3/ Pochválen buď, velký Otče Knedlíku! V. Havel: Spiklenci. Den v Holešově

Transkript

1 3/09 ČTVRTLETNÍK POSLUCHAČŮ A PŘÍZNIVCŮ STANICE ČESKÝ ROZHLAS 3 VLTAVA Pochválen buď, velký Otče Knedlíku! V. Havel: Spiklenci Den v Holešově

2 BOŘIVOJ ŽUFAN soukromá sbírka

3 STRANA 1 02 DVOREK ANDREJE KROBA 13 FRANTIŠEK BENDA 11 ROBERT CHALLE 18 HRY O MARII 24 LAHVOVÁ POŠTA 04 TAJNÝ RUKOPIS OMEGA 12 JOSEF VAŠICA 14 FRANZ XAVER RICHTER DEN V HOLEŠOVĚ 25 JAZZ 05 GEORGES BERNANOS 27 VZPOMÍNKA NA JOSEFA KOTKA 20 ROZHLASOVÝ PODZIM PRŮVODCE SVĚTEM KULTURY strana 38 PROGRAM STANICE ČRO 3 VLTAVA strana 40 KLUB VLTAVA strana 46 PARTNEŘI KLUBU VLTAVA strana LITERÁRNÍ KNEDLÍK 06 XAVER 16 DNY SLOVENSKÉ KULTURY 22 EUGENE FROMENTIN 28 ZDRAVICE PRO VÁCLAVA DAŇKA VÁŽENÍ POSLUCHAČI, už v letech adolescence mě víc než pohyblivé obrázky v biografu a v televizi uhranul rozhlas. Zprvu intuitivně, později vědomě jsem přilnul k Vltavě. Po sametovém převratu v roce 1989 sice moje setkání s Vltavou přestala být kvůli budování moderního hudebního časopisectví každodenní, o to vzácnější jsou chvíle s hudbou, literaturou a dokumenty. Od doby, kdy jsem editorem čtvrtletníku pro posluchače a příznivce stanice Vltava a poznávám blíže redaktory této stanice, vážím si jejich profesionální práce stále více. Každý měsíc nabízí Vltava řadu skvostů, které si můžete buďto v klidu domova, u Vašeho pracovního stolu, při cestování nebo v přírodě vychutnat. I v podzimním vydání Vašeho magazínu najdete upoutávky na mnoho hodin zajímavé redakční práce Vltavy. Určitě si nenechte ujít například uvedení hry Václava Havla Spiklenci, desetidílnou dramatizaci špionážního románu Normana Mailera Duch děvky, košatost Literárního knedlíku či Den v Holešově, města, z kterého vzešel mimo jiné skladatel František Xaver Richter. 30 MASARYKOVA UNIVERZITA SLAVÍ LUBOŠ STEHLÍK 23 VÝROČÍ FRANTIŠKA HALASE 33 PROFIL: BOŘIVOJ ŽUFAN 34 O VARHANÁCH A VÍNU S MICHALEM NOVENKEM 37 ČESKÁ CENTRA

4 ROZHOVOR STRANA 2 Být dvorním režisérem na Havlově dvoře aneb DVOREK ANDREJE KROBA Rozhovor s režisérem A. Krobem při příležitosti uvedení hry Václava Havla Spiklenci 14. listopadu 2009 v Českém rozhlase 3 Vltava. Vzpomeneš si na své první setkání s Václavem Havlem? Nesčíslněkrát položená otázka si zaslouží inovovanou odpověď. Například mě napadá hladomorna chebského hradu. Na začátku šedesátých let, při jednom z mých prvních zájezdů s Divadlem Na zábradlí pozval tehdejší kastelán chebského hradu své přátele z Prahy na hrad na večírek. Do mělké hradní hladomorny s chatrným zábradlím poskákali postupně téměř všichni rozjaření účastníci zájezdu. Když viděl V. H. moje rozpaky nad průběhem večírku, věnoval mi několik přátelských rad a vysvětlení, které se mi později při vlastních pádech do nezajištěných hladomoren docela hodily. Nebylo to sice první setkání s Václavem Havlem a s životem u divadla, ale rozhodně stálo za to. Tehdy měl za sebou jen hru psanou pro potřebu armádní soutěže, básně a písňové texty, nepletu se? Vojína Havla jsem potkával na prochladlých chodbách kasáren z doby Marie Terezie v Českých Budějovicích, kde jsme oba u 15. ženijního praporu sloužili. Vždy předpisově ustrojený a upravený vojín Václav Havel byl často vídán se svým přítelem a s pozdějším režisérem Karlem Bryndou, se kterým si pořád něco pobaveně šuškali. Nakonec z toho vzešla hra Život před sebou. Příběh vojáka základní vojenské služby, který na hlídce zaskočil za svého randícího kamaráda. Okolnosti tomu chtěly, že se mu během služby podařilo zastřelit diverzanta. Hrdinský skutek a s tím spojené pocty a vyznamenání musel na sebe vzít ale ten, který si někde ve křoví užíval se svou milou. Jak vidíte, už tehdy šlo o absurdní zápletku. Při práci na televizním seriálu o samizdatech jsem narazil na takzvané Šestatřicátníky. Havel, Kuběna, Topol a další se už od svých patnácti let věnovali psaní. Vydávali dokonce sešity zvané Rozhovory 36. Pokud vím, vycházely v nich také Havlovy rané verše. A tvoje první setkání s jeho dramatickým textem? To by mohly být spojováky k písním v představení Nejlepších rocků paní Hermanové. Šlo o texty hodně politické, na svou dobu dost odvážné, parodující například Chruščevovy zásahy do kultury. Tímto představením začala má kulisácká kariéra. Historie zná řadu případů, kdy ta či ona hra, nebo dokonce jenom představení, získala zásadní společenský význam. Ty jsi byl u zrodu takového případu, případu o to zvláštnějšího, že šlo o ochotnické představení. Je sobota 1. listopadu V hospodě U Čelikovských v Horních Počernicích má světovou premiéru Havlova hra Žebrácká opera. Jak k tomu všemu tenkrát došlo? Jak je všeobecně známo, původně Žebráckou operu napsal Václav Havel pro pražský Činoherní klub. Husákova normalizace však již tehdy pokročila k výraznějším zákazům a omezením. Uvést Havlovu hru uprostřed sedmdesátých let bylo spojeno s velkými existenčními riziky přesto, že neexistoval žádný oficiální zákaz. A tak od její realizace Činoherní klub ustoupil. Nakonec jsme se osiřelé hry ujali my, převážně kulisáci z Divadla Na zábradlí. Téměř po roce zkoušení jsme Havlovu Žebráckou operu uvedli 1. listopadu 1975 v divadelním sále hospody U Čelikovských v Horních Počernicích. Přitom jsme se distancovali od jakékoli politizace našeho představení a zdůvodňovali náš zájem o hru pouze její kvalitou. Pokus udělat z ochotnického představení provokaci řízenou severoamerickým imperialismem tak směšně ztroskotal. Po četných výsleších, které jsme v Bartolomějské ulici všichni absolvovali, nebylo kulturním institucím doporučeno, aby mne zaměstnávaly. Několik lidí mi tehdy začalo říkat pane režisére. Těžko jsem si na to zvykal. Pro příštích třináct let jsem se totiž stal montérem kovového těsnění do oken a dveří. Jak se ke zkoušení Žebrácké opery stavěl Václav Havel? Nejdříve tomu moc nevěřil. Když jsme mu v dubnu 1975 na Hrádečku předvedli, jak jsme se zkoušením daleko, začal nás brát vážně. Napsal mi deset stránek připomínek a rad, ale jinak se na

5 ROZHOVOR STRANA 3 zkouškách nijak nepodílel. Na generálku den před představením přijel s Janem Grossmannem. Ten tehdy po zkoušce řekl, že máme hru dobře přečtenou a že je nejvyšší čas s ní jít před diváky. Publikum bylo skutečně premiérové. Havel vnímal naše představení jako světovou premiéru své hry. FOTO TOMKI NĚMEC Které hry Václava Havla už jsi inscenoval? Kterou máš nejraději? Během téměř 35 let jsem inscenoval téměř všechny Havlovy hry. Některé dokonce několikrát. Nejraději mám ty jeho hry, na kterých právě pracujeme. V Divadle Na tahu jsme si dovolili poněkud jiný výklad Havlových Vaňkovek včetně odepisovaného Protestu. Chystáme se na podzim všechny tři aktovky v jednom večeru předvést také pražskému publiku. Nutno podotknout, že představení vznikla ve spolupráci s karlovarským Divadlem V patře. Hra Spiklenci, kterou ve tvé úpravě a režii chystá Český rozhlas 3 Vltava, má ale v tvorbě Václava Havla trochu zvláštní postavení. Spiklence dopsal Václav Havel na jaře roku Jeho pokus vyrovnat se s událostmi kolem tak zvaného Pražského jara v roce 1968 se mu však nezdál příliš zdařilý. Hru považoval za nedopsanou, zanevřel na ni a nikdy se k jejímu dokončení nevrátil. Proto bylo jistým překvapením, že nakonec souhlasil s jejím uvedením v Divadle Na tahu, přesto, že hru tehdy evidentně neměl rád a dokonce se jí pomstil tím, že ji nezařadil do prvního souborného vydání svých her, které vyšlo záhy po sametové revoluci. Možným důvodem Havlových rozpaků nad vlastní hrou mohl být nedostatečný odstup od tragických událostí při psaní hry. S přibývajícím časem také mohla hra Spiklenci Havlovi připadat příliš zaujatá proti těm, kteří slovy náměstka Baláše z Havlovy hry Vyrozumění to mysleli dobře, ale dělali špatně. To všechno odnesl čas. Neschopnost tehdejších reformátorů překročit svůj vlastní stín a pokusit se napravit nenapravitelné vlastně vyústila, podobně jako ve hře, k návratu svržených poměrů v zemi. Představení Havlových Spiklenců, které Divadlo Na tahu uvedlo 1. listopadu 1992 v Divadle Na zábradlí svému Andrej Krob a Václav Havel, Hrádeček, 1995 obecenstvu, bylo diváky a kritikou dobře přijato. Nakonec vzal svou hru na milost sám autor. Co tvá pověst dvorního režiséra Václava Havla? Být dvorním na Havlově dvoře, na to já prostě nemám povahu a tak tuto nálepku neberu příliš vážně. Václavův dvůr musí být vždy vzorně uklizen, musí v něm vládnout řád, vše musí být na svém místě, všechno musí mít nějaký smysl. Jinak by snad ani nemohl být prezidentem. Já mám naopak svůj, ne tak uklizený dvorek, který jsem si se svými přáteli kulisáky před více než třiceti lety pořídil a nazval ho Divadlem Na tahu. Dá se říci, že toto amatérské divadlo je desítky let mým svobodným prostorem, který není vyhrazen pouze pro Havlovy hry, ale kde si mohu dělat, co se mi zachce, a kde nemusí být ani zdaleka tak uklizeno jako na Havlově dvoře. Mám z doby svých divadelních začátků další oblíbené autory, o které se občas pokouším. Samuel Beckett, Eugéne Ionesco, Franz Kafka a z těch současných například můj dlouholetý přítel René Levinský. Pravda je ta, že všichni výše jmenování mají něco společného. Všichni přemýšlí o tom, jak to vlastně s námi lidmi na tomhle světě je. Pravdou také zůstává, že Havlovy hry jsou mi nejbližší. Po svém jim rozumím, po svém je inscenuji. Nejen v Divadle Na tahu. A kdyby sis mohl vybrat hru, bez ohledu na potřeby a možnosti toho kterého divadla, měl k dispozici optimální obsazení a prostor která by to právě teď byla? Bylo by toho víc. Například Beckettovo Čekání na Godota, Landovského nedozkoušenou hru Pro tentokrát zbohatneme, Levínského Fysika a jeptišku, Svitákův a Havlův scénický grenóbl Dveře na půdu nebo hra Jerome Lawrence a Roberta Edwina o opičím procesu na začátku minulého století v Americe Kdo seje vítr. Kdo ví? Třeba na ně někde a někdy dojde. Tím spíše, že v Divadle Na tahu jsme při minimálních podmínkách zvládli už nejeden náročný projekt. Martin Velíšek

6 SERIÁL STRANA 4 TAJNÝ RUKOPIS OMEGA Na nedělní dopoledne připravuje Literárně-dramatická redakce stanice Vltava nový desetidílný seriál. Na motivy dvoudílného románu amerického autora Normana Mailera ho napsal dramatik a novinář Jan Kolář, který už má na svém kontě dva úspěšné seriály s podobnou tematikou, McEwannova Nevinného a Hostovského Půlnočního pacienta. Také Mailerův Duch děvky nemá nic společného s příběhy lehkých žen, jak by snad název napovídal, ale týká se jako v předešlých případech špionáže. Tentokrát jde o dílo skutečně rozlehlé, zachycuje období studené války od padesátých do konce osmdesátých let. Přesto, že hlavním hrdinou knihy je jeden z nejzkušenějších a nejdůležitějších pracovníků CIA, charismatický Hugh Tremont Montague krycím jménem Děvka jde zde vlastně o osobité, otevřené a upřímné memoáry jiného, řadového příslušníka CIA, Harryho Hubbarda. Ten vypráví Děvkův i svůj profesní a osobní příběh na pozadí reálných historických událostí dvacátého století, a proto se zde setkáme i se skutečnými postavami, jako je například Allan Dulles, William Harvey, E. Howard Hunt nebo John F. Kennedy, a octneme se spolu s ním v různých zemích i světadílech v obtížných krizových situacích. Harry, slušný hoch z dobré rodiny, nastupuje do Firmy (ostatně je zde angažován i jeho otec a jeho pozdější žena Kittredge) a stává se součástí spletitých špionážních her zpravodajských služeb, což dlouho chápe jako určité ideologické poslání, aby nakonec uzavřel svůj vztah s geniálním, prací posedlým a nedostižitelným Montaguem a hodně překvapivě vyřešil i svůj vlastní osud ve Firmě. Svou roli v tom hraje i tajný rukopis Omega Norman Mailer, který zemřel před dvěma lety, bývá označován za svědomí Ameriky. Často kritizoval americkou politiku, patřil mezi vehementní odpůrce války ve Vietnamu i v Iráku, sám se pokoušel dvakrát stát starostou New Yorku. I přes svou politickou angažovanost byl však především spisovatelem se širokým záběrem (napsal 32 knih, od biografií až po prózu o přistání člověka na měsíci), který ve svých dílech uplatňoval spolu s Trumanem Capotem a Tomem Wolfem postupy tzv. nového žurnalismu. Dvakrát obdržel Pullitzerovu cenu. Proslavil se už svým prvním románem Nazí a mrtví, zákulisí zpravodajských služeb filozoficky povýšit a dát mu až mystický rozměr. V seriálu se objeví řada našich předních hereckých osobností, kromě jiných Ladislav Frej, Josef Somr, Naďa Konvalinková, Vladimír Dlouhý, Martin Štěpánek, Ladislav Mrkvička, Blanka Bohdanová, Vladimír Kratina a další. Ústřední role Harryho Hubbarda a Děvky Hugha Montagua ztvárnili Jan Hartl a Václav Postránecký. Harryho osudovou lásku Kittredge hraje mladá členka Divadla na Vinohradech Lucie Štěpánková, Johna F. Kennedyho Jan Šťastný a významnou postavu Rusa Masarova vytvořil dokonce režisér a umělecký šéf Dejvického divadla Miroslav Krobot. Už po druhé se s autorskou prací Jana Koláře potkává režisérka Markéta Jahodová. FOTO ARCHIV Blanka Bohdanová v němž zúročil vlastní válečnou zkušenost z bojů v Tichomoří. Spolu Hellerovou Hlavou XXII je považován za nejlepší válečný román všech dob. Mailer byl označován za špičkového reportéra, měl nesmírný přehled a o tématu nepsal bez důkladného studia materiálu. To se týká také Ducha děvky, kde se objevují i fakta do té doby nedostupná, a proto tato jeho autorská fikce působí reálněji než samy dějiny. Román nemá nic z obvyklých atributů špionážního žánru, od oblíbených komerčních thrillerů je na hony vzdálený, přesto jde o dílo strhující a plné napětí. Navíc Mailer dokáže svůj pohled do Jan Hartl Jak se vám s Janem Kolářem spolupracuje? Režírovala jsem už jeho adaptaci románu Egona Hostovského Půlnoční pacient. Stejně jako tehdy ani nyní se neobjevily žádné známky nesouladu. Pokud jsem měla v textu nějaké pochybnosti, vždy je pozorně a s pochopením zvažoval a vždy jsme došli ke kompromisnímu řešení. Jan Kolář je autor, který má velmi přesnou představu o tvaru inscenace, jejím hudebním vybavení. Hudba není jen stavebním, interpunkčním, emotivním prvkem, ale otvírá dobovou atmosféru, působí i jako dramatický prvek, vytváří

7 ROK V EVROPĚ STRANA 5 kontrasty, ironické posuny. Část skladeb zapůjčil Jan Kolář ze svého bohatého archivu. Je příjemné, že svoji představu realizace chápe jako návrh a rád a se zaujetím o něm diskutuje. Z dialogu s ním vzniká pocit samozřejmého spoluvytváření a to je vždycky radost. Jaký je váš vztah ke špionážní tematice? Musím přiznat, že špionážní literatura mne nikdy nijak nelákala. Ani v době, kdy jsem četla všechno, co mi přišlo pod ruku. O filmech lze říci totéž. Když o tom dnes přemýšlím, asi mě podvědomě odrazovalo to, že je to oblast lidské činnosti, jejíž prazáklad je zrada. Špion je člověk placený za podvádění. Mailerův Děvka, tento Bůh klamu, jmenuje s lehkou nadsázkou a uštěpačným úsměvem dvě hlavní podmínky špionáže: totální podezírání všech a všeho a absolutní cynismus. Jeho Čarodějův učeň Hubbard, mladý idealista, který vidí v práci v CIA každodenní zodpovědnou péči o bezpečnost vlasti, je nepatřičný, odsouzený v tomto hájemství falše k deformaci ducha a nevratné prohře. Tak jsem přečetla Ducha Děvky Normana Mailera a tak jej inscenuji. Je to hluboce poučená sonda do práce CIA během 28 let, sahající od skutečných historických fakt k velmi pravděpodobné fikci osudů jejích agentů. Je to obraz praktik jedné ze špionážních organizací, jimiž je protkaná planeta země. Vždy bude mít smysl připomínat lidem hry o moc a majetek, které se pokrytecky schovávají za vlastenecké ideály. A v tomto pojetí špionážní tematiky nacházím svoje téma. Jana Paterová GEORGES BERNANOS: LIST EVROPANŮM V cyklu Psáno kurzívou si pod názvem List Evropanům poslechneme na konci září třídílný esej francouzského spisovatele Georgese Bernanose. Jde o úryvek z rozsáhlého souboru textů věnovaných téměř beznadějné situaci evropské civilizace v rozpoutaném válečném pekle. Psáno v listopadu roku Pořad je zařazen do projektu Rok v Evropě: Evropané! Evropané! Chtěl bych vám vydat svědectví ve chvíli, kdy ostatní svět přestal ve vás věřit. Je pravda, Evropané, že ten, kdo není zasvěcen do vašich dějin a do vašich osudů, nemůže vidět bez hnusu, jak požíráte jedni druhé. Ale já, já se vás pokouším pochopit. Koneckonců vás dělí jenom malá řádka století od těch, kteří byli vašimi otci a které nazývali císařští úředníci barbary což znamenalo mnohem méně divochy nežli buřiče, nepřátele zákona. Slovo barbar znělo římským uším asi tak, jak zní dnes uším mnoha lidí slovo revolucionář. Byli opravdu revolucionáři, byli jimi, aniž to věděli; zdědili s krví svých bojových předků, tuláckých a plných horoucnosti, jistý cit svobody, který se mohl snadno takovému římskému prokurátorovi zdát čímsi anarchistickým, neboť to byl spíše pud nežli cit. Co bylo tenkrát slýchat v jejich ubohých chatrčích, podobalo se bezpochyby tomu, co je dnes slyšet v leckteré vinárně... Francouzský romanopisec, esejista a dramatik Georges Bernanos ( ) dosáhl prvního výrazného úspěchu románem Pod sluncem Satanovým (1926, česky 1928). Jeho patrně nejznámějším dílem je Deník venkovského faráře (1936, česky 1937), příběh prostého venkovského kněze silné víry. Významnou a u nás prakticky neznámou částí Bernanosova díla jsou esejistické knihy (souborně vyšly ve dvou svazcích v gallimardovské edici Pléiade pod názvem Écrits de combat Bojové spisy), v nichž od půli třicátých let 20. století s nesmírnou energií, jazykovou dovedností a myšlenkovou hloubkou tepal zlořády doby, prosazoval svobodu individua a varoval před technicistním přístupem ke světu. K Bernanosovým nejdůležitějším esejistickým dílům patří Velké hřbitovy ve svitu měsíce, Skandál vyvolaný pravdou, My Francouzi, Pokořené děti, List Angličanům. V prvně jmenované knize z roku 1938 autor píše o děsivém průběhu občanské války ve Španělsku, kterou sledoval na vlastní oči na ostrově Malorca. V knize s názvem My Francouzi pak Bernanos tvrdě odsuzuje Mnichov: Mnichovský diktát znamená porážku Francie. Není to jen naše hanba. Jakákoliv jiná zem, ať ji pokládáme za sebevznešenější, může být dnes či zítra přinucena podrobit se podmínkám vítěze. Tentokrát se naše zem podrobila, ale my, my jsme nepříteli vydali sami sebe. 30. září bylo na Elysejských polích slyšet něco, co tam nikdy slyšet nebylo a co už u nás nikdy slyšet nebude: Te Deum zbabělců, které překryje každou Marseillaisu. Běda malým Francouzům, kteří byli té noci počati Obsah Bernanosových Bojových spisů však není výlučně rozhořčený: autor píše i o hrdinech svých románů, vrací se k pramenům své inspirace, k dětství... V knize Pokořené děti Bernanos píše: Co záleží na tom, aby mé dílo přežilo? Milost, na niž čekám, je, aby znovu ožilo, i když v nějakém jiném století, v jiné době, v jiné zemi v nějaké jiné duši, která o mně nebude nic vědět, která nebude dokonce znát mé jméno. Tisíckrát větší čest je v tom zase ožít, než přežít. V roce 1938 padesátiletý Bernanos odjíždí po anschlussu Rakouska do exilu. Z Paraguaye odjíždí několik dní před Mnichovem v září 38 do Brazílie. Po červnu 1940, kdy nacisté obsadili Francii, spisovatel publikoval řadu článků, v nichž podporoval boj za svobodu Francie a Evropy. Z původně jednoho textu psaného pro irskou Dublin Review se posléze stala celá kniha: jde o sedm listů, adresovaných Angličanům, Američanům, Evropanům, psaných od prosince 1940 do listopadu Kniha vyšla poprvé souborně v Rio de Janeiro roku 1942, o dva roky později pak v Alžíru a v Paříži až v roce Vybrali jsme pasáž z listopadu 1941, v níž se Bernanos obrací k Evropanům. V Evropě je téměř beznadějná situace nacistická vojska stojí před Moskvou... Z překladu Jana Čepa připravil Petr Turek. Vyšlo původně v prvním poválečném čísle časopisu Vyšehrad, ročník I, Rok v Evropě: ve dnech , vždy v hod.

8 SERIÁL STRANA 6 HEZKÝ DEN VÁM PŘEJE XAVER O novém rozhlasovém seriálurománu Xaver s Janem Vedralem Počátkem normalizace začal Československý rozhlas vysílat několikaminutové agitky, které prosluly svojí třídní záští i stupiditou. Do éteru s nimi každé ráno vstupoval hlas představující se jménem Xaver. Kdo se pod tímto zlopověstným jménem skrýval? Pod tím jménem byl ukryt muž, který se jmenoval Miroslav Mráz. Dobrodruh a podivná existence. V té době to bylo už jeho druhé angažmá v Československém rozhlasu. Vrátil se na popud tehdejšího ředitele Bohuslava Chňoupka. Jeho úkolem bylo vyčistit rozhlas od lidí, jejichž občanské postoje a činy byly pro komunisty nepřijatelné. V praxi to znamenalo provést první rozsáhlou normalizaci důležitého média. Mrázovy xaveriády tak byly vedlejším produktem jeho tehdejšího tvůrčího a politického přetlaku. Bývalý herec a rozhlasový režisér Mráz patřil však k té skupině normalizátorů s natolik komplikovanými životopisy a složitým charakterem, že se jich Husákova vláda zase velmi brzy zbavovala. Jejich aktivismus a fanatismus na úrovni padesátých let byl pro normalizační pragmatiky neúnosný i nebezpečný. Navíc výplody jejich ducha veřejnost vnímala jako zdroj nechtěného komična. Mrázovy rozhlasové agitky proto měly opačný účinek, než si jistě přál. Bizarnost, komičnost a nepatřičnost jeho minutových proslovů jenom zdůrazňovala ubohost normalizátorů a posluchači z nich měli legraci. Vznikaly kluby příznivců Xavera a na pánských záchodcích se pod tehdy oblíbeným nápisem Servít je vůl objevoval dodatek: Servíte, promiň. Vůl je Xaver! I tyto úsměvné události jsou dokladem toho, že propaganda, tak, jak ji dělal Mráz-Xaver, byla už v té době naprosto neúnosná. Zachovaly se Xaverovy agitky v rozhlasovém archivu? Ani jediná. Rozhlasový dokumentarista Zdeněk Bouček, který o Mrázovi natočil zajímavý dokument, odhadoval, že jich Xaver přitom natočil kolem čtyř set. Normalizátoři po sobě důkladně zametali stopy a až na výjimky byla celá propagandistická tvorba z inkriminovaných let smazána. Nezachoval se ani list z tisíce stránek analýz a rozborů, o nichž Mráz tvrdil, že je tvořil na objednávku ředitele Chňoupka. Vzhledem k tomu, že Mráz byl grafoman, je pravděpodobné, že je skutečně napsal. Díky Zdeňkovi Boučkovi, který se při svém pátrání po zvukových materiálech obrátil na veřejnost, hlavně na fonoamatéry, máme dnes k dispozici čtyři Xaverovy agitky natočené přímo z vysílání. Nekrácené zazní znovu v připravovaném seriálu. Jak jsi se k téhle obludné postavě z rozhlasových dějin dostal a kdy tě napadlo o ní napsat nejenom hru, ale rovnou celý seriál? S Xaverem jsem se nejprve potkal v době svého dospívání. Samozřejmě jako posluchač rozhlasu. S normalizací jsem měl své problémy. Rodiče byli vyhozeni ze strany a mně byl různě odpírán a komplikován přístup ke studiu na střední a později i na vysoké škole. Když jsem později sám v rozhlase působil jako dramaturg v redakci rozhlasových her, potkal jsem tam pamětníky, kterým se normalizačním čistkám podařilo uniknout. Přitom i jejich jména byla napsána v seznamech, na nichž se Mráz patrně také podílel. Ten dokument se zachoval. Dozvídáme se z něj, jak normalizátoři plánovali čistky v několika vlnách. Nejprve se zaměřili na zpravodajství a publicistiku, ale neunikli jim ani lidé z uměleckých složek. Používali

9 SERIÁL STRANA 7 různé metody, někoho vyhodili okamžitě, někoho až za půl roku, když za něj našli náhradu. Profesionalita nově příchozích byla ovšem vedlejší. Moji kolegové, na něž se při tomhle běsnění zapomnělo, Mráze a tu hrůzu, kterou v nich vyvolával, nesli v sobě jako tíživou vzpomínku. Tehdy jsem se ptal, proč se tito lidé, jejichž práce jsem si vážil, v některých situacích chovají jako oportunisté. Co je zlomilo. A zjistil jsem, že jednou z těch událostí bylo i setkání s Mrázem. Mráz byl bizarní zjev. Mohutná postava, zarostlá tvář. Kulhal. Jeho kráčející figura takřka zaplnila rozhlasovou chodbu, do jejíž podlahy bušil svou holí, takže protijdoucí propadal úzkosti, že nemá kam uhnout. Tak si ho pamatoval třeba Josef Henke. Na něj navíc ještě Mráz hulákal: Tady přichází revoluční spravedlnost! Tahle scéna se pro mne stala takovým obrazem toho, co generaci, která pracovala v rozhlase na konci šedesátých let, postihlo a poznamenalo. Spolehlivé doklady o Mrázově životě téměř neexistovaly, kde všude jsi pátral, než jsi začal psát? To byl delší proces. Začal jsem se Mrázem zabývat hlouběji. Dozvěděl jsem, že byl i v kontaktu s mou rodinou. Jako herec a dramatik se setkal s mým otcem, tehdy divadelním režisérem v Realistickém divadle. Otec dokonce našel korespondenci, kterou s ním Mráz vedl poté, co odmítl režírovat jeho hru. Tu pak stejně Realistické divadlo uvedlo. Zjistil jsem, že jeho působení v rozhlase coby Xavera je vlastně jenom epizodou a nebylo jedinou bizarní událostí, kterých byl jeho život plný. Mluvil jsem s dalšími pamětníky. Ačkoliv Mráz vychází v jejich vzpomínkách pokaždé trochu jinak, shodují se v tom, jak poznamenal, poškodil, poničil a deformoval životy mnoha lidí. V době, kdy seriál vznikal, jsem hovořil s jedním pamětníkem, tvým i mým bývalým rozhlasovým kolegou. Zapochyboval, zda má smysl o takovém mizerovi vůbec psát. Co bys na to odpověděl? Xaver je svým způsobem mýtická postava. S nadsázkou bychom ho mohli dnes vnímat jako konceptuálního umělce, který sám sebe koncipoval jako nějaký existenciální objekt, kterým zasahoval do skutečnosti. Je pozoruhodné, že přese všechno byl Mráz člověkem jistého talentu a píle, i když ta nebyla systematická. Zkoušel to jako herec, spisovatel, dramatik i režisér. Byl však také agent, udavač, politický pracovník a cyklicky se v jeho životě opakovaly pády z kariérních míst, kam se vydrápal. Jednou si za ně mohl sám, podruhé s ním zametla moc, která ho předtím využila. Mrázův život je podivný obraz poměrů, které v totalitním státě panovaly. Osudy tohoto recyklovatelného lumpa mnohé o poměrech v totalitním Československu vypovídají. Dospěl jsem k tomu, že mám-li napsat drama o tom, co se s touhle společností stalo během čtyřiceti let od konce války do doby vrcholné normalizace, že to lze zachytit právě na tomhle obludném člověku s bizarním životem. Svému seriálu jsi dal podtitul rozhlasový román. Co si pod tímto označením má posluchač představit? Seriál se odehrává z větší části v rozhlasu, s nímž byl Mráz existenčně několikrát propojen. Svým způsobem je to také obraz historie tohoto média. Pokusil jsem se popsat komplexně fenomén rozhlasu. Podtitul odkazuje k mé oblíbené Bulgakovově knize Divadelní román. V hyperbolické komediální nadsázce jsem se pokusil vyjádřit, co pro mne znamená Československý a nyní Český rozhlas, médium, s nímž jsem již přes třicet let pracovně spjat. Jaké jsou v něm věci krásné a věci, které mne děsí. Jak to vypadá před kulisami a za kulisami. Zamyslel jsem se nad tím, jaká je veřejnoprávní úloha rozhlasu v dnešní době a jaké hlasy v jeho zdech stále znějí. Jedním z těch hlasů, které já tu neustále ve zdech slyším, je hlas Xavera. Vnímám strach, který tu zasel a který se pak projevoval různou mírou autocenzury. Bohužel to je úkaz, který je tu dodnes do jisté míry živý. Použil jsem slovo román, protože příběh není striktně dramaticky vyprávěn. Seriál má kapitoly, jsou v něm části reflexivní, komentáře a samozřejmě i části vypjatě dramatické. Využil jsem celou řadu rozhlasových žánrů a vyprávěcích postupů, od reportáže přes literárně-dramatický až po hudební pořad. Je to zároveň parodie na prostředky, kterými rozhlas pracuje. Nedávno odvysílaná dokumentární série o Miladě Horákové v ČT vyvolala neomalenou reakci komunistů, kteří se dožadovali jejího stažení z programu. Myslíš si, že Xaver má stejnou provokační potenci pro osoby s rudou minulostí? Myslím si, že má, i když životní příběhy Milady Horákové a Miroslava Mráze se vůbec nedají srovnávat. Mráz je samozřejmě česká postava v tom typickém, groteskním, nehrdinském vidění. Milada Horáková byla osobnost, která musí dodnes část tohoto národa iritovat tím, že zastávala jasné hodnoty a byla konsekventní. Takové postavy to nemají v Čechách nikdy lehké. A neměli to lehké ani tvůrci onoho dokumentu. Já bych byl velmi rád, kdyby seriál vzbudil nějaký ohlas, i polemický, i kritický. Kdyby podnítil nějakou diskusi. Velmi bych si to přál; obávám se sice, že rozhlas nemá dnes na veřejnost takový dopad jako televize, ale neztrácím naději, že seriál diskusi vyvolá. A rád bych viděl nějakého vysokého funkcionáře komunistické strany, který by se dneska s Mrázem ztotožnil. I když nepochybuji, že v hlavách těchto lidí Xaver chodí mnohem častěji, než v budově na Vinohradské třídě. Hynek Pekárek, dramaturg

10 VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STRANA 8 literární knedlík za šišku Jan Hus v traktátu tak nastiňuje českoněmeckou rivalitu, která se samozřejmě netýká jen autorství vynálezu knedlíku. Ke knedlíku-šišce z hlediska původnosti názvu zaujal stanovisko o šest století později i Pavel Eisner ve své knize o češtině Chrám i tvrz:...do každé jen trochu lidské kuchyně vnikne plným právem hromada cizích slov a jmen zcela nezbytných. Purismus v kuchyňském názvosloví je vždy neklamným indexem, že se v té zemi nejí, nýbrž že se v ní jen způsobem lidských tvorů nedůstojným ukájí hlad Ostatně, cizí jméno sem, cizí jméno tam mnohý ani neví, že ten jeho českočeský knedlík je pustý germanismus a že bychom mu měli říkat šiška. Slovo knedlík je tedy německého původu, ale zase tak jednoduché to není. V podunajské metropoli německy mluvící Vídeňané kdysi užívali pro Kloss nebo Knödel i tvar Knedlik, neboť byli přesvědčení, že slovo je českého původu, snad prý proto, že dobré knedlíky jsou jen české. Autor knihy Česko: návod k použití, Jiří Gruša, se při putování po Nepomucku věnuje nejen místnímu rodákovi, světci Janu Nepomuckému: Osud ať si řádí a vře! Ať se vaří jako slaná voda, do které Čech hází svoje knedlíky. Však se nerozbřednou, nic je nerozmělní, nezmůže je chaos par. Jen je zakulatí, nadme, nafoukne, jenom začnou klouzat, vláčné, úlisné, schopné odolávat vřavě elementu. Kulatost a kluzkost našich knedlíků, to je odkaz české dovednosti. Každý jednou chytal tuto amébu, každý z nás se cvičil v jejich výlovu a lovu. V jejich krocení na hladkém linoleu, když vyklouzly a vy jste je chtěli chytit. Nebo jste je krájeli na prkýnku. Knedlík kouřil knedlík dýmal, Golem z krupice, ale ukrotit se dal vždy po zápase. Jistě, knedlík-golem má své místo v české kuchyni nezpochybnitelně zajištěno, ale o solidní postavení ve společnosti musí tvrdě bojovat, i v literárním světě se musí snažit, přičemž už teď můžeme připustit, že ovocné knedlíky, zejména švestkové, trumfují na stránkách knih knedlíky houskové i bramborové. Listujeme-li v české literatuře, brzy získáme dojem, že knedlík s námi pobývá odjakživa. Nebo my s ním. Knedlík sice nenajdeme v nejstarších pověstech českých, ale skutečnost, že Mistr Jan Hus knedlík zmiňuje v jednom svém traktátu jako samozřejmou věc, nás opravňuje k jistotě o dlouhověkosti knedlíku: Též nynie hodni by byli mrskánie Pražané a jiní Čechové, jenž mluvie odpoly česky a odpoly německy, řiekajíc tobolka za tobołka, liko za łyko, hantuch za ubrusec, šorc za zástěrku, knedlík SINALÝ KNEDLÍK V ČECHÁCH VERSUS ÚCTYHODNÝ KNEDLÍK V NĚMECKU Malíř Kamil Lhoták v jednom rozhlasovém vystoupení vyprávěl o tom, jak každý člověk potřebuje k životu umění a krásu. Žít bez umění jen s přízemním knedlíkem nelze. Americký germanista Peter Demetz, narozený v Praze, popisoval kuchyni svých předků z otcovy strany. Jeho babička žijící v Praze ještě vařila ladinská jídla. Demetz o nich mluvil s despektem: jsou těžká a bez fantazie. Ladini mají knedlíkovou kuchyni, dodal. Knedlík je u nás symbolem měšťáckého životního stylu a na příkladu Petera Demetze vidíme, že k zaujímání rezervovaného postoje ke knedlíkům nejspíše stačí původ z Prahy. Knedlíky mají v české literatuře své hvězdné chvíle i trapné pády. V naší úvaze se dostaneme ke knedlíkové apoteóze Jana Nerudy. O knedlíkovém ponížení se dovíme v knize Evy Vrchlické v pasáži, ve které básník Jaroslav

11 VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STRANA 9 Jaromír Dušek z šumavského penzionu U Dušků připravuje své proslulé drbáky. Tajemství šéfkuchaře: každý knedlíček se obalí v solamylu. Vrchlický vzpomíná na pobyt v semináři a popisuje ho s nasazením E. A. Poea z období Zániku domu Usherů: Nešťastní hoši v klerikách jedli jen jednou za týden, a to v neděli kůrku z buchty; ta kůrka, mastná, pocukrovaná a dozlatova vypečená, byla prý znamenitá; ale ostatek nebylo možná než zahodit; po celý týden se plavalo v připálených polévkách a omáčkách, které zlověstně bublaly a vydávaly dech zavilého močálu a maskovaly zsinalost knedlíků, těžkých jako hlava mrtvoly. Český čtenář by očekával, že zsinalý knedlík těžký jako hlava mrtvoly mu naservíruje zmíněný Poe nebo třeba německý expresionista. Omyl. V Německu, zejména v Bavorsku si knedlík vydobyl úctyhodné postavení. Tam se za knedlíky nestydí, určitě je nepovažují za symbol něčeho pokleslého, k čemu by se slušný člověk neměl ani hlásit. FOTO TEREZA KONRÁDOVÁ KNEDLÍK, HUSITÉ A RUKOPISY V 19. století se dva básníci, Linda s Hankou, rozhodli doplnit chybějící články českých dějin. Děje Rukopisů královédvorského a zelenohorského zaplnili hrdiny a hrdinkami, kteří se utkávají občas mezi sebou, ale hlavně s Němci. Nemysleme si, že vymýšlení hrdinných příběhů, které se nestaly, je jen naší doménou. V bavorském Deggendorfu ve stejném století, ve kterém Hanka s Lindou pracovali na Rukopisech, vymýšleli hrdinské kousky takříkajíc regionálního charakteru. Do rolí směšných postav obsadili naše krajany. Můžeme se jen domnívat, jestli tak nereagovali na naše Rukopisy. České obrozenské snahy žádné nadšení v Deggendorfu rozhodně nevyvolávaly. Ve středověku bylo bavorské město obléháno Čechy. O době i průběhu obléhání existuje řada legend. Největší oblibě se těší pověst, která líčí obléhání města husity. Deggendorfané se ukryli za hradbami. Husité je chtěli vyhladovět. Jenže když se husitští zvědové drápali na hradby, aby se pokochali pohledem na hlady umírající obránce, místní ženy na ně zaútočily knedlíky. Čeští zvědové nejenže utekli od hradeb, ale schlíple sbalili obležení. Město, které se brání vrháním knedlíků, přece nemůže být vyhladovělé. A může být něco potupnějšího, než úprk z bitvy poté, co na vás ženská hodí knedlík? A zejména pro nás, Čechy, je to potupa velká. Vojsko, které zažene jeden nebo i více dobře nebo hůře mířených knedlíků, si určitě nezaslouží obdiv. Socha ženy vrhající knedlíky proti nepříteli (nejde o sousoší, prchajícího nepřítele si musíme jen představovat) se stala významným symbolem města. Na pohlednici ze začátku 20. století, vystavené v deggendorfském muzeu, od hradeb města překotně prchá oddíl husitů, který vede sám Přemysl (!), na pohlednici není uvedeno, jestli jde o Oráče nebo nějakého jiného Přemyslovce. NADPŘIROZENÉ KNEDLÍKY V průběhu výprav za knedlíky do české literatury jsem si všiml jedné zvláštní věci. Knedlíky obvykle pokládané za symbol života bez duchovního vzletu poměrně často přicházejí na scénu v nečekaných situacích, pro knedlíky tedy. Literární knedlíci se zjevují ve snech, mají co do činění s nadpřirozenými silami, náboženskými předměty. Úryvek z Haškovy povídky Vzpoura trestance Šejby je toho dokladem. Trestanec Šejba ministruje ve vězeňské kapli. Za odměnu dostává knedlík. Vedení věznice si ale jednoho dne řekne, že musí šetřit a Šejbovo ministrování už nehodlá odměňovat knedlíkem. Šejba se vzbouří. O vítězství musí bojovat. Chtějí ho vyhladovět. Zamhouřil oči a viděl knedlík. Usnul. Zdálo se mu, že seděl v kostele. U oltáře posluhoval ministrant v bílé komži a ten ministrant měl místo hlavy knedlík. Při obětování měl už dva knedlíky a před posledním evangeliem tři. Najednou se začly ty knedlíkové hlavy kutálet, až se zakutálely k němu. Vedle něho seděl správce trestnice, maje okovy na nohou a rukou. Prosil proboha o jeden knedlík. Také v pointě jedné groteskní situace románu Obsluhoval jsem anglického krále Bohumila Hrabala knedlík duchovně povýší. Po pádu pingla Karla se knedlíky z talíře a posléze z tácu svezou na klín jednoho významného hosta a jeden knedlík se mu posadil na hlavě jako čepička, jak jarmulka, jak ji nosil rabín, jak kvadrátek velebný pán ŠVESTKOVÝ KNEDLÍK MILUJU. JE TO MŮJ JÍDELNÍ IDEÁL (JAN NERUDA) Ovocné knedlíky, zejména ty švestkové, berou čeští spisovatelé na milost. Pokud se v českých písničkách

12 VÍKENDOVÁ PŘÍLOHA STRANA 10 objevují knedlíky, pak to jsou nejčastěji švestkové. Dokonce Prezident Zakladatel si na ně potrpěl. Labužníkem a výtečným znalcem české kuchyně byl Ignát Hermann knedlíky nemohou chybět v jeho kdysi tak oblíbeném čtení o životě pražské měšťanské rodiny. Asi nejpůvabnější knedlíková pasáž pochází z pera Jana Nerudy. Jestliže houskové knedlíky někdy evokují Golema nebo kukly nočních motýlů (viz další text), pak asociace vyvolané švestkovými knedlíky ve fantazii Nerudy můžeme směle označit za erotické. Něžně erotické. Panenky! Vskutku myslím, že švestkový knedlík je co do svého rodu ženská. Že náleží k slabému, ale krásnému pohlaví. Ty jeho měkké, oblé formy! Ta pikantnost! Ta okolnost, že teprv pak je člověku zcela dobrý, když mu dá člověk trošičku cukru! Ten starostlivě, samolibě upravený zevnějšek!... Ta měkkost a hladkost, a přece zase přitom příjemná těsta odpíravost ta vábná líc ta lahoda ta vůně Píšu a sbíhá se mi v ústech. Tvarování knedlíků to je výtvarná tvorba! Chce to šikovné ruce. Z 15 housek, 2 kg brambor a 6 vajec vzniklo 22 výstavních kousků! Teď už jen nakrájet na plátky a servírovat s vepřovým a zelím! KNEDLÍK A KUKLA Před časem jsem napsal román o německy píšícím básníkovi z Kyjova Hugo Sonnenscheinovi-Sonkovi. V knize jsem jednu pasáž věnoval příjezdu slavného francouzského sochaře Augusta Rodina do Prahy. Odvážejí ho do hotelu Central v Hybernské ulici V hospodě mu přeloží jídelní lístek. Nemůže se rozhodnout. Ať si všichni objednají. On se nechá inspirovat jídly, která číšníci přinesou. Nejvíc ho zaujmou knedlíky se zelím a uzeným. Ochutná kousíček. Dlouho převaluje sousto v ústech. Opatrně ho polkne. Potlesk hostů a personálu Sochař se usmívá, ale nevyjadřuje se, jestli mu chutnalo. Další nabídku odmítá. Nechá si popsat přípravu knedlíku. Jde se do kuchyně podívat na těsto. Znovu si prohlíží hotový knedlík na talíři. Něco takového ještě nikdy neviděl. Vypadá to jako rozřezaná kukla můry. Rodin napichuje sousedův knedlík na svou vidličku a drží řeč: Sochař hledá krásu všude, nové umění se nesmí bát žádné krásy. Knedlík představuje jakousi mateční materii, ze které v budoucnu vznikne nové jídlo. To se pak objeví na jídelních lístcích všech dobrých restaurací po celém světě. Zatím je knedlík FOTO TEREZA KONRÁDOVÁ jako Golem bez šému. Jako etruské umění před Římany. Jako Akropole před příchodem Řeků. Jako sen umělce před básní. V Praze Rodina provázel malíř Alfons Mucha. Největší lahůdkou pro Alfonse Muchu byly švestkové knedlíky se švestkami z ivančických Nových hor pod Jakubem Takové pařížští kuchaři neuměli. Někdy si je Mucha s Luďkem Maroldem připravovali sami, mák však v Paříži sháněli po náprstcích v lékárnách, protože mák tam jako potravinu neznali. RÁJ NA KNEDLÍKY Malíře Kamila Lhotáka jsem vylíčil jako nepřítele knedlíků. Ale Lhotákův vztah ke knedlíkům byl ambivalentní, svědčí o tom jeho litografie z roku 1957 Muž se švestkovými knedlíky. Lhotákova muže rozhodně nemůžeme považovat za přízemního tvora, jehož intelektuální obzor neprodyšně uzavírají knedlíky. Když se chcete mít blaze, tak podle lidových rčení shromážděných Jaroslavem Zaorálkem musíme Míti někde ráj na knedlíky a blaženost na koláče. Také nálezy ve snáři knedlíkové fandy určitě potěší: Knedlíky houskové viděti dobrá kuchařka do domu. Z úvahy o literárních knedlících nutně vyplývá, že výklad snu týkajícího se švestkových knedlíků musí být ještě optimističtější než rozbor snu o houskovém knedlíku: Knedlíky švestkové viděti dobrá nálada z peněz. Jiří Kamen Víkendová příloha stanice Vltava na knedlíkové téma ( ) a k výstavě v Chebském krajském muzeu Knedlík Kloss Knödel aneb Knedlíkové nebe ( až )

13 STRÁNKY NA DOBROU NOC STRANA 11 ROBERT CHALLE Deník z cesty do východní Indie Robert Challe zemřel v lednu 1721 v Chartres, kde žil ve vyhnanství po svém vyhoštění z Paříže. Proč začínám jeho úmrtím? Z prostého důvodu nedlouho po jeho smrti, v březnu 1721, vyšel knižně a anonymně, jak bylo u Challa obvyklé, jeho Deník sepsaný na cestě do východní Indie. Ovšem rukopis textu, který v dohledné době vyjde česky a z něhož posluchači uslyší několik úryvků, které ve zkratce zachycují celou cestu, se našel teprve koncem 20. století v Bavorské státní knihovně v Mnichově. Challe se narodil 17. února 1659 jako syn pařížského měšťana Jeana Challa a jeho druhé ženy Simone Raymondové. V šestnácti letech složil úspěšně závěrečné zkoušky na lyceu, pak studoval práva, i když z některých jeho poznámek lze soudit, že dosáhl nižšího svěcení. Pak se v roce 1677 účastnil flanderského tažení, což naznačuje, že prodělal výcvik ve vojenské akademii. Jeho vojenskou kariéru však ukončila mírová smlouva. Pak pokračoval ve studiu práv, stal se kancelistou u advokáta a po složení závěrečných zkoušek advokátem v Parlamentu, jak se sám označoval. Jeho život byl i nadále pestrý. Začal pracovat z části i jako podílník pro Společnost pobřežního rybaření v Akadii, v tzv. Nové Francii, tedy v Kanadě; jeho opakované pobyty, během nichž mimo jiné podnikl pro Společnost i cestu do Quebeku, a to pěšky přes hory pouze v doprovodu jednoho Indiána, však neskončily předpokládaným obchodním úspěchem angličtí bukanýři z Nové Anglie na francouzské osadníky opakovaně útočili, mnohé zajali a jejich osady a zařízení plenili. Challe přišel o všechno o peníze i o kožešiny, především bobří, které hodlal ve Francii výhodně zpeněžit. Po zatčení v Bostonu se pak vrátil přes Anglii domů. Jeho další osudy jsou poněkud nepřehledné. Dostal se patrně do konfliktu se zákonem, snad pro své názory a také kvůli souboji. Po otcově smrti, který zemřel 1. května 1681, měl i problémy s vlastní rodinou, které souvisely s dělením několika pozůstalostí. Nakonec mu jeho strýc z matčiny strany Pierre Raymond pomohl získat místo lodního písaře, tzv. écrivain du Roi, na jedné z lodí eskadry, která v únoru 1690 vyplula do východní Indie. Do Francie se vrátila v srpnu Úkolem eskadry o šesti lodích bylo nejen obnovit obchodní styky s Indií, ale posílit francouzský vliv nejen v Asii, který utrpěl mimo jiné i státním převratem v Siamu, při němž byl sesazen Francii a křesťanům přátelsky nakloněný král, ale i na Antilách, kde neustále docházelo k ozbrojeným střetům s Angličany. Méně veřejně proklamovaným záměrem eskadry bylo pokusit se zajmout a vyplenit co nejvíc anglických a holandských lodí. Tedy jakési státní pirátství, ovšem omezené na lodi nepřátelských zemí. Tomu odpovídalo i složení eskadry na všech lodích byly totiž nejen obvyklé posádky, ale i vojáci a odpovídající výzbroj tedy děla, ručnice a pod. Lodní písař neměl pouze na starosti lodní deník: byl odpovědný i za běžné zásobování, dále plnil i povinnosti notáře jako spisování závětí, pořizoval inventář majetku osob, které během cesty zemřely atd. Challe si vedl i osobní deník, který je snad identický s deníkem, který byl určen jeho strýci. Mimo líčení vlastní plavby a poměrů na lodi je deník plný zajímavých postřehů o navštívených zemích, o tamní přírodě, obyvatelích, jejich zvycích, náboženství a podobně. Challe byl, jak ve svém Deníku opakovaně zdůrazňuje, dobrý katolík. Nikoliv však zaslepený a nekritický, naopak, jeho Svízele s náboženstvím předložené páteru Malebranche dosvědčují jeho hluboce kritický vztah k Církvi, odklon od katolické ortodoxie a příklon k přírodnímu náboženství a deismu. Vraťme se ale k jeho Deníku. Challe nezapře budoucího spisovatele, jeho líčení je vždy živé, nikdy pedantsky nudné, nechce poučovat, zachycuje své dojmy a poznatky. Některé jeho názory jsou pro nás úsměvné proč jsou vysoké hory i v horkých krajích zasněžené, kurděje pokládá za nakažlivou chorobu, i když zároveň upozorňuje na léčivé vlastnosti některých rostlin, které lodní felčaři na ostrovech sbírají. Jak by si asi Challe připadal dnes, kdy by onu cestu mohl absolvovat, i s několikerým mezipřistáním, za 24 hodin? Ale kde by pak bylo dobrodružství, ta nedílná součást veškerého cestování v 17. století? A to nemuselo ani jít o plavbu do východní Indie s návratem přes Antily. Dagmar Steinová Stránky na dobrou noc: od vždy ve hod

14 PSÁNO KURZÍVOU STRANA 12 JOSEF VAŠICA Svatý Václav v památkách církevněslovanských Katolický kněz, teolog a literární historik, profesor staroslověnského překladu Písma sv. a slovanské liturgie Josef Vašica ( Štítina ve Slezsku Praha) vystudoval gymnázium v Opavě, poté se rozhodl pro kněžskou dráhu. Bohosloví začal studovat v Olomouci, vážil si zde například Aloise Musila, profesora Starého zákona, arabisty, archeologa a cestovatele. Vašica se seznámil i se staroříšským překladatelem a vydavatelem Josefem Florianem. Po skončení studií v roce 1906 začal Vašica působit na kroměřížském arcibiskupském gymnáziu. Začal zde rozvíjet i vědeckou činnost, v roce 1907 již studoval i na vídeňské univerzitě, kde se zaměřil na studium jazyků (staroslověnština, čeština, ruština, latina, řečtina). Literární historik Antonín Škarka později (1949) o přístupu ojedinělého badatele napsal: Ve Vašicově snaze pochopit dějinné epochy, jejich pracovníky a výtvory, je víc nežli pouhá estetická záliba zaníceného objevitele a vykladače literárních a uměleckých hodnot, dokonce víc nežli pošetilé ochutnávání literárního labužníka, víc nežli pouhý dar a smysl, který ostatně Vašica opravdu má, odkrývat a postihovat literární a kulturní tradice a souvislosti, plynulý tok přítomnosti a minulosti, mezi nimiž není hranic, víc nežli vědomí, že vývoj a růst výtvorů lidského ducha je také určován zvláštními a odchylnými podmínkami dobovými v jejich plné šíři a spletitosti i nepostižitelnosti, víc nežli záliba a radost vyzkoušet nejrozmanitější poučky a metody a teorie vědeckého zkoumání, ačkoliv i o těch je Vašica poučen a používá jich. Vyciťuji v tom všem především palčivou žízeň po absolutní spravedlnosti, něco z moci svěřované Bohem zpovědníkovi, který má nejen právo, nýbrž přímo povinnost zkoumat a soudit Jeho jménem a na Jeho místě. Touha po zadostiučinění a po právu a spravedlnosti, které se musí konečně dostat také minulým literárním generacím, ať s nimi jinak osobně souhlasíme nebo jimi opovrhujeme, je vůdčím motivem Všech Vašicových prací (...). Proto vším tím Vašicovým úsilím proniká stále charakteristické gesto konání spravedlnosti, zasedání k soudu, před nějž jsou povoláváni svědkové ze všech stran, straničtí i nestranní, neboť jde o poznání pravdy a o zjednání práva. Vídeňská filologická studia završil obhajobou disertační práce Olomoucký evangeliář, jeho jazyk a původ. Po návratu do Kroměříže působil opět na gymnáziu. V roce 1919 se habilitoval a přešel na olomouckou bohosloveckou fakultu na stolici staroslověnského jazyka a literatury, kde působil nejprve jako mimořádný (1921) a později řádný (1928) profesor do roku 1937, kdy odešel přednášet na bohosloví do Prahy. V roce 1950 nepřešel na nově organizovanou bohosloveckou fakultu v Praze, ale rozhodl se pro soukromou vědeckou práci. Zemřel roku Odborně se zabýval staroslověnským jazykem a literaturou, vývojem staročeského překladu biblického textu, staročeskými památkami, barokní literaturou, slovanskými jazyky a literaturami, překládal, působil jako editor a organizátor. Přispíval do řady periodik (Rozmach, Archa, Akord, Řád, Slezský sborník aj.). Vedle edic a studií vydal dvě rozsáhlé syntetické práce: České literární baroko (1938, reed. 1995) a Literární památky epochy velkomoravské (1966, reed. 1996). Sv. Václav je ve Vašicově líčení velkou osobností evropských dějin: Sv. Václav se pokládá za světce typicky západního. A vskutku, všecko jeho úsilí vladařské směřovalo k tomu, aby přičlenil českou zemi k rodině evropských národů, spojených duchovně společnou myšlenkou obecné církve. Jakou oddaností lnul k papežskému stolci, vysvítá dosti jasně ze slov jedné z nejstarších legend, že, pro lásku boží chtěl zanechati panování a odebrati se do Říma, aby jej papež oděl rouchem mnišským. Latinští kněží, kteří se k němu pro jeho známou štědrost odevšad sbíhali z Bavor, ze Švábska a z jiných krajů, rozšířili brzy po jeho tragickém skonu jeho úctu a slávu jeho zázraků po celém katolickém světě. Stať Svatý Václav v památkách církevněslovanských vyšla původně v časopise Hlídka, r. 46, Přetisk v knize Josef Vašica Eseje a studie ze starší české literatury (Tilia, Opava Šenov u Ostravy 2001). Dvoudílnou studii českého literárního historika připravil Petr Turek. Psáno kurzívou: 28. a , vždy v hod.

15 VÝROČÍ STRANA 13 FRANTIŠEK BENDA Od tkalcovského stavu na dvůr pruského krále Letošní jubileum 300. výročí narození Františka Bendy ( ) je možno chápat v jistém smyslu jako česko-německou záležitost. České prostředí tomuto umělci poskytlo první hudební zážitky, v Čechách získal základy svého neobyčejného houslového umění, od svého 24. roku však byl umělecky formován v Německu u pruského královského dvora tamními znamenitými hudebníky a múzickým králem Bedřichem Velikým (Fridrichem II.), který mu byl velkorysým zaměstnavatelem a ochráncem. Malý Benda chodil už osmiletý s otcem hrávat do hostinců postupem času i se svými třemi bratry a taneční hudba mu podle vlastních slov pomáhala formovat dobré rytmické cítění. V té době získal solidní základy houslové hry a zpěvu, v devíti letech se stal choristou v benediktinském klášteře u sv. Mikuláše na Starém městě. Během dětství a mládí vystřídal několik působišť, přičemž neváhal volit útěk, cítil-li se svázán. Tak se dostal k jezuitům do chlapeckého sboru v Drážďanech, po návratu se v Praze jako altista zúčastnil obou slavnostních představení Fuxovy opery Costanza e fortezza a Zelenkovy Sub olea pacis při příležitosti korunovace Karla VI. roku Následující léta prožil v různých službách ve Vídni a mimo jiné i v královské kapele ve Varšavě. V Polsku se dvacetiletý rozhodl konvertovat k protestantství. Když roku 1733 zemřel král August I. Silný, odcestoval Benda nejprve do Drážďan, kde se oficiálně přihlásil k nové víře a po letech se setkal s rodiči, kteří sem za ním přijeli. Po různých nesnázích v panských službách nyní považoval za nejdůležitější vyvázat se z poddanství, což v několika týdnech učinil. Na jaře 1733 navštívil naposledy Čechy. Za svou svobodu zaplatil 200 zlatých a prostřednictvím Johanna Joachima Quantze, který byl učitelem flétny pruského následníka trůnu (od 1740 krále Bedřicha Velikého) byl pozván na princovo sídlo do Ruppinu. Tam se mu 17. dubna 1733 představil. Téhož dne večer po společné produkci byl přijat do jeho služeb, nejprve jako primista, později jako koncertní mistr. Již tento fakt předznamenává zcela neobvyklý vztah dvou osobností tkalcova syna a krále, kteří se na umělecké půdě setkali jako sobě rovní virtuosové. Není pro mne malou satisfakcí, že jsem měl milost být ve službách tohoto vpravdě velikého Fridricha a doprovázel po třicetiletí na deset tisíc flétnových produkcí Jeho Veličenstva píše Benda v autobiografii z roku Když se v době válečného tažení roku 1741 v Čechách král zdržoval blízko bydliště rodiny Bendových, dal si představit jejich nejmladšího syna. Poručil mu odcestovat do Pruska jako dalšímu budoucímu členu své kapely; František Benda se chopil příležitosti a požádal, aby bylo umožněno vycestování celé rodině. To král ihned zařídil na své náklady; úlohu hrála asi i okolnost, že šlo o jeho v Čechách šikanované souvěrce. Tak byl položen základ ke svobodě a blahobytu celého rodu. Mnoho jeho členů se stalo významnými hudebníky hlavně houslisty. Mladší Jiří Antonín dokonce v budoucnu proslulostí bratra předstihl, neboť se stal tvůrcem prvních životaschopných melodramů. Františkův syn Karel byl považován za stylově nejbližšího pokračovatele otcova v citovém přednesu adagia: Vielleicht der beste Adagiospieler, denn der Geist seines Vaters ruht auf ihm, jak praví hudební almanach na rok 1782, vydaný pravděpodobně Bendovým zetěm Reichardtem. František Benda vešel do dějin jako zakladatel tzv. berlínské houslové školy. Měl několik desítek žáků, které cvičil mimo jiné i pomocí vlastních pedagogických skladeb, capriccií. Jeho díla, psaná v době stylových proměn od baroka ke klasicismu, se vyznačují spíše slohovými znaky baroka. Těžiště Bendovy tvorby je logicky v oblasti sólové a komorní, nechybí v ní však ani sinfonie a houslové koncerty, konzultované s mladším z bratrů Graunových, Karlem, s nímž Bendu pojilo dlouholeté přátelství. Základním pramenem k poznání jeho života zůstává autobiografie z roku 1763, která nám umělce ukazuje z nejkrásnějších stránek jako člověka skromného, zbožného, odvážného i plného dětsky nevinného haydnovského humoru. Hudební tradice ctihodné rozvětvené rodiny se udržela až do dnešních dob. Olga Zuckerová

16 VÝROČÍ STRANA 14 FRANZ XAVER RICHTER PO 300 LETECH Dílo tohoto letošního jubilanta sice není obecně známým kulturním statkem, ale pro ty, kdo svůj život znásobili setkáváním s uměleckou hudbou, je nesporným pojmem. Český i evropský klasicismus by bez něj byl citelně chudší. Už proto, že patřil mezi nejkultivovanější skladatele své doby a představoval tak tvůrčí typ, jakých v české hudbě nebylo nazbyt. Podle tradice se narodil v Holešově, ale v tamějších matrikách se zápis o jeho narození nenašel. Teprve roku 1991 byl Jiřím Sehnalem v archivních materiálech z 20. let 18. století vystopován věkem odpovídající student Franciscus Richter Moravus Holeschoviensis, Altista et Instrumentista. Je nanejvýš pravděpodobné, že se tento zápis týká mladých let námi ctěného F. X. Richtera, který tudíž byl synem Matieje Rychtra, jenž byl v jedné dobové školní matrice zapsán jako vojak zamku w Holešovie. Z těchto i z dalších historických dokladů vyplývá, že město Holešov se k proslavenému skladateli Franzi Xaveru Richtrovi ( ) hlásí právem, právem je v něm umístěna jeho busta od Jana Habarty a jedno náměstí právem nese jeho jméno. Dosud postrádaný matriční zápis o jeho narození není žádnou pohromou ani zcela nezvyklou skutečností, neboť matriční zápisy toho či onoho druhu chybí u řady velkých hudebníků 18., ba i 19. století. Například u Richtrova mladšího skladatelského vrstevníka Glucka jsou jeho předkové známi jen v otcovské linii, žijící a působící většinou v Čechách, protože ledabylý farář ve falckém Weidenwangu se neobtěžoval zapsat do matriky také příjmení jeho matky. A protože tam nezapsal ani obec, z které otec Alexander Gluck své novorozeně ke křtu přinesl, je dnes obec Erasbach uváděna jako rodiště slavného skladatele Glucka jen na základě dedukce Majíce tuto specifickou problematiku na paměti nemáme důvod zpochybňovat poznatek, že matričními zápisy doložený student gymnasia při jezuitské koleji v Uherském Hradišti Franciscus Richter Moravus Holeschoviensis, Altista et Instrumentista a proslulý skladatel, houslista, pěvec-basista, pedagog a hudební teoretik Franz Xaver Richter ( Holešov /?/ Štrasburk) jsou jednou a touž osobou. V Uherském Hradišti Richter studoval a jako seminarista hrál a zpíval na kůru v letech Co se s ním dálo v dalších deseti letech lze spíše jen odhadovat. Jeho uvažovaná součinnost s holešovskou zámeckou kapelou mladého hraběte Franze Antona Rottala ( ), která existovala až od roku 1731, mohla být nanejvýš jen epizodická. Zato z předmluvy k Richtrovu pozdějšímu spisu Harmonische Belehrungen víme, že ho jeho hudební zájmy zavedly na čas i do Itálie. Další zatím nepotvrzenou dedukcí je, že jako později znamenitý kontrapunktik čerpal poučení i u J. J. Fuxe ve Vídni. Od roku 1736 už se zase s Richtrovou biografií pohybujeme v lépe zmapovaném terénu. V tom roce je doloženo jeho působení jako zpěváka-basisty ve službách württemberského vévodského dvora (Stuttgart, Ludwigsburg) a o rok později začala jeho první významná kapitola kapelnická. Na základě doporučení rakovnického rodáka Ignáce Kalouska (Klauska) ho představený benediktinského opatství v bavorském Ettalu povolal osobním dopisem do funkce ředitele jejich hudby. Nemohl mu sice nabídnout vyšší plat než měl jeho předchůdce, ale zaručil mu vyšší distinkce, to jest že bude sedat u stolu pánů kavalírů atd. Richtrovo dvoudílné latinské velikonoční oratorium, jemuž se od jeho novodobé premiéry k oslavě dokončení restaurace klášterní basiliky v říjnu 1968 říká Ettaler Oratorium, je jeho největší dochovanou skladbou z oněch let. Vykazuje prvky dramatické, meditativní i didaktické, má rozsáhlé recitativy a árie Krista, Anděla, Hříšníka, Spravedlivého ad., oba díly končí sborem. I z Ettalu Richter po čase odešel za lepším existenčním uplatněním. V dubnu 1740 nastoupil jako vicekapelník do služeb knížete-opata v Kemptenu (Allgäu), kde se pak roku 1743 oženil s Annou Josefou Motzovou. Tam složil nejen ceněné Te Deum, ale i 12 symfonií pro smyčce, které byly 1744 vydány v Paříži tiskem, což k němu možná obrátilo pozornost frankofonního falckého kurfiřta Karla Theodora, do jehož kapely v Mannheimu v roce 1747 přešel. Lze se domnívat, že ho do Mannheimu přilákaly dvě skutečnosti: a) pro hudbu tam byly vytvořeny mimořádně příznivé podmínky včetně vyšších platů než byly jinde, b) mezi hudebníky byla řada Richtrových krajanů. V čele smyčcové skupiny kurfiřtova početného orchestru (36 hráčů!) stál Concert-Meister Bohemus Jan Václav Stamic, který Richtrovi nepochybně v mnoha směrech imponoval, o čemž svědčí i to, že ho v únoru 1750 požádal, aby se stal kmotrem jeho syna Jana Václava. Richter však v Mannheimu původně nastoupil jako zpěvák-basista, ovšem nejen na kostelním kůru jako dosud, ale i v opeře (1749 zpíval např. v Galuppiho L Olimpiade). Pak však po léta zasedal v orchestru k partu 2. houslí, komponoval a vyjížděl na umělecká turné. Jsou doklady o jeho pobytech nejen v různých zemích Německa, ale i ve Francii, Nizozemí a dokonce i v Anglii, kde jeho symfonie, koncerty a komorní skladby vycházely tiskem od 1759,

17 DEN V HOLEŠOVĚ STRANA 15 některé z nich dokonce opakovaně. V Mannheimu strávil Richter celkem 22 let a dobová korespondence dokládá, že tam za ním jezdili i jako za učitelem skladby (viz osudy dalšího českého hudebníka-emigranta F. X. Pokorného). Z těchto zkušeností vzešel v letech jeho rozsáhlý traktát Harmonische Belehrungen oder gründliche Anweisung zu der musikalischen Tonkunst und regulairen Composition. Rukopis, dedikovaný kurfiřtu Karlu Theodorovi, je dnes chován v knihovně bruselské konzervatoře. Ve zkrácené verzi ho 1804 vydal v Paříži ve svém překladu mladý Friedrich Kalkbrenner jako Traité d harmonie et de composition. Když se v roce 1769 nově obsazovalo nejprestižnější hudebnické místo v Alsasku, to jest místo ředitele hudby ve štrasburské katedrále, byla šedesátiletému Richtrovi dána přednost před jinými uchazeči. Snad k tomu přispěla i krátce před jeho jmenováním v Mercure de France publikovaná pochvalná recenze jeho zhudebnění žalmu Super flumina Babylonis, provedeného v jednom z pařížských Concert Spirituel. V roce 1778 zažil W. A. Mozart, vracející se z Paříže přes Štrasburk, v katedrále jeho novou mši a otci o ní do Salcburku napsal, že je charmant geschrieben. S Leopoldem Mozartem se pak Richter setkal ještě v březnu 1786 v Mnichově, kam zajel předat svému někdejšímu mannheimskému zaměstnavateli, falckému a od 1778 i bavorskému kurfiřtu Karlu Theodorovi řadu svých štrasburských skladeb. Ve velkolepé štrasburské katedrále působil Richter až do smrti, maje od roku 1782, kdy ovdověl a pociťoval úbytek sil, několik pomocníků, z nichž se Haydnův žák J. I. Pleyel stal jeho nástupcem. Pro případ své smrti zkomponoval Richter smuteční hudbu, která když nadešla ta chvíle byla skutečně provedena a holešovský rodák byl pochován na štrasburském hřbitově sv. Havla. Jako skladatel Richter v mnoha směrech respektoval tradici. A to nejen v chrámové tvorbě, v níž zanechal řadu mší, rekviem, Te Deum, motet atd. a v níž se osvědčil mimo jiné jako nápaditý kontrapunktik. V symfonické tvorbě se novátorskému zaměření Stamicovu přizpůsobil jen částečně (stavba tématu, uplatnění dechových nástrojů, v melodice vzdechy, dynamika apod.) Nadále však psal i jen třívěté symfonie, končící menuetem či dokonce fugou. Jeho harmonie je ovšem i v orchestrálních skladbách bohatší a vynalézavější než Stamicova. Nejosobitěji se ovšem zapsal do dějin komorní hudby, a to především do vzniku smyčcového kvartetu. Šestice jeho osobitých kvartetů op. 5 vyšla tiskem roku 1768 v Londýně a krátce na to i v Paříži, ale vznikla patrně už kolem roku Richtrem zde uplatněný způsob tematické práce vskutku neměl předchůdce, a to ani v Haydnovi. Škoda, že právě s tímto dílem si naše zasloužilá ediční řada Musica antiqua bohemica udělala v roce 1969 velkou ostudu: pod názvem Divertimenti vydala 5 kvartet, netušíc, že vydává torso Richtrova op. 5, o jehož významu se prof. J. Racek zasvěceně vyjádřil v úvodu svazku Tomislav Volek HOLEŠOV: MĚSTO ŽIDOVSKÉ TRADICE A STATEČNÝCH VÝSADKÁŘŮ Jedním ze zavedených způsobů portrétování měst, která se vyznačují přitažlivým geniem loci, se v pravidelném pořadu Víkendová příloha stanice Vltava staly procházky uličkami těchto měst a návštěvy jednotlivých domů v doprovodu architekta. Tento architekt se ovšem nevěnuje pouze slohovým parametrům staveb nebo urbanistickému rozměru města, ale je schopen vyprávět o historii domů. A prostřednictvím výpravy za architekturou se dostaneme nejen k událostem, které jsou s domy spojeny, ale také k širším kulturním souvislostem. Letos na začátku dubna v Poličce v rámci celodenního vysílání o Bohuslavu Martinů nás takhle provázel historik moderní architektury profesor Holešov, 1905 Rostislav Švácha. Podobný způsob zvolíme i v pořadu, ve kterém se vypravíme do hanáckého Holešova, o kterém připravujeme celodenní vysílání ve vztahu k spoluzakladateli mannheimské školy, skladateli, kapelníku a interpretovi, rodáku z Holešova F. X. Richterovi. Naším průvodcem v Holešově bude architekt Jaroslav Klenovský. S ním se zaměříme především na židovské památky Holešova. Holešov byl totiž důležitým centrem židovského obyvatelstva na Moravě. První zmínky o osídlení Holešova Židy jsou z roku Ale až za vlády Ladislava Pohrobka v polovině patnáctého století, kdy byli masově vypuzeni z královských měst, nabývá jejich komunita v Holešově na významu. A ten se ještě zvyšuje během obnovy po třicetileté válce. V roce 1848 žilo v Holešově 1694 Židů. Pro zdejší židovskou komunitu, ostatně jako ve všech místech v Čechách a na Moravě, skončilo katastrofou období druhé světové války. Po osvobození se z nacistických koncentračních táborů vrátilo pouhých čtrnáct holešovských obyvatel židovského původu. S Jaroslavem Klenovským navštívíme především Šachovu synagogu a židovský hřbitov, památky, které přečkaly nacistické běsnění. Vypravíme se na místa spojená s pobytem Ludwiga Windera, německy píšícího židovského spisovatele, kterého Max Brod zahrnul do své knihy Pražský kruh, československého vlastence a odpůrce nacistů, jednoho z prvních studentů holešovské Vyšší zemské reálky Fr. Ferdinanda. Česky vyšlo několik Winderových knih, včetně té nejvíce ceněné, historického románu Následník trůnu. V jedné knize si Winder klade zásadní otázku, která bohužel ani dnes neztrácí aktuálnost: Kdy bude lidská bolest opět něco znamenat? I další holešovské budovy byly svědky významných událostí. V roce 1524 postavili v Holešově svůj dům Čeští bratři. Dům čp. 180 přežil exodus Bratří a dosud stojí na náměstí sv. Anny. Do moderní historie se zapsali výsadkáři z elitního holešovského pluku, kteří se při srpnové invazi vojsk varšavského paktu nechtěli vzdát. Lokalitu spojenou s výsadkáři při naší procházce Holešovem nemůžeme vynechat. Jiří Kamen

18 SLOVENSKO STRANA 16 DNY SLOVENSKÉ KULTURY 2009 Výrazné příběhy slovenské literatury OSUDY PAVEL BRANKO Když jsme v roce 2004 vysílali v cyklu Psáno kurzívou první sérii hesel ze Slovníku floskulí Vladimíra Justa, ozval se nám ze Slovenska Pavel Branko s tím, že něco podobného píše o slovenštině. Protože to byly i úvahy o vlivu češtiny na slovenštinu, rozhodli jsme se jeho Úklady jazyka vysílat v esejistické řadě Psáno kurzívou v minulém roce v rámci Dnů slovenské kultury. Pavel Branko píše y česky i slovensky, poslouchá digitálně Vltavu, orientuje se výborně v české literatuře. Chtěla jsem tohoto vtipného slovenského intelektuála poznat blíže, hledala jsem na internetu, ale tam pod heslem Pavel Branko figuroval pouze člověk, narozený v roce Byla jsem přesvědčená, že ten, s nímž si píšu, musí být mladší, ale poté, co jsem se dočetla, že za své Úklady jazyka dostal v roce 2007 Cenu Romboidu (literární časopis s tradicí od časů meziválečné avantgardy), bylo mi jasné, že ten svěží duch a vtipný glosátor našeho vysílání je filmový kritik a novinář, překladatel a pedagog Pavel Branko, narozený 1921 v italském Terstu. V deníku Sme se v životopisném článku Odsouzený na doživotí píše: Zpočátku dlouho nevnímal, že je Žid, ale Slovenský štát si ho našel. Za práci v ilegální komunistické straně ho odsoudili na doživotí. Jako zázrakem přežil koncentrák, ale už se k tomuto tématu nechce vracet. Je to minulost, která ho dnes nejméně trápí, vždyť nacismus zmizel v propadlišti dějin. To, s čím se dnes nedokáže smířit, je současná konzumní společnost. Kapitalismus drancuje zdroje a podle něj je trvale neudržitelný. I když ho osud těžce zkoušel, nepotřebuje útěchu v podobě víry. Jeho otec byl Žid, ale židovství nijak neprožíval, byl dokonce pokřtěný. Matka byla Ruska ale vlastně ne tak docela, byla jen součástí ruského úřednického aparátu na polském území. Mezi jejími předky se našli Němci, Rusové i Češi. Před bolševikem utekla na Sibiř, kde se setkala s otcem, který zde byl jako zajatec rakousko-uherské armády. Tak se jeho rodiče seznámili a vzali. U otce to byla láska, u matky spíše příležitost emigrovat. Dětství prožil na Hačavě, v dělnické kolonii, kde otec pracoval jako vedoucí skladu. V jedenácti letech se dostal do Bratislavy, kde otec, který chtěl, aby syn měl větší šance, koupil v Trnávce domek na hypotéku. Tam poprvé zaslechl, že je židák. S Pavlem Brankem jsme připravili desetidílné Osudy, v nichž bude řeč také o slovenském filmu, překladatelství, o Slovensku v šedesátých letech i za Husákovy normalizace, o literárních přátelstvích i životě v Bratislavě po roce Zde si připomeňme, co Pavel Branko možná sám vyprávět nebude: poté, co se dostal z černé listiny jako publicista i překladatel, získal v roce 1997 čestný doktorát VŠMU, v roce 2000 Zlatou kameru na Mezinárodním filmovém festivalu Artfilm a Cenu slovenskej filmovej kritiky za soubor kritik a esejů Straty a nálezy a v roce 2007 filmovou cenu Slnko v sieti na celoživotní dílo ČETBA NA POKRAČOVÁNÍ RUDOLF SLOBODA: RUBATO Rudolf Sloboda je jedním z nejosobitějších slovenských spisovatelů druhé poloviny 20. století. Osamělý bard z Nové vsi vystavovaný celá sedmdesátá a osmdesátá léta ústrkům režimu, zároveň ale autor šestadvaceti knih, z nichž mnohé na Slovensku, kde nebyla cenzura tak důsledná jako v Čechách, vyšly v té době v oficiálních edicích. Na to, jak výrazný autor Sloboda byl, proniká do povědomí českých čtenářů jen velmi pozvolně.

19 SLOVENSKO STRANA 17 Za jeho života byly přeloženy do češtiny dvě knihy Narcis (1968) a Rozum (1989). Pak dlouho nic, až v roce 2006 román Láska (pod tímto názvem vyšel na Slovensku posmrtně rukopis Slobodových Pamätí), a nyní Rubato. Tento nepříliš rozsáhlý román napsal Sloboda na úplném konci osmdesátých let, kniha vyšla ve slovenštině v roce Pět let poté se osamělý a ztrápený Sloboda oběsil. Svůj vlastní příběh vypráví v Rubatu (název je odkazem k hudební terminologii s měnící se rychlostí, s neklidným vzrušením) hlavní hrdinka, čtyřicetiletá inženýrka z dimitrovky Uršula Pátková. K její povahové výbavě patří a na tom vybudoval Sloboda celý román, že má potřebu neustále komentovat dění okolo sebe a rozehrávat bizarní dialogy a situace. V tom všem nalézá uspokojení, jež jí ubohá a morálně i materiálně zdecimovaná slovenská vesnice osmdesátých let 20. století dát nemůže. Zároveň je tato strašlivá a v podstatě nešťastná ženština sama sobě obhájcem i soudcem. Nad její inteligencí a úsudkem už nic nestojí, a to ani v momentech, kdy opakovaně hledá a obnovuje svůj vztah k Bohu. Tak se postupně dozvídáme, že usmrtila svého bývalého manžela Jána Hodžu (není jisté jestli ve vzteku nebo v sebeobraně před útokem opilce), že strávila nějaký čas ve vězení a po propuštění se provdala za alkoholického stavbyvedoucího z Devínské Nové Vsi Miša Pátka. Tomu ve svém monologu přiznává Uršula, jež se cítí morálně i lidsky vysoko nad ním, i některé dobré vlastnosti. To jí ovšem nezabrání, aby svedla gymnaziálního studenta Marcela Novotného, který je podle vesnických klepů Pátkovým úředně nepřiznaným synem. Marcel žije v polorozpadlé chalupě s duševně nemocnou matkou Máriou. Inženýrka Uršula mladému Marcelovi imponuje nejen svojí vyzrálou krásou, ale především inteligencí. Stane se jeho partnerkou, nejen sexuální, ale především v intelektuálních diskusích. Se vší vážností vedených dialogů Marcela a Uršuly o ateismu, víře, smyslu lidského snažení, filosofii atd. Sloboda mistrně využívá ke karikování slovenské společnosti v době pozdní normalizace. Slobodova přesnost, se kterou popisuje všechny pokroucené vesnické charaktery, jejich gesta, zvyky, myšlenková schémata, fráze, ve kterých mluví, dokazuje, že sám autor v tomto prostředí strávil většinu svého života a dokonale do něj pronikl. Že tím celý život trpěl, je zřejmé snad více z jeho částečně autobiografických knih, ale lze to číst i z toho, jak nemilosrdně prokresluje tyto postavy v Rubatu. Uršula Pátková se vesnickým milostným dramatem, které rozehrála, náramně dobře baví. Čím je vše šílenější, tím se cítí více inspirována k dalším činům a k intenzivnějšímu přitahování a povolování šroubů na potrubí lidských osudů a vášní. Pak se ale kolem ní přeci jen začne utahovat smyčka. Inženýrka prchá. Na druhou stranu postava nonkonformní a vzpurné inženýrky Pátkové slouží autorovi v závěru knihy k tomu, aby jejími ústy vykřičel do světa snad některé vlastní, obecnější odsudky pokrytecké a morálně rozložené společnosti konce osmdesátých let. Ty se týkají například kultu socialistické rodiny, slovenského rasismu nebo vyzdvihování moderní medicíny a lékařů. Rubato Rudolfa Slobody do češtiny přeložila Tereza Boučková PÁTEČNÍ VEČER FENOMÉN OUTSIDER Páteční večer, který pro Vltavu připravili slovenští tvůrci, doplňuje obraz moderní slovenské literatury o další tři výrazná jména: Stanislav Rakús, Ivan Kadlečík a Pavel Vilikovský. Všichni tři jsou literárními kritiky, překladateli, literárními experimentátory. Páteční večer je představí jak osobně v rozhovorech o jejich díle i tvůrčích metodách, tak v ukázkách, interpretovaných předními slovenskými herci. Obraz současné slovenské literatury doplníme třemi esejemi Etely Farkašové z knihy Etudy o bolesti a jiné eseje v českém překladu a povídkou Braňo Hochela Prípad pani Katky ve slovenštině. Alena Zemančíková HRY O MARII Hlavní hudební událost podzimu v Praze, premiéru čtyřdílné operní série Her o Marii Bohuslava Martinů v pražském Národním divadle, připravuje šéfdirigent londýnského BBC Symphony Orchestra Jiří Bělohlávek. Čtenářům Magazínu Klubu Vltava posílá svoje krátké vyznání. (redakce) Operu, respektive cyklus čtyř jednoaktových mini-oper Hry o Marii jsem poznal poprvé jako zadaný úkol dostal jsem v roce 1982 nabídku od Supraphonu pořídit nahrávku tohoto díla s mým tehdejším orchestrem Pražskými symfoniky, ve spolupráci s Pražským rozhlasovým sborem a předními pěveckými osobnostmi Národního divadla té doby. Byla to pro mne samozřejmě šance a výzva, kterou jsem s nadšením přijal a vrhl se do toho s ohromným elánem. Již během tohoto prvního nastudování jsem si skladbu doslova zamiloval pro její osobitou krásu, její jistou nepoddajnost, ale hlavně pro stylovou rozmanitost a vynikající charakterizační sílu hudebního jazyka, které tyto partitury přinášejí. Podruhé jsem Hry o Marii nastudoval pro scénické provádění ve Státním divadle v Brně s ansámblem Janáčkovy opery, v němž dominoval vynikající sbor. Myslím si, že jevištní realizace je báječným úkolem, který před inscenátory staví požadavek využít vrchovatě rozličnost charakteru jednotlivých her a současně zachytit, neztratit a naplnit sjednocující ideu lásky a odpuštění, které jsou hlavní inspirací, tématem a nosným prvkem druhé a čtvrté Hry. Hudební složka opery tento záměr plně podporuje, a vlastně pokud se podaří vynikajícím způsobem realizovat partituru v celé její barevné instrumentační košatosti i dramatickém náboji, je její účinnost zaručena. Jiří Bělohlávek

20 UDÁLOST STRANA 18 OPERNÍ REVOLTA BOHUSLAVA MARTINŮ K ŘÍJNOVÉ INSCENACI V NÁRODNÍM DIVADLE V PRAZE HRY O MARII Oslavy padesátého výročí úmrtí skladatele Bohuslava Martinů ( ) pokračují i v sezoně 2009/2010. Na začátku roku jsme mohli shlédnout vynikající představení opery Juliette v ND v Brně, v Praze bude mít premiéru 29. října 2009 další z Martinů ojedinělých hudebně-dramatických děl. Hry o Marii napsané v Paříži v letech jsou i pro zkušeného operního návštěvníka neobvyklou podívanou a posluchačsky nezapomenutelnou záležitostí. Hry o Marii patří k tomu nejsvébytnějšímu a nejvýznamnějšímu v Martinů hudebně-dramatické tvorbě. V duchu meziválečné avantgardy Martinů rozvolňuje operní konvence a velmi svobodně nakládá se širokou škálou výrazových prostředků od sólového zpěvu, přes postavy tvořené skupinou zpěváků, tanec, mluvené slovo, stylizaci lidového divadla a poezie až k principům epického divadla. V tomto prvním duchovním operním díle nalézáme také některé konstantní znaky jeho pojetí opery: vysoká míra stylizace, zařazení tance a pantomimy, princip divadla na divadle,