ZRNÍČKO. Svazek 13, číslo 11 listopad 2013

Transkript

1 ZRNÍČKO Svazek 13, číslo 11 listopad 2013 Milovat znamená darovat se Všichni lidé mluví o lásce, volají po lásce, opěvují lásku, oplakávají lásku. Ve jménu lásky pracují, trpí po celý život, objímají se nebo bojují, darují život nebo zabijí. Nejsou lidské dějiny nekonečným hledáním lásky, protkaným úžasnými úspěchy i strašnými prohrami? Je pravda, že nejhlubší touhou lidského srdce je milovat a být milován, neboť smyslem lidského bytí je v plném slova smyslu LÁSKA. Z lásky a pro lásku je člověk stvořen, jen láskou se může rozvíjet. O lásce se tradují nesčetné mylné názory. Toto magické, tak často zneužívaně slovo směšuje životní postoje, které jsou si vzdálené jako bílá a černá, jako život a smrt. Pokusíme-li se rozptýlit tyto omyly a popsat lásku v jejím absolutnu, ukázat její požadavky, pomůžeme tím člověku, aby se vydal správnou cestou za láskou i když láska je na konci cesty jako ideál, který vede, ale kterého na Zemi nikdy plně nedosáhneme. - Hlad je zlý: každoročně zabíjí miliony lidských bytostí. Nedostatek lásky je ještě vražednější: rozkládá jednotu člověka a lidstva. Člověk často neumí milovat; domnívá se, že miluje a zatím miluje jen sebe. - Na dlouhé cestě, která vede k lásce, zůstanou mnozí stát, protože jsou sváděni přeludem lásky: Jsi-li dojat k slzám před nějakým utrpením, cítíš-li, že ti buší srdce v přítomnosti té či oné osoby, není to z lásky ale z citovosti. Necháš-li se upoutat jeho klidnou silou nebo jejím kouzlem, jestliže se - jím okouzlen - oddáš, není to láska, ale porážka. 1

2 Jsi-li vzrušen, u vytržení před její krásou a hltáš ji pro požitek, shledáváš-li jeho ducha pozoruhodným a vyhledáváš s potěšením rozhovor s ním, není to láska, ale obdivování. Dychtíš-li ze všech sil získat její pohled, něžnost, polibek, jsi-li ochoten ke všemu, jen abys jí mohl podržet v náručí, mít její tělo, není to láska, je to jen naléhavé přání zrozené z tvé smyslnosti. Milovat - neznamená být druhým vzrušen, cítit k druhému náklonnost, oddat se mu, obdivovat ho, žádat si ho, chtít se ho zmocnit. Milovat v podstatě znamená darovat se druhému a druhým. Milovat, to není "cítit". Čekáš-li s láskou, až budeš puzen citovostí, budeš milovat jen málo lidí na Zemi a jistě ne své nepřátele. Milovat, to není pudové hnutí, to je vědomé rozhodnutí tvé vůle jít druhým vstříc a darovat se jim. - Často si hraješ na Palečka, nalézáš stále svou cestu, cestu k sobě zpět. Ztrať se sobě, zapomeň na sebe, budeš milovat s větší jistotou. - Hlad tě nutí, abys šel z domova koupit chleba. Otvíráš dveře, abys pozoroval západ slunce. Běžíš vstříc příteli, kterého jsi spatřil z okna, A tak i přání, obdiv, citová náklonnost mohou tě vytrhnout z moci tebe samého a přivést tě na cestu darování, ale nejsou ještě láskou. Pán ti je nabízí jako prostředky - hlavně když jde o spojení muže a ženy - aby ti pomohl zapomenout na sebe a vedl tě k lásce. - Láska je jednosměrná cesta, vždy vychází od tebe, aby vedla k druhým. Pokaždé, když bereš nějakou věc nebo někoho pro sebe, přestáváš milovat, neboť přestáváš dávat. Jdeš proti směru. - Vše, s čím se setkáváš na své cestě, slouží k tomu, aby ti pomohlo více milovat: potrava, k vývinu života, který máš v každém okamžiku darovat, tvůj moped, aby ses mohl rychleji darovat, tato deska, kniha, tento film, aby tě obohatily, uvolnily a abys byl ochoten více se darovat; studia, abys více poznal a připravil se tak lépe sloužit druhým, tvá práce, abys podílem svého úsilí přispěl ke stavbě světa a k výživě rodiny, 2

3 přítel, abyste se darovali jeden druhému a tím obohaceni, se mohli dát druhým, manžel, manželka, abyste společně dali život, dítě, abyste je darovali světu a pak druhému Vydej se na cestu. Přijímej vše, co je dobré, ale proto, abys vše daroval. Vezmeš-li něco nebo někoho pro sebe, neříkej, že ten předmět nebo tu osobu miluješ; neboť v okamžiku, kdy se jich zmocňuješ, abys je zadržel a ponechal pro sebe - i kdyby to bylo jen na okamžik - umírá ti láska mezi prsty. - Trháš-li květiny, pak proto, abys z nich udělal kyticí. Uděláš-li kytici, pak proto, abys ji nabídl své milované neboť květina neroste proto, aby v tvých rukou zvadla, ale aby způsobila radost a přinesla plod. Jestliže v okamžiku, kdy ji chceš utrhnout, nemáš odvahu ji nabídnout, pokračuj raději ve své cestě. Tak je tomu i v životě. Nejsi-li schopen jít kolem nějaké věci nebo kolem člověka, aniž bys je vzal jen pro sebe, pak pokračuj na své cestě. K lásce je potřebí být schopen zapřít sebe. Přezkoušej občas pravost a čistotu svého milování. Nedávej si prostě otázku: miluji? Řekni si: vzdávám se? Zapomínám na sebe? Dávám se? - Nedělej si iluzí lásky tím, že dáváš věci, peníze, stisk ruky, políbení, nebo snad i trochu svého času, své činností, aniž bys dal sebe. To nejdůležitější v lásce nepozůstává v tom dát něco, ale především dát někoho. Budeš milován, dáš-li sebe, nebo když spolu s materiálním darem dáváš také sebe. - Proč pískáš na svého psa? Je-li uvázán, nemůže k tobě. Proč říkáš: dávám se, jsi-li v zajetí věcí, osob nebo sebe sama? Lpíš-li na svém psacím peru, svých nástrojích, svých knihách, svých obchodech nebo na své práci, na své činnosti, nebo na svém pohodlí nebo svých stycích, svých přátelích jen pro ně samé, nebudeš mocí dávat a dávat se. Jsi-li vázán, musíš se odpoutat, abys mohl milovat. - Být odpoután neznamená být lhostejný, naopak, znamená to vážit si, obdivovat, ochutnávat, milovat tolik, že ani na okamžik nechceme čerpat pro sebe, aniž bychom také druhým nedali možnost těžit z našeho bohatství. 3

4 - Pravá láska dělá člověka svobodným, protože osvobozuje od věcí a od sebe samého. Nejvíce bude milovat ten, kdo se nejvíc daruje. Chceš-li milovat až do krajnosti, musíš být ochoten darovat celý svůj život, to znamená pro druhé a pro druhého sobě zemřít. - Myslíš-li, že milovat je snadné, mýlíš se. Každá láska, je-li pravá, přivede tě jednoho dne ke kříži, neboť od té doby, co existuje hřích, je nesnadné zapomenout na sebe a zemřít sobě. Milovat znamená od doby hříchu, být schopen ukřižovat se pro druhé. - Čekáš-li, že dostaneš oplátku, nedostaneš nic. Musíme dávat. Dáváš-li a říkáš-li si při tom: teď dostanu taky já, nedostaneš nic. Je nutno dávat zdarma. Dáváš-li upřímně, aniž bys co čekal, obdržíš vše. - To nejtěžší v lásce je najít odvahu vkročit do smrti, abychom dosáhli života. A proto často couváš před pravou láskou. Zdráháš se, klamán a lákán nabídkou nepravých lásek, které přinášejí okamžitý úspěch. Máš strach, že vyjdeš naprázdno a bereš závdavek. - Miluješ-li, dáváš se. Daruješ-li se druhým, druzí tě obohacují. Tak v lásce roste do nekonečna ten, kdo miluje, neboť kdo je ochoten odpoutat se od sebe sama, objevuje všechny ostatní a spojuje se s celým lidstvem. - Nepravá láska - to jest sobectví a návrat k sobě - vždy s sebou nese zklamání, ochuzení osoby, neboť je to prohra, zestárnutí, smrt. Pravá láska vždy nabízí radost, neboť je rozvinutím osoby, dovršením, darem života. - Ten, kdo nejvíc miloval, je Kristus; ne proto, že lidem prokázal nejvíc citové náklonnosti, ale protože On dal nejvíce a nejvědoměji a nejdobrovolněji a nejnezištněji. - Přestáváš-li se dávat, přestáváš milovat. Přestáváš-li milovat, přestáváš růst. Přestáváš-li růst, přestáváš se zdokonalovat, přestáváš se rozvíjet v Bohu, neboť milovat, - znamená jít Boží cestou a potkat Boha. (Michael Quoist) 4

5 Světec na listopad Jako světce na listopad jsme vybrali sv. Pirmina. O Pirminově původu nevíme celkem nic; podání mluví o keltském nebo gótském původu, některá říkají, že Pirmin byl Iroskot. Okolo r. 720 přijal Pirmin svěcení na putujícího biskupa a přišel pak na své misijní cestě přes Francii také k hornímu Rýnu. Tady založil Pirmin četné kláštery, např. prý také kláštery Mittelzell - Reichenau a Murbach, jakož i Hornbach v Porýní - Falcu. Četná opatství prý byla jím reformována, u některých z nich vešel do dějin jako spoluzakladatel, jako v Gengebachu ve Schwarzwaldu. Ačkoli Pirmin působil jako posel víry v Německu ve stejné době jako velký Bonifác, oba se nikdy nepoznali. Pirmin zemřel 3. listopadu 753 v Hornbachu a byl pochován zprvu ve své tamější klášterní nadaci. Od r jsou jeho ostatky v jezuitském kostele v Innsbrucku. Město Pirmasens má od Pirmina své jméno. Znázorňování: Pirmin byl často zobrazován s plazy, žábami a hady kolem sebe; to se vztahuje na legendu, že prý osvobodil ostrov Reichenau od jedovaté zvěre, což se rovná vyhnání pohanů. Tak ho ukazuje kostelní okno (1556) v Mittelzellu s hadem v pravé ruce a se žábou u nohou. Pirmin často také drží model kostela, což poukazuje na jeho čilou činnost zakládání klášterů a kostelů. Opat a biskup je vždy oděn v pontifikálním oděvu. Sv. Pirmin je patronem Falcu; Alsaska; Innsbrucku; ostrova Reichenau; proti nemocem očí, revmatismu a otravě potravinami; proti moru; proti hadům a škodlivým červům. (Podle Rok se svatými) 5

6 9. Mapa důvěry a lásky Zadáno pouze pro mladé! 6 Připusť si Boha k tělu Každý z nás má ve svém nitru mapu důvěry a lásky. Kreslíme si ji už od malička a značíme si do ní lidi i místa, kterým důvěřujeme, které máme rádi (a samozřejmě i ty, kterým nevěříme, které "nemusíme"). Je v ní zakresleno všechno, čím jsme byli v životě obdarovaní. Vysvětlíme to úplně jednoduše. Když ráno vstanete, víte, že rodiče vás nevyhodí na ulici nebo něco podobně strašného Nebo že ráno najdete připravenou snídani a svačinu do školy. Máma ví, že manžel ji podrží, když bude čekat dítě. Má jistotu, že se bude ze všech sil snažit zajistit rodinu, že bude stát při ní Když chodíš s nějakou dívkou, důvěřuješ jí, že stejný vztah nechová k někomu jinému. Je to něco hluboko v našem srdci. Možná si to ani neuvědomujete a berete to jako samozřejmost, jistotu. Vše, čemu důvěřujete, si zapisujete do mapy, která je pro vás velmi důležitá, neboť vám dává jistotu. Pokud byste tuto šikovnou mapku ztratili, zbláznili byste se. A to bychom nechtěli. Kdybyste si ji s někým vyměnili, už byste to nebyli vy. A to bychom také velmi nechtěli. Představuje vše, kým ve své hloubce jste. Nevtíravě se nám tak nabízí otázka: "Co se stane, když přijmeme názor, že láska mezi mužem a ženou je jen záležitostí jich dvou a mohou se kdykoliv rozejít?" Dítě, které se ráno vzbudí, už nenajde v domě svého otce

7 nebo matku. Manželka, která čeká děťátko, bude zbytečně vyčkávat manžela, kdy se vrátí z práce. Zničit mapu důvěry znamená zničit i kus z nás samých. Bez mapy jsme ztraceni, tápeme, a i když si nacházíme náhrady, nejsme si jisti, zda si tyto nové "lásky" skutečně můžeme zaznačit do naší mapy. Zradit mapu důvěry někoho znamená zranit ho na nejcitlivějším místě. Samozřejmě, lidé, kterým důvěřujeme, se mění a mění se i velikost naší důvěry, kterou do nich vkládáme. Ale přece musí být v mapě základní orientační body, které všechno drží pohromadě. A ve vztazích jsou jimi právě věrnost partnerovi, věrnost dětem, věrnost rodičům Že nevěříte? Zkuste si je odmyslet a uvidíte, že nebudete vědět, kde je sever! Pokud si dnes mladí neumí říci ano na celý život, nejsou schopni zcela si důvěřovat a pouze se utvrzují v tom, že nejsou důvěryhodní. V mapě důvěry a lásky jsou vyznačení jen tužkou a ta se dá lehce vygumovat. A je téměř jisté, že jejich vztah se tak nakonec i skončí - vygumovaný z povrchu země. I nám dal Bůh do rukou mapu a zaznamená do ní všechna místa, na kterých nám byl věrný. Navzdory našim nevěrnostem nás vede ke svým darům, které si můžeme zaznamenat do své mapy. Zkuste si nakreslit vlastní mapu důvěry a lásky. Kdo si mě může zakreslit do své mapy lásky? Jak se Bůh zapsal do mé mapy lásky? Jakému Bohu důvěřuji? Je to ten Bůh, který dal za mě svůj život? Chce k tomu někdo něco dodat? "Nenechat se ovlivnit názory druhých, vždyť i když většina něco tvrdí, ještě neznamená, že to musí být pravda. Před svým jednáním možná i trochu pohnout rozumem a uvědomit si možné následky A hodně se modlit a důvěřovat Bohu. Bez toho to totiž nepůjde. Ještě pravidlo, které se mi osvědčilo: Všechno má svůj čas " Předvídavá, 17 7

8 Bůh k nám promlouvá v lidech našeho života Sedí naproti mně. Rukou jemně míchá čaj, má rád sladký. Pohledem zaběhne k vedlejšímu stolu, jakoby instinktivně hledal dalšího známého. Nikdo. Prohodí se mnou pár slov o tom, co ho roztrpčilo za volantem. Pak mávne rukou a usměje se. Zakrátko se rozhovor přirozeně rozproudí. Situace, jakou jsem v životě nejednou zažila. Téměř stejný scénář, jen "postavy za stolem" se měnily. Sympatický spolužák z vedlejší třídy, nová kolegyně v práci, neúspěšná sousedka ze 3. patra, rozvedený bratr, smolař, na kterého se sypou exekuce, kamarád - zkrachovalý bohém, mladá maminka na mateřské, profesor na teologii, manažerka začínající druhý život, teta s těžkou diagnózou Všichni se svými osobními příběhy. Každá z postav zabírá určitý úsek mých osobních dějin, symbolizuje jistou typologii lidského osudu, každá má konkrétní tvář, na kterou jsem se zadívala a ve světle které jsem se učila rozumět i sama sobě. Setkání samozřejmě nezůstala jednorázová, zanechala ve mně hlubší stopu. Vlastně až takovou, že jsem díky nim objevovala Boží vzkazy pro mě. Skrze životní příběhy těchto lidí, jejich různorodé povahy, reakce a postoje v problematických situacích a skrze jejich vazbu na mě se mi lety postupně skládala souvislejší "Boží řeč". Možná se zdá příliš odvážné tvrdit něco takového. Někteří mluví o svých soukromých obráceních, zjeveních, o zvláštních extatických stavech v modlitbě, charismatických záblescích, duchovních vytrženích Já jsem nacházela mystiku v komunikaci s lidmi a ve vztazích. Nevím, jestli to lze nazvat v plném slova smyslu spiritualitou. Vím jen, že mě Bůh takto zval do větší hloubky mé existence. A vím přesně kdy, v kom a v kterých okamžicích jsem jasně poznávala jeho stopy. Neustále s námi Nebylo to vždy jen příjemné. Bůh nám často zjevuje svou tvář právě v našich bolestech, zklamáních, smutku a dokonce prázdnotě, nebo když rezignujeme. Překvapilo mě to, protože víru jsem si představovala jako zánět srdce, plamen a potěchu duše. Tento stav však akutně pociťujeme jen v malém procentu svého života. Většinu tvoří jakási tvrdá každodennost a jednotvárnost povinností, která se z času na čas přechýlí do utrpení a jen ve výjimečných situacích do štěstí. Tyto vzácné kousky si pak sbíráme a dlouho uchováváme jako zdroj motivace k optimismu. Kdyby Bůh byl přítomen jen v nich, byl by s námi velmi řídce. A on je přece Bohem s námi stále. Učila jsem se ho tedy vidět za každým svým 8

9 setkáním s člověkem, za každou událostí. Neomezit jej pouze na sakrální prostor. Zjistila jsem, že se mě dotýká prakticky všude. Zprvu mi však trvalo, než jsem si připustila jeho dotek. Spolu s ním jsem se učila připouštět si i člověka. Riskovala jsem, ale nelituji. Mezi dvěma lidmi, kteří si projeví velkou důvěru a úctu, lze Boha vždy potkat. Dokonce se stává jejich pojivem, hybnou silou a cílem, aniž o tom explicitně mluvili. Objevila jsem ho v kvalitě a ušlechtilosti vztahu, v upřímném lidském rozhovoru, který rozbíjel ledy srdce a rozvazoval ústa. Není třeba se bát hloubky něčí duše. V ní se vždy zrcadlí Boží obraz. Neuchopitelné tajemství bytosti Anselm Grün v knize Co živí lásku označuje za spiritualitu ve vztahu právě toto vidění Boha v jádru člověka, což nám zároveň zabraňuje fixovat si představu o něm. "Spiritualita znamená, že si toho druhého nikdy neztotožníme s nějakou představou, neboť víme, že ten druhý je více než podoba, kterou v sobě o něm nosíme. Je v něm cosi, co se vzpírá našemu uchopení." Učila jsem se vnímat toto tajemství bytosti. Když jsem přestala na konkrétního člověka hledět jako na někoho, jehož reakce předem znám, kdo mě ničím nepřekvapí, kdo se stává pro mě nudným, nastoupila jsem na cestu sledování jeho tajemství. Naslouchala jsem hlasu bližního v bdělosti, abych v něm zaslechla Boží volání ke mně. Takto se pochopitelně člověk dostane do úzké souvislosti s bytostí toho druhého. Jeho osud mu už není lhostejný, stává se pro něj Boží šifrou. On a já jsme se dostali do hry Božího plánu. To vše probíhá ve svobodě, ne v determinismu. Můžeme a nemusíme vejít do hloubky tohoto vztahu. Je to všechno otázka rozhodnutí vstupovat do vrstev života. Jak se to děje? Anselm Grün říká, že podstatnou podmínkou vztahu je bdělá pozornost. Schopnost vcítit se do druhého člověka, vžít se do jeho nitra, zajímat se, po čem touží, co pociťuje, jak se mu daří. "Žít pozorně znamená: procitnout, otevřít oči a vidět druhého tak, jak jsme ho dosud neviděli." Hledět na něj s intuicí bez předsudků, vnořovat se do jeho duše a na práh jeho srdce. Očima víry mu dát možnost věřit v jeho vlastní dobro. Výměna osobní svobody Personalisté tvrdí, že racionální přístup k osobě její podstatu spíše zamlžuje, zatím co nahlížením přes důvěrnou zkušenost se osoba sama svobodně odkrývá ve své bezprostřednosti. Skutečné poznávání osob se děje pouze formou setkání, oboustranné empatie a dialogu. Podle Gabriela Marcela to nejlepší, co v člověku je, nepatří totiž jemu, ale je určeno druhým jako dar. "Není ve mně nic, co by nemělo být darem," píše ve své filosofii naděje. "Pouhou fikcí je představit si nějaké prvotní já, kterému byly tyto dary svěřeny na základě určitého práva nebo jako odměna za předem získané zásluhy." Bůh nás obdaroval, abychom my obdarovávali druhé. A vztah je na to jedinečným prostorem. Karol Wojtyła a 9

10 spolu s ním i papež Benedikt XVI. nazývají člověka "bytím pro druhého". Člověk je tedy tím více člověkem, čím více žije pro druhého. Není to vykonstruovaná teze, ale vyplývá z nejhlubšího základu našeho stvoření. Pocházíme ze srdce Někoho a i náš život je plný a skutečný, pokud žijeme "se srdcem na dlani". Podle českého personalisty Karla Vrány člověk ve vztahu "vyslovuje sebe a při komunikaci odkrývá hloubku své osobní svobody". Vztah jako místo zjevení Při výměně těchto darů je přítomen Bůh. Hloubka vztahu se tedy stává místem jeho zjevení. Podle španělského arcibiskupa Jesúse Sanz Montesa jde o locus revelationis. V knize Ikona přátelství však píše: "Bůh do vztahu nevstupuje jako někdo navíc nemá postavení třetího účastníka, ale toho, kdo dává smysl, příchuť i samu možnost účastníkům vztahu." Autor má na mysli hluboký přátelský vztah v Bohu. Proč bychom nemohli mít tyto ambice i vůči těm, které jsme jedinečným způsobem potkali ve svém životě a kteří nám přirostli k srdci? Křesťanská tradice vždy považovala hluboký vztah za prostředek duchovního růstu a zrání. Sanz Montes dodává, že "ti, kteří takové přátelství žijí, nejenže se stávají úplnějšími, ale dochází k tomu, že to, co bylo nejprve jen v nich, projeví se i mimo ně samotné, zasahuje celý svět, s nímž jsou ve vztahu". V dotyku s Absolutnem V lidském vztahu zakoušíme ještě další důležité skutečnosti: neúplnost a konečnost druhého člověka. Právě z toho vyplývající melancholie a smutek nám otevírají prostor pro zachycení nekonečna. V lidském vztahu se sice projevuje i srdce Boha, ale lze jej zastřít, zakrývat vlastní nedokonalostí, zlobou, egoismem. V darování se druhému člověku hledáme absolutno, ale vždy dochází k momentu zklamání, protože on není Absolutnem. Zakusili jsme skrze něj jen dotyk s věčností. Navzdory těmto zklamáním není třeba znecitlivět na druhou osobu, zanevřít v samotě svého bytí, protože ztratíme i tyto Boží záblesky. Každý člověk našeho života vstupuje s námi do věčnosti. A ti, se kterými jsme vytvořili síť vztahů, budou v jistém smyslu dotvářet naše bytí. Ostatně i ostatní, kteří zasáhli na naší životní cestě, třebas ne vždy nejpříjemnějším způsobem, kteří nás alespoň podnítili k sebereflexi a vnitřní proměně, se nějakým způsobem budou vázat k naší identitě. Vojtěch Kodet v knížečce Hledám tvou tvář píše: "Je dobré naslouchat i svým nepřátelům, protože ti nám řeknou věci, které by láska raději přikryla. Pokorný člověk najde i v nepříjemném setkání s druhým člověkem Boží impuls růst v lásce." I skrze takové lidi vnímáme Boží přítomnost jako pravdu o nás. (podle KN) 10

11 nemilosrdná lež o milosrdné smrti Eutanazie. Téma, o kterém se dnes často diskutuje. Víme, jaké otazníky v sobě skrývá a kam sahají její důsledky? Mluvíme s lékařem a bioetikem Josefem Glasem. Lidé si pod eutanazií představují například i "dobrou, lidsky důstojnou, klidnou smrt". O co ve skutečnosti jde? Původní význam slova eutanazie (z řeckého eu - dobrý, slova thanatos - smrt) znamenal opravdu "dobrou smrt". Člověk, odcházející z tohoto světa po naplnění svých dní, vyrovnaný a spokojený se životem, který byl hodnotný, smysluplný a požehnaný, umíral v kruhu svých blízkých, přátel, obklopen úctou, láskou a vděčností. Jenže do tohoto zidealizovaného obrazu umírání šťastného člověka se v různých historických obdobích začalo přimíchávat místo laskavého nebe - dobře maskované peklo. Snad nejvíce v průběhu 20. století (nacistický program eutanazie duševně nemocných a zdravotně postižených, "uzákonění" eutanazie v některých evropských zemích). Dnes pod eutanazií rozumíme "zabití pacienta lékařem (zřídka jiným zdravotnickým pracovníkem) na vlastní žádost pacienta", a to "v situaci nevyléčitelné nemoci", která pacientovi "způsobuje utrpení". Někteří zpřesňují: "nesnesitelné utrpení". Jiní připomínají, že pacient musí být při žádosti o eutanazii "mentálně kompetentní" (nejen způsobilý k právním úkonům), aby mohl učinit informované "svobodné rozhodnutí". Jiní o dostatečné "kompetentnosti" pacienta, který si žádá smrt, právem pochybují. V těch zemích, kde eutanazie není - při splnění stanovených podmínek - trestným činem, (zatím jen Nizozemsko, Belgie a Lucembursko) jsou tyto specifické podmínky stanovené zákonem. Určuje se také systém státního dohledu, který má zajistit, aby při každém zabití pacienta byly zákonem stanovené podmínky splněny. Jde pochopitelně o špatné, nespravedlivé zákony. V praxi je však tento státní dohled nejednou slepý - nebo se záměrně obchází. Lékaři mnohé provedené případy eutanazie nehlásí. K úmyslnému zabíjení pacientů formou eutanazie dochází i bez jejich žádosti či souhlasu. Existuje tlak na zdravotnické pracovníky, aby "milosrdnou smrt" na žádost pacientů nebo jejich příbuzných "zajišťovali" bez výhrad. Eutanazie se dnes skrytě rozšiřuje i na nemocné děti, extrémně nezralé novorozence, staré lidi, osoby s těžkým zdravotním postižením. Dokonce se zmiňuje i jakási zvrácená "povinnost zemřít". Jaké druhy eutanazie rozlišujeme? Eutanazie je jen jedna - jde vždy o zabití nevinného člověka. V běžném chápání se někdy rozlišuje mezi tzv. "Dobrovolnou eutanazií" - zabití provede lékař na 11

12 žádost pacienta, "nedobrovolnou eutanazií" - zabití provede lékař na základě vlastního uvážení a "násilnou eutanazií" - lékař zabití vykoná, přestože je známo, že pacient eutanazii nechce. Čísla z opakovaných výzkumů v Nizozemsku ukazují, že i poslední dvě kategorie eutanazie se vyskytují v nezanedbatelném počtu. Velmi populární, ale nesprávné je rozdělení, které rozlišuje mezi tzv. aktivní eutanazií - lékař provede zabití konkrétním výkonem, například podá pacientovi smrtící "lék", a pasivní eutanazií - lékař zabije pacienta tak, že mu nepodá život zachraňující lék nebo neudělá jiný život zachraňující výkon. Jak klasifikuje Církev eutanazii? Odsuzuje ji jako zabití nevinného člověka, čili vraždu. U lékaře či jiného zdravotníka se provedení eutanazie považuje za těžké odborné i morální selhání, za hrubé, nenapravitelné porušení profesní etiky. A jak je to v případě odmítnutí agresivní léčby? Tehdy nejde o eutanazii? Vedle termínu "agresivní léčba" se dnes častěji používají pojmy "úporná" nebo také "zbytečná" léčba. Jde o takové lékařské nebo ošetřovatelské výkony, které jsou nepřiměřené a pacientovi v daném stavu již nepřinášejí žádný prospěch. Naopak, zbytečně ho zatěžují, zvyšují míru jeho utrpení nebo už pouze prodlužují proces umírání. "Refrakterní léčba" pacientovi ve skutečnosti nepomáhá, ale škodí. Brání tedy zásadám dobré medicíny a medicínské etiky. Nerespektuje lidskou důstojnost, ani skutečné dobro těžce nemocného pacienta. Proto se ani nemá začít. Pokud se spolehlivě zjistí, že v dané situaci jde o úpornou léčbu, má se taková "léčba" u pacienta ukončit. Jde však o velmi závažné medicínské rozhodnutí, které může udělat pouze patřičně kvalifikovaný lékař. Normy lékařské etiky, obsažené například i v Hippokratově přísaze, mají zajistit, aby lékař v takových situacích vždy rozhodoval v "nejlepším zájmu pacienta" - a v žádném případě se neuchýlil k jeho zabití. Ukončení úporné léčby však neznamená zastavení potřebné paliativní a ošetřovatelské péče! Rozdíl mezi úmyslným zabitím těžce nemocného (eutanazie) a nezahájení nebo ukončením úporné léčby je v tom, že v tomto druhém případě (a ne při eutanazii) se skutečně respektuje lidská důstojnost pacienta. Zároveň se respektuje i objektivně daný "přirozený průběh nemoci", která již dospěla do takového stádia, ve kterém nelze život pacienta zachránit. Proč je "milosrdná smrt" nemilosrdná? Neboť jde o zabití nevinného člověka se zdánlivě milosrdným účelem odstranění jeho utrpení. V případě eutanazie se však neodstraňuje ani nezmírňuje lidské 12

13 utrpení, ale se definitivně odstraňuje samotný trpící člověk. Namísto skutečného milosrdenství poskytování odpovídající zdravotní péče, ale i láskyplného doprovázení na nelehkém úseku završujícího se života, eutanazie znamená úplnou zradu nemocného v situaci, kdy nejvíce potřebuje lidskou blízkost, podporu a pomoc. Jak může pomoci běžný křesťan? Konkrétně se zapojit. Jde o povinnost, ale i možnost konkrétního zapojení nejen příslušných odborníků, ale i zdravotnických laiků. K evangelní roli milosrdného Samaritána jsme totiž povoláni všichni. Myslím si, že v tomto směru lze a je třeba opravdu ještě hodně udělat. V našich nemocnicích, domovech důchodců, ústavech sociálních služeb, léčebnách dlouhodobě nemocných, ale i v rodinách zůstává až příliš mnoho zoufalých volání našich bližních o pomoc nevyslechnutých. Navštěvování nemocných a služba, kterou jim poskytneme, jsou konkrétní skutky křesťanského milosrdenství, z nichž nakonec budeme souzeni či ospravedlněni. Jsou nejlepším lékem a odpovědí na bezohledně propagovanou nemilosrdnou lež o "milosrdné smrti". (podle KN) Profesor a rybář Jeden proslulý univerzitní profesor, kandidát Nobelovy ceny, slavný v celém světě, si jednou vyšel na břeh jezera. U břehu uviděl rybáře s bárkou, a protože se mu zachtělo projet se po jezeře, požádal rybáře, aby ho na své bárce svezl. Rybář souhlasil a profesor nastoupil do loďky. Když už byli dost daleko od břehu, profesor se začal rybáře vyptávat: "Znáš dějiny?" "Ne." "Pak je čtvrtina tvého života ztracená. Znáš astronomii?" "Ne." "Pak dvě čtvrtiny tvého života jsou ztraceny. Znáš filosofii?" "Ne." "Pak jsou tedy ztracené tři čtvrtiny tvého života." V tom okamžiku se zvedla strašná bouře. S bárkou uprostřed jezera si vítr a vlny pohrávaly jako s ořechovou skořápkou. Rybář se obrátil na profesora a snažil se překřičet řev větru: "Umíte plavat?" "Ne," odpověděl profesor. "Pak je ovšem celý váš život ztracený!" Je tolik cest, krásných a svůdných, které vedou ke smrti. Jen jediná cesta vede k životu. Je to cesta Boží. Nikdy si nepřestaň uvědomovat, co je opravdu důležité. 13

14 Hroby našich předků nás stále spojují Na Dušičky, na Vzpomínku na všechny věrné zemřelé 2. listopadu, málokdo vynechá návštěvu hřbitova a modlitbu u hrobů svých příbuzných, známých, přátel. Den předtím slavíme svátek Všech svatých. Zavedl ho papež Bonifác IV. v roce 609, kdy římský Panteon, kde se uctívali všechna pohanská božstva, zasvětil Panně Marii a Všem svatým. Svátek se slavil v květnu, papež Řehoř III. ho přesunul na 1. listopad. Lidová pranostika říká, že pokud na Dušičky prší, tak duše zemřelých oplakávají své hříchy. Svátek Vzpomínky na všechny věrné zemřelé je pro křesťany i svátkem povolání k naději, která má jistotu v Kristu. Bůh vždy slovo dodrží, a proto se liší křesťanská naděje od utopie, která má podložený obsah pouze v touhách lidí. V Kristu na kříži na nás hledí Boží budoucnost spasení, v Kristově smrti máme jistou budoucnost vzkříšení. Podívejme se nyní do minulosti, jak si připomínali zmíněné svátky naši předkové. Nejprve ve zkratce na to, co se dělo ve společenském životě, mimo hřbitov. V první listopadový den se na mnoha místech končilo funkční období rychtářů, a obecních sluhů a pastýřů. Následovaly volby, které je buď potvrdily, nebo na jejich místa nastoupili noví lidé. Kromě toho to byl i den sesypu - přinášení zrní jako naturální odměny obecních sluhů a pastevců. Alespoň jednou v roce Už od svátku Všech svatých se chodilo na hroby, při plamenu svíčky a v modlitbě se vzpomínalo na zesnulé. Návštěvníci hřbitovů se udrželi až do současnosti. Velmi často jde o jedinou příležitost v roce, kdy do svého rodiště zavítají i lidé ze vzdálenějších míst, kteří tam jinak nechodí ani na hody. Je velmi symbolické, že se právě v těchto dnech setkají s ostatními u hrobů lidí, kteří je spojují. Zvony, žalmy, mše Vzpomínka na všechny věrné zemřelé (2. listopadu) se slaví od roku 998, kdy opat Odilo ve známém benediktinském klášteře ve francouzském Cluny zavedl tradici večer vyzvánět zvony, zpívat žalmy za mrtvé a sloužit za jejich duše zádušní mši. Zvyk slavení zádušních mší svatých za duše zesnulých se v západní 14

15 církvi rychle ujal a rozšířil. Svíce se na hřbitovech zapalují jako symbol nesmrtelnosti duše a Božího milosrdenství. Tělo a duše Úcta k mrtvým předkům sahá už do předkřesťanského období. Staří Slované věřili, že tělo a duše, které tvořily během života jeden celek, se po smrti oddělí, tělo je pohřbeno a duše odlétá do záhrobní říše. Naši předkové věřili, že při skonu člověka duše odchází ústy při posledním výdechu. Rovněž se tradovalo, že duše může vzít na sebe různé podoby, například holubice, slavíka, vlaštovky, krkavce, motýla, ba dokonce hada. Podoba měla vyjadřovat určité charakteristické vlastnosti zesnulého. Aby duše mohla vyletět, otevíralo se u mrtvého okno - tento zvyk se dodržoval velmi dlouho. Mezi tradiční lidové představy o smrti patřilo, že duše mrtvého zůstává určitý čas mezi živými a pohybuje se na místech, na kterých se zesnulý během svého života nejraději zdržoval. Proto bylo zvykem, že i po skonu člověka se mu nechávalo na stole jídlo, připravovala se mu postel na spaní a nechávala se hořet svíce. Období loučení se s tímto světem mohlo trvat až 6 týdnů, naši předkové žili v přesvědčení, že až po tomto období odlétá duše do záhrobí. Oplakávání Mrtvého oplakávali samozřejmě nejbližší příbuzní, ale i ženy, kterým se říkalo plačky. Plačky byly obvykle ženy z obce, které nad mrtvým rituálně plakávaly. Barva smutku u starých Slovanů nebyla černá, jak je to v současnosti, ale bílá. Plačky ronily své slzy do malých nádobek, které se uložily k zesnulému do hrobu. Pohřební písně či lamentování nad mrtvým se však dodržovalo i po přijetí a rozšíření křesťanství na našem území. Zanikl však krutý zvyk, když si plačky na znamení svého smutku nehty zjizvovaly tvář. Drásání obličeje nehty až do krve dělaly i ženy z příbuzenstva: čím hlubší jizvy měli na obličeji, tím větší byl jejich smutek a žal. Zajímavým zvykem, který rovněž přetrvával, bylo vynášení mrtvého z domu přes speciální otvor ve střeše, aby mu zabránili v návratu na tento svět. Pohřbívání 15

16 Slované znali již v předkřesťanské období kosterní i žárové (zpopelnění) pohřbívání, po přijetí křesťanství začalo převažovat kosterní pohřbívání (celé tělo do země). Slované pohřbívali své mrtvé i v loďkách - mrtvého položili do loďky, kterou posunuli na vodu a zapálili. Zvyk klást mrtvá těla do loděk pocházel z představy, že svět mrtvých leží za vodou a duše mrtvého se do něj musí přeplavit. Zajímavé je, že v minulosti mrtvého přiváželi k hrobu na saních, a to nejen v zimě, ale i v létě. Jestliže zemřel svobodný mládenec nebo dívka - panna, pohřbívali je ve svatebním rouchu, dívka měla na hlavě věneček, v pohřebním průvodu byly družičky, na hrob se dával svatební koláč a podobně. Zvyk pohřbívat svobodné mladé lidi ve svatebním oděvu se zachoval např. na Slovensku poměrně dlouho, ještě i ve druhé polovině 20. století, a setkáváme se tam s ním dodnes. Kar Pohřeb končil hostinou, která se dnes nazývá kar. Slované ji nazývali tryzna nebo strava. Kar se konal v minulosti přímo na hrobě, kde si pozůstalí připili medovinou, hráli tam bojové hry a tančili tance v maskách, které měly odstrašit démony škodící zesnulému i živým. Na mrtvého se vzpomínalo na třetí, devátý, dvacátý a čtyřicátý den po pohřbu, dále po půlroce ode dne smrti a na samotné výročí smrti. Vzpomínkové slavnosti se konaly v rodinném kruhu, pozvali se sousedé, vzpomínalo se na činy a život nebožtíka. Vzpomínkové slavnosti se nazývaly kar, karmina pomen, pominki, zádušky. Na Štědrý večer se vždy zvali zesnulí příbuzní ke stolu slovy: "Dědo, babi, pojďte s námi jíst!" Strach z návratu Lidé cítili přirozenou bázeň před smrtí. Ve vnímání našich předků smrt neznamenala pro člověka konec jeho bytí, pouze jakýsi mezník mezi světem živých a mrtvých. Mrtví se mohli podle představ ze záhrobí vracet a měli mít dokonce moc škodit pozůstalým na majetku i zdraví, zejména pokud se vraceli jako revenanti (upíři). Proto se na hrobech pálily ohně, které měly mít purifikační funkci, a také se na hroby kladly "obětní" dary v podobě medoviny a chleba. Z úcty k mrtvým vznikly i některé nepsané zákony, které se na venkově velmi respektovaly, například platil nepsaný zákaz trhat na hřbitově květiny z hrobů, ale nesměly se trhat ani plané květiny v okolní trávě, také se tam nesměl zabít ani zašlápnout hmyz. Věřilo se, že v rostlinách a živočiších by se mohly zdržovat duše pohřbených na hřbitově. Lidé věřili v návrat nebožtíků na tento svět, ale také v posmrtný život, který však ztotožňovali se skutečným. Proto se ve více regionech Slovenska ještě v devadesátých letech 20. století tradoval zvyk dávat 16

17 nebožtíkovi do rakve oblíbené předměty, například mužům kladli do rakve dýmku s tabákem, cigarety, ženě zase šití, vřeteno či koudel, starším lidem brýle, v žádném případě nesměla chybět modlitební knížka, růženec, případně drobné mince "na platbu za převoz "na druhý svět. Hřbitovy Přijetím křesťanství se změnil i pohled na smrt a přidaly se některé nové aspekty i do samotného obřadu pohřbívání. Především to znamenalo vznik posvátných míst - hřbitovů, tedy požehnané půdy, do které se pohřbívali kosterním způsobem. Hřbitovy vznikaly nejprve při chrámech, později se přestěhovaly za hradby měst, a to z důvodu prostoru - za hradbami města bylo podstatně více místa než přímo ve městě. První nařízení o pohřbívání a zřizování křesťanských hřbitovů vydal v 11. století uherský král Ladislav I. Pohřbívalo se na deskách, mrtvý byl zahalen do černého nebo bílého rubáše. Novelizaci týkající se pohřbívání vydali Marie Terezie a Josef II., kteří v rámci svých reforem nařídili i kopání hrobů v patřičné hloubce, čímž se mělo předcházet šíření nemocí a morových epidemií. Křesťanství zakazovalo pohřbívat do nepožehnané půdy, přesto byly tendence pohřbívat příbuzné v blízkosti domu, pod práh, neboť se věřilo v ochranu a pomoc mrtvého předka. Mimo hřbitov pohřbívali někdy i sebevrahy. Středověké hřbitovy se zejména ve městech nazývaly svatými městy a měly dokonce půdorys míst - náměstí představoval centrální kříž s kaplí, jinde s kostelem, hroby byly uspořádány v paprskovitých uličkách. Ještě ve středověku se na hrobech symbolicky pálily vatry, později se tento zvyk přetransformoval do svíček, které se na hroby nosí dodnes. Nejde o soutěž ve výzdobě Pokud dnes zajdeme na hřbitov už před dušičky, zaznamenáme na něm živou aktivitu - všichni čistí hroby a pomníky, na hroby se přinášejí květiny v květináčích, nejčastěji chryzantémy. Někdy se zdá, že lidé se přímo předhánějí v tom, jak vyzdobí hroby svých zesnulých. Pokud tak chtějí vyjádřit svou úctu k předkům, je to v nejlepším pořádku a navazují na krásnou tradici převzatou z minulých století. Někdy se bohužel nelze ubránit dojmu, že jde spíše o soutěž v předvádění zámožnosti a společenské prestiže. (podle KN) 17

18 Naděje přehazuje výhybku života do nekonečna Začátkem listopadu jsou hřbitovy zářivě osvětlené. Typická ponurá atmosféra se mění na živý pouliční ruch. Hroby připomínají čerstvě rozkvetlou zahradu a na tvářích lidí lze pozorovat neobvyklé pohnutí. Zem se na chvíli zahalí do závoje nadčasovosti. Co vede společnost k této náhlé "konverzi" od běžného honění času k intuici čehosi přetrvávajícího? Zajisté, od křesťanů se dá očekávat jejich smysl pro nadpřirozené. Ale ostatní, kteří se nepřiznávají k náboženství, snad také věří, že existuje jiná alternativa života? Nebo se slepě podřizují zaběhnutému zvyku a z konvence si oblíbili společenskou tradici Dušiček? Co se odehrává uvnitř člověka, který vzpomíná na milovaného, který odešel? Věří, že ho nějakým způsobem z opačného břehu vnímá, slyší, registruje? Proč tato nevysvětlitelná podvědomá jiskřička naděje? Naděje jako iluze? Mnozí si tuto naději vysvětlují jako iluzi. Stateční agnostici za ní vidí strach "přijmout realitu zániku". Člověku se prostě příčí představa nicoty, když všechno stvoření poukazuje na jistý směr. V této obranné reakci si proto vytvoří sen, příběh o pokračování. Na tomto stupni uvažování se však zastaví. Neptá se na příčiny, proč je člověk mnohem více přitahován k životu v dobru, štěstí, klidu a lásce než k beznaději smrti. Kdo v něm nastavil tuto touhu po opačném procesu, než jakým jde biologie? Naděje jako nový rozměr "Kdo má naději, žije jinak," píše Svatý otec ve své encyklice Spe salvi, neboť "mu byl darován život". Naděje tedy vnáší do života úplně jiný rozměr, kterým člověk posuzuje vše kolem sebe. Není to sen, ve kterém místo a čas jsou hypotetické a nic z toho nemá vliv na naše každodenní jednání, ale je to zorný úhel pohledu, který mění naše chování. Mít naději na pokračování života po smrti není jen čirou tezí o budoucnosti, ale zasahuje náš život již nyní. Možná konkrétně tím, že u hrobu se lidé setkají, rodinní příslušníci mají příležitost alespoň v náznacích se usmířit, překonat nesváry, otevřít cestu vzájemnému pochopení, posunout nedořešené vztahy, neboť vzhledem ke smrti je všechno relativní a každý chce umírat s čistým štítem. Nakonec i ten, kdo leží v hrobě, si při umírání přál, aby mezi přeživšími 18

19 nastala harmonie. V tomto smyslu není jedno, jestli člověk touží po pokračování současného života, nebo zda doufá v nový život. Benedikt XVI. v encyklice říká, že lidé nechtějí žít tento samý život donekonečna. Tato představa se jim nelíbí. Naděje na věčnost podněcuje jinou představu - představu blaženého štěstí. Věčnost přitom není nepřetržitým plynutím, ale chvílí "plného uspokojení, ve kterém nás cele objímá, a my objímáme ji". Naděje podle Gabriela Marcela Filozofií naděje se detailně zabýval francouzský křesťanský myslitel, původně agnostik, který konvertoval ke katolicismu, Gabriel Marcel. Odmítá naději jako jistou domýšlivost nebo výjimečnou osvícenost či vlastnění Božího úradku. "Opravdová naděje je pokorná, nesmělá, cudná." Nelze odvodit čistě z psychologických předpokladů, neboť je principem ducha. Má však smysl o ní mluvit pouze v souvislosti s pokušením beznaděje. Zatímco zoufalství je kapitulací a ztrátou odvahy, naděje je revoltou proti neblahému stavu. Tato revolta se však neděje dramatickou vzpourou, ale pokojnou cestou, trpělivým přijetím zkoušky a její integrováním do určitého tvůrčího procesu zrání. Naděje je bojem zevnitř, zánětem, odevzdáním se v důvěře a tím povznesením se nad jakékoliv možné zklamání. Naděje podle Marcela posiluje vazbu na určitou událost, zatímco beznaděj ji rozvazuje. V podstatě je tajemstvím, které "provokuje toho, kdo stojí na pevné půdě zkušenosti". Naděje si vždy najde cestu, způsob, "štěrbinu v krunýři", aby "vpustila světlo do vězení" přetrvávajícího stavu. Naopak, zkušenost jen potvrzuje, že tu cosi bylo už stokrát. Marcel dodává, že naděje závisí i nezávisí na nás: "Před nadějí se můžeme uzavřít podobně jako před láskou a nepochybně ji můžeme i popřít, tak jak můžeme popřít a degradovat lásku." Ve skutečnosti je však "vnitřní silou, nadšením, vytržením pramenícím z ohniska mimo našeho dosahu". Nakonec Marcel vztahuje naději na osobu a na lásku. "Čím více je láska sobecká, tím spíše vede k výpovědím prorockého rázu, které bude moci zkušenost snadno usvědčit ze lži. Čím je láska křesťanštější a svobodnější, tím jsou výpovědi méně vyhraněné, směřují k nepodmíněnosti, která je znamením přítomnosti." Jinými slovy, svobodná láska nepřitáhne naději za vlasy, ale doufá velkoryse. Naděje tak nebude nesplnitelnou iluzí, ale projevem hluboké důvěry v konečný pozitivní cíl. 19

20 Naděje jako komunikace Přítomnost naděje si tedy lze vysvětlit i u nevěřícího člověka, neboť plyne z neznámého životodárného pramene a neváže se na specificky náboženskou půdu. Lidé naděje se přece však vždy alespoň podvědomě odvolávají na nevypočitatelnost osudu, na cosi, co stojí nad lidskou logikou. Jsou intuitivní lidmi víry, překračují čistou racionalitu. Už tento rozměr je přirozeně otevírá věčnosti. Každá nesnesitelná životní situace je totiž staví před volbu: život nebo smrt, uzavřít se nebo vpustit do duše světlo naděje a pod její vlajkou trpělivě kráčet temnotou. Samozřejmě, snadno se o tom teoreticky mluví. Když však nastane extrémně těžká situace, síly naděje jakoby zcela zmizely. Člověk pociťuje obrovskou samotu se svým problémem. Pokušení beznaděje je velké. Zajímavé, že v té chvíli vnímá nekonečnou trvalost svého stavu, zatímco při štěstí si rychle uvědomí jeho těkavost. Na pomoc však může přijít láska. Porozumění druhého člověka nebo Boží láskyplné srdce naději podepřou. "Naděje přichází k člověku spolu s jiným člověkem," říká Dante Alighieri. Pokud někoho milujeme, vkládáme do něj nedefinovatelné možnosti a očekáváme jeho odpověď na ně, tvrdí Gabriel Marcel. Ale pokud od něj už nic neočekáváme, zbavujeme ho jeho schopnosti vynalézat a tvořit. "O naději můžeme mluvit jen tam, kde existuje tajemná komunikace mezi dávajícím a přijímajícím, výměna, která je známkou duchovního života," dodává. Nikdy není pozdě Také Benedikt XVI. v encyklice Spe salvi poukazuje na to, jaké jsou naše životy mezi sebou propojeny v hlubokém společenství. "Nikdo nežije sám, nikdo nehřeší sám, nikdo není spasen sám." Svatý otec dále povzbuzuje věřící, aby se modlili a přimlouvali za druhého člověka, a to i po smrti. Vysvětluje, že není třeba promítat pozemský čas na Boží. "Ve společenství duší je čistě pozemský čas překonán. Nikdy není pozdě na dotek srdce bližního, ani to nikdy není zbytečné." Tím rozšiřuje a zpřesňuje chápání naděje: "Naše naděje je vždy zároveň nadějí pro druhého a jen takto je skutečně nadějí i pro mě." Dokud beznaděj směřuje k samotě a individualismu, naději vytváří společenství, je propojena s láskou a alespoň implicitně přítomnou vírou. Archimédův pevný bod naděje 20