když se začalo Na Poříčí pařit na Forward the Revolution. Bohužel, o pár hodin později jsem tudy šel znovu a už mi tak veselo nebylo. Zase to byla ta studená neosobní ulice, říká jeden z organizátorů karnevalu. Pěstmi proti hrsti peří Velké plus karnevalu bylo, že takzvaní ještěři, tedy lidé, kteří shledávají smysl života ve ztrátě kontroly nad svým chováním, aby o to víc přitahovali pozornost fotoreportérů, letos dorazili v relativně slabém počtu. Jejich místo zabraly karnevalové masky. Podle Jakuba se tak situace oproti prvním street parties výrazně zlepšila. Zejména v porovnání s tou, co začínala na Těšnově a skončila před americkou ambasádou, je posun velký. Tehdy tvořilo čelo průvodu padesát nádražních alkopankáčů, co se polévali krabičákem a rozbíjeli láhve. Tentokrát jsem potkal jednoho kluka, který si lehnul na silnici, ale po milém upozornění, ať neblbne a nedělá ze sebe objekt policie, s úsměvem vstal a řekl, že mám pravdu, vypráví pobaveně. Svou roli nakonec zvládla i policie. Ani nebyl důvod zasahovat, a tak připravené antony těžkooděnců na karlínské straně mohly zůstat v klidu. Samozřejmě, chyby by se našly. Podivně působí zatčení řidiče jednoho ze soundsystémů. Údajně měl pozitivní test na drogy, ačkoli následný rozbor moči na služebně nic takového neprokázal a posádka soundsystému se zaručuje, že jde o člověka, který nepije ani nekouří. Policie navíc nedovolila předat klíče od auta náhradnímu řidiči a soundsystém vůbec nemohl do průvodu. Druhý důkaz, že policie tu není vždy od toho, aby pomáhala a chránila, přišel po desáté hodině, kdy už se lidé rozcházeli domů. Dívka se svým dredatým přítelem míjela policejní hlídku a rozmarně rozfoukla do vzduchu hrst peří nasbíraného na ostrově. Znečišťování veřejného prostranství! pustili se do ní policisté, kteří ji v okamžiku razantně přitlačili na kapotu auta. Do zbytečného sporu se zapojil i velitel zásahu. Podívejte se jak vypadám! Kdybychom byli v Americe, tak půjdete na dvacet osm dní do vězení, křičel na jednoho z organizátorů karnevalu a ukazoval mu přitom svou čepici, na které ulpěla dvě pírka. V té Americe zatím naštěstí nejsme. Je ale možné, že přituhovat začne i v Česku. Pokud projde parlamentem zpřísnění shromažďovacího zákona, mohlo jít i o poslední podobný pouliční karneval. V každém případě by to byla škoda. Existují totiž lidé, pro které jde o jednu z mála příležitostí, jak se cítit skutečně svobodně v zemi, která se podle mluvčího Freedom not Fear proměňuje v půlnoční království. Autor je účastník karnevalu. DIY karnevaly očima jednoho z organizátorů Začalo to tak, že kamarád vyprávěl o street parade v Boloni. Chtěli jsme udělat něco takového. První ročníky se povedly. Výborné byly masky i výzdoba aut. První problémy s policií nastaly už při druhém ročníku, kdy nám v den konání oznámila, že karneval nebude. Nakonec proběhl, ale většinu času jsme museli strávit na Strahově, protože nám nedovolili vjet na Letnou Pro mě to byl vždy technival v pohybu. Průvod jsem nekorigoval a s policií spolupracoval minimálně. Proto jim před dvěma lety vytekly nervy. Tehdy jsem nekomunikoval vůbec. Výsledkem byla neplánovaná změna trasy a konec až v jedenáct. Zaplatil jsem pokutu tisíc korun. Karneval jsme na dva roky zastavili. Loni nám úřady řekly, že tuhle akci ve městě nechtějí. Asi bych to vysoudil, ale vzhledem k podobě, kterou karnevaly postupem času získaly minimum kreativity a hodně vyndanců to nemělo cenu. Oznámil jsem konec karnevalu. Část lidí si odpočátku stěžovala, že akce není politická. Když necháme stranou, že každé vyjádření DIY kultury je politické, tak mi šlo vždy především o to, aby se vytvořila společná široká platforma, která se v případě potřeby využije. Což nastalo po Czechteku v Mlýnci, kdy se během pár dní skutečně dal dohromady politický karneval jak se patří. Letos se tato myšlenka vrátila. 15

16 Autorky: Sabina Ripková a Marcela Králová Noví bílí jezdci v Česku Stereotyp zobrazuje české neonacisty jako hlupáky, kteří neumějí do pěti počítat. Jenže vedle primitivních násilníků vyrůstají inteligentní organizátoři a začínající politici, kteří svou práci umějí. O to jsou nebezpečnější. Aktivistů jim přibývá a jejich činnost se stupňuje. foto: Absurdní divadlo se stalo z přednášky o hrozbě neonacismu v pražské Městské knihovně. Mezi nepočetné publikum debaty, která se měla konat 16. září pod záštitou nevládní organizace Člověk v tísni, přišlo i několik členů neonacistického hnutí Národní odpor. Těm se nakonec podařilo diskuzi úspěšně rozložit. Nikoho při tom nenapadli, nikomu přímo nevyhrožovali, a přesto dokázali pořadatele i návštěvníky zastrašit. Debatě předcházela improvizovaná divadelní scénka na téma, které si měli vymyslet diváci z publika. Tón udávali členové Národního odporu. Sami navrhli téma: Rozhovor antifašistického aktivisty Ondřeje Cakla a šéfa pražského protiextremistického oddělení a divadelníci na tuto manipulaci, které zjevně ani nerozuměli, přistoupili. Za chvíli se již Národní odpor královsky bavil činohrou ve vlastní režii. Přednášející následně odmítli kvůli nečinnosti organizátorů vystoupit, vystrašení diváci odešli, a aby si nikdo nebyl jistý tím, co může v budoucnu přijít, všichni účastníci akce byli Národním odporem nafilmováni. Nyní jsou jejich tváře, včetně ředitele Židovského muzea Leo Pavláta, v databázi neonacistů. Na webových stránkách Člověka v tísni si následně položili rozpačitou otázku, zda má smysl tyto diskuse vůbec pořádat a zda o ně veřejnost stojí. Naléhavě se přitom otevírá jiný problém: Nakolik je česká společnost připravena na střet s neonacismem? Dělnická strana (na snímku její prapory) poskytuje neonacistům krytí pro jejich akce. Neonácek se změnil Ačkoli kampaň Člověka v tísni Neonácek: Chcete ho? ukazuje opak, dnešní neonacisté rozhodně nejsou hloupí plešatci se zelenými bombry a těžkými botami, které jsou až nahoru zavázaný. Možná to někoho překvapí, ale často chodí slušně oblečeni, používají skrytou symboliku, studují vysoké školy a snaží se politicky angažovat. Čím dál víc se mění i jejich strategie, která spočívá v hledání slabých míst právního řádu, ve využívání lhostejnosti české společnosti či ve snaze připoutat pozornost vlivných médií. Neonacisté působí skrytě, učí se rozsévat strach a zároveň populisticky využívat xenofobii zakořeněnou ve společnosti. Neonacistům dnes už nejde o vlastní národ, nýbrž o budování širokého společenství jedné krve. Čeští neonacisté proto například zvýšili účast na velkých setkáních evropské ultrapravice. Mocným nástrojem jejich propagandy se stal internet. Kromě vlastních prezentací, které jsou na první pohled zařaditelné, vytvářejí i desítky webových stránek, jež prezentují jako nekorektní a necenzurovaná média či dokonce jako oficiální vzdělávací instituty. Pro část veřejnosti a zejména pro mládež se pak mnohdy stávají zdrojem informací. V poslední době neonacisté využívají servery jako je youtube.com k zastrašení politických odpůrců slouží záběry útoků na politické a občanské aktivisty či novináře. Zdokonaluje se i neonacistická propaganda, jež využívá rasistických, xenofobních i antisemitských nálad. Jedním z hlavních zdrojů současného antisemitismu je navíc zmanipulovaná kritika sionismu a politiky státu Izrael. Jakkoli je tato kritika v demokratické společnosti legitimní, nelze přehlížet, že cíle, jež sledují neonacističtí řečníci jsou zcela odlišné od cílů seriózních kritiků izraelské politiky chtějí vzbudit nenávist vůči Židům a popírat holocaust....(n)ejvíce z pohádky o holocaustu těží sionistické hnutí. Otřesné výjevy na kost vyhublých vězňů a nahromaděných mrtvol se dotkly snad úplně každého a spolu s vybájenými svědectvími a vynucenými přiznáními o zplynování milionů Židů ochromily jakýkoli nesouhlas vůči sionistickému nároku na vlastní stát ve Svaté zemi, domnívá se kdosi pod pseudonymem Martin Rosenbull na webu Národního odporu. Pod ochranou strany Neonacistům se daří spolupracovat i s politickými stranami. Jelikož se vlivem státní 2X foto: 16 Image násilníků už tolik netáhne, důležitější je tvářit se jako správná parta.

17 represe a informačního tlaku stalo téměř nemožné veřejně se shromažďovat pod hlavičkou Národního odporu, museli neonacisté najít jiné řešení. Tím se ukázala být otevřená náruč Dělnické strany. Uskupení vzniklé roku 2003 z odštěpenců od Sládkových republikánů zprvu podnikalo nesmělé politické kroky bez větší odezvy. Postupně se však začalo sbližovat s uskupeními neonacistů Národním korporativismem, Autonomními nacionalisty a Národním odporem. Dělnická strana pak 1. května 2008 umožnila Národnímu odporu uspořádat demonstraci v centru Prahy pod svou záštitou. Model spolupráce byl na světě. Dělnická strana postavila do letošních krajských voleb dvousetčlennou kandidátku, na níž figuruje i řada neonacistů. Kupříkladu kandidát Dělnické strany na Vysočině, Erik Sedláček, byl svolavatelem neonacistického pochodu k výročí Křišťálové noci. Nedávno jej soud poslal do vězení za popírání holocaustu. Další kandidát z Vysočiny, Milan Hroch, je dlouhodobým ideologem Národního odporu. Letos v březnu spolupořádal pietní akt k uctění vojáků Wehrmachtu na jihlavském hřbitově. Své soukmenovce zval na akci k uctění hrdinů, kteří do posledního dechu bránili Evropu před bolševickou hrozbou asijských hord z Východu. Stejně jako kdysi sládkovci, i Dělnická strana postavila svůj program na populismu. Nejzranitelnějším cílem verbálních i fyzických útoků jsou při tom Romové, při jejichž napadání ultrapravičáci využívají xenofobii české společnosti. Dělnická strana opírá své rasistické postoje i o prohlášení předsedy lidovců Jiřího Čunka, že tzv. romská kultura a její hodnotový systém jsou velmi často v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Novým trendem je i formování domobran. Dříve Národní odpor, nyní především Národní a Dělnická strana navštěvují lokality romských ghett, kde pod rouškou ochrany slušných obyvatel přispívají k etnické nesnášenlivosti. Vždyť kluci byli v pohodě! Vždyť kluci byli klidní a v pohodě, tak komentovala demonstraci neonacistů loni v létě náhodná svědkyně. Ono shromáždění ve Vlašimi bylo zacíleno podle slov organizátorů proti tlupám cikánských kriminálníků potulujícím se ulicemi města a nahánějícím strach všem slušným Čechům, kteří marně čekají na pomoc od státu. Přímo na demonstracích bývá skutečně většina neonacistů v klidu, k čemuž ale přispívá i neschopnost státní správy a policie proti nim zakročit. Zastrašování, konflikty a cílené napadání následují zpravidla až potom, pod rouškou tmy a beze svědků. Tomáš Vandas, předseda Dělnické strany V květnu 2007 byl v Hodoníně upálen příslušník romské národnosti Jan Tót. Skupina čtyř neonacistů jej zbila, polila toluenem a zapálila. Zraněný po několika hodinách zemřel. Ačkoli skupina naziskinheadů vyvolávala podle místních Romů ve městě etnické násilí dlouhodobě, policie, státní zastupitelství a ani soud se nezabývaly rasovým motivem útoku. Přijali obhajobu obviněných, jež tvrdili, že Jana Tóta napadli proto, že jim vadilo jeho užívání návykových látek. Soud nepřihlédl k tomu, že nenávist k sociální skupině, i k osobám, které zneužívají návykové látky, je přitěžující okolnost. Z vraždy byl obviněn pouze Juraj Lukáš, jenž škrtl zapalovačem, a stal se tak hlavním pachatelem. Ostatní byli obžalováni pouze z trestného činu výtržnictví. Příčina je stejná Na případ upáleného Jana Tóta příznačně reagovala i média, která ještě čtyři měsíce po jeho smrti o celé kauze informovala pouze sporadicky a pozastavovala se spíše nad prodejem nacistických symbolů či neonacistickými koncerty regionálního významu. Teprve poslední stání u soudního řízení vzbudilo pozornost celostátních televizí. I ty se však omezily na konstatování, že byl upálen Rom a že pachatelé byli neonacisté. Ukázala se neschopnost médií informovat o širších problémech, jež neonacistická hnutí společnosti přináší. Kritickou analýzu státního přístupu k aktivitám ultrapravice již dlouho nikdo nepodal a ani žádný novinář neonacistické hnutí dlouhodobě nesleduje. Z kraje devadesátých let nebyla naše společnost připravena na akce rasistických skinheads a subkultura kolem kapel Orlík a Braník začala velmi záhy naplňovat to, co bylo obsahem písní těchto hudebních skupin. Nejprve byli napadáni Romové a cizinci tmavé barvy pleti, pak Vietnamci a alternativní mládež. Rasistické násilí vedlo k aktivismu nevládních organizací, které se zabývají sledováním rasismu. Účinnou obranu proti neonacismu však dodnes ztěžuje laxní postoj médií, policie i úřadů, stejně jako pasivita české veřejnosti. Kolik lidí u nás chodí na demonstrace proti rasismu? Nejsme zkrátka schopni neonacistům ukázat jasný nesouhlas a příčina jejich aktivit je přitom stále stejná: pocit nadřazenosti. Právě ten je třeba zlomit. Autorky jsou nezávislé novinářky Česká republika ze zhruba stoupenců krajní pravice je jich v politických stranách a občanských sdruženích odhadem okolo 800 neonacisty infiltrovaná Dělnická strana usiluje o volební zisk v nadcházejících krajských volbách, zatím je financovaná z vlastních zdrojů extremisticky motivovaná kriminalita má podle údajů ministerstva vnitra klesající tendenci, ročně je spácháno kolem 200 trestných činů, fyzické násilí nepřekročí dvě desítky v letech 2007/2008 byly neonacisty nebo jejich sympatizanty spáchány 3 vraždy neregistrované, a tedy z hlediska práva neexistující neonacistické skupiny nemohou být rozpuštěny nebo zakázány; za podporu, propagaci či podílení se na jejich činnosti může být fyzická osoba stíhána de facto pouze s využitím znalce, avšak v červnu 2008 odstoupil jediný soudní znalec v oboru extremismu, a orgánům činným v trestním řízení se tak zkomplikovala možnost provést důkaz znaleckým posudkem proti neonacistickým demonstracím pravidelně protestuje pouze Antifašistická akce, občanská společnost reaguje nesoustavně Spolková republika Německo ze stoupenců radikální pravice je zhruba polovina organizována v politických stranách neonacistická politická strana NPD je zastoupena v několika zemských sněmech a čerpá peníze ze zemských rozpočtů extremisticky motivovaná kriminalita má stoupající tendenci, ročně je spácháno kolem těchto trestných činů, fyzické násilí se objevuje ve více než 1000 případech v posledních pěti letech nebyla pravicovými extremisty spáchána žádná rasově motivovaná vražda německá justice vytváří seznamy neonacistických organizací a kapel, jejichž veřejné vystupování nebo činnost je zakázána; podpora, propagace či podílení se na jejich činnosti je okamžitě stíhatelné proti většině neonacistických demonstrací jsou pořádány protiakce, festivaly nebo vzdělávací semináře Pořadateli jsou na jedné straně příznivci Antifašistické akce, na druhé straně široká občanská koalice 17

18 Navlékat není můj styl V obecné představě se dokument stále bere jako záznam skutečnosti, ale když se člověk dívá na současné dokumentární filmy, zcela to neplatí. Mnozí režiséři si v práci na dokumentárním filmu realitu zčásti vytvářejí. Do jaké míry by měl dokumentarista do reality vstupovat a spoluvytvářet ji? To je dost složitá otázka. Typů dokumentárních filmů je moc a hranice se posunují. Na úplném začátku dějin kinematografie byl dokumentární film například záznam příjezdu vlaku. Podobné filmy dnes existují také. Úplný mistr v tomto stylu, autentickém zaznamenávání reality, je Frederick Weissman, který teď bude v Jihlavě. Erika Hníková (*1976) absolvovala Katedru dokumentární tvorby na pražské FAMU, režírovala například celovečerní dokumentární filmy Ženy pro měny (2004) a Sejdeme se v Eurocampu (2006). V letech působila jako šéfredaktorka časopisu Nový Prostor. V současné době připravuje nový dokumentární film s pracovním názvem Svatby podle starosty. Ten točí třicet let různé instituce v Americe jenom touto metodou, pouze pozoruje a natáčí situace, které potom minimálně stříhá. Natočil například film ze soudu, který trvá tři hodiny. Pouze za sebou řadí jednotlivé situace, a je to mistrovské. V jiných případech lidi určitým způsobem režírujete, což je třeba dokumentární film Slepé lásky, který pracuje tak, že režisér se scénáristou prožili se slepými lidmi spoustu dní, na základě této zkušenosti napsali hraný scénář a oni jim to znovu vše zahráli před kamerou, takže o nějakém zachycování autenticity tu nemůžeme mluvit. Ale tento dokument pro mě také funguje, protože v něm cítím zase jiné podstatné věci. Také jsou možné mystifikace nebo stylizace, které do reality zasahují a formují ji, film je zcela založen na vymyšlené realitě. Pro mě jsou všechny styly dokumentárního filmu v pořádku. Samozřejmě musejí konvenovat s tématem a také musím cítit, že ten režisér nad tím přemýšlí a že ví, co dělá. Iritují mě dokumentární filmy, které se tváří, že zaznamenávají autentickou realitu, ale poznáte z toho, že to už vlastně žádná realita není, že lidé byli režírováni, že film je přestříhán a že režiséři takových filmů nepřemýšlejí nad tím, jak ovlivňují svoje aktéry, jak ovlivňují realitu a nesnaží se to do těch filmů třeba dát. A která z těch různých poloh je nejbližší vám osobně? foto: ŠTĚPÁN MAMULA Dokument jako vztah Rozhovor s Erikou Hníkovou Eriku Hníkovou znají čtenáři Nového Prostoru nejen jako autorku dokumentárních filmů, ale také jako bývalou šéfredaktorku tohoto časopisu. O obou těchto jejích rolích jsme si s ní povídali v jedné poloprázdné čínské restauraci na Vinohradech. 18

19 Autor: Petr Pospíšil Pro mě je dokumentární film určitá moje subjektivní výpověď, která se snaží říci nějakou myšlenku a nepoškodit lidi, o kterých dokument vypráví. Do svých filmů moc nevstupujete, je tam slyšet váš hlas, občas jste tam i vidět, je pro vás ale představitelné, že byste nějakou situaci vysloveně zinscenovala? Že byste na ty aktéry něco připravila, navlékla, vymyslela To úplně není můj režijní styl. Já si spíš vymyslím, že by bylo dobré, kdyby hasiči měli poplach, protože se v té situaci může něco odehrát, a pak samozřejmě nečekáme půl roku ve vesnici, až budou mít hasiči poplach, ale ten poplach zařídím. Ovšem to, jak se chovají při tom poplachu, to dopředu nevím a oni zase neví, že poplach jsem zinscenovala já. Tahle režie je mi nejbližší, tedy jakási kombinace vymyšlené situace, která ale vychází z reality. Můj styl se ale také samozřejmě proměňuje, protože se proměňuji já sama, přemýšlím nad těmi věcmi, vidím nové filmy, zažívám nové věci, potkávám nové lidi, všechno mě proměňuje. Svůj obraz nekontroluju Už jste zmínila, že je pro vás důležité nepoškodit aktéry dokumentů. Vy s nimi v rámci práce na filmu navazujete nějaký vztah, trvá ten vztah třeba i po skončení toho filmu? S některými ano, s některými ne. Ten vztah je zajímavý tím, že se jim před natáčením vždycky snažím říkat i nepříjemné věci a potom chci, aby film viděli, a když se jim nelíbí, tak to s nimi řeším. Nesnažím se je ale v těch filmech utvrzovat v tom, že žijí správně, spíše se jim snažím nabídnout nějaké alternativy, nebo ten film udělat tak, aby přemýšleli nad tím, jak žijí. Když se vidíte, tak na sebe reagujete jinak, než když jste v té situaci. Takže se snažím film udělat tak, aby něco změnil, v jeho aktérech, ve mně, v divácích. A jak ty reakce vypadají? To je strašně různé, některé ty reakce jsou mně se to nelíbí, někdy se lidé cítí až třeba trapně, ale když o tom později diskutujeme, tak uznají, že nebyli nějak manipulováni. A samozřejmě jsou i lidé, kteří svůj obraz ve filmu nerozdýchají, třeba starosta Běšin nebo šéfredaktorka Cosmopolitanu, a ti se mnou většinou nekomunikují. Jak byste reagovala vy, kdyby za vámi někdo přišel, někdo mladší než vy, a začal by o vás natáčet dokument a tím dokumentem by vám naznačil, že žijete špatně a že byste vlastně měla žít jinak. Pokud by mi ten člověk byl blízký, pokud by to nebylo tak, že přijde a začne točit, ale pokud by se mezi námi před tím natáčením a během něj vytvořila mezi námi nějaká vazba a on mi ty nepříjemné věci říkal i mimo kameru, šla bych do toho. Po zhlédnutí filmu, bych byla určitě v první chvíli naštvaná, člověk o sobě nerad slyší něco nepříjemného. Ale kdybych nad tím později začala přemýšlet a uznala, že třeba může mít pravdu, tak bych mu nakonec mohla i poděkovat, že mi vlastně otevřel nějaký nový obzor, řekl něco, co nevím. Mám ráda kritické myšlení, to člověka posune dál. Není to ale tak, že si každý myslí, že mu do toho ten druhý nemá co mluvit? To ano, ale v okamžiku, kdy s někým začnete točit film a vy nejste podrazák, neříkáte vy jste skvělý, o tom uděláme film, ale říkáte mně se nelíbí to a to a to v tom filmu bude tak on vlastně ví do čeho jde, rozhoduje se dobrovolně. Se svou nástupkyní Veronikou Hrdinovou při tvorbě obálky NP. Zcela vpravo náš grafik Štěpán Bartošek. Jaký vztah máte sama ke svému veřejnému obrazu? Píšete sloupky do Respektu, poskytujete rozhovory, vyjadřujete se k různým tématům Sloupky do Respektu jsou třeba věc, která mě baví. Jinak ale s veřejným vyjadřováním spíš váhám, nový film, který teď připravuji, bude hotový za rok a půl, pak se budu vyjadřovat k tématům toho filmu a k němu samotnému. Teď ale když vím, kolik času a práce je dělat film, tak si říkám, že nevím, zda se chci rozptylovat dalšími věcmi. Také mám vždy pochybnosti, že zrovna já mohu říci něco zajímavého. Navíc ten obraz je vtipná věc už několik lidí, se kterými jsem se seznámila až po natáčení Ženy pro měny, mi říkali, že očekávali buď megaintelektuálku, nebo nafoukanou krávu právě na základě mých mediálních výstupů. Nakonec zjistili, že se liším od obou těch představ, že jsem vlastně úplně obyčejná, normální. Média mohou ten obraz hodně zkreslit, ale nijak to nehlídám. Stesk ze svobody O čem bude ten chystaný film? A proč ho točíte v zahraničí? Souhrou náhod jsem se seznámila přes slovenského dokumentaristu Petra Kerekeše s holkou z východního Slovenska, začala jsem tam jezdit a objevila jsem vesnici, která se jmenuje Zemplínské Hamre, což je kousek od ukrajinských hranic. Je to krásná vesnice, o niž se starosta stará a snaží se jenže se tam dva roky nenarodilo žádné dítě a nebyla žádná svatba. Ten se rozhodl motivovat nezavrabčené třicátníky tím, že daruje Kč každému nad dvacetosm let, kdo pochází z jejich vesnice, kdo se tam také ožení a do roka a půl se mu narodí dítě. Je to takový sociální experiment. My budeme sledovat, jak se starosta snaží své lidi motivovat, jak seznamuje třicátníky mezi sebou, ale taky budeme točit s těmi singles třicátníky, takže to bude film i o samotě. A pochopitelně půjde i o život na vesnici a jaké to je zůstat sám v regionu, kde se všichni berou mezi osmnácti a dvaceti, anebo odejdou na vysoké školy pryč. Bude to zároveň film o vztazích rodiče a dětí, protože hodně těch třicátníků bydlí v domech se svými rodiči. Bude to film o tom, jak být v životě aktivní nebo jak být pasivní, protože starosta je velmi aktivní a u některých třicátníků foto: LUKÁŠ HAVLENA 19

20 máte pocit, že jsou starší než on. Měl by to být situační dokument z jedné vesnice, který by měl odkrývat problematiku rodinných vazeb a singlovství. Taky by měl položit otázku, jestli to, že ta vesnice vymírá, je přirozený proces, nebo jestli se proti tomu máme bránit právě takovým sociálním inženýrstvím, jaké zavádí starosta. Ten film se hodně liší od toho co jsem zatím dělala, je o dost intimním tématu. Samozřejmě doufám, že bude vtipný a přemýšlivý, ale měl by být více emociálnější než mé dřívější filmy. A nemá být hodnotící, chci jen monitorovat situaci. Jedete do vesnice, která je poměrně daleko, ale hledáte odpověď na otázku, která není jen tamní, týká se nás všech. Tam kam jedu točit je ta otázka vyhrocená. Je to celoevropský problém. Tu vesnici jsem si vybrala proto, že tam je na jednom prostoru a zkoncentrovaná. Téma proměny nebo odumírání tradičních institucí a co přijde po nich je pro vás velmi důležité. Bojíte se toho? Nebo myslíte, že to utváří prostor pro alternativy, pro možnost volby. Samozřejmě teoreticky se na to dá dívat pozitivně i negativně. Negativní pohled bude, že prostě v životě už nic nefunguje, staré hodnoty ztrácejí smysl, rozpadá se rodina atd. Nebo se na to dá dívat pozitivně, že to vlastně osvobozuje jedince a že on teď může zkoušet nové věci. Chlap může prožít život s dvěma ženami, holka se může rozhodnout, protože se sama uživí, že bude mít děti sama, nebo že bude mít tři děti, každé s jiným manželem. V Německu je teď velký trend tvrzení, že už nehledáme partnery na celý život, ale že hledáme partnery na určité životní periody a že bude úplně normální, že s jedním partnerem budeme mít děti, vychováme děti, rozvedeme se a budeme mít dalšího partnera, se kterým budeme dožívat. Ve mně se to míchá. Na jednu stranu uznávám nějaké tradiční hodnoty, dlouhotrvající svazky s věrností, cítím díky své povaze jakýsi stesk po trvalých hodnotách, které už v postmoderním světě neplatí. Zároveň se ale trochu bojím té odpovědnosti, jestli dokážu prožít třicet let v manželství a vychovat dobře tři děti V tom je zajímavá i ta vesnice, kde jsou všichni věřící a chodí do kostela. Tradiční by bylo, že si někoho vezmou a mají s ním děti, protože Bůh chce mít rodinu a děti, ale přitom si ti lidé nikoho neberou a děti nemají a stejně jsou věřící Časopis znamená především přemýšlení Od dokumentárních filmů jste si dala přestávku v roli šéfredaktorky tohoto časopisu, co vás vlastně vedlo k té docela razantní změně rolí? Chtěla jsem vyzkoušet něco nového. Dokumentární film je velká nejistota a já už byla unavená. Nový Prostor jsem si vybrala, protože mi ten časopis přišel jako ztracená šance, jeho tehdejší podoba se mi zdála nezajímavá. Když jste se pak stala šéfredaktorkou, v čem se vám podařilo původní představy splnit a v čem jste je musela změnit? Já jsem moc žádné představy úplně na začátku neměla. Nikdy jsem nedělala časopis a rovnou jsem se tu ocitla ve vedoucí funkci. Musela jsem rozšířit redakci, protože když jsem nastoupila, byla jsem vlastně sama. Bylo třeba změnit i grafiku. Co se týče prvního problému, tak přišel Tomáš Rychetský a Ondřej Slačálek a začali jsme časopis dělat odvážně a provokativně. Snažili jsme se vytvořit výrazný časopis, ale samozřejmě jsme museli neustále brát ohled na to, že ten časopis prodávají bezdomovci a my jim chceme pomoct, ne je poškodit. Grafiku se nám myslím podařilo vzhledem k tomu obsahu změnit dobře, našli jsme stálého grafika, Štěpána Bartoška, který je tam stále. Jaké bylo osvojovat si roli šéfredaktorky za pochodu. Pro mě bylo fascinující poznávat nové věci, které se musíte velmi rychle učit: jak se tiskne, jak se láme, jak vymyslet obsah, aby byl zajímavý. Celá práce s časopisem znamenala především přemýšlení: jak ho prokombinovat tak, aby si každý čtenář v každém čísle něco našel, když je čtenářská obec velmi různorodá, od studentů až po paní, které už mají odrostlé děti a chtějí podpořit svého prodejce. Jak udělat obálku, aby byla graficky zajímavá, kontroverzní a přitom s ní prodejci neměli problém? Pro mě se tam spojilo myšlení s výbornou redakcí, kde byly dvě další výrazné osobnosti, což sice bylo někdy nevydýchatelné, ale vlastně zajímavé a tvůrčí. Nikdy jsem neměla pocit, že ta práce je stereotyp. Bylo trochu těžké orientovat se mezi tím, co chtějí vydavatelé, co chtějí prodejci a co chceme my jako redakce a jak časopis dělat tak, aby se dobře prodával. Dneska, když si na to zpětně vzpomenete, co vám utkví, co se vám vybaví, nebo v jakých souvislostech si na to vzpomenete? Dokumentární práce je hodně o vaší vlastní energii a o tom, že jste doma sama, vymýšlíte filmy, pak jezdíte do terénu Na redakci mě bavilo, že je to hodně týmová práce, že se diskutuje... Taky mě baví organizovat věci a to, že něco začnete, vymyslíte a pak máte výsledek. Film je strašně dlouho trvající záležitost a tady mě bavilo, že to vyjde každých čtrnáct dní a každých čtrnáct dní ten časopis držíte v ruce, máte z něj radost, vidíte, co se vám povedlo, co se nepovedlo. A pak mě na tom bavil pocit, že děláte něco smysluplného. Já nemám moc ráda umění pro umění ale v Novém Prostoru cítíte, že děláte něco, co je tvůrčí a zároveň to má smysl protože to prodává někdo, komu to může pomoci. Moc děkuji za rozhovor. Erika Hníková při natáčení filmu Sejdeme se v Eurocampu. Kmotrou filmu Ženy proměny byla Aňa Geislerová. 20