PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK ARCHIVU V PRAZE

Transkript

1 PAGINAE HISTORIAE SBORNÍK 5 STÁTNÍHO ÚSTØEDNÍHO ARCHIVU V PRAZE

2 Státní ústøední archiv v Praze 1997

3 OPAVSKO A OPAVŠTÍ PØEMYSLOVCI ZA VLÁDY POSLEDNÍCH LUCEMBURKÙ Jana Konvièná Úvod Pøedkládaná studie má završit problematiku vzájemných, pøedevším politických kontaktù mezi opavskými Pøemyslovci a Lucemburky, jejichž poèátky a základní fáze byly nastínìny v pøedcházejícím èísle tohoto sborníku. Ve druhé polovinì 14. století se opavští Pøemyslovci, až na nìkteré výjimky, již nepodíleli tak aktivnì jako døív na politice svých lucemburských pøíbuzných, i když je i nadále nacházíme na královském dvoøe v Praze. Zde ale hájili pøedevším zájmy svých pøíznivcù nebo zájmy vlastní, které je stále pevnìji pøipoutávaly k oblasti Slezska. Líèení spolupráce mezi opavskými Pøemyslovci a Lucemburky se po smrti Mikuláše II. v roce 1365 komplikuje, protože dva z jeho synù založili samostatné vìtve rodu Jan krnovsko-ratiboøskou, Pøemek opavskou. Obì tyto vìtve prošly samostatným vývojem. Jejich pøíslušníci zasahovali do èeské politiky v rùzných obdobích s rùznou intenzitou a rùznými výsledky, bez ohledu na èleny vìtve druhé. Proto považuji pro pøehlednost za nutné sledovat nìkteré fáze jejich historie oddìlenì. Na závìr zaøazuji témìø análovitý pøehled dovršení osudù obou vìtví rodu opavských Pøemyslovcù. Ty se odvíjely již v dobì, kdy i poslední mužský potomek slavného rodu Lucemburkù, císaø Zikmund, odpoèíval na vìènosti, takže by se zdálo, že téma je uzavøené. Opavští Pøemyslovci, v této dobì zcela vyèerpaní husitskými válkami, již nemìli ani hospodáøskou, ani politickou sílu zasahovat do dìní v Èeském království. Protože jsme však sledovali jejich osudy od poèátku, považuji pro úplnost za vhodné zmínit se alespoò heslovitì také o jejich konci. Rozdìlení Opavska Smrtí Mikuláše II. se situace dosud jednotných údìlù opavského a ratiboøského znaènì zkomplikovala, protože nárok na urèitý podíl z tohoto dìdictví mìli jak Mikulášovi synové Jan (v pramenech oznaèovaný také jako Hanuš), Mikuláš, Václav a Pøemek, z nichž se žádný dle dobových zvyklostí nestal knìzem, tak jejich strýc Václav. Své vdovské vìno zde mìla mít zajištìno také Jitka Falkenberská, tøetí manželka Mikuláše II. Jednoznaèná byla otázka Ratiboøska, které pøipadlo nejstaršímu Janovi jako jedinému synu Anny Ratiboøské. Proti tomuto faktu nebyly vzneseny žádné námitky a již na poèátku roku 1366 byl Janùv nárok na ratiboøské vévodství právnì potvrzen 3

4 udìlením v léno èeskými králi Karlem IV. a Václavem IV. 1 Rychle se vyøešily i dìdické nároky Václava, mladšího bratra Mikuláše II., který byl ekonomicky zajištìn na svých kanonikátech v Praze a v Olomouci. Václav se vzdal svého podílu v Janùv prospìch, 2 a když v roce 1367 s jistými nároky vùèi Opavsku pøece jen vystoupil, byl odškodnìn sumou 200 kop grošù v hotovosti a roèní rentou ve stejné hodnotì, na jejímž splácení se mìli podílet všichni ètyøi synové Mikuláše II. 3 Jisté komplikace nastaly až pøi dìlení vlastního Opavska. Problematická se jevila už skuteènost, že v dobì smrti Mikuláše II. byl mezi jeho syny znaèný vìkový rozdíl: nejstaršímu Janovi bylo pøes tøicet let (narozen okolo 1332) a mìl již urèité postavení u Karlova královského dvora, Mikuláši asi patnáct (narozen okolo 1350), Václavovi tøi (narozen 1362) a nejmladšímu Pøemkovi nebyl ještì ani jeden rok (narozen 1365). Vztahy mezi bratry, zejména mezi obìma staršími, byly èásteènì dány také tím, že pocházeli z rùzných matek. 4 To se projevilo už v roce 1367, kdy vznikl mezi Janem a Mikulášem III. spor o vládu na Opavsku a o poruènictví nad nezletilými bratry. Jan sice získal celé Ratiboøsko, ale protože splácel èást dluhù svého otce, nechtìl se vzdát ani opavského podílu. Rozepøe mezi bratry byla doèasnì urovnána prostøednictvím Karla IV., Ludvíka Bøežského a Pøemka Tìšínského tak, že Mikuláši byla pøiøknuta jedna ètvrtina Opavska a vìno jeho matky Hedviky Olešnické, zbylé tøi ètvrtiny pøipadly Janovi a jeho dvìma nejmladším bratrùm, jménem kterých mìl Jan po dobu jejich nezletilosti vládnout. 5 Tento výsledek, který v každém smìru mluvil v Janùv prospìch, mùžeme považovat i za jakýsi projev uznání ze strany Karla IV., v jehož blízkosti se Jan už od poloviny ètyøicátých let pohyboval 6 a mìl tak možnost prokázat pøed vnímavým okem èeského a øímského vladaøe své schopnosti. Pøesné teritoriální vymezení Mikulášova podílu neznáme a z tohoto období se nezachovala ani žádná listina, ve které by Mikuláš III. vystupoval coby vladaø samostatnì. Nacházíme ho spolu s Janem jako jednoho z vydavatelù na písemnosti z roku 1372, kterou oba bratøi potvrzují mìstu Opavì všechna dosavadní práva, zvláštì pak užívání práva magdeburského. 7 Protože se jedná o jedinou listinu, kterou Mikuláš III. v letech vydal, považuji za možné, že ètvrtina Opavska, která mu byla pøiøèena rozhodèí komisí z roku 1367, spoèívala v udìlení dùchodù plynoucích z jedné ètvrtiny tohoto území a že vlastní zemìpanskou správu mìl prozatím vykonávat spolu s bratrem Janem. Vylouèit však nemùžeme ani možnost, že Mikuláš spravoval jednu ètvrtinu Opavska samostatnì, pøièemž k tomuto podílu patøila také èást Opavy (s nejvìtší pravdìpodobností také jedna ètvrtina). Potom by bylo logické, že potvrzení privilegií mìstu Opavì v roce 1372 musel vydat jak Jan, tak Mikuláš. A už mìl Mikulášùv podíl na Opavsku jakoukoliv formu, je jisté, že mu šlo pøedevším o získání finanèního zdroje, protože už v roce 1373 nebo poèátkem roku následujícího postoupil svùj podíl Konrádu II. Olešnickému a Kozelskému, bratru své matky. Tuto skuteènost se dozvídáme z Konrádova prohlášení, že v pøípadì Mikulášovy smrti bìhem cesty, kterou právì podnikal, postoupí tento díl Janovi a jeho dvìma bratrùm pod podmínkou, že mu bude vyplaceno vìno jeho sestry Hedviky. 8 Kam 4

5 a za jakým úèelem Mikuláš cestoval, nevíme. Pravdìpodobnì se ale jednalo o cestu dlouhodobou, protože až do roku 1377 veškeré zprávy o nìm mizí. Vlastní vláda na Opavsku a v Ratiboøsku zùstala tedy až do roku 1377 v Janových rukou. Tento stav byl znovu potvrzen úmluvou mezi Janem, Václavem a Pøemkem v roce 1375, kdy byla na dobu tøí let správa podílù obou mladších bratrù svìøena Janovi, za což se zavázal pøevzít na sebe veškeré dluhy zatìžující opavské vévodství. 9 K novému uspoøádání vlastnických práv na Opavsku došlo v roce Tehdy byli Václav a Pøemek patrnì uznáni za dospìlé a tím schopné samostatnì vládnout podílùm z otcova dìdictví. Komise sestavená z pøedních opavských pánù rozdìlila opavské vévodství na dvì èásti. První z nich s centry Fürstenwaldem a Edelštejnem pøipadla Janovi a Mikulášovi, druhá se støedisky Hradcem a Landekem mladším Václavovi a Pøemkovi. Vzápìtí na to svolali Jan a Mikuláš novou komisi, která mìla jim pøiøknutý podíl rozdìlit na dva samostatné územní celky. Touto novou dìlbou pøipadlo Janovi Krnovsko s Bruntálem a Benešovem, Mikuláši III. Hlubèicko s Novou Cerekví a Cukmantl s hradem Edelštejnem. Na základì tohoto dvojího dìlení byly z doposud jednotného opavského vévodství vytvoøeny tøi samostatné èásti: Opavsko, Krnovsko a Hlubèicko, z nichž Krnovsko zùstalo od Opavska oddìleno natrvalo jako souèást majetku ratiboøské vìtve opavských Pøemyslovcù. Držitelé všech tøí podílù nadále používali titul opavských vévodù, což však musíme brát jako pøíslušnost k rodu, nikoliv k spravovanému území, protože všechny tøi èásti nìkdejšího opavského vévodství se vyvíjely, alespoò po urèité èasové období, samostatnì. Spoleèným znakem jejich vládcù bylo postupné zadlužování se a zastavování vìtších èi menších územních celkù cizím knížatùm. Synové Mikuláše II. tak zahájili politiku bezohledného hájení dílèích zájmù na úkor hospodáøské prosperity a politického vlivu celého území, což v koneèném dùsledku vedlo k úplné ztrátì Opavska ve druhé polovinì 15. století. O urèitém povìdomí sounáležitosti jednotlivých èástí rozdrobeného údìlu svìdèí snaha knížete Pøemka zajistit si pøípadné nároky na hlubèické a ratiboøsko-krnovské dìdictví, 10 i když také zde musíme poèítat s motivací vzniklou na základì logické úvahy, že totiž z vìtšího územního celku poplynou vyšší pøíjmy schopné lépe pokrýt finanèní požadavky knížete. Celý proces dìlení opavského vévodství pravdìpodobnì probíhal bez pøímého souhlasu Karla IV. jako vrchního lenního pána tohoto území, což mùžeme považovat za projev dùvìry a dobrých vztahù mezi èeským králem a opavskými knížaty. 11 Tím, že Karel nezasáhl do vnitøních záležitostí Opavska, jejichž øešení nijak neohrozilo jeho seniorská práva vùèi tomuto území, si mohl opavská knížata zavázat k další úèasti na své vlastní politice. 5

6 Opavští Pøemyslovci v pøedveèer husitství a) Krnovsko-ratiboøská primogenitura V posledních letech vlády Karla IV. a bìhem panování Václava IV. existovaly mnohem tìsnìjší kontakty mezi Lucemburky a krnovsko-ratiboøskou vìtví opavských Pøemyslovcù než mezi Lucemburky a opavskou sekundogeniturou. Do jisté míry byla tato skuteènost dána také tím, že zakladatel krnovsko-ratiboøské primogenitury Jan I. se pohyboval na lucemburském královském dvoøe už za života svého otce a jako opavský vévoda se tak úèastnil øady spoleèenských událostí a diplomatických jednání nejen v zemích Koruny èeské, ale také v øíši. 12 Podle V. V. Tomka žil v polovinì 60. let v Praze dokonce trvale. 13 Svou oddanost lucemburským zájmùm prokázal i tím, že se roku 1361 oženil na výslovné pøání císaøe Karla IV. 14 s Annou, dcerou hlohovského knížete Jindøicha øeèeného Ferreus. Jan se tak stal nástrojem dynastické politiky Karla IV., který si tímto zpùsobem zajiš oval spojence pro své další politické kroky. Manželství s dcerou jednoho ze slezských vévodù bylo zároveò dalším èlánkem øetìzce stále tìsnìjších vztahù mezi Slezskem a èleny rodu opavských Pøemyslovcù. Po smrti Mikuláše II. byl Jan vázán vlastními rodovými záležitostmi na Opavsku a v Ratiboøsku. Jako vévoda ratiboøský se v podstatì zaøadil mezi slezská knížata, i když svou kontinuitu s Opavskem, kde byl v letech de facto samostatným vládcem, zdùrazòoval až do své smrti (kolem roku 1380) titulem vévoda opavský a ratiboøský. 15 Z dosavadních událostí by se dalo usuzovat, že Mikuláš II. a Jan I. na jedné stranì a Jan Lucemburský a Karel IV. na stranì druhé vytýèili linii spolupráce mezi rody opavských Pøemyslovcù a Lucemburkù, ve které budou pokraèovat i jejich potomci. Situace se ovšem zmìnila, když se hlavními pøedstaviteli tìchto rodù stali Václav IV. a Jan II. øeèený po svém hlohovském dìdovi Ferreus. Václav IV. nebyl králem, který by se dokázal s pøehledem orientovat ve velmi složité dobové sociální a spoleèenské situaci a který by s úspìchem rozvíjel odkaz svého slavného otce. K tìmto úkolùm nemìl ani dostatek osobních pøedpokladù, ani potøebné diplomatické zkušenosti, ba ani pøíliš velké politické ambice. Zeslabení Václavova mocenského vlivu v samotných èeských zemích bylo výsledkem jeho neschopnosti udržet rovnováhu mezi panovnickou mocí a opozicí z øad vysoké šlechty, zvláštì když se na její stranu postavili energiètí a ctižádostiví Lucemburkové Zikmund a moravský markrabì Jošt, kteøí se tímto zpùsobem snažili prosazovat své vlastní politické cíle. Pro jeho povahové vlastnosti lze Jana II. Opavsko-ratiboøského srovnávat spíše s Joštem a Zikmundem než s Václavem IV., což patrnì mìlo také vliv na utváøení jejich vzájemných vztahù. Jan byl nesmírnì hrdý na to, že je potomkem slavného královského rodu. Bývá oznaèován jako èlovìk energický a neústupný, dávající najevo své výjimeèné postavení tvrdým chováním vùèi svému okolí. Jako doklad jeho 6

7 osobních vlastností mùže posloužit pøíklad z roku 1390, kdy nechal bez milosti utopit dva knìze, kteøí se protivili jeho vùli. 16 Na èeské politické scénì se Jan II. objevil až poèátkem 90. let 14. století, a to nikoliv v souvislosti s Václavem IV., ale s jeho moravským pøíbuzným Prokopem. 17 J. Spìváèek ve své knize Václav IV. uvádí, že bìhem mnohaletého sporu mezi bratry Joštem a Prokopem o moc v moravském markrabství se roku 1393 podaøilo markrabìti Prokopovi získat na svou stranu, mimo jiné, také opavského vévodu Hanuše. 18 Toto tvrzení však Spìváèek nijak nedokládá. Osobnì se pøikláním spíše k Biermannovu názoru, který pøevzal také J. Kapras, že asi do roku 1399 byl Jan považován za pøívržence markrabìte Jošta a až po tomto datu ho mùžeme najít v Prokopovì táboøe, a tím tedy i na stranì Václava IV., 19 což se pokusím v následujících øádcích vysvìtlit. O kontaktech mezi Janem II. s moravskými markrabaty Joštem a Prokopem v 80. letech a v první polovinì 90. let nemáme žádné pramenné zprávy, což ještì nesvìdèí o tom, že k nim vùbec nedocházelo. V úvahu musíme brát jejich blízký pøíbuzenský vztah a také skuteènost, že Jošt a Prokop hledali pro svùj vzájemný spor spojence i mezi cizími knížaty. Jan II. byl v tomto smìru ideálním partnerem, nebo jeho údìl sousedil s moravským markrabstvím. Tomu, že k užší spolupráci mezi Janem a Joštem mohlo dojít právì v 90. letech, nasvìdèuje dle mého názoru následující fakt. V roce 1390 koupil Jošt od Ladislava Opolského Krnovsko, které opolský vévoda získal v roce 1384 nebo 1385 od Jana II., jenž byl v dùsledku trvalých finanèních problémù nucen odprodat èást rodového území. 20 Nabytím Krnovska, které bylo vklínìno mezi další dvì èásti Opavska, se stal Jošt pøímým sousedem opavských a ratiboøských vévodù. Také události z roku 1397 mluví spíše ve spojenectví Jana a Jošta než Jana a Prokopa. V tomto roce se Jan II. stal nejvyšším hofmistrem èeského krále a zároveò èlenem královské rady. 21 Není dost dobøe jasné, zda se má tato skuteènost posuzovat jako projev pøátelství a dobré vùle ze strany Václava IV., èi jako výraz ambiciózních snah markrabìte Jošta, který napomohl dosazení svého spojence na významné místo v blízkosti èeského krále a øímského císaøe, aby zde hájil jeho vlastní zájmy. Osobnì se pøikláním k druhé možnosti, protože Jan II., na rozdíl od Václavových oblíbencù z øad nižší šlechty a mìš anstva, byl nekompromisním zastáncem aktivní øíšské politiky, èemuž nasvìdèuje událost z èervence 1397, a Václavovy císaøské korunovace, která mìla upevnit Lucemburkovo postavení nejen v øíši, ale také v domácím èeském prostøedí. Proto nevidím dùvod, proè by mìl Václav IV. vyznamenávat a povolávat do své blízkosti èlovìka, se kterým nemìl nic spoleèného. Poèítat s tím, že by se Václav IV. dobrovolnì vymanil z vlivu svých oblíbencù, bylo dost nereálné, proto se Jan a nìkteøí další èlenové královské rady, patrnì za tichého souhlasu Zikmunda a Jošta, rozhodli odstranit je násilím. K uskuteènìní tohoto zámìru došlo 11. èervence 1397 na Karlštejnì bìhem zasedání královské rady, jíž pøedsedal právì vévoda Jan. Boøivoj ze Svinaø pøednesl shro- 7

8 máždìné radì ne pøíliš povzbudivou zprávu o prùbìhu frankfurtského øíšského snìmu, kam byl Václavem IV. odeslán. Po jejím vyslechnutí opustili vévoda Jan, Jan Michalec z Michalovic, Bohuslav ze Švamberka, Boreš z Rýzmburka a nìkteøí další pøedstavitelé panského stavu jednací síò a odebrali se k poradì. Vzápìtí na to nechali obsadit zasedací síò zbrojnoši a povolali zpìt ètyøi oblíbené královy rádce (Burcharda Strnada z Janovic a na Vožièi, Štìpána z Opoèna, Štìpána z Martinic øeèeného Poduška a velmistra øádu johanitù Markolta z Vrutic), které obvinili ze zrady panovníka a napadli je se zbraní v ruce. Sám vévoda Jan probodl Burcharda Strnada. O obavì Václava IV. postavit se svým politickým odpùrcùm svìdèí skuteènost, že vrahy svých pøívržencù nepotrestal a mìsíc po provedení tohoto ohavného èinu dal zavraždìné dokonce prohlásit za zrádce. Jediným postiženým v této události byl markrabì Jošt, který se jí navíc ani pøímo nezúèastnil. Na pøímý rozkaz krále musel okamžitì opustit Prahu a Èechy. 22 I pøes úèast na tìchto krvavých událostech zùstal Jan nadále v blízkosti èeského krále. Byl mu sice odebrán úøad nejvyššího hofmistra, ale vzápìtí byl jmenován hejtmanem v Kladsku a Falkenbersku. 23 Roku 1398 se jako èlen Václavova doprovodu zúèastnil také cesty do Remeše, kde došlo k politickým jednáním mezi Václavem IV. a francouzským králem Karlem VI. 24 Jak již bylo zmínìno výše, nìkdy kolem roku 1399 muselo dojít k rozepøi mezi dosavadními spojenci Joštem Moravským a Janem Opavsko-ratiboøským. Nasvìdèuje tomu událost z druhé poloviny roku 1400, kdy Zikmund Lucemburský, spojenec moravského markrabìte Jošta, po roztržce se svým bratrem Václavem vojensky napadl Ratiboø, 25 sídlo opavského vévody Jana II., což by patrnì neuèinil, kdyby se jednalo o pøívržence jeho politického spoluhráèe. Proè došlo k rozchodu dosavadních spojencù, je nejasné. V této souvislosti se nabízí nìkolik hypotéz. Uvažovat mùžeme buï o finanèních neshodách, kdy z obou stran mohlo jít o nesplácení dlužných penìz (v tomto pøípadì je asi pravdìpodobnìjší, že dlužníkem by byl Jošt), èi o možných snahách markrabìte posílit svùj vliv v oblasti Slezska na úkor Jana II. Další øešení se nabízí v souvislosti s Janovým èlenstvím v královské radì. V pøípadì, že do ní byl dosazen Joštovou zásluhou, nechtìl se patrnì trvale spokojit s úlohou pouhé loutky hájící zájmy moravského markrabìte. Chtìl na pražském dvoøe prosazovat své vlastní zájmy, a proto se pøiklonil na stranu Joštových protivníkù, tj. na stranu Joštova bratra Prokopa a tedy i Václava IV. V této pozici setrval až do konce Václavovy vlády. Jako projev dobré vùle a na dùkaz navázání opìtovných pøátelských vztahù mezi opavskými Pøemyslovci a Lucemburky udìlil Václav IV. opavské vévodství jako spoleèné léno èeské Koruny Pøemkovi Opavskému a jeho synovcùm Janu II. a Mikuláši Krnovsko- ratiboøskému, èímž byly zároveò potvrzeny dosavadní úmluvy o vzájemném dìdictví pro pøípad, že by nìkterý z nich zemøel bez mužských potomkù. 26 8

9 b) Opavská sekundogenitura Jak již bylo zmínìno výše, na základì rozhodèího výroku komise opavských pánù z roku 1377 se stali Václav a Pøemek držiteli jedné poloviny nìkdejšího opavského vévodství, což jim bylo potvrzeno Václavem IV. následujícího roku udìlením tohoto území ve spoleèné léno. 27 Václav zemøel již roku 1381, èímž se Pøemek stal jediným pánem Opavska. O nìkolik let pozdìji, v roce 1394, zemøel také Mikuláš III., a tak se Pøemek na základì døívìjších ujednání ujal také vlády na Hlubèicku, které však musel nejprve postupnì vyplácet z držby kozelských vévodù, jimž Mikuláš III. pro stálé finanèní problémy zastavil znaènou èást svého území. 28 Nabytím Hlubèicka soustøedil Pøemek do svých rukou tøi ètvrtiny pùvodní rodové državy svého otce Mikuláše II. a stal se tak zakladatelem sekundogeniturní vìtve opavských Pøemyslovcù. Na rozdíl od svého bratra Jana I. a synovce Jana II. pobýval Pøemek v Praze jen zøídka a také jeho styky s královským dvorem byly skromné. Tato skuteènost souvisela s jeho trvalými finanèními problémy, které ho vedly k tomu, že byl nucen neustále zastavovat, èi dokonce prodávat èásti svého majetku. 29 Pøemkova penìžní situace musela být opravdu vážná, protože v roce 1383 zastavil Vokovi a Lackovi z Kravaø dokonce Hradec, jedno z nejstarších sídel opavských Pøemyslovcù. 30 Ani Pøemek nezùstal izolován od sporù mezi svými lucemburskými pøíbuznými Joštem a Prokopem, které ve svých dùsledcích urèovaly také vztah k èeskému králi Václavu IV. Stejnì jako jeho bratr Jan I. stál i on zpoèátku na stranì markrabìte Jošta. Obì knížata se spolu s biskupem olomouckým, biskupem vratislavským a dalšími feudály úèastnila zemského míru v roce Ještì nìkolik let pøed tím, v roce 1383, pøevzal na sebe moravský markrabì Jošt Pøemkùv dlužný závazek za zástavu Hradce pro pøípad, že by po svém strýci zdìdil jeho državu. 32 Na poèátku 15. století však Pøemka náhle nacházíme na stranì Joštových politických odpùrcù. Proè? Kdy a v jakých souvislostech došlo k tak závažné zmìnì? Považuji za možné, že ctižádostivý a mocichtivý Jošt chtìl rozšíøit svou rodovou državu ve smìru opavského vévodství a slezských knížectví, èemuž by nasvìdèovala i již zmiòovaná skuteènost, že roku 1390 zakoupil krnovskou èást Opavska. Využívaje finanèních tìžkostí ratiboøské i opavské vìtve opavských Pøemyslovcù, mohl na nì vyvíjet nátlak na odstoupení také zbylých èástí Opavska. Obdobné požadavky mohl vznášet také na Jana Opavsko-ratiboøského, který opustil Jošta pøibližnì ve stejné dobì jako Pøemek. Fakt, že Jošt Moravský chtìl skuteènì získat rodové území opavských Pøemyslovcù, by mohla nepøímo potvrzovat také listina z roku 1402, ve které se Jošt tituluje jako pán Opavska. 33 Je to však jediná mnì známá listina, kde Jošt užil tohoto titulu, a nelze vylouèit ani možnost, že tak jednal z pozice pána Krnovska. Zarážející ovšem je, že se tak stalo právì v dobì jeho rozchodu s Pøemkem. Na stranu Prokopa Moravského musel Pøemek pøejít nìkdy na rozhraní let 1401 a 1402, protože ještì roku 1401 uzavøel spolu s moravskými pány smlouvu o podpoøe Jošta proti Prokopovi 34 a už v roce 1402 slíbil spolu s vratislavským biskupem, slezskými knížaty a nìkterými slezskými mìsty vìrnost králi Václavovi a spoluúèast na zabez- 9

10 peèení klidu v zemi. 35 A jak již bylo zmínìno výše, na znamení opìtovnì dobrých vztahù mezi èeským králem a opavskými Pøemyslovci si nechali vévodové Pøemek, Jan II. a jeho bratr Mikuláš udìlit opavské vévodství ve spoleèné léno. I když se v prvních desetiletích 15. století Pøemkova finanèní situace patrnì zlepšila, 36 nezapojil se aktivnì do života pražského královského dvora. Nadále pobýval pøedevším ve svém údìlu a posiloval své postavení v rámci slezské oblasti, ke které Opavsko stále více pøipoutával. 37 Opavští vévodové a husitské války Husitská revoluce, která v první polovinì 15. století zachvátila oblast Èech a která se prostøednictvím manifestù, spanilých jízd èi jinými zpùsoby šíøila i do okolních zemí, se nevyhnula ani údìlùm opavských Pøemyslovcù, zejména pak vlastnímu Opavsku. Opavští vévodové byli aktivními bojovníky protihusitského tábora a pøedními organizátory slezských vojenských akcí namíøených proti kacíøským Èechám. Smrtí Václava IV. nìkolik dnù po první pražské defenestraci se jediným právoplatným dìdicem èeského trùnu stal jeho bratr Zikmund, král øímský a uherský. Za samozøejmou považovala tuto skuteènost katolická èást èeské šlechty, zatímco šlechta husitská mìla z této kandidatury jisté obavy, nebo Zikmund se již v pøedcházejících létech projevil jako úhlavní nepøítel reformního hnutí v Èechách. Svùj vztah k nástupci Václava IV. museli dát jasnì najevo také opavští vévodové, protože èeský král byl jejich vrchním lenním pánem. Navíc se Zikmund Lucemburský stal po smrti svého bratra také vlastníkem Krnovska, 38 kterého se ihned ujal, což dosvìdèuje potvrzení dosavadních práv krnovským stavùm a mìstu Krnovu z ledna Fakt, že se Pøemek Opavský, Jan II. Opavsko-ratiboøský a jejich potomci nacházeli od poèátku mezi odpùrci husitství, tedy na stranì Zikmunda Lucemburského, považuji spíše za nutnost danou dobovými okolnostmi než za projev vzájemné náklonnosti. Opavští Pøemyslovci zùstali i v dobì pronikání podobojí mezi šlechtu vìrni katolické církvi. Tato skuteènost je za válek snažících se vymýtit husitské myšlenky a jejich nositele stavìla na stranu Zikmunda Lucemburského. Zároveò byla také pøíèinou dalšího sbližování Opavska se slezskými knížectvími, která byla pøevážnì katolická, zatímco èást Moravy se pøiklonila k husitství. Proto se vévodové Pøemek a Jan II. neúèastnili holdování Zikmundovi spolu s èeskými a moravskými stavy v Brnì na konci roku 1419, nýbrž až se slezskými knížaty na snìmu ve Vratislavi v únoru 1420, 40 kde byla také vyhlášena první køížová výprava proti husitùm. Pøitom je zajímavé, že toto zaèlenìní mezi výraznì nìmecky orientovaná slezská knížata probíhalo v dobì, kdy se na Opavsku prosadil silný èeský živel, o èemž svìdèí zavedení èeštiny jako úøedního jazyka zemských desk. 41 O stycích mezi opavskými Pøemyslovci a Zikmundem do roku 1420 není pøíliš známo, mùžeme na nì pouze usuzovat na základì nepøímých zpráv. Již v pøedcháze- 10

11 jící èásti bylo zmínìno, že bìhem sporù mezi moravskými markrabaty Joštem a Prokopem stáli jejich opavští pøíbuzní nejprve na stranì Jošta, pozdìji pøešli do tábora Prokopových straníkù. Až do roztržky se starším z obou markrabat lze pøedpokládat také dobré vztahy se Zikmundem, Joštovým spojencem, který zasahoval do vnitøních èeských pomìrù ještì za života svého bratra Václava. Poté, co ratiboøský i opavský vévoda zaèali podporovat mladšího Prokopa, dostali se patrnì do rozporù také se Zikmundem, èemuž nasvìdèuje napadení Ratiboøe v roce Jak byly ladìny pøípadné další kontakty mezi opavskými Pøemyslovci a uherským králem po smrti obou markrabat, tj. do roku 1420, není známo. V èervenci 1420 se Pøemek Opavský osobnì zúèastnil bitvy na Vítkovì a následnì i Zikmundovy korunovace èeským králem. 42 Poté se vrátil na svùj opavský údìl a spolu se slezskými knížaty pøipravoval nová tažení proti husitùm. Bìhem prvních let husitských válek se jako nepøítel kalicha zapsal do povìdomí obyvatel Èech také Jan II. Opavsko-ratiboøský. Když èáslavský snìm zbavil Zikmunda èeského trùnu, zaèala èeská husitská strana jednat s polským králem Vladislavem Jagellonským a litevským velkoknížetem Vitoldem o jejich pøípadné kandidatuøe na uprázdnìný titul. Bylo totiž známo, že také oni nepatøí mezi pøíznivce øímského krále Zikmunda. Poselstvo, které tvoøili Vilém Kostka z Postupic, Jan Hlas z Kamenice, Václav z Jenštejna a Vanìk Pavlík z Prahy, vezlo v záøí 1421 nabídku na èeskou korunu právì velkoknížeti Vitoldovi. Bìhem cesty bylo zajato v Ratiboøi vévodou Janem II. 43 a pøes protesty z Èech i rady pøátel vydáno Zikmundovi. Jan tímto èinem proti sobì popudil nejen husity, ale i své litevské pøíbuzné, 44 na druhou stranu si ale naklonil krále Zikmunda, který na dùkaz své vdìènosti vyplatil v roce 1422 od Ludvíka Bøežského zastavené èásti Krnovska a celou krnovskou zemi udìlil Janovi v léno. 45 Tím došlo po dlouhé dobì k opìtovnému spojení Krnovska s Bruntálskem a Ratiboøskem. Znovunabytí Krnovska se odrazilo také v titulatuøe Jana, který se od nynìjška psal jako Herczog zu Troppau, zu Ratibor und zu Jägerndorf. 46 To, že v dobì husitského hnutí vyvíjeli opavští a ratiboøští vévodové mnohem tìsnìjší spolupráci s pøedstaviteli Slezska než se zástupci moravské šlechty ještì neznamenalo, že by styky s Moravou byly zpøetrhány úplnì. K navázání užších kontaktù s Moravany pøispìla i skuteènost, že se moravská šlechta v listopadu 1421 vzdala kalicha a uznala Zikmunda Lucemburského èeským králem. Ještì v listopadu pak Zikmund spolu s Pøemkem Opavským a moravskými stavy uzavøeli landfrýd namíøený proti husitùm. 47 Tato dohoda rozdìlovala Moravu na ètyøi kraje se støedisky v Brnì, Olomouci, Znojmì a Opavì, která mìla sloužit jako shromaždištì protihusitských bojovníkù. Je zajímavé, že jako jedno z center Moravy je zde uvedena Opava, když Opavsko bylo od Moravy oddìleno již pøed více než jedním stoletím, v roce Spíše než o vyjádøení nìjakých Zikmundových nárokù na toto vévodství šlo o nepøesnou formulaci, protože když v roce 1423 udìlil Zikmund zcela protiprávnì Moravu v dìdièné léno svému zeti Albrechtu Rakouskému a jeho manželce Alžbìtì, prohlásil Albrecht, že jeho vláda nemá být na újmu práv olomouckého biskupa a opav- 11

12 ského vévody Pøemka. 48 Vévoda i biskup se za to zavázali dát pøi volbì èeského krále svùj hlas Albrechtovi v pøípadì, že Zikmund zemøe bez mužského dìdice. Další významný spolek, do nìhož vévoda vstoupil, byl ujednán v Prešpurku v lednu 1423 s øádem nìmeckých rytíøù za spoluúèasti krále Zikmunda. Byl namíøen proti polskému králi a litevskému velkoknížeti, kteøí nepøímo podporovali husity. 49 Úèast Pøemka Opavského na tìchto dohodách byla velmi významná. Pøemek tu spolu s vratislavským biskupem Konrádem jednal jménem ostatních slezských knížat, což svìdèí o velké prestiži, kterou si ve Slezsku vybudoval. Také v následujících letech Pøemek organizoval nabo se alespoò úèastnil dalších vojenských výprav namíøených proti husitùm, a už se Zikmundem Lucemburským nebo se slezskými knížaty. Odplatou za to napadli husité v prùbìhu spanilých jízd do oblasti Slezska a severní Moravy Pøemkùv opavský údìl. Poté Václav, nejstarší syn Pøemka Opavského, patrnì ze strachu pøed represáliemi husitù, které byly jejich protivníky èásteènì zvelièovány, uzavøel za penìžitou náhradu mír s Prokopem Holým, aby uchránil Hradec a Hlubèice pøed plenìním. V. Sladký pøitom považuje za možné, že Václav, stejnì jako o nìco pozdìji Bolek ml. Opolský, pøislíbil husitùm také vojenskou pomoc. 50 Téhož roku, tedy roku 1428, uzavøeli pøímìøí s vojsky Prokopa Holého a Jaroslava z Bukoviny také Pøemek Opavský a ratiboøský vévoda Mikuláš, syn Jana II., kteøí se právì úèastnili obrany Vratislavi. 51 Nìkolikaleté období neustálých válek pomalu vyèerpávalo obì bojující strany a zejména Zikmund a jeho spojenci si zaèínali uvìdomovat, že nestaèí vzájemnì komunikovat jen øeèí zbraní. Potøebu ukonèit boj jistì cítil i vévoda Pøemek, který byl mnohaletým válèením finanènì zcela vyèerpán, a proto se aktivnì úèastnil jednání, jejichž cílem mìlo být vyøešení sporných otázek a nastolení míru v zemi. Pøemkùv syn Mikuláš sloužil dokonce jako rukojmí zaruèující nedotknutelnost Prokopa Holého a èlenù èeského poselstva bìhem prvního velkého jednání v první polovinì roku 1429 v Prešpurku. 52 Svými dùsledky byl pro Opavsko v období husitských válek patrnì nejnepøíznivìjší rok Tehdy, ètrnáct dnù pøed bitvou u Domažlic, vypukl v Pøemkovì sídelním mìstì mohutný požár, který znièil nejen mìsto, ale také palác spolu se zemskými deskami. 53 Když pak vzápìtí na to pøitáhlo k Opavì husitské vojsko v èele s Prokopem Holým, Pøemek nebyl schopen bránit znièené mìsto, a proto musel uzavøít s husity smlouvu, která mu zaruèovala po dobu jednoho roku pøímìøí s podmínkou, že po uplynutí této lhùty pøijme za své ètyøi pražské artikuly (zvláštì pak pøijímání z kalicha) a že je bude pod pokutou 4000 kop pražských grošù bránit proti komukoliv. 54 Protože se však situace po vypršení jednoroèní lhùty v dùsledku rozsáhlých diplomatických jednání výraznì zmìnila a pomalu se schylovalo k porážce husitské revoluce, nemìl nikdo èas kontrolovat dodržování podmínek smlouvy, ke které Pøemek pøistoupil v dobì nejvìtší tísnì. 12

13 V roce 1433, necelý rok pøed zapoèetím jednání v Basileji, vévoda Pøemek Opavský, jeden z nejhouževnatìjších protihusitských bojovníkù, zemøel. Ke konci svého života projevil jistou prozíravost, když ve své závìti stanovil, že se Opavsko nemá rozdìlit mezi jeho syny, nýbrž že pod vedením nejstaršího Václava mají vládnout v otcovì údìlu všichni spoleènì. Z dìdictví na Opavsku Pøemek vyluèoval druhorozeného Mikuláše, a to pro jeho velké dluhy. Byla mu urèena pouze doživotní renta. 55 Toto Pøemkovo opatøení vycházelo z jeho vlastní životní zkušenosti. Stejnì jako jeho otec Mikuláš II. zanechával i on svým potomkùm èetné dluhy. Pøemek vìdìl, že splácení tìchto dluhù znaènì vyèerpává celou zemi, a to se projevuje tím tíživìji, èím je tato zemì menší. Proto nechtìl, aby se Opavsko po jeho smrti rozdìlilo. Jeho snaha však vyznìla naprázdno, protože synové se øídili posledním pøáním svého otce jen krátce. O tøi roky pozdìji dosáhl Zikmund Lucemburský koneènì svého cíle, když byl uznán èeským králem a vpuštìn do svého nového království. Z úspìchu se netìšil dlouho, protože již následujícího roku musel zemi opustit a na cestì do Uher zemøel. Bìhem tohoto krátkého panování se na jeho dvoøe neobjevil nikdo z opavských nebo ratiboøských vévodù, nikdo z nich nebyl odmìnìn za služby prokázané v pøedcházejícím období. To, co pøíslušníky rodu Lucemburkù a opavských Pøemyslovcù ještì spojovalo, byl jejich blížící se konec: smrtí Zikmunda zanikl významný rod Lucemburkù; døíve stejnì významný rod opavských Pøemyslovcù sice ještì jedno století existoval, jeho pøíslušníci však stále více upadali mezi zcela bezvýznamná knížata, která musela èasto bojovat o holou existenci, ne tak aby ještì zasahovala do peripetií èeské politiky. Konec opavských Pøemyslovcù Od 30. let 15. století pokraèoval mezi èleny obou vìtví rodu opavských Pøemyslovcù proces dìlení rodového majetku. Rozdrobenost údìlu spolu s navazováním stále tìsnìjších stykù se Slezskem byla pøíèinou upadání mocenského vlivu této dynastie v èeských zemích. Ve druhé polovinì 15. století se její osudy definitivnì uzavøely. a) Krnovsko-ratiboøská primogenitura V roce 1437 se synové Jana II. Mikuláš a Václav, kteøí vládli od roku 1428 krnovsko-ratiboøskému údìlu spoleènì, 56 rozhodli rozdìlit si otcovo dìdictví. Mikuláš V. získal Krnov, Bruntál, Pštinu, Rybník, Vladislav a bavorovské zboží, Václavovi IV. pøipadla Ratiboø s pøíslušným územím. 57 V prùbìhu své vlády, nìkdy po roce 1430, získal Mikuláš V. neznámým zpùsobem od Opavska hrad Lobenstein, který se stal jeho knížecím sídlem, 58 zároveò však ztratil Bruntálsko, jež pøešlo na pány z Vrbna

14 Po Mikulášovì smrti, v dobì nezletilosti jeho synù Jana a Václava, spojil Václav IV. na èas opìt Krnovsko s Ratiboøskem, ovšem pouze do svého skonu roku Jan III. a Václav V. rovnìž nezùstali pøi spoleèné vládì. V roce 1464 došlo k novému dìlení Krnovska, dle nìhož Jan dostal Krnov a Vladislav, Václav pak Rybník, Pštinu a Žary. 60 Oba bratøi se dostali do sporù s Matyášem Korvínem, který v roce 1473 zabavil Václavùv 61 a o rok pozdìji i Janùv majetek, pøièemž Janovi ponechal doživotnì Vladislav. Jan ani Václav se neoženili, a tak Janovou smrtí v roce 1483 vymøela po meèi krnovsko-ratiboøská vìtev opavských Pøemyslovcù. 62 b) Opavská sekundogenitura Závì Pøemka Opavského z roku 1433 nebyla jeho syny dodržována ani jeden rok. Už 2. února 1434 se sešla komise, která rozdìlila opavské vévodství na dvì èásti: Hlubèicko získal Mikuláš, otcem z podílu na Opavsku vylouèený, zatímco Václavovi, Vilémovi a Arnoštovi 63 pøipadl díl druhý, jemuž vládli dohromady. Spoleèné správì všech ètyø bratrù podléhaly záležitosti mincovní, doly, zemský soud, sporná práva a Pøemkovy listiny. 64 Již následujícího roku byl Mikuláš svého údìlu zbaven a jako pán na Hlubèicku zaèal vystupovat nejstarší Václav, 65 kterému pøi následujícím dìlení pøipadla také jedna èást Opavska, když Vilém a Arnošt se rozdìlili o další dvì. 66 Rozdìleno bylo i mìsto Opava. 67 V roce 1440 Václav svùj podíl zmenšil, když byl nucen zastavit Cukmantl a Edelštejn Bolkovi Opolskému. 68 Po jeho smrti získal starší syn Hanuš Hlubèicko, mladší Jan zvaný Pius opavský podíl. 69 Jan Pius se po Hanušovì smrti stal vlastníkem celého otcova údìlu. Za svého života vedl øadu územních sporù, bìhem nichž se vìtšina jeho území dostala do rukou èeského krále Jiøího z Podìbrad. To, co mu z Opavska ještì zbylo, tj. jedna tøetina Opavy a Hradec, prodal Jiøímu v roce Svùj život dožil Jan na Hlubèicku, aniž po sobì zanechal potomka. Král Jiøí získal v šedesátých letech 15. století také opavské podíly Viléma a Arnošta. Vilém, který se v roce 1443 ujal jako manžel Kateøiny, dcery Bolka III. Münsterberského, Münsterberska, 71 zemøel již v roce Za jeho nezletilé syny Frydrycha, Václava a Pøemysla pøevzal vládu jejich strýc Arnošt. Tomu se podaøilo promarnit nejen svùj majetek, ale také dìdictví svých synovcù. Již v roce 1456 prodal Jiøímu z Podìbrad právo na Münsterbersko 72 a téhož roku zastavil Bolkovi Opolskému svoji èást Opavska. 73 Území svých synovcù musel prodat nìkdy v roce 1464, protože tehdy vystupuje jako Herzog von Troppau naposled. 74 Po tomto roce všechny zprávy o nìm mizí. Jeho synovcùm tak z nìkdejšího opavského vévodství zùstal pouhý prázdný titul. Nejmladší z nich, teolog Pøemysl, zemøel jako poslední mužský èlen této vìtve opavských Pøemyslovcù v roce

15 Pøechodem Opavska do rukou Jiøího z Podìbrad a následovnì jeho synù zaèala být opìtovnì zdùrazòována pøíslušnost tohoto teritoria k Moravì, od níž bylo v roce 1318 oddìleno. Závìr Po uzavøení osudù opavských Pøemyslovcù by snad stálo ještì za to shrnout a alespoò struènì zhodnotit celé období vzájemných vztahù opavských Pøemyslovcù a Lucemburkù. Je zajímavé, že dobré vztahy mezi rody opavských Pøemysklovcù a Lucemburkù se udržovaly, až na krátké období na poèátku vlády Jana Lucemburského a na konec 14. století, po celou dobu vlády dynastie Lucemburkù v èeských zemích. Urèitý podíl na tom mìla doba, ve které žili. Rytíøská kultura 14. století, které byl Jan Lucemburský jedním z hlavních pøedstavitelù, poznamenala také menší feudály typu Mikuláše II. Opavského. Život v blízkosti krále byl pro vévodu, který si byl plnì vìdom svého královského pùvodu, mnohem zajímavìjší než setrvávání ve vlastním údìlu. Navíc se ukázalo, že vzájemná spolupráce mùže být prospìšná obìma stranám. Jan neodmítal spojence, který mu mohl být nápomocen pøi uskuteèòování jeho zámìrù, navíc spojence obdaøeného diplomatickým i váleènickým nadáním, a Mikuláš jistì pøišel brzy na to, že služba králi není sice nejlevnìjší, ovšem èas od èasu je královsky splácena. Dobré vztahy mezi obìma rody panovaly i v dobì vlády nástupce Jana Lucemburského. Nebyl dùvod, proè by Karel IV. a Mikuláš II. nepokraèovali v dosavadní politice, která pøinášela své ovoce obìma stranám. U Karla se spolupráce s opavskými pøíbuznými dá navíc chápat jako jakési rozvíjení pøemyslovské tradice, ke které se po celou dobu své vlády hlásil. Pøítomnost potomkù pøemyslovských králù na jeho dvoøe tak vytváøela pøímou souvislost mezi minulostí a souèasností. Nástupem Václava IV. se dobová realita zmìnila. Na èeském trùnu již nesedìl velký rytíø nebo velký státník, jeho problémy byly odlišného charakteru než problémy jeho pøedchùdcù. Hlavnì však byby odlišné povahové vlastnosti a osobní ambice prvních a tøetího lucemburského panovníka. To narušilo také dosavadní vztahy s opavskými Pøemyslovci, kteøí byli stále, v rámci svých možností, pøedstaviteli aktivní a výbojné politiky. Dobové okolnosti však pøece opìt svedly oba rody dohromady a vynutily si také spolupráci opavských Pøemyslovcù s posledním lucemburským vladaøem. Historie opavských Pøemyslovcù však není jen historií jejich úèasti èi absence na politice èeských králù. Urèitým vývojem prošel tento rod také jako sociální skupina. Postavení Mikuláše I. bylo ještì nejisté, po smrti Pøemysla Otakara II. záviselo na jeho osobních schopnostech a pozdìji i dobré vùli Václava II. Udìlením Opavska v léno Mikuláši II. v roce 1318 se situace rodu zcela zmìnila. Jeho èlenové se stali pøedními velmoži v království a Mikuláš II. tak byl zajištìn také po stránce hospodáøské. Získáním Ratiboøska roku 1337 se jeho ekonomická situace ještì zlepšila 15

16 a dovolila mu tak dlouhodobé, nákladné pobyty mimo vlastní léno. Zároveò se ziskem ratiboøského vévodství zapoèal také proces oddalování Opavska od ostatní Moravy a jeho pøidružování ke Slezsku, které vyvrcholilo v 15. století. Smrtí Mikuláše II. v roce 1365 došlo k další zmìnì. Dosud jednotné území opavských vévodù bylo rozdìleno na tøi èásti, èímž se zároveò oslabila jeho hospodáøská a politická pozice. Po brzké smrti dvou ze ètyø synù Mikuláše II. se nakonec vytvoøily pouze dvì vìtve pùvodního rodu opavských Pøemyslovcù, jejich mocenské postavení však nadále upadalo. Dùvody tohoto úpadku byly tøi: 1. nutnost splácení trvalých dluhù, které pøecházely z otcù na syny 2. další a další dìlení rodového území mezi èetné potomstvo 3. dobová situace poznamenaná celkovým úpadkem spoleènosti a husitskými válkami. Tak se nakonec stalo, že èlenové ve 14. a ještì i na poèátku 15. století tak významného rodu vymøeli na konci 15. století jako zcela bezvýznamná knížata, opavská sekundogenitura dokonce bez vlastního údìlu. Dalo by se øíci, že tento vzestup a postupný pád rodu opavských Pøemyslovcù byl jakýmsi obrazem své doby, která poznamenala i osudy jednotlivých èlenù dynastie Lucemburkù. Ve 14. století, dobì pozdního støedovìku, se rod pohyboval na vrcholu. Vévoda Mikuláš II., nejvýznamnìjší èlen rodu, aktivnì spolupracoval na politice èeských králù. Jeho synové, zejména Jan I. a Pøemek Opavský, už na poèátku své vlády poci ovali náznaky krize spoleènosti vrcholící za husitské revoluce. Tìmito vévody zaèalo upadat mocenské i ekonomické postavení rodu, které se zcela zhroutilo v dùsledku vyèerpanosti husitskými válkami. Vrchol krize, doba vlády Zikmunda Lucemburského, znamenal také konec úèasti opavských Pøemyslovcù na politice èeských králù, do které po více jak jedno století zasahovali. POZNÁMKY: 1. Codex diplomaticus Silesiae (dále jen CDS) VI, s. 8, è. 35 a CDS VI, s. 8, è. 37 a CDS VI, s. 9, è Jan synem Anny Ratiboøské, Mikuláš Hedviky Olešnické, Václav a Pøemek Jitky Falkenberské. 5. CDS VI, s. 9, è Napø. Regesten zur Geschichte des Herzogthums Troppau. Vyd. Franz Kopetzky. Wien 1871 (dále jen KR), s. 77, è. 277, s. 85, è. 312; Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae (dále jen CDM) XV, s , è KR, s. 100, è CDS VI, s. 12, è

17 9. Biermann, Gottlieb: Geschichte der Herzogthümer Troppau und Jägerndorf. Troppau 1877, s CDS VI, s. 15, è. 70, s , è. 112, s. 28, è. 113; CDM XIII, s. 337, è Samozøejmì nemùžeme vylouèit ani možnost, že prameny potvrzující tento souhlas, napø. listina o udìlení léna, se ztratily, nebo že Karel dal k rozdìlení Opavska pouze ústní svolení. 12. Napø. KR, s. 88, è. 329 a 327, s. 89, è. 331 a Tomek, Vácslav Vladivoj: Dìjiny mìsta Prahy. II. Praha 1889, s Biermann, G.: c. d., s Napø. CDS VI, s. 11, è. 51; KR, s. 385, s , è Srv. Biermann, G.: c. d., s Prokop byl nejen bratrancem Václava IV., ale také Jana II., protože Prokopova matka Markéta Opavská byla sestrou Jana I. 18. Spìváèek, Jiøí: Václav IV. Praha 1986, s Biermann, G.: c. d., s , viz též Kapras, Jan: O státoprávních pomìrech Opavska. Vìstník Matice opavské (dále jen VMO) 14, 1908, s. 45. Spìváèkùv názor zastává také Václav Štìpán (Štìpán, V.: Vražda ètyø èlenù královské rady na Karlštejnì roku Èeský èasopis historický 92, 1994, è. 1, s ). 20. CDM XI, s. 511, è Kopetzky, F.: Geschichte und Genealogie der Pøemyslidischen Herzöge von Troppau. Archiv für österreichische Geschichte 41, 1869, s Srv. Spìváèek, J.: c. d., s CDS VI, s. 20, è Spìváèek, J.: c. d., s Tamtéž, s CDM XIII, s. 337, è KR, s , è Tamtéž, s. 113, è. 412, s. 119, è. 434 a Napø. KR, s. 106, è. 391, s. 115, è. 421, s. 126, è KR, s. 107, è CDM XI, s , è KR, s , è V této dobì nemìl Pøemek ještì žádného dìdice. 33. CDM XIII, s , è. 176: marchio Brandenburgensis, sacri Romani imperii archicamerarius, marchio et dominus Opavie. 34. CDM XIII, s , è KR, s. 115, è

18 36. Nìkdy v této dobì vyplatil ze zástavy mìsta Hlubèice a Cukmantl (Biermann, G.: c. d., s. 185) a kolem roku 1417 si nechal v Opavì vystavìt nový zámek, kam pøenesl z nedalekého Hradce své sídlo (Prasek, Vincenc: Historická topografie zemì Opavské. Opava 1889, s. 403). 37. Na listinì z roku 1427, která dokládá založení nového protihusitského spolku, se Pøemek již výslovnì uvádí jako herzog und herr zu Troppau und adir Fürstin in der Slesie (CDS VI, s. 32, è. 146). 38. Po smrti Jošta Moravského (1411), který Krnovsko koupil v roce 1390, pøešlo toto území do vlastnictví èeského krále. 39. Biermann, G.: c. d., s Kopetzky, F.: c. d., s Kapras, J.: Pozùstatky knih zemského práva knížectví opavského I. Praha 1906, s Biermann, G.: c. d., s Srv. napø. Sladký, Václav: Opavsko za válek husitských. Program c. k. státního gymnasia v Opavì , s. 17; Heck, Roman Maleczynska, Eva: Ruch husycki w Polsce. Wroclaw 1953, s Janova manželka Helena Jagellonská byla neteøí velkoknížete Vitolda a sestra Zikmunda Korybutovièe, pozdìjšího požádaného èeského krále. 45. Grünhagen, C. Markgraf, H.: Lehns und Besitzurkunden Schlesiens und seiner einzelnen Fürstenthümer im Mittelalter. II. Leipzig 1883, s , è Kopetzky, F.: c. d., s CDS VI, s. 58, è KR, s. 124, è Tamtéž, s. 123, è Sladký, V.: Opavsko za válek husitských. Program c. k. státního gymnasia v Opavì , s Palacký, František: Dìjiny národa èeského v Èechách a v Moravì. III. 10. vyd. Praha 1948, s Palacký, F.: Urkundliche Beiträge zur Geschichte des Hussitenkrieges von Jahre 1419 an. II. Praha 1878, s Ze zemských desk se zachovala pouze jedna složka knih pøedních. V. Sladký uvádí, že požár Opavy vznikl náhodou a z nepozornosti (Sladký, V.: c. d., s. 10), kdežto J. Kapras jej dává do souvislosti s obléháním Opavy husity (Kapras, J.: c. d., s. 10), k nìmuž však došlo až po bitvì u Domažlic (14. srpen), zatímco Opava hoøela 31. èervence. Již 21. listopadu téhož roku naøídil vévoda Pøemek zavedení desk nových (KR, s , è. 468). 18

19 54. KR, s. 133, è Tento jev nebyl nijak výjimeèný. Hlavním úèelem spanilých jízd ve 30. letech již nebylo šíøení husitských myšlenek, ale koøistnictví. Z obavy pøed ním platili mnozí šlechtici a také øada mìst husitùm radìji penìžní poplatky. 55. CDS VI, s , è Srv. Kapras, J.: Testament knížete Pøemka Opavského a jeho provedení. VMO 13, 1907, s Po dobu jejich nezletilosti, tj. v letech , zde vládla jako poruènice jejich matka Helena. 57. CDS VI, s , è Václav jako druhorozený syn tak založil novou ratiboøskou vìtev rodu, jejíž poslední mužský èlen, kníže Valentin, zemøel v roce 1521 jako vùbec poslední mužský potomek celé dynastie opavských Pøemyslovcù. O špatné finanèní situaci rodu svìdèí i skuteènost, že byl v roce 1517 zapojen do ražby falešných mincí (Papoušek, František: Opavští Pøemyslovci a jejich mincování. Slezský numismatik 1955, è. 1, s. 4). 58. Prasek, V.: c. d., s. 96 a Tamtéž, s CDS VI, s. 87, è Václav zemøel v roce 1479 v kladském zajetí. 62. Krnovsko se však pøece ještì jednou dostalo pod správu pøíslušníka rodu opavských Pøemyslovcù. V letech zde jménem svého zetì Jiøího Šelenberka, jehož otci Janovi udìlil král Vladislav II. Krnovsko jako odumøelé léno, vládla Barbora, sestra Jana II. a Václava V. 63. Nejmladší Pøemkùv syn Pøemysl se stal kanovníkem ve Vratislavi. 64. Kapras, J.: c. d., s Kopetzky, F.: c. d., s Pøímo k tomuto aktu se listina nedochovala. Dozvídáme se o nìm ze zmínek v listinách vystavìných pro jiný úèel, napø. KR, s. 140, è. 487, s , è. 490, s. 141, è. 491 a Srv. Biermann, G.: c. d., s CDS VI, s , è. 205, s. 64, è Kopetzky, F.: c. d., s Listina o tom se nedochovala. Srv. Kapras, J.: c. d., s Grünhagen, C. Markgraf, H.: c. d., s. 507, è Kopetzky, F.: c. d., s Tamtéž, pøíloha X. V roce 1460 je získal Jiøí z Podìbrad. 74. KR, s. 176, è

20 Mikuláš I. (1255/ ) Adelheida Habsburská Pøílohy Eufemie Alžbìta Anežka Anna Markéta Jan Mikuláš III. Anna Václav Pøemek ( ) ( ) (ok ) (ok ) (ok ) (ok ) (ok ) (ok ) ( ) ( ) Semovit III. Burchard Jan Jindøich Anna Petr ze 1. Anna von Mazovský z Hardeka Lucemburský Hlohovská Šternberka der Lutzke 2. Kateøina Münstenberská 3. Helena z Bosny Mikuláš II. (ok ) Václav (ok ) Jan (ok ) 1. Anna Ratiboøská 2. Hedvika Olešnická 3. Jitka Falkenberská Poèátky rodu do jeho rozdìlení na krnovsko-ratiboøskou primogenituru a opavskou sekundogenituru Rodokmen opavských Pøemyslovcù 1 1 Z technických dùvodù bylo nutné rozdìlit rodokmen do tøí èástí (pozn. autora). 20