DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce

Transkript

1 0 ZAPOMENUTÉ DĚJINY MORAVY 4. část DĚJINY KLÁŠTERNÍHO HRADISKA u Olomouce podle pověstí a podle záznamů III. díl od zrušení premonstrátské kanonie do současnosti

2 Na nás záleží, jak bude vypadat město. Ne ve svém duchovním významu, ale v tom, jakou se projeví tváří. Souhlasím s tím, že lidé potřebují dobré obydlí. Takové, aby nacházeli ve městě pohodlí, aby nemrhali zbytečně silami v marných složitostech. Ale vždycky jsem dělal rozdíl mezi důležitým a nutným. Nezajímá mne onen druh člověka, který zakládá na sádlo. Neptám se, zda člověk bude či nebude šťastný a usazený v pohodlí a blahobytu. Ptám se především, jaký z tohoto štěstí, bezpečí a blahobytu vznikne člověk (Antoine de Saint-Exupéry) 1

3 2 Kdo se nepoučil z dějin, musí je znova prožívat. (Jean-Paul Sartre) VŠE PRO ARMÁDU Konec všestranné hluboké vzdělanosti, vědy a umění na Olomoucku tak zpětně hodnotila olomoucká veřejnost zrušení premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku v roce 1944, tedy po více jak 160 letech 1. Současným Olomoučanům, vychovaným v nedávné éře ateistického a materialistického totalitního režimu, musí být takové tvrzení o činnosti náboženské instituce považováno za nehoráznost. Neboť Olomoučané dnes o kulturních tradicích premonstrátů z Klášterního Hradiska nevědí zhola nic. Možná, že malá část veřejnosti obeznámená s národními hudebními tradicemi něco málo ví, že na Hradisku byly v době císařovny Marie Terezie inscenovány první české opery doprovázené čtyřicetičlenným orchestrem, že premonstráti z Hradiska udržovali četné národopisné zvyky, zpěvy, lidové tance, lidové zvyky a obyčeje, že Hradisko podporovalo a živilo talentované hudebníky a že z Hradiska se do našich zemí rozšířil i jeden hudební nástroj hoboj. Na Hradisku už od 13. století došlo k vytváření hudebních a pěveckých skupin a také na Hradisku vytvořená skupina hudebně nadaných alumnů byla v našich zemích nejlepší. Vždyť hudebně bylo doprovázeno až 90 mší ročně, za rok bylo prováděno divadelních představení, z toho asi deset bylo doprovázených hudbou. Avšak už se vůbec neví o tom, že premonstrátské zahrady Hradiska sloužily k aklimatizaci různých zelenin, ovoce a léčivých rostlin, jejichž semena a sazenice byly přiváženy z jižních zemí, ponejvíce z Itálie. Vždyť právě z Hradiska se rozšířilo do té doby u nás neznámé pěstování květáku, baklažánu a různých listových salátů, okurek, melounů a dýní. Dokonce na Hradisku zkoušeli aklimatizovat některé druhy pomerančovníků a citronovníků, ale tato akce byla přerušena zrušením kanonie. Také dnes už nikdo neví, že právě z Hradiska se rozšířil způsob přípravy světoznámé Pražské šunky, původně přetvořený na Hradisku z receptů na přípravu šunky po vestfálsku. Ve své době byla nesmazatelná spoluúčast premonstrátů i na činnosti olomoucké jezuitské univerzity, na které premonstráti nejčastěji přednášeli dějiny Moravy, někteří i tomistickou a augustinskou teologii. Jak mohlo dojít k současnému tragickému stavu, že dnes téměř nikdo nic neví o těchto citovaných kulturních tradicích premonstrátů z Klášterního Hradiska? Příčina toho všeho tkví nejen v tom, že císař Josef II. 18. srpna roku 1884 zrušil premonstrátskou kanonii, ale především v tom, že budova kanonie byla po neúspěchu císařem Josefem II. instalovaného Generálního semináře pro výchovu kněží na Moravě 1 Moravský večerník ze dne : ek 160 let od zrušení Kláštera Hradisko, Olomouc.

4 předána vojenské správě. Po deset let vojenská správa využívala budovy Klášterního Hradiska jako vojenský augmentační sklad vzhledem k velmi rychle se blížícím napoleonským válkám. A po roce 1800, když Napoleonova vojska vstoupila na území rakouského mocnářství, tak armáda v místnostech Klášterního Hradiska zřídila zajatecký tábor pro 500 francouzských vojenských zajatců. Tedy po dvanáct let nebylo o budovy Klášterního Hradiska nijak pečováno a budovy podléhaly svému postupnému chátrání. V lednu 1802 byla urychleně z města Olomouce na Hradisko přestěhována Vojenská nemocnice. Už vlastní předání bývalého premonstrátského opatství na Hradisku vojenské správě mělo důsledky vyplývající z typického vojenského utajování všeho, co se týkalo nejenom armády, ale i budov převzatých do péče vojenské správy. Bylo utajováno kompletně vše, včetně historie, což způsobilo, že Hradisko postupně upadlo v zapomnění nejen u Olomoučanů, ale i u olomouckých odborníků zabývajících se historií. Hradisko vždy, již při svém založení, nebylo součástí Olomouce, ale bylo u Olomouce. Historie Vojenské nemocnice Olomouc zůstala zcela mimo zájem nejen olomouckých, ale všech historiků. Bohužel ani nikdo z armády, ačkoliv sama armáda vždy měla a i nyní má nikoliv nepatrný počet archivářů a historiků, nikdo z těchto osob neprojevil zájem o historii zdravotnického zařízení umístěného na Hradisku u Olomouce. Historie Vojenské nemocnice na Klášterním Hradisku je zajímavá nejen pro region Střední Morava, ale je zcela mimořádná a naprosto ojedinělá pro střední Evropu a velmi pravděpodobně i celoevropsky. Je neomluvitelné, že zájem o historii svého mateřského zařízení neprojevil ani nikdo ze současných kmenových příslušníků Vojenské nemocnice. Skutečnost, že na náboženskou instituci, kanonii premonstrátů, dbající na rozkvět kultury, nebylo navázáno olomouckou Vojenskou nemocnicí, nebyla dalšími generacemi Olomoučanů vnímána nijak tragicky. Vždyť Vojenská nemocnice byla považována za vrcholné humánní zařízení, které sice o kulturu svého okolí dbalo minimálně, ale její aktivní pomoc potřebným nemocným velmi často zahrnovala i olomoucké občany, kteří právě proto považovali usídlení Vojenské nemocnice na Hradisku za přínos pro celou olomouckou společnost. Jenže do dnešního dne nejen všichni olomoučtí občané, ale ve skutečnosti i ostatní obyvatelé našich zemí nepochopili podstatný rozdíl mezi civilním a vojenským zdravotnictvím. Všechny minulé generace a také všichni současníci považují cíle civilního a vojenského zdravotnictví za totožné: vyléčit a uzdravit nemocného a navrátit mu co nejvíce jeho schopností z doby jeho života před onemocněním. To je ovšem zásadní omyl. Vojenské zdravotnictví má poněkud jiný cíl. Jeho úkolem je vrátit co největší počet nemocných nebo poraněných vojáků zpět k aktivní službě v armádě, aby armáda přestala být oslabena jejich ztrátou a tak mohla pokračovat v nelítostném boji s nepřítelem. Tedy uzdravení vojáci z vojenských nemocnic jsou vráceni ke svým vojenským útvarům a musí znovu a znovu jít do bitevních linií a zabíjet, vraždit, zkrátka likvidovat jiné lidi, kteří právě v tom momentu jsou na straně nepřítele. Hlavním a předním úkolem vojenského zdravotnictví je zajistit návrat co největšího počtu vojáků schopných znovu bojovat, zabíjet a ničit. Neboť v současné době i naše nově vzniklá profesionální armáda potřebuje ne měsíce, ale celá léta k výcviku svých odborně erudovaných příslušníků. A bez jejich pomoci nelze válku 3

5 4 vyhrát! Zatím co vyléčení civilní občané se vrací do svého zaměstnání, tak tedy lékaři vojenských nemocnice léčí a uzdravují vojáky, aby se tito vyléčení a uzdravení vojáci vrátili ke svým bojovým útvarům a mohli znovu zabíjet a ničit. Tedy prvotní humánní akce lékařů je následovaná zcela nehumánním cílem! Protože jsou vojáci určeni k tomu, aby jednali proti vlasti, když nadejde vhodná chvíle, jsou vzdalováni styku s občany, jsou nuceni žít mezi sebou, jsou podrobeni kasárenskému způsobu života a je v nich vyvoláván odpor ke každému nevojenskému stavu Poněvadž si zvykli pohrdat občanem, čekají na okamžik, aby ho utlačili: občan je vystaven všem jejich násilnostem a oni jsou stále připraveni vrhnout se na tu část národa, která by se chtěla vzbouřit. (Jean Paul Marat, tribun lidu za Velké Francouzské revoluce, jakobín.) Vítěze se nikdo neptá, zda má pravdu. Všechny války vznikají pro hmotné statky. Výsledky válek jsou nejisté. (Adolf Hitler) (Platón) (Marcus Tullius Cicero) PRAVDIVÉ DŮVODY VZNIKU VOJENSKÉHO ZDRAVOTNICTVÍ Podobně jako ostatní armády té doby také dřívější rakouská žoldnéřská armáda ve svých řadách neměla žádnou vojenskou zdravotnickou službu. Námezdní žoldnéřští příslušníci rakouské armády měli v poměru k ostatním obyvatelům relativně vysokou životní úroveň: měli zajištěnou stravu a ubytování, pravidelně dostávali žold a po vítězné bitvě se podíleli na kořisti. Avšak bitvy nekončily vždycky vítězstvím. Voják, najatý za žold, pokud takovou bitvu přežil, byl při bitvě často zraněn. Armáda v té době ještě neorganizovala zdravotnickou pomoc raněným vojákům. Podle zvyklostí z minulých staletí a tisíciletí ranění vojáci byli ponecháni svému osudu na bojišti. Obvykle raněným pomohli občané z nejbližších okolních vesnic a měst. Avšak takovou pomoc přežil jen málokdo. Když některý voják takovou péči přežil jako invalida, byl předán do své domovské obce. A každá domovská obec měla povinnost postarat se o všechny své občany. 2 Nečekaný technický rozvoj způsobil vznik nových vojenských odborností, na jejichž rychlém začlenění do služeb armády velmi často záležel průběh a výsledek vojenských střetů. Četné státy se snažily rozšířit svá území a k tomu potřebovaly velkou a silnou armádu a její co nejkvalitnější vyzbrojení. To všechno s sebou přinášelo nejen 2 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str

6 5 enormní finanční náklady, ale také vznik nových vojenských specializací a odborností. Nebylo již možno ponechávat tyto draze vyškolené a zacvičené vojáky v případě jejich zranění na bojišti, ale bylo nutno je co nejrychleji vyléčit a znovu použít pro potřeby armády. To byl ten hlavní důvod, proč se vojenská generalita začala aktivně a iniciativně starat o vznik vojenských nemocnic a proč dbala o rozvoj polní zdravotnické služby. Jako první to v rakouské armádě pochopil oblíbený malý kapucín, polní maršál princ Eugen Savojský; nejenže položil základy první stálé rakouské armády, ale také roku 1715 založil první rakouskou polní nemocnici. 3 Poté za bitvy s Turky u Petrovaradina (1716) a u Bělehradu (1717) zorganizoval vznik polních obvazišť. 4 O nemocné civilní spoluobčany se podle zvyklostí vždy postarala vlastní rodina. Osud zraněných vojáků nemohl být závislý na pomoci velmi vzdálené rodiny. Takovou nepříznivou situaci bylo nutno vyřešit. Proto se také mnohem později v armádě zaváděli tak zvaní felčaři, kteří prošli základním zdravotnickým vzděláním a tudíž poskytovali léčebnou pomoc na vyšší úrovni, než bylo zvykem mezi prostými občany. Po celé 15., 16., 17. a 18. století trval v Evropě válečný stav. V těchto stoletích všechny uzavřené mírové smlouvy se ukázaly být nakonec jen velmi krátkodobým příměřím. Mohutný a stále se urychlující technický pokrok přinášel nové a stále účinnější zbraně. V důsledku toho po každé bitvě bylo víc raněných, a válečná poranění byla těžší a hrozivější. Vyhrát první bitvu neznamenalo zvítězit v celé válce. Válku vyhrával ten, kdo po prvních bitvách, ať vyhraných nebo i prohraných, měl stále velikou a bojeschopnou armádu. Ukázalo se, že je nezbytné se postarat o vyléčení poraněných vojáků a co nejrychleji je vrátit do armády. To byl ten hlavní důvod, proč vzniklo vojenské zdravotnictví a proč vládcové a jejich generalita iniciovala vznik vojenské zdravotnické služby a vznik vojenských nemocnic. Tedy nešlo o soucit s trpícími poraněnými vojáky, dříve obvykle ponechávanými na bitevních polích svému osudu. Je zřejmé, že také často udávané promítnutí medicínského pokroku do oblasti armády a vliv módních myšlenek humanismu nehrál při vzniku vojenských nemocnic ve skutečnosti podstatnou roli. Z lidí se stávají vojáci prostě proto, že se k ničemu jinému nehodí. (Christoph Georg Lichtenberg) Válka je příliš vážná věc, než aby se přenechala vojákům. (Georges Clémenceau) Nemůžeš tvrdit, že civilizace nezaznamenává určitý pokrok, neboť v každé další válce tě zabijí novým způsobem. (Will Roger) 3 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 2, s Dorazil, Otakar: Vládcové nového věku (l ) I., Praha, 1993, s

7 6 KAŽDÝ CÍSAŘ A KRÁL PAMATUJE JEN NA SVOU KAPSU, A PROTO VEDE VÁLKY. (Josef Hašek: Dobrý voják Švejk) Po smrti císaře Karla VI. (20. října 1740) podle pragmatické sankce převzala vládu Marie Terezie. Sotva se Marie Terezie ujala zděděného císařského trůnu, tak byla okamžitě (v prosinci 1740) a pak opakovaně (1742, 1745) napadena Pruskem. Podle záznamu premonstrátů z Klášterního Hradiska poctivě vedených jejich diaristy dne 23. prosince 1741 dorazily pruské jednotky k řečišti Moravy u Olomouce a rozložily se poblíž Klášterního Hradiska. Pruský král Fridrich II. se šestnácti tisíci vojáky roku 1741 v den Narození Páně obsadil Hradisko. Olomoucký pevnostní komandant vyslal důstojníka a adjutanta na Klášterní Hradisko k maršálu Schwerinovi, aby zjistili, zda přichází jako přítel nebo nepřítel. Schwerin s generály Vogtem a Truchsessem a dalšími důstojníky dne 24. prosince navštívili opata premonstrátské kanonie na Klášterním Hradisku Pavla Ferdinanda Václavíka. Prušáci zůstali na oběd, který hradiským premonstrátům při pohledu na hodující protivníky habsburského arcidómu i římskokatolické církve hořkl v ústech. Podle záznamů hradiského premonstráta Mariana Karla Ulmana ještě před obsazením Olomouce musela hradiská kanonie Prusům poskytnout mj. 25 centýřů masa, 152 liber másla a sádla, jednoho jelena, tři srnce, 18 zajíců a značné množství vína a piva kromě toho, co pruská generalita na Hradisku sežrala. Dne 25. prosince Schwerin rozestavěl před Hradiskem a Černovírem kanony. V poledne 27. prosince 1741 byla na Hradisku podepsána smlouva o kapitulaci olomoucké posádky. Schwerin zatížil kláštery značným výpalným. Premonstrátský konvent na Hradisku měl složit 150 tisíc zlatých; a když tak neučinil, byli dva konventuálové odvlečeni jako rukojmí do Nisy. Dne 30. ledna 1742 připochodoval První pruský gardový regiment přes Šternberk k Olomouci. Fridrich II. vyjel pluku vstříc a určil z něj 30 mužů k vojenské exekuci v klášteře Hradisku s tím, že mají zkonfiskovat veškerý proviant, který tu naleznou. Dne 21. března 1742 přikázalo pruské velení opatovi kláštera Hradisko, aby do pruské válečné pokladny vyplatil sto tisíc říšských tolarů, polovinu 14. dubna, druhou polovinu během čtrnácti dní. Dne 20. dubna vyhlásili Prusové poplach, vytáhli z Olomouce na nepřítele, kterého nenašli. Vydrancovali alespoň klášter Hradisko. 5 Dne 23. dubna 1742 Prusové z Olomouce a z Hradiska odtáhli. Tedy v první době Václavíkova opatství roku 1742 obsadili Klášterní Hradisko Prusové a zavlekli do Nisy převora a jednoho konventuála až do zaplacení výkupného. Rakouská vojska v té době, kdy se vyhrotily snahy o rozdělení Rakouska, byla ve válečném stavu s Francií, Španělskem, Bavorskem a Saskem. V roce 1742 bylo ve Vratislavi s Pruskem uzavřeno příměří, při kterém Marie Terezie se vzdala Kladska a větší části Slezska. 6 Smlouva byla potvrzena v Drážďanech a Füssenu (1745). To 5 Fiala, Jiří: Pruská okupace Olomouce Ročenka SOAO 5(24), 1996, Olomouc, str Pekař, Josef: Dějiny naší říše se zvláštním zřetelem ke královstvím a zemím v říšské radě zastoupeným.

8 7 však bylo pro pruského krále Fridricha II. stále málo. Chtěl Slezsko celé a ještě nejméně celou Moravu. Proto vídeňský císařský dvůr a rakouská generalita upřednostňovala urychlené vybudování obranných pevností na směru nejvíce ohrožovaném od Prusů. Olomouc se stala hlavní pevností proti mocensky silnému Prusku. Tehdejší již Brnem pokořené druhé hlavní město Markrabství Moravského, Olomouc, stále ještě zdevastovaná po okupaci Švédy, avšak se stále se zvětšující vojenskou posádkou, byla městem s nebývale vysokou nemocností, kde se občané tohoto místa dožívali jen zkráceného věku. Olomouc byla městem obtékaným řekou Moravou a jejími četnými slepými rameny s následnými důsledky trvalého oparu, mlhy, sychravého počasí a narůstajícího počtu komárů, hovad a much, přenášejících kdejakou nemoc a často i smrtelnou chorobu. Veškeré probíhající války a hlavně také pruská okupace Olomouce (1742) požadovaly novější postup v péči o zraněné a nemocné vojáky. Když se Olomouc stala první a nejdůležitější bastionovou pevností, tak také byla v Olomouci jako prvá v Českých zemích zřízena v květnu 1748 vojenská nemocnice pro potřeby vojáků olomoucké posádky. 7 Z doby založení vojenské Polní nemocnice v Olomouci se nezachovaly žádné dokumenty, které by nám doložily její tehdejší personální stav a její vnitřní organizaci. Pouze víme, že pro olomouckou Polní nemocnici byly vyčleněny dva pokoje v tehdejším městském špitálu sv. Ducha, který sídlil v rozpadající se budově na Předhradí v místech dnešní budovy Muzea moderního umění v Denisově ulici č. 47. V Olomouci, kde v té době rychle narůstala vojenská posádka, armáda potřebovala řadové příslušníky útvarů co nejrychleji navracet k plnění jejich základních povinností, tedy k výcviku a do strážní služby. Přiřazení nově založené Polní nemocnice k olomouckému městskému špitálu bylo zřejmě vyvoláno tím, že už podle svého názvu se měly špitál i vojenská nemocnice starat o nemocné. 8 Avšak náplň činnosti olomouckých městských špitálů byla zcela jiná! V té době léčení nemocných občanů se nekonalo ve špitálech, ale doma, v rodinách, kde byla péče nejbližších ta nejkvalitnější a nejzodpovědnější. A olomoucké městské špitály se léčením nemocí zabývaly jen jako vedlejší, okrajovou činností. Písemnosti, které by hovořily o stavu a úrovni tehdejších městských špitálů a především o náplni jejich denní práce, se nám také nedochovaly, pokud vůbec kdy takové písemnosti byly. Přesto si z historických zpráv docela dobře můžeme vykreslit typický obraz tehdejšího městského špitálu. Byl to spíš sociální zaopatřovací ústav, útulek pro přestárlé, pro zchudlé a pro opuštěné nemocné osoby, případně i pro osiřelé děti. Špitál byl tedy spíše starobinec a chudobinec než nemocnice. 9 Lékaři, řežíce a pálíce, si žádají mzdy, ač si nic nezaslouží, neboť dělají totéž, co nemoc. (Hérakleitos z Efesu) Praha, 2011, s Schünke, R.: Kranken- und Armenfürsorge in Alt-Olmütz. 1.vyd., Olomouc, 1905, s Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s

9 8 Co nevyléčí léky, vyléčí železo, co nevyléčí železo, vyléčí oheň, co nevyléčí oheň, je třeba pokládat za nevyléčitelné. (Hippokrates) Je krásná věc něčemu velet, i kdyby to bylo jen stádo dobytka. (Miguel de y Saavedra Cervantes) Nejrychlejší cesta, jak ukončit válku, je prohrát ji. (George Orwell) KOHO NEUZDRAVÍ LÉKY, TOHO UZDRAVÍ PŘÍRODA (Hippokrates) Třinácté století je dobou nezvykle čilého zakládání špitálů. Na rozdíl od klášterních hospiců a hospitálů špitály zřizovaly soukromé osoby, převážně bohatí měšťané. Provoz těchto špitálů byl zajišťován z městského rozpočtu, ale nezadnebatelný byl podíl zakladatelů a dalších dobrodinců. Pečovatelská služba v těchto ústavech byla vykonávána příslušníky církevních řádů, ale tito byli postupně nahrazováni laickými dobrovolníky z řad měšťanů. Kromě dobrovolného ošetřovatelského personálu byl ve špitálu jmenován špitální mistr, dozorem byl pověřen městský ranhojič a od konce 16. století městskou správou ustanovený městský lékař. 10 Také Olomouc měla čtyři až deset městských špitálů, fungujících podle potřeby každé doby. Nejstarší z nich byl špitál sv. Ducha na Předhradí. Kromě něho ještě existoval špitál sv. Joba a Lazara na Litovelském předměstí, jehož budova byla roku 1758 vyhozena do povětří. Dvanáct chovanců tohoto špitálu, tak zvaní špitálníci, a dva správci a lékař byli přemístěni do Nového špitálu v ulici Božího Těla, do dvou domů v místě dnešní vily Primavesi. Tento největší městský špitál o čtyřiceti lůžkách byl výukovou základnou olomouckého ranhojičského učení. Také špitálníci z osady Ostrovy, z kdysi morového špitálu sv. Ondřeje v poli, zbouraného 23. srpna 1744, byli přestěhováni do tří zádušních domků u kostela sv. Michala a odtud v roce 1778 do špitálu v Kateřinské ulici. Do tohoto Kateřinského špitálu, kde žilo celkem sedmnáct špitálníků, byli umístěni i špitálníci ze špitálu Panny Marie v poli, nazývaného Malý špitál sv. Ducha, který byl zbourán mezi lety 1744 a V době ustavení Posádkové nemocnice v Olomouci plně fungovaly nejméně čtyři městské špitály. Kromě nich existovaly ještě další městské špitály, o nichž se nezachovaly žádné podstatné zprávy: špitál sv. Marka, špitál sv. Markéty, špitál sv. Alžběty, dětský špitál, špitál v Hannschildově paláci a také premonstrátský špitál na Svatém Kopečku, který byl pokračovatelem špitálu sv. Markéty, zničeného Švédy. 12 Všechny tyto špitály neměly ani vzdálenou podobu toho, pod čím si představujeme 10 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 2, s Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Olomouc, Zprávy VÚO 137, s

10 9 dnešní nemocnice. Byla to zařízení pro opuštěné osoby, spíše starobince a chudobince, než nemocnice. Založené soukromými osobami s jejich trvalou finanční dotací, s podílem města Olomouce a s personální pomocí příslušníků řádů, především dominikánů a klarisek. Lékaři se účastnili péče v těchto ústavech teprve od 18. století. Špitál sv. Ducha jakožto nejstarší instituce toho druhu v Olomouci byl považován za hlavní. Byl založen roku 1246 jako špitál sv. Antonína v budově na Předhradí, naproti kostelu P. Marie Sněžné. Jeho možnost postarat se o určitý počet potřebných chudých, přestárlých a nemohoucích osob byla velmi omezená, měl maximální kapacitu pro dvacet chovanců. Byl veden dvěma správci jmenovanými olomouckou městskou radou. Vyčlenění dvou pokojů pro armádu znamenalo podstatný zásah do činnosti špitálu. Také náplň práce městského špitálu byla diametrálně rozdílná proti předpokládané činnosti Posádkové nemocnice. 13 (Špitál sv. Ducha byl zrušen roku 1785, do budovy byla umístěna vojenská kadetka, po ní do roku 1841 sloužila budova jako arcibiskupský seminář. V roce 1845 byla budova zbořena a vystavěna věznice s dvorem ve tvaru kříže. Uliční část věznice byla roku 1916 secesně přestavěna, dnešní galerie Musea umění.) 14 O odborné úrovni založené Posádkové nemocnice také nic nevíme, neboť nebyly vedeny žádné písemnosti. Odborná úroveň nedosahovala ani úrovně současné lůžkové části ošetřovny vojenského útvaru. Nakonec i lůžkové ošetřovny útvarů vznikly až , kdy bylo v četných olomouckých kasárnách zřízeno celkem sedm útvarových lůžkových ošetřoven majících celkovou kapacitu 62 nemocničních lůžek. 15 Proto také po vzniku vojenských nemocnic armáda vyléčené rekonvalescenty, invalidy a poloinvalidy již neodesílala do domovských obcí, ale využila je jako ošetřovatele raněných a nemocných vojáků nebo jako pomocný ošetřovatelský, případně i jako písařský personál. 16 Osvícenský panovník a absolutní vládce císař Josef II. zrušil nejen 120 církevních řádů (mezi nimi i hradišťskou premonstrátskou kanonii), ale zrušil také mnoho dalších institucí, mnoho nemocnic, mezi nimi i deset olomouckých špitálů. To způsobilo, že opuštění lidé zůstávali bez pomoci, o takové nemocné se nikdo nestaral. Neúměrně vzrostla úmrtnost, rostl sociální neklid a velký osvícenec císař Josef II. začal být nenáviděn především těmi nejchudšími. Teprve za dva roky po zrušení špitálů musela být zřízena dne jako pobočka brněnské nemocnice státní nemocnice a porodnice s nalezincem v dnešních budovách na Křižkovského ul. 10, která však léčila pouze obyvatele města Olomouce za finanční úhradu placenou předem. Napřed péče, potom lék. (Japonské přísloví) Lásku, vlídnost a bratrský soucit potřebuje nemocný více než všechny léky. (Fjodor Michalovič Dostojevskij) 13 Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str Tichák, M.: Vzpomínky na starou Olomouc. Olomouc, 1997, s Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str

11 10 Kdyby se o nemocech tolik nemluvilo, lidi by byli zdravější. (Jean Anouilh) KDYBY MÍ VOJÁCI ZAČALI PŘEMÝŠLET, NEZŮSTAL BY U VOJSKA ANI JEDINÝ. (Fridrich II. Veliký) Během několika let po založení olomoucké Posádkové nemocnice se vzájemné vztahy mezi Pruskem a Rakouskem znovu přiostřily. V těchto letech vlády císařovny Marie Terezie a jejího spoluvládce Josefa II. byla z Olomouce vybudována bastionová pevnost, která měla zabránit Prusku obsadit Moravu a ohrozit císařské sídelní město Vídeň. Pruské nároky na území spravované Rakouskem vyvolaly roku 1756 další válku, kterou historikové nazvali sedmiletou válkou. Roku 1756 Prusko opět bez vypovězení války přepadlo a obsadilo Sasko, rakouská vojska byla u Lovosic poražena a severní polovinu Čech obsadila pruská vojska. Už roku 1756 byla kolem Olomouce učiněna řada opatření jako příprava na vstup pruského vojska: došlo k zbourání obvodních zdí klášterních zahrad, letohrádku, podobných staveb v zahradách kanovníků východně Hradiska, hostince na východě, jak nařídil Marschall. Na zásah velitele olomoucké pevnosti Bretona většina z nich nebyla zbourána. Dne 2. května 1758 pruský král Fridrich II. s padesáti dvěma tisíci vojáků začal vnější obléhání Olomouce; po 32 dny ničil město 44 děly a 20 hmoždíři. Hradisko střežili obránci, jejichž základem bylo pět set Chorvatů. V květnu 1759 byli Prusové již v Uničově a Litovli a Olomouc byla obklíčena. Přesný počet zdravotnických ztrát uvnitř olomoucké pevnosti z tohoto období neznáme, avšak můžeme ho odhadnout podle počtu zemřelých a pohřbených. Roku 1759 za obléhání a obklíčení Olomouce byl počet zemřelých dospělých olomouckých osob jedno sto jednadvacet, dětí zemřelo třináct. Počet mrtvých vojáků byl sto šest. Ti se pohřbívali na vojenském hřbitově před Střední (nyní Terezkou) bránou. DŮSLEDKY DEBILNÍHO PLÁNOVÁNÍ RAKOUSKÉ GENERALITY Avšak právě v době obležení Olomouce se hlavní a úporné bitvy odehrávaly mimo opevněnou a uzavřenou Olomouc, po celém území Moravy a Slezska. Sice se střídavými úspěchy, ale vždy s velkými ztrátami mrtvých a raněných vojáků. Právě z těchto bojů byl nesmírně veliký počet raněných vojáků. Pro raněné vojáky sice sloužily dva pokoje vojenské nemocnice založené roku 1748 v rámci špitálu sv. Ducha na Předhradí. Jenže vojenská nemocnice umístěná uprostřed obležené pevnosti se

12 11 nemohla zapojit do poskytování zdravotnické pomoci raněným vojákům. Díky zkostnatělému pohledu rakouské generality, neuvažujícímu a nepředpokládajícímu možné důsledky chybného umístění vojenské nemocnice uprostřed pevnosti, se olomoucká vojenská nemocnice ukázala jako nefunkční a zbytečná pro válku. Nastal velký problém, co s raněnými vojáky, kteří se nalézali mimo Olomouc; neboť vzhledem k uzavřeným hradbám nebyl možný jejich převoz do Olomouce. A tak Vídeň byla donucena urychleně zařídit jinou, alespoň provizorní vojenskou nemocnici mimo hradby města Olomouce. Tento vzniklý nesmírný počet raněných vojáků si vynutil mimořádné zřízení vojenské nemocnice na Hradisku v roce Po hektických jednáních byli premonstráti z Klášterního Hradiska donuceni opustit svou budovu. Na Hradisku zaznamenával vše premonstrát V. Petsch. Dne došla depeše z Vídně nařizující zřízení hlavní vojenské nemocnice na Hradisku: Herr Prelat, es ist uns leit, allein es kann nicht anders sein, das Feldspital muβ zu kloster Hradisch errichtet werden ; a tak byla v místnostech konventu etablována první rakouská polní nemocnice, nazvaná Primarium seu capitale infirmorum militum hospitale. Avšak byla bez potřebného zdravotního personálu a s naprosto minimálním vybavením. Z Hradiska byla odvezena knihovna. Studenti a učitelé byli přemístěni do Šebetova, ostatní na Svatý Kopeček, větší část vedení premonstrátů se odstěhovala do Vřesovic a do Olšan. Prelatura byla zapečetěna. Opat se vracel na svátky. Na Hradisko byly přemístěny tři bataliony Chorvatů. Od dubna 1759 byly uvolněny konventní budovy. První ranění byli na Hradisko přivezeni Raněné vojáky, přivážené v některých dnech po stovkách, nakonec léčili nadirigovaní místní civilní ranhojiči a lidoví léčitelé. A jako ošetřovatelský personál byli nakomandováni prostí občané z nejbližších vesnic. Výsledkem této pochybné péče byla až devadesátiprocentní úmrtnost raněných vojáků. Podle zápisů v diářích ve dnech zemřelo na Hradisku 561 vojáků. Avšak dne došlo k novému přísunu dvou set raněných. Zápis z udává, že se konvent chystá na přijetí půl druhého tisíce nemocných od armády generála Laudona. Ale diář z roku 1760 chybí, a v diáři z roku 1761 jsou zapsány jen běžné záležitosti kanonie. 18 Polní nemocnice na Hradisku u Olomouce neměla dlouhé trvání, byla provozována přibližně dva roky. Při jejím zrušení převzala nedoléčené pacienty Posádková nemocnice v Olomouci a lehce nemocní byli předáni do dočasného rekonvalescentního vojenského ústavu v Nových Zámcích. Po roce se Prusové postupně z Moravy stáhli. Sedmiletá válka skončila mírovou smlouvou na zámečku Hubertusburg v roce To umožnilo, že prvorozený syn Marie Terezie byl na jaře 1764 zvolen císařem. Lékaři jsou totéž co advokáti, jen s jedním rozdílem: že nejen okrádají, ale i zabíjejí. (Taine) 17 Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s Prucek Josef: Z diářů kláštera Hradiska. Ročenka SOAO 3(22), 1994, s

13 12 Nejšťastnější z lidí jsou lékaři: na jejich úspěchy shlíží slunce, jejich nezdary skrývá zem. (Latinské přísloví.) VOJEVŮDCE JE VOJÁK, KTERÝ STATEČNĚ PROLÉVÁ CIZÍ KREV. (Jiří Žáček) Od počátku 18. století pronikají do habsburské monarchie osvícenské myšlenky. České království, Moravské markrabství a Slezské knížectví byly samosprávnými zeměmi, na sobě nezávislými a spojenými pouze osobou vídeňského panovníka. A tak každá tato země měla svůj vlastní stavovský sněm, který vydal pro svou zemi vlastní zdravotní řád. Nejdříve na Moravě roku 1752, rok poté ve Slezsku a v Českém království. Teprve roku 1770 byl obdobný zdravotní řád vydán pro celou monarchii. Naše země tak měly pokrokovou legislativní normu, která platila více než sto let. Po smrti Marie Terezie se císař Josef II. stal jediným absolutním vládcem. Osvícenský císař Josef II. zcela nečekaně vyřešil zadluženost a stále narůstající nedostatek financí na žold vojáků a na soustavně rostoucí armádu, ale hlavně na nezbytnou modernizaci výzbroje, a také na nesmírně nákladné budování nových pevností, a to tak, že zrušil nejbohatší církevní řády, jejich majetek zabavil a kláštery změnil v kasárna. 19 Všechny olomoucké městem založené špitály byly roku 1785 zrušeny nařízením císaře Josefa II. Proto v tomtéž roce byla Posádková nemocnice Olomouc přemístěna ze špitálu sv. Ducha do rozsáhlých prostor bývalého jezuitského konviktu, který byl uvolněn po zrušení jezuitského řádu papežem Klementem XIV. dne 16. srpna Ani z tohoto období přestěhování vojenské nemocnice se nezachovaly žádné písemnosti. Podle zpráv olomouckých kronikářů příkaz císaře Josefa II. zrušením olomouckých městských špitálů byla postižena hlavně městská chudina. Zcela zanikla sociální péče o přestárlé, nemohoucí a zchudlé nemocné občany. Při zrušení olomouckých špitálů byl jejich majetek prodán a výnos odveden do Brna. Městské špitály byly bohaté instituce; jejich majetek po zrušení špitálů byl soustředěn do Hlavního chudinského fondu, z kterého, mimo jiné, byla financována přestavba kláštera minoritů (dnešní Křižkovského ul. č. 10) na státní nemocnici s porodnicí a nalezincem. Ačkoli došlo k otevření této nemocnice už , tato nová instituce ani v nejmenším nezastoupila sociální funkci zrušených městských špitálů. Zřízení jediné státní veřejné nemocnice sloužilo jen majetným Olomoučanům a nenahradilo sociální soustavu po zrušených městských špitálech. Město Olomouc bylo najednou bez útulku pro chudé a nemocné občany, kterých pro nezdravé bažinaté okolí bylo 19 Leitmetzer, Josef: Leitmetzerova olomoucká kronika z let Okres. archiv města Olomouce, sbírka knih sign Fischer, Joseph, Wladislaw: Geschichte der königlichen Hauptstadt und Gränzfestung Olmütz im Markgrafthume Mähren, Olomouc 1808.

14 13 v Olomouci vždy víc než dost. Ani v následujících letech Olomouc nedisponovala žádnou náhradou za císařem Josefem II. zrušenou sociální péči o své nejchudší vrstvy spoluobčanů. Jak praví zprávy tehdejších kronikářů, nakonec nebylo v Olomouci nikoho, kdo by se o chudé a nemohoucí olomoucké občany postaral a ani, kdo by je slušně pochoval. Následkem ukvapeného rozhodnutí císaře Josefa II. trpěla nejen městská chudina, ale i početná vrstva učňů, čeledínů a nádeníků. Těm se jakési péče dostávalo až v Prostějově u Milosrdných bratří. 21 Bezpředmětné jsou úvahy, že by vojenská nemocnice, sídlící v rozlehlých prostorách jezuitského konviktu, alespoň částečně nahradila chybějící sociální péči. Lze předpokládat určitou zdravotnickou výpomoc vojenských felčarů a tím i celé Posádkové nemocnice Olomouc obyvatelstvu města Olomouce v dvouletém období od zrušení městských špitálů do otevření státní nemocnice. V té době Olomouc nedisponovala žádným zdravotnickým zařízením a Posádková nemocnice umístěná v nadměrných prostorách jezuitského konviktu jistě měla všechny předpoklady k této pomoci. V 18. století se osamostatnily základní lékařské obory, mezi nimi i vojenské lékařství. V srpnu 1784 byla ve Vídni dokončena a otevřena nová a na tehdejší dobu kolosální Všeobecná nemocnice. Téměř současně byla vystavěna samostatná budova nově založeného vojenského medicínského školství Lékařsko-chirurgická akademie, tzv. Josefinum. K této budově byl připojen nový vojenský špitál s 1200 lůžky. Josefinum otevřel známý vojenský chirurg J. A. Brambilla, osobní lékař císaře Josefa II. Brambilla právě na svých zkušenostech ze sedmileté války koncipoval první organizační zdravotnické směrnice rakouské armády v roce 1784 Instruktion für die Profesoren der k. k. Chirurgischen Militär-Akademie a v roce 1788 Regiement für die k. k. Feldchirurgen. 22 V roce 1784 byla zrušena i velmi bohatá premonstrátská kanonie na Klášterním Hradisku a na Svatém Kopečku. A budova Klášterního Hradiska, když v ní umístěný Generální seminář pro výchovu kněží na Moravě zkrachoval a byl zrušen, tak byla obdobně, jako ostatní olomoucké kláštery předána do užívání vojákům. Vojenská správa po celé desetiletí využívala budovu Klášterního Hradiska jako skladiště. V mezinárodní situaci došlo ke zklidnění prusko-rakouských konfliktů a přiblížily se napoleonské války. KOŘENY NEMOCNIČNÍ PÉČE NA KLÁŠTERNÍM HRADISKU Počátky léčitelské péče na Hradisku jsou obestřeny v mlhách hradišťských močálů z nedoložených pověstí. Avšak bezpečně víme, že při zakládání církevních řádů, především těch nejstarších, více méně každý z nich považoval za svou základní povinnost zajištění péče o pocestné, opuštěné, přestárlé a nemocné osoby. Proto při klášterech byly téměř vždy zřizovány hospitály a hospice. Klášter benediktinů 21 Kšír, J.: Staré olomoucké špitály a jejich situování. Zprávy VúO, 1968, č. 137, s Schott, H., et al.: Kronika medicíny. Praha, 1994, 648 str.

15 14 zřízený na Hradisku v únoru roku 1078 neměl dlouhé trvání, existoval pouhých 73 let. V prosinci 1149 byl zrušen a zbylí benediktinští příslušníci řádu přemístěni do jiných benediktinských klášterů, většinou do Opatovic. V roce 1151, tedy již po smrti olomouckého biskupa Zdíka, došlo k definitivnímu osídlení Hradiska strahovskými premonstráty. Na Hradisku byla založena samostatná premonstrátská kanonie, tedy opatství, a již nikdy na hradisku nebyl žádný klášter. V době premonstrátů, za opata Bonifáce, byl na Hradisku v létech postaven první Velký hospitál jako samostatná budova. Připomínám, že tato forma středověké nemocnice nemá prakticky nic společného s nemocnicemi, jak je známe ze současnosti. Tehdy šlo o ústav pro nemocné, zestárlé, chudé a především opuštěné osoby. Naprostá většina nemocných nejen ve středověku, ale téměř až do tohoto století, se léčila doma, ošetřována příslušníky své rodiny. V současnosti se české nemocnice staly ústavy pro umírající, 98% našich spoluobčanů umírá ve všelijakých institucích, převážně v nemocnicích. Ještě v padesátých létech minulého století, a v některých oblastech republiky i později, si každá slušná rodina brala svého umírajícího z nemocnice domů, aby poslední chvíle svého života byl mezi svými a ve svém prostředí. Také nově postavený středověký premonstrátský hospitál na Hradisku sloužil jen pro ty, o které se neměl kdo starat. Ošetřovatelskou službu vykonávali příslušníci řádu, lékaře zastupoval nejlepší z nich. A hradišťský hospitál sloužil také jako leprosárium k izolaci malomocných, kteří si svou chorobu přinášeli z křižáckých tažení z arabských oblastí. Podstatný zlom v sociálním charakteru těchto hospitálů způsobil nejstarší duchovní rytířský řád johanitů, který dnes známe pod jménem Řád maltézských rytířů. Johanité povýšili službu nemocným na svůj nejpřednější úkol. Jejich příklad následovaly mnohé jiné církevní řády, u nás např. křížovníci s červenou hvězdou, řád milosrdných bratří a také řád založený sv. Anežkou Českou roku MÍR SE ZJEDNÁVÁ VÁLKOU (Cornelius Nepos) V té době již celou Evropu ohrožovala expanze francouzských vojsk. Napoleonova armáda porážela kdejakou mocnost a na řadě bylo rakouské císařství. A právě v těch letech vojenská správa využívala budovy Klášterního Hradiska jako ubytovací prostor pro zajaté francouzské vojáky. Za francouzské vojny na Hradisku ubytováno víc jak 500 zajatých Francouzů. Výsledky zdravotnické pomoci jsou dány samozřejmě odbornou úrovní, avšak ani vysoká odborná nebo specializovaná úroveň nepomůže, nedostane-li se k zraněnému a není-li poskytnuta včas. Koncem 18. století se celou Evropou šířily myšlenky Velké francouzské revoluce. A s nimi se přiblížila k zemím Koruny české vojska císaře Napoleona. Neuplynuly ani celé čtyři roky a francouzská vojska obsadila jižní Čechy, celé území Rakouského velkovévodství i s hlavním městem Vídní a také celou jižní Moravu i s Brnem.

16 15 Avšak když se francouzská vojska začala přibližovat k Vídni tak vídeňská generalita si vzpomněla na zkušenosti ze sedmileté války a rozhodla se vojenskou nemocnici urychleně vystěhovat mimo olomouckou pevnost, za olomoucké hradby. Jako nejvhodnější se jevilo už za sedmileté války vyzkoušené Klášterní Hradisko. Proto v lednu 1802 byla Vojenská nemocnice přestěhována z velkých prostor jezuitského konviktu do ještě většího Klášterního Hradiska. Ani z doby druhého přestěhování Posádkové nemocnice Olomouc tentokrát na Klášterní Hradisko 23 nemáme žádné bližší údaje z těchto let se zachovalo jen minimálně písemných zpráv. Velitelem nemocnice byl důstojník zbraní s vojenským dohledem. Šéflékařem byl jmenován nejstarší vojenský lékař. Jeho hlavní služební povinností byl vrchní dozor nad postupem léčení v celé nemocnici. Přesný počet lékařů tehdejší nemocnice není znám. Skupina inspekčních a proviantních důstojníků měla na starosti správu budov a skladišť, proviant a účetnictví. Pro duchovní správu byl trvale přidělen vojenský kaplan. Na místa ošetřovatelů byli přijímáni invalidé a poloinvalidé. Ve válečném období tuto službu vykonávala štábní pěchota. 24 Název olomoucké vojenské nemocnice se v průběhu let neustále měnil. Při svém založení v květnu 1748 byla pojmenována Polní nemocnicí a toto pojmenování nemocnici vydrželo celé jedno století. Roku 1850 byla přejmenována na Posádkovou nemocnici. V březnu 1922 ji Ministerstvo národní obrany označilo jako Divizní nemocnici č. 7. Při armádní reorganizaci k byla přejmenována na Sborovou nemocnici č. 7. Po osvobození v roce 1945 olomoucká Vojenská nemocnice nejčastěji používala název Vojenská nemocnice 6, ale nadřízená velitelství ji oslovovala různě: jednak všemi názvy z první republiky, ale také ji nazývala Oblastní nemocnicí č. 6. Od roku 1950 se používá název Vojenská nemocnice Olomouc, což je pojmenování, pod kterým ji veřejnost zná už z doby jejího založení. 25 ARMÁDA BERANŮ, KTEROU VEDE LEV, JE SILNĚJŠÍ, NEŽ ARMÁDA LVŮ, KTEROU VEDE BERAN, (Napoleon Bonaparte) Nemůžeme se zastavit. Znáte mou armádu? To je vřed, který by mne zničil, kdybych mu přestal poskytovat potravu. (Bonaparte Napoleon) Ti lidé se museli zbláznit. Chtějí, abych vyklidil Itálii, a nejsou schopni mě vytlačit z Moravy. (Napoleon Bonaparte před bitvou u Slavkova) Komu je horko, ať si rozepne kabát. (Napoleon Bonaparte, rada vojákům u Slavkova) 23 Veselý, Milan: 250 let Vojenské nemocnice Olomouc. Vojenské zdravotnické listy, Hradec Králové, ročník 1998, čís. 4, s Schünke, R.: Kranken- und Armenfürsorge in Alt-Olmütz. 1. vyd. Olomouc, 1905, s Šváb, Josef: Dvě stě let sídlí olomoucká Vojenská nemocnice na Klášterním Hradisku. Olomouc, Klin. farmakol. farmac. 2002, 16, čís. 1 2, str

17 Bitva u Slavkova dne 2. prosince 1805, nazývaná bitvou tří císařů, byla nejkrvavější bitva té doby. Skončila katastrofální porážkou rakousko-ruských vojsk. V té bitvě Napoleonova armáda o počtu mužů bojovala proti spojené rakouskoruské armádě čítající přes mužů. Po šestihodinové bitvě dosáhl počet oboustranných ztrát až mužů; z tohoto počtu se odhaduje, že bylo asi ztrát na francouzské straně a přes raněných rakouských a ruských vojáků. Úroveň vojenské zdravotnické pomoci byla tehdy různá podle jednotlivých armád. Nejvyšší úroveň zdravotnické pomoci měla francouzská armáda, a proto její organizace zdravotnické pomoci byla logicky postupně přejímána ostatními evropskými armádami. Byla to zásluha především J. D. Larreye, hlavního chirurga francouzské armády, osobního přítele Napoleona. Larrey postupně od roku 1792 zaváděl ve francouzské armádě pohyblivá polní obvaziště, která se rozvinovala přímo na bojišti, kde se bezodkladně a pokud možno definitivně ošetřili ranění, kteří se potom speciálními lehkými vozy ihned transportovali do domovských nemocnic. Tato polní obvaziště byla velmi dobře vybavena nejen materiálně, ale také personálně. Každé obvaziště mělo personál o 340 mužích, v tom počtu nejméně tři zkušené vojenské chirurgy. Larrey se osobně zúčastnil práce na těchto obvazištích ve všech napoleonských bitvách, včetně Slavkova. Je doloženo, že v jednom dni prováděl až dvě stě stehenních amputací (Borodino) při 70 80% vyléčených. Takový osobní výkon je i dnes pro nás nepředstavitelný, a to při anestezii, dezinfekci a asepsi, což Larrey tehdy neměl. Rakouská armáda měla dobře vyškolený lékařský personál a také přesné instrukce pro moderní ošetření střelných ran. Neměla však pohyblivá obvaziště a raněné těžkopádně převážela do okolních stálých vojenských nemocnic, a hlavně do urychleně zřízených polních lazaretů, pro které využila všechny možné budovy v širokém teritoriu kolem bojiště (nejčastěji v zámcích, klášterech a dalších církevních budovách, atd.) Pečovatelská služba byla nařízena místním občanům. Vojenská zdravotnická služba rakouské armády nebyla připravena na tak krvavou bitvu a ani na souběžnou střevní epidemii. Ačkoliv rakouská armáda si předem zřídila hlavní polní nemocnici č. 49 v Olomouci s pobočkou v Nových Zámcích, nouzovou nemocnici č. 19 v Dlouhé Loučce s pobočkou v Uničově, záložní nemocnici č. 15 v Rokytnici s pobočkami v Přestavlkách a ve Veselíčku, záložní nemocnici č. 17 v Opavě a pobočkách v Dobroslavicích, Hrabyni a Životicích, záložní nemocnici č. 14 ve Valašském Meziříčí a jejich pobočkách v Bystřici pod Hostýnem, Dřevohosticích a Uherském Hradišti, záložní nemocnici č. 16 v Odrách a jejich pobočkách ve Fulneku, v Potštátě, Bílovci, Kunvaldu a Dvorcích. Další hlavní polní nemocnice byly zařizovány v Zábrdovicích v Brně, a v Příboře s pobočkou v Bílovci. Kromě uvedených lazaretů bylo ještě dalších dvacet lazaretů rozmístěno po vesnicích střední a severní Moravy. Ošetření bylo nařízeno místnímu lékaři nebo ranhojiči, ošetřovatelská služba nadirigována z místních občanů. Do těchto nevybavených lazaretů byli ukládáni většinou ranění příslušníci ruské armády. Téměř vždy se v těchto provizorních lazaretech rozšířila epidemie dysenterie nebo tyfu, následkem čehož úmrtnost hospitalizovaných v těchto lazaretech se blížila k 100%. Přes uvedená opatření veškerá činnost rakouské zdravotnické služby měla rysy naprosté improvizace. Právě tento aspekt byl důvodem 50% až 90% úmrtnosti přijatých 16

18 17 zraněných vojáků ve Vojenské nemocnici Olomouc po bitvě tří císařů u Slavkova. V případech epidemie střevních chorob úmrtnost přesahovala 90%. Při inspekci během epidemie břišního tyfu ve Vojenské nemocnici Olomouc v únoru 1806 bylo konstatováno, že z bitvy u Slavkova je dosud hospitalizováno 1200 raněných, z části uložených v nově postavených dřevěných barácích za Klášterním Hradiskem. Carská ruská armáda v době bitvy u Slavkova neměla žádnou organizaci stálých nebo dočasných polních nemocnic či ošetřoven nebo převazoven. Proto měla nejhorší úroveň zdravotní péče. Carská ruská armáda vlastně neměla žádnou vojenskou zdravotnickou službu. Tu zavedla až roku 1806 po špatných zkušenostech z bitvy u Slavkova. V roce 1805 byla na velmi špatné odborné úrovni také ruská chirurgie. Zvykem bylo dávat na rány smolnou náplast a třenou kalafunu, rány vycpat měkkou cupaninou a zavázat ji všemi možnými dostupnými cáry tkanin a dále léčit opiem a sanitrem. Zranění byli podle starodávného zvyku rozmístěni v okolních obcích do jednotlivých příbytků, v horším případě svezeni do nejbližších kostelů, kde byli ponecháni svému osudu. 26 Po bitvě u Slavkova zranění z francouzské strany (ale částečně i Rusové) byli odváženi do nemocnice zřízené na brněnském biskupství. Zázemí rakousko-ruské armády tvořila střední a severní Morava, kde byly jednak stálé vojenské nemocnice a jednak nově zřizované lazarety (asi dvacet polních nemocnic). O tehdejší situaci ve Vojenské nemocnici v Olomouci nemáme žádné doklady. Víme jen, že na příkaz moravského generálního komanda provedl v březnu 1806 štábní polní lékař MUDr. Fischer inspekci nemocnice a shledal většinou vše v pořádku. KDYŽ CÍLEM VÁLKY SLÁVA JE A STATKY, ČÍM JINÝM JE, NEŽ KRVAVÝMI JATKY. (George Gordon Byron) Velení rakouské armády opět velmi opožděně v listopadu roku 1806 začalo zřizovat chybějící stálé polní nemocnice a dočasné záložní lazarety. Avšak stejně jako Hlavní polní nemocnice za sedmileté války i tentokrát tyto urychleně zřizované nemocnice byly naprosto nedostatečně vybaveny jak odborným personálem, tak zdravotnickým materiálem. Po další napoleonské bitvě u Wagramu a u Znojma koncem června roku 1809 francouzská vojska opět obsadila jižní Moravu. Zastihla rakouskou armádu s poněkud již lépe připravenou zdravotnickou službou. Nedostatek zdravotnického personálu byl řešen příkazem k výpomoci místním lékařům nebo ranhojičům, a nařízením ošetřovatelské pomoci všem okolním občanům. Ani tentokrát Vojenská nemocnice Olomouc nedisponovala potřebnou kapacitou lůžek. Na Klášterním Hradisku činil plánovaný počet lůžek 600. Ve dnech až bylo do Vojenské nemocnice Olomouc přisunuto 1710 raněných. Proto nemocnice musela postavit za vlastní 26 Šváb, J.: Počátky činnosti a historické kořeny olomoucké Vojenské nemocnice. Vojenské zdravotnické listy, 1998, č. 1 2, s

19 budovou Hradiska dočasné dřevěné baráky. Vojenská nemocnice Olomouc (tehdy Hlavní polní nemocnice č. 49 ) měla koncem července 1809 ještě stav 3441 raněných z bitvy u Wagramu. K datu se jejich počet snížil na 1524 pacientů. V roce 1809, kdy bitvy nabývaly větších rozsahů, byla pro Vojenskou nemocnici Olomouc zřízena pomocná zdravotní rota, která po skončení napoleonských válek v roce 1818 opět byla zrušena. Avšak největší nedostatek v činnosti Vojenské nemocnice Olomouc v období bitvy u Wagramu je nutno spatřovat v nedostatečné odborné připravenosti vojenských lékařů. Ten se projevil především v nejpotřebnější a nejdůležitější oblasti polní medicíny, v oblasti válečné chirurgie. Naštěstí v té době v olomoucké Všeobecné veřejné nemocnici byl přednostou chirurgie profesor Dominik Weidele, od roku 1802 vedoucí katedry teoretické a praktické chirurgie na ranhojičském učení a na babické škole, který se svými osmnácti studenty převzal celou chirurgickou péči o raněné vojáky. Literatura udává, že profesor Weidele tehdy ošetřil přes čtyři tisíce raněných vojáků. Vojenská nemocnice Olomouc si tehdy zřídila další pobočky v okolních obcích; v prosinci 1809 z nich ještě existovaly filiálky v Rokytnici, Přestavlkách, Veselíčku, Potštátu a Odrách. Ke dni měla Vojenská nemocnice Olomouc 1524 nemocných, 259 ošetřovatelů a 18 lékařů. Mimo olomoucké vojenské nemocnice bylo na Moravě a ve Slezsku ještě dalších osm stálých vojenských nemocnic a přesto musely být zřizovány další dočasné nemocnice. Počet přijatých v Zábrdovicích u Brna byl 1277 raněných, avšak počet lékařů v tomto vojenském zařízení dosahoval počtu 37 při počtu ošetřovatelů 90. V Holešově bylo hospitalizováno 1223 zraněných při 9 lékařích a 32 ošetřovatelích. V Uherském Hradišti činil počet hospitalizovaných 1176 při 9 lékařích a 32 ošetřovatelích. V Těšíně bylo 1023 přijatých zraněných při 40 lékařích a 152 ošetřovatelích. V stálé vojenské nemocnici v Opavě a při ní zřízené filiálce v Životicích bylo 840 hospitalizovaných při 11 lékařích a 23 ošetřovatelích. V Dlouhé Loučce (včetně filiálky na Mírově) bylo 702 hospitalizovaných při 12 lékařích a 19 ošetřovatelích. V Litultovicích bylo přijato 202 zraněných, kteří byli léčeni 16 lékaři a ošetřováni 31 ošetřovateli. V Jihlavě 290 zraněných léčili jen dva lékaři a osm ošetřovatelů. Kromě těchto uvedených vojenských zdravotnických zařízení se na řešení zdravotnických ztrát ještě podílely dočasně provozovaná pracoviště ve Velkých Losinách, v Šumperku, v Žerotíně a v Litovli. Celkem tedy na Moravě a ve Slezsku k datu hospitalizováno raněných z bitev u Wagramu a u Znojma, při 155 ošetřujících lékařích a 717 ošetřovatelích. V porovnání bylo k stejnému datu ze stejných bitev v Čechách hospitalizováno raněných. Avšak úmrtnost, i když se snížila a nedosahovala 50%, byla stále velmi vysoká. Profesor Weidele z olomoucké Všeobecné veřejné nemocnice se zapojil i v roce 1813 do chirurgické péče ve Vojenské nemocnici na Klášterním Hradisku o raněné vojáky, přivážené z říjnové bitvy u Lipska. Bitvy se tehdy zúčastnilo vojáků, z nichž bylo raněných (s 30% úmrtností). K zvládnutí tak velkého počtu raněných bylo nutno je rozeslat po všech českých a moravských vojenských nemocnicích. Koncem roku 1813 bylo ve Vojenské nemocnici v Olomouci umístěno 900 nemocných a raněných, při čemž celkový počet nemocných a raněných ve všech moravských polních nemocnicích činil vojáků. S odstupem času lze konstatovat, že profesor Weidele zachránil pověst chirurgie olomoucké Vojenské nemocnice a bez 18

20 19 jeho pomoci by mnohem větší část zraněných vojáků podlehla svému poranění. 27 Olomoucká Všeobecná veřejná nemocnice měla výjimečný cit ve výběru svých vedoucích chirurgů. Téměř vždy byl v jejím čele vynikající chirurg s mimořádnými znalostmi v oblasti válečné chirurgie a jako takový odborník vždy účinně vypomohl Vojenské nemocnici Olomouc v době válečných konfliktů, kdy se notoricky projevoval nedostatek schopných odborných chirurgů. HRABĚ JAN JOSEF VÁCLAV RADECKÝ Z RADČE Připomínám osobnost významného Čecha, který měl intimní vztah k Olomouci a Klášternímu Hradisku: Jan Josef Václav Radecký z Radče, sice malý a složitý, zato vždy laskavý otec všech vojáků bojoval již v řadách rakouské armády u Wagramu jako polní maršálek. V letech byl náčelníkem generálního štábu rakouské armády a jeho představeným byl polní maršál kníže Karel Schwarzenberk. V bitvě národů u Lipska byl raněn. Po uzdravení sloužil jako divizionář v Šoproni a Budíně. V roce 1821 byl povýšen na generála jízdy a převzal velení nad olomouckou pevností. V roce 1831 velel armádě v Lombardsko-Benátsku. Žil v Miláně, kde působil v činné službě až do roku Otec osmi dětí zemřel dne v 92 letech na zlomeninu krčku stehenní kosti. 28 V roce 1838 z osobní iniciativy polního maršálka Radeckého rakouská armáda zřídila pro polní službu zdravotní sbor rozčleněný na tři prapory s celkovým počtem mužů. Uniforma zdravotnického mužstva byla specifická, tmavozelená, výzbroj každého tvořila puška s bodákem. Ve zdravotnickém vybavení měla určitý počet nosítek na přenášení raněných, osm dvouspřežních pérovaných vozů pro těžce raněné, dále osm vozů o osmi sedadlech pro lehce raněné a dva vozy pro převážení různého nářadí motyk, lopat, pochodní, praporů s červeným křížem, atd. 29 Z roku 1857, kdy již platil služební výcvikový předpis Vorschrift zur Ausbildung der Manschaft der Sanitätstruppe, známe podrobné zdravotnické vybavení zdravotní setniny: 1 chirurgické instrumentarium, 40 pytlů na amputované končetiny, 50 nosítek, 5 košů, 10 pochodní, 10 luceren, 5 černožlutých praporů, 5 červených luceren, 10 košů s kuchyňským nádobím a zásobním proviantem. Teprve za dalších konfliktů byl nedostatek personálu řešen mobilizací předem vycvičených záloh. V roce 1850 při armádní reorganizaci se Vojenská nemocnice Olomouc přetvořila z polní nemocnice na nemocnici posádkovou. Velitelem byl jmenován setník ve výslužbě a jeden inspekční důstojník ve výslužbě byl určen pro správu a dozor. Tomuto důstojníkovi byli přidělováni po třech měsících pomocní důstojníci střídavě od útvarů olomoucké posádky. Vrchním lékařem nemocnice byl jmenován štábní lékař, který měl k dispozici určitý počet (obvykle pět) ordinujících vojenských lékařů. Správu nemocnice ještě tvořili finanční důstojník a vojenský kaplan. 27 Wondrák, E.: K obrazu vojenských nemocnic a jejich činnosti za napoleonských válek na Moravě. Olomouc, 1965, Zprávy VÚO 1235: Otův slovník naučný, str Durych, J.: Kronika vojenské nemocnice Olomouc. Rukopis, 1925, uložen na ředitelství VN Olomouc.