Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická

Transkript

1 Jabok - Vyšší odborná škola sociálně pedagogická a teologická Absolventská práce Petra Botková Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes Vedoucí práce: Ing. Mgr. Jan Dočkal, CSc. 2012

2 Prohlášení: 1. Prohlašuji, že jsem absolventskou práci Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes zpracovala samostatně a výhradně s použitím uvedených pramenů a literatury. 2. Tuto práci nepředkládám k obhajobě na jiné škole. 3. Souhlasím s tím, aby uvedená práce byla pro studijní účely zpřístupněna dalším osobám nebo institucím prostřednictvím Knihovny Jabok a v elektronické podobě prostřednictvím IS Jabok. 26. dubna 2012 Petra Botková Toto dílo je licencováno pod licencí Creative Commons Uveďte autora-neužívejte dílo komerčně-nezasahujte do díla 3.0 Česká republika licencí. Pro zobrazení kopie této licence, navštivte nebo pošlete dopis na adresu: Creative Commons, 171 Second Street, Suite 300, San Francisco, California, 94105, USA.

3 Anotace Absolventská práce na téma Vzdělávání a pracovní uplatnění lidí se zrakovým postižením dříve a dnes si klade za cíl popsat vývoj a porovnat možnosti vzdělávání, pracovního uplatnění a činnosti organizací pro osoby se zrakovým postižením jak v současné době, tak v obdobích předešlých. Důvodem pro sepsání bylo nalézt možnosti, které lidem se zrakovým postižením usnadňovaly život, a díky kterým se mohli osobnostně rozvíjet a začleňovat do života společnosti. Práce se zabývá jednotlivými obdobími, ve kterých popisuje a hodnotí stav a úroveň vzdělávání, pracovního uplatnění a organizací pro osoby se zrakovým postižením. Hlavní změny přichází v letech 1948 a V závěru práce shrnuji zjištěné skutečnosti. Docházím k tomu, že během let 1948 až 1989 se lidem se zrakovým postižením dostávalo plnohodnotné péče, která ale měla za následek segregaci, kdy podpora lidem se zrakovým postižením náležela, ale na životě společnosti se nepodíleli. Rok 1989 přinesl ve všech zkoumaných oblastech změny, které měly za následek integraci osob se zrakovým postižením do společnosti, kdy je také vyžadována co největší samostatnost. Klíčová slova: lidé se zrakovým postižením, vzdělávání a pracovní uplatnění osob se zrakovým postižením, organizace pro podporu osob se zrakovým postižením, integrace, rekvalifikace osob se zrakovým postižením, zrakové postižení

4 Summary The Final work called Education and Employability of People with Visual Impairment Then and Now aims to describe and compare the development of educational opportunities, employment and activities of organizations for people with visual impairment as at present and in former times. The reason for dealing with this topic was to discover opportunities for people with visual impairment which would make their lifes easter, which would make their personal development possible and which would help their integration. The work deals with the each period from: before 1948, during 1948 then 1989 and after 1989, in which the situation and the level of education, employment and activity of organizations for people with visual impairment are described and evaluated. Major changes came in 1948 and In conclusion I summarize the findings: I found out that although during the years 1948 and 1989 people with visual impairment were receiving full treatment, segregation was the result of such treatment. People with visual impairment obtained support, but they did not participate on the life of the society. The year 1989 brought in all the areas surveyed changes, which resulted in the integration of people with visual disabilities in society, which also has required their maximal independence. Key words: people with visual impairment, education and employability of people with visual impairment, organizations to support people with visual impairments, integration, retraining of people with visual impairment, visual impairment

5 Děkuji vedoucímu své práce Ing. Mgr. Janu Dočkalovi, CSc. za odborné vedení a cenné rady. Dále děkuji všem, kteří mi poskytli rozhovor a informace k dotazníkovému šetření. Také děkuji organizacím SONS a Okamžik.

6 Většina zrakově postižených nepotřebuje, aby o ně někdo pečoval, ale aby byly spolehlivě zabezpečeny služby a opatření, které vytvářejí podmínky rozvoje nezávislé nebo minimálně závislé, emancipované osobnosti aby se kvalita života zrakově postižených vyrovnala kvalitě života normálně vidících. Jesenský Jan

7 Obsah Úvod Člověk se zrakovým postižením Klasifikace zrakového postižení Specifické potřeby století a první polovina 20. století Vzdělávání Pracovní uplatnění a osobnostní rozvoj Shrnutí Vývoj po roce Vzdělávání ÚJI, Svaz Invalidů a pracovní uplatnění Shrnutí Rok 1989 a následný vývoj Legislativa Vzdělávání Organizace Pracovní uplatnění Shrnutí Dotazníkové šetření Anketa Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, o.p.s Doplňkové šetření Shrnutí Použitá literatura Seznam tabulek Seznam příloh... 45

8 Úvod V druhém ročníku jsem absolvovala praxi v Pobytovém rehabilitačním a rekvalifikačním středisku pro nevidomé Dědina. Setkala jsem se zde jak s pracovní a sociální rehabilitací, tak s kurzy rekvalifikace. Půl roku potom jsem se při osobní asistenci seznámila s paní, které bylo osmdesát osm let. Její starší sestra byla nevidomá. Když o své sestře mluvila, nezmínila se, jaké byly v době jejího mládí možnosti vzdělávání, pracovního uplatnění a jaké existovaly organizace či spolky pro podporu osob se zrakovým postižením. Zda bylo umožněno lidem se zrakovým postižením uspokojovat své potřeby. To byl druhý impuls, který mě vedl k výběru mého tématu. Mým cílem je zachytit, popsat a zhodnotit vývoj v oblasti vzdělávání a následného pracovního uplatnění a v oblasti činnosti organizací (spolků) pro osoby se zrakovým postižením na území nynější České republiky. Jde o popis a hodnocení různých možností pro osoby se zrakovým postižením, které jim umožňovaly rozvíjet se, uplatňovat se a žít normální život. Praktická část se bude věnovat dotazníkovému šetření. Respondenty budou klienti Pobytového rehabilitačního a rekvalifikačního střediska pro nevidomé Dědina, kteří zde absolvovali nebo nyní absolvují rekvalifikační kurz. Půjde o to zjistit, jaké mají vzdělání, zda toto vzdělání využili v praxi a co je vedlo k potřebě rekvalifikace. Aby člověk mohl lépe porozumět tomu, co je dnes, musí nejdříve vědět, co bylo dříve. Když budeme vědět, co předcházelo, můžeme si z toho odnést ponaučení, ať už v dobrém či zlém, a na tyto skutečnosti navázat. Velké změny ve vzdělávání, pracovním uplatnění a v činnostech organizací přišly v roce 1948 a Nové přístupy byly reakcí na změny v politické sféře. Problematika bude řešena v pěti kapitolách. Člověk se zrakovým postižením, situace osob se zrakovým postižením před rokem 1948, vývoj po roce 1948 a rok 1989 a následný vývoj. Tato období budou prolínat informace o vzdělávání, pracovním uplatnění a také o organizacích či spolcích pro osoby se zrakovým postižením. Poslední kapitola se bude zabývat dotazníkovým šetřením. Informace vycházejí z odborné literatury a také z rozhovorů s odborníky ze Sjednocené organizace nevidomých a slabozrakých ČR, SONS. 1

9 1 Člověk se zrakovým postižením Máme pět smyslů: zrak, sluch, hmat, čich a chuť. Dle Keblové (Viz. Keblová, 1996, str. 6) je zrak smyslem, který nejvíce přispívá k rozvoji osobnosti. Díky němu totiž mozek přijímá velké množství podmětů v krátkém čase, čímž člověku umožní pohyb v prostředí, rozpoznat směr, vzdálenost atd. Zrak má rozhodující vliv na utváření správných představ, rozvoj paměti, pozornosti, myšlení, řeči i sféry emocionálně volní. Poškození nebo porucha zraku, či dokonce jeho ztráta, omezují, deformují nebo zcela vylučují tento zdroj informací. 1 U člověka se zrakovým postižením je velmi důležité, aby se naučil informace přijímat jinak, než zrakem. Začínají se upřednostňovat smysly další. Jelikož ostatní smysly zastávají funkci zraku, musí být procvičovány mnohem intenzivněji. Je to proces učení. Jde o to naučit se hmatem číst a díky sluchu přejít bezpečně přechod pro chodce. Zrakové postižení se projevuje ve všech oblastech. Jde o sebeobsluhu, orientaci v prostoru, vzdělávání, pracovní uplatnění a například i o sociální vztahy včetně vztahů partnerských. Na specifické potřeby reaguje řada činností. Rehabilitace, rekvalifikace a mimo jiné i činnost sdružení a organizací, které mají za cíl vyvíjet řadu aktivit pro podporu osob se zrakovým postižením. Aby člověk mohl rozvinout svou osobnost a své schopnosti, potřebuje k tomu dostávat podměty a musí umět přijímat informace, protože díky nim může probíhat proces učení. U člověka se zrakovým postižením je základem naučit se zvládat sebeobsluhu a orientaci v prostoru. Tento základ postarat se sám o sebe je začátkem fungování v sociálním prostředí, což může vést k naplňování potřeby seberealizace. Naučit se být samostatný je základem, který potřebuje velkou trpělivost. 1.1 Klasifikace zrakového postižení Existuje pět kategorií zrakového postižení podle klasifikace Světové zdravotnické organizace, WHO. Střední slabozrakost, silná slabozrakost, těžce slabý zrak, praktická nevidomost a úplná nevidomost. 2 Toto postižení lze rozdělit do tří hlavních skupin a to slabozrakost, zbytky zraku a nevidomost. Nelze předpokládat, 1 KEBLOVA; Integrované vzdělávání dětí se zrakovým postižením; str. 6 2 Srov. SLOWÍK; Speciální pedagogika; str. 62 2

10 že každý člověk se zrakovým postižením má stejné možnosti a potřeby. Ať už v procesu učení či při hledání zaměstnání. Například výuka bude probíhat úplně jinak u dětí s úplnou ztrátou zraku a u dětí se slabozrakostí. Stupeň postižení také může rozhodovat při uplatňování se v různých pracovních oborech. Dále lze zmínit klasifikaci zrakových vad a poruch podle různých kritérií. Jde o rozlišení podle postižených zrakových funkcí (poruchy barvocitu, omezení zorného pole, snížení zrakové ostrosti atd.), podle již zmíněného stupně zrakového postižení (slabozrakost, zbytky zraku, nevidomost), podle doby vzniku (vrozené, získané) a podle etiologie (orgánové, funkční). 3 Jednotná klasifikace neexistuje a vždy záleží na tom, co chceme hodnotit. Rozlišení vad podle vzniku bude mít důležitou roli například při pracovním uplatnění, kdy člověk se ztrátou zraku bude potřebovat pracovní i sociální rehabilitaci a rekvalifikaci. U vzdělávání bude důležité vědět, zda jde o dítě se zbytky zraku či o dítě s úplnou ztrátou zraku. Od toho se pak bude odvíjet výběr metod a kompenzačních pomůcek při výuce. 1.2 Specifické potřeby (obrázek č. 1). Potřeby lze rozdělit podle jejich důležitosti dle Maslowy pyramidy potřeb Obrázek č. 1. Maslowa pyramida potřeb Zdroj: 3 SLOWÍK; Speciální pedagogika; str. 61 3

11 Základní potřeby jsou fyziologické. Patří sem například umět se najíst, obléci, umýt atd. V případě člověka se zrakovým postižením půjde o to, naučit se zvládat sebeobsluhu. Sebeobsluha spočívá v osobní hygieně, v zacházení s oblečením, v možnosti starat se o domácnost a obsloužit se v kuchyni. Jsou to úkony jako sprchování, zavazování bot, pečení v troubě a také například vytření podlahy. Velmi důležité je, aby všechny tyto úkony byly nacvičovány v prostředí, které člověk zná a je také důležité, aby člověk uměl zacházet s předměty, které k úkonům potřebuje (Viz. Čálek, 1988, str. 29). Učení trvá déle, než je tomu u lidí vidících a může za to fakt, že zde nefunguje učení nápodobou. Proto je důležité opakovat tyto činnosti často a dbát na důslednost. Potřeba bezpečí a jistoty u osob se zrakovým postižením vychází především z potřeby umět se pohybovat v prostoru. Posílení sebejistoty v těchto úkonech vede k tomu, že je člověk samostatný. Bohužel zde panuje nejvíce předsudků, obav a nedorozumění ze strany společnosti. Oproti nácviku například v kuchyni, je samostatný pohyb výsledek dlouhodobé, léta trvající přípravy, která se vlastně táhne již od předškolního věku. 4 Chůze s bílou holí je ovšem náročná i z jiného hlediska. A to úpravě prostředí. 5 Potřeba bezpečí a jistoty při pohybu tedy vyžaduje dlouhou a náročnou přípravu a musí se k ní vytvářet co nejvíce podmínek. Před nástupem na základní školu je u dětí se zrakovým postižením velmi důležité, aby navštěvovaly mateřskou školu. Mateřské školy hrají významnou roli ve vývoji dítěte, zvlášť pokud jeho postižení způsobuje pomalejší učení. Jsou zde naplňovány základní potřeby a to především nácvik sebeobsluhy a orientace v prostoru. Potřebu sounáležitosti lze charakterizovat jako potřebu lásky, přátelství. Lze sem zahrnout i partnerské vztahy. Je nutné, aby člověk se zrakovým postižením pociťoval podporu a měl možnost vyjádřit své emoce a získal jistotu. Aby si vážil sám sebe jako člověka. Tím navazuje další potřeba, potřeba uznání. Pokud tyto potřeby budou uspokojovány, lze se začít zabývat potřebou seberealizace. Seberealizace může mít mnoho podob, ale nejčastěji se upokojuje přes vzdělání a následné pracovní uplatnění. Jsou to dva důležité faktory, které vedou k rozvoji osobnosti, možnosti nebýt závislý na jiné osobě. 4 ČÁLEK; Výchova dospívající zrakově postižené mládeže k samostatnosti; str Pozn.: I když byly iniciativy i dříve, až po roce 1989 se podařilo bezbariérovost prostředí pro osoby se zrakovým postižením prosadit. K této problematice se vrátíme z pohledu fungování spolků pro osoby se zrakovým postižením, neboť to vycházelo z jejich činností. 4

12 Na potřeby osob se zrakovým postižením reaguje rehabilitace. Rehabilitace je rozdílná, pokud člověk získal postižení během života či má zrakové postižení od narození. Známe rehabilitaci léčebnou, sociální a pracovní. Cílem sociální rehabilitace je všestranný rozvoj osobnosti, sociální integrace a životní pohoda. 6 K těmto cílům dochází podle Jesenského přes tyto programy (Viz. Jesenský, 1992, str. 32): program sebeobsluhy program tyflografického výcviku program využívání zvukových záznamů program prostorové orientace a samostatného pohybu pomoc vodícího psa či elektronických orientačních pomůcek při samostatném pohybu program rozvíjející zrakové funkce program výcviku čtení a psaní Braillova písma programy integrace do společnosti výuka cizích jazyků psaní běžného písma Na překonávání překážek, které se u osob se zrakovým postižením vyskytují, reaguje několik sektorů. Pedagogenní překážky jsou předmětem výchovy a vzdělávání, psychické překážky jsou předmětem psychologického poradenství a intervence, tělesné překážky jsou předmětem léčebné péče a intervence, sociální překážky jsou předmětem sociální péče, ekonomické překážky jsou předmětem pracovního a důchodového zabezpečení a technické překážky jsou předmětem tyflotechniky a rehabilitačního inženýringu. 7 Ucelený systém podpory a pomoci, který reaguje na potřeby lidí se zrakovým postižením, má za následek jejich plnohodnotný život. 6 JESENSKÝ; Rehabilitace zrakově postižených a způsoby její realizace; str JESENSKÝ; Tyflologické listy; str. 7 5

13 2 19. století a první polovina 20. století Společnost se k otázce zrakového postižení stavěla různě. Dle Kurze a Neuberta (Viz. Kurz, Neubert, 1985, str. 77) lze rozdělit situaci lidí se zrakovým postižením do tří období. Do devatenáctého století, kdy vznikaly první výchovněvzdělávací ústavy, se jednalo o období almužnické, kdy se lidé s postižením často setkávali s velkou diskriminací a špatným, někdy až nelidským zacházením. Za hlavní důvod vzniku výchovně-vzdělávacích ústavů se považuje období osvícenství, kdy si společnost začala uvědomovat, že každý člověk má právo na svobodu. V období do osmnáctého století byl život osob se zrakovým postižením nejistý a o jejich seberealizaci či uspokojování potřeb nelze mluvit. Jejich situace vycházela z toho, co společnost považovala za morální či správné. Během osvícenství se však myšlení společnosti změnilo a nastává velký rozvoj ústavů pro osoby se zrakovým postižením po celé Evropě. Život lidí se zrakovým postižením zaznamenával zlepšení, neboť pomalu začaly být naplňovány i potřeby sounáležitosti, uznání a seberealizace. Situace lidí se zrakovým postižením tedy vycházela především z hodnot a postojů společnosti. V době, kdy vznikaly první ústavy pro osoby se zrakovým postižením, patřily České země do Habsburské monarchie, později se jednalo o Rakousko-Uhersko. První ústavy vycházely z tradic německé kultury a německý vliv ovlivňoval i výchovu a vzdělávání. Tato situace se začíná měnit začátkem dvacátého století, kdy vznikl spolek Český slepecký tisk, který začal tisknout první české knihy. Tím byly české děti se zrakovým postižením osvobozeny od vlivů germanizace. Jako první vznikl na území Českých zemí Hradčanský ústav pro slepé děti v Praze, poté Klárův zaopatřovací a zaměstnávací ústav slepců v Praze, Moravskoslezský ústav pro slepé v Brně a Deylův ústav pro slepé v Praze. Spolek, který reagoval na uplatnění absolventů z těchto ústavů, byl Podpůrný spolek samostatných slepců. Po různých transformacích existují zmíněné výchovněvzdělávací ústavy do dnes. 6

14 2.1 Vzdělávání První instituce určená osobám se zrakovým postižením na území Českých zemí byl výchovně vzdělávací Hradčanský ústav pro slepé děti v Praze. Jeho vznik byl podmíněn rozvojem Prahy a celospolečenskou situací. V roce 1879 byl předán Hradčanský ústav do rukou řádových sester původně francouzské kongregace řádu Karla Boromejského. Hospodářská stránka věci byla výhodná, neboť řádový personál pracoval zcela zdarma. Řádové sestry však převzaly postupně do svých rukou i celou práci vychovatelskou a vzdělávací a vytvořily tak u nás instituci unikátní, protože všechny naše ostatní ústavy byly institucemi civilními. 8 Finanční situace donutila tehdejší vedení ústavu předat jeho fungování řádovým sestrám. Otázkou ovšem zůstává, zda mohly sestry plně nahradit učitele, kteří znali specifika výuky dětí se zrakovým postižením, byť jen ze svých zkušeností. Faktem je, že až roku 1928 vydalo ministerstvo školství a národní osvěty ČSR Učební osnovy a výchovné směrnice pro školy pro nevidomé 9. Do té doby tedy nebyly jasně dané osnovy a vyučování záviselo jen na individuálním přístupu učitelů, v tomto případě řádových sester. Do roku 1892 byla škola jen dvoutřídní, v r byla připojena třída třetí a v třicátých letech až třída čtvrtá. Na tyto třídy pak v těchto letech napojoval dvouletý hudební kurs, který kromě hudebního vzdělání značně rozšiřoval i všeobecný rozhled. 10 Hudební kurz a všeobecný rozhled umožnily lidem se zrakovým postižením rozvíjet se v oblasti hudební a hledat následně v této oblasti pracovní uplatnění. Jelikož České země patřily pod vládu Habsburků, vyučovalo se jak česky, tak německy. Většina učebnic byla napsána německy a tím se vliv germanizace prohluboval. Byla potřeba tento vliv zmírnit. To ovšem přišlo až v roce 1915 z iniciativy Karla Emanuela Macana, kdy začala vznikat první česká knihovna pro nevidomé díky přepisům, které dělal s dobrovolníky. Poté využil toho, když se během první světové války začali vracet vojáci, kteří přišli o zrak. Naučil je používat Braillovo písmo a tím jim umožnil znovu získávat informace, vrátit se do běžného života. Stal se tak prvním rehabilitačním pracovníkem (Viz. Mužáková, 2004, str SOLAROVÁ, ŠARBACH; Dějiny nejstarší školy pro nevidomé v Čechách; str SOLAROVÁ, ŠARBACH; str SOLAROVÁ, ŠARBACH; str. 16 7

15 55). Paradoxně první světová válka umožnila začátek důležité činnosti, mohla se začít rozvíjet pomoc lidem, kteří o zrak přišli během života. Mimo ústavu v Praze byl také založen Moravskoslezský ústav po slepé v Brně. Tento ústav v podstatě navázal na formy Hradčanského ústavu v Praze. Největším přínosem byla možnost zaopatřit více dětí, neboť náhle existoval jeden ústav v Čechách a druhý na Moravě. Při větší kapacitě výchovně-vzdělávacích ústavů mohl být větší počet děti se zrakovým postižením rozvíjen jak osobnostně, tak sociálně. Tím tyto děti mohly postupně vymaňovat společnost z mylných názorů, které o lidech se zrakovým postižením stále měla. Klárův zaopatřovací a zaměstnávací ústav slepců v Praze byl zřízen pro přípravu osob se zrakovým postižením na pracovní uplatnění. Dle Digrina (Viz. Digrin, 1993, str. 26) se v tomto ústavě díky iniciativě Karla Emanuela Macana začalo dbát na výuku Braillova písma. Věděl, že je to základ pro rozvoj myšlení, a proto vyvinul nátlak, aby výuka Braillova písma již nebyla jen formalitou. Jako první poukázal na chyby, které vyučování přinášelo. Byl si vědom toho, že soustředit se pouze na výuku řemesel je sice důležité, ovšem lidé se zrakovým postižením nemusejí využívat jen řemesel, aby našli uplatnění na pracovním trhu. K rozvoji ústavu a jeho řemeslné výchovy velmi pomohlo vydání říšského zákona z roku 1902, podle něhož bylo ústavu dáno právo vystavovat vysvědčení vyučeným kartáčníkům a košíkářům. Od roku 1911 byly pro chovance pořádány masérské kurzy. 11 Začátkem dvacátého století se tedy zlepšila situace výstupu učňů z jejich učení. Možnosti ústavu se také zlepšily o pár let později, kdy se o hmotné zajištění ústavu postaral Zemský výbor (Viz. Digrin, 1993). Nemohla již nastat tíživá finanční situace, která by učně poškodila. Dalším pozitivem byl fakt, že byla zřízena státní živnostenská škola, po jejímž absolvování a složení tovaryšských zkoušek mohli založit vlastní živnost. 12 Deylův ústav pro slepé v Praze byl dalším ústavem, který se zabýval výukou řemesel a rozvinul vzdělání v hudbě. Vznikl o dost později, než tomu bylo u ústavů předchozích. Jak už z názvu vyplývá, jeho zakladatelem byl Jan Deyl. Tento ústav se snažil vymanit z vlivu germanizace rovnou při jeho vzniku. Pokud se děti učily německy, byly tím vlastně nuceny stát se němci a nebylo jim umožněno rozvíjet kulturu českou, svou. 11 DIGRIN; Vývoj slepeckého tisku v našich zemích; str DIGRIN; str. 28 8

16 V roce 1911 se vyučovalo hře na kytaru, mandolínu a zpěvu, o rok později přibylo piano a housle. V řemeslných dílnách se opravovala obuv, vyráběly koberce. V roce 1913 se hudební vyučování rozšířilo o citeru a po úpravě tělocvičny byl zaveden pravidelný tělocvik. 13 Deylův ústav byl významným mezníkem pro rozvoj hudebního vzdělávání u osob se zrakovým postižením. Pracovní uplatnění v oblasti hudby bylo a i teď je jednou z častých možností, které lidé se zrakovým postižením vyhledávají. V roce 1924 také přibyl obor ladění pián. Řemesla se vyučovala také, mnohem více se na ně ale soustřeďoval Klárův ústav. Ovšem i v Deylově ústavu jsme mohli najít řemesla jako kartáčnictví, vyplétání židlí, pletení na stroji, dívky se také učili starat o domácnost. 14 Šlo o výchovu založenou spíše na hmatu než na myšlení, nicméně při výstupu ze škol měli lidé se zrakovým postižením možnost uchytit se a být alespoň trochu samostatní. Vzdělávání od začátku devatenáctého století značně přispělo k rozvoji osobnosti každého dítěte, studenta se zrakovým postižením. Reagovalo na potřeby naučit se zvládat sebeobsluhu, žít mezi vrstevníky, naučit se být samostatný. Stále je společnost nebrala jako rovnocenné, nicméně byl to začátek cesty k jejich plnohodnotnému životu. Rokem 1948 se pak mění jedna podstatná věc, ze soukromých ústavů se stávají státní školy. 2.2 Pracovní uplatnění a osobnostní rozvoj Existovaly ústavy, které uskutečňovaly výchovu, vzdělávání a učení řemesel. Otázkou ale zůstávalo, co se bude se studenty dít, až svá studia dokončí. Proto byl začátkem dvacátého století založen Podpůrný spolek samostatných slepců. Cílem bylo zaručit lidem se zrakovým postižením nebýt závislý na druhých a postarat se sám o sebe. To dokáží tím, že budou mít práci. Vytvořil se spolek, který si kladl za cíl hájit důstojný život osob se zrakovým postižením (Viz. Mužáková, 2004, str. 65). Práce a pracovní uplatnění není důležité jen u zdravých osob, ale i osob s postižením. Jde o to, že při možnosti práce se člověk stává samostatným a dostává se mu tak i možnost účastnit se na životě společnosti. Právě tyto skutečnosti si 13 KURZ, NEUBERT; Deylův první český ústav pro nevidomé; str KURZ, NEUBERT; str

17 Podpůrný spolek samostatných slepců uvědomoval. Rokem 1949 přičleněním do Ústředí jednoty invalidů tento spolek zanikl. Dalším důležitým spolkem, který reagoval na potřebu včlenit osoby se zrakovým postižením do společnosti, byl Český slepecký tisk. Samozřejmě to také byla odezva na germanizaci. Do té doby existovalo jen velmi mizivé množství českých knih pro děti se zrakovým postižením. Začala se měnit výuka, protože místo německé literatury začala být dodávána literatura v češtině. Začátkem dvacátého století tedy vznikly dva spolky, které pomáhaly lidem se zrakovým postižením prožít plnohodnotný život a podporovaly je v integraci do společnosti. Především tím, mít pracovní uplatnění. 2.3 Shrnutí Spolky a výchovně-vzdělávací ústavy měly za cíl lépe zabezpečit osoby se zrakovým postižením, dát jim možnost vzdělání a následného uplatnění v praxi, stejně tak jako je kulturně obohatit a dokázat společnosti, že vůči nim mají zbytečné předsudky. Tyto změny mohly být realizovány především změnou celospolečenskou. Ústavy a spolky se zasloužily o plnohodnotnější život lidí se zrakovým postižením, kteří do této doby v podstatě neměli žádná práva a měli málo možností, jak rozvinout svou osobnost. Do roku 1948 jsou jak spolky, tak výchovně-vzdělávací ústavy v soukromém vlastnictví. Od roku 1948 přebírá vzdělávání, možnosti pracovního uplatnění a funkci spolků stát. 10

18 3 Vývoj po roce 1948 Rokem 1948 nastaly změny. V důsledku Únorového komunistického puče se Československo stalo součástí sovětského bloku. Vše se začalo řídit podle Sovětského svazu. Hlavním cílem bylo vybudovat socialistický stát. Ovlivněn byl i postoj společnosti a tím i život lidí se zdravotním postižením. Změnilo se školství i pracovní uplatnění. Organizace a spolky, které se staraly o lidi se zdravotním postižením, se musely transformovat do Ústřední jednoty invalidů, později Svazu invalidů. Stát převzal kontrolu nad vzděláváním, pracovním trhem a nad činnostmi dosavadních spolků. Přesto nelze říci, že období od roku 1948 až do roku 1989 přineslo pouze negativní vývoj. 3.1 Vzdělávání Z pohledu školství pro osoby se zrakovým postižením byla jednou z nejvýznamnějších změn diferenciace škol. Šlo o rozdělení speciálního školství podle jednotlivých stupňů postižení. Umožňovalo to soustředit se pouze na danou metodiku výuky, tudíž se v 50. letech přestalo mluvit o vzdělávání nevidomých a došlo k rozvoji ve vzdělávání dětí se slabozrakostí. Mimo rozvoj vzdělávání dětí se slabozrakostí se také začalo rozvíjet vzdělávání dětí se zbytky zraku. Mimo Hradčanský ústav, který se transformoval na Základní školu pro nevidomé, stejně tak jako Moravskoslezský ústav v Brně, vznikla Základní škola pro slabozraké na Vinohradech, později v Litovli, Opavě a Plzni. Z Deylova ústavu se stala hudební škola na úrovni konzervatoře a Klárův ústav se proměnil z výchovněvzdělávacího ústavu v učňovskou školu pro studenty se zrakovým postižením. Další změnou bylo to, že se výchovně-vzdělávací ústavy vymanily ze soukromého sektoru. Nyní byla náplň osnov stejná jak pro základní školy speciální, tak pro základní školy běžné. Tato změna byla ukotvena v roce 1948, kdy byla uzákoněna povinná školní docházka i pro nevidomé děti 15. Nyní se děti se zrakovým postižením učily to, co děti vidící, tedy měly stejný základ, kdežto před rokem 1948 se z osnov z běžných škol pouze vycházelo

19 Základní školy pro děti se zrakovým postižením byly trojího typu. Základní škola pro nevidomé, pro žáky se zbytky zraku a pro slabozraké. Od 1. do 3. ročníku je zařazena povinná individuální hra na hudební nástroj pro všechny žáky. pokračují jen hudebně nadaní žáci. Dále plán obsahoval předmět individuální logopedické nebo tyflopedické péče Od 6. ročníku se žáci učí psaní strojem. používají se speciální učebnice. Všechny školy spolupracují s pediatrem a zároveň i se školním oftalmologem. 16 V těchto věcech se základní školy pro děti se zrakovým postižením shodovaly. Ovšem rozdílnost spočívala v přístupu výuky, vybráním pomůcek a výuka brala na vědomí specifické potřeby každého stupně postižení. A stejně jako u dětí vidících, i ony měly možnost po základní škole dále studovat a připravit se tak na svou budoucí profesi. Možnosti výběru budoucího povolání u osob se zrakovým postižením se často týkaly řemesel. V podstatě šlo skoro vždy o zaměření na manuální práci. Změna v tomto směru přišla v roce 1953 zaručením nevidomým vyšší vzdělání na středních a vysokých školách a zbudování speciálních středních škol. A konečně zákon č. 186 Sb. z roku 1960 o soustavě výchovy a vzdělávání, který zaručuje vadné mládeži stejný nárok na vzdělání jako zdravé. 17 Možnosti v rozvíjení svých schopností se začaly stupňovat a v podstatě to hlavně umožnilo studium na vysokých školách. V roce 1948 Deylův ústav přejímá výchovu hudební a Klárův ústav výchovu řemeslnou. Deylův ústav se stává celostátní hudební školou pro nevidomé a má právo zřídit pedagogické oddělení, nabízet studentům vzdělání v učitelství hudby. Až do roku 1961 však museli žáci skládat závěrečné zkoušky na konzervatoři. Ustanovením nového systému školství se škola mění a získává i právo na maturitní zkoušky. I když se studium zakončovalo maturitní zkouškou, tak pro oprávnění k vyučování hudby bylo nutné ještě další studium. Až po dvou letech se mohla skládat závěrečná zkouška opravňující k pedagogickému uplatnění na trhu práce (Viz. Digrin, 1993, str. 37). V učňovské škole se navázalo na řemesla, která se vyučovala již před rokem Šlo o košíkářství, kartáčnictví, vyplétání židlí, čalounictví. K nim se poté přidala ještě řemesla jako kovo-mechanici. Často se lidé se zrakovým postižením rozhodovali i pro kurzy telefonistů. Nyní je to Střední škola Aloyse Klara. 16 FLENEROVÁ; Výchova a vzdělávání mládeže vyžadující zvláštní péči v Československu; str DIGRIN; Vývoj slepeckého tisku v našich zemích; str

20 Mimo konzervatoř a učňovskou školu pak ještě existovala a existuje Obchodní akademie v Opavě, Gymnázium v Praze. Místo dlouhodobého uplatňování lidí se zrakovým postižením v řemeslech, se pak tedy objevují i dvě školy, které mají zaměření jiné. U vysokých škol byla situace jiná. Nejedná se o speciální školství. Po umožnění vzdělávání na úrovni středních škol, byla možnost studia na vysokých školách pro studenty se zrakovým postižením přístupnější. Studenti se zrakovým postižením se mohli začít realizovat v oblasti, která je zajímala. Bylo jim umožněno vyhnout se manuální práci a měli možnost volby. Ten kdo chtěl studovat, tak na běžných školách za běžných podmínek. A to bez nějaké podpory, která je třeba dnes. Takže já jsem třeba studoval v 60. letech a ty podmínky byly dost těžké, někdo mi třeba z učitelů dovolil nahrávat si přednášku, ale bylo to spíše ojedinělé. Ale pak se v 70. letech doktor Šarbach, který byl mimo jiné i mým předchůdcem v šéfredaktorovi Zory, inicioval na Ministerstvu školství pro vzdělávání zrakově postižených vysokoškoláků a byla získána cca v roce 1972 částka ,-, za které bylo možno pořizovat nahrávky skript. 18 Studium na vysokých školách nebylo pro studenty se zrakovým postižením jednoduché, nicméně nebylo nemožné. Záleželo především na osobnostních předpokladech studenta. Rozhodně to ale otevřelo velké možnosti v životě lidí se zrakovým postižením. Byť bylo studium na vysokých školách ojedinělé a těžké. Nejčastěji studované obory na vysokých školách u studentů se zrakovým postižením byly v pokračování hudby, jazyky, pedagogika, psychologie. Záleželo to především na stupni postižení, protože student se slabozrakostí se adaptoval při studiu na vysoké škole rychleji a snáze, než student s úplnou ztrátou zraku. Vzdělávání od roku 1948 do roku 1989 zaznamenalo mnoho změn. Mezi ty kladné lze bez pochyb zařadit povinou školní docházku i pro děti se zrakovým postižením, umožnění studia na gymnáziu či střední škole a získání maturity. Tedy otevření dveří pro studium na vysokých školách. To, zda bylo přínosné rozdělení speciálního školství podle jednotlivých stupňů postižení, je otázkou. 18 Osobni sdělení: PhDr. Jiří Reichl (SONS CR), únor