PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

Transkript

1 Jana Oružinská PSYCHOLOGIE OSOBNOSTI

2 Psychologie osobnosti Mgr. Jana Oružinská Foto: stock.xchng Ilustrace, grafická úprava a sazba: Stanislav Kliment Odpovědný redaktor: Roman Bartoš Všechna práva vyhrazena. Žádná část této publikace nesmí být publikována a šířena žádným způsobem a v žádné podobě bez výslovného svolení vydavatele. Copyright istudium.cz,

3 OBSAH Kapitola I Pojem osobnost... 5 Kapitola II Struktura osobnosti Aktivačně-motivační vlastnosti Motivace Potřeby a pudy Zájmy, záliby a sklony Aspirace, cíle a životní plány Zvyky Otázky a úkoly Vztahově-postojové vlastnosti Charakter Postoje Ideály Otázky a úkoly Výkonové vlastnosti Schopnosti a vlohy Otázky a úkoly Seberegulační vlastnosti Sebeuvědomování, sebepoznání a sebekoncepce Svědomí Sebekritika Sebevýchova Otázky a úkoly Dynamické vlastnosti Temperament Otázky a úkoly Kapitola III Metody zkoumání osobnosti Kapitola IV Poruchy prožívání a chování člověka. Psychohygiena Poruchy duševního života a jejich prevence Druhy duševních poruch

4 4.3 Prevence duševních poruch a jejich léčení Zásady zdravého duševního života LMD lehká mozková dysfunkce Specifické poruchy učení Otázky a úkoly Literatura

5 Kapitola I POJEM OSOBNOST N eexistuje jednotná definice toho, co je osobnost, avšak všechny se shodnou na tom, že každý člověk je osobností. Také se sjednocují i na tom, že osobnost je organická jednota vrozeného a získaného, tělesného a psychického, která je typická pouze pro člověka. Všechny tyto vlastnosti se projevují v chování a jednání. Z uvedeného také plyne, že všechny tyto složky se vzájemně doplňují a korigují a neexistuje jedna bez druhé. Existují vlastnosti osobnosti, jež jsou dány člověku dědičně, jiné získá na základě vlivu prostředí. Lze však říci, že tím, jak člověk roste, klesá podíl dědičnosti a roste podíl toho získaného (obr. 1-1). Nositelem všech těchto složek je já. Člověk si začíná uvědomovat své já ve věku kolem tří let. V psychologii existují dva tábory odborníků, kteří zastávají dva protichůdné názory. První z nich tvrdí, že v člověku existují vnitřní často blíže neurčené síly, které ovládají osobnost. Další složky se na ně nabalují. Toto jsou tzv. introgenní teorie. Patří sem například psychoanalýza. Také sem můžeme zařadit personalistickou teorii osobnosti GORDONA WILLIARDA ALLPORTA. Nejvnitřnější vrstvu tvoří tzv. proprium, tj. co je člověku nejvlastnější a ani sociální vlivy to nemohou příliš měnit. Druhá skupina vědců naopak zastává názor, že v člověku žádné takové síly nejsou a že vše, co se člověk naučí, vychází z vnějšího prostředí. Těmto teoriím říkáme exogenní (extrogenní) a patří sem například behaviorismus. Obr. 1-1: Vliv dědičnosti a prostředí na vývoj člověka 5

6 Kapitola II STRUKTURA OSOBNOSTI S trukturou osobnosti rozumíme uspořádání vlastností osobnosti do celku. Je relativně stabilní, člověk daným způsobem reaguje na dané podněty. Patří sem tyto vlastnosti: aktivačně-motivační, vztahově-postojové, výkonové, seberegulační, dynamické. 2.1 Aktivačně-motivační vlastnosti Tyto vlastnosti osobnosti poukazují na to, kam jedinec směřuje, co ho pohání. Některé publikace uvádějí, že dominantní postavení zde mají motivace, potřeby a pudy. Patří sem také zájmy, záliby a sklony, aspirace, cíle, životní plány a zvyky Motivace motivace Aktivita člověka vyvolaná motivem. Konči jeho realizací. Motivy jsou vnitřní hybné síly, které jsou pohnutkou k jednání či chování člověka, a vznikají jako důsledek narušení biologické či sociální rovnováhy člověka s prostředím. Motivy mohou vycházet z vnitřního či vnějšího prostředí. Vycházejí-li z vnitřního prostředí, říkáme jim impulzy, například uspokojení potřeby hladu. Jdou-li z vnějšího prostředí, nazývají se incentivy, například úkoly, jež má člověk splnit. Motivy jsou uspořádány od nejnižších po nejvyšší (viz potřeby) a jsou-li uspokojeny ty nejnižší, mohou se teprve uspokojit ty vyšší. Motivace je aktivita člověka vyvolaná motivem; končí jeho realizací Potřeby a pudy potřeby Nedostatek či přebytek něčeho, co působí tak dlouho, dokud to není uspokojeno. Potřeby jsou charakterizovány jako nedostatek nebo nadbytek něčeho a působí do té doby, dokud nejsou uspokojeny. Existuje různá síla potřeb; ta se měří dle toho, kolik času člověk věnuje té dané činnosti, která vede k uspokojení potřeby. Existují dvě základní klasifikace potřeb. Máme potřeby primární (viz biologické potřeby) 6

7 a sekundární (viz sociální potřeby). My zde provedeme klasifikaci na potřeby biologické, psychické a kulturní. Psychické a kulturní potřeby se nazývají také sociální potřeby. Biologické (prvotní) potřeby jsou vrozené a vyvinuly se u všech živočichů, avšak pouze u člověka mají sociální ráz. Jde například o kulturu stolování při uspokojení potřeby jídla či pití. Mezi další tyto potřeby patří vyprazdňování, poloha, teplo, světlo, dýchání, rozmnožování. Psychické potřeby vznikají při vzniku lidské psychiky v době, kdy se člověk začal družit. Vznikají tedy ze vztahu člověk společnost a dělí se do dvou proudů spolupráce a soutěžení. Patří sem potřeba lásky, práce, tvoření, zábavy a štěstí. Při nedostatečném uspokojování těchto potřeb dochází k deprivaci. Kulturní potřeby mají individuální ráz, neboť se rozvíjejí na základě toho, zda člověk vyrůstá v prostředí bohatém na kulturní podněty či nikoli. Patří sem potřeba vzdělávat se, číst, chodit do kina či divadla, pěstovat sport a poslouchat hudbu. Obecně však platí, že čím je osobnost psychicky, společensky a kulturně vyspělejší, tím se u ní více realizují sociální potřeby. Psycholog ABRA- HAM MASLOW přišel s pojmem pyramida potřeb, podle nějž potřeby vytvářejí pyramidu, v jejíž základně stojí základní biologické potřeby, o patro výše následuje potřeba bezpečí, dále potřeba sounáležitosti, potřeba uznání a úplně nahoře je potřeba seberealizace. Nejsou-li uspokojeny potřeby stojící níže, nelze uspokojit potřeby výše. Pudy jsou vrozené hnací síly, které člověka ženou k nějaké činnosti. Někteří psychologové ztotožňují pudy s biologickými potřebami, podstatnou roli hraje chemická a hormonální změna v organismu, jiní říkají, že obsah pudu určuje charakter potřeby. Například potřeba ochrany a péče se zvýrazňuje v mateřském pudu. Mezi základní pudy tedy patří pud hladu, žízně, bolesti, sebezáchovy, mateřský (rodičovský) pud, pohlavní pud, pud závislosti. Různá může být intenzita, síla a stupeň ovládaní pudu. Mateřský pud, jak známo, může být roven nule, nebo může vést k obětování vlastního života. Člověk, který nedostatečně ovládá své pudy, je nazýván člověkem pudovým. Obr. 2-1: Pyramida potřeb Nejsou-li uspokojeny potřeby stojící níže, nelze uspokojit potřeby výše. pud Vrozená hnací síla, která člověka žene k určité činnosti Zájmy, záliby a sklony Zájem je úsilí člověka zabývat se nějakou činností nebo předměty, které upoutávají jeho pozornost, a to dlouhodobě. Vznikají na základě pudů, citů či schopností a mají pro člověka obrovský význam. Rozvíjejí totiž jeho osobnost, vedou k navazování 7 zájem Úsilí člověka zabývat se nějakou činností nebo předmětem, který upoutává jeho pozornost, a to dlouhodobě.

8 záliba Jeden ústřední zájem. sklon Zaměření člověka k vykonávání určité činnosti. nových kontaktů, člověk si při nich může odpočinout nebo být kreativní. Dělíme je do několika kategorií mohou být materiální (lepení modelů) či duchovní (složení písně), aktivní (pěstování sportu) či pasivní (četba). Zájmy mohou být různě hluboké, různě stálé, člověk může mít jeden ústřední zájem, pak mu říkáme záliba, nebo mnoho zájmů. Člověk si musí dát pozor, aby se nevěnoval zájmům na úkor práce či jiným podstatnějším činnostem. Sklony vyjadřují zaměření člověka k vykonávání určité činnosti, avšak tento pojem se neshoduje s pojmem zájem. Sklony k určité činnosti neznamená, že se člověk touto činností bude zabývat, například člověk mající sklony k divadlu se nemusí tomuto divadlu věnovat profesionálně Aspirace, cíle a životní plány aspirace (ambice) Směřování člověka k plánům, hodnotám, které si vytyčil. cíl Uvědomovaný směr aktivity jedince. životní plány Odraz zkušeností a hodnot, které člověk vyznává. Aspirace (ambice) určují směřování člověka k určitým plánům, hodnotám, které si vytyčil. Aspirační úroveň poukazuje na míru angažovanosti člověka na vykonávané činnosti, tím se člověk více snaží splnit si své sny. Důležité je, aby si však stanovil dosažitelné cíle, jinak bude spíše demotivován jejich neuspokojováním. Cíl je uvědomovaný směr aktivity jedince. Máme krátkodobé a dlouhodobé cíle; čím je však cíl krátkodobější, tím je člověk více motivován. Proto se říká, že jedinec by si měl dlouhodobý cíl rozdělit na několik met, k nimž by měl směřovat. Životní plány odrážejí chápání života člověka, jsou odrazem jeho zkušeností, hodnot, jež vyznává. Jsou zcela individuální Zvyky zvyk Neuvědomovaná činnost člověka. Zvyky jsou neuvědomovanou činností člověka a říká se, že tvoří jeho druhou přirozenost. Když jsou hodně zafixované, mluvíme už o vlastnostech člověka. Z hlediska psychologie umožňují rychle vykonávat určité činnosti, avšak je nutné dávat pozor na stereotypnost. Špatné zvyky jsou nazývány zlozvyky Otázky a úkoly 1. Vysvětlete pojmy motiv, impulz, incentiva. 2. Co je motivace? 3. Vysvětlete termín pyramida potřeb. Kdo ji vytvořil? 4. Jaký význam mají biologické, psychické a kulturní potřeby pro člověka? Charakterizujte své kulturní potřeby. 5. Charakterizujte své zájmy. Proč jsou pro vás důležité? 8

9 6. Jaké jsou vaše životní plány? Jaké jsou vaše studijní aspirace? 7. Máte zlozvyky? Pokoušeli jste se jich zbavit? 8. Setkali jste se už s nějakým psychologickým výzkumem? 2.2 Vztahově-postojové vlastnosti Tato skupina vlastností vymezuje pro člověka systém hodnot, dle nichž hodnotí lidi i předměty kolem sebe, dle nichž se chová a jedná. Dominantní postavení zde má charakter člověka, v rámci něhož mají hlavní úlohu vlastnosti morální a volní. Dále sem řadíme postoje a ideály, v některých publikacích zde máme uvedené i citové vztahy Charakter Charakter je souhrn vlastností osobnosti, které souvisejí s jeho morálním profilem a projevují se tedy v mravní stránce chování. Začíná se vyvíjet po 3. roce života. O charakteru člověka však mluvíme tehdy, pokud dané normy přijme za své a řídí se jimi. Často můžeme slyšet, ten člověk je charakter, což znamená, že má kladné mravní vlastnosti, stejně tak můžeme slyšet, ten člověk nemá charakter. Charakter je komplex dobrých a špatných vlastností; odvíjejí se od něj další vlastnosti seberegulační, aktivačně-motivační, ale i další vztahově-postojové. Strukturu charakteru tvoří vlastnosti vyjadřující vztah člověka ke světu, k jiným lidem, k sobě samému, k práci a k životnímu prostředí. Postoj ke světu, vlastnosti světonázorové, tvoří páteř charakteru. Jde o souhrn zásad a postojů k základním otázkám existence původ a smysl života, existence člověka a jeho místo ve světě. Lidé mohou mít různé přesvědčení, které může souviset i s vírou v boha. Mezi charakterové vlastnosti, které nám ukazují na vztah k ostatním lidem, patří společenskost, uzavřenost, důvěrnost, jemnost, uctivost, panovačnost, závist atd. Vlastnosti ve vztahu k sobě samému jsou otázkou zdravého sebevědomí (sebekontrola, sebekritičnost, sebedůvěra, sebeúcta), ale také sebepodceňování a sebepřeceňování. Vztah člověka k práci se rovněž formuje od raného dětství, patří sem smysl pro povinnost, lenivost, píle, svědomitost, pořádkumilovnost atd. Vztah k životnímu prostředí se projevuje ve vztahu k okolí, k přírodě. charakter Souhrn vlastností osobnosti. Postoj ke světu tvoří páteř charakteru. 9

10 2.2.2 Postoje postoj Ustálená tendence, kdy člověk jedná určitým způsobem na lidi či předměty kolem sebe. Postoj je ustálená tendence, kdy člověk jedná určitým způsobem na lidi či předměty kolem sebe. Tento postoj v sobě zahrnuje kladné a záporné hodnocení a také reakce na ně. Je v něm obsažena racionální, citová i iracionální složka, někdy reagujeme určitým způsobem, aniž bychom pro to měli rozumové vysvětlení. Může se také stát, že ustálená tendence nějak reagovat vede k tomu, že zůstáváme zkostnatělí a nezaujímáme objektivní postoj. Dle toho, jaká z výše jmenovaných složek převládá, dělíme postoje na přesvědčení (mínění), předsudky a víru. U přesvědčení převládá složka racionální, vědomostní. Tento postoj může mít různou hloubku zdůvodnění. Verbalizované přesvědčení se nazývá mínění. Předsudky jsou naproti tomu takové postoje, u nichž převládá složky iracionální, rozumově nepodložená. U předsudků vystupujeme proti něčemu nebo někomu bez logických argumentů, někdy se mohou ve společnosti předávat z generace na generaci nebo také v rámci rodinu. Příkladem mohou být předsudky vůči nějakému etniku či národu, které vyvěrají z jedné negativní zkušenosti s nimi. U víry převládá složka citová. S postoji se člověk nerodí, postoje získává během života. Začínají se utvářet až po roce života. Vznikají jako důsledek opakovaných reakcí organismu na určité podněty. Vliv na jedince má v tomto ohledu především rodina, pak také další sociální skupiny, jejichž je člověk během života členem a v neposlední řadě také média. Změna postojů během života je možná, nejjednodušeji se mění postoje neutrální, hůře ty vyhraněné. Doporučuje se proto, aby člověk nejdříve svůj vyhraněný postoj zmírnil a poté změnil na opačný. Postoje, u nichž převládá složka iracionální, se snadněji mění pod tíhou emocionálních argumentů. Postoje tvoří nedílnou a podstatnou složku osobnosti člověka. ideál Vnitřní životní cíl, o jehož naplnění člověk usiluje Ideály Ideály jsou vnitřní životní cíle, o jejichž naplnění člověk usiluje. Každý ideál v sobě obsahuje určitou dokonalost. Každý člověk má ideály, i když si je někdy neuvědomuje. Obsah ideálů je ale u různých lidí různý a záleží na morálním profilu člověka. Důležité také je, jakým způsobem člověk své ideály realizuje, zda při tom dodržuje mravní zásady Otázky a úkoly 1. Co je charakter a jaká je jeho struktura? 2. V čem vidíte příčinu vzniku předsudků? Setkali jste se s nimi osobně, popř. sami nějaké máte? 3. Jakými postoji se vyznačoval hrdina vámi vybrané knihy či filmu? 4. Jaké jsou ideály dnešní mládeže? 10

11 2.3 Výkonové vlastnosti Určují, jak úspěšně bude člověk vykonávat nějakou činnost. Dominantní roli hrají schopnosti a vlohy, dále pak vědomosti, dovednosti a návyky Schopnosti a vlohy Schopnosti jsou ty vlastnosti osobnosti, které jsou předpokladem pro úspěšné vykonávání nějaké činnosti. Nejsou vrozené, ale rozvíjejí se na základě vloh, které máme vrozené, a také se rozvíjejí během určité činnosti. Schopnosti nelze zaměňovat s dovednostmi či zkušenostmi. Za schopného považujeme toho, kdo se rychle a kvalitně naučí vykonávat nějakou činnost. Například na klavír se naučí hrát téměř každý, ale člověk schopný se naučí rychleji a lépe. Míra rozvoje schopností je různá, a proto je dělíme dle tohoto kritéria na nadání, talent a genialitu. Nadání je komplex schopností, které umožňují nadprůměrné výkony v dané oblasti. Talent vyjadřuje ještě vyšší míru těchto schopností a genialita je mimořádně rozvinutý talent. Dále můžeme schopnosti rozdělit na obecné a speciální. Obecné podmiňují úspěch v mnoho činnostech, speciální umožňují vykonávat specifické lidské činnosti, například hudební, matematické apod. Vlohy jsou vrozené fyziologické zvláštnosti člověka, na jejich základě se rozvíjejí schopnosti. Jde především o zvláštnosti smyslové či zvláštnosti nervové soustavy. Na základě stejných vloh se mohou rozvinout různé schopnosti, záleží na tom, v jak podnětném prostředí se člověk pohybuje, jakou má vůli atd. schopnosti Vlastnosti osobnosti podmiňující úspěšné vykonávání určité činnosti. vlohy Vrozené fyziologické zvláštnosti člověka. Vědomosti jsou osvojená fakta a vztahy mezi nimi (pravidla, poučky, zákony). Dovednosti jsou nabyté pohotovosti co nerychleji a s co nejmenší námahou úspěšně vykonávat nějakou činnost, a to na základě osvojených vědomostí a praktických zkušeností. Mohou se tedy vztahovat na správné aplikování matematických či fyzikálních vzorečků, na pravopisná pravidla v jazyce, na vykonávání určité manuální činnosti. Návyky jsou zautomatizovaným vykonáváním určité činnosti. Je to ustálený pohybový úkon a není při něm nutná uvědomělá kontrola. Jejich přínos spočívá v tom, že člověku ulehčují činnosti. 11

12 2.3.2 Otázky a úkoly 1. Stručně objasněte pojmy: vlohy, schopnosti, dovednosti, vědomosti. 2. Jaký je vztah mezi schopnostmi a dovednostmi? 3. Určete, zda jde o schopnost (popř. dovednost), vědomost či návyk: umět hrát na klavír, večerní čištění zubů, umět napsat zajímavou úvahu, umět vypočítat obtížné příklady v matematice, umět tančit, umět úspěšně jednat s lidmi,naučit se malou násobilku. 2.4 Seberegulační vlastnosti Seberegulační vlastnosti charakterizují, jak je člověk uspořádán v celek, jak je schopen řídit (potlačovat, vyvolávat) své prožívání a chování. Typické je pro něj totiž to, že přetváří svět, v němž žije. V těchto vlastnostech se rovněž zrcadlí vztah k sobě samému. Seberegulační vlastnosti pomáhají člověku vytvořit si určitou sociální pozici. Podílí se na ní konkrétně sebehodnocení, sebeuvědomování, sebepoznání, sebekoncepce, sebekritika, svědomí, sebevýchova a volní vlastnosti Sebeuvědomování, sebepoznání a sebekoncepce sebeuvědomování Uvědomování si vlastní existence. Sebeuvědomování začíná kolem třetího roku života. sebepoznání Uvědomování si vlastního prožívání. Sebeuvědomováním označujeme uvědomování si vlastní existence, vlastního prožívání. Člověk během života získává určité zkušenosti a ty si pak uvědomuje jako své individuální zkušenosti. Ví také, že vstupuje do vztahů s ostatními lidmi i předměty. Sebeuvědomování se vyjadřuje několika pojmy, například jáství, ego, já a začíná kolem 3. roku života. Je prvním předpokladem k autoregulaci. Sebepoznání je uvědomování si vlastního prožívání, a to především jeho kladů a záporů. Probíhá prostřednictvím interakce s okolím během konfliktů, delších krizových situací apod. Sebepoznání probíhá před procesem sebeuvědomování. K sebepoznání 12

13 dochází především při vstupu dítěte do školy, kdy je konfrontováno s jinými dětmi, dále také v pubertě a adolescenci. Zde se zaměřuje na svou vlastní osobu a hodnotí se. Během tohoto procesu může samozřejmě dojít k mnoha chybám, což pak ztěžuje proces autoregulace. Sebekoncepce v sobě zahrnuje sebepoznání, sebeuvědomění a sebehodnocení. Řadíme sem i postoje, jež si člověk osvojí a dle nichž hodnotí i své okolí Svědomí Svědomí je jakýsi spontánní vnitřní proces, který odráží konflikt mezi morálními normami, jež člověk přijal za své, a aktuálním jednáním člověka. Ozve si vždy tehdy, je-li naše jednání v rozporu s tím, co jsme přijali za vlastní. Je záležitostí ryze individuální, velice záleží na prostředí, v němž člověk vyrůstal a jež mu předestřelo určité hodnoty. Stává se proto, že jeden člověk má v dané záležitosti výčitky svědomí a druhý nemá ani ty nejmenší. sebekoncepce Zahrnuje sebepoznání, sebeuvědomění i sebehodnocení. svědomí Odráží konflikt mezi morálními normami a aktuálním jednáním člověka Sebekritika Sebekritika je verbalizované hodnocení vlastní osoby. Je tedy vysloveno před okolím. Sebekritika nevzniká spontánně a může reagovat na hlas svědomí, který jí předchází. Je dobrým prostředkem autoregulace. sebekritika Vyslovené hodnocení vlastní osoby Sebevýchova Sebevýchova je cílený, plánovitý a systematický proces, při němž člověk formuje svou vlastní osobnost, životní postoje, eliminuje zlozvyky, předsudky apod. Sebevýchova musí vycházet z objektivního sebepoznání. Je nutné si vytyčit nějaký výchovný plán, který musí být přiměřený není vhodné chtít splnit několik plánů najednou. Je také vhodné mít krátkodobé i dlouhodobé cíle. Významným sebevýchovným prostředkem je pravidelná sebekontrola, správné rozdělení činností, správný denní režim apod. sebevýchova Proces, kdy člověk cíleně formuje svou vlastní osobnost Otázky a úkoly 1. Co znamená pojem autoregulace? 2. Co vše se skrývá pod pojmem sebekoncepce? 13

14 3. Jaký je rozdíl mezi sebekritikou a svědomím? 4. Jaké znáte prostředky sebevýchovy? 2.5 Dynamické vlastnosti Určují dynamiku a intenzitu prožívání. Řadíme sem temperament Temperament temperament Souhrn vlastností, jež určují dynamiku a intenzitu prožívání a chování celého organismu. Temperament je dynamickou vlastností osobnosti a představuje souhrn vlastností, jež určují dynamiku a intenzitu prožívání a chování celého organismu. Dynamikou prožívání a chování rozumíme intenzitu prožívání, jeho hloubku i jeho vnější výrazovost. Tyto vlastnosti plynou z vlastností nervové soustavy, jde tedy o vrozenou záležitost, i když samozřejmě výchovou a sebevýchovou je zmůžeme změnit. Temperament dává pečeť celému životu člověka, neboť předurčuje vnitřní prožívání (paměť, city, myšlení), vnější vystupování (mimiku, gesta) a podílí se tak na vytváření vztahů člověka s okolím. Vlastnosti temperamentu poutaly pozornost lidí už odpradávna. HIPPOKRATÉS ve 4. století před Kristem přišel jako první s teorií temperamentových typů. Tuto teorii poté poupravil další starořecký lékař GALÉNOS ve 2. století před Kristem. Dle této teorie existují v těle člověka čtyři tělní tekutiny a na základě toho, která převládá, vznikají u lidí čtyři temperamentové typy: u sangvinika je to krev (sanguis); u cholerika žluč (cholé); u flegmatika hlen, sliz (phlegma); u melancholika černá žluč (melané cholé). Obr. 2-2: Osobnostní typy podle Hippokrata a Galéna Každý typ má barvu, která je pro něj charakteristická. U sangvinika je jí žlutá, cholerik je červený, flegmatik má rád zelenou a melancholika vystihuje modrá. Sangvinik je tedy člověk nestálý, živý, značně pohyblivý a rychle se u něj střídají ne příliš hluboké city. Cholerik je výbušný, má náhle silné emocionální reakce, které neovládá. Flegmatik má naopak klidnou, pomalou povahu, je to člověk, jenž nedává své city příliš najevo. Melancholik je laskavý, dobrotivý a city, jež u něj vznikají pomalu, jsou stálé. Tuto terminologii užíváme dodnes, i když vysvětlení vzniku jednotlivých temperamentových typů je překonané. 14

15 Dle I. P. PAVLOVA je třeba vysvětlení různých temperamentů hledat ve vlastnostech nervové sousty, a to v síle vzruchu a útlumu, v pohyblivosti (jejich střídání) a vzájemném poměru (zda jeden převládá nad druhým). Pavlov rovněž podpořil názor, že ač jsou vlastnosti nervové sousty a tedy i temperamentu vrozené, můžeme jej správnou sebevýchovou a výchovou částečně korigovat. Z hlediska přizpůsobení okolnímu prostředí se jako člověk s nejlepším předpokladem jeví sangvinik, nejhůře je na tom naopak melancholik. Obr. 2-3: Pavlovova typologie osobnosti Jak rozdělil lidi podle typu vyšší nervové činnosti Pavlov, vidíme na obrázku 2-3. Budeme-li aplikovat Hippokratovu a Galénovu terminologii, můžeme říci, že typem silným, vyrovnaným a pohyblivým je sangvinik, typem silným, vyrovnaným a nepohyblivým je flegmatik, typem silným a nevyrovnaným je cholerik a typem slabým je melancholik. Stává se, že lidé nejsou vyhraněným temperamentovým typem, ale že se v nich snoubí několik vlastností různých typů. Temperament Vzruch Útlum Rovnováha Pohyblivost Vlastnosti člověka Tab. 2-1: Vlastnosti nervové soustavy Sangvinik silný silný značná značná živý, pohyblivý, nestálý Flegmatik slabý silný značná malá pomalý, klidný, přizpůsobí se změnám Cholerik silný slabý malá, převládá vzruch značná unáhlený, výbušný, špatně se ovládá Melancholik slabý slabý malá, převládá útlum malá pomalý, dlouhodobé city I další psychologové a vědci se zabývali otázkou temperamentu, například C. G. JUNG, který rozlišuje lidi na extraverty (jsou zaměřeni na společnost, otevření, aktivní, přístupní, mají výraznou mimiku) a introverty (jsou zaměřeni na svůj vnitřní svět, uzavřeni, málo průbojní, s hlubokými city). H. J. EYSENCK navázal na učení I. P. Pavlova 15

16 a vytvořil učení, v němž užívá remízů introverze a extraverze, labilita a stabilita (obr. 2-4). Obr. 2-4: Eysenckův model temperamentu Obecně platí pravidlo, že extrovertní lidé výrazněji nonverbálně komunikují, tj. užívají více gest, mimiky, haptiky a jejich intimní i osobní zóna je širší. Zajímavou konstituční typologii osobnosti nabídl ERNST KRETSCHMER. Říkal, že vlastnosti osobnosti se odvíjejí od stavby těla. Dle toho rozlišil tři následující typy lidí: Typ pyknický: Má nižší postavu, sklon k tloustnutí, krátké končetiny, ochablé svalstvo. Jde o člověka dobrosrdečného, společenského, družného, otevřeného, většinou se nerozčiluje. Někdy je těžkopádný, až příliš sebevědomý, podnikavý, neztrácí hlavu v těžkých situacích. Rád se dobře nají a napije. Říká se, že lidé tohoto typu mohou onemocnět maniodepresivní psychózou (chorobné střídání nálad). Typ astenický (leptosomní): Má štíhlou postavu hranatých tvarů, je kostnatý s dlouhými končetinami, vpadlé břicho, protáhlý hrudník, výrazné čelo. Jde o člověka chladného, přísného, nervózního, dráždivého. Neprojevuje se příliš navenek. Nemá příliš smysl pro humor, je důsledný až pedantský. Typ atletický: Má souměrně stavěnou postavu, dobře vyvinutou kostru, silné svalstvo, hrudník se směrem dolů zužuje. Je vyrovnaný až mírně flegmatický. Setrvává na svých názorech a návycích. Je věrný. 16

17 Struktura osobnosti je poměrně stálá, proto říkáme, když někoho delší dobu nevidíme, že je pořád stejný. Relativní stálost člověka nám umožňuje předvídat jeho chování. Člověk se však musí přizpůsobovat novým podmínkám, získává nové zkušenosti, proto se osobnost vyvíjí celý život Otázky a úkoly 1. Jaký je rozdíl mezi charakterem a temperamentem? 2. V čem je dnes Hippokratova typologie překonaná? 3. Jaký je váš temperament? Zkoušeli jste korigovat některé negativní temperamentové vlastnosti? 4. Setkali jste se někdy s člověkem, na něhož byste alespoň částečně mohli uplatnit Kretschmerovu typologii? 17

18 Kapitola III METODY ZKOUMÁNÍ OSOBNOSTI E xistuje velké množství metod, jak zkoumat osobnost. Řadíme sem osobnostní dotazníky, projekční techniky, frustrační testy, studium životních podmínek, pozorování, rozbor činností. Existuje řada dotazníků, které jsou různě zaměřené. Známý je Eysenckův osobnostní dotazník, jímž se zjišťuje introverze, extroverze, nervová labilita a nervová stabilita. Na jeho základě můžeme usuzovat na temperamentový typ člověka. Extrovert, člověk, který se rád druží s jinými, je pohodlný, optimistický, veselý, má sklon k agresi, lehce se rozhněvá, nekontroluje své city, je nespolehlivý, rád riskuje, má rád změny. Naopak introvert lidem příliš nedůvěřuje, je spolehlivý, hloubavý, rád plánuje do budoucna, nemá rád změny, málokdy se rozzlobí, je pesimistický, klade důraz na etickou stránku věcí. Nervová labilita charakterizuje vzrušivost, nedostatek sebeovládání a sebejistoty, společenskou plachost. Nervová stabilita je charakterizována opačnými vlastnostmi. Osobnost můžeme samozřejmě zkoumat i na základě zálib. Při projekčních technikách jsou lidem předkládány různé předlohy, například skvrny, fotografie, hračky, obrázky, které dotyčný interpretuje, přičemž spontánně promítá a vkládá své touhy, postoje, sklony, konflikty, svůj duševní stav. Člověk tak odhalí strachy, zážitky, nedořešené konflikty, které by vědomě třeba ani nezmínil. Tato technika může také odhalit narušení osobnosti, například schizofrenií, neurózami. Mezi nejznámější projekční techniku patří Rorschachův test inkoustové skvrny, kdy osoba říká, co jí skvrna či její části připomínají. Další technikou je tematicko-apercepční test, jenž obsahuje třicet obrázků. Ty zachycují osoby v různých dramatických situacích a zkoumaný jedinec má vytvořit na každou kartičku příběh. Opět zde dotyčný projektuje svou osobnost. Mnoho informací lze také získat z rozhovoru, ze studia jeho anamnézy, při níž člověk vypráví o svém životě, a také ze systematického pozorování. Při zkoumání frustrace osobnosti se daný jedinec opět snaží vžít do příběhu zobrazeného na kartičce, v němž účastníci řeší nějakou nepříjemnost. Úkolem je vžít se do člověka na obrázku a zkusit jednat v jeho situaci. 18

19 Kapitola IV PORUCHY PROŽÍVÁNÍ A CHOVÁNÍ ČLOVĚKA. PSYCHOHYGIENA 4.1 Poruchy duševního života a jejich prevence D uševní poruchy mohou být vyvolány biogenními, somatogenními, psychogenními a sociogenními faktory. Mezi biogenní příčiny patří dědičně získané předpoklady, ale i poškození během porodu či těhotenství. Do somatogenních příčin řadíme poškození mozku a analyzátorů během života vyvolané přímým fyzickým poškozením (úraz), infekčními chorobami či fyziologickými změnami (stařecká demence). Můžeme sem zařadit i různé tělesné choroby (metabolické), které narušují duševní rovnováhu a mohou vést k odchylkám v duševním životě. Jde především o déle trvající nemoci. Psychogenní příčiny jsou dány zvláštnostmi prožívání a jdou často ruku v ruce se sociogenními. Sociogenní příčiny jsou dány nevhodným prostředím, v němž se jedinec pohybuje (rodinné, manželské, pracovní). Některé příčiny sociogenních poruch najdeme v adaptačních mechanismech, kdy se člověk přestěhuje nebo změní povolání a trvá mu jistou dobu, než se na nové prostředí adaptuje. Psychickou infekcí nazýváme zase stav, kdy člověk žijící ve společné domácnosti s někým psychicky nemocným může takto získat některé symptomy, například bludy. 4.2 Druhy duševních poruch Stává se, že nastanou poruchy v organismu, jež postihnou nějakou jeho dílčí funkci; v tomto případě mluvíme o poruše čtení, poruše psaní atd. Těmto poruchám se věnujeme na jiném místě této kapitoly. Dále máme ale případy, kdy duševní choroba 19

20 postihne celou osobnost nebo její větší část. Sem řadíme především neurózy, psychopatii a oligofrenii. Neurózy se projevují narušením mezilidských vztahů, a to především mezi osobami, jež jsou si blízké (manželé, sourozenci). Tyto poruchy si člověk uvědomuje a snaží se jich zbavit. Nalezneme zde neurastenii, hysterii a psychastenii. Neurastenie vzniká při nedostatečné funkci nervového systému člověka a jejím základním příznakem je chronická únava a poruchy činnosti vnitřních orgánů. Tyto příznaky doprovází ještě zvýšená emocionální labilita, která vede k narušení vztahů s okolím. Hysterie je další formou poruch osobnosti, kterou poznáme podle výkyvů v emocionální oblasti spojených se zvýšenou činností fantazie. Hysterický člověk na sebe neustále poutá pozornost, je egoistický a vyznačuje se afektivním jednáním. Vyvrcholením těchto příznaků někdy může být hysterický záchvat. Za monosymptomatickou neurózu označujeme některé izolované příznaky či funkční poruchy (bolesti žaludku, pomočování) mající psychický původ. Jsou typický pro děti či mladistvé. Psychopatie je duševní porucha, jež trvale narušuje osobnost a bývá často spojena s asociálním chováním. K jejím znakům patří touha po moci či touha ovládat jiné, touha po zvláštních sexuálních zážitcích. Někteří psychopati jsou intelektuálně nadprůměrní, proto jsou často velmi rafinovanými zločinci. Oligofrenie se projevuje v intelektové oblasti a znamená mentální méněcennost, rozumovou zaostalost. Mohou ji vyvolat různé faktory, například poškození mozku během vývoje či výrazná psychická deprivace daná především nevhodným rodinným prostředím. 4.3 Prevence duševních poruch a jejich léčení Prevence duševních poruch je založena na dodržování zásad duševní hygieny a včasné léčbě případných onemocnění, jež ovlivňují chod centrální nervové soustavy. Předně je třeba říci, že až do 19. století se duševní poruchy neléčily, neboť lidé s tímto onemocněním byli považováni za posedlé ďáblem a někdy bývali i usmrcováni. V druhé polovině 19. století se věda začala těmto chorobám věnovat, lidé takto postiženi byli považováni za skutečně nemocné. V současné době je trend snažit se lidi duševně nemocné v rámci možností neseparovat od zdravých jedinců, naopak je začlenit do společnosti. Děje se tak pomocí různých chráněných bydlení, kdy je jim vyčleněn byt, v němž společně bydlí a řeší problémy všedního života. Tito lidé chodí také do práce a ministerstvy jsou vytvářeny programy, jež poskytují zaměstnavatelům výhody při jejich zaměstnávání. V naší zemi také existuje řada psychologických i psychiatrických poraden a klinik, jež mají v kompetenci péči o lidi s různými psychickými problémy. Nastává doba, kdy mít svého psychologa patří k standardu, a tento trend jistě souvisí také s uspěchanou dobou, jež klade vysoké požadavky na každého z nás. 20

21 Léčba duševních poruch je vedena medikamentózní cestou, psychoterapií a psychickou dezinfekcí. Při psychoterapii se záměrně působí na pacienta různými psychologickými metodami a při psychodezinfekci se upraví sociální prostředí, aby se tak eliminovaly vlivy, jež mohou působit rušivě na pacientův stav. Sem patří také citlivý přístup lidí v jeho okolí. Rozšířenými metodami léčby je i kanisterapie, při níž se využívají psi, a hipoterapie, kdy jsou využívání koně. 4.4 Zásady zdravého duševního života Duševním zdravím se myslí zdraví bez příznaků duševních poruch, bez psychické nerovnováhy a bez poruch adaptace na životní prostředí, tento stav je doprovázen pocitem životního štěstí, životní spokojenosti, duševní a sociální pohody. Patří sem schopnost adekvátně hodnotit svou vlastní osobu, která je spojena s objektivním sebepoznáním. Čím objektivněji a reálněji vidí člověk sám sebe, tím pevnější je jeho duševní zdraví. To se projevuje v určité autonomii (nezávislosti) na věcech a lidech kolem sebe, člověk umí být i sám. Duševně vyrovnaný člověk vidí realitu, jaká je, a jako takovou ji akceptuje. Patří sem také sociální adaptace, kdy jedinec má pocit sounáležitosti s nějakou skupinou, umí poznat i faleš od upřímnosti, nesnaží se být za každou cenu populární, ale také se snaží vycházet s ostatními lidmi a nevyvolávat zbytečně konflikty. Duševně vyrovnaný člověk se snaží překlenout i životní úskalí a těžké situace, aniž by si zkalil vědomí hněvem či jinými afekty, také umí vnímat krásu, respektuje morální pravidla, objektivně vidí vlastní nedostatky a neubližuje ostatním. K duševnímu zdraví patří také správný denní řád, v němž je obsažen čas na práci, odpočinek (aktivní i pasivní) a spánek. Důležitým faktorem je i správné hospodaření s časem, dodržování zásad zdravé výživy. duševní zdraví Zdraví bez příznaků duševních poruch, psychické nerovnováhy a poruch adaptace na životní prostředí. Duševní zdraví souvisí s fyzickým zdravím, jakékoli zhoršení zdravotního stavu se promítne do zhoršení psychického stavu. Zhoršení psychické kondice také ztěžuje uzdravování. Duševní zdraví má blahodárný vliv i na sociální komunikaci a vztahy s jinými lidmi, rovněž na pracovní výkon. 4.5 LMD lehká mozková dysfunkce LMD je souhrnné označení pro projevy dítěte, jež vznikly na bázi strukturálních změn centrální nervové soustavy (CNS) a odlišují se od normy. Jde například o tyto 21

22 projevy: nerovnoměrný vývoj intelektových schopností, hyperaktivita či hypoaktivita, nesoustředěnost, výkyvy nálad, impulzivita, tělesná neobratnost, poruchy učení, noční pomočování, problémy s usínáním, noční děsy, poruchy ve vývoji řeči. Příčinou mohou být genetické vlivy, obtíže během těhotenství, těžký porod, bezvědomí dítěte v raném věku či různá traumata. Některé potraviny mohou také přispívat k hyperaktivitě. Léčba probíhá pomocí farmakoterapie (nootropika, antidepresiva), pomocí metody EEG biofeedback (jde o trénink mozku, který se provádí pomocí elektrod přilepených k hlavě, jež snímají mozkové vlny). Dále je možné také docházet do poraden různého druhu (pedagogicko-psychologické poradenství). Existuje zde však i prevence, jak lze zabránit vzniku LMD či popřípadě ztlumit její případné dopady. K prevenci můžeme uvést například metodu prenatálního učení, kdy je stimulován plod během těhotenství. Důležitá je i strava matky během těhotenství a následná strava dítěte po narození. Dojde-li však ke vzniku LMD, musí být včas rozpoznána. Doporučuje se pak pomoci dítěti najít jeho místo ve společnosti, uvědomit si sebe sama, pověřovat jej i malými úkoly, nešetřit povzbuzováním, upravit výuku ve škole. Jedna třetina LMD dozraje bez následků, druhá třetina se kompenzuje, kdy problémy u člověka vymizí, ale mohou vyvstat třeba během stresu. Pokud má např. dyslektik za úkol něco přečíst, zpomalí se u něj mozková činnost těžkou úlohou. Třetí třetina LMD nedozraje ani se nekompenzuje. Takovýto člověk má i problémy sociální. 4.6 Specifické poruchy učení Není zcela zřejmý původ vzniku specifických poruch učení, avšak předpokládá se, že je zde určitý vliv dědičnosti (přibližně u 40 % dětí takto postižených rodičů). Tyto poruchy jsou rovněž podmíněny odchylnou organizací aktivit mozku a dominancí hemisfér, někdy vznikají jako důsledek LMD či jako následek drobného poškození mozku, určitý negativní vliv má také špatné emocionální klima v rodině. Ministerstvo školství tvrdí, že přibližně 3 4 % dětí v každé třídě trpí nějakou specifickou poruchou učení a 2 % mají výrazné problémy při učení. Tyto poruchy učení mají negativní vliv na formování osobnosti, dítě často trpí komplexy méněcennosti či 22

23 neurotickými příznaky. Je však nutné podotknout, že inteligenční kvocient u těchto dětí nebývá pod normálem. Nejčastěji se vyskytující poruchou učení je dyslexie. Jedná se o poruchu, kdy je oslabena schopnost naučit se číst běžnými metodami a porozumět čtenému textu. Další poruchou je dysortografie, jež se projevuje ztíženou schopností naučit se pravopis jazyka, další je dysgrafie, při níž dítěti činí obtíže naučit se tvary písmen. Dyskalkulie je zase porucha, kdy dítě obtížně zvládá počítání. Odstraňování těchto poruch je dlouhodobým procesem. Reedukace (způsob učení, jenž klade ohled na tuto poruchu) je možná jednak doma s rodiči, ale také do určité míry ve škole, jež není nijak specializovaná či v PPP (pedagogicko-psychologické poradně). První specializovaná třída vznikla už v roce 1962 v Brně, dnes jsou tyto třídy rozšířeny po celé republice. 4.7 Otázky a úkoly 1. Která duševní onemocnění znáte? 2. Jaká existuje léčba těchto onemocnění? 3. Setkali jste se už s duševně nemocným člověkem? Jak se změnil přístup společnosti k těmto lidem po roce 1989? 4. Co je LMD? 5. Které poruchy učení znáte? 6. Které zásady zdravého duševního života bychom měli dodržovat? Dodržujete je vy sami? 23

24 LITERATURA [1] ŠTEFANOVIČ, JOZEF: Psychologie pro gymnázia. 1. vyd. Praha, SPN s. 24