DARWINOVO NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLO

Transkript

1 Kapitola druhá DARWINOVO NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLO V přírodě tak z války, hladu a smrti přímo plyne nejušlechtilejší věc, kterou jsme schopni pochopit, totiž vznik vyšších živočichů. Shledávám určitou velkolepost v tomto pohledu na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem do několika málo forem či dokonce do jediné formy, a v tom, že se za oběhu naší planety v souladu s neměnným gravitačním zákonem z tak prostých začátků vyvíjely a stále ještě vyvíjejí nekonečné, nesmírně obdivuhodné a překrásné formy života. Charles Darwin: O vzniku druhů (česky 2007, str. 544) Nikdo nerozvinul představu evoluce do tak konzistentní a fakty pečlivě podložené teorie jako Darwin ve své knize O vzniku druhů. Jejím základem byl postulát, že k evolučním změnám dochází v důsledku úsilí organismů o vlastní existenci (struggle for existence), překládaného zpravidla jako boj o život, jenž dává skrze přírodní výběr přežít nejzdatnějším jedincům. Darwinova teorie byla triumfem deduktivní syntézy poznatků. Na rozdíl od současnosti, kdy má každý kousek přírody své vlastní specialisty, Darwin zkoumal celou řadu jevů: vysvětlil vznik a formování korálových ostrovů a útesů v jižním Pacifiku 1 ; napsal čtyřdílné pojednání o svijonožcích a položil tak základy vědy zvané cirripedologie 2 ; vytvořil vlastní teorii dědičnosti, založenou na malých, genům podobných částicích, které nazval gemulemi, prováděl řadu hybridizačních experimentů 3 ; popsal opylení orchidejí hmyzem 4 ; věnoval se evoluci člověka 5 a zkoumal vyjadřování emocí. 6 Žádný jiný biolog si nevysloužil tolik obdivu a pozornosti vědecké komunity existují celé hromady knih o tom, jak přišel na myšlenku evoluce, jak se 44 / GENESIS

2 rodil jeho Vznik druhů a jak si představoval základní principy vývoje. Paleontologické a geologické výzkumy byly při úvahách o vývoji zcela zásadní, ovšem Darwin se samozřejmě nespoléhal jen na ně. Jeho originální postřehy stály ještě na dvou dalších pilířích, kterými byly jednak studie geografického rozšíření druhů a jednak studie procesů ekologických, jež při formování nových druhů spolupůsobily. Na to byl však potřeba jiný typ badatele než doposud: na rozdíl od Lamarcka či Cuviera, kteří pracovali v teple muzea či nanejvýš v zoologické zahradě, byl Darwin cestovatel. A není náhodou, že cestovatelem byl i Alfred Russel Wallace ( ), jenž vyvinul teorii přírodního výběru nezávisle na Darwinovi. 7 Přírodovědci jako Darwin nebo Wallace putovali z ostrova na ostrov, z kontinentu na kontinent, a to proto, aby studovali živé organismy v jejich přirozeném prostředí a mohli srovnávat místa jejich výskytu, jejich podobu a chování. Shromáždili nesmírné množství poznatků o vztazích mezi různými druhy, o jejich geografickém rozšíření a vposledku i o tom, jak se toto rozšíření nepatrně oblast od oblasti mění. Představa evoluce byla samozřejmě v Anglii dobře známá a všeobecně rozšířená už před Darwinem. Angličané znali učení Lamarcka i Geoffroye, stejně jako lamarckistické názory Roberta Granta ( ). 8 Možnost přeměny druhů veřejně podporovali i někteří další učenci; jedním z nejstarších a nejznámějších byl dokonce sám Darwinův děd, známý lékař a přírodovědec Erasmus Darwin. Ten ve své slavné dvoudílné knize Zoonomia ( ) věnoval představě postupného vývoje celou jednu kapitolu. 9 Erasmus Darwin sice zemřel dřív, než se jeho vnuk narodil, jeho dílo však bylo součástí rodinného duchovního dědictví. Asi nejvýznamnějším textem s evoluční tematikou v předdarwinovské Anglii byla nicméně kniha Vestiges of the Natural History of Creation (Po stopách dějin stvoření světa), poprvé publikovaná v roce 1844, která se okamžitě stala bestsellerem a brzy se dočkala deseti vydání. Kniha DARWINOVO NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLO / 45

3 vyšla anonymně, neboť autor se snažil vyhnout skandálu, 10 a až v roce 1884 byl jako její tvůrce odhalen Robert Chambers, dobře známý vydavatel z Edinburghu a editor tzv. Chambersovy encyklopedie. 11 Pro Chamberse byla evoluce či vývoj (development), abychom použili jeho vlastního termínu vyjádřením skutečnosti, že vznik druhů i neustálý vzestup životních forem postupuje lineárně vpřed podle plánu řízeného přírodními zákony, jež kvůli tomuto účelu takto přednastavil Bůh. Jeho kniha okamžitě získala ohromný úspěch, především mezi střední vrstvou širší neodborné veřejnosti. Způsob argumentace ve prospěch evoluce byl však veden v rovině, jež se zcela rozcházela s konzervativní náboženskou i sociální náladou doby, důsledkem čehož byl otevřený odpor anglických intelektuálů. Zástupci Oxfordu i Cambridge, mezi jinými i Charles Lyell, William Whewell nebo Adam Sedgwick, knihu podrobili ostré kritice. Díky Chambersovu dílu si ale veřejnost zvykla o evoluci alespoň přemýšlet. Jak Darwin později napsal jednomu svému příteli: Vydání Vestiges prokázalo této zemi cennou službu, neboť jednak obrátilo pozornost k tématu [evoluce] a jednak odstranilo mnohé z předsudků vůči němu. 12 Pro Darwina měla tato kniha ale ještě další velký význam: její kritici ho totiž vybavili seznamem všemožných námitek, které pak při psaní svého Vzniku druhů pečlivě zohlednil. A všechno bylo jinak Darwin ( ) se narodil v malém středověkém městečku Shrewsbury jako syn velmi zámožného lékaře Roberta Darwina. Jeho matka Susannah Darwinová, rozená Wedgwoodová, dcera známého staffordshirského výrobce keramiky Josiaha Wedgwooda, zemřela v roce 1817, když bylo Charlesovi pouhých osm let. O chlapce se pak staraly jeho starší sestry Susan a Caroline. 13 Darwin vychodil školu v Shrewsbury a konečně v šestnácti letech jej otec poslal na studia lékařství do Edinburghu. Jenže Charlese medicína odpuzovala. Sledování operací, prováděných tehdy ještě bez anestezie, ho natolik vyděsilo 46 / GENESIS

4 a znechutilo, že školu opustil. V roce 1828 ho tedy otec, jenž doufal, že z Charlese bude alespoň duchovní, poslal na Christ s College v Cambridge. Mladý Charles již od útlého dětství projevoval velký zájem o přírodní vědy. V Edinburghu se pod vedením Roberta Granta, jenž byl, jak Darwin sám později vzpomínal, nadšeným obdivovatelem Lamarcka a jeho teorií 14, seznámil s Lamarckovými představami o vývoji a zároveň se na Grantovo doporučení začal zabývat studiem mořských bezobratlých. Po přestupu do Cambridge navázal Darwin styky s mnoha tamějšími osobnostmi z řad učitelů, mimo jiné např. s botanikem Johnem S. Henslowem, geologem Adamem Sedgwickem a mineralogem Williamem Whewellem. Svá studia dokončil v roce 1831, jako v pořadí desátý z těch, kdo končili bez vyznamenání. Do kněžského povolání se nijak nehrnul; jeho kariéra namísto toho brzy vzala velmi nepředvídatelný obrat. Ještě téhož roku totiž Darwin díky doporučení J. Henslowa získal místo na palubě lodi Jeho Veličenstva Beagle, jejímž úkolem bylo zmapovat během pětileté expedice příbřežní vody Jižní Ameriky a obeplout zeměkouli. Plavba na Beaglu byla pro Darwina skutečnou průpravou pro jeho životní Opus magnum. 15 Zprvu bylo jeho úkolem pouze dělat společnost kapitánu Robertu Fitzroyovi, s nímž vedl učené debaty o teologii a politice; u toho ale nezůstalo dlouho. Jeho přirozená horlivost i talent pro sbírání přírodnin v počtu téměř neúnosném mu již po několika měsících vydobyly zcela novou pozici. Jakmile se trochu rozkoukal, byl Darwin schopný vylodit se v každém ohlášeném kotvišti, najmout několik ochotných domorodců a vyrazit na sběr vzorků, a brzy se tak stal oficiálním přírodovědcem výpravy. Při úvahách o geologických zvláštnostech a o vztazích mezi žijícími a již vymřelými druhy mu přitom byla největším pomocníkem a zdrojem inspirace kniha Charlese Lyella ( ) Principles of Geology (Základy geologie, napsány ) však také právě jemu Darwin věnoval své zápisky z cest, později vydané jako Cesta kolem světa. 16 DARWINOVO NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLO / 47

5 Darwinova bible Lyellovo dílo významně ovlivnilo Darwinovy úvahy ve dvou směrech. Prvním byla radikální představa, že ke změnám zemského povrchu dochází postupně v průběhu dlouhých časových úseků, a to kumulativní silou stejných procesů, jaké probíhají i v současnosti. 17 Podtitul Základů geologie nenechával čtenáře na pochybách: Pokusy vysvětlit dřívější změny povrchu Země odkazem k příčinám nyní působícím. Podle Lyella nebyly žádné biblické katastrofy zkrátka potřeba. Postavil se tak proti názorům Cuviera i mnoha jiných badatelů a stál si za tím, že veškeré změny zemského povrchu jdou na vrub povahou i intenzitou stejným faktorům a silám, jež jako krajinotvorné působí i dnes (směr nazývaný uniformismus). 18 Ty jsou samozřejmě velmi intenzivní: celá pohoří nejprve rostou, aby se pak ztratila, stále dokola vznikají a zanikají údolí a moře se rozlévají a opět vysychají. Vždy jde ovšem o procesy přirozené, nikoli o nadpřirozené pohromy popisované knihou Genesis. Stejně jako jeho slavný předchůdce geolog James Hutton ( ), i Lyell postuloval, že stáří Země se pohybuje v miliardách let a že její současná tvář je výslednicí krajinotvorných procesů, mezi nimiž jsou nejdůležitější činnost moře a deště, vulkanická aktivita a zemětřesení. Takový pohled byl pro Darwinovy představy evolučního vývoje zcela zásadní, neboť evoluci poskytoval dostatek času, aby se mohla odehrát, a navíc ukazoval, že podobně jako síly geologické, i ty způsobující proměnu života jsou zpětně přístupny vědeckému zkoumání. Pokud by byl totiž živý svět tvořen procesy, jež působí dnes stejně jako před miliony let, mělo by být v principu možné sledovat tyto evoluční procesy přímo v akci. Uniformismus však nutně nemusí znamenat evoluci. Lyellovým názorům lépe porozumíme, ukážeme-li si, kolika způsoby lze vlastně vyložit fosilní záznam. 19 Během prvních třiceti let devatenáctého století se ustanovilo přesvědčení, že nacházené fosilie jsou odrazem jakéhosi vyššího řádu, který lze asi nejsnáze charakterizovat jako vzestup od jednodušších forem k formám složitějším a konečně k člověku. 48 / GENESIS

6 Mnoho přírodovědců tak zkameněliny považovalo za opravdový záznam božího stvoření. První pochyby o domnělé linearitě tohoto záznamu se objevily ve chvíli, kdy další pozorování ukázala, že fosilie rostlin, bezobratlých i obratlovců se objevují v nejstarších horninách víceméně najednou. Bezobratlí sice obratlovcům předcházeli, progresivní vývoj však začal být přesto namísto velkému řetězci bytí připisován spíše variabilitě konkurenčních trendů v souběžně existujících základních typech života. O vývoji proto bylo možné mluvit pouze v rámci jednotlivých skupin organismů: bylo nutné zvlášť nahlížet vývoj rostlin a zvlášť posuzovat vývoj v každém ze čtyř Cuvierových oddělení živočichů, tj. u obratlovců, měkkýšů, členovců a radiálně souměrných. Přesto ovšem skutečnost, že třeba v rámci obratlovců se savci objevují jako poslední a zkameněliny lidí chybějí úplně, (tehdy) posilovala myšlenku, že cosi jako obecný vývoj směrem k dokonalosti opravdu existuje. Vzestupnou řadu zkamenělin stále složitějších organismů můžeme interpretovat nebetyčně odlišnými způsoby. Pro jedny, jako například pro Lamarcka, Geoffroye či Granta, byla zvyšující se složitost uspořádání dokladem skutečného vývoje a přeměny druhů; pro druhé naopak představovala nikoli časový záznam průběhu historické skutečnosti, nýbrž jakousi ideální posloupnost: neustálé zdokonalování formy řízené duchem, jenž vtiskává svou vůli a účel do celkového plánu přírody. 20 Taková představa jednoty hmoty a ducha stála v základech německé naturfilosofie, rozpracované Friedrichem Schellingem, Lorenzem Okenem a dalšími učenci, jejichž společným rysem bylo silné ovlivnění filosofií Platóna, Immanuela Kanta a Friedricha Hegela. 21 Mnoho přírodovědců si domnělý vývoj ve fosilním záznamu spojovalo s tzv. geotermální teorií, jež operovala s představou, že Země vznikla jako rozžhavená masa hmoty, která se postupně ochlazovala. To bylo následně příčinou dalších fyzikálních změn, zvláště atmosférických podmínek a klimatu a také rozdělení oceánů a pevniny. Zvířenu a květenu v každé z takto po DARWINOVO NEJSLAVNĚJŠÍ DÍLO / 49

7 sobě jdoucích časových period vždy znovu naplánoval a stvořil Bůh, a to tak, aby co nejlépe odpovídala vnějším podmínkám konkrétního prostředí. Tuto představu rozpracovala především Cuvierova škola ve Francii, ale ve třicátých a čtyřicátých letech devatenáctého století ji ochotně přijali i geologové z Cambridge, mezi jinými Adam Sedgwick či William Whewell, či Louis Agassiz na Harvardu. Lyell skutečnost progresivního vývoje odmítal a důkazy, jež ji podporovaly, se snažil vysvětlit jako artefakt sběru vzorků a výsledek neúplnosti dat. Byl též odpůrcem přeměny druhů a ve svých Základech geologie několikrát kritizoval Lamarckovu teorii. Až později, přesvědčen Darwinem, myšlenku evoluce uznal (ovšem s podmínkou, že nebude aplikována i na člověka). Navzdory tomu hrály jeho Základy geologie důležitou roli v nastavení rozvrhu Darwinovy teorie, a to nejen proto, že čtenáře přivykly představám obrovských změn zapříčiněných působením přírodních procesů během nesmírně dlouhých časových období, ale též přímo zaměřením pozornosti na otázku přeměny druhů. Lyell sice nevěřil v přeměnu druhů, ale věřil v jejich vymírání. Aby se vyrovnal se ztrátou druhů, přijal teorii ustáleného stavu, podle níž Stvořitel vymřelé druhy nahrazoval novými, a to konstantní rychlostí. Lyell tedy věřil, že na místo vymřelých druhů nastupují nové, neměl však po ruce vysvětlení, jak by k tomu mohlo docházet. Právě v tom se skrýval problém, který se Darwin rozhodl vyřešit. Otázka přeměny druhů se přenesla z vývoje složitosti na problém vzniku a zániku druhů. 22 Základy geologie byly Darwinovou biblí nabízely správné otázky, pro něž ale Darwin vymyslel nová řešení. Jak napsal jeden čtenář Vzniku druhů Darwinovi měsíc po jeho vydání: Jak mohl pan Charles Lyell přes třicet let číst, psát a přemýšlet o druzích a jejich vývoji, a přesto nic nepochopit? 23 Když Darwin poprvé četl Lyellovu knihu, stále věřil ve stvoření druhů. Byl tou dobou na Beaglu, obeplouvajícím svět, a sbíral vlastní poznatky o geologii a rozšíření druhů současných i vymřelých. 50 / GENESIS