ŽIVOT V KRISTU Časopis Apoštolské církve, ročník 19, 6/2007

Transkript

1 ŽIVOT V KRISTU Časopis Apoštolské církve, ročník 19, 6/2007 Misijní výjezdy studentů VOŠMT Navštivte nás na

2 Úvodník Dostanete sílu ale dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky v Jeruzalémě a v celém Judsku, Samařsku a až na sám konec země. Po těch slovech byl před jejich zraky vzat vzhůru a oblak jim ho zastřel. A když upřeně hleděli k nebi za ním, jak odchází, hle, stáli vedle nich dva muži v bílém rouchu a řekli: Muži z Galileje, co tu stojíte a hledíte k nebi? Tento Ježíš, který byl od vás vzat do nebe, znovu přijde právě tak, jak jste ho viděli odcházet. (Sk 1,8 11) Pokoj tobě, drahý bratře, drahá sestro, pokoj tobě, milý čtenáři. Chci tě pozdravit při čtení šestého čísla časopisu naší církve a popřát ti, aby ti náš drahý Pán a Spasitel požehnal, abys přijal z řádků mého úvodníku i celého časopisu hojné požehnání. Tento úvodník píšu počátkem května, v čase, který tak miluji. Velmi rád pozoruji, jak se všechno kolem nás krásně zelená a kvete. Nový život se hlásí všude, kam se člověk jenom podívá, nejprve jen nesmělými zelenými lístečky a pak, někdy doslova přes noc, se stromy a keře změní k nepoznání. I v tomto článku bych chtěl hovořit o moci života, ale trochu jinak. S koncem května jsou spojeny dva velké křesťanské svátky, na které se ovšem poněkud zapomíná. Opomíjí se hlavně ten první, kterým je nanebevstoupení Páně. Je to svátek, který nám má připomenout událost popisovanou v knize Skutků, kdy byl Pán Ježíš vzat na nebesa. V osmém verši první kapitoly je velmi důležitá věta: dostanete sílu. Tato slova jsou velmi závažná a někdy je možná v popisu děje přehlížíme. Dnes bych proto chtěl hovořit o tom, že si musíme uvědomit, že Duch svatý a evangelium jsou mocí k životu. Jsme velmi často ve velkém nebezpečí, že budeme zaměňovat tuto moc za nejrůznější filozofie. Ale uvědomme si, že to nejde. Abyste pochopili, co mám na mysli, popíšu vám jednu událost ze svého života. Hned po revoluci, když se pan Havel stal prezidentem, prohlásil ve svém prvním novoročním projevu, že chce, aby se Praha stala duchovní křižovatkou světa, a proto do naší země hodlá pozvat mimo státníky i pana dalajlámu a papeže. Toto sdělení na nás velmi těžce dolehlo. Byl jsem zděšen tím, co se v naší zemi bude dít dál. Rozhodli jsme se s bratry, že se budeme modlit. Zanedlouho skutečně došlo k dalajlámově návštěvě v Praze. Při zvaní hostů nezapomněli ani na mne, a tak jsem dostal pozvání do Prahy na Hrad, do sálu na Vikárce, kde se mělo konat setkání s panem dalajlámou, a tam jsem měl zastupovat naši církev. Okamžitě jsme se rozhodli na tyto dny vyhlásit celocírkevní modlitbu a půst. A jel jsem do Prahy. Mám v krvi přijít na místo raději dřív než později, takže jsem tam přijel s půlhodinovým předstihem. Prošel jsem si prostory, kde se setkání mělo konat. Byl to velikánský sál a kolem sálu, jak už to na hradech bývá, dlouhá chodba a z té chodby vedlo několik dveří dovnitř. Byl tam takový pěkný kout, jaký mám v podobných situacích rád, takový, odkud je možné v klidu pozorovat dění. Pozoroval jsem tedy, jak postupně přicházeli jeden církevní představitel za druhým, mnozí oblečení ve svých talárech. Najednou se otevřely dveře, zhruba dvacet minut před stanoveným začátkem setkání, a do chodby vstoupil pan dalajláma oblečený do tradičního oranžového oblečení jedno rameno holé (za což jsem ho obdivoval, v zimě takto oblečen) a za ním šel jeho průvodce, ustrojen podobně. Byl jsem dost daleko, dobře ukryt, protože přede mě se ještě postavili další dva církevní představitelé, ale moje hlava lehce vykukovala, protože jsem dobře schovaný pozoroval dění. Ne nadarmo Pán Ježíš mluví o tom, že Syn člověka nemá hnízdo. Já jsem se také chtěl schovat do nějakého takového hnízda. Pan dalajláma podával přítomným ruce a mě zajímalo, proč se nedívá těm, kterým ruce podává, do očí, ale přes ně. Chodba byla v ten moment plná novinářů i dalších přicházejících představitelů církví. Najednou se jeho a moje oči setkaly. Přestával podávat ruce a vykročil. Všichni mu ustupovali, prošel celou chodbu, nevšímal si vstupů do té velké haly. Pořadatelé se nechápavě dívali, co se děje. Prošel celou chodbou až na konec, vstoupil mezi ty dva, kteří stáli přede mnou, oni mu taktně rychle ustoupili a my dva jsme stáli proti sobě. Podával mi ruku, já jsem mu také podal svou, ustoupil a pustil ke mně svého průvodce, který šel za ním. Nevím, kdo to byl, nepředstavil se mi. V té době jsem ještě dobře slyšel, takže bych jeho jméno nepřeslechl. Dívali jsme se jeden na druhého. Já jsem se modlil v jazycích, co dělal ten chlap, nevím. Po chvíli mi podal ruku, já jsem ji přijal, a pak jsem najednou cítil, jak z jeho ruky do mé vstupuje skrze prsty směrem ke dlani nějaká energie. Vstupovala a zpomalovala se. Nedošla ani do polovice dlaně a najednou jsem měl pocit, jako kdyby někdo povolil pružinu, která prudce tuto energii vyhodila pryč. Pak oba dva oranžově odění pánové odešli a my hosté jsme byli pozváni do velkého sálu, kde byly do kruhu postavené židle. Pan dalajláma se představil jako myslím čtrnáctý (teď už si přesně to číslo nepamatuji) vtělený Buddha. Mě tyhle věci až tak nezajímaly, spíš mě zajímalo, kde je ten druhý chlapík, protože jsem ho nikde neviděl. Hledám, hledám a on stojí za mou židlí. Uvažoval jsem, proč. Později se celé setkání změnilo na soukromý rozhovor některých představitelů s dalajlámou v angličtině, a jelikož se mi začal ozývat žaludek, šel jsem se na druhou stranu sálu posilnit z tabule, kterou nám tam pan prezident nechal připravit. Když se ozval hlas, že se pan dalajláma s námi chce před odchodem rozloučit, už jsme si nesedli do kruhu, ale jen tak stáli v takovém oválu, on na jedné straně, já na druhé. Podal ruku jednomu zprava, druhému zleva a pak šel přes celý ovál znovu přímo ke mně, aby se rozloučil se mnou. Celý čas jsem se modlil. Setkání skončilo a my jsme se rozešli. Když jsem tento zážitek vyprávěl na biblické škole, jeden ze studentů mi řekl: A já v tom příběhu budu pokračovat dál. V té době jsem byl ještě ve světě a byl jsem velkým ctitelem a obdivovatelem východních náboženství. Hlavně jsem obdivoval velkou moc, která je v těchto náboženstvích. Ještě s dalšími kluky jsme se vypravili za jedním známým indologem, který sídlil v Praze a už za doby totality v naší zemi šířil myšlenky východních náboženství. Ochotně nás přijal a my mladí obdivovatelé jsme ho poslouchali. Byli jsme nadšení z toho, co jsme se dozvěděli o velké moci, která tam působí, až jeden z nás se ho zeptal, zda je v křesťanství také nějaká podobná moc. A dozvěděli jsme se, že je, ale křesťané ji nepoužívají. A pak nám náš hostitel začal vyprávět: Řeknu vám jeden příběh. Když tu byl dalajláma byli jsme ve velmi úzkém spojení vyprávěl mi, že prezident Havel pozval na Pokračování na str. 4 2

3 Obsah Sloupek Úvodník Dostanete sílu 2 Téma čísla Misijní výjezd do Španělska 5 Pošli déšť 5 Viděli jsme 9 Bůh byl s námi 9 Recepty na probuzení 9 Rozhovor s Radkem Smetanou 10 Misijní výjezd do Rumunska 11 Rumunsko po 30 letech 12 U nás doma 13 Výjezd do Rumunska mýma očima 14 Žehnání z vrchu 14 Srdečné pozdravy z Rumunska 16 Izrael Obnovený bombový útok Ze života církve Konference pro manželské páry 18 Naše manželství: Boží plán nebo omyl? 18 Recenze Historie letničního hnutí VI. 19 Čtenáři píší Osobnost 20 Počechrám ti vlasy 21 Dětem Ahoj děti 23 Komiks Muž, který objevil El Dorado 24 Život v Kristu - časopis Apoštolské církve Šéfredaktor: Rudolf Bubik Redakce: Mgr. Jiří Bartík, Petr Skřičil, MUDr. Aleš Navrátil Sazba a grafická úprava: Ing. Jindřich Novák Příspěvky a připomínky prosím zasílejte na adresu re dak ce: Život v Kristu, U Podjezdu 12, Olomouc tel.: , zvk.redakce@iol.cz Uzávěrka vždy 1. den předcházejícího měsíce, respektive poslední pracovní den předtím. Veškeré objednávky vyřizuje nakladatelství Křesťanský život, Albrechtice 504 tel. & fax: , , acrc@volny.cz Ročně 11 čísel, cena jednoho čísla 20 Kč, pro předplatitele 19 Kč, poštovné 10 Kč, pro hromadný odběr slevy podle počtu výtisků. Podávání novinových zásilek povoleno Oblastní správou pošt v Ostravě č. j. 2725/92-P/1 ze dne Jak objednat časopis Stačí libovolným způsobem napsat objednávku na adresu: Nakladatelství Křesťanský život, Albrechtice 504. S prvním číslem časopisu obdržíte složenku, kterou po u ži je te k zaplacení buď určitého období, např. do konce roku, nebo budete platit zvlášť každé jednotlivé číslo. Veškeré objednávky časopisu pro Slovenskou republiku Pavel Vimpel, Zvolenská 16/34, Martin, tel.: 043/ Milí bratři a sestry, vážení čtenáři, pokoj vám. Buďte požehnáni jako čtenáři tohoto časopisu, jeho dopisovatelé nebo pouzí modlitebníci, kteří za ním stojí. Díky vám všem, kteří se takto podílíte na budování naší církve. Stávající číslo věnujeme především práci naší biblické školy misijním výjezdům jejích studentů i vyučujících. Díky věrným spolupracovníkům mám aktuálně tu výsadu, že nemusím pečlivě pročítat a korekturovat všechny vycházející články. Avšak tyto věnované misii naší školy jsem přečetl pečlivě a jedním dechem. Jejich náplň je totiž nejen napínavým a povzbuzujícím čtením, ale zároveň tématem, které stojí v centru pozornosti současného evangelikálního světa. Misie! Nedávno se sešla Rada školy, v níž jsem zaangažován, a také jsem několikrát hovořil s bratrem ředitelem Milanem Bubanem. Evropské biblické školy prožívají v současné době početní pokles řad svých studentů zvláště zájem o studium teologie významně poklesl. Nejen mladí křesťané ale často i pastoři zvažují, nakolik a zda vůbec je v dnešní době přínosné studium na biblické škole. Častá jsou tvrzení, že svoje lidi si přece vychovává sbor sám. Považuji se za pragmatika ochotného nechat se poučit. Přes deset let se věnuji rozvíjení výuky v naší církvi a mnohokrát jsem stanul před klíčovými otázkami týkajícími se její budoucnosti jak v oblasti pastorace tak vyučování. Jednou z nich bylo vytvoření koncepce celoživotního vzdělávání našich pastorů. V tom okamžiku jsem si nejvýrazněji uvědomil svůj nedostatek pedagogického vzdělání. Ačkoliv jsem vysokoškolák a celý život jsem zvyklý se učit, nedokázal jsem si představit ucelený výukový systém, který by zajistil trvalé vzdělávání našich pastorů. Rozhodili jsme sítě a ptali se pracovníků církve i pastorů samotných. Byl jsem překvapen, jak nepatrné množství podnětů a návrhů se nám sešlo. Ať již ze strany zkušených matadorů pastorů, kteří zbudovali od základů relativně velké sbory, tak od vyzbrojených teoretiků doktorů teologie. Jediný ucelený systém, který se stal základem dnešního studia Ezdráš, přišel od bratra Milana Bubana, zkušeného pastora a zároveň vzdělaného pedagoga. V tom okamžiku jsem si více než kdy jindy uvědomil, že schopnost učit a vytvářet výukové programy je nejen dar ale zároveň umění, které je potřeba trénovat a rozvíjet. I bratři Wesleyové, které by mohl někdo považovat jen za pomazané praktiky, pilně studovali Písmo v původních jazycích a jejich dílo metodistická církev následně výrazně poznamenalo dějiny současného křesťanství. Jsem pevně přesvědčen, že potřebujeme nejen nadšené a pomazané evangelisty, které učil život, ale zároveň vzdělané pastory a učitele, kteří kromě pevné víry mají i ucelený teologický přehled. Nechť vám Pán požehná. AN 3

4 Téma čísla Pokračování ze str. 2 Hrad všechny církevní představitele. Když dalajláma přišel mezi pozvané účastníky setkání, bylo to všechno pusté, jen v jednom člověku byla velká moc, velká energie. Údajně to byla moc srovnatelná s mocí, kterou měl v sobě dalajláma. Načež dalajláma šel za ním a nabídl mu sjednocení. Ale ten vůl to odmítl. A student za všeobecného smíchu dokončil slovy: Konečně vím, kdo byl tím volem, který to odmítl. Drahý čtenáři, zkusme se zamyslet. To, že jsem se mohl zúčastnit setkání s představitelem mocného duchovního směru a že si mě můj Bůh mohl použít, bylo jenom proto, že za mnou byly modlitby Božího lidu. Prostí bratři a sestry se modlili, volali k Bohu a já jsem tam mohl stát a zvítězit. Ne pro mou moc, ale pro moc modliteb Božího lidu. Ukázalo se, že síla Ducha svatého zmobilizovaná upřímnými modlitbami Božího lidu je silnější než jakákoliv jiná duchovní moc. Mladá fronta Dnes o tři dny později napsala, že pan prezident svolal do Lucerny všechny umělce, představitele, diplomaty a jiné velikány naší politické i kulturní obce, a během deseti minut byli všichni v transu. Proč nebyli v transu všichni na Vikárce? Protože díky modlitbám Božího lidu tam byla jiná moc, která to nedovolila. My teď v červnu vyhlašujeme modlitební řetěz. Drahý bratře, drahá sestro, zapojme se všichni, aby už nikdo nemohl říkat, že v křesťanství je moc, ale křesťané ji nepoužívají. Vynasnažme se, aby opak se stal pravdou, aby naše evangelium bylo zvěstováno v moci, v kontextu slov v úvodu: dostanete sílu Ducha svatého, který na vás sestoupí, a budete mi svědky. Náš národ nepotřebuje filozofii, psychologii a podobné směry toho už je tady dost. Náš národ potřebuje slyšet jasné, ničím nepřikrášlené a ničím nezjednodušené evangelium zvěstované v moci Ducha svatého. A proto modleme se, bojujme, hledejme a nebojme se uplatňovat moc, která nám byla zaslíbena naším Pánem, a jak víme z Písma, v padesátý den po vzkříšení Ježíše Krista skutečně dána v Duchu svatém. Ano, Letnice ještě neskončily, díky Bohu, a do příchodu Pána Ježíše neskončí. Nechť vám Bůh mocně požehná. Váš bratr Rudolf Bubik, biskup Apoštolské církve Misijní výjezdy studentů VOŠMT Misijní výjezd do Španělska ( dubna 2007) Misijní výjezd do Rumunska ( dubna 2007) Scénka v Malaze 4

5 Misijní výjezd do Španělska Trocha historie Mladý manželský pár s tříměsíčním dítětem vystoupí z autobusu v Granadě cca před patnácti lety. Hned další den se snaží najít alespoň pronájem, ale ihned naráží na všeobecný odpor Španělů k přistěhovalcům z Latinské Ameriky, kteří přicházejí do Španělska kvůli radikálně lepší ekonomické situaci. Celý týden obchází realitní kanceláře a všude se jen setkávají s odmítnutím. Ve čtvrtek, když přicházejí do poslední kanceláře ve městě, pracovnice právě končí telefonický rozhovor, ve kterém si stěžuje, že její dlouholetá nemoc ji neustále sužuje. Vyslechne si žádost o byt, ale ani ona nemá pro ně nic. Než se rozloučí, nabídnou jí manželé modlitbu. Druhý den jim zvoní telefon a nadšená pracovnice realitní kanceláře jim sděluje, že je zdravá! V pondělí jim sežene byt. Začíná práce, evangelizace, modlitby. Hned další týden vyrážejí manželé na náměstí a tu si všimnou člověka, který si čte Bibli. Osloví ho a nakonec se scházejí na modlitbách za město. Tento člověk jim brzy řekne, že se k němu na pokoj přistěhoval nájemník, že to vypadá, že se modlí, a ptá se, jestli ho má také oslovit. Manželé nadšeně souhlasí. Jaké je jejich překvapení, když zjistí, že se jedná o Portugalce. Přesto se s ním sdílí o svém povolání a rozhodnutí se modlit za město. Portugalec jen vykřikne: To je ono! Vypráví jim, jak jednou doma na modlitbách má vidění, jak se modlí na jednom kopci nad Granadou. Vůbec tomu nerozumí, ale poslušně odjede do Španělska, do Granady. Schází se společně asi tři týdny, každý den se scházejí na kopci a hodiny se přimlouvají za Granadu. Pak se bratr vrací zpět do Portugalska, splnil Boží vůli. Již brzo má sbor kolem padesáti lidí, značná část jsou bývalí členové jiných círk- Španělsko, Pošli déšt Ahoj Jirko, tady Radek Smetana, nechtěl bys mi pomoct? Tak takhle pro mě začal výjezd se studenty VOŠMT do Španělska. Jelikož náš olomoucký sbor má naši biblickou školu na srdci a snažíme se jí všemožně zaštítit a pomáhat, rozhodlo staršovstvo, že mi zaplatí cestu. Celkem nás jelo deset a se spoustou očekávání jsme vyrazili na jih Španělska do sboru, který založil misionářský pár Daniel a Liliana Palmovi z Argentiny. Ti jsou podporování sborem pastora Guillermo Preina a dokonce adoptovali způsob jejich práce. Jak už jsem zmiňoval v minulých číslech našeho časopisu, misijní práce ve Španělsku nepatří mezi atraktivní a snadné úkoly. Španělsko má pověst hrobu pro misionáře, proto jsme byli velice povzbuzeni živým sborem, který jsme tam našli. Ale jeho vznik nebyl vůbec jen tak, ani nyní není ovoce zadarmo. ví. V té době přestávají dostávat podporu z Argentiny. Vše se zdá ideální. Dokonce přijíždí na pomoc evangelizační tým z Argentiny. Jedna sestra z týmu obdrží vidění: Ačkoliv nikdy v Granadě nebyla, spolehlivě popsala hrobku, ve které jsou pohřbeni někteří ze Španělských králů. Viděla sebe v hrobce u mrtvoly jedné ženy, která se najednou posadila a řekla: Nechte mě na pokoji! A zase ulehla. Do sboru přicházejí problémy, značná část členů se staví proti Danielovi, není spokojena s jeho prací, odmítají ho finančně podporovat, nakonec dochází k rozdělení a sbor má rázem kolem pěti členů. Opravdová krize Tři roky uběhly, misionářský pár nemá finanční podporu, narodila se jim další dcera, Liliana si ošklivě zlomila nohu a nezbývá jí, než být zcela závislá na ostatních. Krize se prohlubuje a Palmovi nevidí jiné východisko, než se vrátit zpět do Argentiny, aby si mohli alespoň na čas oddychnout. Jenomže na letenky nemají peníze. Jako zázrakem se ozve jeden bratr, který jim cestu chce zaplatit. Je domluveno, že v pátek přiletí z Ruska, kde je právě na misii, v sobotu půjdou zaplatit letenky a v neděli odletí. Obě děti ve čtvrtek dostávají těžkou střevní chřipku, menší, několikaměsíční dcerce hrozí dehydratace, nechce vůbec pít. V pátek přichází zpráva, že letadlo, kterým má přiletět bratr s penězi, má poruchu, neví, kdy přiletí. Zamluvené letenky se však musejí zaplatit v ranních hodinách. Stav dětí se zhoršuje a rodiče, kteří tolik chtějí odjet, jsou zcela vyčerpaní. Přišel dopis, když ho Liliana otevře, vidí lístek a na něm jediná věta neznámé sestry z Argentiny: Bůh je věrný a vaše práce není marná. Lilianě se oči plní slzami. Nakonec bratr dorazil po půlnoci, ráno v sobotu jdou zaplatit letenky, po obědě Dobývání Alhambry 5

6 Misijní výjezd do Španělska Evangelizace v Macaelu Kázali evangelium všemu stvoření se dozvídají, že madridské letiště vyhlásilo na neděli generální stávku a že v ten den neodletí ani nepřiletí jediné letadlo. V noci ze soboty na neděli se stav starší dcerky zlepšuje, mladší začala po lžičkách přijímat vodu, ráno vyjíždějí do Madridu. Letiště je obklíčeno policií, která se jim snaží udělat cestu skrze stávkující demonstranty. Vezou je na samý konec letiště. Ale i tak nevědí, zda odletí. Nakonec jejich letadlo bylo jedním ze dvou, které se ten den vznesly z madridského letiště. Čas odpočinku V Argentině cítí, že je čas odpočinku, jezdí po sborech, které přispívaly na jejich práci. Tehdy ještě neexistoval misijní odbor Assemblies of God, který se stará o misionáře po návratu, nemají tedy kde bydlet. Vědí však, že Boží vůle je, aby se vrátili. Sbor G. Preina se rozhodl je podporovat. Přichází čas návratu. Situace se jakoby opakuje. Sbor naroste do padesátky a znovu přichází rozdělení, finanční krize. Daniel se modlívá tři hodiny denně. Jednou vyjde ze svého pokojíku a říká: Nevím, co budeme jíst dnes, ale Bůh ke mně mluví o tom, co bude za tři roky. Neboj se, On nás zaopatří. A opravdu, jednou večer, když Liliana neví, co uvaří dětem, zazvoní někdo na dveře. Je to cikánská rodina, které Daniel asi před půl rokem svědčil a dal jim na sebe kontakt. Toho dne jeli do města na trh nakupovat a napadlo je, že by Daniela mohli navštívit. Nechtěli však přijít s prázdnou a nakoupili celou tašku potravin. Liliana ji ráda přijala. Stará cikánka Jednou z pěti stálých sester, které vydržely ve sboru téměř od začátku, byla jedna stará cikánka, kterou většinou viděli, jak se pohybuje v bocích v rytmu nějaké chvály a modlí se. Daniel v té době prožíval, že jej Pán Bůh vede do studia historie Granady, že mu chce ukázat způsob, jak se za město začít stavět. Tehdy ještě neznali pojem duchovní boj. Tato sestra, která o ničem nevěděla, ani neuměla číst, jednou přerušila své modlitby a chvály, obrátila se k Danielovi a řekla: Pán Bůh chce, abys četl historické knihy o Granadě. A zase pokračovala ve chvalách. A tak Bůh vedl Daniela do duchovního boje za město. Město Granada bylo poslední baštou islámu, které padlo jako poslední v roce 1492 za vlády tzv. Reyes Católicos: Izabelou Kastilskou a Ferdinandem Aragonským, kteří vlastně vytvořili Španělsko, založili inkvizici a vyhnali všechny Židy. Práce se rozrůstá Sbor opět vyrostl na padesát lidí, tentokrát však již poučení misionáři stojí na stráži za duchovní jednotu, věnují velkou část energie na návštěvy a společně strávený čas na modlitbách. Připojuje se k nim nejprve jedna rodina z městečka vzdáleného 110 km Almuňécaru. V Almérii, 170 km vzdáleném městě, prožívá místní sbor AoG krizi, ústředí oslovuje Daniela, zda by se sboru neujal, což po modlitbách přijímá. Po nějakém čase se ujímá dalšího sborečku v podobné situaci. Daniel hodně jezdí, ale sboru i práci se daří. Postupně rostou vedoucí a další starší, přidávají se další stanice. Dnes má sbor kolem pěti set lidí ve velké vzdálenosti od sebe. V sobotu večer mají shromáždění 6

7 Misijní výjezd do Španělska v Almuňécaru, v neděli dopoledne v Almérii a nakonec všichni dohromady mají v týž večer bohoslužby v Granadě. Zajímavé je, že i když na každém místě zní stejné kázání, pro mnoho z nich není zatěžko do Granady přijet na společné shromáždění. Srovnání Měli jsme milost sloužit prakticky na všech místech, kde sbor pracuje. Za týden jsme najeli 1200 km a nemohu se ubránit srovnání. Španělsko i naše republika mají jisté podobnosti ve své historii. My jsme měli čtyřicet let komunismu, oni čtyřicet let diktaturu generála Franka; výsadní postavení katolické církve, členství v Evropské unii (Španělsko už od roku 1986). Když jsme lidem na ulicích rozdávali letáky a bavili se s nimi, skoro vždy jsme narazili na nezájem, i když na rozdíl od nás, vyjádřený zdvořileji. Dokonce mi několikrát řekli, že mi přejí mé přesvědčení. Většinou i za letáček poděkovali, i když ho třeba vůbec nečetli. Na evangelizační scénku se většinou dívali jen kolemjdoucí, někdy dva, někdy dvacet. Přesto jsou tamní bratři a sestry vydaní práci pro Pána. Neváhají obětovat svůj čas a podobně, jak jsem zmiňoval u křesťanů z Argentiny, bych nazval jejich službu životním stylem. Vše v jejich životech se točí kolem církve a práce pro Ježíše. Kdyby se více také soustředili na organizaci, dala by se jejich práce nazvat více než příkladnou. Celou dobu pobytu nás provázela píseň Manda la lluvia Sešli déšť, která zněla jak na všech shromážděních, tak i ze srdce tamních křesťanů, kteří opravdově touží po Boží milosti vylité na Španělsko. Ona vůbec nyní vládne ve Španělsku zvláštní situace. Kvůli veliké imigraci z Latinské Ameriky přichází do země i spousta křesťanů. Někteří pastoři pak otevřou sborovou budovu, která se rychle naplní těmito křesťany, a hned začínají mluvit Ne vše bylo krušné o probuzení. Ale rodilé Španěly mezi nimi hned tak nenajdete. Tým studentů Po celém pobytu jsem byl více než nadšený z týmu z biblické školy. Ač byli každý opravdu z jiného těsta, panovala mezi nimi láska a jednota. I když ve značném spěchu, který měli před odjezdem kvůli množství jiných akcí, připravili si krásné scénky, které byly umocněny vanutím Ducha svatého a zaujaly i místní křesťany, kteří si scénky natočili na video, aby je mohli sami předvádět. Radek Smetana, jejich učitel a dobrý přítel, se obětavě staral o komunikaci a souhru týmu se španělskými křesťany, výtečně reprezentoval a také exceloval v jedné ze scének v roli nápadníka s natlakovanými Připraveni k duchovnímu boji 7

8 Misijní výjezd do Španělska Španělský domorodec Služba černochům bicepsy. Každý z účastníků: Klára americana (dle své vizáže a zkušeností z USA), Zdeněk psycholog (v jedné scénce, kde hraje Ježíše, tak byl označen žáky španělské základky poté, co pomohl člověku zapletenému do hříchů jako je lež, alkohol, deprese a na kterého doléhá sebevražda), Jindra jazykozpytec Enrique (španělská varianta jména), Romana baterista (šp. bubenice), Maruška genial (když byla ubytována u pouze španělsky mluvící rodiny, hostitelka prohlásila, že je Maruška geniální, když pochopila všechny pantomimické prvky v rámci domluvy), Monika zdravá a zadaná (po jedné lehké nevolnosti se jí několik lidí asi šestkrát ptalo, jestli je už zdravá, a jediná z týmu studentů je zasnoubená), Zdeňka zahradnice (absolventka vysoké školy zahradnické, s ní jsem konzultoval veškerou mně neznámou španělskou flóru) a nakonec Juan tesorero (na poslední chvíli se přidal do týmu místo studenta, který onemocněl, tesorero pokladník varnsdorfského sboru, který zajišťoval dobrou náladu v týmu a fungoval jako jeden z řidičů), se mi spolehlivě zapsal do srdce a jsem za ně Pánu velice vděčný. Studenti jen dosvědčili vysokou kvalitu naší biblické školy. Všichni také patří mezi brzké absolventy, takže kam přijdou, tam budou určitě požehnáním. Velice vítám akce školy, jako jsou tyto. Věřím, že zahraniční misie je jedním z nejlepších způsobů, jak člověk může po všech stránkách v Pánu vyrůst. Jsem vděčný, že jsem se toho mohl účastnit. Jirka Bartík Sierra Nevada 8

9 Misijní výjezd do Španělska Viděli jsme Pro mě osobně byl výjezd do Španělska velkou inspirací a povzbuzením. Pochopila jsem, proč někteří lidé tolik fandí výjezdům za zkušenostmi na místa, kde to funguje. Paradoxní je, že mi misijní výjezd zaplatil můj nevěřící bratr, a tak mě Bůh dalším milým způsobem překvapil, jak se dokáže postarat o moje potřeby. Než jsme odjeli do Španělska, modlila jsem se s obavami za to, abychom pro sbory, které navštívíme, byli také povzbuzením. S mojí neznalostí španělštiny se toho moc dělat nedalo, ale bohatě jsme využili scénky, které jsme před odletem nacvičili. Španělští křesťané pak na ně dokázali navázat, ať už Po rozhodnutí, že se budu půl roku dobrovolně učit navíc španělštinu, abych mohla jet na výjezd, jsem několikrát zapochybovala, zda jsem se rozhodla správně. Nechtěla jsem už ale couvnout, a když jsme dorazili na letiště a zjistili, že letadlo má dvě hodiny zpoždění, byla jsem v klidu. Až později mi došlo, že můj klid musel být Božím zázrakem, protože osobně nemám ráda, když věci nevycházejí podle plánu. Vždycky mě to velice znervózní. Tentokrát jsem však nevyšilovala a při startu letadla jsem byla schopná pouze děkovat Bohu, že mi umožnil se na tuhle cestu vůbec vydat. krátkým kázáním nebo osobními rozhovory s lidmi. Při evangelizaci v městečku Macael se na ulici obrátili čtyři lidé! Jsem moc ráda, že Bůh dokáže z mála udělat hodně. To, co mě nejvíc zasáhlo, bylo evangelizační nasazení členů sboru. Vedoucí nám zdůrazňovali, jak se věřícího hned po jeho obrácení snaží zapojit do sborových aktivit; na evangelizacích se podílely i děti. Je opravdu povzbudivé sledovat, jak se jednotliví věřící ochotně pouští do evangelizačních rozhovorů s lidmi na ulici nebo je bez obav o vlastní pověst zvou na modlitební skupinky. Jistě, zažijí hodně odmítnutí, ale stojí to za to, i kdyby byli úspěšní jen u jednoho z tisíce. Bůh byl s námi Od prvního dne mého pobytu ve Španělsku jsem věděla, že Bůh je tam s námi. Když jsme mluvili s pastorem Danym, jeho manželkou a staršími sboru, hltala jsem každé slovo. Chtěla jsem načerpat co nejvíc. Viděla jsem jejich zapálení pro službu a touhu zasahovat lidi okolo sebe. Uvědomila jsem si, že mi často stačí, že já sama Bohu patřím a lidé okolo jsou mi lhostejní. Celou dobu jsem opravdu vnímala Boží blízkost a hodně jsem přemýšlela o svém postoji k Bohu a lidem... Velice se mě dotýkalo, že i když sbor v Granadě zahrnuje vzdálené stanice, lidé v něm se znají a jejich vzájemné vztahy jsou velmi vřelé. Jejich vřelost jsme Jsem také vděčná Kylie (profesionální americká volejbalistka), u které jsem v Granadě přespávala. Mohla jsem vidět, jak z jejího života vyzařuje hluboké poznání Boží lásky a Božího přijetí. Z tohoto poznání, za které se modlila každý den, pak plynula i její radost a láska ke ztraceným lidem. Jak v Granadě u Daniela Palmy, tak v Malaze u Eduarda Sosy nám zdůrazňovali, že nemůžeme říkat, že někde je to lehčí a někde těžší pro evangelizaci, ale všechno je přece možné tomu, kdo věří! Neviděli jsme nějaké supermoderní a technicky propracované evangelizace. Viděli jsme ale Bohu oddané lidi, ochotné k obrovským obětem časovým i materiálním, duchovně bojující, milující a spoléhající se na Boží moc. Zdeňka Mrkvičková měli možnost zažít i na vlastní kůži. I když všichni kromě pastora a jeho ženy mají vlastní zaměstnání, věnovali nám spoustu času, aby nám přiblížili způsob své práce. Mohla jsem vidět, že to, co hlásají, také žijí! Děkuji Bohu za možnost poznat nové lidi, kterým jejich srdce hoří pro evangelizaci a mohli mě motivovat do nových věcí. Děkuji také všem, kteří mě jakýmkoli způsobem podpořili na této cestě. Věřím, že věci, které jsem tam mohla prožít, využiji v budoucnu v mé službě Bohu. Marie Tesárková (studentka VOŠMT) Recepty na probuzení - Španělsko 2007 láska k Bohu + láska k lidem + věrnost v malém + tvrdá práce + duchovní boj Pouliční evangelizace se zdají málo účinné, ale když není církev na ulicích, nežije. Když církev evangelizuje na ulicích, Bůh do ní přivádí lidi odjinud. Pro svobodné: nehledej člověka s vlastnostmi a zralostí, kterou mají čtyřicátníci, u člověka, který má dvacet. Dívej se na charakter, který se může rozvíjet. Děti mohou evangelizovat od tří let a rozumějí duchovnímu boji. Kdo nepracuje pro Pána, jen přináší práci ostatním. Nepracuj v zaměstnání za peníze, ale pro Boha. Nestěžuj si na nízký plat, pracuj nad rámec svých povinností; křesťan nezávisí na penězích, ale na Bohu, všechno děláš pro Boha, on se o tebe postará a zaměstnání se ti nestane rutinou. Nejlepší způsob, jak zabránit, abychom milovali peníze, je rychle je dávat dál na Boží dílo. Vypni svůj mobil a připoj se na Boha. Měj mentalitu řidiče, ne spolujezdce. Řidič musí být vzhůru, v činnosti, v pozoru, zatímco spolujezdec pospává. Když se někdo obrátí, snaž se jej chránit od lenochů, kterých se občas ve sboru pár najde. Naučí se být aktivní na Božím díle a budou práci pro Boha brát jako výsadu. Proč někdy musíme jezdit sloužit tak daleko? Jestliže sloupy stavby jsou od sebe hodně daleko, tak bude stavba opravdu veliká. Zapsáno z poznámek studentů. 9

10 Misijní výjezd do Španělska Radek Smetana Rozhovor s Radkem Smetanou protože jsem sám několikrát v Argentině byl). Mohli jsme totiž vidět argentinskou práci v rámci evropského kontextu. Je přece jen rozdíl mezi těmito dvěma kontinenty. Společným jmenovatelem na obou stranách oceánu je však usilovná práce a růst. K obojímu jsme snad trochou přispěli i my. Jak už jsem řekl, výjezd nebyl pouze studijní, ale i misijní. S týmem studentů jsme sloužili i na ulicích a v parcích jednotlivých měst (Granada, Malaga, Almuňecar, Almería) a zažili i několik obrácení. Posloužili jsme i na nedělních bohoslužbách. Viděl jsi, že se to podařilo? Jak vyplývá z předchozí odpovědi, ano. A řekl bych, že beze zbytku. S naším desetičlenným týmem jsme během deseti dní urazili více než 1000 km, navštívili řadu měst, dívali se, naslouchali, ale i pracovali. Sbor nás přijal vynikajícím způsobem, věnovali se nám klíčoví lidé, vedoucí. Snažili se nám vytvořit prostředí, abychom mohli co nejvíc načerpat, vidět, ale i předat (pouliční evangelizace). Myslím, že každý z nás si odnesl z výjezdu mnoho podnětů. Uvažuje škola podobné výjezdy uspořádat i v budoucnu? Ano. Znovu bychom chtěli studentům nabídnout podobný výjezd. Tým byl totiž složen z dobrovolníků, kteří si byli vědomi, že úsilí a finance vložené do výjezdu, budou značné. Celý školní rok se připravovali po stránce jazykové (kurs španělštiny), obsahové (nácvik evangelizačních programů, španělských písní, videoprezentace atd.) i duchovní (modlitby za zdárný průběh výjezdu) a také usilovně šetřili, resp. sháněli případné sponzory. Celý výjezd totiž vyšel na zhruba Kč na osobu. Tímto bych chtěl zároveň i poděkovat všem sborům i jednotlivým dárcům, kteří se na financování výjezdu podíleli. Měli jsme otevřený účet na podporu výjezdu, na kterém se sešlo Kč, mnoho studentů také podpořily jejich vlastní sbory příspěvkem na osobní náklady spojené s cestou. Všem tímto děkuji, neboť bez vaší podpory by byl výjezd těžko zvládnutelný. Zároveň mám naději, že tato investice do studentů nebyla marná. Radku, jaký byl záměr misijního výjezdu? Výjezd bych mohl nazvat studijním a misijním zároveň. VOŠMT už několik let pořádá misijní výjezdy, doposud povětšinou na Ukrajinu. Tentokrát jsme se rozhodli zvolit jinou destinaci. Již dlouhou dobu totiž u nás slýcháme o argentinském probuzení. Několik našich pastorů, včetně biskupa stávajícího a budoucího, v Argentině bylo a mohli toto probuzení ale spíš úsilí, které za ním stojí vidět v akci. Jako škola nejsme ještě tak bohatí, abychom své studenty mohli posílat do Latinské Ameriky. Přesto jsme chtěli, aby se studenti s nějakým podobným prostředím mohli seznámit. Na minulé pastorálce s Jorgem Garcíou, asistentem pastora Guillerma Preina, jsme dohodli následující plán: studenti navštíví španělskou Malagu, kde působí argentinský misionář Daniel Palma, a seznámí se s jeho sborem. Ten vznikl misijním působením sboru G. Preina ve Španělsku, je to sbor rostoucí, dynamický, rozkládající se na území cca 200 km (s nejvzdálenější stanicí v přímořském městě Almería) s členskou základnou okolo 500 aktivních lidí. V určitém smyslu jsme měli výhodu oproti těm, kdo navštívili Argentinu (to říkám, Najeli jsme 1200 km Pomeranče rostly i na ulici 10

11 Misijní výjezd do Rumunska Rumunsko Misijní výjezd do Rumunska dubna 2007 První dojem, který se nás zmocní při návštěvě jakéhokoliv města nebo země, je pocit jedinečnosti, který vyplývá z polohy, architektury a historického vývoje. Toto, pravda kromě osobních představ, poznamenalo i Slováky, žijící v Rumunsku, a to nejen vnější formou, ale i životní tradicí jejich obyvatel. Tito lidé byli vždy těsně spjati s půdou a pastvinami, které jim dávaly chléb a mléko, s bohatými lesy, loukami a potoky a čistými prameny, poskytujícími jim teplo domova a obživu. Byli a jsou to lidé, jejichž víra, láska, pohostinnost, ochota a obětavost je přirozená a vychází z jejich vztahu a lásky k bližnímu a Bohu. Když se člověk o samotě zamyslí nad sebou, nad kořeny svého původu, vlastní identity, musí současně hledat i odpověď. Tato by měla odhalit, jací jsme byli, jací jsme, odkud jsme přišli, ke komu patříme a kam směřujeme. Tuhle otázku si kladli všichni, kteří se misijního výjezdu do Rumunska zúčastnili. Byli to studenti Monika Packová, Jan Cichý, Jana Papoušková, Jiřina Gabrielová a Christian Polacec. Spolu se svým učitelem Vladimírem Rafajem a Bohuslavem Cupalem, pastorem sboru v Hodoníně, jsme navštívili oblast Oradey, kde žije početná skupina věřících Slováků. Konkrétně se jednalo o sbory ve vesnicích Derna, Bajaš, Harasov, Bodonoš a jiné. Ve spolupráci se Štefanem Gaidošem, pastorem sboru v Novom Meste nad Váhom (ACS), který nás na těchto cestách doprovázel, jsme postupně získávali správný a úplnější pohled na lidi, kteří tady žijí. Zajímavý byl postřeh bratra, který řekl, že je nutno modlit se za ducha víry, odvahy, jednoty a žehnání, aby se mohlo něco nového vytvářet. Se vstupem Rumunska do EU se situace značně mění. Zdejší církev a její vůdcové si uvědomují potřebu investovat zvláště do mladých lidí, aby bezhlavě neutíkali za vidinou lehčího života do ciziny, ale aby jejich služba spočívala v jednoduchém a opravdovém žití a bytí, a tak se stala vzorem pro ostatní. Příprava na misijní výjezd probíhala na biblické škole již několik měsíců před samotným výjezdem. Studenti byli aktivní a zorganizovali několik modlitebních a pracovních setkání. Nácvik programu, jako jsou scénky, pantomima a chvály, byly nacvičovány s nadšením. Studenti se již v tomto předvýjezdovým obdobím ukázali jako jednotný tým. Slovo, které nás oslovilo a provázelo na cestě, je verš z proroka Izajáše 55,12a S radostí vyjdete a budete vedeni v pokoji. Z Boží milosti je to jistým způsobem nová cesta, na kterou nás On přivedl a bude vést dál. O tom, jaký výjezd doopravdy byl a jaké dojmy na nás zanechal, se můžete dočíst v dalších článcích. Jsou to nezapomenutelné vzpomínky, které budou přetrvávat v naších myslích po mnoho let a vám můžou přiblížit atmosféru, která na této cestě vládla. Osobně jsem velice vděčný Bohu za to, že i tento výjezd pomohl studentům rozšířit obzor v tak důležité oblasti, jakou misijní práce bezesporu je. Drazí bratři a sestry, těm z vás, kteří jste věděli o našem výjezdu do Rumunska a modlili jste se za nás nebo jste nás finančně podpořili, bych chtěl tímto poděkovat. Prožívali jsme nádherné chvíle a věřím, že jsme v Rumunsku nebyli naposledy. Věřím, že tato zkušenost bude odrazovým můstkem pro všechny zúčastněné. Vladimír Rafaj, učitel VOŠMT a vedoucí výjezdu Rumunsko 11

12 Misijní výjezd do Rumunska Rumunsko po 30 letech Když jsem slyšel o zamýšlené misijní cestě studentů VOŠMT do Rumunska, cítil jsem, že mě Duch svatý vede k tomu, abych cestu podpořil. Rozhodl jsem se tedy podpořit tuto službu, ať už pasivně (finančně), nebo i aktivně, což Vlado Rafaj jako vedoucí velmi rád přijal. Stal jsem se tedy součástí týmu, který jsem kromě Vlada neznal. Mým prvním úkolem bylo sehnat auto pro devět lidí s tím, že budu i řidičem. To se mi díky Pánu podařilo a za velmi výhodných podmínek jsem měl přislíbený dvanáct let starý Peugeot, který měl být ideální pro naši cestu. Auto jsem převzal den před naší cestou a musel ho připravit, což mi zabralo skoro celou sobotu. Nebylo vše stoprocentní, jak bych si představoval, jenže kdo by nám auto půjčil jen za pohonné hmoty? Vše má nějakou cenu a my se rozhodli neinvestovat do pohodlí, ale ušetřené peníze spíše věnovat navštíveným místním sborům. Byla to ale také od začátku cesta víry. Věřili jsme, že Pán má ve svých rukou technický stav našeho Peugeotu i řešení problémů, které by se mohly vyskytnout. Jako tým jsme se modlili za ochranu pro celou cestu tam i zpět. Studenti ještě měli malou generálku v neděli dopoledne u nás ve sboru a po obědě jsme vyrazili. Hned po přejezdu slovenské hranice nás v Kútech zastavila hlídka policie. To nás ještě více motivovalo k modlitbám, ale vše bylo OK. Žádná pokuta, závada, v neděli večer před půlnocí jsme byli na místě a rodina pastora v Bodonoši nás ještě stihla pohostit a ubytovat. Na druhý den se před námi v paprscích slunce objevila krásná, zelená, kopcovitá krajina. Tam jsme měli sloužit a povzbudit místní skupiny slovensky mluvících křesťanů, jež žijí kolem dokola v několika vesnicích. Já to prožíval možná o to horlivěji a nadšeněji, protože v roce 1944 se tu narodila moje matka. Před 60 lety, po druhé světové válce, odtud přišla první vlna odlivu Slováků zpět do Československa, další přišla po roce 1989 a další přichází nyní v roce 2007 po vstupu Rumunska do EU. Je to tu opravdu znát. Mnoho práceschopných mužů je pryč, v rodinách chybí otcové, ve sborech služebníci, na domech se nedělá údržba atd. Je tu ale dost mládeže a starších lidí, které jsme přijeli oslovit, povzbudit a podpořit. Je zde potřeba zasévat lásku, naději a nové vize pro mladé, aby se jen tak nenechali odvát pod tlakem dnešní doby. I zde je potřeba žít a pracovat pro Boží království. Je tu mnoho nejen těžké fyzické práce, ale také práce duchovní. Kdo zde zůstane? Kdo jim pomůže? Kdo je podpoří? To byla, je a myslím bude naše práce tam. Po celý týden jsme se setkávali s opravdu upřímnými, otevřenými a velmi pohostinnými křesťany. Sdíleli se s námi s tím, co mají, a to opravdově a s velkou radostí, jež byla námi vnímána jako radost z Ducha, jak je psáno v Římanům 14,17. Nezáleželo na tom, co jsme pili a jedli, ale to, co jsme zakoušeli v pokoji a lásce Boží. Sloužili jsme v rodinách, oni také nám, sloužili jsme místní mládeži, pomáhali v praktických službách, což je zde účinnější než mnoho slov. Zdejší místní lidé nás sledovali a ptali se někdy nahlas: Čo sú to za ľudia? Myslím, že to bylo to pravé. Nebylo to kvůli barvě pleti, ale pro naše svobodné rozhodnutí sloužit. Vážím si našich studentů z biblické školy, byli opravdu skvělí a jedineční, jakoukoli službu brali vážně a obětavě, získali si tak mé srdce a uznání. Přeji jim mnohé Boží požehnání v jejich další službě, ať bude jakákoli a kdekoli. Jednou z našich aktivit bylo přesadit stromky, 12

13 Misijní výjezd do Rumunska které stály na místě, kde má stát v budoucnu modlitebna. Věřím, že nám Pán dal i obrazně založit něco, co má do budoucna růst, co budeme moci i zalévat a jednou tam možná najdeme i stín odpočinutí a společné radosti. Bůh je úžasný a opravdu věřím, že nám všem otevřel srdce pro misii, která je mnohým požehnáním pro každého jednotlivce, sbor i církev, ve které sloužíme a žijeme. Před třiceti lety jsem tam byl s rodiči jako mládežník a turista, nyní mě tam Pán poslal jako služebníka, za což jsem mu opravdu vděčný. Je skvělé vědět, že Bůh s námi počítá a má s námi originální plán. Chce to jen nebát se a udělat kroky víry, na které On vždy odpoví. Závěrem chci jen krátce říci, že musíme počítat i s překážkami, vše něco stojí. Můj pobyt v Rumunsku byl doprovázen špatnými zprávami z domova. Zdravotní stav našeho syna Timoteje se během našeho pobytu zhoršoval a v den našeho příjezdu měl sanitkou odjet s manželkou do Motola. Prožíval jsem vnitřní boje a napětí. To ještě narostlo, když jsme na zpáteční cestě měli v Maďarsku technické problémy s autem, které nebylo možné již na místě opravit. Byla to pro všechny zkouška víry v praxi. Po pěti hodinách čekání u benzínové stanice jsme se ale dočkali dvou aut, která nás přivezla v šest hodin ráno domů a já se mohl s Timem a Erikou rozloučit a požehnat jim. Za hodinu pak pro ně přijela sanitka. Jmenuji se Kristián Poláček a jsem studentem biblické školy v Kolíně. Jsem původem z Rumunska. Osobně jsem byl velmi nadšen z toho, že škola organizovala právě výjezd do Rumunska. Měl jsem příležitost být mezi rodinou a mezi kamarády. Byl jsem nadšen z toho, jak Bůh pracuje v jiných podmínkách, než které jsou v České republice. Naše služba u nás byla následující: První dne jsme chodili po naší vesnici, měli jsme příležitost seznámit se s jinou kulturou a jinými lidmi. Mezi ně patřila i rodina Lakatošových, kteří se o nás celou dobu starali, co se týče jídla. Je to velmi požehnaná rodina. V úterý jsme byli navštívit křesťanské rodiny, které žijí vysoko na kopcích. Byli velice rádi, že jsme je navštívili a velice dobře jsme si s nimi popovídali. Takto jsme strávili skoro celý den, jen ke konci dne jsme ještě uskutečnili malou brigádu. Práce nám šla od ruky. U nás doma Věříme, i když všemu nerozumíme, že Pán má vše pevně v rukou. Služme mu. Bohuslav Cupal, pastor AC Hodonín Ve středu jsme natírali lavice a stoly ochranným lakem, uklízeli prostor (opět brigáda) pro tábor křesťanské mládeže, který se tu každý rok koná. Další den jsme projížděli další vesnice, za které jsme se modlili a žehnali jim, aby je Pán probudil. Doufám, že se tak jednou stane, že Bůh skutečně otevře dveře milosti dokořán myslím, že je tomu velmi blízko. Večer jsme se účastnili setkání zdejší mládeže, kde se sešlo přibližně mládežníků, z toho pět z katolické církve. Velmi jsem tam vnímal přítomnost Ducha svatého. Byl to skutečně požehnaný večer. Už se těším, až znovu přijdu nazpět, abych je povzbudil v následování Pána. Měl jsem možnost více poznat ostatní studenty biblické školy, jsou jako moje rodina. Už se těším, až znovu přijdou do Rumunska opět povzbudit moje bratry a sestry v Kristu. Christian Polacec 13

14 Misijní výjezd do Rumunska Výjezd do Rumunska mýma očima Možnosti zúčastnit se týdenního misijního výjezdu do Rumunska jsem využila i já. Jela jsem tam s cílem podílet se na Božím díle, učit se sloužit, poznat tamní životní poměry i vidět něco z rumunské přírody. Adaptace na podmínky místních slovenských vesnic proběhla v mém případě velmi rychle. Jako správný vesničan a milovník přírody jsem se mezi starými chalupami, dobytkem, poli a zalesněnými kopci cítila jako ryba ve vodě. Pohled na zelenou pastvinu se stádem koní a zalesněnými kopci v pozadí byl po měsících plných převážně učení a pobytu ve městě pohlazením pro mou duši. Život zde plyne svým klidným tempem. Vypadá to, jako by každý měl na všechno dost času. Lidé jsou velmi pohostinní a vždy ochotní dát se s vámi do řeči. Při rozhovorech s některými staršími letničními bratry jsem měla pocit, že jsou to chodící Bible Žehnání z vrchu Náš výjezd do Rumunska byl alespoň pro mne velice silným zážitkem. Do této země jsem se dostal poprvé a jsem rád, že zrovna při takové příležitosti. Rumunsko je krásná země padlo plno falešných přestav, které my zápaďáci často máme. Ať už o kulturní úrovni nebo o prostředí. Ač jsem již dříve měl možnost vidět nějaké fotografie (které se mi líbily, ale nebylo to nic až tak zvláštního), osobní přítomnost se nevyrovná ničemu. Jaká to byla změna! Vzduch, stromy obalené květy, přívětiví lidé Vedle všech ostatních zážitků, jako návštěva charismatické mládeže, výlet do kopců, nedělní shromáždění apod. mě zasáhlo jedno zvláštní setkání. jejich znalost Písma a hluboká víra byly pro nás povzbuzením. Příkladem opravdovosti byl jeden bratr, který prý během první bohoslužby, kterou navštívil, byl tak zasažen evangeliem, že měl od slz mokrou košili odshora až dolů. S nadšením nám vyprávěl své svědectví o následující radikální proměně svého života. Co se naší služby týče, nejvíce se mi líbila čtvrteční mládež. Probíhala v poměrně malé, ale zato útulné vesnické světnici, kde se sešlo kolem třiceti mladých. Celý program byl na nás studentech. Připravili jsme si chvály, svědectví, scénku a krátké slovo zakončené výzvou. Atmosféra byla uvolněná a užili jsme si i legraci, ale největší radost jsem měla z Boží přítomnosti. Mnozí si přišli pro modlitbu, obnovili své rozhodnutí Bohu sloužit, přijali od něj konkrétní slovo do své situace a někteří také prolili hojně slz. Bůh tu měl připravenou půdu. Z tohoto večera jsme odcházeli opravdu povzbuzeni a posíleni. Říkala jsem si: Kdybychom tak měli takové mládeže i v naší stanici... Celá akce pro mne byla přínosná v několika ohledech. Znovu jsem si uvědomila, že člověk může dát jen to, co sám má. Když jsem viděla horlivost některých mladých křesťanů, byla jsem zahanbená. Zároveň jsem si ale přivezla nové nadšení a touhu Bohu sloužit. Všichni jsme si ověřili, jak funguje Boží matematika přijeli jsme dávat a sami jsme byli obohaceni. Musím říci, že výjezd byl podařený. Samozřejmě vše nebylo vždy růžové (např. potíže s autem, na některé věci jsme mohli být lépe připraveni...), ale plusy dalece přesahovaly mínusy. Kdybych měla příležitost jet znovu, ráda bych jí využila. Monika Packová Jako neoficiálně ustanovený fotograf výpravy jsem měl být neustále na místech, kde se něco děje a pořizovat snímky. Fotografování mě velmi baví a já byl jako ryba ve vodě. Zpočátku jsem měl sice obavu o nedostatek paměti digitálního fotoaparátu, ale díky místním a díky prozřetelnosti jedné studentky (ještě jednou díky!) jsem mohl původní omezení překročit téměř třikrát. Prostoru k focení bylo tedy požehnaně a já se mohl věnovat i jiným tématům. Během sobotního odpoledne, kdy probíhala mládežnická sešlost v obci Bajaš, jsem se vydal na nedaleký kopec, abych pořídil nějaké záběry krajiny. Jak jsem stoupal vzhůru, stoupalo ve mně vědomí Boží přítomnosti. Zpočátku jsem si toho jakoby nevšímal, ale bylo to tak silné. Odložil jsem tedy foťák a s výhledem na krajinu jsem se začal modlit. Najednou jsem si uvědomil, jak moc Bohu na tomto kraji záleží a jak moc lidi, kteří zde žijí, miluje. Naprosto spontánně jsem začal žehnat a chválit Hospodina. Připadal jsem si jako prorok, který z vrchu žehnal Izraeli: a on pronesl svou průpověď: Výrok Bileáma, syna Beórova, výrok muže jasnozřivého, výrok toho, jenž slyší řeč Boží, jenž mívá vidění od Všemocného; když upadá do vytržení, má odkryté oči. Jak skvělé jsou tvé stany, Jákobe, tvé příbytky, Izraeli! Rozprostírají se jako úvaly, jako zahrady nad řekou, jako vonné stromoví vysázené Hospodinem, jako cedry při vodách. Z jeho věder se řinou vody, jeho símě je hojně zavlažováno, jeho král bude vyvýšen nad Agaga, jeho království bude povzneseno. Bůh, který ho vyvedl z Egypta, je mu jako rohy jednorožců. Zhltne pronárody, své 14

15 Misijní výjezd do Rumunska protivníky, rozhryže jim kosti, protkne je svými šípy. Stočil se a lehl jako lev, jak lvice. Donutí ho někdo, aby povstal? Kdo ti bude žehnat, buď požehnán, kdo tě bude proklínat, buď proklet. (Nu 24,3 9). Sám jsem z toho měl takovou radost, že pro Boha není ani ta nejzapadlejší vesnička, kterých musejí být v Rumunsku tisíce, tak zapadlá. Ale kde je Boží lid, tam se Bůh skrze něj oslavuje. V Bajaši nevyjímaje. Toto setkání mě motivovalo k dalším modlitbám za Rumunsko, které trvají až doteď. Děkuji Pánu, že mi dal možnost být na tomto výjezdu, za to všechno, co jsme mohli dát a co jsme sami přijali. Jan Cichý 15

16 Misijní výjezd do Rumunska Srdečné pozdravy z Rumunska Ta malinká část Rumunska, kterou jsme za těch pár dní mohli poznat, byla velmi krásná: Rozlehlé roviny polí a pastvin se střídají s oblými kopci, které pak mezi sebou svírají údolí a údolíčka. Vše pokrývá jasně zelený koberec osik, habrů a buků, který oživují rozkvetlé koruny divokých třešní a hrušní. Zastihlo nás tu jaro v plném proudu. Prostě nádhera! Z kopce nad Bodonošem je možné zahlédnout v údolí mnišský klášter a další malé vesnice v okolí. Po prašné lesní cestě, kde stojíme, občas projede gazík nebo koňské spřežení. Za chalupami na stráni se pase koza s kůzlaty, strakaté prasátko se tam bahní v potoce, a když jdete v Bodonoši po ulici, můžete potkat malé stádo koní, jak jde na pastvu... Bydleli jsme v rodině místního pastora. Byli to velmi milí, vlídní a pohostinní lidé. S naším příjezdem se rodina Lakatošových rozrostla z pěti na dvanáct lidí, a to není jen tak. Sestra Hanka to ale zvládla skvěle a nám všem moc chutnalo, bylo nám tam dobře, no jako doma. Obyvatelé vesnice a okolí donedávna pracovali v dole na lignit. Důl ale zavřeli a lidé přišli o práci. Každodenní dojíždění do města je velmi zdlouhavé a vyčerpávající. Stav silnic k tomu velmi přispívá. Mnoho demotivovaných mladých lidí radějí odchází za lepší prací a životem do zahraničí do Itálie, Španělska. Staří zůstávají a pokud je mladí nepodporují ze zahraničí, což prý se stává velmi zřídka, žijí velmi chudě a opuštěni. Odcházejí také křesťané, mnozí z nich potom financují stavby modliteben ve svých sborech. A jak nám vyprávěli místní, mnoho křesťanů doplatilo na vidinu lepšího života a v cizině přišli o manželství i o víru. Jeden celý den jsme si vyhradili na návštěvy rodin místních křesťanů na Petríši. Narozdíl od Bodonoše, kde jsou malé chaloupky pěkně u sebe, na Petríši jsou rozesety po kopečcích sem a tam. Lidé, kteří tu žijí, jsou většinou velmi přátelští a pohostinní i k cizím lidem. Přítomnost našeho spolužáka Kristiána, kterého tam všichni dobře znají a mají rádi, nám přece jen otevírala dveře do domu ochotněji a bez větších obav. A tak se představovalo, vyklá- dalo, vzpomínalo, pilo (jen minerálka a voda), zpívalo, modlilo, fotilo, loučilo a šlo se zase dál... Jedna stará věřící paní, která už dlouhé roky nemůže chodit, byla velmi potěšená naší návštěvou. Když jsem jí podávala ruku na rozloučenou, začala mi ji líbat. Uvědomila jsem si, že tuhle milou sestru dnes možná vidím poprvé a také naposledy (tady na zemi), ale dojdu-li z Boží milosti, tak se v nebi shledáme. Ta naděje, jako by se v té chvíli zhmotnila a byla ve mě a všude kolem. Vyřizujeme vám všem srdečný pozdrav ze sborů v Bodonoši, Bajáši a Harasova. Zároveň vyřizujeme i prosbu za modlitby, aby mladí lidé přestali utíkat na západ, ale s odvahou a Boží pomocí čelili neutěšeným podmínkám a budovali svou zem. Jiřina Gabrielová 16

17 Izrael Obnovený bombový útok na, palestínsku biblickú spoločnost v meste Gaza V noci na nedeľu bol výbuchom bomby ťažko poškodený knižný obchod palestínskej biblickej spoločnosti (PBS) v meste Gaza. Nikto pri tom neprišiel o život. Pracovníci Biblickej spoločnosti oznámili, že okolo 2.00 hodiny v noci bolo aktivované poplašné zariadenie. Najprv si mysleli, že to je chybný alarm, ale potom hlásili susedia, že pred vchodom do obchodu vybuchla bomba, ktorá silne poškodila obchod aj niekoľko susedných budov. Štyria pracovníci Biblickej spoločnosti sa vydali okamžite na cestu do obchodných miestností PBS bezprostredne pri Palestínskom námestí v centre mesta Gaza. Kým tam došli, bola tam už polícia aj zástupcovia médií. V nedeľu ráno miestne televízne vysielačky, izraelská televízia a arabské rozhlasové vysielačky Al-Džazíra informovali o udalosti. Od posledného útoku na tento pozemok v meste Gaza vo februári 2006 najala PBS jedného nočného strážnika. Na okamžité telefonické volanie vedúceho PBS však neodpovedal. Ako sa neskoršie ukázalo, okolo polnoci bezprostredne pred útokom, požiadali ho nejakí okoloidúci, aby im pomohol potlačiť nenaštartované auto. Pri tom mu zozadu navliekli cez hlavu vrece, zbili ho a odviezli na vzdialenejšie miesto, potom ale po niekoľkých hodinách prepustili. Bombovému útoku v roku 2006 predchádzali vyhrážky na letáčikoch. V týchto boli označované aktivity PBS (člena Svetového zväzu Biblických společnosti) označované ako rozširovanie antiislamskej náuky a ako akcie evangelistických križiakov, podporovaných západnými križiakmi. Vtedy bol obchod PBS v pásme Gazy raz zatvorený asi na dobu 6 týždňov. Tentokrát prišiel útok celkom neočakávane. Polícia sa ujala týchto informácií, ale doteraz nikto nevie, kto stojí za týmito útokmi. Webová stránka izraelského spravodajstva Ynet uverejnila výroky palestinských bezpečnostných úradníkov, ktorí sa nazdávajú, že za tento úder je zodpovedná určitá mravná polícia islámských extrémistov. Ynet podáva správu, že tej istej noci zničili dva ďalšie bombové výbuchy dve internetové kaviarne v Gaze, zatiaľ čo palestín- ska spravodajská agentúra Ma an referuje o dalším útoku na jednu internetovú kaviareň na západ od Gazy. V tejto svislosti poukazuje Ma an na ďalšie podobné útoky na asi 30 internetových kaviarní a hudobných obchodov, ktoré ponúkali popovú hudbu. Ynet oznamuje, že málo známa skupina meč pravdy prevzala zodpovednosť za výbuchy, pri ktorých vznikli bez výnimky iba vecné škody, ale nijaká osoba nebola poškodená. Obchod PBS v meste Gaza bol otvorený v marci 1999 v rámci spoločného projektu s misijnou spoločnosťou Open Doors. Palestínska biblická spoločnosť, ktorej hlavné sídlo je vo východnom Jeruzaleme, udržuje ďalšie podobné centrá v Bir Zeit pri Ramalláhu a v Nábluse. Stredisko PBS v Bir Zeit, udržované pod menom Living Stones (Živé kamene), padlo už v novembri 2005 za obeť požiarnemu útoku. Johannes Gerloff, Křesťanský mediální svaz KEP přeložil Prof. Ing. Ludovít Višnyi CSc Pripojené obrázky poškodených objektov dalo k dispozícii stredisko PBS v meste Gaza. 17

18 Ze života církve Konference pro manželské páry Ve dnech 30. až 31. března jsem se se svou manželkou Ajou zúčastnil konference pro manželské páry. Na následujících řádcích bychom se s vámi chtěli podělit o to, co nás zaujalo ze svědectví bratra Milouše Slabihouda a jeho manželky Vlasty. Bratr Milouš Slabihoud poukázal na to, že rady pro manželství bychom neměli čerpat z odborné literatury sexuologů a psychologů, ale ze Slova Božího, kde je mimo jiné zapsáno, že muž je hlavou ženy, ale ne diktátor, žena je pomocnice muže, ale ne služka nebo otrokyně. Muž je odpovědný za ženu i děti před Bohem. Má vést ženu a děti svým příkladem k lásce k Pánu Ježíši Kristu a ke službě Bohu z této lásky vycházející. Pro budování dobrých vztahů v rodině bratr řekl, že není možné chtít přizpůsobovat druhé k obrazu svému, ale nechat svobodně rozvíjet vztah dětí i manželky k obrazu Božímu, ne k obrazu svému. Měla by být zachována tolerance svobody konání v rámci Boží vůle v našich životech, je nutným aspektem radostných a pokojných vztahů mezi manžely. Ne silou ani mocí, ale Duchem svatým (Zachariáš 4,6). Bratr prožil část svého manželství bez Boha, přestože byl svou matkou, která milovala Pána Ježíše Krista, veden ke Kristu. Dlouhá léta se ale nevydal Pánu cele, proto jej Pán Bůh pozvolna vedl těžkými životními zkouškami. Velký zlom v životě bratra Milouše i jeho manželky Vlasty nastal, když byli oba pozváni svojí dcerou Evou do Apoštolské církve 1. sboru v Praze, kde v prosinci roku 1991 přijali Pána Ježíše Krista bratr s manželkou a její maminkou. Sestra Vlasta pak zdůraznila, že právě rodina je místo, kde má dítě poprvé slyšet o Bohu. Zde děti dostávají od matky lásku a něhu a v otci pak mohou nalézat ochránce matky i ostatních členů rodiny. Sestra Vlasta v několika bodech shrnula, jak by měl vypadat dobrý otec: například je iniciativní, ukazuje, že ho zajímají všechny stránky života dětí, zapojuje děti do rozhovoru, s menšími čte knížky a vypráví i o svém životě, hraje si s dětmi, předává jim svoje hodnoty: víru v Boha, pracovitost, poctivost atd. Bezpodmínečně děti miluje. To znamená: I když nejsi úplně dokonalý, mám tě pořád rád. Zvláště mě zaujala stať o jednotě manželů při výchově dětí. Sestra Vlasta podotkla, že jestliže v něčem nemáme jednotu, je třeba se obrátit o pomoc k Bohu. Velmi důležitá je láska. Pokud dítě nepocítí, že jej rodiče milují, žádný rodičovský přístup na něj nezapůsobí, jak by měl a mohl. Bude-li se dítě cítit milováno, vyroste z něho zdravý dospělý člověk. Velmi zajímavá byla pasáž o pěti základních jazycích lásky. Jsou to: 1. slovo ujištění, 2. pozornost, 3. tělesný kontakt, 4. dárky, 5. služby ve smyslu sloužit jeden druhému v rodině. Závěrem této pasáže bylo řešeno: Děti nám poskytují to, co samy rády dostávají. Když uděláme nějakou chybu, nestyďme se dětem omluvit. Dále by měli rodiče učit děti ctít autority. Například děti pozorují, jak se rodiče chovají k babičce a dědečkovi. Svědectví bratra Milouše a sestry Vlasty nás povzbudila, protože oba měli příklad ve svých rodičích, jak milovat Pána Ježíše Krista nejen slovy, ale vztahem jednoho k druhému uvnitř rodiny, kde jeden druhého zná nejlépe. Zde se prokazuje, jak opravdu plníme to, co od nás Pán Ježíš očekává. Aja a Roman Hejnovi AC České Budějovice Naše manželství: Boží plán nebo omyl? Manželství téma, o kterém jsem už hodně slyšela a stále se s ním setkávám i proto, že mimo práci v církvi pracuji i v poradně pro ženy a dívky. Přesto jsem do Kolína jela s tím, že nechat se v této oblasti povzbudit ve víře je stále aktuální. Páteční večer po skvělých úvodních chvalách byl v režii bratra biskupa a jeho ženy. Poselství bylo jasné a jednoduché a já jsem si znovu uvědomila, že opravdu všechno, co pochází od Boha, je takové. Jen nepřítel se nám často snaží tu Boží jednoduchost zastřít svou lží a pochybnostmi. Sestra Maňka promlouvala k srdci především nám, ženám. Ať už jsme se vdávaly jako křesťanky nebo nevěřící, Bůh je velmi citlivý na to, aby byla dodržena smlouva. On nás znal už před tím, než jsme poznaly my jeho, a jeho moc je dostatečná na to, aby za- 18

19 Ze života církve, Recenze bránil sňatku, pokud by nebyl v jeho plánu s naším životem. Takže ze strany ženy očekává jedinou věc aby přijala svého muže jako toho, kdo je v Božím plánu i s jejím životem. Není možné mít blízké obecenství s Pánem a přitom se v srdci zlobit na svého muže a ukládat v něm všechny křivdy, jichž se dopustil. Žena může svého muže podpořit a povzbudit, aby se stával víc podobný Kristu, ale také ho může svazovat tím, že vidí svého manžela jako toho nižšího, kterému by ona chtěla ukazovat, jak se má správně chovat. Nestavějme se tedy na místo Ducha Svatého jen On může našeho muže usvědčovat a ukazovat mu, co má měnit. Naším prvořadým úkolem je, abychom střežily v čistotě své srdce a svého ducha a nesmýšlely o svém muži negativně. Bratr biskup uvedl své slovo Příslovím 19,4 Prozíravá žena je od Hospodina. Co když ale ta moje se nechová jako žena prozíravá? Je také od Boha? Na biblických příkladech jsme si pak mohli uvědomit, že například ani Eva se vůči hadovi nezachovala moc prozíravě. A přece to byla žena, kterou dal Adamovi Bůh a ještě ke všemu pak k zodpovědnosti volá ne Evu, ale Adama. Za Izáka problém výběru vhodné manželky vyřešil jeho otec Abrahám a Bůh se zřetelně přiznal k modlitbě Abrahámova služebníka. A přesto, že Rebeka později svého muže Izáka podvedla, věřím, že on nikdy nepochyboval, že je to žena, kterou mu Bůh dal. Podobně bychom mohli pochybovat o tom, zda Lea byla tou správnou ženou pro Jákoba, když uvážíme okolnosti, za kterých si ji vzal i její těžký život, kdy byla pro svého muže vždy jen tou druhou. A přece Ježíšův rodokmen se odvíjí od jejího syna, ne od syna milované Ráchel. Náš pohled na manželství se může zřetelně proměnit poznáním, že Bůh nám dal toho manželského partnera, který je nejlepší pro Boží plán s naším životem. Nemusí se nám zdát ten nejlepší pro nás. Cílem našeho života však není mít se dobře, ale naplnit Boží povolání v našem životě. Lze toho druhého v manželství změnit? Změnit muže je možné jedině tak, že žena začne jednat biblicky a bude se podřizovat svému muži. Nic víc. Stejně tak změnit ženu lze tak, že začne jednat biblicky muž a bude ji milovat a obětovat se pro ni. Nic víc. Jak jsem řekla už na začátku je to naprosto jednoduché, každý to může pochopit. Proč jen nám k uvádění těch jednoduchých biblických pravd do praxe tak často chybí víra? Lída Pohanková, AC Zábřeh Historie letničního hnutí VI. Jsem si jistý, že všichni, kdo si výše jmenovanou knihu zakoupili, nelitovali peněz ani času, který nad ní strávili. Ostatně tohle lze povědět o všech předcházejících svazcích obecně. Vím, že nejsem zdaleka sám, pro koho byla jejich četba skutečným duchovním zážitkem. Naše pohledy se stále častěji upírají do zahraničí, kde hledáme nové metody, které by měly přinést naší zemi duchovní probuzení. Není samozřejmě špatné nechat se povzbudit například tím, co se dnes děje v Argentině. Je však přinejmenším krátkozraké nevidět, že i my v našich malých českých podmínkách a poměrech máme z čeho čerpat a od koho se učit. Evangelista Billy Graham v jedné ze svých knih napsal: Pokaždé, když jsme se snažili dopátrat počátků velkých, menších i malých duchovních probuzení, a to jak těch současných, tak i minulých, dobrali jsme se překvapivého závěru: Na začátku těchto duchovních obživení stáli jednotlivci, často lidé upoutaní nemocí na lůžko, kteří se za probuzení vytrvale modlili. Jejich jména dnes již neznáme a oni sami se většinou viditelného výsledku svých modliteb nedočkali, ale jisté je, že se Bůh k jejich modlitbám a posvěcenému, svědeckému způsobu života přiznal! HISTORIE LETNIČNÍHO HNUTÍ tuto skutečnost plně potvrzuje a nám by nemělo být zatěžko se k těmto principům vrátit. V tomto směru je pro nás celý soubor o vzniku letniční církve na Slezsku, Moravě a v Čechách skutečnou výzvou. Nakonec nezbývá než poděkovat bratru Rudkovi Bubikovi jako autorovi i jeho spolupracovníkům za dobře odvedenou práci. Dílo, které tím vzniklo, přesahuje svým rozsahem, obsahem i poselstvím rámec toho, nač jsme byli až doposud v naší duchovní literatuře zvyklí. Nezbývá než doufat, že si knihy najdou své čtenáře nejenom v řadách Apoštolské církve, ale i dalších církevních denominací. Pavel Dolejší Veselí nad Lužnicí, sbor AC Čáslav Historie letničního hnutí VI. Co jsem prožil - Rudolf Bubik Cena: 390,- Kč Nakladatelství Křesťanský život Pod Červenkami 504, Albrechtice Tel.: , krestanskyzivot@volny.cz Historie letničního hnutí VI. Co jsem prožil aneb recenze, při níž mi nateklo do bot Nejsem historik, literát ani teolog ( třeba to někdy doženu?), takže má recenze bude čistě subjektivní hodnocení, upřímné, jak jen budu umět. Byla jsem na tuto knihu (a že to není žádný drobeček, má nefalšovaných šest set stran!) dobře připravena, jelikož jsem se namlsala obzvlášť II. a IV. dílem Historie. Osobně se mě silně dotýkala svědectví o obyčejných (leč vírou neobyčejných) lidech a téměř jsem se vnitřně zajíkala překvapením, jak otevřeně bratr biskup Rudek Bubik mluví o událostech i vztazích, které nebyly vždy právě růžové anebo kolik toho 19

20 Recenze, Čtenáři píší měl odvahu prásknout sám na sebe (rozumějte: otevřeně hovořit o svých slabostech). Vzhledem k současnému počtu členů církve je, myslím, nemožné, aby všichni důvěrně znali osobnost bratra biskupa, ale z jeho strany je k tomu učiněn velký krok právě sérií těchto knih. Těšila jsem se tedy na pokračování a nebyla jsem zklamána. Kniha začíná rokem Pro nás, početně silnou generaci narozenou po roce sedmdesát, tzv. Husákovy děti, a generace pozdější je kniha cenným zdrojem informací (a nebojte se, není to historická suchárna k našprtání!) Jak jinak bychom se dozvěděli, kde jsou kořeny Apoštolské církve v Čechách, když jsme se tenkrát právě batolili s plenkou na zadničce a duchovně jsme ještě dlouho potom byli na houbách? Co předcházelo legalizaci naší církve? Ne každý má asi to štěstí prosedět mnoho rozhovorů u stolu s autorem knihy a zpovídat ho, jakže to tehdy vlastně bylo Při četbě Historie šestky prosedíte u stolu (vnucuje se mi slovo: virtuálně) při různých staršovstvech, návštěvách i jen tak u kávy mnoho času, jelikož právě tam si mezi sebou povídají jednotliví aktéři knihy o věcech, které zažívali, o trápení s úřady, o pronásledování, a také o chvílích, kdy mluvil, vychovával či zasahoval přímo Pán. Jde o šalomounské řešení, protože podrobný popis konkrétních událostí by vydal na slušný román barvitého detailního textu. Na druhou stranu nevím, zda stručné konstatování věcí během rozhovoru nepůsobí na čtenáře místy suše a zda docení mnohé podivuhodné Boží zásahy (napadá mě však paralela s Biblí, která také události shrne pár slovy a nenamáhá se v prvním plánu hnout našimi emocemi). Na druhou stranu najdete v knize též velmi čtivé pasáže, které se čtou jako detektivka, a i médii či literaturou zhýčkaný našinec je zhltne jedna báseň! Od určité chvíle totiž začíná mít kniha děj a spád. Pokud jste četli knížku 60 dnů pro Krista a líbila se vám (mně moc!), můžete se těšit na dle mého ještě lepší její variantu zasazenou do celkového života Bubikovic rodiny včetně dětí a jim blízkých bratrů a sester. Přesto, že knihu napsal nespisovatel, je toto svědectví o času před, během i po věznění čtivé a svým způsobem živější. Asi proto, že to není žádný second hand, ale je vskutku z první ruky Zcela nově mě její svědectví hluboce oslovilo a povzbudilo. Věřím, že pro bratra Rudka Bubika jsou tyto vzpomínky hotový poklad. Jelikož však nezasahovaly pouze jeho osobu, ale týkaly se celé církve, jsou také zdrojem radosti a povzbuzení pro nás ostatní. Pro ty malé naroubované větévky s nimiž Bůh už tehdy věřím počítal. Mimochodem, roubování některých větviček, které určitě osobně znáte, je v knížce popsáno. Když jsem o nich četla, chvílemi jsem se musela usmívat a uchechtávat a zároveň rostlo v mém srdci vážné vědomí toho, že Boží nitky vedou dál, až k nám, až ke mně A tak trochu jsem si v některých oblastech uvědomovala, že mi teče do bot. Jsou dva druhy křesťanských knih. Jedny, které pohladí, potěší, povzbudí, ale de facto jsou jen takové odpočinkové křesílko pro duši. (Čtu je móc ráda! Myslím, že jsou přes to slůvko jen velmi užitečné, vždyť i lidská duše potřebuje nějakou potravu, pokud možno ne zkaženou.) Druhý typ křesťanských knih je zvláštní tím, že člověk během čtení musí čas od Před časem, při jednom rozhovoru, byla nadhozena otázka, jaké rysy by měl mít člověk, o němž právem platí, že je silnou osobností. Zaujalo mě to a řekla jsem si, že by určitě nebylo na škodu se na tuto oblast podívat ve světle Božího slova trochu blíže. 1. Takovému člověku nevelí a nepanují nad ním choutky jeho těla (Ř 6,12; Ř 13,14). Není otrokem svého žaludku, ctižádosti, majetku, televize, nakupování, internetu, sexuální náruživosti, pohodlnosti atd. Nezanedbatelnou roli v jeho životě hraje vůle. My křesťané máme občas pocit, že všechno, co potřebujeme a po čem toužíme, by na nás mělo spadnout z nebe, a to pokud možno hned. Neříkám, někdy skutečně přijde Boží zásah z minuty na minutu, ale povětšinou je z naší strany třeba tvrdý modlitební zápas, sebekázeň a úsilí. Cvičme svou vůli. Má schopnost značného zesílení, ale žel i téměř dokonalého vymizení. Lidí, neumějících si poručit, je mnoho, není třeba rozšiřovat jejich řady. 2. O silné osobnosti nikdy neplatí: Kam vítr tam plášť. Jinak řečeno: nemění své názory podle toho, s kým zrovna mluví. Samozřejmě nejedná se o případ zjištěného pomýlení. Tam naopak je znakem moudrosti pohled na věc změnit. Jde o takovéto poněkud servilní přisvědčování, abych si toho druhého nerozházel svým nesouhlasem. A to je možné v nejrůznějších rovi- Osobnost času knihu odložit, aby klekl před Pánem a probral to s ním. Kniha Co jsem prožil patří podle mě spíše k té druhé sortě (nebojím se však, že při jejím čtení vaše duše přijde zkrátka). Kdybych byla autor novinových titulků a chtěla vás zlákat k přečtení této knihy (což ostatně chci ), předhodila bych vám tyto špeky: Biskup spolupracovník STB! případně Zakázaná literatura jely v tom i děti! anebo Vražda, kterou Někdo nedovolil Nejsem však novinář, takže končím svou recenzi škrábanou na zahradě do sešitku, zatímco můj syn dostal do ručiček hadici, aby zaléval. (Jak jinak zabavit rok a půl starý živel, aby maminka měla klid?) Jestliže jsem před chvílí řekla, že mi teklo do bot, tak tedy teklo. Rovnou z hadice Veronika Kmetová, AC Lysá nad Labem nách osobní počínaje, přes celospolečenskou a církevní konče. My tady ve Veselí máme taneční kroužek Žába pro děvčata od předškolního věku až do dospělosti. Jednou jsem při předcházení dvou starších žen zaslechla několik zajímavých vět. Jedna z nich se ptala: A paní, to vám nevadí, že ta vaše vnučka je v té Žábě oblečená jako prostitutka? Druhá jí s takovým tím shovívavým podtónem odpověděla: Ale paní..., dneska už je jiná doba. To nemůžete věci hodnotit jako dřív! Klasika, že? Jenže... neurčuje náhodou i nám jiná doba, jak máme na to či ono pohlížet? A nevede nás to náhodou ke snižování laťky v našem křesťanském životě? Nebojíme se provokovat svoje okolí tím, že budeme naprosto jiní? Chce to statečnost, jistě, lidé nemají ani trochu rádi, když někdo nepochoduje směrem určeným většinou, ale stanou se z nás osobnosti. V úslužné kývače se však můžeme změnit i v církevním životě. Proto nás Písmo varuje, abychom se nenechali zmítat závanem kdejakého učení. Přijede bratr z ciziny a nadšeně líčí, jak u nich zabrala jedna z evangelizačních metod. A my? Hrr do toho. Navštíví nás druhý bratr, třetí, čtvrtý a situace se opakuje. Avšak očekávaný výsledek se povětšinou nedostavuje. Proč? Domnívám se, že Bůh se málokdy opakuje On má pro život jednotlivce i společenství svůj originální osobitý plán, který je třeba 20