Z OBSAHU 6 NA MUŠCE. Patnáctiletý sbor. Život na laně. V bezpečném náručí. Pavel Štefka odpovídá čtenářům. Léta spojená s výcvikem

Transkript

1 Z OBSAHU 6 16 Patnáctiletý sbor Život na laně V bezpečném náručí Pavel Štefka odpovídá čtenářům Léta spojená s výcvikem Nezapomenutý generál NA MUŠCE Svého času, bylo to v dobách existence tehdejšího Západního vojenského okruhu, jsem byl na reportáži u spojovacího praporu v Kroměříži. Pozdě odpoledne, když jsem skončil, mě jeho velitel doprovázel na bránu. A já si všiml, jak se přes vchod do kasáren trousí nějací civilisté. Byli porůznu oblečení, někdo v montérkách, další v saku s kravatou. Co mě však překvapilo nejvíc, hrnuli se do autoparku, jinak přísně střeženého a nepřístupného. Co se děje? Že by mobilizace?! Ale kdeže, odpověděl mi s úsměvem velitel praporu. To jsou záložáci předurčení k našemu útvaru. Oni to takhle dělají dost často jdou z práce, zajdou sem, podívají se, jestli se o tu jejich techniku pořádně staráme, zjistí, co je nového, s důstojníky si dají v klubu pivko... Neuvěřitelné. O vztahu ke službě v tehdejší lidové armádě u většiny mužské populace jsem si nedělal žádné iluze, a teď tohle. Několikrát jsem pak dával tuto historku k dobru a málokdo jí chtěl uvěřit. Přesto tak teď činím ještě jednou. To proto, že se začíná vážně uvažovat o změnách v postavení aktivních záloh současné české armády. Například podle náčelníka Generálního štábu Pavla Štefky je třeba po vzoru Národní gardy USA vybudovat pevnou vazbu mezi aktivními zálohami a armádou. Možná bych věděl, jak na to. Alespoň pro začátek Ladislav Lenk Čtrnáctideník Ministerstva obrany ČR Vydává MO ČR AVIS Rooseveltova Praha 6 IČO Řízením redakce pověřen Ladislav Lenk Redakce: Rooseveltova Praha 6 Telefony: Fax: areport@centrum.cz Jazyková úprava: Vlasta Kohoutová Grafická úprava: Andrea Bělohlávková V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje AVIS Rooseveltova Praha 6 Oľga Endlová tel Tisk: INTEGRAF, s. r. o., Náchod Číslo indexu: ISSN X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Foto na titulní straně: Jiří Hokův Uzávěrka čísla:

2 REPORTÁŽ REPORTÁŽ RAKEŤÁCKÝ KONCERT Text: Jaroslav PAJER Foto: Jiří HOKŮV Nebývá tak časté, abychom u nás viděli létat rakety. Natožpak rakety, které se trefují do letadel a vrtulníků. Děje se to pouze dvakrát do roka, zjara a na podzim, na protiletadlové střelnici Březina ve výcvikovém prostoru Hradiště. Ta poslední podívaná se konala 25. dubna. Samozřejmě nešlo o pouhou podívanou. Během necelých čtrnácti dnů si zde příslušníci 252. protiletadlového raketového oddílu (do letošního března 252. plr skupiny) ze Strakonic prověřili úroveň své připravenosti na plnění úloh v brigádním úkolovém uskupení, jež má mít armáda do prvního ledna 2007 připravené k nasazení v rámci svých aliančních závazků. Bylo to vlastně naše první vyvedení do VVP, kdy jsme cvičili součinnost i s 253. praporem zabezpečení, objasňuje velitel oddílu podplukovník Josef Vejdělek. Je tu s námi rota logistiky, která nás zabezpečuje službami, jako je vaření, PHM, dovoz vody, doprava a podobně. Jinak jsme tu prováděli štábní činnosti na hlavním místě velení, kdy jsme využívali nový prostředek RACCOS (automatizovaný systém velení a řízení palby pozn. autora), a snažili se na základě metodik a stálých operačních postupů cvičit jak štáb, tak palebnou jednotku. Vlastní ostré střelby z protiletadlových raketových kompletů S-2M a S-10M, jimiž jsou některé jednotky oddílu vyzbrojeny, pak byly vyvrcholením předchozí přípravy v posádce i zdejších nácviků v polních podmínkách. Dvacátý prvý, tady řídící, do výchozího postavení vpřed. Řídící, zde dvacátý prvý, výchozí postavení dosaženo. Rozumím, do palebného postavení vpřed. Řídící, zde dvacátý prvý, palebné postavení dosaženo. Rozumím. Věž, já řídící, palebné postavení dosaženo. Řídící, zde věž, rozumím. Pohotovost jedna. Dvacátý prvý, já řídící, pohotovost jedna. Řídící, zde dvacátý prvý, pohotovost jedna dosažena... STARÁ, DOBRÁ... TECHNIKA Příprava protiletadlových raketových střeleb je poměrně složitá. Především kvůli bezpečnosti. Například předem musí být domluveno, že nad výcvikovým prostorem nepoletí žádný letoun a jejich případné vzdušné trasy jsou odkloněny za věž. Zároveň různé bojové situace například letadlo na příletu či odletu a vrtulník ve visu vyžadují odlišné imitace cílů. Letadla kupříkladu představují rakety IVC-94 vystřelované ve směru od palebné čáry anebo proti ní, vrtulník je znázorňován světlicí FLG-5000, již vojáci používají také k nočnímu osvětlování bojiště. Dnešních střeleb se účastní obsluhy dvou starších protiletadlových raketových kompletů sovětské provenience. Es desítka (S-10) je zkrácené označení kompletu STRELA-10M alias 9K35M, v kódu NATO vedená jako SA-13 (GOPHER). Jedná se o samohybný bojový prostředek, jenž s sebou může vézt až 8 raket s doletem zhruba 5000 m a výškovým dosahem cca 3000 m. Raketa je na cíl naváděna samočinně buď ve fotokontrastním anebo infračerveném režimu. Vozidlo S-10 bylo nejprve určené k vyprošťování, doplňuje naše znalosti nadpraporčík Josef Skrovný, vrchní praporčík 252. plro, dnes zástupce řídícího bojových střeleb. Jenže se po nějaké době zjistilo, že nemá potřebnou tažnou sílu. A tak vznikl nápad, přišla na něj ruská konstruktérka, že by mohlo být využito jako podvozek pro raketový komplet. Jeho posádku tvoří 3 lidé velitel družstva, střelec- -operátor a řidič. Es dvojka (S-2) označuje přenosný komplet STRELA-2M neboli 9K32M, v kódu NATO je pak pojmenována SA-7B (GRAIL). Skládá se z rakety v raketnici válcového tvaru, spouštěcího ústrojí a napájecího zdroje. Střela má maximální efektivní dolet 4200 m a výškový dosah až 2300 m. Raketa je pomocí infračervené snímací soustavy naváděna na kontrastní tepelný zdroj, obvykle výtokovou trysku leteckého motoru. Celkový počet vyrobených raket se odhaduje na 50 tisíc kusů. Komplet má ve výzbroji více než 50 zemí po celém světě. Družstvo S-2 tvoří také 3 vojáci, popisuje dál nprap. Skrovný. Velitel, starší operátor a řidič. S tímto kompletem střílejí už zkušenější vojáci. Dovídáme se také, že v současné době je to jejich druhá odbornost. Jsou už totiž na tabulkách obsluhy mnohem 2 3

3 REPORTÁŽ REPORTÁŽ modernějšího přenosného protiletadlového raketového kompletu RBS-70. Věž, já řídící, pohotovost jedna dosažena. Řídící, zde věž, rozumím. Deset, devět, osm, sedm, šest... Dvacátý prvý, já řídící, cíl v sektoru vyhledávat.... pět, čtyři, tři, dva, jedna. Cíl! Ššš, raketa imitující terč mizí kdesi v nebi. Asi po 10 sekundách se v dálce objevuje padající zlatá hvězda. Cíl v sektoru, palba povolena. Bojovými. KAŽDÝ MÁ SVOU... TRÉMU Činnost protiletadlovců je nesporně týmovou záležitostí. Někdo ty rakety musí připravit, někdo je před střelbou musí změřit, někdo je musí přenést do výdejny, někdo je střelci vydává, říká pplk. Vejdělek. A to se nezmiňuje o dalších nezbytných součástech, jež tvoří zázemí strakonických rakeťáků. Takže, a to tvrdím vždycky, operátor střílí za celý oddíl, dodává. O to větší psychický tlak pak působí právě na toto poslední kolečko, k němuž střelce- -operátora připodobnil velitel 25. protiletadlové raketové brigády plukovník Josef Slavík: Je to hodně o výkonu jednotlivce. My sice pracujeme v týmu, ale když tento člověk zaváhá, tak se může stát, že celý perfektní systém nezareaguje a my si můžeme říct, že jsme tady zbytečně. Je to těžký vojenský adrenalin. První raketu jsem před lety střílel z OT-64 v prostoru VVP Jince, vypráví velitel oddílu. Samozřejmě psychika dělala svoje. Byť jsem byl teoreticky připraven a měl jsem x nácviků na trenažéru, tak první ostrý odpal se mnou dost cloumal. Už od tří jsem nespal a čekal, kdy to přijde. I přesto, že jsem na palebné čáře měl vedle sebe zkušeného bezpečnostního důstojníka, který hlídal, abych všechny úkony provedl, jak se má, ruka se mi třásla a žaludek jsem měl jak na vodě. Když pak raketa odletěla, tak jsem si nejprve uvědomil, že mám najednou nějak volnější rameno, úbytek těch patnácti kilo byl znát, a pak se mi chtělo křičet. Do smrti na to nezapomenu. Dneska jsem střílel poprvé, prozrazuje rotný Václav Babor, střelec ze samohybného kompletu S-10M. Samozřejmě jsme se skoro všichni, co ještě nestříleli, na dnešek těšili. Byli jsme docela nedočkaví, ale současně také nejistí, jestli to zvládneme, zda se nám povede tak, jak to od nás velitelé očekávají. Pocity z posledních sekund před odpalem své první rakety pak popsal takto: Soustředil jsem se na terč, který vylétne na oblohu, na to, abych ho rychle zachytil do zaměřovače... Pět vteřin před výstřelem jsem už měl zapnuté všechny provozní systémy, přístroje a zařízení ve vozidle, které mají být zapnuty. Ruku jsem už držel na pultu navedení a skrz okno sledoval oblohu v daném sektoru. Jakmile jsem uviděl cíl, tak jsem se snažil co nejrychleji sesouhlasit sledovací značku se záměrným kruhem v zaměřovači a s cílem. Poté jsem stiskl odpal rakety. Tím pro mě vlastně všechno skončilo. Pak už to bylo na raketě. A jak dopadl? Dobře, cíl se mi povedlo trefit, odpověděl. Jeho kolega, starší operátor RBS-70 a současně střelec S-2M, rotmistr Martin Spěvák patří už ke zkušenějším profesionálům. Vojákem je čtyři roky, střelcem protiletadlových raket tři a půl roku: ES dvojek jsem vystřelil... do 20. On se tím nikdo nechce moc chlubit, protože, i když se mezi sebou hecujeme, nemusí to přinést štěstí. Po dobu střeleb se proto soustředíme na to, abychom odstříleli co nejlepším způsobem a aby všechno proběhlo v rámci bezpečnostních opatření. Snažíme se, abychom se mohli pod svoji práci podepsat. A v čem vidí základ úspěchu? Ono to vypadá jednoduše, ale člověk v sobě musí každopádně potlačit jistý respekt ze střelby. V mašině (S-10) jsou kluci zavření vevnitř, kdežto my to odpalujeme z ramene. Musíme se absolutně soustředit, musíme znát bezpečnostní opatření a pravidla použití kompletu. Nesmíme třeba zapomenout na odkrytkování raketnice. Je to otázka drilu, kdy člověk všechny pohyby dělá víceméně automaticky. Při odstřelu je pak třeba dát největší důraz na náměr, aby raketa letěla vzduchem a nešla po zemi. Na stole řídícího střeleb se rozbíhají stopky. Střelec z S-2 stojící několik desítek metrů před věží zaměřuje raketnici na cíl. Na trubce raketnice se rozsvěcuje kontrolka. Už ji má, říká si sám pro sebe řídící střeleb. Pš. Ššššš..., zasyčí bezmála půldruhametrová raketa a její zplodiny na chvíli halí střelce do bílé mlhy. Čtyři, čtyřicet devět, odečítá řídící střeleb ze stopek čas, jenž uběhl od povelu k palbě do výstřelu rakety. Nádherný, pochvaluje si řídící, když vidí, jak se dráha rakety protnula s dráhou cíle. To je koncert! A do éteru oznamuje: Věž, já řídící, cíl zasažen, spotřeba jedna. JEDNÍM SLOVEM... KVALITA Oddíl jak denní, tak noční střelby zvládl výtečně. Jsem potěšen tím, že jste ukázali svou připravenost a schopnost při střelbě jak z S-2, tak z S-10, řekl vojákům v pozdní noci plk. Josef Slavík. Myslím si, že stav vaší připravenosti zabezpečuje, že na konci roku úkol, který máte plnit vůči brigádnímu úkolovému uskupení, jste schopni splnit. Další etapa naší přípravy proběhne v květnu společně se čtvrtou brigádou rychlého nasazení, navázal pplk. Josef Vejdělek. Proto jsem také pozval plukovníka Junga, zástupce velitele 4. brigády, aby viděl, že protiletadlový odřad a jeho lidé jsou schopni s technikou a materiálem, jež mají k dispozici, splnit úkol výtečným způsobem. To, co jsem tu měl možnost vidět, jsem už velice dlouho neviděl, prohlásil před strakonickými raketovými protiletadlovci plk. Ladislav Jung ze 4. brn. Prostě partu profesionálů, kteří perfektním způsobem rozumějí své práci. Ani na chvíli nepochybuji o tom, že tu část, kterou máte v rámci brigádního úkolového uskupení splnit, jste schopni zvládnout ve dne, v noci, kdykoliv. Samozřejmě to předám veliteli brigády a zároveň veliteli úkolového uskupení plukovníku Opatovi. Je to prostě kvalita. 4 5

4 VÝROČÍ VÝROČÍ Patnáctiletý sbor Vojenští policisté oslavovali patnácté výročí novodobé historie Text: Vladimír MAREK Foto: autor, Jan KOUBA a archiv VP V úterý 25. dubna 2006 vyvrcholily oslavy patnáctého výročí založení Vojenské policie. Ministr obrany Karel Kühnl propůjčil na Vítkově bojový prapor velitelství ochranné služby Vojenské policie Praha. Oslavy pak pokračovaly slavnostním shromážděním v hlavním sále Ministerstva obrany, kde převzali vybraní účastníci setkání Kříž Vojenské policie. Kromě Karla Kühnla se akcí účastnili náměstek ministra obrany pro obrannou politiku Martin Bělčík, náčelník Generálního štábu AČR generálporučík Pavel Štefka, náčelník Vojenské policie brigádní generál Oldřich Kubát a další významní hosté. Když před patnácti lety byla zakládána Vojenská policie, vzbuzovala pocit něčeho nového a neobvyklého. Začínalo se totiž doslova od nuly, řekl ministr obrany Karel Kühnl. Za tu relativně krátkou dobu se podařilo vybudovat plně akceschopnou instituci. Instituci, která se nemusí ani trochu stydět před svými sesterskými organizacemi ze spojeneckých armád. Instituci, jejíž pořádková, dopravní, bezpečnostní a ochranná služba dělá svoji práci opravdu dobře. Je to vidět nejen doma, ale také v zahraničí. Mise Vojenské policie mají ve světě to nejlepší renomé. V závěru svého projevu ministr obrany zdůraznil, že být vojenským policistou není snadné. Znamená to být dvojnásobným profesionálem ve svém oboru. Občas se lidé zamýšlejí nad tím, zda Vojenská policie je víc vojenská, anebo policejní. Ona je rovnocenně obojím. A právě proto musíte být dvojnásobnými profesionály. Náčelník Vojenské policie brigádní generál Oldřich Kubát připomněl, že novodobá historie jemu podřízené složky se začala psát 21. ledna 1991, její tradice je však mnohem starší. Jednotky Vojenské policie působily v sestavě československých legií v letech 1916 až 1918 v Rusku a Itálii. Po vzniku samostatné Československé republiky do doby konsolidace poměrů a nastolení autority policie a četnictva působila Vojenská policie s vymezenými úkoly policejní ochrany armády na jednotlivých zemských velitelstvích a v některých částech Československa. Hlavním důvodem jejího vzniku byla snaha o konsolidaci situace, dosažení zákonnosti, kázně a pořádku ve formující se armádě. Na Slovensku a Podkarpatské Rusi to potom byla nestabilní bezpečnostní situace daná nízkou autoritou teprve nedávno ustanovených čs. státních úřadů a masivní protičeská agitace ze strany maďarského obyvatelstva. Životnost této armádní složky však byla relativně krátká. V Českých zemích, vzhledem ke stabilizaci četnictva a státní policie, došlo ke zrušení Vojenské policie v roce Na Slovensku pokračovala její činnost až do roku Podstatný vliv na postupné rušení Vojenské policie mělo i personální obsazení. Její příslušníci totiž neměli zkušenosti a praxi v policejní práci. Přispěli však zejména na Slovensku ke zvládnutí situace po odchodu maďarského četnictva a při výkonu bezpečnostní služby za války Československa s Maďarskem v roce Úkoly Vojenské policie směrem k vojskům po jejím zrušení v roce 1922 převzalo polní četnictvo, které působilo nejen během mobilizace v roce 1938, ale především za druhé světové války v našich zahraničních jednotkách jak na západní, tak na východní frontě. Po roce 1945 převzal na dlouhá léta plnění úkolů Vojenské policie především Sbor národní bezpečnosti. Společenské a politické změny na počátku 90. let vyústily v reorganizaci ozbrojených sil České republiky a jejich přibližování západním armádám. Vzhledem ke specifickému charakteru armádního prostředí, potřebě plnění nově definovaných úkolů a především nutnosti policejní ochrany armády při plnění jejích úkolů, bylo přikročeno k vytvoření zcela nové armádní složky, Vojenské policie, jejíž úspěšnou patnáctiletou existenci si nyní slavnostně připomínáme, řekl generál Kubát. Její zakladatelé přebírali zkušenosti především od Policie České republiky, která od počátku poskytovala nejen lektory, ale i školicí zařízení a tím se významně podílela na odborné přípravě vojenských policistů. Organizační struktura této složky při jejím vzniku odpovídala struktuře armády, jednotlivé policejní útvary byly plně podřízeny armádním velitelským orgánům. Vzhledem k potřebě efektivnějšího výkonu a řízení policejní činnosti se však podřízenost armádním velitelům ukázala jako nevhodná, neboť velitelské orgány mnohdy upřednostňovaly jiné priority a vyskytly se i snahy využívat vojenské policisty mimo zákonem daný rámec jejich činnosti. Řídicí prvky Vojenské policie pak nemohly operativně reagovat na bezpečnostní situaci, např. spojením svých sil a prostředků. Tato dvojkolejnost řízení Vojenské policie byla odstraněna až nařízením náčelníka Generálního štábu a následně novelou zákona o Vojenské policii v roce Za uplynulých patnáct let prošla Vojenská policie podle jejího náčelníka obdobími personálního posilování i oslabování. V posledních třech letech se situace v personální oblasti stabilizovala, početní stav dosáhl téměř 1200 osob. Přiblížili jsme se třem procentům početního stavu Armády České republiky. Tento poměr je obdobný jako u většiny ostatních členských států NATO. Vojenská policie je doplněna téměř na stoprocentní stav a o službu u nás přetrvává stále velký zájem jak ze strany vojáků v činné službě, tak i občanské veřejnosti. Mezi nejvýznamnější akce posledního období patří zabezpečení policejní ochrany objektů integrovaného Ministerstva obrany v Praze, vojenského materiálu dislokovaného na šesti vybraných zásobovacích základnách munice a zřízení systému pohotovostních jednotek pro případný zásah v těchto objektech. K tomuto účelu byla vytvořena na územních velitelstvích v Olomouci, Staré Boleslavi a v Táboře pohotovostní oddělení. K doplnění pohotovostního systému byl 1. listopadu 2005 zřízen Útvar speciálních operací Vojenské policie. Jeho příslušníci jsou připraveni k okamžitému zásahu nebo k řešení zvýšených bezpečnostních rizik v působnosti Vojenské policie na území republiky i v zahraničních misích a operacích. Velkého pokroku bylo dosaženo v oblasti materiálního vybavení. Můžeme být právem hrdi na taková pracoviště, jako je např. oddělení kriminalistické techniky a expertiz, které je akreditováno Kriminalistickým ústavem pro znaleckou činnost v oborech mechanoskopie, daktyloskopie, počítačové kriminality a připravuje se na akreditaci trasologie a kriminalistické pyrotechniky, dodal generál Kubát. Mohl bych připomenout systém ochrany a monitorování, který prokázal své možnosti při střežení základny našeho kontingentu v Iráku, při zabezpečení ochrany nových stíhacích letounů JAS-39 GRIPEN na základně Čáslav. Rád bych také zmínil vybavenost příslušníků Útvaru speciálních operací zbraněmi, jako např. pistole GLOCK 17, brokovnice Winchester, samočinné pušky M4A3, samopaly Heckler-Koch a výstroj příslušníků pohotovostních oddělení, jako jsou protiúderové komplety či prostředky balistické ochrany. 6 7

5 VÝCVIK VOJSK VÝCVIK VOJSK ŽIVOT na laně Ve Vyškově se uskutečnil kurz slaňování z vrtulníku určený záchranářům a instruktorům výcviku Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Slanění z vrtulníku je završením týdenního výcviku. Vojáci předtím musejí projít teoretickou přípravou, v jejímž průběhu se seznámí s veškerými nezbytnými směrnicemi a předpisy. Pak je čeká výcvik na trenažéru Koloseum. To je vlastně kabina vrtulníku Mi-17 připevněná na speciální jeřábové konstrukci. Uchycení kabiny umožňuje měnit její výšku a náklon jako za skutečného letu. Kabina na Koloseu je vybavena stejně jako paluba vrtulníku, proto je možné trénovat veškeré postupy. Okolí V dálce je slyšet zvuk vrtulníku Mi-17 a u heliportu, nedaleko vojenského areálu ve Vyškově, je už připraveno asi dvacet vojáků, které za několik chvil čeká slaňování. Většina záchranářů je zde poprvé, zatímco instruktoři výcviku si sem přijeli po roce obnovit svá osvědčení. trenažéru je navíc upraveno tak, aby se dalo cvičit nejen vysazení na volné ploše, ale třeba i záchrana lidí z budovy. Všechno to přispívá ke zvyšování reálnosti výcviku, avšak skutečné slaňování z helikoptéry nemůže nic nahradit. Na Koloseu se instruktoři kromě slaňování učí vedení výcviku a činnostem na palubě vrtulníku. Tentokrát se to sešlo tak, že v kurzu jsou i záchranáři ČVO 544, takže se instruktoři mohou cvičit také na nich, říká vedoucí kurzu major Vlastimil Duchoň z oddělení výsadkové přípravy a SAR Vojenské akademie, který ve Vyškově slouží již třetím rokem a podobné kurzy měl na starost už na svém předchozím působišti v Prostějově. Nejsme typickým výukovým oddělením. Nevedeme žádné kariérové kurzy, ale zaměřujeme se spíše na ty krátkodobé, popisuje činnost tohoto oddělení mjr. Duchoň a dodává, že výcvik slaňování z vrtulníků pořádají dvakrát do roka v březnu a v říjnu. Výcvik na trenažéru Koloseum je dvoudenní a vojáci za tuto dobu z něho slaní až patnáctkrát. V případě výcviku instruktorů přitom nejde ani tak o počet slanění, ale spíše o to, aby se učili řídit výcvik a vysazovali vojáky z vrtulníku jako výsadkoví průvodci. Vojenský vrtulník konečně dosedá na asfaltovou plochu heliportu. Je to nouzové řešení, protože původně se vše mělo odehrávat ve Vojenském výcvikovém prostoru Dědice, avšak kvůli silně podmáčené půdě bylo nutné narychlo změnit místo. Navíc se ráno výrazně ochladilo a meteorologové předpovídali na celý den přeháňky. Nakonec se výcvik ve slaňování z vrtulníku mohl uskutečnit, přestože panovaly ztížené povětrnostní podmínky, ale rychlost větru nepřesahovala povolených osm metrů za sekundu. Když pilot vypnul motor a rotor stroje se zastavil, vojáci se shromáždili u trupu helikoptéry. Instruktor jim znovu zopakoval nezbytné zásady, například jak mají otvírat dveře vrtulníku nebo bezpečně jistit své kolegy. Na Koloseu jsme procvičovali třeba záchranu osob, jejich vyprošťování z větví stromů, skal a budov, případně jejich transport. Ve vrtulníku se zaměříme především na povely výsadkového průvodce a na samotné slanění, tedy jak plynule sestupovat, brzdit, a budeme nacvičovat činnost při kontaktu se zemí, přibližuje nám podrobnosti výcviku další z organizátorů kurzu. Vojáci se spouštěli z výšky asi dvaceti metrů, ale je možné slaňovat až z výšky 50 metrů. Rozdíl je v tom, že delší slaňování klade větší nároky na fyzickou připravenost vojáků. Svoji roli v tom hraje také pohyb vrtulníku a pochopitelně dochází i k většímu tření lana, popisuje rozdíly major Duchoň. Předmětem výcviku bylo slanění jednotlivců, slanění jednotlivců s nožním vakem a slanění skupiny, a to na plochu nebo na bodové cíle, kterým byl například tank. Slanění s nožním vakem je o něco náročnější. Lano není volně spuštěno, ale je ve vaku připoutaném k noze vojáka, který si ho na zemi odepne, doplňuje major Duchoň. V případě slanění skupiny jde o to, že k tomu musí dojít během stanoveného časového období. Klade to proto mnohem větší nároky na výsadkového průvodce, aby vybral vhodné místo, postupně na něj celou skupinu slanil a koordinoval i pohyb lidí na palubě helikoptéry. Kurzu ve slaňování z vrtulníku se zúčastnily také dvě ženy. Jednou z nich byla rotmistryně Jarmila Pališková, která slouží u skupiny záchranné a výsadkové přípravy v Přerově a do Vyškova si přijela prodloužit platnost svého instruktorského osvědčení. Jsem zde jako výsadkový průvodce, takže neslaňuji. Naslaňováno už mám dost, sdělila nám rtm. Pališková, jejímž úkolem byla především starost o správné a bezpečné slaňování ostatních vojáků. Před nástupem do vrtulníku kontroluji jejich ústroj, zda mají potřebné vybavení a materiál. Potom se zaměřuji na připevnění vojáků k lanu a kontroluji, zda si po lanu nešlapou. Velmi důležité je potom sledování výstupu vojáků z vrtulníku. Těch věcí na hlídání je skutečně poměrně dost, vysvětluje rotmistryně Jarmila Pališková, jež je jednou z mála žen, které působí v záchranné službě. 8 9

6 VÝCVIK VOJSK VÝCVIK VOJSK Strakonice pod palbou Štáb 72. mechanizovaného praporu si vyzkoušel, jak by vedl boj v městské zástavbě Text: Tomáš SOUŠEK Foto: autor a CSTT O tom, že i štábní cvičení se může přiblížit realitě a že i v obyčejné učebně může člověk propadnout zápalu boje, se přesvědčili příslušníci přáslavického mechanizovaného praporu, kteří se zúčastnili experimentálního cvičení Urban Warrior Zajímavé experimentální cvičení uspořádalo vyškovské Ředitelství výcviku a doktrín ve svém Centru simulačních a trenažérových technologií v Brně. Jeho hlavním cílem bylo prověření možnosti vedení bojové činnosti praporního úkolového uskupení v urbanizovaném prostředí. Ne všechny předpisy a postupy používané v současnosti v armádě totiž s tímto prostředím počítají a leckdy je v nich stále patrný vliv v minulosti uplatňovaných doktrín. Přestože se v brněnském centru využívají nejmodernější simulační technologie již nějakou dobu, přineslo cvičení Urban Warrior 2006 řadu novinek, díky nimž se podstatně odlišovalo od většiny v minulosti prováděných štábních cvičení. První novinkou byl fakt, že se jednalo o cvičení dvoustranné. Dosud bylo zvykem, že proti cvičícím štábům stál vždy jen software, případně rozhodčí skupina, která dodržovala předem stanovený scénář tak, aby byly stanovené úkoly splněny. Tento způsob však nepostihoval řadu situací, které mohou nastat v reálném boji. Proto došlo ke změně, kdy byly postaveny dva soupeřící týmy, které simulační software využívaly jen jako podpůrný prvek a jinak se snažily vést boj jako ve skutečnosti. Na jedné straně stála zhruba třicítka příslušníků štábu 72. mechanizovaného praporu z Přáslavic a proti nim pak asi deset učitelů z Vojenské akademie ve Vyškově. Jelikož ani jeden z protihráčů nemohl vědět, jak se zachová ten druhý, nabylo cvičení na reálnosti. Přispěla k ní pochopitelně také použitá simulační technologie. V brněnském výcvikovém zařízení byla maximálně využita zdejší síť asi padesáti počítačových stanic, která umožňuje do cvičení zapojit stovky až tisíce entit, tedy jednotlivých subjektů od tankové roty přes konkrétní vozidla až po jednotlivé vojáky či objekty, jako jsou silniční zátarasy. Vůbec poprvé byl ale aplikován reálný trojrozměrný model konkrétního místa v tomto případě města Strakonic, jež bylo vybráno pro svou velikost a členitost jako ideální prostor pro výcvik vojenských jednotek v městském boji. Vytváření 3D modelu však trvalo řadu měsíců. Bylo nutné prakticky celé město projít a vyfotografovat většinu jeho objektů, které se pak přenesly do daného softwaru. Vojáci tak získali jedinečnou a hlavně naprosto věrnou kopii města. Vzhledem k tomu, že jedním z cílů bylo také ověření nového způsobu výcviku jednotek, nemělo cvičení Urban Warrior 2006 jeden daný scénář, ale spíše se zde zkoušely různé taktické situace. V praxi to vypadalo tak, že se jednotky nacházely vždy v daném postavení, zpravidla těsně před společným dotykem. Tím se ušetřil čas, který by byl potřebný k zaujetí výchozích pozic. Poté se Přáslavičtí snažili různými způsoby dobýt Strakonice, zatímco protivník se jim v tom snažil zabránit. Každá epizoda probíhala v reálném čase a trvala několik hodin. Je nutné zmínit, že příslušníci 72. mpr zde cvičili ve stejném složení a ve stejných funkcích, v jakých u svého útvaru slouží i ve skutečnosti. Každý z nich tak zodpovídal za stejné věci, které by měl na starost i při reálném nasazení. Pro dosažení co možná největšího efektu byli účastníci rozmístěni v jednotlivých místnostech tak, aby na sebe vzájemně neviděli a museli spolu komunikovat jen pomocí fiktivního rádiového spojení. Na vše pochopitelně dohlížela také rozhodčí skupina. Jelikož je ale ovládání simulačního softwaru přece jen trochu náročnější, využili cvičící vojáci pomoci operátorů z brněnského centra, kteří zaváděli jejich pokyny a veškeré úkony do počítačového systému. Díky tomu se mohl každý skutečně soustředit na rozhodování a velení. Cvičení Urban Warrior 2006 přineslo řadu poznatků a zkušeností, které jasně ukazují, že jde o správnou cestu. Prvním viditelným rozdílem oproti předchozí praxi bylo už jen to, že se oba dva štáby do cvičení více vžily a mnohem intenzivněji jej prožívaly. Zkrátka každý se snažil uspět a byl zklamaný, když se to nedařilo. Navíc podobná cvičení mohou významně pomoci při vytváření návyků nutných pro úspěšné vedení boje. Každému je na první pohled jasné, že nemůže namířit dělostřeleckou palbu do míst, kam předtím vyslal vrtulník nebo své vojáky. Jiná věc už ale je nezapomenout na to v zápalu boje, kdy se v rychlém sledu schází řada různých informací a je třeba okamžitě se rozhodovat. Velitel si prostě musí umět ve své hlavě vytvořit přesný obraz bojiště a podle něj jednat. Ostatně způsob velení a řízení je to, co lze v Centru simulačních a trenažérových technologií také ideálně procvičovat. Při cvičení se ukázalo mimo jiné i to, jak je důležité se nad daným úkolem zamyslet a dobře se na něj připravit. Červení obránci Strakonic z Vyškova měli přece jen nevýhodu v tom, že jejich štáb byl vytvořen jen účelově pro Urban Warrior Oproti tomu organický přáslavický štáb byl lépe sladěn. Jeho příslušníci si například předem připravili soustavu očíslovaných orientačních bodů, kterými pokryli celou mapu Strakonic. Při předávání informací a pokynů se pak řídili jen těmito body. Ve srovnání s udáváním polohy pomocí souřadnicového systému tím ušetřili mnoho času a celou operaci tak uřídilo jen několik málo osob. Při reálném nasazení by navíc tato metoda zabraňovala protivníkovi čerpat informace z odposlechu rádiové komunikace. V současnosti probíhá podrobné vyhodnocení všech získaných zkušeností s novým cvičením. Už nyní je ale zřejmé, že armádní taktický simulátor podobné akce bez problémů umožňuje a že své opodstatnění rozhodně mají

7 VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ V bezpečném náručí Za kvalitu kapesních obvazů i specializovaných kontejnerů ručí v Armádě ČR bystřičtí zdravotníci Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV Sídlo bystřických armádních zdravotníků je neměnné. Od roku 1935 jím zůstává zámek v samém centru města, jehož posledním šlechtickým majitelem byl polní maršál Gideon Arnošt Loudon. Změnilo se však pojmenování. I to poslední, Ústřední zdravotnická základna (ÚZZ), totiž vzalo za své. Od ledna letošního roku jsme Základnou zdravotnického materiálu, nikoliv již ÚZZ, říká náčelník bystřického útvaru plukovník PharmDr. Jiří Plášek a pokračuje: V tomto směru nejsme výjimkou. V podřízenosti Ředitelství logistické a zdravotnické podpory se tak stalo i u ostatních bývalých ústředních základen. Naše poslání se však nijak nemění a změna názvu s sebou nenese žádné komplikace. Nová razítka nás přišla na 2,5 tisíce korun. A report se vrátil pod vrch Hostýn. Do roka a do dne navštívil bystřickou zdravotnickou základnu, aby zde shledal proběhnuvší přeměny. Nebylo jich málo. Názvem počínaje, novými provozními technologiemi konče. Osobitost armádní instituce v Bystřici pod Hostýnem pokračuje dále. Jako jediná svého druhu v AČR provádí výzkum, výrobu, nákup, skladování, zkoušky kvality a distribuci zdravotnického materiálu, přístrojů a techniky, a to jak pro vojska na území ČR, tak i pro zahraniční mise. Je nejvyšším orgánem kontroly léčiv v armádě s akreditovaným technickým dozorem v oborech elektro a tlak u zdravotnické techniky a je také gestorem katalogizace zdravotnického materiálu včetně zpracovávání číselníku dle norem NATO. Změny nastanou i u obou poboček bystřické základny, a to v Loukově a Hostivicích. Bohužel nepůjde pouze o administrativní přejmenování na skupiny. Hostivice se budou k 1. lednu 2008 redislokovat do Kostelce nad Labem a dojde i ke snížení počtu zaměstnanců, konkrétně o čtyři lidi, upřesňuje plk. J. Plášek. NELEHKÝ NÁBOR, NELEHKÉ PROPOUŠTĚNÍ Redukce počtů a s tím související propouštění zasáhne i bystřické zdravoťáky. Nebude kosmetické, nýbrž citelné. Cílový stav základny k 1. lednu 2008 je 124 zaměstnanců, z nichž má být 37 vojáků z povolání a 87 civilních zaměstnanců. Pro vaši představu, v současné době máme 13 vojáků z povolání a 134 občanských zaměstnanců. Z toho je patrné, kam budeme v personální oblasti směřovat naše úsilí, vysvětluje plukovník Plášek. Záměr je jasný profesionály nabrat, občany propustit. Jak na to? Na základně máme spoustu občanských zaměstnanců, kteří by mohli aktivovat. Ne všichni však dostojí stanoveným požadavkům. Předpokládám, že maximálně deset z nich bude schopno k přijetí do služebního poměru. My však nemůžeme připustit patovou situaci. Do doby, než obsadíme specializovaná místa profesionály, zabezpečí nám tuto činnost stávající zaměstnanci, říká náčelník Základny zdravotnického materiálu v Bystřici pod Hostýnem. Jinými slovy, získat 24 profesionálů do činné služby je pro tamní management úkol těžký, avšak ne neřešitelný. Zcela opačná situace je u civilních zaměstnanců. V letošním roce jich dostane červenou kartu třiadvacet. Neveselý proces propouštění začne v červnu. To se oficiálně oznámí, kterých zaměstnanců se to bezprostředně týká. I když jsem na celou záležitost uvalil informační embargo, útvarové tamtamy již informaci poslaly do éteru. Lidé tuší, o koho půjde. Není tajemstvím, že se jedná o spektrum všech možných funkcí, včetně revizních techniků, skladníků a administrativních pracovnic. Je to nepříjemné, ale nedá se nic dělat. Samozřejmě že ani já z toho radost nemám. Dělám to již počtvrté a vždycky mě to vezme za srdce, přiznává J. Plášek. Je známo, že náčelník bystřické základny personální flintu do žita nezahodil. O svoje podřízené všemožně bojoval. Nejprve si nechal vypracovat analýzu na tzv. normohodiny, která mu napověděla, že při stanoveném počtu pouhých 124 zaměstnanců může mít problémy se zabezpečením některých úkolů. Případné následky propouštění ho natolik znepokojily, že se obrátil na nadřízené. Někteří si myslí, že chci v Bystřici zachránit svoje lidi. Není to pravda. Uvažuji zcela reálně a z dlouholeté praxe přesně vím, kolik lidí je třeba na zabezpečení toho či onoho úkolu. Realita vypadá někdy jinak než zámysl od kancelářského stolu, dodává šéf bystřických armádních zdravotníků. SEDMIČKA SE MŮŽE TĚŠIT Stačí změnit téma, neboli přejít od personalistiky k reálné činnosti zdravotnické základny, a zkušenému vojenskému farmaceutovi se opět rozjasní tvář. Například o technickém zabezpečení 6. a 7. polní nemocnice AČR dokáže 12 13

8 VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ VOJENSKÉ ZDRAVOTNICTVÍ zaujatě hovořit dlouhé minuty. V souvislosti se šestkou máme úkol spočívající v revizi, kalibraci a nálezových opravách zdravotnického vybavení. Do konce května musí být veškeré technické zázemí v provozuschopném stavu. Na tento úkol je vyčleněno 13 milionů korun. Zhruba pětina renovace se provede silami a prostředky bystřické základny, ostatní je v kompetenci dodavatelských firem, upřesňuje plk. Plášek. Co se sedmičky týká, tak zde jsou aktivity bystřických specialistů podstatně větší. V prosinci loňského roku převzali sedm specializovaných kontejnerů, v nichž se nachází šest odborných pracovišť polní nemocnice, aby na nich provedli zkoušky a v provozuschopném stavu je předali uživateli. My jsme garanty přejímky. Dvacetičlenná odborná komise dostala do rukou kontejnery a všestranně posuzovala jejich funkčnost. Proč to nepřiznat, počátek nebyl podle našich představ. Našli jsme celou řadu závad, měli nemálo připomínek. Přitom nešlo o malichernosti, nýbrž o podstatné okolnosti, například o změny konstrukce kontejnerů, konkrétně o přemístění klimatizačního zařízení. Dále jsme zjistili problémy s vytápěním podlah či jejich antistatickou úpravou. Kontejnery byly prověřeny v nejtvrdších klimatických podmínkách. Veškeré závady jsme sepsali a předali dodavatelům z Vyškova. Prvotní reklamační řízení se rozběhlo. Avšak za dva měsíce nebylo co řešit. Dodavatel se toho zhostil se ctí a zakázku dotáhl k dokonalosti. Realita předčila naše očekávání. Bez nadsázky lze říci, že zmíněný kontrakt v hodnotě 50 milionů Kč dává 7. polní nemocnici vybavení na špičkové úrovni, konstatuje náčelník Základny zdravotnického materiálu. ČEKÁNÍ NA MARIHUANU A PERVITIN První kroky při prohlídce některých pracovišť nemohou vést jinam než k chloubě bystřické základny ústřední laboratoři pro kontrolu léčiv, jejíž rekonstrukce přišla na 14,6 milionu Kč. To rozhodující zde spočívá v mikrobiologické analýze. Zatímco ještě před nedávnem se léčiva z tohoto důvodu posílala do civilních firem, dnes jsou v Bystřici pod Hostýnem autonomní ve všech oblastech analytické činnosti. Rok provozu nás přesvědčil o správnosti a výhodnosti tohoto kroku. Uvedu alespoň jeden příklad. Týká se antidot, konkrétně přípravku COMBOPEN. Civilní instituce ho po třech, respektive pěti letech životnosti automaticky vyřazuje z trhu. My jsme však zjistili, že je i po této době naprosto nezávadný, že jeho složení odpovídá patřičným normám, a tudíž jsme prodloužili jeho použitelnost. Máme spočítáno, že kdyby se z tohoto důvodu nakupovala nová antidota, armádu by to stálo 4,6 milionu korun, říká plk. Plášek. Moderní vybavení ústřední laboratoře je nepřehlédnutelné. Setkáváme se zde se špičkovou výpočetní technikou. Našinec si občas připadá jako v jiném světě. Nenechme se však zmást! Škála činností zdejších odborníků je velice pestrá. Čas od času se také dokážou zakousnout i do zcela všedních úkolů. Již dva měsíce pracujeme na vzorkovnici drog, která bude sloužit k výcviku služebních psů. V reálu se jedná o dvanáct speciálních beden, které budou obsahovat dvaasedmdesát různých vzorků umístěných v lahvičkách. Návykové látky nám dodává Policie České republiky od zadržených distributorů. V současné době se nedaří získat potřebné množství marihuany a pervitinu. Čekáme na další záchyty, abychom mohli vzorkovnici dokončit, dodává s úsměvem plukovník Jiří Plášek. Dioptrie na nule Refrakční a laserové centrum v Ústřední vojenské nemocnici Praha umožňuje lidem jiný pohled na svět Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV V Ústřední vojenské nemocnici Praha byl instalován laserový přístroj, který spolehlivě odstraňuje oční vady, jako je krátkozrakost, astigmatismus či dalekozrakost, a osvobozuje od nošení brýlí. Jedná se o jeden z nejmodernějších přístrojů na světě, jenž si na rozdíl od současné laserové techniky dokáže poradit i s vetchozrakostí. Laserové technologie se používají ke korekci očních vad již více než 20 let. Zákroky se provádějí na rohovce a existuje jich několik typů. Liší se v tom, jak se před vlastním výkonem připravuje tkáň. Každý zákrok se totiž hodí pro určitý typ vady. Refrakční a laserové centrum Ústřední vojenské nemocnice provádí i nejnovější metodu laserové korekce, tzv. EpiLASIK. Před vlastním výkonem je třeba absolvovat kompletní podrobné oční vyšetření, na jehož základě je klientovi doporučena optimální varianta zákroku, který se provádí ambulantně a v lokálním znecitlivění. Metoda je pro pacienta nebolestivá a po výkonu, který trvá řádově několik minut, dotyčný odchází. Z důvodu rizika infekce se doporučuje zůstat v domácím léčení zhruba 3 dny po zákroku. To nejpodstatnější však je, že po většině laserových zákroků pacient ještě týž den kouká na celý svět jinak. Průměrná doba objednání k vlastnímu zákroku trvá zhruba měsíc. Předtím je však nutné projít důkladným vyšetřením. Zhruba 20 až 30 procentům pacientů se laserový zákrok nedoporučuje, říká MUDr. Jaroslav Madunický, vedoucí lékař refrakčního a laserového centra oční kliniky 1. LF UK a ÚVN Praha. Korekci očních vad hojně využívají zejména mladí lidé, kteří se chtějí zbavit nošení brýlí. Zákrok podstupují i žadatelé o službu v armádě, pro které oční vada může být překážkou v profesní kariéře. Laserové centrum stejně jako celá ÚVN Praha jsou plně otevřeny i pro civilní klientelu. Dolní hranicí pro zákrok je věk 18 let, horní hranice není omezena, upřesňuje MUDr. J. Madunický. Laserový přístroj využívá wavefrontovou technologii, která byla původně vyvinuta pro astronomii, později byla využita v armádě a největšího prostoru se jí dostalo v medicíně. Pomocí této technologie lékaři identifikují a korigují nepravidelnosti v individuálním oku 25x přesněji než při použití standardních metod vyšetření při předpisu brýlí. Tzv. Iris registrace, která je součástí našeho laserového systému a je jediná v ČR, nejdokonaleji sleduje pohyby oka při vlastním zákroku a zvyšuje jeho bezpečnost. Úspěšnost zákroku je velmi vysoká a je-li oční vada stabilizovaná a nehorší se, jedná se prakticky o doživotní záležitost podstatného snížení dioptrií u pacienta, dodává MUDr. Jaroslav Madunický

9 NÁČELNÍK GŠ REAGUJE A ZPRÁVY PAVEL ŠTEFKA odpovídá čtenářům Připravil: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Proč letos musejí řidiči AČR (občanští zaměstnanci) absolvovat psychotesty a dvojí zdravotní prohlídku jak u obvodního lékaře, tak ještě u vojenského? Pavel Kovařík, Vyškov Posuzování zdravotní způsobilosti řidičů vozidel ozbrojených sil probíhá v souladu se zákonem 546/2005 Sb., vyhláškou MO č. 103/2005 a mým nařízením č. j /2005/DP-1618 ze dne 12. prosince Řízení vozidel ozbrojených sil má svá určitá specifika, která jsou daná charakterem vojenské služby a stanovenými úkoly AČR. Proto vyšetření zdravotní způsobilosti řidičů vozidel ozbrojených sil (včetně občanských zaměstnanců) jsou rozsáhlejší a jsou na ně kladeny vyšší požadavky než v civilních podmínkách (např. na vyšetření zraku, sluchu, na somatická onemocnění apod.). Tato vyšetření provádějí vojenští lékaři v součinnosti s vojenskými zdravotními zařízeními. Součástí celkového zdravotního vyšetření je i posuzování psychické způsobilosti řidičů a provádí se výhradně na lékařsko-psychologic- kých odděleních vojenských nemocnic. Mimo to musí řidič vozidla ozbrojených sil splňovat i civilní kritéria ve smyslu vyhlášky Ministerstva zdravotnictví č. 277/2004 Sb., o zdravotní způsobilosti k řízení motorových vozidel, která jsou u občanských zaměstnanců posuzována ošetřujícím obvodním lékařem, u něhož jsou zaregistrováni. Pokud občanští zaměstnanci chtějí absolvovat prohlídku pouze u jednoho lékaře, mohou se přeregistrovat k vojenskému lékaři v místě příslušném výkonu pracovní činnosti. Velitel roty mně odebral osobní příplatek za to, že jsem si jiným způsobem sehnal organizační informace (parkování soukromých motorových vozidel ve vojenském areálu) a on se cítil dotčen, že jsem nedodržel služební postup. Jsem občanský zaměstnanec. Čtenář A reportu Vážený pane, těžko se mohu bez znalosti věci a dle vašeho subjektivního hodnocení vyjadřovat k oprávněnosti, či neoprávněnosti odebrání osobního příplatku. O výši osobního Během března dorazilo do naší redakce hned několik dotazů adresovaných náčelníkovi Generálního štábu AČR genpor. Pavlu Štefkovi. Předali jsme mu je a nyní vám přinášíme jeho odpovědi. příplatku rozhoduje statutární orgán, nikoli velitel roty. Ten může jeho výši pouze navrhovat. Pokud jste přesvědčen, že vám byl odebrán osobní příplatek z vámi uváděných důvodů neoprávněně, doporučuji vám obrátit se na vašeho statutárního zástupce, kterým bude ve vašem případě pravděpodobně velitel útvaru. Může mě nadřízený (VZP) za moje vyjádření v článku v posádkovém časopise následně finančně postihnout (bez odměn, osobní ohodnocení, FKSP apod.)? Pocítil jsem skrytou šikanu k mojí osobě! Občanský zaměstnanec z Vyškova Nemůže, pokud vyjadřujete svůj osobní názor a nejednáte v rozporu s oprávněnými zájmy zaměstnavatele v souladu s ustanovením 73 odst. 2 písm. b) Zákoníku práce a rozkazem MO č. 17 z 26. července Máte-li pocit, že jste šikanován svým nadřízeným, doporučuji vám obrátit se na příslušného nadřízeného velitele formou stížnosti v souladu s Všeob-P-35. Vážení příslušníci záchranných praporů, vojáci, začátkem dubna letošního roku postihly vlivem intenzivního jarního tání mnoho míst České republiky prudké povodně. Bez pomoci složek integrovaného záchranného systému, které jsou k řešení těchto situací určeny, vojenské těžké techniky a nasazení vojáků by si jednotlivé regiony s touto krizovou situací těžko poradily. Na vyžádání představitelů státní správy a samosprávy proto nastoupily místně příslušné záchranné prapory a další jednotky AČR, aby pomáhaly v boji s přírodním živlem. Chtěl bych touto cestou ocenit přístup a pohotovost všech příslušníků zainteresovaných útvarů, včetně aktivní zálohy, při likvidaci následků povodní, a pomoc obyvatelům postižených obcí v návratu k běžnému životu. Veřejnost velmi citlivě vnímá zapojení armády při řešení takovýchto krizových situací. Jsem přesvědčen, že zásluhou vašeho vysokého nasazení při těchto akcích se neustále zvyšuje důvěra občanů v ozbrojené síly. Současně chci vyjádřit spokojenost s kvalitní přípravou vojenských jednotek a s dobrou organizací záchranných prací, které probíhaly v součinnosti s ostatními složkami integrovaného záchranného systému. Ještě jednou děkuji všem příslušníkům AČR, kteří pomáhali při jarních záplavách v postižených oblastech naší republiky. Jsem na vás hrdý. Generálporučík Ing. Pavel ŠTEFKA Událo se... Text: Ladislav LENK, Jan ZEMAN, plk. Jaroslav PRŮCHA a Foto: Jan KOUBA a plk. Jaroslav PRŮCHA» V polovině dubna podepsali zástupci Ministerstva obrany České republiky dalších dvacet smluv na odprodej služebních psů. Prodejní ceny se pohybují v rozmezí od 10 Kč do 3000 Kč, stáří zvířat je od sedmi do dvanácti let. Jedná se o služební psy z Veterinární základny Armády České republiky v Grabštejně, kteří byli vyřazeni z aktivní služby. Vzhledem ke snižování počtu služebních psů využívaných pro potřeby strážního zajištění vojenských objektů bylo staženo ze služby již 75 psů a byli nabídnuti k odprodeji zájemcům z řad veřejnosti. Zájem byl tak veliký, že téměř všechna zvířata jsou již prodaná nebo zamluvená. Celkem se předpokládá do konce roku 2006 stažení a odprodej ještě cca 50 služebních psů.» Ve středu 19. dubna se předseda vlády České republiky Jiří Paroubek setkal v prostorách Hrzánského paláce v Praze se členy integrovaného záchranného systému a dalšími dobrovolníky, kteří nezištně pomáhali v postižených částech naší republiky v době letošních povodní. Kromě osobního poděkování předal premiér mnohým z nich také čestná uznání a děkovné plakety předsedy vlády. Mezi oceněnými byl i příslušník 154. záchranného praporu z Rakovníka nadrotmistr Klement Hanák, který se účastnil zásahů v Praze, Ústí nad Labem a v Lovosicích. Nadrotmistr Klement Hanák je vojákem z povolání od roku 2003 a u 154. záchranného praporu je zařazen na funkci velitele pracoviště družstva dekontaminace osob 2. záchranné speciální čety.» V pátek 21. dubna společně naposledy nastoupili příslušníci 9. kontingentu Vojenské policie MNF(I). Vojákům, kteří od loňského prosince do března letošního roku byli nasazeni v misi MNF (I) na základně Shaiba na území Iráku, přišel na pražský Vítkov poděkovat první náměstek ministra obrany Pavel Štalmach, zástupce náčelníka Generálního štábu Armády České republiky-ředitel Společného operačního centra MO generálmajor Emil Pupiš, náčelník Vojenské policie brigádní generál Oldřich Kubát a další vrcholní představitelé Armády České republiky. Velitel 9. kontingentu podplukovník Miroslav Murček a téměř stovka jeho podřízených byli vyznamenáni medailemi ministra obrany České republiky Za službu v zahraničí. Tři členové kontingentu podplukovník V úterý 2. května se náčelník Generálního štábu generálporučík Pavel Štefka setkal s velitelem Texaské národní gardy generálmajorem Charlesem G. Rodriguezem. Hovořili spolu o dalším rozvoji dlouholeté spolupráce mezi českou armádou a texaskou gardou, jejíž počátky se datují už do roku Ta nyní pokračuje s větším důrazem na výcvik vojáků, kteří se setkávají v zahraničních misích. V neposlední řadě se chceme zaměřit i na tvorbu aktivních záloh a Texaská národní garda je pro nás v této oblasti velkým vzorem, uvedl generál Štefka. Po skočení jednání předal velitel Texaské národní gardy generál Charles G. Rodriguez medaili Osamělé hvězdy za zásluhy genpor. Pavlu Štefkovi, genpor. Jaroslavu Kolkusovi, genmjr. Emilu Pupišovi a št. prap. Luďku Kolesovi. Toto vyznamenání uděluje guvernér Texasu na základě doporučení velícího generála. Vladimír Válka, major Miroslav Výboch a praporčík Roman Herman byli za mimořádně svědomitou práci v době zahraniční mise vyznamenáni Záslužným křížem ministra obrany České republiky III. stupně.» Slovensko a Česká republika uvažují o projektu společného vojenského dopravního letectva, které by zabezpečilo oběma zemím dostatek přepravních kapacit. Po setkání s ministrem obrany České republiky Karlem Kühnlem na veletrhu obranné techniky IDEB v Bratislavě to novinářům 3. května řekl slovenský ministr obrany Martin Fedor. Podrobnosti projektu mají do konce roku vypracovat náčelníci Generálních štábů obou zemí. Jednou z uvažovaných variant je podle Fedora nákup letadel českou nebo slovenskou armádou, zároveň by je však mohl využívat i druhý stát. Další možností je společný nákup. Spolupráce by Česku i Slovensku mohla ušetřit část prostředků, které by se musely vynaložit, pokud by se letadla nakupovala samostatně. Ve švýcarském Lucernu se ve dnech dubna uskutečnila již 35. konference velitelů nejvyšších vojenských vzdělávacích institucí na téma Vzdělání formující globální prostředí. Na konferenci přijelo celkem 90 účastníků reprezentujících 45 institucí ze 41 zemí, což byla zatím nejvyšší účast v historii dosavadních setkání. Kromě států NATO zde byly zastoupeny i státy PfP, jako Švýcarsko, Rakousko, Švédsko, Finsko, Chorvatsko, Ukrajina, Bělorusko, Uzbekistán, dále země Středozemního dialogu Mauretánie, Egypt a Tunis a také jeden zástupce ICI Saúdská Arábie. Cílem konference bylo projednat různá aktuální témata jako například Požadavky na vzdělání důstojníků působících v multinárodních operacích, Profesionální vzdělávání v armádě, Spolupráce mezi vojenskými univerzitami, Nové trendy ve vzdělávání apod. Česká republika byla zastoupena velitelem-rektorem Univerzity obrany v Brně brigádním generálem Rudolfem Urbanem

10 VOJENSKÝ MANAŽER ROKU 2005 VOJENSKÝ MANAŽER ROKU 2005 Léta spojená s výcvikem Podplukovník Jiří Koch byl za společné síly zvolen nejlepším vojenským manažerem v kategorii C Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV a Marie KŘÍŽOVÁ Některé činnosti a vojenské funkce považujeme za samozřejmé, ale teprve až se dostaneme hlouběji k jejich podstatě, zjistíme, že se za rutinou běžných činností často skrývá tvrdá a usilovná práce lidí, bez jejichž osobního nasazení by nebylo možné úkol v takové kvalitě či čase zvládnout. I tito lidé musejí oplývat manažerskými schopnostmi, ale většinou zůstávají stát skromně v ústraní. Podplukovník Jiří Koch není v armádě žádným nováčkem. Náčelník oddělení bojové podpory pozemních sil zahájil svoji vojenskou kariéru už před dvaadvaceti lety, když začal studovat vojenskou střední školu v Martině. Jeho další kroky vedly na vojenskou vysokou školu do Vyškova, kterou úspěšně absolvoval v roce Po škole odešel sloužit na Slovensko k 7. mechanizované divizi se sídlem v Brezně, kde zůstal zapomenut ještě půl roku po rozdělení republiky. Pak jsem se dostal k protitankovému oddílu protitankového praporu v Hranicích, kde jsem prošel funkcemi od velitele čety až po velitele baterie, vzpomíná podplukovník Koch. své práce na velitelství v Olomouci jsem se od nich příliš nevzdálil. Jsem pořád u výcviku a mnoho času trávím ve VVP. Kromě toho mám na starost přípravu ukázek na veletrh IDET či organizování akcí v Králíkách, Darkovičkách nebo v Hlučíně, popisuje svoji současnou náplň práce náčelník oddělení bojové podpory pozemních sil. Právě příprava cvičení a prezentací armády na veřejnosti přinesla podplukovníku Kochovi ocenění Vojenský manažer roku 2005 v kategorii C za společné síly. Jde o kategorii, ve které komise hodnotila kandidáty z řad velitelů, zástupců velitelů a náčelníků štábů praporů, vedoucích oddělení a skupin operačně-taktických velitelství a brigád. Jedním z jeho manažerských počinů v loňském roce bylo kromě přípravy IDETu především řízení mezinárodního cvičení European Challenge 2005, které se konalo v Německu a zapojili se do něj vojáci z 24 států. Česko zde zastupovalo 56 příslušníků 4. brigády rychlého nasazení a vojáci z Velitelství společných sil. Cvičení se chystalo déle než rok a podplukovník Koch se účastnil všech jednání. Příprava takovéto akce obnáší zpracování námětu, map, úkolů pro podřízené, rekognoskaci prostoru a vrcholí provedením cvičení, tvrdí podplukovník Koch, který má zkušenosti i z velkých cvičení, mezi něž řadí třeba MC Tour Pochopitelně se podílí na přípravě Strong Campaigner 2006, které se uskuteční v říjnu tohoto roku a mělo by být největším cvičením s vyvedením vojsk v historii české armády. Ve dvou výcvikových prostorech by se mělo sejít kolem pěti tisíc vojáků. Pracuje na tom kompletně celé moje oddělení. V rámci tohoto uskupení budeme mít na starost 131. smíšený dělostřelecký oddíl z Pardubic, část mechanizovaného praporu, EOD tým a potom záchranné prapory, které budou zajišťovat zázemí cvičení. Celkem je to asi 500 vojáků, pokračuje pplk. Koch. Nejsložitější podle něj bude sladit jednotky tak, aby dokázaly v rámci brigádního úkolového uskupení spolupracovat při plnění zadaných úkolů. je lidí málo, zatímco práce hodně a někdy je dost velký problém všechno skloubit tak, aby to fungovalo, reagoval pplk. Koch na naši otázku, zda se cítí být manažerem, když jsme ho zastihli zrovna v jazykovém kurzu ve Vyškově. V současné době si totiž dodělává STANAG 2 z angličtiny. Pro úplnost je třeba dodat, že už úspěšně složil zkoušky STANAG 2 z polštiny a němčiny a ještě ze školy dobře ovládá ruštinu. Narodil jsem se v Ostravě, takže mám rodiče kousek od hranic. Neměl jsem proto problém naučit se sám polsky. Udělal jsem si STANAG a později jsem znalosti polštiny využil na několika cvičeních, kde jsem i tlumočil. Do referátu oddělení, kterému šéfuje, patří i pořádání historických ukázek a vzpomínkových akcí. Jeho vztah k historii nepramení jen z nutnosti plnit tyto úkoly, ale je mnohem hlubší. O historii se dost zajímám. Pocházím z míst kousek od Ostravy, kde jsme opravovali bunkry, a znám dobře dějiny tohoto kraje i celé ostravské operace. Když jsem studoval v Martině střední školu, učili nás ještě staří vojáci, kteří prošli frontou. Hodně nám to dalo a dodnes se, i díky jim, zajímám o historii válečných konfliktů, vypráví pplk. Koch. K dalším úkolům oddělení bojové podpory pozemních sil patří i příprava vojáků do mírových misí. Podplukovník Koch zná podrobně každou misi, které se účastní příslušníci pozemních jednotek, v areálu olomouckého Velitelství společných sil. Přízemní kanceláře proto musely být evakuovány do vyšších pater, což se týkalo i prostor, v nichž slouží podplukovník Koch. Voda se tam nakonec naštěstí nedostala, ale pozdržela vystavení tohoto ocenění. Jeho hrdý majitel s notnou dávkou nadsázky dodává, že čeká, zda nepůjde sloužit někam jinam. To, že jsem se stal manažerem roku, je pro mě také závazkem, abych na sobě dál pracoval. Teď si dodělám STANAG z angličtiny a rozšířím si svoje znalosti o nových zbraních zaváděných do armády, tvrdí pplk. Koch. Před dvanácti lety se se svojí rodinou usadil v Hranicích, odkud pravidelně dojíždí do Olomouce, ale přemýšlí o tom, že by se přesunul blíž hanácké metropoli. Je otcem pětileté dcery a jeho manželka začala nyní pracovat u Vojenských lesů a statků v Přáslavicích. VŽDY BLÍZKO VÝCVIKU Už jako vyučený dělostřelec přešel pplk. Jiří Koch na tehdejší Velitelství pozemního vojska v Olomouci, kde od roku 1998 opět vykonával širokou škálu funkcí, které ale vždy měly velmi blízko k výcviku vojáků. Rád vzpomínám na práci s vojáky u jednotek v době mého působení na Slovensku, nebo když jsem sloužil v Hranicích, avšak ani během PRÁCE JE HODNĚ A LIDÍ MÁLO Na oddělení bojové podpory pozemních sil je podplukovník Koch jedním z nejmladších vojáků. Ocenění mu všichni podřízení přejí. Je si vědom toho, že je to ohodnocení práce celého jeho týmu, který společně plní stanovené úkoly. Tady ve škole se moc jako manažer necítím, ale na svém pracovišti určitě. V poslední době byl se tam i podívat, ale do žádné z nich ještě nebyl vyslán. Rozhodně se tomu nebráním, ale jsem na takovém postu, z něhož začali být vojáci vysíláni do misí až v minulém roce, komentuje tuto skutečnost. Kochův manažerský meč zatím stále setrvává nevybalen v krabici, ale už je pro něj vybráno čestné místo v kanceláři. Jeho vystavení oddálily povodně, které ohrožovaly i budovy 18 19

11 VZDUŠNÉ SÍLY VZDUŠNÉ SÍLY gripena Ten, co osedlal S Petrem Mikulenkou o povýšení do nejvyšší důstojnické hodnosti, o sezení na dvou židlích a ročních narozeninách letounu JAS-39 Text: Pavel LANG Foto: Jiří HOKŮV Jestli to není přelud, tak na výložkách toho máte jaksi více. Povýšil jste? V březnu jsem byl slavnostně jmenován do hodnosti plukovníka. Říkáte slavnostně jmenován. Můžete nám onu oslavu přiblížit? Jmenování se konalo v prostorách Vojenského historického ústavu v Praze na Vítkově. Slavnostní akt byl velice působivý. V každém z nás zanechal ty nejhezčí pocity. Přítomnost náčelníka Generálního štábu AČR a rodinných příslušníků zážitek ještě umocnila. U mě dvojnásob, neboť jsem měl tu čest přednést za všechny povýšené slib plukovníka. Slavnost proběhla v důstojné atmosféře zcela odpovídající tomu, že voják dosáhl nejvyšší důstojnické hodnosti. Do plukovnické hodnosti jste byl povýšen vcelku mladý. Prozraďte váš věk Je mi jedenačtyřicet roků. Na rozdíl od vás však na tom nevidím nic prazvláštního. Hodnost je svázána s funkcí. Velitel křídla je svázán s plukovnickou hodností. Prostě tak to je a já to tak i beru. Je jiná doba, vše je mnohem dynamičtější. Nehledejte v tom nic osobního, pouze nás překvapilo, že na letecké základně již nebudeme na každém druhém rohu potkávat letité plukovníky. Souhlasíte? Tak na letecké základně v Čáslavi je nepotkáte (smích). Jsme čtyři a do kmetů nám nějaký ten pátek ještě schází. Berte to jako fakt, že je mi 41 let a jsem plukovník. Na mém přístupu k povinnostem se nic nezměnilo. Změna je patrná pouze na výložkách a na mém podpisu. Tím však nechci říct, že mě toto ocenění netěší. Budete si těch šesti hvězdiček na ramenou více užívat? Záleží na situaci. Já s nošením stejnokroje problém nemám. Stejně dobře se cítím v uniformě jako ve výškovém oděvu proti přetížení. I když tato výstroj není tak pohodlná, jak se může leckomu zdát. Váha zhruba čtrnácti kilogramů je na těle přece jen znát. Na základně sedíte na dvou židlích, pardon, na jedné židli a v jedné vystřelovací sedačce. Nepálí vás občas jedna z nich? Proč to nepřiznat, jednoduché to není. Upřednostňovat však jedno na úkor druhého nelze. Obojí musím dělat na sto procent. Pravdou je, že času není nazbyt. Před štábem čáslavské základny taktického letectva mají o důlek víc. Vystáli jsme ho tam při čekání na plukovníka Petra Mikulenku. Ne nadarmo. Jednou ranou jsme zabili dvě témata. První o veliteli 21. křídla, druhé o pilotovi instruktorovi letounu JAS-39 Gripen. Miki totiž zvládá obojí. Neodpověděl jste nám na otázku. Vy dokážete sedět na dvou židlích? Člověk si to musí zorganizovat tak, aby fungovalo oboje. Jak v leteckém výcviku, tak po stránce velitelské. Samozřejmě že vše probíhá za vydatné pomoci mých kolegů. Bez nich bych to těžko zvládal. Avšak na rozdíl od některých profesionálů, mně takzvaně padne málokdy. Odlétám si svoje mise a vrhnu se na papírování. Bez ohledu na čas. Zkrátka využívám každou volnou chvíli, abych se nedostal do skluzu. Máme tomu rozumět tak, že jste nucen v kanceláři pracovat do úmoru, abyste si mohl potáhnout kniplem v letadle? Tak tomu není. Nejsem otrokem svého zaměstnání. Někdy je však třeba dát tomu více než sto procent. Bohužel, v uplynulém roce ono někdy existovalo v podstatě pořád. Byl to hektický rok. Naštěstí jsme ho se ctí zvládli. Piloti se přeškolili, gripeny jsme začlenili do pohotovostního systému NATINADS. Máme být na co hrdí. Skutečně. Myslíte si, že by jiná alianční letectva ve stejné situaci ostrouhala? To jsou české vzdušné síly tak výjimečné? Kdo v této situaci nebyl, ten ji nemůže ani posuzovat. Osobně jsem přesvědčen, že ne každé letectvo by si s přezbrojením na novou nadzvukovou techniku takto poradilo. Obdobný proces by jim trval čtyři pět let. My jsme to zvládli během několika měsíců. Podotýkám, že vše při dodržení bezpečnosti letového provozu. To je priorita priorit. A dnes můžeme s potěšením konstatovat systém gripen funguje. Ale pozor, Čáslav, to nejsou jenom JAS-39 Gripen. Také letka stopadesátdevítek už mnohokrát prokázala svoji kvalitu. Ze všech stran se pěje chvála na promptní začlenění nadzvukových gripenů do operačního použití. V čem podle vás spočívá příčina úspěchu? Řekl bych, že v naší mentalitě. Jsme totiž maximálně flexibilní. Kdokoliv jiný by prohlásil, že to nejde, ale Čech si umí vždy poradit. Když jde do tuhého, dokážeme se úžasně semknout a společnými silami zabrat. Nakonec přece jen zvítězí zdravý rozum a prosadí se optimální řešení. Podobná situace nastala i kolem gripenů. Vzpomínáte, jak dlouho se licitovalo koupíme, či nekoupíme? Vzpomínáte na tu hustou atmosféru kolem výběrového řízení nebo na zástup rádoby leteckých odborníků, jejichž názory média prezentovala? Jsem rád, že je to za námi. Ustáli jsme to. Každému se můžeme podívat zpříma do očí. Nechal jste se unést, nebo z vás hovoří opravdová zlost? Bylo to nepříjemné. Občas jsem si připadal jako fackovací panák. Nikdy nezapomenu na svoje rozpolcené pocity. Na jedné straně hrdost z toho, že jsem přiletěl se špičkovým érem na mateřskou základnu, na straně druhé zklamání ze štvavé kampaně, která se proti gripenům okamžitě spustila. Kdyby alespoň na těch vystřelených šípech bylo něco pravdy. Nemám jiných slov než nechutné a úplně zbytečné. Vy jste toho názoru, že po přistání gripenů v Čáslavi začala jedna velká idylka? Samozřejmě že ne. Netvrdím, že vše fungovalo naprosto ideálně. Nebráním se přiznat spoustu závad, se kterými jsme se zpočátku potýkali. Avšak zasvěcený člověk ví, jak to v praxi chodí. Dříve pilot zjistil závadu na letounu, až když k ní došlo. Ovšem gripen to na sebe předem řekne a pohlídá si další postup. Tady pilot závadu nehledá, on je o ní od stroje informován. A to o každé sebemenší maličkosti. To však neznamená, že stroj je špatný nebo nespolehlivý. Neznám na světě letoun, který je absolutně dokonalý. Přesně před rokem (18. dubna 2005) přistálo na čáslavském letišti prvních šest a za další čtyři měsíce zbylých šest jednomístných a dva dvoumístné letouny JAS-39 Gripen. Jak byste zhodnotil jejich dosavadní působení v AČR? Jednoznačně pozitivně. Ochrana vzdušného prostoru České republiky se kvalitativně zvedla. Během uplynulého roku jsme provedli šest ostrých vzletů převážně k dopravním letounům, jež nenavázaly komunikaci s orgány řízení letového provozu. Ve dvou případech jsme je doprovodili do vnitrozemí Spolkové republiky Německo. Tím jsme potvrdili naši akceschopnost v systému protivzdušné obrany NATO. Jak jste na tom s výcvikem létajícího personálu na letoun JAS-39 Gripen? Skupinu jednadvaceti pilotů, kteří byli vybráni na gripena, uzavírá poslední pětice, jež odlétla na základní přeškolení do Švédska 20. února. Návrat je naplánován na začátek května. Poté piloti zahájí obdobný výcvik jako jejich kolegové na verzi JAS-39 Gripen C a D. Do pohotovostního systému máme v současné době připraveno osm pilotů

12 PERSONALISTIKA PERSONALISTIKA Do you speak English? Překvapivé výsledky výzkumu o analýze jazykových potřeb profesionálů AČR na funkcích vyžadujících bakalářské a vyšší vzdělání Text: Pavel LANG Foto: Svatopluk KOUŘIL Stačilo sedmnáct tisíc korun a bylo jasno. Právě tolik stál projekt specifického výzkumu katedry jazyků Fakulty vojenských technologií Univerzity obrany, jehož posláním bylo získat detailní analýzu jazykových potřeb vojenských profesionálů AČR. A výsledek? Aby člověk mohl říci B, nejprve musí znát A. Zhruba v tomto duchu uvažovali před půlrokem pracovníci brněnské katedry FVT, když přemýšleli, jak dostát stále vyšším nárokům na jazykovou připravenost studentů a absolventů Univerzity obrany. Právě v souvislosti se snahou zdokonalit a zefektivnit výuku anglického jazyka jsme se rozhodli realizovat tento projekt specifického výzkumu. Zkrátka, potřebovali jsme znát aktuální situaci ve vojenské praxi, abychom na ni mohli adekvátně reagovat, říká vysokoškolská učitelka PaedDr. Stanislava Jonáková a pokračuje: Výuku jazyků musíme maximálně přiblížit skutečným potřebám praxe. Ve srovnání s devadesátými lety se ke studiu na Univerzitě obrany hlásí zájemci s podstatně vyšší úrovní znalosti anglického jazyka. Současné učební osnovy však nejsou koncipovány tak, aby tento fakt plnohodnotně odrážely. Stávajícím požadavkem na výstupní jazykovou úroveň absolventů bakalářského studia je prozatím úroveň SLP To však již nebude dlouho platit. Posluchači, kteří zahájí studium v září letošního roku, budou muset před vyřazením z Univerzity obrany dosáhnout vyššího stupně znalosti anglického jazyka. Jinými slovy, ti, kteří budou končit na FVT UO v roce 2009, musejí podle nové jazykové koncepce dosáhnout úrovně SLP Již zmíněná vyšší vstupní úroveň znalostí anglického jazyka u studentů prvních ročníků FVT UO a rostoucí nároky na jejich jazykové znalosti při ukončení bakalářských studijních programů vyvolávají potřebu změn obsahu učebních osnov předmětu anglický jazyk. Kromě formulací výukových cílů podle požadované výstupní úrovně NATO STANAG 6001 SLP 3333 budou nové učební osnovy také plně v souladu s požadavky evropského systému UNICERT, o jehož akreditaci v současné době katedra žádá. Získání tohoto certifikátu s evropskou platností rozšíří možnosti absolventů FVT UO na trhu práce i v civilním sektoru. DOTAZNÍKOVÉ ŠETŘENÍ S cílem shromáždit co nejvíce údajů potřebných pro inovaci učebních osnov byl na jednotlivé vojenské útvary AČR distribuován dotazník. Byl zpracován takovým způsobem, aby získané informace měly zpětnou vazbu zejména pro učitele jazyků. Dotazník zjišťoval jak znalosti angličtiny, které jsou podle kariérního řádu pro výkon funkce vyžadující bakalářské a vyšší vzdělání nezbytné, tak konkrétní činnosti vykonávané v angličtině v rámci plnění pracovních povinností, upřesňuje S. Jonáková. Bez nadsázky lze říci, že bylo získáno dostatečné množství údajů pro detailní analýzu jazykových potřeb vojenských profesionálů. Pomohlo i výzkumné pracoviště sekce personální Ministerstva obrany, jež zajistilo výběr reprezentativního vzorku příslušníků AČR, a to na základě přesně stanovených kritérií. K těmto kritériím patřilo například oslovení vojenských profesionálů výhradně na funkcích vyžadujících bakalářské nebo magisterské vzdělání, dále adekvátní zastoupení mužů a žen i osob různých věkových skupin a hodností. Reprezentativní vzorek zahrnoval 41 vojenských útvarů a zařízení, do nichž bylo rozesláno 760 dotazníků. Jejich návratnost byla zhruba devadesátiprocentní. V současné době máme za sebou jednotlivé etapy zpracování dotazníku. Výsledky leží na stole, říká PhDr. Jiří Dvorský, CSc., z katedry jazyků. ZAJÍMAVÁ ZJIŠTĚNÍ Proč to nepřiznat provedený výzkum odhalil mnohé zajímavé skutečnosti. Posuďte sami. Prvním překvapivým faktem je, že 43 % respondentů výzkumu uvádí, že v zaměstnání anglický jazyk nikdy nepoužívá a dalších 36 % pouze příležitostně. Ze 672 oslovených vojenských profesionálů na funkcích vyžadujících bakalářské a vyšší vzdělání nemá 21 % z nich předepsanou žádnou úroveň znalosti anglického jazyka dle normy NATO STANAG O požadované znalosti angličtiny SLP 1111 hovoří 37 % dotázaných, o SLP 2222 dalších 34 % a co se týče SLP 3333, tak tu má pro svoji funkci předepsáno pouze 5,4 % dotázaných vojáků z povolání. Co to ukazuje v reálu? Především to, že v současné době angličtinu pro výkon svého vojenského povolání potřebuje v praxi pouze nízké procento dotázaných. V případě potřeby však musejí být schopni bezproblémově komunikovat se svými partnery z členských armád Severoatlantické aliance o otázkách obecných, politických a pracovních. Za zmínku nepochybně stojí zjištění týkající se potřeby ústní komunikace v běžné praxi vojenského profesionála. Výsledky provedeného průzkumu ukázaly, že činnosti jako například telefonické vyřizování běžných pracovních záležitostí, doprovody anglicky mluvících hostů a delegací nebo účast na neformálních společenských setkáních nevykonává nikdy nebo jen příležitostně 90 až 98 % dotázaných vojenských profesionálů. Jedna z dotazníkových položek týkající se používání dovednosti čtení s porozuměním zase zjišťovala, zda respondenti při plnění pracovních povinností jsou nuceni číst manuály v angličtině. Celkem vysoké procento oslovených vojáků (cca 30 %) se touto záležitostí zabývá několikrát za měsíc či za týden. Úřední dokumenty a předpisy v anglickém jazyce nečte nikdy nebo pouze příležitostně 83 % dotázaných. A víte, jaký je zájem o výuku angličtiny pomocí počítače? V současné době rapidního rozvoje komunikačních technologií se pro výuku jazyků otevírají mnohé nové metody. Proto nás zajímal zájem o studium jazyků s použitím počítače. A výsledek? Enormní zájem vyjádřilo 20 % respondentů, neutrální postoj byl zaznamenán u 23 % dotázaných, avšak naprostý nezájem o tento způsob zdokonalování se v anglickém jazyce projevilo 57 % vojáků z povolání, konstatuje PaedDr. Stanislava Jonáková z katedry jazyků Fakulty vojenských technologií. Co říci závěrem? Našinec si řekne: výzkum je výzkum, praxe je praxe. Sami vojenští profesionálové nejlépe vědí, jak na tom s angličtinou jsou, jak často a při jakých příležitostech ji potřebují. Podělte se s námi o vaše poznatky! 22 23

13 KYNOLOGIE Také psi chtějí novou výstroj Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV, Radko JANATA a archiv Veterinární základny Grabštejn Neustále se hovoří o používání nových materiálů pro výstrojní součástky vojáků a zdokonalování jejich výzbroje. Mohlo by se zdát, že se trochu zapomíná na to, že v armádě jsou i služební psi, kteří ke své práci také potřebují svoji výbavu. Jejich výstrojní norma je více než třicet let stará a už vůbec neodpovídá současným trendům. Nyní by mělo dojít ke změně. Pracovníci Veterinární základny v Grabštejně se podílejí na přípravě nové výstrojní normy pro služební psy, která by do vojenské kynologie zavedla odpovídající výbavu. Nejde jen o misky na vodu a krmivo, vodítka, košíky, ale třeba o zavedení ochranných prostředků nebo balíčku první pomoci pro služební psy. V posledních letech se sice nakupovaly nové věci, ale podle psovodů se vždy nezvolilo to správné řešení. Navíc se dnes na trhu objevují další prvky kynologické výbavy, na které tehdejší předpis vůbec nepamatoval. Začnu tím nejobyčejnějším, jako je obojek pro psy. I v této oblasti dochází k mnohým změnám a vylepšením. Používají se různé materiály, obojky mohou být látkové, kožené nebo stahovací. Mají delší životnost, jsou univerzálnější a mohou být užívány i více psy, uvádí příklady dnešních možností náčelník Veterinární základny v Grabštejně podplukovník Pavel Onodi. Vývojem prošla i vodítka. Ve velké škále různých typů a délek, které dnes nabízejí obchody, najdeme třeba i speciálně odpružené. Tak třeba tohle vodítko má zvláštní pojistku, takže když s ním trochu škubnete, samo se odpojí od obojku. Výhoda je v tom, když sledujete pachatele a potřebujete na něj pustit psa, nemusíte se k němu ohýbat a ztrácet drahocenný čas, říká podplukovník Onodi a ukazuje nám jedno z vodítek. Dnes existuje také celá řada náhubků pro nestejně velké psy a různá plemena. Liší se od sebe nejen svojí velikostí, provedením, ale také použitým materiálem. Mohou být kovové, kožené, umělohmotné nebo jen stahovací. Záleží na tom, jaké je využití psa, pro kterého je náhubek určen. Podstatné také je, jestli jej bude nosit dlouhodobě, nebo krátkodobě a zda potřebujeme zabránit, aby skutečně nikoho nepokousal, vysvětluje pplk. Onodi. Velitel veterinární základny říká, že vojenští psovodi nemůžou být krok za civilním sektorem, ale naopak se snaží být o krok před ním. I proto se z vlastní iniciativy snaží o různá vylepšení a vývoj nových prvků, které zatím ani specializované obchody nenabízejí. Pokud se jim nějaký prototyp v praxi osvědčí, pokoušejí se pro něj najít vhodného výrobce. Svým vývojem prošly i botičky pro psy. Dříve se používaly jen návleky, které se psovi nasazovaly ve chvíli, když si poranil tlapku a bylo nutné zabránit tomu, aby se mu do rány dostala nečistota. Zejména při používání služebních psů v misích v různých klimatických podmínkách bylo nezbytné vyřešit ochranu tlapek psů především na horkém povrchu. Dnes jsou tedy k dispozici psí ochranné botičky, které umožňují bezpečnou chůzi po rozpáleném písku nebo asfaltu, ale používají se i v situaci, kdy je pes nasazen v místnostech, ve kterých by mohl svými drápy poškodit podlahu. Samozřejmostí se už stávají i různé oblečky proti vlhku a zimě. Ale vývoj může jít ještě dál. Dokladem toho je třeba americká armáda, která své čtyřnohé příslušníky vybavila neprůstřelnými vestami. Váží asi 20 kilogramů, takže si nedokážu představit, že by je běžně používali. Chápu ale její smysl v okamžiku, když převážejí psa místy, kde hrozí střelba, tak mu ji na tuto chvíli dají, uvažuje podplukovník Pavel Onodi, který již hledá výrobce, jenž by mohl podobnou vestu dodávat i pro psy v naší armádě. Podle jeho představ by mělo jít jen o jakousi ochranu trupu psa proti střepinám a její využití vidí především při nasazení psů v mírových misích. V osmdesátých letech minulého století se u nás vyvíjel dokonce protichemický ochranný psí oblek doplněný botičkami a maskou. Pes pochopitelně v takovém úboru nedokáže stopovat, ale v určitém okamžiku jde o to, aby byl ochráněn před nebezpečnými chemickými látkami. V tomto ohledu jsme o krok dál. Podařilo se nám vyvinout kontejner pro umístění až devíti psů. Buňka je vybavena filtroventilačním zařízením proti biologickým látkám, má klimatizaci, topení, čerpadlo a zdroj vody. Psi v ní mohou pobývat i měsíc bez doplnění zásob, popisuje novinku pplk. Onodi. Kotce budou mít pro případ potřeby suché záchody, kdy exkrementy z nich budou odváděny do odpadní jímky, kde se zneutralizují v chemickém roztoku. Je to ale jen určitá náhražka, než se nám podaří vymyslet ochrannou masku pro psa, podotýká pplk. Onodi. Pokud by to bylo nutné, kontejner by poskytl úkryt na nezbytně nutnou dobu i lidem, ale samozřejmě že není určen k zajištění pobytu vojáků. K tomu slouží jiná zařízení. Tímto způsobem lze překonat prvotní zamoření, ale otázkou zůstává, co by bylo potom. Voják totiž může vyjít ven v protichemickém obleku, jenže pes nikoliv, dodává pplk. Onodi. Ochrannou masku však v normě pro služební psy nenajdete. Byla přijata výstrojní norma pro psy v zahraničních misích, ale předpis, podle kterého by byli vybavováni ostatní služební psi, je zatím jen v podobě návrhu. Nicméně obě normy se od sebe příliš neliší: dřevěná činka, hřbílko na čištění kartáče, hřeben a kartáč na psa, úvazový kolík s otočnou hlavicí, drátěný náhubek, kožený a řetízkový obojek, postroj pro strážního psa, stopovací postroj, nepromokavá přikrývka zastírací, uvazovací řetízek s karabinou, dlouhé a krátké vodítko, kousadlo, miska na krmení a napájení, přepravní box, vzorkovnice drog a výbušnin, ochranné botičky, postroj ozbrojených složek pro psa, reflexní obojek a balíček první pomoci. Jednou ze zaváděných novinek je balíček první pomoci pro psovody speciálních psů, který si vyžádala Vojenská policie, ale bude určen i pro psy k vyhledávání drog a výbušnin. Jakási minilékárnička by měla obsahovat podobné věci jako obdobný balíček pro vojáka tišící lék proti bolesti, obvaz, škrtidlo, nůžky na vystříhání srsti v místě poranění a dezinfekci. Slouží to jako první pomoc, takže by se vše mělo vejít vojákovi do kapsy, upozorňuje velitel pplk. Pavel Onodi, který zatím neměl možnost si tuto novinku prohlédnout

14 TECHNIKA TECHNIKA Nová rodina transportérů Další přírůstek v kategorii kolových obrněných transportérů byl představen v rámci specializovaných výstav Text a foto: Michal ZDOBINSKÝ Program byl zahájen přibližně před čtyřmi roky. Turecká společnost FNSS nezačínala od samého počátku, nýbrž se rozhodla pro spolupráci s americkou firmou General Purposes Vehicles (dnes součást společnosti BAE Systems L&P) a jako základ pro další vývoj použila její projekt. Výsledek společného snažení bylo možné poprvé spatřit na výstavě IDEX loni v únoru ve Spojených arabských emirátech. Zde byl představen prototyp osmikolového provedení pod názvem PARS. Ukázku dalších verzí si turecký výrobce FNSS ponechal na domácí prostředí, kdy v říjnu téhož roku předvedl na veletrhu IDEF v Ankaře i prototypy s uspořádáním 4 4 a 6 6. Čtvrtý a největší člen rodiny vozidlo se v té době nacházelo v závěrečné fázi vývoje a jeho prototyp by mohl být k dispozici letos. Transportéry řady GPV se vyznačují několika zajímavými technickými řešeními. Příď korby je vyhrazena pro řidiče a velitele, kteří mají před sebou dvojici velkoplošných obrazovek. Na nich budou sledovat nejen stav palubních systémů, ale i venkovní situaci před nebo za vozidlem snímanou dvojicí televizních CCD kamer nebo termovizí. Přímý výhled dopředu i částečně do stran zaručuje 7 relativně rozměrných prosklených průhledů. Volant, ovládací prvky a pedály jsou na pohyblivých konzolách a umožňují volbu pravostranného nebo levostranného řízení. Vstup do příďového prostoru je možný i malými výklopnými dveřmi na pravé straně korby. Teprve za přední kabinou se nachází prostor pro pohonnou jednotku, kolem které je na pravé straně průchod spojující příďový prostor a prostor pro výsadek v zadní části korby. Pohonnou jednotku mají tvořit motory firem Caterpillar, MTU nebo Deutz v kombinaci se sedmistupňovou automatickou převodovkou (prototyp osmikolové verze PARS například pohání německý motor Deutz o výkonu 390 kw). Za prostorem pohonné jednotky jsou i v levém boku korby malá dvířka. Standardní součástí výbavy je v zadní části korby umístěná pomocná energetická jednotka o výkonu 15 kw umožňující fungování palubních systémů při vypnutém motoru. Vysokou průchodivost v terénu i pohodlí posádky bude zajišťovat aktivní systém vzduchového pérování všech kol, která mají celkovou výšku zdvihu 520 mm. Nastavitelná světlá výška (v rozsahu 100 mm až 500 mm) zajistí nejen optimální pohyb a stabilitu v terénu, ale i snadný převoz uvnitř transportních letounů C-130. Podle údajů firmy FNSS má osmikolová a čtyřkolová verze všechny nápravy řiditelné, u provedení 6 6 to bude první a třetí náprava. Výsledkem je údajně téměř poloviční rádius otáčení v porovnání s klasickými vozidly stejných rozměrů. Všechna kola mají kotoučové brzdy, systém ABS a dvoukanálový centrální systém huštění pneumatik. Ocelová svařovaná korba v základním provedení odolává munici ráže 7,62 mm, počítá se s možností aplikovat přídavné pancéřování. Hmotnost bude záviset na konkrétní verzi, použitých zbraňových systémech nebo přídavném pancéřování. Prázdný PARS 8 8 má v základním provedení hmotnost kg a bojovou hmotnost kg. Vozidlo je 7,96 m dlouhé, 2,7 m široké a 2,17 m vysoké (při minimální světlé výšce). Kromě velitele a řidiče pojme dalších 10 osob. Verze 6 6 má kapacitu až 8 osob, délku 6,56 m, prázdná váží kg a má bojovou hmotnost kg. Nejmenší provedení 4 4 pojme až 8 osob, je 6 m dlouhé a jeho bojová hmotnost dosahuje kg. Jednotlivé verze využívají řadu společných celků, přičemž vysoký podíl komponentů má pocházet z komerční sféry. V současné době existují tato vozidla pouze ve formě prototypů, zahájení sériové výroby je podmíněné získáním prvního uživatele. Osmikolovou verzi pod označením CAPTAIN 8 8 loni nabídla společnost BAE Systems L&P do soutěže na nový kolový obrněný transportér pro českou armádu, avšak z výběrového řízení zakrátko na vlastní žádost odstoupila Verze 8 8 má v zádi dvoukřídlé dveře vyklápěné nahoru a dolů. 2 Pohled do prostoru výsadku v zádi vozidla PARS Verze 6 6 s otevřenými vstupními bočními dvířky za prostorem pohonné jednotky 4 Aktivní systém vzduchového pérování umožňuje nejen měnit světlou výšku vozidla, ale volit i stranový náklon. 5 Vnitřní uspořádání nejmenší verze

15 TECHNIKA TECHNIKA Základním typem stále zůstává původní dělostřelecká neřízená raketa M26 o hmotnosti 306 kg, s doletem 32 km a se střední kruhovou odchylkou okolo 100 m. Její bojová část obsahuje 644 kusů malé submunice M77 s hmotností po 0,215 kg, která je účinná proti živé síle a málo odolným cílům. Od počátku 90. let je k dispozici raketa M26A1 s prodlouženým doletem na 45 km, kterého bylo dosaženo snížením množství nesené submunice M85 (stejná jako M77, avšak opatřená elektronickým autodestrukčním zapalovačem) z 644 na 518 kusů. Právě problémy se zmíněným zapalovačem však vedly k zastavení výroby této rakety, respektive k přechodu na verzi M26A2 s původní submunicí M77. Německé firmy vyvinuly a vyráběly verzi s doletem 40 km, jejíž bojová část obsahuje 28 protitankových min AT2. Zmíněné výrazné zvýšení efektivnosti základní verze raketometu MLRS přináší nejnovější 227mm raketa M30, která je známa také pod zkratkou GMLRS (Guided Multiple Launch Rocket System). V podstatě se jedná o řízenou verzi klasické dělostřelecké rakety M26, do jejíhož těla byla integrována inerciální řídicí jednotka kombinovaná s přijímačem GPS. Korekci dráhy letu zajišťuje čtveřice malých STARŠÍ, a přece NOVÝ Text: Michal ZDOBINSKÝ Foto: Lockheed Martin, MBDA V roce 1983 byl do výzbroje americké armády zaveden 227mm raketomet M270 známý i pod zkratkou MLRS. Kromě USA jej používá 14 dalších zemí. Raketomet je modernizován na verzi M270A1 s vylepšeným odpalovacím zařízením i systémem řízení palby. Tím, co ale výrazným způsobem zvýší bojovou hodnotu tohoto dvacet let starého systému, je nová munice. aerodynamických kormidel na přídi, které jsou prakticky jediným vnějším rozpoznávacím znakem tohoto provedení. Menší množství nesené submunice (404 kusů M77 se spolehlivějším elektronickým zapalovačem) mnohonásobně kompenzuje přesnost zásahu, která se údajně pohybuje okolo 10 m. Podle údajů společnosti Lockheed Martin (LM), která GMLRS vyvinula ve spolupráci s britskými, francouzskými, italskými a německými firmami, je přesnost této rakety taková, že na zničení cílů postačuje pouze 20 % těchto raket v porovnání s neřízenou verzí M26. GMLRS má navíc dolet prodloužený až na 70 km. V současné době již probíhá sériová výroba a jen americká armáda plánuje pořízení asi kusů této munice. Prvním zahraničním uživatelem se stane Velká Británie, která na nákup těchto raket vyčlenila 55 milionů amerických dolarů. Kromě verze M30 s bojovou hlavicí nesoucí submunici se počítá i s raketou M31, která bude mít jednotnou tříštivo-trhavou hlavici 1 o hmotnosti 90 kg opatřenou zapalovačem s nárazovou nebo zpožděnou funkcí. Vznik této rakety souvisí s dnešním trendem na snížení nechtěných účinků v okolí cíle. Proto má M31 mít ještě menší střední kruhovou odchylku než standardní GMLRS M30. Rovněž na druhé straně Atlantiku se evropské partnerské firmy zabývají myšlenkami na vlastní verze bojových hlavic raket GMLRS. Například německá firma Diehl studuje provedení se třemi kusy dlouhé štíhlé průbojné submunice opatřené programovatelnými zapalovači. TĚŽKÁ VÁHA Kromě základních 227mm raket lze z odlišných raketnic systému MLRS vypouštět dva kusy velkých protizemních střel ATACM (Army Tactical Missile System) ráže 610 mm. Základní verze M39 (je více známá pod označením ATACMS Block I), která byla zkušebně použita v první válce v Zálivu v roce 1991 (celkem 32 kusů), je opatřena jednoduchým inerciálním řídicím systémem pro udržování zvoleného směru a dokáže dopravit kontejnerovou hlavici naplněnou 950 kusy submunice M74 (hmotnost po 0,59 kg) na vzdálenost 165 km. Provedení M39A1 (Block IA) je přesnější, protože má již zlepšený naváděcí systém doplněný o jednotku GPS. Také vzrostl dolet až na 300 km, avšak na úkor sníženého počtu jen 300 kusů submunice M74 uvnitř bojové hlavice. Do americké armády byla původně ve velmi omezeném množství zavedena verze ATACMS-Unitary s jednotnou tříštivo-trhavou bojovou hlavicí o hmotnosti 235 kg a s doletem okolo 270 km. Je určena pro přesnější údery na velitelská centra, jednotlivé budovy či sklady, při kterých se požaduje omezení nežádoucích účinků na okolí. Naváděcí systém je stejný jako u verze Block IA. Nyní je o toto provedení větší zájem a firma LM dostala v polovině roku 2005 od americké armády zakázku na výrobu 106 kusů. 2 Nesporně zajímavý je typ M39A3 (ATACMS Block II) pro ničení kolon obrněné techniky na vzdálenost do 140 km. Jeho bojová část totiž obsahuje 13 kusů autonomně naváděné protitankové submunice BAT Brilliant Anti-Tank) s pasivním akustickým a infračerveným senzorem. Po dohotovení 45 kusů těchto řízených střel byla jejich výroba v roce 2004 zastavena. VÝVOJ POKRAČUJE Pod označením ATACMS-P ( P jako Penetrator) se v rámci společného programu americké armády a námořnictva pracuje na typu se speciální vysoce pevnou jednotnou 1 Raketa M39A3 (ATACMS Block II) nese v bojové části 13 kusů submunice BAT, která samostatně vyhledává a ničí obrněné cíle. 2 Odpálení rakety ATACMS z nového raketometu HIMARS 3 Detailní pohled na přední část nové řízené verze klasické 227mm dělostřelecké rakety. Je známa pod zkratkou GMLRS a bude ji možné vypouštět z raketometů MLRS, jak ukazuje i titulní snímek. 4 Zkouška jednotné bojové hlavice rakety ATACMS-Unitary 3 bojovou hlavicí, která by měla umožňovat ničení cílů umístěných hluboko pod zemí. Bojová část je odvozena od samostatně manévrující hlavice z námořní balistické rakety TRIDENT a v provedení pro ATACMS-P bude mít hmotnost přibližně 230 kg. Firma LM připravuje novou verzi rakety s jednotnou bojovou hlavicí. Nese označení XM57 a od již zmíněného typu ATACMS-Unitary se odlišuje především novým programovatelným zapalovačem, který údajně dokáže podstatně zlepšit účinnost bojové části, resp. rozšířit spektrum působnosti proti různým typům cílů. Ve vlastní režii firma LM pracuje i na univerzální kontejnerové bojové části schopné pojmout různé druhy submunice. Nese označení Universal Dispenser a může pojmout 4 kusy autonomně naváděné miniaturní klouzavé protizemní řízené střely LOCAAS s výklopnými nosnými plochami a laserovým radarem pro vyhledávání cílů; 8 kusů protitankové submunice BAT; 32 kusů dělostřelecké protitankové submunice SADARM nebo 8 kusů letecké submunice BLU-108, z nichž každá obsahuje 4 nezávislé protitankové hlavice. Dnes se dá jen obtížně odhadnout, které typy vyvíjené munice budou nakonec zavedeny do výzbroje. Rozhodující verzí raket ATACMS dnes jednoznačně je provedení M39A1 (Block IA), kterou používají pásové raketomety M270A1 a bude jimi vybaven i nový lehký raketomet HIMARS na podvozku 5tunového nákladního automobilu FMTV. Těžké rakety ATACMS se již celkem běžně používaly ve válce proti Iráku, kdy americká armáda údajně použila okolo 450 kusů raket M39 a M39A1. V menším počtu pak byla vyzkoušena jak verze M39A3 (Block II) se submunicí BAT, tak i ATACMS-Unitary s jednotnou bojovou hlavicí

16 HISTORIE HISTORIE Nezapomenutý generál V květnu uplynulo sto let od narození generálmajora Jaroslava Selnera Text: Vladimír MAREK Foto: archiv Jaroslava Selnera mladšího 1 Generál Jaroslav Selner by v květnových dnech oslavil sté narozeniny. Během svého bohatého života byl lecčíms. Dělal posunovače, dispečera, na Křivoklátě založil drogistickou školu, pracoval jako tajemník Filozofické fakulty Univerzity Karlovy v Praze. Především ale byl vojákem SLOVO MÁ KLAPÁLEK Vpředu šel nezbytný strážce Varga. Nakloněný kupředu, takřka ohmatával zrakem každé místo, kam měl šlápnout. Ani snad ne tak ze starosti o mne jako proto, že se hrozně bál min. Pak jsem šel já, náčelník štábu major Kukla a ostatní. Neušli jsme daleko. Za mnou se ozvala detonace, vzápětí ještě tři. Nášlapné miny. Major Kukla se svezl vedle mě na zem s těžkou ranou v noze, vzadu vykřikli další ranění. Sám jsem také pocítil bolest v zadních částech těla. Vlezli jsme do minového pole a někdo zakopl o natažené dráty Dal jsem se cestou vpravo. Velmi jsem spěchal. Hodina, kdy jsem se měl setkat se Selnerem u koní, minula. Byl jsem v napětí, jestli se sejdeme včas: pochodující brigáda a já, chromý a zraněný. Zavolal jsem nazdařbůh. A znovu. Po třetím volání se major Selner ozval. Stál s koněm na cestě pod námi. Rozběhl jsem se k němu. Zahlédl mě mezi stromy a křičel:,tou cestou nechoďte, je zaminovaná! Nerozuměl jsem mu a běžel dál. Znovu křičel. Ale já jsem nějak z jeho volání nic nevnímal. Snad tam bylo min málo, snad jsem se jim nějak vyhnul. Došel jsem živ až dolů. To už jsem však cítil, že bych na koni moc nenajezdil, proto jsem rychle Selnerovi načrtl všechno na mapě a poslal ho s úkoly k jednotkám. Vrátil se v jednu hodinu v noci. Zařídil všechno podle mých instrukcí a přivedl také lékaře s protitetanovu injekcí a s těmi jejich hejblaty na vytahování střepin. Bylo to bolestivé, ale jinak jsem byl v pořádku. Ten den a noc se major Selner velmi zasloužil. Nebyl tehdy příslušníkem brigády, ba ani ne sboru. Přijížděl na východ s jiným posláním a zastavil se u brigády na krátkou návštěvu. Teď u nás zůstal trvale. Stal se náčelníkem štábu brigády místo zraněného Kukly. Později i velitelem brigády Takto vzpomínal před lety legendární velitel našich jednotek na Středním východě a později i 1. československého samostatného armádního sboru v SSSR generál Karel Klapálek na svého podřízeného, na Jaroslava Selnera. Nejednalo se ale jen o vzpomínku na jednoho z vojáků. Byli to především váleční kolegové, kteří spolu prožili nemálo dobrého i toho horšího na frontách druhé světové války. Byli to kamarádi, a to v pravém slova smyslu. Právě tento příběh se stal jednou z mnoha významných křižovatek v životě generála Selnera. Vysoko v Karpatech uprostřed krvavých bojů se ale na podzim roku 1944 rozhodně neocitl náhodou. Podobně jako po většinu svého života osudu intenzivně napomáhal. Mohl klidně zůstat v Londýně a pracovat na zpravodajském oddělení plukovníka Moravce, přesto se dobrovolně přihlásil a žádal o převelení na východní frontu. Zde mohl sloužit u náhradního tělesa vojenského velitelství pro osvobozené území anebo plnit zpravodajské úkoly. Přesto se ale vydal do karpatských lesů. Snad ho sem táhla blízkost osvobozovaného domova, možná přátelství s Klapálkem a dalšími vojáky, se kterými sdílel společný osud v severní Africe. V každém případě by ale bylo dobré podívat se na zajímavý osud generála Selnera podrobněji. PŘES SOKOL DO ARMÁDY Jaroslav Selner se narodil 5. května 1906 v Kladně v rodině horníka. Zde také vystudoval státní reálku. Sportoval, cvičil v místním Sokole, a tak se po maturitě rozhodl pro vojenské povolání. V roce 1926 po ukončení Pěchotního učiliště v Hranicích nastoupil v hodnosti poručíka k pěšímu pluku 33. V následujících letech prošel celou řadou kurzů. Ani v tomto případě nezapře svůj vztah ke sportu. Absolvuje mezi nimi totiž například lyžařský kurz v Krkonoších a kurz pro tělesnou výchovu v Praze. Slouží v Bratislavě, v Praze a Hranicích. V dubnu 1937 se stává posluchačem prestižní Vysoké školy válečné. To už ale na brány první republiky klepe mnichovská dohoda. Okamžitě po vytvoření protektorátu se Jaroslav Selner zapojuje do práce brněnské odbočky vojenské odbojové organizace Obrana národa. Jeho postavení je však s každou akcí složitější. Hrozí mu zatčení. A tak v listopadu roku 1939 za dramatických okolností ilegálně 2 opouští přes Slovensko a Maďarsko okleštěné zbytky republiky. I v tomto případě, jako ostatně mnohokrát později, mu přeje štěstí. Noc před útěkem je nervózní, nemůže spát, a tak odchází na nádraží dříve, již ve čtyři hodiny ráno. Po válce se dozví, že v pět hodin ho mělo zatknout gestapo. Počínaje prosincem 1939 je prezentován u našeho zahraničního vojska ve Francii. Ve skutečnosti ale plní diverzní a zpravodajské úkoly československé zpravodajské ústředny Marie na Balkáně. Zajišťuje potřebné doklady, víza a jízdenky pro československé vojáky utíkající z protektorátu. Organizuje přepravu zbraní a výbušnin. Počátkem léta roku 1940 přijíždí kapitán Selner do Sýrie. Stává se velitelem čety a později roty v Klapálkově československém pěším praporu 11 Východním. Bojuje u Tobruku. Zde je při výbuchu miny zraněn. S minami má vůbec nedobré zkušenosti. Při jednom přesunu na motorce v severní Africe spadl do minového pole. Hned vedle něho přitom byly dvě nášlapné miny. Nesměl se ani pohnout, dokud je pyrotechnici nezneškodnili. Později, když vznikne čs. lehký protiletadlový pluk 200, je k němu zařazen na funkci zástupce velitele praporu a nakonec i velitele praporu. BOČNÍ ÚTOK NA MIKULÁŠ Na východní frontu se dostal již z Velké Británie letecky přes Gibraltar a Střední východ v září Jak se stal Selner náčelníkem štábu 3. brigády, popsal již ve svém vyprávění generál Klapálek. V únoru roku 1945 se ale tato nerozlučná dvojice musí opět rozejít. Klapálek

17 HISTORIE SPORT je převezen do nemocnice se zraněním způsobeným minou. Na pár dnů přebírá velení brigády plukovník Viliam Talský. Koncem února je ale jmenován novým velitelem brigády v té době major Selner. Své vojáky vede do útoku v těžkých bojích o Liptovský Mikuláš. Právě ve zdejším horském terénu se sváděly jedny z nejtěžších bojů na našem území. Ne náhodou se této oblasti říká malá Dukla. Selner se po mnoha neúspěšných pokusech o dobytí Liptovského Mikuláše rozhodne pro riskantní boční útok. Za úspěšnou akci je vyznamenán dalším válečným křížen a medailí za chrabrost. Konec války je pro Jaroslava Selnera vyveden v těch nejlepších barvách. Slaví devětatřicáté narozeniny. Při pochodu východních zahraničních jednotek Prahou 17. května 1945 jede v čele brigády na koni. Je jmenován do funkce velitele 3. divize dislokované v Kroměříži. Má možnost studovat na Válečné akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR v Moskvě. Také v osobním životě je úspěšný. Během služební cesty do Prahy v červnu 1945 mu pod kola trofejního bavoráku vběhne hezká mladá žena. Naštěstí stačí vůz ubrzdit. Byla to herečka Věra Skálová. Po tomto poněkud smolném seznámení se velice rychle sblížili. Do půl roku byla svatba a v dubnu následujícího roku se jim narodil syn Jaroslav. Slibná kariéra ale velice rychle končí, podobně jako v případě mnoha dalších frontových vojáků, po únoru Jednoho zářijového dne roku 1951 mu zabrání stráž ve vstupu do kanceláře. Z armády je propuštěn, musí se vystěhovat z bytu a záhy přichází i o vyměřený důchod. Dlouhá desetiletí se o generálu Selnerovi nesmělo příliš hovořit. Jednalo se o další ze jmen našich zahraničních vojáků, které mělo upadnout v zapomnění. Naštěstí se ale tak nestalo. V roce 1990 byl Jaroslav Selner plně rehabilitován a povýšen na generálmajora in memoriam. 1 Generál Selner v poválečných letech 2 Jaroslav Selner na koni v čele 3. brigády v Celetné ulici v Praze během přehlídky 17. května a 4 V severní Africe velel Jaroslav Selner nejdříve rotě, později praporu. 5 Jaroslav Selner v době bojů na Slovensku (druhý zprava) 4 5 SPORTEM k přátelství Zahajovací závod letošní série Běžecké ligy připomněl výročí založení Mezinárodní rady vojenského sportu Text: Jan ZEMAN Foto: Jiří HOKŮV Zrození našeho armádního sportu je datováno do roku 1948 a stejný letopočet má ve svém pomyslném rodném listě i Mezinárodní rada vojenského sportu (CISM). Tuto organizaci založili 18. února ve francouzském Cannes představitelé armád Belgie, Dánska, Francie, Lucemburska a Nizozemska, aby mohli lépe naplňovat hlavní motto tohoto hnutí Sportem k přátelství. Původních pět zákládajících států CISM se do dnešní doby rozrostlo už na úctyhodných 126 členských států, což tuto organizaci řadí mezi tři nejvýznamnější multisportovní sdružení světa. Cílem CISM i nadále zůstává upevňování přátelství mezi armádami, propagace armádního sportu na veřejnosti, humanitární akce, podpora progresivního a harmonického rozvoje mládeže a posilování solidarity mezi národy. Armáda České republiky se stala členem Mezinárodní rady vojenského sportu 10. května K podpoře ideálu Sport pro všechny přišlo letos vedení CISM s myšlenkou uspořádat běžecký den CISM, který by měl prostřednictvím sportu ještě více přiblížit vojenský svět civilní veřejnosti. Nejbližším termínem k naplnění tohoto projektu bylo 1. kolo Běžecké ligy v Jincích, čímž tato tradiční armádní soutěž dostala nový rozměr. Běžecká liga je otevřenou soutěží. Každý její ročník tvoří několik kol, v nichž se hodnotí úspěchy běžců v jednotlivých závodech a disciplínách a na závěr jsou vyhodnocováni i nejlepší závodníci celé sezony. Letos má Běžecká liga čtyři kola, přičemž první z nich se konalo 20. dubna v Jincích. Ačkoliv se vždy tyto závody těšily velkému zájmu sportovců, tentokrát se na startu sešlo jen osmadvacet závodníků, mezi nimiž byly pouze tři ženy. V kopcovitém terénu brdských lesů organizátoři vyznačili pětikilometrovou trať, kterou ženy probíhaly jednou, zatímco muže čekala kola dvě. Od ostatních ročníků se svým profilem neodlišovala, ale zrádný byl její povrch. Ještě minulý týden ležel v některých místech sníh, takže jsme museli tyto úseky zpevňovat, potvrzoval organizátor tohoto kola kapitán Tomáš Aubrecht. Za pravdu mu daly i výsledky běžců, kdy nejlepší z nich nadporučík Jaroslav Vlček zaostal za rekordem tratě půl minuty. V první mužské věkové kategorii zvítězil rtm. Jakub Chmelíček (38:27:00), ve druhé již zmíněný nadporučík Jaroslav Vlček (37:33:00) a ve třetí kategorii Rostislav Petráš (39:56:00). Tři závodnice byly rozděleny do dvou věkových kategorií. První z nich vyhrála pprap. Martina Rašková (31:34:00) a druhou favorizovaná mjr. Zlata Lukášová (24:20:00). Běžecká liga je velice dobrý nápad. Jen si myslím, že je mezi vojáky špatná informovanost o její existenci. Chybí celková propagace sportu, a tak se těchto soutěží účastní bohužel jen ti, kteří se o to aktivně zajímají, řekl nám v cíli npor. Vlček. Vítěz tohoto kola se pravidelně účastní různých závodů v Plzeňském kraji, ale nejvíce si cení prvního místa na Armádních sportovních hrách. Další kola Běžecké ligy se uskuteční 25. května ve Vyškově, 7. září v Žatci a 19. října v Praze

18 SPORT SPORT MALTATÁL údolí padajících vod Text a foto: pplk. Ing. Bohuslav VLČEK Přibližně šedesát kilometrů na východ od nejvyššího vrcholu Rakouska Grossglockneru se nachází nádherné údolí Maltatál. Z jeho bočních svahů padají průhledné horské bystřiny a vytvářejí úžasné vodopády. V zimním období zmrznou a stanou se z nich několikasetmetrové ledopády. A právě ty jsou cílem mnoha horolezců, a to nejen místních, ale i z naší republiky. Koncem ledna vyrážíme ve čtyřčlenné skupině prozkoumat oblast Maltatálu, kde se chceme přesvědčit o obtížnosti výstupů, které jsou často v horolezecké literatuře pojímány jako velmi náročné. Podle fotografií, které jsme měli možnost vidět, se máme čeho obávat. Některé ledopády jsou totiž i několik set metrů dlouhé a mají velký sklon. Podle nákresů výstupů, které máme k dispozici, dokonce někde mezi osmdesáti a devadesáti stupni. Pro začátek si však chceme vyzkoušet něco jednoduššího. Důvodem není jen to, že se chceme seznámit s kvalitou ledu a podmínkami výstupu, ale také že mezi sebou máme nového spolulezce, zájezdového řidiče z Kavkazu Ivan Kašeho, který s námi o loňských prázdninách vystoupil na nejvyšší vrchol Elbrus (5642 m). Zkušenosti z lezení žádné velké nemá, musíme ho tady dokonce ještě doučit navazovat na lano, jistit a vysvětlit mu zásady slovní signalizace. Vybavení má kvalitní, takže vše nakonec zvládáme bez problémů a vyrážíme do méně náročné oblasti za tunelem s názvem Mittlere Maralmfälle. Jsou tady už dva místní rakouští horolezci a zrovna nalézají do levé části ledové stěny. Vpravo je deset metrů kolmý úsek, takže tuto pasáž hned na začátek bez rozlezení nechceme řešit. Všude okolo jsou úžasné, několik set metrů dlouhé vyledněné žlaby. No prostě jako v horolezecké pohádce. Navazujeme se na lana a následujeme rakouskou dvojici. Ivánek začátek ledového úseku se stoupacími železy na botách bez problémů zvládá a celkem rychle ke mně dolézá na stanoviště. Na konci úseku je šestimetrový kolmý práh. Moje lezecké zbraně tříští tvrdý led, ale naštěstí drží. Pod prahem se snažím zavrtat delší ledovcovou skobu, kdyby mi náhodou v obtížné pasáži ujely nohy. Za chvíli je práh za mnou a doberu Ivánka. V kolmém úseku mu sice nohy trochu ujely a sedl si do lana, ale jinak to zvládl. Další délkou výstup končí a my hledáme sestup. Rakušané jsou kousek před námi a jejich stopy nás nasměrovaly ke slanění. Vede přes desetimetrový kolmý úsek. Necelou hodinku všichni společně slaňujeme a pak scházíme tunelem k autu. Balíme lezecký materiál a odjíždíme se ubytovat do místního penzionu, který je překvapivě celý obsazen. Nakonec jsme se však domluvili s českými přáteli a se souhlasem recepční se ubytovali u nich na pokoji na zemi. Podstatné je, že jsme v suchu a teple a máme k dispozici sprchu. Večer si procházíme schémata výstupů v horolezeckém průvodci. Zajímáme se o pověstný ledopád s názvem Katedrála. Je nejobtížnější v celém maltatálském údolí. Výstup je 370 m dlouhý a asi uprostřed je 40m kolmý úsek. Chtěli bychom se na něj zítra zajít podívat. Druhý den ráno po snídani vyrážíme autem pod Katedrálu. Náš záměr je takový, že všichni čtyři vystoupíme pod vlastní kolmé místo a pak se rozhodneme. V případě, že to nebudeme schopni zvládnout, slaníme zpátky. Jedno je mi však již nyní jasné. Ivánka vezmeme maximálně na začátek a pak na nás z důvodu bezpečnosti počká. Před námi postupují dva Italové. Vypadají velice zkušeně a jsou docela rychlí. Pod vlastním ledovým žlabem se navazujeme a přes několik strmých úseků dolézáme pod kolmé místo. Zmrzlé rampouchy jsou impozantní a vzbuzují patřičný respekt. První Ital nalézá do pravé části zmrzlého závěsu, zašroubovává dvě ledovcové skoby, ale pak se nepochopitelně vrací. Co se stalo? Proč najednou taková změna? Prý je to moc nebezpečné, mohl by část utrhnout a shodit na sebe. No to jsou tedy pěkné vyhlídky. Mně však vadí docela něco jiného. Slyším téct vodu. Kde to je? Snad ne pod vlastním ledem? To by se opravdu mohlo zbortit. Domlouvám se s kolegy a čeká mě další překvapení. Andrej to taky vzdává. Nechce se mu do problematického výstupu, raději se rozhoduje pro kratší, i když také náročný žlab s názvem Gamseck. Takže nakonec zůstávám sám s Kubou. Beru si 12 ledovcových skob, skoro všechny karabiny a nalézám ke zmrzlému závěsu. Nyní konečně zjišťuji, kde ta voda teče. Po samotném ledu shora mírně stéká a stříká přímo na mě. To je tedy oprvadu nepříjemné. Netušil jsem, že v severní stěně a v takové zimě může téct voda a nevzal jsem si dnes nepromokavou bundu. Mám jenom windstoperku, ale ta mně asi proti vodě moc nepomůže. Když už jsem do toho ale nalezl, tak se jen tak nevzdám, říkám si. Na začátku si uvědomuji, že rampouch není kolmý, ale je dokonce mírně převislý. Stékající a stříkající voda totiž vytváří malé boule, které dále úspěšně namrzají. Snažím se po rampouchu vylézt do střední části a nohama přitom ukopávám kusy průhledného ledu. Hodně se štípe a ve velkých kusech padá dolů ke spolulezci. Na začátek žádná radost. Po pěti metrech zakládám průběžně jištění, mám totiž obavu, že bych se mohl při případném pádu zranit. V minulém roce zde jeden horolezec z Brna spadl dvacet metrů a pěkně se dotloukl. Výstup je fyzicky hodně náročný. Nad vlastní kolmý úsek dolézám vyčerpaný a zcela mokrý. Podstatné je, že je to za mnou a dál je už ledopád mírnější. Zašroubovávám dvě skoby a dobírám Kubu. Výstup zvládl taktéž bez problémů, chvíli si odpočine a pak pokračuje. Po dalších dvou délkách jsme u cíle naší cesty. Shodujeme se, že jsme zatím nikdy nelezli něco tak obtížného a kolmého. Slaníme celý ledopád až k nástupu, sbalíme lana a scházíme k autu za přáteli. Netrpělivě nás již očekávají a jsou připraveni k návratu domů. Rychle dokončujeme balení, třídíme lezecký materiál a za setmění odjíždíme. Byl to velice vydařený víkend

19 MISE V Kosovu proběhla OPERACE FOXTROT Text: mjr. Petr SÝKORA, tiskový důstojník MNTF-C Foto: por. Magdalena DVOŘÁKOVÁ Ve středu 19. dubna skončila v prostoru odpovědnosti mnohonárodního úkolového uskupení Střed v centrální části Kosova společná operace záložní roty AČR a záložního praporu německé armády mírových sil KFOR. Za řízení velitele uskupení Střed plukovníka Miroslava Hlaváče se uskutečnila pod názvem Foxtrot ve dnech dubna Cílem operace především bylo praktické prověření posílení jednotek uskupení Střed taktickými zálohami cestou jejich nasazení do reálné operační činnosti mírových sil. Záložní jednotky sil KFOR, ke kterým nyní patří i česká rota, se k možnému vyslání na území Kosova dlouhodobě připravují ve svých stálých posádkách. Příslušníci záložních jednotek prokázali, že jsou na případné nasazení a plnění specifických úkolů mírových sil zde v Kosovu velmi dobře připraveni. S jejich účastí v operaci však počítáme pouze v případě závažného zhoršení bezpečnostní situace, kdy by stávající jednotky KFOR posílili do několika dnů, uvádí velitel mnohonárodního úkolového uskupení Střed plukovník Miroslav Hlaváč. Záložní rotu AČR vytváří 13. dělostřelecká brigáda. Právě příslušníci této brigády tvoří i jádro současného 8. kontingentu AČR. V průběhu operace Foxtrot se 84 příslušníků záložní jednotky pod velením podplukovníka Jiřího Ročka přímo podílelo na plnění standardních úkolů mírových sil v Kosovu. Bezprostředně po seznámení s aktuální bezpečnostní situací jsme se zapojili do probíhající operační činnosti uskupení Střed. Naším hlavním úkolem pak bylo převzetí odpovědnosti za plnění všech úkolů mírových sil ve vlastních vymezených prostorech. Prováděli jsme průběžný monitoring bezpečnostní situace a zaměřili se i na kontrolní a hlídkovou činnost včetně kontrolně- -propouštěcích stanovišť, přibližu- je nasazení své jednotky do operace podplukovník Jiří Roček. Příslušníci záložní roty AČR zároveň úzce spolupracovali nejen s velitelstvím a jednotkami uskupení Střed, ale také s vojáky záložního praporu německé armády, se kterými se v jednotlivých prostorech působení střídali. Byla to vynikající zkušenost pro všechny příslušníky záložní roty, kteří tak mohli své dosavadní znalosti a schopnosti využít přímo při praktické činnosti v reálných podmínkách mnohonárodního prostředí, navíc v prostoru možného nasazení. V případě nutnosti jsme nyní schopni efektivně působit ihned po příletu do Kosova, dodává podplukovník Jiří Roček. Jedním z vrcholů dvoutýdenního intenzivního působení záložních sil KFOR v prostoru odpovědnosti uskupení Střed bylo i společné cvičení českých a německých vojáků zaměřené na výcvik a taktiku při zvládání násilných demonstrací. V neděli 16. dubna se ho zúčastnilo na 400 vojáků. Partnery českých a německých vojáků v průběhu cvičení pak byli příslušníci jednotlivých národních kontingentů uskupení Střed. Záložní jednotka AČR ukončila působení na území Kosova 21. dubna Stálou pohotovost k případnému posílení mírových sil KFOR bude udržovat až do konce roku VOJENSKÉ LETECTVO Když RADARY létají Nové vrtulníky Mi-171Š se poprvé uplatnily v praxi při montážních pracích Text: Tomáš SOUŠEK Foto: Radko JANATA Na 23. základnu vrtulníkového letectva v Přerově dorazil požadavek na zabezpečení demontáže antény radiolokátoru. Na první pohled nic neobvyklého. Jenže následují další zpřesňující informace. Jedná se o radiolokátor RL 4 AS, jehož anténa je instalována na střeše jednoho ze zodolněných úkrytů v areálu Střediska radiolokačního průzkumu v Lažanech a nyní musí projít pravidelnou údržbou. Kromě jejích rozměrů a nepravidelného tvaru je limitující hlavně její hmotnost, která dosahuje 3400 kilogramů. Samozřejmě že Těžké břemeno visící na laně pod vojenským vrtulníkem. V padesátých letech minulého století pohled celkem běžný. V dnešní době se s ním však u nás již tak často nesetkáte. Jedna z mála možností spatřit praktické využití podvěsu vrtulníku se naskytla 19. dubna letošního roku v Lažanech. moderní automobilové jeřáby by si s takovouto vahou dokázaly hravě poradit, nicméně pro svoji práci potřebují kvalitní zpevněný povrch. A ten bohužel v okolí objektu s anténou není. Instalace betonových panelů, na které by se těžký jeřáb mohl postavit, by zabrala mnoho času a navíc by celou operaci značně prodražila. Proto byla oslovena vrtulníková základna. Dostala příležitost v praxi využít možností nových transportních vrtulníků Mi-171Š, které jako jediné jsou schopny tento úkol splnit. Starší Mi-17 může totiž v podvěsu přepravovat náklad do hmotnosti pouze 3000 kg, zatímco u Mi-171Š je tato hranice o 1000 kg vyšší. Ačkoliv let s břemenem v podvěsu trénujeme minimálně dvakrát do roka, provedli jsme před tímto úkolem ještě pár nácviků navíc. Chtěli jsme sladit vzájemnou spolupráci v kabině a také vyzkoušet, jak se bude vrtulník s takovouto zátěží ve vzduchu chovat, říká major Robert Papš, jehož osádka nakonec celou akci provedla. Všichni předem znali velikost přepravované antény i způsob, jakým ji lze na podvěs uvázat. Po příletu do Lažan tak už stačilo jen krátké zkoordinování s příslušníky Střediska radiolokačního průzkumu. Piloti si osobně prohlédli jak místo původního umístění antény, tak i místo, kam má být přepravena. Příslušníci přerovského pozemního technického personálu, kteří mají složené vazačské zkoušky, připravili soustavu lan, na kterých bude celý náklad viset. Poté může operace začít. Vrtulník vzlétá a piloti s ním nejprve zamíří do okolního prostoru, kde musejí vylétat určité množství paliva tak, aby vrtulník ještě odlehčili. Personál na zemi se mezitím přesouvá do bezpečné vzdálenosti a u antény zůstává jediný člověk, který provede zachycení lana. Asi po patnácti minutách je vrtulník zpátky a osádka si ještě jednou celé místo ze vzduchu prohlédne. Poté se pomalým pohybem dostává nad anténu a mírně klesá. Lano visící z otvoru uprostřed podlahy vrtulníku, přesně v jeho ose, je zachyceno vzápětí. Nastává nejdůležitější fáze. Co nejopatrněji anténu zvednout, přenést na místo určení a opatrně položit na zem. Vše jde ale velice rychle a anténa se na laně ani neotočí. Při této práci je nejdůležitější bezpečnost všech zúčastněných osob. Svou roli hraje i hodnota předmětu. Člověk se přece jen snaží položit ho jemněji, než kdyby šlo jen o cvičnou zátěž, popisuje po přistání major Papš. Celá akce se zdařila bez sebemenšího zaváhání a anténa může putovat na plánovanou opravu. Podle pilotů byl tento úkol přece jen jednodušší než ten, který je čeká, až se anténa z opravy vrátí. Bude totiž nutné umístit ji na speciální podstavec s přesností na centimetry

20 Památník Lidice si Vás dovoluje co nejsrdečněji pozvat na PIETNÍ VZPOMÍNKU K 64. VÝROČÍ VYHLAZENÍ LIDIC v sobotu od 10 hod. Vydavatelství Mladá fronta, a. s. Mezi vodami 1952/ Praha 4-Modřany RECENZE Vydavatelství a nakladatelství fortifikační literatury Ing. Jan ŠKODA FORTprint Karlov 190, Dvůr Králové nad Labem Edice Pevnosti 100 stran I. PIETNÍ VZPOMÍNKA 9.00 příjezd hostů na parkoviště Památníku Lidice kladení věnců u hromadného hrobu projev předsedy Senátu Parlamentu ČR Přemysla Sobotky modlitba Miloše Rajchrta z Českobratrské církve evangelické vystoupení předsedkyně ČSBS Anděly Dvořákové vystoupení pěveckého sboru z Buštěhradu Vstup do výstavních prostor muzea Památníku Lidice i Lidické galerie s expozicí výtvarných děl je po celý den pro všechny návštěvníky zdarma. II. OTEVŘENÍ NOVĚ ZREKONSTRUOVANÉHO MUZEA PAMÁTNÍKU LIDICE uvítání hostů ředitelem Památníku Lidice projev ministra kultury Vítězslava Jandáka vystoupení houslového virtuosa Václava Hudečka udělení čestného občanství in memoriam Pavlu Dostálovi přestřižení pásky a prohlídka expozice muzea Památníku Lidice III. VEČERNÍ POŘAD koncert Světlo za Lidice v zahradě Lidické galerie Účinkují Marta Hanfová (soprán) a její hosté, dětský symfonický orchestr ZUŠ Na Petynce a pěvecký sbor z Buštěhradu. Večerem provází Michal Zelenka. Možnost občerstvení v restauraci Lidická galerie, nákupu suvenýrů a prohlídky lidického Růžového sadu, největšího rozária v ČR PAMÁTNÍK LIDICE, příspěvková organizace MK ČR, Tokajická 152, Lidice Tel.: , fax: , lidice@lidice-memorial.cz Antonín Rašek MONOLOG STARÉ DÁMY U bývalého náměstka ministra obrany z devadesátých let minulého století PhDr. Antonína Raška jsme z jeho dosavadní tvorby zvyklí na poměrně velký žánrový rozptyl. Tento předpoklad potvrdil i ve svém posledním díle Monolog staré dámy, jež v loňském roce vydal v nakladatelství Mladá fronta. Prostřednictvím spletitého životního příběhu staré ženy, která se svěřuje náhodnému trpělivému posluchači, rozvíjí řadu filozofických úvah a zamyšlení. Člověk, který má v úmyslu koupit od dámy sbírku grafik zděděných po matce, dochází pravidelně do její vily poblíž Prahy a naslouchá upřímné výpovědi nejen o třech životních láskách. Hodnota monologu ale nespočívá pouze v kvalitě příběhu či pestrém výrazovém autorově stylu, ale spíš v životních pravdách skrytých v pozadí vyprávění staré dámy. Pozorný čtenář zjišťuje, že historie se neustále opakuje. Vše, o čem si myslíme, že je moderní a nové, tady již někdy bylo. -ma- Ivo Vondrovský NETYPICKÉ OBJEKTY ČESKOSLOVENSKÉHO LEHKÉHO OPEVNĚNÍ V nakladatelství Ing. Jana Škody FORTprint v edici Pevnosti vyšla již celá řada zajímavých publikací, které se zabývají československým opevněním z let Bohužel ne vždy jsou k dispozici potřebné informace, a proto trvá řadu let, než se provede podrobné zhodnocení objektů v terénu a zpracují se zprávy získané studiem archivních materiálů, především z Vojenského historického archivu Praha. Nyní má čtenář před sebou další zajímavou publikaci, která popisuje netypické stavby lehkého opevnění a všechny souvislosti s nimi spojené. Kniha je rozdělena do sedmnácti kapitol, z nichž nejpodstatnější jsou hned první tři, které se zabývají odlišným tvarem lehkých objektů, jejich odolností a odchylkami střílen. Zajímavá je zajisté i pátá kapitola řešící umístění pevnůstek do domů a mostu, což bylo něco velmi zvláštního. Ředitelství opevňovacích prací totiž veškeré významnější odchylky od schváleného typového provedení zpravidla odmítalo. Za zmínku ještě dále stojí předposlední kapitola obsahující válečné a poválečné devastace a úpravy. V závěru publikace pak můžeme nalézt tabulkový seznam některých zachovaných objektů lehkého opevnění vz. 36 a 37 na území bývalého Československa. Publikace je vhodně doplněna nákresy zajímavých objektů lehkého opevnění a velkým množstvím unikátních černobílých fotografií jak z 30. let minulého století, tak i z let posledních. Pplk. Ing. Bohuslav VLČEK 39