Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství

Transkript

1 Mendelova zemědělská a lesnická univerzita v Brně Agronomická fakulta Ústav výživy zvířat a pícninářství Stanovení kvality bílkovin krmných směsí pro psy Diplomová práce Vedoucí práce: prof. MVDr. Ing. Petr Doležal, CSc. Vypracoval: Petra Svobodová Brno 2009

2 2

3 PROHLÁŠENÍ Prohlašuji, že jsem diplomovou práci na téma Stanovení kvality bílkovin krmných směsí pro psy vypracovala samostatně a použila jen pramenů, které cituji a uvádím v přiloženém seznamu literatury. Diplomová práce je školním dílem a může být použita ke komerčním účelům jen se souhlasem vedoucího diplomové práce a děkana AF MZLU v Brně. dne podpis diplomanta 3

4 PODĚKOVÁNÍ Chtěla bych tímto poděkovat panu prof. MVDr. Ing. Petru Doležalovi, CSc. za poskytnuté konzultace a připomínky k obsahu a formě diplomové práce a Ing. Janu Jiráskovi za možnost provedení pokusu u firmy Dibaq a. s. a poskytnuté materiály k vypracování diplomové práce. 4

5 ANOTACE V této diplomové práci jsou shrnuty poznatky o významu jednotlivých živin ve výživě psů a posouzena vhodná a méně vhodná krmiva. Dále jsou zde uvedeny výsledky pokusu se čtyřmi krmnými směsmi s rozdílným zdrojem bílkovin, kde byl zjišťován koeficient stravitelnosti N-látek krmiv a posuzována jejich kvalita a vliv na chutnost. Jako zdroj N-látek byly v krmivech použity: drůbeží moučka česká tmavá, rybí moučka, drůbeží moučka německá a péřová moučka. Nejvyšší koeficient stavitelnosti pro N-látky byl stanoven u krmiva s drůbeží moučkou německou a to 76,68 %, naopak nejnižší u krmiva s péřovou moučkou (64,52 %). Při hodnocení kvality N- látek chemickými metodami bylo podle chemického skóre nejlépe hodnoceno krmivo s obsahem drůbeží moučky německé a podle indexu esenciálních aminokyselin krmivo s obsahem rybí moučky a potom krmivo s drůbeží moučkou německou. Z provedených pokusů, které zjišťovaly chutnosti jednotlivých krmiv lze konstatovat, že na chutnost má mimo použitého druhu moučky významný vliv i nástřik zchutňovadla (sádla). Nejméně přijímanou směsí bylo krmivo s obsahem rybí moučky. Klíčová slova: pes, výživa, krmiva pro psy, bílkoviny, chutnost, stravitelnost ANNOTATION Importance of particular nutrients in dog nourishment is summarized in my thesis as well as assesing suitable and less suitable feeds. Furthermore, the results of trials with four feed mixtures with different source of protein are introduced. Digestibility and quality of proteins and their impact on feed palatability are evaluated in this trial. Following additions were used as a protein source: dark Czech poultry meal, fish meal, German poultry meal and feather meal. The highest crude protein digestibility (76.68 %) was achieved with German poultry meal whereas the lowest digestibility (64.52 %) with feed mixture containing feather meal. Based on chemical score the feed mixture containing German poultry meal was classified as the most quality one whereas using essential amino acid index as a quality benchmark the feed mixture with fish meal was the best following the one containing German poultry meal. It can be concluded from the palatability experiments that the palatability is influenced by type of meal and also by spray-addition of flavourings (grease). The lowest feed intake was found at the mixture containing fish meal. Key words: dog, nutrition, dog food, protein, palatability, digestibility 5

6 OBSAH 1. ÚVOD LITERÁRNÍ PŘEHLED Význam jednotlivých živin Bílkoviny Tuky Sacharidy Vláknina Energie Minerální látky Makroprvky Mikroprvky Vitaminy Vitaminy rozpustné v tucích Vitaminy rozpustné ve vodě Kvalita krmiv Krmiva pro psy Nevhodná krmiva pro psy Způsoby krmení Průmyslově vyráběná krmiva Tradiční krmná dávka Stravitelnost Chutnost krmiv Kvalita bílkovin v krmivech VLASTNÍ PRÁCE Cíl práce Materiál a metody Provedení chemické složení Stanovení stravitelnosti Stanovení chutnosti Hodnocení kvality bílkovin prostřednictvím aminokyselin

7 4. VÝSLEDKY PRÁCE A DISKUZE Výsledky chemického složení Výsledky stanovení stravitelnosti Výsledky testace chutnosti suchého extrudovaného krmiva Výsledky posouzení kvality bílkovinné složky krmiv ZÁVĚR PŘEHLED POUŽITÉ LITERATURY SEZNAMY

8 1. ÚVOD Výživa je jedním z nejvýznamnějších faktorů vnějšího prostředí, která u psa ovlivňuje jeho zdraví a kondici. Pohled na výživu psů prodělal v posledních desetiletích převratné změny díky rozvoji nových technologií zpracování surovin, které umožnily průmyslovou výrobu granulovaných krmiv. Výroba krmiv pro psy se stala atraktivní specializací některých krmivářských firem. Použití kompletních krmných směsí značně zjednodušuje způsob krmení psů oproti doma připravované stravě, která může být sice pro psa lepší, ale mnoho chovatelů k tomu nemá potřebné znalosti a čas, proto jsou granulovaná krmiva vítána hlavně pro svoji nenáročnou přípravu a skladování. Kompletní krmné směsi jsou schopny pokrýt potřebu živin zvířat s přihlédnutím k jejich specifickým požadavkům, které jsou dány hmotností, věkem, pohybovou aktivitou, délkou srsti atd. Aby pes granulovaná krmiva vůbec přijímal, musejí být chuťově atraktivní. Proto se používají různá zchutňovadla a nástřiky. Na trhu je k dostání široká škála kompletních krmných směsí pro psy od různých firem, které se liší svojí cenou i kvalitou danou stravitelností a obsahem energie. Stravitelnost živin je ovlivňována použitými druhy surovin a způsobem úpravy. Obecně jsou pro psy lépe stravitelná krmiva živočišného původu než rostlinného. U rostlinných komponentů došlo ke zvýšení stravitelnosti díky novým technologiím zpracování jako je např. extruze. Důležitou složkou v krmivu pro psy jsou bílkoviny, neboť z nich získává organismus aminokyseliny nezbytné pro stavbu tkání. Zdroj bílkovin by měl být především živočišného původu, ale i mezi nimi jsou velké rozdíly co se týče kvality. V levnějších krmivech je obyčejně horší a méně stravitelný zdroj bílkovin než v dražších krmivech. V poslední době roste i počet chovatelů, kteří jsou ochotni investovat do kvalitních krmiv větší finanční prostředky, proto firmy vedou různé výzkumy a pokusy ve snaze své krmivo zlepšit a zatraktivnit, nebo nalézt vhodný alternativní zdroj bílkovin. I přes existenci řady vědeckých poznatků o nutričních požadavcích a výživě psů se stále objevují nové problémy a výsledky v oblasti výzkumu. Komplikovanost problematiky výživy psů je dána i rozmanitostí plemen, jejich různou velikostí a hmotností, která se může pohybovat od necelého 1 kg až ke 100 kg, a tedy i rozdílnou potřebou živin. To je nutné ve výživě zohlednit. Dále se musí respektovat i pracovní vytížení psa, které bývá také velmi rozličné. 8

9 Správná výživa předpokládá přísun všech potřebných živin a energie v požadovaném množství. Zajišťuje potom správný vývoj psa, jeho dobrou kondici, reprodukci i zdravotní stav. 9

10 2. LITERÁRNÍ PŘEHLED 2.1. Význam jednotlivých živin Nezbytnými a základními živinami ve stravě psa jsou: voda, bílkoviny, tuky, sacharidy, minerální látky (makro i mikroprvky) a vitamíny. Bez těchto látek by pes jako živé zvíře nemohl existovat. Je potřeba si uvědomit v souvislosti s obsahem těchto látek v krmivu, že všechny látky mohou být i jedem (většinou pokud jsou podávány v nadměrném množství). O tom, jak se daná látka bude v organizmu psa chovat, rozhoduje mimo jiné také její forma a množství přijaté stravou. O množství živin potřebných pro organizmus psa nás informují tabulky denní potřeby živin. Celosvětově uznávané hodnoty minimálních nároků na živiny pro psy jsou vydávány National Research Council (NRC) Národní akademie věd USA. Většina výrobců krmiv pak tyto hodnoty uznává a snaží se podle těchto hodnot řídit výrobu svých jednotlivých krmiv (KVAPIL, 1998) Bílkoviny Jsou součástí všech buněk organismu a musí být neustále obnovovány. Obsahují uhlík, vodík, kyslík a dusík, mnohé i síru a fosfor, případně kovové prvky. Bílkoviny jsou jediným zdrojem dusíku a síry, které nejsou obsaženy v ostatních živinách. (ZEMAN, 2002). Bílkoviny jsou makromolekuly, které obsahují řetězce stovek (nebo i tisíců) o mnoho menších podjednotek nazývaných aminokyseliny. Přestože jen okolo 20 aminokyselin se podílí na vytváření bílkovin, rozmanitost sekvencí, v jakých jsou uspořádány, je téměř nekonečná, což je důsledkem velké rozmanitosti bílkovin vyskytujících se v přírodě. Psi potřebují v dietě bílkoviny, aby si zabezpečili přísun specifických aminokyselin, které jejich tkáně nejsou schopny syntetizovat v dostatečném poměru pro optimální zabezpečení životních procesů (EDNEY, 1990). Bílkoviny představují základní stavební kameny pro všechny buňky v těle. Esenciální (nepostradatelné) aminokyseliny obsažené v bílkovinách umožňují vývoj, regeneraci a práci svalů, vnitřních orgánů a kůže. Podílejí se také na metabolických, enzymatických a hormonálních procesech, transportují esenciální živiny v těle, chrání tělo před nemocemi, jsou i zdrojem energie (ZEMAN, 2002). 10

11 Aminokyseliny se z hlediska výživy rozdělují na : - esenciální - aminokyseliny nepostradatelné, které organismus vyšších živočichů s jednoduchým žaludkem syntetizuje v nedostatečné míře a jejich potřeba musí být plně hrazena z krmiva (lysin, leucin, izoleucin, valin, methionin, fenylalanin, threonin, tryptofan, histidin, arginin) - neesenciální - aminokyseliny postradatelné, které organismy živočichů syntetizují v dostatečné míře (glycin, k. glutamová, glutamin, serin, taurin, alanin, ornitin, prolin, hydroxyprolin, k. asparagová, asparagin) - podmíněně esenciální - cystein a tyrozin, mohou dodávat asi 50 % potřeb pro methionin a fenylalanin. Methionin a cystin jsou aminokyseliny obsahující síru (ZEMAN, 2002). Z hlediska současných poznatků se ve výživě zvířat ukazuje, že je důležité nejen zastoupení esenciálních, ale i poměr esenciálních a neesenciálních aminokyselin. Minimální potřeba hrubého proteinu v kompletním krmivu pro psy by neměla klesnout pod 15 %, u štěňat by měla být v rozmezí %. Přitom je nutné uvažovat i o stravitelnosti proteinu v dietě minimálně 80 %. Bílkoviny jsou zdrojem aminokyselin (AA). Pro posouzení kvality dietárního proteinu je potřebné znát jejich aminokyselinové spektrum. Znalost potřeby jednotlivých aminokyselin je z dietetického hlediska významnějším kritériem než obsah dusíkatých látek v dietě. O detailních potřebách jednotlivých aminokyselin nejsou dostatečné informace. Na základě dosavadních poznatků je potřeba aminokyselin shrnuta v následující tabulce číslo 1 (SUCHÝ a kol., 2007). Tabulka 1 - Navrhovaná potřeba AA na 1kg živé hmot. psa dle Suchý a kol. (2007) aminokyselina g aminokyselina g Arginin 0,098 Methionin - Histidin 0,034 Fenylalanin + tyrozin 0,141 Izoleucin 0,070 Fenylalanin - Leucin 0,112 Treonin 0,093 Lysin 0,121 Tryptofan 0,031 Methionin + cystin 0,081 Valin 0,076 11

12 Význam jednotlivých esenciálních aminokyselin Arginin se u savců tvoří v játrech, kde se uplatňuje při tvorbě močoviny v ornitinovém cyklu. Je důležitý při tvorbě kreatinu. Jeho potřeba se zvyšuje v růstové fázi. Histidin se využívá na syntézu nukleových kyselin, hemoglobinu a peptidových hormonů. Leucin a izoleucin mají vztah k činnosti endokrinních žláz. Jejich nedostatek vyvolává atrofii varlat, jater, brzlíku a nadledvinek. Lysin je důležitý při tvorbě mléčného kaseinu, nukleotidů, metabolismu kostí, tvorbě kolagenu a pro činnost pohlavních žláz. Jako součást nukleotidů stimuluje dělení buněk. Lysin se utilizuje v hepatocytech, mozku, ledvinách, srdečním svalu a fibroblastech. Methionin je součástí enzymů a veškerých tkání organizmu. Spolu s cholinem zabraňuje nadměrnému ukládání tuku v játrech a má význam při zneškodňování jedů. Nedostatek methioninu se projevuje tukovou degenerací jater, funkčními poruchami ledvin, atrofií svalů, varlat a zpomaleným růstem. Fenylalanin dává vznik tyrozinu, který se využívá při tvorbě hormonů štítné žlázy - noradrenalinu a adrenalinu. Z tyrozinu se tvoří melatonin v kůži a duhovce oka. Důležitý je pro vývoj erytrocytů. Potřeba fenylalaninu závisí na příjmu tyrozinu v potravě. Threonin je potřebný pro tvorbu bílkovin, peptidů a stabilitu bílkovinných vazeb. Degradací threoninu vznikají důležité metabolity (glycin, acetaldehyd). Tryptofan se podílí na tvorbě serotoninu, melatoninu v epifýze a kyseliny nikotinové. Nedostatek tryptofanu se projevuje neplodností, poruchami kůže a zubní skloviny. Valin zabezpečuje normální činnost nervové a svalové tkáně. Při nedostatku valinu dochází k hubnutí, ztrátě citlivosti a poruchám koordinace pohybů. Cystein je potřebný pro formování terciární struktury bílkovin (JELÍNEK a kol., 2003). Na rozdíl od sacharidů a tuků, z nichž se při přebytku v dietě mohou tvořit zásoby v podobě tělního tuku, není tomu tak u dusíkatých látek. Těch musí být v každodenní krmné dávce tolik, kolik živočišný organismus potřebuje na obnovu svých tkání, růst, produkci atd. Při přebytku dusíkatých látek v krmné dávce musí tyto tělo opustit, protože se z nich nemohou vytvářet zásoby. Přebytek dusíkatých látek 12

13 způsobuje přetížení detoxikační kapacity jater, dochází k dezaminaci aminokyselin, poškozování vylučovacích systémů atd. Naopak deficit dusíkatých látek zpomaluje růst, zhoršuje konverzi krmiva atd. (ZEMAN, 2002). Bílkoviny mají ve výživě psů zvláštní postavení, jsou nejen základní složkou všech orgánů, hormonů, enzymů a dalších látek, ale mohou krýt i část energetické potřeby organismu (SUCHÝ, 2001). Bílkoviny je možné využít i jako zdroj energie. Jeden gram bílkovin uvolní cca 17 KJ energie, která je však pro organismus neefektivní a neúměrně ho zatěžuje. Celý proces na jehož konci je energie, se děje složitým a náročným způsobem prostřednictvím jater. V tomto procesu uvolňují játra z bílkovin amoniak, který je konvertován do dusíkového odpadu - močoviny, která se vylučuje přes ledviny močí ven. Vysoká koncentrace močoviny v moči či zápach může být indikací překrmování dietou bohatou na bílkoviny (TLUČHOŘ, 2000). Pes k řádné výživě potřebuje celkem 23 aminokyselin, z nichž 10 je esenciálních. Pes využívá bílkoviny rostlinného i živočišného původu, které podle obsahu esenciálních aminokyselin mají různou hodnotu a měly by být v krmné dávce zastoupeny v poměru 1 : 2. Bílkoviny jsou hlavním zdrojem aminokyselin významných pro stavbu tkání a mají menší význam jako zdroj energie. Využití bílkovin probíhá v organizmu tak, že při procesu zvaném katabolismus se rozkládají na jednotlivé aminokyseliny, které pak organismus využívá procesem zvaným anabolismus ke tvorbě organismu vlastních specifických bílkovin. V potravě psa by měly být bílkoviny zastoupeny ve 20 až 30 % (podle plemene a aktivity psa). Na rozdíl od sacharidů není možné přebytek bílkovin v organismu skladovat. Jejich dlouhodobý nadměrný přívod způsobuje nežádoucí zatížení organismu dusíkatými látkami (např. močovinou), které přetěžují ledviny. Vysoký přísun bílkovin navíc jednostranně zatěžuje psa i zvýšeným přívodem fosforu a vyvolává tak nepoměr mezi vápníkem a fosforem. Překrmování psa bílkovinami je nejen neekonomické, nýbrž i zdraví škodlivé (PROCHÁZKA, 1994). Doporučený minimální obsah N-látek je 180 g/kg ve 100% sušině pro dospělá zvířata a 220 g/kg pro růst a reprodukci (doporučení AAFCO). V krmivech pro psy se obvykle deklaruje pouze obsah celkových bílkovin (N-látky), jen ojediněle je deklarována přítomnost jednotlivých aminokyselin. Při nedostatku některé esenciální aminokyseliny dochází k omezení syntézy tělních bílkovin, v takovém případě se tato aminokyselina nazývá limitující. Tepelné zpracování krmiva může vést k omezení využitelnosti některých aminokyselin. Klinicky se karence aminokyselin projevuje 13

14 onemocněním kůže, poruchami růstu srsti, zhoršenou imunitní odpovědí a v extrémních případech i ztrátou svalové hmoty (HUML, 2005). V období růstu je potřeba bílkovin největší, stejně jako při intenzivním tréninku psa. Svalová práce je příčinou opotřebení bílkovinných myofibril, které se v průběhu zotavování z dodaných aminokyselin opět obnovují. Rovněž v období výměny srsti je zvláště u dlouhosrstých plemen psů je potřeba bílkovin vyšší. Při svalové práci je mírně zvýšená potřeba bílkovin pokrytá zvýšenou spotřebou energie přes zvýšený příjem krmiva. V druhé polovině gravidity by měl být příjem bílkovin vyšší o % než je potřeba na záchovu (SŐVEGOVÁ, 1994). Srst je z 95 % tvořena bílkovinami, které jsou bohaté na sirné aminokyseliny methionin a cystein. Normální růst srsti a keratinizace kůže tedy vytváří vysoký požadavek na bílkoviny a může u zvířat odpovídat za % denní potřeby bílkovin. Nesplnění tohoto požadavku vede k lámání a depigmentaci srsti a její pomalé obnově a odlupování kůže. Deficit bílkovin se v klinické praxi objevuje zřídka, vyskytuje se po hladovění, nechutenství vyvolaném onemocněním nebo po dlouhodobém krmení nekvalitním krmivem. Dietetická léčba zahrnuje doplnění vysoce kvalitních zdrojů bílkovin jako je maso a vejce (WATSON, 1998) Tuky Tuky jsou hlavními energetickými živinami v krmivech pro psy. V krmivech určených pro výživu psů lze orientačně doporučit poměr mezi proteiny a tuky 2 : 1 1,5, při velké zátěži (pracovním výkonu) 1 : 1. Komerčně vyráběná granulovaná krmiva obsahují 60 g (6 %) 140 g (14 %) tuku na 1 kg krmiva (SUCHÝ, 2007). Tuky v krmivech jsou chemicky heterogenní směsi lipidů, jde především o triacylglyceroly (sloučeniny glycerolu a mastných kyselin), fosfolipidy, cholesterol, vosky a další látky. Obsahují více než dvojnásobné množství energie oproti sacharidům a bílkovinám, které mohou jejich energetickou funkci zcela nahradit. Tuky jsou však i zdrojem esenciálních mastných kyselin a nosičem lipofilních vitamínů (A, D, E, K). Značný význam mají tuky jako zdroj esenciálních mastných kyselin. Mastné kyseliny můžeme rozdělit do tří skupin, na nasycené (neobsahují dvojné vazby): kyselina palmitová a stearová, mononenasycené (obsahují jednu dvojnou vazbu): kyselina olejová a polynenasycené (obsahují více dvojných vazeb): kyselina linolová, linoleová, arachidonová. Nenasycené mastné kyseliny mohou být syntetizovány přímo a slouží 14

15 pouze jako zdroj energie. Přísun nenasycených mastných kyselin krmivem je však nezbytný, neboť nemohou být v organismu syntetizovány a slouží k syntéze látek (prostaglandinů, leukotrienů aj.). Pro psy jsou esenciální dvě skupiny mastných kyselin, a to tzv. polynenasycené mastné kyseliny n-6 (kys. linolová a arachidonová) a n-3 (kyselina alfa-linolenová a eikosapentaenová). Příjem n-6 mastných kyselin v krmivu by měl odpovídat přibližně 2% pokrytí potřeby energie (cca 160 mg/kg ž. hm.), u n-3 mastných kyselin činí tento doporučovaný podíl 0,5 % (cca 40 mg/kg ž. hm.) (SUCHÝ, 2001). Mastné n-3 kyseliny živočišného původu jsou kyselina eikosapentanová (EPA) a kyselina dokosahexanová (DHA), které se přímo nacházejí především v mořských a řasách, zatímco n-3 mastné kyseliny rostlinného původu - kyselina alfalinolenová (ALA) - se nejvíce vyskytují v oleji ze lněného semínka, listové zelenině a sójových bobech. Mastné n-6 kyseliny se vyskytují především v obilovinách, mase a semenech většiny rostlin. Zatímco n-6 mastných kyselin je v potravě obecně dostatek, zajistit dostatek n-3 mastných kyselin je obecně problémem. Největší problém nedostatku DHA a EPA spočívá v tom, že přímo jsou jen v rybách a rybích tucích a řasách. Proto bychom při výživě měli upřednostnit stravu, kde část proteinů je tvořena proteiny z ryb a část tuku tvořeno rybím olejem. Stejně tak, jako je důležitý obsah těchto esenciálních mastných kyselin v potravě, je důležitý i jejich vzájemný poměr. Na každý přijatý gram n-3 mastných kyselin by mělo být organizmu dodáno 5 gramů n-6 mastných kyselin. Nepoměr obou skupin mastných kyselin, převaha n-6 nad n-3 mastnými kyselinami, se považuje za faktor zvyšující riziko onemocnění srdce, cév a zánětlivých onemocnění především kloubů a bolestivost svalstva, zvýšenou unavitelnost a sníženou regeneraci po námaze. EPA a DHA jsou prekurzory eikosanoidů, které působí protizánětlivě, protitromboticky. Zatímco kyselina arachidonová, která je prekurzorem odlišné skupiny eikosanoidů, jež působí prozánětlivě a protromboticky. Z toho vyplývá, že n-3 nenasycené mastné kyseliny snižují riziko onemocnění srdce a cév, snižují srážlivost krve a tím usnadňují její průtok krevním řečištěm a potlačují záněty kloubů. Dále je zvláště důležitý je vliv DHA na vývoj mozku a sítnice u všech savců včetně štěňat. DHA je důležitá stavební složka nervových a sítnicových struktur nejen v průběhu nitroděložního vývoje, ale i po narození (ŠMOLÍK, 2006). 15

16 V poslední době se staly EPA a DHA předmětem zájmu veterinárních dietetiků a je sledován jejich vliv na imunitní odpověď včetně využití pro terapii hypersenzitivních reakcí a pro terapii onkologických onemocnění (HUML, 2005). Vlastnosti každého tuku jsou určovány především zastoupením mastných kyselin. Z mastných kyselin jsou velmi významné tři nenasycené mastné kyseliny: linolová, linoleová a arachidonová, označované jako esenciální mastné kyseliny. Kyselina linolová je považována za základní mastnou kyselinu, ze které se mohou za určitých okolností syntetizovat obě další (linoleová, arachidonová). Pro tyto mastné kyseliny někdy používáme termín mastné kyseliny živočišného původu. Ostatní mastné kyseliny si organismus psa dokáže syntetizovat ze sacharidů (MUDŘÍK a kol., 2007). V rostlinných tucích olejích (slunečnicovém, řepkovém, olivovém) převládají nenasycené kyseliny a v pevných tucích, např. hovězím loji, méně již ve vepřovém sádle, jsou obsaženy tuky s vyšším procentem nasycených kyselin. Mastné kyseliny se podílejí na mnoha významných funkcích souvisejících se zachováním zdraví včetně funkce ledvin a reprodukce. Jsou nepostradatelnou složkou buněčných membrán a jsou nezbytné pro syntézu některých hormonů. Příznaky nedostatku esenciálních mastných kyselin u psů se projevují ztrátou lesku srsti, tvorbou lupů, vypadáváním srsti, ale i ztučněním jater, anémií a zhoršením plodnosti (MUDŘÍK a kol., 2007). Podle Suchého (2001), se nedostatek esenciálních mastných kyselin projevuje i dalšími patologickými stavy. Dochází ke zpomalení růstu, zvýšenému příjmu vody a sníženou odolností vůči stresu. Ovšem i zvýšený obsah nenasycených mastných kyselin v krmivu se může projevit negativně. Jsou snadněji oxidovatelné, žluknou a to vede k znehodnocení jich samých, ale i dalších živin. Velmi důležitou, ale i přirozenou látkou, která chrání nenasycené mastné kyseliny před jejich oxidací je vitamín E (MUDŘÍK a kol., 2007). Určitým protikladem esenciálních mastných kyselin jsou biogenní mastné kyseliny. Jde především o nejrůznější transizomery mastných kyselin vyskytující se především v tuku přežvýkavců a v mléce (jsou produktem mikrobiálního štěpení tuků), ztužených tucích a margarínech. Transizomery interferují s esenciálními mastnými kyselinami, snižují tvorbu prostaglandinů a tlumí činnost varlat a vaječníků (SUCHÝ, 2001). Tuky (mastné kyseliny) jsou látky velmi citlivé vůči vlivům vnějšího prostředí, působením světla, tepla, vlhkosti, přístupu vzdušného kyslíku i činností plísní se mohou rozkládat. Toto riziko je poměrně vysoké u nesprávně skladovaných suchých krmiv 16

17 tukovaných rostlinnými oleji, případně drůbežím tukem, vystavených výše uvedeným činitelům. Tuky vystavené nepříznivým podmínkám mohou vytvářet celou řadu sloučenin. Nejprve vznikají peroxidy mastných kyselin, které se rozkládají na ketony, aldehydy, alkoholy a další uhlovodíky. Řada vznikajících látek je relativně toxických a některé mají mutagenní nebo karcinogenní vlastnosti. Stupeň oxidace tuku je možno orientačně posoudit podle typicky žluklého pachu. Přesnější obraz dává laboratorní stanovení rozkladných produktů tuků, jde především o stanovení čísla kyselosti (daného obsahem volných mastných kyselin), peroxidů, aldehydů a ketolátek (SUCHÝ, 2001). Obsah tuku v krmivu určuje nejen jeho energetickou hodnotu, ale má i významný podíl na chutnosti krmiva. Zvířatům, která špatně přijímají potravu nebo mají vysoký úbytek na váze, je vhodné podávat dietu s vyšším podílem tuku (MUDŘÍK a kol., 2007). Tuky jsou nejkoncentrovanějším a nejlépe stravitelným zdrojem výživné energie. Přes vysokou stravitelnost tuku je u psů jeho denní dávka limitována. Organismus je schopen vstřebat jen určité množství. Překročením tohoto limitu se tuk nevstřebá a je vyloučen. Klinicky se to projeví řídkými exkrementy a velkou ztrátou vody a zátratou části vitamínů. U saňových psů a to zejména běhající maratón je možné postupným přídavkem zvýšit celkový příjem tuku v potravě a tím dodat vyšší koncentraci energie, zároveň je nutné zabezpečit vyšší přídavek vody a vitamínů A, D a E. Komerční krmiva - suchá strava (granule) obsahují % tuku (TLUČHOŘ, 2000) Sacharidy Podobně jako tuky jsou i sacharidy pro psa zdrojem energie. Obsah energie v sacharidech je ale nižší než v tucích. Do organismu se dostávají z rostlinných krmiv. Protože se sacharidy ukládají v těle jen v omezeném množství, jsou jejich nevyužitelné přebytky přeměňovány na tuk a volné mastné kyseliny. Uhlíkatý řetězec může být využit i pro syntézu jiných látek, včetně neesenciálních aminokyselin (MUDŘÍK a kol., 2007). Sacharidy můžeme rozdělit na monosacharidy (glukóza, fruktóza, manóza a galaktóza), disacharidy složené ze dvou monosacharidů (sacharóza, laktóza a maltóza), trisacharidy (rafinóza) a polysacharidy (škrob a glykogen). 17

18 Mono a disacharidy jsou hlavními energetickými živinami rostlinného původu ve výživě psů. V trávicím traktu jsou enzymaticky štěpeny na monosacharidy, ty jsou resorbovány do krevního oběhu a dále transformovány na glukózu. Glukóza je využívána k syntéze glykogenu, uvolnění energie, syntéze dalších cukrů i necukerných látek (SUCHÝ, 2001). Glykogen (cukr živočišného původu) se ukládá především v játrech a svalech. Zde se přechovává jako důležitý a snadno dosažitelný zdroj energie (PROCHÁZKA, 1994). Pro dokonalou funkci organismu potřebují všechna zvířata glukózu. Většina zvířat je však schopna si glukózu syntetizovat, je-li v krmivu dostatečné množství prekurzorů glukózy (aminokyseliny a glycerol), a není nutné ji přidávat do krmné dávky ve formě sacharidů. V průběhu březosti a laktace potřeba glukózy u zvířat stoupá. Výsledky z poslední doby však ukazují, že ani v tomto období není nutné psům glukózu přidávat, obsahuje-li krmivo dostatečné množství glukogenních aminokyselin. Mezi glukogenní aminokyseliny řadíme všechny postradatelné neesenciální kyseliny, jejichž přeměna v sacharidy je vratná. Z nepostradatelných - esenciálních aminokyselin je glukogenních jen několik a jejich přeměna na sacharidy je nevratná. Cukr a tepelně upravené škroby jsou levné a snadno stravitelné zdroje energie, důležitá je ovšem tepelná úprava. U psů zvyšují cukry chutnost krmiva, ale u jiných druhů, jako jsou např. kočky, nemá cukr na chutnost krmiva žádný vliv. Použití některých disacharidů, zvláště mléčného cukru laktózy, je u mnoha zvířat omezeno schopností jejího trávení. V trávícím traktu některých zvířat se vytváří nedostatečné množství enzymu laktázy nebo je její aktivita nízká, a z tohoto důvodu se laktóza hůře tráví nebo se netráví vůbec. Aktivita enzymu laktáza s věkem klesá, a proto u starších psů může používání mléčných krmiv, s vyšším zastoupením laktózy vést k dietetickým poruchám, zejména průjmům (MUDŘÍK a kol., 2007). I podle jiného autora PROCHÁZKA (1994) nejsou sacharidy pro výživu psa nepostradatelné, avšak zlepšují využití bílkovin. Sacharidy běžně přítomné v krmivech pro psy jsou: laktóza, sacharóza, škrob, celulóza a hemicelulóza. Pro zásobování krmiv energií se nejčastěji používá škrob. Ten je psům obvykle dodáván ve formě rostlinných komponentů jako je kukuřice, rýže a pšenice. Stravitelnost škrobu je dána rostlinným zdrojem, ze kterého pochází. Obecně je tepelně upravený škrob dobře stravitelný. Tepelně upravený bramborový i kukuřičný škrob mají stravitelnost asi 84 % (HILTON, 1990). 18

19 2.5. Vláknina V krmivech rostlinného původu je obsažena také organická živina - vláknina. Tuto látku řadíme rovněž k sacharidům, i když obsahuje vedle polysacharidů i látky, které nejsou sacharidové povahy (lignin) (MUDŘÍK a kol., 2007). Vláknina je z dietetického i zdravotního hlediska také důležitou složkou krmiva. Skládá se z celulózy, hemicelulózy, pektinů, galaktomananů a ligninu. Celulóza se vyskytuje ve všech rostlinách jako součást pletiv, pektiny se vyskytují především v ovoci a zelenině a galaktomanany v luštěninách. Lignin není považován za sacharid, jeho obsah se v rostlinách zvyšuje s jejich stářím a svojí nízkou rozpustností se podílí na snížení celkové stravitelnosti. Ve střevech je částečně rozkládán bakteriální mikroflórou za vzniku toxických fenolů. Ve výživě psů nemá vláknina jako zdroj energie význam, vyplňuje však trávicí trakt, podporuje pocit mechanického nasycení a povzbuzuje střevní peristaltiku (SUCHÝ, 2001). Působení vlákniny u zvířat závisí na fyziologické velikosti trávícího traktu. U psů i přes skutečnost, že délka trávící trubice je poměrně krátká, je dietetický význam vlákniny značný (MUDŘÍK a kol., 2007). Nízký příjem vlákniny vede ke snížení peristaltiky a je dáván do souvislosti s s řadou dietetických poruch. U psů je potřeba 2 až 3 % vlákniny v dietě. Vyšší než 5% zastoupení vlákniny v krmivu způsobuje u psů snížení stravitelnosti ostatních živin. Zvýšený obsah vlákniny v krmné dávce lze léčebně využít např. při onemocnění žaludku a trávící soustavy, diabetu, obezitě a v dietách u starých zvířat (SUCHÝ a kol., 2007) 2.6. Energie Zdrojem energie jsou tuky, sacharidy a bílkoviny. Pro praktické hodnocení energie krmiv pro psy se používá metabolizovatelná energie (ME). U běžných krmiv pro psy se pohybuje koncentrace energie kolem 14,6 MJ ME v 1 kg sušiny, ale některá krmiva mají koncentraci energie vyšší, zejména krmiva pro psy v zátěži (HUML, 2005). Energie živin z krmiva se v organismu uvolňuje postupně v řadě komplexních chemických reakcí, regulovaných působením enzymů. Organismus získává energii oxidací chemických vazeb energetických živin v krmivu obsažených. Energetické živiny jsou takové, které při prudké oxidaci (hoření) uvolňují teplo energii. Jako energetické živiny označujeme především tuky a sacharidy, ale i bílkoviny ze kterých 19

20 lze také získat energii, energetický výtěžek je však malý. Laboratorně lze zjistit tzv. brutto energii (spálené teplo) krmiva jeho spálením dokonalou oxidací. Množství energie se vyjadřuje v joulech (J). Dříve se množství energie vyjadřovalo v kaloriích (cal), dosud se tyto jednotky ještě využívají. Jedna kalorie je takové množství tepla, které je potřeba pro zvýšení teploty 1 gramu vody o 1 o C ze 14,5 na 15,5 o C. Přitom platí úměra, že 1 cal se rovná 4,186 J. Žádné zvíře není schopno využít veškerou energii obsaženou v krmivu. Příjem energie se vyjadřuje, či posuzuje v různých úrovních: brutto energie (BE), stravitelná energie (SE), metabolizovatelná energie (ME) a netto energie (NE). Brutto energie se měří laboratorně jako tzv. spálené teplo krmiva. Je to vlastně množství tepla získaného při úplné oxidaci (spálení) krmiva v prostředí čistého kyslíku v kalorimetrické bombě a vyjadřuje maximum energie obsažené v krmivu. BE se dá vypočítat i z obsahu jednotlivých živin, které vynásobíme jejich kalorickým ekvivalentem, tj. číslem udávajícím jejich energii uvolněnou při úplné oxidaci. Krmivo s nejvyšší hodnotou BE nemusí být vždy nejlepší. Využití BE krmiva závisí především na stravitelnosti krmiva a na míře využití jednotlivých živin v organismu zvířete. Stravitelná energie (SE) je množství energie získané z živin krmiva, které jedinec po předchozím strávení absorbuje (vstřebá) do svého těla. Stravitelnou energii získáme výpočtem, když od množství brutto energie přijatého krmiva odečteme množství energie obsažené ve výkalech. Energie výkalů se zjišťuje laboratorně, stejně jako spálené teplo krmiva. Energie získaná ze stravitelných tuků a sacharidů je v živočišném organismu využívána bezezbytku. Energie získaná z bílkovin není organismem zvířete využitelná tak efektivně jako u tuků a sacharidů. Část aminokyselin, které nejsou zabudovány do novotvorby bílkovin v těle (proteolýzy), je v játrech přeměňována na netoxickou močovinu a ta je pak odváděna ve formě moči. Potřeba energie pro psy se někdy označuje ve stravitelné energii, častěji však v metabolizovatelné energii. Metabolizovatelná energie (ME) je jenom to množství energie, které je využitelné v buněčném metabolismu. Tato energie je rozhodující pro posouzení kvality krmiva. Metabolizovatelná energie se vypočítá tak, že od stravitelné energie odečteme ztráty energie obsažené v moči (popřípadě odečtením ztrát energie ve výkalech a moči od brutto energie). Poměr metabolizovatelné energie k brutto energii se nazývá metabolizovatelnost energie krmiva. Obsah stravitelné a metabolizovatelné energie v krmivu je ovlivňován především složením krmiva, druhem zvířete a typem zátěže. 20

21 Trávící trakt zvířat se mezi jednotlivými druhy podstatně liší. Kromě mezidruhových rozdílů existují i rozdíly mezi jednotlivými zvířaty uvnitř stejného druhu, plynoucí z jejich vlastní metabolické identity vykazující rozdílnou intenzitu metabolismu. Stravitelnost krmiva je ovlivňována řadou faktorů, mezi nejvýznamnější patří nejen vlastní skladba krmiv, tedy kvalita a množství živin v krmivech obsažených, ale i vzájemné poměry obsažených živin. Stravitelnost je nejvíce ovlivněna obsahem vlákniny v krmivu, která je málo stravitelná a svým obsahem brzdí i stravitelnost ostatních živin. Jediná cesta jak cílevědomě měřit obsah ME v krmivu je biologický pokus přímo na psech. To znamená krmit zvířata v podmínkách bilančního pokusu, kdy sledujeme přesná množství přijaté energie a také přesná množství energie vyloučené z těla ve výkalech a moči. Je to časově i finančně náročná práce, kterou není možné dělat bez specializovaného pracoviště. V průběhu let byla vyvinuta rovnice, podle které lze vypočítat orientační množství ME v krmivu, na základě obsahu živin (sacharidů, tuků a bílkovin). Tato rovnice bere v úvahu všechny možné ztráty energie v průběhu trávení stejně tak jako při využívání energie ze strávených živin. Využití energie krmiva Čistá energie (NE) je v organismu psa využívána pro vykonávání svalové práce (fyzická aktivita psa), k dýchání, trávení a jiným fyziologickým činnostem, a k udržení jeho tělesné teploty. Výdej energie je možné rozdělit na dvě části: výdej pro potřebu energie na úrovni tzv. záchovné potřeby a výdej energie pro produkci (MUDŘÍK a kol., 2007) Minerální látky V těle zvířat se vyskytují téměř všechny známé minerální prvky, ale pro jejich život však nejsou všechny stejně důležité a nezbytně nutné. Minerální prvky v krmivu, označované jako anorganické živiny, se k krmivářské analytice označují společným názvem popeloviny nebo minerální látky. Dělíme je do dvou skupin: makroprvky, které zvířata vyžadují ve větších množstvích, a mikroprvky, které jsou vyžadovány v relativně malých množstvích. V tělesných tkáních a tekutinách se minerální látky vyskytují ve své elektrolytické formě jako soli (MUDŘÍK a kol., 2007). Úloha minerálních látek je velmi mnohostranná, nejsou nepostradatelné jen pro správný vývin kostry, ale jsou i významným faktorem intermediálního metabolismu. 21

22 Podmiňují udržování acidobazické rovnováhy a stálosti vnitřního prostředí a jsou stavební součástí tkání (SUCHÝ, 2001). Jednotlivé minerální prvky nepůsobí v organismu samostatně, ale vždy ve vzájemných souvislostech. Pro fyziologickou funkci strukturální integritu tkání musí být zachována optimální koncentrace a poměr minerálních látek. Minerální látky obsažené v organizmu živočichů tvoří 4-5 % z jejich hmotnosti. Jak nedostatečný, tak nadměrný příjem jednotlivých minerálních látek působí na organismus nepříznivě (JELÍNEK, 2003) Makroprvky Vápník Vápník se spolu s fosforem uplatňuje při mineralizaci kostí a zubů, v kostech se ukládá v průběhu osifikace chrupavky jako fosfát vápenatý. V buňce je vápník nezbytný pro přenos signálů, správnou funkci bílkovin, regulaci permeability buněčných membrán a svalovou kontrakci. Vápník hraje významnou úlohu při aktivaci a inhibici různých enzymů, aktivaci některých hormonů a v procesu srážení krve. Přirozenými zdroji vápníku jsou krmiva živočišného původu, luštěniny, krmné kvasnice a další (SUCHÝ, 2001). Velmi důležitý je správný poměr vápníku k fosforu, ten by měl být u psů Ca : P 1,2 1,4 : 1. Nevyrovnaný poměr, kdy obsah vápníku je nižší než fosforu, vede k projevům výrazného nedostatku pro tvorbu kostí. Nedostatek vápníku i kojících fen, zejména u společenských plemen vede ke vzniku křečí spolu s nervovými poruchami. Vysoká hladina vápníku a fosforu nebo jejich široký vzájemný poměr jsou rovněž nebezpečné stavy, Mohou se objevit poruchy ve vývinu kyčlí (dysplazie), syndromy osteomaláci a a osteoporózy, syndromy výrůstků na kostech, ale i kymácivý pohyb u psů (MUDŘÍK a kol., 2007) Fosfor Fosfor se spolu s vápníkem uplatňuje především při tvorbě kostí. Má významnou roli i v metabolizmu bílkovin, tuků a cukrů, tvorbě vitamínů skupiny B a podílí se na přenosu energie. Vyšší potřebu mají samice v průběhu březosti a v laktaci. Přirozenými zdroji fosforu jsou generativní části rostlin, zrniny, extrahované šroty a výlisky, krmiva živočišného původu, otruby, sladový květ, krmné kvasnice a další (SUCHÝ, 2001). 22

23 Sodík Sodík je nejdůležitějším kationem tělních tekutin, ovlivňuje jejich osmotický tlak, objem krevní plazmy, elektrickou aktivitu buněk, přenos nervových vzruchů, přenos látek přes buněčnou membránu (aktivní transport zprostředkovaný Na+ K+ ATPázou) a je aktivátorem některých enzymů. Přirozenými zdroji sodíku jsou krmiva živočišného původu, zrniny, extrahované šroty, řepa a mrkev (SUCHÝ, 2001). Nedostatek sodíku, ale i chloru způsobuje únavu, vyčerpání, neschopnost udržení tzv. vodní rovnováhy, snížení příjmu vody, zpomalení růstu, vysychání kůže a ztrátu srsti. Nadbytek vede ke značnému zvýšení příjmu vody což přispělo k názoru, že u psů s vysokým tlakem jsou příčinou diety bohaté na sodík (MUDŘÍK a kol., 2007) Hořčík Hořčík je nezbytný pro tvorbu kostí, funguje při ní jako synergista vápníku a antagonista fosforu. Naopak v procesu srážení krve má hořčík opačnou funkci než vápník (snižuje srážlivost krve a brání vzniku trombózy). Hořčík je součástí mnoha enzymů, často působí jako aktivátor těch enzymů, jejichž přirozeným inhibitorem je vápník. Vytěsňuje vápník z membránových receptorů, uvolňuje napětí a navozuje relaxaci až útlum. Přirozenými zdroji hořčíku jsou olejniny, pšeničné otruby a extrahované šroty (SUCHÝ, 2001). Nedostatek hořčíku v některých případech způsobuje svalovou slabost někdy až křeče. Jeho nedostatek je však nepravděpodobný (MUDŘÍK a kol., 2007) Draslík Draslík je důležitý pro udržení nitrobuněčného osmotického tlaku a acidobazické rovnováhy a přenos nervových vzruchů. Je nutný pro normální metabolizmus sacharidů a bílkovin i pro funkci některých enzymů. Draslík se zúčastňuje veškerých fosforylačních dějů v organizmu. Jeho obsah stoupá v buňkách, v nichž převládají anabolické (skladné) procesy, naopak katabolismus je provázen zvýšenými ztrátami draslíku. Přirozenými zdroji draslíku jsou řepa, extrahované šroty a další rostlinná krmiva (SUCHÝ, 2001) Chloridové ionty Chloridové ionty se podílejí na udržování osmotické rovnováhy a na regulaci acidobazické rovnováhy. Chloridy jsou hlavním antagonistou bikarbonátů a směřují 23

24 proti jejich koncentračnímu spádu, čímž se zúčastňují na tvorbě membránového potenciálu. Ve formě kys. chlorovodíkové hraje chlor významnou roli v procesu trávení. Přirozenými zdroji chloridů jsou řepa, sladový květ a krmiva živočišného původu (SUCHÝ, 2001) Mikroprvky Zinek Zinek je nepostradatelný v celé řadě enzymatických systémů, včetně těch, které se vztahují k metabolismu bílkovin a sacharidů. Je nepostradatelný pro zachování zdravé kůže a srsti. Je nezbytný pro všechna zvířata, avšak jeho potřeba je velmi často ovlivňována jinými složkami krmiva. Například vysoký obsah vápníku v krmivu nebo zkrmování diet pouze na bázi rostlinných bílkovin, v těchto případech se může spotřeba zinku dramaticky zvýšit a následně může ovlivnit vstřebávání železa. Nedostatek zinku vede ke špatnému růstu, nechutenství, atrofii varlat, vyhublosti a onemocnění kůže. Špatný stav kůže a srsti se může vyskytnout u zvířat chovaných v lokalitách s malými zásobami zinku v půdách. Nadbytek zinku v dietě není nebezpečný, protože zinek je relativně netoxický (MUDŘÍK a kol., 2007). Absorpce zinku ve střevech může být snížena nadměrnou hladinou vápníku, železa a mědi v krmivu, které soupeří se zinkem při vstřebávání ve střevě, dále vysokou hladinou fytátů v krmení, kterou nalézáme v krmivech obilninového původu, který se zinkem vytváří chelát, vrozeným defektem vstřebávání zinku, dlouhodobým zánětem střeva nebo u jiných syndromů snižujících vstřebávání. Většina případů zánětů kůže odpovídající na zinek u psů byla spojena se zkrmováním krmiva špatné kvality, suchého krmiva založeného na obilninách a sóji. Tento účinek může být u některých zvířat zhoršován jejich predispozičními faktory (WALTHAM 1 ) Měď Měď je zapojena do tvorby a činnosti červených krvinek, je kofaktorem řady enzymatických systémů a ovlivňuje pigmentaci kůže a srsti. Nedostatek mědi zvyšuje náchylnost k anémii prostřednictvím zhoršení vstřebávání a transportu železa a snížením syntézy hemoglobinu. Může vést i k poruchám kostí. Nadbytek může také vyvolávat anémii prostřednictvím konkurence mezi mědí a železem při vstřebávání železa v tenkém střevě. 24

25 Mangan Mangan se účastní řady enzymaticko-katalyzačních reakcí. Je nezbytný pro udržení funkcí sacharidového a tukového metabolismu. Významně se podílí na tvorbě chrupavek. Nedostatek manganu je příčinou špatného růstu, poruch reprodukce a poruch metabolismu tuků Kobalt Kobalt je nedílnou součástí molekuly vitamínu B12. Nedostatek kobaltu je při dostatečném zastoupení vitamínu B12 v krmné dávce nepravděpodobný Jód Jód je nepostradatelnou složkou hormonů štítné žlázy, které regulují bazální metabolismus v organismu. Nedostatek jódu způsobuje strumu vole, zvětšení štítné žlázy. Klinické příznaky nedostatku jódu se projevují abnormalitami na kůži i srsti, skleslosti až apatií. Může narušit metabolismus vápníku a negativně ovlivnit reprodukci. Nadbytek jódu může mít podobné příznaky jako jeho nedostatek. Dochází ke snížení produkce hormonů štítné žlázy Selen Selen je nezbytnou součástí enzymu glutationon peroxidázy, která chrání buněčné membrány proti poškození oxidačními sloučeninami. Účinek selenu je úzce spjat s vitamínem E, přítomnost jednoho může částečně nahradit druhého. Další úlohou selenu je ochrana před otravou olovem, kadmiem a rtutí a často se mu přičítá i protinádorové působení, dané funkcí glutationperoxidázy, která chrání membrány. Nedostatek selenu má řadu příznaků. U psů byl popsán vliv nedostatku selenu na dystrofii kosterní a srdeční svaloviny. Ve velkých dávkách je selen velmi toxický. Rozdíl mezi doporučovanými a toxickými dávkami je relativně malý (MUDŘÍK a kol., 2007) Vitaminy Vitaminy jsou organické sloučeniny podílející se na aktivitě celé řady enzymů, umožňujících průběh biochemických reakcí. Jejich hlavním zdrojem je krmivo, některé 25

26 vitaminy mohou být syntetizovány v organizmu, např. vitamin D pomocí UV záření v kůži a vitamíny skupiny B syntetizované mikroflórou trávicího traktu. Vitaminy dělíme do dvou skupin podle jejich rozpustnosti v tucích - na vitaminy lipofilní (A, D, E a K) a hydrofilní (C a komplex vitamínů skupiny B). Lipofilní vitaminy mohou být v organizmu deponovány a krýt jeho potřebu i několik měsíců, naproti tomu vitaminy rozpustné ve vodě se většinou neukládají a projevy jejich nedostatku mohou nastat již po několika dnech. Vitaminy jsou velmi citlivé na vnější podmínky (teplotu, záření, oxidaci, ph, mikrobiální činnost apod.), jejich obsah v krmivech tedy výrazně kolísá v průběhu výroby a skladování (SUCHÝ, 2001). Potřebu vitaminů ovlivňují růžné faktory. Jde zejména o věk, pohlaví a fyziologický stav, vlivy zevního prostředí, stupeň a intenzitu látkové výměny a složení potravy. Mladší věkové kategorie v období růstu a jejich dalšího vývoje jsou citlivější, vnímavější na nedostatek vitaminů. Zvýšené nároky na dostatek vitaminů a minerálů jsou v období březosti a laktace, fyzické, ale i psychické zátěži psa. Při stoupající úrovni metabolismu stoupá i potřeba vitaminů. Jednotlivé komponenty stravy zvyšují nároky na příjem vitaminů (zvýšený příjem cukru obvykle vyžaduje i zvýšený příjem vitaminu B1, zvýšený příjem vápníku vyžaduje i zvýšený příjem vitaminu D, nadměrný příjem soli vyžaduje i zvýšený příjem vitaminu C atd.) (SLOVÁČEK, 2002) Vitaminy rozpustné v tucích Vitamin A Nejdůležitějším je vitamin A1, retinol, se 100% biologickou účinností. Organismus je schopen si jej vyrobit z provitaminů, tzv. karotenoidů (beta-karoten) (SLOVÁČEK, 2002). Vitamín A je označován jako růstový vitamín, nezbytný především pro mladá rostoucí zvířata. Je složkou zrakového pigmentu a je důležitý pro vlastní vidění. Je ochranným vitamínem epitelů. Velmi důležitý je pro udržení zdravé kůže, srsti a všech mukózních sliznic. Plní významnou úlohu pro normální vývoj kostí a zubů. Nejbohatším zdrojem vitaminu A jsou játra, rybí tuk, vejce, mléko, kukuřice aj. (MUDŘÍK a kol., 2007). Projevy nedostatku jsou bledost a suchost sliznic a kůže, šupení kůže, hnisavé kožní afekce, suchá a lomivá srst, záněty očních víček, záněty spojivek, suché oko s následným osycháním rohovky, vznikem drobných erozí až vředu rohovky, katary sliznic, průjmy, recidivující respirační infekty, pomalé hojení ran. Z celkových projevů poruchy tělesného růstu a vývoje, poruchy vývoje zubů, snížená celková odolnost organismu proti infekcím. Projevy hypervitaminózy jsou popisovány 26

27 jako poruchy vývoje kostí spojené s gingivitidou a vypadáváním zubů (SLOVÁČEK, 2002). Podle MUDŘÍKA (2007) se dále při přebytku vitaminu A mohou vyskytovat i abnormality plodu Vitamin D Přirozený vitamin D je identický s vitaminem D3 (cholekalciferol), který se může v organismu vyrábět z provitaminu D tzv. fotolýzou v kůži účinkem UV záření. Existuje i vitamin D 2 (ergokalciferol), který je rostlinného původu a vzniká vlivem UV záření z prekurzoru ergosterolu (SLOVÁČEK, 2002). Metabolity vitaminu D stimulují absorpci vápníku ve střevech a ve spojením s parathyroidním hormonem příštítných tělísek stimuluje ukládání vápníku a fosforu v kostech. Potřeby vitaminu jsou v těsném spojení s koncentrací vápníku a fosforu v krmivu. Vitamin D se vyskytuje výhradně v živých organismech, jejich nejbohatším zdrojem je jaterní tuk, máslo a vaječný žloutek (MUDŘÍK a kol., 2007). Nedostatek vitaminu D se projevuje demineralizací kostí s následnou ztrátou jejich mechanické odolnosti. U mladých věkových kategorií hovoříme o rachitidě (křivici) a u starších věkových kategorií o osteomalácii (lomivce) a osteoporóze (řídnutí kostí). Vedle skeletu jsou demineralizací výrazně postiženy zuby (SLOVÁČEK, 2002). Nedostatek se však vyskytuje zřídka, často při nevyrovnaném poměru vápníku a fosforu (MUDŘÍK a kol., 2007). Dlouho trvající překrmování může vést ke kalcifikaci měkkých tkání, plic, ledvin a žaludku, deformaci zubů a čelistí. Enormně vysoký příjem vitaminu D může být i příčinou smrti (SLOVÁČEK, 2002) Vitamin E Nejaktivnější formou vitaminu E je alfa-tokoferol. Působí jako antioxidant a podílí se na udržování stability buněčných membrán. Jeho účinek je úzce spojen s mikroprvkem selenem. Zdrojem jsou olej z obilních klíčků, pšeničné klíčky, sója, kukuřice (SLOVÁČEK, 2002). Jeho význam stoupá při vyšším zastoupení snadno oxidovatelných polynenasycených mastných kyselin v dietě. U psů může nedostatek vitaminu E vést k dystrofii kosterního svalstva. Způsobuje poruchy reprodukce, nervového a cévního systému a zhoršení imunity (MUDŘÍK a kol., 2007). Zhoršuje se i využití vitaminu A (SLOVÁČEK, 2002). Poruchy z nadbytku vitaminu E jsou nepravděpodobné, i poměrně vysoké dávky jsou dobře snášeny (MUDŘÍK a kol., 2007). 27

28 Vitamin K Jde o vitamin K 1. Zdrojem jsou zejména zelené části rostlin, vitamin K 2 syntetizovaný střevní mikroflórou a vitaminy K 3, K 4 jsou látky syntetické povahy (SLOVÁČEK, 2002). Vitamin K se podílí na regulaci srážecích reakcí krve (MUDŘÍK a kol., 2007). Zdrojem jsou zelené části rostlin špenát, hlávkové zelí, slunečnicová jádra, semena sóji, mrkev, brambory, vaječný bílek, rybí tuk, hovězí játra, v menší míře bílá masa (drůbež) (SLOVÁČEK, 2002). Přirozený nedostatek vitaminu K je nepravděpodobný, jelikož u zdravých zvířat vzniká potřebné množství bakteriální syntézou ve střevech. Snížená hladina protrombinu v krvi a krvácení se mohou vyskytnout u některých jedinců, je li potlačena bakteriální syntéza nebo jsou-li v dietě obsaženy antagonisté vitamínu K, jako jsou warfarín nebo další sloučeniny kumarinu. K potlačení bakteriální syntézy může dojít při perorální aplikaci antibiotik. Příliš vysoký příjem vitamínu K může způsobit nízkou toxicitu, která se u mladých jedinců může projevit poruchami krve, např. anémií (MUDŘÍK a kol., 2007) Vitaminy rozpustné ve vodě Vitamin B 1 (thiamin) Je zapojen do metabolismu sacharidů Jeho potřeba závisí na obsahu sacharidů v dietě (MUDŘÍK a kol., 2007). Pro svůj vliv na nervový systém je také označován jako duševní vitamin. Jeho účinek je zejména v metabolismu sacharidů a lipidů. Zdrojem jsou pivovarské kvasnice, obilná zrna, luštěniny, sója, včelí med, vepřové maso, vejce, mléko (SLOVÁČEK, 2002). Nedostatek může způsobit nechutenství, neurologické poruchy (zejména poruchy stability), následně celkovou slabost, oslabení srdeční činnosti, která v některých případech může vést až k úhynu. Tento stav může nastat v důsledku zkrmování většího množství syrových ryb, které obsahují enzym thiaminázu, rozkládající thiamin. Kromě toho se vitamín B 1 může rozkládat i při vysoké teplotě použité v průběhu přípravy krmiv (MUDŘÍK a kol., 2007) Vitamin B 2 (riboflavin) Vitamin nutný pro správnou funkci nervové soustavy a mozku, účastní se krvetvorby a ovlivňuje metabolismus kožních derivátů (chlupy, drápy...). Zdrojem jsou syrovátka, droždí, obilní klíčky, ovesné vločky, zelenina, luštěniny, sušené mléko, útroby, zejména játra, vejce (SLOVÁČEK, 2002). Nedostatek způsobuje poškození zraku, poruchy kůže, nedokonalý vývin varlat. Toxicita nebyla u psů prokázána. 28