Komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti

Transkript

1 FILOZOFICKÁ FAKULTA UNIVERZITY PALACKÉHO V OLOMOUCI KATEDRA SLAVISTIKY Komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti Magisterská diplomová práce v českém jazyce VYPRACOVALA: Bc. Olga Zavřelová VEDOUCÍ PRÁCE: Doc. PhDr. Zděňka Vychodilová, CSc. 2013

2 Prohlašuji, že jsem tuto bakalářskou diplomovou práci vypracovala samostatně a uvedla v ní všechny použité prameny. V Olomouci, podpis

3 Na tomto místě bych ráda poděkovala Doc. PhDr. Zdeňce Vychodilové, CSc., za konzultace, cenné rady a připomínky, které mi během psaní této diplomové práce poskytla. Upřímné díky patří také paní Mgr. Evě Zakouřilové z Oddělení péče o rodinu a děti Odboru sociálních věcí Magistrátu města Olomouce za její vstřícnost i ochotu a především za odbornou pomoc v oblasti sociálně-právní ochrany dětí.

4 OBSAH ÚVOD PROBLEMATIKA PŘEKLADU OBECNĚ Vymezení překladu, jeho cíl a funkce Ekvivalence v překladu Typy ekvivalence Přeložitelnost versus nepřeložitelnost Překladatelský proces Překladatelské postupy Typologické a systémové rozdíly mezi jazyky (se zaměřením na ruský a český jazyk) FUNKČNÍ STYL ODBORNÝ Vymezení pojmu funkční styl odborný, jeho cíl a funkce Znaky odborného stylu Klasifikace odborného stylu Kompozice odborného textu Syntaktická rovina odborného textu Morfologická rovina odborného textu Lexikální rovina odborného textu Termíny Charakteristické znaky termínů Tvoření termínů PŘEKLAD ODBORNÉHO TEXTU Specifika překladu odborného textu

5 3.2 Problematika překladu termínů PŘEKLAD RUSKÉHO TEXTU «СИРОТСТВО В РОССИИ: ПРОБЛЕМЫ И ПУТИ ИХ РЕШЕНИЯ» ANALÝZA PŘEKLÁDANÉHO TEXTU Charakteristika překládaného textu Kompozice textu Syntaktická rovina textu Morfologická rovina textu Lexikální rovina textu Krátká charakteristika sociální politiky v České republice a Ruské federaci Sociální politika v České republice Sociální politika v Ruské federaci Základní shody a rozdíly sociální politiky ČR a RF Problematika překladu termínů a názvů z originálního textu Problematika překladu termínů Problematika překladu názvů institucí Problematika překladu názvů úředních funkcí ZÁVĚR РЕЗЮМЕ BIBLIOGRAFIE SEZNAM PŘÍLOH

6 ÚVOD Předmětem diplomové práce je komentovaný překlad odborného textu ze sociální oblasti s názvem «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Výběr tématu byl motivovaný jednak tím, že jsme obor sociální práce vystudovali, jednak skutečností, že se nás tato problematika osobně velmi dotýká a setkáváme se s ní každý den. Za cíl práce jsme si stanovili vytvořit kvalitní a adekvátní překlad ruského textu do českého jazyka a vytvoření rusko-českého slovníku vybrané lexiky ze sociální oblasti. Jako další cíl naší práce jsme si vytýčila shrnutí problematiky překladu odborného stylu s důrazem na jeho specifika. Tyto teoretické poznatky budeme aplikovat v praktické části práce, kde se snažíme prokázat, popřípadě vyvrátit fakt, že ruský originální text je zároveň textem odborným. Při zpracování diplomové práce jsme využili různé metody. Nejprve jsme začali sběrem podkladů k práci. Informace jsme čerpali z českých a ruských odborných publikací, zákonů a internetových zdrojů. Poté jsme materiály roztřídili, analyzovali a interpretovali. Na základě získaných poznatků jsme vybrali ruský text, o kterém jsme se domnívali, že je z odborné oblasti. Text jsme přeložili, analyzovali, přeložené jevy porovnali s českými a shrnuli je v praktické části práce. V naší práci využíváme ruskou a českou odbornou literaturu. Z ruských zdrojů čerpáme především z publikací teoretiků překladu V. N. Komissarova, L. S. Barchudarova, A. V. Fjodorova, L. L. Něljubina či I. S. Alexejevy. Z českých teoretiků vycházíme z autorů jako je D. Žváček, J. Levý, B. Ilek, O. Man, D. Knittlová či M. Čechová. Obsahová struktura práce je tvořena pěti kapitolami. První kapitola se zabývá problematikou překladu obecně. Nejprve vymezíme základní pojmy jako překlad, invariant, funkčně adekvátní překlad a věrnost a volnost překladu. Dále přecházíme k problematice ekvivalence v překladu, jejím typům a stupňům. Neopomínáme ani otázku přeložitelnosti a nepřeložitelnosti s uvedením různých rovin ekvivalence dle V. N. Komissarova. Při překladu využívají překladatelé určité postupy a transformují text pomocí určitých procesů, jichž se také dotkneme. Ke konci první kapitoly se zaměříme na typologické a systémové rozdíly mezi ruským a českým jazykem, které by měl překladatel při své práci respektovat. 6

7 Druhá kapitola je věnována funkčnímu stylu odbornému. Zabýváme se jeho vymezením, cílem, funkcí, znaky a klasifikací podle ruských a českých teoretiků. Následně specifikujeme odborný text v rovině kompoziční, syntaktické, morfologické a lexikální. Protože jedním ze znaků odborného stylu je užívání odborných názvů, zařazujeme do naší práce rovněž poměrně rozsáhlou kapitolu o specificích termínů a jejich tvorbě. Ve třetí kapitole se zaměřujeme na cílovou problematiku této práce, tj. na problematiku překladu odborného textu. Uvádíme zde zásadní specifika překladu odborného textu, kterými se odlišuje od překladu textu uměleckého, a s tím i neodlučitelně související problematiku překládání termínů. Čtvrtá kapitola představuje samotný překlad ruského originálního textu s názvem «Сиротство в России: проблемы и пути их решения». Poslední, velmi obsáhlá kapitola je již zaměřena prakticky, tedy na analýzu překládaného textu. Nejprve uvedený text krátce charakterizujeme a poté se v porovnávacím teoreticko-praktickém plánu z pohledu kompozice, syntaxe, morfologie a lexikologie snažíme dokázat, že se skutečně jedná o odborný text. Následně stručně charakterizujeme systém sociální politiky v Ruské federaci a v České republice a zaměřujeme se přitom na shodné a odlišné momenty, což čtenáři lépe umožní pochopit a zařadit jevy z ruského odborného textu, s nimiž se setká v dalším výkladu. Nejdůležitější částí této kapitoly je problematika překladu termínů, názvů institucí a úředních funkcí, na které jsme narazili v originálním textu. Přeložené termíny a názvy jsou opatřeny komentářem, v němž odůvodňujeme náš překlad, stručně popisujeme činnost instituce či úřadu a uvádíme, zda existují i v naší zemi. Originál ruského textu a vypracovaný slovník jsou součástí příloh na konci diplomové práce. 7

8 1 PROBLEMATIKA PŘEKLADU OBECNĚ Stěžejním tématem naší práce je překlad, proto se mu budeme věnovat hned v první kapitole. Problematiky překladu se dotkneme z obecného hlediska, tj. výklad se bude týkat jak odborného, tak i uměleckého textu. Nejprve si přesně vymezíme, co je považováno za překlad, poté přejdeme k tématu ekvivalentnosti a krátce si nastíníme problém přeložitelnosti či nepřeložitelnosti. Při své práci využívá překladatel různé postupy a transformuje text prostřednictvím určitých procesů, jež také zmíníme. Nakonec se zaměříme na typologické a systémové rozdíly mezi ruštinou a češtinou. Specifiky překladu odborného textu se budeme zabývat ve třetí kapitole. 1.1 Vymezení překladu, jeho cíl a funkce Definic překladu existuje nespočet. Liší se nejen podle aktuálního stavu zkoumání dané oblasti, ale i podle zaměření autorů. Zcela obecně je překlad chápán jako druh komunikační činnosti, při kterém dochází k převodu textu z jednoho jazyka do druhého, tj. z jazyka výchozího do jazyka cílového, přičemž jde o náhradu znaků jednoho jazyka znaky druhého jazyka. (Žváček, 1995, s. 22) Uvedené vymezení je však velmi zjednodušené a nepostihuje všechny stránky problematiky. Ruský teoretik překladu L. S. Barchudarov definuje překlad jako proces přeměny jazykového sdělení jednoho jazyka na jazykové sdělení druhého jazyka při zachování neměnné struktury obsahu, tj. významu. Zároveň L. S. Barchudarov dodává, že o neměnnosti můžeme mluvit jen v relativním významu, neboť při překladu dochází k nevyhnutelným ztrátám, tj. význam některých jednotek výchozího jazyka není možné plně přeložit do cílového jazyka. (Barchudarov, 1975, s. 11, překlad O. Zavřelová) Další významný ruský teoretik překladu V. N. Komissarov ve své publikaci Теория перевода podává vymezení překladu z komunikačního hlediska jako druh jazykového prostředku, při kterém se v cílovém jazyce vytváří text, který je z komunikačního hlediska plně rovnocenný originálu, přičemž se jeho komunikační rovnocennost projevuje ve funkčním, obsahovém a strukturním ztotožnění se příjemců překladu s originálem. Pro 8

9 příjemce překladu zcela nahrazuje originál, je jeho plnoprávným zástupcem. (Komissarov, 1990, s , překlad O. Zavřelová) Novější pojetí překladu podává I. S. Alexejeva ve své publikaci Введение в перевод, kde jej chápe jako činnost, která spočívá v jednom z možných nových vyjádření, překódování textu jednoho jazyka na text ve druhém jazyce. Tuto činnost vykonává překladatel, který tvořivě vybírá ekvivalent v závislosti na možnostech jazyka, druhu a cíle překladu, typu textu a pod vlivem vlastní individuality. Překlad je také výsledek výše popsané činnosti. (Alexejeva, 2004, s. 7, překlad O. Zavřelová) Český teoretik překladu D. Žváček překladem rozumí specifickou transformaci slovesného díla z jednoho jazyka ve slovesné dílo v druhém jazyce, vyjádřenou příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová, estetická, stylistická aj. hodnota originálu, tzn. jeho funkčnost. (Žváček, 1995, s. 22) Explicitnější vymezení překladu, ze sémiotického pohledu, uvádí J. Vilikovský, který definuje překlad jako funkčně korespondující reprodukci invariantní informace obsažené v textu jednoho jazyka prostředky jiného jazyka, přičemž zdůrazňuje, že jde o plnou ekvivalentní reprodukci informace. (Vilikovský, 2002, s. 27) Na základě prostudovaných odborných materiálů, uvedených definic překladu a také vlastní zkušenosti bychom charakterizovali překlad jako proces, při kterém dochází pomocí jazykových prostředků cílového jazyka k převodu informace, stylistických, estetických a jiných hodnot originálu a tím v cílovém jazyce vzniká nový text či dílo. Společné všem charakteristikám je, že překlad musí zachovat obecný obsah informace, který je obsažen v originálu, tzv. invariant. Překladatel tedy musí nejdříve pochopit obecný smysl původního textu a až poté jej může převést do druhého jazyka. Mezi další významné aspekty překladu (kromě obsahu) patří zachování formy, funkce, situačního rámce a zejména v uměleckém překladu také estetické hodnoty. Splňuje-li překlad tyto podmínky, pak jej nazýváme funkčně adekvátním, tzn., že překlad vystihuje komunikační zacílení originálu a je stejně srozumitelný příjemci překladu, jako byl srozumitelný příjemci originálu. (Žváček, 1995, s ) V. N. Komissarov považuje za ekvivalentní takový překlad, kdy dochází k převodu obsahu originálu (tj. denotativní a konotativní význam a pragmatický potenciál textu) pomocí jednoho z typů ekvivalence. Adekvátní překlad pak charakterizuje jako překlad, který splňuje pragmatický cíl překladu při dosažení maximální ekvivalence, kdy nejsou 9

10 porušeny normy nebo úzus cílového jazyka. Současně tento překlad splňuje stylistické normy daného žánru textu a také odpovídá obecně přijatým normám překladu. (Komissarov, 1990, s ) Z uvedeného vyplývá, že cílem překladu není reprodukovat jazykové prostředky, ale informaci, kterou překlad vyjadřuje, a ozřejmit vztah této informace k objektivní realitě, a to předkladateli i příjemci. Překlad spočívá ve vystižení funkcí jazykových prostředků v textu a převedení informací, které obsahují, takovými prostředky, jež plní stejné funkce i v druhém jazyce, a nesou tudíž i stejnou informaci. Překlad tím bude mít totožný význam jako původní text. Je tedy jasné, že objektem překladu je text jako celek (a nikoliv prvky, z nichž se skládá). (Vilikovský, 2002, s ) Jiří Levý se ve své stěžejní publikaci Umění překladu zmiňuje o dvojí normě překladu, tzv. překladatelské věrnosti a volnosti. Věrný překlad má za svůj hlavní cíl přesnou reprodukci předlohy (např. církevní texty ve středověku), zatímco ve volném překladu jde především o estetickou a myšlenkovou blízkost čtenáři, aby překladem vzniklo původní umělecké dílo v druhém jazyce (klasicistní díla). (Levý, 1998, s ) J. Vilikovský k uvedenému dodává, že věrný, doslovný překlad odtrhává formu od obsahu a ignoruje její funkci, takže je v jistém smyslu volný. Volné překlady naopak i za cenu jistých odchylek ve formě dokáží věrně reprodukovat působení díla na příjemce. J. Vilikovský tedy dochází k závěru, že ideální věrnost a volnost neexistuje. Věrnost a volnost nemají být chápány jako protiklady, ale jako rovnocenné prostředky, které slouží k reprodukci originálu. Moderní teorie překladu nahradila pojmy věrnost a volnost termínem adekvátnost, což znamená, že text je pojímán jako celek a je vyžadována reprodukce jeho totality a nikoli jeho jednotlivých složek. (Vilikovský, 2002, s ) 1.2 Ekvivalence v překladu Základem každého překladu je ekvivalent, přesněji řečeno funkčně adekvátní ekvivalent. Je to výraz, který vyjadřuje obecný smysl (invariant) originálu, situaci, za níž informace probíhá, a funkce, jež originál splňuje. (Man, 2007, s. 131) V praxi se však můžeme setkat s tím, že určit ekvivalent v textu není jednoduché, v minulosti se 10

11 vymezení ekvivalentu měnilo. Ve středověku bylo ekvivalentem slovo, později fráze či věta, v současnosti se za ekvivalent někdy chápe dokonce celé dílo. (Vilikovský, 2002, s. 35) Při výběru vhodného ekvivalentu si překladatel musí být vědom rozdílů mezi gramatickými a sémantickými strukturami obou jazyků. Tyto rozdíly může překonat prostřednictvím překladových transformací neboli mezijazykové přeměny. O. Man tento pojem vymezuje jako operaci, při níž se překládaná jednotka výchozího jazyka změní v cílovém jazyce ve formálně jinou (ve svůj transform), při zachování obecného invariantu informace. Dodává, že při překladu může dojít k určitým ztrátám informace, tyto ztráty však nenarušují jeho funkční a obsahovou totožnost. Nejde tedy o přesnost v rámci jednotky překladu, ale o přesnost v rámci celku. (Man, 2007, s. 131) Ruští autoři se dívají na ekvivalenci ze sémantického hlediska. A. V. Fjodorov chápe ekvivalent jako ustálenou významově jednoznačně shodnou jednotku mezi dvěma jazyky čili jako konstantní shodnou jednotku. (Fjodorov, 2002, s. 115, překlad O. Zavřelová) V. N. Komissarov pak definoval významový ekvivalent jako jednotku cílového jazyka, která je opakovaně užívána při překladu určité jednotky výchozího jazyka. V každé dvojici jazyků existují ekvivalenty úplné a částečné. Úplné ekvivalenty (единичные соответствия) se užívají ve všech případech jejich výskytu v textu a v tomto smyslu jsou relativně nezávislé na kontextu. Jedná se především o termíny (například oxygen - кислород, capitalism - капитализм). Překlad částečných ekvivalentů (множественные соответствия) je závislý na kontextu, protože mají několik možných významů (například attitude отношение, позиция, политика). Pokud při překladu nemůžeme užít ani jeden z výše uvedených typů ekvivalnetů, pak V. N. Komissarov vymezuje tzv. příležitostné ekvivalenty (окказиональные соответствия) neboli kontextovou záměnu, kdy se jedná o výjimečný způsob překladu dané jednotky originálu, který je vhodný jen pro určitý kontext. (Komissarov, 1990, s , překlad O. Zavřelová) Ekvivalence není jednoduchý jev. Málokdy má překladatel v cílovém jazyce k dispozici přímé, tzv. slovníkové ekvivalenty. V následující podkapitole si ukážeme, s jakými typy ekvivalence se překladatel při své práci setkává a jak se s nimi vyrovnává. 11

12 1.2.1 Typy ekvivalence D. Žváček (1995, s ) rozlišuje tři typy ekvivalence přímou, kontextovou a funkční. O přímé ekvivalenci hovoříme, jestliže mezi jednotkami výchozího a cílového jazyka existuje výrazová a významová shoda a jednotku lze přeložit rovnocennou jednotkou. Jde o užití slovníkového ekvivalentu. Kontextová ekvivalence spočívá v tom, že překladatel má ve slovníku k dispozici pro jedno slovo řadu ekvivalentů a nejvhodnější vybírá s ohledem na kontext (např. острый ostrý, špičatý, břitký, akutní aj.) Funkční ekvivalence v překladu nastupuje, pokud je fungování jazykových prostředků v cílovém jazyce odlišné nebo zcela chybí. V tomto případě překladatel nahradí jednotku výchozího jazyka jednotkou cílového jazyka, která i při různosti výrazu a významu adekvátně předává informaci originálu jako celku (např. překlad ruského přechodníku vedlejší větou). D. Knittlová (2000, s , 33, 92, 96) se dívá na ekvivalenci z poněkud odlišného hlediska a uvádí čtyři typy ekvivalence, tj. ekvivalenci lexikální, gramatickou, textovou a pragmatickou. V rámci lexikální ekvivalence musí překladatel při analýze lexikálních jednotek rozlišovat spisovné od nespisovného, běžnou slovní zásobu od odborné a přihlížet ke stylovému zaměření textu. D. Knittlová tradičně rozlišuje tři typy lexikálních ekvivalentů úplné, částečné a nulové. Posledním typem rozumíme tzv. bezekvivalentní lexiku, což jsou názvy institucí, školského systému, politických a společenských organizací, ale také jídel, tanců atd., která nemají v cílovém jazyce svůj ekvivalent. Při překladu podáváme do textu o těchto jevech nezbytné informace, ve kterých se snažíme neznalému adresátu jev přiblížit, nebo můžeme využít analogie, pokud úplná přesnost nehraje důležitou roli. Při změně objemu informace však musíme přihlédnout k tomu, o jaký funkční styl se jedná (například u uměleckého textu by mohlo dojít k nežádoucí explikativnosti nebo přílišnému nárůstu nominálního charakteru textu). Zároveň D. Knittlová dodává, že pokud v jedné části textu informaci přidáme, měli bychom ji v jiné části textu vykompenzovat tzv. kompresí, tj. vynecháním prvků, které je možné doplnit z kontextu. Na rovině gramatické ekvivalence se překladatel musí vypořádat se systémovými rozdíly mezi jazyky v morfologickém a syntaktickém plánu. Problémy mohou vzniknout s kategoriemi čísla, gramatického rodu, osoby, času, vidu nebo slovesného rodu. Tento problém si můžeme vysvětlit na ruském slově врач, kdy v češtině jsme povinni vyjádřit gramatický rod, tj. lékař či lékařka, což v ruštině zjistíme až z kontextu (prostřednictvím 12

13 adjektiva či slovesa). O něco složitější je oblast syntaxe, která zohledňuje slovosled či postoj ke sdělované skutečnosti. Ekvivalence textová se týká organizace textu, jeho informační struktury, koherence a koheze. Překladatel volí metodu své práce podle toho, zda chce přizpůsobit text principům cílového nebo výchozího jazyka, důležitou roli hraje také účel textu. V odborném textu například záleží na jasnosti a srozumitelnosti sdělení. Pro zvýraznění nové informace musí překladatel využít příslušné lexikální či gramatické prostředky. Pragmatická ekvivalence přihlíží ke specifickému situačnímu a zkušenostnímu kontextu daného jazykového prostředí. Při nerespektování této ekvivalence by mohlo dojít k mylnému pochopení textu. Rozdíly se týkají například uspořádání informací v adrese, používání titulů, oslovení, počítání pater budov či pokojů bytu. 1.3 Přeložitelnost versus nepřeložitelnost Jak bylo patrno z předchozí kapitoly, překladatel při své práci naráží na určité části textu, které lze přeložit obtížně nebo je nelze přeložit vůbec. Otázka přeložitelnosti či nepřeložitelnosti je tématem překladatelů a jazykovědců již po několik staletí. D. Žváček (1995, s. 18) k této problematice uvádí, že dílčí složky textu mohou být někdy opravdu těžko přeložitelné (pak mohou být kompenzovány), výpovědní celek (často velmi rozsáhlý) je však právě jako celek přeložitelný vždy. Za velmi přínosné v této oblasti považují D. Žváček a D. Knittlová Komissarovo pojetí ekvivalence. V. N. Komissarov rozlišuje pět typů ekvivalence. První typ je dán pouze stejným cílem komunikace (уровень цели коммуникации), kdy v textu nenacházíme žádnou lexikální ani syntaktickou shodu. Jazykové jednotky nesou nepřímý, přenesený význam (například Maybe there is some chemistry between us that doesn t mix. Бывает, что люди не сходятся характерами.) Druhý typ obsahuje kromě stejného cíle i stejnou reálnou situaci, při jejímž popisu jsou použity jiné znaky (různá slova a gramatické prostředky vyjadřují tentýž obsah), jedná se o rovinu situace (уровень внеязыковой ситуации) (například He answered the telephone. Он снял трубку.). Další typ je dán shodou situace i jejího popisu, což je rovina oznámení (уровнь способа описания ситуации) (například London saw a cold winter last year. В прошлом году зима в Лондоне была холодной.). Ve čtvrtém typu se jedná o stejný cíl 13

14 komunikace, situaci, o její stejný popis i syntaktickou strukturu, hovoříme o rovině výpovědi (уровень воспроизведения синтаксических структур) (například One thing troubled me along at first the immense interest which people took in me. Одно тревожило меня в начале то необыкновенное любопытство, с которым относились ко мне все.). Poslední typ zahrnuje případy maximální shody originálu a překladu, tj. doslovný překlad. Tento typ ekvivalence koresponduje s rovinou znaku (уровень максимальной близости содержания) (například The house was sold for 10 thousand dollars. Дом был продан за 10 тысяч долларов.). Za nejvyšší stupeň ekvivalence považuje V. N. Komissarov případ, kdy slovo má kromě stejného významu i stejný stylistický charakter. Nejčastěji se jedná o termíny (radiation - радиация, ionizing event. акт ионизации) (Komissarov, 1990, s , Knittlová, 2000, s. 21) S ohledem na výše uvedené můžeme konstatovat, že text jako celek je přeložitelný vždy, ať již v rovině základní nebo vyšší. Záleží tedy na znalostech a zkušenostech samotného překladatele, kterou cestu zvolí, aby byl zachován invariant textu a přesto byl text čtivý. (Žváček, 1995, s. 18) 1.4 Překladatelský proces Ruští a čeští, popř. slovenští teoretikové vydělují dvě až tři fáze překladu. Například V. N. Komissarov, rozlišuje dva základní procesy překladu, kterým je zjištění obsahu originálu a výběr vhodného jazykového prostředku. V první fázi, vnímá překladatel originál jak z lingvistického, tak ze situačního hlediska. Překladatel, na rozdíl od běžného čtenáře, musí porozumět významu každé jednotky textu a také získat představu o syntaktické struktuře textu. Na základě výše uvedeného si překladatel vyvodí obsah textu originálu, pochopí jej a v další fázi toto své pojetí textu přeloží. Ve druhé fázi, tj. výběru vhodného ekvivalentu překladu, si musí překladatel určit obsahové dominanty textu originálu. Tzn., že musí rozeznat, které části textu jsou pro předání obsahu významnější než ostatní části, které může v případě nutnosti obětovat. Ve druhé fázi může překladatel využít situační či transformační model překladu. Situační (denotační) model překladu vychází z předpokladu, že jazykové jednotky (denotáty) odráží předměty, jevy, vztah člověka k realitě, tedy nesou informaci o určité situaci. 14

15 Překladatel tyto jednotky v textu identifikuje, interpretuje jejich význam v kontextu a zjišťuje tak, jakou situaci originál popisuje. Transformační (sémantický) model je založen na skutečnosti, že při překladu dochází k přenosu významu jazykových jednotek, chápe proces překladu jako přeměnu jednotek výchozího jazyka na jednotky cílového jazyka při zachování ekvivalence. (Komissarov, 1990, s , ) Také ruská autorka I. S. Alexejeva se zabývá překladatelským procesem a vyděluje tři jeho fáze analýza textu před překladem, analytické hledání ekvivalentu a analýza výsledku překladu. Cílem první fáze, tj. analýzy textu před překladem, je seznámit se s daným textem jako celkem. Překladatel by měl zjistit, o jaký typ textu se jedná, jakou nese informaci, jaký je komunikační cíl textu (například předání nové informaci nebo snaha přesvědčit), žánr textu a jaké požadavky na překlad klade jeho příjemce. Ve druhé fázi převádí překladatel text z výchozího jazyka do cílového a přitom si stanoví jednotku překladu a hledá a vybírá vhodné ekvivalenty překladu podle typu textu. V poslední fázi překladatel analyzuje výsledek svého překladu, tj. kontroluje, zda je text stylisticky jednotný, zda se často neopakují některá slova, zda ve větných konstrukcích užil správné pády, zda v textu užívá jednotně čas apod. (Alexejeva, 2004, s ) Významný český teoretik překladu Jiří Levý (1998, s. 44) považuje překládání za sdělování. Podle něj překladatel dešifruje sdělení, které je obsaženo v textu původního autora a přeformulovává (zašifrovává) je do svého jazyka. Sdělení v překladovém textu obsaženém pak dešifruje čtenář překladu. Tím vzniká dvojčlenný komunikační řetěz. J. Levý dále hovoří o subjektivním přetváření objektivního díla, kdy autor, překladatel a čtenář vytváří svou koncepci díla. Nejdříve autor ve svém díle zobrazuje jeho pojetí skutečnosti, poté překladatel podává své pojetí originálu v překladu a nakonec vytváří svou koncepci čtenář tohoto překladu. Cílem překladatele má být předat čtenáři určité estetické hodnoty a obsah díla. (1998, s ) Z výše cíle uvedeného vyplývají na práci překladatele určité požadavky. J. Levý (1998, s ) je shrnuje do tří fází. První z nich je překladatelovo pochopení předlohy. Překladatel musí pochopit text na rovině filologické (což je věcí odborné přípravy a praxe), dále musí umět rozpoznat (na rozdíl od normálního čtenáře), jakými prostředky autor dosahuje ideově estetických hodnot v díle a nakonec musí pochopit text jako celek, pochopit skutečnosti, které text obsahuje. Ve druhé fázi dochází 15

16 k interpretaci předlohy. Překladatel si na základě první fáze dané dílo určitým způsobem vyloží, činí tak vědomě a chce svým překladem čtenáři něco říci. V této fázi musí překladatel svou subjektivitu co nejvíce potlačit, aby zobrazil skutečnosti vyjádřené v originálu objektivně. I přesto výběrem stylistických prostředků každý překladatel vnucuje originálu ve větší či menší míře svůj styl a své pojetí díla (v odborném textu jen v omezeném rozsahu). Poslední fázi J. Levý nazval přestylizování předlohy. Na jedné straně vyžaduje od překladatele stylistické nadání, živou představivost skutečností obsažených v díle a vynalézavost, na druhé straně však také určitou kázeň a přiměřenost, schopnost objektivizace. J. Levý nakonec vystihuje uvedenou problematiku slovy: Čím dokonalejší je překladatelovo pochopení díla, tím důsledněji je jím předurčován výběr překladatelských řešení. Čím větší je jeho umělecký a jazykový talent, tím dokonalejší prostředky k vystižení své interpretace má k dispozici. Také slovenský překladatel a teoretik J. Vilikovský (2002, s ) rozlišuje tři fáze překladatelského procesu recepce a interpretace, formování koncepce a reprodukce. Toto rozdělení je poněkud odlišné od členění J. Levého, hlavní rozdíl spočívá v odlišném chápání intepretace. J. Vilikovský neodděluje pochopení předlohy od interpretace, naopak je společně pojímá jako první fázi překladatelského procesu. Na rozdíl od J. Levého samostatně vydělil koncepci, která směřuje k formování překladu (oproti interpretaci, jež směřuje více k původnímu textu). Poslední fáze, reprodukce, odpovídá J. Levého fázi přestylizování předlohy do nové podoby cílového jazyka. 1.5 Překladatelské postupy K základním složkám textu D. Knittlová (2000, s. 6) řadí informaci denotační (významovou, zaměřenou na věcnou situaci), konotační (expresívní, je dána funkčně stylistickým citovým zabarvením) a aspekt pragmatický (zkušenostní, je dán vztahem mezi jazykovým výrazem a účastníky komunikace). Všechny tři složky jsou těsně spjaty a překladatel musí využít různé překladatelské operace a posuny, aby je dokázal zachovat. Dále D. Knittlová (2000, s. 14) k této problematice uvádí, že dřívější teoretikové překladu jako A. V. Fjodorov či J. Levý nepoužívali pro překladatelské operace konkrétní termíny a nazývali je změnami nebo postupy. V současnosti používají 16

17 překladatelé sedm základních postupů pro řešení překladatelských operací a změn. Prvním postupem je transkripce, tj. přepis slova podle zvukové podoby jazyka (office офис, speaker - спикер) a transliterace, tj. přepis slova do jiné abecedy (Lincoln - Линкольн, Heine - Гейне). Druhým je kalk, tj. doslovný překlad, (superpower - сверхдержава, first strike weapon - оружие первого удара). Dalším substituce, tj. nahrazení jednoho jazykového prostředku jiným, ekvivalentním (motivity - двигательная сила). Následuje transpozice, tj. nutná gramatická změna v důsledku odlišného jazykového systému (výrobní proces - процесс производства). Pátým postupem je modulace, tj. změna hlediska (He id dead. - Он умер.). Ekvivalencí rozumíme použití stylistických a strukturních prostředků odlišných od originálu, např. v oblasti expresivity (sweet girl - девочка). Posledním postupem je adaptace, tj. substituce situace popsané v původním textu, jinou, adekvátní situací, např. při překladu přísloví, slovních hříček (Rome wasn t bulit in a day. - Не сразу Москва строилась). 1.6 Typologické a systémové rozdíly mezi jazyky (se zaměřením na ruský a český jazyk) Typologicky se jazyky světa dělí z hlediska morfologického, syntaktického a fonologického (toto hledisko není pro naše téma významné, proto se jím nebudeme zabývat). Morfologická typologie, kterou rozpracoval člen tzv. Pražské školy Vladimír Skalička, dělí jazyky na dva základní typy na typ afigující a typ amorfní. Afigující jazyky jsou charakteristické využíváním afixů a rozvinutou flexí (skloňováním a časováním). Amorfní jazyky (neboli také izolační) vyjadřují gramatické funkce především dodávanými pomocnými slovy. V těchto jazycích existují jen kořenové morfémy, afixy nenajdeme. Gramatické vztahy jsou proto určeny jen slovosledem anebo využitím jiných prostředků (rozdílných tónů, intonace aj.). Nová slova lze tvořit pouze skládáním. Afigující jazyky se dále rozdělují na aglutinační a flexivní. V tomto rozdělení se budeme soustředit na flexivní jazyky, které využívají afixy (předpony, přípony, ale především koncovky) pro vyjádření většího počtu gramatických funkcí zároveň. Afixy v nich často splývají s kořenovým morfémem a vnitřní stavba slova je tak pro cizince neprůhledná. Přípona může vyjadřovat hned několik kategorií (u podstatných jmen např. 17

18 číslo, pád; u sloves osobu, číslo, čas či vid). Nebo naopak stejná kategorie může být vyjádřena různými afixy (např. v češtině se množné číslo vyjadřuje celkem sedmi příponami). Ve flexivních jazycích dochází ke změnám v kořenovém systému (např. v češtině přinesu přínos). Tyto jazyky se člení ještě na jazyky syntetické (latina, slovanské jazyky tedy i čeština a ruština), analytické (angličtina, švédština či francouzština) a polysyntetické (indiánské, kavkazské jazyky). Jazyky však nejsou čistými typy, zařazení do výše uvedených kategorií je dáno rysy, které v nich převládají. Tak například v ruštině jako syntetickém jazyce najdeme i rysy analytického typu. Dle syntaktické typologie se dělí jazyky podle slovosledu, který může být volný nebo pevný. Slovosled obvykle souvisí s morfologickým typem jazyka. Volný slovosled je vlastní jazykům s bohatou flexí (flexivní a aglutinační). Pevný slovosled pak mají především izolační jazyky. (Černý, 2008, s ) Podle výše uvedeného můžeme říci, že čeština a ruština jsou sice jazyky velmi blízké, ale ze srovnání typologie obou jazyků jasně vyplývá, že zde existuje mnoho rozdílů. Mezi těmi základními můžeme zmínit pro ruštinu typickou časté užití kondenzačních konstrukcí (přechodníků, přídavných jmen slovesných), obmykání, odlišné umístění jádra výpovědi ve větě, rozdíly v rodech, skloňování a čísle substantiv, ve slovesných vazbách, rozdíly v tvoření a uplatňování vidových dvojic, rozdíly v kategorii životnosti, častější jednočlenné věty v ruštině a mnoho dalších. Překladatel se proto musí při své práci vyrovnat s mnoha problémy. Jednak nemůže mechanicky přenášet některé konstrukce z ruštiny do češtiny či naopak (hrozí nebezpečí interference), jednak si musí poradit s kategoriemi a jevy, které v druhém jazyce mají jiný význam nebo se nevyskytují vůbec. Pozor by si měl také dát na tzv. falešné přátele. Shrnutí: Překlad se rozumí specifická transformace textu z jednoho jazyka do druhého, vyjádřená příslušnými jazykovými prostředky tak, aby byla zachována obsahová (invariant), estetická, stylistická aj. hodnota originálu, tzn. jeho funkčnost. Text jako celek musí být funkčně adekvátní, i když si ekvivalenty v jazycích plně neodpovídají, nebo při překladu dojde ke ztrátám. Dílčí složky textu mohou být těžko přeložitelné či dokonce nepřeložitelné (pak využíváme kompenzaci), avšak podle názoru D. Žváčka je dílo jako celek přeložitelné vždy. Překladatelé využívají při překladu sedm základních postupů jako je transliterace, transkripce, kalkování, substituce, transpozice, modulace, ekvivalence a adaptace. Teoretici překladu vydělují dvě až tři fáze 18

19 překladatelského procesu. Nejvýznamnější český teoretik J. Levý rozlišuje tři fázích překladatelského procesu, tj. pochopení předlohy, interpretace a přestylizování předlohy. Naopak podle významného ruského teoretika překladu N. V. Komissarova probíhá překladatelský proces jen ve dvou fázích, a to zjištění obsahu originálu a nalezení vhodného jazykového prostředku. Z pohledu morfologické a syntaktické typologie jazyků jsou si čeština a ruština blízké (oba jazyky patří mezi typy flexivní, syntetické s volným slovosledem), přesto však ve světle poznatků srovnávací lingvistiky existují mezi oběma jazyky markantní rozdíly. Pro překladatele z výše uvedeného vyplývá riziko interference, tzv. falešných přátel a vyrovnání se s neexistujícími kategoriemi a jevy v jednom z jazyků. 19

20 2 FUNKČNÍ STYL ODBORNÝ Tato poměrně rozsáhlá kapitola je pro nás významná hned ze dvou důvodů. Za prvé nám podává charakteristiku odborného stylu a jeho klasifikaci v české a ruské stylistice. Dále specifikuje odborný styl na rovině kompozice, syntaxe, morfologie a lexikologie, a v neposlední řadě se také zabývá termíny, které jsou jedním z typických znaků odborného stylu. Uvedená specifika odborného stylu jsou pro nás důležitá, abychom při výběru vhodného textu ke komentovanému překladu rozpoznali, zda se skutečně jedná o odborný text. Za druhé nám tato charakteristika napoví, s jakými problémy se můžeme při překladu odborného textu setkat. 2.1 Vymezení pojmu funkční styl odborný, jeho cíl a funkce Odborný styl představuje systém výrazových prostředků, které se užívají ve sféře vědy, techniky a výuky. (Svincova, 2004, s. 50) Jak vyplývá z názvu, odborný styl zahrnuje projevy odborného zaměření (jak teoretického, tak praktického), tj. realizuje se ve vědeckých článcích, monografiích, odborných textech týkajících se vědy, techniky, obchodní či administrativní oblasti apod. (Jedlička a kol., 1970, s. 37) V ruském prostředí se počátky překladu odborného textu (z oblasti medicíny, geometrie, ekonomie, astrologie atd.) datují do 17. století. Překládalo se především z francouzštiny, ne však do ruštiny, ale stále ještě do církevní slovanštiny s příměsí ruských slov. V době vlády Petra I. se prudce rozšířilo spektrum překladu textů z různých odborných oblastí (architektura, právo, inženýrská oblast apod.). Nyní se již překládalo do ruštiny. Překládání se věnoval i sám car, přičemž kladl důraz na vysokou kvalitu překladů, doporučoval vynechávat v textu zbytečná přikrášlení a předávat pouze důležité informace. Pokud překladatel neměl v daném oboru vzdělání, nesměl jej ani překládat. Na počátku vlády Kateřiny II. se stále ještě překládá mnoho textů z odborné oblasti, postupně však jejich počet klesá ve prospěch umělecké literatury. Tato tendence pokračuje i v 19. století, ale v následujícím století již opět dochází k prudkému nárůstu překladu odborných textů, což souvisí s rychlým rozvojem vědy a techniky. (Alexejeva, 2004, s ) 20

21 Jak uvádí D. E. Rozental, ruský odborný styl se začal formovat v prvních desetiletích 18. století, kdy autoři vědeckých publikací a překladatelé začali vytvářet ruskou odbornou terminologii. Ve druhé polovině tohoto století díky pracím M. V. Lomonosova a jeho pokračovatelů formování ruského odborného stylu významně pokročilo, ale jeho utváření bylo završeno až ve druhé polovině 19. století. (Rozental, 1987, s. 33) Odborný funkční styl se v naší zemi začal formovat ve středověku společně s rozvojem věd. V době pobělohorské však byl rozvoj odborného textu a terminologie přerušen, odborná pojednání byla psána jen německy či latinsky. K obnovení a dalšímu formování odborného stylu u nás dochází v době národního obrození, které je charakteristické vytvářením terminologie v českém jazyce pro všechny tehdejší obory. V průběhu 19. století nadále pokračuje rychlý rozvoj vědy a techniky, což vede k propracovávání jazyka a stylu odborných textů a také začínají krystalizovat jednotlivé úrovně odborného textu. Tento proces pokračuje i v dalším století, v němž došlo k prudkému rozvoji vědních oborů a vzniku mnoha dalších a tím i k vytváření stále nové a nové terminologie. Oblast odborného funkčního stylu je v současné době velmi rozsáhlá. (Čechová a kol., 2003, s ) Cílem odborného stylu je podat přesnou, jasnou a úplnou informaci, předat získané poznatky nejen odborníkům z daných vědních oborů, ale i širšímu okruhu adresátů. (Knittlová, 2010, s. 206) Jak dodává M. Čechová, cílem má být i vytvoření jednoznačné a úplné představy o předmětu sdělení, adresát má poznatky přijmout, zařadit je mezi své vědomosti, zaujmout k nim stanovisko a dále je rozvíjet a aplikovat. Funkci odborného textu je možné vymezit jako odborně sdělnou, neboť jde o sdělování odborných poznatků. Jedná se tedy o sdělování s jinou funkcí než v běžné komunikaci. (Čechová a kol., 2003, s. 175) 2.2 Znaky odborného stylu Odborný styl je typickým stylem veřejné komunikace, adresátem je tedy veřejnost. Ve většině případů se jedná o projevy psané, méně často mluvené, jako přednáška či referát, ale i ty jsou předem písemně připraveny a autor je předčítá. 21

22 Základní forma projevu je monologická, dialog je uplatňován jen výjimečně. Projevy odborného stylu jsou zpravidla situačně nezakotvené, odráží stav poznání i jazyka doby vzniku, ve skutečnosti však směřují k nadčasovosti. Autor předkládá poznatky tak, aby byly jednoznačné a pochopitelné i po několika letech. Odborný styl je charakterizován nocionální (pojmovou) povahou. Je v něm přesně vymezen cíl sdělení, dominují fakta, logická posloupnost a argumentace. Ve starších pracích byly v odborném projevu stopy osobního zaujetí autora tématem tlumeny nebo anonymizovány autorským plurálem nebo prostřednictvím neosobních konstrukcí. Sdělení se soustředilo na popisovaná fakta a jevy. V současnosti se však v odborném stylu západních autorů prosazuje vyjadřování se zvýšenou interakcí s adresátem, subjektivně hodnotícími složkami, originalitou jazyka a stylu. Český adresát není na tento způsob prezentace textů zvyklý. Dalším významným znakem odborného stylu je intertextovost, kdy daný odborný text odkazuje prostřednictvím citací, odkazů, poznámkového aparátu a jiným způsobem na další literaturu. (Čechová a kol., 2003, s. 175, ) Odborný projev musí být obsahově i formálně úplný, přesný a jednoznačně srozumitelný (jediná možná interpretace), ucelený a odborný, jazykově neutrální, expresivita a obraznost v něm nemají místo (kromě např. polemiky, argumentace). Odborné texty jsou zaměřeny na široký okruh adresátů, s čímž souvisí i úroveň odbornosti takového textu. Pro maximální srozumitelnost odborného projevu se počítá se s rozdílným vědomostním základem posluchačů, a proto by v úvodu textu měly být vysvětleny pojmy, vyložena stanoviska různých autorů, text by měl obsahovat bohatý poznámkový aparát a odkazy na další odbornou literaturu. Základním slohovým postupem je výklad, při němž se problematika vysvětluje, uvádí se argumenty, příklady, postupuje se logicky. (Knittlová, 2010, s. 206, 210) 2.3 Klasifikace odborného stylu Základem současného členění odborného stylu v českém jazyce je Havránkovo rozdělení na jazyk pracovní (věcný) a vědecký funkční jazyk. Pro pracovní jazyk je typický jednotný sémantický plán, poměr lexikálních jednotek k vyjadřovanému obsahu je určitý, projev je relativně úplný, najdeme v něm odborně konvenční automatizace, 22

23 termíny formulace. Vědecký jazyk má také jednotný sémantický plán, poměr lexikálních jednotek k vyjadřovanému pojmu je zde přesný (slovo označuje pojem), projev je úplný a jeho přesnost je dána definovanými či kodifikovanými automatizacemi. Vědecký jazyk usiluje o maximální paralelnost mezi jazykovou formou a sémantikou sdělení, k čemuž si vytváří zvláštní jazykové prostředky, které nejsou v jiných textech potřebné. (Čechová a kol., 2003, s. 177) Později autoři publikace Základy české stylistiky rozlišili v odborném stylu oblast teoretickou (vědeckou) a praktickou (pracovní). Texty vědecké oblasti se týkaly teoretické činnosti v jednotlivých vědních oborech (matematice, kybernetice, filozofii, psychologii apod.). Projevy v oblasti praktické sloužily k odbornému sdělování skutečností na základě praxe. V rámci praktické oblasti autoři dále vydělili úsek administrativně-právní (úřední) a obchodní (hospodářský). Z jiného hlediska autoři vyčleňují ještě oblast populárně odbornou, jež šíří vědecké poznání široké veřejnosti. (Jedlička a kol., 1970, s ) Dále se klasifikací odborného stylu zabýval slovenský autor J. Mistrík, který používá označení styl naučný (pro vědecký a populární styl) a administrativní. Naučný styl dále rozlišoval na vědecký, kterému je vlastní písemnost, monologičnost, pojmovost, ale i deduktivnost, formalizace či uzavřenost apod., a populární, jež má některé vlastnosti společné s hovorovým stylem (zážitkovost, subjektivnost). (Mlacek, 2007, s ) V současné době se odlišuje styl vědecký (teoretický) a praktický odborný, tj. odborný v užším smyslu má své podoby ve stylu právním, vojenském apod. Dále se vyděluje styl populárně naučný, zaměřený především na laickou veřejnost. Uvažuje se i o stylu učebním, který je didakticky zaměřen na zprostředkování informace, a esejistickém, v němž se prolínají prvky odborného a uměleckého stylu, což se odráží ve větší uvolněnosti kompozice a obraznosti textu. (Čechová a kol., 2003, s. 177) Podobné rozdělení platí také pro ruský odborný styl. J. Píša pracuje s následujícími podstyly - научно-технический (собственно научный), který je charakterizován přísným akademickým stylem bez expresivních výrazů; научно-деловой, jemuž jsou vlastní klišé, ustálené obraty, standardizované výrazy, stereotypní kompozice; научнопопулярный, v němž se již mohou nacházet expresivní výrazy a který je určen pro laiky. (Žváček, 1995, s. 17) 23

24 Podle klasika ruské stylistiky D. E. Rozentala má odborný styl následující podstyly научно-популярный, научно-деловой, научно-технический, научнопублицистический a учебно-научный. (Rozental, 1987, s. 33) 2.4 Kompozice odborného textu Na počátku této podkapitoly bych ráda upozornila, že si uvědomuji, že některé jevy v této a následujících podkapitolách přesahují danou problematiku (nebo že se prolínají). Pro zjednodušení a lepší přehlednost jsem se je však rozhodla zařadit do dané podkapitoly, i když jí vždy neodpovídají (například verbonominální konstrukce do morfologie, přestože stojí na pomezí syntaxe a morfologie). Pro textovou výstavbu odborného stylu je charakteristická jasnost, zřetelnost a jednoznačnost. Typickým znakem je promyšlená kompozice. Text je rozpracován v horizontální a vertikální linii. Horizontální linie člení text na úvod, který má vzbudit zájem čtenáře, je obecnějšího charakteru. Dále následuje vlastní stať, která se zabývá danou problematikou a je dále vnitřně členěna na kapitoly. Na konci textu je závěr, který shrnuje výsledky práce a poznatky. Ve stavbě kapitol se horizontální linie projevuje přísnou monotematičností a rozdělením na odstavce. Začátky kapitol a odstavců na sebe navazují myšlenkově, pomocí textových orientátorů je dosaženo celkové koheze textu. Součástí vědeckých textů je abstrakt a cizojazyčné resumé, které shrnují hlavní myšlenky práce. Vertikální linii textu tvoří poznámkový aparát, odkazy na odbornou literaturu, jež spojují daný text s jinými texty v oboru, citace, aluze a parafráze. Sám text je členěn typem a velikostí písma na sdělení podstatná a vedlejší. Další pomůckou pro orientaci v textu mohou být mezititulky, desetinné třídění, vzájemné odkazy uvnitř textu a především pro kohezi textu jsou významné konektory (spojky, lexikální prostředky, deiktická zájmena apod.) (Čechová a kol., 2003, s ) K provázanosti textu přispívají také adjektiva jako výše zmíněné, následující, v ruštině pak указанный, следующий apod., dále odkazovací a ukazovací výrazy či podřadné spojky. (Knittlová, 2000, s. 137) 24

25 Součástí kompozice textu mohou být i prostředky jiných kódů (například schémata, náčrty, tabulky), které nejsou doplňkem, ale důležitou součástí sdělení. (Čechová a kol., 2003, s. 181) 2.5 Syntaktická rovina odborného textu Syntax odborného textu odpovídá spisovnému jazyku. Odborným projevům je vlastní složitá větná stavba, která by však s využitím explicitního vyjadřování, spojovacích prostředků, interpunkčních znamének či systému závorek apod., měla být přehledná a umožnit čtenáři zorientovat se ve sdělení. Důležitou složkou syntaktické roviny je také aktuální členění textu. Základním je v češtině tzv. objektivní pořádek slov, v němž se réma (jádro výpovědi) staví na konec výpovědi a stává se tak výchozím bodem pro následující výpověď. V ruštině však tento princip neplatí, réma se může nacházet i na počátku věty. Celkově jazyk odborného textu směřuje k ekonomičnosti, sevřenosti vyjádření, k oproštění se od redundantních informací, přísné objektivitě. (Čechová a kol., 2003, s ) Jak jsme již uvedli výše, autor odborného textu svůj individuální styl nevytváří, a proto autor vyjadřuje původce děje neurčitě, všeobecně nebo jej nevyjadřuje vůbec. Jedním z typických rysů odborného textu je využití syntaktické komprese či kondenzace, kdy namísto vedlejších vět používáme polovětné vazby, místo celých vět slovní spojení či místo detailního vyjádření stručné a výstižné pojmenování. Komprese a kondenzace tak napomáhá věcnosti vyjádření, logičnosti vztahů mezi větami a větnými členy. (Hrdlička, 2007, s ) Součástí odborného textu jsou tedy polovětné konstrukce s příčestím, tj. přídavným jménem slovesným (Выявление детей, находящихся в сложной жизненной ситуации.), přechodníkem (Являясь работниками двух ведомств, специлисты решают узкие профессиональные задачи.), infinitivní konstrukce (Можно выделить три федеральных ведомства.), některé typy přístavku, jimiž se specificky vyjadřuje vysvětlení, shrnutí, zařazení či výčet. (Jedlička a kol., 1970, s ) Jak jsme již uvedli, odborný styl má stanovený pořádek slov. V ruském textu se však můžeme setkat s inverzním slovosledem, kdy v ruštině je na prvním místě příslovečné 25

26 určení a na druhém podmět. V češtině je nutné nejdříve uvést přísudek a poté až podmět (Пока ребёнку не присвоили статус сироты, его защитниками и представителями интересов являются родители. Dokud nebyl dítěti udělen status sirotka, ochránci a zástupci jeho zájmů jsou rodiče). (Žváček, 1995, s. 28) Další rozdíl v českém a ruském slovosledu představuje obmykání neboli interpoziční slovosled, což je situace, kdy mezi shodným přívlastkem a substantivem stojí v ruštině výrazy, které tento přívlastek dále rozvíjejí. V češtině toto možné není, výrazy se nacházejí až za substantivem (они могут быть приписанными к различным по ведомственной принадлежности организациям... tyto orgány mohou patřit pod různé úřady). (Hrdlička, 1992, s. 74) Zejména v ruském stylu dochází k většímu výskytu vět jednočlenných. Jedná se konkrétně o jednočlenné věty bezpodmětné, s neurčitým podmětem, popřípadě s podmětem všeobecným (Мы знаем, что... Известно, что...; Мы можем сформулировать... Можно сформулировать...). V ruštině se také často setkáme s použitím pasivních konstrukcí se slovesy zakončenými na ся (считается, отмечается). (Žváček, 1998, s. 25) Celkově můžeme říci, že v ruské odborné literatuře se v průměru vyskytuje 74 % souvětí z celkového počtu vět, kdežto v umělecké literatuře je to pouhých 51 %. Průměrná délka souvětí je v ruském odborném textu 33 slov, kdežto v uměleckém textu 24 slov. (Rozental, 1987, s. 38) V české odborné literatuře čítá průměrná délka souvětí 20 slov, v umělecké pak 9 slov. Z významového hlediska jsou nejvíce zastoupeny vedlejší věty podmínkové, účelové a důvodové. (Čechová, 2003, s. 183) 2.6 Morfologická rovina odborného textu Hlavním znakem odborného textu na morfologické úrovni je jeho jmenný charakter. Nejčastějším slovním druhem jsou substantiva (44 %), neboť jsou nositelem informace. S větším odstupem následují adjektiva (16 %), poté předložky (11 %), výskyt sloves je oproti jiným stylům poměrně menší (14 %). Vysoké zastoupení mají v odborném textu i deiktická zájmena, která posilují kohezi textu. (Čechová, 2003, s. 184) Ze substantiv se užívají především ta, která označují příznak předmětu, pohyb nebo stav (slova na ние, -ость, -ство, -ие, -ка), dále podstatná jména slovesná. Substantiva 26

27 a participia často nahrazují osobní formy slovesa a infinitiv (интересующийся интерес, утверждённый утверждение, решить решение, формулировать формулировка), dochází ke zpodstatňování příčestí a adjektiv (свистящий, согласный). K přesnosti výkladu slouží formy množného čísla látkových substantiv (легированные стали, смолы). Substantiva v jednotném čísle mají obecný význam (Липа цветет в июне.). Obecnost a abstraktnost výkladu navozují substantiva středního rodu s abstraktním významem (движение, явление, отношение apod.). U podstatných jmen se nejčastěji setkáme s genitivem, obzvláště v substantivních řetězcích (количество рядов словосочетений). Pro vyjádření abstraktnosti a obecnosti slouží krátká přídavná jména, která v odborném stylu vyjadřují (na rozdíl od obecné zákonitosti ruštiny) stálý příznak předmětu či jevu (Клетки бедны протоплазмой.). V odborném textu najdeme ve většině případů zájmena on, ona, ono a 3. osobu jednotného čísla. 1. osoba plurálu se vyskytuje především ve spojení s autorským plurálem, jež se využívá jednak jako výraz skromnosti nebo z důvodu objektivnosti výkladu (как мы показали). Jak jsme uvedli výše, slovesa jsou užívána v přítomném čase. Často se v odborném stylu vyskytují také slovesa s oslabeným lexikálně-gramatickým významem času, osoby a čísla (мы можем вывести заключение можно вывести заключение выводят заключение). Hojně je u sloves užíván nedokonavý vid. (Golub, 2004, s ) Dalším specifikem odborného textu (spíše z morfologicko-syntaktického hlediska) jsou verbonominální konstrukce neboli spojení neplnovýznamového slovesa s podstatným jménem (provést měření změřit, осуществлять контроль - контролировать). Jmenný složený přísudek se sponou převládá nad slovesným přísudkem. Mezi nejfrekventovanější spony, sponová a polosponová slovesa v odborném textu patří быть, являться, становиться, пpедставлять собой atd. Ze způsobu je samozřejmě základem indikativ. (Žváček, 1998, s. 24) Z předložek se setkáme s druhotnými předložkami nebo předložkovými výrazy (включая, с помощью, в рамках apod.). V odborných textech vyjadřují nevlastní předložky daný význam přesněji, explicitněji a konkrétněji než předložky původní (в условиях, с целью atd.) (Žváček, 1995, s ) Tyto předložky vyjadřují především vztah příčiny, účelu, přípustky, podmínky, zřetele, shody či rozdílu (z důvodu, se zřetelem k, na rozdíl od apod.) (Jedlička a kol., 1970, s. 39) 27