Botanický průvodce okolím meandrů Stonávky

Transkript

1 Univerzita Palackého v Olomouci Přírodovědecká fakulta Katedra botaniky Botanický průvodce okolím meandrů Stonávky Bakalářská práce Martina Hýlová Biologie B1501, Biologie - Geografie Prezenční studium Vedoucí práce: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Dr. Olomouc 2013

2 Prohlášení Prohlašuji, že jsem předloženou bakalářskou práci vypracovala samostatně podle metodických pokynů vedoucího práce a za použití uvedené literatury. V Olomouci, Hýlová Martina

3 Poděkování Tímto bych chtěla poděkovat vedoucímu práce PaedDr. Ing. Vladimíru Vinterovi, Dr. za jeho vstřícnost a cenný čas, věnovaný odborným poradám.

4 BIBLIOGRAFICKÁ IDENTIFIKACE Jméno a příjmení: Martina Hýlová Název práce: Botanický průvodce okolím meandrů Stonávky Typ práce: Bakalářská práce Pracoviště: Katedra botaniky, Přírodovědecká fakulta, Univerzita Palackého v Olomouci Vedoucí práce: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Dr. Rok obhajoby: 2013 Abstrakt: Botanický průvodce okolím meandrů Stonávky se zabývá popisem území, ve kterém se stezka nachází, charakteristikou biotopů a bližším seznámením s didaktickými druhy rostlin na tomto území. Přestavuje návrh trasy botanické exkurze pro základní a střední školy a seznam cévnatých rostlin, vytvořený na základě inventarizačního botanického průzkumu lokality. Klíčová slova: botanika, Těrlicko, Stonávka Počet stran: 55 Počet příloh: 0 Jazyk: Český

5 BIBLIOGRAPHICAL IDENTIFICATION Author's name and surname: Martina Hýlová Title: Botanical guide through the surroundings of Stonavka s meanders Type of thesis: Bachelor Department: Department of Botany, Faculty of Science, Palacky University, Olomouc Supervisor: PaedDr. Ing. Vladimír Vinter, Dr. The presentation year: 2013 Abstract: Botanical guide of surroundings of Stonávka s meanders describes the area where the trail is located, and it should characterize its biotopes and it should introduce didactically significant plant species in this area. It presents a proposal of botanical excursion routes for primary and secondary schools and a list of vascular plants, created on the basis of the stocktaking botanical exploration of this locality. Keywords: botany, Těrlicko, Stonávka Number of pages: 55 Number of appendices: 0 Language: Czech

6 OBSAH: 1. ÚVOD CÍLE BAKALÁŘSKÉ PRÁCE: LITERÁRNÍ PRAMENY TEORETICKÁ ČÁST OBEC TĚRLICKO Historie Těrlicka Těrlická Přehrada Naučná stezka Těrlické mokřady STONÁVKA GEOMORFOLOGICKÉ POMĚRY GEOLOGICKÉ POMĚRY KLIMATICKÉ POMĚRY PEDOLOGICKÉ POMĚRY BIOGEOGRAFICKÉ A FYTOGEOGRAFICKÉ POMĚRY SEZNAM BIOTOPŮ V1F Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních vod a mezotrofních stojatých vod, porosty bez druhů charakteristických pro V1A-V1E M 1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod T 1.3 Poháňkové pastviny L 2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy L 3.2 Polonské dubohabřiny METODIKA VÝSLEDKY VYMEZENÍ TRASY BOTANICKÉ EXKURZE SEZNAM CÉVNATÝCH ROSTLIN CHARAKTERISTIKA VÝZNAMNÝCH TYPŮ ROSTLIN Česnek medvědí (Allium ursinum L.) Pampeliška lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia) Hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum L.) Sasanka hajní (Anemone nemorosa (L.) Holub) Šípatka střelolistá (Sagittaria sagittifolia L.) Jetel luční (Trifolium pratense L.) Olše lepkavá (Alnus glutinosa L. Gaertn.) Dub letní (Quercus robur L.) Jasan ztepilý (Fraxinus excelsior L.) Bez černý (Sambucus nigra L.) DISKUSE ZÁVĚR SEZNAM POUŽITÝCH PRAMENŮ... 54

7 1. Úvod Příroda je nedílnou součástí našeho života. Lidé k ní získávají vztah již v raném věku, kdy navštěvují základní a střední školy. Velmi záleží na tom, jak je jim výuka podána a jestli je dokáže v dnešní moderní době plné materialismu a vymožeností zaujmout. Považuji proto za velmi důležité, umět žákům výuku biologie podat co nejatraktivnější cestou. Ukázat jim, jak může být tento Svět fascinující a vypěstovat v nich zároveň úctu a respekt k němu. Jedním ze způsobů, jak výuku biologie zpestřit a zefektivnit, jsou vycházky do terénu. Díky praktické výuce si žáci prohlédnou rostliny a živočichy v jejich přirozeném prostředí a naučí se mnoha novým poznatkům. Tento botanický průvodce by měl pomoci učitelům při realizaci vycházek do přírody. Jako místo botanické exkurze jsem si vybrala okolí řeky Stonávky. Díky pestré nabídce stanovišť zde najdeme mnoho zajímavých rostlinných druhů. 1.1 Cíle bakalářské práce: Zpracování literární rešerše z dostupných informačních zdrojů vztahujících se k obecné charakteristice vybrané lokality Inventarizační botanický průzkum lokality, vytvoření seznamu cévnatých rostlin Vytyčení vhodné botanické naučné stezky, která je atraktivní pestrostí stanovišť a rozmanitostí druhů, dobře dostupná a nenáročná Výběr vhodných didaktických typů rostlin, jejich botanická charakteristika, zhotovení fotodokumentace 7

8 1.2. Literární prameny Při obecné charakteristice řeky Stonávky a obce Těrlicko jsem čerpala převážně z publikací Stonávka od pramene po ústí (Cichá 2004), Plán péče o zvláště chráněné území - Přírodní rezervace Těrlické mokřady (Stalmachová 1999), Řeka Stonávka živá tepna krajiny mezi Beskydami a řekou Olší (Stalmachová & Stalmach 1999) a z webových stránek S popisem geomorfologických a geologických poměrů oblasti mi byl nápomocen Zeměpisný lexikon ČR: Hory a nížiny (Demek & Mackovčin 2006), informace o klimatických a pedologických poměrech jsem našla především v knize Klimatické oblasti Československa (Quitt 1971) a Ostravsko, Chráněná území ČR (Weissmannová & kol. 2004). Zde a také v publikaci Biogeografické členění České republiky (Culek & kol. 2005) jsem dále našla charakteristiku biogeografickou a fytogeografickou. Co se týká botanického průzkumu lokality, zdrojem mi byl Katalog biotopů České republiky (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010) a Přirozené lesy České republiky (Průša 1990). Při popisu jednotlivých cévnatých rostlin jsem v největší míře použila: Klíč ke květeně České Republiky (Kubát & kol. 2002), Co tu kvete? (Spohnová & Golte- Bechtleová 2010), Vodní a vlhkomilné rostliny (Vaněk & Stodola 1987) a webové stránky a 2. Teoretická část 2.1. Obec Těrlicko Historie Těrlicka Těrlicko je obec, nacházející se v Moravskoslezském kraji, v okrese Karviná. Leží na svazích Těšínské pahorkatiny, cca 9 km západně od Českého Těšína. Skládá se ze tří částí, původně samostatných obcí nad řekou Stonávkou, Horního Těrlicka, Dolního Těrlicka a Hradiště. Dohromady zde žije 4162 obyvatel a rozloha je 24,4 km 2. Jedná se o nejstarší obec na Těšínsku. Podle některých archeologických nálezů může být stará až 1000 let. První písemná zmínka o této vesnici pochází 8

9 z roku Tehdy jej pravděpodobně vlastnil řád benediktýnů z Týnce u Krakova. Mniši sem přiváděli osadníky, kteří se zabývali zemědělstvím zejména pěstováním lnu a chovem ovcí. A právě len se stal zřejmě inspirací pro název obce. Od slova cierlice, což je nářadí sloužící k česání lnu, vznikl původní název Cietlitzko. S postupem času se odvíjely další názvy vesnice, jako např. Tczirla, Čerličko či Tierliczko, až po dnešní Těrlicko. Tento název je unikátní, nenajdete jej nikde jinde v České, Slovenské, ani Polské republice. Majitelé panství se později často měnili. Obec připadala různým šlechtickým držitelům, posledním byl v roce 1731 rod Larischů. Právě oni se roku 1798 zasloužili o výstavbu prvního černouhelného dolu v Karviné a následného zprůmyslnění Karvinska. Díky tomu se postupně měnily sociální poměry této oblasti. V poměrně chudém panství, kde převládaly profese zahradníků, sadařů, řemeslníků, krčmářů a tzv. volných sedláků (zatížených robotním vztahem ke šlechtě) se vyskytl nový zdroj obživy hornictví. Výrazné změny ve vývoji obce přinesla pozemková reforma v roce Majetek Larischů byl rozparcelován a nastala nová etapa vývoje obce. Zásadní zlom pro Těrlicko nastal v roce 1953, rozhodnutím o výstavbě Těrlické přehrady (tyto informace jsem čerpala z: Irena Cichá 2004, Ilustrace 1: Znak obce Těrlicko ( Ilustrace 2: Jaškovská krčma ze 13. století, nejstarší dochovaná stavba v Těrlicku ( 9

10 Těrlická Přehrada začalo budování Těrlické přehrady jakožto zásobárny užitkové vody pro doly a hutě na Těšínsku. Původní, staré Těrlicko, rozkládající se v údolí řeky Stonávky, bylo zatopeno. Veřejné objekty, rodinné domy, kostel se hřbitovem a řada kulturních památek zmizely pod hladinou nové přehrady. Jedním z mála přeživších stavení, nepohřbených vodou, je Jaškovská krčma ze 13. Století. Dochovala se díky své vyvýšené poloze. Lidé se přestěhovali do nových domů a obecních bytů nad přehradou. Zanikla tak rozptýlená zástavba, charakteristická pro celé Těšínsko a vzniklo nové centrum obce, položené o něco západněji, než to původní. Stavba přehrady byla uvedena do provozu roku Je dlouhá 6,5 km, místy až 24 m hluboká, obsahuje 27 miliónů m 3 vody a rozkládá se na 227 hektarech. Sypaná hráz má 617 m a na výšku měří 25 m. V době kdy vznikla, patřila mezi největší svého druhu v Evropě. Průměrná nadmořská výška hladiny je 270 m. Vodní nádrž do obce přivedla turistický ruch. Vznikly zde veřejné pláže, loděnice s možností zapůjčení sportovních potřeb, rekreační a restaurační zařízení, autokempy, veřejná tábořiště a vyrostlo zde několik desítek soukromých chat. Jednou z nejvyhledávanějších atrakcí je vlek pro vodní lyžování (tyto informace jsem čerpala z: Cichá, 2004, Ilustrace 3: Pohled na obec těsně před napuštěním přehrady ( 10

11 Ilustrace 4: Pohled na Těrlickou přehradu ( Naučná stezka Těrlické mokřady V roce 2000 byla na katastrálním území Horní Těrlicko zřízena naučná stezka Těrlické mokřady. Je lokalizována v jižní části obce Těrlicko a vede podél meandrů Stonávky v horní záchytné nádrži vodního díla Těrlická přehrada. Oblast, kterou stezka vede, vznikla při výstavbě vodního díla v 60. letech 20. století. Jako obrana před povodněmi a prostor pro ukládání sedimentů unášených řekou, se u ústí Stonávky do přehrady vybudovala záchytná nádrž. Území je díky ní tvořeno z velké části nánosy. V průběhu let zde vznikla rostlinná a živočišná společenstva mokřadního a lužního charakteru. Přispěly tomu výhodné podmínky vodního režimu, spojené s neregulovaným říčním tokem. Stezka příjemně zpestřuje nabídku aktivit pro návštěvníky rekreační oblasti Těrlické přehrady. Slouží také jako vhodné doplnění učiva biologie. Nenáročná trasa je dlouhá 2,5 km. Při průchodu můžeme potkat 10 informačních tabulí, které seznamují jak s řekou Stonávkou, tak s hlavními rostlinami, dřevinami a obyvateli lužních lesů i vodních ploch. Pestrost stanovišť je důvodem vysoké heterogenity živočišných i rostlinných druhů. Najdeme zde pět živočišných druhů kriticky ohrožených. Těmi jsou: břehouš černoocasý (Limosa limosa), orlovec říční (Astacus fluviatilis), skokan menší (Rana 11

12 lessonae), vodouš rudonohý (Tringa totanus). Dále deset druhů ohrožených silně: bekasina otavní (Gallinago gallinago), čolek horský (Triturus alpestris), čolek obecný (Triturus vulgaris), krahujec obecný (Accipiter nisus), ledňáček říční (Alcedo athis), potápník široký (Dytiscus latissimus), rosnička zelená (Hyla arborea) skokan zelený (Rana klepton esculenta), škeble rybničná (Anodonta cygnea) žluva hajní (Oriolus oriolus) a sedmnáct druhů živočichů ohrožených: bramborníček černohlavý (Saxicola torgnata), břehule říční (Riparia riparia), čírka obecná (Anas crecca), čmelák skalní (B. lapidarius), čmelák zemní (Bombus terrestris), jestřáb lesní (Accipiter gentilis), kuňka ohnivá (Bombina bombina), kuňka žlutobřichá (B. variegata), moudivláček lužní (Remiz pendulinus), otakárek fenyklový (Papilio machaon), ropucha obecná (Bufo bufo), ropucha zelená (Bufo viridis), slavík obecný (Luscinia megarchynkos), strakapoud prostřední (Dendrocopos medius), užovka obojková (Natrix natrix), veverka obecná (Sciurus vulgaris), vlaštovka obecná (Hirundo rustica). Z rostlinných druhů je zde k nalezení několik ohrožených druhů typických pro nivu středního toku řeky a stojaté vody v oblasti Ostravské pánve. Jsou to nadmutice bobulnatá (Cucubalus baccifer), hořepník tolitovitý (Gentiana asclepiadea), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), čípek objímavý (Streptopus amplexifolius), jilm vaz (Ulmus laevis), ojediněle jilm ladní (Ulmus minor) (Stalmachová 1999). Na základě výskytu těchto druhů a existence regionálně významného území, zahrnující přirozené meandry toku Stonávky nad záchytnou nádrží a záchytnou nádrž nad hrází samotnou, jejich břehovými porosty, mokřadními a vodními společenstvy rostlin a živočichů, lesy, lesními a rákosovými porosty, byl Okresní úřad Karviná v roce 1998 požádán obcí Těrlicko o vyhlášení zvláště chráněného území. K tomuto účelu byl vypracován Plán péče o zvláště chráněné území - Přírodní rezervace Těrlické mokřady. V současné době chráněná oblast o navržené rozloze 48,32 ha stále nebyla vyhlášena. 12

13 2.2. Stonávka Pramennou oblastí Stonávky jsou východní svahy hor Čupelu (872 m n. m.) a Prašivé (843 m n. m.) a západní svahy Kyčery (769 m n. m.) v Moravskoslezských beskydech. Zde protéká sevřeným údolím jako typická horská říčka až do obce Komorní Lhotka, kde zprava přijímá první významnější přítok říčku Ráztoku. Dále má již Stonávka již charakter typického podhorského toku. Protéká obcemi Hnojník, Třanovice a v obci Těrlicko se vlévá do údolní přehrady (Vodní nádrž Těrlicko) (Stalmachová, Stalmach, 1999). Ilustrace 5 a 6: Pramen řeky Stonávky pod Čupelem (M. Hýlová ) Za přehradou řeka dále protéká do Albrechtic a Stonavy, aby se mohla v Karviné setkat s Olší. Stonávka nepatří zrovna k nejdelším řekám České republiky. Celková délka toku činí 33,215 km. Povodí má plochu 131,3 km 2. Ústí zleva do Olše u Karviné v nadmořské výšce 220 m, průměrný průtok u ústí činí 1,47 m 3.s -1. Horní část povodí leží v oblasti velmi vodné, střední část v oblasti dosti vodné, dolní část v oblasti středně vodné. Retenční schopnost je malá, průtok silně rozkolísaný a koeficient odtoku je v horní části povodí vysoký, ve střední a dolní části dokonce dosti vysoký. Mapován byl celý tok od pramene k ústí v délce 32,215 km, s výjimkou břehů údolní nádrže Těrlicko. Nádrž Těrlicko je vybudována na 12,350-17,700 říčním kilometru ( Význam této živé tepny krajiny mezi Beskydami a řekou Olší je dán především převažujícím přirozeným a přírodně blízkým charakterem nivy v celé délce toku, rostlinnými a živočišnými druhy, které se v této nivě vyskytují, její celkovou krajinotvornou a ekologickou hodnotou (Stalmachová, Stalmach, 1999). 13

14 Ilustrace 7: Stonávka (M. Hýlová, ) 2.3. Geomorfologické poměry Vybraná lokalita pro naučnou botanickou stezku okolím meandrů Stonávky se nachází v nadmořské výšce okolo 200 m. Je lokalizovaná na Hornotěrlické pahorkatině. Vzhledem k vyšším geomorfologickým jednotkám je podle Demka & Mackovčina Demek & Mackovčin (2006) ve vztahu, uvedeném v následující tabulce. Tab.1: Geomorfologcká charakteristika oblasti (Demek & Mackovčin). Provincie Západní karpaty Soustava Vnější západní karpaty Podsoustava Západobeskydské podhůří Celek Podbeskydská pahorkatina Podcelek Těšínská pahorkatina Okrsek Hornotěrlická pahorkatina Hornotěrlická pahorkatina je spolu s Bruzovickou a Hornožukovskou pahorkatinou jedním z okrsků geomorfologického podcelku Těšínské pahorkatiny. Je lokalizována v její střední části. Má charakter ploché pahorkatiny, velké 36,98 km². Těšínská pahorkatina je podcelkem severovýchodní části Podbeskydské pahorkatiny. Je členitá, má rozlohu 180,48 km 2, střední výšku 322,0 m a střední 14

15 sklon Nejvyšší bod Šachta (425,8 m) se tyčí v Hornožukovské pahorkatině. Podbeskydská pahorkatina je celkem Západobeskydského podhůří. Jde také o členitou pahorkatinu, jejíž plocha se rozprostírá na 1508 km2. Střední výška je 353,0 m a střední sklon Nejvyšším bodem je Skalka (964,2 m) v okrsku Ondřejník (Demek & Mackovčin) Geologické poměry Geologická stavba hodnoceného území a jeho okolí je velmi složitá. Co se týká nivy řeky Stonávky, v podloží jsou zbytky fluvioglaciálních sedimentů. Ostatní jednotky jsou budovány flyšovými horninami vněkarpatských příkrovů, v území zastoupených jílovitými břidlicemi, málo propustnými jílovci a pískovci s čočkami těšínitů a sulfitů, překrytými svahovými hlínami a údolními hlinitými a štěrkopískovými náplavami (Stalmachová 1999). Hornotěrlická pahorkatina je tvořena flyšovými pískovci a jílovci těšínskohradišťského souvrství slezské jednotky, jenž vznikly godulským vývojem. Nacházejí se zde vyvřelé horniny těšínitové asociace. Převážně erozně denudačních povrch se strukturně podmíněným uspořádáním hřbetů a údolími, zbytky zarovnaného povrchu, stopy po zásahu středopolského zalednění. Těšínskou pahorkatinu tvoří flyšové pískovce a jílovce slezské jednotky s vložkami vápenců a vyvřelinami těšínitové asociace. Glacigenní a glacilakustrinní sedimenty pleistocenního sálského pevninského zalednění. Tvoří jí převážně erozně denudační georeliéf s velkými zbytky zarovnaných povrchů, průlomovými údolími Lučiny a Stonávky, říčními terasami, periglaciálními tvary a sesuvy. Podbeskydská pahorkatina je pak budovaná křídovými a paleogenními flyšovými horninami vnější skupiny příkrovů (podslezskou a slezskou jednotkou) s vyvřelinami těšínitů, krami kulmských a bradly jurských hornin a neogenními a kvartérními sedimenty. Táhne se jí pásmo vrchovin, pahorkatin a brázd v SV JV směru, s převážně erozně denudačním povrchem na hluboce denudované příkrovové struktuře, s četnými příkrovovými troskami. Najdeme zde zbytky zarovnaných povrchů, při úpatí Hostýnských vrchů a příkrovových trosek jsou pedimenty. Průlomová údolí a tvary vzniklé v důsledku zásahu pevninského ledovce v pleistocénu. Ve sníženinách jsou velké náplavové kužely (Demek & Mackovčin). 15

16 2.5. Klimatické poměry Podle Quitta Quitt (1971), zkoumaná oblast leží, stejně jako Ostravská pánev, Moravská brána a přilehlé pahorkatiny, do mírně teplé klimatické oblasti. Mírně teplá klimatická oblast je charakteristická dlouhým létem, které je teplé, suché až mírně suché, krátkým přechodným obdobím s mírným až mírně teplým jarem a mírně teplým podzimem a krátkou mírnou až mírně teplou zimou, která je obvykle suchá až velmi suchá s krátkým trváním sněhové pokrývky. V pahorkatinách má tato klimatická oblast kratší chladnější a vlhčí léto a delší chladnější zimu. Jako celek je mírně teplá klimatická oblast charakterizovaná v moravskoslezském kraji průměrnou teplotou vzduchu v červenci 16 až 18 C a lednu 2 až 4 C, průměrným počtem letních dní 20 až 50, průměrným počtem mrazových dní 110 až 160 a průměrným ročním úhrnem atmosférických srážek 600 až 800 mm. Roční úhrny globálního záření se pohybují kolem 3700 MJ.m -2. Průměrná doba slunečního svitu dosahuje 1470 až 1600 hodin za rok (Weissmannová 2004). V tomto průmyslovém regionu je významným klimatotvorným činitelem i člověk. Způsobuje výrazné změny v morfologii terénu a charakteru aktivního povrchu vlivem těžby uhlí, znečištění ovzduší ovlivňující i oblasti značně vzdálené od emisních zdrojů. Podnebí je výrazně ovlivněno především ve velkých městech a průmyslových aglomeracích Moravskoslezského kraje, kde dochází, ve srovnání s okolím, ke zvýšení teploty vzduchu, snížení absolutní i relativní vlhkosti vzduchu, snížení počtu dní se sněžením a dní se sněhovou pokrývkou, změně rychlosti a směru přízemního proudění, zvýšení znečištění přízemní vrstvy atmosféry, včetně vzniku krátkodobých smogových situací se zvýšenou koncentrací přízemního ozónu aj (Weissmannová 2004) Pedologické poměry Naučná botanická stezka se nachází v oblasti, kde převládá půdní typ pseudoglejů luvických. Glejové půdy se při pedogenezi vlivem anaerobních podmínek (způsobených trvale, někdy až k povrchu sahající podzemní vodou) vytvořily přímo pod svrchním oglejeným humusovým horizontem. Glejový redukční horizont je typicky šedě až modře, nebo zeleně zbarvený. Půdotvorným substrátem jsou kyselé fluviální a defluviální sedimenty. 16

17 Hydromorfní půdy doplňují také poměrně velké oblasti pseudoglejů. Vznikly tak, že následkem periodické stagnace srážkové vody na těžkém podloží došlo k postupnému vyluhování sloučenin železa, manganu a hliníku humusovými kyselinami a vytvořil se světle šedý až vybělený eluviální pseudoglejový horizont a níže pak světle šedě, okrově a rezivě až hnědě zbarvený iluviální mramorový horizont (Weissmannová 2004). Mozaika půdních typů je determinována geologickým podložím a hydrologickými podmínkami. V nivě Stonávky se střídají fluvizemě a fluvizemě glejové, na sprašových hlínách luvizemě pseudoglejové a pseudogleje luvizemní, na flyšovém podloží převládají kambizemě typické a kambizemě pseudoglejové ( Biogeografické a fytogeografické poměry Z fytogeografického hlediska je mnou vybraná oblast podle Weissmannové Weissmannová (2004) řazena ke karpatskému mezofytiku. Leží na rozhraní okresů 83. Ostravská pánev a 84. Podbeskydská pahorkatina, konkrétně podokresu 84 a. Podbeskydské podhůří. Tab. 2: Fytogeografická charakteristika oblasti (Weissmannová 2004). Fytogeografická oblast Mezofytikum Fytogeografický obvod Karpatské mezofytikum Fytogeografický okres 83. Ostravská pánev 84. Podbeskydská pahorkatina Fytogeografický podokres 84 a. Beskydské podhůří Co se týká zařazení oblasti do biogeografického členění České republiky, Culek (2003) jí začleňuje do Podbeskydského bioregionu, který má celkově 873 km 2. Převládá zde 3. dubo-bukový vegetační stupeň, což znamená, že zde výrazně dominují druhy středoevropského listnatého lesa. Průša (1990) udává, že tento vegetační typ v Podbeskydské pahorkatině výrazně převládá (73%) a pro poměrně pestré přírodní podmínky zde je i dosti bohatá škála lesních typů. Vedle převládajícího dubu a buku, méně jedle, se v přirozené skladbě uplatňovaly v dosti značné příměsi téměř všechny listnaté dřeviny. Teplomilné druhy nižších vegetačních stupňů se zde, až na výjimky 17

18 podmíněné výskytem vápnitých substrátů nebo odlesnění, nevyskytují. Výjimečně sem již sestupují některé druhy submontánní (Culek 2003). V potoční nivě střední části toku Stonávky, kde se stezka vyskytuje, se vyskytují javoro-jasanové olšiny nižšího stupně a vlhčí jasanové olšiny nižšího stupně. Dosti časté jsou roztroušené fragmenty geobiocenóz vývojových stádií vrbin, vrby křehké nižšího stupně na štěrkových náplavech ( Stonávka v tomto úseku protéká zemědělsko-lesní krajinou s mozaikou polí, travních porostů, silně fragmentovaných zbytků lesů s rozptýlenou venkovskou zástavbou ( Seznam biotopů Biotop je klasifikační jednotka, velmi dobře vypovídající o charakteru přírody pomocí vegetačních typů. Pro lepší seznámení s mapovaným územím jsem se jim v následující části věnovala. Velmi nápomocna mi byla kniha Katalog biotopů České republiky (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010). Také mapa na stránkách díky které jsem přesně zjistila, jaké biotopy se na daném území nacházejí. Jsou to: V1F Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních vod a mezotrofních stojatých vod, porosty bez druhů charakteristických pro V1A V1E M 1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod, T 1.3 Poháňkové pastviny, L 2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy a L 3.2 Poloňské dubohabřiny V1F Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních vod a mezotrofních stojatých vod, porosty bez druhů charakteristických pro V1A-V1E V1F je podjednotka spadající do biotopu V1 Makrofytní vegetace přirozeně eutrofních a mezotrofních stojatých vod. Do tohoto biotopu patří ještě několik dalších podjednotek, označených V1A-V1E, ve kterých většinou dominuje porost jednoho určitého druhu. Do biotopu V1F patří makrofytní vegetace, kterou nelze přiřadit k žádné z podjednotek V1A-V1E. Jde buď o druhově bohatší makrofytní porosty bez výrazné dominanty nebo druhově chudé, nezřídka jednodruhové porosty s převahou některého méně běžného makrofytního druhu. 18

19 Najdeme zde např. druhy, jako jsou žabník trávolistý (Alisma gramineum), lakušník vodní (Batrachium aquatile), hvězdoš mnohotvarý (Callitriche cophocarpa), růžkatec ostnitý (Ceratophyllum demersum), okřehek menší (Lemna minor), stulík žlutý (Nuphar lutea), rdesno obojživelné (Persicaria amphibia), rdest kadeřavý (Potamogeton crispus), trhutka plovoucí ( Riccia fluvitans) (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010) M 1.1 Rákosiny eutrofních stojatých vod Tento biotop se vyznačuje strukturně jednoduchou, obvykle jedno až dvouvrstevnou vegetací s převahou mohutných bahenních travin. Charakteristická je výrazná dominance jednoho druhu, který určuje fyziognomii porostu. V závislosti na dominantě obsahují porosty výšky 0,5 4 m. V hustě zapojených porostech, jaké obvykle tvoří rákos obecný (Phragmites australis) a orobinec širokolistý (Typha latifolia), případně zblochan vodní (Glyceria maxima), je nižší vrstva bylinného patra často tvořena jen několika druhy s malou pokryvností, např. Galium palustre s. I., Lythrum salicaria a scutellaria galericulata. Naopak velké pokryvnosti mohou dosáhnout liány, např. Calystegia sepium. Rozvolněná vegetace, kterou mohou tvořit vzrůstově vysoké druhy (např. Schoenoplectus lacustris, Typha angustifolia) bývá druhově bohatší. Ve fázi zaplavení jsou časté druhy rodů Potamogeton, Utricularia a další vodní makrofyty. V porostech na krátkodobě vysychajících místech se vedle světlomilných bahenních bylin vyskytují i jednoleté druhy obnažených rybničních den. V rákosinách s dominantním Phragmites australis na okraji rašelinišť a slatinišť se vedle vytrvalých mokřadních druhů s širší ekologickou amplitudou vyskytují i některé druhy mokrých ostřicových luk a slatinných olšin a dobře vyvinuté mechové patro. Pro tento biotop jsou typické přirozeně eutrofní, vzácněji až mezotrofní vody, zejména mělká pobřeží rybníků, mrtvá ramena a aluviální tůně ve středně pokročilé až pokročilé fázi zazemňování, zamokřené terénní sníženiny, opuštěné pískovny a hliníky, lomová jezírka a pobřeží klidných úseků toků. Substrát dna je zpravidla bohatý na živiny, hlinitý až jílovitý, na povrchu často se silnou vrstvou sapropelového bahna, případně nerozložené stařiny. Charakteristické je jen mírné kolísání vodní hladiny, ale v létě může nastat i krátké období bez vody. Můžeme ho najít po celém území České republiky, s výjimkou vyšších horských poloh. 19

20 Rákosiny eutrofních vod jsou ohroženy jednak přímým ničením mokřadních stanovišť (vysoušením, převod na ornou půdu, nebo zavážení odpadem), jednak jejich degradací v důsledku regulace vodních toků a absence pravidelných povodní v záplavových oblastech, silné eutrofizace nebo příliš intenzivního či naopak chybějícího obhospodařování. K výrazně omezujícím zásahům patří hlavně plošné vyhrnování rybníků nebo jejich mělkých okrajů; některé typy rákosin však i po tomto zásahu velmi rychle regenerují. Mezi nejčastější druhy patří Kamyšník širokoplodý (Bolboschoenus laticarpus), Přeslička poříční (Equisetum fluviatile), zblochan vodní (Glyceria maxima), kosatec žlutý (Iris pseudacorus), Okřehek menší (Lemna minor), rdesno obojživelné (Persicaria amphibia), rákos obecný (Phragmites australis), pryskyřník velký (Ranunculus lingua), zevar vzpřímený (Sparganium erectum), kapradiník bažinný (Thelypteris palustris), orobinec širokolistý (Typha latifolia) (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010) T 1.3 Poháňkové pastviny Poháňkové pastviny tvoří většinou nízké, ale zapojené porosty s dominancí trav (Agrostis capillaris, Cynosurus cristatus, Festuca pratensis, F. rubra agg., Lolium perenne, Poa trivialis, Trisetum flavescens aj.) a pravidelným výskytem dvouděložných bylin snášejících časté narušování (Achillea millefolium, Bellis perennis, Carum carvi, Euphrasia rostkoviana, Hypochaeris radicata, Leontodon autumnalis, Plantago major, Potentilla anserina aj.). Výrazné zastoupení mají vytrvalé růžicovité byliny a byliny s plazivými nadzemními výběžky. Pro pastviny jsou typické skupinky trnitých jedovatých, nebo pro dobytek nechutných rostlin, tzv. pastevních plevelů, buď nižšího, nebo vyššího vzrůstu. Na narušených místech se mohou ve větší míře uplatnit také ruderální, či invazní druhy. Podobný charakter jako pastviny mají také trávníky na sešlapaných místech podél cest, na hřištích, rekreačních plochách a okrasné trávníky na hřbitovech, v parcích a zahradách. Zpravidla jde o druhově chudé a strukturně uniformní porosty založené většinou výsevem travních směsí a sečené několikrát ročně, které se řadí do biotopů X1 nebo X5. Mechové patro často chybí, nebo je vyvinuto jen nevýrazně. Pastviny se vyskytují na obdobných půdách jako mezofilní louky, liší se však četností odběrů nadzemní biomasy, a proto je jejich vegetace odlišná. Nejvýznamnějšími faktory jsou 20

21 selektivní spásání rostlin, odstraňování rostlinné biomasy průběžně během celého vegetačního období, narušování vegetace sešlapem a pravidelné hnojení. Vegetace travních porostů sečených několikrát do roka je často podobná vegetaci pastvin, ale chybějí v ní skupiny trnitých nebo nechutných rostlin. Pastviny se nejčastěji vyskytují v oblastech s extenzivním zemědělským hospodařením, v blízkosti sídel, na vesnických záhumencích a oborách. Tento typ pastvin najdeme roztroušeně po celém území České republiky zejména ve vyšších pahorkatinách až podhorských oblastech. Rozšíření se mění v závislosti na způsobu obhospodařování, jehož změna zároveň může pastviny a často sečené trávníky ohrozit. Hrozbou pro druhovou pestrost je především převod na jetelotravní směsky a intenzivní vypásání. Typický je zde např. řebříček obecný (Achillea millefolium), psineček obecný (Agrostis Capillaris), Kontryhel pastvinný (Alchemilla monticola), tomka vonná (Anthoxanthum odoratum), sedmikráska obecná (Bellis perennis), kmín kořenný (Carvum carvi), světlík lékařský (Euphrasia rostkoviana), kostřava červená (Festuca rubra agg.), poháňka hřebenitá (Cynosurus cristatus), jílek vytrvalý (Lolium pratense), jitrocel kopinatý (Plantago lanceolata), lipnice luční (Poa pratensis), jetel plazivý (Trifolium repens) (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010) L 2.2 Údolní jasanovo-olšové luhy Olše lepkavá (Alnus glutinosa) nebo jasan ztepilý (Fraximus axcelsior) s příměsí dalších listnáčů (zejména Acer platanoides, A. pseudoplatanus, Prunus padus subp.padus a Ulmus glabra) tvoří dominantní porosty v tomto biotopu. V narušených a prosvětlených porostech se ve stromovém patře vyskytuje vrba křehká (Salix Fragilis). Keřové patro je často husté a druhově bohaté, s převahou zmlazených dřevin stromového patra. Z keřů se zde vyskytuje (např. Cornus sanguinea, Sambucus nigra, Salix caprea). V bylinném patře převažují vlhkomilné lesní druhy (např. Circarea lutetiana, Festuca gigantea, Stachys sylvatica a Stellaria nemorum) spolu s druhy mezofilních lesů (např. Asarum europaeum, Pulmonaria officinalis s. l. a Stellaria holostea), které jsou časté hlavně v olšinách na dně hlubokých říčních údolí, kam přecházejí z okolních mezofilních lesů. V nižších polohách je vyvinutý květnatý jarní aspekt s Anemone nemorosa, Caltha palustris, Chrysosplenium alternifolium, Ficaria verna subsp. bulbifera, Gagea lutea a dalšími 21

22 druhy. Mechové patro je zpravidla vyvinuto slabě. S údolními, jasanovo-olšovými luhy se setkáme nejčastěji v nivách potoků a středních toků řek nebo svahová lesní prameniště s protékající vodou a podmáčenou rozbahněnou půdou. V nivách vodních toků se většinou voda vyskytuje v malé hloubce pod povrchem půdy a na jaře často dochází k dočasnému zaplavení. Na říčních terasách však může hladina podzemní vody v létě a na podzim klesnout poměrně hluboko. Půdy jsou fluvizemě nebo gleje s širokým rozpětím půdní reakce i obsahu humusu a dobrou zásobou živin. V České republice se vyskytují všude podél vodních toků, kromě širokých úvalů velkých nížinných řek, nejsušších nížin a pahorkatin a nejvyšších horských poloh. Jsou ohroženy změnami vodního režimu krajiny, mýcením porostů, výsadbou smrkových a jiných monokultur a eutrofizací způsobenou splachy z polí. Ze stromů a keřů zde nejčastěji potkáme olši lepkavou (Alnus glutinosa), jasan ztepilý (Fraximus axcelsior), javor klen (Acer pseudoplatanus), vrbu křehkou (Salix Fragilis) či bez černý (Sambucus nigra). V bylinnném patře pak např. česnek medvědí (Allium ursinum), sasanku hajní (Anemone nemorosa), blatouch bahenní (Caltha palustris), ostřici třeslocovitou (Carex brizoides), mokrýše střídavolistého (Chrysosplenium alternifolium), dymnivku dutou (Corydalis cava), přesličku lesní (Equisetum sylvaticum), křivatec žlutý (Gagea lutea), kuklík městský (Geum urbanum), prvosenku vyšší (Primula elatior) či kopřivu dvoudomou (Urtica dioica) (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010) L 3.2 Polonské dubohabřiny Jedná se o lesy s převahou habru obecného (Carpinus betulus), lípy srdčité (Tilia cordata), dubu letního (Quercus robur) nebo dubu zimního (Q. petraea agg.). V keřovém patře se vyskytují nižší jedinci dřevin stromového patra a dále např. Corylus avellana a Frangula alnus. V bylinném patře rostou běžné druhy mezofilníchlistnatých lesů (např. Asarum europaeum, Brachypodium sylvaticum, Campanula trachelium, Poa nemoralis, Pulmonaria officinalis s. l. aj.), hojně jsou zastoupeny i druhy vlhkých lesních půd (např. Aegopodium podagraria, Athyrium filix-femina a Carex sylvatica) a druhy boreálních jehličnatých lesů. Mechové patro má malou pokryvnost, nebo chybí. 22

23 Tento biotop se vyskytuje v terénech rovinatých i svažitých s těžkými půdami, které jsou zpravidla pseudooglejené, tedy nasáklé srážkovou vodou a hlavně na jaře delší dobu zamokřené. Zásoba živin je zpravidla dobrá, ale na některých místech mohou být půdy chudé. Ohrožení pro ně představuje převedení na jehličnaté kultury. Jejich podrost se ruderalizuje vlivem přezvěření a ochuzuje o světlomilné druhy v důsledku přirozené sukcese a zapojování porostů bývalých nízkých a středních lesů. Ze stromů lze nalezneme např. habr obecný (Carpinus betulus), dub letní (Quercus robur), lísku obecnou (Corylus avellana), topol osiku (Populus tremula) či jedli bělokorou (Abies alba). V bylinném patře je nejčastější např. bršlice kozí noha (Aegopodium podagraria), zběhovec plazivý (Ajuga reptans), kopytník evropský (Asarum europaeum), papratka samičí (Athyrium filix-femina), zvonek broskvolistý (Campanula persicifolia), ostřice chlupatá (Carex pilosa), pryšec sladký (Euphorbia dulcis), kostřava obrovská (Festuca gigantea), netýkavka nedůtklivá (Impatiens noli-tangere), strdivka nicí (Melica nutans), kokořík mnohokvětý (Polygonatum multiflorum), violka lesní (Viola reichenbachiana) (Chytrý, Kučera, Kočí, Grulich, Lustyk 2010). Ilustrace 8: Mapa biotopů, trasa vyznačena modrou barvou. ( 23

24 3. Metodika Praktická část mé bakalářské práce spočívala ve vybrání botanicky atraktivní lokality, kterou jsem následně vytyčila vhodnou trasu naučné botanické stezky. Vybraná oblast se nachází v blízkosti mého bydliště. Jelikož svou rodnou obec dobře znám, nebylo těžké vybrat místo, kam bych jakožto budoucí kantorka vzala své žáky na exkurzi. Zajímavé přírodní prostředí mokřadního a lužního charakteru, nacházející se podél přirozených meandrů Stonávky a louky v přilehlém okolí jsou pro demonstraci rozmanitých druhů rostlin velmi vhodné. Stezku jsem vymezila na základě několika kritérií. Jedním z nejdůležitějších byla rozmanitost biotopů a přítomnost didakticky významných typů rostlin. Dále jsem dbala na to, aby stezka byla dobře dopravně dostupná, nenacházela se v příliš náročném terénu a zvládli jí tak i děti méně fyzicky zdatné. Za nezbytnou jsem považovala časovou nenáročnost exkurze. Jakmile jsem měla jasno, kudy stezka povede, prováděla jsem ve vegetačním období roku 2012 každý měsíc od dubna do září terénní floristický průzkum zaměřený na vyšší rostliny. Na jeho základě jsem vytvořila seznam cévnatých rostlin nacházejících se podél trasy. Při určování druhů mi pomohl především Klíč ke květeně české republiky (Kubát a kol. 2002). Přesnou nomenklatura rostlin byla vyhledána na webových stránkách Z nalezených rostlin jsem vybrala několik didakticky významných typů a následně je podrobněji charakterizovala ve svém botanickém průvodci. Důležitou součástí každého průvodce jsou beze sporu fotografie. Proto jsem při inventarizačím botanickém průzkumu současně tvořila fotodokumentaci. Snažila jsem se zachytit celkový habitus rostlin i jejich důležité detaily pomocí makrofotografie. Používala jsem digitální zrcadlový fotoaparát Canon EOS 600 D a digitální kompaktní fotoaparát Nikon Coolpix L18. Fotografie byly následně upraveny v programu Microsoft Office Picture Manager. 24

25 4. Výsledky 4.1. Vymezení trasy botanické exkurze Při určování, kudy povedou kroky účastníků botanické exkurze, bylo nutno vycházet z několika podmiňujících předpokladů. Důležitou roli hrála rozmanitost přírodních podmínek, snadná dostupnost, přiměřená délka trasy, její časová i terénní nenáročnost a bezpečnost návštěvníků. Po podrobném terénním šetření a akceptování výše uvedených hledisek jsem navrhla trasu o celkové délce 2,2 km, což odpovídá přibližně 30 minutám chůze. S výkladem by tak terénní cvičení mohlo trvat něco málo přes hodinu. Na trase jsem vyčlenila sedm stanovišť, ze kterých je výhled na vodní a mokřadní plochy, les či louky. Pro přehlednost jsem zaznačila jednotlivá stanoviště do mapky a určila GPS souřadnice jednotlivých bodů. Trasa začíná na odstavné ploše u záchytné hráze vodního díla Těrlicko. Botanická stezka se v tomto místě kříží s modře značenou turistickou trasou Frýdek Místek Žermanická přehrada Těrlická přehrada - Český Těšín. V prvních okamžicích vede po vrstevnici na rozhraní lužního lesa a vodní plochy záchytné nádrže, po starých rybářských chodnících. Vychází na místní komunikaci směřující do Soběšovic. Do této chvíle se trasa o úseku přibližně 300 m kryje s Naučnou stezkou Těrlické mokřady. Trasa pokračuje po zmíněné komunikaci a po cca 600 m se stáčí doleva. V tomto úseku můžeme pozorovat luční společenstva. Postupně se dostaneme opět do lesa, kudy vede úzká lesní cesta. Dojdeme po ní lesními prostory až k železné lávce umožňující transport na pravý břeh Stonávky. Pokračováním po proudu řeky se dostaneme až na konec trasy. Dostupnost botanické naučné stezky z přilehlých sídelních aglomerací je snadná. Na začátku i na konci stezky se nacházejí autobusové zastávky linek z Havířova i Českého Těšína. Konkrétně zastávky Těrlicko Zelené město na začátku trasy a Těrlicko Zelmer na jejím konci. V místě, kde stezka začíná, se nacházejí dvě odstavné plochy pro dopravní prostředky. 25

26 Ilustrace 9: Mapy trasy stezky. ( Tab. 3: Přehled stanovišť s GPS souřadnicemi. Místo GPS Souřadnice A - Odstavná plocha u hráze 49 44'28.465"N, 18 29'23.578"E B - Břeh záchytné nádrže 49 44'26.664"N, 18 29'23.149"E C - Porost kosatce žlutého 49 44'24.659"N, 18 29'23.105"E D - Poháňková pastvina 49 44'14.790"N, 18 29'13.102"E E V lužním lese 49 44'9.192"N, 18 29'28.991"E F Na Lesní cestě 49 44'5.641"N, 18 29'35.031"E 26

27 4.2. Seznam cévnatých rostlin bahnička bahenní - Eleocharis palustris (L.) Roem. & Schult. barborka obecná Barbarea vulgaris W. T. Aiton bažanka vytrvalá Mercurialis perennis L. bez černý Sambucus nigra L. bika ladní - Luzula campestris (L.) DC. blatouch bahenní Caltha palustris L. brčál menší Vinca minor L. brslen evropský Euonymus europaeus L. bršlice kozí noha - Aegopodium podagraria L. břečťan popínavý Hedera helix L. buk lesní Fagus sylvatica L. čarovník obecný Circaea lutetiana L. černýš hajní Melampyrum nemorosum L. česnáček lékařský Alliaria petiolata (M.Bieb.) Cavara & Grande česnek medvědí Allium ursinum L. čípek objímavý Streptopus amplexifolius (L.) DC. čistec bajenní Stachys palustris L. děhel lesní Angelica sylvestris L. devětsil bílý Petasites albus Gaertn. devětsil lékařský - Petasites hybridus (L.) G.Gaertn., B.Mey. & Scherb. dub letní Quercus robur L. dvouzubec trojdílný Bidens tripartita L. dymnivka dutá Corydalis cava Schweigg. & Kort. habr obecný Carpinus betulus L. hloh jednoblizný Crataegus monogyna Jacq. hluchavka bílá - Lamium album L. hluchavka nachová - Lamium purpureum L. hluchavka pitulník Lamium galeobdolon (L.) L. hluchavka skvrnitá Lamium maculatum L. hořepník tolitovitý Gentiana asclepiadea L. hvězdnatec zubatý - Hacquetia epipactis DC. chrastice rákosoitá Phalaris arundinacea L. 27

28 jahodník obecný - Fragaria vesca L. jasan ztepilý Fraxinus excelsior L. jaterník podléška Hepatica nobilis Gersault jetel luční - Trifolium pratense L. jetel plazivý Trifolium repens L. jílek vytrvalý Lolium perenne L. jilm drsný Ulmus glabra Huds. jilm ladní Ulmus minor Mill. jilm vaz Ulmus laevis Pall. jitrocel kopinatý - Plantago lanceolata L. jitrocel větší - Plantago major L. jmelí bílé Viscum album L. kakost hnědočervený - Geranium phaeum L. kakost smrdutý - Geranium robertianum L. kalina obecná Viburnum opulus L. karbinec evropský Lycopus europaeus L. kohoutek luční Lychnis flos-cuculi L. kokořík mnohokvětý Polygonatum multiflorum All. kontryhel obecný - Alchemilla vulgaris L. kopřiva dvoudomá Urtica dioica L. kopytník evropský Asarum europaeum L. kosatec žlutý Iris pseudacorus L. kostival hlíznatý Symphytum tuberosum L. kostival lékařský Symphytum officinale L. kostřava luční Festuca pratensis Huds. kostřava obrovská Festuca gigantea Vill. krušina olšová Frangula alnus Mill. křehkýš vodní Myosoton aquaticum Moench. křivatec polní Gagea villosa (M.Bieb.) Duby kuklík městský - Geum urbanum L. kyčelnice žláznatá Dentaria glandulosa Waldst. & Kit. kýchavice zelenokvětá Veratrum lobelianum Bernh. kyprej vrbice Lythrum salicaria L. lípa srdčitá Tilia cordata Mill. 28

29 lipnice hajní Poa nemoralis L. lipnice obecná Poa trivialis L. líska obecná Corylus avellana L. mák vlčí - Papaver rhoeas L. metlice trsnatá Deschampsia caespitosa (L.) P. B. mochna husí - Potentilla anserina L. mochna jarní - Potentilla tabernaemontani Asch. mokrýš střídavolistý Chrysosplenium alternifolium L. nadmutice bobulnatá Cucubalus baccifer L. netýkavka malokvětá Impatiens parviflora DC. netýkavka nedůtklivá - Impatiens noli-tangere L. netýkavka žláznatá - Impatiens glandulifera Royle okřehek menší - Lemna minor L. olše lepkavá Alnus glutinosa (L.) Gaertn. opletník plotní Calystegia sepium R. Br. orsej jarní - Ficaria verna Huds. ostružiník ježiník Rubus caesius L. ostřice řídkoklasá Carex remota L. ostřice třeslicovitá Carex brizoides L. pampeliška lékařská - Taraxacum sect. Ruderalia Kirschner, H.Øllg. & Štěpánek papratka samičí Athyrium filix-femina (L.) Roth pcháč obecný Cirsium vulgare (Savi) Ten. pcháč zelinný - Cirsium oleraceum (L.) Scop. plícník drsný Pulmonaria obscura Dumort. podběl obecný - Tussilago farfara L. podbílek šupinatý - Lathraea squamaria L. poháňka hřebenitá Cynosurus cristatus L. pomněnka bahenní Myosotis palustris Hill. popenec břečťanolistý Glechoma hederacea L. popenec obecný - Glechoma hederacea L. prasetník kořenatý - Hypochaeris radicata L. prvosenka vyšší Primula elatior Hill. pryskyřník kosmatý - Ranunculus lanuginosus L. pryskyřník plamének Ranunculus flammula L. 29

30 pryskyřník plazivý - Ranunculus repens L. pryskyřník prudký - Ranunculus acris L. pryskyřník velký - Ranunculus lignua L. pryšec chvojka - Euphorbia cyparissias L. pryšec sladký - Euphorbia dulcis L. přeslička bahenní Equisetum palustre L. přeslička rolní - Equisetum arvense L. psárka luční - Alopecurus pratensis L. psineček obecný Agrostis capillaris L. pstroček dvoulistý - Maianthemum bifolium (L.) F. W. Schmidt ptačinec velkokvětý - Stellaria holostea L. pupava bezlodyžná - Carlina acaulis L. rákos obecný Phragmites communis Trin. rdesno obojživelné Polygonum amphibium L. rozrazil břečťanolistý Veronica hederifolia L. rozrazil rezekvítek - Veronica chamaedrys L. růžkatec ponořený Ceratophyllum demersum L. řebříček obecný - Achilea millefolium L. řeřišnice hořká - Cardamine amara L. řeřišnice luční Cardamine pratensis L. sadec konopáč Eupotorium cannabinum L. sasanka hajní Anemonoides nemorosa (L.) Holub sasanka pryskyřníkovitá Anemonoides ranunculoides (L.) Holub sedmikráska chudobka - Bellis perennis L. sněženka podsněžník - Galanthus nivalis L. starček vejčitý Senecio ovatus (G.Gaertn., B.Mey. & Scherb.) Willd. střemcha ptačí Padus avium Mill. světlík lékařský - Eeuphrasia rostkoviana Hayne svída krvavá Swida sanquinea L. svízel povázka - Galium mollugo L. svízel přítula Galium aparine L. svlačec rolní - Convolvulus arvensis L. šalvěj lepkavá Salvia glutinosa L. šípatka střelolistá Sagittaria sagittifolia L. 30

31 šťavel kyselý - Oxalis acetosella L. štírovník růžkatý - Lotus corniculatus L. šťovík kyselý - Rumex acetosa L. šťovík tupolistý - Rumex obtusifolius Auct. ex Meisn. topol černý Populus nigra L. trojštět žlutavý Trisetum flavescens (L.) P.Beauv. třešeň ptačí Cerasus avium (L.) Moench tužebník jilmový Filipendula ulmaria (L.) Maxim. udatna lesní Aruncus vulgaris Raf. válečka lesní Brachypodium sylvaticum P.Beauv. vikev plotní - Vicia sepium L. vikev ptačí - Vicia cracca L. violka lesní Viola reichenbachiana Jord. ex Boreau vlaštovičník větší - Chelidonium majus L. vodní mor kanadský Elodea canadensis Michx. vraní oko čtyřlisté - Paris quadrifolia L. vratič obecný - Tanacetum vulgare L. vrba bílá Salix alba L. vrbina hajní Lysimachia nemorum L. vrbina obecná Lysimachia vulgaris L. vrbina penízkovitá - Lysimachia nummularia L. zapalice žluťuchovitá - Isopyrum thalictroides L. zběhovec plazivý - Ajuga reptans L. zblochan vodní Glyceria maxima (Hartm.) Holmb. zevar vzpřímený Sparganium erectum L. zlatobýl obrovský - Solidago gigantea Aiton žabník jitrocelový Alisma plantago R. Br. 31

32 4.3. Charakteristika významných typů rostlin Česnek medvědí (Allium ursinum L.) Čeleď: česnekovité (Alliaceae) Popis druhu: Tato cibulnatá bylina je vytrvalá. Dosahuje výšky až 50 cm. Lodyha je přímá a bezlistá. Přízemní listy kopinatého až eliptického tvaru jsou většinou dva, velké až 20 cm. Mají zřetelné řapíky a rovnoběžnou žilnatinu, která však není příliš vyniklá. Drobné bílé květy jsou uspořádány v řídkém, polokruhovitém lichookolíku v počtu Mají 6 hvězdovitě rozložených okvětních lístků, dlouhých asi 1 cm. Plodem je tobolka. Podzemní cibule jsou podlouhlé, nezřetelně odsazené od stonku. Celá rostlina má silný, česnekový zápach. Kvete od dubna do června. Ilustrace 10: česnek medvědí - Habitus, květ, listy Areál rozšíření: Česnek medvědí se vyskytuje téměř v celé Evropě. Od Britských ostrovů přes Francii a střední Evropu po západní Ukrajinu, nesouvislé rozšíření i ve Španělsku, Itálii, jižním Balkánu, Malé Asii, Kavkazu, evropském Rusku, Pobaltí a jižní Skandinávii. U nás se vyskytuje na celém území roztroušeně až hojně, vzácnější je jen v jihozápadní polovině Čech. 32

33 Stanoviště: Vlhké listnaté a lužní lesy, kolem potoků, na úpatích svahů. Roste na hlubokých, humusem bohatých, kyprých půdách písčitohlinitého až jílovitého charakteru. Často tvoří rozsáhlé porosty. Ilustrace 11: Souvislý porost česneku medvědího Zajímavosti: Jde o rostlinu tvořící typický jarní aspekt lesa. Tzv. jarní geofyty mají meristémy schované pod zemí. Rostou časně na jaře ještě před olistěním stromů. Využívají tak dostatku slunečního světla ke květu a plození. S přibývajícím zastíněním nadzemní část rostliny zmizí a rostlina dále přetrvává pod zemí v podobě cibulek. Česnek medvědí je také léčivá rostlina a má mnoho způsobů využití. Např. při nachlazení, má baktericidní a fungicidní účinky, snižuje také krevní tlak či ničí střevní bakterie. (Kubát 2002, Spohnová & Golte-Bechtleová 2010,

34 Pampeliška lékařská (Taraxacum sect. Ruderalia) Čeleď: hvězdnicovité (Asteraceae) Popis druhu: Vytrvalá rostlina, cm vysoká. Dutý, tenkostěnný stonek je lysý a bezlistý. Kopinaté až obvejčité listy mají kracovitou čepel a jsou v přízemní růžici. Mohou mít červeno-fialové až narůžovělé střední žilky. Zelené, kopinaté až čárkovité listeny tvoří válcovitý zákrov. Květenstvím je úbor široký 2,5 4 cm, jazykovité květy mají zlatožlutou barvu. Souplodí nažek vzniká z apokarpického gynecea. Jednotlivé nažky na semeníku mají dlouze stopkatý, bílý chmýr, vzniklý přeměnou kalichu. Celá rostlina roní bílé, hořké mléko, které na kůži zanechává Ilustrace 12: Květ, zákrov Ilustrace 13: Souplodí nažek, nažka s chmýrem hnědé skvrny. Kvete od března do října. Areál rozšíření: Roste téměř po celém světě v mírném klimatickém pásu. Vyskytuje se v celé mírné Eurasii, Severní i Jižní Americe, Austrálii i severní a jižní Africe. 34

35 Stanoviště: Louky, meze, pastviny, u cest a silnic, rumiště, pole, zahrady. Stěží na nějakém stanovišti chybí, je nitrofilní a velmi hojná. Zajímavosti: Pampeliška je jedna z nejznámějších a nejrozšířenějších rostlin. Léčiva s pampeliškou zlepšují trávení, látkovou výměnu, jsou močopudná a podporují funkci žlučníku a jater. Sbírá se hlavně kořen, někdy také listy, které jsou zdravou salátovou zeleninou. Z květů se vyrábí pampeliškový med. Semena se rozšiřují anemochorií, tedy pomocí větru. Likvidace pampelišek není snadná. Určování rodu Taraxacum není snadné kvůli jejich jak pohlavnímu, tak nepohlavnímu rozmnožování. V současnosti se rozděluje na tzv. sekce. Např. v sekci Ruderalia lze rozlišit asi 250 druhů pampelišek. (Spohnová & Golte-Bechtleová 2010, Ilustrace 14: Habitus 35

36 Hluchavka skvrnitá (Lamium maculatum L.) Čeleď: hluchavkovité (Lamiaceae) Popis druhu: Jde o vytrvalou bylinu, vysokou cm. Má kořenující výběžky. Lodyha je vystoupavá, čtyřhranná a často fialově naběhlá. Křižmostojné listy řapíkaté, trojúhelníkovitě vejčité s okrajem vroubkovaným až zubatým. Mohou mít stříbrné skvrny. Pyskaté květy jsou po 6 16 v lichopřeslenech, v úžlabí horních listů. Kalich srostlý, pětičetný a pýřitý. 2 3 cm dlouhá, nachová koruna je pyskatá, složená z částí zvaných pysk a přilba. Spodní pysk s velkým, vykrojeným středním lalokem a dvěma malými, postraními laloky je bíle skvrnitý. Koruna má prohnutou a břichatou korunní trubku. Uvnitř květu najdeme dvě delší a dvě kratší tyčinky, kterým říkáme dvoumocné, a pestík. Na dně kalicha se nachází plod - čtyři tvrdky. Kvetou od dubna do září. Ilustrace 15: Popis květu, dvoumocné tyčinky Areál rozšíření: Střední, jižní a východní Evropa až po Ural, v západní Evropě roste vzácně. V menší míře se vyskytuje se také v Malé Asii, na Krymu a na Kavkaze, v severním Íránu a na Altaji. Byla zavlečena do Severní Ameriky a severní Afriky. Stanoviště: Na vlhčích, živinami bohatých humózních půdách v lužních lesích, příkopech, křovinách, na okrajích lesů, okrajích cest. Je hojná. 36