MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE

Transkript

1 MENDELOVA UNIVERZITA V BRNĚ AGRONOMICKÁ FAKULTA BAKALÁŘSKÁ PRÁCE BRNO 2013 KATEŘINA ALTMANOVÁ

2 Mendelova univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav morfologie, fyziologie a genetiky zvířat Přirozená a adaptivní imunita koně Bakalářská práce Vedoucí práce: Ing. Dagmar Pospíšilová Vypracovala: Kateřina Altmanová Brno 2013

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem bakalářskou práci na téma,,přirozená a adaptivní imunita koně vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Bakalářská práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího bakalářské práce a děkana Agronomické fakulty Mendelovy univerzity v Brně. dne... podpis bakaláře...

4 PODĚKOVÁNÍ Tímto bych ráda poděkovala paní Ing. Dagmar Pospíšilové, vedoucí bakalářské práce, za odborné vedení a pomoc, díky které jsem bakalářskou práci mohla vypracovat. Poděkování také patří paní MVDr. Markétě Sedlínské za věnovaný čas a cenné rady, které mi pomohly pro vypracování výsledků.

5 ABSTRAKT Tato bakalářská práce se zabývá přirozenou a adaptivní imunitou koně. Práce je členěna do několika bodů. Nejprve se zabývá imunologií jako vědou. Začátek této bakalářské práce seznamuje čtenáře s nejdůležitějšími imunitními pojmy. Po té je popsán imunitní systém, do kterého zapadá specifická a nespecifická imunita. Na to navazují primární a sekundární lymfatické orgány, které jsou pro imunitní systém neodmyslitelné. Pak se tato práce zaměřuje konkrétně na imunitní systém koně od jeho narození až po dospělost. Nejsou vynechány ani nemoci, které jsou pro koně typické. Konec práce je specializován na vakcinaci, které podporují imunitní systém proti různým chorobám. Klíčová slova: imunita, imunitní systém, kůň, nemoci, vakcinace ABSTRAKT The thesis deals with the innate and adaptive immune of horses and is divided into several points. The first one introduces immunology as a science and describes used immune terms. The first part is followed by immune system description, including both specific and nonspecific immunities, and the primary and secondary lymphoid organs, which are inherent to the immune system. Then, the thesis focuses on the immune system of horses from their birth to adulthood. Horse typical diseases are not omitted there. Thesis concussion consists of vaccination measures, which enhance the immune system against various diseases. Keywords: immunity, the immune systém, horse, diseases, vaccination

6 OBSAH 1 ÚVOD CÍL PRÁCE ZÁKLADNÍ IMUNOLOGICKÉ POJMY Antigen Imunologická tolerance Autoimunita Alergen Alergie Anafylaktický šok IMUNITNÍ SYSTÉM NESPECIFICKÁ A SPECIFICKÁ IMUNITNÍ REAKCE Nespecifická imunita Fagocytóza Bílé krvinky nespecifické imunity Krevní destičky Zánět jako obranný mechanizmus Horečka Ochranné bariéry Specifická imunita Lymfocyty Specifická humorální imunita Specifická buněčná imunita LYMFATICKÉ ORGÁNY Primární lymfatické orgány Brzlík (thymus) Kostní dřeň (medulla ossea) Sekundární lymfatické orgány Slezina (lien) Mízní uzliny (lymphonodi) Mandle (tonsillae) KŮŇ IMUNITNÍ SYSTÉM HŘÍBAT Imunologie plodu... 25

7 8.2 Imunologie hříbat IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ Buňky imunitního systému Cytokiny Imunoglobuliny Nemoci imunitního systému NEMOCI KONÍ Nakažlivé nemoci Bakteriální onemocnění Virové onemocnění Mykotické Parazitární Nenakažlivé nemoci Schvácení kopyt (laminitida) Kolika DRUHY IMUNIZACE Pasivní imunizace Aktivní imunizace VAKCINACE Typy vakcín Aplikace vakcín Místo aplikace vakcíny Časová závislost v imunizaci Očkování koní v ČR VÝSLEDKY VLIVU VAKCINACE NA EKONOMIKU CHOVU ZÁVĚR POUŽITÁ LITERATURA SEZNAM OBRÁZKŮ SEZNAM TABULEK... 45

8 1 ÚVOD Imunologie je věda, která se zabývá ochranou organizmu proti cizím škodlivým látkám. Správně fungující imunitní systém dokáže rozpoznat nepřátelské viry a bakterie, a po jejich označení je zlikvidovat pomocí bílých krvinek. Tuto funkci imunity si lidé uvědomovali už v dávných dobách středověku. Lidé, kteří přežili morovou epidemii, byli vybráni k ošetřování nemocných lidí, protože věřili, že už jsou proti nákaze imunní. Například v Číně si tehdejší lékaři všimli, že lidé, kteří se uzdravili z určité nemoci, získali zvláštní druh odolnosti, který je před další takovou nemocí ochránil. Proto tak začali v Číně provádět první ochranné očkování proti neštovicím. Avšak jako taková, je imunologie velice mladou vědou. K jejímu rozvoji došlo asi sto let zpět, jako tomu bylo u většiny biologických věd. Je nerozlučně spojena s lékařskou a veterinární mikrobiologií a biochemií. Imunologie spolu s hygienou tvoří jeden z několika zdravotních základů naší civilizace. Díky stálému poznávání této vědy jsme schopni vypracovat řadu léčebných a preventivních metod. O tom svědčí řada historických poznatků, které dostaly imunologii do dnešní podoby. Důležitým bodem v oblasti imunologie byl v roce 1796 objev Edwarda Jennera, který našel očkování proti neštovicím. Toto první bezpečné očkování je dodnes jedinou zbraní proti neštovicím. Po té následoval další významný objev. Francouzs Louis Pasteur zveřejnil své poznatky o přenosných původcích nemocí rostlin, zvířat a lidí. V letech nabídl Pasteur trojí praktické očkování proti choleře drůbeže, anthraxu a vzteklině. V roce 1903 je poprvé Behringem použita aktivní imunizace proti záškrtu neutrální směsí antitoxinu s toxinem. V době, jako byla první světová válka, se do imunologie přinášely stále nové a nové poznatky. V době války se přišlo například na úspěšné očkování proti enterálním nákazám jako tyfu a paratyfům a také proti choleře. Velký význam mělo na bojištích očkování proti tetanu. Na začátku dvacátého století objevil Landsteiner antigenní rozdíly ve skladbě červených krvinek. O něco později, nezávisle na sobě, objevil Jan Jánský čtvrtou krevní skupinu dnes známou jako AB. Tím byla umožněna krevní transfuzi bez nebezpečí. Meziválečné období se moc nemohlo pochlubit novými objevy, za to se lékaři snažili prohlubovat vědomosti o vakcínách. Snažili se o zdokonalení očkovací látky, 8

9 která obsahovala důležité imunogenní antigeny. V roce 1904 byl zaveden doktorem Ramonem nový typ očkovací látky anatoxin. Tento objev vedl k vymýcení záškrtu a představoval prevenci v léčbě tetanu. Roku 1921 uvedli Calmette a Guérin vakcínu BCG do praxe. Jednalo se o vakcinaci proti tuberkulose, která byla první bakteriální živou očkovací látkou (WAGNER, 1959). Podíl na vývoji této vědy má i Česká republika. Neopomenutelným objevem je již zmíněný Jan Jánský a jeho objev krevních skupin. Dále musím zmínit brněnského mikrobiologa Tomáška, který přispěl k poznání sérologických reakcí při lues. Také je významná Kredbova práce o dynamice tvorby protilátek u pokusných zvířat. Do dnešní doby zaznamenala imunologie spoustu úspěchů a samozřejmě se stále rozvíjí jak do šířky, tak i do hloubky. Do budoucna bude její vývoj směřovat k dalším novým poznatkům a metodám, které budou vytvářet co nejpříznivější podmínky pro celou naši populaci. 9

10 2 CÍL PRÁCE Cílem práce je zpracování literárních materiálů o imunitě koně, onemocněních narušujících imunitní systém a také získání a zpracování dostupných informací a základních ekonomických ukazatelů v případě vakcinace či naopak léčby vybraných chorob. 10

11 3 ZÁKLADNÍ IMUNOLOGICKÉ POJMY 3.1 Antigen Antigen je látka, která má schopnost vyvolat imunitní opověď pomocí protilátek, výkonných a regulačních buněk imunity, a má za úkol specificky reagovat s produktem této odpovědi. Obvykle tedy bývá charakterizován jako látka působící v těle tvorbu protilátek. Každá protilátka se váže na specifický antigen (WAGNER, 1959). Antigen může být z vnějšího prostředí nebo vzniká v těle. Buňky imunitního systému se snaží zničit nebo neutralizovat jakýkoli antigen, který je rozpoznán jako cizí a potenciálně škodlivý. Aby taková, škodlivá látka mohla plnit funkci kompletního antigenu, musí splňovat určitý soubor biologických (cizorodost), fyzikálních (velikost) a chemických (přítomnost nosiče) vlastností. Existuje několik druhů antigenů. Máme přírodní antigeny, které se nacházejí v přírodě jako součást různých organismů. Syntetické alergeny, které jsou uměle vytvořené polypeptidy a polysacharidy se známou strukturou. Dále exogenní antigeny. Ty pocházejí z mikroorganismů a jejich produktů. Endogenní antigeny se mohou zase podílet na autoimunitní reakci, jelikož tyto antigeny se mohou stát autoantigeny (FERENČÍK, 2004). 3.2 Imunologická tolerance Je to stav, který se označuje jako neodpovídavost (útlum) imunitního systému na určitý antigen nebo antigeny, které by u stejného jedince ale za jiných podmínek mohly vyvolat imunitní odpověď. Díky tomu imunitní systém nepoškozuje tělní tkáně, tzn. je tzv. autotolerantní. V opačném případě by vznikaly autoimunitní choroby (FERENČÍK, 2004). Tato tolerance, je založena na snížené nebo potlačené reakci lymfocytů na daný antigen. Jedinec, který je tolerantní vůči některému nebo některým antigenům má samozřejmě zachovanou schopnost odpovídat na ostatní antigeny (TOMAN, 2009). 3.3 Autoimunita Autoimunita je proces, při kterém některá ze složek imunitního systému reaguje na určitou část vlastního organismu, a tím ho zpravidla poškozuje. Jedná se jinými slovy o imunitní odpověď na tělu vlastní antigeny. Takové autoimunitní reakce vznikají při nadměrné reaktivitě imunitního systému způsobené poruchami v imunitní homeostáze. Pak je nazýváme autoagresivní reakce, které vyvolávají autoimunitní choroby (FERENČÍK, 2004). 11

12 3.4 Alergen Alergen je antigen, který je schopen vyvolat imunitní (alergickou) reakci. Jde nejčastěji o přírodní látky, jako jsou složky pylových zrn trav, stromů a plevelů (TOMAN, 2009). V důsledku způsobuje alergická imunitní odpověď zánět v těle, čímž vyvolává určité alergické choroby (FERENČÍK, 2004). 3.5 Alergie Alergie je nepřiměřená reakce imunitního systému organizmu na látku (alergen), se kterými se můžeme běžně setkat v našem okolí. Je způsobena nesprávnou aktivací protilátek ze skupiny imunoglobulinu E (IgE) vlivem daného alergenu. Škála projevů alergických reakcí je velmi široká, od banální rýmy až po anafylaktický šok. Alergii můžeme usměrnit pomocí alergenové terapie, která snižuje imunitní reakce (FERENČÍK, 2004). 3.6 Anafylaktický šok Je to nejtěžší forma anafylaktické reakce, která se objevuje několik vteřin či minut po opakovaném setkání s alergenem (WAGNER, 1959). Mezi příznaky řadíme slabost, úzkost, bolesti hlavy a srdce, nepříjemný tlak na hrudníku. V nejhorších případech může tato reakce skončit smrtí (FERENČÍK, 2004). 4 IMUNITNÍ SYSTÉM Imunitní systém je adaptační a regulační soustava, která se s nervovým a endokrinním systémem účastní na zajištění jednoty mnohobuněčného živočišného organismu. Snaží se udržet jeho funkce ve zdravém stavu. Proto jsou tyto tři systémy navzájem propojeny. Pro imunitní systém jsou důležité molekuly cytokiny, které vazbou na receptory dalších buněk aktivují či tlumí jejich reakce a takto vzniká velmi citlivá cytokinová síť uvnitř imunitního systému (TOMAN, 2009). Jeho základní funkcí není jenom očkování organismu proti infekcím, ale jsou to především schopnosti, které rozlišují mezi vlastním a cizím, kterými rozumíme různé bakterie, viry, plísně a další cizorodé látky a mikroorganismy z vnějšího prostředí (JELÍNEK, 2003). Imunitní systém napomáhá odstraňovat staré, mrtvé, poškozené, nádorové, nemocné nebo organismu cizí buňky. Jeho významnou úlohou je reakce na molekuly parazitujících mikroorganizmů. 12

13 Celý imunitní systém je tvořen z molekul a buněk, které jsou rozptýleny po celém organismu a tvoří lymfatické orgány. Na povrchu těchto buněk se nachází stovky molekul. Většina z těchto molekul jsou receptory způsobilé vázat se a reagovat s ligandy jiných buněk či volných molekul. Molekuly, na které může organizmus reagovat specifickou imunitní reakcí, se nazývá antigen. Imunitní systém rozeznává cizí antigeny a antigeny tělu vlastní, na které je imunotolerantní. Existují také autoimunitní choroby, při nichž dochází k poškození vlastních tkání. Imunitní systém kontroluje antigeny i například potravy, střevních bakterií, proteinů v prachových částicích a antigeny v kůži a sliznicích (ŠTERZL, 1993). Jako první zábrana proti vstupu cizorodých látek a mikroorganizmů do organizmu jsou kůže a sliznice kryjící vnější a vnitřní povrchy, které jsou v kontaktu s vnějším prostředím. Po překonání těchto zábran začnou pracovat rychlé mechanizmy přirozené (nespecifické imunity) s geneticky zakódovanými receptory, které rozpoznávají antigeny. Nespecifickou imunitu najdeme již i u bezobratlých živočichů. Cizorodé antigeny jsou poté pohlcovány (fagocytovány). Uvnitř buněk jsou antigeny degradovány nebo například u obratlovců jsou zpracovány na peptidy o určité velikosti pro prezentaci T-lymfocytům. K buňkám nespecifické imunity řadíme i lymfocyty nazvané NK-buňky neboli přirozené zabíječe. Specifickou (adaptivní) imunitu mají obratlovci. Tento druh imunity je schopen antigen rozpoznat receptory, které jsou jedinými bílkovinami organizmu, které nejsou zakódovány v genomu, ale vytvářejí se teprve při diferenciaci klonů lymfocytů. U každého klonu najdeme receptory s jiným vazebným místem pro antigenní strukturu epitop neboli antigenní determinantu. Proti každému etitopu se tvoří specifické protilátky (TOMAN, 2009). 5 NESPECIFICKÁ A SPECIFICKÁ IMUNITNÍ REAKCE Imunita Nespecifická Specifická fylogeneticky starší mladší imunologická paměť ne ano rychlost reakce rychlá pomalá efektové buňky monocyty, granulocyty, makrofágy T a B lymfocyty Tab. 1. Srovnání specifické a nespecifické imunity (Jelínek, Koudelka, 2003) 13

14 5.1 Nespecifická imunita Nespecifická imunita je imunitou vrozenou, to znamená, že veškeré potřebné informace jsou neměnně zapsány v DNA (TOMAN, 2009). Její funkcí je rychlá reakce na cizorodé látky bez předchozího setkání s nimi a bez imunologické paměti. Pomocí kůže a sliznice plní také funkci bariérovou (JELÍNEK, 2003). Buňky, které zprostředkují nespecifickou imunitu, zahrnují granulocyty, monocyty a makrofágy. K důležitým mechanismům nespecifické imunity patří neodmyslitelně fagocytóza a baktericidní mechanismy. Nespecifická imunita odpovídá po každém setkání s antigenem stejnými mechanismy, protože nemá paměť (TOMAN, 2009) Fagocytóza Fagocytóza je nejvýznamnější a nejstarším obranným mechanismem nespecifické imunity (JELÍNEK, 2003). Je to proces, při kterém buňka pohlcuje a ničí cizorodý materiál pomocí bílých krvinek, které fagocytují větší nebo menší částice bakterií, virů nebo vlastních, poškozených a odumřelých buněk. Fagocytovanou částici obklopí pohyblivé cytoplazmatické pseudopodium buňky, a tak se tato cizorodá částice dostane dovnitř vakuoly, neboli fagosomu v cytoplazmě buňky, kde je po té rozložena (MARVAN, 1992). Obr. 1. Schéma fagocytózy (Toman, 2009) Bílé krvinky nespecifické imunity Bílé krvinky (leukocyty) plní v organismu funkci obrany. Na rozdíl od červených krvinek (erytrocytů) jsou odlišné funkcí, stavbou a počtem. Jsou to bezbarvé, kulovité buňky a ve svém nitru mají na rozdíl od erytrocytů jádro. Velikostí jsou leukocyty větší než erytrocyty, ale početně jich je méně. Podle specifických granul a tvaru jádra se leukocyty dělí na granulocyty a agranulocyty (MARVAN, 1992). 14

15 Granulocyty Granulocyty se vytvářejí v sekundárním lymfatickém orgánu, konkrétně v kostní dřeni z kmenových buněk. Po té vyzrálé granulocyty vstoupí do krevního oběhu. Dělí se podle jejich cytoplazmy, která obsahuje četná granula. Dle jejich barvitelnosti se dále dělí na neutrofilní, acidofilní a bazofilní granulocyty (TOMAN, 2009). a) Neutrofilní granulocyty Pro neutrofily je charakteristické segmentované jádro, a v cytoplazmě různě zbarvená granula. Ve stádiu promyelocytu se vyvíjí velká primární azurofilní granula a ve stádiu myelocytu a metamyelocytu se objevuje sekundární specifická granula. V konečném stádiu se vyvine terciální granula, která obsahuje gelatinázu a plazminogen. Tyto neutrofily tvoří 90% ze všech bazoidů v krvi, a tvoří se rychlostí kolem jednoho miliónu za sekundu. Při vzniku zánětu se může jeho počet i zvýšit. V krevním oběhu tráví asi 6 hodin. Po té vstupují do tkání, kde zůstávají 2 dny a čekají na zánětlivá ložiska, aby je mohli pohltit a zlikvidovat (TOMAN, 2009). Neutrofily mají možnost aktivního pohybu. Některé z nich působením bakterií zanikají, a spolu s rozpadlou tkání tvoří hnis v centru infekce (MARVAN, 1992). Obr. 2. Neutrofil (Toman, 2009) b) Acidofilní (eozinofilní) granulocyty Eozofily se vyvíjejí v kostní dřeni 2-6 dní. Tvoří asi 1% krevních leukocytů. V krvi zůstávají 6-12 hodin, odkud potom putují do tkání, kde tráví 4-10 dní. Obsahují velká červená granula, která se barví kyselými barvivy. Po aktivaci produkují leukotrieny, které spouští kontrakce hladkého svalstva a zvýšenou produkci hlenu. Jejich funkcí je zlikvidovat mnohobuněčné parazity toxickými produkty a kyslíkovými metabolity (TOMAN, 2009). Jejich schopnost, na rozdíl od neutrofilů, je pomalejší, ale za to selektivnější (MARVAN, 1992). 15

16 Obr. 3. Eozinofil (Toman, 2009) c) Bazofilní granulocyty Bazofily jsou krátkověkým, terminálním stádiem v krvi. Vyvíjí se v kostní dřeni a jsou charakteristické velkou granulou obsahující histamin, proteoglykany a proteázy. Granula s těmito mediátory přecitlivělosti se uvolní z buněk multivalentním antigenemalergenem (TOMAN, 2009). Obr. 4. Bazofil (Toman, 2009) Agranulocyty Jsou to leukocyty bez specifických granul. Mají velké jádro, které je kulovitého nebo ledvinovitého tvaru. Dělí se na lymfocyty a monocyty. Na vrozené imunitě se podílejí hlavně monocyty (MARVAN, 1992). a) Monocyty Monocyty zcela jistě patří mezi největší buňky v krvi. Vzhledem k fagocytárním schopnostem se často nazývají makrofágy. Podobně i jako u mikrofágů se mohou pohybovat a procházet stěnou kapilár a pohlcovat větší cizorodé částice (MARVAN, 1992). 16

17 Obr. 5. Monocyt (Toman, 2009) b) Makrofágy Makrofágy se vyvíjejí z kmenových buněk kostní dřeně. Do krevního oběhu vstupují jako monocyty s ledvinovitým buněčným jádrem. V krvi zůstávají 8 hodin a pak dále putují do tkání, kde se zvětší a přemění v makrofágy. Jsou hlavními buňkami nespecifické imunity s důležitou regulační rolí. Jejich hlavní funkce spočívají v řízení hemopoézy, hemostázy, hojení ran a regulaci zánětů. Dále se snaží o odstranění mrtvých buněk a regeneraci tkání (TOMAN, 2009). Obr. 6. Makrofág (Toman, 2009) c) NK buňky NK buňky, neboli přirození zabíječi byli objeveni začátkem 70. let. Představují populaci cytotoxických buněk vrozené imunity. Jsou schopni usmrtit cizorodé buňky bez předcházející antigenní stimulace. Jejich úkolem je především likvidace patogenů (konkrétně virů) a nádorových buněk. Dále regulují krvetvorbu, růst jater napomáhají k udržení úspěšné březosti (TOMAN, 2009). 17

18 5.1.3 Krevní destičky Krevní destičky (trombocyty) jsou bezjaderná tělíska (MARVAN, 1992). Po celý jejich desetidenní život zůstávají v cévním prostoru (TOMAN, 2009). Při poranění uvolňují faktory, které jsou nutné při složitém procesu srážení krve (krevní koagulace). Jejich významnou vlastností je přilnavost k povrchu a vzájemné shromažďování při srážení krve. V poslední době bylo zjištěno, že se trombocyty účastní procesu fagocytózy (MARVAN, 1992) Zánět jako obranný mechanizmus Důležitou překážkou pro možné budoucí mikrobiální infekce jsou mechanické bariéry (kůže, sliznice). Pokud dojde například k fyzikálnímu nebo chemickému porušení bariéry, pak mohou proniknout cizorodé látky do organismu. Po té dochází k mnoha obranným a reparačním reakcím, které se označují jako zánět. Ten může být blahodárný (zhojení rány) nebo škodlivý (tkáňová destrukce). Do takových zánětlivých procesů se zapojuje jak nespecifická imunita prostřednictvím fagocytózy a koagulačních komponentů zastavující krvácení, tak i specifická imunita prostřednictvím imunoglobulinů a T-lymfocytů (JELÍNEK, 2003). Mezi hlavními projevy zánětu patří zarudnutí (rubor), otok (tumor), teplo (calor) a bolest (dolor). K těmto projevům se ještě přiřazuje horečka vyvolaná endogenními pyrogeny (TOMAN, 2009). Zánět může být dvojí typu, akutní a chronický. Akutní obvykle odezní bez následků a poraněná tkáň se kompletně zhojí. Je fyziologickou obrannou reakcí. Při chronickém zánětu dochází k určité destrukci tkáně a jejímu nahrazování vazivem. Chronický zánět se považuje za patologický (HOŘEJŠÍ, BARTŮŇKOVÁ, 2002) Fáze zánětu a)první fází je akutní cévní reakce, ke které dochází již v prvních sekundách. Významným mediátorem jsou poškozené žírné buňky, z jejichž membránových fosfolipidů vznikají vazoaktivní metabolity kyseliny arachidonové a z jejich granulí se uvolňuje histamin. Výsledkem této reakce, je zvýšená propustnost cévních stěn a vznikající otok. b) Akutní buněčná reakce se objeví po několika hodinách při infekcích nebo déletrvajícím poškozením tkání. Je charakteristická prostupem leukocytů-neutrofilů do zánětlivého ložiska. Taková reakce může trvat několik hodin až dní. Je provázena 18

19 tvorbou fibrinu a krevními výrony. Pokud je v této fázi reakce odstraněn fibrinový exudát zkapalněním a fagocytózou, dochází většinou k regeneraci. c) K chronické buněčné reakci dojde tehdy, když indukující podnět infekce trvá několik dnů. Složení buněčného infiltrátu se při ní mění ve prospěch lymfocytů a makrofágů. d) Pokud se noxa neodstraní do několika týdnů, tak se tato poškozená či zničená tkáň nahradí méně hodnotnou pojivovou tkání v reparační fázi zánětu, kterou označujeme jako jizvu (TOMAN, 2009) Horečka Horečka je označení pro dočasný stav organismu, jehož tělesná teplota je vyšší, než je normální hodnota. Horečka je vyvolána pyrogeny, které působí na centrum termoregulace v hypotalamu. Je to jeden z příznaků nemoci či jiného chorobného stavu. Považuje za léčebný proces, který zvyšuje rychlost a sílu imunitní odpovědi a omezuje účinnost množení některých patogenů. Horečka zvyšuje tepovou frekvenci a zrychluje látkovou výměnu, což představuje dodatečnou zátěž. Na druhou stranu vede k rychlejšímu odstranění infekce nebo jiného faktoru, které by mohl vyvolat zánět (FERENČÍK, 2004). Tělesná teplota Věková skupina Průměrná hodnota ráno i večer Hříbata do 5 dní věku 38,8-39,3 C Hříbata do 6 měsíců 38,5-38,7 C Odstávčata a ročci 38,2-38,6 C Rostoucí a dospělí koně 37,5-38,3 C Tab. 2. Tělesná teplota koní (Ende, Isenbügel, Wilkens, 2006) Ochranné bariéry Kůže Do kožní soustavy patří kůže a její deriváty, do kterých jsou zahrnuty například i kožní žlázy, chlupy, kopyta, paznehty, špárky a pašpárky, drápy, kaštany, a mléčná žláza (MIHOLOVÁ, 1976). Kůže je orgán, který má ochrannou funkci bariéry a zprostředkovává styk s vnějším okolím. Umožňuje výměnu látek, hydroregulaci a termoregulaci (KOMÁREK, 1964). Kůže pomocí zrohovatělé vrstvy a porostem plní 19

20 ochrannou funkci proti mechanickým, termickým a chemickým vlivům. Díky kyselému ph rohové vrstvy a kožnímu mazu zabraňuje proniknutí mikroorganismů do těla (MIHOLOVÁ, 1976) Žaludeční sliznice V žaludeční sliznici není žádná organizovaná lymfatická tkáň, a přitom se dokáže celkem dobře bránit proti cizorodým látkám. V sekreční části žaludku se pomocí svých produktů vytváří kyselé prostředí (TOMAN, 2009). Nejvýznamnější je zde kyselina chlorovodíková (JELÍNEK, 2003). Proto zde najdeme jen velmi malé množství bakterií (TOMAN, 2009). 5.2 Specifická imunita Imunita Humornální Buněčná Hlavní funkční buňky B-lymfocyty T-lymfocyty Efektové mechanismy solubilní působky imunoglobuliny komplement především přímý kontakt buněk Zajišťuje obranu proti extracelulárním bakteriím a virům, toxinům Tab. 3. Srovnání humorální a buněčné imunity (Jelínek, Koudelka, 2003) virově infikovaným buňkám, nádorům, intracelulárním bakteriím Specifická imunita je vývojově dokonalejší než imunita nespecifická. Přitom fyziologicky mají stejný účel likvidace cizorodého materiálu. Při těchto specifických imunitních reakcí se rozeznávají struktury na povrchu molekul nebo korpuskálních elementů s následujícími reakcemi, jejímž závěrem je eliminace cizích látek a jejich následné zapamatování pro další možné setkání. Hlavními funkčními buňkami specifické imunity jsou lymfocyty (JELÍNEK, 2003) Lymfocyty Lymfocyty specifické imunity se dají rozdělit do 2 skupin. Oba vyzrávají v primárních lymfatických orgánech, kterým je pro T-lymfocyty tymus a pro B- lymfocyty savců kostní dřeň. T-lymfocyty rozpoznávají antigeny pomocí receptoru TCR, kdežto B-lymfocyty rozpoznávají antigeny pomocí receptoru BCR. K zahájení 20

21 imunitní odpovědi je zapotřebí, aby lymfocyt obdržel ještě potřebné potvrzující signály. Pomocné T-lymfocyty (Th) zajišťují funkce regulační a cytotoxické T-lymfocyty (Tc) zprostředkují cytotoxické aktivity. Takové imunokompetentní buňky můžeme najít v celém těle organizmu. Do celého těla se dostávají krví, odkud vycestovávají do tkání a z nich opět do krve lymfatickými cestami. Takto lymfocyty získávají imunitní dozor nad celým organizmem. Místem realizace specifické imunitní odpovědi jsou sekundární lymfatické orgány, kde ve specializovaných strukturách dojde k prezentaci antigenu. Mezi lymfatické sekundární orgány patří slezina, mízní uzliny a tonzily. Důležitou řídící složkou specifické imunitní odpovědi je pomocný Th-lymfocyt, protože po prezentaci antigenu a dalších signálů je tato buňka aktivována k produkci cytokinů dvou typů. První typ řídí její diferenciaci směrem k imunitě zprostředkované buňkami. Druhý typ napomáhá B-lymfocytům při tvorbě protilátek. Tak se mohou vytvářet buňky, které zajistí primární imunitní odpověď a současně i paměťové buňky, které při dalším setkáním s antigenem budou schopny reagovat rychlejší sekundární odpovědí. Některé klony zajistí i celoživotní imunitu (TOMAN, 2009) Specifická humorální imunita Podstatnými buňkami tohoto způsobu imunity jsou B-lymfocyty. Pro ty, které se ještě nesetkaly s antigenem, jsou pro jejich rozpoznání vybaveny specifickými imunoglobulinovými receptory. Vlastní rozpoznání antigenu je prvním signálem spolu s pomocnými látkami, které vedou k proliferaci (hojné množení) daného buněčného klonu, kde cestou přeskupení částí jejich genů kódujících variabilní oblasti imunoglobulinových řetězců dochází ještě k afinitní maturaci, a následně rovněž k izotopovému přesmyku, při kterém se změní třída těžkého řetězce imunoglobulinů z původního IgM na nějaký jiný. Pokud dojde opět v budoucnu k setkání se stejným antigenem, pak jsou tyto buňky velice rychle aktivované a připravené zakročit. Imunoglobuliny dělíme podle izotopů, které mají určité vlastnosti (JELÍNEK, 2003). a) Imunoglobulin G IgG je velice účinný v neutralizaci bakteriálních toxinů. Tvoří se hlavně při sekundární imunitní odpovědi. Z celkového množství imunoglobulinů tvoří 70% právě IgG. U většiny živočichů tento typ imunoglobulinu přechází přes placentární bariéru. 21

22 Výjimku ale tvoří prasata, koně a přežvýkavci, kteří mají jiný typ placenty, a k přenosu nedojde. Proto je velice důležité, aby novorozenec měl přístup v prvních hodinách po porodu ke kolostru (JELÍNEK, 2003). b) Imunoglobulin M IgM mají největší relativní molekulovou hmotnost. Jejich molekula se skládá z 5 částí a dohromady tvoří pantér. Obsahuje 10 těžkých a lehkých řetězců a k tomu J- řetězec (FERENČÍK, 2004). Je typickým imunoglobulinem, který se vytváří po prvním styku s antigenem. To považujeme za primární protilátkovou odpověď. Tvoří ji 10% imunoglobulinů krevního séra (JELÍNEK, 2003). c) Imunoglobulin A Stejně jako u jiných savců je IgA důležitý u koní v roli pro imunitní obranu (LEWIS, WAGNER, IRVINE, 2010). IgA může mít molekuly ve dvou formách. Je to sérový monomer IgA nebo sekreční dimer IgA, jehož molekula obsahuje J-řetězec a sekreční komponentu (SC) (FERENČÍK, 2004). Je přítomen v séru a v tkáňových tekutinách (JELÍNEK, 2003). Molekuly IgA jsou ve velkých množstvích sekretovány na povrch sliznic, kde tvoří významnou součást ochrany proti mikroorganismům (HOŘEJŠÍ, BARTŮŇKOVÁ, 2002). IgA je také přítomen v séru a slizničním sekretu koně, a to hlavně v mléce a slzách (LEWIS, WAGNER, IRVINE, 2010). d) Imunoglobulin E Molekulu IgE tvoří monometr, který se skládá ze dvou identicky lehkých a těžkých řetězců bez pantové oblasti (FERENČÍK, 2004). V séru je ve velmi malé koncentraci. Slouží při obraně proti parazitárním infekcím (JELÍNEK, 2003). Pokud k nim dojde, jejich koncentrace bývá velmi vysoká a u alergických onemocnění obzvlášť (FERENČÍK, 2004). e) Imunoglobulin D Jeho zastoupení je v séru velmi nízké. Uplatňuje se jako membránový receptor B- lymfocytů, které reagují s antigenem a kontrolují, zda je aktivní (JELÍNEK, 2003) Specifická buněčná imunita Hlavním účelem je specifická eliminace odcizených buněk (po virové infekci či nádorové mutaci) s následnou imunologickou pamětí. Důležitými buňkami pro tuto 22

23 imunitu jsou B-lymfocyty, které vznikají z kmenových buněk v thymu. Rozpoznávání antigenu je o něco složitější než u B-lymfocytů. V tomto případě je receptorem molekula TCR. Její variabilní část je tvořena řetězci alfa a beta, nebo gama a delta. Strukturálně jsou velmi podobná lehkým a těžkým řetězcům imunoglobulinů (JELÍNEK, 2003). 6 LYMFATICKÉ ORGÁNY 6.1 Primární lymfatické orgány Brzlík (thymus) Brzlík je lymfatickým orgánem. Nachází se podél průdušnic v podobě párových krčních laloků a nad osrdečníkem jako nepárový hrudní lalok (MIHOLOVÁ, 1976). Má žlutorůžovou barvu. Věkem se velikost brzlíku stále mění. Novorozenci ho mají výborně vyvinutý, a u starších se zmenší na tolik, že postupně vymizí a nahradí ho tuková tkáň. S tím samozřejmě ustupuje jeho funkční aktivita. V brzlíku dozrávají T- lymfocyty, které jsou nositeli imunity. Pokud jsou T-lymfocyty v organismu vybaveny v dostatečné míře, podléhá brzlík involuci (ČERVENÝ, 1999) Kostní dřeň (medulla ossea) Kostní dřeň, lidově morek, je měkká tkáň, která vyplňuje vnitřky dlouhých a houbovitých kostí (MIHOLOVÁ, 1976). Po narození je červená kostní dřeň jediným orgánem erytropoézy. Později v dospělosti se přemění červená kostní dřeň v dlouhých kostech na kostní dřeň žlutou (tukovou). Hemopoetickou funkci po červené dřeni přebírají ploché kosti lebky, hrudní kost, lopatky, obratle a pánevní kosti, ve který dozrávají erytrocyty, granulocyty a trombocyty. V některých případech je možné, že se přemění zpět žlutá kostní dřeň na červenou. Stává se to hlavně při velkých ztrátách krve. U starých, vyhublých a dlouhodobě nemocných zvířat se kostní dřeň žlutá přeměňuje v šedou. Ta je rosolovité konzistence. Důsledkem této přeměny je omezená hemopoéza a mohou se objevit i příznaky anémie (KOMÁREK, 1964). 6.2 Sekundární lymfatické orgány Slezina (lien) Je orgánem s největším objemem lymfatické tkáně. Může být odlišného tvaru. Kůň ji má plochou, trojúhelníkového tvaru. Své místo má slezina v dutině břišní pod žebry nalevo od žaludku (KOMÁREK, 1964). Je to orgán s útrobní a stěnnou plochou. Na 23

24 útrobní ploše najdeme branku (hilus), kterou prochází cévy a nervy sleziny. Tento orgán je šedo-karmínové barvy (ČERVENÝ, 1999). Je v pouzdře vazivových tkání a hladkosvalových vláken. Čím je zvíře rychlejší, tím je bohatší na svalové buňky. Tato svalová vlákna vytlačují krev ze sleziny směrem k játrům. Slezinová tkáň je dvojího typu. Je tvořena bílou a červenou pulpou. Bílá pulpa je tvořena mízní tkání, která se soustřeďuje v uzlíky nebo okrsky. Tyto uzlíky se nazývají Malpigiho tělíska. Červená pulpa zabírá větší část sleziny. Tvoří ji kapilární síť žilných splavů. Zajímavostí sleziny je její velká skladovací kapacita, která je schopna pojmout až 15% krve z organismu. Slezina plní spoustu funkcí. Například ve fetálním období se podílí na tvorbě erytrocytů a v postnatálním období tvoří v bílé pulpě lymfocyty. U koní plní důležitou funkci zásobárny erytrocytů. Tyto zásoby dokáže v případě nutnosti uvolnit do krevního oběhu. Většinou je to v situacích, kdy kůň trpí ztrátou krve, pocitem hladu nebo při zvýšeném pracovním výkonu. Její lymfoidní složka plní důležitou funkci v imunitních pochodech. Slezina není nepostradatelná, přesto zvířata po její odejmutí trpí sníženou odolností a více ze svého těla vylučují železo. Její činnost se poté snaží nahradit mízní uzliny, játra a kůže (KOMÁREK, 1964) Mízní uzliny (lymphonodi) Nalezneme je v mízních cévách na takových místech, kde je nezbytná očista a kontrola protékající mízy (ČERVENÝ, 1999). Při této očistě je zároveň lymfa obohacena o lymfocyty a protilátky. Bakterie, které se při infekci dostanou do mízních cest, jsou dopraveny do příslušné mízní uzliny, kde jsou následně zneškodněny. Při hodně silné infekci mohou uzliny i zhnisat (KOMÁREK, 1964). Mízních uzlin je několik druhů a každá z nich má svůj odlišný tvar a velikost podle druhu zvířete. Jsou oválné, protáhlé i laločnaté a velikostí můžou dosahovat i několika centimetrů. Povrch uzlin je šedo-bílý a uvnitř narůžovělý. Soubor mízních uzlin tvoří dohromady mízní centrum (ČERVENÝ, 1999) Mandle (tonsillae) Jsou párovým orgánem lymfatického systému (ČERVENÝ, 1999). Jejich funkcí je tvorba lymfocytů a představují pro organizmus přirozený imunizační orgán (MARVAN, 1992). Jde tedy o lymfatické tkáně ve sliznici trávicího ústrojí (ČERVENÝ, 1999). Jsou obklopeny hlenovými žlázami a své sídlo mají v místech, která jsou vystavena možné infekci. Epitel se na mandlích zanořuje dovnitř a vytváří na mandlech hluboké krypty. 24

25 Na kořenu jazyka se nachází jazyková mandle, na měkkém patru patrová mandle a na stropě hltanu vzniká hltanová mandle (MARVAN, 1992). 7 KŮŇ Vývoj koní začíná v třetihorách ve spodním eocénu před miliony let formou zvanou Eohippus (ŠTOCL, 1999). Kůň zastupuje řád lichokopytníků a řadí se do čeledi koňovitých, do které patří také zebry, osli a poloosli (DUŠEK, 2007). Tato příbuznost dokazuje křížení používané z hospodářských důvodů mezi oslicí a hřebcem, jejichž potomek se nazývá mezek a také křížení mezi klisnou a oslem, kteří mají za potomka mulu (NAVRÁTIL, 1997). Plemena koní, která se chovají v dnešní době, jsou odvozena od divokých předků, a to od koně Převalského-karteka, tarpana, koně západního a koně severského (DUŠEK, 2007). 8 IMUNITNÍ SYSTÉM HŘÍBAT 8.1 Imunologie plodu Polovina genomu, kterou zdědí plod po otci je odlišná od matčina genomu. Plod je tedy ve vztahu k matce semi-alogenní. Tato genetická odlišnost buněk plodu je činí pro matku imunogenní. Matka tedy vnímá přítomnost plodu a rozpoznává ho jako geneticky odlišného. Proto jeho přežití musí být alespoň z části založeno na aktivní toleranci (TOMAN, 2009). Placenta je jedinou morfologickou strukturou, která odděluje matku a její plod. Koňská placenta je epiteliochoriální a má volné spojení mezi choriem a endometriem. Při porodu se odloučí chorion od děložní sliznice bez jejího porušení. Odchod plodových obalů je proto u klisny ve srovnání s ostatními druhy hospodářských zvířat mnohem rychlejší (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Před formováním základů imunitních struktur je obrana embrya zajištěna mechanizmy přirozené imunity. Všechny buňky imunitního systému vznikají z jediného typu kmenové pluripotentní buňky krvetvorby. V časné embryogenezi se z imunitních buněk nejprve diferencují makrofágy a dendritické buňky. Pak granulocyty, T-buňky a NK buňky. Kostní dřeň je v prenatálním období hlavním orgánem krvetvorby. Nespecifická imunita zajišťuje přežití časných plodů. Infekce má za následek produkci antimikrobiálních látek, a nádorové a virem infikované buňky jsou 25

26 likvidovány NK-buňkami. Teprve ve fetálním období vyzrávají buňky specifické imunity. Na konci fetálního vývoje je plod schopen reagovat specifickou buněčnou a humorální odpovědí (TOMAN, 2009). 8.2 Imunologie hříbat Průměrná doba březosti klisny je 340 dnů a hříbě se rodí o hmotnosti kolem kg. To ovšem záleží na plemeni koně (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Novorozené hříbě je nutno co nejdříve po porodu přiložit k vemenu klisny. Takové vemeno je tvořeno dvěma podélně oválnými polovicemi s jedním mléčným souborem, ve kterém jsou dvě mléčné jednotky (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). Ochrana plodu je podpořena přenosem mateřských protilátek. Jelikož u koní nedochází k transplacentárnímu přenosu protilátek, musí se novorozencům umožnit dostatečný příjem mateřských protilátek přes kolostrum. To chrání mláďata před sepsí a generalizovanými infekčními chorobami. V období krátce před porodem se v mléčné žláze matky vytváří kolostrum, obsahující velké množství specifických protilátek, pronikajících sem aktivně z krevního oběhu. Tento transport se uskutečňuje pod vlivem estrogenů, jejichž hladina se před porodem výrazně zvýší (TOMAN, 2009). Doba po Složení mleziva klisny [%] porodu [hod] Voda Sušina Proteiny Tuk Sacharidy Minerální látky 1 70,8 29,2 23,8 0,8 3,7 0, ,5 22,5 16,0 1,6 4,2 0, ,8 18,2 11,0 2,0 4,6 0, ,4 12,6 3,5 2,5 5,9 0, ,1 11,9 3,0 1,8 6,4 0, ,5 11,5 3,2 1,8 6,0 0,5 Tab. 4 Změny složení mleziva klisny v závislosti na počtu hodin po porodu (Misař, Jiskrová, 2008) Kolostrum neboli mlezivo, je hustá, nažloutlá, lepkavá tekutina hořkosladké chuti a s charakteristickým pachem (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). V prvních hodinách po porodu je velmi bohaté na proteiny (MISAŘ, JISKROVÁ, 2008). Jeho energetická hodnota je dvakrát větší než u zralého mléka. Bílkovin má čtyři až pětkrát více. Z těch nejvíce převládá albumin, který zaručuje lehkou stravitelnost, a globulin, který na sebe váže protilátky. Jeho obsah cukrů je oproti mléku nižší a v tuku obsahuje nenasycené 26

27 mastné kyseliny. Také obsahuje řadu vitamínů, jako jsou například vitamíny A a B (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). Kromě vyššího množství bílkovin, tuků a minerálních látek, obsahuje také vysoké množství kolostrálních tělísek. To jsou v podstatě bílé krvinky, které z interstisciálního vaziva pronikly do mleziva přes stěnu alveolů a naplnily se fagocytovanými kapénkami tuku (MARVAN, 1992). Leukocyty spolu s těmito kolostrálními tělísky se na sebe lepí, a tak vznikají morušová tělíska. Jejich vysoký obsah poměrně rychle v mlezivu mizí, takže je velice důležité, aby ho mládě dostalo co možná nejdříve po narození. Postupně se pak složení mleziva mění a asi po 3 týdnech začne mléčná žláza vylučovat zralé mléko (MIHOLOVÁ, LIPSKÝ, 1976). 9 IMUNITNÍ SYSTÉM KONĚ V současné době máme malý počet imunologů, kteří by se specializovali na imunitní systém koně. Proto jsou tyto poznatky v některých místech stále neucelené. Je ale zjištěno, že imunitní systém koní je v určitých oblastech odlišný oproti jiným druhům. Je vhodným objektem zkoumání vlivu sportovní zátěže na imunitní systém (TOMAN, 2009). 9.1 Buňky imunitního systému Zdravý dospělý kůň má asi 10 x 10 9 leukocytů v jednom litru krve. Počet neutrofilních granulocytů mírně převyšuje nad lymfocyty. Povrchové molekuly koní se označují zkratkou EqCD, nebo EqWC a k tomu přiřazeným příslušným číslem. Byly definovány EqCD 2, 3, 4, 5, 8, 11/18, 13, 28 a 44. U EqCD2 a 44 byla definována homologie s příslušnými CD znaky ostatních druhů. Byly definovány i takové molekuly, které prozatím nepatří do CD nomenklatury na lymfocytech (EqMHC I, EqMHC II, EqWc1, EqWC2), B-lymfocytech a makrofázích. Byly popsány i monoklonální protilátky, které definují tyto molekuly koňských NKbuněk nebo granulocytů. Charakteristickým rysem lymfocytů koní je exprese molekul MHC II na T-buňkách. Tyto buňky mohou opracovat a prezentovat antigen pomocí molekul třídy II. Tato akce je velice závislá na schopnosti internalizovat určitý typ antigenu (TOMAN, 2009). 27

28 9.2 Cytokiny Poznatky o cytokinech získali imunologové metodami molekulární biologie a genetiky. Avšak jejich funkční projevy jsou popsány v menším měřítku. Jsou hlavně významné pro jejich účast v zánětlivých procesech u koní, jako může být například septikémie hříbat (TOMAN, 2009). 9.3 Imunoglobuliny Imunoglobuliny jsou již v dnešní době dobře popsané. To svědčí o využívání hyperimunních koňských sér v humánní a veterinární medicíně. U koní byly popsány imunoglobuliny A, G, M a E. Nejsou však známy imunoglobuliny D. IgG se dále rozděluje na IgGa, IgGb, IgGc a pro koně specifický IgG (T). IgG (T) považujeme za velice významnou skupinu imunoglobulinů koně. Jsou hlavně určeny k přímé neutralizaci toxinů a potom méně u jiných imunologických reakcí. V séru bývají ve velkých koncentrací. Někdy mohou být příčinou falešně negativních výsledků sérologických vyšetření (TOMAN, 2009). 9.4 Nemoci imunitního systému Klinická imunologie koní je poměrně pokročilá. Bylo popsáno několik primárních imunodeficiencí, které mají praktický význam a slouží jako modelové pro další živočišné druhy. Je to hlavně kombinovaná imunodeficience arabských koní. Primární agamaglobulinemie nebo hypogamaglobulinemie se popisují jen vzácně. Častější je sekundární hypogamaglobulinemie z nedostatečného přenosu kolostrálních protilátek. Do častěji se vyskytujících alergických a autoimunitních chorob koní jsou zařazena alergická onemocnění respiračního traktu, zánět dolních cest dýchacích a autoimunitní hemolytická anemie. Z nádorových onemocnění je nejvýznamnější lymfosarkom a sarkoid (TOMAN, 2009). 10 NEMOCI KONÍ Zdravotní stav koně je soubor mnoha znaků. Z nichž na první pohled poznáme, jak zvíře přijímá potravu, jeho hladká a zdravá srst a pravidelné vyměšování výkalů, přičemž moč a výkaly mají obvyklé složení. Na tělních otvorech a kolem nich nemají známky výtoků (DUŠEK, 2007). Dále také, aby se choval klidně ve stáji, projev radosti 28

29 pod jezdcem i ve výběhu. Pokud se kůň začne chovat jinak a nepřirozeně, tak to znamená pro chovatele podnět k tomu, že s ním není něco v pořádku a je třeba zavolat odbornou lékařskou pomoc (ENDE, 2006) Nakažlivé nemoci Při nakažlivých infekčních onemocnění se dostanou bakterie a viry do organismu narušenou, přirozenou ochranou bariérou. Ochranou bariérou se rozumí kůže, vnější sliznice dutiny ústní, nosní, poševní a vnitřní sliznici jako jsou například střevní. Takové narušení bariéry vzniká například při poranění kůže parazity nebo při dlouhodobých průjmech. Pokud organismus není dostatečně zásoben vitamíny z krmiva, může se jeho obranyschopnost sliznic snížit tak, že kůň lehce nastydne. Mezi první příznaky nakažlivé nemoci patří nechutenství a horečka. Naměří-li se zvířeti zvýšená teplota, je třeba uvažovat o infekční nemoci a zajistit veterinární vyšetření. Takový kůň by se měl do příchodu veterináře oddělit od zdravých koní, aby nedošlo k přenosu na zdravé koně. Box pro nemocné koně by měl splňovat požadavky jako je vynikající tepelná izolaci, bezprašný vzduch, měl by mít svoje vědro na vodu a jeho ošetřovatel speciální pracovní plášť (ENDE, 2006) Bakteriální onemocnění Infekční metritida koní (metritis contagiosa equorum) Metritidu způsobuje kokabacil Taylorela equigenitalis, který se přenáší pohlavním stykem. Je to vysoce přenosné pohlavní onemocnění, které je typické zánětem sliznice dělohy, krčku, vagíny a poševním výtokem. Je velice nebezpečná, protože způsobuje sterilitu. Takové onemocnění se pozná u klisen tak, že za hodin po zapuštění se objeví šedavý, zakalený, mukopurulentní výtok. Tyto symptomy mohou trvat 11-18dní. Klinické příznaky by měli vymizet během dní. Tomuto onemocnění lze předcházet pomocí laboratorního vyšetření vaginálního stěru (DUŠEK, 2007) Tetanus Tetanus je akutní nebezpečné infekční onemocnění. Jeho vyvolavatelem jsou toxiny produkované bakteriemi Clostridium tetani. Do těla koně se nejčastěji dostane přes poraněnou kůži či sliznici. Klinické projevy se nejčastěji dostavují za 1-2 týdny. Tetanus poznáme podle zvýšené citlivosti a hyperaktivitě. Projevuje se svalovými křečemi na hlavě a krku. Kůň tyto příznaky pociťuje hlavně při pojídání krmiva. 29

30 Nejprve potravu opatrně žvýká a hltá ji. Později dochází ke strnulosti pohybu a výjimečně ke křečím. Příjem potravy se neustále snižuje, až dojde k úplně neschopnosti polykat a k trismu (zavření úst). Nakonec dochází ke ztuhnutí celého svalstva a končetin a kůň není schopen pohybu. Jako prevence proti tetanu je každoroční vakcinace (DUŠEK, 2007) Sněť slezinná (anthrax) Je to onemocnění způsobované baktérií Bacillus anthracis, která se nejvíce objevuje ve vlhkých místech, jako jsou například záplavové oblasti. Inkubační doba je velice krátká. Onemocnění se projevuje buď akutně, nebo chronicky. Mezi projevy onemocnění anthraxem patří neklid, horečka, záněty hrtanu, oteklým jazykem a zvětšenou slezinou. Mnohdy se dá zaměnit s kolikovým onemocněním nebo se zauzlením střev. Je důležité nepodávat koním krmivo ze zamokřených území (DUŠEK, 2007) Virové onemocnění Chřipka koní (influenza equorum) Chřipka koní je virové onemocnění dýchacích cest (DUŠEK, 2007). Toto onemocnění má velice podobné příznaky jako virové zmetání, ale jen s tím rozdílem, že koně mají vysokou horečku (ŠTRUPL, 1983). Chřipka se projevuje výtokem z nosu, kašlem, malátností, slabostí s bolesti svalstva (DUŠEK, 2007). K nákaze, ve většině případů, dochází přímým kontaktem s nakaženým koněm a vzduchem, kapénkovou infekcí z kašle. Ve většině případů to je, když se přiveze do chovu nový, nakažený kůň (O'BRIEN, 2009). První příznaky se většinou dostaví mezi 1-10 dnem po styku s nemocným. Dostavuje se malátnost, vysoká teplota, kašel a výtok z nozder. U pracujících koní nakažených chřipkou se musí s léčbou začít co nejdříve, aby se nemoc nevyvinula v zánět horních a dolních cest dýchacích (DUŠEK, 2007). Nakažení koně musí mít při léčbě absolutní klid. Musí zůstat ve stáji, a pokud nenastanou komplikace, přejdou toto onemocnění bez následků (ŠTRUPL, 1983). Dozor a karanténní opatření se používají k prevenci nebo k zamezení šíření nákazy (PAILOT, PROWSE, MONTESSO, 2013). Tomuto onemocnění lze přecházet vakcinací (DUŠEK, 2007). U hříbat bývá většinou průběh nemoci těžší. Koně, kteří jsou chráněni očkováním proti chřipce, mívají pouze lehčí příznaky (O'BRIEN, 2009). U koní určených ke sportu je vakcinace ze zákona povinná (DUŠEK, 2007). 30

31 Zánět horních a dolních cest dýchacích (bronchopneumonia) Takový zánět může být virového, bakteriálního i parazitárního původu. Ve větší míře to však bývá spíše neinfekčního původu, jako je například pouhé prochladnutí či alergie. Projevuje se zhoršeným dýcháním se šelesty a kašlem. Kůň začne trpět malátností a nechutenstvím. Dostavuje se horečka a příznaky srdeční slabosti. Za takových okolností je důležité zavolat veterinárního lékaře (DUŠEK, 2007) Vzteklina (lyssa) Vzteklina je infekční, většinou smrtelné virové onemocnění postihující centrální nervový systém. Je velmi nebezpečné a v současné době stále neléčitelné virové onemocnění, které způsobuje akutní encefalitidu, tedy zánět mozkové tkáně (DUŠEK, 2007). Tento virus se do zvířete dostává kontaminací otevřené rány slinami. Kousnutí infikovaným zvířetem je nejobvyklejší způsob přenosu, ale stačí k tomu i malá ranka (KELLEY, 2002). U koně vzniká do 3-9 týdnů po pokousání. Většina příznaků bývají u všech zvířat stejná (ŠTRUPL, 1983). Nemoc se projevuje změnami chování. Například zvýšenou dráždivostí koně, agresivitou i vůči vlastnímu tělu, silnou lekavostí, slinotokem a paralýzou. Jakmile nemoc propukne, končí téměř vždy smrtelně. Tomu se dá zabránit včasným očkováním. Doporučuje se hlavně pro pracující koně v lesním hospodářství (DUŠEK, 2007) Mykotické Mykóza vzdušných vaků Vzdušné vaky jsou párové, vzduchem naplněné vychlípeniny Eustachovy trubice, které se nacházejí za kaudálním okrajem mandibuly, ventrálně pod křídlem atlasu. Vzájemně spolu nekomunikují, ale naléhají na sebe. Pravý a levý vzdušný vak jsou odděleny tenkou membránou rostrálně a svaly kaudálně (DOBEŠOVÁ, 2009). Svou jedinečnou strukturou se vyskytují pouze u koní (O'BRIEN, 2009). Vzdušné vaky mohou být postiženy celou řadou patologických procesů jako je tympanie, tumory nebo mykóza (DOBEŠOVÁ, 2009). Právě mykóza, která byla poprvé popsána již v roce 1764, patří mezi vzácné ale potencionálně smrtelné onemocnění (O'BRIEN, 2009). Pro mykózu vzdušného vaku nejsou žádné věkové, plemenné ani geografické predispozice. Nejčastějším izolátem mykóz vzdušného vaku koní je Aspergillus ssp. Není doposud jasné, proč se jinak běžně se vyskytující plíseň 31

32 Aspergillus chová v této oblasti tak agresivně. Dostává do hlubších vrstev sliznice a působí erozi stěny cév s následným tepenným krvácením. Mykóza může u koní postihovat jeden nebo oba vzdušné vaky. Krvácení se projevuje zabarvením nosního výtoku, nebo přítomností čerstvých či zaschlých kapek krve v nozdrách (DOBEŠOVÁ, 2009). Dalším příznakem může být i hnisavo-hlenový výtok z jedné nozdry nebo poškození nervu kontrolujícího polykací svaly (O'BRIEN, 2009). Terapie mykózy vzdušných vaků by měla být zahájena co nejdříve po stanovení diagnózy. Využívá se chirurgické a konzervativní léčby. Konzervativní léčba spočívá v aplikaci antimykotik, insuflaci vzdušného vaku kyslíkem a výplaších vzdušného vaku antimykotickými roztoky pomocí trvale zavedeného katetru (DOBEŠOVÁ, 2009) Parazitární Svrab-prašivina Svrab koní způsobuje zákožka svrabová, která se vyskytuje ve 3 druzích. První typ svrabu se nazývá Sarkoptes. Tyto zákožky způsobují problémy tím, že se zavrtávají do kůže. Druhý typ svrabu je Psoroptes. Zákožky žijí na povrchu kůže a nabodávají ji. Třetí, Chrioptes, žije také na povrchu kůže, ale živí se odloupaným epitelem. Tyto zákožky se vyvíjejí z vajíček přes stádium larev a nymf. Po vylíhnutí napadají místa s krátkou srstí. Způsobují vypadávání srsti a žíní, jejichž následkem jsou holá místa, na kterých se tvoří šupinky, lupy a větší strupy. Proto se koně otírají o nejrůznější předměty a kůži si mohou prodřít až do krve (ŠTRUPL, 1983). K nákaze dochází bezprostředním kontaktem s nakaženým zvířetem (WINTZER, 1999). Léčí se ve speciálních plynových komorách s kysličníkem siřičitým (ŠTRUPL, 1983) Vši Vši se u koní vyskytují jenom příležitostně. Většinou se drží na koních, kteří se chovají mimo stáje, nebo když je o ně špatně pečováno (WINTZER, 1999). Veš koňská je velká kolem 5 mm. Žije nejvíce na krku, hřívě, pleci a ocasu koně. Škodí tím, že nabodává kůži a saje krev, což vede k zánětům kůže a vypadáváním srsti. Takto napadená kůže může silně svědět. Zavšivený kůň se natírá 2% roztokem kreolinu nebo tabákovým odvarem. Jako prevence funguje důkladné čištění koně a udržování a dezinfekce stájí (ŠTRUPL, 1983). 32