MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA ZEMĚDĚLSKÁ A LESNICKÁ UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA DIPLOMOVÁ PRÁCE BRNO 2007 JITKA ČERNÍNOVÁ

2 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Rozbor kožních onemocnění u psů v rámci veterinární ambulance v Opavě Diplomová práce Vedoucí práce: MVDr. Jaromír Šívara Vypracovala: Jitka Černínová Brno 2007

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma: Rozbor kožních onemocnění u psů v rámci veterinární ambulance v Opavě vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne podpis diplomanta

4 Ráda bych touto cestou poděkovala MVDr. Jaromíru Šívarovi a Dr. Ing. Zdeňku Havlíčkovi za odbornou spolupráci při realizaci této diplomové práce, za poskytnutou pomoc i za metodické vedení. Dále bych chtěla poděkovat MVDr. Luďkovi Rytíři z veterinární ordinace v Opavě a MVDr. Elišce Koskové z veterinární ordinace v Dolním Benešově, kteří mi vždy a ochotně vyšli vstříc radou i zkušenostmi a poskytli mi důležité informace pro vypracování této diplomové práce. Především však děkuji své rodině za podporu a trpělivost po celou dobu mého studia.

5 Abstrakt Cílem diplomové práce je sběr údajů o kožních chorobách psů v Opavském regionu, jejich roztřídění dle etiologie a symptomatologie. Práce ukazuje četnost výskytu kožních chorob psů a zaznamenává kožní onemocnění, která se nejčastěji vyskytují u jednotlivých plemen. Upozorňuje na největší četnost výskytu a druhy kožních chorob během roku, ukazuje jejich výskyt v závislosti na pohlaví zvířete a poukazuje na nejvíce postižené věkové skupiny psů. Potřebná data byla získána ve dvou veterinárních klinikách v Dolním Benešově a v Opavě za období 20, resp. 12 měsíců. Na klinice v Dolním Benešově jsem se nejčastěji setkala s výskytem alergií, následovanými bakteriálním onemocněním kůže a mykotickými infekcemi. V Opavě bylo nejčastější mechanické poškození kůže jinak byla situace obdobná. Ke snížení četnosti výskytu kožních chorob přispěje jak zvýšení péče o psa a chovatelské úrovně tak správná diagnóza veterinárního lékaře, která je podmíněna důkladným dermatologickým vyšetřením. Perfektní evidence jednotlivých pacientů se záznamem s čím byla zvířata a s jakým úspěchem dříve léčena je samozřejmě základem úspěchu. Klíčová slova: dermatologie, analýza, pes

6 Abstract The goal of this Diploma work is to collect data about dermic diseases of dogs in Opava region, its classification according to ethiology and symptomathology. The work shows quantity of presence of dermic diseases of dogs and records dermic illness which usually appear at dog breeds. It also shows the highest quantity of presence and kinds of dermic diseases during a year according to sex of the dog and points at most affected age groups of dogs. Useful data was gained in two veterinarian clinics in Dolní Benešov and Opava in term of 20 and 12 months. In the Dolní Benešov Clinic, I most often met presence of allergies followed by bacterial illnesses and mycotic infections. In Opava, mechanical harm of skin was most common, otherwise the situation was similar. To decrease the quantity of dermic diseases of dogs it is necessary to improve care of dogs and quality level of breeders. Also, right diagnosis of a veterinarian with contingent on fine dermatological examination is very important. A perfect evidence of every single dog-patients with a record of earlier treatment (and how the treatment was going on) is, of course, the base of success in this field. Key words: dermatology, analysis, dog

7 OBSAH 1. Úvod 9 2. Literární přehled Kožní soustava (integumentum commune) Stavba kůže Pokožka (epidermis) Škára (corium) Podkoží (subcutis) Kožní žlázy (glandulae cutis) Chlupy (pili) Dráp (unguicula) Polštáře (tori) Základní funkce kůže Nejvýznamnější kožní choroby psů Bakteriální kožní onemocnění Povrchové bakteriální infekce 20 A. Impetigo 20 B. Povrchová bakteriální folikulitida Hluboké bakteriální infekce 21 A. Hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida 21 B. Hluboká pyodermie německých ovčáků Imunitní onemocnění kůže Hypersenzitivní reakce 23 A. Kopřivka a angioedém 23 B. Atopická dermatitida 24 C. Alergická kontaktní dermatitida 25 D. Alergie na krmivo 26 E. Alergie na bleší kousnutí Atoimunitní onemocnění 28 A. Komplex pemfigu a bulózní pemfigoid 28 B. Systémový lupus erytematosus Poruchy keratinizace a pigmentace Poruchy keratinizace 29 A. Seborea Poruchy pigmentace 30 A. Hyperpigmentace 30 B. Hypopigmentace Kožní novotvary 31 A. Mastocytom 31 B. Histiocytom 32 C. Nádory mazových žláz 32 D. Lipom 32 E. Vřetenobuněčné nádory 33 F. Tumory bazálních buněk (Bazaliom) 33 G. Benigní melanom Kožní parazitární onemocnění Kožní mykózy (Dermatomykosy) 33 A. Dermatofytóza Onemocnění způsobené roztoči 35

8 A. Demodikóza (Červená prašivina) 35 B. Sarkoptový svrab, Prašivina 36 C. Cheyletielóza (dravčíkovitost) 37 D. Čmelíkovitost 37 E. Záklíštění 38 F. Pedikulóza 39 G. Zablešení 40 H. Trombikulóza (sametkovitost) Kožní onemocnění způsobené mechanickým poškozením 41 A. Cizí tělesa 41 B. Fyzikální příčiny 42 C. Kalus 42 D. Kousné rány Cíl práce Materiál a metodika Komplexní dermatologické vyšetření Mikroskopické vyšetření kožního seškrabu Vyšetření pomocí lepicí pásky Mykologická kultivace Cytologické vyšetření kůže, bakteriologická kultivace Kožní biopsie Kožní alergický test Ostatní laboratorní vyšetření a funkční testy Dosažené výsledky Vyhodnocení a četnost výskytu kožních chorob Vyhodnocení a četnost výskytu alergií Vyhodnocení a četnost výskytu parazitárních kožních onemocnění Vyhodnocení a četnost výskytu novotvarů Vyhodnocení a četnost výskytu bakteriálních kožních onemocnění Vyhodnocení a četnost výskytu mykóz Vyhodnocení a četnost výskytu kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením Vyhodnocení a četnost výskytu endokrinních poruch s kožními projevy Vyhodnocení a četnost výskytu poruch keratinizace Vyhodnocení příčin vzniku kožních onemocnění způsobených mechanickým poškozením na VETERINÁRNÍ KLINICE V OPAVĚ Vyhodnocení příčin vzniku alergií na VETERINÁRNÍ KLINICE V DOLNÍM BENEŠOVĚ Diskuze Závěr Seznam použité literatury Seznam příloh 63 Přílohy I. Tabulky, grafy Přílohy II. Obrázky

9 1. Úvod Pes domácí, Canis familiaris, je nejpopulárnějším doma chovaným zvířetem na celém světě, patří k člověku od pradávna (TAYLOR, 1990). Udává se, že k ochočení jeho předků došlo asi před 10 až 15 tisíci lety. Původ psa je však dosud nejasný. Jako prapředek bývá uváděn vlk, ale i šakal. Není známo, kde nejdříve na zemi probíhala domestikace, ale dá se předpokládat, že ostrůvkovitě na více místech. Výběrem jedinců mohly vznikat různé místní rázy psů. Plemena psů vznikala záměrným výběrem a křížením jedinců tak, aby pes co nejvíce vyhovoval k účelu, ke kterému jej člověk určil. Dnes známe asi 400 uznaných psích plemen, která nám umožňují si vybrat psa podle potřeby k určité práci, svého vkusu, tělesné kondice, bydlení, velikosti, ale i podle peněz. Mezinárodní kynologická federace FCI, která zastřešuje členské organizace celého světa schválila s platností od 1. ledna 1991 následující rozdělení plemen psů: 1) plemena ovčácká a pastevecká 2) pinčové, knírači, dogovitá plemena typu Mastifa, plemena molosoidní a švýcarští salašničtí psi 3) teriéři 4) jezevčíci 5) špicové 6) honiči a barváři 7) ohaři 8) slídiči a retrívři 9) plemena společenská 10) chrti (HROMAS et al., 2000) Mezi deset nejoblíbenějších plemen patří labradorský retrívr, rotvajler, německý ovčák, zlatý retrívr, bígl, pudl, kokršpaněl, jezevčík, špic a jorkšírský teriér (HARPER, 1999). Každý pes, který žije v lidské společnosti, je chován proto, aby byl lidem užitečný. Jsou psi pracovní, mezi ně patří ta plemena psů, která člověku slouží jsou předurčeni k nějaké cílené činnosti práci. Jsou to například psi pastevní, tažní, služební, lovečtí, záchranářští, terapeutičtí, vodící, asistenční atd. Dále jsou psi společenští (MIKULICA, 2001). 9

10 Pastevní plemena: Všichni tito psi jsou vytrvalí, mají teplou srst, která je ochrání i v nepřízni počasí, jsou chytří a člověku odedávna pomáhali střežit stáda ovcí, koz, skotu, ale i koní. Saňoví psi tažní psi: Jsou to silní, odolní psi, schopni vytrvale běhat a tahat sáně v těžkých podmínkách. Služební psi: Používají se proti pachatelům trestných činů, ale i k vyhledávání drog, zbraní, výbušnin. Lovečtí psi: U těchto psů je zejména využíváno odolnosti, čichu, rychlosti, schopnosti zvěř vystavovat, vyhánět šelmy z nor a hlásit na stopě. Záchranářští psi: Vyhledávají živé i mrtvé osoby v nejrůznějších prostředích. V zimě jde převážně o hledání osob zapadlých ve sněhu nebo zavalených v lavině, v letním čase pak vyhledávání osob zatoulaných a ztracených v nepřístupném terénu. Specifikum je vyhledávání utonulých osob pod vodní hladinou za pomoci člunu, na jejichž přídi leží pes a čicháním po hladině lokalizuje utonulého. Terapeutičtí psi: Léčebný vliv terapeutického psa na člověka má dvě roviny: fyzickou a psychickou. Při polohování psa k člověku se využívá toho, že pes má asi o stupeň vyšší teplotu než člověk, takže dochází k přehřátí svalů pacienta, které často vede k zlepšení krevního oběhu a uvolnění svalových křečí. Blahodárný je i dotek se srstí. V psychické rovině plní terapeutický pes pozitivní funkci přítele a společníka, je důvodem ke komunikaci a může vylepšit vztahy mezi lidmi v ústavech. Pouhé externí návštěvy takového psa vedou ke zlepšení nálady a atmosféry v ústavu. Vodící psi: Podporují nevidomé nebo zrakově postižené lidi v oblasti mobility, kompenzují problémy vnímání nevidomých nebo lidí s vyšším stupněm zrakového postižení a umožňují jim bezpečný pohyb v známém i cizím prostředí. Asistenční psi: Kvalitně vycvičený asistenční pes ulehčí vozíčkáři každodenní život složený z množství pro nás jednoduchých úkonů, které však pro vozíčkáře mohou představovat velkou námahu. Asistenční pes je důvodem k vycházce, námětem na rozhovor s kolemjdoucími či důvodem k pohybu při hrách se psem. U dětí znamená i zvýšení prestiže v dětském kolektivu a má nezastupitelnou roli při rehabilitaci. Zejména malým dětem, které samy nechtějí lézt nebo cvičit házení míčků, pes dramaticky změní život. Asistenční psi se také využívají ke canisterapii, kdy prostřednictvím polohování dochází k uvolnění křečí a díky přehřátí svalstva k zlepšení krevního oběhu. 10

11 Rarita: u lidí nemocných, epilepsií psi na rozdíl od lékařských přístrojů poznají mnoho hodin dopředu, že se pánovi blíží záchvat. Společenští psi: Nepřinášejí žádný materiální užitek, jsou chováni pro radost a dělají nám společnost, což nejvíce ocení lidé starší a osamělí. Pokud chceme ve volném čase se psem provozovat nějakou sportovní činnost máme na výběr z mnoha sportů jako je například: Dog trekking extrémní vytrvalostní závod, při kterém jsou překonávány obrovské vzdálenosti obvykle 100 km a více. Mushing závody psích spřežení. Scooter (koloběžka) jízda na koloběžce se psem, caniscross běh se psem, bikejoring jízda na kole se psem. U všech těchto aktivit je psovod se psem spojen postrojem a vodítkem připnutým k bedernímu pásu. Mezi další disciplíny patří agility - zdolávání různých překážek psem po boku psovoda, flyball pes si sám vymrští míček z tzv. míčkového strojku, který pak musí chytit a přinést přes různé překážky psovodovi. Dogdancing tanec se psy, dogfrisbee hod diskem do dálky, který pes musí aportovat. My lidé si snad neumíme představit ochočenější a domestikovanější zvíře, než je pes. Psi s námi žijí v našich bytech, jezdí v našich autech, mnohdy také jedí naši stravu a dokonce odpočívají v našich postelích. Naslouchají nám, reagují na naše nálady, i když se je snažíme sebe víc ukrývat. Jsou nám blízcí jako žádný jiný živočišný druh. Přítomnost živého tvora pomáhá člověku udržovat smysl pro zodpovědnost a respektování potřeb druhého. Utužuje duševní i fyzické zdraví. Mají milující, neodsuzující a empatickou povahu, která je schopná odhalit v člověku to nejlepší i v těch nejobtížnějších situacích. Nedílnou součástí péče o nejvěrnějšího přítele je také starost o jeho zdraví. Pouze zdraví pes může prožít šťastný a spokojený život a přinášet svému majiteli radost. Moderní veterinární medicína nám dnes umožňuje chránit naše čtyřnohé kamarády před řadou nebezpečných nemocí, které vážně ohrožují jejich zdraví a život. Sledování a analýzu chorobných stavů kůže a kožní soustavy psů jsem si zvolila proto, že v chovu psů jsou tyto choroby časté. Představují % pracovní náplně veterinárního lékaře, zejména v letním a podzimním období. Tato onemocnění samozřejmě potom mají v chovu význam: o hospodářský - zvýšená péče o psa, náklady na léčbu a veterinární péči o zdravotní - přenos některých chorob na člověka o estetický - pes nemocný kožní chorobou z hlediska společenského vypadá odpudivě pro ostatní obyvatele 11

12 o etický - naší povinností je co nejrychleji a nejúčinněji tyto stavy normalizovat Cílem našeho snažení při chovu psů je tyto stavy eliminovat, snížit a minimalizovat, aby populace chovu našich psů byla na všech úrovních jejich využití na solidní úrovni srovnatelná s vyspělými chovatelskými zeměmi. 12

13 2. Literární přehled Ve své diplomové práci jsem se zajímala o chorobné změny kožní soustavy psů, považuji proto za velmi důležité v literárním přehledu podat informace o morfologické stavbě a fyziologických funkcích kůže a kožní soustavy. 2.1 Kožní soustava (integumentum commune) Kožní soustava je povrchový obal těla zvířat, který uzavírá vnitřní prostředí organismu, tvoří hranici organismu s vnějším prostředím. Kůže dosahuje 6-8% hmotnosti zvířete. Morfologicky představuje samostatnou orgánovou soustavu, kde hlavními složkami jsou kůže a pokožkové útvary (MARVAN et al., 1998) Stavba kůže Kůži jako orgán tvoří dvě odlišné tkáně, uložené nad sebou. Povrchová vrstva, označována jako pokožka, je ektodermového původu a má proto také buněčný charakter. Hluboká vrstva škára je mezodermového původu a má charakter vazivový. Obě vrstvy jsou zřetelně ohraničené. K podloží je kůže připojená řídkým vazivem, označovaným jako podkoží (MARVAN et al., 1998) Pokožka (epidermis) Má charakter vícevrstevného dlaždicového epitelu, který se ze svých hlubokých vrstev směrem k povrchu neustále obnovuje, horní vrstvy buněk rohovatějí a odlupují se (NOVOTNÝ et al., 1966). U psů a koček je v osrstěných oblastech velmi tenká (1-3 vrstvy živých buněk) a netvoří papily. Neosrstěná kůže (nosní houba, prstní polštářky) mají tlustou epidermis vytvářející výrazné papily (SVOBODA, 2000). Nejhlubší vrstva pokožky se označuje jako zárodečná vrstva (stratum germinativum). Horní vrstva pokožky se označuje jako rohovatějící (stratum corneum). Zárodečnou vrstvu rozdělujeme v hlubokou vrstvu bazální (stratum basale) a povrchovější trnitou vrstvu (stratum spinosum). Rohovatějící vrstvu můžeme někdy rozdělit z hloubky k povrchu ve zřetelné tři vrstvy zrnitou (stratum granulosum), dále světlou (stratum lucidum) a rohovou vrstvu (stratum corneum) (NOVOTNÝ et al., 1966). 13

14 Rohová vrstva stratum corneum Světlá vrstva stratum lucidum Zrnitá vrstva stratum granulosum Rohovatějící vrstva stratum corneum Pokožka epidermis Zárodečná vrstva stratum germinativumum Trnitá vrstva stratum spinosum Bazální vrstva stratum basale Obr. 1. Hlavní vrstvy pokožky Zárodečná vrstva (stratum germinativum): Nejhlubší vrstva pokožky, neustálým množením se z ní doplňují buňky a nahrazují buňky povrchových vrstev. Obsahuje kožní barvivo melanin, který se tvoří v melanocytech nacházející se v stratum basale chrání kůži i orgány uložené pod ní před škodlivými vlivy slunečního záření. Kožní barvivo dává kůži charakteristické zbarvení, které nemusí odpovídat barvě srsti. Nepigmentovaná kůže je růžová a kůže s vysokým obsahem kožního barviva je tmavá až černá (MARVAN et al., 1998). Bazální vrstva (stratum basale): Je jediná vrstva cylindrických nebo kubických, plazmou bohatých buněk. Intenzivně se množících a uložených vedle sebe. Buňky nasedají svou bází na bazální membránu, která je již připojuje k vazivu kožní škárky. Buňky v této vrstvě vznikající jsou odsouvány do vyšších vrstev a nahrazují v nich tak ztráty, k nimž na povrchu pokožky trvale dochází. Trnitá vrstva (stratum spinosum): Skládá se z více vrstev polyedrických buněk, které se směrem k povrchu oplošťují. Buňky této vrstvy jsou od sebe odděleny úzkými mezibuněčnými (intercelulárními) štěrbinkami, vyplněnými řídkým mezibuněčným mokem, který umožňuje živější látkovou výměnu. Buňky však zůstávají navzájem spojeny mezibuněčnými spojkami cytodezmy (NOVOTNÝ et al., 1966). Rohovatějící vrstva (stratum corneum): Horní vrstva pokožky, má ochranou funkci. V cytoplazmě buněk jsou nahromaděna zrnka keratohyalinu, ten se mění v masu 14

15 eleidinu a v důsledku toho buňky degenerují a rohovatějí. Na povrchu pokožky jsou již zcela zrohovatělé, odumřelé a z pokožky se odlupují v podobě šupinek (MARVAN et al., 1998). Zrnitá vrstva (stratum granulosum): Je tenká vrstvička, složená z oploštělých buněk, odtlačovaných sem z trnité vrstvy. Plazma buněk obsahuje nepravidelná zrna keratohyalinu. Tato vrstvička je v pokožce intenzivněji zbarvena. V silnější pokožce je několikavrstvá (prstní polštářky). Světlá vrstva (stratum lucidum): Je tenká, lesklá vrstvička plochých buněk. Keratohyalinová zrna se v této vrstvě změnila v masy eleidinu. Rohová vrstva (stratum corneum): Je složena z mnoha vrstev plochých zrohovatělých a již zcela odumřelých buněk, impregnovaných keratinem. Keratin v plazmě buněk vznikl přeměnou eleidinu z předchozí vrstvy pokožky. Zabraňuje vysychání horních vrstev pokožky (NOVOTNÝ et al., 1966) Škára (corium) Leží pod pokožkou a jsou v ní uložené mazové a potní žlázy, kořeny chlupů s cibulkami, snopce hladkosvalových buněk, krevní cévy a nervy. Je proto tlustou vrstvou kůže, která má za podklad kolagenní vazivo, jež ji dodává mimořádnou pevnost (MARVAN et al., 1998). Škáru savce dělíme ve dvě vrstvy povrchovou bradavkovou (stratum papillare) a hlubokou síťovitou vrstvu (stratum reticulare). Škára corium Bradavková vrstva stratum papillare Síťovitá vrstva stratum reticulare Obr. 2. Hlavní vrstvy škáry Bradavková (papilární) vrstva (stratum papillare): Je pojmenovaná podle svých vazivových výběžků - papil, jimiž proniká do báze pokožky. Obsahuje kromě 15

16 vazivových buněk (fibrocytů) a mladých vazivových buněk (fibroblastů) buňky žírné, lymfocyty, plazmatické buňky a buňky pigmentové (melanofory a chromatofory) s obsahem pigmentových zrn (NOVOTNÝ et al., 1966). Papily jsou protkány hustou sítí krevních a mízních vlásečnic a obsahují i četná zakončení nervových vláken a smyslová tělíska. Tato vrstva škáry vyživuje pokožku (MARVAN et al., 1998). Síťovitá vrstva (stratum reticulare): Skládá se z hustých snopců kolagenních a elastických vláken. Vlákna v dané oblasti probíhají vždy ve směru příslušných tahových a tlakových sil. Průběh těchto vláken podmiňuje štěpnost kůže. Mezi snopci vazivových vláken jsou hladkosvalové buňky, které vytvářejí samostatné svaly vzpřimovače chlupů (musculus arrector pili). Odstupují od bazální membrány pokožky a upínají se na vazivové pochvy chlupů (MARVAN et al., 1998) Podkoží (subcutis) Je vazivová vrstva, která spojuje kůži s podkladem (svaly, kosti). Základ podkoží tvoří řídké kolagenní vazivo, které umožňuje, aby se kůže při kontrakci kožních svalů pohybovala. Plní také funkci tepelně ochranou díky přítomnosti tukového vaziva. V podkoží se také nachází množství krevních cév, mízních cév a nervových pletení, nad kostními výčnělky se na některých místech vyskytují mazové podkožní váčky (MARVAN et al., 1998) Kožní žlázy (glandulae cutis) Jsou v kůži savců velmi četné a významné z mnoha fyziologických hledisek. Jejich prostřednictvím se uskutečňuje tepelná regulace, vylučování některých látek z těla, ochrana kůže a srsti a mají významnou úlohu v pohlavním výběru partnerů. Kožní žlázy jsou ektodermového původu a jsou to tubulózní či alveolární žlázy. Funkčně jde o žlázy mazové, potní a aromatické, ale také mléčné žlázy, řitní žlázy aj. označované jako speciální žlázy. Mazové žlázy (glandulae sebaceae): Mají charakter složitých alveolárních žláz, produkujících maz. Zpravidla vyúsťují do chlupové pochvy, kromě žláz na předkožce, na žaludu pohlavního údu, na stydkých pyscích, v okolí řitního otvoru a na víčkách, kde vyúsťují přímo na povrch. Kožní maz: Chrání kůži před vysycháním a před vnějšími vlivy prostředí a ovlivňuje vláčnost srsti. 16

17 Potní žlázy (glandulae sudoriferae merocrinae): Jsou jednoduché tubulózní žlázy. Tvoří vodnatý sekret, označovaný jako pot, který má význam při termoregulaci a látkové výměně. U psů se vyskytují na polštářcích prstů. Aromatické žlázy (glandulae sudoriferae apocrinae): Jsou rovněž jednoduché tubulózní žlázy, jejichž sekreční část je obdobně jako u potních žláz stočena do klubíčka. Podle toho se společně označují jako klubíčkové žlázy. Jejich sekret je bohatý na bílkoviny a má charakteristický pach (MARVAN et al., 1998) Chlupy (pili) V průběhu ontogenetického vývoje se chlupy diferencují z ektodermu a s kožními žlázami vytvářejí základní kožní jednotku dermaton (MARVAN et al., 1998). Chlup je epidermální, zrohovatělý, vláknitý útvar, který se skládá z vlastního chlupu a z chlupového váčku. Na chlupový váček se upíná drobný hladký sval vzpřimovač chlupu (musculus arrector pili) a do váčku ústí kožní žlázy. Vlastní chlup se skládá z volného chlupu, který vyčnívá z kůže, z chlupového kořene, který je zanořen v chlupovém váčku ve škáře a z chlupové cibulky, nasedající na vazivovou chlupovou bradavku, která je již součástí kožní škáry. Volný chlup a chlupový kořen mají v podstatě shodnou skladbu. Skládají se ze tří odlišných buněčných vrstev dřeně, kůry chlupu a povrchové kutikuly. Chlupová cibulka, z níž vznikají všechny složky kořene a volného chlupu, je stavěna odlišně. Skládá se ze zárodečné hmoty a epitelových buněk (NOVOTNÝ et al., 1966) Dráp (unguicula) Vytváří se na distálním konci každého prstu šelem (NOVOTNÝ et al., 1966). Podkladem je drápová kost, která je pokryta škárou, z níž vyrůstá rohová stěna a rohové chodidlo (MARVAN et al., 1998) Polštáře (tori) Jsou to kožní útvary končetin, které tvoří zesílená pokožka, škára a podkožní vazivo polštáře (MARVAN et al., 1998). 17

18 2.1.2 Základní funkce kůže Ochrana proti vlivům prostředí bariérová funkce kůže Kůže tvoří mohutnou bariéru, jenž zabraňuje průniku škodlivých látek a mikroorganismů do těla. Současně zabraňuje ztrátám tělních tekutin, živin a elektrolytů, takže se výrazně podílí na udržení homeostázy. Fyzikální bariéra je tvořena srstí, intercelulárními lipidy a melaninem. Chemickou bariéru představuje normální maz a pot, mají bakteriostatické a fungistatické vlastnosti. Mikrobiální bariéra je tvořena zejména bakteriemi, žijícími na povrchu pokožky a v chlupových folikulech. Tyto bakterie chrání svými metabolity před napadením patogenními mikroorganismy. Poškození kterékoliv bariéry (poranění, špatná výživa, kožní onemocnění atd.) může způsobit kožní infekci (SVOBODA, 2000). Percepce podnětů dotykových, chladových, tepelných, hmatových, tlakových a bolestivých Dotykové podněty percipují Merkelova a Rufiniho tělíska, tlak zachycují tělíska Wagner - Meissnerova, Vater-Pacciniho a Krauseho. Teplo, chlad a povrchovou bolest percipují jak volná zakončení nemyelinizovaných nervových vláken, tak nadprahová dráždění vlastních receptorů. Receptory pro vnímání bolesti nociceptory se specializují na podněty mechanické a mechanicko-termické. Jednotlivé oblasti kůže inervačně souvisejí s vnitřními orgány a projevují se jako Headovy zóny (možné využití akupunktura aj.) Parenterální vstřebávání Kůží se běžně resorbuje řada látek, především rozpustných v tucích. V nepatrném rozsahu procházejí kůží některé plyny jako CO 2, O 2 (JELÍNEK et al., 2003). Termoregulace Teplotu kůže výrazně podmiňuje průsvit kožních vlásečnic a tepének, při jejich zúžení (vazokonstrikci) je kůže chladná, při rozšíření (vazodilataci), je kůže teplejší. Ztrátám tepla zabraňuje izolační vrstva na osrstěných částech těla. Kůže se podílí na výdeji tepla pocením a vypařováním (JELÍNEK et al., 2003). Zásobní úlohy V podkoží se ukládají lipidy a také voda po zvýšeném příjmu tekutin (JELÍNEK et al., 2003). 18

19 Imunitní funkce Imunitní systém kůže chrání jedince před napadením patogenními organismy a před neoplastickým bujením. Tyto funkce jsou zajišťovány specifickými buňkami imunitního systému a jejich produkty (SVOBODA, 2000). Langerhansonovy buňky jsou uloženy ve stratum spinosum a mají funkce podobné mikrofágům. Mají schopnost rozpoznat antigen. Jsou mimořádně citlivé vůči UV záření (JELÍNEK et al., 2003). Při specifických poruchách imunitního systému (imunitně zprostředkovaná kožní onemocnění) může docházet jednak ke selhání imunitního systému (rekurentní infekce), ale zejména k hypersenzitivním reakcím nebo ke vzniku autoimunitních onemocnění (porucha rozpoznání vlastních antigenů) (SVOBODA, 2000). Na kůži lze pozorovat nápadné věkové a sezónní vlivy. Domácí zvířata mají sezónní synchronizované línání. Na podzim narůstá hustší a kvalitnější srst a na jaře se vyměňuje za letní řídkou srst (JELÍNEK et al., 2003). 2.2 Nejvýznamnější kožní choroby psů Ve druhé části literárních řešení si dovolím podat přehled o nejvýznamnějších chorobách kožní soustavy psů z hlediska jejich etiopatogeneze, klinických příznaků, diagnostiky, diferenciální diagnostiky, terapie, prognózy a prevence těchto onemocnění Bakteriální kožní onemocnění Primární infekce: Nacházíme na jinak zdravé kůži. Obvykle izolujeme pouze jednoho bakteriálního původce. Primárních infekcí je minimum. Sekundární infekce: Nacházíme u jedinců postižených primárně jiným onemocněním (např. demodikózou, hypersenzitivními reakcemi). Izolujeme obvykle více než jednoho bakteriálního původce a klinické příznaky jsou méně charakteristické. Antimikrobní léčba bývá úspěšná pouze dočasně, dochází k častým recidivám a zásadní význam má zvládnutí primární příčiny onemocnění (SVOBODA, 2000). Podle hloubky postižení kůže patologickým procesem rozdělujeme bakteriální infekce na povrchové a hluboké. Povrchové bakteriální infekce charakterizují přítomnost bakterií v celé epidermis po bazální membránu. Nejčastější je impetigo 19

20 a folikulitida. Při hlubokých bakteriálních infekcích nacházíme bakteriální původce i pod bazální membránou tj. ve škáře, v podkoží, event. i ve vnitřních orgánech a tkáních. Nejčastější hluboké bakteriální infekce jsou hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida, hluboká pyoderma německých ovčáků (SVOBODA, 2000) (KOZÁK, 1998) Povrchové bakteriální infekce A. Impetigo Definice: Impetigo je povrchová stafylokoková infekce, charakterizovaná tvorbou pustul pod stratum corneum na neosrstěné nebo řídce osrstěné kůži mladých psů (HARVEY et al., 1998). Etiopatogeneze: Onemocní obvykle štěňata ve stáří od 8 týdnů do dosažení pohlavní dospělosti, tj. 5-8 měsíců. Z pustul se běžně izoluje koaguláza-pozitivní stafylokok. V naprosté většině případů jde o sekundární bakteriální infekci. Z predispozičních faktorů se uplatňují parazitární invaze, virové infekce a špatné hygienické podmínky. Klinické příznaky: V krajině podpaží, břicha a mezi pánevními končetinami se nacházejí drobné povrchové pustulky. Pustuly praskají a vytvářejí malé žlutavé krusty. Kožní léze jsou nebolestivé a nesvědí. Diagnostika: Diagnóza u mladých zvířat je stanovená na základě klinického obrazu, kultivačního důkazu stafylokoků z obsahu pustulek a nebo z cytologického vyšetření. U starších zvířat se dělá speciální imunologické a hormonální vyšetření (KOZÁK, 1998). Diferenciální diagnostika: Zvažují se pustulózní dermatitidy jiné etiologie, nejčastěji autoimunitního původu. Terapie: Onemocnění někdy spontánně zanikne za několik dní či dvou týdnů. Proces lze urychlit použitím antibakteriálních či adstringenčních šampónů. Celková léčba antibiotiky je zapotřebí pouze výjimečně. Prognóza: Onemocnění má velmi dobrou prognózu. Výjimkou je impetigo primárně psinkové etiologie (SVOBODA, 2000). B. Povrchová bakteriální folikulitida Definice: Patří mezi nejčastěji vyskytující se bakteriální infekce povrchové části vlasového folikulu. 20

21 Etiopatogeneze: Zánětlivě je změněno infundibulum a superficiální část chlupového folikulu. Staphylococcus intermedius vyvolává asi 60% těchto zánětů (SVOBODA, 2000). Predispoziční faktory jsou lokální trauma kůže, parazitární onemocnění (demodikóza), dermatofytóza, alergické onemocnění doprovázené pruritem, seborea a hormonální poruchy. Častěji se vyskytuje u krátkosrstých plemen dobrman, šarpej, německá doga, dalmatin. Z dlouhosrstých plemen je náchylný irský setr (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Povrchová folikulitida začíná ve formě papul, které se rychle mění ve fragilní pustuly. Z centra pustuly vyrůstá chlup. Primární a sekundární eflorescence se nachází po celém těle, vyšší výskyt je pozorován na dorzální straně těla a bocích, kde je nejbohatší osrstění. Diagnostika: Z intaktních pustul se odebírá nátěr na důkaz nebo vyloučení bakterií, plísní, demodikózy a akantolytických buněk při autonomním onemocnění. Při podezření na alergické onemocnění se provádí intradermální kožní test a epikutánní testy. V komplikovaných případech je třeba udělat komplexní hematologické, biochemické a endokrinologické vyšetření. Diferenciální diagnostika: Je zaměřená na odlišení jiných pustulozních onemocnění jako je impetigo. Rozdíl mezi impetigem a folikulitidou spočívá v lokalizaci eflorescencí a na věku postižených zvířat (SVOBODA, 2000). Dále demodikóza, autoimunitní onemocnění, hyperadrenokorticizmus, hypotyreóza a disbalance pohlavních hormonů. Terapie: Lokální terapie se skládá z aplikace antiseptických a adstringenčních přípravků ve formě roztoků a šampónů (KOZÁK, 1998). Na základě cytologického nálezu, výsledku kultivace a citlivosti se volí celková antibiotická léčba (SVOBODA, 2000). Prognóza: Při odhalení primární příčiny onemocnění a účinné terapie dobrá (KOZÁK, 1998) Hluboké bakteriální infekce A. Hluboká folikulitida, furunkulóza, celulitida Definice: Vyžadují dlouhodobou terapii s nejistou prognózou. Převažuje lokální forma onemocnění, ale může být postiženo celé tělo (SVOBODA, 2000). 21

22 Etiopatogeneze: Z etiologických faktorů se uplatňují činitelé lokálního charakteru, jako jsou cizí předměty, trauma a otlaky a nebo jsou generalizované (demodikóza, endokrinopatie, imunosupresivní vlivy a pod.) Hlavním mikroorganismem zjišťovaným v lézích je Staphylococcus intermedius také Pseudomonas a Proteus. Onemocnění se nejčastěji vyskytuje u krátkosrstých plemen jako je dobrman, dalmatin, bulteriér, boxer a pointr. Z ostatních plemen jsou obzvlášť náchylné německý ovčák, irský setr a zlatý retrívr (KOZÁK, 1998). Hluboká folikulitida vzniká postižením celého folikulu. Vypadávají chlupy a nové v akutním stadiu nerostou. Pokud chlupový folikul pod tlakem exsudátu praskne, šíří se infekce do distálního patra škáry nebo do podkoží a folikulitida přechází ve furunkulózu až celulitidu. Furunkulóza vzniká prasknutím chlupového folikulu. Celulitida je doprovázena silným zánětem a edémem (SVOBODA, 2000). Klinické příznaky: U psů na postižených místech vznikají folikulární pustulky, které se vyznačují vysokou fragilitou. Někdy se vytvářejí fistuly různé velikosti, z kterých po zmáčknutí vytéká hnis s příměsí krve. Při chronickém průběhu dochází díky olizování k alopeciím, ulceraciím a zhrubnutí kůže. Diagnostika: Maximální pozornost se věnuje důkladné anamnéze a klinickým příznakům. Dělá se mikrobiologické vyšetření spolu s testem citlivosti na antibiotika (KOZÁK, 1998). Doporučuje se hematologické a biochemické vyšetření krve, vyšetření moči a testy monitorující imunologický stav organismu. Diferenciální diagnostika: Musí se vyloučit dermatomykózy, demodikózy, neoplazie, hypersenzitivní reakce doprovázené pruritem, orgánové nebo celkové onemocnění. Terapie: Je zaměřena na léčbu primárního onemocnění. Skládá se z lokální a celkové antibiotické terapie. Prognóza: Při identifikaci primární příčiny onemocnění je dobrá, v případech recidiv dubiózní nebo nepříznivá (SVOBODA, 2000). B. Hluboká pyodermie německých ovčáků Definice: Vyskytuje se u německých ovčáků a jejich kříženců ve středním věku. Je charakterizovaná folikulitidou, furunkulózou a celulitidou. 22

23 Etiopatogeneze: Predispoziční faktory jsou hypersenzitivní reakce (atopie, alergie na blechy, bakteriální hypersenzitivita), hypotyreóza a defekty imunitního systému. Z kožních změn se nejčastěji izoluje Staphylococcus intermedius a E. coli. Klinické příznaky: Onemocnění je charakteristické výskytem papulek, pustul, erozí a krust. Někdy dochází k tvorbě vředů a fistul k alopeciím a hyperpigmentaci (KOZÁK, 1998). Léze se objevují nejprve na vnější straně stehen a v dorzální lumbosakrální krajině, ale může být postižena jakákoliv část těla. Léze mohou být svědivé nebo bolestivé. Diagnostika: Nezbytná jsou mikroskopická vyšetření několika kožních seškrabů, bakteriologická kultivace a stanovení citlivosti na antibiotika. Diferenciální diagnostika: Musí se vyloučit demodikóza, sekundární pyodermie v důsledku jiných onemocnění, sekundární kožní infekce v důsledku systémových mykóz, alergie, endokrinopatie a neoplazmy (HARVEY et al., 1998). Terapie: Ostříhání srsti a lokální aplikace antiseptických šampónů. Celková terapie zahrnuje podávání antibiotik. Vhodná je stimulace imunitního systému, vitamíny E a A. Prognóza: Opatrná (KOZÁK, 1998) Imunitní onemocnění kůže Výskyt imunitních onemocnění kůže je asi 13-15%, nepočítá se do těchto hodnot přecitlivělost na bleší kousnutí což je až 40-60%. Nejvýznamnější skupinu imunitních onemocnění představují hypersenzitivní reakce, potom autoimunitní onemocnění a poslední skupinu tvoří choroby zprostředkované imunitou (SVOBODA, 2000) Hypersenzitivní reakce A. Kopřivka a angioedém Definice: Jsou charakterizovány rychlým nástupem svědivých, endematózních kožních změn. Etiopatogeneze: Podstatou vzniku kopřivky a angioedému jsou imunologické nebo neimunologické mechanizmy. Z imunologických příčin lze uvést přecitlivělost na léky, biopreparáty, krmivo, toxiny endoparazitů a bodavého hmyzu, inhalační antigeny apod. 23

24 Z neimunologických příčin se jedná o psychogenní a fyzikální faktory jako je chlad, tlak, teplo, sluneční záření a voda, chemické látky, vnitřní onemocnění (neoplazmy) a jiné (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Onemocnění může mít akutní nebo chronický charakter. Kopřivka se projevuje mírnými často pruritickými elevacemi kůže v lokalizované nebo generalizované formě. Angioedém je charakterizován lokalizovaným případně i generalizovaným endematózním otokem, který může, ale nemusím být pruritický. Často dochází i k prosáknutí séra či krve na povrch (SVOBODA, 2000). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy a klinického vyšetření. Při chronickém průběhu onemocnění je stanovení etiologické diagnózy velmi obtížné (KOZÁK, 1998). Diferenciální diagnostika: Je nutné vyloučit folikulitidu, celulitidu, vaskulitidu a mastocytom. Stafylokoková pyodermie bývá nejčastějším onemocněním, které bývá nesprávně diagnostikováno jako kopřivka. Terapie: Odstranění příčiny vzniku onemocnění. Adrenalin se podává pouze při život ohrožujících angioedémech v oblasti krku, nosu. Podávají se rychle působící glukokortikoidy. Antihistaminika se podávají preventivně nebo při chronické formě onemocnění. Prognóza: V případě kopřivky bez narušení celkového stavu dobrá. Vznik angioedému v oblasti hrtanu a hltanu může mít fatální následky (SVOBODA, 2000). B. Atopická dermatitida Definice: Atopie je běžným dědičným typem hypersenzitivity na environmentální alergeny (HALOUZKA, 2000). Vyskytuje se až u 10% psí populace (ANONYM 1). Etiopatogeneze: Geneticky predisponovaná zvířata inhalují nebo perkutánně absorbují různé alergeny, které provokují specifickou reakci v kůži (HALOUZKA, 2000). Mezi nejčastější alergeny patří aerosolizované části mrtvých roztočů, zejména z domácího prachu. Z dalších alergenů se uplatňují epitele různých živočichů, pyly stromů a bylin, seno, některé spory saprofytních plísní (SVOBODA, 2000). Klinické příznaky: Dominujícím klinickým příznakem je pruritus (HALOUZKA, 2000). Atopická dermatitida se nejčastěji vyskytuje mezi 1. a 3. rokem. Při chronickém průběhu onemocnění jsou zjišťovány sekundární kožní změny ve formě erytému, alopecií, hyperpigmentací (KOZÁKA, 1998). Tyto změny se nejčastěji vyskytují v meziprstí, v uších, podél břicha, v podpaží, na obličeji zejména okolo očí a na pyscích 24

25 (HARVEY et al., 1998). U některých atopiků se vyskytuje bilaterální konjuktivitida a otitida, kašel a astmatické projevy, gastrointestinální dysfunkce, hormonální hypersenzitivita a hypotyreoza. V souvislosti s alergií dochází k postupnému rozvoji sekundární stafylokokové pyodermy a k seboreickým kožním onemocněním (KOZÁKA, 1998). Diagnostika: Předběžnou diagnózu stanovíme na základě anamnézy a klinických příznaků. Pokud jsou intradermální kožní testy správně provedeny budou se shodovat s pozitivní anamnézou asi v 85% případech. Diferenciální diagnostika: Je třeba vyloučit hypersenzitivitu na bleší kousnutí, sarkoptový svrab, nežádoucí reakce na krmivo, povrchovou pyodermii, cheyletiellózu, invazi všenkami a vešmi, kontaktní dermatitidu. Terapie: Existují tři způsoby tlumení onemocnění a to vyhnutí se alergenů, hyposenzibilizace, symptomatická terapie. Hyposenzibilizace se provádí pomoci hyposenzibilizačních testů. Pozitivní reakce na vakcíny se může projevit za několik týdnů až do jednoho roku. K symptomatické terapii se přistupuje tehdy, když není možné alergeny z prostředí odstranit, nebo když se nedá uplatnit hyposenzibilizační léčba. V případě sezónního charakteru se podávají glukokortikoidy. Antihistaminika stabilizují buněčné membrány mastoctů. Mají antihistaminické účinky. Z nesteroidních přípravků se požívají preparáty s obsahem esenciálních mastných kyselin. Sekundární bakteriální infekce lze potlačit podáváním antibiotik (HARVEY et al., 1998). Prognóza: Je to onemocnění nevyléčitelné, které lze terapeutickými zákroky a jejich kombinacemi dobře či hůře kontrolovat. Zhruba u 80% atopiků se v průběhu života vyvine celoroční postižení. Přirozená desenzibilizace je vzácná, ale ne vyloučená. Prevence: Do chovu by neměla být zařazována postižená zvířata (SVOBODA, 2000). C. Alergická kontaktní dermatitida Definice: Kontaktní přecitlivělost je vzácná makulopapulární dermatitida, často s pruritickým vyjádřením, postihující zejména řídce osrstěné části těla (SVOBODA, 2000). Etiopatogeneze: Alergická reakce v místě kontaktu s alergenem vzniká za hodin. Substance, které jsou schopné navodit tento typ reakce se nazývají haptény. Je pro ně typická nízká molekulová hmotnost, která jim umožňuje pronikat přes kůži a vázat se na tělové proteiny a vytvářet plnohodnotné antigeny. Mezi tyto látky patří 25

26 rostlinné pyly, silice, dezinfekční látky, insekticidy, syntetická vlákna, výrobky z gumy, plasty, beton, kov a jiné (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Makroskopickými projevy je erytém, papuly a vehikuly, někdy s exsudací a tvorbou krust. Při chronické expozici dochází k lichenifikaci, hyperpigmentaci a alopecii. Léze se primárně vyskytují v oblastech kontaktu s preferencí neosrstěných nebo málo osrstěných míst (HALOUZKA, 2000). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy, klinického vyšetření a eliminačního testu. V případě akutního procesu dochází ke zlepšení za několik hodin až dní, při chronickém průběhu za několik týdnů. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se iritační kontaktní dermatitida, atopie, alergie na potravu, svrab, dermatomykózy a stafylokoková folikulitida. Terapie: Musí se odstranit alergizující činitelé z prostředí. Dále se používají hypoalergické šampóny, lokální přípravky s obsahem kortikoidů, antihistaminika, glukokortikoidy. Prognóza: Při včasném stanovení diagnózy a odhalení alergizující látky dobrá (KOZÁK, 1998). D. Alergie na krmivo Definice: Je relativně vzácné onemocnění, vyskytující se cca u 2-3 % zvířat v populaci. Vyvolávajícími alergeny jsou obvykle vysokomolekulární bílkoviny obsažené v krmivu (ANONYM 1). Etiopatogeneze: Nejčastějšími alergeny jsou hovězí a vepřové maso, kravské mléko a mléčné výrobky, vajíčka, čokoláda, obiloviny a komerčně vyrobené krmiva. Klinické příznaky: Hlavním klinickým příznakem je pruritus. Primární kožní změny ve formě papul se vyskytují v 50% případů. Sekundární kožní léze se nejčastěji vyskytují na hlavě, břichu a končetinách (KOZÁK, 1998). Při chronickém průběhu dochází ke vzniku např. erytému, šupinatění, hyperpigmentaci, lichenifikaci a alopecii (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Je zaměřená na identifikaci podezřelého alergenu v zkrmované potravě. Uplatňuje se hypoalergenní dieta a následná expozice vůči alergenu. Dietu podáváme 3-10 týdnů. V pozitivním případě dojde k eliminaci pruritu a vyléčení. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se atopie, svrab, alergie na blechy, pyoderma a primární otitída (KOZÁK, 1998). 26

27 Terapie: Jedinou a velmi účinnou terapií a zároveň prevencí je hypoalergenní komerční nebo domácí dieta. Pokud majitel není schopen dodržet zásady hypoalergenní výživy, je nutno aplikovat některé z antipruritických přípravků. Prognóza: Dobrá, zejména pokud jsou dodrženy zásady hypoalergenní výživy. Velmi záleží na spolupráci klient veterinární lékař (SVOBODA, 2000). E. Alergie na bleší kousnutí Definice: Přecitlivělost na bleší kousnutí je velmi častá, svědivá, papulokrustózní dermatitida s víceméně sezónním vyjádřením způsobená neadekvátní imunologickou reakcí na alergeny obsažené v bleších slinách (SVOBODA, 2000). Etiopatogeneze: Původcem onemocnění u psů je Ctenocephalides canis a zřídka Pulex irritans (KOZÁK, 1998). Po kousnutí následuje hypersenzitivní reakce na tyto proteiny, které vyprovokují vznik lokálního edému a buněčnou infiltraci, což se projeví jako zarudlá papula (HARVEY et al., 1998). Klinické příznaky: Neexistuje plemenná a ni pohlavní predispozice. Přecitlivělost na bleší kousnutí se vyvíjí nejčastěji u zvířat mezi 3. a 7. rokem života. Typickými primárními projevy je silně svědivá, papulární a později papulokrustózní dermatitida (SVOBODA, 2000). Léze se vyskytují převážně v kaudální části zad, na ocase a perineu, u některých jedinců mohou být postiženy i končetiny, přední část trupu a hlava. Mohou se vyskytovat i další změny, jako např. alopecie, exkoriace, hyperpigmentace a lichenifikace (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy sezónní výskyt, volný pohyb zvířat, klinického vyšetření důkaz blech nebo blešího trusu a intradermálním kožním testem. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se atopie, hypersenzitivita na krmivo, intestinální paraziti, hyperadrenokorticizmus, hypertyreóza, dermatofytóza, pyodermie a nutriční poruchy. Terapie: Spočívá v důsledné eliminaci blech a jejich vývojových stádií ze životního prostředí zvířat a v symptomatické léčbě. Prognóza: Je při komplexním proti bleším programu příznivá (KOZÁK, 1998). Prevence: U pacientů je nutné omezit či zabránit styku se psy, kočkami a provádět solidní protibleší opatření (SVOBODA, 2000). 27

28 Atoimunitní onemocnění A. Komplex pemfigu a bulózní pemfigoid Definice: Je to vzácné vezikulobulózní a ulcerativní onemocnění postihující kůži a sliznici dutiny ústní. Etiopatogeneze: Při tomto kožním onemocnění vznikají autoprotilátky proti antigenu v hemidesmozomech a pravděpodobně v bazální membráně kůže a sliznici (HARVEY et al., 1998). Histopatologicky je charakterizovaný tvorbou subepidermálních vezikul (KOZÁK, 1998). Puchýřky rychle praskají a u většiny zvířat vznikají vředy a eroze. Predisponovány jsou pravděpodobně kolie. Klinické příznaky: Nemoc se u většiny případů projevuje rychlým vznikem vředů a erozí, které mohou splývat a vytvářet rozsáhlé plochy. Predilekčními místy jsou podpaží a třísla. Většina pacientů má vředy v dutině ústní. U akutních stavů můžeme pozorovat horečku, septikémii, bakteriémii a dehydrataci. Tento rychlý nástup může být komplikován šokem, zvířata obvykle trpí anorexií a apatií. U chronických případů (méně obvyklé) vznikají spíše krusty než vředy (HARVEY et al., 1998). Diagnostika: Stanoví se na základě anamnézy, klinických příznaků, biopsie kůže a imunofluorescenčním vyšetřením. Diferenciální diagnostika: Je třeba odlišit hypersenzitivní projevy, dermatofytózy, demodikózu, dermatózu reagující na zinek a psinku. Terapie: Spočívá v aplikaci glukokortikoidů. Prognóza: V případě neúčinné léčby dubiózní (KOZÁK, 1998). B. Systémový lupus erytematosus Definice: SLE je vzácné, těžce diagnostikovatelné multisystémové onemocnění. Etiopatogeneze: Příčinou vzniku onemocnění můžou být genetické faktory, imunologické defekty, virusové infekce, hormonální a enviromentální faktory (SVOBODA, 2000). Predisponovaná plemena jsou kolie, šeltie a německý ovčák (KOZÁK, 1998). Klinické příznaky: Onemocnění se může projevit v každém věku a u obou pohlaví. Vlastní klinické příznaky jsou velmi rozmanité a proměnlivé. Obvyklé jsou početné nebo generalizované kožní léze, charakterizované alopecií a erytémem, seboreou 28

29 a nekrózou epidermy. Dalšími typickými projevy jsou příznaky polyartritidy, horečka, anémie a ulcerace v dutině ústní (SVOBODA, 2000). Diagnostika: Diagnóza se stanoví na základě anamnestických údajů, klinického vyšetření, důkazem buněk lupus erytematosus a testem na důkaz antinukleárních protilátek. Diferenciální diagnostika: Vylučuje se ektoparazitární onemocnění, dermatomykózy, bakteriální folikulitida, pemfigus, pemfigoid, hypersenzitivní reakce a neoplazie. Terapie: Spočívá v aplikaci imunosupresivních dávek kortikoidů. Prognóza: Přibližně 40% pacientů uhyne do 1 roku od prvních klinických příznaků (KOZÁK, 1998) Poruchy keratinizace a pigmentace Poruchy keratinizace A. Seborea Definice: Seborea je polyetiologické chronické onemocnění kůže, charakterizované zvýšenou tvorbou šupin a mazu. Podle etiologické klasifikace se seborea dělí na primární a sekundární typ. Etiopatogeneze: Primární seborea je idiopatická. Vyskytuje se u kokršpanělů, špringršpanělů, west highlandských teriérů, basetů, irských setrů, retrívrů a šarpejů (KOZÁK, 1998). U postižených zvířat prokazují buňky epidermis a chlupových folikulů zvýšenou aktivitu. Dochází k vyšší proliferaci, zkrácení buněčného cyklu a urychlení obměny epidermis, folikulárního epitelu a mazových žláz. Výsledkem je nadměrné odlupování povrchových vrstev stratum corneum, zvýšená produkce mazu a keratóza folikulů (HARVEY et al., 1998). Klinické příznaky: Většina zvířat trpí klinickými příznaky abnormální keratinizace již od mladého věku. Pozoruje se nadměrná tvorba šupin, vypadávání srsti, alopetická ložiska, zápach, mastná slepená srst. Někdy se objevuje pruritus u atopických pacientů (KOZÁK, 1998). Zvířata postižená seboreou často vykazují sekundární infekce, bakteriální, kvasinkové, případně smíšené. 29

30 Diagnostika: Je založena na anamnéze a vyloučení ostatních možných příčin této dermatózy. Kožní biopsie může napomoci. Diferenciální diagnostika: Přichází do úvahy obrovské množství onemocnění. U mladých psů je nutno vyloučit demodikózu, cheyletielózu, alergii na krmivo, alergii na endoparazity. U starších psů připadá v úvahu svrab, alergická onemocnění jakéhokoliv původu, hypotyreóza. Terapie: Primární seborea je nevyléčitelné onemocnění. Její terapie spočívá v aplikaci povrchových přípravků a systémových léků. Je třeba odstranit šupiny a krusty z povrchu těla. Dlouhosrstá plemena se doporučuje ostříhat. Používají se antiseboroické šampóny. Současně se seboreou je nutno vždy léčit i sekundární onemocnění. Podávají se lokální nebo celkové glukokortikoidy. Při bakteriálních onemocnění se zahajuje antibiotická léčba. Prognóza: V případě sekundárních příčin je dobrá (SVOBODA, 2000) Poruchy pigmentace A. Hyperpigmentace Lentigo Představuje hnědé okrouhlé makuly, které vznikají jako důsledek nahromadění většího počtu melanocytů. Skvrny se nejčastěji vyskytují na ventrální straně trupu a mají tendenci se rozšiřovat. Růst ustává po několika měsících. Skvrny zůstávají na těle po zbytek života. Diferenciálně diagnosticky se vylučuje melanom. Onemocnění se nedá léčit (KOZÁK, 1998). B. Hypopigmentace Albinismus Je to velmi vzácný vrozený permanentní jev, který je způsoben dědičně podmíněnou neschopností pigmentace. U albínu se v epidermis nacházejí melanocyty, které nejsou schopny vytvářet tyrozinázu, která je nezbytná pro syntézu melaninu. Albíni mají bílou srst, kůži a depigmentované duhovky, které mají světle modrou barvu. 30

31 Albinismus je neléčitelný a postižená zvířata by měla být vyřazena z chovu (SVOBODA, 2000). Vitiligo Je získaná porucha charakterizovaná selektivní destrukcí melanocytů v kůži a v buňkách chlupové matrix. Výsledkem je leukoderma (depigmentace kůže) a leukotrichie (depigmentace srsti). Predisponovanými plemeny jsou německý ovčák, rotvajler, dobrman a velký knírač (HARVEY et al., 1998). Idiopatická depigmentace nosu Poměrně častý benigní, spíše kosmetický problém, který je charakterizovaný sníženou pigmentací nebo úplnou depigmentací planum nasale. Nejčastěji se vyskytuje u afgánských chrtů, samojedů, sibiřských hasky, německých ovčáků, retrívrů, pudlů, dobrmanů, irských setrů, pointrů. Neexistuje žádná terapie (KOZÁK, 1998) Kožní novotvary Nejčastěji se kožní novotvary vyskytují ve věku 6 14 let. Obvyklými tumory psů jsou: mastocytom, histiocytom, hyperplazie/adenom perianálních (hepatoidních) žláz, hyperplazie mazových žláz, lipom, vřetenobuněčné nádory, tumory bazálních buněk, benigní melanom (SVOBODA, 2000). A. Mastocytom Mastocytom tvoří až 25% všech zhoubných nádorů podkoží a kůže u psů. Průměrný věk psů s nálezem mastocytomu je 8 let. Je tvořen maligně zvrhlými žírnými buňkami neboli mastocyty. Najdeme jej nejčastěji v oblasti třísel, šourku a dolních končetin. Klinický vzhled nádoru je velmi variabilní (RABA, 2007). Povrch bývá alopetický, erytematózní, často ulcerovaný (SVOBODA, 2000). Postižena jsou spíše dogovitá plemena, nejčastěji němečtí boxeři, boston teriéři, angličtí buldoci, popsán byl i u mopsů. Definitivní diagnosa se stanoví až po histologickém vyšetření vzorku tkáně. Z histologického hlediska se nádor dělí na tři stupně. První stupeň dobře diferencovaný, druhý stupeň středně a třetí stupeň málo diferencovaný typ. Mezi celkové příznaky patří překyselení žaludku a vznik žaludečního vředu, který se projevuje nechutenstvím, zvracením a někdy i krvácením. Tyto příznaky vyplývají z produkce histaminu žírnými 31